středa 28. února 2018

Dialog únor 2018 (D_337/2018)



Boj za nový Vítězný únor pokračuje!

K odkazu Února 1948

I. Připomeňme hodnocení Vítězného února 1948
1. O charakter a význam únorových událostí roku 1948 jsou vedeny spory od počátku. Po kontrarevolučním převratu a obnovení kapitalismu po roce 1989, jsou samozřejmě oficiální ideologií a propagandou líčeny jak jinak než jako „komunistický puč“. Tuto oficiální interpretaci potvrzuje i „Otevřená encyklopedie“ na internetu, Wikipedie: Únor 1948 (oficiálně Únorový puč, resp. Vítězný únor, což byl výraz používaný v komunistické historiografii) je pojmenování komunistického puče v Československu, který proběhl mezi 17. a 25. únorem v roce 1948.
Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě, připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva, příčina ekonomického úpadku a obrovské emigrační vlny obyvatelstva. V době totality byl 25. únor slaven jako významný den Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky, a v omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně slaven i v současné době“.
2. Proto je třeba si připomenout, jak se tato „moderní levicová strana“ - KSČS a zde KSČM (její ideologové) při svém vzniku - k Vítěznému únoru vyjadřovala, jak ho interpretovala.   
V dokumentu KSČS (federace KSČM a KSS-SDL): „Únor 1948 nebyl komunistickým podvodem spáchaným na lidových masách, ale především revolučním vystoupením širokých vrstev lidu. Skutečností však bylo, že na jeho pozadí působily síly a společenské mechanismy zformované v předchozím vývoji, inspirované a orientované stalinským přístupem k uchopení politické moci a jejímu monopolnímu uplatnění … Vnější neustále působící vliv vládnoucí garnitury v SSSR i vnitřní zákonitosti celého společenského systému vedly i v československých podmínkách k převzetí dobově omezené představy o vybudování sociálně spravedlivé společnosti. Ta vycházela z jednostranných zkušeností SSSR a znamenala přebírání státně byrokratické podoby vlastnictví a řízení ekonomiky, nedemokratického politického systému založeného na monopolu jedné strany, ideologie vyznačující se hrubým, pseudomarxistickým zkreslením pojmů jako byla „demokracie“, „svoboda“, „rovnost“, „diktatura proletariátu“ a protilidové teorie zostřujícího se třídního boje. Falešně interpretovaný internacionalismus vedl i zde k odmítnutí národní specifiky a podřizování zájmů našich národů i procesu budování socialismu v Československu velmocenského zájmu vládnoucí garnituru velmocenskému zájmu vládnoucí garnitury v SSSR“. („Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“, (Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, 3. – 4. 11. 1990, s. 11) Byla to tedy ona „kremelská uzurpace“ jak to bylo nejednou zdůrazněno v projevech nejvyšších představitelů této strany (KSČM) včetně referátu na konferenci k 10. výročí vzniku KSČM, které (uzurpaci) jsme se prý neuměli vzepřít, tak jak to dokázal Tito …
3. V publikaci (Křižovatky 20. století, autoři: V. Mencl, M. Hájek, M. Otáhal a E. Kadlecová – do roku 1969, 1970 přední ideologové a členové KSČ), která je svým způsobem spíše blízká přístupu KSČM. Podle této publikace „Únor byl politickou bitvou, nikoliv pouhým převratem či pučem, jak se ho snaží charakterizovat někteří historikové. Dostavily se v něm skutečně do pohybu masy lidí, nespokojených s dosavadními výsledky národní a demokratické revoluce a především s tím, že řadu jejich dalších opatření, ve kterých viděli naději na zlepšení, nebylo lze prosadit“. (s. 238) „Únor tedy znamenal obrat urychlující vývoj k další fázi přeměn, které se odehrávaly podle představ socialistické a komunistické doktríny a na bázi tehdy jediných přístupných zkušeností – praxe SSSR, tedy stalinismu. Na druhé straně však znamenal i dlouhodobé začlenění Československa do mocenského bloku v čele s SSSR …“ (Tamtéž)

II. Jaké jsou nejpodstatnější, nejvýznamnější rysy Vítězného února 1948?
1. Na co je třeba, ve vztahu k pochopení únorových událostí roku 1948, upozornit (zejména mladší generace) je, že tyto události je možné správně, pravdivě objasnit (jak to i vyplývá z výše uvedeného), jen s přihlédnutím k vývoji československé národně demokratické revoluce a jejího přerůstání v revoluci socialistickou. Tedy v rámci celkového vývoje ČSR v letech 1944 (vznik vlády NF a přijetí jejího „Košického vládního programu“ 5. 4. 1945) až do roku 1948, kdy přitom květen 1945 znamenal zásadní revolučně mocenský předěl v tomto vývoji a Únor 1948 tuto cestu definitivně ztvrdil a urychlil.
Šlo o to, že KSČ, která se v roce 1929, po zvolení nového revolučního vedení na čele s K. Gottwaldem, zbavila své oportunistické, sociálně demokratické zátěže a dokázala tak, po květnových dnech roku 1945 dovést pracující lid nejen k obnovení samostatného Československa, ale co bylo rozhodující, pod jejím vedením byl splněn hlavní úkol národní a demokratické revoluce, která započala SNP a vyvrcholila Pražským povstáním českého národa a našim osvobozením Sovětskou armádou v květnových dnech 1945. To umožnilo převzetí politické moci vládou Národní fronty (NF) a národních výborů (NV) a zformovat kvalitativně novou politickou moc, lidově demokratický stát bratrských národů Čechů a Slováků.
2. Hlavním úkolem Národní fronty bylo upevňovat spolupráci všech jejich složek při plnění právě společně přijatého Košického vládního programu (KVP) a budování lidově demokratické republiky. Tento úkol nechtěla naplňovat politická reprezentace buržoazie. Začala jeho plnění sabotovat. Tak na přelomu let 1947 – 1948 bylo již zřejmé, že politický zápas spěje k rozhodujícímu řešení, k řešení otázky „kdo s koho“? Buržoazie nebo dělnická třída a ostatní pracující, kapitalismus nebo socialismus? Za této situace buržoazní politici (ministři národně socialistické, lidové a demokratické strany) podali demisi v domnění, že tím padne celá Gottwaldova vláda a bude ustavena vláda úřednická. Tím ovšem demonstrovali, že opouštějí základy KVP a NF, že v rozporu s politickým systémem československé lidové demokracie na bázi NF, který v tomto bloku politických stran nepřipouštěl otevřenou opozici, se touto opozicí stali! Šlo jim skutečně o puč, o politický převrat, O snahu uskutečnit v zájmu úzké společenské vrstvy politický převrat, svrhnout zákonnou, legitimně, demokraticky zvolenou vládu a plně obnovit předválečný režimu, kapitalismu, který nás dovedl k Mnichovu. Tak se sami vyřadili z politického života.
Byla to protilidová, antidemokratická opozice, kdo chtěl zastavit dosavadní vývoj a proto zosnoval puč. Nejvyšší představitelé buržoazie se mj. lekli bezprostředně toho, že ÚRO svolala na 22. únor 1948 sjezd delegátů závodních rad a odborových organizací.  A 18. února bylo oznámeno rozhodnutí svolat na 28. až 29. února sjezd zemědělských komisí, které měly říci své slovo k zemědělským zákonům atd.
3. Pokud jde o KSČ, ta neměla, ani také ani nemohla mít – jak je z toho stále obviňována – zájem na vyvolání vládní krize s cílem vyvolat „puč“, uskutečnit politický převrat. Naopak, tato strana totiž realisticky očekávala, že se jí v nastávajících volbách podaří získat většinu národa, většinu hlasů, a že tak zabezpečí další postupný vývoj k socialismu. Ona opravdu v žádném případě nechtěla rušit dané, dosavadní společensko-politické poměry, ale chtěla je rozvíjet a upevňovat. To se také ukázalo ve volbách, jež se uskutečnily v původním, zákonně stanoveném termínu, v květnu 1948. Jednotné kandidátky obrozené Národní fronty získaly 89 % všech hlasů, což bylo potvrzením správnosti odhadů KSČ i potvrzením obav reakčních politických sil.

III. Jak je to s odkazem (poučením) Vítězného února 1948
1.nejzávažnějšímu odkazu Vítězného února patří to, že je nezbytné dopátrat se, na základě hluboké, M-L analýzy skutečných příčin toho, proč byl po 40 letech jeho program a odkaz zmařen. Proč došlo k jeho zradě a našemu podvolení se této zradě, zásadním způsobem iniciované a organizované z původního centra, bašty rodících se socialistických zemí a MKDH, z MOSKVY. Proč tomu tak snadno podlehla kdysi revoluční avantgarda československého proletariátu, která byla hlavní iniciátorkou a hybnou silou vítězství pracujícího lidu v únorových dnech roku 1948?
Proč nebyl respektován varovný odkaz K. Gottwalda, který vyslovil po únoru 1948, že se po tomto prvém kroku, vítězství mohou komunisté porazit jen sami: „Každá naše organizace může být hrda na to, že jsme obstáli. Nesmí nám to však stoupnout do hlavy, nesmíme si myslit, že je všechno za námi, že máme vše vyhráno, že na nás nikdo nemůže, že není nikoho nad nás. To by bylo to nejnebezpečnější. Kdyby strana měla upadnout v domýšlivost a pýchu, mohlo by to ve svých důsledcích znehodnotit naše únorové vítězství … Musíme si to zapamatovat, musíme se přimět k sebekritice a musíme být kritičtí i k druhým soudruhům.“ (K. Gottwald, Sp. sv. XIV, s. 371, 372) Ano, „plná odpovědnost za to, co se u nás bude dít nebo nebude, padá na naši stranu, na každého z nás“. (Tamtéž, s. 430)
2. Nejen v únorových dnech, ale dávno před tím a ještě dlouho potom, byla KSČ těsně spjata s dělnickou třídou, s fabrikami (tam byla Gottwaldova „pretoriánská garda“). Strana byla pevně spjata i s vesnickou chudinou, se zemědělskými dělníky a drobnými, samostatně hospodařícími rolníky, tak jako s pokrokovou technickou a humanitní inteligencí. To byl také onen základ a hlavní síla KSČ, aby mohla odrazit v únorových dnech roku 1948 kontrarevoluci a zvítězit. Otevřít plně cestu k socialismu.
A jak je tomu dnes? Není nic takového a vzhledem více než čtvrt stoletého vývoje KSČM jako „moderní levicové strany“ se nám o tom může jedině zdát!
3. KSČ existovala a působila jako strana komunistická, úzce, bezprostředně spjatá s lidem, prosazující a bojující za jejich zájmy, což zejména v počátečním období plně platilo a výrazem toho bylo i sociálně třídní složení strany. I tady jde pro KSČM o odkaz, jenž je pro ni, pro její rozbředlost, neprincipiálnost a nerevolučnost, těžko osvojitelný a realizovatelný. Pro mladší a mladé lidi je totiž, pro uvedené, fakticky nepřijatelná. 
4. V únorových dnech 1948, byla KSČ nejen výborně zorganizovaná a aktivně fungující na všech stupních a článcích vnitrostranického života, od ZO až po ÚV a naopak, ale i ideově politicky vyzbrojená. Ideová výchova komunistů nebyla podceňována (či dokonce odmítána jako dnes u KSČM), ale naopak! Proto mohla existovat a působit ve straně jednota organizační a ideová a s ní i jednota akce, akční jednota!
KSČ tak nebyla zasažena reformismem, sociáldemokratismem a s tím spjatou pasivitou, neuvědomělostí a nevyhraněností tak, jak je na tom více než po čtvrt století, naše nová, moderní levicová strana - KSČM.
5. Politicky a ideologicky k nejvýznamnějším ponaučením a odkazům z Vítězného února patří skutečnost, že vedení KSČ zde prokázalo skutečné mistrovství v uskutečňování své politiky vycházející ze zvládnutí základů teorie M-L a opírající se o zkušenosti SSSR a mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, při respektování našich specifických podmínek ČSR jako vyspělé kapitalistické země se značným a na naše poměry i rozsáhlým dělnickým hnutím.
6. To, že byl odkaz Vítězného února 1948 zdevalvován a narušen již dříve a to v „poločase jeho rozpadu“, tedy 20 let po únoru 1948 a 20 let před listopadovo-prosincovým kontrarevolučním převratem roku 1989, tedy v době „pražského jara 1968“, kdy došlopokusu o anti-únor, bylo pro nás velkým varováním. A my jsme se, z toho za pomoci i ostatních socialistických zemí na čele s KSSS a SSSR, jen do jisté míry poučili.
Toto ponaučení z anti-února roku 1968, nám žel (s hlubokou lítostí řečeno), tentokrát rovněž, avšak za negativní iniciativy gorbačovské KSSS, její perestrojky, vydrželo jen oněch 20 let!
Zdeněk Košťál


„NĚKDO TO RÁD HORKÉ“
O co tu jde a o co ne
Často se setkávám s názorem, že jednat o situaci ve straně (rozuměj KSČM) není na místě a že by bylo lepší nechat to až na nadcházející sjezd. Nechápu, proč by neměl probíhat předsjezdový dialog. Máme snad v tichu domova rozjímat do dubnového sjezdu? Nebo sjezd ovlivní výjimečně dobrý horoskop první dubnové dekády? Nebylo by logičtější diskutovat; otevřeně předkládat názory, kritiku, návrhy; číst, studovat a naslouchat druhým; poskytnout informace a názory z opačných názorových konců všem? Nové se přeci rodí v diskusi, ze střetu… V mnoha (nejenom komunistických stranách) je předsjezdový dialog běžnou praxí. Mlčení Haló novin a hra na „všechno je v pořádku“ je v naprostém kontrastu ke skutečnosti. 
Nespokojenost členské základny a uvědomění si nutnosti změny vede k tomu, že sociální sítě jsou plné debat různých úrovní, koho do vedení strany, kdo je špatný, kdo by byl dobrý, a to na základě subjektivních kritérií. Debata se často omezuje pouze na jednotlivce a pohybuje se od kritiky jejich osobních vlastností až po vulgární nactiutrhání. V Haló novinách je pak prezentován pouze jeden názor a to současného nejužšího vedení. Dnes však nestojíme před problémem, kdo je v čele strany, ale jakou politiku bude strana reprezentovat. Ve hře je charakter strany, čí zájmy bude skutečně (nejenom proklamačně) prosazovat, jakou politiku bude realizovat. Toto dilema je skutečností. Není možné zamést jej pod koberec s alibistickým odvoláváním se na racionalismus, prakticismus apod. Tvrdit, že nejprve je třeba vyřešit kádrovou otázku a pak program, je v dané konstelaci nemožné: každá osobnost reprezentuje individuální politický názor ve spektru sahajícího od otevřené podpory buržoazního systému po revoluční dělnické perspektivy přes sociálnědemokratické názory, vlastní zájmy, rasismus, nacionalismus… strach a blbost. V politické straně je skládání politiky průměrováním názorů jejich členů a představitelů vražedné, navíc to reprezentuje subjektivismus postmoderního chápání světa. Pravda se neskládá z různorodých nepatrných zrnek faktů a dojmů, má jasná kritéria a určuje ji materiální podstata a to i na úrovni idejí a informací. Platí to ve fyzice, platí to v historii, platí to v lidské společnosti.
Snaha přemýšlet účelově představuje subjektivní přístupy ignorující zákonitosti dějinného vývoje. Rozhodovat se na základě vědeckého, dialektického, materialistického zhodnocení současné ekonomicko-politické skutečnosti v makro i mikro měřítku není jednoduché a není možné dosáhnout rychlého spektakulárního efektu v žádném směru, ale je nutné.
Často se setkávám s oponenturou, že momentálně není na „filosofování“ čas a je třeba se zbavit toho nebo onoho, těch nebo oněch, přijmout dílčí změny v programu, ve slovníku, napsat jiná hesla apod. Ale zde si dovolím namítnout, že pokud nedojde k přesné analýze situace na úrovni materiální i ideové, neexistuje ani nejmenší šance byť na dílčí úspěch. Problémem není procento strany ve volbách jako takové, ale cesta, na kterou se strana vydala nejméně při odsouhlasení kladenského programu. Objektivně šla tímto směrem s tím, že určité kombinace konkrétních osobností situaci ještě zhoršily. Byli (jsme) někteří, kteří před tím varovali. Tristní výsledek posledního volebního klání byl logickým výsledkem politiky, kterou strana dlouhodobě zastává a realizuje. Pouhá výměna kádrů bez jasných politických kritérií představuje bláhovou naději a jejím prostřednictvím usilovat o lepší volební výsledek pro KSČM mi připomíná snahu narkomana dopřát si další dávku drogy, když je v absťáku. Výsledek voleb by nám měl být v našem stavu, omlouvám se za výraz, úplně „buřt“, i když ani to nechci paušalizovat a jsem si plně vědoma významu voleb pro prosazování komunistických myšlenek i praktik, jako měřítka vlivu strany ve společnosti, coby součásti zápasu za dosažení programového a strategického cíle.
Pokusme se tedy o velmi stručné načrtnutí třídního hodnocení současné situace, a co z ní vyplývá pro komunistické hnutí v ČR.  Omlouvám se za didaktickou formu příspěvku, ale snažila jsem se do textu zapracovat námitky, se kterými se setkávám na schůzích a mimostranických diskusích se členy. Než se pustím do samotné analýzy, podotýkám, že elixírem mládí komunistického hnutí, je vědecká metoda hodnocení stavu a dynamiky jevů, struktur i procesů, chápání zásadní podstaty materiální základny a na ní navazující nadstavby, zákonitosti jevů, principu příčiny a důsledku, akce a reakce, prostě zásad materialistické dialektiky v přírodních, ekonomických i společenských jevech. Apelování na principy typu „účel světí prostředky“ nebo „obyčejný selský rozum“, případně „lidé to nechtějí slyšet“, je pokračování v oportunistické a revizionistické cestě, po které KSČM nesmyslně kráčí nejméně posledních 15 let.
Nejprve zhodnoťme, jak jsou rozloženy síly a hlavní dynamiky na mezinárodním poli, jehož je ČR součástí, protože není možné vážit naše síly a možnosti mimo mezinárodní prostor. Hlavním určovatelem současné světové politiky je propad americké ekonomiky na druhé místo za Čínu. Tato situace radikalizuje a vyostřuje americkou politiku, která představuje zájmy kapitálu soustřeďovaného ve Spojených státech. USA se snaží udržet si pozici světového hegemona na všech úrovních, a proto tam vítězí tzv. nová doktrína, která se nezakrytě hlásí k principům Bismarckovy doktríny prosazující za každou cenu znovu dělit trhy a nevylučuje násilné, tedy válečné postupy. Zde platí, že válka je pokračováním politiky jinými (násilnými) prostředky. Čína a USA však nejsou na scéně samy. Je třeba počítat s Ruskem coby zemí vojensky nejsilnější a geopoliticky klíčovou, prosazující zájmy „svého“ kapitálu. Dalšími nepřehlédnutelnými hráči jsou tzv. nastupující velké ekonomiky jako Indie, Brazílie, jižní Afrika. EU, na jejíž ideály se odvolává ledaskdo, je rozpolcená stejně tak, jako jsou rozpolcené ekonomické zájmy evropské buržoazie propojené s různými imperialistickými centry (Čínou, USA, Ruskem). V této situaci došlo v posledním roce celosvětově k nárůstu kapitálového objemu o 1 trilion dolarů. Není možné investovat kapitál tak, aby jeho návrat byl rychlý s uspokojivým koeficientem jeho růstu, na koláč si brousí zuby více kandidátů a nehodlají ani ustupovat ani se dělit. Z toho vyplývá tlak na pracující, na poslední zbytky sociálních a politických výdobytků, stále více se rozvírají nůžky mezi masou těch, co svoji práci prodávají a těmi, kteří výrobní prostředky vlastní. Sociální bouře a politické protesty jsou nabíledni, stejně jako se válečné konflikty mohou rozrůst do globálních rozměrů. Všechna imperialistická centra a jejich satelity se zaklínají tím, že krize byla zažehnána, ale prakticky všichni vědí (a víme), že je to stav velmi křehký a krátkodobý, že statistiky se týkají právě jenom koncentrace kapitálu a že další (mnohem horší, hlubší, intenzivnější a extenzivnější) krize klepe na dveře. Životní úroveň pracujících se globálně ve všech ukazatelích zhoršuje. Systém se blíží ke konfliktu zájmů vertikálně i horizontálně. Naše republika coby stát kontrolovaný a ovládaný kapitálem je součástí tohoto systému, je napojena na zájmy konkrétních imperialistických center, a tudíž nějaká naše vlastní cesta prosazující české zájmy je naprosto nemožná stejně jako je nesmyslné vidět budoucnost země v tom nebo jiném kapitálovém uskupení. Snaha dopřát důstojný a kvalitní život českým pracujícím v takto uspořádaném světě je nesmysl. Důvěřovat tomu, že dojde v nějaké vzdálenější budoucnosti k samovolnému rozpadu systému a přerodu v socialismus, je nebezpečnou naivitou, která v historii napáchala velká neštěstí. To se nemůže stát a v historii se to nikdy nestalo: chod lidských dějin má své zákonitosti, ale určují jej lidská rozhodnutí. Jinými slovy: když se lidé nerozhodnou situaci měnit, krize přeskupí síly jednotlivých velmocenských center, ale postavení pracujících se nezmění. Podstata systému zůstane stejná.
Zde je třeba si uvědomit, že komunistické hnutí by nemělo být jenom hnutím vedeným nejuvědomělejší součástí dělnické třídy, ale že je pokračovatelem všech historických hnutí za spravedlnost. Tzn., že jedním z úkolů hnutí, úkolem každého jednotlivého komunisty je bojovat proti nespravedlnosti. Vlastnictví výrobních prostředků, vykořisťování lidí i přírody je nespravedlivé a dnes není nutné. V současnosti jsme technologicky i vzdělanostně na takové úrovni, kdy nepotřebujeme další koncentraci kapitálu v jednom nebo několika centrech. Totéž platí o myšlenkovém kapitálu. Můžeme říci, můžeme hodnotit, že dnes jsou objektivní podmínky zralé pro svržení systému a nastolení pokrokovějšího řádu. Tento proces již byl historicky zahájen. Nacházíme v období rozpadu kapitalismu a nástupu socialismu/komunismu. To nezastaví ani rozhodnutí europarlamentu, ústavu pro výzkum totalitních režimů natož např. s. Dolejše. Všichni výše jmenovaní i anonymní však mohou přispět ke zpomalení tohoto procesu… Komunisté jej mohou naopak urychlit. To je jejich historická úloha.
Přirozeně, komunistou se nikdo nestane nějakým záhadným prozřením, je to otázka studia, hledání, práce na svém uvědomění, chování a politického působení. Není možné změnit ekonomicko-politický řád nějakým přirozeným přívalem zastánců. Je třeba pracovat na uvědomování lidí, což je sice proces nutný, ale v podmínkách defenzívy, které dnes prožíváme, velmi složitý a může se jevit z naší perspektivy jako dlouhodobý. Tuto fázi však není možné obejít. Hnutí nám nikdo nedaruje. Musíme jej vybudovat nebo na něj rezignovat. Komunisté, jak bylo řečeno, tvoří nejuvědomělejší část třídy pracujících. Přinášejí do politického exkurzu nové hodnoty, principy nové společnosti. Tím jsou avantgardní. Takové hnutí je historicky nutné. Takoví komunisté přinášejí úplně jiný politický exkurz, dávají měřítko nelidskosti a ubohosti odumírajícího společenského řádu. Ale tímto také zvyšují úroveň politické debaty na všech úrovních. Protože u nás takové hnutí neexistuje, je politická kultura velmi nízká a připomíná „báby na pavlači“ nebo „vidláky v hospodě“. Proto i členové KSČM často propadají nacionalistickému populismu, který se projevuje nesnášenlivostí vůči imigrantům, Romům, bezdomovcům, nezaměstnaným, volbou Zemana, tolerancí ba dokonce obhajováním potřeby podpořit vládu oligarchy. Tvořit komunistickou stranu jako příklad pro ostatní je předpokladem tvorby nových ekonomicko-společenských struktur nově nastolené společnosti. Jak přesvědčíme, že chceme spravedlivou společnost, když ve straně existuje nedemokratičnost, nesvoboda, perzekuce, nepotismus, ekonomická elita apod.?
Ale, co dnes naše společnost potřebuje? Stejně jako v ostatních zemích je třeba budovat revoluční sílu, komunistické hnutí. Stejná potřeba existovala např. na konci 19. století v Rusku a ostatních kapitalistických zemích. Tehdejší dělnická třída tuto výzvu přijala a zasadila se o „historiotvorné“ úspěchy, o téměř globální zlepšení životní úrovně pracujících po prakticky celé 20. století. Ale to dnes nejde, je nám málo, lidi nás nechtějí, všichni jsou proti nám…, argumentuje mnoho soustraníků. Samo to nejde, samo to nepřijde, ale pokud skutečně nechceme skončit v propadlišti dějin, pak je třeba začít pracovat na ideologii, na strategii, taktice, programu, budovat mládežnické hnutí, mírové hnutí, ale hlavně a především hnutí pracujících. Je třeba vrátit se do odborů a znovu jim začít dávat revoluční smysl. Krom argumentů je nutné vybavovat pracující zkušeností s kolektivním demokratickým rozhodováním, zkušeností se silou jednoty, zkušeností s dílčími vítězstvími i prohrami, budovat soudružství a solidaritu.
To, co by nás mělo mimo jiné posílit, je vědomí, že nejsme sami. Podobné diskuze probíhají v mnoha dalších zemích světa, možná téměř ve všech. Když si dítě zakryje oči, neznamená to, že se schovalo: když my nevíme, co se děje za naší hranicí, neznamená to, že se tam neděje nic. Některé strany spolupracují, tvoří ideologická i akční fóra (viz článek v tomto listě: Kde se kalí ocel). Je třeba s nimi navázat kontakt, spolupracovat, vyměňovat si zkušenosti, navzájem se podporovat a pomáhat si.
Vraťme se ještě k problematice tzv. měkké komunistické opozice, která tvrdí, že naše republika nebude iniciátorem světové revoluce a že revoluce je obecně daleko, tudíž naše politika se musí zaměřit na parlamentní politiku alias výměnu naší podpory za mini ústupky v ideálních případech. Není tomu tak dávno, kdy předseda strany proklamoval, že nejsme tak hloupí, abychom vstupem do vládních struktur, dopadly jako KS Francie nebo Itálie, přičemž v současnosti je lukrativní a prestižní funkce stávají prostředky v politické licitaci. Tristním příkladem jsou portugalští komunisté nebo řecká Syriza, kdy proklamačně levicové, ba revoluční strany byly a jsou nucené přijímat protilidová reakční opatření, o jejichž realizaci se pravici ani nesnilo, následovat imperialistickou agresi a spokojit se s drobnými příležitostnými ústupky (viz článek Politika „vlevozpět“). Každý člen by si měl upřímně odpovědět na otázku, zda to chce, zda si tak představuje politiku KSČM.
Zpět k počátečnímu tématu. Co by tedy KSČM měla dělat? Vzhledem k tomu, že nemá skutečně nic (krom historie KSČ), co by dělnická avantgarda měla mít (mládež, organizace, odbory, kulturní frontu, stranickou demokracii, osobnosti ad.), musí zapomenout na zbožné přání vítězit volby a musí se pustit do budování těchto struktur. Jinak zůstane ještě pár let periferií buržoazního politického spektra ČR, pár jedinců se patrně ještě stihne napakovat a poslední zhasne…
Situace není úplně černá a ztracená. Kromě mezinárodního hnutí (ať je dnes jakkoliv slabé, nerovnoměrně rozvinuté, nám prakticky neznámé) disponujeme řadou výhod, které je třeba využít, na kterých třeba a možné stavět. Máme historickou zkušenost, řadu příkladů úspěšného třídního zápasu, společnost ještě z vlastní zkušenosti dokáže doložit neoddiskutovatelné výdobytky socialismu, zaznamenáváme nespokojenost a nedůvěru v systém, v jeho politickou reprezentaci napříč politickým a sociálním spektrem. Vždyť nejméně polovina lidí nedůvěřuje instituci buržoazních voleb, většina populace je přesvědčená, že život za socialismu byl spravedlivější, snazší, lepší. Lidé jsou ve své většině skeptičtí k mezinárodním organizacím, jako je EU nebo NATO. I přes současnou bezpohlavnost politiky KSČM vznikají mládežnické komunistické organizace. Rodí se různá aktivistická hnutí snažící se fungovat mimo systém. Dokonce se objevuje kritika systému ze strany dialektických ekonomů, historiků, environmentalistů, ale také třeba fyziků. Vzniká pokroková literatura. Všechna tato ložiska pokroku a zpochybnění kapitalismu je třeba vyhledávat, je nutné s nimi pracovat, přičemž právě v těchto societách máme, v rámci těchto témat máme šanci na úspěch; mohou být naším odrazovým můstkem.  
Podle mého přesvědčení vyplývajícího ne ze zaslepenosti a fanatismu, ale studia historie i současné situace vyplývá, že i přes krajní složitost a nevýhodné podmínky je třeba vrátit se zpět k bodu, od kterého je nutné budovat skutečné dělnické, třídní, komunistické, revoluční hnutí. Není to přežitek, je to historická nutnost. Čím déle toto rozhodnutí padne, tím to bude složitější. S tím je třeba přistupovat ke sjezdovému klání v dubnu 2018.
Mnoho straníků lomí rukama ve strachu z rozpadu strany, ale ruku na srdce: strana je de facto rozpolcená, je rozdrobená na mnoho názorových a zájmových skupin. Drží ji pohromadě setrvačnost, nostalgie, možná i strach z nového, ale rozhodně ne akční a ideová jednota. Sjezd nebude o zázračném sbratření, ale kdo z koho. Vítěz, ať už to bude kterékoliv křídlo, to nebude mít snadnější než jeho předchůdce. Není možné před tím zavírat oči. KSČM nemá propachtované privilegium vést dělnické hnutí: pokud toho nebude historicky hodná, složitě, opožděně, ale zcela jistě se vytvoří třídní komunistické hnutí mimo její rámec.
Z výše řečeného vyplývá, že každý jeden člen strany se dnes rozhoduje o budoucnosti strany a to i tím, když celou diskuzi na téma její budoucnosti ignoruje. Každý jeden se rozhoduje, zda přispěje k tomu, aby KSČM zůstala takovou jakou je, tedy dnes již prosystémovou stranou (protože jedince i strany hodnotíme ne podle názvů a vlastního sebeurčování, ale na základě postojů a politiky, které realizují), nebo se stane součástí znovubudování komunistického hnutí v Čechách a na Moravě, potažmo v Evropě a na světě.
Domnívám se, že předsjezdová debata se musí upírat směrem k tvorbě komunistického programu a výběru těch, kteří jsou schopni iniciovat a vést tvorbu revolučního třídního programu, jsou ochotni dát stranou osobní zájmy, jsou schopni hájit a prosazovat komunistické názory a kroky, jít do střetu se zájmy antagonistickými třídním zájmům pracujících.
Současné programové priority jsou podle mého názoru rámcově následující:
1.          ideologická práce, ze které vyplývá veškeré hodnocení současného stavu i predikce, evaluace našich možností i možností protivníka, tvorba programu, strategie i taktiky,
2.          revitalizace mládežnické organizace nejlépe ve spolupráci s již existujícími komunistickými organizacemi mladých (z důvodů bezpečnosti zde neuvádím jejich jména),
3.          práce v odborech, zakládání nových třídních odborových organizací,
4.          rehabilitace a reaktivace základních stranických organizací fungujících na pracovištích,
5.          mezinárodní spolupráce s komunistickými a dělnickými stranami,
6.          budování kulturní fronty,
7.          tvorba sítě, která bude schopná podpořit ty, jež budou perzekuováni, s čímž je nutné počítat (vymlouvat se na antikomunismus v době prohlubující se kapitalistické krize je dětinské). 
Také ze změny strategie a taktiky vyplývají určité „nepříjemné“ kroky:
1.          přestrukturalizování stranických masmédií: Haló noviny musejí dostat komunistický hlas, být listem strany a ne laciným plátkem pohrobků reálného socialismu a hlásnou troubou nejvyšší stranické nomenklatury, Futura se musí stát nakladatelstvím marxisticko-leninské vědecké i umělecké literatury a periodik,
2.          omezení období vysokých funkcionářů,
3.          stranická tvorba jejich odborných zázemí,
4.          zrušení jejich finančních privilegií ve prospěch strany,
5.          pohnání k odpovědnosti všech, kteří se na úkor strany obohatili.
Po 15 letech, kdy strana byla systematicky vedena opačným směrem, se jedná o velmi složitou cestu skutečně pro odhodlané, které nečekají lukrativní prestižní posty ani život v politické „CHKO“ českého nebo evropského parlamentu. Je možné počítat s dalším propadem ve volbách, útoky buržoasie i oportunistické levice, pravděpodobně ale také s příchodem nových, zdravých sil, které od komunistické strany očekávají, že se ujme svého historického úkolu a zbaběle od něj nebude nadále odstupovat.
V určitý moment dospěl k takovému rozhodnutí Lenin, Gottwald (a správnost jejich kroku oceňuje i buržoazní historiografie), nakonec to bude přínosné pro pracující nejenom v ČR.
Troufám si říci, že pokud rozhodnou členové KSČM jinak, nezbyde než popřát této straně poklidný, ničím nerušený odchod z politického života.
Věra Klontza-Jaklová

Kde se kalí ocel
Často se setkáváme s povzdechy, že dnes je komunistické a dělnické hnutí v extrémně složité situaci, protože jednotlivé strany jsou izolované bez mezinárodní spolupráce a že na mezinárodní scéně se nic neděje a také, že vlastně v žádné zemi se nic neděje. Mnoho levicově orientovaných, třídně neuvědomělých lidí pak žije v dojmu, že jediným měřítkem síly dělnického hnutí je volební procento různých levicových stran.
Skutečností zůstává, že mezinárodní dělnické a komunistické hnutí neprožívá svá nejlepší léta, ale rozhodně má vzestupnou tendenci a překonalo mrtvý bod post-převratové krize. Proč neexistují v ČR informace o mezinárodní spolupráci a to ani ze strany KSČM je rozhodně důležité zodpovědět, ale prozatím naším cílem je přinášet na stránkách Dialogu aktuální informace ze světové komunistické, dělnické a odborové scény. Proto pravidelně od tohoto čísla najde čtenář na stránkách listu vždy výběr hlavních událostí z mezinárodního komunistického dění. Zde je třeba uvést na pravou míru, že na stránkách organizací mladých komunistů (http://ksm.cz/ a http://www.komsomol.cz/) jsou také dlouhodobě systematicky publikovány příspěvky týkající se mezinárodního hnutí a najdete na nich linky na některé s níže uvedených webů nebo např. a mimo jiné na Světovou federaci demokratické mládeže.
Nejedná se o nijak komplikovaně a „záhadně“ získané informace. Každý čtenář se k nim může snadno dostat, má-li přístup k počítači a internetu. (Neovládá-li žádný ze světových jazyků, může použít on-line překladače.)
Dnes bychom chtěli upozornit na hlavní internetové stránky a poradit, jak s nimi pracovat, jaké informace na nich hledat.
Rozhodně hlavním zdrojem informací, kde najdeme např. prohlášení dělnických a komunistických stran k aktuálním událostem, kalendář akcí a zprávy o nich, stejně jako komentáře konkrétních událostí je stránka http://www.solidnet.org/. Zde je také možné získat podrobné záznamy ze všech dosavadních mezinárodních setkání komunistických a dělnických stran. Na stránkách jsou mimo jiné zveřejňovány veškeré příspěvky, které jsou zaslány z oficiálních stranických míst. Solidnet nezveřejňuje příspěvky jednotlivců. Se Solidnetem je spojeno téměř 100 komunistických a dělnických stran. Příspěvky jsou publikovány v různých jazycích, hlavně v angličtině.  Mezi nejaktivnější přispěvovatele patří KS Mexika, Řecka, Turecka, Brazílie, ale také Japonska, stejně jako komunistické strany Indie, iránský Tudeh nebo Korejská dělnická strana.  Např. KSČM patří mezi méně aktivní členy s posledním příspěvkem z 27. června 2017.
Další důležitou stránkou je Mezinárodní komunistická revue na adrese https://www.iccr.gr/en/home/. Jedná se o elektronický teoretický marxisticko-leninský časopis, který představuje spolupráci mezi několika teoretickými, politickými komunistickými sborníky publikovanými komunistickými a dělnickými stranami a klade si za cíl společně rozpracovávat a rozvíjet marxisticko-leninskou teorii prostřednictvím ideologických analýz současného vývoje kapitalismu a problémů zápasu dělnické třídy. Prozatím vyšlo 7 svazků revue, kterou je možné studovat v 8 různých jazykových mutacích. Ze stránky iccr je také možné prokliknout na weby některých teoretických periodik. Časopis tvoří KS Řecka, Turecka, Socialistická dělnická strana Maďarska, Socialistická strana Litvy, KS Lucemburska, Mexika, lidu Španělska, Venezuely, Strana komunistů Ukrajiny a Ruská komunistická dělnická strana-KSSS, Komunistická strana, Itálie a příležitostně se redakčních rad účastní i představitelé jiných stran. 
Poslední stránkou, na kterou bychom chtěli upozornit je web Světové federace odborových svazů http://www.wftucentral.org/, který je nejrychleji aktualizován. Její členové jsou velmi aktivní a přehled akcí a komentářů jednotlivých svazů i jejich sdružení je skutečně zaznamenáníhodný. I tento web funguje v 6 různých jazykových mutacích. Na této stránce je možné se zaregistrovat a dostávat pravidelně elektronický zpravodaj. 
Domníváme se, že tyto tři rozcestníky by měly patřit mezi základní zdroje komunistických novinářů, ale také každé strany, která to myslí s mezinárodním hnutím vážně.
VKJ & MK

Aktuálně z odborů

Konal se VII. Sjezd Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska
V kulturním domě v Nymburce se 9. prosince 2017 konal VII. sjezd Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska, jediných českých třídních odborů, pokračovatele tradice revolučního odborového hnutí, členské organizace Světové odborové federace. Této významné události českého odborového hnutí předcházel příjezd zahraničních delegací z Rakouska, Řecka, Srbska a Sýrie. Hlavním hostem byl pak generální tajemník Světové odborové federace George Mavrikos, který svou účastí potvrdil orientaci OS ČMS ja třídní a internacionalistickou linii SOF a solidární pozici této federace sdružující 92 milionů pracujících světa k českému odborovému hnutí a k české pracující třídě a jejím bojům vůbec. Dva dny před konáním sjezdu byl předsedou ÚV KSČM a místopředsedou Poslanecké sněmovny PSP ČR Vojtěchem Filipem přijat místopředseda syrské odborové centrály GFTU Imbrahim Abeido se členem výboru pro mezinárodní vztahy Muhammadem Taklehem. Filip spolu s předsedou OS ČMS Stanislavem Grospičem projevil veliký zájem o dění v Sýrii, mluvil o trvajících dobrých vztazích a celkově vyvolala návštěva u obou stran velmi pozitivní dojmy. Ibrahim Abeido reprezentuje dva miliony syrských odborářů, z nichž desetitisíce byly zavražděny v boji s terorismem a imperialismem a další tisíce jsou ve stejném konfliktu zmrzačeny. Syrská federace GFTU udržuje nadstandartní vztahy s českým OS ČMS a obě dvě organizace zvláště poslední měsíce pracují na prohloubení a zintenzivnění spolupráce. Den poté přijal Vojtěch Filip největší osobnost světového odborového hnutí, generálního tajemníka SOF Georga Mavrikose. Návštěvy byl rovněž přítomen Stanislav Grospič a Vladimír Sedláček. Dá se říct, že přijetí Georga Mavrikose signalizuje aspoň symbolický zájem o třídní odborové hnutí.  Uskutečněný sjezd v Nymburce se vyznačoval velmi kvalitní úrovní příspěvků. S vynikajícím třídním projevem předstoupil předseda OS ČMS Stanislav Grospič, velmi cenná byla vystoupení Milana Taraby ze Sdružení nájemníků ČR a Zdeňka Pernese z Rady seniorů ČR. Celkově byla úroveň diskuze velmi vysoká, nikde to nebylo prázdné tlachání, jak jej známe ze stranických sjezdů či konferencí. Třídní odbory řeší konkrétní věci na konkrétním avantgardním programu SOF a z toho plyne nejen orientace organizace, ale i její výsledky a úroveň. Za komisi pro zahraničí a za mladou generaci českého třídního odborového hnutí jsem vystoupil já a v následujících řádcích uvádím úryvek svého projevu:
„Dali jsme si řadu úkolů, z nichž jsem jmenoval právě zkvalitnění naší prezentace a posílení vědomí o existenci třídních odborů, jejichž profil i činnost je v příkrém rozporu s konfederací, s odbory žluťáckými, a jejíž kádry se nerovnají odborářským bossům a sociálnědemokratické aristokracii údajných přátel pracujících v tripartitě. Právě odlišení od těch, kteří udělali za 28 let z pojmu „odbory“ vulgarismus, je naše velká devíza. Nejsme ani šlechta, ani ti, kteří by ohlupovali členstvo demagogií a zároveň posluhovali kapitalistům, panské třídě, vykořisťovatelům a usnadňovali situaci, kdy marginální a obecně nemorální menšina velkokapitalistů i hokynářů vyžírá z cizí práce, z cizího úsilí a jde ve své nenažranosti tak daleko, že osekává za pomoci politického lumpenproletariátu pravice sociální potažmo politická práva pracující třídy. Jsme na straně těch, kteří se živí prací, kteří vytvářejí hodnoty a ne těch, kteří je vykrádají. Nejsme bohaté odbory, nejsme podporované kapitalisty nebo panujícími strukturami. Našim spojencem není velkokapitál, jako v případě odborářské aristokracie reformistů. Přesto máme převahu: je to díky naší zásadovosti, díky třídnímu přístupu, díky obětavosti, díky tomu že ani jeden z nás nezapřel základní myšlenky odborového hnutí, ani třídu, ze které vzešel. Těžko zde najdeme někoho, kdo by měnil, kdo by se chtěl zapojit do špinavé politiky konfederace, do politiky obelhávání pracujících, do účelového tlumení jejich rozhořčení. Vybrali jsme si stranu barikády, která reprezentuje pracující apod. Vylhaným heslem o sociálním dialogu nebudeme stát někde uprostřed. Jednou z cenností, kterou si stále neseme je to, že se u nás nekolísalo, neoportunizovalo, i přes všechny těžkosti, které obnáší odborové práce a práce s lidmi obecně. Jsme rád, že tento sjezd je důkazem, že nedošlo ke zpronevěření hodnot, na kterých OS ČMS vzniklo, potažmo hodnot, které reprezentovaly historické sociální boje minulosti.“
V sále kulturního domu byla rovněž nainstalována moje komorní výstava fotografií z akcí Světové odborové federace a soch se sociálními tématy. Po skončení oficiální části sjezdu se konala diskuze členů OS ČMS se zahraničními hosty, kde nejaktivněji vystoupil George Mavrikos a zástupci srbské odborové organizace SLOGA.
Celkový dojem ze sjezdu je velmi pozitivní. Především z toho, že delegáti a členové OS ČMS berou toto odborové sdružení jako svoji věc a také z prestiže, jaké se nám dostalo přítomností generálního tajemníka SOF a delegátů dalších zahraničních třídních odborů. Sjezd rovněž navštívili diplomaté velvyslanectví KLDR. Jejich návštěvy si rovněž velmi cením. Pro třídní odbory je to čest, když přijde naši nejvýznamnější akci za 4 roky zástupce státu, který je pro převážnou většinu zemí světa symbolem boje proti americkému imperialismu.  Před odjezdem zahraničních hostů jsme rovněž v osobní diskuzi probrali otázky posílení českého vlivu v SOF a pomoc SOF při růstu naší úlohy zde v Česku. V těchto otázkách již byly učiněny konkrétní návrhy, které by se měly realizovat v průběhu tohoto roku. 
Martin Peč

Prohlášení třídních odborů ve věci Trumpova prohlášení k Jeruzalému
Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska odsuzuje Trumpovo prohlášení o Jeruzalému jako o oficiálním hlavním městě „Izraele“. Čeští třídní odboráři považují toto vyjádření jako nadbíhání sionistickému režimu a podporu okupace, podporu zločinů proti lidskosti, které se 70 let dějí na palestinském lidu a jako doklad o podpoře etnického čištění v oblasti. Jeruzalém je městem tří náboženských skupin, východní Jeruzalém pak hlavním městem palestinského státu. Legitimizace okupace považujeme za odporný zločin. Stejně tak odsuzujeme všechny ty české politiky, kteří prohlášením podpory potvrdili svou roli maňásků sionismu v naší zemi.
OS ČMS považuje za čest pozvání hlav arabských odborů pod Světovou odborovou formulací a Federací arabských odborů na jednání a protestní akci v libanonském Bejrútu. Přestože z technických důvodů nebylo možné uskutečnit naši přítomnost na propalestinské demonstraci solidarity, velmi si vážíme jednání, které se uskutečnilo předchozí den a které prokázalo renomé českých třídních odborů, pokračovatele československého revolučního odborového hnutí, kterého se nám spolu se solidaritou a úctou dostává u našich arabských bratrů.
OS ČMS věrné linii Světové odborové federace stojí při palestinském lidu v boji proti rasistickému režimu v „Izraeli“, proti útlaku a proti okupaci. Nikdy nedopustíme legitimizaci okupace z roku 1967!
OS ČMS nebude nikdy souhlasit s jakoukoli formou rasismu, s ukradením území a segregací.
OS ČMS na rozdíl od žluťáckých odborů vedených sociálnědemokratickými bossy neustupuje ze svých výsostně demokratických, třídních a antiimperialistických pozic.
OS ČMS rovněž odsuzuje zatčení a uvěznění šestnáctileté Palestinky Ahed Tamimiové izraelskými represivními orgány. Připojujeme se k výzvě SOF a Výboru mládeže SOF a vyjadřujeme svoji solidaritu nejen s touto mladou hrdinkou, ale se všemi palestinskými politickými vězni, kteří trpí za svůj boj za svobodu palestinského národa.
-m-

Libanon
Generální tajemník SOF se zúčastnil mimořádné schůze centrální rady ICATU
k solidaritě s obyvateli Palestiny
Mezinárodní konfederace arabských odborových svazů (ICATU) pořádala mimořádnou ústřední radu v sídle Generálního odborového svazu Libanonu v Bejrútu, aby odsoudila nespravedlivé americké rozhodnutí prohlásit Jeruzalém za hlavní město Izraele.
Generální tajemník SOF George Mavrikos se setkání zúčastnil a oslovil Radu, jejímiž členy jsou zástupci téměř všech arabských zemí federací, k účasti a solidaritě s palestinským obyvatelstvem.
Den před jednáním se konalo setkání členů konfederace ICATU se členem zahraniční komise a Ústředního zastupitelstva českých třídních odborů OS ČMS, který vyjádřil lídrům arabských odborů postoj OS ČMS k palestinské otázce a k dění v regionu. Setkání bylo naplněno atmosférou vzájemné důvěry, bratrství a internacionalismu.
-m-

SOF
Komentář k nedávným výrokům amerického prezidenta D. Trumpa
Světová odborová federace (SOF), která zastupuje více než 92 milionů pracujících v každém koutě světa, vyjadřuje své jednoznačné odsouzení nenávistného prohlášení amerického prezidenta D. Trumpa, který se při rozpravě se zákonodárci v Bílém domě stěžoval na přistěhovalce přicházející do Spojených států ze „shithole“ zemí. Současně vulgárně napadl přistěhovalce ze Salvadoru, Haiti a afrických zemí.
Tyto xenofobní, rasistické a diskreditující popisy se staly „obyčejnou praxí“ imperialistické americké vlády, která ve stejnou chvíli, kdy svými slovy projevuje pohrdání těmito národy, pokračuje v bombardování, vraždění a rozsévá smrtí svými imperialistickými intervencemi.
SOF prohlašuje, že dělníci a odborové hnutí všech zemí musí odsoudit prohlášení amerického imperialismu, nasadit širokou síť solidarity se všemi lidmi, kteří trpí pod jestřáby paktu NATO a imperialistickými údery, postavit se proti monopolům a jejich politice.
SOLIDARITA JE LIDSKÁ ZBRAŇ!
K prohlášení Světové odborové federace se připojuje i její česká členská organizace, Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska, vedené Stanislavem Grospičem.
-m-

Srbsko
Generální tajemník SOF se zúčastnil oslav 10. výročí odborové organizace SLOGA
Srbská odborová organizace SLOGA, členka Světové odborové federace, oslavila v Bělehradě své desáté výročí v přítomnosti generálního tajemníka SOF Georga Mavrikose a vedoucího mezinárodních vztahů řeckých třídních odborů  PAME Nikolase Theodorakise.
Generální tajemník WFTU se obrátil na přítomné odboráře, aby sdělil internacionalistickou solidaritu SOF srbskému lidu, který trpí protilidovou politikou a zdůraznil, že SOF bude stabilně na jejich straně, jak to bylo v minulosti při intervenci paktu NATO v Jugoslávii.
Na konci oslavy se uskutečnila také akce solidarity s lidem Palestiny.
U příležitosti oslav 10. výročí vzniku srbských třídních odborů SLOGA osobně v Bělehradě k tomuto úspěchu pogratuloval srbským soudruhům člen zahraniční komise a Ústředního zastupitelstva českých třídních odborů OS ČMS.
Předseda srbské odborové organizace SLOGA Željko Veselinovič se nedávno osobně zúčastnil VII. sjezdu OS ČMS.
-m-

Francie
SOF se zúčastnila a pozdravila kongres železničních zaměstnanců z CGT ve Versailles
Delegace Světové odborové federace se zúčastnila a pozdravila kongres železničních zaměstnanců odborové federace CGT ve francouzské Versailles.
Při projevu delegáta SOF byly zdůrazněny silné historické vazby mezi SOF a francouzskou dělnickou třídou a potřeba dalšího posílení koordinace třídově orientovaných odborů v Evropě a ve světě směrem k jednotě tříd, internacionalismu, solidaritě a třídnímu boji.
Kongres pozdravily i české třídní odbory OS ČMS, členská organizace Světové odborové federace. OS ČMS je rovněž velmi aktivní v sektoru dopravy, ať už železniční či autobusové.
-m-

Politika „vlevovzad“ řecké Syrizy
Cílem předloženého textu je ilustrovat několik aspektů:
1.           jakou politiku realizuje a prosazuje strana, která o sobě sice proklamuje, že je levicová, ale nebuduje lidové revoluční hnutí a důvěřuje v možnosti parlamentní demokracie,
2.           jakým způsobem předkládají buržoazní zákonodárci zákony a jak jsou tyto přijímány,
3.           jak by mělo reagovat dělnické hnutí a jaké by měly být jeho priority, 
a to na příkladu několikaměsíčního boje řeckých komunistů a odborářů proti návrhu zákona o omezení možnosti základních odborových organizací vyhlásit stávku.
Nejprve si představme základní fakta. Po letních prázdninách předložila vláda návrh zákona, který měl být podle jejích proklamací přínosem pro demokratizaci odborového hnutí. Velmi stručně podstatou zákona je, že pro vyhlášení stávky bude nutná fyzická přítomnost nejméně poloviny + 1 členů základní odborové organizace, přičemž všichni musejí mít zaplacené příspěvky. Dosavadní zákon připouštěl jako usnášeníschopné shromáždění v počtu 1/3 na prvním a 1/5 na třetím setkání. Vláda tak prakticky znemožňuje stávku vyhlásit. Proč je tento zákon nedemokratický, vždyť nadpoloviční většina je přeci to, co chceme, ne? Namítne řada čtenářů. S účinností tohoto na první pohled logického argumentu počítala i vláda stran Syriza-ANEL. Ale v podmínkách, kdy zaměstnanci čelí výhružkám a represím ze strany zaměstnavatelů, bojí se o svá místa, je osobní účast na shromáždění často odvážným rozhodnutím.  Tam, kde jsou větší počty pracujících, a pracuje se na směny, není ani prakticky možné, aby se polovina sešla. Mnoho zaměstnavatelů zakazuje shromáždění odborářů na pracovišti. Je třeba dodat, že tento zákon schválila vláda, která nedostala hlas ani od 20 % všech voličů (!). Takový zákon byl dlouhodobým úsilím pravicové Nové demokracie a ostatních pravicových stran, ale také Svazu řeckých továrníků. Jedná se rovněž o zákon nejvyššího zájmu EU a věřitelů Řecka.
Na druhou stranu existuje zákon, který umožňuje velkým zaměstnavatelům, aby sami zaměstnavatelé zakládali sdružení osob čítající 15 % zaměstnanců, kteří pak mohou vyjednávat např. kolektivní smlouvy za všechny zaměstnance.
Na podzim se konala řada stávek a demonstrací, na základě kterých byla vláda nucena ustoupit z rozhodnutí zákon předložit. Potřeba zákon prosadit se zvyšovala směrem ke konci roku, kdy bylo jednak třeba vyhovět požadavkům věřitelů, EU a Evropské banky, jež budou opět hodnotit „pokrok“ řecké ekonomiky, ale také prakticky omezit možnost stávkovat v zemi, kde je kolektivní nespokojenost na pracovištích i ve společnosti obecně aktuální skutečností. Je třeba zabránit, aby se lidé bouřili a to, že si nenechají do nekonečna štípat dříví na hlavě, je dnes více než zřejmé. Během listopadu se komunisté zaměřili na vysvětlování tohoto zákona, jeho pravé podstaty a podařilo se jim přenést své argumenty do veřejné debaty na všech úrovních: jak v parlamentu, tak v masmédiích, i na pracovištích.
Kolem poloviny prosince se vláda snažila propašovat zákon do balíku jiných zákonů, aby byl nenápadně odhlasován. Cílem bylo, aby ani pracující ani komunisté nestihli prakticky zareagovat, ale podcenila připravenost, jak odborového hnutí PAME, tak KKE, kteří na 14. prosince 2017 vyhlásili generální stávku a vyzvali k demonstraci nejen proti tomuto zákonu. Obě akce měly celořecký úspěch, dostalo se jim mezinárodní podpory od bratrských stran a odborů. Akce byla tak dynamická a tak rychle a dobře zorganizovaná, že i žluťácké odborové svazy se musely chtě nechtě zapojit. Vláda byla opět nucená zákon stáhnout.
Bylo zřejmé, že vláda nemá jinou možnost hlavně pod tlakem mezinárodního i místního kapitálu a bude muset zákon znovu nějakým způsobem předložit. Proto řečtí komunisté dále udržovali téma tzv. stávkového zákona ve veřejné debatě, čímž podporovali připravenost na akci, bude-li třeba a zároveň omezovali možnosti vlády předkládat demagogické argumenty.
Po Novém roce přišla vláda s fintou, kdy několik dní před parlamentním plenárním zasedáním předložila tzv. multizákon, který čítal přes 1000 stránek a kromě zákona o odborech a stávkách obsahoval také paragrafy o možnosti exekucí z důvodů dluhů u bankovních institucí a státu, další daňové zátěže pro pracující a jiná protilidová opatření. V rekordním čase řečtí komunisté zveřejnili základní body zákona. Vláda se musela postavit do defenzivy a zákon obhajovat a slibovat, že jsou to už skutečně poslední protilidové zákony, které přijímá, čímž vlastně přiznala, že celou dobu svého mandátu aplikovala a realizovala prokapitalistickou, protilidovou politiku.
Byla opět vyhlášena řada odborových demonstrací, kterých se však již žluťácké odbory neúčastnily a nepodpořily je. Praktiky řecké vlády v evropském a světovém kontextu prezentovali na půdě europarlamentu řečtí europoslanci. (Zde se ukázala výhoda vlastního poslaneckého uskupení, kdy řečtí komunisté nepotřebují souhlas oportunistů z GUE-NGL, aby mohli prezentovat své názory).
Rozprava k zákonu byl tak obsáhlá, že k hlasování došlo až v pozdních večerních hodinách 15. ledna 2018. Zákon prošel. 
Co vyplývá z popsané situace?
Prvním mementem je chování Syrizy, strany, která se prezentovala a prezentuje jako „radikální marxistická levice,“ ale oportunisticky nikdy nepřipustila možnost střetu s kapitálem a jeho představiteli a obelhávala řecký lid, že je možné prostřednictvím parlamentní demokracie přinést zlepšení postavení pracujících a lidu obecně a to v rámci kapitalismu. Dnes jsou nuceni říkat, že jediným zlepšením, kterého dosáhli, je postavení kapitálu investovaného v Řecku a že řečtí pracující naplnily kapsy věřitelů v období 2006 – 2016 polovinou triliónu eur tedy více než 500 bilióny eur, což představuje několikanásobek řeckého HDP a také je to 1,5x více než činí celý státní dluh.
Co z této epizody vyplývá pro komunistické a dělnické hnutí?
Zákon byl sice přijat, ale hnutí nevyšlo oslabené, naopak. Tento zákon platí v mnoha evropských zemích a byl odhlasován, aniž by si kdokoliv vůbec všiml. V Řecku hovoříme o více než 25 letech snah různých vládních uskupení zákon prosadit. Mnoho lidí, i když se neúčastnilo demonstrací nebo stávek, muselo uznat, že komunisté měli pravdu a jejich postoj byl čestný a odvážný. Troufám si tvrdit, že každý Řek v těchto dnech ví, co parlament projednával a jaký má která strana názor. I to je zásluha komunistů. Těm se rozhodně podařilo ubrat na síle a sebevědomí jak kapitálu, tak jeho vládě, kteří nadále musejí s organizovaným odporem počítat. Komunisté aktualizovali debatu na téma kapitalismus versus socialismus a vytvořili si veřejný prostor pro argumentaci ve smyslu, že příčinou krize nejsou konkrétní osobnosti ve vládě, ale ekonomicko-politický systém, který tyto reprezentují a podporují, že Syriza byla volbou vládnoucího kapitálu. Definitivní řešení lidových problémů leží jednoznačně „za hranicemi“ kapitalismu a také, že k žádné změně nedojde bez organizovaného boje. Razance a argumentace řeckých komunistů se dostala na televizní obrazovky a ostatní debatující se museli vyjadřovat k jejich námitkám. Debaty se vyznačovaly (a vyznačují) mnohem důraznějším antikomunismem, demagogií, křikem a manipulací novinářů, které si v českých médiích ani nedovedeme představit. Posílené vyšlo i odborové hnutí PAME, mnoho pracujících se zapsalo do odborů, účast na manifestacích byla tak velká, že o poslední demonstraci byla nucena referovat i západní média včetně českých.
Z toho, že zákon byl přijat, zároveň vyplývá, že hnutí má ještě cestu před sebou a že si doposud nezajistilo akční podporu rozhodující části lidu.
Manolis Klontzas


Zločiny kapitalismu

Jedním z největších zločinů zahnívajícího kapitalismu v 20. století byla korejská válka rozpoutaná USA v letech 1950-1953. Souvislost mezi agresí USA a hrozbami současného amerického prezidenta Trumpa vůči KLDR připomíná v příspěvku „Zabraňme nukleární válce“ z 10. prosince 2017 Michel Chossudovsky.

Válečnické heslo Oheň a zběsilost nevynalezl Trump. Je to koncept hluboce zabudovaný do americké vojenské doktríny a charakterizuje všechny vojenské intervence USA od konce 2. světové války.
Stojíme dnes na nebezpečné křižovatce. Chybná mezinárodně politická kalkulace by mohla vést k nepředstavitelné tragédii. A jak v téhle situaci nevzpomenout na krizi podobnou – kubánskou raketovou krizi z října 1962?
Co ji odlišuje od krize dnešní? Tehdejší světoví vůdci na obou stranách, jmenovitě John Kennedy a N. S. Chruščov, si dobře uvědomovali nebezpečí nukleárního vyhlazení lidstva. Avšak na rozdíl od nich není prezident Trump o všech nebezpečích nukleární války zřejmě dobře informován, jak vyplývá z těchto jeho slov: „Nebudeme mít jinou možnost, než Severní Koreu zničit“, prohlásil totiž Trump a obvinil Kim-Čong-una, že je „raketovým mužem“ na „sebevražedné misi“.
V září provedla Severní Korea svoji zatím největší nukleární zkoušku – termonukleární výbuch o síle od 150 do 250 kilotun. A v reakci na to přidaly Rusko i Čína své hlasy na podporu dalších sankcí proti Severní Koreji. A čínská centrální banka instruovala všechny čínské banky, aby pozastavily své finanční služby pro Severní Koreu.
Historie „Ohně a zběsilosti“
Už od počátků Korejské války byl prezident Harry Truman pevným obhájcem „Ohně a zběsilosti“, a to jak proti lidu Severní Koreje, tak i proti lidu Koreje jižní. Generál MacArthur, který osobně krutosti proti Korejcům nařizoval, mluvil v americkém Kongresu o lidském utrpení tak strašném, že jej prý přinutilo zvracet.
„Nikdy předtím jsem takovou devastaci neviděl“, řekl generál členům výboru armádních služeb a mezinárodních vztahů. Stalo se tak v květnu 1951, kdy Korejská válka netrvala ani celý rok, a ztráty na straně korejských civilistů odhadoval generál na jeden milion životů.
„Viděl jsem, domnívám se, víc krve a neštěstí, než kterýkoli člověk, který kdy žil. A právě to mi pokazilo žaludek.“
Představuje Korejská lidově demokratická republika (KLDR) pro USA hrozbu?
Podle vyjádření amerického válečného veterána z vietnamské války B. Wilsona by si Američané měli představit samy sebe v roli lidí těch států, na které USA útočí. Severní Korea má 24 milionů obyvatel, tzn. jednu dvacetinu obyvatel USA. A její rozloha je jen o málo větší, než je rozloha amerického státu Pensylvánie. Je to země ze všech na zeměkouli nejvíc démonizovaná a země, které svět nejméně rozumí.
Co většina lidí neví – a co je zvláště relevantní, když se hovoří o tom, jakou hrozbu KLDR pro světový mír představuje – je skutečnost, že Severní Korea v důsledku amerického tříletého bombardování ztratila 30 % svého obyvatelstva.
„Po zničení 78 měst a tisíců vesnic a poté, co jsme zabili nespočetné množství civilistů, lze říct, že jsme během tří let zahubili – zhruba – 20 % populace Severní Koreje“, řekl generál C. LeMay.
Dne se má však za to, že země na sever od 38. rovnoběžky ztratila celou jednu třetinu svých obyvatel – to je osm až devět milionů lidí v průběhu 37 měsíců tzv. „horké“ války v letech 1950-53, „což představuje bezprecedentní úmrtnost, kterou byl kdy jeden národ obdarován válečným běsněním národa druhého“. (citace z knihy Richarda Rhodese).
Každá jednotlivá rodina v Severní Koreji ztratila v průběhu Korejské války minimálně jednoho svého člena.
Srovnejme si s tímto údajem fakt, že během 2. světové války ztratila Británie 0,94 % své populace, Francie 1,35 %, Čína 1,89 % a Spojené státy 0,94 % své populace.
USA se nikdy neomluvily za to, že zabily 30 % Severokorejců. Naopak, americká zahraniční politika vždy oběti svých válek démonizovala. A pochopitelně – USA žádné reparace z napadených zemi nikdy nevyplácely. A záležitost amerických zločinů proti lidu Severní Koreje se na mezinárodním fóru nikdy neřešila.
Naopak, zločiny války korejské se staly příkladem pro pozdější válku proti lidu Vietnamu.
Po více než půl století už Washington přispívá k politice izolace a ožebračování Severní Koreje. A Spojenými státy podporované sankce proti KLDR přispívají k pokračující izolaci a ožebračování země.
Severní Korea byla a je označována za „osu zla“. A za co?
Oběť americké vojenské agrese je nálepkována jako neúspěšný válečný štváč a „darebácký stát“, jako „státní sponzor terorizmu“ či jako „hrozba pro světový mír“. Tato uměle stylizovaná obvinění se stávají částí konsensu, ke kterému žádné otázky už není třeba dodávat.
LEŽ SE STÁVÁ PRAVDOU. Severní Korea je prostě pojednávána jako hrozba. A Amerika není agresorem, ale je „obětí“.
A proto je třeba, jak řekl Trump, Severní Koreu zničit.
Z webu Global Research vybral a přeložil Lubomír Man

Odsuzujeme pronásledování levice v Iránu
Prohlášení ústředního výboru strany Tudeh
Požadujeme uspořádat širokou kampaň za propuštění stovek studentů, pracujících a bojovníků za svobodu Iránu, kteří byli v posledních dnech zadrženi represivními složkami.
Podle očekávání pokračuje iránský diktátorský, teokratický režim v nasazování jednotek gardového sboru, milice Basij a žoldnéřů bezpečnostních sil k násilnému potlačení protestního hnutí mládeže a pracujících. Stejně jako tomu bylo v posledních letech, vládnoucí režim obviňuje lid frustrovaný chudobou, deprivací, útlakem, korupcí a nedostatkem svobody se spojenectvím s cizími mocnostmi. Na základě tohoto smyšleného důvodu jsou protestující zatýkáni. Podle nejnovějších zpráv bylo silami despotického režimu zatčeno více než 1500 demonstrantů, stovky lidí byly zraněny a desítky zabity. Lidové protesty pokračují. Mezi zatčenými jsou desítky svobodu milujících studentů.
Přestože na hlas lidu proti vládnoucím představitelům islámského režimu lze na chvíli umlčet výstřely, nelze spravedlivý hlas lidu zastrašováním umlčet navždy – požadavky jako odmítnutí despotického teokratického režimu, konec vlády nehumánních tmářů, ukončení neoliberální politiky, která způsobuje ekonomický útlak a nespravedlnost, ukončení bezprecedentní korupce režimu a vládního aparátu a vytvoření suverénního a demokratického Iránu.
Požadavek zásadních změn ve správě země, která je nyní založena na absolutní diktatuře nejvyššího náboženského vůdce, je přáním většiny obyvatel Iránu.
Tohle je systém, jehož iracionální politika v posledních desetiletích byla katastrofální pro náš národ – systém založený na neoliberální kapitalistické socioekonomice, která zničila produktivní infrastrukturu země a přivedla Irán do bezprecedentní chudoby a deprivace – systém orientovaný na blaho kapitalistů, který umožňuje soustředit ekonomiku v rukou parazitické kapitalistické mafie, jmenovitě hlavy gardového sboru, sil milicionářů Basij a bezpečnostních sil.
Požadavek změny systému není možné uskutečnit bez výměny současných vládců a vytvoření vlády založené na vůli lidu.
V těchto dnech, během hrdinského boje našeho národa, strana Tudeh důsledně prohlašuje, že k tomu, aby byla diktatura potlačena a byly připraveny podmínky pro základní demokratické a trvalé změny v naší zemi, je rozhodující jednota dělníků, pracujících, militantní mládeže, studentů, žen, stejně jako svobodných a progresivních sil.
Bez přítomnosti jasné a demokratické alternativy pro současný despotický režim není možné spojit všechny síly a zpochybnit pokračování diktátorského režimu v Iránu na základě minimálního programu – svoboda, sociální spravedlnost, chléb, práci, bydlení!
Boj za propuštění všech politických vězňů a vězňů svědomí – jejichž řady rostou v posledních dnech, z důvodů zatýkání při protestech – je jedním z nejdůležitějších, naléhavých požadavků protestního hnutí a všech progresivních a svobodu milujících sil národa. Nemůžeme dovolit, aby byli zadržení dále vystavování fyzickému a psychickému mučení – což je běžná praktika režimu, jak se vypořádat s opozicí.
Podle našich informací si vyšetřovatelé na zadržených – kteří nemají přístup k advokátům a právním radám – páchají násilí.
Osvobození zadržených aktivistů ze spárů diktatury by bylo velkým vítězstvím pro lidové hnutí a těžkou porážkou pro režim a jeho příznivce.
Vyzýváme všechny svobodné a progresivní síly Iránu a světa, aby udělaly vše, co je v jejich silách, aby shromáždily a šířily jména všech zadržovaných a místa, kde jsou uvězněni, a vyzývaly k jejich okamžitému a bezpodmínečnému propuštění.
Zahájení mezinárodních kampaní, pokračování v nátlaku na režim, pořádání protestních demonstrací a shromažďování lidí před věznicemi, aby bděli a vyžadovali propuštění zadržených osob, ve dnech, kdy plameny masových protestů vzplanuly po celé zemi.
Pozdrav všem militantním dělníkům, pracujícím, mládeži, studentům a žen zadržovaných ve věznicích režimu!
Za bezpodmínečné propuštění všech politických vězňů!
Vítězství jednotnému boji iránského lidu proti vládnoucímu diktátorskému režimu!
Ústřední výbor strany Tudeh
7. leden 2018

Poznámka redakce
Strana Tudeh – lidová strana Iránu je levicovou marxistickou stranou, která se hlásí k myšlenkám komunismu a desítky let bojovala proti šáhovu režimu a je odpůrcem současného teokratického vedení Iránu.

K celistvosti a tzv. otevřenosti marxismu

Motto
Historie potvrdila, že především příslušníci inteligence, kteří se přimkli ke komunistickému hnutí, pochopili nejlépe, že je možné marxistickou teorii rozleptat a rozložit zevnitř. A to způsobem prosazování buržoazních – měšťáckých a maloburžoazních - maloměšťáckých  názorů. Slovy Lenina: pod rouškou „marxismu“ - očištěného od revolučnosti.“ Tak může „mezinárodní úsilí teoretiků buržoazie usmrtit marxismus „jemností“, zardousit jej v objetí předstíraným uznáním „všech“, „opravdu vědeckých“ stránek a prvků marxismu kromě jeho „agitátorské“, „demagogické“, „blanquisticko-utopické stránky. Jinými slovy: převzít z marxismu vše, co je pro liberální buržoazii přijatelné, dokonce i boj za reformy, třídní boj (bez diktatury proletariátu), „všeobecné“ uznání „socialistických ideálů“ a vystřídání kapitalismu „novým řádem“, a odhodit „pouze“ živou duši marxismu, „pouze“ jeho revolučnost.“ (Lenin, V. I.: Krach II. Internacionály, Spisy, sv. 21, Praha, SNPL 1957, s. 220)

Úvod
Marxismus představuje ucelený, vědecky zdůvodněný systém filozofických (dialektický materialismus a dialekticko-materialistické pojetí dějin), ekonomických (politická ekonomie kapitalismu a socialismu), sociálně politických (vědecký komunismus) názorů a obsahuje nejhlubší, ucelenou analýzu a kritiku kapitalistické společnosti. Teoretickou kritiku, která zásadním a radikálním způsobem odhalila a demaskovala základní mechanismy, zákonitosti a hybné síly této společnosti, její cíle a hodnoty, tak jako i její myšlenkové a ideologické principy a struktury. Marxismus odhalil a objasnil historicky přechodný charakter kapitalismu, to znamená, že tak jako za určitých podmínek a poměrů nevyhnutelně vznikl, z historické scény i zmizí, neboť musí být nahrazen novou, progresivně se vyvíjející, komunistickou společensko-ekonomickou formací. Společností bez vykořisťování člověka člověkem, nezaměstnanosti a sociálně ekonomických krizí, třídních konfliktů a válek, nevyhnutelně vyplývajících z podstaty kapitalistické společnosti, dnes falešně nazývané demokracií.
Potud jen pár slov k marxismu.
Pojetí marxismu jako uceleného, celostního sytému, vyjádři V. I. Lenin trefnou metaforou, kterou mu mohou revizionisté tvrdě vyčítat: marxistická teorie „je odlita z jednoho kusu ocele“. Ano, byl to právě Lenin, kdo věnoval velkou pozornost čistotě marxistické teorie (která je pro „velikány“ z řad „tvůrčích marxistů“ něčí nepatřičným!) a energicky bojoval proti všem snahám zanášet do marxismu buržoazní ideje a směry, kdo energicky obhajoval jeho celistvost a „jednolitost“.
Jak je to tedy s onou potřebou, či dokonce s nutností tzv. otevřenosti marxismu? Již v článku „Nejen Ransdorfova fetišizace pluralismu“ (viz Dialog č. … 2017), jsem připomněl, že cílem „tvůrčích marxistů“ u nás byla již v 60. letech,  dezintegrace a tím destrukce marxismu. To bylo zdůvodňováno nutností jeho „zmodernizování“. Bez této skutečnosti – dezintegrace marxismu, marxismu-leninismu záludným revizionismem - který dostal významný impuls a prostor XX. a XXII. sjezdem KSSS, by kontrarevolucionáři nedokázali ideologicky a tím i politicky socialismu u nás, v SSSR a dalších zemích světové socialistické soustavy, rozložit a porazit. 
Otevřenost a dezintegrace marxismu-leninismu se stala bezesporu ideologickým základem pro přípravu nejen toho, co bylo označeno jako „Pražské jaro“ a vedlo k destabilizaci socialistického charakteru našeho společenského zřízení, socialismu, ale i Gorbačovské perestrojky (za asistence ideologa „Pražského jara“ Z. Mlynáře), jež vyústila v reálné, smrtonosné kontrarevoluční převraty v celé řadě socialistických zemí. Tedy do obnovy kapitalismu i u nás.
Zde jsem rovněž uvedl, že tato dezintegrace se prezentovala (a prezentuje některými předními ideology a funkcionáři KSČM dodnes) jako nezbytnost chápat marxismus jako „otevřený systém“, kdy ke zdrojům, jež nastartovaly tento proces, patří ono nastolení problému vztahu mezi vědou a ideologií ve filozofii, při úsilí o popření marxistické filozofie jako vědecké ideologie již z konce 50. let. Přitom filozofickou doktrínou, významnou rozkladnou silou marxismu, se stala právě idea, koncepce pluralismu, která byla přímým důsledkem oné pseudomaterialistické a pseudodialektické, revizionistické koncepce „otevřenosti“ marxismu. K zaníceným „vizionářům“ „otevřeného“ marxismu „dovnitř i navenek“ patřil z mladé generace filozofů a historiků druhé poloviny 80. let sečtělý a erudovaný M. Ransdorf, vzhlížející k předním ideologům (K. Kosík, R. Kalvoda, M. Kusý, F. Šamalík aj.) a politikům (A. Dubček, Č. Císař, Z. Mlynář, J. Hájek) „Pražského jara“. Tento ostrý kritik „marxismu minulých dob“ a dle něj „neostalinsko-brežněvovského“, „byrokratického socialismu“, se tak podílel na přípravě a realizaci jejich destrukce.
Jak to nakonec prokázal nejen on (Ransdorf), ale i další přední ideologové KSČM, mělo, šlo a má jít o „otevření“ marxismu pro zanášení nemarxistické filozofie, buržoazní ideologie do marxismu vůbec a do marxistické filozofie zvlášť. Ono otevření se marxismu přitom představovalo a představuje jeho postupné zamoření, pacifikaci a odzbrojení, kdy je zachovávána jakási „marxistická“ frazeologie, ale základní ideje, tak jako dialekticko-materialistická metoda poznání a teoretické závěry Marxova, Engelsova a Leninova odkazu, jsou zdeformovány a odvrženy.
Buďme konkrétní. Co je třeba připomenout je skutečnost, že koncepce „otevřenosti“ marxistické filozofie a marxismu vůbec, nebyla ideologickým „objevem“, „produktem“ československých filozofů, tak jako nebyly jimi „objeveny“ i další rovněž prezentované „novoty“ (pod frázemi boje proti dogmatismu, za „tvůrčí“ či dokonce prý „autentický“ marxismus). Je třeba si uvědomovat, že tato koncepce (marxismu jako „otevřeného systému“) je doprovodným rysem revizionismu v celých jeho dějinách.            
Revizionismus vždy čerpal a čerpá z nemarxistické ideologie všeho druhu - buržoazní filozofie, sociologie, politologie, ekonomické teorie atd. Počínaje praotcem revizionismu E. Bernsteinem, který vytýkal Marxovi fatalismus, jenž jako metafyzik (nedialektik) ztotožňoval s mechanisticky pojatým determinismem a Marxovu dialektiku označil, za zrádný prvek v jeho „doktríně“, za „hegelovskou léčku“. Byl to on, kdo vyslovil onen požadavek „zpět ke Kantovi“. Na něj navázali takoví revizionisté jako V. a M. Adler, O. Bauer, C. Schmit i K. Kautsky aj. Dále to byli ruští machisté (stoupenci a šiřitelé reakční, empiriokritické filozofie - Bogdanov, Bazarov ad.), kteří usilovali o revizi marxismu, jeho „doplnění a rozvinutí“ machismem (empiriokriticismem). Ti začali u Kanta a od něj „šli zpět“ k subjektivním idealistům Humovi a Berkeleymu a setrvali v mezích jejich názorů. Tedy ve filozofické, subjektivně idealistické pozici. (viz V. I. Lenin, Materialismus a empiriokriticismus)
Z novodobých revizionistů předpřevratové, socialistické epochy, prezentujících doktrínu marxistické filozofie a marxismu vůbec jako „otevřeného systému“, integrujícího do sebe nemarxistickou filozofii, buržoazní ideologii vůbec, to byli H. Lefebvre, E. Bloch, E. Fischer, R. Garaudy ad. Z nichž každý svým způsobem zradil zájmy dělnické třídy a mezinárodního dělnického a komunistického hnutí. Např. vzpomenutý R. Garaudy (doktor filozofických věd, bývalý člen politického byra FKS, nakonec pro své revizionistické názory z této strany vyloučen) ve svých knihách „Perspektivy člověka“, (NPL, Praha 1964), „Marxismus XX. století“, (Svoboda, Praha 1968) a „Od kladby k dialogu“, (Svoboda, Praha 1967) zdůvodňuje údajnou potřebu „otevřenosti“ marxisticko-leninské filozofie - „dialogu“, „integrace“ a „pluralismu“. V knížce „Marxismus XX. století“ to jasně vyjádřil slovy: Marxismus „může integrovat velmi bohatý odkaz v podobě objevů učiněných – třebas ve zmystifikované či odcizené podobě – jinými myšlenkovými proudy, ať už jde o filozofická či náboženská učení, vědecké teorie či metody bádání, křesťanské myšlení či úvahy o existenci, psychoanalýzu či strukturalismus. A především si může v tomto dialogu uvědomit metamorfózy poznání, světa a dějin, přeměny, k nimž nyní ve 20. století dochází nevídaným tempem.“ (s. 170)
Při takto abstraktně, netřídně chápaném „dialogu“, „integrace“ a „pluralismu“ jde nejen o záměrné smiřování zcela odlišných, nesourodých, přímo protikladných ideologií, ale i o výzvu k integraci buržoazních ideologií do marxismu. Ve shodě s ostatními revizionisty Garaudymu šlo o smíření revoluční teorie proletariátu s buržoazní ideologií založené na iluzi možné konvergence socialismu a kapitalismu. Iluzi, kterou definitivně „smetla“ gorbačovská „perestrojka“, která našla své zcela jiné řešení. A to v kontrarevolučních převratech, v totální likvidaci socialismu a jeho nahrazení kapitalismem. Tedy ne ve vzájemném splynutí, ale totální negace socialismu.                    
Na místě je rovněž upozornit na jeden zajímavý moment v myšlení R. Garaudyho. Tento významný, mezinárodně proslavený revizionista ve výše vzpomenuté knize „Perspektivy člověka“ (NPL, Praha 1964) v podkapitole „Marxiáni, marxologové a marxomilové: Henri Lefebvre“ (s. 339-343), provedl jistou trefnou kritiku námi již výše vzpomenutého významného revizionisty H. Lefebvra. Zde jsou Garaudyho slova: „Teorie strany a teorie diktatury proletariátu jsou charakteristický prvek marxismu, ten, bez něhož marxistický humanismus neexistuje. A to ze dvou důvodů, které vyplývají ze samotné povahy této nauky: od všech ostatních se liší totiž tím, že její kritika, její dialektika, její humanismus konvergují k jedinému úkolu: k praktické přeměně světa. Marxismus proto nemůže odhlížet od prostředků jak dosáhnout tohoto cíle … Ale Henrimu Lefebvrovi zůstalo cizí to, co je v marxismu podstatné: jeho praktický charakter. Ale ztratí-li marxismus tento praktický charakter, pak se promění ve stejnou spekulativní filozofii, jako jsou ty druhé.“ (Tamtéž, s. 399) Ještě dodejme, že zde vlastně provedl kritiku svých pozdějších názorů, přístupů k marxismu. Potud k R. Garaudymu.
   Již jsme to naznačili, ale položme si otázku, proč v metodologii mezinárodního revizionismu zaujala otázka „otevřeného systému“ marxistické, marxisticko-leninské filozofie a marxismu-leninismu vůbec, tak významné místo?
   Je třeba vidět, že tato antimarxistická, antikomunistická a antisocialistická koncepce („otevřeného systému“) vznikla jako přímý důsledek naplňování programového hesla buržoazní ideologie a revizionismu o „deideologizaci“, odideologizování společenských věd, především marxismu-leninismu. A to „ve jménu“ „čisté“, „nadtřídní“ vědy. Fakticky neplnila jinou funkci než být teoretickým zdůvodněním pro ideologickou diverzi v marxismu, pro jeho ochromení a destrukci.
  Šlo o to, že „deideologizace“ vytvářela značný prostor pro toleranci k jinak smýšlejícím lidem ve společenských vědách i v propagandě, iniciovala ochotu pro převzetí jakýchkoliv prvků a tezí z jakéhokoliv filozofického systému, včetně zcela zjevných idejí buržoazních filozofů, politologů, sociologů, ekonomů atd. Pro formování indiferentních postojů ke stranické, třídní podstatě marxistické, marxisticko-leninské vědy!                  
   Na co je třeba upozornit je to, že vedle vyhraněnějších negativistických reakcí na marxismus, se v buržoazní filozofii a ideologii vůbec, začal formovat i poněkud jiný typ reakce na marxismus. Jeho charakteristickým rysem je důraz na reinterpretaci (znovu objasnění) marxistického učení, alespoň jeho určitých částí, pasáží. Přitom to bývá doprovázeno zdáním, že je akceptován marxismus jako celek, že jde o marxistický přístup. Nositeli těchto postojů byli (a i dnes jsou či mohu být) především skupiny „levicově“ orientovaných intelektuálů na Západě dnes i na Východě, kteří se zcela neidentifikují s buržoazní společností a mnohými jejími hodnotami, ale neidentifikují se ani se zájmy proletariátu, dělnické třídy, se socialismem, nemluvě o politice komunistických stran.
   marxismu vidí, z pozic v podstatě metafyzického, dialekticky-nematerialistického myšlení (tedy z hlediska subjektivistické, spekulativní dialektiky), „kritické teorie“ a „negativní dialektiky“, jen nebo především jen, určité kritické aspekty zaměřené proti kapitalistickému systému. Vidí v něm jen jakýsi nástroj pochopení a kritické opozice vůči ní (kapitalistické společnosti) a přitom záměrně „přehlížejí“ nebo přímo odmítají jeho vědecky podložený, společenský, pozitivní, program revoluční přeměny světa, obsažený ve vědeckém komunismu. Právě u nich nalézali původně marxističtí filozofové své inspirace pro svou argumentaci o nutnosti marxismu jako „otevřeného“ systému.
   K představitelům těchto přístupům k marxismu patří mj. na jedné straně známý francouzský spisovatel a filozof Jean-Paul Sartre, z období jeho práce „Kritika dialektického rozumu“ (1960) a na straně druhé frankfurtská škola. V obou případech jde nejen o mystifikace, jež jsou spjaty s pokusy o vymezení vlastních teoretických stanovisek, což je nejvýrazněji spjaté s J. P. Sartrem, když se v daném období prostě prohlásil za marxistu! Přitom u něj, zjednodušeně řečeno, nešlo fakticky o nic jiného, než o pokus rozšířit, „obohatit“ existencialismus (filozofický směr lidské „existence“, který vznikl po první světové válce v Německu – Jaspers, Heideger a který se po druhé světové válce rozšířil ve Francii – Sartre, Macel, Camus) o určité prvky marxistické analýzy.
Skutečnost byla a je v obou případech (v případě J. P. Sartra tak i představitelů frankfurtské školy) zcela jiná. Podrobnější pohled na jejich koncepce jednoznačně ukazuje, že jde jen a jen o určité pokusy přistoupit k marxistickému myšlení z nemarxistických pozic. Že v obou případech jde o určitý druh mystifikace. To co je třeba nyní zdůraznit, je to, že uvedené interpretace a reinterpretace, fakticky dezinterpretace marxismu, působí – zvláště dnes – v různých kruzích „příjemců“ těchto idejí, jako jediná adekvátní podoba soudobého marxismu. Jako jakýsi obnovený marxismus = neomarxismus!
Přitom nejde v žádném případě o nějaké racionální zobecnění, zkorigování, rozvinutí a tvůrčí aplikaci marxistické teorie, o žádnou novou, na marxismu založenou interpretaci, nových teoretických otázek či praktických jevů a procesů měnící se skutečnosti, ale jen a jen o určitý druh cílené mystifikace.             
Zdeněk Košťál

Chryzantémová revoluce
Mimořádné plenární zasedání ÚV KSČ a změny v ústavě ČLR
Nikolaj Vavilov, 28. prosince 2017

Ve středu 27. prosince v 8 hodin pekingského času, publikovala státní tisková agentura Sinchua, uprostřed druhé pravidelné zprávy o ekonomice a vývoj v oblasti boje proti chudobě, krátkou zprávu o druhém plénu 19. sjezdu v lednu 2018. Stručná poznámka oznámila, že během 2. plenárního zasedání bude pozměněna čínská ústava, což Čína očekává déle než rok.
Většina pozorovatelů si všimla naléhavosti pléna. Očekávalo se, že se bude tradičně konat na konci února. Druhá důležitá zpráva byla publikována po osmi hodinách.
Rozhodnutím ústředního výboru Komunistické strany Číny přechází ozbrojená policie Číny, což je téměř půl milionová ozbrojená skupina vnitřních vojsk, od 1. 1. 2018 z podřízení Státní radě a vstupuje do přímé podřízenosti Ústřední vojenské komisi - přímo vrchnímu veliteli Si Tin-pchingovi (Xi Jinpingovi).
Dlouhé období dějin, kdy od roku 1995 byla ozbrojená policie v Číně podřízena Státní radě ČLR, které nastalo po porážce Sučuansko-Kvantungské (Sichuan-Guangdong) vojenské skupiny v čele s Teng Siao-pchingem (Deng Xiaoping), a přechodem moci do rukou „šanghajců“ a „komsomolců“ - je u konce. V rukou Hospodářské rady, orientované na integraci se Spojenými státy, zůstaly čínské Ministerstvo veřejné bezpečnosti, Nejvyšší lidová prokuratura, Nejvyšší lidový soud.
Vzhledem ke krátkému časovému rozdílu mezi informací a provedením rozhodnutí o předání podřízenosti „Kitajgardy“ - 27. prosince a 1. ledna, půjde s největší pravděpodobností o několik tektonických a mimořádných změn ve vnitřní politice Číny. Půjde o dramatické změny, před, během a po dokončení mimořádného pléna. Vzhledem k posunu rovnováhy sil mezi „rudými nacionalisty“, v čele se současným vůdcem země, a západně orientovaným stranicko-ekonomickým aktivem Komsomolu a globalistickou elitou „v Šanghaji,“ která připravovala na leden příštího roku „chryzantémovou revoluci“.
Také vzhledem k tomu, že přeřazení mocenského orgánu musí být doprovázeno normativním aktem, minimálně výkonným orgánem, včetně Státní rady, což v tomto případě nebylo, jedná se o mimořádné rozhodnutí ústředního výboru, které vede k nerespektování právního rámce Číny se všemi možnými právními důsledky.
1. ledna, „rudí“ soustředí ve svých rukou, „kontrolní složku“ ozbrojených sil pro neutralizaci policejních sil a zbytku vlivu bezpečnostních orgánů státu, k provedení následujících
možných změn, které budou oficiálně potvrzeny Všečínským shromáždění lidových zástupců obvykle konaným v březnu 2018:
1) Závěrečnému vyčištění silového bloku od „šanghajců“ a „komsomolců“ - změně v čele Nejvyššího státního zastupitelství, Nejvyššího soudu, jejichž důsledkem zůstane „šanghajcům“ a „komsomolcům“ kontrola jen nad Ministerstvem veřejné bezpečnosti, v jehož čele je Schandunský (Shandong) komsomolec Čžao Kečži (Zhao Kehzhi).
S ohledem na nový styl stranického řízení, uspořádat zatčení v předvečer oslav Nového roku v Číně, není vyloučeno, že výsledkem sjezdu bude vlna zatýkání na nejvyšší úrovni, která se dotkne předchozího složení politbyra.
2) Příprava vyčištění finančního bloku vlády v čele s vedoucím centrální banky v Šanghaji, Čžou Sjaočuanem (Zhou Xiaochuan) a drastické změny ve vnější měnové politice ČLR. Nucená devalvace jüanu pro kompenzaci poklesu vývozu na zahraniční trhy, vrácení prostředků z amerických dluhopisů, vytvoření juanové obchodní zóny v Eurasii a východní Africe (zejména v jihovýchodní Asii, Pákistánu, Afghánistánu, Íránu, Blízkém východu) - ta nebo jiná forma odpojení od dolaru jako způsob kompenzace při postupném ukončení integrace se Spojenými státy.
3) „Re-nacionalizace“ ekonomiky Číny prostřednictvím zřízení nezávislých kontrolních úřadů v Číně – Státního kontrolního výboru, který bude řízen pouze prostřednictvím rozhodnutí zákonodárného orgánu Číny - Všečínského shromáždění lidových zástupců, a vyvedeného z podřízenosti Hospodářské radě i Ústřednímu výboru Komunistické strany Číny. Státní kontrolní výbor bude mít veškeré pravomoci nezávislé zvláštní služby, s pravomocí provádět vyšetřovací kroky proti jakékoli veřejné struktuře a podnikání ČLR. Nicméně funkce bezpečnostních služeb bude pouze nástrojem pro zavedení státní kontroly nad soukromými společnostmi z Číny, ve větší míře spřízněnými s „komsomolci“ a „šanghajci“ a velkými soukromými čínskými podnikateli. Tyto společnosti mají úzké vazby s kapitálem USA a Japonska. Například „prokomsomolská a prošanghajská“ korporace „Alibaba“ se může stát „pátou kolonou“ v nové éře soutěže Číny se Spojenými státy. V čele uvedeného mocenského orgánu je obhájce „evidence a kontroly“, hlavní postava Šandunské (Shandong) skupiny, která není součástí nového politbyra, Van Cišan (Wang Qishan). Ten je nazýván „Skalnatá hora“ a stane se příkladem systému hospodářské moci ČLR, která učiní další krok směrem k obnovení tradičního čínského systému dělby moci. „Renacionalizací“ se rozumí tektonický posun v hospodářství Číny – k systému soběstačnosti a ochraně domácího trhu před zahraničními vlivy, připomínající hospodářskou politiku dynastie Čching v letech 1683 - 1851. Přitom, vzhledem k podílu vlivu šandunské skupiny ve struktuře moci ČLR, bude mít jedinou otevřenou podporu z Cindaa (Qingdao) v provincii Šandung.
4) Problémy systému nástupců a posloupnosti moci. Napjaté vnitřní i vnější podmínky budou diktovat vrcholovému vedení Číny potřebu odmítnutí změn moci v období od roku 2017 až přinejmenším do roku 2027. Do listopadového sjezdu KS Číny očekávaný nástupce „komsomolec“ a vedoucí krajského výboru Kvandungu (Guangdong) Chu Čunchua (Hu Chunhua) se nedostal do politbyra a byl odstraněn z vedoucí funkce v Kvandungu. Tím zústalo místo nástupce prázdné. Spekulace západního a Hong-Kongského tisku, zejména South China, China Morning Postu a dalších, na téma kandidátů na uvolněné místo, o Van Cišanovi (Wang Qishan), stejně jako „šanghajcích“ Jan Cečim (Yang Czechi) a Van Chuninovi (Wang Huning) jsou nepravděpodobné. Postavení „viceprezidenta“ by mělo být předáno nejméně politicky vlivné osobnosti z politbyra, nebo, jak to vyžaduje tradice, č. 6 ve Stálém výboru politbyra - členovi skupiny Si Tin-pchinga z provincie Šensi (Shaanxi) – Čžao Leci (Zhao Letszi). Čžao Leci je syn významných stranických vedoucích, rodáků z města Sian (Xian) – Čžao Simina (Zhao Simina), který studoval v SSSR, a vedoucí městského výboru města Gujlin (Guilin).
5) Nástupce Teng Siao-pchinga. Navzdory pravidelným obviněním z nadměrné koncentrace moci, trpí Xi Jinping a jeho skupina, podporovaná Čínskou lidovou armádou, nedostatečnou autoritou v politické elitě země. Zavedení „idejí Si Tin-pchinga“ do ústavy ČLR konsoliduje pozici Si Tin-pchinga jako nástupce Teng Siao-pchinga, s autoritou pro úpravy zavedeného modelu správy a hospodářství země. Politický a ekonomický režim Teng Siao-pchinga lze popsat jako systém vojenských státních podniků kontrolujících také civilní sektor a jednající v zahraničí v zájmu čínské národně orientované elity. Skupina Teng Siao-pchinga byla schopna tvrdé konfrontace s prozápadními silami „komsomolců“ (potlačení studentského hnutí v roce 1989) a kompradorskou „šanghajskou“ skupinou (porážka „gangu čtyř“). Zahraniční politika Teng Siao-pchinga byla kontrolovaný zahraniční obchod se Západem a smír s Japonskem, válka ve Vietnamu, šíření vlivu v Afghánistánu, ve střední Asii a na Středním východě.
Ve svém projevu dne 18. října 2017 Si Tin-pching používá pojem „socialismu s čínskými rysy v nové éře“ („ideje Xi“) se všemi dříve používanými rysy čínského socialismu, včetně myšlenek předchozích čínských vůdců. Nicméně slogan Teng Siao-pchinga „socialismus s čínskými rysy“ je analogem národně orientovaného socialistického Sovětského svazu, s cílem „vybudování socialismu v jedné zemi“. Je opakem hesla o „světové revoluci“ - trvalém vývozu revolučních myšlenek - uskutečňovaného v Mao Ce-tungově zahraniční politice. „Nová éra“ zahrnuje nesrovnatelně důležitější roli Číny ve světě, jakož i změnu hlavního potenciálního protivníka, ze Sovětského svazu na Spojené státy.
6) Diskutovanou otázkou je možnost rozšíření termínů, které může Si (Xi Jinping) použít. Není vyloučena varianta, že bude možná změněn 79. článek 2. kapitoly 3. Ústavy ČLR, podle něhož čínský prezident nemůže vykonávat funkci déle než dvě po sobě jdoucí funkční období. Nicméně, vzhledem k významu politického boje v dalších oblastech, stejně jako ke skutečnosti, že podobné změny by pravděpodobně svědčily o slabosti skupiny Si Tin-pchinga, stejně jako to, že hrozba nevyhnutelné porážky protivníků Si s sebou přinese koncentraci jejich úsilí, se asi danný úsek ústavy v roce 2018 nezmění.
7) Rozděl a panuj. Západní tisk aktivně diskutuje o možnosti nahrazení stávajícího „komsomolského“ premiéra Li Kecjana (Li Keqiang) jiným „komsomolcem“ – Chu Čunchuou (Hu Chunhua), kterému dříve předpovídali nástupnictví po Si Tin-pchingovi, a který je nyní zbaven všech svých funkcí. Taková rošáda, která se snaží o zachování tváře pro skupinu „komsomolců“, vytváří situaci jejich vnitřního rozkolu. Dříve Chu Čunchua veřejně kritizoval Sun Čžencaje (Sun Zhengcai), který předtím zatčen, svého partnera mezi nástupci. To odhalilo slabé propojení skupiny „komsomolců“. Vzhledem k tomu není scénář, o němž se diskutuje, zbaven šance na realizaci.
Zostření politického boje v Číně se již nyní projevuje - častější jsou technogenní nehody, rozsáhlé požáry, ztráty na pracovištích, poruchy v letecké dopravě atd. Jak se vnitřní politická situace zostřuje, není vyloučeno opakování variant různých druhů velkých technogenních havárií, jako byla "Tianjinská exploze" a podobných.
Pro úplnost. V moderní čínské ústavě přijaté za Teng Siaopchinga, se za hlavního iniciátora považuje vůdce jihočínské vojenské skupiny, maršál Je Cjanin (Ye Jianying), hlavní teoretik vojenské aristokracie státního kapitalismu v Číně. Za téměř 40 let se ústava změnila čtyřikrát – dodatky v letech 1988, 1993, 1999 a 2004 se týkaly legalizace činnosti soukromého sektoru, postoupení práv na vlastnictví půdy (1988), regulace vztahů na trhu (1993), výjimky v trestech za kontrarevoluční aktivity (1999), zahrnutí idejí Teng Siao-pchinga (1999), zahrnutí myšlenek Cjan Cemina (Jiang Zemina) o "Třech projevech" (2004).
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil P. Rejf

PANORAMA
Bída české buržoazní politiky
Druhá přímá volba prezidenta ČR opětovně ukázala, jak si samozvané elity představují „demokracii“. Pokud se jim to hodí do krámu, mají plné huby „obrany demokratických hodnot“. Jestliže však občané nevolí podle jejich not, výsledek zpochybňují a fakticky nerespektují.
V případě druhého kola prezidentské volby například tvrzením Jiřího Drahoše: „nezvítězili jsme, ale ani neprohráli“. Podle statistik prý Miloš Zeman zvítězil „těsně“, „jen“ o více než 152 tisíc hlasů. Pro názornost - město se 152 tisíci obyvatel by bylo páté největší v republice a až za ním by byla statisícová města Liberec a Olomouc.
Někteří odborníci na výzkumy veřejného mínění tvrdí, že ještě na počátku rozhodujícího týdne vedl Drahoš s náskokem zhruba 3-4 %. K takřka opačnému výsledku kromě toho, že Miloš Zeman dokázal oslovit voliče, kteří nepřišli k prvnímu kolu, a voliče, kteří si přejí vládu Andreje Babiše, přispěl i sám Jiří Drahoš, když v předvolební televizní debatě odsuzoval Zemana, že „je jen prezidentem dolních 10 milionů“. Nebyl to přitom jediný Drahošův gól do vlastní brány.
„Připomínám, že Zdeněk Bakala se dostal k podílu v OKD přes vládu Miloše Zemana. Ta to prodala tehdejší Mostecké uhelné a oni to prodali Bakalovi…“ tvrdil Jiří Drahoš a nazval prezidenta „politikem mafiánských struktur“.
Kandidát, který se tvářil jako mudrc či děda vševěd, si zřejmě spletl Viktora Koláčka s jeho jmenovcem Antonínem a přes ně Karbon Invest s Mosteckou uhelnou; a především čas. Prodej OKD schválila vláda Stanislava Grosse, kde byl ministrem financí Bohuslav Sobotka, v září 2004, kdy byl již Miloš Zeman přes dva roky mimo vládní angažmá. A pikantní je, že Drahoš zapletl do pochybné privatizace OKD Mosteckou uhelnou proslulou z jiné kauzy řešené u švýcarských soudů, které v ní odsoudili mimo jiných Jiřího Diviše a Marak Čmejlu, společníky Tomáše Krska, jednoho z nejštědřejších Drahošových sponzorů. Drahošovi na kampaň také vydatně přispěli dva podnikatelé, kteří Mosteckou uhelnou ovládli po rozsudku švýcarského soudu.
I když Drahošova mluvčí Lenka Pastorčáková pro server aktuálně.cz uvedla, že Drahoš je vděčný za každý dar a „vždy jej vnímá jako závazek prosazovat hodnoty jemu blízké, tedy slušnost, férovost a respekt k liberální demokracii“, pochybná jména některých sponzorů svědčí o jiném. A asi nebylo náhodné, že jedním z Krskových společníků byl i dnešní hejtman Plzeňského kraje za ČSSD Josef Bernard, jenž veřejně podpořil kandidaturu Drahoše a vyznal se z toho, že je „havlista“, „pravdoláskař“ a obdivovatel chartistů. Obdobně se k „havloidům, sluníčkářům a pravdoláskařům“ hrdě hlásila i manželka Jiřího Drahoše.
Četní příznivci Drahoše krátce po oznámení volebních výsledků začali na facebooku oceňovat předpověď, že vítěz letošních voleb brzy zemře a „za rok, za dva, si Vás konečně zvolíme“. Otevřeně doufají v „Tetku Smrt“! Jejich „pravda a láska“ přece musí zvítězit za každou cenu, že?
„Pětileté ostřelování Miloše Zemana jako politika i jako prezidenta ČR, o které si několikrát sám řekl, bylo až nechutné. Nakonec se ukázalo, že podobně jako při frontálním útoku na Andreje Babiše a jeho ANO 2011 v parlamentních volbách byl efekt kontraproduktivní. Bude zajímavé sledovat, jak budou pokračovat ve snaze naplnit výzvu Jiřího Bartošky k občanské neposlušnosti, nebo, jak říká jiný z podobné branže, realizovat model roku 1989“, píše politolog Zbořil 29. 1. v Parlamentních Listech.
Jiřího Drahoše podpořila takřka jednotně česká pravice. O co jí šlo, vysvětlil bezpečnostní analytik Martin Koller (Parlamentní Listy 15. 1.): „Pokud bude zvolen Jiří Drahoš, lze s velkou pravděpodobností předpokládat pád vlády Andreje Babiše. Následovat bude vytvoření antibabišovské vlády se staronovým politickým programem a starými zájmy. To vše pod vedením nějakého nového Nečase, ovládaného Miroslavem Kalouskem a především Bruselem a Berlínem a jejich multikulturní koloniální politikou.
Jiří Drahoš se nikdy ani slůvkem nedotkl otázky korupce a penězovodů stejně jako dotací z EU mnohdy rozhazovaných na nesmyslné projekty. Přestože se prohlašuje za špičkového odborníka na cokoli, reálnou praxi má zanedbatelnou, případně nulovou, prakticky v celém spektru povinností prezidenta. Zato bude zavázaný svým podporovatelům, jak zahraničním, tak domácím z TOP 09, STAN, KDU, Pirátů, Zelených a politických neziskovek za desítky milionů.
Podpora poskytovaná Drahošovi znamená do budoucna především žádné zvyšování platů a důchodů, zato rostoucí zadlužení země. Bude třeba zvýšit odvody pro 60 tisíc úředníků v Bruselu a dávat víc peněz politickým neziskovkám a dalším parazitům. Zároveň můžeme čekat návrat všemožných neprůhledných čachrů a odklánění peněz od státu do soukromých kapes. Začne novým kolem povinného důchodového spoření do kapes majitelů soukromých penzijních fondů, to vše pod pláštíkem moudré a zodpovědné finanční politiky pod heslem chudým brát a bohatým dávat.“
Když shrnu analýzu Martina Kollera jinými slovy, šlo o převrácení výsledků podzimních parlamentních voleb, o návrat k moci stran jako TOP 09, STAN, KDU, které v nich propadly a málem ani neprošly do sněmovny. Byl to ostatně Miroslav Kalousek, který ještě před sečtením všech hlasů první vyjádřil své zklamání z porážky Drahoše.
Člověku podporovanému pravicí a havlisty a jejími hlásnými troubami v oficiálních médiích jsem nemohl dát svůj hlas. Což samozřejmě neznamená, že bych viděl v Miloši Zemanovi kandidáta levice, jak se snažily přesvědčit čtenáře 26. 1. Haló noviny. Nezapomínám na roli tehdejšího prognostika Zemana v převratu roku 1989, například na jeho projev na Letenské pláni, v němž lhal, že ČSSR ve školství zaostává za Nepálem, a zfanatizovaný dav bouřil. Po několika letech pak vysvětloval, že si spletl statistiky hrubého a národního domácího produktu.
Nezapomínám, že to byl Miloš Zeman, kdo po sponzorských skandálech v ODS a pádu vlády Václava Klause zachraňoval v čele ČSSD restaurovaný kapitalistický systém. Není zřejmě náhoda, že si Klaus se Zemanem dodnes notují a exprezident prý přispěl 5 % k Zemanovu vítězství.
Lenin a Stalin komunisty učili, že musí umět využívat k porážce kapitalistů rozpory mezi nimi. Neměli bychom na jejich rady zapomínat. Na rozdíl od Prokopa Hakena, jenž 29. 1. publikoval stať „Patolízalové se předhánějí“ (kominternet.cz/clanky/patolizalove) si nemyslím, že v podpoře Zemana se spojili fašisté a šovinisté. Spíše naopak. Kandidáta, byť pseudolevicového, podpořilo mnoho upřímných českých vlastenců. Mimo jiné proto, že lepší kandidát ve výběru nebyl. O příčinách a důsledcích této skutečnosti jsem ostatně psal v minulé Panoramě. Dokud neexistuje revoluční, marxisticko-leninské komunistické hnutí, změnu nelze očekávat!
Masové protesty v Íránu
Na přelomu roku propukly demonstrace v Mešhedu na severovýchodě země a během týdne se rozšířily prakticky po celém Íránu. Protivládní akce se konaly v 66 městech. Ve zhruba polovině z nich lidé demonstrovali každý den. Protesty postupně přerostly v ozbrojený boj. Část účastníků útočila na policejní i hasičské stanice a vojenské posty a snažila se proniknout do vládních budov. Při srážkách s policií zahynulo nejméně 23 lidí a stovky dalších byly zatčeny.
Rozbuškou byl odpor k inflaci a vysoká nezaměstnanost, která dosahuje oficiálně asi 12 %. Bez práce je především až 29 % mladých lidí. Ačkoli ekonomika počítá se 4% růstem, inflace má činit 9 %, takže Íránci mají zchudnout o 5 %. Ekonomický růst je ovšem podmíněný zrušením mezinárodních sankcí, o jejichž obnovení usiluje prezident USA s Izraelem v zádech, a zvyšováním světových cen ropy. Íránský ropný průmysl je přitom takřka celý v rukou státu a zisky z něj plynou do rukou vládnoucích duchovních.
Prezident Róhání v prosinci při předkládání státního rozpočtu zavedl četné nové daně a poplatky. Současně poodhalil, jakými sumami stát přispívá náboženským nadacím. Obyčejný Íránec, na něhož žádné dotace nezbyly a místo toho jej čekají vyhlídky na další chudnutí, musel dostat vztek.
Reformní prezident chtěl získat páku na zkostnatělé konzervativní šíitské duchovenstvo, ale také to využilo nepokojů proti „neoliberálnímu“ prezidentovi. Protesty se tak staly příležitostí ke střetu mezi konzervativními duchovními a Róháním, který vsadil vše na jadernou dohodu se Západem a na politiku „otevírání se světu“. Ovšem právě frustrace z toho, že dohoda z roku 2015 uvolňující západní sankce, nevedla k výraznějšímu zlepšení životní úrovně, podnítila nespokojenost až ke kritice režimu jako takového.
Donald Trump okamžitě zneužil protestů k vměšování. USA požadovaly svolání Rady bezpečnosti; jistě ne na obranu íránských pracujících, ale svých zájmů. Trump postupoval podle loni vyhlášeného záměru využívat lidských práv jako klacku proti nepřátelům typu Íránu, Číny nebo KLDR, zatímco spojenci USA jako Saúdská Arábie mají dostat zelenou. Politika USA a Izraele ovšem vedla stoupence prezidenta i konzervativní mulláhy k ukončení střetu a snahám ukončit nepokoje. 
Svět kapitálu a svět práce
Novoroční projev nejvyššího představitele KLDR Kim Čong Una mi připomněl časy, kdy také u nás jsme v novoročních poselstvích slýchali hrdá budovatelská vystoupení. Jaký to rozdíl od nynějších projevů kapitalistických státníků, v nichž nanejvýš zaznívají výzvy k boji s korupcí.
Kim Čong Un v projevu pozdravil všechen lid, vojáky a důstojníky lidové armády, krajany na jihu a v zahraničí, pokrokové lidi a přátele ve světě. Připomněl úspěchy v plnění pětiletého plánu rozvoje národního hospodářství i na poli vědy a kultury. Za hlavní úkoly při výstavbě národního hospodářství označil potřebu upevnit jeho nezávislou základnu a potřebu zvýšit životní úroveň lidu; renovovat a posilovat soběstačné zdroje energie, vylepšovat technologie výroby oceli, rozšiřovat kapacity výroby železa a zvýšit kvalitu kovů, vyvíjet a vyrábět strojírenské výrobky světové třídy, z domácího materiálu vyrobit více rozličného kvalitního spotřebního zboží.
Kim Čong Un hovořil rovněž o nutnosti silného boje s cílem zpřísnit morální disciplínu, posilovat socialistický způsob života a eliminovat všechny druhy nesocialistických praktik. Lidové vnitřní bezpečnostní síly mají nabrousit ostří meče třídního boje a včas zjistit a zmařit úklady nepřátelských elementů. Dělnicko-rolnické rudé gardy a Mladé rudé gardy by měly zvýšit své bojové schopnosti prostřednictvím intenzivního bojového a politického výcviku.
Vyjádřil ochotu vyslat delegaci na zimní olympijské hry, které se uskuteční v jižní Koreji. Popřál těmto hrám úspěch. Zdůraznil, že Korejská strana práce a vláda KLDR budou rozvíjet přátelské vztahy se všemi zeměmi, které respektují svrchovanost jejich země, a budou se snažit budovat spravedlivý a mírový svět. Nastínil budoucnost socialistické mocnosti, ve které bude všechen lid užívat důstojného a šťastného života.
Na závěr informace bych si dovolil jeden doslovný citát. Kim Čong Un prohlásil: „Velkolepým úspěchem bylo dokončení historické věci zdokonalení státních jaderných sil. Byl proveden test velmi silné termonukleární zbraně společně s testy různých nosičů jaderných hlavic. Republika dospěla k ovládnutí mocného a spolehlivého odstrašujícího prostředku, nezvratitelného jakoukoli silou. Spojené státy nikdy nemohou vést válku proti mně a našemu státu. Měly by jaksepatří vědět, že celé území USA je v dosahu našeho jaderného úderu a jaderné tlačítko je stále na stole mé kanceláře, a toto je skutečnost, nikoli hrozba.
KLDR jako mírumilovná a odpovědná jaderná mocnost nepoužije jaderné zbraně a ani nebude jakoukoli zemi nebo oblast jadernými zbraněmi ohrožovat, nebudou-li nepřátelské agresívní síly narušovat suverenitu a zájmy našeho státu.“
Ilja Jihlavský, 30. 1. 2018                                                    

100. výročí narození prezidenta Násira
V těchto dnech egyptský lid a celý arabský a antiimperialistický svět oslavuje 100. výročí narození Gamala Abdela Násira, voják, politika a prezidenta Egypta a Sjednocené Arabské Republiky, vynikajícího vůdce antikolonialistického boje a propagátora panarabství a arabského socialismu. Gamal Násir se dostal k moci po tzv. plukovnickém převratu proti zkorumpovanému a britskými kolonialisty ovládanému králi Farúkovi. Násirova éra je spojená s imperialistickými agresemi proti Egyptu v době tzv. Suezské krize (agrese Velké Británie, Francie a Izraele) , se Šestidenní válkou (agrese Izraele proti arabským zemím spojená s dodnes trvající nelegální okupací území) a především s modernizací egyptské společnosti, se znárodněním, s růstem vzdělanosti a sociálního zabezpečení a s úzkou spoluprácí se socialistickými zeměmi, v první řadě se SSSR, Československem a NDR. Násir byl zakládající osobností Hnutí nezúčastněných zemí. Podle dnešního bádání bylo Násirovo úmrtí v roce 1970 způsobeno americko-izraelským komplotem s cílem odstranit silného a pokrokového arabského lídra.  Podobným způsobem byli otravou odstraněni i vůdce OOP Jásir Arafat (2004) a velitel Bolívarovské revoluce Hugo Chávez (2013).
Násir byl nositelem Řádu hrdiny SSSR a nejvyššího československého vyznamenání -  Řádu bílého lva s řetězem. Na znamení úcty k československému lidu dekoroval prezidenta ČSSR Antonína Novotného nejvyšším egyptským státním vyzmnamenáním, Náhrdelníkem Nilu. Násirův odkaz bohužel zradili jeho následovníci Anvar Sadat a Husní Mubarak, kteří odstranili socialistické výhody a otevřeně spolupracovali se Spojenými státy a Izraelem.
Násirovy ideje panarabismu a arabského socialismu inspirovaly vůdce líbyjské Zelené revoluce Muammara Kaddáfího a  syrského prezidenta Hafíze Assada. I když Násirova politika nebyla marxistická, byla dobrou alternativou proti zaostalosti, tmářství a neokolonialismu. 
Jedním ze zahraničních gratulantů egyptskému lidu byl venezuelský prezident Nicolas Maduro Moros.
-m-

PROČ JSEM VOLIL M. ZEMANA?
Dialog v „Dialogu“
I v rámci naší RRD a některých jí blízkých soudruhů, se projevila interní, především e-mailová, až příliš vyostřená debata k volbě prezidenta, kdy jen značně menšinová část se hlásila k tomu, že bude volit M. Zemana. Přitom „narazila“ nejen na nepochopení, ale přímo na poměrně ostrou kritiku ze strany mladších soudruhů.
Zde se zřejmě jako jistý nosný problém vyjevuje především problém generační. A to proto, že i přes jistou nechuť či neochotu s tolerancí vyslechnout všechny argumenty nás starších, ono „pro a proti“, se však v onom podstatném pohledu na prezidentské kandidáty a společensko-politický a ekonomický systém kapitalismu u nás, v němž volby probíhají, nelišíme. O co tedy jde?
1. Co musím úvodem především zdůraznit je to, že M. Zemana bych nevolil, kdyby byl mezi kandidáty i skutečně levicový občan, muž či žena. A nemusel by to být jen člen KSČM. Vhodný by byl i levicový kandidát nestraník nebo z blízkých stran a hnutí, jako je Strana demokratického socialismu, hnutí SPAS, Levicový klub žen, Klub českého pohraničí apod.    
K tomu ovšem, tak jako v minulosti, nedošlo. KSČM zcela rezignovala na možnost využít volební kampaně k prezentaci svých názorů a stanovisek, pro získávání občanů pro ně.
2. Podle mého názoru si nerozumíme v tom, že se naši mladí striktně drží principiálnosti v tom hodnocení, že podle nich volba prezidenta prakticky v našem pseudodemokratickém systému vlastně mnoho neznamená. Neboť je prý „prakticky jedno, která z figur bude v tomto buržoazně parlamentním režimu sídlit na Hradě, zvláště jsou-li všichni kandidáti v podstatě stejní. Pokud by se mezi nimi vyjímal pokrokový kandidát, sám by nic nezměnil. Mohl by se však stát symbolem, počátkem cesty, signálem ke změně. V takové situaci se však ani náhodou nenacházíme.“ (SMKČ k prezidentské volbě, 12. 1. 2017) To je sice do značné míry pravda, ale otázka je podle mne složitější!
Proto s tím nemohu zcela souhlasit. Proč? Ve skutečnosti nejde o naprostou stejnost všech kandidátů, tak jako o stejnost posledních dvou, kteří postoupili do druhého, tedy rozhodujícího kola. Stávajícího a známého prezidenta M. Zemana – buržoazního politika „více azimutů“, který prosazuje potřebu spolupráce jak v rámci zemí EU a NATO, tak ale i s ČLR a Ruskem. Nejen to, je i stoupencem ne totální likvidace tzv. sociálního státu, což u nás znamená záchranu alespoň těch pár zbytků z výdobytků socialismu (státní školství a zdravotnictví zatím bez větších poplatků), ale jeho udržení a rozvinutí (s odvoláváním se na severský, švédský sociální stát). Na druhé straně neznámého, troufám si říci zcela jistě nastrčeného, zpočátku skrytě a poté otevřeněji podporovaného J. Drahoše. Kandidáta jednoznačně nejen antikomunistického, antisocialistického, ale až fanaticky antiruského a antičínského, obklopeného a prosazovaného vyhraněně pravicovými, bezohledně asociálními stranami. Tedy kandidáta jen a jen eurohujerského a euroatlantického zaměření. Vnějškově jakéhosi serióznějšího člověka, reprezentujícího však vyhraněnou politickou pravici u nás.
To lze mj. demonstrovat na jeho bleskové podpoře ze strany pánů Horáčka, Fischera, Hilšera (kandidátů Kroměřížské výzvy, která přišla i s Drahošem) i Topolánka. K podporovatelům Drahoše patří další „elitáři“, signatáři oné výzvy jako: J. Kalvoda, M. Kocáb, M. Žantovský, J. Ruml, P. Pithart, D. Kroupa, H. Marvanová a P. Kolář - bývalý diplomat v USA a spolupracovník neziskového think-tanku, Evropských hodnot Jakuba Jandy a Radka Hokovského, který sám sebe definuje jako lobbistický think-tank na podporu transatlantických vazeb. Pro zajímavost P. Kolář, dnešní poradce J. Drahoše byl „architektem“ setkání bývalého ministra kultury a prosudetského koně D. Hermana s Dalajlámou. Schůzku dojednal na ministerstvu úmyslně na pokyn amerických poradců. Petr Kolář rovněž ostře kritizoval vládu kvůli tomu, že se nechce připojit ke Kroměřížské výzvě, a že nechce žalovat prezidenta M. Zemana za vlastizradu. (Parlamentní listy, Odhalení natvrdo: Kdo volí Jiřího Drahoše…, 16. 1. 2018 aj.) 
J. Drahošovi byla bleskově sdělena i podpora europoslanců z Evropské lidové strany - J. Štětiny, L. Niedermayera, J. Pospíšila, T. Zdechovského, P. Svobody, S. Polčáka a M. Šojdrové, kteří si zcela jednomyslně přejí, aby funkci hlavy státu nově zastával právě J. Drahoš. K podporovatelům Drahoše patří i představitelé KDU-ČSL na čele s Bělobrádkem, tak jako Kalouskova TOP 09, Fialova ODS, Starostové a Piráti. Tedy pravicové seskupení pod praporem „Anti-Zeman“, ke kterému již nemá cenu cokoli dodávat.
Pokud jde o Kroměřížskou výzvu, ta v září 2016 na svém webu uvedla jména svých vybraných prezidentských kandidátů v tomto preferovaném pořadí: Michal Horáček, Tomáš Halík, Šimon Pánek (šéf a zakladatel Člověka v tísni), Jan Švejnar a již vzpomenutý Petr Kolář.
3. Vraťme se k argumentaci mladých, v níž provádí ostrou kritiku Zemana. Správně jej považují, za spolutvůrce i produkt a významného představitele soudobého bezohledného kapitalismu, zastíraného mj. pojmy „liberální demokracie“ a „tržní ekonomika“. Na konkrétních příkladech upozorňují na jeho asociální rozměr (ve vztahu k dlouhodobě nezaměstnaným, které označoval, tak jako některé náboženské i národnostní menšiny za nepřizpůsobivé, podporoval nucenou práci, přispěl tak omezování sociálních a politických práv a tím, při podpoře Babiše, i přispěl k oligarchizaci ČR atd.). Tak jako i na jeho plané sliby. Řeči o znárodnění bytů OKD a majetku Z. Bakaly, o zrušení církevních restitucí, o podpoře OKD a těžby uhlí na Ostravsku a Karvinsku, Mostecku či jiných surovin, iniciativa směřující ke zrušení koncesionářských poplatků apod. Víme, že prezident nemá v řadě těchto problémů pravomoc k jejich prosazení. Nicméně jeho aktivita končila v tomto případě jen u slov). Nemluvě o jeho podpoře V. Havla, zejména při jeho volbě prezidentem v roce 1998 (prostřednictvím umožnění zatčení M. Sládka) a zahraničních agresí a imperialistických institucí a států (NATO, EU, Izrael). S tím vší lze, podle mého názoru, souhlasit.
4. Avšak v čem se lišíme, je podle mne to, že mladí nedoceňují, nebo nechtějí vidět určité dosti podstatné odlišnosti mezi jednotlivými kandidáty na prezidenta, které mohou hrát, za jistých okolností významnou úlohu. Tedy nelze je v tomto případě „házet do jednoho pytle“. To lze zřejmě jen v případě spojenců a aktivních podporovatelů J. Drahoše.
Přestože je Zeman bytostně spjat jak s kontrarevolučním převratem, s obnovou kapitalismu (Technický magazín, OF) tak, jako s jeho budováním a rozvojem (předseda ČSSD, stoupenec naplno „otevřených dveří“ pro příliv zahraničního kapitálu a tím i výprodeje ekonomiky ČR, privatizace bank zahraničním kapitálem, premiér s opoziční smlouvou, volený prezident atd.), což má zcela společné s ostatními politickými představiteli. Je však zároveň i výrazněji odlišný od Klausů, Topolánků, Nečasů, Kalousků, Schwarzenbergů aj. i případného následníka, možného prezidenta Drahoše, politicky „odkojeného“ nejen „pražskou kavárnou“ - „havlérkou“ a jejím okolím atp. Proto vše vypadá na to, že by Drahoš jako prezident jmenoval premiérem předsedu ODS Fialu, představitele onoho pseudodemokratického bloku, pravicového bloku, který se zformoval po volbách.
Z tohoto hlediska jsem považoval za vhodné do problematiky volby prezidenta vstoupit a vyjádřit tak zřejmě nejen svůj názor. Šlo a jde o skutečně zásadní věc, o otázku: buď podpořit kandidáta, který není totálně postižen hluboce zakořeněným, nenávistným antisocialismem a antikomunismem s hlubokou nenávistí k ČLR a zasažen těžkou rusofobií, který není stoupencem války s Ruskem atd.
Zdeněk Košťál

Poznámka redakce
Tento článek není, ani nemůže být agitkou k volbám - je již po volbách!
Jde o prezentaci názoru mladším komunistům pro pochopení komunistů starších, chcete-li, o jiný úhel pohledu na volbu prezidenta!

SMKČ k prezidentské volbě: Nevolte nikoho!
Současný kapitalismus, jeho politická a společenská reprezentace pravidelně činí z podružných témat témata vážná a opravdu palčivé otázky ignoruje. Zakrývá tím jádro svých problémů, cesty a zdroje jejich možných řešení. Tak je tomu i s volbou prezidenta ČR. Je prakticky jedno, která z figur bude v tomto buržoazně parlamentním režimu sídlit na Hradě, zvláště jsou-li všichni kandidáti v podstatě stejní. Pokud by se mezi nimi vyjímal pokrokový kandidát, sám by nic nezměnil. Mohl by se však stát symbolem, počátkem cesty, signálem ke změně. V takové situaci se však ani náhodou nenacházíme.
Před pěti lety ztropila režimní média a instituce kolem prezidentské volby humbuk. Bylo to dáno premiérou přímých voleb prezidenta a snahou režimních reprezentantů vytřískat na kampani skutečný i politický kapitál, resp. zakrýt reálné problémy lidí zatížených tehdejší doznívající krizí.
Dnes pozorujeme, jako by v mediálním prostředí opadl o tyto volby zájem. Není to však dáno tím, že by režimní sdělovací prostředky uznaly formální charakter prezidentských voleb v současné buržoazní demokracii, i když nezájem velké části lidí o oficiální politiku určitě má vliv na naděje vlastníků médií zbohatnout. Vedle toho však působí především změna taktiky provádění kampaně před prezidentskými volbami u obou největších oligarchických uskupení a jejich kandidátů: Tzv. veřejnoprávní média (ČT, ČRo) i soukromokapitalistická média (MF Dnes, Lidové noviny, TV Nova, TV Prima), která jednoznačně straní kapitálovému bloku, stojícímu proti současnému prezidentu Zemanovi (dřívější podporovatelé K. Schwarzenberga, nyní zejména J. Drahoše a M. Horáčka), se rozhodla přešlapovat kolem voleb po špičkách. Obává se vyhrocení minulé volby, která na stranu Miloše Zemana i kvůli charakteru jeho protikandidáta Schwarzenberga postavila značnou část českého proletariátu, OSVČ, dalších menších živnostníků apod. Byla a je si totiž vědoma stále přetrvávající pokrokovosti většiny Čechů, Moravanů a Slezanů. I z toho důvodu je tato část „kavárny“ uráží různými výkřiky (burani, venkované apod.). Její obavy ze síly a hlasu lidových mas kvitujeme, stejně jako se vysmíváme a tvrdě odsuzujeme hysterické výbuchy této historicky přežilé, obecně dekadentní sociální třídy a jejích patolízalů. Jejich obavy byly v dané době pochopitelné, byť dle našeho názoru nemělo promítnutí těchto obav ve volbě Zemana opodstatnění, bylo falešné.
Podporovatelé protizemanovské buržoazie by rádi ukolébali klidnou kampaní jeho voliče, pomohli k nižší účasti a svým kandidátům ke zvolení. Oligarchický mediální blok Miloše Zemana kráčí podobnou cestou: Permanentní kampaň mu zajišťuje TV Barrandov, výkon jeho mandátu, mnohem aktivnější jsou v tomto ohledu internetová média – zejména Parlamentní listy. Reagují tak na relativní slabost protikandidátů, ale demonstrují také představu o síle vlastní taktiky, svou sebestřednost – oficiální kampaň neprovádět, nechodit do televizních debat apod. Dle názoru SMKČ se jedná o vnitrotřídní boj dvou oligarchických skupin, který nemá se zájmem většiny lidí nic společného. Jako takový je ho nutné demaskovat, odsoudit a pojmenovávat skutečné problémy současné společnosti a hledat jejich řešení.
SMKČ byl jednou z mála pokrokových sil, která r. 2013 nepodlehla hysterii a vyzvala k tomu, aby lidé nevolili nikoho. Vysvětlili jsme tehdy třídní podstatu a zázemí obou hlavních kandidátů, jejich motivy, proč kandidují, a důvody, proč ani jeden z nich nepředstavuje menší zlo. Už v té době se setkalo naše stanovisko s útoky z řad části pokrokového hnutí s nepochopením, na něž jsme se snažili trpělivě a věcně reagovat. Nejlepším kritériem našeho tehdejšího postoje byla a je dle soudu SMKČ následná praxe nynějšího prezidenta. K jejímu hodnocení se ještě vrátíme.
Současná volba se odehraje v období zdánlivého klidu, konjunktury kapitalistického hospodářství. Na politickém kolbišti však klid dávno není – odehrává se zde střet několika velkých zástupců oligarchie o upevnění moci, přičemž vítězství některých z nich hrozí posunout politický systém směrem k omezenější formální demokracii, k autoritářství. Také prezidentská volba bude součástí tohoto boje. Je totiž jasné, že se kapitálový blok, stojící za Milošem Zemanem, spojil (na jak dlouho?) s oligarchií Andreje Babiše. Hospodářská konjunktura vykazuje signály přehřívání, takže ani v této oblasti nelze očekávat dlouhodobější klid. Nacházíme se v období ticha před bouří.
Pokud se pokusíme o stručnou charakteristiku bloku proti skupině Miloše Zemana, jenž je reprezentován zejména Jiřím Drahošem a Michalem Horáčkem, daleko od něj však není ani Pavel Fischer a Marek Hilšer, platí na ni podobná třídní charakteristika jako na Karla Schwarzenberga. Jmenovaní pánové dobře vědí, že zaštítění reakčním šlechticem by pro ně znamenalo polibek smrti, z toho důvodu se od něj celé období před volbami snaží šikovně distancovat. Podporují je však obdobné kapitálové síly. Rozdíl však spatřujeme v tom, že jsou výše zmínění ve srovnání s nebezpečným Schwarzenbergem jen třetiligovými komedianty, politickými diletanty a amatéry. O to nebezpečnější však mohou být. Všichni z nich jsou však k uzoufání stejní, a to i v hranicích kritérií současného režimu. Co je však důležité, všichni z nich hájí a zastupují zájmy velkokapitálu, naprosté menšiny našeho národa. Z toho důvodu SMKČ jednoznačně odmítá jejich volbu a vyzývá, aby je lidé nevolili.
Druhý blok kandidátů tvoří v prvé řadě současný prezident Miloš Zeman. Blízko k němu však mají a podobné zájmy hájí také Petr Hannig, Jiří Hynek, Vratislav Kulhánek, ale i Mirek Topolánek. Také jejich podobnost je až zarážející, i když se vzájemně liší nepatrně více než v rámci prvého bloku.
Nejvážnějším kandidátem na zvolení a podle mnohých představitelů antikapitalistického a pokrokového hnutí i ideálem, případně menším zlem, je Miloš Zeman. Už před pěti lety jsme odmítli podporu Miloše Zemana jako menšího zla a myslíme si, že pět let vývoje dalo za pravdu našemu tehdejšímu tvrzení. Miloš Zeman prokázal, že je jedním z ničitelů naší suverenity, a to včetně jejích ekonomických základů – zejména fanatickou podporou EU a její federalizace, NATO, zahraničního kapitálu prosazováním kolonizačních zahraničních investic. V zahraniční politice protlačoval imperialistické agrese a okupace ze strany USA a NATO např. v Afghánistánu, vyzdvihoval také vysílání a poslání českých vojáků do těchto zemí. Je znám rovněž jako velký zastánce sionistického represivního režimu v Izraeli. Zvláště zavrženíhodným byl ale také jeho výrok, podněcující k mezinárodnímu terorismu – k zavraždění nejvyššího představitele KLDR, Kim Čong-una. Jako by symbolickým stvrzením velké ztráty suverenity českých zemí bylo Zemanovo prosazení vyvěšení vlajky EU nad Pražským hradem.
Návrhy, v nichž se může Miloš Zeman jevit jako pokrokový, byly, jak je a bylo u Miloše Zemana zvykem, pouhým plácnutím do vody, planým gestem, hospodským žvaněním. Máme na mysli řeči o znárodnění bytů OKD a majetku Z. Bakaly, o zrušení církevních restitucí, o podpoře OKD a těžby uhlí na Ostravsku a Karvinsku, Mostecku či jiných surovin, iniciativa směřující ke zrušení koncesionářských poplatků apod. Víme, že prezident nemá v řadě těchto problémů pravomoc k jejich prosazení. Nicméně jeho aktivita končila v tomto případě u vyřčeného.
O co pasivnější byl Miloš Zeman v zásadních otázkách vnitřního vývoje, o to aktivnější byl v podněcování nenávisti a xenofobie proti mnohým dlouhodobě nezaměstnaným (podporou odnímání sociální pomoci takovým osobám, jako by rozpočtově byla nějakým problémem, jako by jakákoliv plošná sociální pomoc těmto lidem existovala), jejich prohlašováním za nepřizpůsobivé, podporou nucených prací, šířením nenávisti vůči některým národnostním a náboženským menšinám. Těmito kroky, ale také spojenectvím s A. Babišem Zeman významně přispívá k omezování sociálních a politických práv vybojovaných minulými generacemi většiny našich národů, a tím i k oligarchizaci ČR.
Sociální a politické okolí Miloše Zemana se dlouhodobě profiluje jako opozice proti „kavárně“. Pakliže vezmeme tuto mediální zkratku a velké zjednodušení vážně, musíme sdělit, že tito lidé a jejich zájmy jsou jen druhou stranou téže protilidové kavárny, a to zejména svou odtržeností od většiny lidí, od jejich zájmů, resp. kroky proti jejich zájmům. Důkazem také budiž minulost M. Zemana a jeho okolí. Napadaná kavárna, tvořena zejména bývalými spolupracovníky a podporovateli V. Havla, totiž v minulosti nebyla Zemanovým protivníkem. Připomeňme Zemanovu podporu zvolení V. Havla r. 1998 prostřednictvím problematického zatčení M. Sládka (jakkoliv jsme ho vždy považovali za komediálního podporovatele rasismu a fašizace), jemuž měl Zeman jako předseda Poslanecké sněmovny výrazně napomoci. Podobnost lze hledat také v podpoře zahraničních agresí a imperialistických institucí (NATO, EU, Izrael).
Ostatní kandidáti blízcí M. Zemanovi v minulosti buď prokázali svůj destruktivní „přínos“ naší zemi, vykořisťované a zbídačované většině lidí, jejich právům, zájmům a životní úrovni (M. Topolánek), nebo tvoří jen skupinu lidí ze spodních pater české buržoazní politiky.
Na základě těchto skutečností SMKČ vyzývá většinu Čechů, Moravanů a Slezanů: Nevolte ani jednoho z kandidátů! Všichni z nich jsou kandidáty oligarchie, protilidových tříd a zájmů. Vybírat mezi nimi menší zlo způsobem, který je navyklý v českém pokrokovém hnutí, jen konec konců podporou oligarchizaci a fašizaci ČR. Tento postup může do budoucna vést k podpoře menšího fašizátora před větším. Odmítáme, abychom se pohybovali po hřišti, které nám vykolíkoval velkokapitál, jeho média a instituce. Odmítněte je s námi také! Pokud se chceme pohybovat na poli vlastních třídních zájmů, musíme „hrát“ na svém vlastním hřišti, kde můžeme být mnohem silnější než hrstka parazitů z řad oligarchů a jejich služebníků. Zde je můžeme porážet a nakonec i definitivně porazit! Jestliže nechcete hrát hru současného zastaralého režimu, jeho médií, institucí a kaváren, nevolte ani jednoho z jejich kandidátů!
Ústřední rada SMKČ
Podobné stanovisko zaujaly i Komunistický svaz mládeže, Levá perspektiva a Socialistická solidarita.

70. výročí Vítězného února 1948
Vzpomínky účastníků

1. Jak ses dostal ke komunistickému hnutí?
2. Jaké máš konkrétní vzpomínky na Únor 1948?
3. Připouštěl sis v období od Února 1948 do roku 1989 možnost obnovy kapitalismu?
Pokud ano, proč?

Miloš Jakeš, *12. 8. 1922 (odpovědi diktovány v prosinci 2017)

Ad 1.
S myšlenkami socialismu jsem se do určité míry seznámil, už když jsem chodil do školy. Jednak byli někteří učitelé, kteří na to upozornili, a jednak můj otec volil komunistickou stranu, a u nás byla knihovna, detašovaná část Národní jednoty pošumavské, a tam byly brožurky tohoto typu. A my jsme to půjčovali lidem. Táta byl organizátorem kulturního života v té osadě, v té vesnici. Vliv komunistů tam nebyl velký, protože tam byli většinou větší zemědělci. S komunisty jsem se setkal, když tam přišel komunistický poslanec a před volbami v Brloze řečnil. Mě to zaujalo.
Rádio měl jedině ve vedlejší vesnici Jaroníně nadlesní. Pár lidí odebíralo křesťanské noviny. Výbavou běžných rodin byl zpěvník do kostela, bible a silný kalendář s povídkami a hospodářskými zápisy. A ještě jednou jsem se s komunisty setkal v Českých Budějovicích. Sestra byla nemocná, mně bylo asi 13 let a dával jsem jí krev, transfuzi. A vyléčila se z toho. A tam byla právě demonstrace, komunistická. Slyšel jsem tam křičet: „Komunisti, to je strana! Policajti chodí s náma!“
V 37. roce jsem přišel do Zlína a působil jsem tam do roku 52. Tam žádná velká politika nebyla, Baťa to měl pevně v rukou, ale přesto, když člověk vycházel z brány, někdy tam byl prodavač novin a pamatuji si, jak křičel: „Rudé právo!“ Samozřejmě, za chvíli vyběhli vrátní a vyhnali ho. Působil tam poslanec Mikulíček, z vesnice blízko Zlína, který byl revoluční, nebál se vystoupit a všechny příležitosti využíval. Samozřejmě, systém byl proti komunistům. Pokud by (u Bati) věděli, že je někdo členem strany, vyhodili by ho. Přesto tam bylo hodně komunistů, zejména z vesnic kolem Zlína.
Během války se v okolí někteří zúčastnili odboje. S námi chodil Franta Doležal, elektrikář, z Tečovic, kterého v naší třídě zatklo gestapo. Montoval lidem vlny, aby mohli poslouchat zahraniční rozhlas. Přežil to ve Flossenbürgu. V naší třídě zatkli našeho profesora doktora Nondka. Tehdy už byl komunista. Po válce se stal prvním předsedou Okresního národního výboru ve Zlíně, jehož já jsem byl také členem. V Hostýnských horách a kolem Vsetína bylo silné partyzánské hnutí, ale dělat něco na internátě bylo strašně nebezpečné, to se nikdo neodvážil. Bydleli jsme po osmnácti na cimře, takže kdyby tam někdo…, tak by to vybrali třeba všechno. V umělecké škole jednoho studenta zastřelili gestapáci, když jim chtěl utéct.
Nás maturovalo v tu dobu dvanáct, v roce 1944. Všichni vstoupili po válce do strany a byli jejími funkcionáři a zastávali v naší zemi mimořádně významná místa.
Chvíli před koncem války, když se fronta blížila, zavřeli výrobu a poslali lidi domů. Žena žila v Kroměříži u matky, tak jsem odjel do Kroměříže a tam jsem zažil osvobození. Kroměříž osvobozovali Rumuni. Druhý den po osvobození jsem šel pěšky do Zlína, protože nic nejezdilo. Přišel jsem do Zlína a ptal jsem se, jestli je tam už sekretariát strany. Řekli: „Ano, je, v německém gymnáziu.“ Tam jsem přišel a řekli mi, že bych měl jít zakládat Svaz mládeže. Zúčastnil jsem se práce zakládání poboček po vesnicích kolem Zlína, později v kraji. Ještě v roce 1945 byla okresní konference, v červenci nebo v srpnu. Tam jsem byl zvolen ideovým referentem OV SČM. Za krátkou dobu jsem se stal předsedou OV. Za krátkou dobu jsem se stal současně předsedou krajského výboru. Jezdil jsem po kraji při práci, zakládali jsme skupiny, soubory, organizovali brigády, stavěli kravíny, kopali vodovod. Byl jsem také ve výboru v továrně. Když jsem nějakou funkci dostal, dělal jsem ji a usiloval jsem o to, aby úkoly byly splněny tak, jak si to strana představuje. Do roku 1956 jsem vše dělal při zaměstnání.




Ad 2.
V únoru 1948 fungovalo nadšení, bojovnost. Když se komunisté zavolali, přišli a útoky reakce odráželi. Ona si ve Zlíně zase tolik nepískala, protože po válce mnozí zaměstnanci byli členy strany. Přestože to byla nábožensky zatížená oblast, lidé na sociální aspekty a na znárodnění velkého průmyslu reagovali. Politika strany měla úspěch, problémy přišly, až když byla zahájena socializace vesnice. Já jsem byl členem okresního národního výboru a měl jsem na starost sociální sféru, která tehdy znamenala především starat se o ty, kteří přišli z koncentráků. Ale dělal jsem pořád plně ve fabrice konstruktéra. Druhý problém byly brigády pro Ostravu. Ostrava nefungovala, tak tam podnik poslal kopat uhlí 600 lidí. O to jsem se také staral. Byl jsem v té době členem ÚV SČM a jeho předsednictva. Také jsme měli schůzi, kde jsme dávali podpůrné stanovisko Gottwaldovi, plnou podporu tomu nástupu.
Měl jsem funkci předsedy KV SČM a člena předsednictva OV KSČ a byl jsem členem krajského akčního výboru Národní fronty. Akční výbory měly provést očistu NF. Měl jsem spoluodpovědnost provést to ve Svazu mládeže. Samozřejmě tam nikdo takový nebyl. Nebylo koho „vyakčňovat“. Každá politická strana si zřídila svůj akční výbor, tento krajský akční výbor to kontroloval a potvrzoval, že došlo k odstranění těch, kteří byli zábranou a kteří vystupovali proti režimu, a že organizace je v pořádku a může se rozvíjet.
Ještě v roce 1948 jsem dostal státní vyznamenání za účast v únorových událostech.
V továrně žádná protisocialistická vystoupení nebyla. Na své schůzi se sešli třeba národní socialisté a tam kritizovali vývoj, ale ten se valil jako velká voda a nikdo jej nemohl zastavit. Základním faktorem byla nejen strana, ale i vstup odborů a organizace zemědělců. Generální stávka vše zlomila. Odbory zapracovaly. V tom byla ta síla. Strana nešla do boje sama, ale se dvěma největšími masovými organizacemi. Po těchto vystoupeních reakcionáři neradi, ale zmizeli z politiky, teprve později se do ní protistátní činností jednotlivci zapojili.
Zajímavé je, že ve Zlíně živnostníci většinou vstoupili do strany a dost aktivně pro ni pracovali, třeba nás rozváželi auty po okrese na schůze.

Ad 3.
V této době se šlo stále kupředu, krok za krokem. Znárodňování bylo postupné. Poté nastoupilo družstevnictví na vesnici, to byl obrovitý zápas, tisíce hodin strávených se zemědělci přesvědčováním. Ale po XX. sjezdu nadšení upadalo, protože ten vylil na socialismus a na stranu sudy špíny. Dal zapravdu kritikům. To byla složitá, nepříjemná doba.

(Vzpomínky a názory soudruha Jakeše na pozdější období jsou shrnuty v jeho knize „Dva roky generálním tajemníkem“ a byly zveřejněny v řadě rozhovorů, proto je zde neuvádíme.)

*****
František Kovanda, *18. 2. 1928 (odpovědi napsány v lednu 2018)

Ad 1.
Únor 1948 a události s tím spojené jsou dobrou příležitostí vzpomenout již samotného května 1945. Koncem dubna se mi podařilo zběhnout ze severní Moravy z Horního Benešova ze zákopových prací, kam jsme byli nasazeni jako učňové z Mladoboleslavska, mezi nimi nás byla i skupina učňů z mladoboleslavské automobilky. Vzhledem k tomu, že 9. května byl značně poškozen leteckým náletem, nastoupili jsme my, učňové do závodu až v druhé polovině května. Někteří z nás se podíleli na jednáních o ustavení Svazu české mládeže, a to v sekretariátě bývalého Kuratoria.
Stal jsem se v těch dnech předsedou učňovské samosprávy a současně i členem vedení SČM, a to nejen v samotném městě, ale i v dalších místech okresu. V červnu nás vyjela na výzvu OV SČM skupina do Doks, kde jsme střežili bývalé německé vojenské objekty a další důležitá místa. Poté jsme přešli na výpomoc žňových prací do Dubé. Několik týdnů jsme tak střežili a pomáhali v našem pohraničí. Dostali jsme také slovo na setkání mladoboleslavské mládeže, které se konalo 31. května v Městském divadle, kde jsme se přihlásili, kde jsme se přihlásili, že chceme přispívat ke sjednocení české mládeže, tedy ve Svazu české mládeže.
To byly již prvé týdny po osvobození republiky, kde jsme již začali prvně chápat význam a úkoly budování lidově demokratické republiky. To nám dobře vysvětlovali komunisté. Vzpomínám na mnohé z nich. Byl to Míla Jirků, Josef Haisler (žije dodnes v Doksech) a také Gustav Souček, tehdejší krajský sekretář strany Mladoboleslavského kraje.
Začátkem roku 1946 jsem se stal členem KSČ. Byl jsem funkcionářem v místní skupině SČM i členem OV SČM. Koncem roku 1946 jsem byl posluchačem šestitýdenní krajské školy KSČ v Ústí nad Labem. Byla to škola pro kraje Ústí nad Labem, Liberec a Mladá Boleslav.
Doba od května 1945 se dá nazvat již politickou školou, završenou studiem krajské školy KSČ. Zde jsme se seznámili se základními myšlenkami a cíli socialismu. Získal jsem další základ pro další mládežnickou, stranickou a dodávám i odborářskou činnost až do dnešní doby, tedy ve straně 72 let. (Dovolím si poznámku, tu školu v Ústí absolvoval i jeden z funkcionářů KSČ Věnek Šilhan.)
V únoru 1948 jsem byl mladým dělníkem v automobilce v zajížděcím oddělení. Byl jsem členem závodní rady (zvolen již v roce 1947), která byla významným odborovým orgánem, a to za mladé zaměstnance. Vykonával jsem funkci předsedy Závodní komise mládeže. (V červnu 1945 mezi ÚRO a Ústředím SČM byla přijata dohoda, že v závodech nebudou zakládány skupiny SČM – tak tehdy byly nazývány – s tím, že mladí odboráři se budou sdružovat v závodních komisích mládeže.) Dodávám, že k ustavení závodní skupiny SČM došlo v našem závodě dne 10. března 1948, což bylo také jedním z výsledků února 1948.
Dne 2. února 1948 byl zvolen nový výbor Závodní odborové skupiny. Měl 25 členů. Stal jsem se jeho členem za mládež. Tak jsem byl členem obou odborových orgánů v závodě. Podrobněji popisuji činnost nás, tehdy mladých odborářů v publikaci, kterou v listopadu loňského roku vydalo nakladatelství OREGO a kterou jsem nazval „Antonín Zápotocký a dělnická mládež“. V roce 1948 jsem byl také členem KV KSČ Mladoboleslavského kraje a jeho předsednictva. V KV SČM jsem zastával funkci dělnického referenta, současně jsem byl i předsedou komise mládeže Krajské odborové rady. Chápali jsme politiku strany i odborů a podporovali jsme ji.

Ad 2.
A samotný únor 1948? Průběh jeho dnů v závodě? Ve svém deníku mám zaznamenány všechny dny, jak probíhaly. Vzpomínek je hodně. Mezi ně bezesporu patří sjezd závodních rad a odborových skupin, který se konal 22. února v Průmyslovém paláci na Starém výstavišti v Praze pod hesly „O jednotě nediskutujeme – hájíme ji“ a „Lidovou demokracií k socialismu“. Z našeho závodu se tohoto celostátního dělnického shromáždění zúčastnilo 10 delegátů. Byl jsem jedním z nich. Jsem již jediným žijícím. Celkem z našeho Mladoboleslavského kraje bylo 230 delegátů. K tomuto setkání jsem již v minulosti publikoval řadu vzpomínek. Projevila se zde síla dělnické třídy, její jednota. Zamezili jsme prvému pokusu o likvidaci lidově demokratického uspořádání a návrat ke kapitalismu. Toto vítězství jsme v roce 1989 neuhájili.
Střet s těmi, kteří chtěli zvrátit cestu k socialismu a výsledky února 1948, byl pro nás velkým poučením. Na všechna další léta rád vzpomínám, i když mnohá nebyla lehká. Ale prožívali jsme budovatelské nadšení, probíhala dobrovolná pracovní iniciativa, stavby mládeže, úderky Libčicko-myjavského hnutí a mnohé další. Situace ve světě, politický a zejména ekonomický tlak na naši republiku byl značný. Musíme mít tak na zřeteli složitou situaci, ve které probíhalo budování lidově demokratického a posléze socialistického režimu. Vracíme se k této době. Snažíme se ji objektivně hodnotit. Vyvracet lži, nenávist, hanobení doby, ve které jsme žili, pracovali a které se v tomto roce stále zesilují, ať již s výročím února 1948, srpna 1968 a 100. výročím Československa. Mohu uvést některá díla, např. historičky Hany Kráčmarové „Spravedlivý svět je možný“, ve které jsem přispěl kapitolou o IX. sjezdu KSČ v roce 1949, který byl důležitým mezníkem při nástupu budování socialismu v naší zemi. Mohu uvést i naši již téměř osmiletou činnost Sekce regionálních dějin Klubu společenských věd, ve které za spolupráce mnoha desítek spolupracovníků se snažíme dokumentovat regionální dějiny naší země.

Ad 3.
Ano, uvědomovali jsme si složitost výstavby socialismu i z toho vznikající problémy politického, ekonomického a společenského života v naší zemi. Snažil jsem se ve zmiňovaných letech přispívat jako tisíce mladých v činnosti strany, jako člen SČM a ČSM (byl jsem členem ÚV ČSM ve třech obdobích) jako příslušník vojsk ministerstva vnitra. Dostal jsem možnost být posluchačem Ústřední školy VLKSM, posléze i naší Vysoké stranické školy.
Za několik let uplyne 100 let od založení KSČ. Tato doba je spjata s mnoha funkcionáři, kteří stáli v jejím čele, tedy v centru, ale i v krajích, okresech a místech. Častokráte je zmiňován Klement Gottwald. A také i Antonín Zápotocký. Znovu uvádím publikaci Hany Kráčmarové „Kdo byl Klement Gottwald?“, kde jsem také přispěl kapitolou „Klement Gottwald a mladá generace. Fakta a osobní vzpomínky“.
Musíme se věnovat pokrokovým a revolučním tradicím. Je to náš stálý a vážný úkol. Posuzovat je objektivně. Přihlížet k tehdejší situaci, ve které vedoucí funkcionáři pracovali, neopomíjet i problémy, nedostatky či chyby, ke kterým docházelo a které byly příčinou vážných problémů nejen v samotné komunistické straně, ale i v celé společnosti a státu. Musíme získávat další spolupracovníky, zejména mladé, aby pokračovali v badatelské a zpracovatelské činnosti, aby i sami si brali příklad z našich předchůdců, kteří věnovali své síly a neváhali dát i své životy za spravedlivý společenský řád, za socialismus.
*****

Milan Matouš, *8. 7. 1928 (odpovědi diktovány v lednu 2018)

Ad 1.
Narodil jsem se 8. července 1928 v myslivně na Pražáku u Vodňan. Tatínek byl městským lesním ve Vodňanech. Do školy jsem chodil 6 km do Vodňan. Po základní škole, kterou jsem ukončil v roce 1943, jsem dělal dva roky dřevaře.
V pubertě, kdy mě popadla vášeň pro poezii, můj neoblíbenější autor byl Jiří Wolker. Ve svém díle spojoval náboženství s myšlenkou revolučního dělnického hnutí. To mně pomáhalo. Ne, že bych byl náboženský fanatik, ale jako chlapec jsem chodil na československé náboženství a Wolker mě převedl na myšlenku komunismu. Za války jsem přečetl knihu Jaroslava Raimunda Vávry „Ahmed má hlad“. On se v knížce zabývá sociálními podmínkami v severní Africe a zmiňuje Marxův „Kapitál“. Já jsem v té době začal Marxův „Kapitál“ shánět. Naštěstí se mnou v lese dělal rozumný muž, který mi řekl, abych toho nechal, že bych mohl přivést do maléru své rodiče.
Mezi dřevaři jsem žil, viděl jsem jejich sociální podmínky. Sám jsem nevyrůstal v dělnickém prostředí, tátovi jako lesníkovi říkali na vesnicích „pán“, i když neměl vysoký plat. Ale po roce 1939 ho Němci vyhodili, protože měl matku Rakušanku a odmítl se přihlásit k Němcům, tak šel v 53 letech do důchodu a velice těžce se za války existenčně probíjel. Po válce okamžitě šel zpátky do práce a působil jako správce majetku města Vodňan.
15. března 1939 přišli Němci a druhého dne jsme věděli, že odvezli Kindla a Brože, to byli dva komunističtí funkcionáři ve městě. Potom zavírali sokoly a další. Ve škole jsem chodil do třídy se spolužačkou, jejíž tatínek byl ředitelem školy a učitelem francouzštiny. Ráno s ní tatínek ještě šel do školy a odpoledne se dozvěděla z rozhlasu, že tatínek s maminkou byli popraveni jako nepřátelé Říše.
Osvobození probíhalo dramaticky. Když se blížil konec války, utekl jsem z práce a schovával jsem se doma. Bylo neobyčejně teplé jaro. Když jsem slyšel výzvu rozhlasu o pomoc, utíkal jsem do Vodňan. Náměstí bylo plné lidí. Přijel džíp s Američany. Američan se ptal německy, kde jsou Němci, kdo velí a několik dalších otázek. My jsme se ptali, kde jsou Američané, a on nám ukázal na mapě Strakonice. A jeli zpátky. Jeden mladý muž měl nákladní auto, naložil na něj asi 20 lidí a jeli Američanům naproti. Mezitím někdo přišel s myšlenkou vydláždit jim cestu náměstím německými fanglemi. Lidé začali nosit červené prapory s hákovým křížem a skládali je na rampu kašny. V tom se ozvala střelba z ulice na Budějovice a na náměstí vjelo černé auto plné Němců v přilbách a se samopaly. Stříleli do oken, kde byly vyvěšené čs. prapory, které měli lidé schované přes válku. Přijeli ke kašně, zastavili, oficír s pistolí v ruce vyskočil, popadl do náruče německé vlajky a hodil je do auta. A celé náměstí, tisíce lidí, nikdo proti Němcům nezvedl ruku. Odjeli kolem kostela na západ vzdát se Američanům. Být to o nějaký den později, lidé by rukama toho oficíra roztrhali.
Přes Vodňany se potom ještě valily zbytky Schörnerovy armády a zastřelily jednoho člověka. Němci vyvezli tank do polí, nosili tam všelijaké dokumenty a pak ten tank zapálili. Potom chodili hodiny a hodiny vzdát se Američanům, s plnou zbrojí. Šli kolem budovy soudu, nacpané Němci a kolaboranty, kteří na ně z oken mávali, aby je vzali s sebou, ale ti se na ně vykašlali.
Potom přišli do města Sověti, ti šli pěšky z Budějovic. Pak byli ve Vodňanech posádkou. Později Vodňany připadly do americké zóny a já jsem jezdil do školy na Písku na kole a za Vodňany jsem prošel americkou hlídkou, vyjel jsem na kopec a tam byla sovětská hlídka. Jednou jsem u sovětské hlídky málem mohl skončit, protože mě požádali o dokument a já jsem měl německou kartu, protože ke konci války se přestaly dávat české občanské průkazy a dávala se hadrová karta s německou orlicí a nápisy jen německy. Sovětský voják se na to podíval a říkal: „Ha! Ty Germáněc!“ Já jsem se dal do smíchu, tak mi to hodil zpět, a šel jsem na národní výbor, aby mi tam dali razítko. Pak už se vydávaly naše dokumenty.
Do strany jsem se hlásil hned v květnu 1945. Bylo mi 16 let. Ve Vodňanech jsem viděl na plakátovací tabuli nábor do komunistické mládeže. Šel jsem do kanceláře, tam byl tajemník soudruh Škopek a ten mi vysvětlil, že myšlenka komunistické mládeže neplatí, protože se strany dohodly, že bude jednotná organizace svazu mládeže. Ale říkal, že mohu vstoupit přímo do komunistické strany. Dal mi štos přihlášek a řekl: „V Chelčicích je Franta Holeček, dones mu to, on tam zakládá komunistickou stranu. Hned se tam můžeš přihlásit. Tam jsem šel na schůzi, té se účastnila celá vesnice – muži, protože tenkrát ještě na vesnici ženy s politikou nešly dohromady, ale přišel i velebný pán, který byl jezuita, a prohlásil, že jestli mu to diecéze dovolí, bude první, kdo se přihlásí do KS. Potom se z něj stal největší antikomunista. Na schůzi jsme byli s tatínkem. Jednu přihlášku jsem dal tátovi, ten se na mě zaškaredil, ale styděl se před ostatními, tak přihlášku také podal. Ale brzy poznal, že se nemusí stydět za to, že je v KS, naopak byl aktivní komunista, stejně jako maminka.

Ad 2.
Začal jsem chodit do Vyšší lesnické školy v Písku, kde jsem maturoval v roce 1949. Na lesnické škole byla atmosféra velmi reakční. Byli jsme tam jen tři členové strany, několik sympatizujících, ale převážná většina byla národních socialistů a lidovců. I neorganizovaní byli velmi reakční. Bylo to způsobeno hlavně profesorským sborem. Jeden profesor byl poslancem nár. soc. strany a ten určoval politickou atmosféru, i když nebyl bojovný antikomunista, ale sledoval linii nár. soc. strany. My jsme tehdy vedli politické boje mezi sebou jako studenti a sledovali jsme podle novin a rozhlasu, co se v politice děje, takže jsme viděli zápas v Praze. Vznikl nápad ustavit akční výbor u nás na škole. Sešli jsme se po vyučování v jedné prázdné místnosti, tři komunisté, několik sympatizujících, pozvali jsme i profesora, který byl sice národní socialista, ale rozumný pokrokový člověk a měli jsme ho rádi. Přesvědčil jsem ostatní, abychom žádné studenty nevylučovali ani netrestali, ale soustředili se na profesory. Někteří ze studentů se pokoušeli naši schůzi rozehnat, takže jsme je museli z učebny vyhnat. Po velkém rokování byly výsledky jednání slabé.
Do školy do Písku jsem jezdil z Vodňan. Následující den jsme z nádraží zašli do rourovny pro inženýra Keclíka, který v té době byl předsedou okresního akčního výboru v Písku, a vysvětlili jsme mu, že jsme založili ve škole akční výbor a jestli by tam mohl přijít. Šel okamžitě s námi, protože v té době měla lesnická škola jako reakční svou pověst po celém Písku, takže její řešení bylo důležité. S jeho přítomností akční výbor okamžitě dostal jiný ráz. Už jsme seděli ve sborovně vedle ředitelny. Charakteristický pro jednání byl názor, a to byla i moje myšlenka, že nejhorší na škole je, že se zde učí jako za starého Rakouska-Uherska a hlavní osobností, která to určuje, je ředitel školy, profesor Pražák, který už měl být dávno v důchodu. Svou přednášku začínal slovy: „Dnes si povíme něco o Svatém přijímání…“, přitom učil lesnické vědy.
První, co jsme schválili, bylo, že ředitel půjde do penze. Zavolali jsme ho a řekli jsme mu, že ho akční výbor zbavuje funkce ředitele. Zavolali jsme inženýra Řezníčka, který byl nár. soc. a netajil se svým antikomunistickým ironickým postojem, a jmenovali jsme ho ředitelem školy. Jeho zkoušení a klasifikace byly nejpřísnější. Nikoho však nenechával na pochybách, že je přísný, ale spravedlivý, výborný organizátor, a má upřímnou snahu respektovat ve výuce moderní trendy. Právě to škola naléhavě potřebovala. Modernizovala se výuka, což bylo nejdůležitější. Většina studentů se velice rychle z nár. soc. stala komunisty. Půlka z nich to možná udělala z kariérismu.
Nár. soc. strana nedodržela dohodu a měla svou vlastní mládež. Předsedou nár. soc. mládeže v Písku byl Václav Císař z naší lesnické školy, který v únoru 1948 organizoval „antistávku“, kdy měli jít studenti jít odhazovat sníh před lesnickou školu. V rourovně u nádraží byli dělníci připravení, že půjdou těm lesákům rozbít hubu. K tomu nedošlo, protože profesor, který měl na starosti nářadí a zámek od něj, to studentům rozmluvil.
Tento Václav Císař byl potom za socialismu náměstkem ministra školství. Byl jsem u ideologického tajemníka Havlína, který byl ředitelem Ústavu marxismu-leninismu. Otevřely se dveře a vyšel Václav Císař. Jsem přesvědčen, že své předsednictví v nár. soc. mládeži nepřiznal. Říkal jsem si, když tě uznali vhodným na takovou funkci, jistě už jsi obrátil a jsi dobrý komunista. Potom jsem ho i jako takového poznal. Byl jsem předsedou Socialistické akademie a on velice aktivním pracovníkem jejího pražského městského výboru. Po převratu záhy zemřel.
Akční výbory na školách byly po únoru zrušeny a na okrese byl v Písku zřízen akční výbor zaměstnanců školství. Ten odsouhlasil, co jsme na škole provedli. Kromě toho jsem byl jmenován členem akčního výboru Sokola ve Vodňanech, kde jsem bydlel.
Poslední rok školy jsem dělal dálkově, protože mě zavolal krajský tajemník strany v Budějovicích a řekl, že mě potřebují v aparátu. Tak jsem dělal na ideologickém oddělení KV strany v Českých Budějovicích. Tam byl tajemník ideologického oddělení Oldřich Vrubel, já jako referent a osmnáctiletá sekretářka.

Ad 3.
Když jsem v té straně začínal, to byla skutečně strana dělníků, strana lidí, kteří tam šli z přesvědčení, jako já sám. Ačkoli jsem byl ženatý a měl jsem dítě, v aparátu jsem měl tak nízký plat, že když jsem šel do základní služby jako voják, měl jsem větší příjem. Pro peníze tam nikdo nešel.
Byla to pro mě velká škola. Měl jsem na starosti stranické školy, ty byly na každém okrese a já jsem je objížděl, a krajskou stranickou školu, kde působil čerstvý absolvent VŠ právnické Lubomír Štrougal. To jsem dělal do vojny, kterou jsem nastoupil na podzim 1949. Základní vojenskou službu jsem končil v roce 1951 jako podporučík Pohraniční stráže.
Nastoupil jsem do armády jako důstojník z povolání. V polovině dubna 1956 jsem jel do Sovětského svazu jako člen vojenské delegace čerpat zkušenosti Sovětské armády. V té době jsem viděl, co udělal XX. sjezd s lidmi ve Svazu. V kasárnách bylo všechno proti Stalinovi. Já jsem na to zíral s pohrdáním. Když mi politruk něco takového vykládal, já jsem si říkal, vždyť ty jsi ještě včera vyvolával slávu geniovi Stalinovi! Důstojník jednoho útvaru mi vykládal o místnosti tradic a já jsem se ptal, jestli bych ji mohl vidět. On řekl: „Ale je tam ještě kult osobnosti!“ Pionýři mě zavedli do své klubovny a tam mi ukazovali soudruha Stalina. Děti byly nejvěrnější té myšlence…
Číňané vydávali a na čínské ambasádě rozdávali časopis, kde bylo hodnocení Stalina, které napsal Mao Ce-tung. Tak jsem si to srovnával a to mě přesvědčilo, že má víra ve Stalina není špatná.
V uniformě jsem sloužil do května 1970, kdy jsem byl propůjčen do funkce zástupce ředitele Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ. Kromě práce v ÚML jsem byl zároveň stanoven vedoucím mezinárodního výzkumného týmu ideologického boje, kterého se účastnilo asi 14 komunistických stran, kromě socialistických zemí byli členy také rakouští komunisté, afgánští komunisté, Francouzi, kteří ale rychle utekli, protože to byli eurokomunisté. V ÚML jsem měl to štěstí, že jsem projel půlku světa, hlavně na přednáškových cestách. Na základě otázek svých posluchačů jsem psal knížky. Největší ohlas měla knížka, která vyšla v roce 1974 a jmenovala se „Fronta bez příměří“ a pojednávala o našich událostech v roce 1968. Vyšla asi ve 12 zemích, i v Mongolsku a ve Vietnamu, a v Moskvě vyšla ve stotisícovém nákladu.
Já jsem byl nadšený pro Gorbačova. Určitou pochybnost o gorbačovštině jsem nabyl, když jsem byl delegován na stranickou konferenci do závodu v Ostravě a tam se na mě stranické vedení obrátilo, abych jim objasnil, co si myslím o vývoji v Sovětském svazu. Když jsem jel autem zpátky do Prahy, říkal jsem si, že tito lidé jsou v SSSR na pracích měsíce a já jim jej vysvětluji. Pamatuji si na poslední sjezd KSČ v Paláci kultury, kdy v kuloárech kolovala říkanka: „Jaká škoda, jaký pech, že Gorbačov není Čech.“
Když se socialismus začal rozkládat, když už to bylo jasné, byl jsem členem předsednictva ÚV Národní fronty jako předseda Socialistické akademie. Členem předsednictva byl také Mohorita, který jako jeden z prvních vystupoval „obrozeně“.
Do Ústavu marxismu-leninismu jako ředitel přišel Kunovjánek, okamžitě byl přijat za člena ÚV, obhájil kandidátskou práci, kterou mu napsali dva, každému dal 20 tisíc odměnu z prostředků ústavu, a potom neřekl komunistické straně při převratu, ani aby mu políbila prdel. Takové jsme měli ke konci poměry ve straně.
Já jsem byl ředitelem střediska. V tom středisku se vytvořila opozice proti mně vedená jedním mužem, který se prohlašoval za největšího lenince v Československu, a druhým, který napsal brožuru o únoru 1948. Středisko bylo zrušeno. Pořád jsem byl veden v armádě jako plukovník, vzal jsem tedy telefon a zažádal o odchod do důchodu. Bylo mi to umožněno od 1. února 1990.
Do penze jsem odcházel jako profesor, doktor filosofie, člen korespondent Akademie věd. Vrátil jsem se do prostředí, ve kterém jsem vyrůstal, do lesa, kde jsem měl chalupu, a psal jsem knížky. Po převratu jsem neměl chuť do politiky, tak jsem psal romány, pohádky, povídky, ale nakonec jsem se zase vrátil k politice. V roce 2015 mi vyšel v OREGU „Svět na rozcestí“ a nyní mám v OREGU k vydání „Svět žádá změnu“ a pracuji na knížce, kterou jsem pracovně nazval „Krize amerického imperialismu“.

*****
Karel Hejný, *24. 7. 1917, †14. 10. 2007 (vzpomínky psané koncem 80. let a v 90. letech)

Ad 1.
Od 10. února 1936 jsem pracoval u fy Sellier&Bellot. Do zaměstnání jsem chodil denně 10 km do Vlašimi a 10 km zpět do mé rodné obce Pravonína přes obec Vracovice, kde bydlel Bedřich Soucha, jeden z nejpoctivějších členů strany, které jsem v životě poznal. Při našich společných cestách do práce a z práce mi vysvětloval politické události, dával číst knihy ze života proletářů a dělnické třídy. Zvlášť velmi pečlivě mi vysvětloval politické a hospodářské pozadí událostí. Když byla 20. května 1938 vyhlášena „částečná mobilizace“, poukazoval na zrádnou politiku naší buržoazie a řekl: „To nic neznamená, agrárníci a buržoazní vláda už republiku prodali“.
Když potom po mnichovských událostech byla zakázána činnost KSČ a v prosinci 1938 komunistická strana rozpuštěna, tak říkal: „Strana přeci není Vitelo nebo Ceres“ a předával mi na našich společných cestách ilegální výtisky Rudého práva, které zpočátku bylo tištěno na jemném hedvábném papíře, aby nešustilo. Nosil ho do závodu za košilí, nebo omotané kolem nohou pod kalhotami a dával mi tak i první ponaučení a pokyny ke konspirativní činnosti do dalších let okupace. Ilegální Rudé právo jsem pak předčítal svým bratrům, rodičům a dalším dobře známým občanům, kterým jsem mohl plně důvěřovat. Nikdy jsem však výtisk Rudého práva nebo později i jiných ilegálních časopisů z opatrnosti nikomu nenechal. Vždy jen přečetl a odnesl. S Bedřichem Souchou jsem takto spolupracoval až do jeho zatčení v roce 1941. Jen pro úplnost uvádím, že jsem mu také měsíčně přispíval, vždy po výplatě, částkou cca 10-20 korun, na výdaje spojené s tiskem Rudého práva a později i na podpory rodinám po zatčených soudruzích.
Tehdy jsem navázal spojení i s Ladislavem Kodetem, pracovníkem ministerstva hospodářství, a dodával jsem mu informace, které požadoval. Byly to informace týkající se výroby v Továrnách na střelivo, především pracovního výkonu a všeho, co s válečnými dodávkami wehrmachtu souviselo včetně výroby jednotlivých druhů munice, jejich množství a místa určení a především, kam jsou odesílány. Takové zprávy jsem předával někdy na lístku z tramvaje, jindy z počítačky, kde jsem na štítku z tramvaje proštípl číslo 20 a 10, což znamenalo, že protileteckých PL 20 se vyrábí 10 milionů, nebo na lístku z počítačky jsem uvedl 09 100, což znamenalo, že ráže 9 mm se vyrábí 100 milionů apod. Takový lístek jsem si strčil do kapsičky u kabátu tak, aby to i v případě prohlídky gestapem šlo zničit a nebudilo to pozornost. Dále pak měl zájem o zvyšování výroby, zavádění nových druhů střeliva pro německou brannou moc, o velikosti zakázek a o sabotážích v továrně, jako vyhořelá skladiště a výbuchy. Od něho jsem pak dostával časopis V boj, Kapitán Nemo, které jsem ve Vlašimi a okolí předčítal spolehlivým lidem.
U Ladislava Kodeta jsem byl naposledy se zprávami v pátek 27. března 1942 večer. Jako vždy před tím jsem, po získání informací od něho, přespal a ráno s ním jel do zaměstnání. V tramvaji jsme se také scházeli s Bedřichem Ševčíkem, tehdy vrchním oficiálem Zemské školní rady, bytem Praha Ruzyně, Denisova 16, rovněž členem ilegální skupiny Kapitán Nemo, s kterým jsme si vyměnili několik informací. Moje spolupráce s nimi však později skončila. V budově ministerstva hutnictví a těžkého strojírenství, tehdy ministerstva hospodářství a práce, Na Františku, jsem se s Ladislavem Kodetem naposledy rozešel v sobotu 28. března 1942 ráno, asi v 8 h. 29. března 1942 byl ve svém bytě zatčen a 26. června téhož roku v Ruzyni zastřelen.
Do KSČ jsem vstoupil 1. června 1942. Toto datum mám také uvedeno ve stranické legitimaci, i když jsem pro stranu pracoval již od svých dvaceti let, od roku 1937.
V období okupace až do 5. května 1945 jsem pracoval v ilegalitě, kde jsem byl zapojen v několika odbojových skupinách.

Ad 2.
V květnu 1945 jsem byl zvolen členem předsednictva OV KSČ. Předseda byl Jindřich Vecker, který se vrátil z koncentračního tábora. Členem předsednictva okresního výboru KSČ byl i Václav Kurka. Jako šéfredaktor Jiskry, listu, který vydával OV KSČ. Vedl politický boj proti narůstající agrární, lidovecké, národně socialistické, ale i sociálně demokratické opozici.
V březnu 1946 jsem byl zvolen, na II. okresní konferenci KSČ, předsedou OV KSČ.
Jindřich Vecker se stal předsedou ONV.
Nelze nevzpomenout, že z mé iniciativy – předsedy OV KSČ – byla ustavena první strojní opravářská brigáda na pomoc vesnici. Byla to první brigáda v celé republice. Při socializaci vesnice sehrála významnou úlohu, přispěla k sblížení rolnictva s dělnickou třídou, k semknutí rolnictva kolem KSČ a k budování socialistické vesnice. Tuto akci ocenil i Klement Gottwald při setkání s vlašimskými komunisty ve velkém sále pražské Lucerny, kde se 29. 3. 1946 konal první poválečný a celkově VIII. sjezd KSČ. Na tomto sjezdu jsme (my delegáti) dostali publikaci „Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků)“. Od části delegátů jsem si ji nechal podepsat.
Jindřicha Veckera jsem osobně poznal až po návratu z koncentračního tábora v roce 1945. Byl zatčen hned první den po příchodu Němců, 15. března 1939, a odvezen do koncentračního tábora. Velmi úzce jsme spolupracovali. Denně jsme se stýkali. Vážil jsem si ho jako soudruha, který byl zvyklý z dob I. republiky přesvědčovat, nekomandoval, ale přesvědčováním se snažil získávat další občany pro myšlenku naší strany.
Znal jsem i jeho bratra Václava Veckera, který již 17. února 1948, po nedokončené schůzi vlády, hned jako kurýr ústředního výboru KSČ přijel za mnou do Vlašimi a dal si mne vyvolat z podniku. Chodili jsme asi 20 minut po chodníku a domlouvali se na postupu. Žádal mne, abychom ustavili závodní stráže k hlídání jednotlivých objektů v továrně a tím zamezili případné sabotáži. Uvedl, že třídní nepřítel se snaží provést kontrarevoluční zvrat, tzn., aby republika nešla k socialismu, ale zpět ke kapitalismu. Žádal, aby takové strážní hlídky byly ustaveny ve všech podnicích v okrese. Protože náš závod vyráběl munici, musíme se připravit na případnou pomoc dalším závodům k jejímu dodání. Řekl jsem mu, že vše zajistím.
Po návratu do továrny jsme hned utvořili skupinu 160 strážných z nejlepších členů strany. Ve dne i v noci se střídali a hlídali jednotlivé objekty, aby nám někdo něco nevyhodil do povětří apod. Z těchto strážných oddílů byla po 4 dnech vytvořena Lidová milice!
Vítězný únor 1948 tak rozdrtil kontrarevoluční pokus o obnovení buržoazního řádu v naší vlasti, odstranil poslední překážky, které bránily tomu, aby naše země vstoupila na cestu budování socialistické společnosti. V únoru 1948 byla dovršena „bitva kdo s koho“! Tehdy se v naší zemi rozhodlo o vítězství socialismu pro čtyři desetiletí!

Ad 3.
… a je tu 17. listopad 1989.
O KSČ neslyšíme nic dobrého, žádné kladné hodnocení naší práce z minulosti!
V tomto smyslu jsem také jako delegát vystoupil na I. městské konferenci KSČ v Brně již v roce 1990.
Byl zrazen náš Vítězný únor. Ten je „sametovým“ kontrarevolucionářům dodnes trnem v oku, tak ho museli poplivat. Tuto zradu umožnila gorbačovská perestrojka!
A mám-li odpovědět na otázku „kdy jsem si začal připouštět možnost obnovy kapitalismu a proč?“, tak budu velmi stručný.
= Když byla zrušena Národní fronta, politický svazek pracujícího lidu, její jednotné organizace a všechny lidové orgány moci, včetně národních výborů.
= Když byla zahájena privatizace - vrácení výrobních prostředků do soukromého vlastnictví!
= Když tzv. restituce byly provedeny v rozsahu, který v nejednom případě šel daleko před Únor!
= Když začal útok na Benešovy dekrety!
= Když v zájmu buržoazie začalo docházet k postupnému umrtvování revolučního charakteru komunistické strany – viz KSČM!
= Nikdy jsem neměl důvěru k těm, kdo mě chtěli učit důvěře v kapitalismus!

Karel Hejný pracoval po Únoru na významných hospodářských i stranických funkcích.

*****
Miroslav Bělohlávek, *20. 5. 1927 (stať napsána v lednu 2018)

Vítězný únor 1948 – velká výzva pro současné a budoucí generace
Před 70 lety v únoru 1948 byla v Československé republice vybojována velká třídní bitva, která skončila vítězstvím pracujícího lidu. Z celé historie je dobře známo, že buržoazie vždy zakrývá podstatu svého kontrarevolučního záměru a odkrývá své karty postupně. Tak tomu bylo v únoru 1948, v roce 1968 i v listopadu 1989, kdy šlo domácímu i zahraničnímu kapitálu o to, dostat do rukou politickou a ekonomickou moc a znovu obnovit v naší zemi kapitalistický vykořisťovatelský systém.
Únorové události však skončily tak, jak si to domácí a zahraniční reakcionáři ani ve snu nepředstavovali. Puč skončil zásluhou jednoty a společné vůle pracujícího lidu, jejich důvěry v politiku gottwaldovské komunistické strany zdrcující porážkou.

Rozhodla jednota a společná vůle pracujících
Pracující lid, zejména dělnická třída, poznali, že zde běží o nebezpečný pokus reakce zvrátit lidově demokratický režim a ztratit vše, co našemu lidu přineslo osvobození hrdinnou Rudou armádou v květnu 1945 a národně demokratická revoluce, jejichž výsledkem bylo vyhnání fašistických okupantů a zbavení moci nejvíce zkorumpované a zprofanované části české a slovenské buržoazie. „Proto ono přímo živelné zaburácení lidového hněvu a odporu, které od 20. do 25. února roku 1948 prošlo celou republikou od Šumavy až k Tatrám a které rozmetalo černé plány reakce jako domek z karet“, jak ho charakterizoval předseda KSČ a vlády soudruh Klement Gottwald.
Dnešní reakce s mezinárodním, zejména americkým a německým kapitálem a revizionistickou zradou Chruščova a Gorbačova a jejich stoupenců, která má u nás na svědomí kontrarevoluční převrat v listopadu 1989, často mluví o „puči“ komunistů v roce 1948. Přitom zakrývají svoji skutečnou pučistickou reakční úlohu, která má – pokud jde o cíle – mnoho společného s rokem 1948 a 1968. Proto je nezbytné, zejména mladé generaci, ukazovat skutečnou pravdu. Bylo tomu především proto, že gottwaldovská komunistická strana včas odhalila záměry reakce – na rozdíl od vedení KSČM, které se od svého zrodu v letech 1989 – 1990 zřeklo marxisticko-leninského kurzu, zejména obrany a obhájení výsledků únorového vítězství, 40 let socialistické výstavby, poctivé práce dělnické třídy a ostatních pracujících.
Komunisté se nikdy netajili a netají, že stojí v čele boje za společenský pokrok, za socialismus. Revizionistická zrada ve vedení a podvod spáchaný na většině národa jim znemožnily splnit své poslání v roce 1989. A v tom je únor 1948 pro skutečné komunisty, pro odbory, levicové a demokratické síly stále živým příkladem pro současné a budoucí generace. Taková je historická pravda o únoru 1948.

Zvítězila socialistická orientace
Zvlášť rozhodně vyjádřil vůli dělnické třídy a ostatních pracujících sjezd závodních rad svolaný z iniciativy Revolučního odborového hnutí na neděli 22. února 1948 do Průmyslového paláce v Praze. Sjezd, kterého jsem se zúčastnil jako delegát závodu Kovolis Turnov společně s 8030 delegáty zastupujícími pracující z celé republiky, dal plnou podporu návrhům soudruha Gottwalda, předsedovi KSČ a vlády, který se jako jediný z pozvaných předsedů stran Národní fronty sjezdu zúčastnil, při řešení vládní krize, zejména přijetí demise reakčních ministrů a doplnění vlády lidmi oddanými lidově demokratické republice.
Nikdy nezapomenu, jak bouřlivě jsme jako delegáti přijali slova soudruha Gottwalda: „Vyzývám vás, abyste jako předvoj národa byli příkladem jednoty a svornosti, abyste všemožně upevňovali jednotu Revolučního odborového hnutí a všeho lidu … Tvořte ve všech závodech i ve svých obcích, okresech a krajích akční výbory Národní fronty z upřímných představitelů dělnictva i ostatních pracujících vrstev, z demokratických a pokrokových představitelů všech stran a společenských organizací.“ Závěrečná slova „Kupředu cestou pokroku, kupředu, zpátky ni krok!“ byla provázena bouřlivým souhlasem delegátů.
Plnou podporu delegátů dostalo vystoupení předsedy Ústřední rady odborů soudruha A. Zápotockého, který přednesl a zdůvodnil návrh rezoluce požadující splnění všech závazků obsažených v Budovatelském programu vlády, zejména další znárodnění veškerého domácího a zahraničního velkoobchodu, výroby lihovin, výroby a distribuce léků a všech podniků zaměstnávajících více než 50 zaměstnanců. Sjezdová rezoluce se plně postavila za požadavek rolníků, aby půda patřila těm, kdo na ní pracují. Na podporu splnění těchto požadavků sjezd vyhlásil na 24. únor 1948 jednohodinovou generální stávku. Rezoluce sjezdu byla po diskusi přijata. Jen 10 delegátů, převážně na výzvu národně socialistické strany, bylo proti.
Velký význam v těchto revolučních dnech měl vznik obrozené Národní fronty a akčních výborů, sjezdy rolníků, pokrokové inteligence, mládeže a žen. Jako výraz obrany zájmů pracujících se zrodily Lidové milice, které poctivě po celou dobu socialistické výstavby, spolu s SNB a ČSLA, chránily naše závody, klid, mír a bezpečnost našich domovů. Právem se proto tyto dny hodnotí jako únorové vítězství pracujících nad reakcí, které otevřelo cestu k socialismu.
Právě dnes je třeba vzpomenout, jak velký důraz kladl soudruh Gottwald na to, aby se „starší i mladí hodně učili z těchto revolučních dnů. V nich bylo možno přímo pozorovat aktivní úlohu komunistické strany, mechanismus politického boje, mechanismus boje vedeného dělnickou třídou, kdy dělnická třída dovedla strhnout na svou stranu ostatní vrstvy pracujícího lidu a zasadit reakci zdrcující ránu. V tomto boji poznáváš, jak nás učil V. I. Lenin, co je umění komunistické strany. V rozhodující chvíli, na rozhodujícím místě, soustředit takovou sílu a moc, že nepřítel má předem ztracené všechny šance na výhru, že již předem je boj rozhodnut.“
Převzetí politické moci dělnickou třídou ve svazku s rolnictvem a pokrokovou inteligencí mělo velký mezinárodní význam, jak pro upevnění pozic socialismu ve světě, tak i pro nás posílením solidarity. Zvlášť silně působilo zejména to, že k vítězství pracujících došlo v zemi s vyvinutým průmyslem a silnou demokratickou tradicí. Domácí a zahraniční reakce zuřila, ale sebevědomí pracujících získalo nové zkušenosti a posilu. 10. března 1948 bylo ústavodárným shromážděním stvrzeno, že řešení vládní krize mělo hluboce demokratický ústavní a parlamentní charakter.

Socialismus prokázal své schopnosti
Pro velkou část pracujících a národa zůstává i dnes Vítězný únor a 40 let výstavby socialismu velkou výzvou, která bude stále více – přes pomluvy a očerňování ze strany reakce – mobilizovat hlavní společenské síly, zejména dělnickou třídu, rolnictvo a pokrokovou inteligenci do boje za změnu jejich dnešního postavení. Byl to socialismus, který znárodněním klíčových odvětví národního hospodářství zbavil společnost vykořisťování člověka člověkem, hospodářských krizí, nezaměstnanosti a soustavného zbídačování většiny národa.
Plánovitý rozvoj ekonomiky ve spolupráci s ostatními socialistickými státy, zejména se Sovětským svazem, přes všechny problémy, které byly řešitelné využitím předností socialismu, vytvořil podmínky pro šestinásobný růst ekonomiky a čtyřnásobný růst životní a kulturní úrovně. Velký význam mělo pozvednutí ekonomiky Slovenska na úroveň českých zemí.
Byl to socialismus, který vytvořil podmínky pro družstevní velkovýrobu v zemědělství a zabezpečení výživy národu. Postupně likvidoval chudobné dělnické kolonie z první republiky a umožnil, aby většina národa bydlela v moderních bytech. Zavedl bezplatné vzdělání a péči o zdraví lidu. Nejširším vrstvám národa zpřístupnil kulturní bohatství. Zabezpečení lidských a občanských práv se stalo realitou života. Dokladem demokracie, na rozdíl od dnešní skutečné totality, bylo zejména to, že hlavní pilíře státu – parlament, prezident, vláda a celá soustava národních výborů – se nacházely v rukou dělníků, rolníků a pokrokové inteligence. Pracující lid, tvůrci všech hodnot se stali skutečným zdrojem moci ve státě.

Celý svět je těhotný změnou
My, kdo jsme prožili období revolučních bojů proti kapitálu a vykořisťování, kteří jsme se aktivně podíleli na výstavbě socialismu, jsme s velkou částí národa přesvědčeni, že budoucnost patří socialismu. Bez socialismu nebude žádné budoucnosti. Byla to Velká říjnová socialistická revoluce v roce 1917, která po staletí utiskovaným národům ukázala cestu, jak se zbavit vykořisťování, útlaku a válek, jak otevřít cestu k mírovému životu, ke skutečné demokracii, vládě pracujícího lidu, tvůrcům všech hodnot.
Konfrontace a analýza 40 let socialismu a 28 let obnovené vlády kapitalismu ukazuje, že je životně nutné znova semknout pracující a většinu národa do rozhodného boje za konečné skoncování se všemi podobami útisku a vykořisťování, sociální nespravedlnosti a sociální nesvobody. To však předpokládá začít budovat ze všech komunistů z antikapitalistických a vlasteneckých organizací, z organizací odborů, mládeže zcela novou marxisticko-leninskou revoluční stranu gottwaldovského typu. Není náhodné, že stále větší část pracujících a národa říká otevřeně, že se jim za socialismu žilo lépe a že komunisté zbaveni revizionistických iluzí najdou odvahu postavit se do čela jejich boje. To není nostalgie po „starých“ časech, jak slýcháme od vedoucích funkcionářů KSČM. To je cesta, jak překonat rostoucí propast mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Jen tak je možné změnit dnešní postavení pracujících a většiny národa, aby se stali hospodáři ve své zemi.

*****
Jan Fojtík, *1. 3. 1928 (odpovědi diktovány v lednu 2018)

Ptáte se mě, jak jsem se dostal ke komunistickému hnutí. A také, jaké mám konkrétní vzpomínky na Únor. A konečně, zda jsem za těch 40 let budování a rozvoje socialismu počítal s jeho porážkou, s obnovením kapitalismu. Budu stručný, třebaže by se o tom dala napsat kniha. Na to však už síly ani čas nemám. Vždyť se mi blíží devadesátka.
Tož k první otázce.
Asi vás překvapím. Do živého kontaktu s tím, co nazýváte komunistickým hnutím, jsem se dostal v květnu 1935, když mi bylo sedm let. Byly parlamentní volby, ještě za „masarykovské republiky“. Můj strýc, člen KSČ, mi svěřil svazek letáků, abych jimi, až se setmí, polepil vrata agrárnických sedláků na horním konci naší dědiny, Milotic nad Bečvou. Byla na nich červeně vytištěna pouze tato slova: „VOLTE č. 4! VOLTE KOMUNISTY!“ Úkol jsem splnil – stejně jako jsem se snažil dostát svým povinnostem i v budoucnu, poté, co jsem se stal členem KSČ. Přihlášku jsem si podal pod vlivem svého otce a událostí, jež se odehrály za války ihned v prvních dnech po osvobození Rudou armádou. Členem strany jsem byl úředně od 15. února 1946 do neurčitého dne v prosinci 1989. V jakých funkcích a s jakou odpovědností jsem pracoval, se může dovědět každý z internetu nebo encyklopedie. I s příslušným hodnocením.
A pokud jde o mé vzpomínky na Vítězný únor?
Byla to nádherná doba, byly to převratné dny, kdy se rozhodlo, že se strůjci „studené války“, americkému prezidentu H. Trumanovi nepodaří zatáhnout naši zemi do imperialistického bloku a že se tím pádem nepodaří ani naší reakci zabránit přerůstání národní a demokratické revoluce v revoluci socialistickou, že jejich plány na restauraci kapitalismu budou zmařeny. Tehdy se historie psala skutečně velkými písmeny. Má země, má vlast (byl jsem ve vlasteneckém duchu vychováván, můj otec mi nejednou říkal, že největšími Čechy jsou Hus a Havlíček) se stala součástí nově se utvářejícího socialistického společenství v čele se Sovětským svazem. Bylo mi dvacet let, právě skončil zimní semestr mého studia na filosofické fakultě Univerzity Karlovy, která ve své většině pochodovala po boku Lidových milicí pražskými ulicemi. Gottwaldův projev 19. února jsem ještě poslouchal v bytě svého profesora v Hranicích na Moravě v rádiu, ale okamžitě nato jsem odjel do Prahy. Nabídl jsem své služby vysokoškolskému výboru KSČ, byl jsem pak mezi těmi, kdo s nadšením vítali Gottwalda, když přijel z Hradu a na přeplněném Václavském náměstí oznámil, že skončila krize, že prezident přijal všechny návrhy KSČ. Bylo tak možné pokračovat v nastoupené cestě s obrozenou Národní frontou Čechů a Slováků. Tyto napjaté chvíle jsem prožíval spolu se svou budoucí ženou, rovněž studentkou slavistiky Evou Kůrkovou.
A ještě jeden zážitek z oné doby se mi nesmazatelně vtiskl do paměti. 10. března, brzy ráno, jsem z břevnovského bytu spěchal přes Pohořelec na fakultu. U Lorety před Černínským palácem byl neobvyklý shluk lidí. Nedalo mi to a šel jsem se podívat, co se tam děje. Spatřil jsem na lehce zasněžené zemi ležet mrtvého Jana Masaryka. Byl přikryt dekou, ale obličej jsem viděl, jakoby spal, s očima již zavřenýma. Bylo to šokující. Dlouho jsem pak na to v další dny musel myslet. Se samozřejmostí jsem přijal verzi, že Masaryk spáchal sebevraždu. Nasvědčovaly tomu zlovolné a výhružné dopisy, v nichž mu reakcionáři spílali do zrádců. Však jsem v rádiu dobře slyšel, jak tvrdil, že vždy půjde s lidem a že by tak učinil i jeho otec. Později jsem se seznámil i s dalšími skutečnostmi. Jeho sekretář už z emigrace upozorňoval na to, jak v onen osudný den přijel Masaryk zcela rozrušen z návštěvy Sezimova Ústí, kde mu zřejmě Beneš vytýkal, že pomohl legalizovat novou Gottwaldovu vládu. Dnes se tato verze o sebevraždě zpochybňuje a do špinavé hry znovu nastrkuje KGB. Přiznám ovšem, že v historii je příliš mnoho bílých míst nebo chcete-li černých skvrn. Co o minulosti víme, o tom rozhodují její interpreti. A v jejich údajnou nestrannost mohou věřit jen lidé velmi naivní. K těm jsem nikdy nepatřil.
A nyní k třetí otázce: zda jsem počítal s porážkou socialismu a s obnovením kapitalismu.
Je to nesnadná otázka, ale zajímavá a provokující. Jsem marxista a marxismus, jak víme z Lenina, spojuje revoluční elán se střízlivým vědeckým myšlením. Naši revoluční teorii nazýváme vědecký komunismus. V každém, kdo se k tomuto učení hlásí, kdo je jeho vyznavačem, se sváří emoce s racionalitou. Takové už je naše komunistické přesvědčení. Vzpomeňme na spory duchovně spřízněných lidí, jakými byli Fučík a Šalda. Ten Fučíkovi vyčítal jeho „uhlířskou víru“, po válce se mu za ni cynicky vysmíval Peroutka. Jak by snad mohl Fučík překonat mučení gestapa, kdyby v sobě nechoval neotřesnou víru v konečné vítězství komunismu? A kde bychom dnes byli, kdyby např. Stalin, když wehrmacht stál před Moskvou, zpanikařil? Z čeho pramenila jeho železná vůle, kterou u něho obdivoval i Winston Churchill? Zřejmě z onoho spojení revolučního elánu s vědeckým komunismem.
S racionalitou je ovšem nutně spojena skepse, pochybování. De omnibus dubitandum! O všem je třeba pochybovat. Tak odpověděl na anketu své dceři Karel Marx, ten, koho nepřátelé komunismu vydávají za náboženského fanatika. Samozřejmě, revoluční elán může přerůst ve fanatismus víry, v nekritický dogmatismus. Právě ze Stalinových Základů leninismu víme, že daří-li se nám, nesmíme se opájet úspěchy, jako nesmíme propadat beznaději, když utrpíme prohru. V politice – a tím se liší od vědy - nelze ustavičně o něčem pochybovat, ve hře je ostatně vždy pravda a za tu je třeba bojovat s vědomím, že ji nelze vydávat všanc reakci. Pokud někdo analyzuje vývoj za ono čtyřicetiletí, o němž se zmiňujete, pak snadno dojde k závěru, že jednou z hlavních příčin prohry reálného socialismu v „studené válce“ byly právě uvedené psychologické krajnosti. Ono kolísání tak příznačné zejména pro maloměšťácké dušičky, přízemní prospěcháře. Stalin byl patrně až příliš racionální, Chruščov naopak podléhal emocím natolik, že se stal pro politiku nebezpečným, hned se vznášel v oblacích, hned zase upadal do nížin každodennosti spotřebního komunismu. Ten ovšem s marxisticko-leninskou koncepcí nemá nic společného, nejde jen o to, aby se lidé najedli, ale také a snad především o to, aby mezi nimi byly skutečně humánní vztahy. Ty nečekané překvapivé změny „politického počasí“ nás přišly draho.
Ale ptáte se na mé postoje. Měl jsem chvíle velkého pochybování, ale o tom se ještě zmíním. Nyní chci zdůraznit: byl jsem a zůstal historický optimista. Chcete-li, fučíkovec. Za dnešní situace, kdy se zdá vše ztraceno, to může znít podivně. Ale je tomu tak. A co rozumím historickým optimismem?
Nedávno jsme si připomínali sté výročí Velkého října. V čem vidíme jeho dějinný význam? V tom, že zahájil epochální přechod od kapitalismu k socialismu a že prokázal pravdivost materialistického pojetí dějin, poprvé jasně doloženého v Manifestu komunistické strany K. Marxe a B. Engelse před 170 lety. VŘSR skutečně otřásla světem. Nemusím snad uvádět, jakými převratnými společenskými změnami lidstvo prošlo. Je to dobře známo nejen čtenářům „Dialogu“. Stále si však musíme uvědomovat, že všechny revoluční změny, jež se odehrály v minulém století, stály nezměrné oběti. Revoluce jsou doprovázeny kontrarevolucemi. A ty vždy bývají bezohledné a často tečou i potoky krve, zvláště když jde o pomstu za světově převratné změny. Neprohráli jsme proto, že jsme obranu a uhájení revolučních vymožeností přeháněli, ale naopak proto, že jsme ji trestuhodně podcenili. Doufám, že se budoucí generace z toho poučí.
A nyní rovnou k vaší otázce. Kdy to bylo, co ve mně pochybnosti převážily? V roce 1968, za tzv. pražského jara a o dvacet let později, když gorbačovská perestrojka přerostla už nejen v demontáž, ale v rozpad celého socialistického společenského zřízení. Polednový vývoj třeba jednoznačně charakterizovat jako proces začínající kontrarevoluce. Ostatně jeden z jeho aktérů, tehdejší rektor Vysoké školy politické jej označil za Antiúnor. A za Gorbačova už šlo vyloženě o Antiříjen. Tehdy jsem – a myslím oprávněně – o nezvratnosti socialismu, jak i hlásal Leonid Brežněv, pochyboval. Ale, jak jsem již řekl, historický optimista jsem zůstal. A jsem hrdý na to, že jsem, pokud stačily mé síly, napomáhal konečnému vítězství komunistických myšlenek, budoucí společnosti sociální rovnosti, skutečně humánnímu uspořádání vztahů mezi lidmi.

Kulturní okénko

Podzimní epištola
Miroslav Florian

Komunisté se nemusí jen kát.
  Nemají proč se stydět za svoji víru.
  Šli na zteč v Karpatech,
  šli zpříma pod sekyru,
  snad je to dávno, snad je to už pasé,
  ale ne všechno smaže listopad.
  Bránili máj – oslaví jej zase.

Nad komunisty dneska
  sviští bič;
  a nezdá se tak zcela sametový.
  Šátrá i po Julkovi, po Zikovi
  a jedenačtyřicet let škrtne bez cavyků…
  Rozverný biči, výskej si a syč,
  nevzdáme socialistickou republiku.

Komunisté se nesmí mlčky třást –
  a zejména ti nezištní a ryzí.
  Co přemetů
  lze zhlédnout v televizi!
  Dá tahle země na kulatá slova?
  Už teď se vznesla ze svraštělých brázd
  k podhůří plachá vločka únorová.

Komunisté si nemohou nic lhát.
  Čeká je dlouhá,
  odříkavá směna.
  Budoucnost nebyla však poražena.
  A naše hvězda do mlh nevytratila se:
  tu vždycky rozžal strohý chlad…
  Milostný šeřík připne si ji zase.

A slunce přečte hlavní referát.

1989
(Ze sbírky Májové sirény, 1991)


Jar 1948
Fraňo Král

Tak ako teraz naše rozkvitnuté stromy
neuchvátilo ma ešte nijakej krásy vábenie,
len ľudské pracovné nadšenie, čo výkon výkonom lomí
na Trati mládeže či v Národnej smene víťazstva,
do takej nádhery u nás vyrastá
v túto jar.

Nehľadaj snár,
to nie je len pekný sen,
to krajšia budúcnosť skutkami vraví,
že jako kvitneme, nekvitnú ani naše sady,
že jako rastieme, rastie len naša vôľa
prekonávať plány,
keď dnešok zajtrajšok volá
na preteky
a temnú minulost viac nič nezachráni
(ani sabotérov škreky)
pred nástupom jasnej budúcnosti
po našich dlaniach a cez naše umy.
Nový vek už šumí
v blízkej úrode našich úsilí,
aby sme eště aj my
z toho ovocia užili.


Hlas světa
Géza Včelička

Pánové
ze země sochy Svobody,
která hledí přes šedesát let
v New Yorku zamyšleně do vody,
pánové,
kteří jste osvobodili
několik milionů indiánů od života,
několik milionů černochů od volnosti,
několik milionů nezaměstnaných od práce,
několik desítek miliardářů od povinnosti být lidmi
a atomy od poslání být požehnáním zeměkoule,
my, hlas světa,
my, dělníci celého světa,
my, naprostá většina obyvatelů světa
přehlušujeme váš Hlas Ameriky
tímto prohlášením:

Jsme lidé továren, práce a orby,
lidé prosté lásky a vlídnosti,
lidé mírumilovných měst, vesnic, umění a tvorby,
zastánci dohody a člověcí slušnosti!
Raději než do války kráčíme do práce,
milujeme zpěv, když vyjdeme do ulic,
dětský smích je naše největší senzace,
a obdivujem let bělostných holubic.

Nám líbí se věru
spíš širé rybníky se štěbetem husí
než ryčný hukot bombardérů
a prolévání lidské krve se nám hnusí.
My chceme raději zahradničit,
(vždyť užitečnější je květin pel,)
než životy svých bližních ničit
deštěm smrtonosných střel.
Jsme pro všechny lidi bez rozdílu,
pro bílé i černé, rudé i žlutavé,
pro spojení všech světadílů,
pro lidi holohlavé i ryšavé,
jen když prokáží dobrou vůli
jít s námi nablízko i v dálce
proti uchvatitelské zlovůli,
za mír, svobodu a proti válce!
Proti násilné a rabiátské pěsti,
za nesobeckost a lidské štěstí,
proti válečným štváčům a fabrikantům,
z nichž druhý jako prvý
chce vydělávat jen na lidské krvi.

My vám nevyhrožujeme
jako vy nám!
Po vašem bohatství netoužíme,
však svých vlastí vám nevydáme!
Naše atomy nejsou určeny pro zničení života,
ale pro jeho zvelebení!
Pro ulehčení lidské práce!
Pro zvýšení lidského blahobytu!
U nás jen na zajíce pořádáme honby
a nenávidíme fašismus a atomové bomby!

Jsme již tak umínění,
že chceme na celém světě slyšet jen píseň lidskou,
a proto s díkem odmítáme vaši kulturu americkou,
vaše filmy nehorázné, pornografické a levné,
vaše rasistické vagóny pro barevné,
vaši přístavní bídu lidských psinců,
vaše noční kluby nevěstinců,
vaše pseudodemokratická hesla,
vaše krutá elektrická křesla,
vaši frajeřinu pinkertonských slangů,
vaše kokainové podzemí grázlovských gangů,
vaše lovce lidí v čele s panem Ku-Klux-Klanem!

A proto Vám vaši kulturu s díkem vracíme
a zvracíme.

Jednou se hrozně přesvědčíte,
kolik lidí na světě je proti vám,
vy stavitelé boření a smrti!
Jednou vás váš vlastní národ požene k ďasu,
vás, spekulanty lidskými kostmi!
A pak, až přijdou ti praví a skuteční Američané
k našemu zápraží,
bratrsky se s nimi rozdělíme
o chléb, práci, svobodu, lásku i štěstí!
To bude naše Amerika!
To bude znovuobjevení svobody!
To bude Amerika socialistických Kolumbů!
Bez ohňů a mečů, bez conquistadorů!
Jen s písní opravdové volnosti.
Jen s písní skutečné demokracie.
Jen s písní atomů, zapřažených pro život
a nikoli pro jeho zánik!

Znovu vám říkáme
a ještě důrazněji než prve,
že chceme mír, že nenávidíme válku
a prolévání lidské krve!
Leč kdybyste se rozhodli
nás přece jen přepadnout a smrtelně zranit,
tedy vězte, že budeme se bránit
a pak, milí braši,
prolijete co nejvíce své
a co nejméně krve naší!

Ó, chtějte nebo nechtějte,
stejně budete nuceni odejít!
Poslední slovo bude mít osvobozený americký lid!
Zvítězí lidský rozum!
Vyhraje lidská láska!
Atomoví lidojedi budou zničeni!
Obrovský Mír už se zvedá, aby vás vyplel!
Abyste už navždy zmizeli jako Adolf Hitler!

1950