čtvrtek 6. prosince 2018

Dopis účastníkům celostátního setkání „Za obnovu komunistického hnutí“

Věřte mi, že se ve mně míchá mnoho pocitů, se kterými si nevím rady. Jsem upřímně ráda, že se podařilo – a nebyl to úplně jednoduchý proces – připravit všechny materiály, které vám byly předloženy, a že se podařilo zorganizovat celostátní setkání Obnovy hnutí.

Na druhou stranu je mi smutno, že nemohu být mezi vámi, závidím vám, že jste se všichni sešli, mám vztek, že nejsem „u toho“, a také se do mne zahryzávají výčitky svědomí, že jsem dala přednost kariéře v takové kritické chvíli, ve které se komunistické a dělnické hnutí nejenom v ČR, ale až na výjimky na celém světě, nacházejí.
Na druhou stranu právě moje práce, můj obor, mi poskytuje mnohé argumenty, na kterých stojí přesvědčení, které sdílíme, tedy že jedinou cestou z nelidskosti kapitalismu, jedinou cestou k osvobození člověka je společné úsilí napjaté směrem k uvědomělé změně, tvorba a urychlení revoluční procesu vedoucímu ke společnosti socialistické a komunistické.
Také vím, že mě nepotřebujete, že víte, co chcete, že jste v mnohém lepší než já a že můj potenciál je nahraditelný, že události půjdou dál, i když budu třeba na Měsíci.
Ale…chtěla bych být u toho.
Pro ty, kteří nevědí a také proto, že kolují různé informace, dodávám, že se nacházím ve Spojených státech na badatelském stipendiu, které mi končí 31. května 2019. Pak se vrátím do středoevropských geografických šířek i délek v plné síle a nasazení.
Přesto, že jsem daleko, duchem jsem s vámi a ráda bych alespoň vzkázala pár slov. Jsem bezmezně přesvědčená o tom, že Vaše, že naše, setkání je historickou událostí. Stojíme přesně v bodě, ze kterého je možné začít kolem dějin otáčet na druhou stranu. Jestli se to povede, závidí nejenom na Vás, na nás, ale samozřejmě na mnoha dalších okolnostech. Budeme-li vyčkávat, že se věci samy vyvinou v náš prospěch, rezignujeme-li na budování hnutí, uděláme to mnohem těžší nastupujícím generacím. Ve prospěch pracujícího člověka, ve prospěch lidu se nestane nic, když ten se sám o změny nezasadí a to se opět nestane automaticky: pár jedinců, malá skupinka musí lavinu spustit. Každého z vás jistě napadne mnoho příkladů z historie. Neřeknu nic nového, když zdůrazním, že se nacházíme na pokraji další krize systému, další krize kapitalistického cyklu. Její průběh bude velmi dramatický napříč světem. Nevyhne se to ani Číně. Krizi mohou doprovázet válečné střety nejrůznější intenzity a délky s možností totální katastrofy, environmentální katastrofa, krize morálky. Krizi při současném rozložení sil není možné odvrátit, na to nebylo dělnické a komunistické hnutí na celém světě, nebo alespoň ve velkých zemích dostatečně a včas připravené. Dopady krize, agresivitu kapitálu může zmírnit nebo zastavit pouze organizované hnutí pracujících, které si uvědomuje podstatu a dialektiku nejenom historie, ale hlavně současných ekonomicko-politických vztahů, má strategii, taktiku, program, odhodlání a organizační struktury změny spustit a realizovat. Pouze odhodlané, teoreticky připravené, dobře zorganizované hnutí má šanci. Nikdy se v dějinách nic nezměnilo k lepšímu z prozřetelnosti panovníka, prezidenta nebo moudré vlády. Vždy to bylo na nátlak lidu. Vždy. Bez výjimek. Beneš by nepodepsal demisi, kdyby nebyly masy v pohybu (a ozbrojené). Dějiny mají svoji materiální zákonitost, ale hlavním činovníkem, hlavním aktérem je člověk, jsou to právě lidé, kteří svými myšlenkami a činy rozhodují (opět v rámci determinant určených stupněm vývoje jak materiální, tak nadstavbové složky). Nicméně když lid nedopustí, změna, nebo revoluce – chcete-li, nespustí, abych parafrázovala lidovou moudrost.
Ale nemusí to vyjít, nebo to nemusí vyjít napoprvé, ani napodruhé…
My však nezkoušíme poprvé a každý další historický pokus byl zatím úspěšnější než ten předchozí, takže naše šance jsou z tohoto úhlu pohledu velmi příznivé.
Nám to vyjde, ne proto, že ve vítězství naivně věříme, ale proto, že se snažíme poučit jak z úspěchů hnutí, tak z jeho proher a ústupků.
Možná si vzpomenete na úsměvný výraz z filmu Tajemství hradu v Karpatech, který ústy Jana Hartla pronáší Vilja Dézi: Dvakrát měřáť, a jednou řezáť, pane hrábě.  To pro nás platí v plné míře. Každý náš krok, naše strategie i taktika musejí být promyšlené. Když budeme dobře analyzovat situaci na šachovnici, připravíme tahy dopředu, ale i ústupové cesty, budeme mít disciplínu, a jeden se budeme moci spolehnout na druhého, znásobíme výrazně naše síly. Bojovník za práva černošských otroků v USA Frederic Douglass říkal, že první zbraní, kterou je třeba uchopit je vědění, že kniha je první krok na cestě ke svobodě. Zapomeňte na rychlá řešení typu: vymyslíme vtipné heslo, uděláme facebookovou stránku, vyhrajeme volby a všechno bude v pohodičce. To je iluze, nad kterou se možná pousmějete, ale je to představa postupu mnoha z těch, kteří se k nám budou připojovat ze směru sociálně demokratické pravice (viděno od nás), a jak historie ukazuje, jejich tlaky mohou mít rozhodující vliv na neúspěch hnutí. Tedy shrňme, že bez teoretické přípravy není možná praktická akce, která by měla jistý úspěch a perspektivy pokračování. Výrazy typu, na ideologii není čas, musíme jednat, jsou nesmyslné a nebezpečné.
Naše rozhodnutí hnutí v ČR obnovit nás rozhodně nepotkalo v optimální moment. Ale i to je přirozené. Lidová hnutí vznikají na základě objektivní historické potřeby.  Situace je velmi kritická a velmi nepříznivá na jedné straně, ale logicky rodí ty, kteří o systému pochybují, co hledají netradiční cesty, jak ze šlamastiky ven. Dnes působení koncentrovaného kapitálu (ekonomické, mocenské i ideologické) zabírají celé herní pole.  K tomu velmi výrazně přispívá KSČM svojí proburžoazní politikou. Nechci, abychom se KSČM zabývali ve smyslu nějakého možného spojence, nebo se vyčerpávali debatami nad jejím totálním debaklem. To by byla ztráta času, ale je třeba analyzovat, jaké zájmy reprezentuje a jaké politické prostředky používá stejně, jako analyzujeme i ostatní politické subjekty. Ale nutno dodat, že KSČM má mnohem větší zodpovědnost než deklarovaná pravice, protože brzdí tvorbu lidového hnutí, a to alespoň v jejích nejvyšších složkách cíleně a uvědoměle, přispívá k diskreditaci hnutí, blokuje mnoho pokrokových sil. Na okraj ještě připomenu, že my rozhodně nereprezentujeme jakousi revanš KSČM, nejsme Zoro mstitel, ale tvoříme znovu komunistické hnutí, jehož ideály se začaly smršťovat od prvních porevolučních let. Znovu apeluji: nepředstavujte si, že „dáme materiály na web“ a síla našich textů přesvědčí kdejakého čtenáře facebookových komentářů. I když způsoby agitace musejí odpovídat současným požadavkům, musejí být čitelné, pochopitelné, rychle šiřitelné, vnímatelné hlavně mladou generací.
Nevěřte ani Restartu. Bitva předlistopadových papalášů, za kterými stojí pán-bůh-ví-kdo, se nás netýká. Naše cesta je úplně jiná, mnohem složitější, mnohem náročnější, ale mnohem spolehlivější. Naším cílem je společnost, ve které bude rozhodovat lid, lidé se budou dělit jak o rozhodování, tak výsledky svých aktivit. My nehodláme fungovat způsobem: dejte nám důvěru, zvolte nás a my to vyřešíme. To bychom brzy pohořeli. Musíme pracovat osobně s mladými lidmi – hlavně s mladými lidmi, s pracujícími, s lidmi v samém produkčním srdci systému, musíme pomáhat vytvářet jejich organizační struktury, ať už to budou odborové organizace, mládežnické organizace, uliční výbory nebo komunistická dělnická avantgardní strana, která povede zápas nejenom ideově, ale také svým příkladem a odhodláním. Ze začátku bude těžké vůbec lidi přesvědčit, aby se s námi bavili, aby nás brali vážně. S tím je třeba do zápasu jít a o to více se radovat z každého, kdo půjde s námi, zapojí se do našich řad, koho nalomíme, koho přesvědčíme. Už teď je nás slušná skupina. Mnoho z vás tlačilo, abychom se sešli rychle, cítili jste, a cítíte historickou potřebu. Když to tak vnímáte vy, patrně najdete spřízněné duše, jen je třeba je najít, oslovit. Když jste k takovému přesvědčení dospěli vy, může i někdo jiný. Svět se nedělí na nás – jakési ilumináty mimo dobu – a ostatní, hlupce a zaprodance. Ne, jsou to lidé jako my, s nimi je třeba pracovat, najít v nich právě lidskost pracujícího člověka, osvobodit je z uvažování v rámci daného, nelidského systému bez perspektivy.
Zní to trochu divně, já vím, dnes mají všichni pocit, že marketingová klička a dobré procento ve volbách může chod věcí zvrátit, že jít do střetu se systémem není prostě možné. Také máme konstantní pocit, že nemáme čas. Je mnoho důvodů, proč oportunistické subjekty nechtějí hnutí, ale jenom voličské stádo. Ale představte si paradox, že by Žižka na Vítkově vykládal svým vojákům, že rozhodně mají mnohem menší pravděpodobnost porazit křižáky a bude asi lepší přistoupit na realistické řešení podpory jejich požadavků, že bude lepší Zikmunda na českém trůnu podpořit a pak s ním přísně s ním vyjednávat. Smějete se… Paradox situace je jasný… doufám. Ale také si představte, jaké pocity se mísily v hlavách Žižkových vojáků, když se na ně řítila nejlepší armáda světa. Kolik se jich obětovalo, kolik se jich radovalo z vítězství a kolik jich zůstalo v poli. Jak museli přesně vědět, co mají dělat, jaké bylo jejich odhodlání, přesvědčení a disciplína. A to byl jenom jeden příklad za všechny, pro které můžeme sáhnout do historie. Jak bylo těžké pro ideology husitského hnutí přesvědčit lid, že jedna vyhraná bitva nestačí…
Čekání na vhodný moment z taktického hlediska je samozřejmě správná taktická technika, ale vhodný moment je třeba připravovat a být připraven, když nastane. Je třeba vědět co, proč, jak a správně určit kdy. Zde je třeba čerpat z Lenina a jeho mistrovského postupu do brankoviště týmu Zimního paláce.
Už teď je třeba, aby hnutí, jehož znovuzrození iniciujeme, stálo na pevných teoretických nohou. Nestačí, že nechceme kapitalismus a chceme, aby se všichni lidé měli dobře. Je třeba studovat, diskutovat, analyzovat, a to mnohem komplexnější světovou soustavu, než jakou prožívali naši předchůdci. Ale jenom dobrá mapa nám dá možnost dobré taktiky. Je také třeba vnímat celosvětový kontext, neomezovat se na českou kotlinu a moravské úvaly.
Dovolte mi zopakovat, ale chci předejít zklamání, které se může logicky dostavit, že nemůžeme chtít všechno hned. Ano, jsme pozadu za historickou nutností a každý den, kdy nedokážeme konat, kdy neposuneme naše hnutí dopředu, odpočítává kapitalismem zmařené životy, ale na druhou stranu je třeba vždy jednat promyšleně, jako jedna duše a jedno tělo. Mít vždy jasno, co a proč děláme. Jeden jistý krok kupředu je mnohem zásadnější než zmatené pobíhání kolem.
Musíme tvrdě, uvědoměle, cílevědomě, odhodlaně pracovat. Musíme se stále pohybovat v jakémsi kruhu vyhodnocování – akce – vyvozování závěrů – přípravy – akce – a pořád dokola. Příznivé podmínky musíme spoluvytvářet, musíme být usilovní, trpěliví a připravení. Jak přijde správný moment, musíme umět jít na první dobrou, ať to bude stávka v Horní Dolní nebo světová revoluce.
Přistupujme k budování hnutí s optimismem. Třeba budeme mít štěstí a zažijeme znovuzrození celosvětového dělnického hnutí, což je reálně možné. Pokud ne, tak to zažijí další generace, ale když my nic neuděláme, když se necháme vláčet historií, pokud nezachráníme alespoň zrnko ideálů, pak přikládáme na stranu kapitálu. Jakýkoliv byť sebemenší úspěch naopak posiluje naši stranu vah, byť na protější straně je skála a my prozatím nosíme sypký písek holýma rukama. To, že jste se – že jsme se dnes sešli, to je velký úspěch. To se stalo proto, že vy jste cítili, že by se to mělo stát, chtěli jste to a na druhé straně byli ti, kteří to dokázali realizovat, i když to nebylo snadné nebo pohodlné. Zaznamenali jsme i ztráty. Někteří zpočátku nadšení nevydrželi, nepochopili, zvolili snadnější cestu. S podobným průběhem je třeba počítat i v dalších krocích.
Dnes trháme tradici oportunismu, a to nejenom proklamacemi, články, texty a komentáři, ale praktickým organizačním krokem. Nemusíme vyhrát, ale můžeme. Vyhrajeme.
Nejsme sami. I my jsme stejně jako ostatní lidé produkty současné doby, v našich hlavách se motá tradice, výchova, fosilizovaná znalost z oportunistických a buržoazních škol, propaganda systému se zkušenostmi, které nám naděluje život, které si vytváříme, s tím, nad čím přemýšlíme, co studujeme. To, že se našla hrstka odhodlaných v ČR, znamená, že i jinde na světě pár ztřeštěnců uvažuje podobně jako my. To je dobré, to je optimistické. S tím se dá pracovat. Neřeknu nic nového, když připomenu, že musíme také urychleně budovat kontakty s podobnými organizacemi i jedinci v zahraničí.
Stojíme tedy v historickém okamžiku. Pootevíráme dveře nové, spravedlivé, socialistické společnosti. Možná to zní velikášský, ale všechno začíná z malinkého zárodku. Konec konců, jednou z nejpřevratnějších kosmologických teorií je právě teorie velkého třesku.
Čest vašemu jednání a na brzkou osobní shledanou.
Věra Klontza-Jaklová