úterý 31. října 2017

Dialog září 2017 (D_334/2017)



Volme ty, kdo jsou na straně proletářů!

Co přinesla Velká říjnová socialistická revoluce národům SSSR a světu
Letos mezinárodní komunistické a dělnické hnutí oslaví 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Tato událost byla spolu s porážkou fašismu v roce 1945 nevýznamnější událostí XX. století. Revoluce, jíž provedl ruský proletariát, otevřela poprvé v dějinách lidstva cestu k výstavbě zcela nové, socialistické společnosti. Také dochází zcela poprvé ke vzniku trhliny ve světové imperialistické soustavě. Revoluční Rusko se vzepřelo všem pravidlům a diktátům světové buržoazie, a svoji politiku vedlo v souladu s potřebami lidu.
Evropa a svět byly v té době zmítány krvavou válkou, vedenou v zájmu vládnoucích tříd, životní podmínky dělníků a ostatních pracujících byly mizerné, národy byly proměněny v hračky v rukou velkých imperialistických mocností a mezinárodní dělnické hnutí bylo v hluboké krizi, zapříčiněné zradou předáků II. internacionály. V takovéto situaci se říjnová revoluce stala majákem naděje, který osvětloval utlačovanému lidu po celém světě cestu k budoucnosti bez krví zbrocených zákopů, nekonečných hodin tvrdé práce v továrně a na poli, bídy, hladu a ponížení. Pojďme se nyní podívat na to, v čem konkrétně říjnová revoluce sehrála zásadně pozitivní roli, jak ovlivnila bezprostředně i v dlouhodobém horizontu historii Ruska a lidskou civilizaci vůbec.
Otázka sociální
Carské Rusko bylo před rokem 1917 chudou zemí, plnou útlaku a nespravedlnosti. Drtivá většina obyvatelstva žila velmi prostým životem rolníků, s veškerou bídou a zaostalostí, který k tomu patřil, daleko pod kulturní a sociální úrovní moderních měst. Nevolnictví bylo sice v Rusku zrušeno roku 1861, ovšem životní úroveň rolnických mas byla stále velmi nízká. Samotný akt zrušení nevolnictví byl navíc proveden tak výhodně pro bývalé feudály a velkostatkáře (rolníkům byl přidělována nejhorší půda, museli platiti „výkup“ z nevolnictví), že krátkodobě životní úroveň vesnického obyvatelstva dokonce poklesla. Jediná skupina obyvatel, které se na ruské vesnici počátkem 20. století dařilo, byla velkostatkářská aristokracie a nově se rodící skupina vesnických obchodníků, tzv. kulaků (toto slovo pochází od ruského výrazu pro pěst, kulaci mnohdy pěstmi vymáhali dluhy od chudých rolníků).
Kromě chudých rolníků se na ruské vesnici také vyskytovala velká skupina bezzemků, nádeníků a vesnických dělníků. Tito lidé byli nuceni prodávat svoji pracovní sílu bohatým rolníkům, aby přežili. Jejich životní podmínky byly podobně mizerné, jak tomu bylo u většiny zbytku vesnického obyvatelstva. Na přelomu 19. a 20. století se v Rusku bouřlivě vyvíjel průmyslový kapitalismus. Obyvatelstvo se masově stěhovalo do měst, aby našlo práci v rodících se továrnách. Tato nově se objevující skupina průmyslových dělníků, kteří v důsledku nevlastnění výrobních prostředků byli nuceni prodávat svoji pracovní sílu vlastníkům kapitálu, byla vystavena tomu nejhoršímu možnému vykořisťování a zbídačování. Pracovní doba se často pohybovala v rozmezí 12, 14 nebo i 16 hodin práce denně. Bezpečnost práce byla nulová, úrazy byly časté a postiženým se nedostávalo žádné sociální péče. Odměny za tuto těžkou, zdlouhavou a nebezpečnou práci byly malé, zajišťovaly dělníkům pouze samotné přežití a schopnost pokračovat ve výkonu práce. Práce žen byla placena hůře než práce mužů, dětská pracovní síla však byla ještě levnější. Bytové a hygienické podmínky pro dělnické rodiny byly příšerné. Ve městech se šířily nemoci a kriminalita.
Životní podmínky většiny obyvatel v západní Evropě a Severní Americe, tedy v nejrozvinutějších částech světa, byly v tu dobu poněkud lepší (v důsledku obrovského tlaku dělnického hnutí v předchozích desetiletích a schopnosti tamní buržoazie ždímat zisky z obyvatelstva porobených národů v koloniích). I tam se však proletariát musel potýkat s vysokou mírou sociální nespravedlnosti, chronickým bojem o základní životní prostředky, dlouhou pracovní dobou, nevyhovujícími bytovými podmínkami atd. Všechny tyto problémy byly ještě umocněny během krvavé imperialistické války v letech 1914-1918. Východní a jižní Evropa byly v této době velkou směsí národnostního útlaku, bídy, zaostalosti a naprosté sociální nejistoty. Zkrátka a dobře, postavení většiny lidu v Rusku a Evropě před a během světové války přinášelo na pořad dne velkou otázku sociální. A právě v tomto aspektu byla říjnová revoluce skutečnou revolucí v nejúplnějším významu tohoto slova. Podívejme se na to, jak zásadně se změnila sociální situace v Sovětském Rusku. Revoluce otevřela cestu k industrializaci země. SSSR podstoupil bolestivou, ale nesmírně obdivuhodnou cestu ze zaostalého obra na hliněných nohou k moderní průmyslové velmoci. Na konci této cesty se SSSR stal zemí, která dokázala při nesmírném vypětí sil porazit Nacistické Německo, rychle obnovit válkou zničené hospodářství, poskytnout rozsáhlou materiálně technickou pomoc osvobozeným zemím při hospodářské poválečné obnově a stanout bok po boku s USA jakožto největší ekonomická síla ve světě. Tento dynamický rozvoj výrobních sil se nemohl neprojevit na životní, sociální a kulturní úrovni sovětských národů. Ano, proces výstavby materiální základny socialismu byl jistě velmi těžký, a život pracujících nebyl v této době lehký. Avšak co všechno získala většina obyvatelstva oproti předchozímu životu? Poprvé v historii Ruska vzniká moderní pracovní zákonodárství, pracujícím vzniká právo na sociální ochranu a péči, je zaveden osmihodinový pracovní den, dochází k urbanizaci, při níž se masy lidí stěhují ze zaostalého venkova do nově vznikajících moderních měst. Dělníci dostávají možnost se plnohodnotně organizovat na pracovišti a vyjadřovat se k problémům spjatým s podmínkami práce. Samotná práce se pak stává nejvyšší hodnotou, oceňovanou všemi poctami, což dávala sovětská společnost vždy silně najevo. Dělníkům, rolníkům a všem pracujícím se dostalo vzdělání, zdravotní péče, dostatku volného času a dostatečně vysoké životní úrovně, což byly předpoklady k tomu, aby se z nich mohli stát plnohodnotní občané, požívající všech kulturně sociálních výdobytků moderní civilizace. Socialistická výstavba vytvořila páteř soudobého Ruska. Obrovské množství postavených továren, chutí, škol, nemocnic, divadel, kulturních domů, silnic a jiných dopravních komunikací umožnilo Rusku definitivně opustiti středověk a naplnit svůj skutečný potenciál světové mocnosti. I přes zločinnou privatizaci z 90. let a přetrvávající nadvládu kapitalismu, se stále nikomu zcela nepodařilo dostat Rusko na kolena a pokořit ruského člověka. Hlavní důvod tohoto stavu je důstojný kulturně sociální standard, který lidé získali v desetiletích výstavby socialismu. Nejskvělejší materiálně technické výdobytky socialismu, jako jsou Moskevské metro, kosmický výzkum, vyspělé vojenské technologie, nebo propracovaný systém těžby surovin v nedostupných končinách ruského východu, se pak ruské buržoazii nepodařilo dodnes zcela rozkrást a zničit. Toto je sociálně ekonomický vliv a odkaz revolučního Října pro Rusko. Jestliže měl na sociální otázku Říjen takto bezprostřední vliv v Rusku, byl všude v Evropě cítit jeho vliv skrze sociální bouře inspirované právě bolševickou revolucí. Proletariát, sužovaný hladem a válkou, zvedal hlavu a požadoval socialismus. Za vše uveďme příklad ČSR, kde v roce 1918 pracující na masových demonstracích požadovali „demokracii politickou a hospodářskou“. V letech 1918-1920 v mnoha evropských zemích musejí vlády ustupovat požadavkům dělnické třídy a jejich spojenců. V ČSR dochází k zavedení osmihodinového pracovního dne, pracující se spontánně začínají podílet na řízení výroby, dochází k zahájení agrární reformy, dochází k posilování práv bytových nájemců atd. I přes porážku, kterou dělnické hnutí nakonec utrpí na počátku 20. let XX. století, z vlny uvolněné revoluční energie se na mnoha místech buržoazie již nikdy zcela nevzpamatuje. Ať už se to projevilo v podobě fatální porážky, kterou buržoazie utrpí po II. světové válce v zemích východní a jihovýchodní Evropy, nebo v podobě fašismu, kterému zoufalá a vyděšená kapitalistická třída dává přednost před socialismem. Dokonce i dnes mnoha buržoazními „vědci“ tolik vychvalovaná Skandinávie činí své první kroky k „severskému socialismu“ (ve skutečnosti se o socialismus nejedná) pod tlakem říjnové revoluce. Na závěr této části řekněme, že „evropský“ životní standard, o který dnes pomalu přicházíme a který není tak bájný jak se nám snaží namluvit, byl vydobyt bojem, nikoliv vlídností vládnoucí třídy. A největšími bojovníky byli bolševici, kteří svoji první velkou bitvu úspěšně vybojovali roku 1917. Říjnová revoluce byla zásadní pro dynamiku evropských dějin XX. století. Nikde se její vliv neprojevil tak silně jako ve změně vztahů mezi vládnoucími a ovládanými společenskými skupinami. Vítězstvím Leninových bolševiků se poprvé do středu zájmu společnosti dostává obyčejný člověk práce. Naším úkolem pro dnešní dobu je na tuto slavnou kapitolu boje utlačovaných tříd proti třídám vládnoucím navázat.
Otázka politická
V mnoha evropských zemích neexistovala na počátku XX. století taková „samozřejmost“, jako je všeobecné volební právo. Masám lidí bylo znemožněno, byť jen formálně se podílet na politické správě státu prostřednictvím voleb, kvůli jejich majetkovému postavení, pohlaví, etnickému či náboženskému původu. V Rakousku-Uhersku jsou zásadní boje pro získání všeobecného a rovného volebního práva vybojovány na masových akcích v letech 1905-1907, inspirovaných příkladem první z velkých ruských revolucí. Když roku 1917 bolševici získávají moc v Rusku, ihned zavádí všeobecné a rovné volební právo. Sovětské Rusko se jako jeden z prvních států na planetě rozhodne dát volební právo i ženám, tedy zhruba polovině společenské populace. Z hlediska možnosti svobodně si volit své zástupce do politických institucí, a být do nich volen, je odstraněna jakákoliv sociální, etnická, či pohlavní diskriminace. Avšak bolševici šli ještě o velký krok dále. Zatímco i v těch nejrozvinutějších západních demokraciích bylo zcela nemyslitelné, aby významnou politickou pozici získal automechanik z Detroitu, dokař z Liverpoolu, nebo rolník z jižní Francie, v socialistickém Rusku je umožněno v praxi každému člověku se plnohodnotně účastnit politického života. Dělníci, horníci, rolníci a všichni pracující se najednou stávali starosty, poslanci, řediteli firem atd. Ano, samozřejmě že nějakou dobu trvalo, než všichni tito lidé získali potřebnou kvalifikaci a zkušenosti pro tyto funkce. Nakonec se však potvrdila demokratická teze, že lidé si dokáží vládnout sami a nepotřebují pro celý přeplacený aparát profesionálních vládců. Zavedení majetkové rovnoprávnosti pak znemožnilo komukoliv ovlivňovat politiku prostřednictvím svého bohatství, stejně jako silně snížilo nebezpečí korupce. Tato demokracie nového typu, demokracie lidová, je velkým politickým odkazem Října pro dnešek. Zvláště dnes, kdy se v pozadí loutkového divadla zvaného „buržoazní volby“ začíná objevovat zápach fašismu a otevřené diktatury buržoazie.
Otázka národnostní
XIX. století bylo věkem probouzení se národů. Lidové masy, které byly několik století pouze bezejmennými nevolníky, připoutanými k půdě svého pána více než k čemukoli jinému, začaly cítit sílu sounáležitosti. Společná historie, jazyk, zvyky, sociální a pokrevní vazby se začaly projevovat ve formě kolektivního národního vědomí. Národy začaly pro sebe žádat svobodu a možnost žít v celistvých, národních státech. V některých případech se tyto požadavky setkali s úspěchem (Německo, Itálie). Avšak malé, ve vývoji zaostávající národy východní a jižní Evropy se staly první obětí soudobého imperialismus. Buržoazie silných států začala bránit svobodnému rozvoji menších národů, a národnostní útlak propletla se zvýšeným sociálním útlakem. Ať už šlo o Rakousko-Uhersko, carské Rusko, Osmanskou říši, nebo velké koloniální říše západních mocností, miliony lidí po celém světě čekali na své osvobození. Socialistická revoluce v Rusku zlomila páteř národnostnímu útlaku v Rusku. Poláci, Finové, Ukrajinci, pobaltské národy, muslimské národy střední Asie, kavkazské a zakavkazské národy, ti všichni se nyní staly rovnoprávnými občany Sovětského Ruska, a v souladu s leninským heslem „práva politické autonomie až k odtržení“ měli možnost vyhlásit své vlastní národní státy. Tyto události znovu posloužili jako inspirace pro Evropu. I přes mnohé úspěšné národně demokratické revoluce po skončení světové války, mocnostmi vytvořený Versaillský systém nehleděl na skutečná přání národů a znovu použil při řešení této otázky princip síly. V mnoha etnicky promíchaných oblastech, kde byla národnostní otázka nejpalčivější (Balkán, Československo, Polsko, západní části Ukrajiny a Běloruska), se tento problém dočkal úspěšného vyřešení až po roce 1945. Každopádně je nutno podotknout, že velkým dějinným paradoxem je to, že mnohé národy, jejichž nacionalisté dnes cítí nejhlubší nenávist k SSSR a socialismu, vděčí za svůj definitivní vznik v moderní podobě právě říjnové revoluci (např. Ukrajinci). Samostatnou kapitolou je pak to, s jakou odhodlanosti a smyslem pro spravedlivost se postavila sovětská vláda k otázce útlaku v koloniích a polokoloniích. Arabské národy, Číňané, Indové, Africké národy, Vietnamci, Korejci, Filipínci, Íránci, těm všem byla adresována výzva k boji proti imperiálnímu útlaku. V následujících desetiletích bude SSSR poskytovat těmto národům velkou morální, politickou a hlavně materiální podporu v jejich boji za nezávislost, stejně jako v jejich snaze postavit své národní státy téměř z ničeho, se stejnými těžkosti, ale i stejnou odhodlaností, se kterou svůj vlastní stát budovali sovětské národy po říjnové revoluci. Národnostní otázka už po roce 1917 nikdy nebyla stejná. Praxe komunistického hnutí ukázala, že cestou k národní svobodě je společný boj národů, pokrokové vlastenectví spojené s důsledným internacionalismem.
Mírová otázka
Není snad ani třeba říkat, jakou váhu měla ve světě tato otázka roku 1917. Tři roky lidé umírali v zákopech a na bojištích, ve válce v níž šlo především o mocenské rozdělení světa. Bolševici byli jedinou silou v Rusku, která žádala bezpodmínečné ukončení imperialistické války. Sovětské Rusko z války vystupuje v roce 1918, více než půl roku před jejím skončením. Mírová vize komunistů pro Evropu a svět je zcela jiná než později vytvořený Versaillský systém, který pouze zasel semínka další války. Leninské heslo bylo „Za mír bez anexí a reparací!“. Mír se v provedení imperialistů stal jen odpočinkem mezi válkami. Mír v provedení komunistů měl vytvořit podmínky pro mírové řešení sporů mezi národy. Nespravedlivá válka, zahájená v zájmu imperialistických mocností, nemohla ve svém výsledku spravedlivě rozhodnout o životě lidových mas. Protože o velkých otázkách doby se nemůže rozhodovat na vzdálených frontách, ale uvnitř společnosti. Jediný boj, který komunisté uznávají, a do kterého vždy půjdou se stejnou vervou, je boj utlačovaných proti utlačovatelům. Pouze v takovém boji se vyplatí přinášet i ty nejvyšší oběti.
Závěr
Sociální spravedlnost, skutečná politická demokracie, národní svoboda, mír mezi lidmi, to vše dnes imperialismus ohrožuje, a za to vše dnes komunisté a jejich spojenci bojují. Velká říjnová socialistická revoluce je nejzářivějším příkladem boje za výše zmíněné hodnoty. I přes dočasnou porážku, kterou komunistické a dělnické hnutí na konci XX. století utrpělo, odkaz Října žije dál, jako morální vzpruha pro celé lidstvo.
Pavel Jankowský, Svaz mladých komunistů Československa

Máme na víc, než je ve volebním programu
Patřím k té části funkcionářů KSČM, kteří nešetří kritikou a současně předkládají návrhy, co a jak v nynější situaci dělat. Jsme krátce před volbami do Poslanecké sněmovny, proto se omezím pouze na připomenutí některých myšlenek a otupím ostří adresné kritiky. Čím více se strana blíží modelu volební strany, čím více stárne a ztrácí masovost, tím více se vedení spoléhá na krátkodobou volební kampaň. V květnu 2016 jsem k tomu na IX. sjezdu mimo jiné řekl: „Nechceme-li však být pouhou volební stranou, pak zvláště výkonné vedení strany musí především říci, co dělat a jak v konkrétních situacích konat, dávat osobní příklad, být na čele konkrétních aktivit obrany a odporu, aktivně organizovat a tvořit politiku zdola i se shora, vést na veřejnosti, v samosprávách a v parlamentu vzájemně propojené a správně načasované akce i kampaně za sociální a politická práva. To je cesta k posílení vlivu ve společnosti a k plnění našeho programu. V situaci, kdy nejsme jedinou silou protestu, existuje vážné nebezpečí, že hlasy odporu přitáhne jiný politický subjekt. Víme, že samotná sociální zkušenost vykořisťovaných a diskriminovaných nestačí, stejně tak nestačí deklarovat jen konkrétní pozitivní cíle.“
Dnes, krátce před volbami opětovně připomínám, že naléhavě potřebujeme překročit práh politické umírněnosti, nedostatku politického důrazu, absence spojení parlamentní a mimoparlamentní práce. Tyto zásady komunistické politiky jsem v krátkém vystoupení zdůraznil i na letošní Slavnosti HaNo, neboť ve sněmovně nestačí jen mluvit, nestačí označovat věci správnými jmény, ale je především nutné, aby se naši poslanci v konkrétních situacích postavili do čela odporu proti aroganci moci. Dovoluji si dodat, že náš volební program není obsahově omezen. Hlásíme se k tomu, že ho budeme nadále rozvíjet. Je naší povinností zvyšovat jeho přitažlivost pro ty, jejichž zájmy hodláme nadále hájit a zároveň vytvářet organizovaně tlak na uskutečnění společenských změn. Jsem přesvědčen, že máme na víc, než je uvedeno ve volebním programu, který byl ÚV schválen až 24. června 2017. Stojí za pozornost, že kandidátní listiny a vedoucí kandidáti v jednotlivých krajích byli schváleni již na 6. zasedání ÚV KSČM, dne 25. března 2017. Dal bych přednost volebnímu programu a teprve následnému schválení kandidátek. Na IX. sjezdu KSČM v Praze jsem dále kritizoval skutečnost, že 3 z nejužšího vedení strany působí zároveň jako poslanci ve sněmovně, což omezuje jejich možnosti při řízení strany. Pokud by byli v říjnových volbách zvoleni všichni kandidující ze 4 členného nejužšího vedení, pak by ve sněmovně potom seděli 4, tedy všichni a doplnila by je předsedkyně Ústřední rozhodčí komise. Výsledky říjnových voleb do Poslanecké sněmovny nám dají objektivní odpověď na to, jaký má KSČM vliv ve společnosti a nakolik je naše strana a její program přijímanou alternativou pro budoucnost. Tuto zpětnou vazbu a vzkaz voličů budeme pečlivě analyzovat a jsem přesvědčen, že nebudu sám, kdo bude žádat přijetí odpovídajících závěrů a opatření. Dnes ale stojí před námi hlavní úkol, jít s maximálním nasazením do volební kampaně a usilovat o důvěru veřejnosti.
Při hlasování využijme svého práva v plném rozsahu, dejme přednostní hlasy těm navrhovaným, u nichž jsme přesvědčeni, že budou zásadově realizovat aktivní a důraznou komunistickou politiku. (Provádí se na volebním lístku KSČM zakroužkováním pořadových čísel před jménem kandidátů, v počtu u jednoho, maximálně až čtyřech kandidátů).
Ivan Hrůza


Revoluce se musí umět bránit (poučení z odkazu VŘSR)
7. listopadu 2017 uplyne 100 let od nejvýznamnější události novodobých dějin - od VŘSR, která představovala a představuje zásadní průlom v procesu emancipace pracujících tříd a porobených národů. Byla to tato revoluce, která převzala od svých předchůdců, francouzských komunardů bojujících na pařížských barikádách v květnu 1871, nejen jejich historické poslání, ale i jejich hymnu – Internacionálu. Revoluční dělnickou píseň, jíž napsal v květnových dnech kontrarevolučního teroru (kdy bylo povražděno – umučeno a postříleno na 30-40 000 komunardů) v Paříži, komunard, dělnický básník E. E. Pottier, nápěv pak složil v roce 1888 dělník P. Ch. Degeyter. Ta se poté stala hymnou následných dělnických a komunistických stran a do roku 1944 byla i hymnou zvítězivších, nových komunardů, dělníků a rolníků, jejich prvého, skutečně nového státu - Svazu sovětských socialistických republik.
To, co je třeba si v dnešní době zvláště připomenout a znovu plně uvědomit a poučit se z toho, je, že jsme společně s dalšími přesvědčenými komunisty a socialisty naprosto podcenili skutečnosti, které nás dovedly do tragické éry obnovy a nadvlády kapitalismu. Znovu si uvědomit, že revoluce jsou objektivně, nejen subjektivně, provázeny kontrarevolucemi, kdy jde z historického hlediska opravdu o tak zásadní otázku, jakou je otázka „kdo z koho?“ Zda zvítězí revoluce nebo kontrarevoluce, kdy u nás po 40 a v SSSR po 70 letech nakonec, bezesporu ovšem jen dočasně, zvítězily kontrarevoluce.  Zapomněli jsme na to, co odhalil K. Marx mj. v sérii článků, které vyšly jako samostatné dílo v roce 1895 „Třídní boje ve Francii 1848 – 1850“, kdy v úvodní poznámce k této práci mj. píše: „Zkrátka: revoluce postupovala vpřed a razila si cestu nikoli bezprostředními tragikomickými vymoženostmi, nýbrž naopak tím, že zplodila sevřenou, mocnou kontrarevoluci, že zplodila protivníka, v boji s nímž strana převratu teprve dozrávala ve stranu skutečně revoluční.“(Marx, K., Engels, B.: Spisy, sv. 7, SNPL, Praha 1959, s. 31)
Tak tomu v podstatě bylo i ve všech předchozích, buržoazních revolucích a do značné míry to platilo i pro VŘSR a platí pro následný vývoj po ní. Ano, uvedené potvrzuje zkušenosti ze všech revolucí, které především představují boj o politickou moc s reakcí, tj. kontrarevolucí, o udržení této politické a tím i ekonomické moci. Tento boj revolučních sil musí být fakticky veden trvale, pokud existují různé pokusy kontrarevoluční sil o zvrat revolučního procesu v kontrarevoluční. Pokud není veden důsledný boj proti všem, tak či onak intenzivním snahám o kontrarevoluční zvrat, nelze nakonec i po řadě desetiletí vyloučit vítězství kontrarevoluce a obnovu kapitalismu.
Po vítězné VŘSR prošel Sovětský svaz celou řadou tvrdých bojů s kontrarevolucí. V prvých letech, při zrodu SSSR, šlo především o rozpoutání občanské války vnitřní kontrarevolucí (bělogvardějci), za účasti jejich pomocníků a spojenců, intervenčních armád 14 zemí tzv. Dohody (Francie, Velká Británie, Německo, Itálie, Československo, Polsko, Rumunsko, Turecko, Řecko, Srbsko, Spojené státy, Japonsko, Čína, Finsko). Na straně Ruska to stálo 7 milionů životů. Toto číslo zahrnuje i úmrtí způsobená hladomorem z roku 1921, vyvolaným i ekonomickou blokádou ze strany kapitalistických pseudodemokracií, namířenou proti SSSR.
Z výše uvedeného vyplývá, že vítězství revoluce v občanské a intervenční válce nebylo snadné. Země byla zpustošena čtyřletou imperialistickou, následně občanskou válkou a tříletou válkou s kontrarevolučními interventy. Reakční síly nespaly a snažily se této těžké, nejen hospodářské situace zneužít. Zejména nespokojenosti rolníků. Proto byly iniciovány kulacké vzpoury (na Sibiři, Ukrajině aj.), organizované bělogvardějci, esery, menševiky (tj. sociálními demokraty), anarchisty a buržoazními nacionalisty.
Nejen to, kontrarevoluční síly přešly k novým, záludnějším metodám boje proti sovětské moci. Začali předstírat, že jsou stoupenci sovětů, odhodily své původní heslo „Pryč se sověty!“ a nahradily jej heslem „Sověty ano, ale bez komunistů!“ Jak povědomé pro nás z roku 1968: „Závodní rady ano! Ale bez komunistů“, „Odbory bez komunistů“! Zcela jasným a nezpochybnitelným projevem této nové taktiky kontrarevoluce byla kronštadtská vzpoura, zneužívající zejména nespokojených nálad maloburžoazních, maloměšťáckých vrstev. Ne náhodou k ní došlo týden před X. sjezdem VKS(b) v březnu 1921. V čele této vzpory stáli bělogvardějci, eseři, menševici a zástupci cizích států. Šlo o to, pod zdánlivě sovětskými hesly svrhnout sovětskou moc, šlo o kontrarevoluci.
Tím peripetie spojená s aktivizací kontrarevolučních sil v rodící se sovětské moci, nekončila. To nejnebezpečnější, nejzáludnější, protože nejméně očekávané, teprve přišlo ve 20. a 30. letech. A to z vlastních řad, od některých původních revolucionářů. Byla to na půdě strany - VKS(b) zformovaná, protistranická a protisovětská opozice – trockisté, „Nová opozice“ Zinověva a Kameněva, trockisticko-zinověvský protistranický blok, bucharinci, bucharinsko-zinověvská a pravičácko (bucharinsko) - trockistická skupina[1], spiklenecká opozice v armádě na čele s Tuchačevským atd. Tato opozice řízená a podporovaná ze zahraničí „korunovanou hlavou“ spiklenců, Trockým (jenž byl za protisovětskou a protistranickou činnost vyhoštěn z SSSR již v únoru 1929), který hrál určující úlohu v kontaktech na západní mocnosti, zejména fašistické Německo, kdy byl dokonce připravován vojenský převrat, na jehož čele měl stanout právě maršál Tuchačevskij.[2]
Tyto skutečnosti zmiňuji proto, že i někteří přední ideologové a funkcionáři KSČM jako hodnotitelé socialistické minulosti, vychází vlastně z antikomunistických, kontrarevolučních interpretací, kterým ovšem dalo jistou legitimitu lživé, zlovolné (neprojednané ÚV KSSS) antistalinské Chruščovovo vystoupení na XX. sjezdu KSSS, v únoru 1956. Hlavními autoritami pro hodnocení oné minulosti se stali buržoazní, antikomunističtí profesoři a profesionální falzifikátoři dějin jako W. R. Hearst, americký tiskový magnát a ultrakonzervativní, antikomunistický publicista, falzifikátor sovětských dějin, stoupenec nacismu a přítel A. Hitlera, který v součinnosti s německými nacisty zahájil v únoru 1935 lživou, pomlouvačnou kampaň o hladomoru na Ukrajině. R. Conquest (anglo-americký „historik“, pracovník Oddělení výzkumu informací (IRD), sekce jejímž hlavním úkolem byla produkce dezinformací v boji proti komunistickému vlivu po celém světě. Po Trockém to byl zřejmě největší antikomunistický a antistalinistický propagandista 20. století. A. Solženicyn ruský spisovatel (monarchista, antikomunista, agent a disident), autor protistalinských knih (románu Jeden den v životě Ivana Děnisoviče a následně Souostroví Gulag), které začal v roce 1962 vydávat v Sovětském svazu se souhlasem a za přímé pomoci N. S. Chruščova. Ten vychytrale a podrazácky použil Solženicynovy texty k boji proti Stalinovu ​​socialistickému dědictví. R. C. Tucker, americký antikomunistický „odborník“ na zkoumání Stalinova života. Jakousi novodobou „Biblí“ antistalinských antikomunistů (zřejmě i v KSČM), falšující skutečné společenské procesy a události revolučních přeměn v SSSR, se stala kniha T. Snydera, Krvavá země, Evropa mezi Hitlerem a Stalinem - Praha 2013.
Pozastavme se zde u zrádné, svými důsledky fakticky kontrarevoluční činnosti N. S. Chrusčova, neboť na základě lží rehabilitoval antisovětskou, protistranickou, trockisticko-bucharinskou opozici atd. a pošpinil (z důvodů své dlouhodobé nenávisti k J. V. Stalinovi, kterou tak podle a pokrytecky po léta zakrýval) sovětskou minulost, v níž přitom působil v nejvyšších stranických a státních funkcích. Podle nových studií a informací mnohé nasvědčuje tomu, že silná osobní antipatie Chruščova ke Stalinovi, byla brilantně využita šéfem CIA Allanem Dullesem, hlavním režisérem nejen informační války proti SSSR, který tak našel slabé a efektivně pro USA využitelné (zneužitelné) místo ve vedení KSSS a SSSR. To se i prokázalo, jak jsem to již výše připomněl, na XX. sjezdu KSSS a v následném vývoji až po Gorbačova, s jeho partou - perestrojku a glasností.
Stalin byl obviněn z represí a „vytvoření kultu osobnosti“. Přitom je velmi dobře známo, že se represí sám Chruščov, fakticky menševik a trockista, aktivně a iniciativně, dá se říci, přímo horlivě účastnil a sám byl jedním ze strůjců vychvalování a velebení Stalina. To mu přitom vůbec nevadilo, aby Stalina obvinil ze všech možných i nemožných hříchů. Ano, vše možné i nemožné bylo Chruščovem využito ke kompromitaci Stalina jako symbolu sovětské epochy. Byl to tak Chruščov a jeho společníci, kdo zasadili devastující úder základům existence Sovětského svazu a socialistického společenství, kdo tak bezprecedentně nahráli domácí i mezinárodní kontrarevoluci. Ne náhodou jeho syn tak často vystupuje v antikomunistických, propagandistických „dokumentech“ zaměřených na pomlouvání a hanobení SSSR.
Za obrovský ideologický a politický problém s velkými negativními dopady lze považovat zejména změnu v ideově politické orientaci KSSS a tím i změny u většiny lidově demokratických, socialistických zemí a značné části MKDH. Při klíčové rolí „šedé eminence“, hlavního ideologa KSSS, M. Suslova, svázaného s nejvyšší garniturou antistalinistů (Chruščov, Mikojan ad.) došlo k velkému obratu v ideovém směřování našeho hnutí. Sovětský stát jako politická moc dělnické třídy ve svazku s družstevním rolnictvem a socialistickou inteligencí na bázi diktatury proletariátu, byl zaměněn tzv. všelidovým státem a proletářská strana, jako strana dělnické třídy a ostatních pracujících se přeměnila ve stran všelidovou (XXII. sjezd KSSS). To vše při frázích o definitivním, nezvratném vítězství socialismu a blízkosti komunismu, v němž měla žít již generace dané éry chruščovovských „vizí“, fakticky opravdových přeludů.
Základními pilíři sovětské moci, se měly stát a staly: všelidová strana a všelidový stát. Menševický ústup před kontrarevolucí byl učiněn, antiříjen byl v nástupu: proletářská strana a sovětská moc byly rozmělněny, k moci (v rámci stranického a státního aparátu) se začal ještě více drát - při frázích o návratu k leninismu, leninským normám stranického života a k tvořivému, nedogmatickému marxismu-leninismu - maloburžoazní a maloměšťácké živly. Živly, před kterými tolik varoval Lenin.
V souvislosti s uvedeným je třeba zdůraznit, že všechny síly, především americké a britské rozvědky, byly zaměřeny na realizaci strategické informační operace „rozbití“ Stalina. Důsledkem první etapy této operace „Anti-Stalin“ (prosazení a šíření antistalinismu, antikomunismu), byl masový úprk od idejí socialismu ve veřejném mínění Evropy a Asie.[3] Tak mohlo bezprostředně po XX. sjezdu KSSS, ještě v roce 1956, dojít k otevřené a barbarsky zločinné kontrarevoluci v Maďarsku a k projevům kontrarevolučních nálad v Polsku. O jedenáct let později, v roce 1968, došlo k „pražskému jaru“, ke kontrarevolučnímu procesu i u nás, v ČSSR.
Teprve tato skutečnost začala „probouzet“ soudruhy chruščovovsko-brežněvovského ražení z falešných snů a iluzí o definitivním, nezvratném vítězství socialismu, o tom, že ještě „tato generace bude žít v komunismu“, že třídní boj u nás již neexistuje, nanejvýš ve sféře idejí a v mezinárodním měřítku jen ve formě koexistence protikladných společenských systémů na bázi mírového soužití, kdy morálně politická jednota strany a lidu je garantem neporazitelnosti socialismu atd. Zároveň to však byla i velká naděje pro antisocialistické síly, maskované hesly o „socialismu s lidskou tváří“, o „demokratizaci“, „demokratickém socialismu“ atd. Ty pak se svými spojenci a nástupci naplno obnažily svou tvář ve vítězné kontrarevoluci, u nás na přelomu let 1989 - 1990. 
V rámci nástupu kontrarevoluce v ČSSR, nalezlo výše uvedené „probuzení“ svůj výraz v řadě jednání a nakonec v Čierne n. T. a v Bratislavě, kde bylo apelováno na vedení KSČ, aby si uvědomilo svou komunistickou, internacionální odpovědnost a řešilo nebezpečnou situaci v ČSSR vlastními silami. To však nebylo ze strany vedení KSČ respektováno, přestože v Bratislavě bylo dohodnuto a spolupodepsáno, že „podpora, ochrana a upevnění socialistických vymožeností, kterých dosáhly národy svým hrdinným úsilím, obětavou prací lidu každé země, jsou společnou internacionální povinností všech socialistických zemí“. „Probuzení“ bylo tedy značně opožděné a společná dohoda nebyla Dubčekovým vedením respektována, až došlo ze strany ostatních socialistických zemí na čele s SSSR k internacionální pomoci v srpnových dnech roku 1968. Tak se, v souvislosti s opožděným „probuzením“, objevila v hlavním referátu na XXIV. sjezdu KSSS, tato slova: „Československé události znovu připomněly, že v zemích, které se daly na cestu výstavby socialismu, se mohou za určitých podmínek aktivizovat vnitřní protisocialistické síly, které v té či oné míře přetrvaly, a dokonce mohou přejít k přímým kontrarevolučním akcím, spoléhajíce na podporu zvenčí, od imperialismu, vždy ochotného se s takovými silami sdružovat.“ (Zpráva o činnosti … XXIV. sjezd KSSS, Nakladatelství Svoboda, Praha 1971, s. 12)
Tragickou skutečností se však nakonec stalo, že v polovině 80. let si vzalo nové „mladší a dynamické“ vedení KSSS a sovětského státu z předchozího vývoje takové ponaučení, že naplno navázalo (za asistence Z. Mlynáře, velkého osobního přítele a poradce M. Gorbačova) na „ideály“ a politiku „pražského jara“. Nová vlna kontrarevoluce v podobě perestrojkové ideologické a politické tsunami, byla spuštěna a organizována právě tímto sovětským vedením na čele s Gorbačovem.
***
   Namístě je třeba zdůraznit, že do perestrojky a následných kontrarevolučních převratů na přelomu 80. a 90. let minulého století, jež vyústily v obnovu kapitalismu ve většině zemí bývalé světové socialistické soustavy, platila pravdivá, historií potvrzená marxistická teze, že vládnoucí třídy se nikdy dobrovolně nevzdávají politické a tím i ekonomické moci. Nejvyšší představitelé KSSS (strany nejen dělnické třídy, ale všech pracujících, prý strany „všeho lidu“, „strany všelidové“) a sovětského všelidového státu, jeho mocenských orgánů, učinili doposud něco v dějinách tříd a třídních bojů naprosto nevídaného. V součinnosti s politickými představiteli největší imperialistické velmoci, USA a se svými spojenci napříč politickým spektrem, stranických a státních orgánů, ve své zemi i v ostatních zemích RVHP a Varšavské smlouvy, zorganizovali kontrarevoluční převraty s cílem obnovy kapitalismu.
Ano, byl to jejich skutečný cíl, i když jsou neustále svými příznivci doma i ve světě, včetně antikomunistických médií neustále omlouváni, že chtěli zachovat, vylepšit socialismus, ale prostě to nezvládli, a prý to ani nešlo (mj. viz Košťál, Z.: Gorbačov a gorbačovština, Dialog č. 328/2016). Mnozí z nich a jejich rodiny se stali ekonomickými a politickými reprezentanty obnoveného kapitalismu (Gorbačov, Jelcin, Ševardnadze atd.). Jelcin a Gorbačov, neboť pocházeli z prostředí kulaků – velkostatkářů, venkovských kapitalistů či maloburžoazie, se vlastně „vrátili“ do jisté pozice svých předků. Ovšem do mnohem vyšší sociálně ekonomické a politické pozice, začlenili se do tzv. nové buržoazie, výstižněji řečeno slovy K. Kosíka lumpenburžoazie.
Dá se říci, že tyto kontrarevoluce byly - kromě Rumunska - „sametové“. To nebylo dáno „humanismem“ vůdců kontrarevolucí (vždyť např. u nás V. Benda by neváhal použít i tanky, následovat svůj vzor Pinocheta), ale proto, že jim byla veškerá moc předána z vůle a za vedoucí úlohy hlavního štábu kontrarevoluce - Gorbačovského Kremlu. Moc jim byla předána záměrně, neboť Gorbačov a spol. si přáli obnovu kapitalismu! Jejich oponenti byli neschopní a naivní břídilové, kteří dokonce do posledních chvil věřili v Gorbačova, a ač to zní šíleně i v Jelcina (např. viceprezident Janajev, šéf KGB Ključkov a další - viz „Gorbačov a gorbačovština“). Je to velká tragédie, ale je to tak. Ano, bez zrádné politiky Kremlu by k ničemu takovému nemohlo dojít!
Nakonec však k nejtragičtější události nejen v dějinách mezinárodního revolučního, komunistického a dělnického hnutí, ale světového dějinného procesu vůbec, došlo. Obrovský, nebývalý rozmach revolučních přeměn ve světě započatý vítězstvím Velkého října - se vznikem SSSR, rozpadem světové koloniální soustavy, s přerůstáním národně demokratických revolucí v revoluce socialistické ve střední a východní Evropě, s vítězstvím revoluce v Číně a s následným vznikem světové socialistické soustavy - byl totálně ochromen a světové socialistické společenství se při zániku největší a nejmocnější socialistické země, SSSR a jeho dalších socialistických spojenců, rozpadlo.
Světová kontrarevoluce, díky své páté koloně v komunistických stranách socialistických zemí, triumfovala. Jak rádi zdůrazňují velcí přátelé „Gorbiho“, nejvyšší představitelé světového imperialismu, oni zvítězili ve studené válce! Oni smetli socialismus a komunismus na „smetiště dějin“. Rádi zdůrazňují, že komunismus, tato „velká utopie“ je dle nich již definitivně mrtva!
Na adresu vůdců kontrarevolučních převratů, sedících tentokrát v jeho nejvyšším štábu v Kremlu, nelze než připomenout slova opětovné vítězky letošních voleb v Německu, A. Merkelové z roku 2003: „Skutečností také je, že jsme si svou antikomunistickou činností nezjednali jen nepřátele. Získali jsme také nové přátele. Tady myslím zvláště na pány Gorbačova, Ševardnadzeho a Jakovleva, jimž jsme zavázáni věčnou vděčností. V duchu antikomunismu se nejednou nezalekli ani zruinování své vlasti. Svým antikomunistickým zaříkáním a spiknutím … uvolnili cestu k tomu, aby 17 mil. Němců mohlo být opět zapojeno do německého národního spolku … bylo dokázáno, že s pomocí lidí typu Gorbačova můžeme rozrušit a zničit i ty nejsilnější komunistické strany.(Řečeno na sjezdu CDU v prosinci 2003; převzato – Dialog č. 195, 3/2004, s. 3)
Závěr
Dědictví Velkého října nejenže přestalo být v zemi jeho zrodu a vítězství rozvíjeno a chráněno, ale tato země se přeměnila z BAŠTY REVOLUCE v hlavní štáb vnitřní KONTRAREVOLUCE (Gorbačov, Jelcin, Ševardnadze, Jakovlev ad.) napojené na kontrarevoluci vnější (Reagan, Bush, Thatcherová a Khol).

Zdeněk Košťál 26. 9. 2017


Martin Peč reprezentoval české třídní odbory na konferenci v syrském Damašku
V syrském hlavním městě Damašku proběhlo odborářské fórum na téma „Solidarita se syrskými pracujícími a syrským lidem proti terorismu, ekonomické blokádě a politice imperiální intervence“ pořádané syrskou odborovou centrálou GFTU, Světovou odborovou federací a Mezinárodní arabskou odborovou konfederací. Konference proběhla pod záštitou prezidenta Syrské arabské republiky Bašára al – Assada.
Zahájení fóra se účastnili tajemník strany BAAS reprezentující prezidenta Sýrie, předseda syrské vlády, ministři, představitelé politických stran, členové Lidového shromáždění a řada osobností z politického, společenského a mediálního života.
Konference se účastnili delegáti třídních odborů z asi 60 zemí světa. České třídní odbory ČSOMS reprezentoval mladý komunista Martin Peč, spolupracovník našeho komunistického listu „Dialog“.
Kromě projevů delegátů a pozdravů z jejich domovských zemí se diskutovalo na čtyři témata:
1. Syrská vytrvalost v boji proti terorismu a solidarita se syrskými pracujícími a syrským lidem
2. Ekonomický terorismus reprezentovaný ekonomickými sankcemi a jeho dopad na lid, pracující a vývoj cen
3. Úloha komunitních organizací, sil a médií při konfrontaci s fanatickou mentalitou a jejich role při odhalování nebezpečí civilizovaným společnostem
4. Hospodářské a sociální důsledky války v Sýrii a morální odpovědnost zemí zapojených do agrese při financování obnovy a řešení sociálních a ekonomických dopadů a úloha mezinárodní solidarity k dosažení tohoto cíle
Martin Peč se v diskusi distancoval od protisyrské politiky, od počínání proamerické intervenční koalice a od souhlasu české politické reprezentace s jejím počínáním. Mj. řekl:
„Rád bych z tohoto místa připomenul tradiční česko a československo – syrské vztahy, historické vztahy přátelství a spolupráce, bratrství pracujících tříd našich národů. Chci připomenout, že i když byly tyto vztahy budovány za socialistického systému v Československu, nejsou minulostí. I přes proimperialistická vyjádření českých vlád, i přes dlouhodobou podporu imperialistické politiky a sionismu ze strany kapitalistického režimu, i přes souhlas pravice a zrádců ze sociální demokracie s imperialistickou agresí proti syrskému lidu stojí nejen čeští komunisté a třídní odboráři na straně syrského lidu v jeho boji s terorismem a imperialisty. Věříme ve spravedlnost, věříme, že imperialismus tvrdě zaplatí za krev syrských mučedníků.“
„Víte, že se od pádu socialistického systému potýkáme jako třídní odbory s řadou problémů. Nejsme bohatí jako zkorumpované odbory sociálnědemokratických bossů, těchto sluhů kapitalismu v Česku. Nemáme takové zázemí. Nepodporují nás vládní strany, nepodporuje nás oligarchie ani imperialistická Evropská unie. Nejsme členy tripartity, která obelhává pracující a kolaboruje s kapitalisty. Ale jsme bohatí jinak: morální převahou, třídním uvědoměním, jasností našich protikapitalistických a antiimperialistických postojů a solidaritou spojenou s internacionalismem. To je naše bohatství. A jedna z největších výhod, s velkým štěstím a radostí, je spojena možnost být členy velké rodiny Světové odborové federace a mít zde možnost vyjádřit bratrství českých třídních odborů s našimi trpícími soudruhy, ať už jsou ze Sýrie, či z jiné země tohoto regionu a trpí imperialistickou válkou, sionistickým rasismem nebo reakční diktaturou.“
Fórum bylo i dobrou příležitostí pro setkání a rozhovor s generálním tajemníkem Světové odborové federace George Mavrikosem, generálním tajemníkem syrské odborové centrály GFTU Jamalem Kadrim či s delegáty z Rakouska, Itálie, Brazílie, Ruska, Luhansku, Německa a z řady arabských zemí. Všichni delegáti ocenili vysokou úroveň organizace akce i syrskou pohostinnost.
Delegaci účastníků Mezinárodní odborové konference o solidaritě s pracujícími a lidem Sýrie v jejich boji proti terorismu, blokádám, hospodářským sankcím a imperiální intervenční politice včetně Martina Peče přijal syrský prezident Assad.
Během setkání prezident Assad hovořil o důležité úloze lidových organizací a sociálních sil při zvyšování povědomí a varování před nebezpečím terorismu, který se šíří po celém světě, včetně zemí, které ho podporují, a také jejich role při zvyšování povědomí o negativních důsledcích nemorálního hospodářského embarga, které porušuje mezinárodní a humanitární právo, které ukládají určité velmocenské síly, které se snaží ovládnout národy, které se stále hlásí k jejich svrchovanosti a nezávislému rozhodování.
Martin Peč v rozhovoru se syrským prezidentem v krátkosti promluvil na téma Československo a česko-syrských vztahů a vyjádřil přesvědčení o budoucím navázání na historické tradice vzájemných vztahů obou zemí a znovuzahájení politické, ekonomické a kulturní spolupráce.
V rozhovorech po návratu ze Sýrie soudruh Peč shrnul své dojmy:
„Bašár al-Assad je opravdu důstojná hlava státu. Byl to zvláštní pocit, protože já jsem v životě takovou důstojnou reprezentaci vlastního lidu nezažil. Mezi lidmi má přirozenou úctu. Je to bojovník, je to samozřejmě diplomat a především je to člověk, který si je vědom své odpovědnosti za národ. Ale v osobním kontaktu je to velmi sympatický, kultivovaný a inteligentní člověk, velmi otevřený, se zájmem o diskuzi. Nepostřehl jsem u něj sebemenší stopy povýšenosti nebo arogance moci, naopak spíš skromnost, která je znakem velkých osobností.
Kromě konference, kde jsme my z Evropy, arabských zemí, Afriky nebo severní a jižní Ameriky byli shodných názorů, stejné krevní skupiny, jsme se mohli setkat s místními občany při putování centrem města. Musím uznat vzájemnou úctu lidí, opravdu slušné chování, nesmírnou vstřícnost prodávajících v obchodech nebo obsluhy v restauracích. Můj pocit je ten, že tamní lidé rozlišují podstatné od nepodstatného. Poznali válku a chtějí mír. Chtějí porazit terorismus a jsou proti přítomnosti proamerické koalice. Každý samozřejmě chce žít důstojně. Tomu ve značné míře brání sankce, které syrský lid zbídačují.
Prezident Sýrie  má většinovou podporu ve společnosti. Nejde jen o to, že jeho fotografie jsou skoro všude, samolepky s jeho portrétem mají lidé na autech. Ani jeden plakát nebyl poničen. Syrská armáda má velkou úctu ve společnosti. Nikdy jsem se nesetkal se snahou dělat zbytečné průtahy nebo problémy. Nikdy jsem neviděl žádnou aroganci. Naopak jsem se vždy setkal s přátelským a vstřícným přístupem. Přitom řada z vojáků na check pointech se vrátila z fronty nebo ze svých měst, kde jim teroristé zabili rodiče, ženy nebo děti.
Sýrie je dost odlišná od toho, co vidíme na záběrech ze Saúdské Arábie nebo Kataru. Islám je jedno z více náboženství, řada žen chodí i bez šátku, řada z nich vnímá šátek jako kulturní prvek, část tradice, nikoli jako projev fundamentalismu. Společnost je zde moderní a stabilní. Sýrie je silně sekulární. Islámští duchovní jsou umírnění. Někteří za tu umírněnost platí životem při střetu s importovanými fundamentalisty. Křesťané se těší úctě. Žije zde dvoutisícová židovská menšina. Ale hlavní pro Sýrii je jednota. Státní ideologií není náboženství, které vede k fundamentalismu. Je to nacionalismus, arabská jednota. Nacionalismus zde není brán jako šovinismus, ale jako pokrokové vlastenectví spojené se socialismem. Byly to protisocialistické síly, konkrétně Spojené státy, které začaly podporovat fundamentalisty. Terorismus je jejich dílo.
Sýrie zase stojí na nohou. Rozestavěné bytové domy budou postaveny, armáda se přibližuje vítězství a země přistupuje k obnově. Chápu komplikace. Válka přinesla otřesné ztráty. Ale při všech těžkostech jsem optimista.”
-r-


Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska k stávkovému boji dělníků a ostatních pracujících ve Francii
Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska s napětím sleduje zápas francouzských pracujících za odmítnutí protilidových asociálních a politických opatření a boj proti liberalizovanému zákoníku práce. Prosazuje to režim prezidenta Macróna ruší, jenž ruší bez náhrady práva dělníků a ostatních pracujících vybojovávané po celé generace dělnickou třídou.
Předseda OSČMS Stanislav Grospič v dopise francouzským odborářům zdůraznil, že dělníci, pracující v České republice i Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska jsou v tomto boji solidární. Napsal: “Váš současný boj je bojem i za naše práva. I u nás se snaží vláda prosadit protilidová opatření v pracovním právu a sociální oblasti.  Je to scénář tvrdého neoliberálního kapitalismu reprezentovaný vládnoucími elitami Evropské unie a jejími členskými státy.”

komentář : vypnuto
Levá perspektiva ve spolupráci s Komunistickým svazem mládeže a Alternativou zdola uspořádala v jižních Čechách ve dnech 24. – 27. srpna 2017 osmý Antikapitalistický kemp, navazující na obdobná dřívější setkání české i zahraniční radikální levice. Společně s nimi šlo už o devatenáctý ročník akce.
Desítky účastníků vyslechly za čtyři dny více než deset přednášek, následovaných bohatou diskusí. Mnoho významných témat bylo prodiskutováno také v neformální části.
Boj za mír na prvním místě
Program, moderovaný Nikolou Čechem z Levé perspektivy, zahájil ve čtvrtek 24. srpna Milan Krajča z Českého mírového hnutí tématem Imperialismus a válka. Upozornil na vzrůstající válečné hrozby ze strany USA, státu s největšími výdaji na zbrojení, který má přes 700 vojenských základen v zahraničí (z asi tisíce zahraničních základen různých zemí ve světě celkem). Iluzorní představy části levice o Donaldu Trumpovi se ukázaly jako liché. Ve všech základních oblastech dnes jedná opačně, než deklaroval v předvolební kampani. Vyhrožuje vojenskou agresí Korejské lidově demokratické republice a Venezuele a požaduje posílení vojenské přítomnosti v Afghánistánu, kde okupace nesplnila nic z deklarovaných cílů.
ČR je součástí vojenských manévrů, agresí a okupací, především vzhledem ke svému členství v NATO. Při zostřující se válečné hrozbě se ukazuje naprosto chybným zrušení základní vojenské služby. V závěru své řeči přiblížil aktivity Českého mírového hnutí a Světové rady míru, které je členem.
Jan Kelbich z Levé perspektivy referoval na téma Šmejdi a jak se jim bránit. Seznámil přítomné s některými klamavými a nepoctivými obchodními praktikami k dosažení zisku, jež lze za současné legislativy velmi těžko postihovat.
K mezinárodní politice: Ukrajina i Turecko
Páteční program patřil především přednáškám o situaci na válkami zmítaném Donbase. Politickým a sociálním aspektům občanské války na Ukrajině se věnovali Ctirad Musil a Jaromír Vašek. V zasedací místnosti byla umístěna výstavka ilustračních fotografií Jaromíra Vaška a donbaských autorů.
Ctirad Musil přiblížil dějiny území a současné občanské války. Povstalci proti kyjevské vládě byli na většině území potlačeni. Ačkoli je frontová linie ustálena, stále na ní dochází k přestřelkám. Nicméně řada branců se vyhnula odvodu do ukrajinské armády útěkem nebo dezertovala. Dnešní lidové republiky Donbasu jsou dohromady menší než ČR. V Doněcké a Luganské lidové republice došlo ke znárodnění části podniků. Musil přiblížil slovem i fotografiemi protifašistickou konferenci, které se na Donbase v minulém roce účastnil.
Jaromír Vašek hovořil o svých třech návštěvách Donbasu, přičemž dvakrát zde pobýval jeden měsíc a v tomto roce tři měsíce. Promítl a okomentoval řadu souvisejících snímků a video. Mezi jeho aktivity patří kromě vedení Společnosti přátel Doněcké a Luganské lidové republiky také úsilí o zřízení českého kulturního koutku v Lugansku. Na politice mezinárodně neuznaných lidových republik Donbasu ocenil např. to, že děti jsou vychovávány v duchu kolektivismu, vedeny k četbě a jejich letním pobytům slouží velké prázdninové tábory. Vzniklo mnoho dětských hřišť, je obnovována infrastruktura.
Občanům lidových republik nejsou vydávány nové ukrajinské doklady, po skončení platnosti starých tedy nemohou cestovat nikam kromě Ruska a Běloruska.
Před večerním blokem besed o situaci v Turecku proběhla procházka po okolí kempu spojená s návštěvou muzea.
O vztazích Turecka a Evropské unie pohovořil poslanec Evropského parlamentu Jaromír Kohlíček. Nastínil turecké dějiny a osídlení. V současnosti jen v Německu žije 3,5 milionu obyvatel tureckého původu, z toho zhruba půl milionu Kurdů. Turečtí pracující v Německu jsou aktivní v komunistickém hnutí i v odborech. Kritizoval nedemokratický režim v Turecku, kde po léta byla uplatňována politická úloha armády, tvrdě potlačující jakoukoli opozici, a do parlamentu se mohly dostat jen strany s více než 20 % volebních hlasů. Pracovní standardy v Turecku jsou středověké a vymahatelnost lidských práv velmi nízká. Teprve za vedení Erdogana byl povolen kurdský jazyk, ale zůstává snaha Kurdy rozdělit mezi okolní státy.
Současné Turecko a jeho pokrokové hnutí představila Ezgi Altinisit z Komunistické strany Turecka. Uvedla, že není pravděpodobné, že by pokus o převrat v minulém roce proběhl bez souhlasu nebo dokonce pokynu USA. Lze říci, že režim v Turecku je fašismem zaštiťujícím se demokracií. Každý kromě Erdoganovy kliky je považován za „teroristu“. Turečtí komunisté věnují velkou pozornost kurdskému hnutí, proti kterému Erdogan vede krutou válku. Naneštěstí kurdští vůdci hledali podporu u vedoucích představitelů Západu. Většina vedoucích kurdských představitelů je dnes vězněna. Komunistické strany a organizace mají dohromady jen desetitisíce členů, kdežto Erdoganova strana jich má miliony, ale většinou jsou to členové pro výhody, a nikoli z přesvědčení.
Feminismus, sověty, radikální levice, průmysl 4.0 a hrozba feudalizace
Nejpestřejším dnem přednášek byla tradičně sobota.
Dopoledne promluvila Zuzana Geiger o socialistickém feminismu. Dle jejích slov je socialistický feminismus trojím bojem: proti kapitalismu, za progresivní interpretaci uvnitř feministického hnutí a uvnitř levice. Socialistický feminismus pracuje s historickou analýzou a vychází z poznání, že nerovnost vychází z vlastnictví výrobních prostředků. Útlak žen je nedílnou součástí kapitalismu. Kapitalismus neoceňuje reprodukční práci a smysluplné lidské vztahy. Vyzvala ke spojení ženského a třídního boje. Kritizovala vyhrocený individualismus a konzumerismus. Ocenila zlepšení postavení žen za socialismu.
Tématu sovětů a ekonomické participace se u příležitosti letošního 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce věnoval Marek Kaiser. Přiblížil dějiny sovětů (rad), podle kterých byl nazván celý systém. Jejich základním přínosem bylo zastoupení potlačených složek obyvatelstva v rozhodovacím procesu. Sověty byly inspirovány některé participační rozpočty v Latinské Americe. V ČR se oproti tomu v participativních rozpočtech rozhoduje jen o nepatrné části výdajů. V Brazílii existují kromě participativních rozpočtů i rady. Tato forma zastoupení představuje přímější zastupitelskou demokracii. Řečník shrnul, že Karel Marx vytvořil revoluční teorii pro potlačované a vykořisťované, ze které vzešly sověty a Říjnová revoluce. Komunistické hnutí se musí zastávat utlačovaných v souladu s Marxovými myšlenkami.
Za slovenské účastníky promluvil o radikální levici na Slovensku Peter Dinuš z Ústavu politických věd Slovenské akademie věd a Frankelovy společnosti. Zhodnotil dějiny slovenského komunistického hnutí po r. 1989 a zhodnotil jeho současné hlavní subjekty, KS Slovenska a Vzdor – stranu práce. Na Slovensku byl vývoj historické KS oproti českým zemím odlišný její transformací do tzv. Strany demokratické levice a následným sloučením s vládním Směrem – sociální demokracií, který převzal její majetek. Nová KSS, vzniklá v r. 1992, se dostala do parlamentu jen na jedno volební období. V r. 2005 se z ní odštěpil Úsvit Jana Hopty, který působí jen regionálně v Humenném. Vzdor – strana práce vznikla v r. 2013 nejprve jako hnutí. V následujících letech proběhlo několik společných setkání pokoušejících se koordinovat komunistické organizace. Slovenská veřejnost o komunistickém hnutí téměř neví. Socialismus je antikomunistickým režimem cíleně diskreditován. Nostalgie po ČSSR je zřejmě větší než v českých zemích.
Českou radikální levici zhodnotil Mirko Honcovič z Marxistické alternativy. Je nutno budovat předvoj, ale nikoli sektu, řekl. Zdůraznil nezbytnost názorové jednoty, organizovanosti a vstupu do organizací, kde jsou mladí pracující a studenti, které můžeme ovlivnit.
V bloku Perspektivy současného kapitalismu – socialismus, průmysl 4.0, nebo feudalizace a barbarství? promluvili Ondřej Kazík z Komunistického svazu mládeže a Ctirad Musil. Kazík přednesl Marxovy teze o automatizaci a nadhodnotě. Tendence k nahrazování lidí stroji vyplývá z kapitalistického využití průmyslu od počátku. Je těžké odhadnout přesný charakter technologií do budoucna, nicméně nahrazování lidské pracovní síly není takovou hrozbou, jak někdy bývá prezentováno. Podmínkou zavedení stroje je, aby byl levnější než nahrazovaná pracovní síla.
Ctirad Musil uvedl, že po krachu kapitalismu může dojít z ekonomického hlediska k obnově feudalismu. Kapitalismus sahá k feudálním zvyklostem, k pronajímání. Zaměstnancům je placeno vzdělání, ale poté musejí pracovat určitý počet let za stanovených podmínek jako v nevolnictví.
O ekonomické demokracii
Nedělní přednášku zajistila Ilona Švihlíková z Alternativy zdola. Zmínila, že zaměstnaneckou participaci mají v programu KSČM, ČSSD a Zelení, ale není pro ně prioritou. Ze strany státu o ni není zájem. Alternativa zdola získává informace od družstevníků a usiluje o rozšíření a posílení družstevnictví. Vzhledem ke státem šířenému antikomunismu však mají družstva špatný obraz jako „bolševická JZD“, ačkoli existují a mohou existovat nejen v zemědělství a první z nich vznikla více než sto let před rokem 1948.
Ekonomika je v ČR založena na velkých firmách vlastněných zahraničním kapitálem, což není stabilní, protože jde o pyramidu postavenou na špičku. Finanční družstevnictví bylo zcela zničeno. Bytová družstva jsou legislativně paralyzována a na okraji zájmu, ačkoli předražené bydlení je varující. Zemědělská družstva čelí snahám nepřátelského převzetí a koncentrace v rukou velkokapitálu.
Zaměstnanecká participace snižuje nerovnost a přispívá k suverenitě ekonomiky. V závěru řečnice vyzvala k podpoře zákona o zaměstnanecké participaci, možnosti převzetí krachujících firem zaměstnanci a rozšiřování povědomí o úspěšných družstvech.
Letošní Antikapitalistický kemp se stal významným setkáním pokrokových, socialisticky orientovaných lidí. Pozvedl hlas proti imperialismu, proti válce, za mír a socialismus, a z různých úhlů pohledu nastínil možnosti, jak dosáhnout lepší budoucnosti.
Prokop Haken


PANORAMA
K projevu Donalda Trumpa v OSN
Americký prezident Trump přišel 19. září poprvé na Valné shromáždění OSN a hned se štvavým vystoupením postavil po bok svých předchůdců v úřadu v časech studené války. Svým slovníkem je možná ještě překonal. Zcela potvrdil zprávy, že pod tlakem establishmentu se stává jeho „hlásnou troubou“.
Výstižně Trumpův projev komentovala Tereza Spencerová (ParlamentníListy 21. 9.): „Uchoval si svůj humpolácký jazyk z twitteru, a třeba když o severokorejském Kimovi mluvil jako o „rakeťákovi na sebevražedné misi“, měla jsem pocit, že americký prezident haleká někde na tržišti a ne na půdě OSN. Když začal sebechvalným výčtem, jak se má Amerika dobře, jak tamní trh a akcie k nebesům rostou, zatímco jiné části světa „jdou do pekla“, doufám, že to neslyšely ty desítky tisíc lidí, co přišli při nedávných hurikánech o všechno, a vlastně ani většina ostatních Američanů - poslední statistiky říkají, že jen 25 % z nich má úspory přesahující 10 tisíc dolarů, čili kdysi silná střední třída v USA fakticky přestala existovat. A když se Trump chlubí tím, že dá na armádu přes 700 miliard dolarů, ale současně stát ruší a osekává většinu sociálních programů, protože na ně „nejsou peníze“, lze shrnout, že jen tak klasicky blábolil.
Zvláštní bylo, že ve svém projevu Trump 21krát použil pojem „svrchovanost“, ale zároveň dodal, že některé národy samy o sobě rozhodovat nesmějí. Jeho osobní „osou zla“ se staly Írán, Venezuela, Kuba a Severní Korea. Když ale hrozil Severní Koreji „zničením“, hrozil spíš OSN. Pokud světová organizace odmítne všechny další americké požadavky na sankce a blokády, padne vina za zničení Koreje na ni. Trump i lidé z jeho okolí pravidelně opakují, že vyčerpali „veškeré možnosti“, jak Kima donutit vzdát se svého jaderného arzenálu. Veškeré možnosti, ovšem s výjimkou rozhovorů a diplomacie. Tím nutí severokorejský režim k tomu, aby usiloval o „paritu“ v jaderných silách a předešel tak americkému útoku. A přežil.
Důležité je, že Peking stanovil „červenou linii“. Pokud Spojené státy na severní Koreu zaútočí, vojensky se do věci vloží. Trump přitom zřejmě Čínu dál vnímá jako možná jediného důstojného partnera pro USA
a pořád má na programu listopadovou návštěvu Pekingu. Nevím, kam až to Trump hodlá slovně i sankčně proti Kimovi dotáhnout, třebas ale zvyšováním napětí na čínském „zadním dvorku“ chce donutit Peking, aby tu jeho slavnou a skvělou Ameriku tak ekonomicky a obchodně neválcoval…
Zkrátka, Trumpův projev mě zklamal. Byl velkohubý, arogantní a plný lží a volbou témat připomínal spíš snahu ukojit domácí neokonzervativce, demokraty a vojenskoprůmyslový komplex než oslovit svět", píše mimo jiné Spencerová. Byť se autorka důsledně vyhýbá správnému názvu KLDR, myslím, že její názory stojí za přečtení.
A vůdce KLDR neuráží, jak si dovolil 24. 9. v ČT poslanec KSČM Alexandr Černý, když v debatě s ministrem obrany Stropnickým uvedl: „Kim Čong-Un je podivín, kterého by bylo dobré nahradit“. Nadzvedl mě zase jednou ze židle. Pokud Černého slova jsou schválenou linií vedení KSČM, nevidí si ani na špičku nosu.
USA ovlivňují prezidentské volby v Rusku
Soubor sankcí amerického Kongresu podepsaný v létě prezidentem Trumpem je nastaven tak, aby ovlivnil prezidentské volby v Rusku, které se mají konat 18. března 2018. Upozornil na to Ruslan Ljapin v Eurasia24 s využitím zdroje RIA Kaťuša.
Článek 241 druhé části zákona o sankcích říká: „ministr financí USA po souhlasu s ředitelem národní rozvědky a šéfem Státního departmentu (ministrem zahraničí) nejpozději do 180 dní od přijetí zákona a následně každoročně musí předložit příslušné komisi Kongresu seznam všech oligarchů a všech tzv. polostátních organizací Ruské federace. V něm musí být uvedeny údaje o jejich „blízkosti“ k Vladimiru Putinovi a druhým členům ruských vládnoucích elit; u těchto osob musí být určen rozsah stavu jejich majetku i zdrojů příjmů; soupis všech jejich příbuzných včetně manželek, družek, dětí, rodičů a všechna jejich aktiva včetně investic a obchodních zájmů“.
Tato lhůta 180 dnů uplyne v březnu příštího roku, tedy krátce před volbami. Staví tak ruské oligarchy před volbu: buď prodat Rusko a zachránit „své“ peníze nebo zůstat v Rusku a sdílet s ním všechny jeho obtíže. USA chtějí postavit proti Putinovi celou armádu ruských oligarchů tím, že ohrozily jejich zájmy bez ohledu na to, zda žijí nebo nežijí v Rusku, ale majetek v zahraničí je zapsán na ně nebo členy jejich rodin.
Rusko má zcela kapitulovat, vzdát se Donbasu a Krymu, opustit své spojence v Sýrii, zpřetrhat spojenectví s Čínou. A jen s takovým Ruskem a la začátek devadesátých let, který odkývá všechno, je Trump ochoten se přátelit. Vydírání skrze oligarchy je poslední „level“ útoku, prostředek velmi efektivní a vyzkouše“ý na takových osobách jako byl Saddám Hussajn, kdy nejprve koupili jeho ministry a generály a pak „našli" chemické zbraně. 
Příští jaro pro prezidenta a většinu národa nastane moment pravdy. Budeme muset jasně říci, kdo jsme: suverénní stát nebo jen surovinový přívažek Západu jako za Jelcina? Úplná kapitulace a vláda loutkových oligarchů může v naší ohromné a mnohonárodnostní zemi spustit takové procesy, že bychom mohli Doněcku či Damašku jen závidět“, zdůraznil Ruslan Ljapin.

Referenda o nezávislosti za kapitalismu
Národnostní program ruských bolševiků vycházel z práva sebeurčení národů až do odtržení. Například když koncem roku 1917 vyhlásilo Finsko nezávislost na Rusku, Leninova vláda ji uznala, přestože v čele Finska tehdy stála buržoazní vláda.  Po pádu Sovětského svazu a evropských socialistických zemí se práva národů znovu stala hříčkou v rukách světového velkokapitálu. Pokud se mu to hodí, jako v případě kosovských Albánců v devadesátých letech, pak formální nezávislost podporuje. V ostatních případech vyhlašování nových států, respektive referendům o nezávislosti, urputně brání. Svědčí o tom události kolem referend v Kurdistánu a v Katalánsku.
Iráčtí Kurdové vyhlásili referendum o nezávislosti krátce po vítězství nad Islámským státem. Domnívali se, že právě to jim dává morální právo rozhodovat o svém osudu samostatně. Připomeňme, že Kurdové jsou považováni za nejpočetnější národ bez vlastního státu historicky rozdělený na území Turecka, Sýrie, Iráku a Íránu. Nezávislost iráckého Kurdistánu by možná nevadila, pokud by na jeho území nebyla bohatá ložiska ropy a pokud by se sousední státy nebály, že jeho příklad bude inspirovat i „jejich“ Kurdy.
Turci ostatně šli tak daleko, že existenci „tureckých“ Kurdů popírali vůbec a vydávali je za „horské Turky“. Mezi v Turecku zakázanou literaturu ještě začátkem devadesátých let patřil román Karla Maye „Divokým Kurdistánem“. Protikurdské postoje Turecka měly podporu USA a Západu vzhledem k tomu, že mezi „tureckými“ Kurdy přes vládní násilí má velký vliv marxistická Strana kurdských pracujících.
V iráckém Kurdistánu je tomu jinak. Tam rozhoduje šéf Kurdistánské regionální vlády (KRG) Masúd Barzání. Jeho klan prolezlý korupcí kontroluje i těžbu ropy. Před referendem KRG vyváželo 200 - 300 tisíc barelů ropy denně. Zahraniční koncerny, především americké, ruské a norské, uzavřely v uplynulých letech s KRG lukrativní těžební smlouvy. Tamější zásoby ropy se odhadují na 45 miliard barelů a mají být šestými největšími na světě. Náklady na těžbu tam jsou přitom neuvěřitelně nízké - okolo dvou dolarů za barel - což při světových cenách kolem 50 dolarů za barel představuje zisk snů. Tomu částečně mohou odpovídat i příjmy z daní a o ty především jde jak Barzánímu, tak vládě v Bagdádu.
Obdobné motivy najdeme i v případě katalánského referenda. Připomeňme si, že jde o historickou oblast s vlastním jazykem i kulturou již od středověku. Autonomii získalo po vyhlášení republiky ve Španělsku ve třicátých letech a znovu po pádu frankistického režimu. Katalánská metropole Barcelona s více než 3 miliony obyvatel je druhým největším městem Španělského království. Počtem obyvatel okolo 7,5 milionů je Katalánsko druhým nejlidnatějším regionem království. Ještě výraznější je ekonomický přínos - žádné z dalších 16 autonomních společenství není tak výdělečné jako Katalánsko.
Snaha diktátora Franca o zničení katalánské národnosti nakonec vedla k jejímu posílení. Přes odpor centrální vlády v Madridu se postupně míra autonomie zvyšovala, až si Katalánci vybojovali vlastní vládu v čele s prezidentem, vlastní finanční správu i soudnictví a od roku 2006 odvádí méně peněz do španělského rozpočtu. Snahu o úplnou nezávislost zdůvodňuje katalánské vedení mimo jiné tím, že s ním Madrid odmítá jednat.
Právně bylo vyhlášení referenda podle španělských zákonů a rozhodnutí španělského ústavního soudu zřejmě nelegální. Pokud však možná do konce září neměli stoupenci katalánské nezávislosti většinu, po událostech 1. října ji asi brzy získají. Nahrává jim teror rozpoutaný španělskou pravicovou vládou Manuela Rajoye. 
Střelba španělské policie zakázanými gumovými projektily a mlácení voličů obušky i zabavování volebních lístků a uren vykopává mezi oběma stranami hluboký příkop. Slova španělské vicepremiérky Saenzové, že policie zakročila „profesionálně, pevně a přiměřeně“, může přes 800 raněných (podle zpráv z večera 1. 10.) považovat za výsměch. Pokud vláda v Madridu a katalánské vedení budou nadále tak nekompromisní, konflikt hrozí přerůst v občanskou válku.

Pyrrhovy volby
Německé parlamentní volby skončily velkým propadem stran dosavadní vládní koalice. Angela Merkelová sice zvítězila a má šanci stát se počtvrté kancléřkou, což před ní dokázali jen Konrad Adenauer a Helmut Kohl, nicméně výsledky CDU/CSU i SPD byly nejhorší od roku 1949. Po fiasku francouzských socialistů je propad německé sociální demokracie na 20 % dalším varováním, že přisluhovat kapitalismu se dlouhodobě nevyplácí.
Rozdíly mezi předvolebními průzkumy a konečnými čísly vedly mnohé komentátory k přirovnání s vítězstvím epeirského krále Pyrrha, který sice zvítězil nad Římany roku 279 př. n. l. v bitvě u Auscula, ale po ohromných ztrátách ztratil celé tažení. Obdobně Angela Merkelová dostala studenou sprchu, i když navenek se tváří dál sebejistě. Sestavit novou vládu, pravděpodobně v koalici s liberální FDP a se Zelenými, nebude mít snadné. Zejména v otázkách životního prostředí, ale i vztahů k sankcím vůči Rusku a v přístupech k reformě EU, prohlubující její integraci, panují mezi těmito stranami nemalé rozpory.
Po v červnových volbách v Británii i výsledky německých voleb svědčí o ztrátě důvěry spojené s dopady krize v EU. Soudobý systém nadvlády kapitalismu se vyčerpává a buržoazní elity hledají nová východiska. Díky roztříštěnosti a nedůslednosti protikapitalistických stran a hnutí to mohou být východiska na úkor pracujících.
Nepřeceňoval bych sice úspěch protiunijní a protiimigrační AfD - jejímu „vpádu“ do Spolkového sněmu s třetím nejvyšším počtem hlasů nahrály svou politikou sama Merkelová a zkostnatělé, k lidem hluché bruselské elity - nicméně by měl být varováním. „Hnědé“ a „černé“ podhoubí nebezpečně bují po celé Evropě.
„Úspěch AfD je dán nejen její protiimigrační a populistickou rétorikou, ale také rozdílnou životní úrovní ve východní části Německa. AfD sesbírala všechny protestní hlasy. Nešlo ani tak o programové priority jako o protest občanů vůči chybám německé vlády i EU“, soudí místopředseda poslaneckého klubu ČSSD Antonín Seďa.
Podle europoslance Jana Kellera volby v Německu potvrdily, že velké množství voličů se odklání od stran levého a pravého středu a hledají doslova alternativu. „Pravice v Německu (já soudím, že zdaleka nejen tam, známe to i odjinud a rovněž od nás) už nějakou dobu přejímá body z programu levice a levice kopíruje pravicové recepty. Najednou se všichni diví, že volič má dojem, že nemá na vybranou“, vysvětlil Keller. Jestliže pod pojmem "levice" budeme chápat jen tu, která přijímá či přímo podporuje nadvládu kapitalismu, tak má pravdu.

Macron představil vizi „nové“ Evropy
Francouzský prezident Emmanuel Macron 26. 9. 2017 v projevu na pařížské Sorbonně zveřejnil své plány na reformy EU. Jeho vize předpokládá vznik Evropského svazu, povinnou společnou měnu, zřízení evropské prokuratury, policie i armády a především ministerstva financí.
S odhalením svých plánů čekal, až skončí volby v Německu.  Všeobecně se očekává, že německá politika bude po několik měsíců zcela paralyzována povolebním vyjednáváním a tak dva dny po německých volbách se Macron prezentoval jako hlavní evropský lídr. Jelikož označení „Nová Evropa“ je prý termín německého původu, mluví o „Velké“ Evropě (La Grande Europe).
Základním bodem Macronovy reformy je dvourychlostní Evropa, kde se podle jeho slov na pomalejší země čekat nebude. Macron chce, aby EU řídily jen ty země, které se chtějí integrovat do nadnárodního svazku co nejrychleji. Navrhuje zmenšit počet členů Evropské komise ze současných 28 zástupců na pouhých 15 členů, tak jak tomu bývalo v EHS koncem 80. let minulého století.
Podle Macrona je pro chod EU nezbytné, aby vzniklo Evropské ministerstvo financí, které by převzalo finanční agendu všech členských zemí, a národní ministerstva financí by postupně zanikla. Všichni musí přijmout euro, hra na vlastní měny skončila, řekl Macron. Obdobně s ustavením společných ozbrojených sil mají postupně zaniknout národní armády. Nová instituce s názvem Evropská prokuratura má vést trestně-právní procesy ve všech 28 zemích a spolupracovat přitom s nově zřízenou Evropskou policií, která by rovněž měla působnost v celé EU.
Macron také navrhuje zřídit Evropský azylový úřad, který bude direktivně umisťovat uprchlíky do jednotlivých zemí EU. Kdo odmítne migranta přijmout, bude platit. Reálně jeden migrant může přijít na 5 milionů Kč ročně. Při plánované kvótě 25 000 migrantů v letech 2018-2020 by tak ČR musela zaplatit zhruba 250 miliard korun.
Francouzský prezident oznámil, že hodlá otevřít francouzskou armádu všem zájemcům z celé EU a vyzval ostatní státy EU, aby postupovaly obdobně. Po celé unii mají také vzniknout tzv. Evropské university, které budou vychovávat nové elity „Velké Evropy“.
Macron tuto zrůdnost umožňující ještě tužší nadvládu velkokapitálu halil do obvyklých buržoazních frází o „vytvoření společného prostoru, který bude prosazovat evropské hodnoty“. Zatajil ovšem, že sám je loutkou Rothschildů, kteří by tak mohli kontrolovat celou „jeho“ La Grande Europe.

Před volbami do Poslanecké sněmovny
„Volební spektákl 2017 ovládly stále opakované sliby: pravice slibuje snížení daní všem, levice zase zvýšení platů obecně, zaměstnancům veřejného sektoru zvláště“, píše v Právu 14. 9. filosof Václav Bělohradský. Ve stati „Nechte odborům, co je odborů“ tento autor zdůraznil, že zvýšení mezd je dostatečný program pro odbory, nedostatečný pro levicové politické strany.
V tomto bodu lze s ním do jisté míry i souhlasit, stejně jako s pasáží: „Výsledky obrovských přírůstků produktivity práce za mzdu byly zabaveny politicky privilegovaným „jedním procentem“ těch nejbohatších. Ocitli jsme se ve společnosti závratné nerovnosti, kterou nelze napravit zvyšováním platů…“.
Nemůžeme však přijmout většinu dalších Bělohradského tvrzení, třeba o tom, že kampaň „Konec levné práce“ je „civilizovanější verzí protievropského českého nacionalismu“. Nebo tvrzení, že skandálně nízké platy učitelů jsou dědictvím „komunismu“. Či fantazie o tom, že „důsledkem rostoucí produktivity práce bude přírůstek volného času, jenž lidé aktivně využijí“.
Na Bělohradského stať odpověděl v Právu 18. 9. Jan Keller příspěvkem "Někdo si dělá legraci".  Připomíná, že Václav Bělohradský si nepoložil otázku: jestliže se kapitál zuby nehty brání zvednout mzdu svým vlastním zaměstnancům, proč by měl financovat volnočasové aktivity všech občanů? Kdo k tomu vlastně kapitál přiměje, jestliže odbory zůstanou omezeny na péči o své členy a na handrkování o drobné příplatky, přičemž levicové politické strany jim ani v tom nepomohou? A když nezávazné klábosení po internetu má nahradit činnost organizovaných politických stran?
Někdo ze čtenářů se možná ptá, proč v době předvolební kampaně jsem si vybral za téma polemiku dvou intelektuálů, kteří se hlásí k ČSSD (Bělohradský za ni kandidoval do Senátu a Keller ji zastupuje v europarlamentu). Nejen proto, že Bělohradský ironizuje „Marxův pesimistický pohled“, ale především proto, že programově zastírá vykořisťování práce kapitálem a nadvládu kapitálu vůbec. 
Soudím, že právě tato „taktika“ je typická i pro nadcházející volby. Snaží se o ni takřka všechny kandidující strany a žel i mnozí kandidáti KSČM. Po 27 letech členství v této straně si nedělám iluze o tom, že tato strana je komunistická jinak než názvem. Přesto ji půjdu volit. Jen tak mohu zakroužkováním těch soudruhů, které znám a vím o nich, že mají marxisticko-leninské názory, přispět k tomu, aby ve sněmovně zněl i náš světový názor!

Ilja Jihlavský2. 10. 2017


„NĚKDO TO RÁD HORKÉ“
Čert a fašisti nikdy nespí
Doba kolem poloviny září je zvláštní. Blíží se podzimní rovnodennost, končí léto, dříve Keltové a staří Řekové, dnes nejenom muslimové a Židé slaví odchod starého a začátek nového roku. Pro mne je to doba, kdy s terénními pracemi je definitivně amen a začíná akademický školní rok, ale hlavně je to období nejenom pro mne poznamenané třemi událostmi, které spojuje stejný jmenovatel – fašismus, rasismus a nacionalismus. Patrně ne všichni jsme stejně ostražití, ne všichni máme stejný práh citlivosti směrem k jejich projevům, často plíživým. Pokud se fašismus přímo neprojevuje pouhým opovrhováním problémy ostatních, ignorováním lidského neštěstí a bídy, vírou, že ostatní si mohou za svou situaci sami, rozdělováním světa na nás a ty druhé, tak alespoň tyto fenomény umetají fašismu, nacionalismu a různým typům rasismu cestu.
Ve dnech, kdy jsem psala tento článek, se blížilo výročí mnichovské zrady. Nemohla jsem nevzpomenout Karla Čapka, Osvobozeného divadla a dalších intelektuálů, umělců a politiků, kteří před ním marně varovali. Apollonův dar Kassandře je nevděčná věc a jak říká prof. Šmajs: „dnes má člověk buď ohlas a popularitu nebo pravdu“. Ledaskdo mi vzpílá se zdviženým prstem a já vzpomínám na ty, kteří dali nebo byli ochotní dát všechno za dvě slova: NO PASARAN!
A ty tři události?
1)          17. září 1982 zemřel v Moskvě, kde se léčil po opakovaných útocích mozkové mrtvice řecký hudební skladatel a zpěvák Manos Loizos. I po tolika letech je jeho hudební dílo velmi živé napříč generacemi. Loizos byl aktivní člen komunistické strany Řecka a nejenom v letech plukovnické chunty byl pronásledován státním establishmentem. Jeho dílo je spojeno právě s bojem proti fašismu, bojem za svobodu. Zhudebňoval poezii řeckých i světových velikánů slova, např. Frederica Garcíi Lorky. Mezi jeho nejznámější písničky patří píseň Tvoje fotka o Che Guevarovi (Tvá fotka…/Studenti ji chrání/Fízlové rvou na kusy/Bojím se toho za dveřmi ve vysokých botách), Pochod (Ty marše, co nás učí/jsou fašistické/Pochoduju a pláču…), Cesta (Tahle ulice má vlastní historii/Napsali ji děti barvou na zeď: SVOBODA!) anebo Akordeon: Tu si v poslední době broukám často: V uších mi stále zní ten refrén/Fašismus ne, ne, neprojde…
A přitom vím, že možná projde, protože i Fučíkova slova se ztrácejí v řinčení pozlátka „příklonu k realismu“. Necítíš-li však s potřebným, zalíváš pole s masožravými rostlinami fašismu a nacismu.
Zpráva o smrti charismatického hudebníka s očima jako uhel přišla právě, když probíhal tradiční festival Komunistické mládeže Řecka. Čas se na chvíli zastavil a jakoby všude zněl jeho hluboký hlas, vzpomínají účastníci ještě dnes. Často si pouštím jeho písničky, skladby, rozhovory a nechci, aby byla pravda, že není mezi námi, i když jsem jeho dílo poznala až dlouho po jeho smrti, a když byl živý, neměla jsem o jeho existenci ani potuchy…
Jedna ze sekcí festivalu byla i letos věnována tvorbě a životu tohoto muže s kytarou. Celý večer, celou noc se Athénami nesly jeho písně. Jako by tam byl. Fašismus ne, ne, neprojde!
2)          Další zářijovou událostí je právě festival KNE, tedy komunistické mládeže Řecka. Letos se ve dnech 21. – 23. září konal již 43. ročník. Jeho heslem byla slova Vladimíra Majakovského: Budoucnost nepřijde, pokud se sami nepřičiníme. Hlavní programové bloky byly věnovány stému výročí VŘSR a tvorbě jmenovaného M. Loizose. Bohužel jsem festival sledovala jen přes internet a závistivě hltala nadšené popisy očitých svědků a vzpomínala na roky, když jsem byla v Řecku, byla jednou z desítek tisíc těch, co připravovali festivalové aktivity po celém Řecku, jezdila podpořit festivaly v Heraklionu a Athénách. Celé léto se konají tzv. předfestivalové akce v menších městech a samotný festival pak vrcholí dvěma velkými happeningy v Soluni a o týden později v Athénách. Tři dny nepřetržitých politických debat, koncertů všeho druhu, proslovů, divadla, čtení knih, debat s jejich tvůrci… Každý si najde to, co ho zajímá. Desítky, možná i stovky tisíců mladých (i starých) projde nějakým festivalem v Řecku, ale hlavně tím v Athénách. Letošní festival na základě svědectví mnoha festivalových matadorů byl nejúspěšnější ve své historii trvající téměř půl století. Své stánky měly na festivalu i zahraniční mládežnické organizace. Mezi nimi i KSM, takže má slova mohou potvrdit.
Z mnohého, co jsem slyšela, mě zaujala slova generálního tajemníka KKE Dimitrise Koutsoumbase: „Každý z nás má svoje místo v boji, který nás čeká! Každý jeden mladý, který se přihlásí do komunistické mládeže, představuje zářez na pažbě, představuje jednu malou prohru systému, kterému se nepodařilo mít jej pod kontrolou psychicky i fyzicky. Znamená to také, že už nebude nikdy sám proti vykořisťování, podvodům i výsměchu systému. Ale znamená to ještě něco víc… Každý jeden, kdo se přihlásí do KNE, přestává být jedním, mění se v sílu tisíců. Uskutečňuje heslo: Jeden za všechny a všichni za jednoho. A všichni společně za společný, za ten nejsvatější cíl: společnost bez vykořisťování člověka člověkem. Každý mladý, který se přihlásí do KNE se stává součástí společného boje, společné snahy za změnu světa, za „humanizaci“ člověka.
KNE mnohonásobně násobí sílu každého a každé!
Uvažujte… Mohli by velcí revolucionáři, ti, které obdivujeme a ctíme věnujíce letošní festival stému výročí VŘSR, jako byl Lenin, Stalin a tolik dalších, uskutečnit své myšlenky bez uvědomělého působení a organizace tisíců a miliónů lidí? Lidový zápas je všemocný a my komunisté mu důvěřujeme, i tehdy, když si systém myslí, že je neporazitelný, i tehdy, když naše hnutí není v nejlepší „kondici“.
Říkáme tedy každému mládežníkovi to, co bylo mnohokrát historií potvrzeno: zápas mládeže a lidu v naší zemi spojují červené nitky se všemi revolucemi a povstáními za lepší dny, které kdy historie zrodila. A když vyvodíme závěry z tohoto titánského boje, když i my dnes se „podle toho zařídíme“, uděláme kroky kupředu „co nepřinese celý rok, přinese jedna jediná chvilka.“
Jsme pokračovateli na této cestě lidstva ke konečnému vítězství! Někdy vedoucí do kopce, jindy z kopce, někdy plné zatáček a zastávek, jindy pádící obrovskými skoky kupředu. Ale my nestojíme nehybní na jejím kraji, snažíme se bez ustání získat a tvořit nové znalosti, chápat a pochopit události i vývoj, tvořit vlastní taktiku boje s jediným cílem: Aby se nutnost stala historií!
Budoucnost přijde! Mladá generace to zažije!“
3)          K zářijovým datům, která už navždy zůstanou v kalendáři, patří i 18. září 2013, kdy uspořádali zločinci organizovaní v „demokratickým“ státem povolené straně Zlatý úsvit pogrom na aktivního antifašistu, aktivistu, odboráře, hudebníka, rapera a básníka Pavla Fyssase. Když sledoval fotbalový zápas se svými přáteli v jedné z athénských kaváren, obklíčilo jej trestné komando čítající 60 ozbrojených osob a v nočních hodinách jej chladnokrevně bodnutím nože zavraždil jeden z nich, Georgios Roupakias, jehož čin byl pohlaváry této rádoby strany označen jako politický akt a chladnokrevnému vrahovi se od nich dostalo ovací. Ale Fyssas, než skonal, vraha jednoznačně označil, stejně jako ostatní napadení a svědci. Proti Roupakiasovi svědčily i další důkazy. Následujícího dne po činu byl zatčen a společně s ním řada představitelů Zlatého úsvitu, ale postupně byli propuštěni. Soudní proces dosud trvá. „Právní“ stát není schopen odsoudit jednoznačného vraha. Jedinci schvalující jeho vraždu patří do zákonodárného sboru…
Po vraždě Pavla Fyssase, v hudebním světě známého pod přezdívkou Killah P, mnoho pokrokových organizací i jednotlivců vyjádřilo svoji solidaritu. Pohřeb se proměnil v lidové shromáždění proti fašismu. Na místě vraždy (ve čtvrti Keratsini) byl postaven památník a každý rok se u něj koná setkání antifašisticky smýšlejících lidí. Na žádné z nich nechybí černovlasá žena, nevyléčitelně smutná, ale silná a nezlomná jako byl její jediný syn – Magda Fyssa. Letos adresovala vrahovi svého syna dopis: „Ne, tebe nebudou soudit soudci. Sama tě budu soudit. „Kam jdeš? Probodl jsi mě a mizíš?“ a ty jsi dosud neodpověděl. Mně dlužíš ještě jednu odpověď. A otázka není jiná, než Proč? Proč jsi to udělal?
Nezajímá mě, jak tě pojmenovali. Pro mě jsi Vrah a budu ti říkat Vrahu. Nechci, abys přísahal, neuznávám tvého boha, tvého Führera.
Já chci jenom tu odpověď.
Je to ironie… Jeho přezdívka znamená Vrah minulosti a osud to chtěl, že ses před ním objevil ty, přízrak z minulosti, abys mu vzal život. A já chci tvou odpověď.
Byly tři hodiny ráno. Spousta lidí kolem, ale nikdo na mě nepromluvil. Jenom se na mě dívali. Vešla jsem do sálu se studeným modrým světlem, co svítí na cestu mezi životem a smrtí, aby nikdo nezabloudil a náhodou se nevrátil zpátky. Snažila jsem se ho zahřát, abychom odešli, aby se zvedl a odešli jsme z toho hrozného sálu. Spal.
A ty Vrahu, co bys mě rád vyděsil, já jeho matka ti říkám, z toho se nikdy radovat nebudeš.
Jako by to tušil… Napsal to a ještě to zpíval:
„Den jako ten dnešní je krásný dost na to,
abys zemřel hrdě a ve stoje na veřejném prostranství.
Jmenuju se Pavlos Fyssas a jsem z Pyrea
Jsem Řek se vším, co k tomu patří
Nejsem cár vlajky
Jsem potomek Achillův a Karajskakis[4] rodem
A jestli něco vím,
tak, že jsem se narodil se dvěma těžkými sudbami,
co mi přišili na záda
…dvě ohromná křídla.“
Možná to nevíš Vrahu, ale mé dívčí příjmení je Karajskáki a byla jsem to já, kdo mu ta křídla na záda přišil. …spal jako anděl se složenými křídly. Ptala jsem se ho, co a jak se stalo. Chtěla jsem, aby odpověděl. Zapřísahala jsem ho. Ale nepromluvil. Proto mi tu odpověď dlužíš ty.
Čekala jsem, že uvidím jeho rozpárané břicho, ale viděla jsem jen dvě náplasti na jeho prsou. Ty nejsi jenom vrah, jsi zabiják. Vraždíš na objednávku a profesionálně, jak tě to naučili v oddílech smrti. Naučil ses zabíjet a poslouchat rozkazy. Co neustoupí, zamorduješ. Za tebou 70 a více let vraždění všech, kdo vám přešel přes cestu, aniž by někdo z nich promluvil a ukázal na vás, na tebe a konečně ses dočkal zaslouženého trestu. Až přišel na řadu můj syn.
Lékař řekl, že to byl profesionální zásah. Bodl jsi silně a přesně, otočil jsi nůž v ráně a vytáhl čepel…. Pak už stačí jen 4 minuty, aby zmizelo třicet čtyři let života. Ale jako by to věděl, že se to stane. Jako by to věděl, ti říkám.
„Jak dostat všechno do čtyř minut?
Celých třicet let. A jak intenzivní roky to byly?“
„Nevejde se do mě tolik bolesti a tolik násilí,“ prozpěvoval si, než zemřel… Řekni mi, Vrahu, řekni mi! Jak ses cítil, když ostří tvého nože cynicky zajelo do jeho nepoddajného srdce? Odpověz mi konečně!
Skloň svůj zrak, jak ti náleží! Slyšíš? Ať se ani neodvážíš podívat se na mě! Slyšíš? Jsem tak vysoko, že ke mně ani nedohlédneš.
On mě neposlouchal. „Máma mi pořád říká, ať se soustředím na své plány.“ To říkal a klel u toho. Neposlouchal mě, ale přesto, že všechno takhle dopadlo, dobře dělal. Přátelil se s lidmi a ne s obludami. Cítil zodpovědnost za lidstvo, za svou rodinu, kamarády a neváhal postavit se zlu. Vedl svůj boj s jedinou zbraní, kterou měl, kterou byly noty a slova. Bojoval za největší lidské bohatství, kterým je láska. Chtěl si v životě vyzkoušet všechno, chtěl žít rychle. Když jsem se ho ptala, odpovídal, že se bojí, že všechno nestihne, kdyby třeba zemřel mladý… I já jsem se bála. Každé ráno, když jsem za ním zavírala dveře, měla jsem jen jedno jediné přání: ať se zase večer všichni sejdeme. Řekni mi, Vrahu, řekni mi, jak bez něj budeme žít my, co jsme zbyli? Každý večer napjatě čekám, zda zase neuslyším jeho klíče, jak šramotí v zámku, jeho kroky v předsíni… Chci tvoji odpověď. A chci ji od tebe černé na bílém.
Přišel jsi ke mně domů, aniž by tě někdo zval. Poslali tě sem. K tomu ti dali kudlu do kapsy. Zbabělče! 60 proti jednomu! Nastěhoval ses ke mně domů tím, že jsi zabil mé dítě. Je to tak prosté. …tak prosté. I ten tvůj nůž se našel na místě. Nebylo na něm nic než tvé otisky. Ale já vím, že na něm bylo 426.025 otisků těch, co hodili do urny lístek v hákenkrajcem. S tím křížem, kterým jste znesvětili pomník mého syna, sotva měsíc byl po smrti. Protože vy nejste jenom vrazi, jste nacisti, nelítostní náckové. Pohrobci fašounů a jejich donašečů. Sperma poražených. Vysvětli mi, jak je to možné? Jak se to stane? Tvůj dědeček byl vyhnanec, tvůj otec také a z tebe je nácek? Z tebe je fašista… Odpověz mi konečně, ty parchante!
Někdo na zeď před mými okny napsal: Fašističtí šmejdi, čeká vás šibenice! Usmíváš se tomu? Tak jsi drzý. Ale já neodejdu ze života, dokud nebudeš viset, ty zrůdo, dokud ti nepodříznu krk… Ale ne, neudělám ti takovou radost. Když tě pověsím, tak tě osvobodím. Ty si Vrahu zasloužíš pořádný trest. A jediným trestem, který má smysl je, abys pochopil, aby sis uvědomil, co jsi udělal, jaké zlo a jakou bolest jsi způsobil. I když ujdeš trestu za své činy, budeš mě mít pořád před očima. Vezmu tě s sebou do pekla, kam jsi mě poslal. Poznamenám tě. Každou noc se mnou budeš zápasit. Každý den za tebou budu potichu našlapovat. Nezbavíš se mě, protože já mám svaté poslání, víš, Vrahu. Budu tě trestat dokud nevypustím poslední doušek života. Musím před tebou ochránit i ty děti, které se ještě nenarodily.
Chci se tě zeptat na jednu poslední věc: tebe a všechny ostatní vrahy světa, jaké matky vás zrodily? Jaké matky vás vychovávaly?
Narodil se, když mi bylo 18. Spolu jsme vyrostli. Víš Vrahu, každé ráno připravuji dva hrnky kafé. Pijeme ho spolu, smějeme se a vykládáme si svoje novinky. Já a to, co jsi mi nechal… Já a fotografie mého syna…
I já mám syna… I já chci, aby měl snadný život. Snažím se mu říkat, aby si hleděl svého, ale vždycky mi z toho vyjde, že zlu se člověk musí postavit a ne mu ustupovat. Dlužím to nejenom Magdě.

P. S.
1. V minulém článku jsem psala, že jsem nikdy nechápala, jak mohli lidé přijmout fašismus, rasismus, antisemitismus, jak mohli věřit, že za všechno mohou židé, komunisté, že oni sami patří k nadřazené rase… Dnes dobře vím, jak se to stane: …bezdomovci si mohou za svůj osud sami, zadlužení lidé také, nezaměstnaní ještě víc, černoši a Řekové jsou líní, cikáni necivilizovatelní, muslimové krvežíznivé zrůdy, o imigrantech ani nemluvě a to všechno ve svatém přesvědčení měšťáckého teřichu. Fašismus je všechno, co ignoruje lidské neštěstí, ať už pochází odkudkoli.
P. S.
2. Zůstat v určité chvíli sám nebo skoro sám je strašné, ale nechat si vnutit místo svědomí kus hadru, je ještě horší. Fašismus ne, ne, neprojde!
P. S.
3. Stejně tak do té doby, než se mi dostal do ruky dopis Magdy Fyssa-Karajskáki, kroutila jsem hlavou nad Čapkovou Matkou…
Věra Klontza-Jaklová


Po sjezdu jako před sjezdem

Letos v listopadu uplyne jeden a půl roku od konání IX. sjezdu KSČM. Píši o tom proto, že si kladu otázku, co se vlastně od té doby změnilo?
Není toho mnoho, co lze vyčíslit z hlediska pozitivního vývoje uvnitř i vně strany. Současné vedení KSČM i nadále setrvává na sociáldemokratismu a působí hlavně v mantinelech parlamentní demokracie při realizaci a prosazování politiky strany.
Vedení, ale i nižším stranickým orgánům (OV a KV KSČM) chybí bezprostřední kontakt se členy strany, ale i s bezpartijními. Výjimku pak tvoří jako vždy předvolební akce – mítinky, kde jsou hlavně představováni kandidáti na místní zastupitele, na poslance a senátory Parlamentu ČR.
Z hlediska vnitřního života strany stojíme před konáním VČS ZO, okresních a krajských konferencí. Tato jednání podle POZ k VČS a stranickým konferencím, přijatého ÚV KSČM, mají mimo jiné zhodnotit, jak byly za toto období plněny úkoly IX. sjezdu strany. Osobně se domnívám, že toto hodnocení bude pro řadu ZO, OV a KV velmi obtížné. Usuzuji tak proto, že například OV Pardubice nedokázal dodnes rozpracovat závěry a úkoly IX. sjezdu do podmínek okresní stranické organizace. Proto ve zprávě o činnosti tohoto OV pro konferenci bude zase spousta formalismu a uhlazených slov.
Členové MLOKU mi jistě dají za pravdu, že když jsme před konáním sjezdu oslovili Josefa Skálu, aby kandidoval na předsedu (místopředsedu) ÚV KSČM, vkládali jsme po jeho zvolení místopředsedou ÚV pro ideologickou práci větší naději do zkvalitnění této činnosti na všech stupních stranické struktury. A jaká je situace dnes?
ÚV strany nemá dosud schválenou koncepci ideologické práce po IX. sjezdu KSČM (asi proto, že mu nebyla ideologickým oddělením ÚV KSČM ke schválení předložena). Na většině OV a KV strany nejsou ustanoveny orgány (komise) pro ideologickou práci, které by tuto činnost řídily a organizovaly. Přece musí být J. Skálovi zřejmé, že bez koncepce a organizační struktury, nelze účinnou ideologickou práci strany provádět!
Někdy mě připadá, že se J. Skála bojí jít do střetu s předsedou ÚV KSČM a jeho příznivci. To, že soudruh místopředseda ÚV poskytuje často interview (viz pro tiscali.cz) a píše články do novin, je sice chvályhodná věc, leč jen tato jeho činnost nezabezpečí kvalitní ideologickou práci celé strany. V rozhovoru pro výše zmíněnou agenturu na otázku „Co Vás vedlo ke kandidatuře na předsedu ÚV KSČM?“, mimo jiné odpověděl, cituji: „Spousta lidí mě musela, s prominutím, ukecat, abych do toho šel“. Bojí se snad přiznat, že jej pro jeho kandidaturu oslovilo vedení Marxisticko-leninského odborného klubu a že s jeho pomocí a pomocí delegátů sjezdu – marxistů, byl do stávající funkce navržen a zvolen? Navenek se to tak opravdu jeví.
V neposlední řadě chci poukázat na skutečnost, že uvnitř MLOKu se chystá vnitroklubová diskuse na téma „Kdo jsme, kam jsme došli a kam směřujeme?“ při prosazování M-L teorie a praxe v podmínkách politiky KSČM. Určitě nesouhlasím s tvrzením K. Košťála, že mezi členy MLOKu jsou novodobí marxisté, tzv. neomarxisté. Velice správně to vysvětlil Z. Košťál ve svém článku v „Dialogu“. Rozhodně zde nejsou neomarxisté v tom původním, buržoazně revizionistickém slova smyslu.
Na závěr mého článku chci položit ještě jednu důležitou otázku. Má vůbec smysl dále setrvávat v KSČM pod tímto staronovým vedením? Pod vedením, které opustilo revoluční postoje ke svržení stávajícího společenského systému, které zjevně kopíruje program a činnost sociální demokracie a socialismus chce vybudovat bez podpory lidových mas, hlavně dělnické třídy a proletariátu.
Nebylo by snad lepší se od takovéto „politiky“ distancovat a pokusit se vytvořit skutečnou M-L komunistickou stranu nebo svaz? Stranu, která by ukázala, jak skoncovat s kapitalistickým společenským zřízením u nás a pro to pak získat i většinu obyvatelstva.
Myslím, že inteligenční potenciál a členská základna by se našla jak u pražského, tak i u ostravského MLOKu.
Josef Jirků, člen MLOKu


Korejská citadela je pro USA příliš silná
Východní Asie se ocitla na pokraji války. Politika Spojených států zaměřena na destabilizaci ČLR a KLDR hrozí nevyčíslitelnými ztrátami lidských životů…
Kapitalistická ideologie zformulována Američanem Fancisem Fukujamou v díle „Konec dějin a poslední člověk“ obsahuje mnoho pochybných prohlášení.  V tomto ideovém manifestu neoliberalismu autor tvrdil, že s „krachem komunismu a s jeho nevratností“ dojde nepochybně k tomu, že války a válečné střety již nebudou ohrožovat existenci lidstva a že „komplexní a konečné vítězství liberální demokracie“ otevírá cestu k vytvoření jednotné světové civilizace.
V současnosti je možné otevřeně říci, že šlo o hrubé zkreslení názorů na budoucí světový vývoj.
Rozbití SSSR a nový stupeň kapitalistické expanze uvrhly celé regiony do trvalého chaosu. Nebržděná, cynická kalkulace kapitálu vede k tomu, že v desítkách krvavých konfliktů umírají ročně stovky tisíc obyvatel Země.  K Blízkému, Střednímu Východu a k Africe, kde kapitalismus likviduje celé národy, by mohl být připojen i Dálný Východ.
Příčinou je snaha o likvidaci komunisty vedené ČLR a dalších ekonomicky i politicky posilujících států, které odmítají sehrávat úlohu zotročených zemí jako je tomu v Asii i Africe.
Na svém příkladě potlačují vlády těchto zemí liberální mýtus o „dějinném konci komunismu“.
Dochází k opačnému vývoji. Nejen miliardová ČLR, ale i nevelká KLDR mohou jednat s USA jako rovný s rovným.
Vítězství Republikánů, opírajících se o vojenskoprůmyslový komplex a o ideologií misijní úlohy Spojených států, kterou jim přidělil bůh, učinil tento konflikt nevyhnutelným.
21. srpna 2017 začaly na Korejském poloostrově komplexní manévry „Ulchi – Freedom  Guardian 2017“. Kromě amerických a jihokorejských vojsk se ho účastní kontingenty armád Austrálie, Nového Zélandu, Kanady, Dánska, Holandska a Kolumbie. Kromě Dánska všechny armády těchto kolaborantských států bojovaly v Korejské válce 1950 – 1953 proti korejským komunistům. 
Tím tato paralela nekončí. Tyto manévry mají daleko do obyčejných vojenských cvičení. Tady jde o komplexní nácvik nasazování všech druhů vojsk, které se připravují na útočné operace v bojových podmínkách u hranic KLDR. Cvičení se účastní 50 tisíc příslušníků jihokorejské armády a 17,5 tisíce Američanů.
Severokorejská vláda označila cvičení za přípravu na vpád a požádala o jeho ukončení.
Pentagon, jako obvykle výzvu ignoroval s prohlášením, že manévry umožní zlepšit připravenost na ochranu regionu a zajistí stabilitu na poloostrově.  Podstata této stability je jasná: jde o prosazování zájmů amerického kapitálu v tichooceánském regionu a hrozbu ČLR.

Raketojaderné garance

Příčinou pro zvyšování rozsahu americké přítomnosti je raketový a jaderný program KLDR. Program je světovými médií démonizován a označován za globální hrozbu. Údajně 75 % Američanů považuje obranné programy KLDR za kritickou hrozbu pro USA. Přitom podle posledních průzkumů veřejného mínění pouze 10 % Američanů je schopno ukázat KLDR na mapě.
Podobné postupy manipulováním společenským vědomím prováděl Washington i za existence SSSR. Při tom realizace raketových a jaderných programů je suverénním právem KLDR, stejně jako USA, Francie, Velké Británie a jiných vlastníků jaderných zbraní.
Pochybná jsou i odvolávání na to, že KLDR odmítá podřídit svůj program mezinárodní kontrole. Analogický postup Izraele, který nyní vlastní stovky jaderných náloží a nosičů Spojeným státům nevadí.
KLDR se však poučila. Počátkem minulého desetiletí souhlasila s tím, že vpustí inspektory IAAE na své objekty. USA a Japonsko však požadovaly komplexní likvidaci jaderného programu, kterou bude kontrolovat IAAE. To KLDR pochopitelně odmítla a jak ukazuje současný vývoj, udělala dobře. 
Nyní je i na Západě možné zaslechnout střízlivá hodnocení postupu KLDR. Prezident „Evropského Institutu strategických studií“ François Heisbourg zdůraznil, že KLDR vychází z precedentu s Irákem a Libyi. Její obavy jsou prý sice nepodložené, ale zcela realistické.
Smutné osudy obětí amerických agresí lépe, než cokoli jiného potvrzují, že šanci na samostatný rozvoj mají pouze ty státy, které se mohou ubránit.
Vláda KLDR zdůrazňuje, že její plány nejsou expansionistické, ale čistě obranné!
Je pravda, že na rozdíl od USA a států NATO, se KLDR nikdy nepodílela na žádném válečném dobrodružství.
Nedávno prohlásil zástupce trvalého představitele KLDR v OSN Kim In-ren, že země se z důvodu obrany své suverenity nevzdá jaderných zbraní.
19. 8. 2017 uvedl vládní deník „Nodon sinmun“, že jaderné zbraně KLDR neohrožují jiné státy, pokud tyto nebudou zataženy Spojenými státy do války proti KLDR.
Upevňování jaderného potenciálu bude sloužit k odrazování neuvážených kroků USA k zahájení jaderné války.
KLDR se evidentně nepřipravuje na použití svých jaderných zbraní k agresi. Mají sloužit pouze jako garance nenapadení ze strany USA.
Tento postoj KLDR je zamlčován kapitalistickými vedoucími politiky a jejich médií. Trvale se snaží prezentovat vedení KLDR, jako krvežíznivou kliku.
Když 8. 8. 2017 Trump vyhrožoval vládě KLDR „palbou a zuřivostí, jakou svět ještě nikdy nezažil“ odpověděl mu mluvčí vlády KLDR, že armáda připravuje plán vypuštění rakety středního doletu s jadernou náloží na ostrov Guam, kde jsou dislokovány nejvýznamnější vojenské základny USA v Pacifiku. Přestože mluvčí uvedl, že rakety dopadnou 30 – 40 km od Guamu, byl tento přístup označen za potvrzení agresivních záměrů KLDR. 
Vyhrocená kampaň pokračovala deset dní. V té době začal Pentagon vyhrožovat, že provede preventivní úder na 20 vojenských objektů KLDR. To však světová média neregistrovala. Při tom od počátku května 2017 provedlo americké vojenské letectvo 11 letů svých bombardérů v blízkosti hranic KLDR, imitujících podobný zásah.
Nicméně odvážná odpověď KLDR splnila svůj cíl. Rétorika Washingtonu se rychle změnila. 13. 8. 2017 publikoval deník Wall Street Journal společný článek ministra zahraničí Rexe Tillersona a ministra obrany Jamese Mattise, ve kterém oba jestřábi, kteří ještě včera hrozili KLDR vyhlazením, otočili a prohlásili, že nemají zájem o svržení režimu v KLDR a o urychlení sjednocení Koreje.
USA mají nyní údajně zájem na jednáních s KLDR, i když prý očekávají ukončení provokačních aktivit v podobě raketových testů.
Na mušce je především ČLR
Jak ukazují dějiny těmto novodobým „Danajcům“ nelze věřit. USA se tedy nerozhodly pro přímý útok proti KLDR. Ale pokračují dále v taktice škrcení její ekonomiky a sociálního rozvoje.
5. 8. 2017 RB OSN schválila jednomyslně Rezoluci číslo 2371 zostřující režim mezinárodních sankcí proti KLDR.
Představitelé ČLR a Ruska se prý snažili změkčit sankce ve smyslu neuvalit na KLDR plnou palivovou blokádu a zákaz exportu textilu z KLDR.
Nicméně sankce jsou hrozné. Státy nesmí kupovat od KLDR vzácné zeminy a „dary moře“. Cela řada sankcí byla uvalena na politické představitele a podniky.
V blízkosti hranic KLDR pokračují provokace s cílem vyvolat vojenský zásah z její strany.
Koncem letošního července proběhly u pobřeží Korejského poloostrova japonsko-americké manévry. Dva nadzvukové nosiče jaderných pum a raket B-1 provedly provokační lety u hranic KLDR. V Jižní Koreji byly odpáleny americké balistické střely ATACMS. Soulská vláda odsouhlasila dislokaci dalších čtyř jednotek systému protiraketové obrany THAAD na svém území.
Přesun systému THAAD z USA do Jižní Koreje započal již na jaře, pak nový prezident Mun Če-in přesuny pozastavil. Nyní, na nátlak USA, přesuny pokračují.
Rozhodnutí potvrdilo rozpornost osobnosti Mun Če-ina, zvoleného v květnu prezidentem Jižní Koreje. Po svém zvolení slíbil naladit dobré vztahy s KLDR. Na tiskové konferenci uspořádané u příležitosti 100 dní ve funkci 17. 8. 2017 zdůraznil, že na poloostrově již nikdy nebude válka a že dialog musí začít znova. Na červencovém summitu G 20 v Hamburku vyhlásil tak zvanou „Berlínskou deklaraci“, ve které se hovoří o vytvoření dlouhodobých mírových vztahů mezi KLDR a Jižní Koreou. Avšak paralelně s tím vláda Jižní Koreje označila za nevyhnutelnou podmínku takového upořádání absolutní jaderné odzbrojení KLDR.
Kromě toho, v průběhu své návštěvy ve Washingtonu, Mun Če-in prohlásil, že přátelský svazek USA a Jižní Koreje se může ještě upevnit, pokud odolá jaderné hrozbě KLDR. Ostatně nic jiného nebylo možné ani očekávat. Jihokorejská vládnoucí třída je natolik svázána s Washingtonem, že prezident musí plnit její pokyny. Navíc Mun Če-in je figurka, která nemá v parlamentě většinu vlastní politické strany. Hlavní opoziční strana „Svobodná Korea“ trvale vyzývá USA, aby v zemi rozmístila jaderné zbraně.
Politika Soulu a Washingtonu vyvolává čím dál větší obavy v Pekingu. Vláda ČLR si je dobře vědoma, že aktivita USA a jejich lokajů není zaměřená pouze proti KLDR. V severozápadních oblastech ČLR, na hranicích s KLDR jsou dislokovány hlavní čínské základny mezikontinentálních balistických střel a přístavy čínské Severní flotily.
Proto také Peking zaujal negativní postoj k dislokaci proti raketového systému THAAD v Jižní Koreji. Oficiální mluvčí čínského ministerstva zahraničí prohlásil, že dislokace systému PRO narušuje strategickou rovnováhu v regionu a poškozuje zájmy ČLR.
Peking rovněž varuje Washington před vyvoláním války proti KLDR.
Na setkání s předsedou Sboru náčelníků štábů Josephem Dunfordem prohlásil náměstek předsedy Ústřední vojenské rady ČLR Fanj Čanlun, že se problém Korejského poloostrova nesmí řešit vojenskou cestou.
Dunford však otevřeně hrozil, že musí učinit všechno proto, aby navrhnul prezidentu Trumpovi reálné válečné varianty pro případ, jestli diplomatická kampaň selže.
Vláda USA využívá korejskou krizi jako záminku pro tlak na Peking. 14. srpna 2017 Trump, který předtím obvinil vládu z ČLR, že odmítá vyvinout tlak na KLDR, podepsal směrnici pro vyšetřování skutečnosti, zda ČLR neporušuje práva USA na intelektuální vlastnictví. USA podezřívají vládu ČLR, že nutí americké firmy, které působí v Číně, aby předávaly vědeckotechnické informace. Na základě prověrek by mohly USA zvýšit cla na zboží, dovážené z ČLR. Čínská vláda již uvažuje o odvetných opatřeních.
Kromě toho nedávno americký Kongres schválil prodej zbraní Tchaj-wanu za 1,4 miliardy USD. 10. 8. 2017 americký torpédoborec John McCain demonstrativně proplul podél Spratlejských ostrovů, které ČLR považuje za své vlastnictví. (Je pravda, že pak byl torpédoborec vážně poškozen při srážce s malým tankerem Alnic u Singapuru. Protože šlo již o čtvrtou vážnou havárii, byla bojová činnost 7. pacifické flotily pozastavena a její velitel byl vyměněn.)
Agresivní postup USA je naprosto zřejmý. Na vývoji situace na Korejském poloostrově závisí osud Východní Asie a globální hegemonie USA.
Sergej Kožemjakin, ruský list Pravda


Čest památce Jiřího Jeřábka
Ve věku pouhých 76 let zemřel po krátké zákeřné nemoci komunista, dlouholetý předseda obvodní organizace KSČM v Praze 6, RSDr. Ing. Jiří Jeřábek, člen redakční rady našeho komunistického listu „Dialog“.
Narodil se 7. 6. 1941 jako prvorozený syn v rodině domkáře v Žalkovicích, kde pak prožil své dětství a od svých sedmnácti let, po úmrtí otce, se staral o dvě sestry a matku. Vystudoval vysokou školu chemickotechnologickou v Pardubicích, pracoval jako inženýr chemie v tehdejších VŽKG v Ostravě, kde našel i manželku, se kterou vychoval syna a dceru.
Měl absolutní hudební sluch a miloval vážnou hudbu. Dokázal poznat z krátké ukázky jakoukoli skladbu i dirigenta, který ji nastudoval. V mládí sám dirigoval školní hudební těleso. Nenechal si ujít ani jeden ročník hudebního festivalu Pražské jaro. Rád četl a s těmi, kteří chtěli poslouchat, se rád podělil o životní moudra načerpaná z knih. Velice rád cestoval a kromě rodného jazyka ovládal plynně ruštinu, němčinu a angličtinu.
V roce 1971 získal místo ve Státní plánovací komisi a rodina se přestěhovala do Prahy. Zde se opětně vrátil ke studiu a získal titul „doktor sociálně politických věd“. Jeho životní zkušenost, hloubavost a touha po poznání jej logicky dovedly do KSČ. Jejím členem se stal v pětadvaceti letech a až do konce života, víc než půlstoletí, pro stranu pracoval a podporoval její úsilí o nastolení sociálně spravedlivé společnosti - socialismu.
Zastával celou řadu významných funkcí. Dlouhá léta až do roku 2012 vedl obvodní organizaci KSČM v Praze 6, v posledních pěti letech byl místopředsedou OV KSČM. Řadu let byl členem Krajského výboru KSČM Praha, člen jeho výkonného výboru a předseda vnitrostranické komise. Krátce zastupoval obvodní organizaci Praha 6 v ÚV KSČM. Ve straně našel řadu životních přátel a kamarádů.
Vždy měl radost, když se dařilo stavět hráz zákeřnosti dnešního světa, v němž peníze a jejich moc ovládly podstatnou část společnosti.
Strana v něm ztrácí nekompromisního bojovníka, rovného přímého a zásadového člověka, který se nikdy nebál říct věci narovinu, teoretika i praktika marxismu-leninismu, kamaráda, přítele, kolegu i učitele.
Poslední rozloučení s Jiřím Jeřábkem se konalo v pondělí 11. září 2017 v obřadní síni krematoria v Motole.


Čest památce Jiřího Jeřábka
Ve věku pouhých 76 let zemřel po krátké zákeřné nemoci komunista, dlouholetý předseda obvodní organizace KSČM v Praze 6, RSDr. Ing. Jiří Jeřábek, člen redakční rady našeho komunistického listu „Dialog“.
Narodil se 7. 6. 1941 jako prvorozený syn v rodině domkáře v Žalkovicích, kde pak prožil své dětství a od svých sedmnácti let, po úmrtí otce, se staral o dvě sestry a matku. Vystudoval vysokou školu chemickotechnologickou v Pardubicích, pracoval jako inženýr chemie v tehdejších VŽKG v Ostravě, kde našel i manželku, se kterou vychoval syna a dceru.
Měl absolutní hudební sluch a miloval vážnou hudbu. Dokázal poznat z krátké ukázky jakoukoli skladbu i dirigenta, který ji nastudoval. V mládí sám dirigoval školní hudební těleso. Nenechal si ujít ani jeden ročník hudebního festivalu Pražské jaro. Rád četl a s těmi, kteří chtěli poslouchat, se rád podělil o životní moudra načerpaná z knih. Velice rád cestoval a kromě rodného jazyka ovládal plynně ruštinu, němčinu a angličtinu.
V roce 1971 získal místo ve Státní plánovací komisi a rodina se přestěhovala do Prahy. Zde se opětně vrátil ke studiu a získal titul „doktor sociálně politických věd“. Jeho životní zkušenost, hloubavost a touha po poznání jej logicky dovedly do KSČ. Jejím členem se stal v pětadvaceti letech a až do konce života, víc než půlstoletí, pro stranu pracoval a podporoval její úsilí o nastolení sociálně spravedlivé společnosti - socialismu.
Zastával celou řadu významných funkcí. Dlouhá léta až do roku 2012 vedl obvodní organizaci KSČM v Praze 6, v posledních pěti letech byl místopředsedou OV KSČM. Řadu let byl členem Krajského výboru KSČM Praha, člen jeho výkonného výboru a předseda vnitrostranické komise. Krátce zastupoval obvodní organizaci Praha 6 v ÚV KSČM. Ve straně našel řadu životních přátel a kamarádů.
Vždy měl radost, když se dařilo stavět hráz zákeřnosti dnešního světa, v němž peníze a jejich moc ovládly podstatnou část společnosti.
Strana v něm ztrácí nekompromisního bojovníka, rovného přímého a zásadového člověka, který se nikdy nebál říct věci narovinu, teoretika i praktika marxismu-leninismu, kamaráda, přítele, kolegu i učitele.
Poslední rozloučení s Jiřím Jeřábkem se konalo v pondělí 11. září 2017 v obřadní síni krematoria v Motole.


60 let od úmrtí Antonína Zápotockého
Před 60 lety, 13. listopadu 1957, zemřel jeden z nejvýznamnějších revolučních vůdců československého pracujícího lidu a jeho druhý dělnický prezident, soudruh Antonín Zápotocký. Blahopřejný dopis ÚV KSČ k Zápotockého pětašedesátinám (1949) uvádí, že jeho život je historií našeho dělnického hnutí od jeho těžkých začátků až k zahájení výstavby socialismu. Dnes můžeme dodat, že Zápotockého život byl spjat s dějinami dělnického hnutí až do přelomového XX. sjezdu KSSS, jehož jednání se jako člen delegace KSČ v únoru 1956 účastnil. Následky Chruščovova triumfu, vítězství menševického oportunismu a maloměšťáctví ve většině komunistických a dělnických stran, už z větší části Antonín Zápotocký nezažil. Jeho odchod tak zůstává spojen s koncem nejslavnější éry revolučního hnutí v dějinách lidstva, éry vzniku Sovětského svazu a tábora socialismu, epochy Lenina a Stalina.
Je smutné, že dnes jsou život a dílo Antonína Zápotockého poněkud přehlíženy i zastánci socialismu, zvláště mladšími, jejichž povědomí o dějinách a teorii hnutí je zpravidla nízké a jsou proto náchylní k opakování stejných chyb, na které revoluce v minulosti tvrdě doplatila. Přitom právě revoluční dráha Antonína Zápotockého a jeho otce, průkopníka socialismu Ladislava Zápotockého - Budečského, je nesmírně čtivě a poutavě popsána ve čtveřici jeho autorských beletrických knih „Rozbřesk“, „Vstanou noví bojovníci“, „Bouřlivý rok“ a „Rudá záře nad Kladnem“, v nichž vylíčil vzpomínky své a svých rodičů, sahající od 50. let 19. století až ke vzniku KSČ v roce 1921. Domnívám se, že zvláště kniha „Rozbřesk“ je pro nás dnes mimořádně zajímavá a varovná tím, že vinou triumfu revizionismu a vítězství řady kontrarevolucí se dnes znovu „těžce rodí dělnické hnutí“, jak Zápotocký nazval jednu z kapitol. Znovu jen velmi pozvolna vstávají noví bojovníci, usilující o své pochopení a místo v třídně neuvědomělých utlačených masách, vystavováni posměchu i opovržení jako jejich revoluční předchůdci při vzniku první dělnické politické strany, sociální demokracie, od něhož si v příštím roce připomeneme 140 let.
Životopis Antonína Zápotockého nelze shrnout několika větami. (Pozoruhodné vzpomínky na něj přináší např. kniha Marie Zápotocké „Můj život s Antonínem Zápotockým“.) Připomenu jen, že vyučený kameník prožil čtyři léta na téměř všech rakouských frontách první světové války, v letech 1921 - 1922 protrpěl čtrnáct měsíců těžkého žaláře po potlačení prosincové generální stávky, o dva roky později se musel ilegalitou vyhnout devíti měsícům těžkého žaláře; v letech 1939 - 1945 strávil šest let ve věznicích protektorátu i Německa a v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Postupující Rudou armádou byl 2. 5. 1945 zachráněn z pochodu smrti.
Měl zásadní podíl na vzniku marxistické levice sociální demokracie, na založení KSČ a prosazení její bolševizace pod vedením Klementa Gottwalda, na revolučním vedení rudých odborů, dosažení volebního vítězství v r. 1946 a na úspěšném ústavním a nekrvavém vítězství československého pracujícího lidu nad buržoazií a reakcí v únoru 1948. Logickým završením jeho revoluční životní dráhy bylo zvolení prezidentem ČSR po Gottwaldově smrti v březnu 1953.
Za zmínku stojí skutečnost, že Antonín Zápotocký byl jedním z mála našich komunistů, kteří se setkali a jednali s V. I. Leninem. Stalo se tak na II. světovém kongresu Komunistické internacionály v létě 1920.
Epocha revolučního boje KSČ 20. - 50. let by měla být zapsána zlatým písmem v dějinách českého a slovenského národa a spolu s ní nesmazatelně i jméno Antonína Zápotockého. Skutečnost je však taková, že v ČR dnes neexistuje žádné veřejné prostranství pojmenované po A. Zápotockém (několik jich je na Slovensku), jeho socha na Kladně byla po vítězství kontrarevoluce odstraněna, v nedávné době následovaná překrytím pamětních desek působení Ladislava Zápotockého a narození Antonína Zápotockého v Zákolanech. V této obci v kladenském okrese stojí neoznačená socha A. Zápotockého, několikrát už vandalsky poškozená. Její další setrvání ve veřejném prostoru je nejisté.
Zásadnější než názvy a sochy je zachování Zápotockého politického odkazu. A srovnáme-li s ním současnou politiku následnické strany někdejší KSČ a žalostný stav revolučního hnutí doma i v zahraničí, nezbývá než konstatovat, že už dávno nastal čas pro nový rozbřesk. Aby vstali noví bojovníci pro nové bouřlivé roky a znovu vysvitla rudá záře, nejen nad Kladnem!
Leopold Vejr


50. výročí zavraždění „Che“ Guevary
Letos uplynulo 50 let od zavraždění jedné z nejvýznamnějších postav revolučního hnutí 2. poloviny XX. století Ernesta „Che“ Guevary. Ten tváří v tvář latinskoamerické reakci podněcované severoamerickou CIA zaplatil v bolívijské džungli životem za své nadšení v boji proti imperialismu a výstřely bolívijských vojáků a následná podoba mrtvého bojovníka z něj udělaly živý mýtus o muži svědomí, který chtěl osobním příkladem změnit tvář Latinské Ameriky i světa k lepšímu. Argentinský lékař, partyzánský velitel, kubánský politik a revolucionář vstoupil před půl stoletím natrvalo do dějin. Mýtická fotografie Alberta Cordy se stala prototypem pro řadu plakátů, pod kterými na světlo světa vystoupilo studentské a mírové hnutí západní Evropy 60. let a zároveň osobnost „Che“ vlila krev do žil mladé revoluční generaci v někdejších socialistických zemích, které bylo jasné, že problémy kapitalismu a imperialismu nelze řešit koketérií, ústupky, oportunismem či politikou „od stolu“.  Po negativních událostech jako byl pád sovětského socialistického tábora a regrese v latinskoamerickém pokrokovém hnutí přišel Guevarův příklad vhod při další regionální revoluční vlně kolem milénia i při studiu života a díla této osobnosti místními přáteli Kuby a nastupující generací českých komunistů.  Ze zamlčovaných myšlenek Ernesta Guevary vyplývá řada věcí, které otřásají schématem, do kterého ho zprava i zleva zařazovali: „Che“ nebyl ani anarchista ani trockista, ale marxista – leninista. Nebyl romantik, studoval dílo Marxe, Engelse, Lenina a Stalina a jako jeden z prvních pochopil závadnost tzv. „destalinizace“ i maloměšťácké a antikomunistické podhoubí „tání“. Jako jeden z prvních také pochopil meze i zrádnost Chruščovovy politiky a uvědomil si nezbytnost neústupnosti v boji proti imperialismu i za cenu vlastní oběti.  „Che“ politik a ne mýtus správně odpověděl na výzvy doby a jeho ideje projevily svou platnost především po kolapsu revizionistických a maloměšťáckých odrůd socialismu v Evropě.


60 let od vypuštění první sovětské družice – Sputnik 1
Lidstvo nezůstane věčně upoutáno na Zemi.
Konstantin Ciolkovskij
4. října 1957 byla vypuštěna první sovětská družice.
Měla tvar koule o průměru 58 cm a o hmotnosti 83,6 kg. Koule byla naplněna dusíkem v plynném stavu. Nucená cirkulace dusíku v kouli dovolovala udržovat nezbytnou teplotu a chránila přístroje před kolísáním teploty. Na vnějším povrchu družice byly upevněny čtyři osové antény. Radiosignály družice byly zachyceny na vzdálenost 10 000 km.
Její perigeum (nejbližší bod dráhy od Země) bylo ve výši 228 km a leželo nad severní polokoulí. Apogeum (nejvzdálenější bod dráhy od povrchu Země) leželo nad jižní polokoulí ve vzdálenosti 947 km. Družice obíhala Zemi nejprve jednou za 96,17 minuty.
1. prosince 1957 se nosná raketa na dráze dostala do hustých vrstev atmosféry, začala hořet a rozpadávat se.
Raketa obíhala kolem Země 58 dní.
Družice se dostala 4. ledna 1958 do hustých vrstev atmosféry a zanikla. Létala kolem Země 92 dní. Obletěla naši planetu 1 400krát a urazila při svém letu 60 miliónů km.
Tato skutečnost nás, kteří si ji pamatujeme, naplnila nesmírnou hrdostí!
Druhá sovětská družice byla vypuštěna 3. listopadu 1957. Nesla 508,3 kg užitečného nákladu. Perigeum měla ve vzdálenosti 225 km od povrchu Země a apogeum ve výši 1 674 km. Zpočátku oběhla Zemi za 103,75 minuty.
Třetí sovětská družice byla vypuštěna 15. května 1958. Vážila 1 327 kg a vědecké i měřicí přístroje se zdroji energie vážily 968 kg. Měla kuželovitý tvar, délku 3,57 m, největší průměr 1,73 m (bez vyčnívajících antén). Původní doba jejího oběhu kolem Země byla 105,95 minuty. Za 24 hodiny obletěla Zemi asi 14krát.

Pro objektivnost uvádíme:
První americká družice byla vypuštěna 31. 1. 1958. Její hmotnost byla 13,96 kg.
Druhá americká družice byla vypuštěna 17. 3. 1958. Její hmotnost 1,8 kg.
Třetí americká družice byla vypuštěna 26. 3. 1958. Její hmotnost 13,83 kg.
Čtvrtá americká družice byla vypuštěna 26. 7. 1958. Její hmotnost 17,29 kg.
Pátá americká družice byla vypuštěna 18. 12. 1958. Její hmotnost 67,5 kg.
L. H.


[1] Bucharin: Když nastoupili fašisté v Německu k moci, došlo ve vedení kontrarevolučních organizací k výměně názorů o možnosti využití cizích států v souvislosti s vojenskou situací. V létě 1934 mi řekl Radek, že došly směrnice od Trockého, že Trockij vyjednává s Němci, Trockij slíbil Němcům již řadu územních ústupků, také Ukrajinu. Nemýlím-li se, byla tam též zmínka o územních ústupcích Japonsku …“ (Proces s protisovětským pravičácko-trockistickým blokem (1938), Soudní zápis, Svoboda, 1951, s. 207-208; Dále: M. Sousa, Lži týkající se dějin Sovětského svazu – Mario Sousa, 15. června 1998, in: mario.sousa@telia.com; Grover Furr: Robert Conquest – Lži o socialismu, Stalinovi a SSSR …; Mario Sousa: Lži týkající se dějin Sovětského svazu (http://pvpravda.cz/?p=1200); Obelhaný Stalin (4.) = Perestrojka Chruščova – statě: Muchin, J.: Plán "Barbarossa"; Sidorov, G.: Perestrojka Chruščova, aj.; Grover Furr hovoří o své knize, Chruščov lhal (referát G. Furra v Oslu, 2011) aj.; Velké spiknutí …, Paměti J. Dejwise, velvyslance v Moskvě …

[2] Podle antistalinisty I. Deutschera  mělo být spiknutí vedeno Tuchačevským spolu s Gamarnikem – šéfem armády politického komisařství, generálem Jakirem – velitelem Leningradu, generálem Uborevičem – velitelem moskevské vojenské akademie a generálem Primakovem – velitelem kavalérie. Maršál Tuchačevskij byl důstojníkem bývalé carské armády, který po revoluci přešel do Rudé armády. V roce 1930 téměř 10 % důstojníků (takřka 4 500) byli bývalí důstojníci carské armády.
[3] Takovým způsobem začal proces odebrání informačně ideologické iniciativy u SSSR. Chruščov jednal ohledně diskreditace politiky Stalina na vlastní pěst, komunistické strany jiných zemí byly mimo hru. Například věrchuška Číny se o tom dověděla až z novin. Proto se vzápětí objevily první rozpory v sovětsko-čínském strategickém partnerství, které vedly dokonce k ozbrojenému konfliktu v roce 1968. A v 70. letech dovedou sovětsko-čínské rozpory do logického konce režiséři informační války H. Kissinger a Z. Brzezinski. V komunistickém hnutí nastal ideový rozkol. Tři desetiletí probíhala pod vedením hlavního ideologa KSSS M. Suslova antistalinská masáž lidí v SSSR, a ve druhé polovině 80. let nabrala pod vedením A. N. Jakovleva (tajemníka pro ideologickou práci ÚV KSSS, poradce prezidenta Gorbačova – Z. K.) charakter masové hysterie.Panarin, I.: Operace Anti-Stalin, z knihy „První světová informační válka. Zhroucení SSSR“.

[4] Georgios Karajskakis byl jedním z představitelů řecké revoluce v roce 1821. Pocházel z chudých poměrů, jeho matka byla patrně svedená jeptiška. Karajskakis nechtěl ustoupit od ideálů revoluce, nechtěl se podřídit vůli zahraničních mocností a byl popraven za „nepochopení historie a zradu“. Navždy zůstane symbolem revolučních ideálů, nezlomného přesvědčeného člověka.