čtvrtek 22. prosince 2016

Dialog prosinec 2016

S TŘÍDNÍMI ODBORY K OBNOVĚ REVOLUČNÍ STRANY!

Odkaz Fidela Castra přetrvá!
26. listopadu 2016 skonal ve věku 90 let vrchní velitel kubánské revoluce Fidel Castro Ruz. Kubánský lid a pracující celého světa ztratili velkého bojovníka proti kapitalismu a imperialismu, bojovníka za ideje marxismu-leninismu, socialismu oddaného komunistu, zásadového internacionalistu. 
Fidel Castro se nikdy nesklonil před nenávistí imperialismu ani před zradou oportunistů a renegátů. Úspěšně čelil stovkám pokusů o atentát a spiknutí. Uměl přesvědčovat i naslouchat lidu. Inspiroval desítky národů a stovky milionů lidí na celém světě.  Zasvětil celý svůj mimořádný život realizaci revolučních ideálů humanity a socialismu. Byl duší kubánského lidu, nesmiřitelným obráncem suverenity své země a strůjcem jejího společenského pokroku.
S nezměrnou obětavostí a statečností naplňoval heslo kubánské revoluce: „Vždy až k vítězství!“
Čest jeho památce!


Volební debakl KSČM
Chápe-li subjekt, mající být avantgardou dělnického hnutí, volby jako jediný prostředek získání moci potřebné k uskutečnění systémové změny, je tento subjekt stižen stockholmským syndromem (emoční i afektivní vazba a závislost oběti na pachateli).
K čemu jsou bohaté zkušenosti dělnickému hnutí, k čemu je obrovský teoretický základ a komplexní vědecká ideologie, když její nejdůležitější části jsou ignorovány? Ve strategii ani taktice strany se žádným způsobem neodráží. Buržoazie se nezdráhá použít jakýkoliv kalibr proti svým nepřátelům.
Je jen jedna možnost, jak se vyhnout všemu, co oficiálně považujeme za zdroj neúspěchů strany: tou možností je totální kapitulace. Věčné vzdychání nad nepřízní osudu, agresivním antikomunismem a úspěšnější kampaní protivníků proklamují ti, kteří zapomněli úplně všechno, včetně předmluvy Manifestu komunistické strany. Pokud by nezapomněli, nemohli by bezbřehý antikomunismus uvádět jako něco zásadního, co nás brzdí. Nás, na rozdíl od našich předchůdců, nikdo nezavírá do kriminálů, nikdo po nás nestřílí a také si můžeme své tiskoviny vydávat zcela legálně. Společnost, ve které působíme, není ani negramotná, ani pověrčivá. Máme mnohem výhodnější pozici než naši předchůdci, kteří dokázali kapitalismus porazit. Dokázali kapitalismus porazit bez jakékoliv předešlé zkušenosti se socialismem. Toť hřebík do rakve další pověře, že se nedaří, protože lidé, co pamatují socialismus, pomalu vymírají.
Navíc antikomunistická propaganda je pro třídní hnutí historicky přirozeným prostředím.
Výsledek IX. sjezdu nemohl uspokojit nikoho. Dokument Strategické směřování a hlavní úkoly strany po IX. sjezdu se očistil o několik příliš okatě nekomunistických formulací, ale na jeho charakteru se nezměnilo nic. Je opět odsouzen ke „vzetí na vědomí“ tak, jako mnoho jiných dokumentů a programových prohlášení, bez ohledu na to, jak se svět kolem nás mění. Marxistické křídlo strany nemělo dostatečnou sílu na prosazení zásadní změny. Zastánci dosavadního vedení mohli být spokojeni jen zdánlivě, jelikož i přes provedení obřadní oběti, kdy byl na oltář položen jeden z postů místopředsedů, se nejednalo o nijak drtivou převahu nad „proudem změny“.
Vše, tak jak to ve straně, která má jednou nohou nakročeno ke straně volební (čili buržoazního typu), bývá, ustoupilo přípravě voleb. Oba proudy, alespoň se to tak jeví, přestaly „kecat“ a začaly „makat“.
První volby po sjezdu nemohly být ničím jiným, než zatěžkávací zkouškou pro staronové vedení, ale také zkouškou životnosti nemastného-neslaného podbízivého programu strany.
V mnoha regionech (jako příklad uvedu Jihomoravský kraj, kde působím), není možné kritizovat aktivitu strany během volební kampaně. Lidé do ní dali, co mohli. Její intenzita bylo v mnoha regionech objektivně vyšší a kvalita nápaditější než v minulých letech.
Co ale jistě stojí za diskusi, je obsah takové kampaně. Tradiční „svědomitá správa státu“ se naprosto minula účinkem. Nepochopitelné pro marxisty, kteří si uvědomují, že stát je nástrojem útlaku vykořisťované třídy, pokud je, a on je, v rukou buržoazie. Materiály se rozdávaly, ale jejich obsah byl nic neříkající. Jediným lákadlem pro veřejnost mohly být jen apolitické kulturní vložky. Podbízivost a prázdnota. Programově i svým projevem jsme zůstali atraktivní asi jako hodina podvojného účetnictví.
Zatímco různé obskurní slepence tepaly do palčivých celospolečenských problémů, co to dalo, my jsme se bili do prsou, jak nám to klape
v komisích, o kterých běžný občan neví ani to, že vůbec existují.
Nacionalistické spolky, které pochopily, že mešita děsí maximálně tak je samotné, přidaly do své trhovecké rétoriky i kritiku EU a slavily úspěch. Okamura, který si prošel převratem ve vlastní straně, získal 30 mandátů. ODS, která logicky měla skončit na smetišti dějin, nabrala dech.
Pro KSČM to znamená dvě důležitá mementa, která rozhodně nebyla neočekávatelné.
Prvním je skutečnost, že panuje velká nedůvěra v buržoazní instituce. Druhým je to, že KSČM je v takové situaci bezzubá.
Je neuvěřitelně paradoxní, že i při tak zjevném trendu vidí KSČM jako jediné východisko volby. Lžeme si, jako jsme si nalhávali v době před listopadem 1989!
Takhle opravdu věc stojí!
Ne dalšímu popelu do vlastních očí!
Pokud chceme přežít, nemine nás zásadní revize programu, priorit
a metod. V situaci, kdy chodí k volbám třetina lidí, což neznamená nic jiného než nedůvěru občanů k buržoazním institucím, je orientace pouze na volby cesta do pekel. Ale my marxisté
v peklo nevěříme, tak bude lepší upozornit, že jde o cestu, která vede tam, kam došla KS na Ukrajině - totální rozklad státu a bezradná partaj, čekající na možnost, kterou dávno propásla a snaha upnout svou víru na aktivity výrazné osobnosti z tábora nepřítele našich nepřátel. KS Ukrajiny, která se zcela transformovala ve stranu volební, nedokáže nijak zasáhnout do dění ani na Donbase a Luhaňsku, kdy za ní vše vybojovali jiní a moc jí byla podána na stříbrném podnose a s bláhovým čekáním na vypsání voleb si moc, která se „válí na ulici“, nechává sebrat pravoslavnou církví.
Trend, že buržoazní instituce ztrácejí na legitimitě, dochází k odcizování lidu od těchto institucí, které buržoazní stát tvoří, je evidentní. Není nijak skokový, ale lze jej vypozorovat. To představuje prostor pro práci na subjektivních podmínkách! S ohledem na mezinárodní situaci nemůžeme tušit, jestli v brzké době nenastane událost, která tento rozklad neurychlí tak, že se budeme sami divit. V této situaci je orientace na něco, co nebude lidi vůbec zajímat a co nebude rozhodující, velkou chybou. Analýza mezinárodní situace musí být nutným signálem k zintenzivnění činnosti i mimo zastupitelstva a k nutnému zkvalitnění organizace.
V proběhnuvší kampani evidentně slavilo úspěch vsadit na celospolečenská témata, což KSČM zcela nelogicky nedělá. Vždy se drží zásady: komunální volby – komunální politika, krajské – krajská… Pro člověka, který věnoval řadu let činnosti v této oblasti politiky, je poměrně obtížné pochopit, že dnešní společnost se tak podrobně o tuto oblast nezajímá a zvláště kraje jsou vnímány jako cosi vzdáleného, cosi s nejasnými kompetencemi a ledaskdy i zbytečného. Že se někde dostavěla silnice nebo dětské hřiště, berou lidé jako samozřejmost, ale když se někdo zásadově vyjádří k „velkému“ tématu, o něm se mluví a tak je vnímám. My víme, že je společnost „apolitická“, přesto stále nastolujeme „bezpohlavní“ témata… Obecně si všichni zastupitelé v menších městech stěžují na nezájem občanů o dění na radnici. To ale KSČM nevadí a klidně vyrukuje do voleb s tím, že má hodně zásluh v kontrolní komisi a tu práci dělá kvalitně ten soudruh, co umí dobře upéct štiku. Většinový názor lidí, kteří se o politiku zajímají jen zběžně, vyjadřuje kroucení hlavou. Voliči v našich materiálech marně hledali vysvětlení, co že jsou to komunisté a co je na komunistické straně tak principiálně jiného. Ukažte mi stranu, která šla do voleb s tím, že zavede korupci a její taktika na krajích bude ve stylu „malá domů“? Slib, že nebudeme krást a že budeme jednat odborně, nikoho z křesla obýváku
k volební urně rozhodně neodnese.
Co bychom měli být schopni společnosti říct (nejen) ve volební kampani?
1. Že nechceme sociální jistoty (které jsou synonymem soc. dávek, minimálních mezd, které ani tak nejsou k žití, ale na druhou stranu
i obrovského zadlužování), že chceme socialismus.
2. Vysvětlit, co to socialismus je.
3. Být vůbec schopni vysvětlit, že kapitalismus nemůže být zlidštěn (proč například nelze v kapitalismu zvyšovat důchody, zajistit důstojnou cenu práce, proč nelze zavádět bezplatnou zdravotní péči, demokratické školství, kvalitní kulturu).
My naopak volíme tu nejkontraproduktivnější taktiku, jaká je možná: říkáme, že to, co pro lidi chceme, je reálné, že to jde – což je snadno chápáno tak, že toho lze dosáhnout v tomto systému, a zároveň vlastně přiznáváme, že ostatní strany by toho také mohly dosáhnout, když přesvědčí o svém záměru. Vlastní kampaní vyvracíme potřebu systémové změny (to samozřejmě vyplývá z našeho programu, který věří v pozvolnou přirozenou změnu a popírá roli mas
v historickém procesu).
4. Jít vždy k podstatě a zbavit se strachu z toho, že lidé nepochopí nebo nevezmou, když jim řekneme, jak se věci mají. Např. otázka imigrační krize. Sice jsme se dostali v požadavcích k tomu, aby krizi řešili ti, co ji způsobili, ale schovávali jsme se za snadno nacionalisticky chápané heslo: Ne ilegální migraci. Obětí tohoto slovníku se stala i velká část naší členské základny. Ale označení viníků jsme nedokázali využít k demaskování charakteru systému. Vždyť celá situace kolem imigrační krize, diskutované společenské téma č. 1 v dnešních dnech, je demonstrace nelidskosti systému, proti kterému bojujeme, nebo bychom jako komunisté bojovat měli! Ten, kdo ví, jak KSČM dokázala naložit s tématem hospodářské krize, nebyl nijak překvapen ani počínáním si při krizi imigrační, nicméně, smutku se mohl těžko ubránit.
Tyto zásady by měly být středobodem aktivit a programu. Cokoliv je možné označit za obecnou frázi
a jako druhý krok jí nepřikládat žádnou váhu. To se dávno stalo s obecnými poučkami naší ideologie. Naprosto se vytratilo vědomí toho, co je konečným cílem našeho snažení a co je prostředkem, jak cíle dosáhnout. Společnost z činnosti KSČM dnes vyčte jedno – chuť vládnout, chuť podílet se na moci. Ale vysvětlit si to nedokáže a nechápe to nejspíš ani mnoho kandidátů. Reformovat
a polidštit kapitalismus, to bylo cílem mnoha stran. Jejich osud byl v lepším případě zánik, v horším případě aktivní kolaborace. Komunistům se nesmí stát ani jedno.
Podle vyjádření představitelů strany vyvstávají pochyby, k čemu porážka ve volbách povede. My sdílíme obavu, že místo zásadní revize programu a „poučení se z krizového vývoje“ půjde o potrestání těch, kteří se opovážili vzepřít se na sjezdu. Ano, výsledek sjezdu nás dostihl
a každý bude po zásluze potrestán. Ale nejtvrdší trest padne na ty, za jejichž zájmy máme nasazovat krk – na pracující třídu. Zapomínáme na jedno, že dějiny nezapomínají. I dnes tvoříme kroniku dělnického hnutí
v České republice a ty stránky, které aktuálně píšeme, nebudou veselé čtení pro budoucí generace bojovníků za lepší svět. Tolik jsme zdědili,
a tak málo jim předáme.
Aleš Hubert
(předseda ZO Zbýšov, Brno-venkov)

Komu slouží „ikonizace“ M. Ransdorfa?
Ransdorfův nemarxistický přístup k Velkému říjnu
Kontrarevoluční převraty uvolnily prostor pro „nové“ pohledy tzv. tvůrčích marxistů, členů bývalé KSČ nebo nyní členů a předních ideologů KSČM, na přehodnocení podstaty, charakteru a významu Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR).
Jde přitom u nich o opuštění marxisticko-leninské teze, že tato revoluce započala vskutku novou epochu, epochu přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu. Tedy nepovažují VŘSR za „velkou revoluci“, která by měla být socialistickou, počátkem cesty k socialismu, ale za revoluci „prvního typu”, revoluci předčasnou.
M. Ransdorf to formuloval takto: „Nejožehavější otázkou při sebereflexi revoluce Velkého října ale bylo, o jaký typ revoluce z hlediska přechodu mezi formacemi vlastně jde. Ve známé Marxově myšlence z „Předmluvy“ ke spisu „Ke kritice politické ekonomie“ je sice exponována nutnost revolučního převratu zakotvená v rozhodující roli procesů v produkční základně společnosti, ale Marx tu má na mysli revoluční procesy typu francouzské revoluce, jejichž studium tehdy již vydalo řadu plodů. Existují ovšem dva typy revolucí… Zaprvé jde o ty, které prolamují cestu k první fázi nové formace a zadruhé o ty, které završují druhou fázi celkovým přechodem k nové formaci po vyčerpání možností třetí fáze staré formace, poté, kdy nová formace získala sobě adekvátní produktivní síly
a produkční vztahy. Teprve druhé revoluce jsou spojeny s konečnou krizí staré formace. Pro výbuch revoluce není pak rozhodující, zda je daná země ekonomicky nejvyspělejší nebo nikoli; rozhodující je to, jak rozvoj nových ekonomických substruktur, které postupně rozvíjejí potenciality dané formace, vede k zostření a nahromadění třídních antagonismů… Leninův Velký říjen byl revolucí prvního typu; Rusko v urychleném čase procházelo změnami, které západní Evropa prožívala několik století.“ (Ransdorf, M.: Nové čtení Marxe, Díl I., Futura a. s., 1996, s. 331)
Velký říjen byl tedy podle něj teprve pouhým náběhem k plné, zralé socialistické revoluci. Proto již v roce 1990 napsal, že „dějinná iniciativa Leninova října se vyčerpává …“, tak jako leninské, tradiční „pojetí strany jako inspirátorky třídních bojů“, jak jsem to již připomněl v předchozím textu „Komu slouží „ikonizace“ M. Ransdorfa?“ Dle „marxisty“ Ransdorfa je tak možné „buržoazii vázat tak, aby při realizaci svých cílů musela jít na třídní spolupráci“, neboť úkolem dne je prý postupně vtahovat masy do řízení, aby dělnická třída mohla na základě svých vlastních zkušeností poznat, že bude schopna zabezpečit rozvoj výrobních sil stejně dobře jako buržoazie! (O krizi komunistického hnutí, sborník „K vytvoření moderní levicové strany“, vydal ÚV KSČ, 1990, s. 55)
To je čirý filozofický idealismus, který nemá s marxismem naprosto nic společného, neboť se falešná přání a představy vydávají za reálnou možnost a skutečnost. Jde o to, že buržoazie nemůže jít při hlubokém rozporu se svými bytostnými zájmy „na třídní spolupráci“ se svým antagonistickým protipólem. Při své totální a bezohledné nadvládě nemůže „demokraticky“ uvolnit cestu dělnické třídě, aby ona mohla pochopit na vlastních zkušenostech, že může zabezpečit rozvoj výrobních sil stejně dobře jako buržoazie. To je za kapitalismu naprostý nesmysl! Ač se jako „podpůrné berličky“ berou „argumenty“ o tzv. participační revoluci v tzv. vyspělých kapitalistických zemích, která umožňuje zaměstnancům jakousi formální „spoluúčast“, „spolupodílení se“ na řízení kapitalistických firem atd.
Ale vraťme se k Ransdorfově interpretaci VŘSR. Je třeba upozornit na to, že tzv. náběhy k socialistické revoluci nejsou obecně za kapitalismu možné. A to proto, že se zde nemůže vytvořit částečná ekonomika socialismu jako základna pro částečnou politickou moc proletariátu. To lze mj. demonstrovat i na tom, jakým byly např. revoluční procesy v Chille nebo Nikaragui.
Dnes lze hovořit o Venezuele, která se sice vydala na cestu k socialismu, ale bez převzetí (vyvlastnění) rozhodujících firem a společností nejen zahraničního, ale i domácího velkokapitálu, je to jen velmi těžko realizovatelné. To, co znárodnili, byly jen některé zahraniční společnosti těžící naftu. Proto je dnes Venezuela ve velkých ekonomických, sociálních a politických problémech, je ohrožena kontrarevolučním převratem, za iniciativní, aktivní úlohy USA! Je blízká situaci Chille před 11. zářím 1973, kdy došlo ke kontrarevolučnímu, vojenskému převratu, nastolení krvavé, v podstatě fašistické vojenské diktatury, zajištěné a řízené USA. Je blízká ukrajinskému Majdanu.
Marxisté vědí, že o nábězích k socialistické revoluci v kapitalismu lze uvažovat pouze za zvláštních historických podmínek a okolností. K takovým může patřit např. situace, kdy vnější podmínky zabraňují kontrarevoluční intervenci proti socialistické revoluci, přičemž vnitřní síly buď nejsou ještě tak silné, nebo nejsou nuceny spěchat, neboť se mohou opřít o podporu a pomoc vítězných socialistických revolucí v jiných zemích. Typickou ukázkou takových zvláštních případů byl vznik lidových demokracií (ČSR, Bulharsko, MLR, PLR) po II. světové válce v zemích, kde se prosadil vliv vítězného Sovětského svazu. Nejen to, je třeba říci, že VŘSR měla bezesporu, vedle obecných rysů socialistické revoluce i celou řadu zvláštností, ne však takových, které by ji u marxistů opravňovaly zařadit mezi ony „první typy“ revolucí. (Blíže viz Pavlík, K.: Ransdorf a VŘSR, Názory SKK, roč. 8, č. 2.)
Je víc než zajímavé, ale ne překvapivé, že Ransdorfův přístup v hodnocení Velkého října je v podstatě identický s názory pravicových sociálních demokratů, oportunistů a renegátů druhé a dvaapůlté internacionály z doby po VŘSR - K. Kautského, O. Bauera a dalších. V jistém smyslu, ač z nich vychází, v hloubce svého negativního přístupu je zřejmě (i pod vlivem některých „marxologů“ a revizionistů 50. a 60. let) dokonce „překonává“. O. Bauer (rakouský politik, vůdce rakouské, reformistické sociální demokracie a představitel II. internacionály), ten, přestože byl odpůrcem bolševiků, „diktatury sovětů”, tedy diktatury proletariátu, zpočátku uznal, že Rusko se stalo dějištěm „velké proletářské revoluce” (viz jeho kniha z jara 1920 „Bolševismus nebo sociální demokracie?”). Samozřejmě, že (O. Bauer) přitom položil důraz na to, že zkušenosti z ruské revoluce jsou naprosto nevhodné pro západní Evropu (tak jak to v podstatě prezentuje i Ransdorf) a sympatizovat s revolučním Ruskem je nebezpečné. Západní proletariát může totiž pod jeho vlivem „zradit“ své vlastní tradice. A „zklamání nad demokracií a nadšení z ruské revoluce” jsou sto jej svést „na cestu bolševismu”. Čelit tomuto nebezpečí - v tom viděl O. Bauer svůj prvořadý úkol. (viz Mezinárodní dělnické hnutí. Historické a teoretické otázky, díl 4, Praha, Svoboda 1984, s. 248-249)
Oportunisté II. internacionály tedy překvapeni, zaskočeni uskutečněním socialistické revoluce v Rusku, což obnažilo jejich zrádné přístupy sabotující nárůst a výbuchy revolučních nálad na Západě, se s hněvem až nenávistí obrátili proti ruské revoluci a zde především proti bolševikům. Na rozdíl od nich, Bauerů, Kautských ad., jde u M. Ransdorfa v zásadě jen o „sofistikovanější”, o nenávist oproštěnou argumentaci, navazující na ně.
Pokud jde o K. Kautského, ten dokonce, v době příprav imperialistické, první světové války, kdy II. internacionála byla nucena vzít na vědomí, že revoluce se může přiblížit mnohem rychleji, než se doposud předpokládalo, přiznal, že už není možná žádná předčasná revoluce. Zůstalo však u něj, tak jako u zdrcující většiny oportunistů, představitelů II. internacionály, jen u velkých slov. Při vypuknutí první světové války se totiž sociálně demokratické strany zcela zřekly závěrů basilejského kongresu (z roku 1912), kde bylo přijato heslo „Válku válce“. To znamenalo přeměnit imperialistickou válku velkokapitálu ve válku občanskou, proti němu. Svou zradu, včetně zrady svých dřívějších osobních názorů, se K. Kautský pokusil ospravedlnit vytvořením teorie „ultraimperialismu“. Tato teorie v sobě zahrnovala názor, že v době, kdy byla psána, tj. v době první světové války, nebyla prý ještě situace zralá pro socialistickou revoluci. A to proto, že tehdejší imperialistická politika může být vystřídána politikou novou, „ultraimperialistickou“. (Teoretické sešity č. 1, 2007, O programu, o socialismu a komunismu, s. 36-37)
V této protimarxistické teorii „ultraimperialismu“ tvrdil Kautský, že prý je za imperialismu možné dohodnout se mezi kapitalisty různých zemí a vytvořit organizované světové hospodářství, a tím odstranit anarchii výroby a války. Tato teorie tak vytvářela iluze o pokojném, bezkrizovém vývoji kapitalismu a odsunutí možnosti socialistické revoluce, dosažení moci proletariátem až do ztracena. Do doby než vznikne jednotná, celosvětová soustava imperialismu. Po kontrarevolučních převratech se této teorie rádi chopili někteří „tvůrčí marxisté“, aby i tím doložili předčasnost nejen VŘSR, ale i následných socialistických revolucí ve střední a východní Evropě a nutnost zániku, porážky „sovětského modelu“, prý „byrokratického socialismu“ (M. Ransdorf), který vlastně ani socialismem nebyl.
Namístě je třeba ještě několik poznámek k objektivním a subjektivním podmínkám a předpokladům VŘSR a revolučních procesů v Evropě. Tedy ke zralosti nebo nezralosti konce kapitalismu a jeho nahrazení socialismem. Vzhledem k našemu tématu o předčasnosti (tedy i nesprávnosti, nesmyslnosti a škodlivosti!) nebo reálnosti socialistické revoluce ve východní i západní Evropě, je třeba jasně říci, že již od konce
19. a počátku 20. století se vytvořily nejen objektivní, ale i subjektivní podmínky pro odstranění kapitalismu a vykročení směrem ke komunistické společensko-ekonomické formaci - socialismu a komunismu. Jednoznačné náznaky této tendence vyplývaly již z prvého pokusu o „šturmování nebe“ Pařížskou komunou v roce 1871
a Ruskou revolucí v roce 1905.
Předně je třeba říci, a to se naplno týká i M. Ransdorfa, který tak rád zdůrazňoval, že leninismus byl především produktem zaostalých poměrů carského Ruska, tedy specifickým ruským jevem, produktem zaostalých a nedemokratických poměrů, něčím poloasiatským a barbarským, byzantským. Jakoby nechtěl vidět, že Leninovy analýzy ekonomické (viz jeho Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu), sociální a politické situace dané epochy se týkaly zvláště vyspělých zemí, kapitalistické světové soustavy a celého mezinárodního dělnického hnutí. Navíc se popírání oprávněnosti socialistické revoluce v Rusku opíralo i o představy, že za kapitalismu musí být vytvořeny úplné podmínky pro socialismus. Přitom i historie buržoazních revolucí dokazuje, že k revoluční změně stačí elementární podmínky,
a ty existovaly i v Rusku. Podobné názory nacházíme i u dalších „tvůrčích marxistů“, neokomunistických oportunistů, kteří ani dnes dosažený stupeň rozvoje kapitalismu nepokládají za dostatečný pro možnost revolučního přechodu k socialismu a to vše posouvají do daleké, mlhavé budoucnosti (nejen V. Filip, K. Konečná).
Tito reformističtí, neokomunističtí oportunisté, tak jako M. Ransdorf si vlastně odporují, když na jedné straně popírají oprávněnost nutnosti úsilí o socialismus a zároveň na druhé straně, tak jako M. Ransdorf, nazývají tzv. nové jevy v současném kapitalismu (vědeckotechnická revoluce, internacionalizace a intelektualizace práce, vyřazování pracujících z bezprostředního výrobního procesu) postkapitalistickými, to je příslušejícími historicky už socialismu. (Pavlík, K.: O soudobém kapitalismu a jeho útocích na politická a sociální práva, na životní jistoty lidí, XX. PTPK, OREGO 2006, s. 116)
Pokud jde o subjektivní podmínky VŘSR a revolučních procesů
v Evropě, ty je třeba vidět v revolučních náladách lidu, zejména vojáků
a trpícího obyvatelstva válkou. Problémem
v západní a střední Evropě ovšem bylo, že chyběl revoluční subjektivní faktor – revoluční politické strany bolševického, komunistického typu. Což vedlo k nesplněným nadějím na světovou proletářskou revoluci, k porážce snah o proletářské revoluce ve střední a východní Evropě, kde došlo ke vzniku a následným prohrám Maďarské a Slovenské republiky rad, Bavorské republiky rad atd.
Aby bylo možné dnes (téměř po 100 letech od VŘSR a více než 25 od kontrarevolučních převratů) a především v nadcházejících letech zvládat případné hlubší společenské krize a revoluční situace ve světě
i doma, je nutné učinit vše pro zformování samotných komunistických stran jako skutečně komunistických, revolučních. Společně s tím docílit jejich internacionálního sjednocení pod zapomenutými hesly „Proletáři všech zemí, spojte se!“, „Socialismus nebo imperialistické barbarství - zánik lidstva!˝
Z. Košťál,
 22. 11. 2016

Nevím, jestli jsem připravena vládnout, ale rozhodně se nestačím divit…
…výrokům předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, které zveřejnil ve svém rozhovoru na stránkách euro.cz dne 21. 11. 2016. Zastává názor, že KSČM je připravena vládnout. Nevím, jak došel k takovému přesvědčení. Možná se jen přeřekl a měl na mysli, že určitá skupina elitních funkcionářů by se ráda přiživila na vládě. Skutečně má naše strana rozpracovanou strategii vlády? Jaké zákony bude realizovat, proč, kdy a v jakém pořadí? Sjezd snad nějaký takový vládní scénář schválil a nevšimla jsem si toho? Sama znám jenom obecné často si protiřečící proklamace. Znamená snad Filipův výrok, že budeme podporovat nastolení socialismu, jak se píše na prvních stránkách sjezdových dokumentů, nebo budeme podporovat podnikatele, jak se píše na stranách dalších? Jsme prý také schopni vyjednávat jak se sociální demokracií, tak Babišovým ANO. Neznamená to náhodou, že jsme ochotni k jakýmkoli ústupkům komukoli? Predikce našeho volebního výsledku je na základě tendencí posledních volebních klání spíše pesimistická. Drtivá většina občanů se otočila zády k politickému systému a ani se nenamáhala navštívit volební místnosti. Teď, když KSČM ústy svého předsedy prohlásila, že je odhodlaná (zase) vládnout, budou u volebních uren fronty. Nicméně nechápu, jak bude našich několik procent ovlivňovat reakční protilidovou politiku vládní koalice? Našich 10 nebo i 12 % (a kéž bychom je dostali) budou takovým závažím na vahách vládního rozhodování, že se ve finále povede lidem lépe? Pokud má Filip nějaký zaručený recept, jak je možné zvrátit kapitalistickou krizi, měl by toto řešení urychleně nabídnout i jiným vládám EU a v USA, které marně hledají, jak z recese ven. Jistě by to ocenily. Od věci by nebylo, aby se o tento objev podělil i se svými straníky.
ANO a sociální demokracie již nejsou našimi protivníky? My už nekritizujeme jejich vládní praktiky? My jsme ochotni jejich pohnutky pochopit a omluvit?
Předseda Filip nezná příklad KS Francie, Itálie, AKELu? Ale také Syrizy, která po svých předvolebních proklamacích nastolila tvrdě protilidovou politiku, kterou jí tradiční pravicové strany mohou jenom tiše závidět. Filip se spokojuje s quasiargumentem, že KKE ztratila polovinu voličů, když nepřistoupila na koaliční jednání se Syrizou. Jedná se o laciný lživý argumentační trik. Jednak Syriza nikdy nenabídla KKE koalici volební natož vládní. A za další, KKE se apriori (a správně) vyjádřila, že se nezúčastní žádné buržoazní vlády, kdy by její působení v takové vládě ve finále podpořilo protilidová opatření. Dále by pak nebylo špatné vysvětlit, proč se volební vítězství Syrizy po volbách proměnilo v takový propad preferencí, že Syriza bez přehánění bude usilovat o vstup do parlamentu. Nepředpokládám, že V. Filip má podobné záměry s KSČM.
Jsem přesvědčena, že komunistická strana není subjektem, který by měl vládnout kapitalistickému vykořisťovatelskému systému, ale naopak by měl iniciovat vytvoření lidové protikapitalistické fronty, která přejme vládu a bude tak nastolena lidová demokracie usilující o nastolení socialismu, tedy uspořádání, ve kterém bude vládnout zastupitelská demokracie vycházející od základny pracujících.
Možná, že ti ve straně, které přitahuje myšlenka vlády naší strany ber kde ber, nebudou sdílet můj názor, ale jedno je jisté: debata na podobné téma celostranicky neproběhla.
Výrok je tedy osobním míněním Vojtěcha Filipa a ne taktickým, celostranicky zváženým a prodiskutovaným názorem celé strany. Byl-li tento výrok míněn jako snaha získat rychle a bezbolestně laciné volební body, pak se minul účinkem.
Kdo se obává o osud kapitalismu, má na výběr skutečné buržoazní strany a nepotřebuje KSČM.
Věra Klontza-Jaklová

Havlisté v Brně uctili gestapáky!
Svůj k svému!
Díky aktivitě brněnských havlistů byla připsána na pamětní desku vězněným ve věznici na Cejlu i jména řady kolaborantů či vykonavatelů nacistické tyranie. Patří sem i brněnský Mengele či velitel popravčí čety.
Účel světí prostředky, řekli si zřejmě věrni odkazu svých idolů brněnští sluníčkáři a zamířili nejen proti domnělým „zločinům“ komunismu, ale i proti národní očistě a potrestání válečných zločinců po roce 1945. Je to jen další důkaz o tom, že je česká politická scéna prolezlá potkany a že zde vane zatuchlý vzduch druhé republiky, ne-li éry pozdější.
Fašizoidní lůza s hlavou vymytou antikomunismem a se vzhledem exotů zase jednou dala najevo, jak to přes všechna slova o demokracii, svobodě a fráze o „pravdě a lásce“ s tímto národem myslí.
Co čekat od lidí, kteří opěvují Václava Havla, jehož strýc Miloš byl členem Národní obce fašistické a jehož rodina otevřeně kolaborovala s nacisty?
Co čekat od lidí, kteří hystericky podporovali na Hrad Karla Schwarzenberga, jehož otec byl členem fašistické organizace Vlajka a jehož tchán byl jedním z předních nacistů?
Co čekat od lidí, kteří se otevřeně omlouvají potomkům nacistických okupantů a žádají „smíření“ českých obětí se svými fašistickými tyrany?
Za liberalistickou batikou a duhovými praporky se skrývá obyčejná hnědá košile!                                                                               M.

Naše servilita
Minulý měsíc potkaly Českou republiku dvě události, obě dvě zahraničního charakteru. Mají mnohé společné. V rámci akce první havlisté pokračují v pojetí mýtu listopadu 1989, který podle nich znamenal vítězství lidských práv a jejich obhajoby proti údajné totalitě a těm, kterým o lidská práva nejde. Čím více se stává adorace kultu osobnosti a odkazu Václava Havla v rámci společnosti lidem absurdní a čím více roste nespokojenost se současným systémem a stává se neuvědomělou deziluzí z kapitalismu, tím jsou jeho vyznavači agresivnější a fanatičtější.
Je trapné odsuzovat vyjádření tzv. čtyř ústavních představitelů a zároveň provádět politiku adorace feudálního a otrokářského Tibetu spojenou s odporem k údajným okupantům - Čínské lidové republice (přestože Čína uznává tibetskou národnost jako jednu z 56 národností
s odpovídajícími národnostními právy – věc pro původní obyvatelstvo Spojených států nevídaná), praxi zmonopolizování témat porušování lidských práv a 25 let poklonkovat vojenským aktivitám NATO, ať se odehrávají kdekoli, či sbližovat se s Landsmanšaftem. Čína v posledních dekádách dělá věci, které jsou kritizovatelné, ale zásadně jiného charakteru, než by jí současná havlistická část vládnoucí buržoazie vytýkala. Např. aktivity vůči zemím jihovýchodní Asie či její směřování
k neodvratné cyklické krizi kapitalismu, která by mohla vzít s sebou údajně výhodné investice čínského kapitálu v České republice, např. do žďárského Žďasu.
Druhou událostí je usnesení Poslanecké sněmovny označující Rezoluci UNESCO ohledně Chrámové hory v Jeruzalémě za antisemitskou vzhledem k údajnému přerušení vazby tohoto komplexu (mešity Al-Aqsá, Skalní dóm a Zeď nářků) k náboženství judaismu. Při zběžném pročtení rezoluce k ničemu takovému nedochází. Sněmovna pouze byla ovlivněna propagandou státu sionistického apartheidu. Zatímco místní islamofobové (zvláště poslankyně ODS Černochová kombinující adoraci vojenských agresí NATO s nenávistí k jejím obětem – obyvatelstvu Iráku a Afghánistánu jako muslimům) rezoluci považují za další projev zlomyslných Arabů. Ve skutečnosti jde o ochranu kulturního dědictví Palestiny, které je ohroženo plány náboženských židovských fundamentalistů – na obnovu a vybudování tzv. Třetího chrámu na místě zbořených mešit stojících zde přes 1400 let. Nejde tu o ochranu náboženských svatyň či představ kleriků o společnosti, jde tu o symbol nadvlády okupantů v Jeruzalémě i v celé Palestině, který by byl chápán Palestinci jako další krok k jejich etnické čistce. Zatímco označuje Sněmovna na základě pokračující servility k Izraeli rezoluci za antisemitskou, pokračuje boření domů Palestinců na západním břehu Jordánu a v Jeruzalémě, střelba do Palestinců je na denním pořádku. Co bylo skutečně dalším projevem servility?
Rudolf Urbánek

Úcta i nenávist vskutku třídní
Zatímco se Kuba zahalila do smutku, exulanti v Miami po zprávě o úmrtí Fidela Castra jásali a slavili. Nikdy se nesmířili se socialistickou revolucí, bojovali a bojují proti ní. Jejich nenávist jde až za hrob.
Obdobně protichůdné jsou reakce světových státníků. Ruský prezident Putin označil Fidela Castra za symbol celé epochy moderních dějin a ocenil Castrovo dílo v podobě „svobodné a nezávislé Kuby, která se stala vlivným členem mezinárodního společenství i inspirujícím příkladem pro mnoho zemí a národů“. „Čínský lid ztratil dobrého soudruha,“ uvedl čínský prezident Si Ťin-pching. Indický premiér Módí řekl, že Indie oplakává ztrátu velkého přítele, a označil Castra za jednu z nejkultovnějších osobností 20. století. V obdobném duchu vyjadřovala soustrast s úmrtím Fidela Castra většina představitelů latinsko-amerických zemí, premiéři Španělska i Kanady, francouzský prezident či papež František.
Předseda slovenské vlády Robert Fico napsal: „Kuba nikdy nikoho neohrožovala, chtěla pouze žít svým vlastním životem. Mnozí ji za tuto odvahu nenáviděli. Chci vyjádřit upřímnou soustrast Kubě v souvislosti s úmrtím Fidela Castra - nositele této odvahy.“ Slovenský premiér dodal, že v případě pozvání rozhodně dorazí na pohřeb.
Sociálnědemokratický předseda vlády ČR Sobotka naproti tomu hovořil o zesnulém kubánském vůdci jako o diktátorovi a zvolil podobná slova jako Donald Trump. Ministr zahraničí Zaorálek doplnil svého šéfa výrokem: „Možná někdy Fidel Castro bojoval za svobodu. Ale já jsem mu nikdy nemohl zapomenout, že když jsme my v roce 1968 také bojovali za kus svobody, tak Fidel Castro podpořil Sovětský svaz a invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa“.
Prostějovská pravda v článku „Ostuda: české loutky Sobotka a Zaorálek napadají Fidela Castra“ dnes napsala: „Zaorálek jako správný sociální demokrat těžko může pochopit kontext roku 1968, těžko od něj jako od pěšáka zájmů krvavé ruky impéria, paktu NATO, můžeme chtít nějaké hlubší zamyšlení než jen přeříkání několika frází sepsaných jinde.“ Čím se liší čeští sociálnědemokratičtí ministři od svého kolegy Hermana, jenž cynicky poznamenal: „I diktátoři překračují práh Věčnosti“?
Uznávám, ono není snadné pro buržoazní politiky udržovat alespoň zdání samostatného myšlení. Kanadský premiér Trudeau ihned po svém prohlášení: „Jak Castrovi příznivci, tak jeho kritici uznávali jeho neuvěřitelnou oddanost a lásku ke kubánskému lidu, který choval ke svému ´El Comandante´ nehynoucí city“ schytal kritiku od novinářky a spisovatelky Smithové s doporučením, aby „se styděl za tento nesmysl“.
Nepřátelé socialismu doufají, že smrt Fidela Castra jim usnadní jejich snahu zvrátit vývoj na Kubě. Kromě Kubánců v exilu k nim patří logicky především nejvyšší představitelé USA, NATO i mnozí politici EU. Kubánský lid jim odpověděl na dnešním shromáždění na havanském náměstí Revoluce a na mítinku v druhém největším městě Santiago de Cuba stejně jako včera studenti havanské university, kde Fidel studoval práva na přelomu 40. a 50. let, a kteří hromadně zpívali: „Já jsem Fidel.“ Vůdce havanských studentů podle agentury Reuters skandoval: „Fidel nezemřel, protože lidé jsou Fidel, já jsem Fidel“ a ostatní se kněmu přidávali.
Dovoluji se tímto k nim připojit i já.
Ilja Jihlavský

Co vyjádřila volba Donalda Trumpa a co nás čeká?
Mezinárodní hospodářská krize je v nejlepším rozkvětu a USA coby centrum kapitalistického světa se nachází ve víru změn. Ke změnám dochází pod taktovkou velkých monopolů a jejich seskupení prosazujících své zájmy. Stejně jako v minulosti v podobných situacích, tak i dnes v USA si podřízené, vykořisťované třídy berou za své potřeby a problémy ekonomicky a mocensky vládnoucích tříd. Zaměříme-li se na tuto problematiku podrobněji, zaznamenáme ve střednědobém horizontu výrazné rozpory uvnitř samotné buržoazie USA, což je výsledkem velkých těžkostí, se kterými se vládnoucí elita potýká ve snaze zastavit hospodářskou recesi. Je zřejmé, že v rámci současného mezinárodního antagonismu nemůže být zaručen dlouhodobější plošný nárůst kapitalistických zisků. Dlouhodobá recese již v USA neposkytuje možnost dalšího snižování ceny práce. Část zdejší buržoazie, která po dlouhou dobu není schopná zvýšit svoje zisky, se tedy snaží využít alternativních řešení, ať již v geopolitické sféře, tak uvnitř země.
Výsledek voleb, jejichž vítězem se stal republikán Donald Trump, nový prezident první hospodářské síly na světě, dokládá výše vyřčené. Trump po celou dobu kampaně proklamoval „nový“ politický subjekt – konec konců bylo doslova vysloveno, že tvoří „novou republikánskou stranu“. Jeho „novátorská“ rétorika neoslovila a nepřesvědčila celé spektrum republikánské strany, zatímco on využil vlny lidové nespokojenosti mířené směrem k oběma hlavním tradičním stranám americké politické scény: demokratům i republikánům. Využil hlavně nespokojenosti těch nejvíce postižených kapitalistickou krizí – proletarizované, bývalé maloburžoazie. Tak se mu podařilo získat klíče od Bílého domu.
Taktika prezentovat Trumpovy mechanismy jako protisystémové, jako nové, jako nepoznamenané negativy politiky minulých generací, přestože jsou integrální součástí kapitalismu, dále jeho prezentace coby „neprofesionálního politika“ (což rozhodně není žádnou novinkou a mohli jsme podobné taktiky zaznamenat
i v jiných zemích), přineslo uvěznění lidových vrstev ve falešných dilematech. Tam přesně mířila taktika té části buržoazie, která jej prosazovala jako „novou,“ „čistou“ a „odlišnou“ alternativu. Ostatně stejná taktika byla použita při první volbě Baracka Obamy. Možnosti uspokojit alespoň část lidových potřeb byly velmi omezené i s ohledem na to, že byl ze hry odstraněn Bernie Sanders se svou protioligarchickou rétorikou. Zde je na místě vzpomenout analogické případy použití této taktiky evropským buržoazním politickým systémem, také zmítaným krizí. Vzpomeňme například Berlusconiho, kterého jako řešení pro své problémy zvolila italská buržoazie a vytvořila jeho obraz alternativního spasitele problémů všech, tedy i lidových vrstev. Podobným případem je také Porošenko na Ukrajině nebo politická hegemonie Babiše v Čechách.
Je rovněž zřejmé, že v posledních letech ekonomické „elity“ začínají ztrácet důvěru ve svůj vlastní zkorumpovaný politický „personál“ a snaží se převzít řízení politického dění do vlastních rukou, tedy vládnout přímo bez politických prostředníků. Jedná se o účinnější a rychlejší řešení v rámci vyostřování systémové krize, protože nedochází k mrhání časem, energií a financemi ztrácejícími se ve stranickém systému prostřednictvím nutných minimálních demokratických mechanismů.
Opatření, která byla přijata, aby bylo možné vypořádat se s krizí, kterými jsou expanzivní politika USA, nízké úroky federální banky, podpora bank a podniků, prokazatelně již nemohou zastavit problémy, které vyplývají z ohromného soustřeďování kapitálu, natož akcelerovat byť krátkodobou konjunkturu. I když prozatím bránily nebo oddalovaly nutnou likvidaci části kapitálu, nedošlo k investicím nehybného soustředěného kapitálu a logickým výsledkem bylo vystřelení státního dluhu do astronomických výšek.
Dále vyostřující se antagonismus s novými velmocemi jako je Čína vedl a vede ke zhoršování životní úrovně lidových vrstev v USA. Stejně tak nerovnoměrnost anarchistického rozvoje kapitalistických vztahů má za následek zintenzivnění soupeření tradičních oborů, jakými jsou těžký průmysl, zpracovatelský průmysl, těžební průmysl s kapitálem tzv. nových oborů, kterými jsou informatika a její aplikace, a také elektronický obchod. Vše výše řečené vysvětluje, proč zchudlé vrstvy obyvatelstva, proletariát pracující za nedostatečné mzdy, a to hlavně ve vnitrozemí USA, jednají a rozhodují se bez třídního uvědomění, bez třídního revolučního hnutí, tápou ve svých volbách
a pohybují se od jednoho kapitalistického pólu k druhému, jinými slovy adoptují dilemata, která jim předkládá buržoazie, a problémy kapitálu si berou za své.
Problematika vypořádání se s tzv. ilegální migrací prostřednictvím rasistické a nacionalistické rétoriky, omezení účasti USA na válečných konfliktech, proklamace tzv. realistického přístupu k Rusku, nové přehodnocení mezinárodních obchodních vztahů, dokládají tendence snahy ochránit alespoň vnitřní trh pro americký kapitál a evokují mnohé další interpretace.
V každém případě již od prvních prohlášení se nový americký prezident snaží ukazovat tvář „sjednotitele,“ ale zaměřuje se pouze na službu obecným zájmům amerických monopolních sdružení. Přirozeně je otázkou, zda celá buržoazie po rozkolu, který se bez pochyb projevil, dokáže spojit svoje síly nebo zda se prohloubí jejich vzájemné rozpory.
Mnozí analytici, ale také představitelé různých politických subjektů z celého světa neskrývají uspokojení z vítězství Donalda Trumpa a utěšují se nadějí na mír, který podle nich jeho volba představuje. Dočasné kompromisy a změna taktiky nepopírají v žádném případě existenci krajních rozporů a jejich zostřování
a s nimi aktualizují nebezpečí světového konfliktu. Příčiny, které rodí tyto rozpory, tedy nepřestaly existovat a mohou přerůst v konflikt ve formě válečného požáru.
Proto je nutné, aby se lid oprostil od ztotožňování se s problémy národních a nadnárodních „elit“, posílil protikapitalistický a protimonopolní charakter svého zápasu s kapitálem a jeho mocí, která rodí bídu a války.
Manolis Klontzas

Prohlášení Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska ke stávce řidičů
Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska výrazně působí v oblasti autobusové dopravy. Přesto je vzhledem k politice Českomoravské odborové konfederace a zejména Odborového svazu dopravy vedena trvalá snaha vyloučit naše odborové sdružení z naléhavých a významných jednání o mzdách řidičů. Za zcela bezprecedentní považujeme neupřímné jednání OSD a ČMKOS o navýšení mezd řidičů, kdy výrazně ustoupily z požadované výše jejich mezd 130 Kč na hodinu při zápočtu všech příplatků na 85 Kč. Připadá nám nesprávné, když některé odborové svazy, mimo jiné OSD, zneužívají řidiče autobusů, jejich tíživé mzdové situace a pracovních podmínek v tlaku na krajské samosprávy. Odbory by měly především vyjednávat mzdové podmínky se svými zaměstnavateli, tj. těmi, kteří přijímají zaměstnance do pracovních vztahů na dobu určitou či neurčitou za určitých mzdových podmínek a rovněž jim vyplácí mzdu.
Je zcela jednoznačně vinou přepravních firem, např. BUS_LINE, že ve vztahu k obecním a krajským samosprávám v zájmu získat zakázku podhodnocují své nabídky a pak nejsou schopny dostát svým vlastním mzdovým závazkům vůči řidičům, k nimž mají pracovně právní vztah a s nimiž mají pracovní smlouvu a vyplácí jim mzdy.
Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska stojí jednoznačně na straně řidičů autobusů, trolejbusů a tramvají a má za to, že je třeba především vyvinout tlak i formou stávky proti jejich zaměstnavatelům, kteří je zneužívají pro své soukromovlastnické zájmy a svůj osobní zisk.
Vyzýváme ostatní odborové organizace působící v dopravě, jejich členy, řidiče, aby nepodlehli tomuto lacinému triku. To nic nemění na skutečnosti, že rovněž důrazně trváme na tom, že vláda musí dostát svým závazkům a valorizace obsažená v nařízení vlády musí být vyšší a vládou, nikoliv krajskými samosprávami, zaručena.
Připojujeme se k výstražné stávce vůči zaměstnavatelům. Vyzýváme všechny naše organizace, aby tyto protesty a stávku dle svých možností, např. i prohlášením, podpořily.
Stanislav Grospič,
předseda Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska

Mladí komunisté k americkým prezidentským volbám
Prostějovští členové Svazu mladých komunistů se po poledním jednání stihli jako jediná politická organizace vyjádřit k prezidentským volbám v USA.
Je to vyjádření naprosto jasné a bez jakýchkoli iluzí. V jeho textu stojí:
„Iluze o demokratickém rozhodování lidu Spojených států ve volbách je tak silně naivní a zároveň znovu a znovu omílaná. Lidé volili přes své volitele nikoli dobro a zlo, lepšího neb horšího, mírnějšího nebo radikálnějšího, ale souboj dvou stejně nebezpečných koncepcí, které oslavují USA jako zemi hitlerovských nadlidí, která má panovat okolnímu světu. V této volbě, ať už by dopadla jakkoli, prohrál lid Spojených států, prohrála jeho skutečná svoboda a sociální práva v boji proti oligarchii a korporacím. USA jsou stále symbolem světového imperialismu, stále jsou podněcovatelem válek, stále jsou hlavním exportérem bídy nebo násilí.“
V duchu těchto nekompromisních slov pokračují:
„Jediné, co by udělalo Ameriku „znovu“ velkou, je potření charakteru tohoto hegemona – což se momentálně nestalo. Jediné, co dělá velikost států a národů je to, že se zřeknou svého barbarského systému a zla, které produkuje. Žádné menší zlo nebo třetí cesta neexistuje.“
Stanovisko, které se dá stěží naznat jako konformní na závěr uvádí nadčasovou myšlenku:
„Neočekávejme s novým prezidentem nové naděje nebo naplnění těch starých. Jeho politika bude vždy politika pro americkou buržoazii a korporace, jeho diplomacie bude diplomacií světové oligarchie a světových korporací. Stejně jako u jeho předchůdců. Žádné menší zlo nebo třetí cesta neexistují.“
M. P.

PANORAMA
Kdo vyhrál americké volby?
Vítěz amerických prezidentských voleb Donald Trump bude nejbohatším prezidentem USA v historii. Podle časopisu Forbes Trump vlastní majetek za 3,7 miliardy dolarů a má tak o miliardu více než všichni dosavadní američtí prezidenti dohromady. Vyhrál přitom především hlasy amerických pracujících, jež si získal svou až „revoluční“ rétorikou.
Posuďte to sami. Na internetu byl zveřejněn záznam z Trumpova předvolebního vystoupení: „Toto není pouze další čtyřleté volební období. Jedná se o křižovatku v dějinách naší civilizace. Kam půjdeme, určí, jestli my, lidé, obnovíme kontrolu nad svou vládou. Politický establishment, který se nás pokouší zastavit, je ten stejný kolektiv, který je odpovědný za naše katastrofální obchodní dohody, masivní ilegální imigraci a ekonomickou a zahraniční politiku, která vysála naší zemi. Pro ně je to válka. A v ní pro ně neexistují žádné meze.
Toto je boj za přežití našeho národa. Tyto volby určí, jestli jsme svobodný národ nebo jestli žijeme jen v iluzi demokracie, která je ve skutečnosti kontrolována malou hrstkou globálních zájmových skupin, jež systémem manipulují. A systém je zmanipulovaný. Taková je realita. Vy to víte, oni to vědí, já to vím a skoro celý svět to ví.
Establishment a jeho mediální nástroj udržuje kontrolu nad tímto národem prostředky, které jsou velmi dobře známé. Každý, kdo zpochybní jejich postavení, je označován jako sexista, rasista, xenofob a morálně pokřivený. Napadnou vás. Pomluví vás. Budou zkoušet zničit vaši kariéru i vaší rodinu, cokoli, včetně vaší reputace. Budou lhát, lhát, lhát.
Naše velká civilizace tady v Americe a celý civilizovaný svět se přibližuje momentu zúčtování. Viděli jsme to v Británii, kde občané zvolili osvobození od globálního vládnutí a globálních obchodních dohod, globálního pojetí imigrace, které zničilo jejich suverenitu a zničilo již mnoho národů. Ale ústřední základna světové politické moci je tady v Americe. A je to naše zkorumpovaná politická garnitura, která je největší hybnou silou v pozadí snahy o radikální globalizaci a získání převahy nad pracujícími lidmi. Jejich finanční prostředky jsou prakticky neomezené. Jejich politické prostředky jsou neomezené. Jejich mediální vliv je nesrovnatelný. A v neposlední řadě - hloubka jejich nemorálnosti je naprosto neohraničená.“
Když ponechám stranou buržoazní „civilizační“ slovník, Donald Trump se představoval jako muž změny a většina voličů, svými zkušenostmi přesvědčená o její potřebě, na to slyšela. Trump využil i nedemokratického volebního systému, v němž nemusí zvítězit kandidát s absolutně větším počtem hlasů. Kandidoval ovšem „proti všem“, už nominaci ostatně vyhrál proti vůli pohlavárů Republikánské strany.
Trump ve své předvolební rétorice přijal i mnohé myšlenky neúspěšného uchazeče o kandidaturu za Demokratickou stranu Sanderse. Toho přitom potopila mašinérie vlastní strany, neboť se zdál jejímu vedení příliš levicový. Na nominačním sjezdu demokratů
i v předvolební kampani Bernie Sanders v zájmu jednoty strany podpořil Clintonovou, ale týden po skončení voleb nabídl Trumpovi spolupráci, pokud splní své sliby a zasáhne proti velkým americkým korporátním firmám.
Nelze jednoznačně odhadnout, jaká bude Trumpova politika, až se v lednu ujme úřadu. Jisté je, že prohra Hillary Clintonové snížila nebezpečí světové války. Jak napsal britský historik John Laughland, konzervativní euroskeptický politický analytik a ředitel „Institutu pro demokracii a spolupráci“ v Paříži, kdyby Clintonová byla zvolena a uvedla do praxe svůj program, prosazovala by zřízení bezletové zóny nad Sýrií i za cenu války s Ruskem. Eskalovala by i situaci v Pobaltí, ač myšlenka, že Rusko se chystá napadnout baltské státy, je výmysl lidí z NATO, aby ospravedlnili existenci aliance, přiznal Laughland.
„Ve světě je nyní všechno jinak!“, nadepsala svůj blog na www.czechfreepress.cz 15. 11. Vladimíra Vítová: „NATO se obává, že Trump sníží přítomnost amerických vojsk v Evropě. Nikdo nemá takové obavy z Trumpa jako NATO.“ Možná ano. Každopádně bych doplnil vedení EU, slova předsedy Evropské komise Junckera na Trumpovu adresu tři dny po volbách byla ve světě diplomacie skoro bezprecedentní. „Zvolení Trumpa představuje riziko narušení interkontinentálních vztahů v jejich základu
a struktuře. Budeme muset učit zvoleného prezidenta, co je to Evropa a jak funguje,“ prohlásil Juncker.
I z poslední Obamovy cesty do Evropy byla cítit až křečovitá snaha zavázat budoucího nástupce v Bílém domě.
„Stačí si připomenout Donalda Trumpa, který je připraven rušit NATO, pokud si jeho členové nezačnou za americké zbraně a služby adekvátně platit, protože další dotace svých spřátelených „vyžírků“ si americká, Trumpovými slovy „už jen papírová“, ekonomika nemůže dovolit. Nebo Francis Fukuyama. Kdysi, před čtvrtstoletím, prohlašoval, že po pádu Berlínské zdi už dějiny jednou provždy skončily, protože Západ se svými hodnotami zvítězil v celém světě a už není, kdo by se mu postavil na odpor. Dnes ale týž Fukuyama konstatuje, že se západní instituce tak nějak rozpadají, a to proto, že samotnému systému věří čím dál méně lidí. A třeba ještě nedávný šéf NATO Anders Fogh Rasmussen má v krátkém filmu, který se objevil na Facebooku, z Trumpa nehranou hrůzu. S jeho nástupem by prý přišel konec NATO, EU, USA. Mimochodem, Rasmussen si po odchodu z čela aliance založil „poradenskou firmu“ skromně nazvanou „Rasmussen Global“ a třeba na zbídačené Ukrajině si dokáže „poradit“ tak, že mu tam za hodinovou přednášku o hodnotách Západu jsou ochotní platit 140 tisíc dolarů.“ (Tereza Spencerová, 14. 11. Literární noviny.)
Tyto a podobné informace oceňují Trumpovo vítězství. Vzpomeňme ovšem, s jakými nadějemi mnozí vítali před 8 lety příchod Baracka Obamy do Bílého domu, a jak je první černošský prezident totálně zklamal. Osobně očekávám totéž i od Donalda Trumpa. Ostatně hned po skončení voleb se začal jeho slovník mírnit. Kdyby byl Trump takovým nebezpečím pro soudobý establishment, jak někteří uvažují, nevěřím, že by mohl býval zvítězit. Zkušeností s falšováním volebních výsledků mají v USA dostatek, vzpomeňme na vítězství Bushe ml. rozhodnutím amerického Nejvyššího soudu v poměru hlasů 5:4.
Jan Campbell na www.srspol.sk v článku „Čas poznání přišel“ upozorňuje, že Trump byl na kandidaturu více méně systematicky připravován již od roku 2008. Trump podle autora představuje jednu ze světových elit. Elita jménem Trump začala nahrazovat zkorumpovanou elitu Clintonových a amerických partajních demokratů, čímž se ovšem nikde nedefinovaný národní zájem USA nezmění.
Ještě ostřeji Trumpa hodnotí ve stati „Proč korporace odkrývají karty“ 16. 11. na www.czechfreepress.cz Dan Niel: „Projevy mu napsal tým poradců a sám na velkého lumena zrovna nevypadá. Chování bezpochyby pochytil od sousedovic řeznického psa. Sympatie si u normálních lidí za dolary nepořídí. Přes tohle všechno si ho Američané zvolili za prezidenta. Buďto jeho protikandidát byl ještě příšernější nebo to tak bylo naplánováno. Nebo platí obé dohromady? Tedy, že protikandidátka byla plánovitě vybrána tak, aby byla co nejodpornější? Když každý den vyhlašuje válku Rusku, když s ledovým klidem nechá vyvraždit všechny, kteří kolem manželů Clintonových jen prošli
a nějak se o ně zajímali (podle jiných serverů zemřelo za podivných okolností okolo Clintonových 81 osob), když jejím hlavním hobby je zakládání teroristických uskupení, které pak vybavuje potřebnými zbraněmi, tak takového člověka nelze nazvat jinak než odpornou zrůdou.
Tím „menším zlem“ je tedy miliardář a čistokrevný oligarcha Donald Trump, který se do politiky dříve nehrnul. Po celou předchozí dobu stavěl hotely, provozoval kasina, vymýšlel deskové hry a destiloval vodku, ale politika ho nezajímala. Tato politická absence byla v kampani jeho hlavní devízou, která mu usnadnila
a vůbec umožnila zkritizovat vše, co se za 25 let v Americe událo. Oprávněná kritika všech předešlých administrativ USA proklestila „menšímu zlu“ cestu do Bílého domu.“
Autor také připomíná, že podobné scénáře s dosazováním oligarchů se v poslední době opakují. Jmenuje
v této souvislosti českého ministra financí, prezidenty Slovenska a Ukrajiny i bývalého italského premiéra Berlusconiho, podle jeho slov „zkušební balónek přímé nadvlády oligarchie nad občany“.
Hrozí USA „barevná revoluce“?
Po vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách zavládlo v 25 městech USA pouliční násilí. Demonstrace tisíců Trumpových odpůrců ve velkých městech a státech, kde získala většinu Clintonová, vyústily v blokování dopravy, házení různých předmětů na policisty a v rozbíjení výloh. Nejvyhrocenější situace vznikla v Kalifornii, kde se aktivizují zastánci odtržení od USA. Podobná kampaň by měla začít i v Texasu.
Protesty šíří zejména skupina MoveOn, která organizovala již narušování Trumpových předvolebních mítinků. Za MoveOn stojí nadace Open Society Foundations, celosvětově proslulá nejvlivnější neziskovka miliardáře Sorose. O této nadaci je známo, že se výrazně podílela i na kampaních vůči českému prezidentu Zemanovi.
„Soros se evidentně naštval a aktivoval dlouho připravované skupiny dílem placených a dílem zblblých neziskovek, studentů a tzv. osobností. (Ovlivněných propagandou ze stejných zdrojů. Demonstrace v hlavním městě se například účastnila volička Hillary Lady Gaga, vskutku „reprezentativní“ osobnost - pozn. ij). Vsadím se, že v USA se budou za chvíli nosit placky „Trump není můj prezident“. Přibližně 1 500 studentů a učitelů povstalo na Berkeley High School. Zajímavá je i diskuse pod článkem na www.breitbart.com/california. Američtí občané jsou si dobře vědomi toho, že za oponou tahá za provázky Soros,“ komentoval dění
v USA www.zvedavec.org.
Mnohé nasvědčuje tomu, že zuří boj mezi různými skupinami amerického i globalizovaného velkokapitálu. Kam až může zajít, ukáže sice až budoucnost, ale jedno lze říci již dnes: nepomůže nijak americkým pracujícím.

Příprava příštích voleb prezidenta ČR
Divadlo rozehrané českou pravicí kolem státních vyznamenání 28. října nelze hodnotit jinak než jako další pokus diskreditovat českého prezidenta a chystat pozice pro druhou přímou volbu prezidenta ČR plánovanou na leden 2018. Není jistě náhodné, že pár dní po protizemanovské demonstraci ohlásil svou prezidentskou kandidaturu její moderátor, podnikatel Michal Horáček.
Kdysi to byl úspěšný textař písní Petra Hapky, mj. pro Hanu Hegerovou, ale také před rokem 1989 černý bookmaker na dostihovém závodišti v Chuchli, a především „disident“.
V létě 1989 založil s Kocábem tzv. občanskou iniciativu MOST, která asistovala při jednáních Adamcovy vlády s havlisty a připravovala půdu pro prezidentskou volbu Václava Havla. V roce 1990 založil se třemi společníky sázkovou společnost Fortuna, kde byl do jejího prodeje investiční společnosti Penta v roce 2004 předsedou představenstva. Firma vykazovala mnohamiliardový roční obrat. Po prodeji Fortuny se věnoval produkci hudebních alb a knih.
Dan Niel ve výše citovaném příspěvku z 16. 11. na www.czechfreepress.cz o Horáčkovi píše: „Slovo „oligarcha“ se mi nechce k této osobě přiřadit, ale dejme tomu, že je to něco jako „oligarchický odpad“, který k bohatství přišel podobně jako Babiš a Kiska, tedy hodně špinavým a nemorálním způsobem.“
Přítel sudetských Němců, lidovecký ministr kultury Herman připravil se svým strýcem Bradym pro zinscenovanou frašku noty falešné jako oni sami. Nic v jejich divadelním představení nebyla pravda, ale o tu ani organizátorům nešlo. Důležité bylo dštít síru na prezidenta Zemana
a potažmo i na zahraniční politiku české vlády ve vztahu k ČLR.
V jiné zemi a v jiné vládě by asi pan Herman doministroval. Přijmout dalajlámu v ministerské kanceláři, když i Obama se s ním scházel vždy jen neoficiálně, bylo záměrným narušením linie české vlády. Exministr a bývalý velvyslanec v Kyjevě a Moskvě Jaroslav Bašta v komentáři nazvaném „Hermanovi »milí krajané« mu dobře napovídají“ (Prvnizpravy.cz Parlamentních listů 7. 11.) napsal: „Existuje specifická skupina šachových zahájení, kterým se říká gambity. V nich se kvůli získání poziční výhody obětuje pěšec. To mi vytanulo na mysli, když jsem sledoval zvláštní přístup zástupců lidovců v české vládě k naší zahraniční politice. V jejich pojetí je tím gambitovým pěšcem Česká republika, resp. její ekonomické zájmy, které obětovali, aby si někdo jiný (nejspíše Německo) udrželo ve vztahu k Číně trvalou poziční výhodu. Boj se vede o to, zda budeme svůj export na nové trhy rozvíjet samostatně nebo v rámci podřízených (postaru koloniálních) vztahů s naším velkým sousedem…
Osoba Michala Horáčka má vskutku symbolický rozměr: hazardní hráč kandiduje na prezidenta v době, kdy světový ekonomický systém získal právem označení kasinový kapitalismus. To zní jako souznění s dobou.“
Myslím, že zkušený politik udeřil hřebík na hlavičku. I diskreditace prezidenta Zemana je součástí stejného boje. Vinou jeho režisérů a scénáristů ovšem nabývá komediálních forem. Musel jsem se smát, když jsem sledoval v televizním přenosu z demonstrace 28. 10. nářek lidoveckých a jim spřízněných politiků, rektorů mnohých universit i některých duchovních, například biskupa Malého, že nemohou přijít na Hrad k slavnostnímu předávání státních vyznamenání, protože by to byla urážka pana Bradyho, a souběžně
s tím přebíral Řád Bílého lva z rukou prezidenta na Hradě pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka.
Nebylo to jistě od české pravice první ani poslední divadlo. Pokud budou jeho autoři i nadále tak ubozí, máme se věru na co těšit.
Ilja Jihlavský

Informace z konference „Společně proti nacionalismu a fašismu“
V sobotu 22. října 2016 jsem se jako člen MLOKU účastnil této konference. Vzhledem k tomu, že MLOK nebyl spolupořadatel této konference, vystupoval jsem v diskusi za sebe. Jak mnozí víte, již při odpovědi na prvou informaci o přípravě této konference jsem vyjádřil souhlas, aby se MLOK na její organizaci a přípravě spolupodílel.
Průběh této konference a „Stanovisko“ účastníků konference potvrdily, že jsem učinil správně při podpoře této konference.
Všechna vystoupení jednotlivých spoluorganizátorů hlásících se k marxismu, byla věcná a konkrétní, byť jsem se s některými názory plně neztotožňoval či nesouhlasil (viz níže). Původní určité pochyby plynoucí z prohlížení webových stránek některých účastnících se organizací, kde jsou i značné rozdíly v pojetí marxismu-leninismu (což byl současně můj důležitý motiv k účasti) se rozplynuly v procesu celého jednání.
Nejkvalitnější a systémově propracovaný výklad aktuálního chápání nacionalismu a fašismu, měl referující za SMKČ. Mezi důležité zejména z hlediska četnosti členů organizací, bylo i seznámení se s písemným vystoupením zástupce OSČMS a VZDORU. Obsahově se vzájemně doplňovali v duchu dohodnutých témat vystoupení. To, co jsem nejvíce uvítal, bylo, že přes specifika svých ideových postojů se shodli na tom podstatném, že je nutná spolupráce a součinnost v aktivitách všech účastněných, převážně organizací hlásících se k marxismu-leninismu z řad mladých lidí. To zaznělo i ve stanovisku - budou se vzájemně informovat o aktivitách nacionalistů, fašistů a o svých agitačních, propagačních i politických krocích proti nim. K tomu současně uvedli řadu konkrétních opatření.
Zejména oceňuji úroveň a schopnost pověřeného zástupce SMKČ najít společné přístupy v duchu M-L a získat pro ně přítomné na konferenci.
Osobně jsem se aktivně zapojil do diskuse nejen k hlavním tématům, ale i k jednotlivým názorům, zvláště v problematice migrace v duchu, který znáte z mých vystoupení či písemných stanovisek v našich vzájemných diskusích. Vzájemně jsme se trpělivě vyslechli. Mimo jiné jsem zdůraznil, že za významné považuji, jak kdo chápe sociálně třídní složení migrantů, když není o nich dostatek poznatků vzhledem k rozsáhlému živelnému pohybu takové masy lidí. Lidí s odlišnými tradicemi (středověké hodnoty) a vzděláním a také schopností adaptace, tedy zdroje snadno zneužívaných sil ve prospěch kapitalismu nejen v USA a EU, tedy těch, co je válečně deptají a poté pozvali bez ohledu na možné reálné důsledky pro stávající námezdně pracující. Že nelze vyloučit, že mohou být důležitým zdrojem doplnění vojsk. Shoda byla, že jediné reálné řešení je schopen přinést socialismus.
Závěr
1. Považuji za důležité a objektivně potřebné prohloubit spolupráci se SMKČ, byť se někomu jeví, že jde o početně malou organizaci mladých („uzavřených do sebe“) s příliš radikálními až s „nepřijatelnou“ kritikou formy renesance KSČM, v kterou mnozí z nich nevěří.
2. Doporučuji uskutečnit setkání alespoň pěti zástupců MLOKU a SMKČ k upřesnění si obsahu a rozsahu vzájemné spolupráce (podpora a účast na podobných konferencích) při respektování vlastních specifik činnosti. Dopředu dohodnut obsah a rozsah jednotlivých bodů (co máme společné, v čem se odlišujeme, jak dále společně působit) a poté na jednání pléna provést odsouhlasení výsledku dohody.                                          Rudolf Košťál


„NĚKDO TO RÁD HORKÉ“
Bohyně Afrodita a další ohrožení míru ve východním Středomoří mají stejné místo narození: Kypr
Pokrokový svět zatajil dech, když v létě 1974 turecká armáda v rámci plánů Attila 1 a 2 realizovala obsazení severní části ostrova (cca 40 % území). V posledních desetiletích se v našich zeměpisných šířkách mluví o Kypru pouze v době plánování letní dovolené. Kyperský problém probleskl masmédii v době tzv. plánu Anán, jehož cílem bylo vytvořit na Kypru dva státy pod kontrolou zainteresovaných velmocí (analýzou plánu i historických souvislostí se zabývá kniha: Svoboda si žádá odhodlání a odvahu. Orego 2004). Kyperský lid se v referendu (31. 5. 2004) vyslovil proti této chytristice ušité na míru velmocenským snahám Turecka, Británie, ale také Řecka, USA a Izraele. Následně v květnu 2004 byla Kyperská republika přijata do EU.
Dnes je Kypr opět v geopolitickém zájmu velmocí regionálních i globálních. Proč Kypr a proč právě dnes? Básník Odysseas Elytis připodobnil Kypr k šedozelenému listu hozenému do moře, jiní jej přirovnávají
k nepotopitelné letadlové lodi. Skutečně, Kypr se nachází ve strategickém bodě východního Středomoří. Je odsud kousek do Turecka, Sýrie, ale také Libanonu, Izraele, Egypta. Naopak ze západního Kypru není daleko do jižního Egejského moře. Kypr byl vždycky významným hráčem na mezinárodní mocenské šachovnici,
a to již od doby bronzové. Pro ilustraci např. velmoci a některé ručící země nedovolily na Kypru instalovat ruský protiletecký obranný systém S-300, protože jeho rakety by v pohodě zasáhly nejenom Turecko, ale také třeba Izrael. Tato obranná zbraň by posílila suverenitu ostrova. Krom nepřehlédnutelné geografické výhody byla kolem Kypru potvrzena ložiska zemního plynu.
Kyperský problém je tak spletitý, že se dostal i do řecké anekdoty: „My máme se ženou kompetence dokonale rozdělené: já mám ty důležité
a komplikované problémy a manželce nechávám všechny ostatní prkotiny. Já mám pod kontrolou kyperský problém.“
Turecká okupace zasadila ránu kyperské populaci, když v severní části bylo prakticky uvězněno turecky mluvící obyvatelstvo, majetek řecky mluvících Kypřanů byl vyvlastněn
a majitelé museli utéct. V roce 1983 vyhlásil severní Kypr samostatnost (Turecká severokyperská republika), ale tento novotvar oficiálně uznalo pouze Turecko a prakticky se jedná
o území spravované z Ankary. Turecko severní Kypr dosidluje vlastním obyvatelstvem. Životní i kulturní úroveň v této části ostrova je velmi nízká. Jižní část ostrova je osídlena řecky mluvící populací. Mnoho Kypřanů bylo zabito v bojích v létě 1974, desítky tisíc odešlo do zahraničí (hlavně do zemí východního bloku, Řecka a Británie). Jižní část ostrova, tedy Kyperská republika, v roce 2008 vstoupila do eurozóny a než se nadála, bylo nad Kyprem vyhlášeno memorandum, zmraženy úspory obyvatel a kyperská ekonomika se stala plně závislou na ekonomice silných zemí EU. Velká Británie, která je vedle Řecka a Turecka ručící velmocí, okupuje zhruba 7 % území, může využívat kyperských výsostných vod a udržuje na Kypru překladatelské centrum své rozvědky. Britské aktivity na Kypru reprezentují jednu
z největších základen jedné země na území druhé.
Dnes, kdy se situace ve světě komplikuje v důsledku zostřující se krize kapitalismu, se stal Kypr jedním
z klíčů dveří vedoucích k rozdělování a rozdělení světa. V současnosti probíhají rozhovory kyperské a turecké politické reprezentace za přizvukování a tlaků velmocí i jejich různých uskupení. Rozhoduje se nejenom
o vlivu jednotlivých velmocí a jejich uskupení v této části Středomoří, ale také o tom, jak budou rozparcelovány ekonomické zóny ve vodách okolo Kypru. Zájemci jsou okolní země, které coby lokální kapitalistické mocnosti rozhodně neplánují využívat zdroje přírodního bohatství ve prospěch lidu, ale naopak je rozdělí monopolům ke komerčnímu využívání. Společnosti, kterým se sbíhají sliny na zemní plyn východostředomořského bazénu, jsou mimo jinými DELEK, EXXON MOBIL-QATAR PETROLEUM, ENI-TOTAL, STATOIL and CAIRN-DELEK-AVNER. Tlačí na vlády zemí, ve kterých podnikají, aby byla tato otázka rozdělení tzv. těžních parcel okolo Kypru rychle vyřešena.
Stejně jako v jiných případech
i v případě kyperského problému jsou postupně opouštěny snahy řešit primární problémy, je ignorována podstata a příčiny. Bylo opuštěno od řešení otázky turecké okupace severní části ostrova a problém je prezentován jako otázka národnostní, která vyplývá z existence dvou různých národností na ostrově. Zřejmé jsou záměry Turecka, jehož reprezentace chápe Kypr jako součást svého historického území. Nedávno se premiér Erdogan vyjádřil v tom smyslu, že případná federace na ostrově bude následníkem Severokyperského tureckého státu. Podobně se Turecko odmítá vzdát stále okupované oblasti Morfou nebo přistoupit na existenci státu, kde by Turecko nebylo jednou z ručících velmocí.
Současné snahy se soustřeďují na vytvoření federace dvou států, kdy by existovaly dvě vlády, zastřešené nějakou federální reprezentací. To představuje řešení jenom na první pohled. Federace dvou států naopak ještě prohloubí existující rozpory. Dále nejsou řešeny takové problémy, jakými je např. přítomnost tureckých okupačních vojsk, problém přítomnosti britské vojenské síly, otázka návratu uprchlíků a majetků, které po nich zůstaly v severní části ostrova. Otázkou je, jak prakticky bude vypadat mezinárodní politika státu, jehož severní část je napojena na Turecko, zatímco jižní část patří do EU? Přirozeně EU považuje vytvoření federace za velmi výhodné. Takové uspořádání by posílilo její geopolitické pozice v oblasti, okamžitě by klesla cena pracovní síly na Kypru. Naopak turecká buržoazie o tom nechce ani slyšet. Je třeba připomenout, že Turecko již od 60. let usilovalo a nadále prosazuje zřízení dvou států na ostrově. I řecká buržoazie se prostřednictvím své vlády aktivně účastní debat a kyperský problém využívá coby kartu, kterou je možné zahrát pro posílení vlastní mocenské pozice ve východním Středomoří nebo jako závaží při řešení svých ekonomických problémů.
Zde je třeba zvážit názor kyperského AKELu, který vytvoření federace podporuje a je ochotný k velkým ústupkům, aniž by docenil nebezpečí, které vytvoření federace skrývá v případě, že problém bude nadále chápán jako problém lokální a pouze národnostní a rozhodování o vytvoření státu(ů) bude ponecháno v rukou velmocí zainteresovaných geopoliticky a ekonomicky. Na podobných pozicích stojí i ostatní proevropské buržoazní síly na Kypru. Naopak proti federaci jsou nacionalistické síly. Bohužel na ostrově neexistuje politický subjekt, který by problém posuzoval třídně, tedy z hlediska pracujících, ať už se hlásí k turecké nebo řecko-kyperské národnosti.
Vytvoření federace na Kypru situaci na Předním východě spíše dál zkomplikuje a prohloubí geopolitické a kapitalistické rozpory. Může se rychle stát dalším ohniskem konfliktu v již tak velmi rozjitřené oblasti.
Domnívám se, že je třeba požadovat nejprve odchod všech okupačních a cizích sil z ostrova, následně vytvořit jednotný stát, ve kterém by byl pohyb obyvatelstva volný, stát, který by zaručoval vzdělání v turečtině i řečtině, ale hlavně by byl mimo jakéhokoli kapitalistického uskupení. V případě, že Kypr zůstane součástí sporů kapitalistických geopolitických a ekonomických zájmů, kyperský lid nemůže počítat s mírovým rozvojem své krásné země.
Věra Klontza-Jaklová

KSČM pro represi odpůrců kapitalismu
Za předmnichovské republiky bylo mnoho komunistů vězněno, soudně popotahováno, pokutováno nebo dohnáno k emigraci na základě „zákona na ochranu republiky“. I v obnoveném kapitalismu po r. 1989 jsme se setkali se soudními procesy proti komunistům, ať už na základě jejich činnosti z období budování socialismu anebo za výroky z doby polistopadové. Je proto poněkud překvapivé, že právě poslanci KSČM se postavili do čela úsilí o obnovu „zákona proti hanobení prezidenta republiky“. Tedy zákona, který se může stát skvělým prostředkem k perzekuci mnoha kritiků současného režimu a odpůrců kapitalismu zvláště.
Návrh zákona podpořili všichni poslanci KSČM kromě Dolejše, Markové, Bebarové-Rujbrové, Šenfelda, Vondráška a Vostré, tedy
27 z 33 poslanců této strany. Mezi nimi paradoxně i ti, kteří zastávají nejbojovnější, nejradikálnější pozice z poslaneckého klubu (a lze říci, že z celé sněmovny) a někteří už sami politické perzekuci čelili. Předkladatel návrhu Zdeněk Ondráček v únoru 1990 vystoupil z KSČ a do KSČM vstoupil až v roce 2012, mezitím dělal kariéru v policejních sborech, neboli dal přednost kapitalistickému státu před komunistickou stranou. Zjevně ne naposledy.
Většina poslaneckého klubu si zřejmě neuvědomuje, že jejich strana není u moci a prezident že není jejím členem. Pakliže je vedení strany se současným prezidentem v mnoha ohledech ve shodě (často velmi pochybné), vůbec to neznamená, že tomu tak musí být navždy. Po případném nástupu otevřeně pravicového, antikomunisticky a asociálně orientovaného prezidenta se budou politici KSČM divit, pokud se odváží ho kritizovat a skončí před soudem na základě zákona, který sami prosadili. (Tedy za předpokladu, že ho prosadí. Doufejme, že ne.)
V kapitalismu považuji za naprosto reakční a nevhodné jakékoli zákony posilující represi za politickou činnost, tzn. i za „hanobení prezidenta“. Něco takového by neměli pokrokoví lidé podporovat. Netěší mě, že má prezident naší vlasti nízkou úctu a podporu lidu, na druhou stranu to chápu a může si za to z velké části sám. Spíše mě mrzí, že odpor proti prezidentu buržoazního státu se nerovná odporu proti tomuto státu jako takovému, proti jeho politickému zřízení, společenskoekonomické formaci. Naopak, většina z těch, kdo dnes proti M. Zemanovi povykují, hledají své vzory v takových antidemokratických despociích, jakými jsou USA (s volební komedií se dvěma stejnými stranami) nebo zfašizovaná, občanskou válkou zmítaná Ukrajina.
Mnozí lidé, považující se za komunisty, vidí v prezidentu Zemanovi bezmála svůj vzor. Snad i proto, že oproti svým předchůdcům Havlovi a Klausovi omezil protisocialistickou rétoriku a snaží se „zavděčit všem“ (což se mu příliš nedaří, zato sjednocuje různé odstíny fašistů s částí komunistů). Principiální odpůrce kapitalismu by však na základě „zákona proti hanobení prezidenta“ mohl jít „sedět“ velmi snadno. Mohl by např. upozornit na to, jak Zeman mystifikoval (lhal) v Čs. televizi v srpnu 1989 o „katastrofální“ hospodářské a kulturní situaci v ČSSR a přispěl tím k posílení nespokojenosti, jak se účastnil obnovy kapitalismu v listopadu 1989 a po něm, jak stál ve vysokých politických funkcích po dobu všech pochybných restitucí a privatizací, při rozbití a devastaci našeho národního hospodářství, při rozbíjení Československa a našem zavlékání do NATO (a jeho vojenských agresí) a Evropské unie, při ovládnutí našeho hospodářství zahraničním kapitálem. Pokud nestál přímo v čele těchto procesů, naprosto je podporoval a ani zpětně se proti nim nepostavil, když viděl jejich následky. Jako antikomunista se projevil nesčetněkrát.
Odpůrce kapitalismu může právem označit prezidenta Zemana zaprvé za lháře, zadruhé za zloděje (protože stál a stojí v čele režimu, založeného na rozkradení společenského vlastnictví a aktivně se na tomto procesu podílel), zatřetí za vraha (protože kapitalismus způsobil smrt mnoha lidí, např. umrzlých bezdomovců nebo obětí výrazně narostlé kriminality a M. Zeman kapitalismus plně podporuje a stál v čele jeho obnovy, nemluvě o jeho podpoře imperialistických agresí, znamenajících smrt tisíců nevinných lidí).
To, že KSČM stojí v čele iniciativy k omezování politických svobod v buržoazním, antikomunistickém státě, je dalším z mnoha důkazů, že tato strana to nemyslí s bojem proti kapitalismu a za socialismus vážně. Ostatně, její klesající volební výsledky svědčí o tom, že tak to zřejmě chápe i velká část voličů. KSČM ani jiná strana pro ně nepředstavuje skutečnou alternativu, proto většina k volbám ani nechodí.
A myslím si, že zákon „proti hanobení prezidenta“ by neměl být potřeba ani ve zdravém socialistickém státě. Důležitá nejsou slova, ale činy. Pokud někdo formálně vyjadřuje úctu k představitelům státu a nic pro socialismus nedělá, představuje větší zlo, než poctivý pracovitý dělník, který se jednou kvůli něčemu naštve a řekne někde u piva, že prezident je vůl. Socialismus musí tvrdě bojovat proti ideologické diverzi a kontrarevoluční činnosti všeho druhu, ale právě jen proti činnosti, ne proti nečinnosti a pouhému žvanění. Myslím si, že ve zdravém socialistickém státě se nemohou urážky jeho představitelů setkat se žádnou společenskou podporou, takže nepředstavují velkou hrozbu.
Prokop Haken

Stanovisko účastníků konference „Společně proti nacionalismu a fašismu“
Pořadatelské organizace a účastníci konference považují za velmi důležité, že se jim podařilo sejít se v tomto složení a diskutovat o hrozbách, které jsou neoddělitelnou součástí kapitalistické reality – nacionalismu a fašismu. Už samotné setkání znamená vyjádření konkrétního postoje. Aktuálnost rostoucího nebezpečí nacionalismu a fašismu nejen v českých zemích, ale také v dalších státech mocenských struktur řízených imperialistickým Západem, je však příliš hrozivá na to, abychom jedno setkání považovali za úspěch, za konec našich snah. Naopak, snaha pořadatelů od počátku byla, aby se příprava konference, diskuse a vystoupení na ní staly začátkem a výchozím bodem budoucí akční antifašistické spolupráce.

Z těchto důvodů se účastnické organizace a účastníci konference zavazují k následujícím krokům:
1. Budou se vzájemně informovat o aktivitách nacionalistů, fašistů a svých agitačních, propagačních i politických krocích proti nim.
2. Budou zesíleny agitační, propagační a akční kroky proti všem formám latentního i otevřeného rasismu a šovinismu, pseudopatriotismu, často se kryjícího sociálními a rádoby pokrokovými frázemi. Sílící sociálšovinismus považují účastníci za vědomého či bezděčného pomahače fašistů.
3. Účastníci zastávají názor, že jedna z příčin šíření nacionalismu a fašismu je kolonizace ČR a SR zahraničním kapitálem, ztráta skutečné a části formální suverenity členstvím v NATO, EU a dalších imperialistických organizacích. Z toho důvodu požadujeme vystoupení z těchto struktur, zespolečenštění životních prostředků a nahrazení korupcí a kapitálem prolezlého státního aparátu vládou většiny společnosti za hlavní vlastenecké požadavky dneška.
4. Účastníci považují za hlavní příčinu existence nacionalismu a fašismu kapitalismus v jeho úpadkovém stádiu, který na jedné straně vyčerpal své pokrokové limity, na druhé straně se nechce vzdát své moci a v současnosti neexistuje síla, která by ho svrhla. Považují za jedinou cestu k odstranění těchto součástí kapitalismu jeho revoluční překonání nejen v českých zemích.
5. Účastníci se zavazují ve svých antifašistických aktivitách směřovat k samostatné činnosti proletářských sil, bez spoléhání se na podporu sil buržoazních a maloburžoazních. Dále se budou ve všech svých antifašistických aktivitách prezentovat jako komunisté a budou zdůrazňovat třídní přístup.
6. Antinacionalistické a antifašistické kroky spolupracujících organizací a jednotlivců budou propagovány a šířeny různými informačními kanály všech spolupracovníků.
7. Aby mohla být spolupráce pořadatelských organizací udržována a rozšiřována, bude zřízena společná antifašistická komise, která bude mít na starosti vzájemnou výměnu informací, bude se podle potřeby scházet, diskutovat o aktuálních potřebách antifašistického hnutí a iniciovat jako prostředník organizací konkrétní kroky. Jejími členy mohou být i dva zástupci účastníků konference, mají-li zájem, a pokud budou ostatní souhlasit.
8. V teorii, publicistice i konkrétních činech spolupracovníků bude prosazována vlastenecká politika, budou podporovány zájmy většiny národů českých zemí, aby bylo jasně zřetelné, jaký je rozdíl mezi nacionalismem, fašismem a skutečným vlastenectvím.
Pohled na výsledky voleb do Státní dumy v Rusku
Situace ve světě i v Rusku je krizová. Za této situace měl prezident Putin pouze dvě volby: buď přimět stranu „Jednotné Rusko“, v jejímž čele stojí, ke konstruktivnímu dialogu, anebo pokračovat v politice, která přivedla Rusko do krizové situace.
Zvolil druhou možnost – pokračování v té politice, která Rusko přivedla do krize. Bylo sečteno pouze 13 % hlasů a již prezident Putin prohlásil: „Nyní je možné s konečnou platností říci, že jsme dosáhli přesvědčivého vítězství.“ Nemusel čekat do 21 hodin, kdy měly být vyhlášeny oficiální výsledky voleb. Proč si to mohl dovolit? Protože jeho pretoriáni sami připravili zfalšované výsledky dávno dopředu. Navíc vedení státu provedlo speciální operaci k ohlupování občanů, aby dosáhlo požadovaný výsledek voleb.
Komunisté průběžně hodnotili zveřejňované výsledky a prováděli paralelní sčítání hlasů.
V den voleb, tedy 18. 9. 2016 v 18 hodin MČ volila v nejlepším případě jedna třetina voličů. K ránu 19. 9. se však objevilo ve výsledcích najednou o 6 - 7 milionů hlasů údajných voličů více. Ten, kdo pozorně sledoval, jak se měnila čísla výsledků, musel zaznamenat, že se zvýšil pouze počet voličů strany „Jednotné Rusko“. U ostatních stran se neměnila.
Došlo k masovému podvodu, vhození volebních lístků pouze jediné strany – „Jednotné Rusko“.
Volby do Státní dumy proběhly ve vyhrocené sociálněekonomické situaci. Rusko je navíc pod zvyšujícím se velkým vnějším tlakem, představovaným sankcemi, agresivním obkličováním základnami NATO i imperialistickými provokacemi.
Parlamentní volby se měly stát (podle představ komunistů) formou širokého celonárodního dialogu.
Zvítězila strana „Jednotné Rusko“. 54 % a 343 poslanců (Státní duma má celkem 450), na druhém místě byla KSRF 13,34 % a 42 poslanců (v minulých volbách 98), na třetím místě LDPR 13,14 % a 39 poslanců a na čtvrtém „Spravedlivé Rusko“ 6,22 % a 23 poslanců.
Voliče ve složité vnitropolitické situaci ovlivňovala vlastenecká vlna, kterou vyvolal návrat Krymu, Sevastopolu i hrdinská obrana Donbasu.
Frakce KSRF ve Státní dumě pracovala usilovně na programu překonání krize. Předložila své návrhy na vytváření státního rozpočtu, na změny v průmyslové a agrární politice, na rozvoj vědy, zdravotnictví, bydlení
a důchodové politiky.
Díky aktivitě a vytrvalosti komunistických poslanců se podařilo se před volbami nakonec prosadit zákony
o průmyslové politice a strategickém plánování. (Což nová Duma pochopitelně zruší.)
Nynější parlamentní volby proběhly v duchu 90. let.
Zóna zločinných aktivit se rozšířila na většinu regionů Ruska. Kromě již zmiňovaných se opakovaly i staré podvody. Do falsifikace voleb byly zataženy miliony občanů. Volby tak přivedly k růstu nedůvěry ke státním zaměstnancům, orgánům ministerstva vnitra, učitelům a lékařům – těm, kdo jsou v trvalém kontaktu
s občany. Tato situace vede k další kriminalizaci společnosti.
Současná moc využila, podobně jako za období vlády Jelcina, Žirinovského pseudovlasteneckou LDPR (Liberálně demokratická strana Ruska) k uloupení hlasů voličů opozice.
V roce 2011 protestoval lid proti volebním výsledkům strany „Jednotné Rusko“ která získala 49 % hlasů. Od těchto voleb žili Rusové stále hůře. Pokud v roce 2012 rostl HDP o 3,4 %, tak již v roce 2015 minus 3,7 %. Je směšné, že přes tento spád ekonomiky, snížení hodnoty Rublu a životní úrovně, má nyní „Jednotné Rusko“ v Dumě 76 % poslanců.
Putinova oligarchicko-bonapartistická vláda si je však vědoma, že buržoazně demokratické metody nepostačí k udržení její politické moci. Proto již dlouho před volbami vytvořil Putin tzv. Národní gardu.
Vznik tohoto represivního aparátu naprosto otevřeně kritizoval generální tajemník RKDS (Ruské komunistické dělnické strany) Ťulkin: Buržoazní diktatura v Rusku vystupuje na další stupeň posílení svého absolutismu - na stupeň otevřené teroristické diktatury. Tato reakce vlastní záchrany byla vyvolána napjatou situací ve společnosti. Lidé stále více chápou výsledky kapitalizace Ruska. Projevilo se to i tím, že se parlamentních voleb zúčastnilo poprvé méně než 50 % občanů. V zemi došlo ke gigantickému sociálnímu rozvrstvení, vytvoření úzké vrstvy nových vlastníků, podílníků na rozkradení všelidového vlastnictví.
Existuje stále méně důvodů očekávat, že kapitalisté zvýší účinnost ekonomiky a zajistí blahobyt pro občany.
Buržoazní vláda se pokouší utlumit rostoucí nespokojenost lidu odkazy na objektivní těžkosti, na sankce, pátou kolonu, do které zařazují všechny strany a hnutí, které vyjadřují nesouhlas lidu. Celá propagandistická mašinérie a ideologové ruského imperialismu pracují na vytvoření obrazu nepřítele a obrazu prezidenta, kterému vytvářejí aureolu národního vůdce.
Buržoazie se nespokojuje pouze přijímáním nových, protilidových zákonů, které oklešťují demokratické svobody a práva občanů, ale připravuje se na silové potlačení lidových bouří.
Nikdo nepochybuje o tom, že novou Národní gardu vytvořil Putin, jako hlavní politický představitel ruské oligarchicko-bonapartistické vlády,
k realizaci tohoto cíle. Vznik nové 250 tisícové organizace četnictva potvrzuje koneckonců i prohnilost režimu, který již nevěří ani svému represivnímu aparátu, který si sám ke své ochraně po vítězství kontrarevoluce vytvořil.
18. 5. 2016 vystoupil v ruské Státní dumě politický poradce předsedy KSRF V. N. Tětjokin s projevem posuzujícím tento čin, ve kterém uvedl: Vytvoření Národní gardy vyvolalo
v Rusku nejednoznačnou reakci.
K tomu jsou mnohé důvody.
Oficiálně bylo uvedeno, že důvodem pro vznik nového silového uskupení je nezbytnost posílení boje
s terorismem. Neoficiálně se hovoří o tom, že již dávno nazrálá doba reformy ministerstva vnitra. Ministerstvo vnitra se změnilo v super ministerstvo, ve kterém se přes úsilí jeho vedení nedaří vypořádat s neúčinností udržení pořádku, boje s korupcí a s terorismem.
My samozřejmě podporujeme posílení boje s terorismem. KSRF vždy byla a bude stranou, která podporuje zájmy národní bezpečnosti,
a to jak vnější, tak i vnitřní. Je téměř nevyhnutelné, že se Národní garda bude nucena zabývat vytvářením svých vlastních operativních orgánů a postupně se přemění z vojenského uskupení ve speciální službu.
Do Národní gardy je začleňována i ochrana a struktury vydávající licence „Soukromým bezpečnostním a ochranným službám“ a zbrojních pasů. To by však mělo náležet do kompetence občanských nebo komerčních struktur.
Jde o rozsáhlou činnost již jen proto, soukromé bezpečnostní služby mají asi jeden milion příslušníků. Není ovšem jasné, jakou to má všechno souvislost s bojem proti terorismu. Jde o pochybnosti o nutnosti existence takové organizace. Existují však i pochybnosti politické. Uvědomujeme si, že jde o soustředění všech silových struktur země do jedněch rukou. Podle současné ústavy se všichni lidé v uniformách
i tak podřizují pouze prezidentovi. Tato koncentrace neměla v dějinách nikdy pozitivní výsledky. Lze pociťovat, že zákonodárná moc, v porovnání s mocí výkonnou, ztrácí svůj význam. I to může mít v budoucnosti vážné politické následky.
Jsou důvody předpokládat, že vznik Národní gardy je spojen se zhoršující se sociálně ekonomickou situací v zemi. Jakkoli by se režim snažil tuto situaci zastírat, ke zhoršování dochází. Vznikají protestní nálady.
Z toho plyne i úsilí včas vytvořit struktury, schopné potlačit protestní akce. Je pravda, že by bylo lepší předejít vzniku nemoci, než ji pak za drahé peníze léčit. Podle oficiálních údajů živoří pod hranicí chudoby
14 milionů občanů. Podle neoficiálních 20 milionů. Nebylo by lepší postarat se o tyto občany, poskytnout jim zaměstnání a jejich dětem vzdělání? Místo toho je nám předkládáno posilování silových struktur, které budou potlačovat nespokojenost těchto občanů. Nicméně režim nám představuje chudobu jako nějakou skutečnost, která se prostě stala. Prohlašuje, že se ekonomika přizpůsobila krizi. To znamená, že se úroveň bídy a chudoby nesníží. Zejména toto tvrzení potvrzuje, odkud vychází hlavní hrozba pro vnitřní stabilitu státu. Je pochopitelné, že komunisté nemohou nedoceňovat i destabilizující vliv nejrůznějších vnitřních přátel Západu. Ale napětí ve společnosti vyvolává hlavně neúspěšná politika ekonomického bloku vlády. Ale paradoxálně má tyto neúspěchy vyřešit silový blok.

Závěr
Všechno, co se uskutečnilo v Rusku před volbami, v průběhu volební kampaně i volbách samotných indikuje, co všechno oligarchicko-byrokratické uskupení, které v politickém vedení země představuje prezident, Státní duma a vláda, budou dělat po volbách, ve kterých získali ve Státní dumě ústavní většinu.
Budou přijímat nejtvrdší protilidová opatření, a to v období, ve kterém se bude dále prohlubovat sociálně ekonomická krize. Ve volbách v roce 2007 získala strana „Jednotné Rusko“ 45 milionů hlasů, nyní pouze
28 milionů. Nespočetná fakta, včetně změn v silových strukturách potvrzují, že se moc připravuje na potlačování sociálních protestů pracujícího lidu.
Komunistická strana RF se nyní nachází v prostředí vyhroceného politického a ideologického boje. Musí se proto připravit na boj za zájmy pracujících v nejhorších podmínkách, které vznikly po vítězství kontrarevoluce v roce 1991. Vedení KSRF očekává, že ke zvyšování vnitřních i vnějších útoků proti komunistům dojde na sté výročí VŘSR.
Ze strachu o ztrátu naloupeného bohatství bude vláda, představující ruský imperialismus, pokračovat
v likvidaci vlivu komunistů.
Karel Kluz


Den válečných veteránů US a SS v Rakonitz
Musel jsem si zvyknout na výzvy k ochraně naší krásné, bílé vlasti a naší skvělé nadlidské západní kultury proti řízené invazi migrantů, kteří nám vnutí mešity a právo šaría. Smutné je, že takové výlevy vypouštějí z úst a klávesnic počítačů i lidé, kteří si říkají komunisté. Někteří k tomu nezapomínají dodat, že plně podporují vnitřní i zahraniční politiku prezidenta ČR Miloše Zemana, která prý je politikou naší nezávislosti. Jistě, „nezávislosti“ v chomoutu EU, NATO (čti USA) a v přátelství s fašistickým Izraelem a dalšími teroristickými režimy, které jsou trvalou hrozbou míru a překážkou společenského pokroku.
Musel jsem si zvyknout na to, že při výročích osvobození naší vlasti od fašismu nebo při „Dni válečných veteránů“, který k nám byl zavlečen patolízaly „západních demokracií“, je všude plno vojáků v uniformách armády USA, která je považována za našeho jediného a skutečného osvoboditele, zatímco o Rudé armádě se stále častěji a otevřeněji tvrdí, že přišla vystřídat jednu totalitu druhou (a ještě horší). Slýcháme neustále, že Hitler byl tímtéž, co Stalin. Jistě, jen s tím rozdílem, že jeden chtěl náš národ vyhladit a druhý jej před vyhlazením zachránil (v čele států a hnutí popsaných protichůdných tendencí).
Ale že už jsme klesli tak hluboko, že nám nestačí všudypřítomné oslavy vojáků US a oslavujeme už i vojáky SS, tomu jsem ani nechtěl věřit, když jsem viděl na internetu fotogalerii ze „Dne veteránů“ 11. listopadu v Rakonitz, totiž v Rakovníku. Nicméně esesák na čestné stráži na této akci nejen mně připomněl dobu (kterou jsem naštěstí osobně nezažil), kdy před českým názvem města stál německý „Rakonitz“, protože řeč „nadlidí“ byla nadřazena naší. Dnes je v našich městech na různých vývěsních štítech a reklamních poutačích snad více angličtiny než tehdy němčiny, a to bez českého překladu. Nositelé „nového řádu“ z Velkoněmecké říše nařizovali uvést českou verzi nápisů menším písmem pod německou. Nositelé „západních demokratických hodnot“ z USA a EU už o takovou zbytečnost nestojí.
Jenže německá okupace přinesla podstatně horší věci než nadřazení německého jazyka nad český. Je smutné, že se dnes zapomíná na 360 tisíc obětí fašismu z řad československých občanů, že se zapomíná na 140 tisíc padlých sovětských vojáků při osvobozování našeho území, ale žvaní se o „obětech komunismu“ tak intenzivně, že si dnešní školáci a mladí lidé nezřídka myslí, že komunisté stříleli lidi na Kobyliské střelnici a mučili v Pečkově paláci.
Jakýsi hejsek v uniformě SS skutečně stál 11. listopadu v Rakovníku u pamětní desky příslušníků RAF (královského britského letectva, nikoli Frakce rudé armády, bohužel…) v Rakovníku. Stál jako čestná stáž po boku mužů v uniformách dalších zahraničních armád. Naskýtá se otázka, proč ne našich vojáků a proč ne Rudé armády, která měla rozhodující podíl na porážce fašismu na našem území i na celém světě. Ale v tomto případě to bylo lepší, že zde nebyla hanobena čest Československé a Rudé armády v přítomnosti esesáka. Mimochodem, jeho náušnice v uchu nepůsobila příliš autenticky.
Zarážející je, že se pietního aktu účastnili i příslušníci Armády ČR a Policie ČR. Nikdo z přítomných nevyjádřil nesouhlas s účastí esesáka. Ta vyvolala určitou nevoli až na základě fotografií zveřejněných v Rakovnickém deníku. Za pozornost stojí zvláště snímek č. 14 v internetové galerii, kde hovoří předseda Klubu vojenské historie Rakovník Jiří Svoboda v uniformě se zlatými písmeny „US“, vedle kterého stojí onen nechutný mladík v uniformě
s podobnými písmeny, jenže švabachem a znění „SS“.
S ohledem na úlohu a chování okupačních vojsk USA po 2. světové válce je srovnání mezi „US“ a „SS“ zcela namístě. Každopádně, v krátké etapě existence protifašistické koalice bojovala západní vojska po boku SSSR proti hitlerovcům, a ačkoli je dnes úloha RAF tendenčně a účelově zveličována, jejich příslušníci by se museli obracet v hrobech, pokud by viděli stát u své pamětní desky esesáka.
Popisek u fotografie s oficíry US a SS konstatuje, že „Jiří Svoboda, předseda Klubu vojenské historie v Rakovníku, se zastal při pietě prezidenta Miloše Zemana“. Obávám se, že to panu prezidentovi v této souvislosti příliš neprospělo.
Průběh pietního aktu odsoudil dokonce i Český svaz bojovníků za svobodu, zmítaný skandály a vnitřní krizí, jehož předseda plukovník Jaroslav Vodička se neštítil při letošní pietě na hřbitově v Terezíně zaútočit proti „invazi migrantů“, zaprvé zcela mimo téma akce, zadruhé mimořádně neuctivě v místě, kde trpělo a umíralo tolik lidí různých národností, etnických skupin, politických přesvědčení a náboženských vyznání, že právě sem by nanejvýš patřilo vyjádření mezinárodní solidarity
a internacionalismu.
Propříště doporučuji postavit čestnou stráž v uniformách SS 10. června do Liditz. Zájemců o její ztvárnění bude jistě dost, když vidím, kolik zastánců fašistických tendencí demonstruje jak na podporu prezidenta Zemana, tak proti němu.                                       Prokop Haken


Z jednání MLOKu
V sobotu 19. listopadu 2016 se
v Praze konalo plenární zasedání Marxisticko-leninského odborného klubu (MLOK). Jednomyslně zvolilo nové vedení, v jehož čele znovu stanul předseda Václav Čermák.
Zabývalo se situací v KSČM.
Kritizovalo stav Haló novin a vydavatelství Futura, které jsou sice vlastněny KSČM, ale slouží jen likvidátorskému křídlu vedení strany.
IX. sjezd strany neznamenal výraznou změnu k lepšímu, ačkoli bylo prosazeno několik pokrokových rozhodnutí, např. vznik ideologického oddělení, proti kterému část funkcionářů dosud zběsile útočí.
Přetrvává nedůvěra voličů k politickým stranám, přičemž socialismus je znehodnocen jednáním většiny vedení KSČM. Marx-leninské vzdělávání členů není v této straně žádoucí, protože by se stavěli proti současné linii.
Noví členové a dokonce i funkcionáři strany nevědí o ideologii, ale ani o stanovách strany nic.
Vážně hrozí, že se v dohledné době z KSČM stane mimoparlamentní strana.
MLOK rozhodně odmítá nemarxistický tzv. Kladenský program KSČM a požaduje jeho nahrazení skutečně komunistickým.
Jednání rozhodlo o vypracování nového programu KS. K tomuto bodu referovala Věra Klontza-Jaklová. MLOK připraví jednak rozsáhlejší program KS, jednak stručné programové prohlášení. Podstatné je jasně definovat termíny, vysvětlit je a nikoli je nepoužívat, protože „se to lidem nelíbí“. Provést rozbor současného světa, pozice ČR v něm a historické úlohy komunistického hnutí, soustředit se na budování KS a lidové antiimperialistické fronty. Zdůraznila nezbytnost studovat zahraniční materiály a novou marxistickou literaturu, věnovat pozornost mezinárodním setkáním KS.
Obsáhlá diskuse se dotkla ještě několika témat, např. přípravy
41. pražské teoreticko-politické konference k 100. výročí VŘSR, průběhu roztříštěných akcí 17. listopadu nebo problematiky migrační krize.
MLOK bude usilovat o prohloubení spolupráce s mladými komunisty, jak z KSČM, tak ze samostatných mládežnických organizací KSM a SMKČ.
Klub se soustředí na posilování svých regionálních struktur.
Jednání vzalo na vědomí zprávu o hospodaření.
Leopold Vejr

Zneužité výročí Karla IV.
(Dokončení z minulého čísla)
O původu Karla IV.
Když německého profesora Pfitznera tak pohoršovala „slovanská krev“, mluvil z něj nacistický šovinista a nikoli historik. Musel by jinak vědět, že němečtí panovníci se často ženili s českými Přemyslovnami či polskými Piastovnami. O „degeneraci“ německých knížat, vévodů a hrabat ovšem německá historiografie právem mlčí.
Středověk neznal nacionalismus v podobě od 19. století po dnes. Určující byla křesťanská víra. Dynastické sňatky napříč celým křesťanským světem byly běžné a vzhledem k úzké spřízněnosti panujících rodů
i potřebné.
Při čtení Pfitznerova paskvilu o českém králi a císaři se mi vybavilo vítězství Karla IV. v televizní anketě „Největší Čech“ roku 2005 (až na druhý pokus, v prvním hlasování vyhrál Jára Cimrman a organizátoři je zrušili). Reagoval jsem tehdy s nadsázkou „vždyť nebyl ani Čech, ani Karel, ani Čtvrtý“.
Jako český panovník byl Karel I. - číslovka „IV.“ se vztahovala jen k římskému trůnu. Potomek královského páru Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny byl po narození k radosti královny i zemské šlechty pokřtěn jako Václav, zřejmě k uctění památky patrona Čech svatého Václava i matčina otce krále Václava II. - Karlem se stal až po sedmi letech, kdy jej otec odvezl do Francie a při biřmování chlapec dostal jméno svého kmotra, francouzského krále Karla IV. Sličného. A jaký byl rodokmen Karla IV.?
Po otci náležel k rodu Lucemburků spřízněnému s nejvýznamnějšími dynastiemi západní Evropy. Dědeček Jindřich VII. Lucemburský byl první římský král, jenž po více než 60 letech od smrti Fridricha II. Štaufského získal také císařskou korunu
a osobně se vydal ujmout panovnických práv v Itálii, ale zemřel v Pise v srpnu 1313 pravděpodobně na malárii, i když současníci hovořili
i o jedu. Babička Markéta - manželka Jindřicha VII. - pocházela z uměnímilovné rodiny brabantských vévodů
a právě v její linii byl praprapředkem Karla IV. také Karel Veliký. Lucemburci i jako říšská hrabata byli vazaly francouzských králů. Na jejich dvoře se hovořilo francouzsky, pěstovala se tam francouzská kultura, i když
v lucemburském hrabství se mluvilo francouzsky z poloviny. Druhá půlka obyvatel užívala němčinu.
Po matce byl Karel IV. Přemyslovec. Jeho dědem v mateřské větvi byl král Václav II. a bratr Elišky král Václav III. byl Karlův strýc. Ovšem ani tato linie nebyla čistě „slovanská“. Přemyslovská knížata a později králové se nejčastěji ženili s Němkami a občas také s dcerami uherských Arpádovců. Karlovou babičkou byla Guta Habsburská, dcera římského krále Rudolfa I. - původně málo významného hraběte z jihozápadního Německa odvozujícího původ od hradu Habichtsburk, Jestřábího hradu v dnešním Švýcarsku, přemožitele českého krále „železného a zlatého“ Přemysla Otakara II. na Moravském poli 26. srpna 1278. Oba soupeřící panovníci byli tak Karlovými pradědečky. Druhá manželka Přemysla Otakara II. Kunhuta - jedna z Karlových prababiček - pro změnu pocházela z ruského rodu Rurikovců a zároveň byla příbuzná uherských králů.
Souběžně se sňatkem syna Přemysla Otakara II. Václava a dcery Rudolfa I. Habsburského Guty byla sjednána i svatba dcery Přemysla Otakara Anežky a mladšího syna krále Rudolfa stejného jména. Ten zemřel poměrně mlád na pražském královském dvoře, možná otráven na objednávku habsburských příbuzných. Syna Rudolfa a Anežky Jana připravil
o dědictví strýc, římský král Albrecht I. Habsburský, aby zajistil více území a majetků pro vlastní potomky. Jan se po dosažení dospělosti strýci pomstil a podle oficiální habsburské verze jej 1. května 1308 zavraždil, podle jiných zdrojů ho zabil v souboji. Tento Jan „Parricida“ (vrah příbuzných) byl tudíž poloviční Přemyslovec, tím i příbuzný Karla IV. a jeho činem byl uprázdněn římský trůn, na nějž byl posléze zvolen Jindřich Lucemburský.
Jinými slovy, Karel IV. byl Čech i Lucemburk (ani si to ovšem neuvědomil), byl panovník říše, jež byla považována za universalistickou. Myslel a jednal jako hluboce věřící člověk - neodsuzujme jej za to, v jeho době to bylo obvyklé, ale také jej kvůli tomu neglorifikujme, jak činí soudobá buržoazní a katolická propaganda - a v rámci křesťanského universalismu uvažoval dynasticky. Usiloval na prvním místě o moc vlastního rodu obdobně jako jiní panovníci těch časů.
Karel IV. byl neobyčejně vzdělaný (zdaleka ne každý středověký vládce uměl číst a psát), plynně se domluvil pěti jazyky, jimiž byla latina, francouzština, němčina, italština a čeština - i když českou řeč zapomněl po dlouhém pobytu v dětství a mládí na francouzském královském dvoře, v Lucembursku, v Trevíru u strýce arcibiskupa Balduina a posléze v Itálii, kam byl otcem povolán v patnácti letech, aby mu pomohl budovat lucemburskou sekundogenituru v několika italských městech (Lucemburci chápali strategický význam té oblasti pro případná korunovační tažení
do Říma, ale jejich záměr pro odpor Wittelsbachů a italských guelfů ztroskotal). Po návratu do Čech v říjnu 1333 se musel kralevic česky znovu učit.
O panování Karla IV.
Karel IV. si vážil dědictví Přemyslovců a hrdě se hlásil k jejich odkazu. Kabelu z lýčí a lýkové střevíce údajně patřící Přemyslu Oráči učinil součástí českých korunovačních obřadů. Byl také horlivý sběratel svatých ostatků, křesťanský mystik vzdělaný i v mystice orientální a dálně východní. Připomeňme si založení Karlštejna jako hradu svatého grálu, jenž měl vyjadřovat tři úrovně duchovní očisty, rovinu pozemšťanů, očistec a nejvyšší rovinu „Nebeského Jeruzaléma“
s důrazem na kapli pro ostatky svatého Kříže, jež Karel uřízl pod dohledem strýce arcibiskupa v Trevíru
z břevna, na němž byl údajně ukřižován Ježíš Kristus. Hradu pro úschovu říšských korunovačních klenotů, ale i relikvií, mezi nimiž byl údajný zub sv. Jana Křtitele a rámě sv. Anny, ale především posvátné kopí sv. Longina, setníka, který s ním podle legend propíchl Ježíšův bok, aby se přesvědčil o jeho smrti po ukřižování (dnes je uchováváno ve vídeňském Hofburgu).
Rovněž na založení „Karlova“ mostu (původně se mu říkalo „kamenný“ nebo jen „pražský“, Karlovým jménem byl pojmenován až okolo roku 1870) se podepsala mystika či spíše magie čísel. Základní kámen byl položen 9. července 1357 v 5 hodin
31 minut, což vyjadřuje číselnou řadu 135797531, která se dá číst zrcadlově tam i zpět jako „magická past“, která má podle mystiků ochránit objekt před zničením. Pro dokreslení hloubky mystiky pěstované v Praze za císaře Karla - slunce pozorované z věže staroměstské mostecké věže o letním slunovratu vychází za chrámem sv. Víta.
Neštítil se podvodů a zrady
Karel IV. byl zbožný rytíř a zároveň chladný, pragmatický politik, který se neštítil použít k prosazení svých cílů i nečisté metody. Nejmarkantnějším dokladem toho byla Karlova podpora braniborského „Lžiwaldemara“, aby pokořil nenáviděné Wittelsbachy. O co šlo?
Po smrti císaře Jindřicha Lucemburského byl Jan příliš mladý, aby prosadil svou říšskou kandidaturu.
V boji mezi Fridichem Habsburským a Ludvíkem Bavorem Jan proto raději podpořil Wittelsbacha a rozhodujícím způsobem přispěl k jeho vítězství v bitvě u Mühldorfu 1322.
Wittelsbašská dynastie se časem Lucemburkům „odvděčila“ - syn Ludvíka Bavora se oženil s Markétou Tyrolskou (byla to ona „Ošklivá vévodkyně“ z románu Feuchtwangera, která prý ve skutečnosti byla chlípnou kráskou, k jménu Pyskatá přišla údajně kvůli smyslným masitým rtům). Markéta zdědila Tyroly po otci Jindřichu Korutanskému, bývalému manželu starší sestry Elišky Přemyslovny Anny a díky tomu od roku 1306 českému králi. Nejprve ho vyhnali Habsburci a králem byl rok syn Albrechta I. Rudolf zvaný Kaše. Po jeho smrti se Korutanec vrátil, ale velký milovník jídla se ukázal jako neschopný panovník. Většina české šlechty ve spojení s opaty cisterciáckých klášterů proti němu povolala do Čech roku 1310 Lucemburka a Korutanec utekl podruhé, byť dál používal český královský titul. Toho se vzdal, až když Jan Lucemburský
s ním vyjednal sňatek mladšího syna Jana Jindřicha s Markétou.
Ani ne pětiletý chlapec byl poslán do Tyrol. O čtyři roky starší ženy (politicky a dynasticky vhodnou svatbu rodiče uspořádali, když ženichovi bylo osm a nevěstě dvanáct) se pro její sexuální apetit prý bál a štítil. V listopadu 1341 Markéta vyhnala Jana Jindřicha i s českou družinou z Tyrolska, požádala o rozvod kvůli manželově údajné impotenci (ten pak měl ve druhém manželství s Markétou Opavskou tři syny a tři dcery), na schválení rozvodu nečekala a hned si vzala Ludvíka Braniborského.
Císař Ludvík Bavor byl po většinu panování ve sporech s papeži, kteří vůči němu vyhlásili církevní interdikt, po léta neúčinný. Až roku 1346 nový papež Klement VI., rodným jménem Pierre de Rosieres (ve dvacátých letech přítel a učitel mladého Karla v Paříži) hledal proti Bavorovi protikandidáta a napomohl zvolení českého kralevice římským králem. Schylovalo se k válce, obě strany shromažďovaly síly, ale než došlo
k rozhodným bojům, Ludvík Bavor
v říjnu 1347 zemřel na úraz utrpěný při lovu na medvěda.
Syn Ludvíka Bavora se sám nemohl prosadit, neboť hájil svou vládu
v Braniborsku proti nepravému Waldemarovi. Starý braniborský markrabí Waldemar z dynastie Askánců zemřel před 29 lety za pouti do Svaté země. Pro Ludvíka Braniborského
v nejnevhodnější chvíli se objevil starší muž, jenž se za Waldemara vydával. Prý se kál ze svých hříchů
v odloučení poustevníka, ale vrátil se, když se dověděl, že jeho zemi neoprávněně získal Ludvík Braniborský. Karel IV. sestavil vyšetřovací komisi v čele s lucemburským spojencem saským vévodou a ta uznala Waldemara za pravého. Král Karel pomohl i vojensky. Ludvík Braniborský ztratil Berlín a většinu země. Uchýlil se za hradby Frankfurtu nad Odrou.
Ovšem když Karel sňatkem s Annou Falckou v březnu 1349 přetáhl na svou stranu Ludvíkova bratrance rýnského falckraběte, protikandidatury se vzdal hrabě ze Schwarzburku a krátce poté zemřel (někteří současníci to připisovali jedu a podezírali Karla), Ludvík Braniborský uznal Karla za římského krále a ten hodil falešného Waldemara přes palubu. Nechal sestavit novou komisi, jíž předsedal jeden z Wittelsbachů, strýc Karlovy nové manželky. Výrok druhé komise byl opačný než první a označil Waldemara za podvodníka.
Karlův někdejší úhlavní nepřítel Ludvík Braniborský se rázem stal málem nejlepším přítelem. Po smrti bezdětného Ludvíka Braniborského pak Karel IV. získal Branibory. Již po vymření Askánců dostal Jan Lucemburský postupně Horní Lužici a Karel od Ludvíka Braniborského koupil Dolní Lužici. Tak bez rukaviček a skrupulí vládl Karel IV. a používal stejné metody jako jiní nejen středověcí panovníci. Měl se ostatně od koho učit.
Vliv Jana Lucemburského
Když byli nejstaršímu synovi Jana Lucemburského dva roky, otec chlapce odloučil od matky. Někdejší soulad mezi královskými manžely se postupně změnil v nesoulad a otec se obával, že mladý Karel, tehdy vlastně ještě Václav, by se mohl stát žolíkem v rukách nespokojené Elišky a s ní spojené kliky české šlechty. Intrikou druhé kliky v čele s Jindřichem z Lipé uvěřil podezření, že mu hrozí vyhnání, na trůn bude dosazeno královské mimino a jeho matka prohlášena regentkou. Princ byl poté vychováván v odloučení (spíše ve vězení) na královských hradech, nejčastěji na Křivoklátu, a svou matku již nikdy nespatřil. Po svém výše zmíněném návratu do Čech již mohl jen položit květiny na její hrob.
Z antropologických výzkumů profesora Vlčka víme, jak Karel IV. vypadal. Na svou dobu byl nadměrně vysoký, měřil asi 173 cm a měl mohutnou svalnatou postavu atleta. Snadno tak mohl dobře snášet dlouhé cestování v koňském sedle, aspoň v mládí. Naproti tomu neznáme, jak tíživé dětství kralevice ovlivnilo. Nevím o žádném výzkumu psychologa, ale myslím si, že hodně.
Mladý princ se zřejmě chtěl otci co nejvíce podobat. A tak oba byli dobrodruzi - o otci Janovi se soudí, že když vyrazil jako naprostý slepec v bitvě u Kresčaku 26. srpna 1346
v 9. roce tzv. stoleté války proti v té chvíli již vítězícím Angličanům a jeho koně vedli královi služebníci, spáchal vlastně vědomě okázalou sebevraždu. Karlovi v bitvě zraněnému ovšem předtím doporučil bojiště opustit. Při návratu do Čech cestoval nový český král přes území soupeře o římský trůn v přestrojení za obchodníka (asi si přestrojování oblíbil a rovněž později občas krajinami svých nepřátel putoval přestrojen).
Karel byl několikrát cílem vražedných atentátů, například jeho družinu v Itálii 1331 otrávili a on se zachránil díky tomu, že dal před snídaní přednost modlitbě. Když za sporů s otcem ve třicátých letech cestoval přes Uhersko do severní Itálie, aby se dal najmout jako žoldnéř do bojů proti Benátčanům, stal se terčem útoku pirátů. Ukryl se v rybářských sítích a zachránili ho rybáři z jadranského přístavu Senj.
Oba panovníci si oblíbili rytířské turnaje a oba byli ve šraňcích několikrát zraněni. Antropologický výzkum odhalil, že Karlova lebka nese stopy těžkého úrazu utrpěného pravděpodobně v turnaji. Způsobil Karlovo ochrnutí roku 1350. Když se panovník po dlouhém léčení objevil na veřejnosti, dvořané jej nepoznávali. 34letý mladý muž šlachovité a pružné postavy se proměnil ve shrbeného a strhaného muže s kulatými zády, s předkloněným krkem a s hlavou nakloněnou do levé strany.
Otec i syn byli mistry sňatkové diplomacie. Jan Lucemburský provdal sestru na francouzský trůn, mladičkého syna Karla oženil s královou sestřenicí Markétou, zvanou Blanka,
z rodu Valois. Svatební obřad proběhl současně s korunovací Karlovy tety Marie. Jan rovněž dokázal výhodně provdat své dcery. Karel si ani v tom s otcem nezadal. Již jsem se zmínil o vynikajícím tahu, jenž učinil po smrti Blanky z Valois výběrem Anny Falcké.
Když pak ta zemřela v únoru 1353, 37letý král se oženil s tehdy 14letou Annou Svídnickou, původně zaslíbenou synovi Karla a Anny Falcké, jenž však zemřel v prosinci 1351, aniž se dožil druhých narozenin. Dcera svídnického knížete Jindřicha byla vychovávána po jeho smrti na budínském dvoře svého strýce uherského krále Ludvíka I. a byla dědičkou bezdětného svídnicko-jaworského vévody Bolka II. Císař tak získal svým třetím sňatkem nárok na jedno z posledních území Slezska, které dosud nespadalo pod České království.
Po smrti Anny Svídnické (matky syna Václava, později Čtvrtého, a dcery Anežky) při porodu třetího dítěte v červenci 1362 učinil císař další skvělý tah volbou čtvrté manželky Alžběty Pomořanské. Byla to dcera pomořanského vévody Bogislava V. a jeho ženy Alžběty, dcery polského krále Kazimíra I. Velikého. Svou poslední svatbou Karel rozbil v zárodku koalici, kterou proti němu organizoval Rudolf IV. Habsburský a zahrnovala krále Uher, Polska, Dánska a pomořanského vévodu. Urostlá, meče lámající žena, císaři porodila čtyři syny, mezi nimi Zikmunda Lucemburského a Jana Zhořeleckého, a dvě dcery, z nichž starší byla Anna, pozdější anglická královna.
Jan i Karel byli velkými milovníky žen, hrdiny četných romantických dobrodružství a zploditeli několika levobočků. Jan Bauer v citované knize ke Karlovu jubileu nazval jednu kapitolu „Italské dobrodružství aneb Škola válčení a erotiky“. Soudí, že
v tomto směru brzy syn otce překonával. Postrach podvedených manželů, frejířsky se oblékajícího prince Karla, káral i papež.
Brněnský publicista Luboš Y. Koláček šel ještě dál a po volbě „Největšího Čecha“ vydal knihu „Svatý erotik Karel IV. Král Velkého díla“. Spojuje panovníkovo erotomanství s alchymií a magií. Alexej Pludek ve své knize o Karlovi správně poznamenává, že „teprve pozdější zkreslený portrét z něho udělal pobožnůstkáře
a mírotvorce za každou cenu“
.
Omyly Karla IV.
Král a císař Karel jako každý člověk měl své osobní přednosti, ale dopustil se rovněž mnoha omylů. Jedním
z nich byl mírný přístup k rakouskému vévodovi Rudolfu IV. Habsburskému, manželi Karlovy dcery Kateřiny. Ambiciózní mladík chtěl rozšířit své pravomoci a výsady na úkor říše římské a nechal zhotovit falešné listiny, soubor privilegií údajně vydaný antickými císaři Caesarem a Neronem. Římský král a císař nechal dokumenty posoudit odborníky, mezi nimiž byl i Karlův přítel italský humanista Petrarca. Jednoznačně rozpoznali falzifikát a Karel smyšlená privilegia zrušil, ale nijak zetě nepotrestal. Když o sto let později Habsburci znovu získali římský trůn, platnost podvodných dokumentů obnovili
a Habsburská monarchie se o ně opírala až do roku 1918.
Snad největší chybou Karlova života byla až zaslepená láska k nejstaršímu synovi Václavovi. V jakémsi dynastickém opojení a snad i z radosti, že ve 40 letech se konečně dočkal následníka, navzdory tomu, že porušuje vlastní Zlatou bulu, která nepovolovala volbu za života předchůdce, nechal dvouletého kralevice zvolit římským králem. Korunovace dvouletého prince českým králem uskutečněná tři dny před korunovací macechy Alžběty českou královnou měla pak možná nejstaršího syna zabezpečit před nároky potenciálních nevlastních bratrů, ale skončila naprostou fraškou. Jak jedovatě napsal takřka o sto let později pražský kanovník Pavel Žídek, budoucí Václav IV. „prý plakal náramně a zesral oltář sv. Mauricií, když ho korunovali“.
Od pěti let se musel Václav IV. účastnit královských porad, přijímání diplomatů, nejrozličnějších ceremoniálů i cest do říše. Získal sice dobré vzdělání, ale také falešné představy o výkonu moci. Ovlivnilo to nešťastně jeho povahu i pohled na svět. S následky se marně potýkal po celý život, i když objektivně je nutné přiznat, že by ani silnější panovník jako jeho otec sotva úspěšněji vyřešil problémy se soupeřením dvou a později i tří papežů, mravní úpadek katolické církve a hlubokou všeobecnou krizi feudalismu.
I. Trögel

Kim Čong Un odborům
Maršál Kim Čong Un, předseda Korejské strany práce, předseda Komise pro státní záležitosti KLDR a vrchní velitel Korejské lidové armády, zaslal dopis 7. sjezdu Generální federace odborových svazů Koreje (GFTUK), který se konal v Lidovém paláci kultury v Pchjongjangu 25. – 26. října 2016. V dopise mj. uvedl:
Dělnická třída a další členové odborů by neměli ani v nejmenším přehlížet nebo dělat kompromis s protistranickými a nezdravými praktikami všech odstínů, zjištěnými při provádění politiky strany, ale rozhodně je rozbít svými železnými pěstmi.
Odbory by měly vštípit svým členům stranickou myšlenku a linii priority vojenských záležitostí tak, aby upřímně studovali vojenské záležitosti a zůstali ve střehu a připraveni za všech okolností pevně třímat zbraň revoluce v jedné ruce a kladivo třídy ve druhé. Měly by zesílit ideologickou výchovu a ideologický boj, které jsou zaměřeny na rozbíjení reakční ideologické a kulturní infiltrace ze strany imperialistů a jejich následnických sil, aby uchránily své členy před kontaminací kapitalistickým jedem a vedly je všechny k pevnému třímání stanoviska dělnické třídy a žití a práci řádným a revolučním způsobem.
Je důležité, aby budování silné socialistické země komplexně uplatňovalo ducha samostatného rozvoje na prvním místě. Ochraňujíce pevné přesvědčení, že naše vlastní věci jsou nejlepší a naše síla je největší, dělnická třída a další členové odborů by měli přikládat plnou váhu svému bojovnému duchu sebedůvěry, aby odvážně ovlivnili domácí výrobu potřebných materiálů a vybavení a modernizaci technologických procesů výroby a vytvořili nejvyšší standard socialistické civilizace. Se sebeúctou a odvahou, jak se sluší na dělnickou třídu Koreje, by měli vyrábět všechno lépe než ostatní, a tak smést sklon k dovozu a demonstrovat vynalézavost národa a čest země.
Mají-li být silní v možnosti samostatného rozvoje a hrát hlavní roli v éře ekonomiky založené na znalostech, dělnická třída a další členové odborů by měli zvládnout moderní vědu a techniku. Nic není nemožné, když je revoluční duch dělnické třídy spojen s moderní vědou a technikou. Dělnická třída a další členové odborů, s ohledem na stranický záměr připravit všechen lid jako inteligentní pracující, vědecký a technický personál, by měli být zapsáni do systému studia při práci, jako je dálkové vzdělávání, a tvrdě studovat k pozvednutí úrovně svých znalostí moderní vědy a techniky a kulturních vědomostí. Měli by odmítnout tendence spoléhat se pouze na zkušenosti a smýšlet o technologiích jako něčem tajemném, a představit nové vynálezy
a hodnotné technické inovace, což pozitivně přispěje k vědeckému a technologickému rozvoji jejich jednotek a k budování založeném na znalostní ekonomice.
Masové hnutí je mocným prostředkem k dosažení nepřetržitého vzestupu v socialistické výstavbě na síle kolektivních inovací. Odborové organizace by měly organizovat a rychle provádět kampaň socialistického soutěžení, hnutí masové technické inovace, hnutí k vytvoření vzorných soustruhů následujících příklad soustruhu č. 26, hnutí dobrého chování a další masová hnutí, jak to vyžaduje skutečnost, kdy mocná socialistická země je budována na nové úrovni. Tím mohou povzbudit dělnickou třídu a další členy odborů, aby věnovali všechno své nadšení
a moudrost pro budování socialismu. Měly by stanovit ambiciózní cíle pro hnutí, s hlavním důrazem na realizaci strategických úkolů přijatých sedmým sjezdem strany a v odrazu cílů a požadavků mas, a trvale usilovat o jejich dosažení; pak životaschopnost těchto hnutí zcela naplní svou roli.
Dělnická třída a další členové odborů by se měli plně vybavit linií a politikou naší strany nezávislého národního znovusjednocení, a stát v čele boje za její provedení. Měli by aktivně podporovat a povzbuzovat pracující v jižní Koreji v jejich boji za antiamerickou nezávislost, demokratizaci společnosti a jejich právo na existenci, podporovat solidaritu a spolupráci s odborovými organizacemi
v jižní Koreji pod ideály samostatnosti našeho národa, a tím otevírat cestu k nezávislému znovusjednocení.
GFTUK by měla bránit a uplatňovat naši myšlenku a principy zahraniční politiky strany, podporovat pokrokové národy světa v jejich boji za nezávislost, mír a socialismus
a rozvíjet vztahy dobrého sousedství, přátelství a spolupráce s odbory v jiných zemích a mezinárodní odborové organizace, aby se tak rozšířily řady příznivců a sympatizantů s naší revolucí a urychlila věc globální nezávislosti.
Odboroví funkcionáři by se měli plně vybavit pracovními metodami soudruha Kim Čong Ila a aplikovat je v praxi. Měli by se řídit ušlechtilými příklady, které poskytl ve výchově a vedení mas, a to vše dle jeho instrukcí. Měli by sestupovat mezi nižší vrstvy jako rutinní záležitost, mísit se s masami ve své práci a pomáhat jim a vést je vpřed. Měli by odstranit takové zastaralé a zpátečnické metody práce jako pouhé zprostředkování politiky strany níže postaveným organizacím či omezování odborové činnosti na jednání a papírování. Místo toho by měli vždy jít hluboko mezi masy, sami zasévat semena
a sklízet ovoce.
Stranické organizace by měly upřednostňovat odborovou práci
a přikládat jí plnou váhu. Když dělnická třída zdvojnásobí své úsilí
a odborové organizace budou plné elánu, síla našich revolučních řad bude dále posilovat a budou provedeny větší kroky v budování mocného socialistického státu.

O úloze osobností v revolučním hnutí
O úloze osobností v revolučním hnutí pojednávala 40. pražská teoreticko-politická konference (PTPK), kterou pořádal v sobotu 5. listopadu 2016 OV KSČM Praha 1 společně s 11 dalšími obvodními a okresními výbory, Městským výborem KSČM Jirkov, Klubem pokrokové inteligence Olomouc, Komunistickou stranou Československa a Komunistickým svazem mládeže.
Viktor Pázler v úvodu přivítal I. místopředsedu ÚV KSČM Petra Šimůnka, poslance a současně předsedy KV Martu Semelovou a Stanislava Grospiče, poslance Evropského parlamentu Jaromíra Kohlíčka a generálního tajemníka ÚV KSČ Jiřího Vábra. Oproti tomu vedoucí představitelé KSČM Filip, Dolejš a Kováčik se vyjádřili pro Právo, že konferenci nepodporují a nebudou se jí účastnit, poslední z nich dokonce dodal, že o akci „nic neví“, což je ohledně předsedy poslaneckého klubu strany poněkud udivující.
Úvodní referát přednesl Ondřej Kazík. Popsal dialektický vztah mezi masami, hnutím a vůdci. Na historických příkladech ukázal, že na schopnostech revolučních vůdců závisí vyrovnání se s reakcí a rozvoj hnutí. Objektivní přístup k dějinám se nesmí smířit s jejich průběhem jako jediným možným. Nejefektivnější je boj ukázněné organizace, ale v některých případech se naopak pokrokově projevil odpor proti převládajícímu mínění v dělnickém hnutí, např. proti „perestrojce“. Hnutí čelí nejen represím, ale i „měkkým metodám“ svého zneškodnění typu orientace na finance od státu, mezinárodních struktur a neziskových organizací velkokapitálu. Neustále je srovnáván socialismus s fašismem a J. V. Stalin s A. Hitlerem, zatímco namístě je srovnat s Hitlerem a Mussolinim rasistickou a kolonialistickou politiku W. Churchilla. Stalin úspěšně bojoval jak proti německému, tak proti britskému a severoamerickému imperialismu a SSSR čelil až do konce války hrozbě separátního míru namířeného proti první zemi socialismu.
Koreferát Hany Kráčmarové pojednal o životě a díle Klementa Gottwalda, jehož 120. výročí narození připadá na 23. listopadu. Zatímco dnes některé ankety ukazují Gottwalda jako nejhorší osobnost v našich dějinách, současníci včetně odpůrců ho viděli jako velkou osobnost. Jeho zásluhou nepodlehla KSČ po okupaci ČSR a komunistické hnutí jako jediné postavilo reálnou linii boje proti fašismu. Gottwald neustále byl mezi pracujícími, vyjadřoval se stručně
a srozumitelně. Proslul schopností najít kompromis přijatelný pro všechny, což se projevilo např. shodou na Košickém vládním programu, navrženém KSČ. Ačkoli význam Komunistické internacionály a sovětského vedení pro bolševizaci KSČ
a její vítězství byl značný, nebyl Gottwald bezduchým vykonavatelem příkazů z Moskvy. Dokázal bourat starý řád i tvořit nový.
Petr Šimůnek poděkoval komunistickým historikům za jejich práci
a vyjádřil přesvědčení, že komunisté nepochybují o osobnosti Kl. Gottwalda. Vyslovil důraz na obhajobu míru a nutnost podat ruku mladým lidem, aby pracovali pro věc komunismu. Kritizoval nedostatečné zapojení KSČM do mezinárodního komunistického a dělnického hnutí, naopak vyzdvihl vznik ideologického oddělení strany. Zakončil heslem: Hlavu vzhůru, ne ruce!
V diskusi následně vystoupilo dalších 21 řečníků, mezi nimi pamětníci setkání s Kl. Gottwaldem Miloš Jakeš, Milan Matouš a František Kovanda. Vzpomněli, že z Gottwalda čišelo přesvědčení, kterým dokázal lidi získávat. Musíme ovládnout metody, kterými bojoval. Vzpomněli na jeho třídní přístup k řešení problémů, díky kterému získal většinu lidu, stejně jako na jeho důraz na stranické vzdělávání. Nezbytnost odvážné agitace a propagace zdůraznil i Jaromír Kohlíček, Ladislav Šafránek, Vladimír Holiš, Milan Richter a další.
Příklady významných osobností z dějin hnutí, které stály po celý život v jeho čele a získaly si proto zaslouženou úctu a lásku všech pokrokových lidí, uvedli např. Jiří Jeřábek, Jozef Servista, Pavel Degťar, Rudolf Košťál, Vladimír Sedláček, Lukáš Vrobel a jiní. Kromě Marxe, Engelse, Lenina, Stalina a Gottwalda byli vysoce oceněni i Fidel Castro Ruz
a Kim Ir Sen
, zakladatelé socialistické společnosti fungující dodnes. Vystupující rozhodně odmítli deformaci
a vulgarizaci marxismu, provedenou XX. sjezdem KSSS před 60 lety a pomluvy a hanobení Stalina, jehož jméno vyvolává zuřivost i u některých představitelů KSČM. Situace v této straně, jež se zřekla třídního přístupu, neustále proto ztrácí pozice
a nepřitahuje mladé lidi, byla terčem kritiky i dalších přítomných.
Pokud by zde bylo celé vedení strany, slyšelo by, co dělá špatně, uvedla Marta Semelová. V závěru poděkoval Josef Skála autorům nové publikace o Kl. Gottwaldovi, která se na konferenci prodávala a rychle byla vyprodána. Dodal, že za Gottwalda KSČ nikdy nebyla „béčkem“ sociální demokracie a dosáhla naprostého triumfu bez jediného výstřelu. Vyzval k tomu, aby se komunisté chopili témat demokracie a suverenity a radikalizovali jejich obsah.
40. PTPK se stala bezpochyby nejvýznamnějším příspěvkem k 120. výročí narození Kl. Gottwalda. Je smutné, ale nikoli náhodné, že se k odkazu této naší největší osobnosti odmítá přihlásit KSČM jako celek. Sborník vystoupení již tradičně vydá nakladatelství OREGO. Mezi stovkou účastníků nechyběli mladí lidé, ale byli ve výrazné menšině. Stále je patrný nízký zájem komunistické mládeže o teoretické akce i odmítání KSČM mladými komunisty jako strany současného režimu. Linii strany totiž nevytvářejí účastníci PTPK, ale naopak ti představitelé, kteří proti ní plivou v režimních sdělovacích prostředcích.
Leopold Vejr

Pod heslem „Boj – Internacionalismus – Jednota“ a mottem „Kupředu za dosažení současných potřeb pracující třídy, proti chudobě a válkám generovaným kapitalistickým barbarstvím!“ se v jihoafrickém Durbanu konal 17. sjezd Světové odborové federace, kterého se zúčastnil i delegát české organizace SOF Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska Martin Peč z Prostějova. Sjezdu se účastnilo 1200 odborářů ze 111 zemí z pěti kontinentů.
První den sjezd navštívil jihoafrický prezident Jacob Zuma. Akci spoluorganizovala odborová centrála COSATU, jeden z hlavních protagonistů boje proti apartheidu v JAR.
V projevu českého delegáta Martina Peče (OS ČMS) zazněla obecná charakteristika dění, politické a sociální situace v České republice, stejně jako informace o práci OS ČMS v jednotlivých sektorech. Delegát vyzvedl roli Světové odborové federace, její třídní orientaci nezbytnou pro boj za práva pracujících, osvětlil postoje OS ČMS ke strukturám jako EU, Trojka či NATO a poděkoval za solidaritu Světové odborové federace směřovanou pracovníkům v dopravě a horníkům z Bakalova dolu Paskov. Martin Peč rovněž upozornil na situaci odborového hnutí v Česku a na odpor jediných českých třídních odborů OS ČMS k reformistické politice zkorumpovaných bossů a odborářské aristokracie, nesouhlas s politikou „sociálního dialogu“ a ohlupování pracující třídy reformisty. Podobně důrazně pak bylo řečeno, že se OS ČMS nehodlá zapojovat do konkurenčních struktur odborových centrál reformistů jako Evropská levice
a Die Linke, zaměřených proti SOF ve střední Evropě.
„Program SOF a stanoviska regionálního evropského sekretariátu SOF jsou pro nás závazná a odmítáme jakýkoli kompromis s těmi, kteří ve skutečnosti pracují proti zájmům pracujících,“ dodal Martin Peč. Na závěr jménem českých třídních odborů vyjádřil solidaritu obětem válek a vykořisťování a uvedl, že OS ČMS stojí na straně všech, kteří bojují proti imperialismu, fašismu a kapitalismu. Zazněla také slova solidarity na adresu Ukrajiny, Řecka, Kypru, Francie, Brazílie, Venezuely, Kuby, Palestiny, Iráku, Indie, KLDR a dalších zemí. Projev se setkal s velmi kladnou odezvou.
Jednalo se o nejdůležitější akci světového odborového hnutí za posledních pět let. Světová odborová federace je demokratická, moderní, internacionalistická a třídně orientovaná organizace hájící bez kompromisů a dialogu s kapitalisty práva pracujících celého světa.       OSČMS
Prohlášení podpory uvězněným francouzským odborářům
Jménem českých třídních odborů OS ČMS vyjadřujeme solidaritu s našimi francouzskými soudruhy, osmi odboráři z CGT Goodyear v Amiens (FNIC CGT, členská organizace Světové odborové federace), kteří byli uvězněni kvůli tomu, že bránili svá pracovní místa. Podporujeme tyto odboráře v jejich boji jednak u soudu, který proběhne 19. a 20. října v severofrancouzském Amiens, jednak při národní demonstraci 19. října, kdy francouzská pracující třída řekne své NE Hollandově třídní justici a francouzským bossům.
Odboráři nejsou zločinci! Bránit své pracovní místo není zločin!
Bezpráví proti jednomu je bezpráví proti všem!
Sekretariát Odborového svazu Čech, Moravy a Slezska,
členské organizace Světové odborové federace

Zločiny kapitalismu
Počty - lidí v extrémní chudobě: 1,4 miliardy (o 64 milionů víc než v roce 2010)
- lidí s chronickým hladem: 925 milionů (o 110 mil. víc než v roce 1990)
- lidí, kteří nemají bezpečnou, čistou vodu: 783 milionů
- lidí, kteří nemají odpovídající hygienická zařízení: 2,5 miliardy
- negramotných dospělých: 860 milionů (dvě třetiny z nich jsou ženy)
- dětí trpících chronickou podvýživou: 170 milionů
- dětí, které umírají hladem: 2,6 milionu ročně (5 každou minutu)
- dětí, které umírají do 5 let věku: 9 milionů ročně (17 za minutu)
- dětí, které nemají žádnou školu: 69 milionů

Západní pomoc rozvojovým zemím: 134 mld. $
Poměr výše rozvojové pomoci ke splácení dluhů: 1:25
Suma potřebná ke splnění Cílů Milénia OSN: 189 mld. $
Vojenské výdaje USA, Francie a Británie: 837 mld. $ (2011)
Výdaje na záchranné balíčky pro banky a finančníky: 10 000 mld. $ a narůstají

Zdroje: Rozvojový program OSN, UNESCO, WHO, UNICEF, SIPRI, Pax Christi, IMX
Na základě uvedených zdrojů sestavil nejmenovaný britský komunista.
Přeložil Vladimír Sedláček,
20. 10. 2016


upozornění!
Sborník vystoupení
na 40. pražské
teoreticko-politické konferenci
si můžete objednat na:
orego@orego.cz
www.orego.cz
upozornění!