středa 8. března 2017

Dialog leden 2017

Využijme rok 100. výročí VŘSR k aktivizaci komunistického hnutí!

Odkaz Velkého října je stále živý
V tomto roce, v jeho listopadových dnech, uplyne sto let od Velké proletářské, socialistické revoluce – od vítězství Velkého října. Tato revoluce zahájila novou epochu, epochu přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu, jako prvé fáze komunistické společenskoekonomické formace. Toto hodnocení je od počátku devadesátých let zpochybňováno i těmi, kteří se i dnes hlásí k marxismu, k tzv. „tvořivému marxismu“.
Historický význam Velkého října
Již Velký říjen jasně ukázal, že při volbě mezi socialismem a kapitalismem je dnes, v současné epoše, onou jednoznačně pozitivní a jedině možnou volbou, nemá-li dojít k zániku lidské civilizace, cesta socialismu. A po té je možné jít jen při nastolení nové, skutečně lidové, proletářské politické moci na způsob sovětů - socialistické demokracie. Jedině revoluční překonání kapitalismu a tím
civilizačních hrozeb a katastrof (jaderná válka; ekologická krize - iracionální drancování přírody při diktátu peněz; „donekonečna“ se rozevírající nůžky mezi stále narůstající více než miliardou chudých a nadále chudnoucích a obrovským nárůstem bohatství u těch jen tisíců nejbohatších) a jeho nahrazení socialismem a komunismem je jediným východiskem k zabezpečení života na Zemi, udržitelného, sociálně spravedlivého rozvoje všeho lidu. V tom spočíval a nadále spočívá nesmazatelný historický význam Velkého října, ač došlo na přelomu 80. a 90. let, v důsledku zrady nejvyšších představitelů KSSS a SSSR na čele s Gorbačovem a jejich „pátých kolon“ v ostatních socialistických zemích, ke zradě jeho ideálů a odkazu, jež vyústila do kontrarevolučních převratů, likvidace socialismu a obnovy kapitalismu.
K rozdílu mezi Velkým říjnem a buržoazně demokratickými revolucemi
Jestliže předchozí, buržoazní revoluce, končily především tím, že se
u vládního kormidla vystřídali představitelé vykořisťovatelských tříd - kdy politické reprezentanty šlechty vystřídali reprezentanti buržoazie - jak tomu bylo u známých „velkých“ buržoazních revolucí v Anglii, Franci a v Německu, pak Říjnová revoluce se od těchto revolucí zcela zásadně lišila. Stanovila si totiž za cíl úplné odstranění jakéhokoliv vykořisťování, nastolení politické a ekonomické moci nejrevolučnější třídy, která je objektivně zainteresována na zrušení tříd vůbec, na vybudování nové beztřídní - komunistické společnosti. Tou třídou byl ruský proletariát - dělníci, chudí rolníci a bezzemci, ač připoutáni k práci nebo ve vojenských pláštích k válečné mašinérii. To bylo také nejpodstatnější zvláštností této revoluce. Vítězství bolševiků, vítězství Velkého října, to bylo vítězství nové skutečně lidové, politické moci, sovětů - socialistické demokracie.
Marxismus obohacený leninismem, vítězství marxismu-leninismu
Byl to V. I. Lenin, kdo na základě hlubokého studia Marxova a Engelsova teoretického dědictví, při použití jejich dialekticko-materialistické teorie a metody, jej tvůrčím způsobem využil při analýze imperialismu a odhalil zákonitost jeho nerovnoměrného vývoje a na základě toho konkretizoval závěr o možnosti vítězství socialismu v jedné zemi, a to v jeho nejslabším článku. Tím bylo carské Rusko, které ještě nemohlo být klasickou imperialistickou zemí jako např. Anglie a Francie, neboť v něm kapitalistický rozvoj začal mnohem později. Až na počátku 20. století se Rusko ve vývoji kapitalismu dostalo na střední úroveň a vstoupilo do stádia imperialismu. Proto nabyla Říjnová revoluce, vzhledem k nezdařené buržoazně demokratické revoluci z let 1905-1907 a nedokončené Únorové revoluci 1917, zvláštních rysů.
Proto nejbližším úkolem Říjnové revoluce „byl úkol buržoazně demokratický: odstranit zbytky středověku, úplně je vymýtit a očistit Rusko od tohoto barbarství… Dovedli jsme buržoazně demokratickou revoluci do konce jako nikdo jiný. Zcela uvědoměle, pevně a neochvějně jdeme vpřed, k revoluci socialistické, neboť jsme si vědomi, že tato revoluce není oddělena čínskou zdí od revoluce buržoazně demokratické, neboť jsme si vědomi, že jedině boj rozhodne o tom, nakolik se nám podaří (nakonec) postoupit kupředu, jaký díl nesmírně velikého poslání splníme a co ze svých vítězství trvale udržíme…“ (Lenin, V. I.: Ke čtvrtému výročí Říjnové revoluce, 14. října 1921, Spisy, sv. 33, Praha, NPL 1962, s. 42-43) Říjnová revoluce tak prokázala to, co ani nedokázali nebo nechtěli pochopit všichni představitelé západoevropských, oportunistických sociálně demokratických stran druhé a dvaapůlté internacionály (Kautští, Hilfeerdingové, Martovové atd.), a to dialektický vztah buržoazně demokratické a proletářské – socialistické revoluce. To, že „buržoazně demokratická revoluce přerůstá v proletářsko-socialistickou. Proletářsko-socialistická revoluce mimochodem řeší otázky revoluce buržoazně demokratické…“ (Tamtéž s. 45)
Obdobně tomu bylo pod vlivem menševismu i ve vlastních řadách bolševické strany, a to jak ve zpochybňování možnosti jít do Říjnového povstání, do revoluce, neboť podmínky pro socialismus prý ještě v Rusku nevyzrály a hned tak brzy nevyzrají (Kameněv a Zinověv), tak při odmítnutí Leninovy myšlenky o možnosti vítězství socialismu v jedné nebo v několika zemích Trockým a jeho stoupenci. Ten tvrdil, že politickou moc je možné a nutné v revoluci dobýt, jestliže však naše iniciativa nedá popud k revolucím v západoevropských zemích, aby nám mohli přijít pomoci, pak je beznadějné si myslet, že revoluční Rusko může obstát proti konzervativní Evropě a revoluce bude poražena. U těchto opozičníků šlo o kapitulantství, o odmítání možnosti udržet vítězství Velkého října.
Zrod Komunistické internacionály
Co je třeba zvláště připomenout je, že Říjnová revoluce umožnila zrod, založení Komunistické internacionály (1919 – 1943), což sehrálo obrovskou úlohu při šíření zkušeností ruských bolševiků z revoluce a budování země sovětů, při rozmachu mezinárodního revolučního hnutí, neboť bez ní by jen těžko došlo ke zformování skutečně revolučních, proletářských stran, osvobozených od oportunismu a reformismu, od zrádného, buržoazii sloužícího sociáldemokratismu. Její příklad a inspirace by měly oslovovat současné roztříštěné a revizionismem a oportunismem zasažené torzo našeho hnutí, zdevastovaného gorbačovismem a porážkou socialismu ve většině zemí bývalé světové socialistické soustavy.
Spojení sovětských socialistických republik v SSSR, nedůležitější důsledek Vítězného října
Je třeba připomenout, že podmínky pro započetí budování nové společnosti směřující nezadržitelně k socialismu byly katastrofální. Země byla těžce postižena nejen důsledky prvé světové války, ale i politikou kontrarevolučních živlů – monarchistů, kadetů, menševiků i eserů, kteří rozpoutali občanskou válku za asistence světového imperialismu, který zároveň zorganizoval vojenskou intervenci (Anglie, Francie, USA, Japonsko aj.), jež měla v zárodku zardousit rodící se sovětskou moc. Tito agresoři - interventi, „nositelé“ západní, buržoazní „demokracie“ - když ustupovali, ničili továrny a závody, šachty a doly, železniční dopravu, zemědělské nářadí, vyháněli dobytek, odváželi obilí. Celkové ztráty, které způsobili sovětské republice dohodoví interventi, činily 40 miliard rublů. V hlubokém rozkladu se tak ocitl zejména průmysl, kdy stovky podniků a závodů nepracovaly. Objem jeho výroby poklesl roku 1920 ve srovnání s rokem 1913 na 13,8 %! V zemědělství katastrofálně poklesla rostlinná i živočišná výroba. Produkce obilí činila roku 1920 jen asi polovinu toho, co země dávala před první světovou válkou v roce 1913. Katastrofální tak byla zásobovací situace v zemi, obyvatelstvo živořilo. (Dějiny SSSR, Epocha socialismu 1917-1957, Praha 1960, s. 26, 243) To všechno musel, i za cenu velkých ztrát, sovětský lid překonat. Zásadní úlohu
v tom sehrál nový typ revoluční moci, který se zrodil z iniciativy bolševiků
v Únorové revoluci - sověty jako orgány revoluční moci, diktatury proletariátu za vedení bolševiků.
Tak se v polovině roku 1922 zrodila velká země sovětů - Svaz sovětských socialistických republik, „jenž byl takto vytvořen na základě bratrské spolupráce národů sovětských republik“ a klade si „za cíl zachovat mír se všemi národy…“ (Prohlášení všem národům a vládám světa…), čímž byla fakticky, reálně potvrzena pravdivost a životnost vědeckého socialismu, idejí Marxe a Engelse, tvořivě dopracovaných, rozvinutých Leninem, leninismem – marxismem soudobé epochy.
Gigantické úspěchy budování socialismu v SSSR a imperialistická agrese fašistického Německa
Uhájení a rozvoj tohoto zcela nového společenství vlády pracujícího lidu nebylo v kapitalistickém obklíčení možné bez upevnění jeho základů, bez nastolení nových ekonomických vztahů, vytvoření souladu mezi ekonomickou základnou a polickou a právní nadstavbou, které by dokázaly zdynamizovat hospodářský rozvoj tak, aby nebylo možné tento nově se zrozený, nejpokrokovější společenský řád zničit. Proto vedení strany na čele s J. V. Stalinem vyzbrojeno marxismem-leninismem vytyčilo grandiózní úkol, přesvědčit a získat lid pro uskutečnění politiky kolektivizace, urychlené industrializace a kulturní revoluce. To umožnilo porazit nejdravějšího imperialistického agresora, německé, fašistické hordy, jež na SSSR nasměrovala Anglie a Francie; v červnu 1941 porušily pakt o neútočení a přepadli SSSR.
Díky politice kolektivizace a industrializace dosáhl SSSR za období necelého dvacetiletí vskutku impozantních výsledků. V předvečer Velké vlastenecké války se Sovětský svaz stal jednou z největších mocností světa. Objemem průmyslové výroby zaujímal první místo v Evropě a druhé místo (po USA) ve světě. V roce 1940 objem výroby těžkého průmyslu SSSR převyšoval dvanáctinásobně úroveň výroby carského Ruska před první světovou válkou. Objem průmyslové výroby stoupl 35krát. Výroba kvalitního válcovaného materiálu – základu válečného strojírenství – vzrostla v SSSR v roce 1940 proti roku 1913 80krát. V prvních třech pětiletkách bylo vybudováno 9000 nových průmyslových podniků, vzniklo přibližně 260 nových měst, středisek socialistického průmyslu. Na kvalitativně nový stupeň se povznesla i ekonomika vesnice, která představovala socialistické hospodářství vybudované na základě moderní techniky. Již před válkou zde pracovalo 683 000 traktorů a 182 000 kombajnů. (Dějiny SSSR, Epocha… 1917-1957, Praha 1960, s. 531)
Prosazení a realizace uvedené politiky budování socialismu v Rusku, v SSSR a s tím spjatá kolektivizace, industrializace a kulturní revoluce, nebylo ničím snadným i proto, že se uvnitř VKS(b) ve 20. a 30. letech zformovala protistranická a protisovětská opozice (trockisté, „Nová opozice“ Zinověva a Kameněva, trockisticko-zinověvský protistranický blok, bucharinci a bucharinsko-rykovská a bucharinsko-trockistická skupina aj.), se kterou se však nová sovětská moc dokázala vypořádat.
Důsledky fašistické agrese byly rovněž katastrofální. V SSSR bylo pobořeno a vypleněno 1 710 měst a obcí městského typu, přes 70 000 vesnic, na 32 000 průmyslových podniků, 65 000 km železničních tratí, přes 4000 železničních stanic, vydrancováno 98 000 kolchozů, na
5 000 sovchozů a 2 890 STS. Agresoři porazili, zabavili a zahnali do Německa 7 mil. koní, 17 mil. kusů hovězího dobytka, desítky milionů prasat, ovcí a koz a přes 100 mil. ks drůbeže. Byly rozbořeny desítky tisíc nemocnic, škol a knihoven atd.; celkové hmotné ztráty dosáhly 2 trilionů 600 miliard rublů v předválečných cenách. (Dějiny SSSR, Epocha… 1917-1957, Praha 1960, s. 635; Dějiny KSSS, Praha 1978, s. 564-565)
Jako po prvé světové válce, vítězné VŘSR a občanské válce, tak i po porážce fašistických agresorů ve Velké vlastenecké válce (červen 1941 až květen 1945) vyžadovala obnova národního hospodářství od sovětského lidu obrovskou práci a hrdinské vypětí. Za tím účelem byl připraven čtvrtý pětiletý plán obnovy a dalšího rozvoje národního hospodářství (1946-1950). Socialistický systém opět prokázal své obrovské budovatelské možnosti a schopnosti, neboť při nebývalé iniciativě pracujících bylo plánovaných cílů dosaženo za 4 roky a tři měsíce. Průmysl byl obnoven za dva a půl roku, kdy opět začalo pracovat přes 6 000 velkých průmyslových podniků, tj. téměř tolik jako za 1. a 2. pětiletku dohromady. Hlavní výrobní fondy ve všech odvětvích vzrostly za pětiletku o 34 % a hrubá průmyslová výroba předčila v roce 1950 předválečnou úroveň o 73 %, kdežto podle plánu ji měla překročit o 48 %. Produktivita práce v průmyslu byla ve stejném roce o 37 % vyšší než v roce 1940. Národní důchod za pět let přesáhl úroveň z roku 1940 o 64 %, což umožnilo i lépe uspokojovat materiální a kulturní potřeby pracujících, což se projevilo v růstu jejich reálných mezd, kdy také za pětiletku došlo
k trojímu snížení maloobchodních cen atd. (Dějiny KSSS, Praha 1978,
s. 570; Dějiny SSSR, 1917-1957, Praha 1960, s. 635, 649-652 aj.)
Vítězství SSSR ve druhé světové válce zásadním způsobem urychlilo světový revoluční proces
Podmínilo zejména přerůstání antifašistických, národně osvobozeneckých a demokratických revolucí v revoluce socialistické, a to nejen ve střední a jihovýchodní Evropě, ale i v Číně, Koreji a Vietnamu, došlo ke vzniku lidově demokratických zemí, směřujících k socialismu. Ke zrodu světové socialistické soustavy (ČSSR, Bulharsko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, NDR, Albánie a Jugoslávie). Obdobné státy vznikly i v Asii. Dříve Mongolská lidová republika a později, po 2. světové válce ČLR, KLDR, Vietnamská demokratická republika. Na americkém kontinentě později Kuba atd. Většina uvedených států byla členy RVHP. Vznikem světové socialistické soustavy došlo k zásadní, kvalitativní změně v poměru mezi silami míru, socialismu a predátorského imperialismu. Tak byla jeho bezohledné agresivitě, na více než 40 let, výrazně „přistřižena křídla“. To vše se však na přelomu 80. a 90. let, v bleskovém procesu kontrarevolučních převratů, zcela zásadně změnilo rozpadem této soustavy, zlikvidováním RVHP i Varšavské smlouvy.
Obrovský význam vlivu Velkého října na rozpad světové koloniální soustavy imperialismu
Vznik světové koloniální soustavy spadá do období původní akumulace kapitálu, do jeho expanze, kdy šlo o dobytí cizozemí Portugalskem, Španělskem, Holandskem, V. Británií ad. Šlo o drancování území Ameriky, Afriky, Indie atd., což znamenalo obrovský příliv zlata do Evropy a tím i rozvoj kapitalistických společenských vztahů a moci uvedených imperialistických zemí. Marxovými slovy: „objev naleziště zlata a stříbra v Americe, vyhubení, zotročení a pohřbení za života domorodého obyvatelstva do dolů, první kroky k dobytí a vyloupení Východní Indie, přeměna Afriky v loviště pro výnosný hon na černochy – to byly červánky kapitalistické výrobní sféry.“ (Marx, K.: Kapitál I., 1954, s. 791) Na počátku 20. století, se vnikem imperialismu, kdy kapitalismus, Leninovými slovy, „přerostl ve světový systém koloniálního útisku a finančního utlačování obrovské většiny obyvatelstva světa hrstkou „vyspělých“ zemí“, (Lenin, V. I.: Spisy, sv. 22, Praha, 1959, s. 207) se stalo okrádání kolonií zdrojem obrovských nadzisků. Ekonomika kolonií se zcela podřídila zahraničním monopolům, nabyla charakter agrárně surovinového doplňku dané koloniální země – metropole. Z těch se zformovaly ony tzv. vyspělé kapitalistické země, jež mnozí naši i tzv. marxističtí, nesoudní, maloměšťácky zaměření „teoretici“, donekonečna předhazovali socialistickým zemím jako snad až nedostižní vzor: „Ó bože, jak jsou tyto ekonomiky efektivní a bohaté!“
Tento světový koloniální systém poprvé v historii narušila právě vítězná Říjnová socialistická revoluce, která protrhla „řetěz“ světovládného imperialismu, světové koloniální soustavy a umožnila začátek jejího rozpadu. Jestliže v roce 1919 v postavení kolonií, polokolonií a dominií byly země, kde žila 1 miliarda 235 miliónů lidí (což tvořilo 69,4 % všeho obyvatelstva světa), pak koncem 60. let v podstatě koloniální panství skončilo rozpadem posledního, portugalského impéria. Začala však éra neokolonialismu, kterým byla po obnově kapitalismu u nás, naplno postižena i naše země.
Chruščovovský antistalinismus, revizionismus, renegát Gorbačov a Velký říjen
Je nutné říci, že první tři dekády (cca 1925-1955) budování socialismu v SSSR pod vedením strany na čele s J. V. Stalinem, a navíc při katastrofickém pětiletí války (1941-1945), byly výsledky budovatelského úsilí sovětského lidu ohromující a historicky bezprecedentní, jak to prokazují již výše uvedená fakta. Ta ještě doplňme o celkové zhodnocení let 1928-1956, kdy byl proces socialistické výstavby válkou vržen o více než deset let zpět a musel začít prakticky z úrovně, na které byl na počátku procesu „urychlené industrializace“. Celkově pak v letech 1928 až 1956 rostla ročně průmyslová výroba průměrně o 12,7 % a v roce 1956 byla oproti roku 1928 o 770 % vyšší; hrubý domácí produkt (HDP) rostl ročně o víc než 15 % (podle některých západních zdrojů o 10 %); výroba spotřebního zboží rostla v SSSR ročně v průměru o 5,8 %; byla odstraněna negramotnost, vzdělání a zdravotní péče byly bezplatné a patřily všem (údaje převzaty ze západních zdrojů, viz Azad, B.: Hrdinská bitva - hořká porážka, s. 79).
Za další tři dekády (1956-1986), konkrétně řečeno od XX. sjezdu KSSS, kdy již stál pevně na čele KSSS N. S. Chruščov, který se ukázal jako vyhraněný voluntarista, revizionista a fanatický antistalinista, jenž naplno prokázal svůj menševický původ a blízkost k trockistům a společně s dalšími souvěrci ve vedoucích funkcích KSSS a sovětského státu postupně, pod „deštníkem“ kampaně o „kult osobnosti“ a údajných zločinů J. V. Stalina, prosadil postupnou rehabilitaci právě trockistů, bucharinců a dalších protistranických opozičníků a přeorientoval ideologii a politiku této strany na bázi antistalinismu - revizionismu a antibolševismu, na platformu menševismu - sociáldemokratismu, která našla svého konečného naplnění
v Gorbačovově perestrojce a obnově kapitalismu
. A to vše při „plné puse“ frází o obnově leninského stylu práce strany a tvůrčím rozvoji marxismu-leninismu atd. Tyto, jak nakonec prokázal vývoj, zhoubné přístupy byly vnuceny i řadě ostatních komunistických stran, které se postupně rozložily a daly také průchod kontrarevoluci a kapitalismu.
Náhodné nebylo ani licoměrné, ve svých důsledcích zhoubné přihlášení se Gorbačova, tohoto věrolomného politika a renegáta nejhrubšího zrna, k Leninovi a k leninismu, k Velkému říjnu, jak to mj. prezentoval ve svém projevu na slavnostním zasedání k 70. výročí VŘSR, 2. - 5. 11. 1987. Přitom jejich odkaz zradil a zdiskreditoval. Připomeňme si alespoň jeho pár slov: „Naše úspěchy jsou velkolepé, působivé a významné. Jsou pevným základem, východiskem pro nové úspěchy, pro další rozvoj socialismu, v pokračování idejí a praxe leninismu a Říjnové revoluce spatřujeme podstatu svých dnešních činů a starostí, svůj stěžejní úkol i morální povinnost.“ („Říjen a přestavba: revoluce pokračuje“, Praha, Svoboda 1987, s. 4) Jak se během jen dvou let ukázalo, šlo o bezostyšnou lež při prosazení kontrarevoluce, řízené jím z Kremlu,
z Moskvy! (viz Košťál, Z.: Gorbačov a gorbačovština, Dialog, komunistický list č. 328, září-říjen 2016)
Konec KSSS a SSSR
Tak nakonec tzv. přestavba, politikou licoměrného Gorbačova a jeho „party“, vyústila v srpnu 1991 v samotném Sovětském svazu, po tzv. „srpnovém puči“, v otevřenou zradu KSSS a SSSR. 24. srpna se pak Gorbačov, když si své prezidentství ponechal, zřekl postu generálního tajemníka KSSS a otevřel zcela záměrně prostor pro její likvidaci. Proto mohl o pět dní později (29. srpna 1991) Jelcin, prezident RSFSR, podepsat Dekret o „dočasném“ zákazu činnosti KSSS a zároveň nařídit zabavení jejího veškerého majetku (budov, tiskových podniků, finančních rezerv, kterými disponovala). Tím i cesta k likvidaci SSSR a tak i ke kapitalismu, byla otevřena dokořán. Kdysi „Mekka“ světového revolučního procesu, Sovětský svaz, byla po 70 letech své existence, při bezprecedentní zradě jakou kdy dějiny poznaly, koncem roku 1991 (Gorbačov 25. 12. 1991 odstoupil z funkce prezidenta SSSR a předal moc Jelcinovi) „zaživa pohřbena“. A to „rukama“ svých vlastních, nejvyšších politických, stranických i státních představitelů, kteří jednali v rozporu s Ústavou SSSR a dalšími zákony, zcela vědomě proti vůli naprosté většiny sovětského lidu. Neboť 2/3 dospělého obyvatelstva (76,4 % voličů), jež se účastnilo pár měsíců předtím (17. 5. 1991) všesvazového referenda, řeklo své jednoznačné „ANO“ k zachování SSSR.
To, co následovalo při obnově kapitalismu, bylo katastrofou: byla zahájena tvrdá liberalizace, aby byly zlikvidovány „přebytečné“ peníze, neboť bylo ve spořitelnách uloženo kolem 400 miliard rublů. Proto musely ceny prudce stoupat. Zpočátku na 50násobek až 100násobek, následně se zcela vymkly jakémukoli řízení. Již 29. 12. 1991 dostali občané „novoroční dárek“ podle diktátu MMF, výnos o privatizaci pro nastávající rok 1992, jako i u nás, počátek největší loupeže v ruských dějinách. Na hodnoty vytvořené generacemi sovětských lidí se jako supi vrhli ruští zbohatlíci - „noví Rusové“. Tak se v rukou 15 % obyvatelstva, soustředilo 85 % národního bohatství! (Andrijanov, V., Čerňak, A.: Car hraje prezidenta, OREGO 2000, s. 8-9). Jinak řečeno: „Rusko, když přišel rozpad Sovětského svazu a nastoupilo desetiletí Jelcina, tak stručně řečeno… poslední dekáda 20. století znamenala ekonomickou ztrátu dvojnásobnou jenom pro Rusko, než co ztratil Sovětský svaz ve Velké vlastenecké válce.“ (www.youtube.com/watch?v=ZrZg4WoTkFg) Obnovený kapitalismus triumfoval a přinesl pro naprostou většinu lidu své trpké plody.
Antistalinismus - nejzáludnější nástroj revizionistů a antikomunistů při destrukci socialismu
Již dlouho je zcela zřejmé, že antistalinismus, oficiálně prezentovaný nejen na XX., XXI. a XXII. sjedu KSSS, se stal cíleně nejúčinnějším „trojským koněm“ při destrukci díla a odkazu Velkého října, socialismu. Předchozí generace, které dle farizeje Chruščova měli již dávno žít v komunismu, v důsledku jeho politiky dokončené jeho pohrobkem a jidášem Gorbačovem, žijí již přes čtvrt století v dravém, sociálně bezohledném kapitalismu, kdy se trvale rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými, při permanentní hrozbě planoucích válečných konfliktů. Kdy se bývalé socialistické země ve své zdrcující většině staly faktickými koloniemi západních imperialistických mocností a fungují pod nadvládou jejich nadnárodních korporací a mezinárodních institucí (MMF, Světová banka, orgány EU atd.).
Jinak řečeno, antistalinismus se stal podlým a lstivým ideologickým a politickým nástrojem, prostředkem ke zdiskreditování, ochromení a skoncování s marxismem jako s nejmocnější teoretickou zbraní revolučního komunistického a dělnického hnutí. Hlavní, fanatičtí protagonisté antistalinismu si totiž chtě nechtě uvědomují, že Stalin byl po smrti Lenina nejdůslednějším a neohroženým marxistou, který v čele VKS(b) a poté KSSS začal v praxi realizovat Marxův a Engelsův projekt revoluční přeměny světa, odstranění kapitalismu a budování socialismu. Proto je třeba zdůraznit, že spolu s Leninem patří Stalin k největším osobnostem 20. století. A to je něco pro antikomunisty, antistalinisty nepředstavitelného a zavrženíhodného. Dle nich je proto třeba Stalina a „stalinisty“ energicky a neúnavně diskreditovat. I pomocí lží a falšování dějin. V rámci KSČM si jako své životní poslání bojovat se „stalinismem“ vzali na svá bedra (jdouce ve stopách L. D. Trockého a trockistů, M. Djilase a djilasistů) např. M. Ransdorf, J. Heller, J. Dolejš a celá řada dalších marxologů či pseudomarxistů.
Odkaz Velkého října dnes, v nových podmínkách, kdy jsme po kontrarevolučních převratech a obnově kapitalismu vrženi o desetiletí, ne-li staletí zpět, spočívá v rehabilitaci marxismu-leninismu, v očištění marxistické teorie od revizionistických, maloburžoazních, sociálně demokratických nánosů a jeho uplatňování nejen při analýze skutečnosti, ale především při jeho šíření, hledání prostředků a cest, jak oslovit pracující, proletáře. Jak je získat pro uvědomělou revoluční přeměnu společnosti, pro odstranění kapitalismu a budování socialismu.
A to je nemožné bez existence revolučních, komunistických politických stran a hnutí. Proto je nezbytné usilovat o jejich obnovu a znovuzrození. Bez toho se nepohneme vpřed a budou nás čekat jen další porážky. Proto je také třeba naši socialistickou minulost objektivně zhodnotit
a poučit se z ní. Nejsme žádní „nostalgici“, nevzlykáme planě nad její ztrátou, ale chceme, aby se tato naše velká minulost očistila a my z ní čerpali inspiraci pro další cestu směrem k socialismu.
Zdeněk Košťál

Ransdorfův nemarxistický přístup k třídnímu boji a tzv. systémové změně
To, že je pro M. Ransdorfa, prosazujícího nutnost „nového“ čtení Marxe, charakteristické faktické odmítaní třídního boje, tak jako i socialistické revoluce, na to jsem upozorňoval již v předcházejících textech zaměřených na téma „Komu slouží ikonizace M. Ransdorfa?“ Začnu Ransdorfovým zamyšlením z jeho „Dubnových tezí“ z roku 1993, kde nalezneme jeho, v tomto případě vcelku srozumitelnou prezentaci jím pojatého základního poslání prý komunistů v současnosti, v obnoveném kapitalismu. Jde o formulace, jež vyjadřují podstatu jeho přístupu k uvedeným otázkám.
Cituji: „Svou politikou chceme loajálně sloužit této (kapitalistické! - Z. K.) společnosti. Dnešní komunisté se snaží bránit nestabilitě, sestupu společnosti na nižší úroveň. Snaží se naopak o nastolení ovzduší důvěry, o nastolení psychologie budování místo psychologie rozbíjení. Komunismus je úsilí nejen o sociální rovnost, ale také o osvobození všech produktivních sil společnosti, o novou společenskou racionalitu, v níž by neměla místo manipulace, kde by naopak participace (účast lidí na správě vlastních věcí) byla integrující hodnotou. Komunisté chtějí, aby rozvoj civilizace už nikdy nešel na úkor přirozeného životního světa lidí, ale v souladu s ním. I v minulosti komunisté bránili takové revoluci, která by ohrozila dosažený stav produktivních sil společnosti … Komunisté dnes v Evropě usilují o vytvoření pružných společenských struktur, kde plynulý antisystémový tlak si vynucuje postupné korekce systému bez výraznějších otřesů a ztráty produktivních sil společnosti, aniž se vzdávají perspektivy systémové změny … Místo koncepce konfrontace třídních sil usilují komunisté o vázání třídních sil. Od pouhého antikapitalismu přecházejí k postkapitalismu, k využívání postkapitalistických prvků uvnitř vyspělého kapitalismu…“ (M. Ransdorf, Dubnové teze, Naše pravda 1993, č.5/6, s. 3, 4)
Z citovaného vyplývá, a to v kontextu nejen s jeho „Novým čtením Marxe“, že jde o velmi svérázný výklad mající své kořeny v sociáldemokratismu a reformismu, jemuž i u nás narostla křídla zejména s ideologií a politikou KSSS za Gorbačova. Namístě je mj. ptát se: proč mají skuteční komunisté (u „reformních komunistů“ a „neokomunistů“, tedy nekomunistů, je to jistě normální!) loajálně sloužit? Být v tomto případě oddáni kapitalistickému státu a ve svém smýšlení být věrni jeho vládě? Proč se mají řídit psychologií budování kapitalismu, tedy jeho upevňováním?
Co má Ransdorf na mysli, když tvrdí, že komunisté zde přitom mají usilovat o jakýsi blíže nespecifikovaný „plynulý antisystémový tlak“, jenž by si „vynucoval postupné korekce systému bez výraznějších otřesů“, „aniž se vzdávají perspektivy systémové změny“? Co to ten „antisystémový tlak“ a „systémová změnaje, když komunisté mají být onou loajalitou ke kapitalistickému ekonomickému i politickému systému naprosto připoutáni? Má tak jít nejprve o jakési vzájemné připoutání se k buržoazii, poté pak, za její pomoci o uskutečnění oné, naprosto abstraktně formulované, tedy chiméricky pojaté systémové změny? Co (Ransdorf) rozumí pod systémovou změnou, když podle svého vymezuje vztah komunistů ke kapitalismu a nezahrnuje do této změny to nejpodstatnější, změnu ekonomických a zde právě a především vlastnických vztahů? A právě roli vlastnických vztahů cíleně zatlačuje do pozadí!
Zde ještě poznámku. Jestliže systém představuje určitou soustavu, soubor elementů (základních složek) v jakékoliv oblasti, které se vzájemně ovlivňují a tvoří uspořádaný, uzavřený celek, pak přechod tohoto systému do jiného stavu je jeho změnou. Jde-li o změnu společenského systému ve smyslu změny společenskoekonomické formace,
o což by v daném případě mnělo jít a jde, pak nemůže jít o nic jiného, než
o nejpodstatnější, zásadní, tedy revoluční změnu. Tomu se Ransdorf, tak jako celá řada, zejména základních, programových dokumentů KSČM (deklarujících její vznik a poslání), vyhýbá. V tomto aspektu je tedy jeho (tak jako u celé řady předních politiků a ideologů) přístup klasicky oportunistický, zakrývající záměnu revolučního cíle za pouhé reformy, které daný (kapitalistický) systém nechtějí změnit, zrušit, ale je jen vylepšit a zachovat. Jde jasně řečeno o vzdání se revoluce, o rezignaci na socialismus.
Podle něj (Ransdorfa) tak ono „vázání třídních sil“ představuje třídní koexistenci a vtažení buržoazie „do spolupráce nového typu“, jak to uvádí již ve studii O krizi komunistického hnutí (z r. 1990), když jako vzor pro transformaci komunistických stran uvedl nekomunistickou, fakticky antikomunistickou Francouzkou socialistickou stranu (jak jsem o tom již psal v úvodním článku). A to proto, že tato strana prý „sdílí důraz na samosprávu i s jinými levicovými silami, ale zároveň nepokládá nacionalizaci (znárodnění, zespolečenštění výrobních prostředků – Z. K.) „za nejlepší nástroj urychlení revolučních přeměn…“! (viz Sborník K vytvoření moderní levicové strany, s. 55) Přitom bezesporu velmi dobře věděl, že spolu s převzetím politické moci není zespolečenštění výrobních prostředků jen jakýmsi „nástrojem urychlení revolučních přeměň“, ale že především tvoří podstatu, ne jakékoli „systémové změny“, ale revolučního odstranění kapitalismu.
Připomeňme si ještě blíže, co podle M. Ransdorfa konkrétně působí „ve prospěch třídní spolupráce“ s buržoazií? Je to prý „individualizace dělníka a jeho mzdy“, co „směřuje proti tradičním formám sociální ochrany (CGT, jiné odbory, kolektivní smlouvy)“, jsou to „nové formy organizace práce (autonomní brigády, kroužky kvality, skupiny technického pokroku atd.) …“ (Tamtéž) K oněm formám, brigádám apod. poznamenejme, vždyť jsou to jen moderní formy kapitalistické racionalizace! Formy, které jsou interpretovány div ne jako zázraky „ekonomické a sociální modernity“, soudobého kapitalismu, spjaté s rozvojem jeho postkapitalistických prvků. Přitom takovéto nebo podobné formy aktivit procujících, mj. i v rámci Brigád socialistické práce u nás, za socialismu, kdy výsledky jejich práce sloužily celé společnosti, ne jen jednotlivým firmám, jako za kapitalismu, byly po roce 1989 zesměšňovány.
Vraťme se ještě k problematice třídního boje. Jak jsem výše uvedl, jestliže podle Ransdorfa třídní boj ustupuje z bezprostředního pole“ a „je zprostředkován vázáním třídních sil“, pak: „Komunistické strany musí odvíjet svou politiku od potřeby dosáhnout demokratického progresivního sociálního konsensu…“
Proto prý „Dělnické hnutí si musí osvojovat nové politické myšlení“. To si však „osvojuje pomalu, opožděně, přežívá bezprostřední chápání třídního boje, jakési nové vydání linie třída proti třídě. Přitom cestou realizace třídního boje je paradoxně občanský mírzápas kapitalismu a socialismu se uskutečňuje prostřednictvím sjednocování světa, projevujícího se zvláště v řešení globálních problémů …“ Toto své tvrzení zde zaštiťuje Leninem, který to prý „ke konci života naznačoval“. Což zde Ransdorf, jak to často bývá, ničím nedoložil. Odvolává se i na Šmerala, který „toto hledisko prý u nás rozpracovával“. V SSSR to byl N. I. Bucharin. (M. Ransdorf, O krizi komunistického hnutí, s. 60 – 62) Z uvedených je v této problematice věrohodný jen Bucharin, který ve 20. a 30. letech měl v této věci v hlavě zmatek, nepochopil materialistickou dialektiku, tedy i s dialekticko-materialistickým pojetím dějin, byl znám eklekticismus jeho názorů (Lenin).
V uvedeném Ransdorfově přístupu zde tady máme před sebou „excelentní“ nemarxistickou „dialektiku“. Dialektiku a historický idealismus „jako řemen“. Dodejme: O jaké „sjednocování světa“ za totální nadvlády dravého světového imperialismu (nejen USA, ale i dalších mocností z EU a NATO) jde a může jít? Cožpak třídní boj přestává existovat? Ne, to se jen boj protikladů v hlavě ideologa „nového myšlení“ (ala Gorbačov a spol.!) a „nového čtení Marxe“ = „neideologické ideologie“ mění ve svůj opak, v „jednotu antagonistických protikladů“,
v „občanský mír“! Mír, v němž však za současných podmínek a poměrů ve světě vládne totálně jen jeden
z protikladů – mezinárodní, nadnárodní i národní kapitál
za podpory, pomoci pseudosocialistických, fakticky antikomunistických stran Socialistické internacionály a „přetransformovaných“, „moderně levicových“ „neokomunistických“, „demokraticky socialistických“ aj. stran, zejména stran „evropské levice“! A to i velmi rafinovaně, na základě obrovské masové manipulace s vědomím lidí prostřednictvím elektronických masmédií a tisku! Jak se tomu dnes také říká, za pomoci „informační revoluce“.
Nemohu si odpustit poznámku ve věci jistého až obdivného vztahu Ransdorfa k Bucharinovi, kdy z hlediska výše uvedeného nejde jistě o nic náhodného. Jsou si z teoreticko-metodologického hlediska velmi blízcí, a to i v interpretaci otázky třídního boje. Od Bucharina se zřejmě nechal inspirovat v prosazování teze fakticky odmítající třídní boj, jenž by měl být nahrazen „kombinováním různých ekonomických a politických prostředků v rámci občanského míru“, kdy prý Bucharin „volal po občanském míru a režimu normálnosti“. Metodologická neudržitelnost Bucharinovy teorie se obzvlášť zřetelně ukázala při rozboru přechodného období mezi kapitalismem a socialismem, když dokazoval, že zde existují dvě spřátelené třídy – proletariát a rolnictvo, kdy ovšem Bucharin považoval za nejživotaschopnější prvek rolnictva „kultivovaného hospodáře“ – kulaka (velkostatkáře, představitele vesnické buržoazie). „Koncem
20. let vystoupil Bucharin spolu s dalšími odpůrci generální linie strany o kolektivizaci proti likvidaci kulaků … a bránil přitom ideu o možném klidném vrůstání kulaků do socialismu.“ Dokonce ve svých tezích, jež předložil Politbyru, navrhoval rozšířit NEP, ještě více podpořit soukromé vlastnictví výrobních prostředků nejen na vesnici, ale i ve městech. (viz Malinin, V. A.: Historický materialismus a pseudomarxistické teorie 20. - 30. let, s. 170.) Přitom bez uskutečnění kolektivizace zemědělství a tím jeho zprůmyslněním, by v Rusku a na Ukrajině nedošlo k odstranění hladomoru (jenž zde existoval po tisíciletí), který zde byl v letech 1932-33, tím posledním. Kolektivizace také zachránila Evropu. Bez ní by vůbec nebyla možná rychlá industrializace země, ani nutná modernizace Rudé armády. Nacisté by tak mohli SSSR dobýt i s jeho nesmírnými přírodními a lidskými zdroji. Jak o tom dnes sní imperialisté USA a EU.
Pokud jde ještě o třídní boj. Ten, jak již bylo řečeno, není přeci determinován jen nějakými subjektivními přáními, natož iluzemi o všeobecném sbratření se vykořisťovaných a vykořisťovatelů, ale objektivními, především ekonomickými faktory, zájmy. Přitom dnes mluvit o třídním boji se považuje nejen za nemravné, ale téměř za zločin. Prezentuje se jako marxistický, komunistický výmysl a prostředek rozeštvávání „občanské společnosti“, narušování „občanského míru“, svobodného a demokratického sbratření námezdně pracujících (dělníků, techniků atd.) a podnikatelů, zejména velkopodnikatelů, kteří jsou i Ransdorfovi tak blízcí. Připomeňme proto něco z abecedy marxismu, známá Marxova slova: „Pokud jde o mne, nepatří mi ani zásluha, že jsem objevil existenci tříd v moderní společnosti, ani zásluha, že jsem objevil jejich vzájemný boj. Buržoazní dějepisci vylíčili dávno přede mnou historický vývoj tohoto boje tříd a buržoazní ekonomové ekonomickou anatomii tříd. Můj přínos spočívá jen v tom, že jsem dokázal: 1. že existence tříd je spjata toliko s určitými historickými vývojovými fázemi výroby; 2. že třídní boj vede nutně k diktatuře proletariátu; 3. že sama tato diktatura je jen přechodem k zrušení všech tříd a k beztřídní společnosti. Nevědomí mamlasové…, kteří popírají nejen boj, nýbrž dokonce i existenci tříd, jen dokazují, že přes celé to své krvežíznivé a humanisticky se tvářící ňafání považují společenské podmínky, za kterých vládne buržoazie, za poslední produkt, za non plus ultra /nejzazší vrchol/ dějin, že jsou jen otroky buržoazie…“ (K. Marx J. Weydemeyerovi, Marx, Engels, Vybrané dopisy, Svoboda 1952, s. 59)
A takových mamlasů je zvláště dnes bezpočet, jsou zastoupeni i v KSČM.
Zdeněk Košťál

„Ukrajina v ohni“
Recenze dokumentárního filmu
Olivera Stonea
Především je potřeba se zamyslit, proč má tento dokument takový význam v boji progresivních sil Evropy a Ameriky proti neonacismu.
71. zasedání Valného shromáždění OSN schválilo 19. prosince 2016 „Rezoluci číslo: A/71/482 DR I“, ve které VS OSN vyzývá vlády všech států světa, aby přijaly efektivnější opatření k boji proti glorifikaci nacismu, neonacismu a jiných praktik, které podporují oživování současných forem rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a s nimi spojených intolerancí.
Pro přijetí rezoluce hlasovalo 134 členských států OSN, proti byly USA a Ukrajina, 49 států se zdrželo hlasování. Mezi nimi Japonsko a všechny státy EU včetně Estonska, Chorvatska, Itálie, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Německa, Slovenska, Španělska a dalších, jejichž nacistické a fašistické režimy se podílely na vyvražďování milionů komunistů, Slovanů a Židů v době druhé světové války a které by se měly příští staletí ze svých zločinů kát a omlouvat. Rezoluci nepodpořil ani lokajský režim ČR, ve kterém sehrává dominantní úlohu spojenectví sociální demokracie, kléru a finanční oligarchie a který znásilnil politickou moc v Čechách.
Izrael hlasoval pro rezoluci. Zatím si nic jiného dovolit nemůže, jestliže chce i nadále předstírat, že si váží milionů židovských obětí holocaustu. Čeští komunističtí poslanci jako každý rok mlčí. Žádné interpelace obviňující sociálně demokratického předsedu vlády a jeho ministra zahraničí Zaorálka. Lhostejnost.
Při tom existence Internetu nám umožňuje bránit se všem útokům proti komunistům a k nim odmítnutí uvedené rezoluce VS OSN náleží.
Většina západních filmových kritiků a publicistů se vyhýbá hodnocení vývoje rusko-ukrajinských vztahů, k jejichž zásadním změnám došlo po krveprolití na kyjevském Majdanu - Náměstí nezávislosti.
Kromě ruských a ukrajinských komunistů se pokusil o reálné zhodnocení nacistického puče proslulý progresivní americký režisér, producent a dokumentarista, držitel tří Oskarů Oliver Stone. Stone se nebál vyslovit svůj vlastní názor, kterým zpochybnil nejen oficiální postoj Washingtonu, ale všech politických elit, představujících západní, protiruský kapitalismus.
Již v roce 2014 podpořil Stone hodnocení ukrajinského nacistického puče v souladu s prohlášeními ruské vlády.
Stone tehdy uvedl, že „ukrajinská revoluce“ proběhla na „objednávku“ CIA, včetně svržení zákonného prezidenta Viktora Janukovyče, obviněného pučisty z odpovědnosti za vraždění demonstrantů, které ve skutečnosti provedly dobře vyzbrojené, v Polsku a v Pobaltí vycvičené neonacistické síly.
Prohlášení Olivera Stonea byla krajně negativně přijata ultrapravicovou propagandou zpracovanou americkou veřejností. Stone se však rozhodl, že potvrdí své názory prostřednictvím toho, co je mu nejbližší: dokumentárním filmem.
K dosažení pravdivého pohledu na krveprolití v Kyjevě, Stone v průběhu práce na filmu vyhledal očité svědky a setkal se s prezidentem Putinem i Viktorem Janukovyčem.
Co se tehdy stalo na Ukrajině a jak zemi zaplavila „revoluční vlna“? Dokument měl odhalením zločinů kyjevské „elity“ otřást veřejným míněním v Evropě.
Již v červnu 2016 dosáhl film „Ukrajina v ohni“ nejvyššího ocenění na festivalu v sicilské Taormině.
Dokument odhaluje šokující fakta o americké účasti v přípravě puče, která se naprosto liší od informací v evropských médiích.
Film se snaží prezentovat dějiny Ukrajiny od 17. století do současnosti. Současně je i kronikou vzniku ukrajinského nacionalismu od Stěpana Bandery až po Dmitrije Jaroše.
V dokumentu je zdůrazněno, jak CIA spolupracovala s ukrajinskými nacionalistickými organizacemi již od roku 1946. V boji proti SSSR je využívala ke sběru zpravodajských informací, což potvrzují nyní odtajněné dokumenty o činnosti CIA.
Od konce roku 1941 zavraždili ukrajinští nacionalisté pouze na wehrmachtem okupovaném území asi 200 tisíc Židů. Po II. světové válce jim americké tajné služby umožnily, aby se ukryli v USA, Kanadě a Jižní Americe. Jako příklad je ve filmu uveden Mykola Lebeď, nacionalista a aktivista, odpovědný za vyvražďování Poláků v ukrajinské Volyni, kterému bylo umožněno emigrovat do USA, kde v klidu žil až do své smrti v roce 1998. Nikdy nebyl ani obžalován ze spáchaných zločinů.
Film se zmiňuje i o účasti amerických tajných služeb na vyvolání „Oranžové revoluce“ v roce 2004, kterou započala válka proti Rusku, která trvá dodnes. Výsledky tehdejších voleb prezidenta, které vyhrál Janukovyč, byly zfalšovány a vítězem byl určen Viktor Juščenko, jehož manželka byla americkou občankou a za prezidentství Ronalda Reagana zaměstnankyní ministerstva zahraničí.
Juščenko, který nedokázal prosadit americké zájmy na Ukrajině a zejména vyvolat válku s Ruskem, prohrál v dalších volbách s Janukovyčem. Tím americký pokus o ovládnutí Ukrajiny „demokratickou“ cestou skončil a následoval puč, jehož důsledkem jsou i desetitisíce mrtvých Rusů v Donbase. Ukrajina se tak změnila v trvalé ohnisko napětí v Evropě. Je otázkou, zda se tento problém vůbec podaří EU vyřešit.
Režisérem filmu je v USA žijící Ukrajinec Igor Lopaťonok. V průběhu puče pobýval na v Kyjevě a stal se tak očitým svědkem krvavých událostí.
Stone nebyl pouze producentem filmu. V průběhu natáčení osobně diskutoval s Vladimírem Putinem. Prezident mu exklusivním interview odpověděl na všechny, i ty nejostřejší dotazy. Vysvětlil Stoneovi, proč se stala Ukrajina tak zranitelnou po rozpadu SSSR a jak vznikl nový způsob vedení válek prostřednictvím „barevných revolucí“. Objasnil mu význam vojenské základny na Krymu a analyzoval ukrajinskou „demokracii“ i příčiny jmenování bývalého gruzínského prezidenta Saakašviliho gubernátorem oděské oblasti.
Tento čin označil Putin za plivanec do tváře občanů Oděsy a ponížení všech Ukrajinců.
Od prezidenta se Stone dověděl, co předcházelo Majdanu a kdo se rozhodl zavraždit Janukovyče.
Viktor Janukovyč osobně seznámil Stonea s ekonomickými problémy na Ukrajině v roce 2013, jednáními s ruskou vládou, představiteli MMF i s příčinami svého útěku ze země. Již před tím zjistili příslušníci ukrajinských tajných služeb, že teroristé dostali úkol nebrat Janukovyče do zajetí, ale zastřelit ho v automobilu. Proto požádal Putina o povolení emigrovat Ruska, kam odletěl vrtulníkem. Kolona prezidentských vozidel, která odjela bez Janukovyče, byla postřelována pučisty z ručních zbraní.
O událostech, ke kterým došlo v kritické noci 30. 11. 2013, bylo napsáno mnoho, ale detaily nebyly nikdy odhaleny. Bývalý ministr vnitra Ukrajiny Vitalij Zacharčenko vypráví v dokumentu o tom, kdo rozhodl o použití násilí proti demonstrantům a co urychlilo začátek protestů. Ministerstvo vnitra mělo informaci, že protestní akce začnou až v roce 2015. Opozice však využila skutečnost, že nejdříve kabinet ministrů a pak i prezident se rozhodli dočasně odložit podpis asociační smlouvy s EU. V listopadu 2013, krátce před počátkem události na Majdanu, začaly vysílat tři nové televizní kanály, které získaly okamžitě popularitu: „Spilno TV“, „Občanská TV“ a „Espresso TV“. Jak vznikly a kdo je sponzoroval?
Americký investigativní novinář Robert Parry vystoupil v dokumentu jako samostatný expert. Objasnil, kdo prosazuje zájmy USA v zahraničí a financuje opoziční média. Na prvním místě je to NED – Národní fond na podporu demokracie (National Endowment for Democracy) a další „nevládní“ organizace USA, které nejenže financují a organizují opoziční hnutí, ale organizují i výcvik aktivistů a novinářů, aby dokázali reprezentovat a prosazovat americké zájmy a pohledy na události v nejpříznivějším světle. Experti je připravovali na otázky, jak získat popularitu a využít ji k ovlivnění urychlení vývoje událostí a dosažení stanovených cílů.
Autoři dokumentu popisují proces, ve kterém se přeměnilo Rusko v hlavního nepřítele Ukrajiny. Kdo a jak diskreditoval Putina i Janukovyče v očích Západu. Dokument „Ukrajina v ohni“ analyzuje i záhadné zbití novinářky Taťany Černovilové a vraždu účastníka Majdanu Sergeje Nigojana. Nešlo o náhodu, ale o cílevědomě připravenou provokaci. Pozornost je věnována i krymskému referendu o připojení k Rusku. Zabývá se i zdůvodněním, proč americká média obvinila Rusko z anexe Krymu, bez ohledu na téměř stoprocentní souhlas obyvatel Krymu s připojením. Čestný průběh referenda potvrdili všichni zahraniční pozorovatelé.
V závěru filmu si tvůrci kladou otázku, zda jsme svědky začátku nové studené války, a pokud ano, zda je lidstvo schopno tuto válku přežít.
Karel Kluz

Dokumentární film je možné zhlédnout na: http://www.nwoo.org/2016/11/25/oliver-stone-ukrajina-v-ohni/; http://ren.tv/, příp. krasnoe.tv

Zločiny kapitalismu
Od roku 1993 tři režimy vládnoucí v USA zavraždily miliony lidí minimálně v devíti zemích. Zdrojem této informace je přední americký pravicový politik, universitní učitel, ekonom a žurnalista Paul Craig Roberts, který působil jako náměstek ministra financí ve vládě Ronalda Reagana.
„Pro zakrytí těchto obrovských, v historii ojedinělých (?) zločinů presstituté lhali a pomlouvali. Potlačování pravdy je poslední obranou amerického establishmentu, jenž se ve světě prezentuje jako nepostradatelný ochránce demokracie, lidských práv, pravdy a spravedlnosti,“ píše Roberts. Nelze se tudíž divit, že web Washington Post zařadil jeho stránky mezi „proruské“. Strašák Ruska je obranou nejen americké reakce navzdory skutečnosti, že nynější Rusko je rovněž součástí světového kapitalistického systému. Jelikož Ústava USA zakazuje vládě a Kongresu vyvíjet jakékoli aktivity omezující svobodu tisku, roli cenzora v USA přebírají média jako Washington Post, New York Times a CNN.

* * *
Smogové situace v druhé polovině ledna na většině území ČR oživují aktuálnost ochrany životního prostředí. Pamatuji rozhořčené demonstrace tzv. ekologických aktivistů (antikomunistů maskujících ekologií svůj odpor k socialistickému zřízení) na podzim 1989. Nyní k tomu tito lidé mlčí. Proč? Těžký průmysl byl až na vzácné výjimky zlikvidován ve prospěch západní konkurence a z naší země je nanejvýš montážní dílna. Smogová krize je přičítána klimatickým faktorům a neodpovědným automobilistům. Buržoazní média však opomíjí ropné společnosti, které v zájmu udržení svých vysokých zisků urputně brání vývoji a šíření elektromobilů. Dýcháme otrávený vzduch, aby ropní magnáti dále bohatli. Smog je daní kapitalismu obdobně jako desítky bezdomovců umrzlých při lednových mrazech v Česku a dalších zemích Evropy.                                                                     (ij)

Charta 77 – velký humbuk, žádné vítězství ani tehdy, ani nyní!
Když bylo před 40 lety vydáno v ČSSR prohlášení Charty 77, odezva oficiálních sdělovacích prostředků byla neadekvátní!
V listopadu a prosinci 1989, tedy za nepříliš dlouhou dobu, se názorně projevilo, jak „náš lid jednoznačně podporuje politiku KSČ a je pevně rozhodnut pokračovat v nastoupené cestě budování rozvinuté socialistické společnosti a na zásadách proletářského internacionalismu dále prohlubovat jednotu mezi socialistickými zeměmi, zejména se Sovětským svazem, jednotu a přátelství s revolučními pokrokovými silami, které aktivně bojují proti imperialismu, za mír a sociální pokrok“. (Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům, Praha, Svoboda 1977, s. 9)
Velkou politickou chybou byla už sama „helsinská jednání“, kde Brežněvovo vedení a jeho nohsledi dali čestné slovo západním imperialistům a umožnili jejich kontrolu své vnitřní politiky. Přitom v západních „demokraciích“, natož jejich koloniích, bylo zajištění lidských práv naprostou chimérou a perzekuce za vyjadřování odlišných než oficiálních politických stanovisek, natož aktivní boj za jakoukoli změnu, zde byl postihován mnohem brutálněji než v zemích tzv. světové socialistické soustavy. (Ano, musím napsat „takzvané“, protože v 70. letech už nešlo o soustavu, o tábor ani o blok, ale o několik celků, kdy dominantní sovětský blok byl otevřeně znepřátelen s Čínskou lidovou a Albánskou socialistickou lidovou republikou a do značné míry nezávislou politiku dělaly i Socialistická federativní republika Jugoslávie, Korejská lidově demokratická republika či Rumunská socialistická republika.) Těžko můžeme např. srovnávat intervenci armád pěti států Varšavské smlouvy v ČSSR „ve jménu socialismu“ s imperialistickou válkou v Koreji či ve Vietnamu „ve jménu demokracie“.
Charta 77 nebyla objektivní v tom, že hovořila jen o nedostatcích v uplatňování lidských práv v ČSSR, ale ani slovem nezmínila dosažené úspěchy ve zlepšování životní úrovně a z toho pramenícího zajištění základních lidských práv a svobod, jako např. plného uplatnění práva na práci (a sociálního zabezpečení při pracovní neschopnosti), plného zajištění dostupného bydlení, zdravotnictví či školství. Ve většině západních „demokracií“ mohli jejich obyvatelé o něčem podobném jen snít, o koloniích a rozvojových zemích ani nemluvě.
„Charta“ šířila iluze o tom, že všechny nedostatky budou odstraněny tím, že každý si bude moci říkat a dělat, co chce. To nikdy nefungovalo ani v kapitalistickém státě. Každý takový má mocenské nástroje, aby potlačil a perzekuoval své odpůrce, pokud je začne považovat za nebezpečné pro svou stabilitu. Stačí vzpomenout mccarthismus, hon na skutečné i domnělé komunisty v „baště demokracie“ USA v době, kdy světové komunistické hnutí bylo skutečnou hrozbou imperialismu. I současná ČR má dostatek zákonů a prostředků k perzekuci svých politických odpůrců a nejednoho z nich popotahovala či popotahuje po soudech. Že nejde o nijak masový jev a nejsou uplatňovány přísné tresty, pramení ze skutečnosti, že protirežimní, protisystémové hnutí je velmi slabé a nepředstavuje vážnou hrozbu.
Text „Charty“ nebyl v době svého vzniku oficiálně zveřejněn, nicméně přesto byl halasně odsuzován lidmi (a bylo vyžadováno jeho odsuzování lidmi), kteří o textu dokumentu nic nevěděli. Neúměrná, hysterická odezva udělala textu větší reklamu, než si zasloužil. Pro stabilitu ČSSR by bývalo bezpochyby lepší nechat tento text bez povšimnutí.
„Charta“ upozornila na řadu skutečně existujících problémů ohledně občanských svobod v ČSSR. Jejich přehlížení vedlo k pasivitě mas, které podporovaly socialismus pouze formálně, takže sice ve volbách získávaly jednotné kandidátky Národní fronty téměř 100 % hlasů (v roce 1976 dosáhly vůbec největšího „úspěchu“ 99,97 %), ale v listopadu 1989 a po něm většina občanů nepovažovala za nutné bránit se obnově kapitalismu, naopak značná část společnosti včetně mnoha členů KSČ ji přivítala.
V boji proti „Chartě“ byla dodatečně použita slova Gustáva Husáka z XV. sjezdu KSČ (duben 1976): „Napadají nás proto, že budujeme socialismus na leninských principech, socialismus, který v praxi ztělesňuje vše ušlechtilé, pokrokové a humánní. Napadají nás za to, že uskutečňujeme ideály, za které bojovali, strádali a umírali nejlepší synové a dcery našich národů, za něž bojují revolucionáři na celém světě.“ (Ve jménu socialismu…, Praha, Svoboda 1977, s. 7.) Nicméně „Charta“ nevystoupila otevřeně proti socialismu. Otázky vlastnictví výrobních prostředků a řízení národního hospodářství se vůbec nedotkla. Přitom při společenském zvratu, při kontrarevoluci v listopadu 1989 a následujícím období, nešlo o nic jiného než o obnovu soukromého vlastnictví a kapitalismu, o zavlečení Československa do chomoutu imperialismu.
„Věříme, že Charta 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé,“ uzavírá prohlášení z 1. ledna 1977. Od listopadu 1989 jsou šířeny iluze, že požadavky „Charty“ zvítězily. Skutečně je tomu tak?
Např. „právo na svobodu projevu“ sice umožňuje, aby každý říkal, co chce, ale pokud řekne cokoli, čím se někomu znelíbí, může očekávat odkudkoli žalobu a složitý, dlouho se táhnoucí soudní proces, který pro pracujícího člověka snadno může znamenat ztrátu zaměstnání a tedy existenční nejistotu až sociální likvidaci. I pokud nebude uvězněn, může být „demokraticky“ zlikvidován „jen“ odsouzením k vysokým pokutám či úhradě nákladů soudního řízení. Nemluvě o tom, že bojovník za sociální spravedlnost si těžko může dovolit zaplatit renomované právníky a je tím znevýhodněn oproti bojovníkům za sociální nespravedlnost.
„Svoboda od strachu“ nebo „svoboda projevu“ jsou iluzorní pro zaměstnance, kteří se obávají jakkoli projevit svůj názor, aby nepřišli o zaměstnání a nebyli vydáni napospas živoření v nezaměstnanosti. Zatímco v „totalitní“ ČSSR byla zaručena plná zaměstnanost a ani otevření odpůrci z řad jejích občanů nemohli zůstat bez sociálního zabezpečení, dnes je velmi snadné kohokoli učinit nezaměstnaným, nebydlícím a nezabezpečeným.
Můžeme si zakládat odborové organizace, jak chceme, dokonce je to v podstatě vítáno, protože v nejednotě je slabost a zaměstnavateli vyhovuje 10 odborových organizací, z nichž každá usiluje o výhody jen pro své členy a zejména své funkcionáře na úkor ostatních, přičemž většina pracujících odbory opovrhuje jako agenturou zaměstnavatelů (ne úplně neprávem). Ale všechny ty stovky roztříštěných odborů v ČR nezmohou dohromady ani desetinu toho, kolik pro pracující udělalo jednotné Revoluční odborové hnutí.
No, a že by v režimních médiích zaznívala jiná než režimní propaganda, že by zde snad bylo umožněno kritizovat kapitalismus či dokonce požadovat společenské vlastnictví, to je naprosto vyloučeno. Každý můžeme svobodně napsat článek proti kapitalismu a pro socialismus do všech sdělovacích prostředků a nic se nám nestane. „Jen“ nebude zveřejněn.
Charta 77 nezvítězila. Pokud její iniciátoři a signatáři mysleli své požadavky upřímně (o čemž lze u mnohých z nich pochybovat s ohledem na jejich angažovanost po roce 1989), museli splakat nad výdělkem. Mnohá z tehdy kritizovaných „porušování lidských práv v ČSSR“ jsou dnes v následnických zemích porušována ještě zásadněji; skutečné sociální a tedy i politické postavení většiny obyvatel je horší, než tehdy. Nezvítězili ovšem ani tehdejší oficiální odpůrci „Charty“. I mnozí z nich za necelých 13 let ukázali svou pravou tvář a provolali pravý opak toho, co hlásalo v odezvě na „Chartu“ Rudé právo:
„Těm však, kdo by chtěli v naší zemi působit v socialistickém duchu, nikdy už prostor dán nebude.
V naší kapitalistické společnosti není pro ně místa.“
Prokop Haken

Malé zamyšlení
Když ve třicátých letech minulého století položil Karel Čapek Vladislavu Vančurovi otázku, jak poznáme uvědomělého proletáře v řadách německých vojáků, pakliže napadne německá armáda naši vlast, jasnou odpověď nedostal. Spolu s Karlem Čapkem je nutno ptát se i dnes: „Jak poznáme uvědomělého proletáře v řadách muslimů, až zaplaví naši zem?“ Ani dnes se jasné odpovědi nedočkáme.
V Německu tehdy nejreakčnější síly kapitálu uvrhly vůdčí osobnosti uvědomělých proletářů do koncentračních táborů, přípravou na válku odstranily nezaměstnanost a šovinistickou propagandou uhnětly „lidovou masu“, která byla ochotna naplňovat zájmy nejreakčnějších sil kapitálu.
Dnes nejreakčnější síly světového kapitálu využívají řízenou migraci muslimů do Evropy rovněž k prosazení svých zájmů. Společenské procesy nelze totiž hodnotit podle dílčích momentů, nýbrž podle jejich hlavní vývojové tendence. A z tohoto pohledu má řízená migrace muslimů do Evropy objektivně reakční charakter, neboť jejím cílem je:
1. Snížit hodnotu pracovní síly v evropských státech a tím celkově zvýšit míru vykořisťování.
2. Vyvolávat ozbrojené konflikty uvnitř evropských států za účelem zbavování se „nadbytečného počtu“ obyvatel, a urychlit tak růst kapitálu.
3. Řešit růst rozporů mezi americkým a evropským imperialismem ve prospěch imperialismu USA.
4. Vytvořit rezervoár úderného štítu pro případnou válku s Ruskem.
5. Urychlit proces multikulturalismu, jehož ekonomickým základem je volný pohyb pracovní síly a kapitálu za účelem maximalizace zisků buržoazie. Smyslem multikulturalismu je zbavit člověka jeho historických kořenů a tradic a přetvořit ho do jakési „lidové masy poslušných robotů“, která bude ochotně sloužit zájmům nadnárodních monopolů. Jde o soudobou podobu kosmopolitismu. Vlastenectví se do procesu multikulturalismu nehodí. Proto jsou jakékoli projevy vlasteneckého cítění označovány multikulturními aktivisty za nacionalismus, rasismus a xenofobii. Tvůrčí a kritické myšlení tomuto procesu rovněž odporuje. Proto je myšlení lidových vrstev národa zahlcováno manipulativní lží, šířenou nejreakčnějšími buržoazními politiky, masmédii a řetězcem pseudohumanistických a neziskových organizací. Proto byl proti vůli devadesáti procent pedagogických odborníků prosazen v českém školství proces inkluze, financovaný prý Sorosem, pravou rukou rodiny Rothschildů, který má dokončit rozvrat v našem školství, započatý zavedením školních vzdělávacích programů, v nichž pod rouškou „tvůrčí svobody učitele“ byla odvržena svoboda vědeckého poznání v oborech společenských věd. Svoboda vědeckého poznání je nahrazována slepou vírou v subjektivní myšlenkové konstrukce, mající svou oporu v náboženství. Vědecké poznání člověka osvobozuje, slepá víra ho zotročuje. Zpětný chod dějin dnes potřebuje to druhé. Církevní restituce v České republice nebyly tedy jevem nikterak náhodným. Bojový islám však naplňuje „umění slepé víry“ v soudobém světě mnohem intenzivněji.
Multikulturalismus nemá nic společného ani s proletářským internacionalismem, bojovou solidaritou proletariátu, v níž se harmonicky spojuje vlastenectví s naplňováním historického úkolu dělnické třídy, ani s procesem zániku historické kategorie národa, k němuž může dojít až po vítězství socialismu v celosvětovém měřítku. Multikulturalismus je reakční ideologie vlastníků nadnárodních monopolů.
Není pochyb, že příčinou současné migrace je agresivní politika nejreakčnějších sil světového kapitálu. V honbě za přerozdělení sfér vlivu ve světě a ovládnutí nových zdrojů nerostných surovin nehledí na životy prostých lidí. Společenských rozvratů a tragédií plynoucích z této politiky však nejreakčnější síly světového kapitálu dovedou umně využít ve svůj prospěch.
Komunistická strana Československa pod vedením Klementa Gottwalda, od něhož se v zájmu zachování svých prebend distancovala v buržoazních médiích část nejvyšších představitelů Komunistické strany Čech a Moravy, rozvinula ve třicátých letech proti nejreakčnějším silám světového kapitálu a na obranu Československé republiky, byť kapitalistické, politiku jednotné a lidové fronty. Tu bychom měli ve stávajících podmínkách tvůrčím způsobem rozvinout na vlnách ideologické a politické ofenzívy.
Protože nejreakčnější síly světové buržoazie usilují pod praporem multikulturalismu vymazat z paměti našeho národa nejen socialistickou periodu jeho historie, ale i stopu národních dějin samotných, je nutno vystoupit na obranu paměti našich národních dějin. V této paměti nutno vyzvednout pokrokové tradice národních dějin, jejichž linie se vine od drobné šlechty ve středověku, přes husitského sedláka a řemeslníka k národnímu buditeli a odtud k vlasteneckému proletáři. Tato linie demonstruje i charakteristické rysy českých národních tradic, k nimž patří zejména jejich demokratičnost, pokrokovost a revolučnost.
V socialistické periodě československých dějin lze pak na příkladu slovenského národa přímo učebnicově předestřít, jak socialismus může zlikvidovat migraci, motivovanou bojem o přežití. Socialistická industrializace a kolektivizace v zemědělství zabezpečily lidem práci, kulturní revoluce razila cestu ke změně myšlení a způsobu života lidí a to vše se odehrávalo v podmínkách míru, který bylo nutno zajistit i za cenu mimořádných obranných opatření, jež nám v období studené války vnucovaly síly mezinárodního kapitálu. Rozhodujícím faktorem všech těchto změn bylo odstranění vykořisťování člověka člověkem umožněné zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Poté, co se na Slovensko vrátily „demokratické“ časy kapitalismu, zasáhla slovenský národ nová vlna migrace, motivovaná bojem o přežití. A tak stejně jako za starého Rakouska-Uherska a první československé republiky odcházejí i dnes tisíce Slováků do zahraničí, aby uživily sebe a své rodiny.
Současně je třeba odhalovat ekonomické a politické pozdí rozehrané partie stávající migrace, znovu otevřít otázku církevních restitucí a postavit se proti té podobě inkluze v českém školství, která vstoupila v platnost od 1. září roku 2016.
Zároveň musíme aktivně vystoupit proti přípravám nové války s Ruskem. Nenechme se ukolébat volbou Donalda Trumpa prezidentem USA. Předvolební rétorika se nemusí vždy shodovat s politikou reálnou. Trumpova volba je bezesporu volbou menšího zla, avšak nejreakčnější síly kapitálu se s prohrou své favoritky nesmířily. Mají ještě dost sil i prostředků. A vražda Trumpova předchůdce Johna Fitzgeralda Kennedyho, po níž následovalo kobercové bombardování severního Vietnamu, je v této souvislosti varující. Proto rozviňme mírovou ofenzívu, iniciujme aktivity za vystoupení České republiky z útočného imperialistického paktu NATO, ale i z EU, v níž se bruselští byrokrati pod taktovkou především německého kapitálu zabývají nepodstatnými aktivitami, podstatné otázky růstu nezaměstnanosti a řízené migrace však řešit neumějí.
Je třeba podpořit ty kroky našich současných politiků, byť buržoazních, které jsou motivovány vlasteneckými pohnutkami. Navazovat kontakty s občanskými sdruženími a organizacemi, jimž identita českého národa není lhostejná. Ruku v ruce s tím aktivovat bojovou solidaritu a spolupráci s revolučními subjekty evropských států, především Portugalska, Řecka a Ruské federace.
V neposlední řadě se nelze smiřovat s tím, že v části nejvyššího vedení Komunistické strany Čech a Moravy stojí lidé, kteří se stydí za socialistickou etapu dějin našeho národa a svou ochranu hledají pod křídly třídního protivníka. Takoví lidé nemají v čele komunistické strany žádné opodstatnění. Doporučme jim, ať svou politickou kariéru dále uplatňují v nekomunistickém politickém subjektu. Mohou si svobodně zvolit z širokého spektra buržoazních stran. Jejich odchod bezesporu urychlí proces sjednocení komunistů uvnitř České republiky, který ztělesňuje základní podmínku pro vytváření jednotné fronty nejvykořisťovanějšího subjektu buržoazní společnosti.
V našem odhodlání nechť nás posiluje praxí prověřené poznání husitských bojovníků, které vtělili do své revoluční písně: „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte.“
Čeněk Ullrich
V redakční radě „Dialogu“ jsme se před časem dohodli na tom, že dáme po zveřejnění rozsáhlé analýzy SMKČ o imigraci prostor také jiným pohledům. Učinili jsme tak v tomto čísle, ač se dle mého soudu „Malé zamyšlení“ Čeňka Ullricha velmi blíží svým zaměřením, přístupy a také některými východisky článkům, jež se jako houby po dešti rojí v časopisech a novinách různých odrůd oportunistů (od klasických reformistů přes eurokomunisty po sociálšovinisty), částečně (žel) i vlasteneckých organizací, ale rovněž různých směrů nacionalistických, fašizoidních až fašistických. Nakonec zvítězila naše touha nabídnout čtenářům také jiný pohled, který tak často rezonuje (žel – dle mého názoru) v českém formálně i skutečně komunistickém hnutí. Přistoupili jsme k tomuto kroku také proto, že „Malé zamyšlení“ hloubkou argumentace přeci jen výše zmíněné zdroje převyšuje.
Přesto nebo právě proto jsem se rozhodl na článek reagovat. Věcně, konstruktivně, ale kriticky, někdy až ostře kriticky. Domnívám se, mimo jiné, že se problematice imigrace a uprchlictví věnuje přehnaná pozornost. Ne, že by nešlo o problém, ale jednak se sveřepě vrháme do polemiky, aniž bychom často řešili především její příčinu, jednak i její následky přeceňujeme. Vládnoucí systém musí být spokojený. Přesně o to mu jde – zakrýt podstatu, příčiny, zaclonit cestu k jejich řešení, skrýt závažnější obtíže proletariátu a dalších podřízených sociálních vrstev a skupin. Připomenu některá fakta. Do Evropy míří dlouhodobě ročně přes 2 miliony migrantů, např. v roce 2010. V roce 2015 to bylo 4,39 milionů osob, imperialismem kolonizovaná Afrika však přijala 4,41 milionů lidí. Můžeme na základě těchto cifer hovořit o specifickém zaplavení Evropy? Jen s velkou dávnou klamu nebo sebeklamu…
Celkově bylo roku 2015 na útěku ze svých domovů dle údajů OSN 65,3 milionů osob, což je rekordní počet. Nejde tedy o ojedinělý jev, který by se měl týkat pouze Evropy – imperialistický globalizovaný trh a války vláčejí lidi po celém světě dlouhodobě. V posledních letech přibylo válek v blízkosti Evropy, proto vzrostl i počet uprchlíků v této části světa. Stále více se zdá, že tento prudký nárůst bude krátkodobý, závislý na vývoji bezpečnostní situace v Africe a zejména na Blízkém Východě. Za rok 2016 ještě nemáme k dispozici potřebná ucelená fakta, všechna dílčí data však hovoří o tom, že počet prchajících do Evropy bude nižší. Z více než 4 milionů migrantů však zdaleka ne každý žádá o azyl – v roce 2015 se počet žadatelů sice prudce zvýšil, ale každá z institucí ho odhaduje různě – od milionu až k téměř dvěma milionům žádostí (v roce 2014 činil dle Eurostatu 400-600 tisíc, kdo tehdy hovořil o migrační krizi? Začala, až ji odtroubila buržoazie svými informačními kanály). Co je zásadní: Počet kladně vyřízených žádostí o azyl se v zemích EU pohybuje kolem 45 % (např. v prvním čtvrtletí roku 2015 bylo kladně vyřízeno 48 % žádostí), dlouhodobě je z EU vraceno minimálně kolem 40 % žadatelů o azyl. Poslední důležitou skutečností je, že počet žádostí o azyl výrazně převyšuje celkový počet uchazečů. Je to způsobeno opakovanými žádostmi, protože mnozí uprchlíci žádali o azyl vícekrát, na více místech, svou roli sehrává také zmatek, chaos a nepřipravenost úřadů na vzniknuvší situaci. Můžeme proto odhadovat, že počet uprchlíků, kteří roku 2015 přišli do Evropy a zůstali zde, byl ve skutečnosti nižší než odhadovaná čísla pohybující se nad 1 milionem.
Podobný počet žádostí zaznamenala Evropa počátkem 90. let s občanskou válkou zmítanou Jugoslávií, většina z uprchlíků rovněž mířila do Německa. Mezi nimi byly vyhnány tisíce bosenských muslimů. Stovky tisíc lidí přicházely od 60. let 20. století ze států s islámem coby společensky převažujícím náboženstvím. Mířili zejména do Německé spolkové republiky a Francie. Byli vábeni a nakupováni jako levná pracovní síla s podřízeným postavením, aby v době krizí kapitalistického hospodářství v desetiletí po roku 1973 čelili nejen sociálním „výdobytkům“ cyklické krize, ale také vyhrůžkám, rasismu, xenofobii a hrozbám deportací do původních zemí, protože dle buržoazního „morálního práva“ by měl být každý proletář natolik flexibilní, aby tančil, jak kapitál píská.
Přesně tato a podobné situace sociálního vyloučení jsou i dnes kořenem fundamentalismu, ať už má charakter náboženský, podobu fašismu či jiných ideologických celků. Velkou roli zde hrají mafiánské, lichvářské klientelistické klany, zapojené do ekonomického systému Západu, které pomocí vulgarizovaného náboženství zneužívají zmíněné sociální situace ke svým politickým a mocenským záměrům.
Přes všechna represivní opatření proti gastarbeiterům ze zemí třetího světa jich miliony v západní Evropě zůstaly, resp. postupně se zde narodily. Jak je možné, že k islamizaci Evropy, před níž Č. Ullrich varuje, nedošlo už tehdy? Jak je možné, že už tehdy kvůli migraci nedošlo
k tomu, o co vládnoucí třídy bezpochyby usilují – v tom souhlasím s Č. Ullrichem – o vytvoření beztvaré, jakékoli kolektivní identity (sociální i národní) zbavené masy lidí, připravených stát se závislým kolečkem stroje imperialistického hospodářství?
Zejména v 70. letech a částečně i v 80. letech 20. století tomu bránila existence reálně socialistického tábora, komunistického a dělnického hnutí v západních zemích, počátkem 90. let konjuktura kapitalismu tyjící z pádu socialismu, ale co následujících 20 let? Připomínám, že varování před islamizací Evropy jsou starší 15 let, dle těchto netřídních scénářů by dnes měla být půlka Francie zahalená v burkách. Je tomu tak?
Na těchto faktech ukazuji, že problematika uprchlictví rozhodně není hlavním problémem proletariátu dneška, že nejsme svědky masové migrace pouze do Evropy. Je objektivní hovořit o uprchlících, jak často činí zastrašená, neinformovaná či přímo šovinistická propaganda, jako o občanech ze zemí se středověkou úrovní sociálněekonomického vývoje? Většina azylantů přichází ze sekulární, relativně vyspělé Sýrie, další část z podobného Iráku či Libye. Tyto země stejní kritici imigrace při správné obhajobě před imperialistickými agresemi USA, EU a NATO vůči nim označují za pokrokové a vyspělé, není potom protimluvem jejich obyvatele nazývat zastánci středověkých kultur a pořádků? Syřané, Iráčané a také Afghánci jsou výrazně úspěšnější při získávání azylu v EU (kolem 90 % úspěšnosti), kdežto uprchlíci ze zaostalých zemí Afriky přicházejí v menším počtu a mají, s výjimkou Eritrey (v prvních třech čtvrtletích roku 2015 žádalo o azyl 17 200 Eritrejců, za stejné období 86 564 Syřanů), mnohem menší šanci získat azyl (kolem 20-30 %, Eritrea 87 %.). Fakta, na něž se na rozdíl od Č. Ullricha odvolávám, je možné zpochybnit. Prosím. Uvědomuji si, jakého původu jsou, což ale neznamená, že je nemáme kriticky zkoumat a následně užívat. Vzpomeňme nejen klasiky marxismu-leninismu, ale i širší marxistickou obec. S buržoazními statistikami běžně pracovala, ba co víc, považovala to za nutné!
Nezobat vládnoucím třídám z ruky, být schopen identifikovat, analyzovat a nabízet řešení skutečných problémů vykořisťovaných a zbídačovaných lidí, by měla být jedna z hlavních schopností revolučního předvoje. Fakt, že toho nejsme schopni, dokazuje, v jakém stavu hnutí nejen v českých zemích a na Slovensku je.
V prvém odstavci Č. Ullrich zmiňuje rozhovor Karla Čapka a Vladislava Vančury z 30. let 20. století. Čapkův dotaz dokazuje, že přes veškerou jeho spisovatelskou kvalitu a formální demokratismus měl na hony daleko k pochopení toho, co je to uvědomělý proletář a jak vzniká. O to víc překvapuje, že se na tento dotaz odvolává právě Č. Ullrich. Uvědomělý proletář vzniká jako výslednice působení sociálních vztahů, jeho samotného (aktivity, vůle) a politického revolučního subjektu. Ve fašistickém Německu s rozbitou KPD, která sice patřila k nejaktivnějším a stabilním odbojovým střediskům, vzhledem k síle fašistů však byla marginální, bylo něčeho takového možné dosáhnout s naprosto mizivou pravděpodobností. O proletáře se jednalo, ale masově šovinistické, rasistické, agresivní, k čemuž existují exaktní údaje (výsledky voleb, následně referend, počty a rozsah protifašistických vystoupení, účast a aktivita na fašistické politice). Na druhou stranu můžeme něco takového dnes říci o imigrantech? Víme o nich, že jejich naprostá většina je zfanatizovaná, ochotná položit život na oltář své ideologie, že drtivá většina přijímá tuto ideologii, že ji v masovém měřítku uplatňuje, že má za sebou válečnou mašinérii velkého státu? Odpověď je nasnadě. V mnoha otázkách by zněla, že se jedná o přirovnání zcela mimo realitu (Německo vs. tzv. Islámský stát, masové zfanatizování imigrantů), v mnoha ohledech, že o tom přinejmenším nemáme žádná fakta (tvrzení o drtivé většině praktikujících věřících mezi imigranty – mezi Syřany bylo dle výzkumů prováděných v letech 2015-2016 85 % osob hlásících se k sunnitskému islámu, ale mnozí z nich nebyli praktikujícími muslimy), případně další podobné výkřiky jsou rozporuplná. Ve skutečnosti jsou země s dominantním islámským náboženstvím na ústupu, sraženy imperialistickým neokolonialismem, intervenčními válkami a vzájemnými sektářskými a konkurenčními spory.
Máme málo faktů, která by dokazovala, že mezi uprchlíky převládají proletáři, ale z logiky věci o nikoho jiného ve své většině nemůže jít (z hlediska sociálně třídní skladby společnosti). Můžeme vyslovit hypotézu, že tvoří-li proletariát hrubým odhadem téměř 90 % ekonomicky aktivních osob ČR (včetně nezaměstnaných, bez důchodců, matek s dětmi, žáků a studentů apod.), je v případě průmyslovějších zemí původu uprchlictví tento podíl ještě vyšší, neboť v těchto zemích dosud neproběhla deindustrializace. Sociálním otázkám ve vztahu k uprchlíkům se věnovaly mnohé eurounijní soukromokapitalistické a tzv. neziskové agentury, ale také oficiální mezinárodní buržoazní instituce (např. Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Mezinárodní organizace pro migraci, Eurostat apod.). Neblaze proslulé praktické působení neziskovek, tzv. nezávislost, kdy zcela vědomě vstupují do konfliktů imperialistů v mnohých zemích světa (pro příklad Člověk v tísni v lidových republikách Donbasu a dříve např. v Čečensku), ideologické zázemí poznamenané zejména multikulturalismem, je dostatečně známo z ČR. Na druhé straně tzv. think-tank (fuj!) Evropské hodnoty čerpá z výzkumů zmíněných oficiálních orgánů, které bychom ignorovat neměli. Zvláště, nemáme-li k dispozici jiné údaje. Proto bychom měli jejich produkci kriticky posoudit a vystavit ji působení vědeckého marxistického světla. Klasikové marxismu-leninismu jsou vzorem kritického zabývání se buržoazní statistikou a jejího posuzování.
Zmíněné agentury se zabývaly sociologickými sondami mezi Syřany, kteří do Evropy přišli roku 2015. Zjistily, že velká část z nich disponovala středoškolským (43 %) a vysokoškolským vzděláním (43 %). To je ve značném rozporu s buržoazními stereotypy šířenými do naší společnosti nacionalistickou částí buržoazie, maloburžoazie a jejich služebníky. Ta tvrdí, že imigranti nemají odpovídající vzdělání, kvalifikaci, neumí pracovat a ani se jim nechce. Nic takového naštěstí Č. Ullrich nenapsal. Z uvedených čísel mimo jiných zdrojů agentury usuzují, že většinu syrských migrantů tvoří tzv. střední třída. Zde narážíme na meze buržoazní sociologie, které nás, pakliže nemáme přesnější údaje, nepustí v metodice zjišťování skutečného třídního složení uprchlíků dále než k dedukcím. Střední třída je umělý konstrukt buržoazní sociologie, který zahrnuje třídně často rozporné, případně přímo antagonistické sociální třídy a vrstvy. Obsahuje maloburžoazii, malou a část střední buržoazie, malé a střední rolníky, na druhé straně ale také vzdělanější a příjmově lépe situované vrstvy sloužícího proletariátu. Tzn., příslušnost k tzv. střední třídě není potvrzením úvah o tom, že většina uprchlíků je bohatých, resp. že není tvořena proletariátem. Spíše naopak. Dále relativně bohatá tzv. střední třída v Sýrii a u nás je něco zcela jiného. Podle údajů Světové banky (opět těžko prozkoumatelných) bylo před válkou na 60 % syrských domácností postiženo nezaměstnaností a 35 % Syřanů se pohybovalo na hranici a pod hranicí chudoby. Výzkum se navíc týkal pouze Syřanů, u nichž lze, zejména vedle Libyjců, očekávat relativně a průměrně nejvyšší životní úroveň ve srovnání s ostatními migrujícími národy.
Že nejde v případě uprchlíků o proletariát pro sebe, je jasné, žádný kvalitní revoluční subjekt s nimi nepracoval. Český proletariát je na tom v tomto ohledu podobně. Vyzýval jsem Č. Ullricha, aby nás odkázal na zdroje, které o sociální skladbě vypovídají víc než řeči o drahých hodinkách, mobilech, počítačích, jež mají potvrzovat vyšší sociální postavení uprchlíků. Neučinil tak. Měli bychom se v mnohých otázkách více ptát, než odpovídat. Diskutovat s informovanými zahraničními soudruhy, kteří mají o tomto fenoménu mnohem více informací a přímých zkušeností. Například s Komunistickou stranou Řecka, Komunistickou stranou Portugalska, Světovou odborovou federací, kurdskou Sjednocenou demokratickou stranou atd.
Č. Ullrich dál opakovaně zmiňuje řízenou migraci muslimů. Jak jsem zmínil, pouze u Syřanů bylo při výzkumech zjištěno, že je mezi nimi 85 % sunnitských muslimů. Zejména relativně sekulární režimy Sýrie, Libye a Iráku se v minulosti nejprve poměrně pokrokově zasadily o snížení počtu praktikujících věřících, po politickém obratu těchto režimů směrem k zapojení do globalizovaného trhu, které se zásadně podílelo na jejich oslabení, však i zde začaly působit globální korporace, západní životní styl, specifické odrůdy multikulturalismu apod. Tyto faktory měly a mají nemalý vliv na klesající počet praktikujících muslimů. Údaj o 85 % muslimů je vypovídající podobným způsobem, i když ne v totožné kvantitě, jako údaj o počtech křesťanů v Československu ze sčítání lidu z roku 1950. Tehdy se ke křesťanské víře přihlásilo 93,9 % obyvatel Československa, avšak skutečný počet praktikujících křesťanů byl podstatně nižší. Bohužel se od autora nedovídáme, co má na mysli pod termínem „řízená“ migrace. Pakliže skutečnost, že do tohoto procesu vstupují různá mocenská centra imperialistického systému prostřednictvím svých agentur, tajných služeb, lobbistických struktur a dalších institucí, aby lákaly a nakupovaly levnou pracovní sílu ve prospěch korporací ještě v místě jejich bydliště, pak s ním lze souhlasit. Pokud ale přistupuje k výkladu tohoto pojmu tak, jak ho používají nacionalistické, fašizoidní a jim podobné politické proudy, totiž jako k předem plánovanému procesu, téměř spiknutí zednářských lóží, iluminátů, židů, mimozemšťanů a nevím koho ještě, kteří vyvolali války se záměrem zaplavení Evropy migrační vlnou, aby smetla „západní styl života, křesťanskou kulturu, evropské hodnoty“ a podobné bláboly, pak s ním souhlasit nelze. S těmito otázkami se, myslím, solidně vypořádala analýza SMKČ k imigraci, případně článek na webu této organizace www.komsomol.cz k otázce evropských hodnot.
Autor námi probíraného článku se následně zabývá plánovanými cíli migrace. Prvním z nich je podle něj snížení hodnoty pracovní síly. V tomto bodě se lze s autorem ztotožnit, jenže takový úkol sleduje každá migrace, například i ta z východní Evropy, ale také z Moravy do Prahy. Politický subjekt má organizačně a sociálním působením tlačit na udržení jednoty proletariátu, ne se stavět za jednu z jeho částí, vymezenou navíc národnostně, ať je z jakékoli strany. K rozbití jednoty proletariátu dávno došlo v západních imperialistických zemích, přičemž velký podíl na tom měl rozpad komunistického a dělnického hnutí od 80. let 20. století. V případě českých zemí k tomu začíná docházet v Praze a bezprostředním okolí, kde dělnické profese pomalu vykonávají jen zaměstnanci z jiných části země a zahraničí, služebné a další profese místní obyvatelé. Sociálněekonomicky je v těchto místech projekt rozbití proletariátu pomalu dokončován. Bez imigrantů z dalekého východu.
Druhým cílem řízené migrace dle Č. Ullricha je „vyvolávat ozbrojené konflikty uvnitř evropských států za účelem zbavování se „nadbytečného počtu“ obyvatel, a urychlit tak růst kapitálu“. Já se řečnicky táži: Kdo je ten tajemný démon, který má o tyto konflikty zájem? USA? Souhlasím, o něco podobného se snaží, aby oslabily svého globálního konkurenta. Ale imperialismus EU má na imigraci a jejím průběhu také výrazný podíl, jakou roli hraje v tomto konceptu on? Řídí imigraci, aby si tím napomohl k vlastní sebevraždě? Teze o zbavování počtu obyvatel je dle mého soudu nesmyslná. Musel by k ní existovat patřičný technologický pokrok, aby byl udržen růst kapitálu, proti čemuž působí všechny neřešitelné rozpory imperialismu, jakož i jeho současná neschopnost zásadnějšího technologického rozvoje. Ozbrojený konflikt s Ruskem je v zájmu USA a snaží se o něj, ale viníkem uprchlictví je krom USA, EU, také částečně, i když z velmocí nejméně, Rusko.
Zatřetí jde architektům imigrace dle Č. Ullricha o to, řešit růst rozporů mezi americkým a evropským imperialismem ve prospěch imperialismu USA. Mocenský blok USA a jeho spojenců se o něco podobného určitě snaží – v politické rovině, v ekonomické rovině je však tento bod protimluvem bodu číslo 1.
V kritice a charakteristice procesu multikulturalismu a jeho součástí (například inkluze) lze s Č. Ullrichem souhlasit.
Avšak k tomuto procesu dochází i bez imigrantů z muslimských zemí desítky let, materiálně byl proces zbavení suverenity českých zemí dokončen dávno, v nadstavbové sféře (kromě politické roviny – zde byl dokončen z části vstupem ČR do imperialistických uskupení) byly instrumentální základy položeny také před více než 10 lety (např. vzdělávací programy ve školství, koncept multikulturní výchovy apod.). Vládnoucí kapitál levnou pracovní sílu poptával, poptává a poptávat bude. Nyní k tomu má „lepší“ podmínky vlivem houstnoucích imperialistických agresí. Využívá tohoto objektivního faktoru kapitalismu k mnohokrát pojednávaným protilidovým krokům – ke snižování pracovní síly, k rozbíjení jednoty proletariátu, k odnárodňování, k odvádění pozornosti jiným směrem, k vytváření průmyslové rezervní armády apod. Bránit se proti tomu stavěním zdí a buržoazní represí je ve stádiu globalizovaného kapitalismu naprostou fikcí, sisyfovskou prací; řešení může přinést pouze lidově demokratická revoluce, budování socialismu a komunismu.
Chránit bezpečnost obyvatel před jakýmikoli náboženskými fundamentalisty, včetně muslimských a křesťanských, je nezbytné už nyní. Nikoli ale posilováním represivního aparátu buržoazního státu, nýbrž posilováním kontrolních pozic třídních odborů, lidovou kontrolou, zapojováním pokrokových elementů do armády a policie, volitelností a odvolatelností soudců, policejních funkcionářů, důstojníků, zapojení proletariátu do policie, lidovým miličním systémem v chránění bezpečnosti země apod. Cesta, kterou navrhují ti buržoazní politici, které Č. Ullrich označuje za pokrokové (ještě se k tomu vrátím), by zcela jistě vedla k horším následkům než imigrace samotná: Už nyní odvrací pozornost od příčin migrace, posiluje i v proletariátu šovinistické nálady, xenofobii, pozice nacionalistů a fašistů, falšuje objektivní fakta, realitu, připravuje obyvatelstvo, aby minimálně netečně přijímalo nedemokratické návrhy, opatření, vládu silné ruky, k níž se v mnohých částech světa stále více připravují osobně oligarchové, nebo ji už přímo nastolují.
Č. Ullrich se následně pouští na tenký led posuzování náboženství. Správně odsuzuje působení křesťanství v naší zemi a dává ho do kontextu se snahou vládnoucích tříd vychovat snadno ovládatelné, slepě věřící roboty počínaje procesem vzdělávání. Bojový islám však dle Č. Ullricha naplňuje „umění slepé víry“ v soudobém světě mnohem intenzivněji. Osobně odsuzuji jakékoli náboženství jako „povzdech utiskovaného tvora, duch bezduchých poměrů a opium lidstva“, které nebude možné zcela vyvrátit, pokud nevypálíme jeho kořeny v podobě vykořisťovatelského systému. Uznávám, že mnohá náboženství sehrála v minulosti pokrokovou úlohu, ale jejich interpretace byly vždy výrazem konkrétní sociálněekonomické, historické reality, ovlivněné také politicky a mocensky. V redakční polemice Č. Ullrich přímo napsal, že násilnost islámu je přímo zanesena v Koránu. Zde dosahuje metafyzičnost, netřídnost jeho přístupu vrcholu. Odvolávat se na knihy, které vznikaly stovky let, jejich původnost je minimálně sporná a jejich vzájemná inspirace je všeobecně známá, je poplatná v současnosti běžně šířeným stereotypům. Korán obsahuje pasáže propagující násilí, které jsou však mnohdy přejaty ze Starého zákona (např. v súře 2 mezi verši 111 a 120). Starý zákon jich obsahuje ohromné množství a samotný Pavel z Tarsu ho charakterizoval jako období starožidovské, v němž rozhoduje nesmlouvavý bůh (na rozdíl od Nového zákona, kde rozhoduje). Muhammad se při tvorbě koránu výrazně inspiroval právě u židů a nestoriánů. Naopak na Západě velmi populární a šířené hinduistické a buddhistické náboženství tolik četných známek vyzdvihujících násilí neobsahuje. Jsou proto tato náboženství pokrokovější, méně reakční? Byly a jsou teokracie, v nichž bylo toto náboženství státním, méně agresivní, nedocházelo v případě hinduistů a buddhistů k výbojným válkám, třídnímu útlaku, vykořisťování, zbídačování? Samozřejmě, že docházelo.
Poukazovat na islám jako na nebezpečnější náboženství, znamená být ve vleku západních buržoazních mocenských potřeb. V minulosti zde byl islám často vykreslován jako pokrokové náboženství, mimochodem zcela v souladu s aktuálními potřebami svého mocenského bloku, což se projevovalo také v propagandě a kultuře. Nyní jsou propagovanými ideologiemi zase východní náboženství.
Hodnotit jakékoli náboženství bez uvedení společenského i nadstavbového kontextu, jako „civilizaci“, hlavní charakteristiku vývoje, je dle mého soudu poplatné nevědeckým blábolům Spenglera, Huntingtona a spol. Konkrétněji. Pokrokovost husitství vyrůstala ze sociálněekonomických poměrů tehdejších českých zemí, ale také krize feudalismu v jiných částech Evropy. Jádrem jeho vzniku a nástupu byl výrazný rozvoj zbožních vztahů a měst a jejich užší napojení prostřednictvím trhu na venkov. Svou roli sehrála i relativně velká lidová vzdělanost, znalost bible, morové krize, nepevná vláda Václava IV. a všeobecná krize politiky (tři císařové) a církve (tři papežové) přelomu 14. a 15. století. Přistoupit na logiku Č. Ullricha by v tomto případě znamenalo, považovat za jednu z hlavních příčin pokrokovosti husitství mírumilovné, sociálně zaměřené části bible. Podobný nástřel, o jaký jsme se pokusili v případě husitství, by bylo možné udělat v pozitivních a negativních případech u každého náboženství a jeho promítnutí do života lidí.
Na uplatnitelnost politiky Lidové fronty v současnosti mám také mírně odlišný pohled nejen než Č. Ullrich, ale také než mnozí jiní soudruzi, kteří často podobné návrhy vyslovují. Zkušenosti politiky Lidové fronty dokazují, že byla úspěšná jedině tam, kde ji realizoval kvalitní politický subjekt, vyprofilovaný, zakalený, a to ve spolupráci s revolučním centrem v Moskvě a dalšími silnějšími, masovějšími subjekty v rámci KI. Bez toho daná strana lavírovala, v Lidové frontě se rozpouštěla, měla i další potíže. I přes ohromnou kvalitu se takovému zakolísání stejně nevyhnuly ani velmi kvalitní strany, jakými byla KS Číny, KSČ či KS Francie. Dnes se dle mého soudu žádná strana světa snad kromě Korejské strany práce ani nepřibližuje kvalitě a masovému vlivu zmíněných stran. Tehdejší chyby byly pochopitelné, šlo o první zkušenost a takticky nesmírně obtížnou cestu. V současnosti chybí k realizaci Lidové fronty subjekt, přesněji řečeno subjekty. Jejím výsledkem v dnešní době by byl tragický vlek buržoazních stran. Nyní nejsme v situaci let 1936, 1937, jakkoli srovnávání nemám rád, neb není pravdivé. Jsme ve zcela jiné situaci, v podmínkách rozloženého hnutí téměř na celém světě, bez SSSR. Náš hlavní úkol musí být budovat hnutí, obnovit ho z rozvalin, zároveň realizovat politiku jednotné fronty. S Lidovou frontou bych byl velmi opatrný.
Ke konci článku Č. Ullrich trefně a pravdivě popisuje, kterak lidová demokracie a budovaný socialismus vyřešili ekonomické základy masové migrace, jakým způsobem se vyrovnávaly nejen ekonomické rozdíly mezi českými zeměmi a Slovenskem.
Pakliže se na věc podíváme ještě z jiného úhlu, nejsou Slováci, Ukrajinci a další příkladem ekonomické migrace, která není opodstatněná (ne dle mého názoru!), tedy je ekonomická, jak říkají zemanovci a spol. ve svých blábolech a nesmyslném dělení imigrace na ekonomickou a neekonomickou? Kde je tedy rozdíl? V tom, že jde o velmi příbuzné národy? Souhlasím, ale jádro je podobné, navíc není pravda, že by na příchody národů Balkánu a SSSR nereagovala buržoazie a v jejím vleku i lidé před 20 lety stereotypně a šovinisticky. Šlo jen o menší měřítko, což však bylo podmíněno tehdejším stavem kapitalismu. Dnes se kapitálu hodí používat tato etnika jako příklady, přičemž řada stereotypů vůči zmíněným etnikům z té doby přežívá. Že nebyla kampaň proti nim ve své době obsáhlejší, to lze přičíst na vrub faktu, že kapitál nebyl v 90. letech v krizi, naopak, plul na vlně euforie.
Kapitalismus v multikulturním pojetí vždy velkou část imigrantů spolkne, jejich náboženství i národnost přetvoří k obrazu vládnoucí třídy dominantního národa. V současném stádiu kapitalismu tento proces není tak jednoznačně čitelný, podívejme se však na příklady velkých migrací posledních desetiletí, např. na Francii a Německo. Přirozeně část lidí z muslimských zemí vrhl kapitál na okraj, jako průmyslovou rezervní armádu. Ale drtivou většinu, podobně jako u občanů prchajících z válkou zachvácené Jugoslávie, integroval. Máme-li mít strach z reakce sociálně vyloučených příslušníků muslimských uprchlíků, neviňme je, nýbrž odpovědný kapitalistický systém. Takové skupiny vznikají i z „našich“ lidí. Objektivně, tomu tak v kapitalismu bude - tu více, tu méně - vždy. Bojíte se, že jsou náchylní k terorismu? Ano, jsou, viník je kapitalismus. Evropané zase tíhnou k fašismu, náboženským bojovým sektám, páchajícím zlo, o němž nikdo příliš nehovoří. Viník je také kapitalismus.
Netuším, na základě jakých faktů autor tvrdí, že je volba Trumpa jednoznačně menším zlem. Na základě slov? To je naivní. Trump si velmi protiřečil - v některých zahraničně politických ohledech byla jeho rétorika mnohem agresivnější než Clintonové, např. u Číny. A Čína je hlavním ekonomickým konkurentem USA, nikoli Rusko. Dnes nejsme schopni určit, kdo z obou je nebezpečnější, jisté pouze je, že jsou nebezpeční oba a pomáhají přímo či nepřímo nacionalismu a fašizaci. Dle mého soudu byly obě volby špatné. Menší zlo zde nebylo možné rozlišit. Trump bude nucen vplout do toho proudu, ve kterém se jako oligarcha s jeho kolegy a konkurenty musí pohybovat - v proudu globalizovaného trhu imperialistického systému.
Už jsem zmínil Ullrichovo tvrzení o podpoře opatření pokrokových buržoazních českých politiků. Kteří to jsou? Neznám žádné realizovatelné účinné opatření v tomto systému, které by bylo účinné v řešení otázky migrace, a které navrhují někteří buržoazní politikové. Bez toho aniž bychom došli svými opatřeními až na hranu systému, dnes ani podstatnější dílčí úkoly nevyřešíme. V podmínkách kvality současného hnutí povede Č. Ullrichem navrhovaný postup zákonitě k závislosti na buržoazii. Hnutí by se muselo vzpamatovat, být akčně, ideově a i jinak jednotné.
Společenské procesy je dle Čeňka Ullricha nezbytné hodnotit podle hlavní vývojové tendence a logiky vývoje. S tím lze souhlasit. Je nutné je hodnotit ale také na základě kriticky posouzený faktů, údajů, které by měly být nejdříve na základě materialistické metody získávány, hodnoceny, spojovány, zasazovány do souvislosti, a teprve následně by se na jejich základě vynášely soudy. Marxistická politická ekonomie, filozofie nebo historie nikdy nebyly vědami axiomatickými. Tento přístup do marxismu zanesl až chruščovovský revizionismus působící od let 1953-1956. Jakkoli Č. Ullricha oceňuji za jeho přínos právě na poli boje, historického objasňování okolností vzniku, vývoje a dopadů sovětského revizionismu na světovou socialistickou soustavu, v tomto případě je jeho metoda výrazně plody metastází tohoto revizionismu do všech oblastí lidského života poznamenána. Je to pochopitelné, vyhnout se tomu nemohl snad nikdo, kdo v období po roce 1956 působil a studoval společenské vědy.
Petr Konrád
(Poznámka redakce: Počítáme s možnou kritickou reakcí na publikovanou polemiku k „Malému zamyšlení“. Těm, kteří se chtějí kriticky kvalifikovaně vyjádřit, dáme samozřejmě v příštích číslech prostor.)

Z listopadové konference 2016
O Gottwaldovi mluví jeho dílo
Klement Gottwald byl největší osobností československé komunistické strany a nejúspěšnějším státníkem naší historie. Měl k tomu, kromě duševních schopností, dva předpoklady. Poznal v mládí těžký život proletáře, a prostudoval a osvojil si revoluční teorii marxismu-leninismu.
Jeho osobnost a dílo věrně vykreslil Jaroslav Matějka v knize „Gottwald.“ Je to kniha vzdělaného marxisty, přesvědčeného komunisty a umělce. Patří k nejlepším pracím o dějinách naší strany. Čte se jako drama, obrážející v živých konkrétních obrazech boj za socialismus. Jarek ji psal originálním způsobem. Obcházel stovky Gottwaldových pamětníků a z jejich výpovědí vytěžil obraz doby, života strany a metod práce výjimečného člověka.
Pár myšlenek z knihy, která mluví k dnešku.
„Gottwald měl po celý svůj život za nejdůležitější v politice ideologickou práci mezi pracujícími. Denně myslel na Marxova slova, že idea se stává materiální silou, když ovládne masy.“ (Jaroslav Matějka: Gottwald, Svoboda, Praha 1971, s. 43)
Má dnes ideologická práce mezi pracujícími nejdůležitější místo v politice strany?
Gottwald „zařazoval do rubrik komunistických novin na pokračování Leninovy i Stalinovy práce.“ (s. 51)
Kdy jsme četli v Haló novinách, v Naší pravdě, nebo v produkci Futury něco od Marxe, Engelse, Lenina či Stalina?
Když se stal Gottwald vedoucím agitpropu, bylo jeho první starostí stranické vzdělání. Komise zpracovala směrnice a metodické pokyny pro zakládání kroužků a stranických škol. Připravovala literaturu. Za pár měsíců vznikly desítky skupin, v nichž přednášeli mnozí členové agitační a propagační komise, redaktoři, literáti.
Gottwald neviděl v rozvinutém systému školení samoúčel. Předpokládal, že čím širší okruh funkcionářů pozná leninismus, seznámí se s principy bolševizace, tím silnější odpor zdola vznikne proti dosavadním rutinérským, strnulým praktikám vedení. (s. 63)
Proč se u nás ve straně marxismus – leninismus nepěstuje? Slyšeli, nebo četli jste od Filipa jednu myšlenku marxistických klasiků? Jaké „odborné zázemí“ pěstuje Dolejš, když je mu cizí třídní boj, diktatura proletariátu a proletářský internacionalismus?
O Jílkovi a jeho lidech Matějka píše: „Protože si nestavějí otázku rozvíjení masových akcí, netrápí je ani problém spojenců proletariátu. Rolnictva, středních vrstev, které jsou v Československé republice faktorem velmi početným a v politice významným. Málo dbají o zakládání závodních buněk. Také význam teorie pro dělnické hnutí je jim vzdálen.“ (s. 65)
Není i tohle na současnou KSČM jako šité? Orientuje se na masové akce, nebo na handlování v parlamentě, kde toho stejně moc vyhandlovat nemůže? O stranické organizace na závodech se strana od převratu ani nepokouší. Mohou marxistickou teorii docenit vedoucí komunisté, kteří ji sami neznají?
Gottwaldovo první vystoupení v parlamentě Exekutiva Komunistické internacionály rozmnožila a rozeslala všem sekcím jako příklad, jak má komunista využívat buržoazní tribunu.
Že je předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip místopředsedou poslanecké sněmovny, to se dočteme každý den pod jeho snímkem v Haló novinách. Ale co je tam platný v třídním boji proti multimiliardářům Schwarzenbergovi, Babišovi, proti demagogii Kalouska a klerikálovi Bělobrádkovi – nevím.
Je tahle kritika vedoucích v rozporu s jednotou strany? Lenin napsal: „…jakmile jednou člen strany dospěl k přesvědčení, že někdo hlásá názory, které jsou naprosto nesprávné, ba škodlivé, má povinnost proti nim vystoupit“ (Lenin, Sebrané spisy, svazek 17, s. 37, Svoboda 1984)
Gottwald měl velikou výhodu proti dnešku. Když se ocitl ve složité situaci a nebyl si jistý, jel se poradit se Stalinem. Stalin a Gottwald měli k sobě blízko, byli oba původem proletáři.
Doba Stalina byla dobou největších úspěchů Sovětského svazu, světového komunistického, dělnického a mírového hnutí. S jeho jménem je spojena záchrana lidstva před hitlerismem. Že Stalinovi nemohou přijít na jméno představitelé buržoazie je přirozené. To je výrazem jejich třídního uvědomění. Že se ho štítí někteří komunisté, pro to je těžké najít odpovídající výraz. Určitě to není ani znak vysoké politické úrovně, ani zdravého rozumu.
Zločinem Chruščova není jen to, že Stalina a jeho dobu znectil hanebnou sbírkou lží na XX. sjezdu KSSS. Odvedl záměrně pozornost od Stalinova teoretického odkazu, který neoddělitelně patří k myšlenkám Marxe, Engelse a Lenina. Poslední Stalinovo dílo „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ je významné pro pochopení současného světového dění a pro každou zemi, budující socialismus.
Od jisté doby se z naší strany vytratila sebekritika. Po každé závažné akci, nebo určitém období je nezbytné zhodnotit výsledky práce a vyvodit poučení pro další činnost. Kdy je to důležitější než nyní po bankrotu, který utrpěla strana ve volbách. Říct, že to zavinili všichni, to je jako neříct nic. Je třeba nejprve důkladně a všestranně odhalit příčiny neúspěchu a pak zvážit, kdo je způsobil a vyvodit kádrové důsledky.
Neúspěch ve volbách souvisí s tím, že rok od roku klesá počet členů strany, zvyšuje se jejich průměrný věk. Překročil důchodové stáří. Do strany nevstupují mladí lidé. Co by je mělo do strany přivést, jaký program jim nabízí? Čím se zásadně liší od ostatních stran?
Když nějaký mladý člověk do strany přijde, funkcionáři se řídí zásadou: Mladí vpřed a staří na svá místa.
Když se tenhle stav radikálně nezmění, budeme si brzy pochvalovat jako úspěch, že se masa členstva vejde do jednoho autobusu.
Milan Matouš

Z novoročního projevu Kim Čong Una
Vážení soudruzi, ohlížejíce se za rokem 2016, ve kterém každý z nás oslavoval každý den gigantickým bojem, vytvářeje nové dějiny velkého rozkvětu, bezpříkladného v historii revoluce čučche, vcházíme do nového roku 2017.
Rok 2016 byl rokem revoluční události, rokem velké změny, stojící za zmínku v dějinách naší strany a země.
V loňském roce, uprostřed stoupajícího revolučního nadšení všech členů strany, sloužícího mužstva a dalšího lidu a velkého zájmu světa, se konal sedmý sjezd Korejské strany práce významným a ohromným způsobem jako velký politický festival.
Loni bylo dosaženo epochálního obratu při upevňování obranyschopnosti čučche Koreje, a naše země dosáhla statusu jaderné mocnosti, vojenského obra na východě, kterého se žádný nepřítel, jakkoli impozantní, neodváží provokovat.
Uvedli jsme první test vodíkové bomby, testovací střelbu různých prostředků a test jaderné hlavice, abychom se úspěšně vypořádali s jadernými válečnými hrozbami imperialistů, které narůstaly ze dne na den, rychle jsme rozvinuli vysoce vyspělou vojenskou techniku a vstoupili do závěrečné fáze přípravy spuštění testu mezikontinentální balistické střely; dosáhli jsme dalších skvělých úspěchů v konsolidaci obranné schopnosti. To zajišťuje silnou vojenskou záruku pro obranu osudu země a národa a vítězný postup procesu budování silné socialistické země. Naše statečná lidová armáda spolehlivě bránila bezpečnost země a výdobytky revoluce, čímž rozhodně mařila bezohledné manévry nepřítele pro agresi a válku, a perfektně provedla svá politická a ideologická hlediska a vojenské a technické přípravy, jak se sluší na neporazitelnou armádu. Skvělé úspěchy, dosažené v oblasti národní obrany, vštípily velkou národní důstojnost a odvahu našemu lidu, vedly imperialisty a další reakční síly k potupné porážce a pozoruhodně zvýšily strategickou pozici naší země.
Díky hrdinnému boji Kim Ir Senovy a Kim Čong Ilovy dělnické třídy a všeho ostatního lidu byly s úspěchem dosaženy ambiciózní cíle, stanovené stranou pro 70denní a 200denní kampaň a byl vykonán svěží průlom v rozvoji národního hospodářství.
Naši vynalézaví, talentovaní vědci a technici po úspěšném uvedení pozorovací družice Země Kwangmjongsong 4 uspěli ve statické zážehové zkoušce nového typu vysokotažného raketového motoru pro geostacionární družici. Tím otevřeli širokou cestu k průzkumu vesmíru. Také založili plně automatizovaný výrobní model systémů našeho vlastního stylu, vyšlechtili vysoce výnosné kmeny s ohledem na rozvoj zemědělské výroby a dosáhli dalších chvályhodných vědeckých a technologických průlomů. To vše bude mít velký význam v rozvoji hospodářství země a zlepšení živobytí lidu. Když byly některé oblasti v Severním Hamgjongu zpustošeny náhlým živlem, celá země povstala v ozdravném úsilí ve vydatné odezvě na výzvu strany a dosáhla tak zázračného úspěchu v krátkém čase.
Brilantní úspěchy, jichž jsme dosáhli ve všech odvětvích revoluce a výstavby v loňském roce, nemůžeme v žádném případě přičíst jakýmkoli dobrým podmínkám, ani nejsou nahodilým výsledkem žádné božské moci. Tajemnou silou, která přinesla všechny tyto zázračné úspěchy, je jen jednomyslná jednota všeho sloužícího personálu a lidu, jeho velká schopnost vlastního rozvoje. I přesto, že nepřítel byl stále nestydatější ve svých obstrukčních schématech a závažné obtíže se vynořovaly jedna za druhou, všichni sloužící pracovníci a lid se těsněji semknuli kolem strany a vedli intenzivní boj v revolučním duchu soběstačnosti a statečnosti. To bylo tím, čím dosáhli světově zarážejících, zázračných úspěchů za takových obtížných okolností.
Jednomyslná jednota je mízou čučche Koreje a dynamickou silou pro skok vpřed, a musíme vždy sledovat cestu soběstačnosti a samostatného rozvoje, to je neocenitelná pravda revoluce čučche, potvrzená gigantickým bojem naší armády a lidu v roce 2016.
Soudruzi, měli bychom znovu povstat v novém roce k pochodu směrem ke většímu vítězství. Měli bychom soustředit své úsilí na provádění pětileté strategie národního hospodářského rozvoje.
Tento rok má klíčový význam při provádění této strategie. Aby bylo možné odkrýt skvělé naděje pro realizaci strategie a rozvíjet celkovou ekonomiku země na vyšší úrovni a zároveň stavět na úspěších získaných loni, měli bychom dosáhnout cílů pro letošní boj bez výjimky.
„Urychleme vítězný postup socialismu s velkým duchem sebedůvěry a seberozvoje jako dynamická síla!“ – To je bojové heslo, které bychom měli prosazovat v tomto novém ročníku pochodu. Měli bychom vést energickou všelidovou, generální ofenzivu pro dosažení cílů pětileté strategie na síle sebedůvěry a seberozvoje.
Síla sebedůvěry a seberozvoje je silou vědy a techniky, a zkratkou k provádění pětileté strategie je přiložit význam a přednost vědě a technice.
Sektor vědy a techniky by měl zaměřit své úsilí na řešení vědeckých a technologických problémů vzniklých v modernizaci továren a podniků a uvést jejich výrobu na pravidelnou úroveň s hlavním důrazem na zajištění domácí produkce surovin, paliva a vybavení. Výrobní jednotky a vědecké výzkumné ústavy by měly prohloubit spolupráci mezi sebou a podniky by měly vybudovat vlastní síly technologického rozvoje a vést aktivní masově založený nápor technologických inovací, pohánět ekonomický rozvoj cennými vědecko-technickými úspěchy, aby přispěl k rozšíření výroby a zlepšení obchodního provozu a řízení.
Všechny fronty v odvětví kultury, včetně vzdělávání, veřejného zdraví, sportu, literatury a umění by měly uskutečnit novou, revoluční vlnu s cílem urychlit budování civilizované síly. Celá země a celá společnost by měla zahájit v tomto roce dynamický nápor, rok vědeckého vzdělávání, zlepšení zázemí a prostředí pro toto vzdělávání.
Politické a vojenské pozice socialismu by měly být dále stmeleny tak, aby mohly být nedobytnou pevností.
Jednomyslná jednota je vzácným revolučním dědictvím velkých soudruhů Kim Ir Sena a Kim Čong Ila, odkázaným nám, a zde leží nepřemožitelná síla našeho stylu socialismu. Všichni sloužící pracovníci a lid by měli ustavit vazby příbuzenství se stranou, jejich srdce tlouci ve stejném rytmu jako její, a úzce se s ní spojit v ideologii, záměru a morální povinnosti, a tak spolehlivě bojovat za dosažení prosperity země. Měli bychom důkladně aplikovat doktrínu lidu na prvním místě, krystalizovat čučche orientovaný pohled na lid, filosofii lidu, ve Straně práce a všech oblastech státního a společenského života a vést intenzivní boj za vykořenění zneužívání moci, byrokratismu a korupce, které kazí květinovou zahradu jednomyslné jednoty.
V tomto roce 85. výročí založení Korejské lidové armády bychom měli podnítit divoké plameny zvyšování vojenské kapacity.
Lidová armáda by měla aktivně provádět stranickou politickou práci, aby bylo zajištěno, že je prostoupena ideologií a záměry strany samotné. Je třeba ustavit tento rok dalším rokem tréninku, dalším rokem zdokonalování její bojové připravenosti a zajistit, aby všechny jednotky různých zbraní, služeb a sborů pozvedly horký vítr zdokonalování své bojové připravenosti s cílem vyškolit všechny své důstojníky a mužstvo bojovníků jeden za sto, tygrů hory Pektu, kteří jsou schopni naráz zničit sílu jakékoliv agresora. Důstojníci a muži Korejských lidových vnitřních bezpečnostních sil a členové Dělnicko-rolnických rudých gard a Mladých rudých gard by se měli připravit politicky i vojensky a udržet plnou bojovou připravenost k pevné obraně socialistického zřízení a života a majetku lidu.
Úspěch či neúspěch letošního boje zaměřeného na provádění rozhodnutí sedmého sjezdu strany závisí na úloze strany a organizací pracujícího lidu.
Stranické organizace by měly zaměřit svou práci na provádění politiky a hlavních revolučních úkolů pro svá příslušná odvětví a jednotky. Měly by správně identifikovat problémy, jimž strana přikládá důraz a které jsou hlavním článkem celého řetězu dosažení vzestupu ve výrobě, a měly by je řešit s nasazením všech svých sil. Měly by posunout jeviště politické práce do kypících výrobních závodů a spustit tam revoluční ideologickou ofenzivu. Tímto způsobem mohou mocně povzbudit masy k všeobecnému mobilizačnímu boji za provádění myšlenek a politiky strany. Všechny základní organizace strany, použitím hlavního ducha první konference předsedů základních výborů Korejské strany práce, by měly zajistit, aby duch neustálých inovací a trvalý postup vpřed byl plně projeven v letošní všelidové, generální ofenzivě.
Současná neklidná éra vyžaduje, aby naši funkcionáři, praporečníci při provádění politiky strany, revolučním způsobem zlepšili svůj styl práce a postoj.
Nadšení našeho lidu pro práci je nyní velmi vysoké; je-li toto nadšení podpořeno odvážnými a vědeckými operacemi, efektivním velením a osobními příklady našich funkcionářů, neexistuje žádná pevnost, kterou nemůžeme dobýt a žádný problém, který nemůžeme překonat. Všichni funkcionáři, dobře si vědomi vznešeného poslání, které přebírají před stranou a revolucí, by se měli stát lokomotivami, které vedou masy v předvoji řad.
Měli by plánovat svou práci ve velkém stylu s inovativním pochopením, vždy přemýšlet, co dělat a pracovat s nedočkavostí a bojovným způsobem. Měli by se rozhodně rozejít
s poraženectvím, sebezáchovou, formalismem a účelností
, a věnovat svá srdce a duše boji k provádění plánů a záměrů strany.
V loňském roce, v odrazu národní touhy po znovusjednocení a požadavků doby, jsme předložili čučche orientovanou linii a politiku znovusjednocení na sedmém sjezdu Korejské strany práce a značné úsilí za tímto účelem. Nicméně, jihokorejské orgány zůstaly hluché k naší vlastenecké výzvě a ignorovaly náš upřímný návrh. Místo toho lpěly na svém schématu sankcí a nátlaku vůči KLDR a pokračovaly ve válečném pokřiku proti ní, přivádějíce tím mezikorejské vztahy směrem k nejhorší katastrofě.
V loňském roce byla jižní Korea svědkem masivního proti-„vládního“ boje, šířícího se široko daleko, který otřásl reakční vládnoucí mašinérií až v základech. Tento odpor, zahrnující všechen jihokorejský lid, který zanechal nesmazatelnou stopu v dějinách svého boje, byl výbuchem zadržované zášti a nevole proti konzervativnímu režimu, který se uchyloval k fašistické diktatuře, protilidové politice, patolízalským a zrádným aktům a konfrontaci se svými krajany.
Letos si připomeneme 45. výročí historického Společného prohlášení 4. července a 10. výročí Deklarace 4. října. Letos bychom měli otevřít širokou cestu k nezávislému znovusjednocení společným úsilím celého národa.
Měla by být přijata pozitivní opatření ke zlepšení mezikorejských vztahů, vyhnutí se akutní vojenské konfrontaci a odstranění nebezpečí války mezi severem a jihem.
Zlepšení mezikorejských vztahů je výchozím bodem pro mír a znovusjednocení, a to je naléhavým požadavkem celého národa. Jakýkoli politik, pokud zůstane pasivním divákem současné patové situace mezi oběma stranami, nemůže ani tvrdit, že by plně využil své odpovědnosti a role pro národ, ani mít veřejnou podporu. Každý způsob urážení a pomluv, jejichž cílem je urážet druhou stranu a podněcovat konfrontaci, nelze v žádném případě ospravedlnit, a okamžitě by měla být zastavena škodlivá pomlouvačná kampaň a další projevy nepřátelství vůči
KLDR, zaměřené na svržení jejího systému a jakoukoli jinou “změnu”.
Jsme konzistentní ve svém stanovisku zachovat bezpečnost krajanů a mír v zemi bez boje s krajany. Jihokorejské orgány by neměly bezmyšlenkovitě zhoršovat situaci tím, že hledají kazy v našem výkonu práva na sebeobranu, ale pozitivně reagovat na naše upřímné snahy zabránit vojenskému konfliktu mezi severem a jihem a zmírnit napětí. Měly by také přerušit zbrojení a válečné hry.
Musíme skoncovat s manévry pro agresi a intervenci ze strany zahraničních sil, včetně Spojených států, které okupují jižní Koreu a snaží se uskutečnit strategii pro dosažení hegemonie v asijsko-pacifickém regionu, a vést dynamický všenárodní boj za zmaření pohybů zrádcovských a patolízalských sil proti znovusjednocení, jako je Pak Kun Hje, kteří nejsou schopni jasně vidět, kdo je skutečným úhlavním nepřítelem národa, a snaží se najít východisko v konfrontaci s krajany.
Všichni krajané na severu, na jihu a v zahraničí by měli udělat něco, aby učinili tento rok významným rokem nové fáze nezávislého znovusjednocení zintenzivněním celonárodního velkého pochodu ke znovusjednocení prostřednictvím společného úsilí národa.
V loňském roce manévry imperialistických reakčních sil pro politický a vojenský nátlak a sankce vůči naší zemi dosáhly extrému. Ale nedokázaly zlomit víru našeho sloužícího mužstva a lidu ve vítězství a nemohly zabránit intenzivnímu revolučnímu pokroku čučche Koreje.
Budeme i nadále budovat naši schopnost sebeobrany, jejímž středem je jaderná síla, a schopnost pro preventivní úder tak dlouho, dokud Spojené státy a jejich vazalské síly budou pokračovat v jaderných hrozbách a vydírání a dokud nezastaví své válečné hry, které pořádají na našem prahu, maskujíce je jako každoroční akce. Budeme hájit mír a bezpečnost našeho státu za každou cenu a našimi vlastními silami a pozitivně přispívat k zajištění celosvětového míru a stability.
Naše strana a vláda naší republiky se budou i nadále hlásit k ideálům naší zahraniční politiky nezávislosti, míru a přátelství, rozšiřovat a rozvíjet vztahy dobrého sousedství, přátelství a spolupráce s těmi zeměmi, které bojují za nezávislost, a provádět s nimi společné úsilí, aby byla zajištěna skutečná mezinárodní spravedlnost.
Soudruzi, stoje zde, abych ohlásil začátek dalšího roku, cítím nával úzkosti v tom, co bych měl udělat, abych měl náš lid ve větší úctě, nejlepší lid na světě, který mě srdečně podporuje s jednotnou myslí ze své pevné důvěry ve mě.
Mé touhy planuly po celou dobu, ale strávil jsem poslední rok v pocitu úzkosti a kajícnosti pro nedostatek své schopnosti. Upevňuji své odhodlání usilovat o další úkoly v zájmu lidu v tomto roce a vykonat zdvojnásobené, oddané úsilí za tímto účelem.
Dříve všechen lid zpíval píseň „Jsme nejšťastnější na světě“, cítě se optimisticky do budoucnosti s důvěrou ve velké soudruhy Kim Ir Sena a Kim Čong Ila. Budu oddaně pracovat k zajištění toho, že minulá doba nezůstane jako okamžik v dějinách, ale bude znovu uvedena v současné éře. V tomto prvním ránu nového roku přísahám, že se stanu opravdovým služebníkem věrným našemu lidu, plně jej podporujícím s čistým svědomím.
A budu prosazovat úsilí pro nastolení v celé straně revoluční atmosféry nesobecké tvorby, která je věnována úsilí pro dobro lidu.
Tak dlouho, dokud velký kimirsenismus-kimčongilismus osvětluje cestu před námi a máme jednomyslnou jednotu všeho sloužícího mužstva a lidu okolo strany, jsme si jisti, že budeme vítězní.
Kráčejme všichni vpřed dynamicky směrem k zářivé budoucnosti, podporujíce nádherný plán, nastolený na sedmém sjezdu Korejské strany práce, rozvíjet se v mocnou socialistickou zemi.
(Zvýraznění a zkrácení jsou redakční.)

Nedožitých 75 let Kim Čong Ila
16. února 2017 by se dožil 75 let nejvyšší stranický a státní představitel Korejské lidově demokratické republiky generalissimus Kim Čong Il (16. 2. 1942 - 17. 12. 2011), člen Korejské strany práce od roku 1961, ÚV KSP od 1972, tajemník od 1973, od 1980 člen prezídia politbyra. Od roku 1991 byl nejvyšším velitelem Korejské lidové armády, o dva roky později se stal předsedou Státního výboru obrany a v roce 1997 generálním tajemníkem KSP.
Jeho nesmrtelnou zásluhou zůstává, že socialismus v KLDR byl uhájen v mimořádně obtížné vnitřní i mezinárodní situaci, po vítězství kontrarevoluce v řadě socialistických států a po úmrtí prezidenta Kim Ir Sena. Díky politice songun (armáda na prvním místě) se KLDR stala jadernou mocností a dokázala čelit neustále sílícím hrozbám imperialistů a jejich přisluhovačů.
Kim Čong Il analyzoval příčiny pádu evropských socialistických států. N. S. Chruščova nazval revizionistou, který svou politikou zhanobení J. V. Stalina pošpinil komunistickou morálku.
Kim Čong Il se rozhodně postavil proti byrokratismu, liberalizaci a individualismu, proti oslabování vedoucí úlohy dělnické strany, proti patolízalství a proti ustupování třídním nepřátelům. Díky tomu uhájila KLDR svou tvrdě vybojovanou národní nezávislost a socialismus a stojí v čele boje proti imperialismu. V čele KSP společně s Kim Ir Senem nepodlehl vnucování sovětské likvidátorské linie, čímž přispěl k záchraně KLDR před restaurací kapitalismu.                                                               Leopold Vejr
panorama
Hyenismus časopisu Charlie Hebdo
Francouzský rádoby humoristický časopis Charlie Hebdo na konci loňského prosince publikoval nechutné karikatury k pádu ruského letadla TU-154 s 64 umělci světově uznávaného souboru Alexandrovci. Na jedné kresbě například padá letoun do moře, zatímco jeden ze zpěváků prohlašuje: „Repertoár souboru Rudé armády se rozšiřuje“. Jiná karikatura provází obraz havarovaného letadla výrokem „Špatná zpráva - Putin uvnitř nebyl“. Na dalším obrázku Charlie Hebdo zesměšňuje i ruského velvyslance v Turecku Karlova, jehož zavraždil 19. prosince v Ankaře zřejmě islamistický terorista.
Když byla redakce Charlie Hebdo 7. ledna 2015 v Paříži obětí teroristického útoku, při němž bylo zabito 12 a zraněno 10 osob, celý svět uctil jejich památku. Bombastický pohřeb za účasti nejvyšších představitelů kapitalistického světa provázela kampaň „Je suis Charlie“. Přestože mezi oběťmi byl snad i člen Francouzské komunistické strany, zdůraznil jsem tehdy, že „Já nejsem Charlie“. Nyní se pravá tvář listu ukázala.
Ve víru mediální „trumpománie“ a „antitrumpismu“ se ztrácejí informace o vyšetřování příčin leteckého neštěstí u Soči 25. prosince, při němž zahynulo 92 osob. Připomeňme si, že Alexandrovci letěli v doprovodu novinářů a televizí na vystoupení na ruské letecké základně v Sýrii. Představitelé oficiální vyšetřovací komise a další odborníci se v závěrech dosud neshodli.
Podle www.nwoo.org/2017/01/13 šlo o profesionálně naplánovanou sabotáž. Trosky byly rozprostřeny po Černém moři více než 3 km od sebe různými směry, které naprosto neodpovídají převládajícím mořským proudům v této oblasti. Zcela odpadají verze o chybě pilotů nebo technické závadě. Sabotáž měla být provedena s použitím malých zevních magnetických výbušnin, rozmístěných na trupu letadla na letišti nebo přiložených na dálku při vzletu s využitím nejmodernějších technologií. K explozi došlo při vzletu na povrchu letadla se zanedbatelnou intenzitou typu plesknutí. Byla cílená na poškození řídicích systémů letounu.
Jiří Dolejš opět demaskován
Místopředseda KSČM Jiří Dolejš v rozhovoru pro ČT natočeném v budově ÚV KSČM před portréty Marxe a Engelse opakoval svůj odmítavý vztah k Leninovu odkazu. KSČM podle jeho slov odmítá leninismus, i když „v některých pracovnách na ÚV jsou dosud Leninovy soukromé svatyně“. Přestože ČT rozhovor vysílala v Silvestrovském vydání pořadu „168 hodin“, Jiří Dolejš rozhodně nepůsobil dojmem, že by žertoval. Naopak, tvářil se zcela vážně.
Bezostyšnost mnohých představitelů KSČM s Filipem v čele je až neuvěřitelná. Co si mají o nich myslet komunisté a lidé práce vůbec, když se dají natočit buržoazní televizí (viz další reportáž ve stejném pořadu), jak bujaře oslavují? Lze se pak divit tomu, že klesá jejich důvěryhodnost?
Nedivím se pak kritikám, jaké například formuloval Miroslav Pařízek na www.ceskenarodnilisty.cz: „Jaký program mají tzv. levicové strany? Jaké vize a programová východiska nám nabízejí? … Nezajímají se v první řadě o zajištění nadprůměrných příjmů a výnosných postů pro hrstku vyvolených a poslušných straníků v dozorčích radách i jinde a plnění stranické pokladny, aby zase byly prostředky pro permanentně běžící volební kampaň? Bývalý premiér Vladimír Špidla už před lety prohlásil, že socialismus je vlastně dnes již jen prázdný pojem a že hlavním úkolem sociální demokracie v globalizovaném světě je připravovat občany na život ve společnosti, pro kterou je hlavním znakem zejména nejistota.
Ani od našich komunistů nelze čekat prosazování nějaké skutečně revoluční proměny poměrů. Komunisté se pod vedením předsedy Filipa stali z respektované opoziční síly nečitelnou, nevýraznou stranou, která hlavní energii věnuje udržení svých současných parlamentních pozic. Ostatně není tajemstvím, že mezi řadovými členy strany podobně jako v sociální demokracii vládne značná nespokojenost s jejím směřováním. A ta nespokojenost navíc stále narůstá…. Jenže komunisté žádnou radikální změnu poměrů neprosazují a možná o ni ani nestojí. Doživotní poslanci a funkcionáři strany rozhodně nikoliv. Těm dnešní poměry velmi vyhovují, tak proč je měnit a riskovat tím ohrožení vlastního života v luxusu.“
15 let eura
Významnému výročí euroměny ani buržoazní česká média nevěnovala přílišnou pozornost. Když euro začalo 1. ledna 2002 platit, buržoazní elity EU novou měnu deklarovaly jako nástroj k dosažení hospodářské stability. Nyní jeden ze zakladatelů eura a bývalý hlavní ekonom Evropské centrální banky Otmar Issing přiznal, že eurozóna je nemocná a tragédií je především to, že z ní nelze vystoupit.
Za dobu existence eura se prohloubily rozdíly - bohatší státy bohatnou rychleji, chudší stagnují; nejbohatší rodiny si ještě polepšily, chudší o to více chudnou. Programy na udržení eura zejména v jižních částech eurozóny snižují mzdy i důchody a zbídačují pracující.
V knize „Evropa euro nepotřebuje“ analyzoval problémy eura německý ekonom Thilo Sarranzin, který léta stál po boku křesťansko-demokratických i sociálnědemokratických vlád. Zdůraznil, že hlavní roli při vzniku eura sehrál kancléř Kohl. Společná měna se měla stát pojistkou nezvratnosti kursu k evropské federaci. Euro tak od svého vzniku byl nástroj politický a až podružně ekonomický. Helmut Kohl překročil Rubikon, i když si byl plně vědom rizik spojených s neúspěchem projektu.
Zavedení a fungování eura demonstruje buržoazní charakter Evropské unie. Krize euroměny je tudíž logicky součástí soudobé fáze všeobecné krize kapitalismu.
K setkání kapitalistů v Davosu
Prezident ČLR Si Ťin-pching navštívil Světové ekonomické fórum ve švýcarském Davosu. Jak píše Pepe Escobar na www.zvedavec.org/komentare/2017/01/7160, čínský prezident v obsáhlém projevu nevynechal nic, co globální kapitál tak rád slyší. Ocenil prý globalismus, odsoudil protekcionismus a obchodní války. Jako první prezident ČLR, který se účastnil tohoto kapitalistického fóra, dával hned od počátku najevo, že mu jde o byznys. Představil velké čínské projekty současnosti, především Novou hedvábnou stezku.
Jakoby „polidštěný“ Davos 2017 prezentoval, jak moc mu leží na srdci záchrana světa nebo alespoň záchrana bohatých před většinou světa. Fórum jakoby náhle objevilo, že globalizace, tak jak ji známe, vede k masívní nerovnosti. Proto věnovalo nejméně šest zasedání diskusím o nerovnosti. Zazářila na nich šéfka MMF Lagardová se svou kabelkou Vuitton a spousta manažerů hedgeových fondů, které téměř nepodléhají regulaci, snaží se o absolutní výnosy nezávislé na ekonomickém vývoji a mohou přinášet vysoké zhodnocení vložených prostředků, ale také vysoké ztráty.
Sotva se přitom najde vhodnější symbol pro nerovnost než samotné davoské fórum. Členství stojí korporace 600 tisíc dolarů, což jejich šéfům umožňuje přivést si až čtyři nohsledy. Každý z nich ale musí ještě zaplatit vlastní vstupenku a ani to jim nezaručuje pozvání na nejvíce nóbl párty, kterou pořádá Nat Rothschild v tandemu s ruským miliardářem Olegem Děripaskou.
Letošní fórum začalo tři dny před inaugurací nového prezidenta USA. Donalda Trumpa na jednání reprezentoval jeden z jeho oficiálních poradců pro obchod Anthony Scaramucci, zakladatel hedge fondů SkyBridge Capital. Atmosféru v Davosu poznamenaly obavy kapitalistických elit ze změny kursu v USA. Například šéf ruské nanotechnologické korporace Rosnano Anatolij Čubajs, bývalý vicepremiér a ministr ve vládách Borise Jelcina, v rozhovoru pro rozhlasovou stanici Business FM ve spojení s nástupem Donalda Trumpa hovořil o „hrůze“ mezi velkou většinou účastníků davoského fóra. Ruští emisaři globálního bankovního kartelu jsou vyděšeni ze ztráty moci, poznamenal k tomu server www.ac24.cz. Mezi ruskou elitou je mnoho lidí napojených na tento kartel. Tito lidé v 90. letech infiltrovali do ruské vlády a dosud ovlivňují ruskou zahraniční i vnitřní politiku. Odporující si změny ruské zahraniční politiky jsou důsledkem přetahování mezi těmito emisary a částí ruské elity, která hájí národní zájmy
Miliardář Soros, pravidelný účastník setkání v Davosu, využil fóra k vyhlášení války Donaldu Trumpovi. V rozhovoru pro agenturu Bloomberg vyhrožoval i britské premiérce Mayové za její přístup k brexitu. Protřelý spekulant si vylévá vztek, neboť loni v obou případech vsadil na opačné výsledky a prodělal okolo miliardy dolarů. A to je jistě k vzteku, i když vlastníte 25 miliard. Před třemi lety se Soros aktivně zapojil do organizace Majdanu v Kyjevě. Věří, že dokáže zorganizovat převrat také proti Trumpovi. I Sorosovo jednání je příkladem, jak globální kapitalisté chápou demokracii, pro niž tak často horují.
Ilja Jihlavský

z listopadové konference 2016
ÚLOHA KOMUNISTICKÉ OSOBNOSTI V DĚJINÁCH
Výkonné instituce profesionálního antikomunismu věnují mimořádnou pozornost nepřímému nátlaku na komunistické vůdce. Zpočátku psychologickému a teprve pak ideologickému. Velmi podrobně zkoumají osobní údaje a charakterové vlastnosti. Pokud v nich převažují, před stranou skrývané, škodlivé morální rysy jako jsou touha po moci, bezzásadovost, vydávána za politickou pružnost, náklonnost ke kompromisu s mocí a k buržoaznímu epikurejství (prostopášnému životu), zaměří se na rozvíjení a využívání těchto osobních vlastností. Začínají navazováním partnerských vztahů, zdůrazňují výjimečnost a význam osobnosti, ještě včera nepřijatelného politického soupeře. Uvádějí ho mezi buržoazní politickou elitu, sdruženou v zednářských lóžích a Bilderbergském klubu. Nejúčinnějším prostředím jsou poslanecké sněmovny, ve kterých panuje nejvhodnější atmosféra pro buržoazní pochlebování „vůdcům“. Renegátstvím od komunistické morálky začíná cesta k opuštění komunistické ideologie. Touto cestou prošli představitele eurokomunismu Enrico Berlinguer a Carillo. Komunistické strany, které vedli, postihl smutný osud. Celou cestou renegátství od komunistické morálky a ideálů, až po rozbití vlasti, prošel Gorbačov, laureát Nobelovy ceny, zlaté medaile amerického Kongresu a titulu nejlepší Němec. Západní tajné služby dosáhly dokonalosti ve hře na strunách neukojitelné, měšťácké ješitnosti těch členů vedení strany, kteří své komunistické přesvědčení pouze předstírali. Stačilo vytvořit mýtus o velikosti a všemocnosti Gorbačova, a ten na něj ihned zabral.
Odlišnou technologii používají antikomunisté vůči opravdovým lídrům komunistických stran. Usilují o jejich morální a politickou diskreditaci. Víra lidí v komunisty, jako nositele velkých ideálů, je závaznou podmínkou jejich vlastní víry v komunistické ideály.
Jakmile je tato víra zpochybněna, ideály jsou znehodnoceny. Antikomunističtí profesionálové to dobře znají a činí vše pro to, aby znehodnotili, zvulgarizovali osobnost čestného komunistického vůdce. Nasazují do vědomí lidí lži a polopravdy, které vyvolávají pochybnosti o jeho čestnosti.
Výmysly a pomluvy jsou vydávány antikomunisty za pravdivé skutečnosti. Úspěšnost jejich působení, vypočítána na důvěřivost a nezkušenost mas, je vysoká. Antikomunistické kampaně nabírají na intenzitě
v okamžiku, kdy komunistické strany získávají popularitu. Před VŘSR šířili o Leninovi pomluvu, že je agentem německého generálního štábu. Když se začala zvyšovat popularita Stalina, vyšli se lži o Stalinově spolupráci s carskou Ochrankou.
Od vzniku KS RF jsou fabrikovány lži o předsedovi ruských komunistů, Gennadiji Zjuganovovi: o jeho tajné spolupráci s Jelcinem, Putinem a Medvěděvem, utajovaných komerčních aktivitách, uzurpování moci ve straně a opouštění marxistické ideologie. První dva mýty adresovány ruským voličům a další dva členům KS RF. Cílem je otřást důvěrou k předsedovi strany nejen u voličů, ale i u komunistů. Významným nástrojem je prosazování vykonstruovaných kauz, jako je Ukrajinský hladomor a katyňská kauza.
Proč nomenklaturní elita přijala tak lehce americký projekt reformování Ruska?
Americkým stratégům se podařilo spojit své projekty se zájmy špiček vládnoucí elity. Nejvyšší nomenklaturní stranické kádry SSSR, které zavedly zemi do slepé uličky, se s cílem udržení svých privilegií vzdaly demokratické reformy země a ochotně se podřídily americkým poradcům. V posledním období existence SSSR ztrácelo politické vedení země svou profesionální kompetenci a spojení s lidem. Většina představitelů ruské vládnoucí elity udělala svou kariéru v pozdním období výstavby socialismu, charakterizovaném mravní a profesionální degradací vládnoucí vrstvy a rozkvětem protekcionismu, bezzásadovosti a podlézání. Do vedení přicházeli konformisté, orientování na konzumní společnost západního typu, připraveni sloužit každému, kdo jim to umožní. Účast v privatizaci lidového vlastnictví byla vyvrcholením jejich touhy po zbohatnutí.
Publicista Jurij Muchin, který se jako první postavil do čela boje proti falsifikaci sovětských dějin a obviňování Stalina a politbyra z vydání příkazu k likvidaci zajatých polských důstojníků k tomu uvádí: Na jednání poslanecké frakce KS RF o postupech reakce na falšování dějin v souvislosti s postupy Putina a Medvěděva, přiznávajících Stalinovu odpovědnost za smrt mnoha tisíc polských důstojníků jsem se setkal
s historikem, profesorem a doktorem věd A. N. Kolesnikem, specializujícím se na shromažďování informací rozhovory s dosud žijícími představiteli politické a státní moci SSSR. Z jeho rozhovoru s dosud žijícím,
i když těžce nemocným místopředsedou KGB armádním generálem F. D. Bobkovem, náčelníkem 5. správy (ochrana ústavního zřízení), vyplynulo, že všichni příslušníci současné ruské oligarchie, Berezovskij, Gusinskij, Abramovič a další byli do konce existence SSSR agenty KGB. Informovali o situaci ve vrstvě inteligence. Zejména jim bylo předáno všelidové vlastnictví, na příkaz nejvyšších funkcionářů. Tedy od Gorbačova, maximálně od okruhu jeho spolupracovníků. Podle profesora Kolesnika, A. N. Jakovlev nejbližší spolupracovník Gorbačova naprosto vědomě a cílevědomě prováděl kádrovou politiku a měnil společenské zřízení SSSR. Svým podřízeným přímo vydával úkoly k falsifikaci dějin a ani před nimi neskrýval své záměry, že právě tato falsifikace bude využita k usnadnění změny režimu.
Jedině tak se dá vysvětlit bleskový pád socialismu v SSSR. Nejen dvacetimilionová komunistická strana, ale i celá armáda stranických a komsomolských funkcionářů souhlasila s radikální změnou státní moci a většinou se přimkla k nové, nyní již antikomunistické „vládní straně“. Bývalí komunisté se bez problémů spojili s Jelcinem a později vstoupili do strany „Jednotné Rusko“. Po realizaci nomenklaturně – kriminální privatizace, se vládnoucí vrstva ještě více přimkla k USA a Západu. Uvědomila si, že USA a jejich spojenci v NATO vlastní mocná masmédia a další prostředky vlivu a vědí, jak tyto prostředky využít ke svržení nepohodlných vlád. Dostat se s nimi do sporu je nebezpečné. Zvláště pro vlády, které nemají podporu lidových mas. Spojené státy a jejich spojenci jsou hlavními garanty úspěšné emigrace nynějších vládců a jejich rodin, v případě změny moci. Analýza stavu vlády po zmanipulovaných parlamentních
a prezidentských volbách, jejichž výsledkem je podivný tandem Putin – Medvěděv, vede k závěru, že jeho vznik nebyl motivován pouze úsilím Putina udržet si i nadále svou moc, majetek a beztrestnost, ale hlavně proto, že po jeho odchodu by se mohl zhroutit celý systém vlády ruské oligarchie. Oligarchie, včetně Putina a Medvěděva má uložen majetek v západních bankách. Kromě toho vlastní velké množství nemovitostí. Mnozí z nich mají dvojí občanství. Obezřetnější, jako ministr zahraničí Lavrov, již dávno přesunuli na Západ své rodiny a příbuzné. V tisku se často hovoří o jakési strategii ruské zahraniční politiky. Jde však pouze
o rétoriku pro vnitřní použití, kterou mistrně zvládl zvláště Putin. Jinak se ruská zahraniční politika pohybuje v limitech „dovoleného“ a řeší pouze druhořadé problémy.
Karel Kluz

Tak, takhle jste to chtěli…?
Vystoupení ukrajinské advokátky a ochránkyně lidských práv Taťjány Monťjanové v Evropském parlamentu…
Konalo se vpředvečer sv. Mikuláše v Bruselu (5. 12. 2016) a soudě dle chvílemi vyděšených tváří řady posluchačů během její řeči, ťala do živého… Evidentně to byly informace zcela odlišné od obvykle tam slýchaných…
Od samého počátku říkám svůj názor o našem báječném Majdanu a na rovinu všem těm, kteří tam poskakovali s kastroly na hlavách, že bourají naši státnost, ale na vybudování nové nemají mozky, protože ani nechápou, jak je státnost vystavěna. Že jsou šílenými Papuánci, poskakujícími tam za sušenky Noulandové, za 5 miliard dolarů a bůhvíco ještě, a hází kameny a „Molotovovy koktejly“ ne na Berkut, nebo vnitřní vojska, ale na vlastní státnost. Nazvali mě nepřítelem lidu. Zrádcem, který své vlasti přeje jen to nejhorší a prodává ji Putinovi, atd. Nakonec ale všechno dopadlo právě tak, jak jsem tehdy řekla. Ukrajina je dnes „Failure State“, což uznávají všichni, kromě snad zvlášť umíněných, kteří se snaží dokrást to, co ze státu zbylo a mají jedinou starost, a to jak nepozorovaně se svým lupem zmizet.
Pokud jde o nářky na téma, že Rusko se chystá zabrat Ukrajinu: Ještě před 10 lety si pamatuju ukrajinské politiky, kteří bili na poplach a pokoušeli se kontaktovat Putinovu administraci, aby jim řekli: Podívejte se, co se u nás děje! Američani tu hospodaří, jak chtějí. Za balíčky zelených kupují kteréhokoli činovníka a tvůrce veřejného mínění, spustili skutečné „Rádio tisíce kopců“, efektivnější, než to původní ve Rwandě, které masíruje lidem mozky. Proč nic neděláte, proč nebráníte tomu, co se u nás děje – vy jste Ukrajinu úplně odevzdali Americe! Dostali odpověď, že nic takového, že je to výmysl. A teď se ukázalo, že to také byla pravda. Rusko od samého počátku od Ukrajiny nic nechtělo – kromě záboru Krymu. A za druhé – ukázat svému lidu, k jakým následkům vede poskakování na jejich Manéžních a Bolotných náměstích a hlasování za všelijaké Navalné a „Parnasy“. V přímém přenosu ruské televize jsem prohlásila, že Rusové musí být lidem z Majdanu vděčni, protože teprve po známých událostech u nás místní obyvatelstvo v Rusku upevnilo Putinovu mocenskou vertikálu, dalo mu ústavní většinu, zatímco opoziční „Parnas“ dostal 0,7 % hlasů v parlamentních volbách. A lidé si řekli, že je lepší takováto mocenská vertikála Putinova, než naprostý rozvrat státnosti jako na Ukrajině. Z toho plyne, že nás Rusko fakticky využilo jako oběť, na které svému obyvatelstvu předvedlo, k čemu vede poskakování v kastrolech na Manéžních, Bolotných a jiných, s bílými pentlemi atd.
Pro mě bylo naprostou divočinou tvrzení, že Státní departament, Anglosasové a další nám přejí dobro. To je natolik šílená absurdita, že nevím, s čím bych ji srovnala. Jistěže Evropané bývají různí a Američané také, ale ti, kteří nám připravili státní převrat, jednoznačně nejsou přáteli Ukrajiny.
A tak vyvstává otázka: Co dělat se státem, který se plynule mění v Haiti a Somálsko? Protože skutečně nové instituce ti, kteří uchvátili vládu za pomoci USA a Evropy, nejsou toho schopni – a to principiálně. Protože vše, co umí dělat, to je bořit a loupit. Jakési nové síly nemohou k moci přijít a priori, protože pokud někoho zajímají přesné propočty podmínek vstupu do politiky, tak pro minimální vstup do ukrajinské politiky na nějak vysoké úrovni je nutno překonat volební bariéru o nevelké sumě 20-25 mil. USD. To jen na zaplacení volebních kaucí pro kandidaturu v celé zemi, na proplacení členů volebních komisí, aby ubránili svůj výsledek a natisknutí obyčejných volebních letáků (a to bez televize). Abyste mohli dosáhnout hmatatelného výsledku, budete potřebovat kolem 100 milionů dolarů. Je naprosto jasné, že nikdo takové peníze nemá a mít nemůže. A ani Amerika ani Rusko nebudou teď likvidovat následky Majdanu. Nemají na to ani síly, ani zdroje, ani chuť.
Co bude s Ukrajinou dál, si já osobně neumím představit. Na pohádky a zázraky nevěřím, takže nejspíš Ukrajinu roztrhají na kusy Poláci, tím spíš, že celá západní Ukrajina se družně a ochotně k Polsku připojí, jen když jim řeknou, že je připojují – a ti tam přiběhnou cobydup. Maďarsko zabere své kousky – místní už žádají autonomii, něco si vezmou Rumuni, atd., atp. Co nakonec z Ukrajiny zůstane, není vůbec jasné. Víceméně schopné obyvatelstvo se rozuteče do ostatních zemí. Poláci přece nesponzorovali Majdan jen tak, pro nic za nic. Oni kompenzovali svoje demografické ztráty lidí, kteří odjeli do Německa a Británie, naším více než milionem gastarbeitrů – a jsou spokojeni. Teď (a nejen oni) vedou intenzivní kampaň získávání ukrajinských žáků a studentů na svoje školy, bez problémů a bezplatně.
To vše proto, že se tam (na Ukrajině) nic pozitivního neděje, kromě dalšího rozvratu. Domnívám se, že se k vám dostala informace, že naše nově vytvořená, reformovaná policie se vzájemně postřílela na naprosto přehledném místě v jedné vesnici u Kyjeva, kde zůstalo ležet 5 mrtvých policajtů. A to je rozsudek nad všemi našimi reformami. Stejná situace je na prokuratuře, kde náš generální prokurátor, bez právního vzdělání, v přímém přenosu na skypu přednáší nějaká podezření Janukovyčovi… Je zkrátka úplně mimo - tenhle náš alkoholik Jurij Lucenko. Celý parlament za peníze MMF odhlasoval změnu v zákoně, aby se tento člověk bez právního vzdělání mohl stát generálním prokurátorem. A to je vše, co se u nás děje… úplně rozvrácená země.
Nabízí se jen jedna otázka: Ti, kteří vyvolali tento převrat, věděli, jaké budou jeho následky? Takže to byl to záměr, nebo obyčejná lidská blbost? Upřímně se přiznám, že nevěřím verzi banální lidské blbosti. Mám za to, že ti, kteří to vše spustili, velmi dobře věděli, jaký chtějí dostat výsledek – a ten také obdrželi. Ale co s tím dělat, já osobně nevím, nevidím žádné povzbudivé motivy ani pro administrativu Trumpovu, a tím méně pro Rusko a Putina, aby s tím něco udělali.
Takže se tato situace potáhne ještě řadu let. U nás neuvěřitelné množství lidí „sedí“ za svoje politické přesvědčení. Ruslana Kocabu (novinář) se nám podařilo odtud dostat. Teď mám 2 klienty, které zavřeli před více než rokem – víte za co? V červnu 2014 odjeli do Doněcka (tehdy vůči tomu nebyly vůbec žádné překážky – jezdi si, kam chceš…) a seřizovali tam jakési zařízení, ze kterého teď vysílá internetový kanál Novorossia.tv – a za to ti lidé už přes rok sedí, s obviněním ze založení teroristické organizace! A nikoho to nezajímá. Krom toho jsou další veselé a donebevolající případy: - můj klient, občan Estonska byl po půldruhém roce vydán na Ukrajinu s obviněním z terorismu, protože jel za příbuznými do Luganska, byl raněn při ostřelování města ukrajinskou armádou a po vyléčení se vrátil domů do Estonska, kde ho vyslýchali a následně vydali našim. Teď ho čeká soud za terorismus. Estonská strana se od něj distancuje, konzul za ním nejezdí. Takových lidí jsou u nás dnes tisíce! Nikoho nezajímají…

K inauguraci 45. prezidenta USA
„Matky s dětmi se zmítají v chudobě ve vnitrozemských městech. Zrezavělé továrny naleznete po celé zemi jako hřbitovy ambicí našeho národa. A utráceli jsme biliony dolarů v zahraničí, zatímco americká infrastruktura se rozpadá a stárne. Jedna po druhé zavíraly naše velké továrny a opustily naši zemi. A vůbec jsme nepřemýšleli o tom, jak to ovlivní životy milionů a milionů životů pracujících Američanů, na které se zapomnělo.“
Kdybych tato slova neslyšel v inauguračním projevu Donalda Trumpa, ale četl je v textu bez uvedení autora, domníval bych se, že jsou z pera nějakého levicového sociologa. Možná i z našeho komunistického listu. Obdivovatelé buržoazně demokratické Ameriky by nás falešně obviňovali ze lží, ze zkreslených a Spojené státy neznajících poměrů, z ideologických předsudků.
„Dnes nejenom předáváme moc od jedné administrativy k druhé, nebo od jedné strany k druhé, ale předáváme moc od Washingtonu D. C.
a vracíme ji vám, veřejnosti, americkému lidu.
Establishment chránil sám sebe, ale nechránil občany naší země. To všechno se ale změní. Zapomenutí muži a ženy už zapomenutí nebudou. Každý vám dnes naslouchá. Přišli jste v počtu desítek milionů, abyste se zúčastnili historického hnutí. A ve středu tohoto hnutí je jedno zásadní přesvědčení: že stát existuje proto, aby sloužil svým občanům.“
Ani se moc nedivím buržoazním politologům, že ve svých komentářích prskali. Za všechny ostatní připomenu jednoho z hostů ČT 24 ve vysílání monitorujícím inauguraci. Byl jím Jiří Pehe, bývalý emigrant žijící, studující a pracující v USA, za Václava Havla ředitel Politického odboru Hradní Kanceláře. Zapomněl se natolik, že nechtě přiznal, jak funguje americká demokracie. Obvinil Trumpa, že pokračuje ve volební kampani, kdežto při inauguraci by měl již hovořit jinak. Jak řekl Pehe otevřeně, jedna věc jsou předvolební sliby a jiná politika v úřadu. Lhát svým voličům je asi podle něho normální.
45. prezident USA, nejbohatší a v době nástupu nejstarší americký prezident v historii, nebyl zvolen náhodou. Jak zaznělo ve výše uvedeném vysílání, dokonale využil americký volební systém nastavený tak, aby nejlidnatější státy nemohly diktovat celé zemi. O Trumpově vítězství rozhodly chudé státy na severu a středozápadu USA, z nichž mnohé Hillary Clintonová ani v kampani nenavštívila. Odborník na marketing zase analyzoval, jak Trumpův tým přesněji zmapoval veřejné mínění a mistrně toho využil.
Trump dokázal získat chudé a střední vrstvy i část amerických elit nespojenou s globalizací, ale naopak globalizací ohrožovanou. Trumpův program nevznikal ve vzduchoprázdnu. Při jeho tvorbě byly zřejmě využity obdobné zdroje, z nichž vycházela i zpráva Národní rady pro rozvědku USA o globálních trendech a budoucnosti světa do roku 2030, zveřejněná 12. ledna. Detailní dokument má 230 stran a otevřeně připouští konec americké nadvlády ve světě, větší hrozby terorismu a krizi mezinárodního systému, který směřuje k multilateralismu. Zpráva rovněž analyzovala dopady globalizace na americké občany v podobném duchu, jak o nich hovoří Trump. Odtud tedy zřejmě pramení Trumpův protekcionismus, tak šokující globalistické eurohujery, i heslo Amerika na prvním místě.
Nový americký prezident také hovoří o zastaralosti NATO. Mezi těmi, kteří hned přispěchali agitovat pro udržení dosavadní linie paktu, byl i český sociálně demokratický premiér. V záplavě silných slov jakoby všichni zapomněli na skutečnost, že při jednáních o zrušení Varšavské smlouvy Západ zprvu sliboval i současný zánik aliance. Zrušení NATO přitom nelze od Trumpa očekávat.
Se zásadou „ zájmy USA na prvém místě“ a s uznáním, že i jiné státy mají právo na hájení svých zájmů, Trump možná bude alespoň zprvu lépe vycházet s Ruskem. Na druhé straně vyhrocuje vztahy s Čínou a na Blízkém Východě preferuje Izrael. Ani Trumpova rozhodnutí o výstavbě Obamou zastavených ropovodů nevěští nic dobrého.
Část americké i světové veřejnosti bude zřejmě mít zprvu falešné naděje, podněcované i odporem části velkokapitálu spjatou s globalismem, možná i předstíraným. Nic nového, stačí připomenout iluze mnohých při nástupu Obamy před osmi lety. Tehdy Obama sliboval, že ihned uzavře věznici v Guantanámu. Existuje dodnes. Sliboval ukončení válek v Iráku a Afghánistánu. Přes snížení počtů amerických vojáků se tam nadále USA vojensky angažují a za Obamovy vlády začala agrese v Libyi. Jím vedená Amerika podněcovala k občanské válce v Sýrii a k převratu na Ukrajině.
Obama rovněž sliboval zdravotní reformu, nicméně zdravotní pojištění prosadil jen pro 20 milionů Američanů, když v USA k 6. 2. 2015 žilo přes 320 milionů obyvatel, a výplaty byly často zpožděné. Za Obamovy vlády nebyl souzen žádný manažer odpovědný za hypoteční krizi, která stála na počátku finanční krize z roku 2008. Přitom způsobili škodu téměř 2 biliony dolarů.
Barack Obama nenaplnil očekávání. Miliardář, který jej vystřídal na čele USA, skončí asi obdobně, ale i to může prohloubit krizi kapitalismu.
Dovětek při uzávěrce
Deset dní od inaugurace umožňuje předběžně hodnotit, jaký byl nástup 45. prezidenta USA do úřadu. Na rozdíl od svých předchůdců nedostal Donald Trump tradičních 100 dnů tzv. hájení. Naopak se stal terčem ostrých útoků mnohých velkých amerických médií a Sorosem organizovaných kampaní. Protitrumpovsky zaměřená média přitom riskují ztrátu čtenářů a Trump je nepotřebuje, protože ke kontaktu se svými voliči dobře využívá sociální sítě, zejména Twitter.
Zkreslené informace západních médií dále rozdmýchávají vášně, jak dokládají ohlasy na Trumpovo rozhodnutí dočasně zakázat vstup občanům sedmi muslimských zemí, než jeho administrativa připraví novou bezpečnostní koncepci. Do války s Bílým domem o neústavnost tohoto opatření vytáhly některé instituce jednotlivých států Unie a rozkol v americké společnosti se dále prohlubuje.
Jako prvého zahraničního státníka Trump přijal britskou premiérku Mayovou. V mnohém si s ní notoval, a to i v otázce brexitu, který sice premiérka nyní realizuje, ale při loňském referendu stála proti němu. Zajímavé je, že Trumpova matka byla Skotka, i Trump se hrdě hlásí ke skotským kořenům, zároveň podporuje brexit, s nímž údajně většina Skotů nesouhlasí.
Donald Trump rovněž neschvaluje současnou formu evropské integrace. Jeho ekonomický poradce Ted Malloch, zastánce brexitu a pravděpodobně budoucí velvyslanec USA při EU, předvídá brzký konec eura maximálně tak do roku a půl. Vzájemná animozita Trumpa a státníků EU neslábne, spíše naopak. Ač evropští lídři po loňských amerických volbách chtěli Trumpa „učit“, jak funguje Evropa, v lednu se končící francouzský prezident Hollande ostře ohradil proti Trumpovým radám. Podle jeho slov je Evropa nepotřebuje.
45. prezident má za sebou první telefonické rozhovory s mnoha světovými státníky. V rozhovoru s ruským prezidentem Putinem hlavy USA a Ruska debatovaly o obnově ekonomických vztahů, zrušení protiruského embarga a společném boji proti mezinárodnímu terorismu, zejména proti Islámskému státu. V otázce změn v americko-ruských vztazích mě zaujal komentář Olega Rybnikáře na www.literarky.cz/komentare z 24.1.:
„Euroatlantický establishment je celý říčný, že Trump je proruský agent, a to jenom protože říká, že se chce chovat k Rusku, stejně jako k ostatním partnerům, férově. Jsou to lidé, kteří si snad myslí, že je v americkém zájmu chovat se k ostatním státům jako burani.“
Rozhovor s australským premiérem vyhrotil spor o přijímání ilegálních uprchlíků z australských záchytných táborů, k němuž se zavázala Obamova vláda. Trump v pokračování Obamovy politiky nehodlá pokračovat a na australský odpor odpověděl - po dvaceti minutách z na hodinu naplánovaného telefonátu položil předsedovi australské vlády sluchátko, což australská strana označila za „rozhovor se zdvořilým koncem“.
Napjaté jsou i vztahy Trumpa s mexickým prezidentem, po němž žádá, aby Mexiko uhradilo náklady na stavbu zdi na hranicích mezi USA a Mexikem. Trump připravuje zrušení dohody NAFTA o volném obchodu USA s Kanadou a Mexikem a již vypověděl Obamou uzavřenou dohodu o volném obchodu v pacifistické oblasti. Trump chce svým protekcionismem přilákat podnikatele, aby znovu vyráběli doma. Možná nevědomky přilévá olej do ohně. Občané USA spíše ztratí další pracovní příležitosti. Dlouholeté zkušenosti ukazují, že v kapitalistickém systému nelze efektivně přinutit podnikatele, aby v honbě za co nejvyšším ziskem nepodnikali tam, kde mají nižší náklady. Kapitalista Trump přes zjevnou snahu naplnit své předvolební sliby nedokáže jít proti kapitalistickému řádu.
Ilja Jihlavský

Čínský sen a jeho složky
Úspěch či neúspěch vedoucích ekonomik světa závisí na strategii plánování rozvoje, jeho adekvátnosti konkrétním podmínkám rozvoje výrobních sil a výrobních vztahů. Jinými slovy - jde o efektivnost vládnoucích elit, v ČLR pak komunistických a jejich schopnosti realizovat stanovené plány.
Pouze ty země, které si vytýčily jasnou perspektivu, mohou zůstat samostatnými subjekty při stálém kolísání světového řádu a nezměnit se při tom v objekt plně ovlivňovaný a řízený konkurenty.
Mezi hlavními světovými velmocemi pouze komunistická Čína dokázala zformulovat dlouhodobou a mírovou strategii rozvoje. Je nazvána „Čínský sen“ a je složena z několika samostatných strategických koncepcí. Vedení komunistické strany stanovilo dvě časové hranice její realizace. Splněna má být v roce 2049.
Dlouhodobé plánování začalo v ČLR pouze v roce 2012 a je spojeno se současným prezidentem
Si Ťin-pchingem. Jeho příchod do nejvyšších stranických a státních funkcí se stal kvalitativně novou etapou rozvoje země.
Klíčovou charakteristikou této etapy je přechod od střednědobého k dlouhodobému plánování na celá desetiletí.
Pouze dva týdny po ukončení XVIII. sjezdu KS Číny koncem roku 2012
Si Ťin-pching prohlásil: Dlouhodobý vývoj odkryl světlé perspektivy velké budoucnosti čínského národa.
V současnosti jsme tak jak nikdy předtím v našich dějinách blízko k dosažení velké renesance čínského národa a my jsme přesvědčeni o našich možnostech tohoto cíle dosáhnout.
Současně s tím stanovil hranice dosažení stanoveného cíle: „Jsem pevně přesvědčen, že ke stému výročí založení Komunistické strany Číny bude splněn úkol vytvoření společnosti střední prosperity a ke stoletému výročí založení ČLR bude splněn úkol vybudování bohatého a mohutného, demokratického a civilizovaného, harmonického a soudobého socialistického státu. Sen o velkém obrození čínského národa se tak splní.“ 
Takto již ve svém prvním vystoupení před světovou veřejností
Si Ťin-pching postavil před čínským lidem dlouhodobý strategický úkol na 37 let. To zatím neučinil žádný z jeho předchůdců.
Od tohoto okamžiku začal americký imperialismus realizovat utajenou politiku brždění rozvoje čínské ekonomiky.
Na veřejnost vyšlo toto zadržování po návštěvě prezidenta Obamy v roce 2009. Tehdy (utajeně) navrhnul čínskému vedení, aby si spolu s USA rozdělili moc ve světě, vytvořili tak světový tandem, slíbil za to zvýšení kurzu juanu, což by ovšem přineslo pokles čínské ekonomiky.
Odmítnutí Pekingu vedlo k nastolení protičínské politiky nazvané „Pivot to Asia“ – Obrat k Asii, která předpokládá koncentraci vojenskopolitického úsilí USA na obklíčení a zadržování ČLR a je v současnosti završováno dohodou deseti pacifických států o tak zvaném Transpacifickém partnerství (TPP), kterou podepsal i Vietnam, zaměřenou proti Číně.
Nové těžiště rozvoje a „nová norma“
S prezidentskou funkcí v roce 2012 zdědil Si Ťin-pching celý komplex nahromaděných ekonomických, sociálních a zahraničně politických problémů. Prezident okamžitě přistoupil k jejich řešení. Svůj program „Čínský sen“ zřejmě připravoval dlouho před tím, když byl zástupcem generálního tajemníka strany a viceprezidentem ČLR v letech 2007 – 2012.
V té době byl i rektorem stranické školy, jejíž tehdejší posluchači sehráli významnou úlohu při sestavování nového programu.
Dlouhodobá příprava mu umožnila bezprostředně po nástupu do nové funkce vyhlásit novou strategii.
Si Ťin-pching začal stanovením cíle „Čínského snu“.
Nejdříve vyhlásil hlavní cíl: „Do roku 2021 vytvořit společnost střední prosperity a do roku 2049 dovést ČLR mezi hlavní státy světa s nejvyšší životní úrovní.“
Někteří experti hodnotili zpočátku tuto strategii jako další ideologickou inovaci, kterou tradičně prezentuje každý nový generální tajemník Komunistické strany Číny.
Brzy se však začaly objevovat nové strategické koncepce, konkretizující obsah „Čínského snu“. 
Na podzim 2013 se objevila koncepce „Jediné pásmo a jediná cesta“. Za dva poslední roky se přeměnila v nosnou konstrukci nové geopolitické strategie ČLR.
Došlo ke spojení projektů „Ekonomické pásmo velké hedvábné cesty“ a „Námořní hedvábné cesty pro 21. století“.
Pro realizaci tohoto superprojektu byly vytvořeny v aparátech ÚV KS Číny a vlády organizační struktury, byly shromážděny finanční prostředky ve fondu „Hedvábná cesta“ (40 miliard USD) a v Asijské bance pro infrastrukturní investice (100 miliard USD).
Určený k řešení současně několika problémů zahraniční i vnitřní ekonomiky ČLR se superprojekt může stát spojovacím článkem i jiných integračních programů včetně „Euroasijské ekonomické spolupráce“, „Šanghajské organizace pro spolupráci“, BRICS, ASEAN a EU. 
Na podzim 2013 se soudruh Si Ťin-pching rozhodl svolat III. plenární zasedání ÚV KS Číny věnované ekonomickým problémům. Odpor různých konzervativních sil a zájmových skupin ve straně mu neumožnil získat plnou podporu hlavního bodu projektu „Čínský sen“ – přesun těžiště rozvoje ze zahraničních trhů na vnitřní trh, udělení priority rozdělování zdrojů ze státních monopolů na malé a střední podnikání.
Si Ťin-pching odpověděl tím, že na IV. plénu  v roce 2014 oznámil zavedení koncepce „Řízení státu prostřednictvím zákonů“. V podstatě tak zahájil celonárodní kampaň boje s korupcí, jejímž cílem se stalo přes sto tisíc stranických a hospodářských funkcionářů, představujících státní monopoly, které z 50% financují státní rozpočet.
Tyto struktury odmítaly být postaveny na stejnou úroveň v přístupu k levným a dlouhodobým kreditům, daňovým ulehčením a jiným zdrojům se soukromými podnikateli.
Současně s tím vytvořil Si Ťin-pching  Ústřední vedoucí skupinu, jejímž úkolem je řízení realizace a prohlubování reforem, jejíhož vedení se sám ujal. Jako své náměstky určil tři členy „Stálého výboru politbyra“.
Přestože stanovy strany ani zákony se o podobném postupu nezmiňují, má tato skupina vyšší pravomoci než vláda a je nejdůležitějším strukturním útvarem ÚV KS Číny.
Skupinu tvoří vědci a ekonomové souhlasící s koncepcí „Čínského snu“ a nejdůležitější inovační koncepci prezidenta, nazvanou „Nová norma“.
Jaký je smysl „Nové normy“?
Končí období honby za vysokými tempy rozvoje, v jejichž jménu docházelo k neproporcionálnímu rozvoji ekonomiky, za oběť mu padaly zájmy obyvatelstva i životní prostředí.
Začíná období vysoké kvality ekonomické struktury, vyvážené mezi odvětvími a regiony, zvyšování účinnosti kapitálových investic, snižování energetické náročnosti a znečišťování životního prostředí nebezpečnými odpady.
Končí období sázek na zahraniční trhy a přitahování vnějších investic za jakoukoli cenu.
Začíná období uspokojování požadavků vnitřního trhu, zkvalitňování životní úrovně obyvatelstva a srovnávání podmínek života na venkově s podmínkami života ve městech.
Končí období začleňování ČLR do světových výrobních řetězců jako dodavatele levné pracovní síly a vkládání získaných finančních prostředků do západních finančních institucí.
Začíná období výroby, založené na úspěšných výsledcích domácí vědy, vysoce kvalitních a konkurenceschopných výrobků, vytváření samostatného finančního systému a zajišťování globálních tržních zájmů ČLR. 
Prosazování strategie „Nové normy“ se nejmarkantněji projevilo v oblasti mezinárodních financí vystoupením „jüanu“ ze stínu světového finančního trhu.
Již v říjnu 2015 zaujal „jüan“ druhé místo na světě v tržním financování a čtvrté místo v platebním zúčtování. Čínská národní banka podepsala s centrálními bankami 33 států dvoustranné dohody o valutových swapových operacích.
Na cestě přeměny z importéra v exportéra kapitálu ČLR aktivně vytváří mezinárodní finanční instituce srovnatelné se Světovou bankou, MMF, Asijskou rozvojovou bankou, anebo se na jejich vytváření výrazně podílí. 
Rozvojová banka BRICS s kapitálem 100 miliard USD a sídlem v Šanghaji, začne fungovat již do konce tohoto roku. Největším akcionářem banky je ČLR.
„Fond hedvábné cesty“ založený v listopadu 2014 ovládá kapitál ve výši 40 miliard USD.
„Asijská banka infrastrukturních investic“ se sídlem v Pekingu s kapitálem 100 miliard USD byla založena v říjnu 2014. Největší část kapitálu náleží ČLR.
Za posledních 10 let dosáhne export čínských investic 1,25 bilionů USD, prohlásil nedávno Si Ťin-pching.
Vývoz čínského kapitálu se stal novou důležitou tendencí světové ekonomiky a s ohledem na celkový objem čínských valutových rezerv, převyšujících 4 biliony USD, může podstatně změnit investiční klima planety.  
Každá ze strategických koncepcí prosazených prezidentem, ať je to „Jedno pásmo a jedna cesta“, „Řízení státu prostřednictvím zákonů“ nebo „Nová norma“ by se mohly stát samy o sobě obsahem desetiletého období vlády současného lídra strany a státu. Všechny jsou však součástí rozsáhlého programu „Čínský sen“. Není pochyb o tom, že díky tomuto dlouhodobému programu se může čínský lid jistěji pohybovat vpřed, ke skutečnému socialismu. 
Závěr
Ekonomickou moc a perspektivu mírového rozvoje komunistické Činy považuje světový imperialismus za hlavní zdroj svého ohrožení. Západ se obává mírumilovné čínské expanze, kterou se snaží blokovat oživení protekcionistické politiky, prohlašuje, že bariéry proti čínské investiční politice musí být prosazeny co nejdříve.  
Od července 2015 do června 2016 blokoval Západ 40 miliard čínských investic, směřujících do výroby.
Tento zásah přišel po desetiletích oslavování přínosu investic globalizované světové ekonomice. Z ničeho nic vůdci světového imperialismu tvrdí, že čínské investice představují hrozbu národní bezpečnosti a mohou pomoci ovládnout korporace, vlastněné západním imperialismem. Cirkus s šíleným dalajlámou v Praze neměl jiný účel než poštvat čínské vedení proti nám. Jde o součást celosvětového boje proti komunistické Číně.
Přes tuto nenávistnou hysterii státy v Asii, Africe a Latinské Americe aktivně upevňují ekonomické vztahy s ČLR na zlost americkým a evropským nadnárodním korporacím.
I některé vyloženě servilní státy jako Filipíny zpochybnily přítomnost amerických vojenských základen na svém teritoriu a navazují výhodné mnohamiliardové obchodní smlouvy s ČLR a prosí o investice.
Upevňování ekonomických svazků naší země s ČLR dává nám komunistům naději, že nic není zcela ztraceno.
K. K.
Kubánské vzdělání z pohledu britské učitelky
Když jsem cestovala na Kubu s delegací Národního svazu učitelů, neměla jsem ani tušení, že tam budeme na konci jedné éry.
Naše cesta v říjnu 2016 nám umožnila zažít Kubu v několika posledních týdnech života Fidela Castra. Při návratu do Británie, nadšení, inspirovaní a chtiví vykládat každému, kdo chtěl slyšet o našich neuvěřitelných zkušenostech z kubánských škol, jsme neměli nejmenší tušení, že Kuba bude brzy „horkým tématem“ zpráv o skonu devadesátiletého „El Comandante“. Nicméně zatímco tato nepopiratelně významná událost přiměla lidi k tomu, aby mluvili o Kubě, já byla zděšená povahou stylu, jakým sdělovací prostředky chrlily četné zpravodajské výstupy, jimiž ostrov oceňovaly. Mnoho zpráv kreslilo obraz národa pod palcem panovačného, tyranského vladaře, vymývajícího lidem mozky zprávami ve stylu propagandy studené války a nutícího je žít v chudobě. Po celý život, až do smrti.
Co většina světových zpráv nepokládala za vhodné veřejnosti ukázat je Kuba, jakou znám, Kuba, jakou jsme zažili během návštěvy naší delegace. BBC se ani nezmínila, že Kuba má druhou nejnižší negramotnost na světě, s 99,8 procenty populace schopnými příslušně číst a psát, navzdory tomu, že je řazena mezi země Třetího světa. Stále narůstající činnost Kuby v biochemii je také něčím, nad čím mávla rukou většina mediálních vládců Západu, kteří si zřejmě nemyslí, že země, při různých příležitostech světově oceňovaná za vynikající práci ve výzkumu a rozvoji lékařské péče, navzdory tomu, že trpí ekonomickými omezeními probíhající americké blokády, je téma, jež by stálo za zprávu. Ve skutečnosti, navzdory tomu, že jsem strávila týden v četných kubánských školách, pracovala a hovořila s Kubánci a zkoumala kubánský vzdělávací systém, mám stále problém přesvědčovat lidi, že na Kubě je toho víc než její bondovská historie raket, špionáže a komunistické ideologie.
Návštěva řady škol v Havaně vrhla světlo na mnoho různých aspektů vzdělání dostupného na Kubě a ukázala význam vitality a kreativity v současném školství. Bylo inspirativní, když nám ukázali dynamická díla studentského umění, vzniklá ve zvláštní škole pro fyzicky invalidní děti. Byli jsme nadšení, když jsme fandili představení hudby a tance, secvičenému žáky umělecké školy. Byli jsme fascinovaní, když jsme naslouchali recitálům na klavír flétnu, hraným na nástrojích, jež učitelé museli draze dopravit z Číny, protože žádná bližší země nemá povolený obchod s hudebními nástroji s Kubou. Ale ze všeho nejvíc jsme byli ohromeni celkovým zážitkem ze vzdělávání na Kubě. V zemi, která má tak málo, pociťují význam vzdělání všichni. Vzdělání je oslavováno a respektováno kvůli vzdělání. žáci nejsou poměřováni pomocí plánů a statistik, ale jsou podněcováni, aby co nejvíce z toho, co získali z vyučování, vrátili svým místním komunitám. Umění a hudba jsou oceňovány a těší se popularitě, žáci se zvláštními vzdělávacími potřebami jsou upřednostňováni a je o ně pečováno, a všechno to platí stát.
Nakonec britský a kubánský vzdělávací systém se vzájemně o tolik neliší; britské školy chrání své žáky, učitelé dělají, co mohou, aby zajistili, že jejich žáci budou mít přístup k nejlepším zdrojům - prioritou britské školy je žákům umožnit, aby využili veškerý potenciál. Nicméně zdá se, že na Kubě jsou tyto ideály řešeny jinak, způsobem, jenž se trvale zaměřuje na radost z učení ve třídě a nesbírá čas pedagogům, aby tak byla prokázána jejich hodnota pomocí manipulace s údaji. Kubánští učitelé neuvádějí, že by se cítili vystresovaní nebo pod tlakem, když vykonávají svou každodenní práci, zatímco v Británii čelíme masovému nedostatku učitelů, když nově diplomovaní učitelé zjišťují, že zaměstnání, jež dostali, není tím, jemuž se upsali. Kubánské ministerstvo vzdělání je tvořeno výhradně z učitelů, ať už aktivních nebo na penzi, a jsou to tito činovníci se zkušeností „z první ruky“ z vyučování ve třídách, kdo rozhoduje v pojmech vzdělávací politiky. Jako takový je kubánský vzdělávací systém mnohem pragmatičtější a je hnán kupředu pomocí inovací vedených učiteli ve prospěch žáků a studentů, nikoli stranicky vedenými politickými obraty ve prospěch toho, kdo právě sedí v úřadu předsedy vlády.
Delegace NUT na Kubu byla nepochybně životní cestou a dovolila nám být svědky samého konce dějinného období, jež začalo v roce 1959 kubánskou revolucí. Demonstrovalo sílu a potenciál odlišného typu vzdělání a donutila nás, coby praktiky současného vyučování, zvážit, jak můžeme uvést naše velmi dobré záměry, obklopující náš vlastní vzdělávací systém, do praxe. Určitě když to dokáží na Kubě, co nám v tom brání tady?
Mari Burtonová,
říjen 2016 (učitelka dějepisu na střední škole v Západním Sussexu. Zástupkyně Národního svazu učitelů na škole a spoluzástupkyně Svazu pro Západní Sussex)
Překlad Vladimír Sedláček

Kam kráčíš, Španělsko?
V minulém roce uplynulo 80 let od vypuknutí španělské občanské války, která byla předzvěstí největšího vojenského konfliktu světových rozměrů. Ve Španělsku vyvolaly bratrovražedný střet ty síly, které se bály pokroku a společenských změn. Druhá španělská republika vznikla odstoupením krále Alfonse XIII. v roce 1931 a po vítězství Lidové fronty ve volbách v roce 1936 povstala část armády odporovaná latifundisty, aristokracií a katolickou církví proti republice. Cílem povstání bylo zachovat moc v rukou vykořisťovatelských tříd, nedovolit pokrokové společenské změny a znovunastolení monarchie.
Vláda Československa rozhodla o účasti ve Výboru pro nevměšování a tato volba se jí vrátila jako bumerang v podobě Mnichovské dohody a zahubení druhé republiky. Nacistické Německo a Mussoliniho Itálie podporovaly nepokrytě nacionalistické povstání, tzv. demokratické státy v čele s Velkou Británií a Francií tak činily jakoby nevědomky, avšak s jasným úmyslem nedopustit, aby se Španělsko stalo moderním státem představujícím jakoukoliv konkurenci. Letadlo, které převezlo nejmladšího generála španělské armády Francisca Franca z Kanárských ostrovů do Maroka, aby se tam ujal velení povstaleckých jednotek, objednal v Anglii a zaplatil židovský podnikatel z Mallorky Juan March.
Výročí prošlo bez většího zájmu španělské veřejnosti a médií, nehovoře o jakémkoliv ohlasu v třetích zemích. Španělsko v minulém roce prožívalo období připomínající spíše poválečnou Itálii. Ani po dvojích parlamentních volbách nebyly politické síly schopny sestavit vládu.
Co bylo příčinou? Po smrti diktátora Franca v roce 1975 prožívalo Španělsko dramatické roky přechodu ke standardní buržoazní demokracii, která se zhruba v polovině 80. let ustálila do podoby soupeření pravice reprezentované Lidovou stranou (PP) a levice, kterou představovala Španělská socialistická dělnická strana (PSOE).
Většina obyvatel přijala hru střídání vlád PP a PSOE jako demokracii a bipartidismus jako vyhovující systém. I to, že tajemný revolucionář „soudruh Isidoro“ ve francouzském exilu se proměnil ve Felipeho Gonzálese, dlouholetého předsedu PSOE a opakovaně premiéra, mnoha lidem přišlo vhod.
Socialisté i na španělské scéně odvedli tradiční divadlo zrady zájmů pracujících. Z revolucionářů v ilegalitě se stali lokaji zájmů vykořisťovatelských tříd. Kariéra Felipeho Gonzálese a jeho současné nepřátelské aktivity vůči vládě ve Venezuele jsou tomu dokladem. Ještě absurdnější je kariéra Javiera Solany od člena ilegální strany přes ministra v socialistické vládě po generálního tajemníka NATO!
Pod dohledem socialistické internacionály se podařilo španělskou levici rozložit a skutečné revoluční síly marginalizovat.
Co se tedy stalo ve Španělsku, že se bipartidismus v polovině druhého desetiletí zadrhl? Příčinou je krize z roku 2008 a její dopady na Španělsko. Že bylo Španělsko v letech 2011-2013 na pokraji státního, hospodářského a společenského kolapsu, máme v živé paměti. Proč se země dostala do tak nebývale hlubokého propadu má své vnější i vnitřní souvislosti.
Tou vnější je krach nenaplnitelných ambicí Španělska na mezinárodní scéně. Po letech bouřlivého hospodářského vývoje, posílení ekonomiky, vybudování moderní dopravní infrastruktury, industrializace a vzdělanostního pokroku začaly španělské elity projevovat zvýšené ambice v zahraničních investicích, v mezinárodním obchodě a konkurenčním boji. Na politické scéně pak přicházely s iniciativami, které měly zvýšit prestiž země především v Latinské Americe a Středomoří.
Kdo by však v USA trpěl omezování a vytěsňování amerického kapitálu v Latinské Americe, kdo v Londýně je ochoten snášet španělské investice v arabských zemích, kdo v Paříži bude nečinně přihlížet, jak Španělé usilují o vedoucí roli v Barcelonském procesu spolupráce ve Středomoří?
Španělsko se přeci musí zařadit tam, kam patří! Velká země ano, velmoc ne. To jim jeden Trafalgar nestačil, aby pochopili, kde mají své místo?
Světové finanční instituce se postaraly, aby to „trhy Španělům ukázaly“.
A tak se taky stalo.
Vnitřní příčinou hloubky krize ve Španělsku byla chybná hospodářská politika, špatné investiční odhady, přeúvěrovanost, vysoká imigrace, všudypřítomná korupce a přesvědčení, že stavební boom je bez hranic.
Někteří historici uvádí, že základním rysem chování španělského granda bylo žití na dluh. S touto genetickou výbavou pak lze celou zemi snadno chytit do dluhové pasti a řádně podusit.
Jako mávnutím kouzelného proutku se zastavila stavební aktivita, začaly krachovat peněžní ústavy, statisíce obchodů stáhlo rolety a chod hospodářství upadl do hluboké krize. Přirozeným důsledkem se stal nárůst nezaměstnanosti, snížení životní úrovně námezdně pracujících a likvidace střední třídy.
Socialistický premiér Zapatero se opakovaně sešel s nejvlivnějšími a nejbohatšími osobnostmi španělského podnikatelského a bankovního sektoru, ale urgentní východisko z krize pro zemi nenalezli.
Nespokojení, zejména mladí lidé se rozhodli pro projev občanské neposlušnosti a 15. května 2011 obsadili centrální madridské náměstí Puerta del Sol, na kterém setrvali několik týdnů. Byli následováni svými vrstevníky i v mnoha dalších španělských městech. V diskusích a projevech se tříbily názory na další postup. Prvotně se jednalo o hnutí bez organizační struktury označované jako „15-M“ (15. Mayo, Hnutí 15. května). Účastníci revolty pak sami sebe označovali za Indignados (Rozhořčené) a myšlenky hnutí se šířily všemi možnými kanály.
V prosinci 2011 po parlamentních volbách sestavila pravicová PP jednobarevnou vládu s většinovou podporou v parlamentu. Lidovci se podvolili diktátu „Troiky“ Mezinárodního měnového fondu, Evropské Unie a Evropské centrální banky a postupně přijímali opatření, která měla sanovat finanční zdraví země, avšak na úkor nejširších vrstev obyvatel, především těch nejslabších a nejpočetnějších.
O tom, jaký soucit s nejnižšími vrstvami obyvatel měli poslanci lidovců, svědčí epizoda z poslanecké sněmovny, kdy při schválení zákona o omezení podpory v nezaměstnanosti a zrušení valorizace důchodů v roce 2012 lidovecká poslankyně Andrea Fabra do potlesku poslanců lidoveckého klubu opakovaně zvolala „Qué se jodan!“ (Ať se poserou!).
Politický šok zažila země při volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014, kdy za španělský volební okrsek získala pět křesel europoslanců strana Podemos (Můžeme) vedená mladým profesorem politologie Pablem Iglesiasem. Občané si dali správně do příčinné souvislosti Indignados a Podemos.
Současně se v nevelkých intervalech objevovaly informace o korupčních aférách, které se sice netýkaly výlučně lidovců, ale po čase prokázaly, že korupční mechanismus právě vládnoucích lidovců je široce, mnohovrstevně propracován jako mechanismus a systém, že se nejedná o dílčí selhání jednotlivců. Bývalý pokladník lidovecké centrály v Madridu Luis Bárcenas je právě souzen a má vysvětlit, jak se dostávaly peníze do takzvaného „účetnictví B“, ze kterého vyplácel peníze (v hotovosti a bez zdanění) nejvyšším funkcionářům strany včetně premiéra. Zároveň má vysvětlit, jak se do švýcarských bank dostaly desítky milionů euro na účty, které spravoval.
A tak se stalo, že ve volbách v prosinci 2015 sice lidovci byli stranou s nejvyšším počtem odevzdaných hlasů, ale bez většiny křesel ve sněmovně. Protože však všechny ostatní síly v předvolební kampani hlásaly požadavek a program „změny“, tedy odstranění lidovců od vlády, k sestavení kabinetu nedošlo a na červen 2016 byly vyhlášeny parlamentní volby nové.
Nebudeme-li oprávněně považovat PSOE za levici, pak stojí za rozvedení výsledky a chování levicových parlamentních stran – IU (Izquierda Unida – Sjednocená levice) a Podemos v období od prosincových voleb 2015 do červnových voleb 2016. V prosincových volbách pro Podemos hlasovalo 5,2 mil. voličů a do parlamentu poprvé vstoupilo hlavními dveřmi 69 poslanců nového politického seskupení. IU získala 0,92 mil. hlasů a volební zákon přisoudil straně všehovšudy dvě poslanecká křesla. Kdo se zamyslel a počítal, tak jednoduše zjistil, že zatímco vítězní lidovci na jedno křeslo potřebovali 58 tisíc hlasů, pak pro jednoho poslance IU hlasovalo 461 tisíc voličů. Vedoucí představitelé Podemos a IU tak pro následující volby sestavili společnou kandidátku „Podemos Unidos“ s očekáváním nárůstu křesel v parlamentu a předstižení postavení PSOE jako druhé nejsilnější strany. Nestalo se tak. Podemos Unidos získalo 5,05 mil. hlasů a stejný počet 71 křesel jako v předchozích volbách.
Situace se po druhých volbách v červnu 2016 v poslanecké sněmovně zásadně nezměnila. Lidovci posílili, ale na sestavení jednobarevné vlády to nestačilo. Trvalo to další čtyři měsíce, než nastal zlom. Jak jinak než díky PSOE. Pod tlakem stranických „baronů“ v čele s Felipem Gonzálesem došli socialisté k názoru, že bude lepší zachovat u moci lidovce než prodlužovat agonii bezvládí a riziko skutečné politické změny, pro kterou v předvolebních kláních tolik horovali. Koncem října tak socialisté v parlamentu při posledním možném hlasování o schválení vlády změnili svůj hlas z „ne“ na abstenci a umožnili setrvání u vlády premiéra Rajoye a lidovecké strany.
Otázka zní: Změnilo se tedy něco na španělské politické scéně?
Odpověď zní ano, změnilo. Bipartidismus už nemůže být tak snadnou hrou zkorumpovaných struktur PP a PSOE. Postavení lidovecké menšinové vlády je křehké. Její schválení podpořilo 32 hlasů strany Ciudadanos (Občané), ta však odmítla do vlády vstoupit jako koaliční partner. Socialisté prochází fází rozkolu nejen proto, že část poslanců v rozhodujícím hlasování hlasovala proti vládě, ale strana samotná je v zásadní programové i personální krizi. Pro další období je Rajoyova vláda v pozici rukojmího jak u Ciudadanos, tak
i u nevyzpytatelných socialistů.
Přes 5 miliónů hlasů pro Podemos Unidos je dokladem, že nová levice zformovaná v politickou sílu, má budoucnost. Zvlášť je třeba uvést, že lídr Podemos Pablo Iglesias (38 let) je vzdělanou, charismatickou osobností, předseda IU Alberto Garzón (32 let) má ekonomické vzdělání, je autorem knih s hospodářsko-sociální tématikou a těší se široké podpoře členské základny. Nejen oni, ale mnoho dalších mladých osobností se zděděnou levicovou orientací vstupuje do veřejného a politického života Španělska. Navíc nejen parlamentem žije země. Po posledních komunálních volbách museli lidovci opustit vedení radnic v Madridu, Barceloně, Valencii a stovkách dalších měst. A už je známo, že revolta a občanská neposlušnost také mají svojí váhu a moc. Střílet do demonstrantů a stávkujících již nelze tak jako v minulosti.
Španělsko žije s neřešenými závažnými problémy a mnoha kostlivci minulosti. Po velmi nedůstojných posledních letech na trůnu Juana Carlose I. se opět oživila otázka státního uspořádání země. Katalánské úsilí o získání nezávislosti a vytvoření samostatné republiky je každodenním tématem.
Tím nejožehavějším tématem je reforma ústavy. Ta v současnosti stále platná byla přijata v roce 1978 jako ústava přechodu k demokracii. Stále ještě po 40 letech se Španělsko nestalo demokratickou zemí, je stále jen v přechodu? Co se stane, až nezbude jinak než píchnout do vosího hnízda?
Odpověď je nesnadná a to i proto, že Španělsko už dnes není izolovanou zemí za Pyrenejemi.               A. B.

ze světa
Caracas: Poslední pocta revolučnímu mučedníkovi
23. ledna 2017 byly slavnostně uloženy ostatky revolucionáře a vlastence Fabricia Ojedy, který byl zrazen a zavražděn za vlády puntofijismu (totalitní vláda dvou stran křesťanské a sociální demokracie pod patronací USA) v roce 1966, do národního pantheonu ve venezuelském hlavním městě Caracasu. Pietního aktu se účastnili kadeti vojenské akademie, členové Bolívarovských národních ozbrojených sil, členové vlády, rodinní příslušníci a prezident republiky Nicolas Maduro Moros spolu s velkým počtem občanů, kteří pochodem a svou účastí uctili památku vynikající osobnosti pokrokového hnutí a oběti reakčního teroru ve Venezuele 60. let 20. století. Účast nejvyšších státních představitelů a armády svědčí o významu této akce, o rehabilitaci bojovníka za sociální a politická práva a vlastence, jehož ostatky jsou ode dneška uloženy
v národním pantheonu. Čestnou stráž u rakve Fabrizia Ojedy stojí i jeho spolubojovníci z partyzánských jednotek Fronty národního osvobození, která bojovala jak proti Jimenézově diktatuře, tak proti puntofijistické totalitě následujících let. Akce byla manifestací kontinuity revolučního boje proti impériu i domácí oligarchii.
Emotivní byl projev Fabriciova spolubojovníka i studenta, kterému byla předána památná puška a který jménem mladé generace přísahal věrnost Bolívarovu odkazu, vlasti, boji za mír a demokracii a prezidentu Nicolasi Madurovi. „Ať žije Fabricio Ojeda, ať žije náš velitel Hugo Chávez, ať žije vlast!“, zakončil svou přísahu.
„Boj za vlast pokračuje, Fabricio žije!“
Ojeda byl zároveň posmrtně poctěn nejvyšším venezuelským státním vyznamenáním.                   MPE

Propusťte portorického vlastence!
Óscar López Rivera se dočkal zastání a podpory nejen od pokrokových hnutí světa, ale i od venezuelského prezidenta Nicolase Madura a také od šéfky venezuelské diplomacie Delcy Rogriguezové. Ta na svém facebookovém účtu uvedla:
„Dnes se Oscar López Rivera, latinskoamerický Mandela, dožívá 74 let života v boji za svrchovanost jeho vlasti Portorika.
Lopez Rivera je více než 35 let ve vězení v USA za boj proti koloniální síle, která brání nezávislosti jeho země.
Venezuela žádá, aby byl slyšet pláč lidí z celého světa za okamžité propuštění Lópeze Rivery kvůli jeho nespravedlivé uvěznění.“                MPE

Obnova povodněmi postižených oblastí KLDR
V poslední době byl vykonán zázrak v provincii Severní Hamgjong, zasažené povodněmi. Tajemstvím tohoto velkého úspěchu byla jednomyslná jednota korejské armády a lidu. Během více než 50denní celostátní kampaně, zahájené ve vydatné odezvě na bojovou výzvu Korejské strany práce, byly postaveny krásné ulice a vesnice, jak se sluší na socialistickou zemi.
Oběti povodní se přestěhovaly do nových domů a byly nově postaveny školy, školky a jesle.
Od pozdních večerních hodin dne 30. srpna až do časných ranních hodin následujícího dne prudký déšť a silný vítr, bezprecedentní v meteorologických pozorováních od osvobození země, se přehnaly severní částí Severního Hamgjongu. Jako výsledek byly paralyzovány elektrické a komunikační sítě a zhroutila se nebo byla vážně poškozena celá řada bytových domů, průmyslových podniků, železnic, silnic, mostů a škol.
Pro vypořádání se s mimořádným stavem Korejská strana práce a vláda KLDR přijaly opatření k směřování hlavního náporu 200denní kampaně na obnovu postižených oblastí a mobilizovaly celou stranu, celou armádu a všechen lid za tímto účelem. Nejvyšší vůdce Kim Čong Un dal přednost výstavbě obytných domů a přijal opatření ke koncentraci všech možností země, lidských, materiálních i technických, pro tento projekt, aby oběti povodní netrpěly blížícím se zimním chladem, ačkoli je k tomu potřebné bohatství celé země.
Nakonec bylo nově postaveno 3000 jedno-, tří- a pětipatrových bytových domů s 11 900 byty ve více než sto místech po 6 městech a krajích provincie. Mezitím byla poskytnuta celostátní pomoc jako projev skutečného rysu korejské společnosti, že všichni její členové tvoří velkou harmonickou rodinu.
19. listopadu a 20. listopadu se oběti povodní přestěhovaly do nových domů s náležitými obřady. Každá vesnice a ulice byla plná místních lidí bijících na gongy a bubny.
Korejský lid volá: „Ať žije Korejská strana práce!“ a „Ať žije socialismus!“ To je odrazem jeho životní zkušenosti, že i pokud by jej potkalo nějaké neštěstí, bylo by proměněno v požehnání díky Kim Čong Unově politice milující lid a díky odhodlání lidu sdílet svůj osud se stranou.
Kim Čchang Song, Nenara (Naše vlast)
http://www.naenara.com.kp
český překlad převzat z

K 50. výročí úmrtí Marie Majerové – zboření rodného domu?
16. ledna uplynulo 50 let od úmrtí národní umělkyně Marie Majerové, která patří k nejvýznamnějším autorům československé pokrokové literatury 20. století. I proto bylo její dílo po roce 1989 odsouzeno k nezájmu a nezapomnění. Pokud se o Majerové někdy přece jen píše, bývají to spíše články snižující její dílo a skandalizující její osobu, např. „Bouřlivý milostný život Marie Majerové“ (Novinky.cz, 25. 11. 2013), kde ovšem fakta poněkud kulhají za bulvárním nadpisem. To však ještě není nic proti lascivnímu článku „Marie Majerová nebyla vůbec příkladná soudružka“ (Žena-in.cz, 29. 5. 2014), kde můžeme v diskusi číst, jak se některé ženy vysmívají ženskému hnutí, což nás nemůže překvapit v době, kdy se i dělníci vysmívají dělnickému hnutí, mnozí socialisté odmítají socialismus a mnozí komunisté komunismus.
Je pochopitelné, že dílo Majerové se politicky nehodí pro novou dobu, která zálibně hledí na období předmnichovské republiky a dokonce na Rakousko-Uhersko jako na zlaté časy. Majerová zaznamenala tu dobu jinak a je odvážné dnes tvrdit, že to snad bylo v rozporu se skutečností, že snad postavení chudých lidí a zvláště chudých žen bylo dobré nebo že chudí lidé neexistovali a všichni se měli jako Baťa nebo Preiss. Majerová psala z vlastní zkušenosti, vyšla z nuzných poměrů. Její otec, řezník František Bartoš, se z důvodu bezvýchodné finanční situace oběsil, když Marii byly tři roky. Od dětství byla aktivní v dělnickém hnutí, od 16 let členkou sociální demokracie.
Marie Majerová měla to štěstí, že patřila k těm socialistickým literátům, kteří se dožili vítězství pracujícího lidu. V posledních letech svého života plně podpořila budování socialismu a byla za to po zásluze oceněna nejvyššími řády. Národní umělkyní se stala dokonce už v roce 1947.
V rodném městě Marie Majerové (tehdy městysi) Úvaly v dnešním okrese Praha - východ (tehdy Český Brod) byl v roce 1954 za jejího významného finančního přispění a díky více než 10 tisícům odpracovaných dobrovolných brigádnických hodin otevřen Kulturní dům Marie Majerové, vzniklý přestavbou staršího hostince. Publikace o Úvalech z roku 1968 uvádí: „Marie Majerová darovala na přestavbu nejprve ve staré méně 890 000 Kčs, na dostavení v roce 1954 50 000 Kčs, l5 000 Kčs loutkové scéně na její vybavení a 5 000 Kčs divadelnímu souboru J. K. Tyla na osvětlení. Umístěno je tam všechno i kino.“
Po čtyřiceti letech od otevření bylo v roce 1994 rozhodnuto o jeho zrušení a navrácení objektu původním majitelům. Dnes je zde tržnice, v souladu s kulturní politikou restaurovaného kapitalismu. Označení kulturního domu na fasádě je už po léta zakryto reklamou.
Nejen to! Úvalské náměstí Marie Majerové (na kterém stojí její rodný dům) bylo po roce 1989 přejmenováno na náměstí Arnošta z Pardubic. První český arcibiskup (žijící v letech 1297 – 1364) se podle některých dohadů možná narodil na někdejší tvrzi Hostín na území dnešních Úval. Dnes se zdá pravděpodobnějším místem jeho narození Hostinka v okrese Náchod. Úvaly se tedy zbavily pojmenování veřejného prostranství po jediném svém prokazatelném všeobecně známém významném rodákovi. Po Marii Majerové se tak v rodném městě nejmenuje nic, ačkoli v 50. letech tolik pomohla jeho rozkvětu, přestože zde už od dětství nežila. Pomsta rodného města památce svého nejslavnějšího rodáka je o to zvláštnější, že na mnoha jiných místech republiky ulice M. Majerové zůstaly. (Nevděk je ostatně pro Úvaly typický, zmizet musela i třída Rudé armády, která městys 9. 5. 1945 osvobodila. Na území města a v okolí je několik pamětních desek a pomníků obětí fašistického běsnění v samém závěru války.)
50. výročí úmrtí Marie Majerové zřejmě uctí město Úvaly vskutku velkolepě – zboří její rodný dům, na kterém je umístěna pamětní deska! Památkový katalog Národního památkového ústavu uvádí, že rodinný dům na nám. Arnošta z Pardubic č. p. 18 byl památkově chráněn od 3. 5. 1958 do 28. 4. 1997, kdy bylo upuštěno od ochrany, protože „byl zapsán za kulturní památku z politických důvodů; nemá výrazné architektonické hodnoty“.
Budiž, je to běžný venkovský rodinný dům z 19. století, ale je architektonická hodnota skutečně jediným důvodem pro památkovou ochranu? Úvaly nemají příliš historických památek a nejsou vyhledávanou turistickou lokalitou, ačkoli leží na hlavní železnici i silnici vedoucí do Prahy z východu, takže jsou výborně dopravně dostupné. Muzeum se ve městě nenachází, ačkoli mnohem menší sídla svá muzea mají. Nebylo by namístě rodný dům Majerové zachovat a zřídit v něm expozici, věnovanou jejímu dílu, případně z poloviny jejímu životu a dílu a z druhé poloviny dějinám města a okolí? Domnívám se, že své návštěvníky by si muzeum našlo. Počet obyvatel pražských satelitů se stále zvyšuje a není rozumné využití jejich volného času orientovat jen na kombinaci „kulturních domů“ Penny market a Billa, jako je tomu v Úvalech. Domácí i přespolní by mohli návštěvu muzea skloubit s procházkou pěknou okolní přírodou a v nedávném místním referendu byla odhlasována obnova vyhlášeného koupaliště, které bude dalším atraktivním cílem pro letní sezónu. Nemluvě o tom, že rodný dům je jednou z mála posledních ukázek původní venkovské zástavby Úval a ačkoli z celorepublikového hlediska je tuctový, v rámci města stojí za pozornost.
Dům je v majetku města Úvaly. To rozhodlo na jeho místě vystavět novou městskou knihovnu a společenské centrum. Vítězné návrhy soutěže představují několik „supermoderních“ staveb, které do náměstí příliš nezapadají. Je namístě se ptát, proč neučinit společenským centrem právě rodný dům M. Majerové jako muzeum a proč novostavbu knihovny nezřídit kdekoli jinde. Nebylo by namístě za tímto účelem odkoupit a obnovit někdejší Kulturní dům M. Majerové?
Zdá se, že vládnoucí antikomunismus prostě nutí vládce Úval vymazat Majerovou z dějin města. Po rekonstrukci byl v roce 2015 vyzdoben nádražní podchod výjevy z místních dějin. Samozřejmě, že na Majerovou „nezbylo místo“, zatímco je zde zachycen T. G. Masaryk, který „pobýval na nedalekém zámku v Kolodějích“ (a k Úvalům žádný vztah neměl). Období socialismu je z dějin rovněž vymazáno. Chvályhodné je alespoň ztvárnění protifašistického boje a osvobození Rudou armádou, kompenzováno je však vyobrazením Občanského fóra, jehož vznik byl dle autorů kromě osvobození od fašismu jedinou významnou událostí 20. století (podprahově tedy divák musí vnímat, že osvobození od fašismu a „od komunismu“ byly podobně světlými událostmi).
Pochybuji o tom, že v případě zboření rodného domu bude pamětní deska M. Majerové přemístěna na novostavbu. Nebylo by to ani namístě, protože její text uvádí, že „V tomto domě se roku 1882 narodila národní umělkyně – spisovatelka Marie Majerová“. V případě novostavby už by text neodpovídal skutečnosti. Ale především – na desce je vyobrazen srp a kladivo. Je sice natolik sešlá, že skoro není vidět, avšak nelze si dělat iluze o tom, že by deska byla restaurována a použita v původní podobě. Úvaly tak zřejmě přijdou nejen o rodný dům veliké umělkyně, ale i o pěknou obovou pamětní desku.
V zastupitelstvu města najdeme ODS, ČSSD, nezávislé s podporou TOP 09 a bezpartijní členy sdružení „Otevřené Úvaly“ a „Pro Úvaly“. KSČM zde už ani nekandiduje, tedy nemá zastupitele. Zastane se sociální demokracie památky své bývalé členky? Pochybuji. „Zradila“ přece stranu, když v roce 1921 vstoupila do nově založené KSČ…
Všimněme si podobnosti s osudem rodného domu současníka Majerové, Petra Bezruče (1867 – 1958). Domek v Kostelci na Hané na Prostějovsku, ve kterém velký proletářský básník žil, byl v roce 2015 vyjmut ze seznamu kulturních památek a může být zbořen. Argumentace je stejná jako v případě Majerové: „Památková hodnota je založena pouze na politickém významu v době zapsání. Svou architektonickou hodnotou není objekt výjimečný, jde o běžnou produkci z počátku 20. století s novodobými úpravami.“
Plánované zbourání rodného domu s pamětní deskou Marie Majerové, navíc v roce 50. výročí jejího úmrtí, je vrcholem pohrdání kulturou ze strany současného režimu. Pokrokoví lidé by se tomu měli rozhodně postavit. Ve státě, který by si vážil své kultury, by spisovatel velikosti M. Majerové dávno měl v rodném městě nejen muzeum, ale i pomník. V Úvalech zřejmě brzy nebude mít už nic.
Lukáš Vrobel

Sovětský svaz: Ztráta pro všechny
Letos budou dělníci a lidé po celém světě oslavovat a připomínat velkou ruskou revoluci z roku 1917, vítězství bolševické revoluce a vznik lidového socialistického státu.
Socialist Voice nepochybně vydá hodně článků, analyzujících SSSR i socialismus obecněji ve 20. století, zatímco běžné sdělovací prostředky vyhrabou spoustu politicky motivovaných antikomunistů a vrhnou se na některé skutečné chyby a nedostatky, ale častěji, a nejen to, na šíření otevřených lží.
My ale tak nějak musíme začít rok začátkem konce jeho existence: u vítězství kontrarevoluce. 25. prosince 1991 prezident Gorbačov oznámil svou rezignaci a v podstatě rozpad Sovětského svazu, proces, jenž už po nějaký čas probíhal, pravděpodobně po celá desetiletí. Takže v tomto roce je nejen 100. výročí zrození socialistického státu, ale i 25. výročí jeho rozpuštění a kontrarevoluce. A jakých bylo jeho 75 let!
Přispění Sovětského svazu k pokroku je závažné, úspěchů spousta. Ačkoli to bude nepochybně rysem podrobnějších statí, přemýšlejme chvilku právě o těchto vítězstvích: první země, jež dosáhla plné gramotnosti všech svých lidí; bezplatný a všeobecný vzdělávací a zdravotnický systém; průměrná délka života se zdvojnásobila a dětská úmrtnost se snížila na jednu devítinu předchozí výše; první stát, jenž dal úplnou rovnost ženám, formálně i ve skutečnosti; elektrifikace rozlehlého mnohaetnického státu; porážka Německa ve II. světové válce a záchrana Evropy před nacismem; vyslání první družice a prvního člověka do vesmíru.
Mohlo by být řečeno ještě mnohé. A toho všeho bylo dosaženo pod horkými i studenými útoky imperialismu.
Tak co bylo špatně? Jak se to všechno zhroutilo?
Stručnou odpovědí je, že reformy, jež zavedl Gorbačov, rozpoutaly třídní síly, spolčené s americkým a evropským kapitálem, jež využily národnostních a etnických rozdílů k roztrhání státu, pro svůj vlastní prospěch. Ale jak a proč k tomu došlo, vyžaduje delší, složitější odpověď.
O minulých Vánocích napsal Conor O’Clery v deníku Irish Times o hodinách po Gorbačovově oznámení:
Ostatní se snažili využít chaosu. Totéž odpoledne, na chatě v okolí Moskvy, asi 30 tetovaných mužů dokončovalo úkol rozdělit zhroucený SSSR na oblasti vlivu. Byli to vůdci Vorovskovo Mira (Světa zlodějů), profesionální zločinci, očekávající obrovské zisky z nastávajícího výprodeje státního majetku.
Tato kapitalistická třída už v Sovětském svazu existovala; a to je klíč k pochopení vítězství kontrarevoluce. Existovala kontrarevoluční třída - a nejen že existovala, ale zaujímala vedoucí a mocné pozice ve straně i ve státním aparátu.
Nejdostupnější knihou o tomto je Zrazený socialismus (Socialism Betrayed) Rogera Keerana a Thomase Kennyho. (Rozhovor s Thomasem Kennym je na politicaleconomy.ie.) V podstatě vidí, že pravé křídlo KSSS získávalo vedení strany a státu pomocí politiky Nikity Chruščova a během desetiletí „reforem“ a změn, jimž byl umožněn, a dokonce podporován, růst a rozvoj, včetně ilegálního černého trhu (jenž Stalin fakticky zlikvidoval). Tím vyvstala stále mocnější kapitalistická třída, jež byla pomocí Gorbačovových reforem a později privatizací, zavedenou Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou rozvojovou bankou, v podstatě legalizována a poté usazena coby vládnoucí třída.
Kontrarevoluce byla dokonána.
Pochopení, že - a jak - k tomu došlo, zlepší a posílí budování socialismu v tomto století. Proč se KSSS stala fakticky neoddělitelnou od státu? Jaké byly následky tohoto splynutí nebo rozmazání linií? Co se stalo s vnitrostranickým vzděláváním? Jak se strana mohla tak vzdálit obyčejným lidem? Jak zvítězilo pravé křídlo? A kde byla opozice vůči Chruščovovi a později Gorbačovovi?
To všechno jsou otázky, které je důležité klást a potom se snažit na ně odpovědět. Ale zdá se, že to je další připomenutí toho, že neexistuje žádný jiný kapitalismus, žádná laskavější, přátelštější sociálně demokratická verze, než monopolní kapitalismus.
Neexistuje návrat k soutěživému kapitalismu; neexistuje žádné definancování systému; není žádné lepší „třetí cesty“: je tu právě jen monopolní kapitalismus, ve vší své brutalitě, nebo těžký, rozporuplný úkol vybudování socialismu na jeho troskách.
Pravé křídlo, sociálně demokratické politické křídlo KSSS rozpoutalo v Rusku monopolní kapitalismus, jenž vzhledem k podmínkám nabyl gangsterských kapitalistických forem; to je ale realita monopolního kapitalismu. A jejich výsledkem tohoto konání je oslabení dělnictva po celém světě a posílení tohoto prohnilého systému.
Ztráta tohoto velkého státu byla nesmírná. Telesur natočil o Vánocích jedinečné krátké video na toto téma, dostupné na www.facebook.com/telesurenglish; tady je z něj pár faktů.
Během dvou let bylo privatizováno 15 000 státních firem, čili majetku občanů, za malý zlomek jejich hodnoty, a okamžitě se tak z několika gangsterů stali zloději-miliardáři. Dnes 110 jednotlivců kontroluje 35 procent bohatství Ruska. Za čtyři roky klesl HDP v zemi o více než 40 %. Peníze byly vyvedeny do zahraničí, a daňové úniky byly nekontrolovatelné - to vše ve spolupráci se světovými bankami a účetními firmami.
Není potom překvapením, že přehledy a průzkumy veřejného mínění v Rusku (a ve východní Evropě) stále více ukazují na touhu po návratu k socialismu a na hodnocení, že život za socialismu byl lepší než život v monopolním kapitalismu.
Dost zřídka se tady v Irsku i jinde po Evropě hovoří o skutečnosti, že existence socialismu byla ochranným valem, na němž existoval evropský „sociální model“. Pro kapitál to bylo skutečně životní ohrožení, kdekoli. Existence socialismu posilovala dělnická a lidová hnutí, materiálně i ideologicky, po celém světě. Kapitál dělal kompromisy, aby se vyhnul socialismu.
Dnes žádná taková hrozba v tomto rozsahu neexistuje, a kapitál tak má volnost k dalším operacím, jak si přeje. Dělnická práva a podmínky zaměstnanosti jsou napadány všude. Z prostředí se čím dál víc stává zboží a je vcucáváno do říše kapitálu, bez uvažování o jeho obnově a následně o obnově lidstva.
Socialismus ve dvacátém století měl hodně nedostatků. Docházelo k vážným chybám. Lidé umírali, aniž by to bylo nutné. Ale jeho přispění pro lidstvo a pokrok je unikátní, a jeho ztráta vrhla náš boj významně nazpátek. Ti, kteří to neuznají, budou zas a znovu opakovat chyby sociální demokracie
a posilovat tak samotný systém, jenž nás zabíjí.
Nicola Lawlor,
Socialist Voice, KS Irska, leden 2017
Překlad: Vladimír Sedláček

komunistický měsíčník „dialog“ vychází jen díky obětavým čtenářům i v roce 100. výročí vítězství velké říjnové socialistické revoluce!