Všichni lidé ohrožení kapitalismem, spojte se!
Na prahu roku
2018
Vážení čtenáři, do nového roku Vám přejeme hodně zdraví, spokojenost v
osobním životě a co nejvíce sil v těžkém zápase za renesanci komunistického
hnutí v ČR. Náš časopis je připraven přispívat k tomuto ideologickému a
politickému boji.
Na poradě redakce s dopisovateli a spolupracovníky listu byly přijaty
záměry pro hlavní náplň příštích vydání v roce 70. výročí Vítězného února a
100. výročí vzniku samostatného Československa.
Byly schváleny i některé nové
formy, např. zavedení rubriky «dialog v „Dialogu“», kde budou diskutovány mj.
některé rozdílné názory v okruhu stoupenců našeho listu. V roce 2018 zamýšlíme
vydat navíc k pravidelným dvojčíslům i dvě „zvláštní vydání“ jako
teoreticko-politické sborníky. Cena ročního předplatného přitom zůstane
nezměněna.
Děkujeme Vám, vážení čtenáři, za Vaši podporu a solidaritu. Věříme, že i v
novém roce se budeme moci na ně spoléhat.
Redakce
Manifest Komunistické strany - trvalý základ ideologie a politiky
komunistických stran
a „moderní levicová“ strana (KSČM)
(V lednu 2018 uplyne 170 let od
napsání Manifestu Komunistické strany)
Je tomu 170 let od II. sjezdu Svazu
komunistů, který se konal koncem listopadu a začátkem prosince 1847 a který
požádal Marxe a Engelse o vypracování programu komunistické strany. Prvou variantou
byly Engelsovy „Zásady komunismu“, které napsal formou otázek a odpovědí, kdy
šlo o přípravnou práci k Manifestu,
který z teoretického hlediska podává koncentrovaný výklad základních
myšlenek dialekticko-materialistického pojetí dějin a vědeckého komunismu. Manifest napsaný v průběhu prosince
1847 až ledna 1848 představuje brilantní, revoluční kritiku kapitalistické
společnosti a konkrétních forem utopického socialismu a pseudosocialismu.
Nosnými,
nejdůležitějšími myšlenkami „Manifestu“ jsou myšlenky o třídách a třídním boji, komunistické (proletářské) revoluci
a politické moci, diktatuře proletariátu, i když tento pojem (diktatura
proletariátu) byl Marxem zformulován až o čtyři, pět let později (1852) v
dopisu Weydemeyerovi. V „Manifestu“ tyto otázky Marx s Engelsem formulují
zcela jasně. Cituji: „Nejbližší cíl
komunistů je … ztvárnění proletariátu ve třídu, svržení panství buržoazie,
vydobytí politické moci proletariátem …“ (Manifest Komunistické strany, Marx, K., Engels, B.: Spisy, sv. 4,
Praha, SNPL 1958, s. 440)
Tedy nastolení diktatury proletariátu, neboť:
„Politická moc ve vlastním smyslu
slova je organizované násilí jedné třídy
k potlačování druhé. Sjednotí-li se proletariát v boji proti buržoazii nutně ve třídu, pozvedne-li se revolucí na panující
třídu a zruší-li jako panující třída násilně staré výrobní vztahy, zruší
s těmito výrobními vztahy i podmínky existence třídního protikladu,
zruší třídy vůbec, a tím i své
vlastní panství jako třídy. Místo staré
buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou
svobodného rozvoje všech.“ (Tamtéž,
s. 450)
Pokud jde o interpretaci dělnické, komunistické revoluce, ta je
„nejradikálnějším rozchodem s tradičními vlastnickými vztahy“. Proto „není
divu, že v průběhu jejího rozvoje se nejradikálněji účtuje
s tradičními idejemi … prvním krokem v dělnické revoluci je zvednutí proletariátu na panující třídu,
vydobytí demokracie. Proletariát využije svého politického panství k tomu,
aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní
nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující
třídu, a co nejrychleji rozmnožil sumu výrobních sil.“ (Tamtéž, s. 448-449) Toto je některými pseudomarxisty považováno za
etatismus.
Uvedené myšlenky byly zcela odmítnuty
ideology a nejvyššími orgány KSČM, k čemuž došlo již v době, kdy se
tato strana formovala (březen 1990) jako
prý nová, moderní levicová strana,
„v procesu radikálního rozchodu naší společnosti s totalitou a
mocenským monopolem jedné strany.“ Tak prý vstoupila na politickou scénu
„s odhodláním být moderní stranou,
zařadit se do spektra levicových sil v České republice“ a „stát se
součástí mezinárodní levice a demokratických hnutí …“ Proto ve svém novém, nekomunistickém programu přímo
deklarovala, že „uznává demokracii a odmítá jakoukoli diktaturu … Znovu potvrzuje svůj již dříve vyhlášený
rozchod s diktaturou proletariátu jako se systémem poplatným ideologii
minulého století a nevhodným pro vyspělou civilizovanou společnost.“ Tak
bylo v novém Programu zdůrazněno, že „Hodnoty,
od nichž odvíjí svůj politický program Socialistická internacionála – svoboda,
sociální spravedlnost a solidarita jsou i našimi hodnotami, stejně jako úsilí o
demokratický socialismus, o levicovou alternativu rozvoje společnosti.“ (Program KSČM, Dokumenty I. sjezdu KSČM, Olomouc 13. - 14. 10. 1990, s. 16-17) Šlo tedy
a jde o rozchod se základními myšlenkami Marxe a Engelse, o leninismu ani
nemluvě, při deklarovaném přihlášení se k antikomunistické internacionále.
Jestliže „Manifest“ ukazuje, že cílem komunistické revoluce je uchopení
politické moci proletariátem, aby byla zrušena, odstraněna kapitalistická
společnost, nelze opomenout, že klíčem k tomu je, jak je zdůrazněno
v „Manifestu“, odstranění
kapitalistického soukromého vlastnictví.
A zde se ve vztahu k programovým dokumentům naší „moderní levicové
strany“ (KSČM) opět nalézáme, mírně řečeno, ve velkém problému. Tato strana se
totiž jasně vyhýbá Marxovu a Engelsovu pojetí otázky. O Leninově důsledně
marxistickém pojetí ani nemluvě.
Podle Marxe a Engelse, cituji:
„Charakteristickým
rysem komunismu není odstranění vlastnictví vůbec, nýbrž odstranění buržoazního vlastnictví.
V tomto smyslu mohou komunisté
shrnout svou teorii v jedinou větu: zrušení soukromého vlastnictví.“ (Manifest Komunistické strany, Marx, K.,
Engels, B.: Spisy, sv. 4, Praha, SNPL 1958, s. 441)
K tomu je třeba si položit, opět
slovy „Manifestu“, otázku: cožpak námezdní práce, „práce proletářova“ vytváří
„proletářovo vlastnictví? Naprosto ne. Vytváří kapitál, tj. vlastnictví, které
vykořisťuje námezdní práci, která se může rozmnožovat jen pod podmínkou, že
plodí novou námezdní práci, aby ji znovu vykořisťovalo. Vlastnictví v nynější
podobě se pohybuje v protikladu mezi kapitálem a námezdní prací …“ (Tamtéž, s. 441)
To, že se – opět slovy „Manifestu“ - svobodou „v rámci nynějších buržoazních výrobních vztahů rozumí svoboda
obchodu, svoboda koupě a prodeje“ není ničím náhodným. Proto musíme vidět,
že s „čachrem … padne i svobodný čachr. Řeči o svobodném čachru, jako všechny
volnomyšlenkářské tirády naší buržoazie mají vůbec smysl jen potud, pokud jde o
nesvobodný čachr, pokud jde o středověkého měšťana, ne však, pokud jde o komunistické odstranění čachru, buržoazních
výrobních vztahů a buržoazie samé. Děsíte
se, že chceme zrušit soukromé vlastnictví. Ale v nynější vaší
společností je soukromé vlastnictví
zrušeno pro devět desetin jejich
členů; existuje právě proto, že pro devět desetin neexistuje … obrovská
většina společnosti nemá vlastnictví.“ Buďme
si přitom vědomi, že: „Komunismus nebere nikomu možnost přivlastňovat si
společenské výrobky, bere jen možnost zotročovat si tímto přivlastňováním cizí
práci.“ (Tamtéž, s. 442- 443)
Nejen podle základních programových
dokumentů KSČM, ale i v řadě materiálů TAP, CSTS ÚV k „Socialismu pro 21.
století“, byl uvedený přístup opuštěn: „Potřebujeme
přechod k sociálně tržnímu hospodářství, který vyžaduje uplatnění nové
struktury vlastnických vztahů,
rovnoprávnost a rozmanitost různých forem vlastnictví a typů podnikání.“ (Dokumenty I. sjezdu KSČM, Olomouc 13. - 14.
10. 1990, s. 19) „Přeměna vlastnických vztahů je nezbytnou součástí
ekonomické reformy. V našem pojetí vede ke smíšené ekonomice … Jde nám o
to, aby vznikl sektor založený na samosprávném vlastnictví schopný soutěžit
s ostatními formami vlastnictví … Proces změny vlastnických vztahů musí
přitom respektovat potřebu plurality a
rovnoprávnosti vlastnických forem, od ekonomického pronájmu podniků
samosprávným zaměstnaneckým kolektivům přes družstva, komunální vlastnictví,
zaměstnanecké akcie až po soukromé vlastnictví v malém i velkém
podnikatelském měřítku.“ (Dokumenty
II. sjezdu KSČM, Kladno 12. – 13. 12. 1992, s. 40) Ano, jako
demokratická, moderně levicová, nekomunistická strana s komunistickým
názvem, potřebujeme tedy na cestě k socialismu, při jeho zrodu a rozvoji obnovený
kapitalismus, kapitalistické soukromé vlastnictví.
*
* * * *
Závěr
k otázce programu
Ve vztahu k Manifestu komunistické
strany je při tvorbě programů KS samozřejmě třeba brát na zřetel, že od přelomu
19. a 20. století došlo ve společenském vývoji ke třem zásadním změnám:
1. Předně, kapitalismus „volné
soutěže“ přerostl v imperialismus, kdy se prosadila zákonitost nerovnoměrného
vývoje kapitalismu, což vedlo ve svých důsledcích v boji mezi
imperialistickými dravci o dělení světa, o kolonie a jejich drancování, k první
světové, imperialistické válce.
2. S koncem 1. světové války, jsou
spjaty revoluční procesy, které vítězstvím VŘSR, vznikem a impozantním rozvojem
SSSR, započatým rozpadem světové kapitalistické soustavy a s tím i jeho
koloniální soustavy, prokázaly, že kapitalismus je porazitelný, že
nepředstavuje žádný vrchol ani konec dějin, jak to stále omílají jeho
apologeti. Kapitalismus ve svém imperialistickém stádiu i při nástupu fašismu
v Itálii a Německu, tak jako militarismu v Japonsku při rozpoutání 2.
světové války, nedokázal zastavit nástup socialismu. Naopak, v řadě zemí došlo
k přerůstání národně demokratických revolucí v revoluce socialistické, ke
vzniku světové socialistické soustavy, která přes více než čtyři dekády studené
války, při balancování na hraně „války horké“ (Korea, Vietnam), při prosazování
politiky mírového soužití, a „soutěžení“ prokazovala své přednosti před dravým
a asociálním kapitalismem.
3. Avšak se vznikem negativních
rozporů zvláště po XX. a XXII. sjezdu KSSS při pozvolné destabilizaci
socialistického systému v SSSR kapitalistickými prvky, vyzrálými v „epoše
perestrojky“, jak v podobě koncepce „tržního socialismu“, tak buržoazního
konceptu „politického a ideologického pluralismu“, byly vytvořeny podmínky a
předpoklady pro nástup a vítězství vnitřní i mezinárodní kontrarevoluce. Proto
došlo k porážce zemí, v nichž prý již podle stranických a státních
dokumentů z počátku 60. let, definitivně a nezvratně zvítězil socialismus.
Tak došlo k výraznému posílení světové kapitalistické soustavy na čele
s USA, což mělo a má katastrofální dopad na existenci a další vývoj
mezinárodního komunistického hnutí a obnovu procesů nezbytných pro nový nástup
socialismu.
Pro KSČM je dodnes největší ideologický problém, že nelze u ní (jak to prokázalo
dosavadních 28 let) počítat s
vypracováním objektivní, marxisticko-leninské analýzy a zhodnocení uvedených
kontrarevolučních převratů, porážky
socialismu. A to nejen proto, že někteří nejvýznamnější političtí
představitelé a ideologové této strany byli v podstatě tak, či onak s tímto
převratem spjati a považovali jej dokonce za počátek „nové“, „velké“, „skutečně
socialistické revoluce“ (Ransdorf aj.), nebo „ukradenou revoluci“ (Grebeníček
aj.)! Ale především proto, že od vzniku KSČM, při jejím negativistickém
hodnocení socialismu jako totalitního systému a KSČ, jako strany totalitní (viz výše uvedená citace z Programu 1. sjezdu
strany), došlo při nekomunistickém charakteru její ideologie a politiky, k
obrovskému úbytku a snížení kvality její členské základny. K úpadku její
uvědomělosti, jejího třídně sociálního ukotvení a věkové struktury. Takže nelze
příliš počítat s možností obnovy jejího komunistického charakteru.
Zdeněk Košťál
19.
mezinárodní setkání komunistických a dělnických stran
19. mezinárodní
setkání komunistických a dělnických stran pod
názvem „100. výročí Velké říjnové
socialistické revoluce: ideály komunistického hnutí, oživení boje proti
imperialistickým válkám, za mír a socialismus“ se konalo 2. – 3. listopadu
2017 v Sankt-Petěrburgu (blahé paměti Leningradu) a následně 5. – 7.
listopadu v Moskvě. Přítomny byly delegace 103 stran z 85 zemí.
Konferenci zahájil
předseda Ústředního výboru Komunistické strany Ruské federace Gennadij
Andrejevič Zjuganov, který připomněl, že před sto lety se socialistická
revoluce rozšířila z rudého Petrohradu do celého světa a dodal, že nyní je
čas na novou ruskou revoluci, která zajistí konečné vítězství socialismu.
Zhodnotil také dějiny setkání komunistických a dělnických stran, která byla
zahájena z podnětu Komunistické strany Řecka před 20 lety, umožnila získání
cenných zkušeností a přispěla k obnově vztahů mezi těmito stranami.
Pro situaci KSČM je
příznačné, že o proběhlém setkání není informována ani většina jejích členů,
natož aby jeho myšlenky strana šířila v české společnosti. O průběhu
setkání informoval jeho účastník Stanislav Grospič na schůzi ZO KSČM 801
v Praze 1 dne 21. listopadu 2017. Uvedl, že setkání, spojené
s oslavami 100. výročí VŘSR, na něho působilo smíšenými dojmy. Na jedné
straně bylo příjemné prožít sváteční atmosféru míst, kde zvítězila revoluce,
která umožnila vznik tábora socialismu. K příjemnému prožití oslav přispěl
velký slavnostní koncert na stadionu v moskevských Lužnikách a další
vystoupení socialisticky orientovaných umělců, manifestace pořádaná KSRF a její
mládeží, uctění památky padlých vojáků Velké vlastenecké války i vojenská přehlídka
připomínající obranu Moskvy před nepřáteli v různých obdobích jejích
dějin. Přehlídku však pořádalo současné vedení města a nebyla zaměřena
k oslavě 100. výročí VŘSR, nýbrž datem svého konání směřovala
k připomínce slavné přehlídky 7. listopadu 1941. Jednání dorazily četné
zdravice, včetně tří opatrnicky formulovaných od prezidenta V. V. Putina.
Vystoupilo 93 řečníků, mezi nimi i Vojtěch Filip. (Text projevu koryfeje
dialektiky zřejmě nebyl zveřejněn, přinejmenším na českém internetu jsem jej
nenašel. Nedozvěděl jsem se tedy o skvělých výsledcích neutuchajícího a
nelítostného boje KSČM za novou Říjnovou revoluci…)
Řečníci informovali o tom, jak si
jejich strany a země připomínají aktuální velké výročí. Někteří zmiňovali
perzekuci, které jsou vystaveni. (O aktuálních represích komunistů
v Nepálu informujeme v samostatném článku. Člen ÚV KS Nepálu a jejího
mezinárodního oddělení Manik Lama byl zatčen krátce po návratu z Ruska
domů.)
Na druhé straně byla z akce
patrná zahořklost z pádu socialismu ve většině jej budujících zemí,
roztříštěnost hnutí (dokonce i v těch částech světa, kde působí
v naprosté legalitě). Zbývající vládnoucí komunistické a dělnické strany mají
dost starostí samy se sebou; evropské strany žijí nostalgií. KS Ruské federace
má blíže ke Straně evropské levice či řecké Syrize než
k marxismu-leninismu a koexistuje v mezích buržoazní demokracie.
Cestu k socialismu vidí v pasivním čekání na vhodnou situaci.
Současnou oligarchickou vládu v Rusku na setkání nekritizovala. Mnozí
účastníci vzhlíželi k „tržně socialistické“ cestě KS Číny.
V souvislosti s hodnocením
moskevského setkání uvedl soudruh Grospič, že budoucnost nelze tvořit ve
vzpomínkách. Pouhý název či symbol nic nepřinese, důležitější je obsah.
Nositelem budoucích revolučních změn může být jiný subjekt než strana
s názvem „komunistická“.
Leopold Vejr
Mezinárodní konference o teorii a praxi komunistického hnutí
Významnou akcí posilující mezinárodní
spolupráci komunistů se stala 42. pražská teoreticko-politická konference „O teorii a praxi komunistického hnutí“,
pořádaná v sobotu 11. listopadu 2017 v Praze Obvodním výborem KSČM
Praha 1 a některými dalšími územními organizacemi strany společně s KSČ,
KSM a Klubem pokrokové inteligence Olomouc u příležitosti 170. výročí vydání
Manifestu komunistické strany a 100. výročí Velké říjnové socialistické
revoluce.
Velký sál budovy ÚV KSČ byl zaplněn do
posledního místa a pro zájemce musely být přistaveny další židle. Konference
byla zahájena Internacionálou za účasti asi 130 přítomných, kromě České
republiky z Francie, Itálie, Maďarska, Německa, Polska, Portugalska, Rakouska,
Ruska, Řecka, Slovenska, Ukrajiny a Velké Británie. Pozvání přijali
diplomatičtí zástupci Čínské lidové republiky, Korejské lidově demokratické
republiky a Vietnamské socialistické republiky. Úvodní slovo přednesli Viktor Pázler a Pavel Degťar, který se tradičně ujal také moderování.
Josef
Skála v úvodním referátu konstatoval, že KSČM utrpěla
v poslední době dvě tvrdé lekce ve volbách do krajských zastupitelstev a
do poslanecké sněmovny, ve kterých poprvé od roku 1921 její výsledky klesly pod
10 %. Příčiny vyžadují nemilosrdnou analýzu. Dodal, že neschopnost pochopit
VŘSR zmařila mnohé velké talenty. Připomněl sociální výdobytky zajištěné
Říjnovou revolucí a budováním socialismu nejen v SSSR, ale později i
v dalších státech tábora míru. Zmínil dodnes aktuální teze Komunistického
manifestu. Zakončil slovy, že komunistickou argumentaci nenahradí komerční
agentura. Komunistický politik musí myslet vážně, co říká.
Zahraniční řečníci se věnovali významu
revoluční teorie pro vítězství socialismu a hodnotili úspěchy i neúspěchy
dělnického hnutí ve svých zemích. Informovali o situaci ve stranách a
organizacích, kterých jsou členy. S projevy vystoupili Gyula Thürmer z Maďarska, Sergej Timochov a Tatiana Desiatova z Ruska, Elias
Nasir z Řecka, Luis Carapinha
z Portugalska, Viktoria Georgievska
z Ukrajiny, Daniel Cosby
z Velké Británie, Zbigniew Wiktor
z Polska, Ivan Luljak ze
Slovenska, Christophe Pouzat
z Francie, Roberto Gabrieli
z Itálie, Helmuth Fellner z Rakouska
a Gregor Hollender z Německa.
Kromě nich také Chen Jian-jun,
zástupce velvyslankyně ČLR. Mezi jedenácti českými řečníky, jejichž příspěvky
se vešly do programu šestihodinového jednání, byli Miloš Jakeš, Stanislav Grospič, Marta Semelová, Milan Havlíček, Václav
Exner a další.
Komentář snad nepotřebuje skutečnost,
že konference se zúčastnilo pouze několik členů ÚV KSČM a jediný poslanec. Jako
obvykle účastí pohrdli čelní představitelé strany, vedoucí ji „moderně
levicovým“ směrem. KSČM nepořádala u příležitosti 100. výročí VŘSR žádnou
celostátní akci. Na krajské úrovni zůstalo v Praze jen u pietního aktu na
čestném pohřebišti rudoarmějců. Žádný krajský výbor, natož ÚV, se
k pražským konferencím nehlásí.
Zatímco někteří zahraniční hosté ještě
vzhlížejí s obdivem k volebním výsledkům KSČM (jak dlouho ještě?),
protože v jejich zemích jsou komunistické strany dávno mimo parlament, od
domácích řečníků zaznívala její tvrdá a oprávněná kritika. Za všechny uveďme
závěrečná slova Marty Semelové: „Odcizili jsme se prostým lidem a uzavřeli se
do skleníku. Říkáme fráze a ztratila se základní myšlenka. Lidé nám přestávají
věřit. Už jim ani nevadíme, jsme jim lhostejní.“
V závěru byla schválena
deklarace, jejíž znění přinášíme samostatně.
Představitelé Komunistické strany
Ruské federace předali u příležitosti 100. výročí VŘSR pamětní medaile Martě
Semelové a Miloši Jakešovi, Pavlu Degťarovi, Milanu Havlíčkovi, Josefu Skálovi,
Jiřímu Vábrovi a Viktoru Pázlerovi. Stanislav Grospič obdržel toto vyznamenání
při účasti na oslavách sta let od VŘSR v Moskvě.
Leopold Vejr
Deklarace 42. Pražské teoreticko-politické
konference
(k 170. výročí Komunistického manifestu a
100. výročí VŘSR)
Od Říjnové
revoluce v Rusku uplynulo rovné století. Třídní nenávist jitří dodnes.
Dějiny pokroku mrzačí k nepoznání. Ta demagogie je politickou zbraní. Má
zastrašit vůli po změně, sílící dnes. Ranit ji slepotou a přimět ke kapitulaci.
Pravdu o
prvé socialistické revoluci bráníme pro lidštější zítřek. Zrušila vykořisťování
a sociální bezpráví. Kapitál zbavila i politické moci. Ekonomiku, zotročenou
„právem“ silnějšího, přiměla sloužit lidským potřebám. Práva a svobody, klíčové
pro lidskou důstojnost, změnila ve vymahatelný nárok. Demokracií v péči o
zdraví, v nemoci i stáří - přístupu ke vzdělání a kultuře, zrovnoprávnění
žen či etnických menšin -, předstihla i nejvyspělejší země Západu.
První
světové válce přitakala i sociální demokracie. Odvahu skoncovat s děsivým
masakrem měli jen ruští bolševici. Jedině ti dokázali zabránit rozpadu Ruska na
kolonie cizích mocností. Teprve sovětské pětiletky zrodily velmoc, schopnou
zachránit před nacistickou genocidou i desítky dalších národů. Právě Sovětský
svaz zkrotil i jaderné vyděrače. Až bipolární svět donutil Západ vzdát se i
koloniálního panství. Teprve v něm mohla vykročit k socialismu i řada
dalších zemí. Jen díky jejich výzvě dosáhl úrovně, nevídané dřív ani pak, i
západní „sociální stát“.
Kapitál
vládne znovu téměř celé planetě. Tím hlubší jsou rozpory, s nimiž si už
neporadí. Následky ekonomické krize „řeší“ jen na bankrotářský dluh. Mrzačí jím
i život příštích generací. Těch, koho sráží do „pracující chudoby“, kvapem
přibývá už dnes. Světem se valí víc běženců než koncem druhé světové války.
Vládnoucí „elity“ příčiny neřeší. Stále hůř zvládají i následky. „Válka proti
teroru“ trvá dvakrát déle než oba světové konflikty dohromady. Nevinných obětí
jsou milióny. Teror však expanduje i napříč Evropou. Hrozba, že skončí hůř než
rodiče, visí nad desítkami procent těch, kdo do života teprve vstupují.
„Čtvrtá
průmyslová revoluce“ vezme práci dalším miliónům. Kapitál, který zhodnocují,
pro ně náhradu nemá. Z dýchavičného „růstu“ profituje jen „horních deset
tisíc“. Příští krize bude ještě nelidštější. Větší budou i politická rizika.
Hřebínek neroste jen „holým lebkám“. Bují i „fašismus bílých límečků“. Rusko,
Čína i další země, hájící vlastní suverenitu, jsou znovu terčem „studené
války“. Žene svět na hranu fatálního konfliktu.
Doba dává
za pravdu nám. To nám jdou naproti i společenské nálady. Poslední volby
v řadě evropských zemí to ukázaly obzvlášť markantně. Vyhrály je protestní
hlasy. Posílily však populistickou pravici a miliardářské fankluby. Vůle po
změně ztrácí v levici důvěru.
Obnoví ji
jen renesance všeho, čím naše hnutí už umělo měnit svět. Politiky, opřené o
hlubokou marxistickou analýzu, kam míří kapitalismus a co vše už v jeho
silách ani není. Hesel a požadavků, konfrontujících příčiny a „nejslabší články
řetězu“ z pohledu, schopného oslovit většinové rozčarování a získat jeho
podporu. Propracované strategie a
taktiky, jimž cíl nevisí kdesi v oblacích, ale míří k němu už „tady a
teď“.
Tam, kde
všichni ostatní končí, komunistické iniciativa teprve začíná. Nešíří jalové
iluze. Nabízí reálné naděje. V tom tkví její „přidaná hodnota“. Taková
hesla a požadavky jí nemá kdo „ukrást“. Důvěru všech, kdo ji v levici
ztrácejí, získá zpět jen tím. Jasnou politickou iniciativou a aktivní prací mezi
všemi, koho za kapitalismu už nic lepšího nečeká. Pouze pak budou o její
spojenectví stát znovu i další levicové a demokratické síly. Ten obrat už nelze
odkládat. Je nejvyšší čas. Jubileum prvého komunistického programu, který už
nebyl utopií – a prvé revoluce, která jej uskutečnila v praxi – jsou živým
svědectvím, že jen to je politika, jíž patří budoucnost.
Česká účast na Sjezdu pracující mládeže
v Římě
Jako naplnění přijatého bodu
akčního programu na 17. sjezdu Světové odborové federace v jihoafrickém
Durbanu se v Římě konal 3. Sjezd pracující mládeže, složený
z delegátů členských organizací SOF mladších 35 let. Této důležité akce
jsem se zúčastnil jako zástupce Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska,
jediných českých třídních odborů. Sjezd se uskutečnil ve spolupráci Světové
odborové organizace a její členské organizace a hostitele kongresu, italských
militantních třídních odborů USB. Mottem akce byly kromě verše sovětského
básníka Vladimíra Majakovského tyto zásadní programové body:
Mladá generace bojuje za přítomnost a budoucnost
-
Za právo na práci a vzdělání, za právo na vlastní
rozvoj, využití volného času a za svá sociální práva
-
Za aktivní, nekompromisní a militantní zapojení do
odborové činnosti
-
Za boj za celosvětové odstranění kapitalistického
barbarství
Sjezd pracující mládeže SOF se
konal v situaci, kdy 40 % světové populace nemá přístup ke vzdělání a 115
milionů mladých lidí ve věku 15-24 let je negramotných. 71 milionů mladých lidí
je nezaměstnaných a 156 milionů mladých žije v extrémní chudobě. Globálně
na světě 20 % lidí migruje za prací. Kongres byl uveden emotivním projevem
předsedy odborů USB Pierpaolem Leonim. Mluvil jasně, stručně a přímo. Pierpaolo
k odborářům a sympatizantům znovu pronesl projev spolu s dalšími
italskými soudruhy na večerním setkání v sále USB. Italské třídní odbory
nepatří k největším organizacím v zemi, ale jejich politický profil
je předurčuje k přednímu místu v centru třídních bojů italského lidu.
Na závěr dvoudenního kongresu přišel očekávaný projev generálního tajemníka
Světové odborové federace a hrdiny světové pracující třídy Georga Mavrikose.
Projev byl jako vždy skvělý, konkrétní, kritický, na jasném třídním základě. A
mezi projevem předáka italských pracujících a reprezentanta 92 milionů odborářů
světa se vystřídalo množství delegátů ze všech koutů světa: z Řecka,
Kypru, Francie, Panamy, Venezuely, Brazílie, USA, JAR, Palestiny, jižní Koreje,
Indie, Bangladéše, Ruska, Polska, Luhanska, Rakouska a dalších zemí.
Pozoruhodné bylo mezi všemi kvalitními příspěvky vystoupení dvojice mladých
odborářů z jihokorejského Samsungu. Mluvili o brutálních represích
odborářů, o fašistických metodách a politice diktátu velkokapitálu a korupci na
Jihu, stejněn tak, jako připomněli, že jejich cílem rozhodně není válka
s jejich bratry na Severu. Znovu se ukázalo, že právě třídní politika a
internacionalismus jsou jediným řešením a vodítkem v boji proti
kapitalismu. Ukázalo se, že internacionalismus spojuje národy, které
rozeštvávají jejich panské třídy buržoazie. Hezkým příkladem byla například
přátelská kooperace delegátů ze Španělska, Katalánska a Baskicka. Koneckonců
byl to právě delegát s Katalánska spolu s delegátkou z Luhanska
a reprezentantem jihoafrických odborů, kdo za mladou generaci promluvil i před
dalšími diváky při kulturněpolitickém večeru v sídle USB. Sám jsem měl tu
čest pronést jménem Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska svou řeč ohledně
problematiky mladé generace. Zde z ní uvádím úryvek:
„… Stejně jako každý z Vás musím být kritický k situaci naší pracující
třídy v zemích, kde stále vládne kapitalismus a kde se zájem pracujícího musí
vejít do úzkého prostoru kdesi pod masivní zájem vykořisťující třídy. Mladá
generace nemá v naší zemi výsostnou pozici, co se týče reálných možností a
práv, naopak její situace je velmi riziková a citlivá, za údajnými možnostmi
dnešní doby se skrývá beznaděj a mrhání silou, která by v lepším systému byla
zárukou pokroku a důstojnosti.
Neustálá propagandistická masáž v duchu neoliberalismu a srovnání s
realitou každodenního života mě vede k zásadním otázkám a pochybnostem. Jsou to
otázky nepříjemné, ale pochopitelné a nejen v naší zemi musí zaznít.
Ptám se tedy, jestli je život v iluzích a život bez budoucnosti ta
svoboda, kterou nám měl přinést kapitalismus v roce 1990. Ptám se, jestli
neoliberální režim může kromě atrakcí zabezpečit skutečný individuální a
společenský rozvoj počínaje mladou generací. Ptám se, kolik toho pro mladou
generaci udělala třída kapitalistů a kolik možností jí nabízí zahraniční
monopoly. Pokud chcete znát odpověď na tyto otázky, tou odpovědí je současný
stav. Naivní „možnosti“, nesmyslné iluze
a zadlužená budoucnost, nemožnost dosáhnout jakési důstojnosti bez tísně z
finančního tlaku.
Jsme země střední Evropy, jsme ostrov kolonizovaný monopoly, naše mladá
generace studuje bez možnosti celkového uplatnění, studuje jak nebýt součástí
společnosti, jak zapomenout na svou kulturu, svůj národ, svou historii, své
nejlepší tradice a na svou pracující třídu. Mladá generace pracuje pro vrstvu
maloměšťáckých živnostníků, pracuje pro české kapitalisty i pro cizí monopoly.
Odvádí často nekvalifikovanou práci, její pracovní výkon není dobře ohodnocen a
její kvalifikace pozicí „levné pracovní síly“ upadá podobně jako vyspělost
celého národa. Proč? Protože to je naše postavení v kapitalismu. To je naše
postavení v systému, který nám byl vnucen. Protože jsme jako většina jiných
národů kolonizováni a protože mladá generace, která má být motorem všech
progresivních změn je omezena možnostmi existence v systému vykořisťování,
vymývání mozků ideologií neoliberalismu a bržděna emigrací za prací, za
nekvalifikovanou prací placenou v cizí měně, kdy je náš zaměstnanec zase jen
levná pracovní síla v cizí zemi. To není
budoucnost, to není důstojnost!
Je to mladá generace, která nemůže využít svůj myšlenkový, kulturní a
sociální potenciál buď kvůli kapitalismu, nebo kvůli imperialistické válce a
dalším dopadům tohoto anachronického a zvrhlého systému. Stejně jako v době
Říjnové revoluce, Velké vlastenecké války a v době všech bojů protio fašismu,
reakci a imperialismu byla mládež na předních pozicích. Plná energie,
odhodlání, vůle měnit svět k lepšímu. A je to mladá generace, která pochopila
význam politického i odborového hnutí, i když je aktivní její předvoj, ne celá
masa. Ale jsme tu, abychom sdělili třídním odborářům, pracujícím a světu, že
jsme si vědomi vlastní odpovědnosti a že bereme za své poselství třídní,
moderní, demokratické a především spravedlivé a revoluční činnosti Světové
odborové federace. Proto tu jsme.“
Zkušenost vyslechnutí zásadních
projevů, osobního setkání a výměny zkušeností s mladou generací třídních
odborářů byla neocenitelná. Nešlo zde o žádná verbální cvičení, ale o slova
ukovaná každodenními zkušenostmi a každodenní aktivitou a bojem. Pro jakoukoli
odborovou činnost a pro příští revoluční hnutí musí být příkladem nejen mladá
generace Světové odborové federace - v její neústupnosti, zásadovosti a
především v jejím sepětí s pracující třídou. Kongres se uskutečnil
v čase 60. výročí úmrtí komunisty, předsedy SOF a zakladatele italské
odborové centrály CGIL Giuseppe Di Vittoria. Jeho hrob na čestném pohřebišti KS
Itálie na hřbitově Verano jsem osobně navštívil.
Martin Peč
Třídní odbory odsoudily izraelskou
agresi
V dopoledních hodinách
Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska, jediné české třídní odbory a členská
organizace Světové odborové federace, vyjádřilo svůj protest proti izraelskému
raketovému útoku na místa v blízkosti syrského hlavního města Damašku.
Režim v Izraeli potvrdil svou roli podporovatele terorismu v regionu
a znovu se pokusil úmyslně brzdit osvobození země a proces vymýcení
teroristické organizace IS ze Sýrie.
K aktu státního terorismu se vyjádřil člen zahraniční komise OS
ČMS Martin Peč:
„Jsem hrdý na to, že znovu
vyjadřujeme naši solidaritu se suverénním syrským lidem vedeným Pokrokovou
národní frontou v čele s prezidentem Asadem a že stejně jako
v minulosti protestujeme nejen proti vměšování do vnitřních syrských
záležitostí, ale především proti jakékoli podpoře terorismu a tím máme i na
mysli státní terorismus Izraele, který se včera zase projevil. Izrael vznikl na
terorismu, žije z terorismu a jeho cílem nikdy nebyl, není a nebude mír.
Naše třídní odbory také odmítají politiku imperialismu reprezentovanou USA i
jejich posluhovači, které doplňuje konfederace žluťáckých odborů.
Izraelský útok na syrské území
je jen kamínkem do mozaiky hegemonistické politiky sionistů, jejich programu
státního terorismu, jejich tichého spojenectví se saúdským wahhábistickým
režimem a především je ukázkou, jak moc Izraeli vadí osvobození Sýrie od
terorismu, jak moc mu vadí zničení Islámského státu, tedy zničení svého
vlastního dítěte, které vytvořil a opečovával na okupovaných Golanských
výšinách.
Syrský lid má spolu se svými
legitimními spojenci naši plnou podporu stejně jako původní obyvatelé okupované
Palestiny, kteří 70 let trpí pod izraelským apartheidem. Ve všech těchto
otázkách stojíme na pozicích Světové odborové federace.
Popírat právo Palestinců na
sebeurčení, popírat teror, který uskutečňuje sionistický režim proti zemím
regionu, popírat izraelský rasismus a jeho zvrhlé teorie o „vyvoleném“ národě,
popírat izraelský apartheid i to, že Izrael podporuje DAEŠ v jeho
zrůdnostech, to se rovná popírání holocaustu a zločinů nacistů. Rasismus všech
barev, to je spojitá nádoba. Mezi terorismem a imperialismem je přímá
souvislost. Terorismus reakční režimy
prostě potřebují. Je to jejich alibi k útlaku pracujících.
Všichni dnes víme, kdo dal
vzniknout Islámskému státu. Spojené státy, Saúdská Arábie, Katar, Izrael a
Turecko porodily tento vraždící útvar stejně tak jako kapitalistická třída
porodila německý nacismus a italský fašismus.
Nebudeme mlčet a říkáme
dostatečně nahlas, že uznáváme právo národů bojovat kulturně, politicky,
odborovou organizovaností i se zbraní v ruce za svou suverenitu,
nezávislost a svobodu. A tato podpora se samozřejmě týká i zemí Blízkého
Východu!
Jsme členy Světové odborové
federace a naše solidarita samozřejmě patří obětem i bojovníkům proti
kriminálním ideologiím sionismu a wahhábismu, patří hrdinům ze Sýrie,
Palestiny, Libanonu, Iráku, Jemenu a dalších zemí.
Odsuzujeme pokrytectví, kdy se
kritizují zločiny nacismu a mlčí se o zločinech proti původním obyvatelům
okupované Palestiny. Odsuzujeme pokrytectví, kdy se odsuzuje rasismus, ale
zároveň se podporuje ten izraelský státní. Odsuzujeme pokrytectví, které mluví
o boji proti terorismu a zároveň diplomaticky i politicky podporuje státní
terorismus Izraele.
Nikdy jsme nestáli bokem,
nemlčeli, nikdy jsme nebyli oportunisté, ani ve věci českých pracujících, ani
ve věci internacionalismu a utrpení pracujících tříd bratrských národů. Náš
dnešní vzkaz je jasný: Ruce pryč od Sýrie!“
Solidaritu s perzekuovanými nepálskými komunisty!
Volby do sněmovny reprezentantů, dolní
komory nepálského parlamentu, pořádané od 26. 11. do 7. 12. 2017, provádí
hromadné zatýkání členů Komunistické strany Nepálu. Současná KS Nepálu vznikla
sloučením několika stran v roce 2013. Současné volby se rozhodla
z principiálních důvodů bojkotovat. Již před zahájením voleb bylo zatčeno
více než 500 členů strany za „protivolební aktivity“. Podle vyjádření
policejního mluvčího byli někteří zatčeni „preventivně“. Patří mezi ně i
pokrokoví novináři a členové dalších socialisticky orientovaných organizací.
Jedním z mnoha zatčených je
soudruh Manik Lama, člen ÚV KS Nepálu a jejího mezinárodního oddělení. 1. – 11.
listopadu 2017 se účastnil 19. mezinárodního setkání komunistických a
dělnických stran a oslav 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce v Petrohradu
a Moskvě. 20. listopadu rozeslal výzvu zahraničním pokrokovým stranám a
organizacím k solidaritě s více než 500 zatčenými kádry KS Nepálu.
Měl jsem tu čest být jedním z příjemců této výzvy, ale než jsem stačil na
ni odpovědět svým poselstvím solidarity, dozvěděl jsem se, že byl soudruh Lama
sám zatčen.
Komunistické hnutí v Nepálu je
v dnešním celosvětovém kontextu dosti silné a významné, nicméně je
nesmírně rozdělené a jednotlivé jeho strany zaujímají mnohdy antagonistické
pozice, např. i v současných volbách, v nichž někteří komunisté provádějí
za socialismus volební agitaci a jiní jsou za socialismus zavíráni za
protivolební agitaci. Dle anglicky psané Wikipedie působí v Nepálu šest
parlamentních KS a sedm mimoparlamentních (KS Nepálu patří do druhé skupiny).
Nepál má asi 29 milionů obyvatel a rozlohou je skoro dvojnásobný než ČR. KS
Nepálu se hlásí k marxismu-leninismu a maoismu a je přátelská ke KLDR.
Poznal jsem nepálské komunisty
z této strany v Pchjongjangu v dubnu tohoto roku. Nebylo zřejmě
náhodné, že jejich delegace patřila k těm nejpočetnějším ze zahraničních
přátel lidové Koreje, ačkoli bylo zjevné, že nepálští komunisté nemají peněz
nazbyt a cestování do Koreje pro ně muselo být nesmírně finančně náročné.
Jejich revoluční nadšení bylo strhující. Neméně než korejských soudruhů. Sedět
na tribuně sluncem zalitého pchjongjangského Kim Ir Senova náměstí před
zahájením vojenské přehlídky právě po boku nepálských a korejských soudruhů a
revolucionářů z mnoha dalších zemí světa. Poslouchat jejich zanícenou
debatu o socialismu patřilo k mým nejsilnějším zážitkům. Bylo to nesmírně
srdečné, nesmírně opravdové. Nepálští i korejští komunisté prošli lety
nelítostných ozbrojených třídních bojů. O obtížnosti jejich podmínek si stěží
můžeme udělat představu. Nepálský soudruh Ashok Subedi mi zaslal snímek svého
rodiště. Chudičké chatrče ve vysokých horách těžko snesou srovnání se snímkem
výstavního pražského panelového sídliště, který jsem soudruhovi odeslal já jako
pravdivou ukázku rodiště svého. Těžko se dívat do očí soudruhům z Asie, ať
už z Nepálu či Koreje, s vědomím toho, jak obrovského štěstí jsme
dosáhli my, Češi a Slováci a příslušníci dalších národů Evropy budujících ve
20. století socialismus, a jak snadno jsme si nechali své výdobytky vzít. Oni
brání svůj socialismus, ať již dosažený, jako v KLDR, nebo zatím jen
vysněný, jako v Nepálu, se zbraní v ruce a kručením v břiše.
Dělat si z toho legraci může jet asociální spratek.
Soudruh Manik Lama mi řekl: „Vedli
jsme revoluční boj a tisíce našich kádrů zemřely. Budeme bojovat dále i za cenu
vlastních životů. Člověk beztak musí zemřít. Zemřít v boji za socialismus
je nejvyšší čest.“ Soudruh Lama projevil zájem o návštěvu České republiky, o
jednání s KSČM a účast na mezinárodní 42. pražské teoreticko-politické konferenci.
Bohužel z ní sešlo kvůli obtížným diplomatickým vztahům mezi ČR a Nepálem,
které nemají na svém území velvyslanectví, ale zejména kvůli nezájmu či obavě
KSČM o spolupráci se skutečným revolučním hnutím.
Hrdinní nepálští komunisté si zaslouží
naši podporu. Pryč s imperialismem, nespravedlivou hegemonií Evropy a
Severní Ameriky, za svobodu národů Asie a celého světa!
Leopold Vejr
Katalánská nezávislost
Minulost Španělska lze jen
stěží porovnávat s tím, co v uplynulých sta letech prožili Češi a národy,
národnostní menšiny Rakouska-Uherska a následně Československa. Španělsko
bývalo říší, nad kterou slunce nezapadalo; bylo mocným státem, ovládajícím
kontinenty i oceány. To je vyčerpaná minulost.
Pro většinu obyvatel Španělska
je rozpad země vyhlášením samostatnosti Katalánska jen stěží představitelný a
stravitelný. Latinskoamerická reconquista, ztráta Filipín a Kuby koncem 19.
století, opuštění Maroka, s tím nezbylo než se smířit. Připustit ale
rozložení dnešní monarchie, rozpad španělského státu na Pyrenejském
poloostrově, to už je příliš silná káva.
Historické podobenství Čechů a
Katalánců se však nabízí. Obé má svou třísetletou porobu. Ta katalánská se
začala odvíjet o sto let později a počítá se od roku 1714. K tomuto roku
se uvádí konec války o španělské dědictví. Král Karel II. Habsburský zemřel
v roce 1700 bez přímého dědice. Údajně měl v závěti španělský trůn
odkázat Filipovi d´Anjou, vnukovi Ludvíka XIV, krále Slunce. Anglie a další
evropské koruny v tom viděli nebezpečí neúměrného vzrůstu moci Francie a
podporovali nástup na trůn arcivévody Karla z rakouské větve Habsburků. Na
straně Habsburků bojovali oblasti Aragonského království, které dnes známe pod
pojmem „katalánské země“.
Jednou z rozhodujících
srážek byla bitva u Almansy v roce 1707 kde byla habsburská strana
poražena. Vítězství Bourbonů stvrdil Utrechtský mír, který do moci Habsburků
jako kompenzaci svěřil holandská a italská území španělské koruny.
„Cuando el mal viene de Almansa
a todos alcanza“, když zlo přichází z Almansy, postihne všechny. Odtud
pochází katalánské cítění poroby trvající tři století. Zjevným vnějším projevem
této události je dnes skandování „independencia“ diváků na Camp Nou, stadionu
FC Barcelona, když se na hodinách objeví sedmnáctá minuta.
Co jsou katalánské země?
Katalánské země jsou ty autonomní oblasti Španělska, které mají ve vlajce pět
žlutých a čtyři červené vodorovné pruhy, tedy standartu Aragonského království:
Katalánsko, Aragón, Valencijské společenství a Baleárské ostrovy. Ve
Valencijském společenství se hovoří „valenciano“, které se v gramatice od
spisovné katalánštiny prakticky neliší, na Baleárách místní lid hovoří
„mallorquín“.
Aragonští se cítí být převážně
Španěly; Valencijští a Baleárští jsou nejednotní v tom, kam se
v otázce nezávislosti Katalánska připojit, koho podpořit.
Mají Katalánci nárok na národní
sebeurčení? Jsou Katalánci národem?
Španělský právní pořádek a
mínění většiny nekatalánského obyvatelstva toho názoru není. Donekonečna se v médiích, dopisech
čtenářů i sociálních sítích opakuje „všichni jsme Španělé“, „todos somos
Espaňoles“. Vyplývá to i ze sémantické zmatečnosti, z významového výkladu
slova „nación“, česky národ. Ve španělštině je slovo nación užíváno nejen ve
významu národa, národnosti, ale i jako stát, země. Prohlásí-li král
v předvánočním projevu „Espaňa es una gran nación“, pak nemluví o národu,
ale o státu. Málokdo ze Španělů je ochoten přijímat argumentaci o odlišnosti
státní příslušnosti občana a jeho národnosti. (Tím spíše, že ve Španělsku
nežijí občané, ale poddaní Jeho Veličenstva, dědice z boží vůle caudilla
Franka.)
Rozšířeným názorem je, že má-li
být referendum o nezávislosti Katalánska na Španělské koruně, pak musí
proběhnout v celé zemi. Přestože jsou v zemi uznány čtyři oficiální
jazyky – španělština, katalánština, baskičtina a galicijština, pak hodnocení
země jako mnohonárodnostního státu je odmítáno. Místo výrazu „multinacional“,
někteří připouští novotvar „plurinacional“.
Nesmyslnost celošpanělského
referenda o nezávislosti Katalánska je zjevná.
Katalánci národem jsou. Mají
své území, svojí historii, jazyk, literaturu, umělecké osobnosti, hospodářský
celek. Katalánština je natolik odlišným jazykem, že bez překladu je ostatním
obyvatelům země nesrozumitelná. Československá varianta rozhlasového a televizního
vysílání ve dvou jazycích by byla pro španělštinu a katalánštinu nemyslitelná.
Katalánsko má také svou mocnou
buržoazii, svojí elitní vrstvu. Spisovatelka Esther Tusquets zmiňovala
v Katalánsku dvě stovky nedotknutelných rodin. Ty se dočkaly své doby a jsou
prvními v pořadí těch, komu katalánské hnutí za nezávislost má přinést
prospěch.
Nejsou vidět na tribunách,
v čele demonstrací, na obrazovkách a facebooku, ale jsou to oni,
v jejichž zájmu je heslo „dost bylo Madridu“. Oni jsou těmi, kdo chce
rozhodovat o tom, jak bude naloženo s bohatstvím, vytvořeném
v nejvyspělejší a nejbohatší autonomii Španělského království. I oni jsou
mnohdy pohrobky frankistického režimu často zapojenými do korupčních vazeb
postfrankistické doby. Příkladem je rodina dlouholetého katalánského premiéra
Jordi Pujola.
Druhým obdařeným nezávislostí
Katalánska by byli ti, kteří ve Španělsku nejsou. Rozpad země jako Španělsko by
přivedlo k oslabení obou (či snad i více) nově vzniklých subjektů.
Autority z Bruselu uvádí, že jediným partnerem je vláda v Madridu.
Žádný z lídrů evropských zemí ale neodmítl konání referenda z 1. října
2017, ale také žádný neodsoudil kruté policejní zásahy policie proti voličům.
Spolek zemí Evropské unie není
sdružení upřímných nezištných přátel. Konkurentovy potíže hřejí u srdce.
V Londýně, Berlíně a Paříži si jistě starosti s katalánskou
nezávislostí nedělají a možná se za pár desítek let dovíme kdo, co, kdy a odkud
dnešním katalánským představitelům slíbil.
Příznivci katalánské
nezávislosti, ti co v demonstracích mávají vlajkami senyeras (čtyři pruhy
červené, pět žlutých) a esteladas (totéž doplněné o modrý klín s bílou
hvězdou – symbol nezávislosti a republiky) a bývá jich i v řádu stovek
tisíc, si velké naděje činit nemohou. Jejich život a budoucnost jejich potomků
nezávislostí Katalánska získá jen málo, pokud vůbec něco.
Dnešní Katalánsko není
národnostně homogenním útvarem. Barcelona je kosmopolitní metropolí; průmysl,
obchod a turistika vstřebaly za poslední desetiletí statisíce pracovních sil
z ostatních autonomií Španělska i ze zahraničí.
Španělská monarchie se nachází
v tragikomické situaci (polovina listopadu 2017). Hlavní příčinou je
zkostnatělost země. Po smrti diktátora Franka nastal proces přechodu
k demokracii. Nově tvořená demokracie však měla pojistky, aby mocenská a
vlastnická třída zůstaly zachovány, aby jejich postavení zůstalo neotřeseno.
Ústava přijatá v roce 1978 jako ústava přechodu k demokracii platí
stále. Španělsko je 40 let v přechodu a nemá odvahu se k demokracii
dobrat. Madridská reprezentace vládnoucích lidovců do nekonečna omílá, že
„demokracie je plnit zákon“ a „kdo neplní zákon je proti demokracii“ a tak
dokola. Výsledkem je, že katalánská politická reprezentace – v legálních
volbách zvolená - je částečně v emigraci (v Belgii) a částečně ve vězení.
Madrid převzal mocenskými a justičními prostředky vládu nad Katalánskem.
Katalánského premiéra, členy vlády a parlamentu uvádí s příponou „ex“ aniž
by byli zvoleni představitelé noví.
Věznění politici a utečenci
čelí obvinění ze vzpoury, povstání, zneužití úřední moci a zpronevěry. Už jenom
tato terminologie vrací zemi s lidoveckou vládu v Madridu do minulého
století. Lidovci neschopní postavit se čelem k problému a řešit ho
politicky, opírají veškeré své současné aktivity o rozhodnutí nejvyšších
justičních orgánů o protiústavnosti referenda v Katalánsku dne 1. října
2017. Organizace referenda zákonnou vládou autonomní oblasti je tak
v dnešním Španělsku vzpourou a povstáním.
Poplatnost španělské justice
zájmům frankistických dědiců je neoddiskutovatelná, stejně jako je pochybné
tvrzení, že Španělské království je demokratickým a právním státem.
Představitelé legálních stran
jsou ve vězení a v emigraci v době kdy Madridská vláda vyhlásila nové
katalánské parlamentní volby na 21. prosince 2017. Španělsko se vmanévrovalo do
zcela originální situace. Nemá politické vězně (i o tom lze v jiných
souvislostech pochybovat), za to má zcela prokazatelně vězněné politiky!
Proč jsou Madridem organizované
volby v Katalánsku legální a „demokratické“, zatímco referendum
(jakékoliv, ale to o nezávislosti hlavně) protiprávní? Odpověď není složitá. V referendu je
každý hlas vždy jen jedním hlasem. „Jste pro nezávislé Katalánsko v podobě
republiky?“ Ano/Ne.
Ve volbách není důležité, jak
voliči hlasují, ale kdo a jak hlasy počítá. Už dnes lze říci, jak volby
dopadnou. Bude-li výsledky počítat Madrid je výsledek jasný a také stejně
opačný by byl, pokud by hlasování počítali dnešní věznění. Tak to
v buržoazní „demokracii“ chodí již staletí. (Ve španělských parlamentních
volbách v roce 2008 stačilo vítězi 65 tis. hlasů na jednoho poslance, u
jedné z opozičních stran to bylo 480 tisíc.)
Tvrdí-li z Madridu, že
představitelé independentských a současně protimonarchistických stran nemohou
mluvit jménem všech obyvatel Katalánska a že většina obyvatel je stejně proti
samostatnosti, pak není skutečně nic snazšího než nechat rozhodnout
v referendu, které bude mít řádná pravidla, důstojnou organizaci a férové
sčítání.
Pak ovšem musí policejní síly
volební místnosti chránit a ne voliče mlátit.
Španělsko se zmítá
v absurdnostech, ostudě a výsměchu. To bude gradovat až do předvánočního
času nových regionálních voleb v Katalánsku. Nepřizná-li reformovaná či
ještě lépe nová ústava Španělska, že je mnohonárodnostním státem, že národy
mají právo na sebeurčení a že jsou to občané kdo má právo rozhodnout, zda
chtějí žít v monarchii nebo v republice, pak Absurdistánu konce
nebude.
Luboš Motejlek
Prohlášení na podporu Venezuele proti
novým sankcím ze strany EU
V tomto prohlášení vzniklému na
popud sankcí ze strany EU vyjadřujeme svou podporu venezuelskému lidu, vládě a
prezidentovi v jejich boji za suverenitu. Odmítáme sankční opatření schválená velvyslanci
při EU namířená proti Venezuele, jejichž dopad jako trest za vlastní suverenitu
ponese venezuelský lid. Taková nátlaková politika je naprosto nepřípustná. Je
to jen znak pokrytectví struktur EU, které legitimně zvoleného prezidenta a
vládu častují slovy o diktátorovi a diktatuře a zároveň podporují fašizoidní
pravicové síly, které nesou plnou odpovědnost za vlnu extrémistického teroru,
která si vyžádala řadu mrtvých. Jsou to USA a EU, které spolu s ultrapravicí
zavinily zásobovací a hospodářské potíže v zemi a které jsou viníkem
ekonomických potíží, které mají sankce ještě umocnit. Takové politika je
odsouzeníhodná.
Proto žádáme ukončení nátlakové
politiky sankcí a vyjadřujeme odmítavý postoj k těm, kteří je navrhují a
zavádějí.
JUDr. Stanislav Grospič,
poslanec
předseda Středočeské krajské
rady KSČM, předseda Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska
Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska (členská organizace Světové
odborové federace)
Svaz mladých komunistů (SMKČ)
Redakce komunistického listu Dialog*otázky*odpovědi
Dělají
si z nás legraci?
Zastupitelstvo Středočeského kraje
schválilo 5. prosince desetimilionovou dotaci na oslavy 115 let značky
motocyklů Harley-Davidson. Za zvrácený považuji už samotný fakt, že je
z peněz kraje podporována taková snobská komerční akce. O výši dotace už
ani nemluvě. Stydím se za kraj, který takto hospodaří (a ve kterém bydlím) a
stydím se za zemi, kde je takové hospodaření možné a beztrestné.
Situace je však ještě horší. Už dávno
si nedělám iluze o KSČM, ale skutečnost, že pro uvedenou dotaci hlasovalo všech
osm krajských zastupitelů této strany, mě přesto nadzvedla ze židle. Podotýkám,
že pro dotaci hlasovali také všichni zastupitelé ČSSD a téměř všichni z ANO,
nepodpořili ji STAN, ODS a TOP09. Zástupci KSČM se svým počínáním, jako už
tolikrát, naprosto vysmáli pracujícím.
„Pokud
by to byl čistě sraz motorkářů, určitě bychom to nepodpořili. Ale tohle je
investice na rozvoj cestovního ruchu a na podporu prezentace kraje,“ uvedl
zastupitel Zdeněk Štefek (v minulém volebním období krajský radní).
Opravdu potřebují příznivci motocyklů
Harley-Davidson dotaci na svůj sraz? Motorky této značky jsou v ČR
nabízeny jen za ceny v eurech, nejlevnější v přepočtu za 188 tisíc
s DPH, ale lze sehnat i lepší například za 1,2 milionu Kč. Pro koho jsou
takové motorky? Pro milionáře. Zdá se, že někteří funkcionáři v KSČM jsou
zbohatlíky fascinováni, o čemž svědčí jejich podpora miliardáře Babiše. Možná
je to komplex méněcennosti, protože i nemnozí vládci KSČM se obohatili podporou
kapitalismu více než obstojně, ale kam se hrabou na Babiše a jemu podobné…
Kritické hlasy proti postupu KSČM ve
věci udělení dotace se vyskytly již před hlasováním. Například Pavel Posolda
z okresní organizace Praha – východ uvedl: „Ve Středočeském kraji žije
více než 200 tisíc důchodců. Kolik z nich dalo hlas KSČM v posledních
volbách? Když podpoříme svými hlasy dotaci 10 milionů pro akci, která důchodcům
(pokud nejsou majitelé hotelu či restaurace) nic nepřinese, získáme si tím
jejich přízeň? (…) Když podpoříme svými hlasy dotaci 10 milionů pro akci, která
obcím nic nepřinese, získáme v těchto obcích víc hlasů v komunálních
volbách? Patří vůbec do levicové politiky podporovat z veřejných peněz
zábavu lidí, kteří levici nevolí?“
Kritické hlasy ale nerozhodly.
Rozhodlo něco jiného. Co stojí za jednomyslnou jednotou středočeských
komunistických zastupitelů? Budou v brzké budoucnosti jezdit na jednání na
harleyích?
Prokop Haken
„NĚKDO
TO RÁD HORKÉ“
Eleuzínská mystéria
V západní Atice ve dnech 14. – 15. listopadu, v městských
částech Mandra a Nea Peramo nedaleko od Eleuzín vyvolaly urputné deště totální
katastrofu. Již po několika hodinách lijáku se voda a bahno valily do výšky
dvou až tří pater. Proud se prodíral nejenom ulicemi, ale voda si rovněž razila
cestu skrz byty a brala s sebou všechno včetně vybavení domů, kusů staveb,
domácích zvířat, aut i lidí. Když po několika dnech voda opadla, konečný počet
mrtvých se ustálil na oficiálních 23. Toto číslo vyjadřuje počet obyvatel
přihlášených v obou městských čtvrtích k trvalému pobytu. Otázkou
zůstává, kolik cizinců zůstalo pod příkrovem bahna. V této oblasti Atiky
pracují často imigranti nejenom z asijských zemí, ale také z chudých
zemí Evropy za vyděračské platy a jejich evidence je naprosto nedostatečná.
„Přírodní katastrofa“, řeknete. „To se přeci může stát. Přívalový déšť není
politický problém.“ Skutečně specifickou meteorologickou skutečnost, která se
vytvořila na východních svazích pohoří Pateras, nebylo možné včas předpovědět
natož její intenzitu. Jednalo se o extrémní příval vody, ale ne o úplně
nečekaný. Již kolem 10. listopadu varovali meteorologové, že jižní vítr tlačí
dešťové mraky na pohoří kolem atiky a je třeba počítat s extrémním
množstvím srážek. V západní Atice jsou deště vždy problematickou
záležitostí. Již v minulosti byly zaznamenány ztráty na životech
dosahující desítek osob a to hlavně v období mezi lety 1960 – 1975.
Z přírodní katastrofy se však stává politický problém, když
dochází opakovaně ke katastrofám, které současná věda dokáže vysvětlit, je
možné jim zabránit, nebo předejít a státní složky tento problém ignorují a
dokonce ani nepředstírají snahu problém řešit nebo mít připravený systém
záchrany a pomoci v momentě probíhající katastrofy a po ní.
Oblast na jihovýchod od pohoří Pateras slouží v učebnicích
vodního inženýrství jako typický příklad extrémně ohrožené oblasti.
Silné podzimní deště vždy přinesou mnoho komplikací této velmi hustě
osídlené oblasti, kde žijí hlavně dělníci okolních továren. Prudké podzimní
lijáky strhávají hlínu ze svahů, která okamžitě zaplní město, kde obvykle
proudy vody tekoucí po ulicích ochromí dopravu. To je celkem každoroční
standard, jehož komentáře se obvykle omezí na to, že stát - centrálně i jeho
lokální složky - kašle na obce a čtvrtě, kde žijí obyčejní lidé. Letos byla
situace o to složitější, že svahy byly odlesněné nedávným požárem. Není tedy
nic, co by hlínu na prudkých svazích mohlo udržet. Obyvatelé těchto čtvrtí
dlouhodobě a marně apelují u kompetentních úřadů, aby konečně přikročily k budování
protipovodňových zábran. V každém předvolebním klání se soupeřící
politické subjekty předhánějí v „protipovodňové“ rétorice. Minulý rok vydalo
ministerstvo přírodního prostředí dokument, ve kterém sděluje, že
v západní Atice žádné záplavy nehrozí. Vědecké studie i praktický život
naopak dokázaly tím nejtragičtějším způsobem, že na přírodu neplatí žádný
oběžník.
Sice se jednalo o extrémní přírodní katastrofu, ale to neznamená, že
obyvatelé ohrožené oblasti musí zůstat v „rukou božích.“
Prvním krokem je být připraven a vytvořit strategii pro případ náhlé
katastrofy. Zde by patrně nebylo možné nic vytknout hasičům i dobrovolníkům,
kteří se snažili ze všech sil pomoci zoufalým obyvatelům oblasti. Státní složky
však totálně selhaly v momentě následujícím katastrofě, kdy lidé zůstávají
v devastovaných, nebezpečných a hygienicky nevhodných domech zasažených
katastrofou, protože stát nedokázal nabídnout žádné náhradní ubytování, jídlo,
oděvy, léky apod.
Dalším krokem je situaci nezhoršovat. To znamená vytvořit cesty, kudy
může voda příště rychle odtékat a následně co nejrychleji obnovit její
přirozené cesty. V oblasti západní Atiky a nejenom tam je největším
problémem lehkomyslné zatarasení vodních koryt sezónních anebo malých vodních
toků. V jejich korytech dnes leží silnice včetně dálnice, stejně jako
v nich byly postaveny obytné domy. Koryto sezónní řeky může být úplně
vyschlé bez průtoku vody po několik sezón, ale jeho důležitost se projeví právě
v době extrémního přívalu vody. Koryto si vytvořila voda v minulosti
a představuje optimum odtoku. Další prohlubování takových koryt a jejich
udržování je naprosto zásadní. Naopak jejich zabetonovávání a využívání jako
laciné stavební pozemky je časovanou bombou. „Tak si to tam ti lidé neměli
stavět,“ může někdo nabídnout. Ale ani dům ani silnici nikdo nepostaví jen tak,
protože ho to napadlo. Někdo musí udělat projekt a vydat povolení na základě
nějakých pravidel a zákonů. Možná
v 50. letech ještě někdo mohl věřit, že voda si najde cestu jinudy nebo že
stavba její tok vychýlí, ale dnes po tolika letech katastrof je stav zřejmý i
školním dětem. Navíc míra zastavěnosti je v Atice neuvěřitelná, stačí
letmý amatérský pohled na letecké mapy. Ale hlavně tato voda je naprosto
nevyužitelná. Nabízí se možnost zachycovat ji do cisteren na svazích pohoří a
posléze pomalu odčerpávat do přírody i vodovodní sítě.
A zde se právě stává katastrofa politickým problémem. Někdo má
zodpovědnost za zákony, které umožňují stavět v takových lokalitách, za
to, že je možné dopřát zisk spekulantům, kteří kašlou na lidské životy, ať už
se tak děje prostřednictvím korupce nebo bez ní. Současný politický
establishment hlaholí, že bude nemilosrdně vyšetřovat a důsledně trestat
všechny zodpovědné. Ale nakonec se ukáže, že vlastně nikdo za nic nemůže, že
všichni jenom dělali svoji práci. Ukáže se, že stavební úřady jednaly podle
zákonů, zákony přijaly strany, které dnes nevládnou…
V Atice bylo před stavebním boomem v 60. letech 20. století
na 700 stálých i sezónních vodních toků, které odvodňovaly athénskou kotlinu
směrem na jih do Pirea a směrem na jihozápad k Eleuzínám. Např. jeden
z hlavních vodních toků (Eridanos) doprovázel ve starověku tzv. Posvátnou
cestu, která vedla z Athén do Eleuzín. Dnes je 550 km vodních koryt
zastavěno. Prakticky v celých Athénách je každý silnější déšť problém.
Komunikace se okamžitě plní rychle tekoucími poměrně hlubokými proudy vody,
které nejenom že znemožňují pohyb po ulicích, jsou nebezpečné pro chodce, ale
také pravidelně zaplavují suterény i přízemní prostory. Voda hledá cestu, teče
z okolních hor a plní athénskou kotlinu. V jižních částech aglomerace
jsou pak již silnice téměř „splavné“. Kanalizační systémy jsou izolovaně
budovány v ekonomicky lukrativních čtvrtích, ale jejich nepropojenost je
další z příčin kumulování vody právě tam, kde žijí převážně sociálně
slabší vrstvy obyvatelstva.
Nejenom, že občané zůstanou patrně neodškodněni, ale alespoň nějaká
základní protipovodňová díla se opět stanou tématem předvolebních potyček a
hudbou budoucnosti. Uveďme, že stát
přislíbil, že občané zasažení letním požárem v oblasti dostanou
jednorázovou pomoc ve výši 580 eur, což se po několika měsících neuskutečnilo.
Zůstaly jenom sliby. Z přibližně 2000 přívalem vody přímo zasažených domů
bylo zhruba 1500 shledáno státní kontrolou okamžitě neobyvatelných. Občané si
mohou u státu žádat o jednorázovou podporu 5000 eur na jeden objekt, ale kdy
budou vyplaceni, to je ve hvězdách.
Momentálně působí v oblasti různé neziskové organizace,
dobrovolníci a jednotliví spoluobčané, kteří posílají pomoc. Obyvatel bydlí
v naprosto zdemolovaných domech, bez proudu a často bez vody,
v bytech plných bahna, naplavenin, plísně… Stát nabídl jako náhradní
řešení vojenské stany (!!!), které ani není kam postavit, protože všude je bahno
a vlhko. Kdo jen trochu zná Athény, namítne, že v centru metropole jsou
doslova desetitisíce opuštěných bytů, že jsou prázdné megalomanské olympijské
stavby nebo třeba budovy starých letišť…
Co se protipovodňových opatření týče, obce peníze nemají, a pokud chtějí
budovat nějaká díla, musejí prostředky čerpat z různých unijních fondů
přímo nebo nepřímo. Ale EU předpokládá, že nějakou cestou se investované peníze
vrátí zpět. Postavit silnici, kde se bude vybírat mýtné, čističku, která bude
prodávat vodu apod. Kde není zisk, není dotace. Koho zajímá periferie, kde žijí
hlavně dělníci místních oceláren a chemiček?
Možná si oddychnete, že je skvělé, že nebydlíte v západní Atice,
ale podobná situace se týká všech. Jak je naše republika připravená? Jak jsou
připravené ostatní státy? Pro srovnání uvádím příklad tropických tornád
v USA, kde pravidelně dochází k ohromným škodám na majetku, ale
hlavně lidských životech, a na Kubě, kde jsou vždy obyvatelé i budovy zajištěny
před valící se pohromou.
Musím znovu zopakovat, že společnost, kde je základním kritériem zisk,
nebude nikdy pro lidi úplně bezpečná. Pokud se lidé nerozhodnou
s kapitalismem skoncovat nemohou očekávat příznivější časy.
Věra Klontza-Jaklová
PANORAMA
Tikající
bomba rozpadu EU
„Euro je neštěstím Evropské unie. Je to tím, že se jeho
prostřednictvím finanční problémy jednotlivých států šíří do všech evropských
zemí a malé problémy, které jsou normálně řešitelné, se stávají monstrózním a
neřešitelným problémem celého evropského ekonomického společenství,“ prohlásil
7. 11. profesor Oldřich Rejnuš, ekonom a vysokoškolský pedagog, na největší
investiční konferenci v ČR, nazvané „Vyšehradské fórum 2017“.
Připomněl i dva roky starý výrok německé kancléřky Merkelové, že
pokud zkrachuje projekt eurozóny, zkrachuje celá EU. Odmítl také úvahy o tom,
že by naše desetimilionová země mohla být v jádru eurozóny. Citoval slova
tvůrce eura a prvního hlavního ekonoma Evropské centrální banky Ottmara
Issinga: „Euro je tikající časovaná bomba, která vyletí do povětří a zničí celý
projekt EU. Jednoho dne se euro zhroutí jako domeček z karet, poněvadž
europrojekt je již nefunkční. Sen Bruselu o evropském superstátu bude pohřben
pod sutí hroutící se jednotné měny. Eurokraté zradili principy eura a svým jednáním
demonstrují totální nekompetentnost.“
Navzdory varování ekonomů bruselské elity své sny sní dál. Tento
týden za razantní formu plánu proměny EU ve federaci horoval na sjezdu SPD
předseda německé sociální demokracie Martin Schulz (mimochodem, přes povolební
pokřik o nutnosti odchodu SPD do opozice, po krachu vládního vyjednávání stran
CDU a CSU se svobodnými demokraty a Zelenými je Schulz asi poslední naděje pro
Merkelovou, aby se stala počtvrté kancléřkou).
Šéf SPD řekl: „Chci, aby existovala evropská ústavní smlouva,
která vytvoří federální Evropu. Spojené státy evropské by měly spatřit světlo
světa do roku 2025. Až budeme tuto ústavní smlouvu mít, tak musí být předložena
v členských zemích (k hlasování). A kdo pak bude proti, ten půjde z Evropské unie
pryč.“
Plány na tuhou centralizaci a likvidaci národních států na pozadí
brexitu a krize struktur EU bez ohledu na mínění veřejnosti připomíná krizi
Rakouska-Uherska, kdy snahy centralizovat říši vedly nakonec až k rozpadu
habsburské monarchie. Tendence elit k „sebelikvidaci“ se dá ostatně vystopovat
až k císařům antického Říma.
Rozhodnutí Evropské komise podat na ČR, Polsko a Maďarsko žalobu k
unijnímu soudu kvůli odmítání uprchlických kvót je pro současné myšlení
politiků v Bruselu příznačné. Chtějí trestat státy, které od počátku projekt
kvót otevřeně odmítají. Ostatní země jej sice na papíře přijaly, ale žádná je
neplní, to však EK neřeší.
Blamáž
KSČM
Populistický oligarcha Andrej Babiš byl jmenován prezidentem
Zemanem 6. prosince novým předsedou české vlády. V internetové encyklopedii
Wikipedie jsem našel druhý den o českém politikovi a podnikateli slovenského
původu následující informace: „V souvislosti s postavením svého otce strávil Andrej
Babiš (nar. 2. 9. 1954) část svého dětství a mládí ve Francii a ve Švýcarsku.
Po studiích na bratislavské VŠE začal pracovat v podniku zahraničního obchodu
Chemapol. V roce 1980 se stal členem KSS. V roce 1985 byl vyslán jako delegát
do Maroka, kde strávil 6 let. V roce 1980 začala Státní bezpečnost Babiše
evidovat jako svého důvěrníka a od 1982 údajně jako agenta s krycím jménem
Bureš. Babiš jakoukoli vědomou spolupráci s StB rezolutně popírá.
Po rozpadu ČSFR pobýval v Praze, kde založil Agrofert jako
dceřinou firmu slovenského Petrimexu, kde předtím pracoval. V květnu 1995
Agrofert převzal za nejasných a kontroverzních okolností prostřednictvím
nedlouho předtím založené švýcarské společnosti O.F.I. Z Agrofertu se stal za
Babišova vedení významný agrochemický holding, do něhož patří kolem 250 firem.
Od června 2013 vlastní Babiš i mediální dům MAFRA, který vydává mimo jiné
celostátní deníky Mladá fronta DNES a Lidové noviny. 3. 2. 2017 převedl všechny
své firmy do svěřeneckého fondu.
Celé Babišovo jmění bylo v říjnu 2017 odhadováno na 4,1 miliardy
dolarů, resp. 3,39 miliardy eur či 87 miliard Kč, což jej kvalifikuje jako 564.
nejbohatšího člověka světa, druhého nejbohatšího občana ČR a zároveň vůbec
nejbohatšího Slováka. Meziročně jeho jmění vzrostlo o 800 milionů eur (20,5
miliardy Kč).“
Ponechme stranou krach Babišovi nepřejících volebních prognóz.
Například politolog Západočeské university v Plzni Lukáš Valeš 6. 9. v
rozhovoru pro Deník.cz tvrdil, že ANO sice ve volbách zvítězí, ale oslabí a
Babiš premiérem nebude. Dotyčného „odborníka“ neznám, ale po třech měsících od
jeho předpovědi se domnívám, že patří mezi typický produkt soudobé buržoazní
pavědy zvané „politologie“, u něhož je přání otcem myšlenky.
Za důležitější považuji přístup vedení KSČM za situace, kdy tzv.
tradiční politické strany (rozuměj buržoazní) i ty „nové“, jako „neoliberální“
Piráti, odmítají jakoukoliv spolupráci s politikem, jemuž stále hrozí obnova
trestního stíhání za údajné machinace s dotacemi EU, a KSČM mu hází záchranné
lano opakovanou nabídkou tolerance jeho menšinové vlády. Předseda KSČM Vojtěch
Filip dokonce prohlásil, že už k Babišovi nepřistupují jako k velkopodnikateli,
ale jako k úspěšnému politikovi.
Neuvěřitelný výrok. Skutečným komunistům se musí při jeho četbě
obracet kudla v kapse. Andrej Babiš je možná i „úspěšný politik“ (otázka, na
jak dlouho), ale především je to dravý vykořisťovatel pracujících. Jeho
životopis je vzorovou ukázkou degenerace tzv. normalizačních kádrů, které
využily rudé legitimace ke kariérám, pak je rychle zahodily a své kontakty včas
přetavily ve zdroj kapitalistických zisků.
Od vlády takových lidí nemohou „neprivilegovaní“ (další odporné
slovo ze slovníku soudobých reformistů) očekávat mnoho dobrého. Vedení KSČM se
sice ohání obhajobou jejich zájmů, ale zůstává jen u slov. Skutek utek. Namísto
důsledného boje za sociální práva a proti kapitalistickému vykořisťování práce
představitelé KSČM projevují obavy o „stabilitu“ státu a už neřeknou, že
buržoazního. Strachují se „chaosu“, například nepřijetí státního (opět
zdůrazňuji - buržoazního) rozpočtu atp.
V Poslanecké sněmovně nastává paradoxní situace. Po nejhorším
volebním výsledku v historii (viz řadu článků v předchozím čísle našeho listu),
kdy KSČM ztratila 18 křesel čili více než polovinu, buržoazní propaganda
rozdmýchává kampaň o údajném posilování komunistů ve sněmovně. Dnes například v
rozhovoru pro Seznam Zprávy vyjádřila zděšení z toho matadorka českých
divadelních scén Jana Štěpánková. Naivnější kampaň si snad již ani nelze
představit. I buržoazní „politologové“ uznávají, že KSČM vůbec není pro
současný systém nebezpečná. A mnozí varují, že tanečky s Babišem pro ni mohou
být cestou do pekel.
Smutné zrcadlo dnes nastavila KSČM v Parlamentních Listech
analytička Irena Ryšánková. Položila si otázku, zda jsou SPD a KSČM opravdu
extremistické strany a na adresu KSČM píše: „Komunisté nebyli nijak extrémní
ani v roce 1990. Ani programově – poté, co se vzdali třídního boje a vedoucí
úlohy, ani akčně. Nikdy se nechopili zbraní a nešli proti lidem. Moc předali
Občanskému fóru přímo ukázkově sametově. V roce 2017 už nejsou komunisté nejen
extrémní, ale nejsou už ani komunisté. Je to parlamentně konformní, hodnotově
konzervativní, národně sociální strana důchodců za udržení zbytku jejich
sociálních jistot.“
Samozřejmě nesmím vyzývat, a tudíž nevyzývám k uchopení zbraní,
nechci být soudně popotahován. Ovšem být členem takto vnímané „komunistické
strany“ asi už dlouho nedokáži.
Kdo jsou
přátelé KSČM
„Státotvornost“ ve vztahu k světovému kapitalistickému řádu
projevuje KSČM i ve svých mezinárodních kontaktech. Začátkem prosince se
účastnil předseda Filip v Pekingu konference o odpovědnosti politických stran
za udržitelný, mírový a k přírodě ohleduplný rozvoj, kterou za účasti zhruba
600 delegátů z více než 220 politických stran ze 137 zemí a 22 mezinárodních
organizací organizoval ÚV KS Číny. Zastoupeny byly strany jako Jednotné Rusko,
americká Republikánská strana, kanadská Liberální strana, četné reformistické a
sociálně-demokratické strany z Evropy i Latinské Ameriky, Afriky a Asie.
Na konferenci například vystoupila i myanmarská ministryně
zahraničí a generální tajemnice Národní ligy pro demokracii v Myanmaru (Barma)
Su Ťij, donedávna barmská disidentka, držitelka tzv. Sacharovovy ceny za
svobodu myšlení a na návrh Václava Havla i Nobelovy ceny míru. Její otec
generál Aun Schan byl přitom zakladatelem KS Barmy, v roce 1947 vyjednal
nezávislost Barmy na Británii a v témže roce byl zavražděn. Dlouholetá
odpůrkyně myanmarských vojenských režimů a údajně příkladná „demokratka“ je
spíše příkladem licoměrnosti, obdobně jako Václav Havel. Letos v září
obhajovala kolektivní etnické čistky myanmarské armády vůči muslimské menšině
Rohingyů.
Nic proti účasti na konferencích za světový mír. Je však ostudné,
když představitelé strany svým názvem se dál hlásající ke komunismu odmítají
četné aktivity mezinárodního komunistického a dělnického hnutí.
K volbám
českého prezidenta
Při neexistenci revoluční, marxisticko-leninsky orientované
organizace a bez účasti protikapitalistických hnutí je seznam kandidátů na
prezidenta ukázkovým panoptikem morální bídy soudobého kapitalismu v ČR.
Havlistická „pražská kafírna“ vehementně propaguje bývalého
předsedu akademie věd Jiřího Drahoše. Jeho program plně vyhovuje jejímu
(ne)vkusu. Jednoznačně stojí za členstvím v NATO, nerušil by sankce vůči Rusku,
čínské investice v Česku nepovažuje za přínosné, odmítá právo občanů ČR
vyjádřit se v referendu k vystoupení z EU, podporuje zavedení euroměny již za
příští vlády, přijal by pozvání na výroční setkání Sudetoněmeckého krajanského
sdružení, oceňuje protikomunistickou teroristickou skupinu bratří Mašínů.
Aby po očekávané prohře mohl vše svést na Putina, setkal se Jiří
Drahoš krátce před jeho rezignací s dosluhujícím premiérem Sobotkou a informoval
ho o svých obavách, že jak uskutečněné sněmovní volby, tak nadcházející volby
prezidentské ovlivňují zahraniční tajné služby. BIS sice ihned sdělila, že
žádné takové poznatky nemá, ale kandidát „slušných lidí“ se prezentoval jako
protiruský štváč a doufá v body u obdobně postižených. Od lidí z akademických
kruhů prosakují informace, jak postupoval pan Drahoš ve zkušebních komisích pro
budoucí docenty. Pokud nějaký kandidát nebyl pohodlný, ani si jeho práci údajně
nepřečetl. I nu, slušný člověk…
Textař Michal Horáček se možná chlubí šlechtickými předky a jistě
i angažovaností při převratu v listopadu 1989, ale pro mnoho lidí je spojen
spíše s organizováním dostihových sázek a s miliardovými příjmy jím založené
sázkové společnosti Fortuna. Letos 17. listopadu mu nebylo umožněno promluvit
na Václavském náměstí při tzv. Koncertu pro budoucnost. Trpce nesl skutečnost,
že organizátoři upřednostnili za kandidáta „pražské kavárny“ Drahoše.
Mirek Topolánek sice může ohrozit Drahoše či Horáčka, ale
pravděpodobně rozmělní hlasy pro Zemanovy protikandidáty. V listopadovém
průzkumu agentury STEM dostal dosavadní prezident 45 %. Topolánka by podle
průzkumu SANEP volilo nanejvýš 17 % respondentů. Historicky druhý předseda ODS
a premiér dvou vlád v letech 2006 - 9 byl spolustraníky po několika skandálech
„vymanipulován“ z vlády i z ODS. Je autorem knihy „Hlavně se z toho neposrat“,
v níž odkrývá pozadí české politiky a například naznačuje, že za prezidentskou
volbou Václava Klause v Parlamentu ČR stály úplatky. Také Mirek Topolánek
patřil k tzv. normalizačním kádrům, na rozdíl od Babiše v SSM. Zlé jazyky
praví, že kandiduje jen proto, aby v případě úspěchu mohl udělit amnestii svému
příteli lobbistovi Dalíkovi, který nedávno nastoupil k výkonu trestu za pokus o
podvod.
Pěti kandidátům média ani průzkumy velké šance na úspěch nedávají.
Pokud „výzkumy“ nejsou předem zaujaté, hlavním favoritem zůstává nynější
prezident. A to jeho zarytí odpůrci používají nečisté zbraně nejsilnějších
kalibrů včetně falešných lékařských zpráv či fotografií prezidenta v pomočených
kalhotách, které zveřejnil po jedné akci v Lánech Kladenský deník a na
internetu se rychle šíří.
Stoupenci Miloše Zemana z řad KSČM rádi představují prezidenta
jako levicového kandidáta. Již v minulých vydáních jsme v Dialogu oprávněně
odsuzovali hrubé výpady prezidenta vůči nejvyššímu představiteli KLDR. Tento
týden se Zeman představil také jako stoupenec sionismu. Jako snad jediný
státník se připojil k americkému prezidentu Trumpovi, když uznal za hlavní
město Izraele místo Tel Avivu Jeruzalém a chce tam přemístit diplomatické
zastoupení, přestože jeho část stojí na okupovaném palestinském území, a
dlouhou řadu rezolucí Rady bezpečnosti i Valného shromáždění OSN o Jeruzalému
proměnil v cár papíru.
Podle Terezy Spencerové se Trump mohl pokusit „předběhnout“ Rusy,
kteří uznali Jeruzalém za izraelskou metropoli již v dubnu, ale bez adekvátního
halasu, a aniž by připojili gesto se stěhováním ambasády. Trump prý jedná v
zájmu silné židovské lobby v USA a věří, že tím posílí domácí pozice, třeba i
za cenu destabilizace proamerických vazalů a oslabení pozic USA na Blízkém
Východě. V čím zájmu jedná Miloš Zeman? Máme u nás také tak mocnou židovskou
lobby?
Každopádně Zemanův projev nepovažuji za vystoupení levicového
politika. Jeden z mála jeho kladů vidím v tom, že nepodporuje ukrajinské
nacionalisty, pohrobky banderovců. Pokud se možná rozhodnu dát mu nakonec svůj
hlas, tak jen proto, že kandidáti jako Drahoš, Horáček a Topolánek jsou pro mne
naprosto nepřijatelní a nemám zájem na posilování vlivu havlistických
loutkovodičů. Vědom si rizika, že to může být volba z bláta do louže. Moc bych
si přál, aby při příštích volbách byl na výběr i kandidát vyhraněný proti
kapitalismu.
Ilja Jihlavský, 8. 12.
2017
Voda zdrojem kapitalistického zisku
V dnešním
globalizovaném světě není nic v bezpečí před komerčním vykořisťováním
globálním kapitálem - dokonce ani zdroje životně důležité pro přežití lidstva,
pro udržení života a ekosystému. Světové zásoby čerstvé vody představují
pouhých 2,5 % z celkového objemu vody na Zemi. Tyto omezené zdroje čerstvé
vody jsou dnes znečišťovány, odváděny a vyčerpávány ve stále se zrychlující
míře, což vytváří stále větší množství oblastí, kde je vypjatá situace, pokud
jde o vodu. V neoliberálních podmínkách, kde ekonomika kontroluje a ovládá
ekologii, někteří korporační vlastníci dostávají ohromné zisky, zatímco kdokoli
jiný trpí obtížemi - a jsou to život ohrožující obtíže.
V této
situaci rostoucích požadavků voda ztrácí všechny své obrazné a posvátné významy
a je změněna na komoditu, výrobek, zboží. Neoliberalizmus mění přírodu ze
společného zdroje na zisk přinášející komoditu. Z tohoto hlediska je
příroda vnímána jako pro lidstvo vedlejší a plná hmotných statků ke spotřebě a
zisku. Jistě, existuje spojnice mezi znehodnocováním životního prostředí a
společenskou nespravedlností: jak lidé ohrožují přírodu a jak ohrožují jeden
druhého je nedělitelně propojeno (ekofeminizmus).
Globalizačním
všelékem je privatizace. Tento všelék na (téměř) všechny globální problémy je
vehementně ordinován mezinárodními organizacemi, jako je Mezinárodní měnový
fond, Světová banka a Evropská unie. Světová banka vede otevírání obchodu
s právy na vodu tak, že nutí země privatizovat a přesouvat práva na vodu
ohromným společnostem. Je zásadní si pamatovat, že slovo „privatizace“ pochází
z latinského slova „privare,“ což znamená „odejmout“!
Dva
příklady nových obvyklých komerčních oznámení tohoto odejmutí by mohly stačit.
Německá Komerční banka (Deutsche Kommerzbank) říká vodě „ropa jedenadvacátého
století“. Poukazuje na skutečnost, že 90 % celosvětových zásob vody je ve
veřejných rukou coby hlavní překážka zajišťování vodních služeb. Commerzbank
tleská, když další a další města a velkoměsta privatizují své zásoby vody a
distribuční systémy a odhaduje očekávané zisky na božských 300 mld. €, řka: „Voda je trhem s potenciálem
k budoucímu rozšiřování. Z předvídatelného rozmachu vodního sektoru
bude mít zisk široká škála společností.“
Deutsche
Bank také dychtivě prosazuje tento „megatrend“: „Voda, modré zlato, se stává
vzácnou. Už i dnes je voda vzácnou komoditou a se zřetelem na populační růst
v rozvojových a přechodových zemí se ukazuje, že se situace stává ještě
kritičtější. Malá zásoba komodity je sama o sobě předpokladem ke skvělým
návratům.“
Oslavovat
nedostatek vody, zvlášť ve spojení s růstem populace, je přinejmenším
řečeno děsivé.
Celosvětová
koncentrace soukromých dodavatelů vody je obrovská a vytváří soustředění zisků.
Francouzské společnosti Suez a Veolia (bývalá Vivendi) „až zcela donedávna
kontrolovaly dvě třetiny celosvětových soukromého sektoru vodních služeb“. Suez
má celosvětově 160 000 zaměstnanců,
72 000 ve svém vodním odboru, a Veolia
má 272 000 zaměstnanců, ve vodním odboru 70 000. Na třetím místě je britská
společnost Thames Water (vzniklá když
Margaret Thatcherová privatizovala vodní služby ve Velké Británii) s 12
000 zaměstnanci. Celkový příjem Suezu v roce 2007 (včetně všech jejích odborů)
byl přes 130 mld. dolarů, což převyšuje HDP mnoha zemí, v nichž působí.
Následky privatizace vody
Privatizace
a deregulace vody jsou nařízeny mezinárodními organizacemi jako řešení problémů
týkajících se vody: nedostatek vody, plýtvání vodou, nadspotřeba a znečišťování
skončí a rozvíjející se infrastruktura učiní vodu dostupnou všem.
Skutečnost
nicméně vypadá jinak. Následky privatizace vody jsou ničivé: vodu nelze
doplňovat podle „poptávky a nabídky“. Studie ukazují, že privatizace ani
nezvýší přístup chudým k čisté vodě, ani nevede k lepší kvalitě a
nižším cenám vody. Naopak komercializace vodních zdrojů vyústila v problémy s
vysycháním.
Poté,
co společnost produkující balenou vodu otevřela v roce 2002 provozovnu na
Jávě v Indonésii, spotřebovala takové množství pramenité vody, pouhých
dvacet metrů od hlavního zdroje vody v oblasti, že zemědělci měli stále
méně vody na zavlažování a jejich studny začaly vysychat. Někteří přišli o
živobytí a museli přestat pěstovat. Coca-Cola, poté, co vytěžila rezervy spodní
vody, změnila části indického státu Kerala v poušť. V Indii byly
prodány celé řeky.
Obecné
trendy, pokud jde o privatizaci a deregulaci vody, prozrazují, že voda je
převážně nabízena těm, kteří si mohou dovolit zaplatit. Upřednostňované použití
vody v systému privatizovaného trhu je k činnostem vytvářejícím zisk:
už 70 % vody je využíváno k zemědělství, kolem 20 % pro průmysl a 10 % jde
k použití v domácnostech. V rozhodování se nenaslouchá hlasům
žen, což zvyšuje jejich zranitelnost.
Zatímco
veřejní dodavatelé vody nejsou vedeni honbou za zisky nebo dokonce plnou
návratností nákladů na dodávku a vidí spíše vodu jako nezbytnou službu
veřejnosti, soukromé společnosti musí své
náklady na dodávku získat zpět a vyhánět své zisky na nejvyšší míru, aby
přežily v nelítostné konkurenci. Pro lidi je voda veřejnou potřebou, jež
musí být zaručena, zatímco pro soukromé maloobchodníky to je komodita jako
každá jiná.
Veřejní
dodavatelé vody se obvykle snaží chránit ty, kteří si nemohou dopřát vodu se
slevou z ceny, s dotacemi nebo s bezplatnou dodávkou vody,
zatímco komerční prodavači takovou zodpovědnost nebo závazek vůči potřebným
nesdílejí. Veřejní poskytovatelé vody jsou v postavení, aby udrželi ceny
vody po celá léta stabilní, zatímco soukromí prodavači ceny snadno a rychle
zvednou, aby si zajistili, že jim budou výdělky stoupat.
Veřejní
dodavatelé vody prosazují ochranu a menší spotřebu vody, zatímco obchodní
společnosti dychtí po větší nadspotřebě u těch, kteří si mohou dovolit platit,
protože to vytváří další nedostatek a stupňuje jejich růst a zisky.
Spotřeba vody ale přináší rychlé ztráty vodní hladiny a neudržitelnost
životního prostředí. Veřejní poskytovatelé berou při dodávce v úvahu
kvalitu, ochranu prostředí, spolehlivou dodávku, nejvyšší úroveň a zájmy
veřejné péče, zatímco soukromé společnosti mají zájem - samotnou svojí
podstatou - na jediném: co nejvyššímu prospěchu a zisku - a to čím dřív, tím
líp.
Po
privatizaci čelí zákazníci po celém světě zvýšení cen o 15 - 50 %. Protože je
voda nepostradatelná, jsou nuceni toto zdražení přijmout. Vezměte například
privatizaci vody společností EnBW v německém Stuttgartu. Ačkoli ceny vody
zůstávaly celá léta stálé, první věc, již EnBW udělala, bylo zdražení, nejprve
o něco přes 6 %, potom o dalších 7,5 %. EnBW dosáhla rekordních výsledků za
onen finanční rok - zisku 42 %.
Lukrativním
vedlejším produktem privatizace vody je stále narůstající prodej balené vody.
Ačkoli se tato komodita příliš neliší od zpracované vody z vodovodu, stále
víc lidí - ve strachu o zdraví své i svých rodin (zvlášť dětí) i pod vlivem
úspěšných reklamních kampaní - nakupují balenou vodu za neúměrně vysoké ceny.
Dokonce je podezření, že je dovoleno, aby se hlavní sítě infrastruktury
zhoršovaly a rozpadaly a voda z vodovodu se tak nedala pít a podpořily se
tak zisky společností. Balená voda je k dostání v různém množství,
ale vždy v plastu. Milióny a milióny plastových lahví se tak mění
v tisíce tun odpadu a spouštějí tak výjimečný druh znečištění životního
prostředí. Když vezmeme v úvahu přepravu balené vody, někdy docela
z velké dálky, dá se říci, že balená voda je příčinou nesmírného objemu
zhoršování životního prostředí. Dalším problémem je skutečnost, že vodní
společnosti dychtí po vyčerpání vodních zdrojů do poslední kapky bez ohledu na
prostředí, regenerační fázi čerstvé vody, následky pro místní obyvatelstvo nebo
proměnu celých oblastí v poušť.
K naplnění
pouhého minima k pití a hygieně je potřeba 20-40 litrů čisté čerstvé vody.
Jenže spotřeba na osobu v Německu je 130 litrů na den, ve Spojených
státech dokonce přes 200 litrů! Podle údajů OSN jsou znečištěná voda a
nedostatečná hygiena celosvětově hlavními zdroji chabého zdraví. 884 miliónů
lidí nemá přístup k bezpečně pitné vodě (každý osmý člověk na Zemi) a přes
2,6 mld. lidí (40 % obyvatel světa) nemá přístup k základním hygienickým
službám. Každým rokem umírá na nemoci z vody 3,5 miliónu lidí. Průjem
zaviněný chybějící bezpečně pitnou vodu, kanalizací a hygienou a zoufalým
stavem zdraví výživy je druhou nejvýznamnější příčinou úmrtí mezi dětmi do pěti
let. Každým rokem zemře na průjem kolem 1,5 miliónu dětí. Každých dvacet vteřin
umírá dítě na nemoc z vody jako je průjem, cholera, úplavice, břišní
tyfus, drakunkulóza a žloutenka. Kolem 40 % obyvatelstva žije v oblastech
s mírným až vysokým nedostatkem vody. Předpokládá se, že od roku 2025
téměř dvě třetiny obyvatel světa - 5,5 mld. lidí - bude žít na místech, jež se
potýkají s nedostatkem vody.
Používání
vody celosvětově vzrostlo v minulém století šestinásobně; dvojnásobně
proti míře růstu počtu obyvatel. Na mnoha místech je spodní voda spotřebovávána
rychleji, než se doplní; spodní voda tudíž ubývá. Po roce 2020 by mohlo umírat
na nemoci z vody 135 miliónu lidí. To je víc než předpokládaný počet úmrtí
při pandemii HIV/AIDS. Voda je významnou součástí i této pandemie, protože
mnohá úmrtí těch, jejichž imunitní systém je oslabený HIV/AIDS, jsou spojena
s infekcemi přičítanými špinavé vodě.
Ženy a voda
Ačkoli
nedostatečný přístup k vodě a hygieně zasahuje zdraví a fyzickou i
psychickou bezúhonnost mužů i žen, ženám mnohem víc vadí nedostatek vody,
nemoci způsobené vodou a nedostatek hygienických služeb. Protože v mnoha
společnostech na Zemi mají ženy a dívky na starost vaření, praní a uklízení
stejně jako hygienu členů rodiny a domácnosti, jsou brány jako zodpovídající za
nabírání a dopravu vody k domácímu použití. Proto milióny žen nejen
otevírají kohoutek - a hle – přichází
čistá, zdravá, čerstvá voda! Místo toho musí strávit spoustu času a energie,
aby vodu nabraly. Což je okrádá o možnost dostat náležité vzdělání, vykonávat
práci, při níž si vydělají, nebo mít čas na odpočinek a rekreaci.
Ženy a
dívky urazí dlouhé vzdálenosti - deset, patnáct kilometrů denně - většinou
naboso, bez ohledu zda jsou těhotné či nemocné, mladé či staré, bez ohledu zda
je horko či zima nebo jak nebezpečná výprava to může být. Jsou vystaveny
nebezpečí, jako je fyzické napadení, s vodou spojené nemoci, útoky zvířat
a fyzické problémy kvůli váze vody. Doufají, že najdou nějakou čistou vodu.
Pokud ne, ony, jejich rodiny a zvlášť jejich děti onemocní a dokonce umírají na
nemoci způsobené vodou.
Celkově
nachodí ženy na jihu Afriky denně vzdálenost rovnající se šestnáctinásobku
cesty na měsíc a zpět, aby přinesly svým rodinám vodu. Veškerá tato práce je
samozřejmě neplacená a přináší celonárodní ztrátu příjmů v ohromných
sumách.
Chudé
venkovské ženy v rozvojových zemích stráví až osm hodin denně, aby
obstaraly vodu. Při každé cestě nosí na hlavě 20 kg vody. Každá desátá africká
dívka ve školním věku nechodí v době menstruace do školy nebo
v pubertě vystoupí ze školy proto, že ve školách chybí čistá a soukromí
poskytující hygienická zařízení. Denně umírá 6 000 dívek a chlapců na
nemoci spojené se znečištěnou vodou, a ženy jsou hlavními pečovatelkami o
nemocné děti i dospělé. Žena ve slumu v Keni platí za litr vody nejméně
pětinásobek oproti ženě ve Spojených státech. Aktivistky odmítající projekty
přehrad v Indii protesty brání stoupání vod.
Kvůli
necitlivosti vůči pohlaví a omezováním spoluúčasti žen jsou ženy vyloučeny
z významného rozhodování. Vedle jejich tělesné zranitelnosti, vylučování
z rozhodování a z ovládání zdrojů činí ženy neúměrně vyčerpávanými
nedostatkem vhodné, čisté a zdravé vody. Protože není zachováno právo na vodu,
jsou další ženská práva ohrožena také.
Před
několika desetiletími si nikdo nedokázal představit, že lidstvo bude jednoho
dne muset platit za vodu - „křehké božstvo“. Rád bych věděl, jak dlouho bude
trvat velkým společnostem, než se chopí příležitosti a prodají nám -
s ještě větším ziskem, samozřejmě - vzduch, jejž dýcháme…
Takový
svět by samozřejmě byl dystonií (pesimistický pohled na svět; opak „utopie“; pozn. překl.), k níž jsme, jak se
zdá, právě vedeni, ale náš cíl musí být pravý opak. Jak říká Maude Barlow:
„Tohle je pak naším úkolem: nic menšího než znovu získat vodu jako něco, co je
pro Zemi a veškeré lidstvo běžné a musí být moudře sdílená i spravovaná,
máme-li přežít. K tomu nedojde, dokud nebudeme připraveni odmítnout
základní principy na trhu založené globalizace.“
Překlad: Vladimír
Sedláček
Plné znění článku mimořádné
profesorky Oddělení politických věd a mezinárodních vztahů na Baskentské
universitě v turecké Ankaře bude uveřejněno na našich internetových
stránkách.
POKRAČUJME NA CESTĚ RUDÉHO ŘÍJNA -
ZESILME NÁŠ BOJ ZA SOCIALISMUS
Tisková zpráva k společné akci 36 komunistických mládežnických
organizací v Rusku věnované 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce
My, 36 komunistických
mládežnických organizací ze všech koutů světa, při příležitosti účasti na 19.
světovém festivalu mládeže a studentstva, jsme uskutečnili v Rusku dne 18.
října 2017 společnou akci věnovanou 100
letům Říjnové revoluce a prohlašujeme následující:
Společně ctíme 100 let od Velké
říjnové socialistické revoluce! Ctíme výjimečnou světovou historickou událost
20. století, která prokázala, že kapitalismus
není trvalý a neporazitelný, prokázala, že lid svým bojem může svrhnout
kapitalismus a vybudovat vyšší společnost, socialismus.
Ctíme událost, která prokázala,
že všechny velké problémy, s nimiž se mladí lidé potýkají v kapitalistickém
světě, jako jsou imperialistické války, okupace, utečenecké vlny a nucené
přistěhovalectví, kapitalistická krize, vykořisťování, nezaměstnanost, přístup
ke vzdělání, kultuře a sportu lze vyřešit tím, že pracující třída zaujme moc
revolučním svržením kapitalismu. V zemích, kde byl budován socialismus, mládež
dosahovala významných úspěchů, které se i dnes zdají být vzdáleným snem pro
mládež našich zemí, jako je přístup ke všem úrovním vzdělávání, zajištěné a
stabilní práci, sportu a kultuře.
Velká říjnová socialistická revoluce začala v chudé zemi a změnila ji
na globální mocnost na straně všech národů, které napadl imperialismus, na
mocnost, která porazila nacistický fašismus. Byla inspirací pro národy celého
světa k boji za svou emancipaci.
Svržení socialismu, rozpuštění
Svazu sovětských socialistických republik a obnovení kapitalismu v Rusku a
dalších socialistických zemích nás neděsí. Rozhodně prohlašujeme, že 21.
století bude stoletím nových socialistických revolucí.
Přesně před 100 lety byly ledy
prolomeny, cesta otevřena! Nyní je tato cesta před námi! Pusťme se po ní až po
velké konečné vítězství socialismu a komunismu.
Pokračujeme po cestě rudého
Října. Posilujme společný boj.
Proletáři všech zemí, spojte se!
Mezi signatáři je z ČR Komunistický svaz mládeže.
Brazilští komunisté a
KSČM
Nedotknutelný a nenahraditelný Jiří Dolejš nás opět
na stránkách Haló novin, které jsou jeho oponentům takřka nedostupné, opět
oblažil svým viděním budoucnosti KSČM. Učinil tak v souvislosti s informací o
průběhu XIV. sjezdu Komunistické strany Brazílie. Nadšeně líčil, jaký kvas
přecházející do karnevalového nadšení bují uvnitř této strany. Jak důležité je
spojení levicových sil. Nemohu zde rozebírat realitu brazilské současnosti, z
Dolejšových slov však vyplývá, že ani levicová koalice nebyla schopna vyhnout
se všeobecně rozšířenému fenoménu korupce. Jako příklad uvádí komunistického
ministra sportu, který dopustil neefektivní vynaložení miliardových investic do
ekonomicky velmi sporných sportovních megaakcí typu Mistrovství světa v kopané.
Nemůže být překvapením, že chyb levicové vládní
koalice využila proamerická opozice, takže dnes mohou brazilští soudruzi jen
pořádat sjezdy karnevalového typu. Důležité a poučné i pro nás podle Dolejše
však je, že ministři za KS byli ve vládě.
Že se tím ušpinili korupčními skandály, že nepomohli posunout svou zemi
k vyšší nezávislosti, zkrátka, že zapadli do buržoazní mašinérie a tím upevnili
všeobecně rozšířený názor, že všichni politici jsou stejní a jde jim jen o moc
a vlastní obohacení, to už se v úvahu nebere.
Souhlasit lze s názorem Jiřího Dolejše, že
generační obměna v KSČM se stává hrozbou pro budoucnost. Avšak jeho srovnání s
dinoparkem je sice módní, ale přinejmenším netaktní. I on bude starý a podobná
hanlivá přirovnání mu nebudou jistě příjemná. Ale možná, že mu to tak dalece
vadit nebude, jen když bude opět zasedat v parlamentu, případně dostane
ministerský post v jakési příští koaliční „levicové“ vládě.
Shrnuto, podtrženo. Jak dlouho bude člověk ze své
pozice zodpovědný za naše stále hrozivější neúspěchy, které začínají
neschopností formulovat jasný a přitažlivý program přijatelný pro většinu
pracujících, pokračují naší přestárlostí (protože pro mladé jsme málo
radikální) a nyní vyvrcholily naší volební katastrofou, za kterou nese hlavní
zodpovědnost právě Jiří Dolejš, rozdávat své hloupé rady a urážet „staré tváře,
které vězí zkušenostmi a myšlením ve dvacátém století“?
Ty staré tváře dosáhly pod vedením opravdových
komunistických vůdců výsledků, s nimiž se „svazáci z prognosťáku“ nemohou
měřit. Vás charakterizuje volební výsledek 7,76 %. Tam jste stranu
doreformovali!
Viktor Dinkov
Vzpomínka na
Fidela
Před rokem, 26. listopadu, zemřel příkladný revolucionář, vůdce kubánského
lidu a významný představitel světového komunistického a dělnického hnutí Fidel
Castro (1926-2016). Připomeňme si smutné výročí některými z jeho posledních
veřejně pronesených myšlenek. 19. dubna 2016, v poslední den VII. sjezdu
Komunistické strany Kuby, mj. prohlásil:
„Proč jsem se stal socialistou? Nebo ještě
jasněji, proč jsem se stal komunistou? Je to pojem, který je v historii nejvíce
špiněný a znevažovaný všemi těmi, kdož se těšili z privilegia vykořisťovat
chudé, těmi, kdož byli zbaveni moci a poté svého bohatství pocházejícího z
práce, talentu a lidské energie vykořisťovaných.
Když jsem ve věku 20 let studoval právo a politickou vědu, neměl jsem
žádného soukromého učitele. Kdybych však při studiu marxismu-leninismu neměl
učitele, který by mně toto učení pomohl pochopit, nebyl bych víc než
teoretikem. Měl jsem bezmeznou důvěru v Sovětský svaz.
Dnes je však Leninovo jméno znevažováno a špiněno. Jaká to historická
lekce! Avšak může se stát, že neuplyne ani 70 let a dojde ke stejné události,
jako byla ruská revoluce, a lidstvo bude mít další příklad grandiózní sociální
revoluce, jež zanechala hlubokou pozitivní stopu v boji národů proti
kolonialismu a jeho neodmyslitelnému kumpánovi - imperialismu.
Největší nebezpečí, které nyní ohrožuje naši planetu, vyplývá z
destruktivní moci moderního zbrojního arzenálu, která by mohla pohřbít mír na
zeměkouli a ukončit na ní lidský život. Zmizel by lidský druh tak jako vyhynuli
dinosauři; časem by se možná objevily nové formy inteligentního života.
Jestliže lidstvo dnešní dobu přežije, budoucí generace budou mít mnohem více
znalostí, než my a zároveň budou muset řešit velký problém, jak zajistit výživu
mnoha miliard lidských bytostí ohrožených katastrofálním nedostatkem pitné vody
a dalších přírodních zdrojů potřebných k životu.“
Z posledního projevu Fidela Castra, který nebyl ve sdělovacích prostředcích
v ČR zveřejněn, redakci ho poskytl soudruh Zdeněk
Kvita, bývalý pracovník československých ambasád v Mexiku a na Kubě.
-ij-
Úspěšná
zkouška mezikontinentální balistické rakety Hwasong-15
Vláda
Korejské lidově demokratické republiky vydala následující prohlášení o úspěšném
testu nové mezikontinentální balistické rakety:
Bylo
úspěšně provedeno zkušební odpálení mezikontinentální balistické rakety
Hwasong-15, nově vyvinuté v rámci politického usnesení a strategického
rozhodnutí Korejské strany práce (KSP).
Zbraňový
systém mezikontinentální balistické rakety typu Hwasong-15 je mezikontinentální
balistickou raketou schopnou přenášet velkou těžkou hlavici a zasáhnout celou
pevninu USA. Tento systém má mnohem větší výhody ve svých taktických a technologických
specifikacích a technických charakteristikách než Hwasong-14, jehož
odpálení bylo provedeno v červenci, a je to nejsilnější mezikontinentální
balistická raketa, který splňuje cíl dokončení vývoje raketového vyzbrojování
stanoveného KLDR.
Po
schválení KSP a vlády KLDR byla mezikontinentální balistická raketa Hwasong-15
odpálena ve 2:48 29. listopadu čučche 106 (2017) na předměstí Pchjongjangu pod
vedením soudruha Kim Čong Una.
Po
uskutečnění 53minutového letu na předem určené oběžné dráze raketa přesně
přistála v cílových vodách v otevřeném moři ve Východním korejském moři.
Testovací střelba
byla provedena v systému s nejvyšším úhlem a neměla žádný nepříznivý vliv na
bezpečnost sousedních zemí.
Raketa
vzlétla do nejvyšší nadmořské výšky 4 475 km a uletěla vzdálenost 950 km.
Po
sledování úspěšného odpálení nového typu mezikontinentální balistické
rakety Hwasong-15 vážený nejvyšší vůdce soudruh Kim Čong Un s
hrdostí prohlásil, že jsme si konečně uvědomili velkou
historickou věc dovršení státní jaderné síly, věc budování raketové
síly.
Velký
úspěch v testovacím odpálení mezikontinentální balistické rakety Hwasong-15 je
neocenitelným vítězstvím, dosaženým velkým a hrdinným lidem KLDR, který
potvrdil linii KSP současného rozvoje dvou front s věrností bez nejmenšího
váhání, navzdory zlomyslným výzvám imperialistů USA a jejich následovníků a
různým potížím.
Rozvoj
a pokrok strategických zbraní KLDR jsou prováděny k obraně svrchovanosti a
územní celistvosti země před politikou jaderného vydírání amerických
imperialistů a jaderných hrozeb a k zajištění pokojného života lidu, a proto
nemůže představovat jakoukoli hrozbu pro jakoukoli zemi a region, pokud nebudou
porušovat zájmy KLDR. Toto je naše slavnostní prohlášení.
Jako
zodpovědná jaderná mocnost a mírumilovný stát bude KLDR vynakládat veškeré
úsilí, aby sloužila ušlechtilému záměru obrany míru a stability světa.
Korejská
ústřední tisková agentura – KCNA, http://www.kcna.kp
KIM ČONG IL - VOJEVŮDCE NEZÁVISLOSTI
Prosinec je
spjat se dvěma výročími, připomínajícími věčného generálního tajemníka Korejské
strany práce generalissima Kim Čong Ila. 17. prosince si připomínáme
jeho úmrtí v roce 2011. 24. prosince 1991 byl zvolen Politbyrem ÚV
Korejské strany práce nejvyšším velitelem Korejské lidové armády.
Soudruh Kim Čong Il
převzal vedení KLDR v nejtěžším období světového revolučního hnutí po pádu
většiny socialistických zemí. 8. března 1993 rozkazem nejvyššího velitele
vyhlásil poloválečný stav a 12. března 1993 KLDR pod jeho velením odstoupila od
Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Navzdory těžkým letům náročného pochodu se
socialistická Korea ubránila vyhrožování imperialistů a stala se nezávislou
jaderně ozbrojenou mocností. V období, kdy byly imperialistickou agresí zničeny
Jugoslávie, Irák, Afghánistán či Lybie, si KLDR uchovala své sociální
výdobytky, nezávislost a důstojnost.
Připomeňme si některé myšlenky
ze stati soudruha Kim Čong Ila „Historická poučení z výstavby socialismu a
generální linie Korejské strany práce“:
Neochvějně
bránit velkou věc socialismu a vítězně ji vést vpřed je dnes záležitostí, která
vyvstává na pořad dne jako velmi důležitá otázka, týkající se osudu
lidstva.
Socialismus
se v posledních letech v některých zemích zhroutil a byl tam obnoven
kapitalismus. Imperialisté a reakce o tom mluví jako o „vítězství kapitalismu“
a „konci socialismu“. U některých lidí, kteří nedokáží správě pochopit dnešní
situaci, vzniká tím ideový zmatek. Je nutno najít poučení ze vzniklého stavu,
rekonstruovat v nových základech socialistické hnutí a opět přivést
k novému vzestupu velkou věc socialismu.
Jde o
správnou věc, protože jejím smyslem je realizovat suverenitu lidových mas.
Postup lidstva k socialismu je zákonitostí historického vývoje, kterému nelze
ničím zabránit. Vykládat zhroucení socialismu v některých zemích jako změnu
směru dějin a tvrdit, že socialistické ideje jsou falešné, že bylo chybou samo
uskutečnění socialistické revoluce – to je reakční sofistika imperialistů a
renegátů socialismu. (…)
Základní
příčinou toho, že se v některých zemích socialismus zhroutil, je fakt – stručně
řečeno, že v nich nedokázali vzít za základ zásadu, že při budování
socialismu je nutno posilovat subjekt revoluce a zvyšovat jeho úlohu.
Nedokázali pochopit podstatu socialismu jako společnosti, v jejímž středu stojí
lidové masy jako subjekt dějin, společnosti, kde lidové masy jsou pánem. Na
první místo se staví úkol přeměny člověka zvyšováním úlohy lidových mas, v
maximální míře uplatněním jejich revolučního elánu a tvůrčích schopností.
Zatímco
marxismus byl učením, které na základě historického materialismu objasnilo
podmínky pro třídní osvobození dělnické třídy, které si nekladlo za
bezprostřední úkol vyložit konkrétní cesty budování socialismu a komunismu, k
tomu tehdy ještě nebyly ani společenské podmínky, ani praktické zkušenosti,
které by něco takového umožňovaly, musely strany v čele budování socialismu
rozvinout teorii komunismu v souladu s požadavky nového vývoje socialismu.
Některé strany nedokázaly ten historický úkol správně vyřešit, neviděly
historickou omezenost dosavadní teorie a dogmaticky ji aplikovaly, na druhé
straně negovaly revoluční jádro marxismu a ubíraly se cestou revizionistické
politiky.
Lidé
stojící v čele těchto stran neviděli podstatu a přednosti socialistické
společnosti jako hodnoty určované lidovými masami, které si osvojily
socialistickou ideologii, soudili, že je určována socialistickou státní mocí a
socialistickými vlastnickými vztahy. Také hybnou sílu socialistické výstavby
hledali mezi výrobními silami a výrobními vztahy, tedy ve faktoru ekonomickém.
Samy ekonomické a politické podmínky však nejsou rozhodujícím faktorem, který
uvádí v pohyb rozvoj socialistické společnosti. Aktivní a dynamická úloha při
rozvíjení výrobních sil připadá masám pracujících, kteří jsou přímými strůjci
výroby. Jestliže se nezvyšuje jejich uvědomělý elán a tvůrčí schopnosti, pak
nelze výrobní síly neustále rozvíjet. Ani socialistická státní moc se nemůže
udržet, ani plnit své funkce bez lidí ovládaných socialistickou myšlenkou.
Rovněž
se nevěnovala patřičná pozornost zavedení lidového stylu politiky, který by
odpovídal nejvlastnějším potřebám socialistické společnosti. Byla oslabena
jednota a semknutost lidu. Reprodukoval se nadále politický styl staré
společnosti, takže správa státu a společnosti se vzdálila lidovým masám a stala
se věcí lidí zvlášť k tomu určených. Z toho vyrostl byrokratismus,
který potlačoval iniciativu lidí a snižoval důvěru mas ke straně a státu.
Socialismus,
který se neopírá o lidové masy, které ho přijaly jako základní východisko pro
svou budoucnost, nemůže překonávat provokace a zkoušky, s nimiž se setkává na
nové cestě vpřed. Neschopnost odrazit protisocialistickou ofenzívu imperialistů
a reakce, a nakonec zhroucení socialismu v těchto zemích bylo nevyhnutelným
důsledkem toho, že v nich nedokázali upevňovat subjekt a zvyšovat jeho úlohu
při výstavbě socialismu. Příčinou bylo i to, že zde neviděli kvalitativní
rozdíl mezi socialismem a kapitalismem a nedokázali se důsledně přidržet
základních principů socialismu.
Zříkat
se revolučních zásad v boji kdo z koho mezi socialismem a kapitalismem
neznamená nic jiného než kapitulaci a renegátství. Tváří v tvář
obtížím, které v průběhu budování socialismu dočasně vznikly, tito lidé
zakolísali, podlehli tlaku imperialistů, postupně ustupovali od revolučních
zásad, a nakonec je opustili. Podceňovali tu upevňování strany dělnické třídy,
oslabili její vedoucí úlohu a jednotnou řídící funkci socialistického státu.
Převzali kapitalistické výrobní vztahy a metody řízení hospodářství a místo
toho, aby bojovali proti imperialismu, dospěli až k bezzásadovým kompromisům. V
důsledku takové revizionistické politiky společnost postupně degenerovala,
a když pod hesly „reformy“ či „přestavby“ socialismu byla
přijata „pluralita“, proces degenerace socialismu se ještě urychlil.
Když se
v socialistické společnosti rozšíří individualismus a liberalismus, budou
celospolečenské zájmy narušeny, jednota a semknutost lidových mas bude zničena
a ve společnosti zavládnou nepořádek a zmatky. Když se připustí liberalizace v
ideologii, otevře se nakonec cesta kontrarevolučním intrikám namířeným na
podkopání základů socialistické společnosti a svržení lidové státní moci.
Ideologický
boj je předehrou boje politického. Ten může kdykoli přerůst v boj o státní moc.
Ideologická liberalizace vede k rozšíření protisocialistických ideových
proudů, a když se připustí „pluralitní demokracie“ a umožňuje se činnost
protisocialistických politických sil, zvednou třídní nepřátelé a reakcionáři
hlavy, dají se cestou protisocialistických intrik a dospějí až k vyřazení
strany dělnické třídy z jejího vládnoucího postavení.
Moderní
revizionisté, opojeni iluzemi o kapitalismu, dospěli až k tomu, že se úplně
zřekli socialistických principů a po všech stránkách přijali politický styl a
hospodářské zřízení kapitalismu. Odchýlení a ústup od socialistických principů
o jeden krok měly za vážný následek odchýlení a ústup o deset, o sto kroků, a
nakonec to došlo tak daleko, že sama strana dělnické třídy podlehla zkáze.
Další
příčinou zhroucení socialismu v některých zemích bylo, že strany
socialistických zemí nedokázaly upevňovat internacionální solidaritu založenou
na suverenitě. Socialismus a komunismus se budují v národních a státních
hranicích a za revoluci v každé zemi odpovídá strana a lid oné
země. V mezinárodním komunistickém hnutí jsou strany velkých a malých
zemí. Strany velkých zemí jsou silnější a mohou ke společné věci přispět více
než ostatní. V uplynulém období se strana jedné země samozvaně označovala za
centrum mezinárodního komunistického hnutí. Přikazovala stranám jiných zemí tu
to, tu ono, a když někdo nenásledoval její nesprávnou linii, nerozpakovala se
na něj vyvíjet nátlak, zasahovat do jeho vnitřních záležitostí. V důsledku
toho se ideová jednota a soudružská spolupráce socialistických zemí citelně
oslabila a tyto země ztratily schopnost čelit spojenými silami imperialismu.
Soudruh Kim
Ir Sen již dávno upozorňoval na to, že člověk, který poklonkuje před
velkými, se nakonec stane hlupákem bez vlastní vůle a rozumu. Jestliže před
velkými poklonkuje národ, vede to k záhubě jeho země. Historické zkušenosti
ukazují, že když strana má pevnou víru v socialismus a správnou vůdčí
ideologii, když neustále upevňuje subjekt revoluce, když v každé situaci
hájí zásady socialismu a posiluje soudružskou semknutost a spolupráci založenou
na suverenitě, pak velká věc socialismu postupuje vpřed vítěznou cestou. Když tomu
tak není, nemůže se socialismus vyhnout peripetiím a potížím, a nakonec i
zhroucení. To je hluboké poučení, které si lidstvo vzalo z cesty
k socialismu.
„Nepokořený korejský
národ“, Vydavatelství JUDr. Jaroslav Weber, Praha 1993
Z dopisu čtenáře
Volební neúspěch KSČM vyvolal řadu reakcí. Že na
nás útočí naši protivníci, je normální a vcelku dobré. Znamená to, že jsme
ještě zcela nezapadli do buržoazní mašinérie. K útokům dochází i uvnitř
strany.
Tak jsme se na stránkách Haló novin mohli například
dočíst, že stranu je třeba odbolševizovat. Autorem tohoto vskutku odvážného
doporučení byl dokonce nějaký stranický funkcionář. Jak lze odbolševizovat
něco, co nikdy bolševické nebylo? Stranu, která vznikla v chaosu způsobeném
zradou, zbabělostí a neschopností, na troskách kdysi dávno skutečně bolševické
KSČ, kdežto KSČM se už desítky let potácí v názorových zmatcích a drží se nad
vodou hlavně zásluhou disciplinované, ale stárnoucí, síly ztrácející a
ztenčující se členské základny zděděné po KSČ.
Strašení bolševismem tady opravdu není na místě. To
bychom měli přenechat následovníkům Josefa Goebbelse a dalších neblaze
proslulých odborníků na tuto oblast, kterým se podařilo zmást a zastrašit masy
pracujících a nahnat je do imperialistických válek a intervencí.
Není to ojedinělý příklad používání terminologie
našich protivníků. Máme ve svých řadách experty, kteří ohánějíce se pojmy,
čísly a údaji převzatými z prorežimních zdrojů systematicky brání jakémukoli
vybočení z rámce buržoazní demokracie. Také jsou proto zváni do všemožných
diskusí, dostávají možnost vyjadřovat se k aktuálním událostem a jsou citováni,
jako odpůrci všeho starého v KSČM.
Objevují se i materiály, ve kterých se autoři
skutečně snaží o odhalení příčin onoho volebního propadu KSČM. Rozhodně k nim však
nepatří ti, ve kterých se neustálé omílá strašidlo stalinismu, který prý
přetrvává v myslích podstatné části členské základny KSČM. Zase se nám
doporučuje, abychom odsuzovali svou minulost, abychom si prý udělali pořádek ve
vlastním myšlení.
Opravdu máme vidět naši perspektivu v tom
dosavadním spíše sociálně demokratickém lavírování?
Pokud bych měl pojmenovat příčiny ne pouze
volebního neúspěchu KSČM, ale jejího celkového úpadku, určitě bych musel na
prvních místech jmenovat její odtržení od pracujících a neschopnost, či
neochotu vedení pracovat s názory, myšlenkami a náladami členské základny.
Viktor Dinkov