úterý 25. října 2016

Dialog říjen 2016



Bojovat s kapitalismem v duchu revolučního odkazu Klementa Gottwalda!


Solidarita OSČMS

se zaměstnanci Kovosvitu MAS v Sezimově Ústí
Vážení přátelé, vážený pane předsedo,
dovolte, abych Vám a vaším prostřednictvím především vyjádřil jménem Odborového sdružení Čech Moravy a Slezska hlubokou solidaritu všem 770 dělníkům a ostatním zaměstnancům Kovosvitu MAS, kterým firmou nebyly vyplaceny mzdy za měsíc červenec, i Vaší odborové organizaci.Naše odborové sdružení OSČMS je přesvědčeno, že důvod nevyplacení mezd nelze vlastníky firmy či jejím managementem svalovat jen na investiční záměry v Rusku a spojitost s devalvací rublu. Žijeme v tvrdém kapitalismu, práce dělníků a zaměstnanců je v podobě jejich pracovní síly kupována vlastníky firmy k výrobě.

Mzda tedy dělníkůma ostatním zaměstnancům Kovosvitu MAS plně podle právu náleží a nelze ji zadržovat. Chápeme v této souvislosti postup tamějších odborů i zvažování eventuality využití rozvázání pracovního poměru z důvodů zadržování nevyplacené mzdy. Vyjádření ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka ve vztahu zákazu Evropské unie k podpoře této firmy vnímám vysoce alibisticky. Česká vláda by se měla umět postavit aktivně na stranu firem, které se díky neuvážené politice Evropské unie vůči Ruské federaci mohu dostávat do obdobných situací. Zároveň by nad rámec tzv. institutu zaučené mzdy měla umět bezprostředně pomoci zaměstnancům Kovosvitu MAS. Vláda by měla být schopna finančně na dobu určitou firmě pomoci a případně jí pomoci najít jiné odbytiště, zvlášť pokud horlivě obhajuje nesmyslnou protiruskou hysterickou politiku Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu a USA. Přestože OSČMS je součástí mezinárodní Světové odborové federace v České republice, působí naše organizace rovněž v obdobných průmyslových firmách jako je vaše. Proto přijměte prosím naši hlubokou a upřímnou solidaritu a i solidaritu Světové odborové federace.
S bratrským pozdravem
Stanislav Grospič, předseda Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska, člen sekretariátu EURO SOF
Praha 22. srpna 2016
˝
Klement Gottwald a současnost
(23. 11. 1896 – 14. 3. 1953)
Dne 23. listopadu uplyne 120 let od chvíle, kdy v nuzných podmínkách zemědělské a dělnické Hané přišel na svět budoucí generální tajemník a předseda KSČ, předseda vlády
a první československý dělnický prezident Klement Gottwald. Protilidová současná moc ho nenávidí. Souvislostí mezi jeho dílem a současností se nezabývá – považuje ho za reprezentanta „totalitní“ minulosti, vykresluje jím vedený režim v šedivých barvách, jako krvavý a nemoderní. Přitom ani zástupci oficiální historiografie nejsou sto zabývat se osobností K. Gottwalda do té míry, aby sepsali alespoň vědecky se tvářící životopis nejvýznamnějšího československého komunisty 20. století. Zmohli se pouze na několik pamfletů vystavených na neadresných svědectvích, na stereotypech, až vulgárních konstruktech a samozřejmě, jak jsme si v případě buržoazní historiografie současnosti zvykli, bez poznámkového aparátu. Za všechny jmenujme počin autorů Karla Kaplana a Pavla Kosatíka. Druhý jmenovaný chrlí na téma poúnorového vývoje knihy jak na běžícím páse. Samozřejmě s odpovídající „kvalitou“. Ani seriózní historik, který nevybočuje z řady odstínů jediné barvy na paletě dnešního režimního názorového spektra, nemůže brát tento polobulvár vážně.
Žel za 40 let budování socialismu taktéž nevznikla vědecká marxistická monografie o životě a díle prvního dělnického prezidenta, která by snesla ta nejpřísnější kritéria. Ano, řada dílčích a kvalitních prací byla vytvořena, ale omezený čas, nedostatečný historický odstup, ale také obavy revizionismem zmítaného reálného socialismu bránily tomu, aby bylo dílo K. Gottwalda, jeho život ve své celistvosti zhodnocen. Tento fakt se projevoval mimo jiné tím, že se mnohé publikace, dokumentární filmy i filmy běžné zaobíraly Gottwaldovou osobností jen do roku 1948, což vytvářelo či napomáhalo k vytváření nesprávných názorů ve velké části komunistického a dělnického hnutí, s jejichž odlesky se setkáváme dosud.
Současné komunistické a dělnické hnutí, nacházející se ve stádiu organizačního, teoretického a praktického zahnívání, se velikánem, jakým bezpochyby K. Gottwald byl, zabývá zřídkakdy. Když tak činí, belhá ve svých názorech za oficiální buržoazií, vytrhává etapy Gottwaldova působení z kontextu a staví Gottwalda
z počátku 30. let a z 50. let proti Gottwaldovi Lidové fronty, dob okupace a období do Února. Ostatně (nejen) v tomto ohledu má ideologie vládnoucí třídy a jejich souběžci z řad maloměšťáckých socialistů bohaté zkušenosti. Vzpomeňme jen na smyšlený, vykonstruovaný rozpor mladého Marxe se zralým Marxem, Lenina před Říjnovou revolucí, těsně po ní
a v době NEPu, Lenina a Stalina. Levá část současného hnutí zase mnohdy mechanicky srovnává Gottwaldovo působení se současností, volá po bolševizačním sjezdu KSČM, aniž by se pokusila zamyslet se a zhodnotit podmínky, ve kterých žijeme my
a ve kterých působil nejvýznamnější z Karlínských kluků.
Cílem a možnostmi tohoto článku není zacelit díru, která v posouzení, inspiraci a rozboru Gottwaldova působení vězí. Chceme se okusit o malé zamyšlení nad tím, jaká je souvislost mezi dneškem a dobou K. Gottwalda, jaké jsou možnosti poučení pro současnou situaci ze studia období, kdy řídil činnost KSČ.
Předestřeme, že Gottwaldův život, úspěchy jím vedené KSČ jsou ohromnou studnicí inspirace, která však musí být zasazena do nynějšího kontextu. Pokusme se podívat na Klementa Gottwalda v několika rovinách tak, aby nám poučení pro dnešek doslova bilo do očí.
K. Gottwald pocházel z dělnického prostředí. Jeho matka Marie byla chudou zemědělskou dělnicí. Sám se vyučil ve Vídni truhlářem
a jako truhlář pracoval kromě Vídně v Hranicích na Moravě, Lipníku nad Bečvou a v Rousínově. V dělnickém prostředí vyrostl, působil v něm jako funkcionář a pohyboval se zde prakticky až do konce života. Jako dělník myslel a jednal, ale především dokázal v čele své organizace pracovat tak, aby dělnickou třídu vzdělával a vzdělával se od ní, aby ji organizoval a vedl k získání moci pro většinu obyvatel. Je ohromným fetišem, jestliže někteří poctiví lidé staví rovnítko mezi úspěchy KSČ a intelektuální elitou, která s ní byla svázána (V. Vančura, V. Nezval, J. Seifert,
I. Olbracht, M. Majerová, Z. Nejedlý, I. Sekanina, B. Václavek, E. Urx
a mnozí další). Ano, její význam byl značný, potřebný, ale základem úspěchu KSČ byla její dělnická podstata, vysoká kvalita členstva po teoretické, praktické a organizační stránce, sociální prostředí, které právě intelektuály pozitivně formovalo a znemožňovalo, aby se ze strany stal spolek kavárenských žvanilů.
Také v současnosti je nezbytné, aby nové hnutí, jeho vedení byly ve své podstatě dělnické. Jeho vedoucí představitel, nepochází-li z dělnického prostředí, se v něm musí pohybovat, musí ho znát a být s ním
v neustálém kontaktu, jinak obroste mechem vlivů současného systému. Dokud se jakákoliv strana, která chce být v současných českých zemích komunistickou, v tomto směru nepoučí ze zkušenosti Gottwaldovy KSČ, je možnost jejího úspěchu na poli boje proti současnému systému sražena
k nule. I kdyby se slovně hlásila ke
K. Gottwaldovi sebevíc.
Rodící se nové hnutí dneška musí být postaveno na pevných, silných, statečných skutečných osobnostech. Takovou osobností Klement Gottwald byl od útlého dětství. Projevovalo se to například tím, když jako méně než desetiletý vytáhl tonoucího kamaráda z řeky Hané, jeho dvouletým mlčením v německé škole ve Vídni, čímž revoltoval proti posměškům nad jeho němčinou ze strany učitele. Tehdy se zařekl, že ve škole nepromluví, dokud se německy pořádně nenaučí. Svůj slib dodržel. Sílu své osobnosti prokazoval povyšováním zájmů proletariátu, KSČ nad zájmy osobní a rodinné, nezměrným pracovním vypětím, maximálně pár hodinami spánku denně, skromnými životními poměry, ohromnou pílí bez ohledu na vlastní zdraví. Tak Gottwalda znali jeho spolupracovníci, známí i nepřátelé. Jeho manželka
a dcera trpěly pravidelnými, v určitých obdobích (krize 30. let 20. století) téměř denními prohlídkami prvorepublikové policie v jejich bytě, samotný Gottwald strávil nejednu noc v cele. Doma trávil minimum času
i kvůli politickému vytížení, nakonec musela kvůli bezpečnosti rodina
a později i sám Gottwald emigrovat do SSSR, protože meziválečná „demokracie“ neunesla heslo KSČ při prezidentských volbách v létě 1934 „Ne Masaryk, ale Lenin“. Za to byl nejen na Gottwalda vydán zatykač, který byl zrušen až amnestií nového prezidenta Beneše počátkem roku 1936. Teprve tehdy se Gottwald s rodinou mohli vrátit do Československa.
Vyzrálost osobnosti a jeho statečnost se projevovaly také tím, že šel
v čele každého průvodu, demonstrace či stávky, které se zúčastnil. Chápal to jako povinnost poslance, který zastupoval proletariát. Činil tak i v situaci, kdy četnictvo pravidelně střílelo do nespokojených a hladových lidí, a nevyhýbalo se ani zabíjení žen a dětí (Radotín, Frývaldov). Útoky bodáky a pažbami pušek ze strany ozbrojené moci buržoazního státu proti nespokojeným lidem z řad proletariátu, rolníků i živnostníků se staly „denním chlebem“ hospodářské krize. Když na demonstraci, kterou horníci a jejich ženy protestovali
v červenci 1930 v Horním Litvínově proti propouštění, napadli četníci ženy, bránil je průvod vedoucí Gottwald vlastním tělem, přičemž byl udeřen pažbou pušky do tváře a bodákem bodnut do prsou. Poslanecká imunita mu nebyla nic platná.
Rozhodnost, osobní pevnost se projevily opakovaně také v tom, že v rozhodování Klementa Gottwalda hrál prim cíl, zájmy proletariátu, strany a pravda. Z cesty za ní ho nesvedl žádný buržoazní falešný sentiment, ani kamarádšoft.  (Dokončení na s. 2)
(Dokončení ze s. 1)
Bez ohledu na osobní blízkost zasáhl proti svým známým počátkem roku 1936, když v době jeho nepřítomnosti zakolísala KSČ vedená Janem Švermou a Rudolfem Slánským příliš doprava. Projevilo se to na oslabení pozic obou zmiňovaných. Stejně tak jednal na základě faktů, pravdy a bez ohledu na dlouholetou spolupráci roku 1952, když bylo odhaleno Slánského centrum.
Nové hnutí současnosti musí být budováno na podobně silných osobnostech, jakou byl Gottwald. Je nemožné, aby vyrostlo na slaboších, zbabělcích, nebo lidech, kteří nemají dost odvahy, ale těžko bychom ho též vybudovali na pouhém kamarádíčkování, osobních sektách a sociálně patologických elementech. Až hnutí zesílí, může pomoci obětem tohoto systému z řad ze společnosti vyloučených jedinců, nemůže však na nich stavět.
Klement Gottwald byl rovněž neobyčejně inteligentní a vzdělaný. Nemáme na mysli papírové vzdělání, kterým se tak často operuje dnes. Hovoříme o skutečném poznání, pochopení minulých a současných dějů, porozumění proletariátu a jeho možným spojencům, chápání historické úlohy většiny společnosti, ale také pokrokového odkazu většiny našich národních dějin. Číst se naučil už ve čtyřech letech, v době svého učení a dělnických let byl znám jako vášnivý čtenář, který po úmorné práci dlouho do noci studoval při petrolejce. Toto zapálení pro krásnou a odbornou literaturu mu vydrželo až do smrti. Sám se naučil několika jazykům, v československém meziválečném parlamentu dovedl komunikovat se zástupci všech národností
v jejich jazyce. Studoval klasiky marxismu-leninismu včetně Kapitálu,
z toho velkou část z nich v němčině. Navštěvoval přednášky, divadelní představení a výstavy. Za knihy a kulturní vyžití utratil ve Vídni všechny peníze. Jako funkcionář kladl velký důraz na vzdělávání členů strany
a na kvalitu agitace a propagace. Jako vedoucí ústředního agitačního a propagačního oddělení KSČ, jímž se stal v květnu 1926, položil základ systematického plošného vzdělávání členů strany a zasloužil se o vydání překladů řady děl klasiků. Sám rovněž publikoval, jako redaktor na Slovensku a v Ostravě (1921-1926) musel napsat často několik článků denně. Jeho zájmový rozptyl byl široký - od otázek marxistické teorie, přes historii, domácí a mezinárodní politiku, tělovýchovu, astronomii, darwinismus, náboženství, pedagogické otázky až po kulturu. Jeho spisy jsou toho svědkem.
Gottwaldův důraz na kvalitu členské základy KSČ po teoretické
a praktické stránce se plně projevil po V. sjezdu roku 1929. Krokodýlí slzy tehdejších kritiků, tak podobné těm, kteří i dnes ostouzejí výsledky
a bezprostřední vývoj po této historické události, jako kdyby nechtěly zaschnout na slunci následného úspěšného vývoje. Gottwald, dialektik a důsledný praktik bolševizace, dobře chápal, že základem komunistické strany musí být teoreticky, prakticky a osobnostně vysoce kvalitní člen, který je organizován
v rámci závodních buněk KSČ a je zbaven všech sociálně demokratických nánosů minulosti. Věděl, že jedině z této kvality vyroste kvantita, o kterou se bude moci proletariát opřít při perzekuci buržoazním státem, před ohrožením fašismem, hospodářskou krizí, při boji za socialistickou revoluci.
Nové vedení KSČ reprezentované Gottwaldem proto nepanikařilo, když počet členů strany klesl r. 1929 pod 20 tisíc a volební výsledky z podzimu téhož roku byly výrazně horší než roku 1925. Vědělo, že se jedná o následky chybné Jílkovy politiky, ale také o nutný průvodní jev zbavování se sociálně demokratických stereotypů. Strana, i přes nízký počet členů, zůstala masovou vlivem, což prokázala například Mosteckou stávkou. Počet jejích členů začal postupně růst a vysoká lidská a odborná kvalita členské základny se plně projevila v boji proti fašismu v době Lidové fronty, ale také za okupace,
a následně vyústila v únorové události. Nevidět pupeční šňůru, vedoucí od V. sjezdu přes hrdinný boj proti fašismu až po Únor může jen nepřítel, diletant nebo člověk, který vidět nechce. Jen dvě čísla demonstrující kvalitu členské základny. Za okupace zemřela téměř třetina předválečných členů strany - asi 25 tisíc, vedle nich tisíce členů Komsomolu a dalších proletářských organizací. V roce 1944 odebíralo ilegální Rudé právo 20 tisíc členů, kteří zároveň v době hrůz války a hluboké ilegality platili členské příspěvky.
Obnovující se komunistické a dělnické hnutí současnosti musí vycházet ze systematického plošného vzdělávání všech svých kandidátů
a členů, ze studia a rozvíjení teorie, z její kritické reflexe praxí a naopak. Musí své základy vybudovat na vysoké politické a lidské kvalitě svých členů, v tomto ohledu nesmí dělat kompromisy a brát ohledy, omlouvat do nekonečna individualismus, svévoli
a politická dobrodružství svých členů. Musí s lidmi umět pracovat, formovat je, učit se od nich, naslouchat jim, ale musí být také připraveno sdělovat jim otevřeně pravdu, které se nesmí bát, couvat před ní, lekat se, když ji bude nová strana říkat jako jediná. Nalézat pravdu, ukazovat ji většině národa je přeci jejím posláním. Zaklínat se pozlátkem masovosti organismu skrznaskrz prohnilého jenom proto, že je toto pozlátko tradiční, jsme s ním po generace spjati a neumíme si bez něj představit život ani politiku, znamená dobrovolně se vydávat na cestu vlastního hnití
v této hromadě shnilých brambor. Naším úkolem by mělo být, a tady nám znovu K. Gottwald ukazuje cestu, vytáhnout shnilé brambory z hromady, aby neshnily i ostatní.
Nezapomínejme ani na to, jak vynikajícím byl K. Gottwald praktikem
a taktikem, ale také jak konzistentním ve sledování cíle v budování socialismu byl. Uměl uplatnit obecné zásady marxismu-leninismu na konkrétní podmínky jako nikdo jiný z československých komunistů. Buržoazní historikové proto popisují politiku Gottwaldova vedení jako řetězec nepochopitelných obratů tu doprava, tu doleva. V patách za nimi spěchají revizionisté a oportunisté, případně představitelé maloburžoazních směrů v antikapitalistickém hnutí (trockisté, různé kruhy tzv. reformních komunistů), pro něž je nepochopitelné něco, co bez hlubších znalostí marxismu-leninismu
a dovednosti uplatnit je v konkrétních podmínkách ani pochopit nemohou. V době, kdy buržoazní československý stát pravidelně střílel do dělníků, perzekuoval dělnické hnutí, zavíral jeho představitele do vězení, přijal v červnu 1933 zmocňovací zákon, zpřísnil cenzuru nad opozičním tiskem a zastavoval opakovaně na několik měsíců Rudé právo a další komunistický tisk razili KSČ a Klement Gottwald naprosto správně politiku třída proti třídě a nazývali vedoucí představitele sociální demokracie sociálfašisty. Proč tak činili? Sociální demokracie zasedala ve vládě, její představitelé měli vliv v zemských správách, ve firmách
a na fašizaci země se výrazně podíleli. Přitom ale KSČ nadále prováděla politiku jednotné fronty proletariátu, kdy agitací, propagací a organizačními kroky působila a spolupracovala
s bezpartijními dělníky a zaměstnanci, ale také s řadovými členy jiných stran včetně sociálních demokratů
a národních socialistů. To byl také jeden ze základů pozdější Lidové fronty boje proti fašismu a faktu, že řady těchto lidí po válce vstoupily do KSČ.
Jakmile mrak fašismu pokryl sousední Německo a také v domácí politice sílilo fašistické hnutí, začala Kominterna realizovat politiku Lidové fronty boje proti fašismu. Před hrozbou fašistické okupace KSČ s Gottwaldem v čele jednoznačně dokázala, že rozlišuje mezi buržoazní demokracií a národní suverenitou (byť omezenou) a fašistickým terorem
a okupací, na druhou stranu nikdy nepouštěla ze zřetele svůj strategický cíl – socialistickou revoluci. Zásadami pro úspěšné vyvrcholení politiky Lidové fronty bylo antifašistické vzedmutí mas lidí, jejich sjednocení
v boji proti hlavnímu nepříteli,
v rámci tohoto hnutí předkládání konkrétních komunistických návrhů a působení na řadové občany ve smyslu těchto požadavků.
Do značné míry se tento tlak projevil v zastavení fašizace Československa, v jednotě lidí a v bojovém odhodlání bránit vlast. Přitom KSČ se svým generálním tajemníkem nepouštěla ze zřetele krátkodobé programové cíle, které předkládala, včetně vyřešení příčin národnostních problémů v sociálních a ekonomických podmínkách života různých národností a v kolonizaci Slovenska českým kapitálem. Jen v letech 1937-1938 byly předloženy návrhy na řešení problematiky Slovenska
i německého pohraničí, které šly daleko za hranice buržoazních receptů.
Taktiku Lidové fronty v podstatě
K. Gottwald využil a přepracoval
v taktiku národně osvobozeneckého boje všech odhodlaných vlastenců bez ohledu na stranickou příslušnost. Připravoval se svými spolupracovníky koncepci národně-demokratické revoluce, která měla přerůst v revoluci socialistickou, jež se obrážela v jeho publicistické činnosti, rozhlasovém vysílání, dokumentech strany, ale zejména v Košickém vládním programu, jehož výhradním autorem byla KSČ a v prvé řadě její generální tajemník a pozdější předseda. Tvrdě argumentoval proti těm, kteří volali po okamžité socialistické revoluci, neboť znal důsledky těchto levičáckých pokusů ze Španělska či Jugoslávie. Na druhé straně nespouštěl hledisko socialistické revoluce ze svého zřetele a dbal na to, aby se vládním angažmá KSČ její členové neodtrhli od většiny národů, nezpanštěli, nestali se součástí čachrů a kabinetní politiky buržoazních stran. Touto mistrnou taktikou dosáhl toho, že, jak napsal jeden ze současných komunistických politiků, v únoru 1948 utancoval buržoazii tím způsobem, že sama spáchala harakiri.
V dnešních dnech potřebuje obrozující se hnutí vějíř cílů, od krátkodobých po strategické, ale také schopnost takticky je prosazovat
a navrhovat konkrétní opatření účinná v našich podmínkách. Je nutné opustit nevyřčené, ale o to více platné heslo hnutí (KSČM) je vším, konečný cíl ničím. Je nezbytné opustit politiku neustálého nostalgického zaobírání se minulostí, radikálních hesel o daleké budoucnosti a oportunistických a netřídních přístupů
k současnosti. Musíme být schopní nebát se a nabízet taková řešení, která budou účinná v dnešních poměrech, v mnohém velmi podobných epoše Klementa Gottwalda,
v mnohém však odlišných. Pochopit, že buržoazní demokracie dneška skýtá vlivem imperialistické globalizace mnohem méně demokratických možností než za meziválečné republiky. Přestat hlásat bolševizaci organizace, která je na rozdíl od dob Gottwaldových svým členstvem nedělnická a poloproletářská. Tím spíše, že neexistuje Sovětský svaz ani žádná jiná země, která by nám
v případě potřeby různorodě pomohla. Bolševickou organizaci chtít vybudovat. Vědět, že ani živelné dělnické hnutí v českých zemích na rozdíl od časů K. Gottwalda neexistuje
a je jedním z hlavních aktuálních úkolů ho obnovit.
Velmi úzce souvisí s tvorbou a politikou K. Gottwalda dnešní otázka uprchlictví, imigrace a cizinců, nakupovaných mamutím kapitálem jako levné pracovní síly. Mnozí lidé, kteří se Gottwaldova díla dovolávají, z druhé strany propadli sociálšovinistickému lkaní o nebezpečí islamizace Evropy, o Arabech jako méně schopných a inteligentních lidech,
o hrozbě ztráty suverenity státu, který dávno téměř všechnu suverenitu ztratil. Korunu všemu nasadil prezident Zeman, když o sociálních demokratech řekl, že sice byli vždy internacionalisty, ale pouze pro národy ze stejného kulturního okruhu. Sociální demokraté 19. století, o to více komunisté následně byli důslednými internacionalisty bez výjimky. Důkazem toho budiž činnost Kominterny, její angažmá v Číně, Indočíně, na Blízkém Východě či v Latinské Americe. Klement Gottwald byl hluboce přesvědčený internacionalista, který nepropadl antislovakismu či antigermánství ani v době války. Věděl,
a KSČ v tomto smyslu předkládala konkrétní návrhy, že podmínky života i práva národností prvorepublikového Československa jsou jednou
z příčin jejich politické pomýlenosti. Vlastním životem vyvrátil všechny lži nacionalistů a fašistů o tom, že komunisté nejsou vlastenci. Podporoval práva národů na sebeurčení až do oddělení, ale vždy v kontextu vývoje a pokroku. Za KSČ předkládal návrhy tvrdého postupu proti německým, maďarským, polským a slovenským separatistům, považoval je však za iniciativu zahraniční buržoazie a neschopnosti kapitalistického Československa tyto problémy řešit. Také po válce zdůrazňoval, když docházelo k odsunu Němců, že ne každý Němec byl špatný. Jako důsledný internacionalista prosadil zrovnoprávnění Slováků v poválečné republice, jejich uznání jako svébytného národa a vyvrátil tak teorii čechoslovakismu. Sám na svém zdraví, svým pracovním vypětím a prostřednictvím KSČ a spolupráce se SSSR přinesl největší oběti v boji za svou vlast proti fašismu. S lidmi v okupované zemi hluboce soucítil. Dokonce uvažoval, zda by nebyl užitečnější doma, kde by mohl přímo řídit boj, ale tento nápad byl jeho okolím i sovětským vedení rozhodně odmítnut. Dokázal, co je pravé vlastenectví, antifašismus, a to nikoliv slovy, ale zejména činy. Zároveň ho jednoznačně svým internacionalismem odlišil od šovinismu, nenávisti, nedůvěry
k jiným národům.
Rodící se současné hnutí musí mít tyto zásady na paměti. Pakliže proletář vlivem současné propagandy upadá k nacionalismu a šovinismu, musíme mu trpělivě vysvětlovat chybnost a nepravdivost těchto teorií. Na druhou stranu musíme rozhodně bojovat proti vládnoucímu kapitálu, který si tuto ideologii vetkl do štítu. Je rovněž potřeba vyvarovat se dopadů těchto škodlivých názorů na členstvo organizace.
Za současného stavu hnutí nám je také potřebná železná sekulární víra, kterou Klement Gottwald rovněž oplýval. Jeho dcera Marta vzpomínala na to, že nikdy ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že v Československu začne být budován socialismus. S poznáním Sovětského svazu začal pevně věřit v jeho poslání a přátelství. Ani když v říjnu 1941 pracovníci Kominterny odjížděli z Moskvy do Ufy, aby byli ochráněni před nacisty, kteří postoupili až před Moskvu, nepochyboval o tom, že SSSR válku vyhraje. Vývoj mu dal za pravdu. Právě tato sekulární víra ho a jeho rodinu pomohly přenést přes všechna příkoří a hoře, která jako komunisté museli zažívat.
Pohled na několik rovin osobnosti Klementa Gottwalda nikterak nemá vyvolat dojem, že jeho osobnost nechápeme v její komplexnosti. Naopak, jako ozubená kola do sebe zapadají jednotlivé roviny a tvoří komplexní, pevný, ale zároveň pružný celek dělnické osobnosti, internacionalisty, vlastence a antifašisty, přítele SSSR, který s mrazivým realismem pevně věřil ve vítězství socialismu. Všechny tyto roviny prostupuje jako pojítko dominantní charakteristika prvního dělnického prezidenta: marxisticko-leninský revolucionář. Revoluci studoval a nakonec ji i uvedl v život. Nikdy nezapomínal na to, jaký sociální základ má strana mít
a měl se na pozoru, když se proletariát Československa s KSČ v čele ujal moci, aby strana nezpanštěla. Jeho sebekritika se projevila například na zasedání ÚV KSČ v únoru 1950, kdy hovořil o tom, jak je nezbytné stranu provětrat, později, kdy pranýřoval občasné administrativní metody při kolektivizaci a hovořil o nutnosti systematického přesvědčování rolníků. Třídní podstaty KSČ se týkalo jeho varování před tím, že bychom nikdy neměli zapomínat, z jakých poměrů jsme vzešli, že jsme vzešli z podkroví, byť žijeme nyní např. na Hradě. Kritiku a sebekritiku považoval za klíčové organizační principy komunistické strany.
Věcná kritika a sebekritika musí
i v současnosti být jednou z porodních babiček nového hnutí. Není možné se jí s ohledy na to, abychom někoho náhodou neurazili, vyhýbat. Jednalo by se o smrtící injekci sotva vzniknuvšího zárodku. Rovněž musíme překonat označování konkrétní kritiky za osobní útoky, agresivitu, dogmatismus a sektářství. Skutečným osobním útokům je třeba se vyhnout, stejně jako vulgarismům, které jsou, Leninovými slovy, pouze důkazem nemohoucnosti
a bezideovosti.
Naší charakteristice K. Gottwalda je možné leccos vytknout. Například fakt, že se mnohými rovinami vůbec nezabývala. U jedné z nich tak činíme záměrně. Klement Gottwald byl bezpochyby i vynikajícím státníkem. V současné době však dle našeho názoru není dobré neustále diskutovat o tom, co bude po revoluci, vidět sami sebe jako budoucí státníky, když nemáme vybudovánu ani skutečně komunistickou stranu. Pro nás je nyní aktuální odkaz Gottwaldova revolucionářství v buržoazní první republice, vztažený na současné podmínky. A že k nám dílo Klementa Gottwalda může i dneska inspirativně promlouvat, jsme, jak se neskromně domníváme, právě alespoň částečně dokázali.
Petr Konrád
(Poznámka redakce: Vzhledem
k tomu, že příští dvojčíslo „Dialogu“ vyjde až v prosinci, publikujeme zásadní příspěvek k výročí Klementa Gottwalda a jeho významu pro současnost s předstihem. Může tak být využit mj. i při přípravě ČS ZO KSČM.)

Reformista chce reformovat, „zlepšit“ kapitalismus. To je ale reakční iluze, která v nynějším období vede nevyhnutelně k aktivní účasti na výstavbě kapitalismu se všemi zhoubnými následky pro existenci pracujících.
…nikdy nesmíme opominout masám zdůraznit, že proletářským východiskem z nynější krize je zničení kapitalismu, že jedině tím se pracující lid zbaví nouze a bídy.
Gottwald, K.: Spisy, sv. II, Praha, Svoboda 1951, s. 182, 183


Gorbačov a gorbačovština
Bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov měl ve dnech 16. - 18. září 2016, poprvé po 17 letech, navštívit oficiálně Prahu za účelem účasti na mezinárodní konferenci „Celková bezpečnost po studené válce. Jak řešit nové problémy? Evropská bezpečnost a Rusko“. Na této konferenci, organizované z jeho iniciativy, se měl setkat i s prezidentem M. Zemanem. Na plánovanou návštěvu Prahy však ze zdravotních důvodů nepřijel. Přesto považujeme v dané souvislosti za nutné se ke Gorbačovovi a jeho historické úloze kriticky vyjádřit.
Gorbačov a gorbačovština nejsou jenom produktem XX. sjezdu KSSS, chruščovovského revizionismu, který se zrodil a triumfoval v KSSS po smrti J. V. Stalina. Tento revizionismus, jenž postupně zachvátil většinu komunistických stran nejen socialistického společenství, právě svou formou a podstatou, aniž si to většina členů těchto stran vůbec uvědomovala, směřoval při zneužití a tedy za pomoci KSSS a dalších KS, ke stejnému cíli jako jeho důslední následovníci gorbačovci - k obnovení kapitalismu v SSSR a v dalších východoevropských zemích. Gorbačov a gorbačovci tedy dosáhli v zásadě toho, o co se pokoušel již od 20. let L. D. Trocký a trockisté svými výzvami k antistalinské, fakticky antisovětské, tzv. antibyrokratické revoluci.
Gorbačov a gorbačovština jsou tedy, historicky vzato, produktem
a dědictvím destrukční vlny antileninismu, protistranické a protisovětské opozice těch, kteří usilovali o revanš za Velký říjen a u nás za Únor 1948. Jejich kořeny však sahají nejen do vývoje ve VKS(b), SSSR
a Komunistické internacionály ve 20. a 30. letech minulého století, ale až do II. Internacionály, ke kautskyánství
(centrismu). Podstatou gorbačovštiny tak není a nebylo nic zcela nového. Její hlubší kořeny sahají, jak bylo řečeno, k politickému směru, jenž vznikl v sociálně demokratických stranách II. Internacionály před první světovou válkou a představoval rafinovaně zamaskovaný oportunismus, založený na verbálním deklarování věrnosti marxismu při faktickém podřízení se oportunismu a renegátství. Šlo o snahu zastírat
a smiřovat rozpory a v rámci jednotné strany podřídit revoluční marxisty oportunistům, zrádcům revolučního dělnického hnutí. Z tohoto podhoubí vyrostla gorbačovština.
Pro marxisty je jasné, že podstata společenského vývoje ve 20. století spočívala v konfrontaci mezi nově se rodícím světem socialismu, Sovětským svazem, socialistickými zeměmi a světovým kapitalismem. Tato konfrontace se projevila nejen intervencí imperialistických mocností proti rodícímu se sovětskému Rusku, ale zejména napadením Sovětského svazu fašistickým Německem, za „tichého“ souhlasu západních velmocí, Anglie a Francie. Po II. světové válce pak osudovou úlohu zde sehrála studená válka, rozpoutaná USA
a dalšími imperialistickými zeměmi
. Ano, byly to především Spojené státy americké, které vyhrožovaly lidově demokratickým a socialistickým zemím atomovými bombami, vysílaly
k nám diverzanty a podporovaly zprvu skrytě, poté i otevřeně různá opoziční, protisocialistická hnutí na čele s walesy, havly až po Gorbačova. Od poloviny 80. let nejvyššího představitele KSSS a SSSR, který se nakonec stal osobním přítelem tehdejšího prezidenta USA G. Bushe seniora (následníka R. Reagana), se kterým se radil o postupu v tzv. reformách - při likvidaci socialismu nejen v SSSR. U něj také nalezl plnou podporu až do svých posledních dnů ve funkci generálního tajemníka ÚV KSSS
a prezidenta SSSR v roce 1991. (Viz Dokument BBC, Michail Gorbačov. Muž, který změnil svět…)
Je třeba mít na paměti, že specifické místo zaujímala v koncepci a realizaci „perestrojky“ inspirace „Pražským jarem“ 1968, jehož předním ideologem, tak jako i „perestrojky“, byl Z. Mlynář.      (Pokračování na s. 4)
(Pokračování ze s. 1)
Ten zpočátku dokonce pretendoval na funkci popřevratového nejvyššího představitele KSČ, než se Gorbačov, pro zdravotní potíže Z. Mlynáře, nakonec rozhodl pro Havla a jeho disidentskou partu.
Shrneme-li, pak gorbačovština, jíž v rámci celé řady nejen komunistických stran bývalých socialistických zemí podlehlo tolik, zejména mladších stranických kádrů, je myšlení
a politika dvojí tváře na bázi antileninismu
a od XX. sjezdu KSSS oficiálně hlásaného antistalinismu.
A to proto, že Stalin byl v nesmírně složitých a těžkých podmínkách země sovětů obhájcem a realizátorem Leninova odkazu. Gorbačovština byla a je především ideologií a politikou menševismu (sociáldemokratismu), oportunismu a reformismu. Ve svých důsledcích je to likvidátorství, aktivní, ač zalhávaná demontáž (odkomunističnění) komunistických stran a socialistických států. Její podstatou, jak bylo již řečeno, je verbální deklarování věrnosti marxismu při faktickém podřízení se oportunismu, kontrarevoluci.

Odkud přišel, kdo to byl a je M. S. Gorbačov?
Gorbačov se narodil ve Stavropolském kraji v rodině zámožného rolníka. Jeho děd po linii otce nepřijal revoluci roku 1917, byl odsouzen a kácel pak stromy v tajze na Sibiři. Perzekuováni byli za antisovětskou činnost i rodiče jeho manželky. To posléze, psychologicky i ideologicky, poznamenalo Gorbačova na celý život. Tuto skutečnost, která u něj vyvolala nenávist a zlobu k sovětské moci, ke komunistické straně, velmi umně, se svým hereckým nadáním, skrýval. Oficiálně a otevřeně se
o tom zmínil až 1. prosince 1990, tedy téměř po šesti letech od zvolení generálním tajemníkem ÚV KSSS, tedy poté, co již téměř dokonal své zhoubné, zrádné dílo, když byly ukončeny kontrarevoluční procesy ve východoevropských státech a on vše připravil pro rozpad SSSR. To vše prý musel vykonat, aby „se očistil, aby odhodil celá ta kasárna, stalinštinu…,” prohlásil. (M. G., Pravda, 1. 12. 1990 - viz Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999, s. 80) Proti komunistické straně, proti vlastnímu lidu, proti SSSR, proti socialismu však jít mohl, tady měl „svědomí čisté“!
Pokud jde o děda po linii matky, ten se stal prvním organizátorem kolchozů v kraji a stál dlouhou dobu v čele velkého kolchozu ve Stavropolsku. Michail vychodil vesnickou školu. Jako aktivního angažovaného žáka
a studenta jej zvolili poté, co dokončiI desátou třídu, za druhého tajemníka okresního výboru Komsomolu. Následně studoval na právnické fakultě Moskevské státní univerzity, kde studium spojoval s horlivou prací v Komsomolu. Po vystudování měl být umístěn na krajské prokuratuře
v Stavropolu, ale právnické profese se zřekl a byl okamžitě přijat na funkci zástupce vedoucího oddělení propagandy krajského výboru Komsomolu a odtud to bylo již jen pár kroků do nejvyšších funkcí. Nejprve ve Stavropolském kraji (to byla funkce druhého a poté prvního tajemníka KSSS od roku 1970 do roku 1978) a pak v centru (v roce 1978 se stal tajemníkem ÚV KSSS).
Pro svůj bleskurychlý vzestup ve stranických funkcích měl jisté předpoklady, které v deformované straně (po dopadech chruščovovského revizionismu) nalezly větší sociální podhoubí. Šlo a jde o jeho (Gorbačovovu) dvojí tvář. Na jedné straně frázemi zásadový „komunista”, na druhé, v hloubi „své duše” farizej - pokrytec, mocichtivý kariérista a bezohledný ziskuchtivec. „Ještě ve Stavropolském kraji, podle slov mnoha jeho občanů, začali M. Gorbačovovi říkat „Miška - obálečka“. „Obálkami“ totiž korumpoval svoje okolí. Ne jednoho, ale mnoho darebáků a hrabivých lidí zachránil před trestní odpovědností. Ale i sám sáhl nejednou do státní, stranické pokladny, aby uvítal, napojil a nakrmil přijíždějící vznešené hosty, kterých bylo bezpočet. M. Gorbačov budoval také chaty, ve kterých rád pobýval
L. Brežněv i další moskevští hodnostáři. Tato záliba jej také vyzvedla na samotný vrchol státu.” (Iljuchin,
V. I.: Gorbačov bez masky (řeč hlavního žalobce), OREGO 1997, s. 13) Pro Gorbačovův politický (kariérní) růst sehrála zřejmě významnou úlohu i jeho setkání s J. V. Andropovem, při jeho občasných lázeňských pobytech v blízkosti Stavropolu (viz mj. Čermák, V.: Operace listopad 1989, Praha, NV 2012, s. 373).

Z „komunisty“ jen podle zaměstnání „reformátor“ - zločinný likvidátor KSSS a SSSR
Gorbačov svou zradu, záměrnou a pozvolně prosazovanou likvidaci KSSS a SSSR zahaloval do matoucích slov: že je nutné „nové myšlení“, chápání a prosazování „všelidských hodnot“, že chceme-li „více socialismu“, je třeba „více demokracie“ (jak prokázala praxe ne socialistické, ale buržoazní), přičemž pilíře socialismu byly cíleně podkopávány. Místo prohlubování socialistické demokracie byla nastolena „glasnosť“ jako otevření prostoru především a hlavně pro pomlouvání minulosti socialismu a šíření idejí antikomunismu. To vše bylo řízeno shora, především od něj a jeho společníků, při šíření hesel
o uskutečňování „revoluce shora”, „revoluční“, „radikální“ a „reformní“ politiky. Ve skutečnosti však o to nešlo, byla to jen matoucí slova. Fakticky šlo o politiku „ničení země, ztráty její mocné hospodářské, kulturní, sociálně politické pozice, jakou měla
v předchozích letech, která gorbačovská parta označila jako »stagnaci«.” (Iljuchin, V. I.: Gorbačov bez masky (řeč hlavního žalobce), OREGO 1997, s. 15)
Ano, „když se zřekl ideje socialismu a vytkl si za cíl její zmaření“, spolu se svými společníky, „M. Gorbačov si jistě uvědomoval, že uskutečnit tento záměr je možné jedině likvidací Sovětského svazu, neboť za sedmdesát let sovětské moci se náš stát stal ztělesněním této ideje. A bez likvidace tohoto státu nebylo možné zlikvidovat samotnou ideu. M. Gorbačov jako maniak s nárokem na svůj globální mezinárodní význam vstoupil na tuto cestu, neohlížeje se na lidské, materiální a duchovní ztráty a destrukce. Stal se v dějinách lidstva ne již druhým, ale prvním Herostratem.” (Tamtéž, s. 16)
Nejen antikomunisté, buržoazní propaganda, ale i gorbačovci dodnes zatvrzele tvrdí, že Gorbačov, jako „poslední velký komunista”, chtěl komunismus zachránit, ne zničit. Měl však smůlu, neboť chtěl „reformovat nereformovatelné”. V této souvislosti je více než zajímavé stanovisko Jaromíra Sedláka (poradce premiérů nejen ČSSR, ale i ČR), že prý „Gorbačov chtěl moc SSSR všestranně posílit, i když nyní tlachá, že chtěl sovětský systém rozvrátit a SSSR zničit. To jsou dodatečné pohádky (opravdu?! - Z. K.) člověka, kterému se situace vymkla z rukou, který svoji historickou roli nezvládl nebo zvládnout ani možná nemohl. Jde ovšem o to, zda ji mohl zvládnout se stranickým a státním aparátem, který mu často mydlil schody, minimálně jeho část.” (Sýs, K. / Spáčil, D.: Záhady 17. listopadu, Svědectví po 21 letech, Praha, nakladatelství BVD a FUTURA 2010,
s. 136)
Perfektní „obhajoba”!
Skutečnost však byla a je jiná. Odpovídá nejen dodatečným přiznáním samotného Gorbačova, ale především faktům nashromážděným kolektivem odborníků při zpracovaní jeho (Gorbačova) obžaloby za nejtěžší zločiny proti národům SSSR, proti lidstvu, proti míru a bezpečnosti ve světě, jichž se dopustil jako prezident SSSR a generální tajemník ÚV KSSS. Žalobu před veřejným lidovým tribunálem v Moskvě, ve dnech 18., 20. a 23. února 1993, přednesl hlavní žalobce, komunista, vynikající právník, státní právní rada II. třídy, poslanec Státní dumy Ruské federace a předseda jejího Výboru pro bezpečnost (od roku 1994 do své záhadné smrti v roce 2011) - V. I. Iljuchin.
Gorbačov a tzv. srpnový puč v roce 1991
Gorbačov, tak, jak to u něj často bývá, když se vyjadřuje k celospolečenským, politicky závažným skutečnostem, které jsou bezprostředně spjaty s jeho činností, neřekne to podstatné, to zamlčí, zalže. To se ukázalo i ve vtahu k interpretaci tzv. srpnových událostí z roku 1991, označených USA a následně Jelcinem a jeho okolím, tak jako nakonec i samotným Gorbačovem, „srpnovým pučem”. Ony srpnové události bohužel představovaly nezvládnutí nazrálé krize celé společnosti, směřující k rozkladu a rozpadu SSSR. Před celou sovětskou zemí a především před jejím nejvyšším vedením stál nesmírně odpovědný úkol - zastavit, zablokovat rozkladné procesy projevující se ve stávkách, demonstracích, v rozšiřování nacionalistických nálad, etnických nepokojů, jež propukaly
v celém Sovětském svazu, v prudkém nárůstu hnutí za nezávislost, vedoucích k vyhlašování požadavků osamostatnění se některých republik a autonomních oblastí, o což usiloval zejména ruský prezident a představitel divoké, bezohledné obnovy kapitalismu, B. Jelcin. „Systém centralizované sovětské moci byl pod útokem, kdy 15 svazových republik začalo vyžadovat větší autonomii a moc. „Konzervativci“ ve vládě kritizovali Gorbačova za to, že na tyto výzvy důrazně nereaguje…” (Tajemník a člen politického byra ÚV KSSS O. Šejnin, účastník setkání
s M. Gorbačovem na Forosu 19. 8. 1991, Dokument BBC, Kolaps SSSR, „Srpnový převrat” 1991.)
Paradoxní bylo, že již koncem března 1991 M. Gorbačov, Rada bezpečnosti SSSR a Nejvyšší sovět uvažovali o možnosti vyhlásit za takové situace výjimečný stav a posílit pravomoci výkonných orgánů moci. Nejen to, 3. srpna 1991, tedy patnáct dnů před tzv. pučem, dokonce sám M. Gorbačov před Radou ministrů prohlásil, „že země se nachází v nebezpečí a situace si vyžaduje mimořádná opatření“. Přesto zcela záměrně nic nedělal, nezůstal v Moskvě, aby této nebezpečné situaci čelil, a odjel na svou prezidentskou daču na Krym, do Forosu, na pobřeží Černého moře. (viz Alleg, H.: Ruské peklo, OREGO 1999, s. 94, 95 ad.)
Několik dnů před tzv. pučem „konzervativců” - fakticky však před skutečným, kontrarevolučním státním převratem, uskutečněným prozápadně, prokapitalisticky orientovanými silami pod vedením Jelcina, při zcela záměrné pasivitě Gorbačova - se prezident USA G. Bush v telefonickém rozhovoru s Gorbačovem zmínil o možnosti státního převratu. Prý připravovaného proti němu „starou gardou” komunistů. (Tamtéž, s. 99.)
Dobrý přítel Gorbačova a pravděpodobný šéfrežisér celého finále „katastrojky” v pozadí s ním promluvil a připravil jej tak na možný vývoj a zřejmě jej i podnítil ke zdrženlivosti, k záměrné pasivitě.
Zvláště poté, co premiér vlády V. S. Pavlov (od 19. 1. do 22. 8. 1991) odhalil 14. srpna utajovaný dokument - Návrh nové smlouvy o unii, jenž byl připraven k podepsání Gorbačovem a dalšími 20. srpna, bylo třeba neprodleně jednat. Slovy tajemníka a člena politického byra ÚV KSSS
O. Šejnina: „Dohoda by ustavila nový Svaz suverénních států! Nebyla zde žádná zmínka o Svazu sovětských socialistických republik. Poté, co si návrh přečetl, předal ho Pavlov tajně tisku. Tak se 15. srpna obsah Nové smlouvy o unii objevil v Izvěstijích. V oficiálních novinách sovětské vlády. To byly 4 dny před „převratem” … Slovo socialistický v názvu chybělo … To bylo nepřijatelné. Dále byla každému členskému státu dána pravomoc
k autonomnímu řešení všech problémů. To znamenalo drastické snížení pravomocí centrální sovětské vlády. Nová smlouva se … rovnala novému rozdělení Sovětského svazu … Když jsme tu smlouvu studovali, vyšlo najevo, že Sovětský svaz by se rozpadl na 170 nebo 180 samostatných států. Bylo to proto, že autonomní státy uvnitř republik byly také rozpoznány jako podpisovatelé smlouvy…” (O. Šejnin, účastník setkání s M. Gorbačovem na Forosu 19. 8. 1991, Dokument BBC, Kolaps SSSR, „Srpnový převrat” 1991.)
To vše se mělo dít nejen bez ohledu k právnímu systému, při totálním porušení Ústavy SSSR, ale i v hlubokém rozporu s vůlí naprosté většiny lidu, občanů SSSR, vyjádřenou v referendu o zachování nebo nezachování SSSR, ze 17. května 1991. Výsledek všesvazového referenda, který jednoznačně potvrzoval zcela jasné sepětí národů a občanů Sovětského svazu: 76,4 % voličů (tj. 2/3 dospělého obyvatelstva = 113,5 milionů osob), jež se zúčastnili hlasování, řekla své ANO k zachování SSSR!
V naprostém ignorování této skutečnosti spočívá největší zločin
záludného a bezohledně cynického Gorbačova, člověka bez cti
a morálky
.
Proto nejbližší spolupracovníci Gorbačova (nejvyšší představitelé KSSS
a SSSR, členové politbyra ÚV KSSS Baklanov a Šejnin, vedoucí sekretariátu Gorbačova Boldin a armádní generál a zástupce ministra obrany Varennikov) zajeli za ním na jeho daču do Forosu, na Krym, kde jej požádali, aby splnil svou povinnost prezidenta SSSR a generálního tajemníka ÚV KSSS a za dané situace učinil to jedině možné, má-li být zabráněno zániku SSSR, vyhlásil výjimečný stav pro některé oblasti v zemi. Tedy v souladu s předchozími úvahami samotného Gorbačova. Ten však odmítl vrátit se do Moskvy a ztotožnit se s vůlí ostatních vedoucích činitelů strany
a vlády. Zůstal dál na Forosu, ne proto, že by byl v domácím vězení a bez telefonického spojení se světem, jak později rád tvrdil. Byly to jen jeho typické lži. Telefonovat mohl, kdykoli chtěl. Nejen z auta, kromě jeho pracovny, telefony fungovaly všude. „Nikdy nebyl v domácím vězení. Byla tam prezidentská stráž a také pohraniční hlídka. Celkem 770 mužů. Pokud by chtěl, mohl těchto 770 mužů použít a zatknout nás, kdyby si myslel, že my vlastenci jsme darebáci. Mohl nás zatknout a poslat zpět do Moskvy a dělat cokoli si přál.” (Tamtéž.) Zůstal však, aby vyčkal, jak se situace vyvine. Mistr lavírování, člověk bez principů.
Aktéři „usilující“ o záchranu SSSR vytvořením Státního výboru pro výjimečný stav, který měl přijmout opatření nezbytná k tomu, aby bylo možné účinněji čelit stále nebezpečnější situaci, však jen prokázali, jak hluboce byli zasaženi a zatíženi gorbačovštinou. Prokázali svými polovičatými opatřeními, neschopností mobilizovat lid, který ve své naprosté většině chtěl zachovat SSSR, aby byla zatarasena cesta těm, kteří chtěli odstranit společenství socialistických států. Ano, prokázali obrovskou politickou naivitu a nekompetentnost. Nebylo divu, že se později jeden
z účastníků návštěvy u Gorbačova na Krymu, generál Varennikov, od těch, kteří se pustili do neumětelsky improvizované akce, distancoval. Dopisovatelce listu Figaro (14. 6. 1996) řekl: „Vzkázal jsem do Moskvy, aby ihned likvidovali dobrodruhy okolo Borise Jelcina, uzavřeli parlament, přerušili komunikace, ale nikdo nevydal žádný rozkaz, žádná moc neexistovala.” (viz Alleg, H.: Ruské peklo, OREGO 1999, s. 97) Byla ochromena a otevřela cestu zločinným dobrodruhům, antikomunistům, antisocialistům, z nichž jejich špičky ještě před pár týdny a měsíci zastávaly vysoké funkce v KSSS.
Zatížení nejvyšších představitelů SSSR gorbačovštinou, která z komunistů, profesionálů ve své činnosti, učinila totální oportunisty, lidi neschopné vykonávat jim svěřené funkce, lze ilustrovat mj. vyjádřením předsedy KGB (v letech 1988 až 1991) V. Krjučkova: „Myslím, že jsme ke Gorbačovovi měli velmi ambivalentní postoj. Na jedné straně jsme proti němu bojovali. Chtěli jsme ho přivést k rozumu. Na druhé straně jsme mu ale stále věřili.“ Věřili nejen jemu, ale i Jelcinovi. „19. srpna chtěli Pavlov, Rjazov a Baklanov navštívit Jelcina. Ale Pavlov onemocněl. Tak nikam nešel. Mysleli jsme si, že si promluvíme s Jelcinem a o všem rozhodneme. Záleželo na jeho názoru. Rozhodli jsme se, že ho necháme svobodně jednat. Mysleli jsme, že se dohodneme. Naším největším omylem bylo, že jsme to nedokázali.“ (Dokument BBC, Kolaps SSSR, část „Srpnový převrat“, stanoviska
V. Krjučkova.)

Ocenění Gorbačova Západem za likvidaci socialistického společenství v Evropě a v SSSR
Vedle celé řady různých ocenění
a vyznamenání za jeho protisovětskou a protisocialistickou činnost, likvidaci socialistického společenství, obdržel M. Gorbačov 15. 10. 1990 Nobelovu cenu za mír a v roce 1992 mu bylo uděleno ocenění Ronald Reagan Freedom Award (Cena svobody R. Reagana), které se udílí osobám, jež „významně a trvale přispěly svobodě na celém světě“ a těm, kteří „ztělesňují celoživotní přesvědčení prezidenta Reagana, že i jeden muž či žena mohou něco změnit.“
(https://cs.wikipedia.org/wiki/Ronald_Reagan_Freedom_Award)
Mohlo by se to zdát absurdním, že Gorbačov převzal takové ocenění se jménem zavilého, militantního antikomunisty, který v březnu 1983 nazval Sovětský svaz „Říší zla“
a v té době rovněž prohlásil, že komunismus padne a že „bude považován za další smutnou a bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední kapitoly se právě píšou“. Ale absurdní to nebylo, neboť mu
v tom pomohl právě Gorbačov
, který doslova splnil Reaganovu výzvu
z jeho projevu u Berlínské zdi
12. 6. 1987, kde řekl: „Generální tajemníku Gorbačove, jestli hledáte mír, jestli hledáte prosperitu pro Sovětský svaz a východní Evropu, jestli hledáte liberalizaci: Pojďte k této bráně! Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu! Pane Gorbačove, strhněte tuto zeď!“ Ano, s nástupem Gorbačova, který přišel s některými ústupky a začal realizovat politiku „perestrojky“
a „glasnosti“, rozhodl Reagan změnit svou agresivní politiku vůči Sovětskému svazu, aby mohl Gorbačova podpořit v dalších reformách, neboť věřil, že může přesvědčit Sověty, aby začali budovat otevřenou společnost a tržní ekonomiku (https://cs.wikipedia.org/wiki/Ronald_Reagan). Tedy kapitalismus. K tomu také nakonec, právě díky Gorbačovovi a jeho spojencům, došlo.
(Pokračování na s. 5)
(Dokončení ze s. 4)
Ne náhodou byl M. Gorbačov 17. listopadu 1999, při své návštěvě v ČR a účasti na pražské konferenci k 10. výročí „sametové revoluce“, za svou kontrarevoluční činnost mezinárodního rozsahu a „významu“, za bleskovou demontáž socialistické soustavy a obnovu kapitalismu, oceněn Václavem Havlem (prosazeným „na trůn“ právě Gorbačovem) řádem Bílého lva. Spolu s ním byli stejným řádem oceněni i jeho přátelé
a partneři - G. Bush, M. Thatcherová,
H. Kohl, L. Walesa a manželka již zesnulého francouzského prezidenta
F. Mitterranda, D. Mitterrandová.
Závěr
1. Předně nemůže být již pochyb
o tom, že Gorbačov a jeho společníci (od poloviny 80. let do počátku
90. let) při frázích o obnově a upevnění socialismu cíleně usilovali
o odstranění KSSS od politické moci a o rozbití SSSR, stejně jako světové socialistické soustavy. Výstižně
a s velkým uznáním to postihl bývalý ministr zahraničí USA J. A. Baker: Byl to Gorbačov, „kdo s pomocí několika spolupracovníků jako byli Ševardnadze a Jakovlev uchopil celou společnost a otočil ji o 180 stupňů, a to politicky, ekonomicky a sociálně.“ Ano, přesně tak. Celou společnost, dodejme „rozbitou“ na kousky, otočili zpět ke kapitalismu. A to při hrubém, bezprecedentním porušení ústavy a celé řady dalších zákonodárných aktů SSSR. Dopustili se tedy, jako nejvyšší představitelé Sovětského svazu, zločinu nevídaných rozměrů. Zejména Gorbačov, jako prezident SSSR a generální tajemník ÚV KSSS.
2. Není náhodné, že již přes čtvrt století buržoazní propaganda vyzvedává úlohu Gorbačova, neboť v důsledku jeho politiky se před očima Západu „odehrávala velká změna, kterou chtěl“ (G. Bush). Gorbačov
a gorbačovci tedy udělali právě
a především to, co posloužilo USA
a dalším imperialistickým mocnostem. Odstraněním SSSR prý byla ukončena i „studená válka“. Dodejme, že při rozmachu válek horkých a vytvoření podmínek i pro novou „studenou válku“.
3. Až trapně zvláštní je obdobné oceňování a zároveň omlouvání Gorbačova ze strany jeho sympatizantů a následovatelů, kteří se s ním, s jeho ideologií a politikou, ztotožňovali již od XX. sjezdu KSSS, na bázi chruščovovského revizionismu. Argumentují mj. tím, že u Gorbačova šlo o upřímné úsilí obrodit, posílit socialismus, urychlit jeho ekonomický a sociální rozvoj na bázi vědeckotechnického rozvoje a posílení tržních vztahů a sil. Jak to dopadlo, je známo.
4. Zcela záměrně jsou opomíjeny katastrofální důsledky ideologie Gorbačova a gorbačovců („demokratického socialismu“ - sociáldemokratismu, eurokomunismu a liberalismu) a jejich politiky. Šlo o negativní, mnohdy přímo katastrofální dopady na stamilióny lidí. Nejen pokud šlo
a jde o propady životní úrovně (obrovský nárůst inflace, nezaměstnanost atd.), nadvládu zahraničního kapitálu nad „postkomunistickými“ zeměmi, rozložení MKDH, protiimperialistického a mírového hnutí atd.
Zdeněk Košťál
M. Gorbačov:
Mým životním cílem bylo zničení komunismu, nesnesitelné diktatury nad lidem. Utvrzovala mě v tom manželka, která byla toho názoru dříve než já. Nejvíce jsem pro to mohl udělat v nejvyšších funkcích… Když jsem osobně poznal Západ, moje přesvědčení bylo nezvratné. Musel jsem odstranit celé vedení KSSS a SSSR. Musel jsem odstranit vedení ve všech socialistických státech. Mým ideálem byla cesta sociálně demokratických stran … Našel jsem spolupracovníky pro stejné cíle. Především Jakovlev a Ševardnadze mají obrovské zásluhy na porážce komunismu … Ale komunismus musí být zničen také v Asii, brzdí cestu lidstva k ideálům svobody na celém světě…“ (Ze záznamu přednášky na semináři americké university v turecké Ankaře, převzato: „Dialog“, 10/1999, č. 146)
G. H. Bush, senior (prezident USA v letech 1989–1993):
„Troufám si říct, že Gorbačov bude oceněn jako člověk, který se zasloužil o velikou změnu, díky níž se svět stal mnohem bezpečnějším místem.“ „Přímo před našima očima se odehrávala změna, kterou jsme chtěli, a proto neexistoval jediný důvod hodit Gorbačova přes palubu…“ (Dokument BBC, Michail Gorbačov. Muž, který změnil svět …)
J. A. Baker (ministr zahraničních věcí USA v letech 1989 až 1992):
„Tento muž (Gorbačov) s pomocí několika spolupracovníků jako byli Ševardnadze a Jakovlev uchopil celou společnost a otočil ji o 180 stupňů, a to politicky, ekonomicky a sociálně. Tento přímo nadlidský úkol vyžadoval obrovské množství osobní a politické odvahy. Proto si myslím, že k němu bude historie velice shovívavá.“ (Dokument BBC, Michail Gorbačov. Muž, který změnil svět…)
R. Nixon (bývalý prezident USA, který byl v Sovětském svazu v dubnu roku 1991) prohlásil, že reformy M. Gorbačova odpovídají víc národním zájmům USA než SSSR, který se nachází nad propastí. (Time, 1991; Izvestija, 17. 4. 1991, s. 5; převzato: Iljuchin, V. I.: Gorbačov bez masky (řeč hlavního žalobce), OREGO 1997, s. 20)
A. Merkelová (předsedkyně CDU a kancléřka Německa):
„Skutečností také je, že jsme si svou antikomunistickou činností nezjednali jen nepřátele. Získali jsme také nové přátele. Tady myslím zvláště na pány Gorbačova, Ševardnadzeho a Jakovleva, jimž jsme zavázáni věčnou vděčností. V duchu antikomunismu se nejednou nezalekli ani zruinování své vlasti. Svým antikomunistickým zaříkáním a spiknutím … uvolnili cestu k tomu, aby 17 mil. Němců mohlo být opět zapojeno do německého národního spolku… Bylo dokázáno, že s pomocí lidí typu Gorbačova můžeme rozrušit a zničit i ty nejsilnější komunistické strany.“ (viz sjezd CDU v prosinci 2003; převzato: „Dialog“, 3/2004, s. 3)
V. Varennikov (armádní generál, zástupce ministra obrany, člen Státního výboru pro mimořádný stav v srpnu 1991):
Gorbačov „navždy zůstane temnou skvrnou našeho státu. Měli jsme velikou smůlu, že nám Bůh seslal pohromu jménem Gorbačov.“ (Dokument BBC, Michail Gorbačov. Muž, který změnil svět…)
N. Ryžkov (bývalý tajemník ÚV KSSS v letech 1982-1985 a předseda Rady ministrů SSSR, 1985-1990):
V tomto člověku ovšem současně žila ďábelská schopnost zrazovat. Uvedená črta, podle mého mínění, představuje organickou součást jeho povahy. Zradil nejen ideály, jejichž jménem jsme jej následovali, věřili mu (jako všechen lid v té době), ale on zrazoval své spolupracovníky, jako jezuita. Nastal čas, kdy je vyhazoval jako použitý materiál.” (Ryžkov, N. I.: Návrat do politiky, OREGO 2002, s. 36)
V. Krjučkov (předseda KGB v letech 1988 až 1991):
„Myslím, že jsme ke Gorbačovovi měli velmi ambivalentní postoj. Na jedné straně jsme proti němu bojovali. Chtěli jsme ho přivést k rozumu. Na druhé straně jsme mu ale stále věřili.“ (Dokument BBC, Komunismus, historie jedné iluze, č. 3)
Bhagvan Radžniš (indický náboženský činitel) již v roce 1988 řekl:
M. Gorbačov bude znamenat konec komunismu v Sovětském svazu, je reakční a přinese lidstvu velké útrapy. (Literaturnaja gazeta, 17. 5. 1990, s. 9; převzato: Gorbačov bez masky, OREGO 1997, s. 20)


NE blokádě Kuby!
Poslední dva roky jsou ve znamení opětovného kontaktu mezi Spojenými státy a Kubou. Stát, který proti socialistickému ostrovu neustále útočil a útočí, chce údajně po neúspěchu nátlaku zklidnit situaci. Co stojí na pozadí této nové éry ve vzájemných vztazích, je věc široké diskuse, v níž často zaznívá výzva po ostražitosti. Obecně podporujeme vzájemné navázání diplomatických vztahů mezi zeměmi, což je normální forma komunikace i mezi státy odlišného společenského zřízení. I když jsme přijali zprávy o navázání vztahů s nezbytnými obavami o skutečnou podstatu věci, stále sledujeme, že až na určitá dílčí opatření blokáda Kuby nadále trvá.
Nátlakové akce jako sankce nebo akce genocidního charakteru, jako je blokáda, které mají změnit charakter společenského zřízení zvoleného lidem suverénního státu, nebo jakoukoli jinou formu vměšování, pokládáme za nepřípustnou.
Stejně tak, jako protestujeme proti útlaku palestinského lidu, proti agresím v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii, sankcím proti Rusku, Bělorusku a Venezuele, tak vyslovujeme radikální nesouhlas s blokádami zamířenými proti KLDR a Kubě.
Dnes, v době, kdy se hovoří o zlepšování vzájemných vztahů mezi USA a Kubou, musí být jasně řečeno, že blokáda Kuby trvající od počátku její výstavby coby revoluční, socialistické a antiimperialistické země, je nejen přežitkem, ale i dlouhotrvajícím zločinem proti lidu Kuby.
Pokud Spojené státy myslí vážně svá slova o normalizaci situace, musí zrušit nejen jakákoli opatření vyplývající z blokády Kuby, ale i nahradit Kubě nedozírné hospodářské škody, které jí imperialistická politika způsobila. Jinak jsou slova o sbližování jen pokrytectvím, prázdnými frázemi a rekvizitami zakrývajícími snahu o ekonomickou a ideologickou diverzi.
Svaz mladých komunistů Československa, Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska, Svaz přátel Latinské Ameriky a Karibiku a Redakční rada „Dialogu“

K 68 letům KLDR
Lid KLDR velkolepě oslavil 68. výročí vzniku své socialistické vlasti (9. září 1948). Stojí za zmínku, že za dva roky oslaví KLDR 70 let své existence a stane se tak nejdéle existujícím socialistickým státem v dějinách (počítáme-li trvání SSSR pod tímto názvem 69 let v letech 1922 – 1991; ČLR vznikla roku 1949).
V této souvislosti stojí za srovnání, jak si připomínáme výročí založení „svých” států v bývalém Československu. Den vzniku „samostatných” států ČR a SR 1. 1. 1993 (ve skutečnosti od počátku ubohých kolonií imperialismu) je sice v obou zemích státním svátkem, oslavován je však leda kariéristy, kterým rozdělení Československa přineslo osobní prospěch. Pro český a slovenský lid znamenalo rozdělení společného státu jen komplikace, v některých případech přímo tragédii. Slovensko získalo podobnou „samostatnost” jako za Tisova klerofašistického režimu, ke kterému se ostatně jeho současná moc stále otevřeněji hlásí.
28. říjen 1918 je současnou buržoazní mocí připomínán vlažně, na Slovensku není ani státním svátkem (na rozdíl třeba od „Zjavenie Pána” 6. ledna…).
Ostatně, z jeho ideálů zbylo málo, sociální spravedlnost nebyla zajištěna ani za Masarykovy a Benešovy předmnichovské republiky, ani v éře Havla, Klause, Mečiara a spolupachatelů – kontrarevolučních nepřátel lidu. A k poválečné lidově demokratické ČSR, natož ČSSR let 1960 – 1989 (formálně 1990) se samozřejmě dnešní bohatí a mocní nemají důvod hlásit. Kariéru udělali, moc a majetky získali jejím rozbitím.
U příležitosti 68. výročí vzniku KLDR přednesl předseda vlády a člen prezídia politbyra ÚV Korejské strany práce soudruh Pak Pong Ču projev, ve kterém zdůraznil priority zahraniční politiky své vlasti: „…nezávislost, mír a přátelství, …úsilí o posílení dobrých sousedských vztahů a přátelské a kooperativní vztahy s těmi zeměmi, které respektují suverenitu KLDR a jsou k ní přátelské, pro obranu míru a bezpečnosti v regionu a dosažení globální nezávislosti.“
Srovnejte mezinárodní politiku dnešní KLDR a dnešní ČR plus SR (mezi druhými dvěma netřeba rozlišovat). České země a Slovensko prosazují a představují v žoldu svých pánů pravý opak hodnot KLDR: „Závislost, válku a nepřátelství, …, pro obranu války a nebezpečí v regionu a dosažení globální závislosti (na USA a EU).”
Srovnejme úctu k revolučním předchůdcům, k hrdinům vlastního národa, v KLDR a v bývalé ČSSR. V KLDR jsou její zakladatel Kim Ir Sen a jeho následník Kim Čong Il předmětem zaslouženého obdivu a následování. V Československu byli Klement Gottwald, Antonín Zápotocký a ostatní revoluční vůdci, kteří dovedli náš lid
k vítězství nad buržoazií a reakcí, kritizováni a upozaďováni již po zrádném XX. sjezdu KSSS v roce 1956 (jehož zhoubnou linií se KLDR nikdy nedala), aby byli po roce 1989 otevřeně zhanobeni a prohlášeni za lháře a vrahy. Právě proto, že dovedli pracující lid Československa k vítězství, že dokázali prosadit vyvlastnění buržoazie a vlastizrádců a prosadili socialistickou ekonomiku založenou na společenském vlastnictví výrobních prostředků a kolektivismu (jako tomu od stejného roku 1948 bylo
a dodnes je v KLDR), čelí zuřivé nenávisti třídních nepřátel a jejich posluhovačů, kteří ovládli českou a slovenskou společnost v roce 1989 v žoldu USA a dnešní EU.
Zkušenosti KLDR jasně dokazují, že budování socialismu v ČSSR by nemuselo být poraženo, pokud by si naše revoluční hnutí vážilo svých klasiků a jejich díla tak, jak činí KLDR.
Zatímco KLDR si dnes s největší úctou připomíná své zakladatele,
v Praze byl několik dní před výročím vzniku KLDR vandalsky poškozen hrob představitelů revolučního dělnického hnutí na Olšanských hřbitovech, mezi nimi s prvním dělnickým prezidentem Klementem Gottwaldem, největší osobností československých dějin. Popel největších vůdců národa v jeho boji za samostatnost
a společenský pokrok je dnes naházen v prostém hromadném hrobě
u zdi největších pražských hřbitovů, poléván červenou barvou neznámými individui, která pro svůj národ nikdy nic prospěšného nevykonala a která dodnes těží ze zbytků sociálních vymožeností, zajištěných právě revolucionáři typu Klementa Gottwalda. Jemu a jeho bolševickým spolubojovníkům často nemohou přijít na jméno ani dnešní „komunistické strany” v bývalém Československu, KSČM a KSS, které se naopak podílejí na jeho špinění v teorii a zejména
v praxi. KLDR a její předvoj Korejská strana práce nic takového nedopustily a nedopustí!
Leopold Vejr

Zločiny kapitalismu
Bílý teror za maďarské kontrarevoluce 1956
Před 60 lety rozpoutala maďarská reakce za vydatné podpory imperialistických centrál nejkrvavější protikomunistické povstání v dějinách střední a východní Evropy, přestože soudobé buržoazní zdroje včetně Wikipedie líčí události z 23. října až 10. listopadu 1956 jako „spontánní výbuch odporu obyvatelstva“ a „celonárodní povstání proti stalinistické diktatuře a sovětské okupaci“.
Vůdci ozbrojených band maďarské kontrarevoluce byli přeživší horthyovští statkáři, důstojníci a četníci nebo jejich potomci (Miklós Horthy, 1868-1957, pocházel ze šlechtického kalvinistického rodu, maďarský viceadmirál velící rakousko-uherskému loďstvu, po rozpadu habsburské monarchie v letech 1920-1944 regent „Maďarského království“, jemuž král nikdy nebyl vybrán, fakticky vládl jako diktátor) a bývalí maďarští fašisté ze Strany Šípových křížů (jejich vůdce Szálasi vládl Maďarsku na objednávku Hitlera pod německou kuratelou od 15. 10. 1944 do porážky od Rudé armády 28. 3. 1945). Oba proudy spojoval vyhraněný nacionalismus. Nikdy se nesmířily s uspořádáním hranic po I. světové válce, v níž „Uhersko“ ztratilo všechna území, kde Maďaři vládli jiným národům, Slovákům, Rumunům, Jihoslovanům. Některá z těchto území Maďarsko dočasně znovu získalo za II. světové války jako německý spojenec (vyhrocený nacionalismus ostatně ovlivňuje tamější politickou scénu dodnes).
Většinu povstalců tvořili bývalí kolaboranti a sympatizanti zakázaných buržoazních stran, katolíci ovlivnění reakčními kardinály a biskupy, studenti a zrádní vojáci lidové armády převážně z maloburžoazních rodin, ale i kriminálníci. János Berecz v knize „Kontrarevoluce perem a zbraní 1956“ (Svoboda 1970) uvádí, že
z 89 odsouzených za kontrarevoluční činnost v období 11. 12. 1956 - 7. 1. 1957 bylo 42 % dříve trestaných. Za povstání bylo propuštěno z maďarských vězení 9 962 vězňů odsouzených za běžné delikty a 3 324 vězňů za politické delikty, špionáž a účast na ozbrojených spiknutích. Podsvětí se přidalo k ozbrojeným bandám čistě pro možnost drancovat, krást
a loupit.
23. 10. 1956 zfanatizovaní protikomunističtí demonstranti obklíčili budovu parlamentu a vynutili si zhasnutí rudé hvězdy na vrcholu historické budovy na břehu Dunaje. Následně na náměstí Hrdinů svrhli 25metrovou sochu Stalina. Symbolem povstalců se stala státní vlajka s vystříhaným znakem lidové republiky.
Po 19. h přepadla asi 300členná banda dělostřeleckou důstojnickou školu, další skupiny útočily na skladiště zbraní a některé policejní stanice s cílem získat více zbraní, i když jim byla předem propašována část zbraní ze Západu. O 20. h začal útok na budapešťský rozhlas a o hodinu později na energocentrálu Czepelských železáren, aby byl zastaven provoz největšího závodu. Následoval organizovaný útok z několika středisek se záměrem během noci ovládnout hlavní město, ale od 2. h ranní
24. 10. 1956 přijížděla do Budapešti sovětská vojska, především tanky
T 34. Rozhořely se urputné boje.
Maďarská strana pracujících, vzniklá po válce sloučením komunistů (ti byli oslabeni těžkými ztrátami za války, ale zejména bílým terorem po porážce Maďarské republiky rad roku 1919, jemuž padlo za oběť na 20 tisíc stoupenců Kunovy komuny, i následujícím pronásledováním za Horthyho diktatury) a sociálních demokratů, byla ve složité situaci již po Stalinově smrti. Její předseda Matyás Rákosi, věci socialismu oddaný komunista, byl trnem v oku Chruščova jako „oddaný Stalinův žák“. Nejprve musel v létě 1953 opustit funkci ministerského předsedy a v červenci 1956 rezignovat na předsednictví strany. Kritik „kultu osobnosti“ se neomaleně vměšoval v nebývalém rozsahu do vnitřních věcí všech bratrských stran. V Maďarsku byli postupně z vedení strany odstraněni takřka všichni marxisté-leninovci
a nahrazeni reformisty, jejichž hlavou byl Imre Nagy, ministerský předseda v období 1953-55 a znovu od 24. 10. 1956. (Na internetové stránce SMKČ je Nagy trefně charakterizován jako idol a vzor „populisty, nafoukaného hlupáka a nevědomého trouby mdlého rozumu Saši Dubčeka“.)
Již za prvního období ve funkci premiéra Nagy provedl řadu reforem. Zrušil státní kontrolu nad médii, propustil z vězení mnohé antikomunisty, podněcoval veřejné diskuse o politické a ekonomické reformě. Otevřeně mluvil o „svobodných volbách“ (přebíráním buržoazní terminologie místo marxistické reformisté obvykle odhalují své záměry, stejně tak je tomu i v KSČM) a dokonce
i o „možnosti neutrality Maďarska po rakouském vzoru“. Není divu, že se stal miláčkem USA. Ovšem to, že
i přes tuto zkušenost jej dál podporovalo tehdejší sovětské vedení, svědčí o hloubce marasmu, do něhož se dostalo. Nedostatkem informací to rozhodně nebylo, vždyť velvyslancem v Budapešti byl Jurij Andropov, pozdější šéf KGB v letech 1967-1982 a generální tajemník ÚV KSSS od
17. 11. 1982 do své smrti 9. 2. 1984.
Po druhém nástupu do úřadu ministerského předsedy v říjnu 1956 Nagy reorganizoval vládu a přijal do ní i některé bývalé vůdce buržoazní Malorolnické strany. 28. 10. 1956 prohlásil povstání za „národní, demokratické hnutí“. Jeho vláda slíbila amnestii, rozpuštění Státní bezpečnosti (ÁVH) i „reformu“ zemědělství, uznala nově vzniklé „revoluční“ orgány a tím fakticky posvětila bílý teror.
Nagyho vláda také propustila z vězení kardinála Mindszentyho. Úlohu bývalé hlavy katolické církve v Maďarsku nejlépe popisuje kniha Vladimíra Minajeva „Tajná zbraň“ (Mladá fronta 1954), z níž čerpám následující informace.
Primas maďarských katolíků byl původem Němec, pravým jménem Böhm. Již za revoluce 1919 se projevil jako věrný sluha reakce.
Po osvobození Maďarska sovětskou armádou využil Mindszenty veškerého svého vlivu, aby přeměnil sobě podřízenou hierarchii katolické církve ve špionážní a diverzní agenturu Vatikánu a kazatelny v tribuny pomlouvačné protilidové propagandy. V prosinci 1948 orgány maďarské státní bezpečnosti zatkly kardinála, jeho tajemníka Zakara a několik dalších činitelů katolické církve. Při prohlídce kardinálova paláce v Ostřihomi bylo nalezeno ve sklepě zakopané kovové pouzdro s tajným archívem.
Obsahoval několik stovek tajných dokumentů, mezi nimi i kardinálovy dopisy, v nichž pobízel západní velmoci, aby se vměšovaly do vnitřních záležitostí Maďarské republiky (ta se stala lidovou roku 1949) i originály odpovědí vyslanců těchto zemí kardinálovi. V archivu byly i kopie špionážních zpráv, které Mindszenty posílal některým cizím rozvědkám.
Na základě zabavených dokumentů a výpovědí zatčených bylo zjištěno, že již roku 1945 Mindszenty založil monarchistickou organizaci, která měla obnovit panství habsburské monarchie v Maďarsku. Za cesty do USA v červenci 1947 kardinál jednal v ženském klášteře nedaleko Chicaga s Ottou Habsburkem. Po návratu pomáhal budovat podzemní organizaci a vyjednával složení vlády, která měla být vytvořena po obsazení Maďarska vojsky západních mocností v důsledku protilidového převratu. Udržoval stálý osobní styk s americkým velvyslancem v Budapešti.
Po odhalení Mindszentyho spiknutí (Wikipedie označuje kardinálovu činnost za „obranu náboženských svobod“) pokračoval v kardinálově díle kaločský arcibiskup Jozsef Grösz, jehož Mindszenty dávno před zatčením jmenoval svým nástupcem. Účastníci tohoto spiknutí budovali teroristické skupiny a připravovali státní převrat, jenž by dosadil k moci Grösze, jenž měl později předat vládu habsburské dynastii. Gröszovo spiknutí bezprostředně řízené americkou misí v Budapešti bylo však rovněž včas odhaleno.
Ale vraťme se do Budapešti konce října 1956. Premiér Nagy vyjednal se sovětskými orgány stažení sovětských vojsk a 30. 10. 1956 začala sovětská armáda opouštět Budapešť. 1. 11. 1956 Nagy vyhlásil neutralitu Maďarska a odchod
z Varšavské smlouvy. Bílý teror dosahoval vrcholu.
Povstalci vypalovali stranické sekretariáty a úřadovny bezpečnosti. Celý svět obletěly záběry pogromů, lynčování komunistických funkcionářů a pracovníků ÁVH včetně žen, věšení na lucerny, bestiálního mučení. Podle knihy „Kontrarevoluční síly v maďarských říjnových událostech“ (SNPL 1957) si teror jen v Budapešti vyžádal 1 800 obětí a plenění způsobilo škody v hodnotě 1,5 miliardy forintů.
Obrat nastal 4. 11. 1956. V Szolnoku ustavená revoluční dělnicko-rolnická vláda pod vedením Jánose Kádára požádala Sovětský svaz o pomoc. Operace sovětské armády řídil maršál Koněv, tehdejší velitel spojených ozbrojených sil států Varšavské smlouvy. Během 6 dnů byl tuhý odpor povstalců zlikvidován.
Podle údajů ústředního statistického úřadu MLR z roku 1957 bylo zavražděno, lynčováno, umučeno nebo padlo v bojích 2500 až 3000 osob. Již výše citovaný János Berecz připomíná, že mezi padlými v bojích byla
z 20 % mládež do 20 let a z 28 % ve věku 20-29 let. Nezkušená mládež se účastnila boje na straně kontrarevoluce, aniž byla mnohdy sama kontrarevoluční, klamaná vůdci povstání
i Svobodnou Evropou.
Struktura povstalců se ovšem časem měnila. Úměrně k růstu podílu kriminálních živlů klesal počet studentů. Imre Nagy utekl 4. 11. 1956 na jugoslávskou ambasádu, později byl vylákán, souzen a 16. 6. 1958 popraven. Kardinál Mindszenty, jenž vyzýval po propuštění z vězení k odporu proti komunistům i jejich „dědicům“, čímž mínil Nagye, se uchýlil na americké velvyslanectví, kde se skrýval 15 let, poté mu byla vyjednána cesta do emigrace, spojená s rezignací na úřad primase a ostřihomského arcibiskupa.
Vlády v Maďarsku se ujala Kádárova vláda, Maďarská strana pracujících byla transformována na Maďarskou socialistickou dělnickou stranu a Kádár jako její vůdce postupně zavedl pověstný reformistický paskvil nazývaný „gulášový komunismus“. Na rozdíl od Nagye se ovšem nikdy nepostavil proti SSSR a kladnou roli sehrál v roce 1968. Funkci premiéra vykonával v letech 1956-8 a 1961-5, generálním tajemníkem MSDS byl do 6. 6. 1989. Zemřel 6. 7. 1989, ve stejný den, kdy byl rehabilitován Imre Nagy. Ale to jsme již v době kontrarevolucí vedených Gorbačovem. V připomenutí pohnutých událostí kontrarevoluce maďarské zbývá poslední informace - za oběť Chruščovova avanturismu padlo roku 1956 v Maďarsku na 800 sovětských vojáků.
llja Jihlavský

S „lidskou tváří“ k nelidskému
 kapitalismu
Podivné jaro
Letošní (nekulaté, ale oslavované jako kterékoli jiné) výročí srpna 1968 vybídlo kromě historických shrnutí
a patetických projevů nebo obvyklých předvolebních ústupků k zamyšlení, co předcházelo, o co tak nadějného a originálního jsme přišli. Kdo si nedomýšlí a objektivně se poohlédne, objeví to, co socialismus údajně modernizovalo a vylepšovalo - k zalknutí, co mu dávalo lidskou tvář - až krok k nelidskému kapitalismu. A přece všechno to by byla jen slova, jen myšlenky kdesi ve vzduchu, kdyby nebyly přístupny archivní materiály, produkce televize i filmových ateliérů, novin apod. Pak pootevřete dveře něčemu, co jste zavrhli jako údajně vylhanou normalizační kritiku, jako stránku z proklínaného Poučení, možná nedokonalého, ale oproti dnešním interpretacím dost přesného. Populární, ale neschopný, až nebezpečně neschopný a slabý Dubček, byl ikonou „lidského přístupu“, v českých luzích oblíbeného neřešení. Zatímco přijímal gratulace od kohokoli za cokoli, Miloš Kopecký v dokumentu o osudových okamžicích říká „brrr“ u fotografie milicionářů v Únoru, herci v diskusním pořadu plánují nové cesty vývoje. Koncepce a všechna vylepšení a odvržení minulosti
i vlastní tedy žonglují slovy a předříkávají slohová cvičení intelektualismu. Hold maloměšťáctví, dnes pozorovaný s trapným pocitem neschopnosti najít za moudrou pózou myšlenku. Tak zatímco Vietnam bojoval s imperialisty a jeho území pokrýval déšť napalmu, v naší televizi se hanobil prezident a tomu novému už byl kladen nůž na krk. Film nebyl o mnoho vepředu. Po zázračných pokusech inspirace francouzskou novou vlnou, i když v trochu polovičatém výsledku, přichází vlna dehonestační. Po oprávněné kritice společenských neduhů, která k umění patří, přichází na řadu řemeslně dovedně natočená antikomunistická propaganda - třeba ta o zločinnosti režimu od jeho základů, o privilegiích a zkaženosti mocných, psaná těmi, kdo byli sami privilegovaní a zkažení.
Tomu, co pak vidíme v jistě ne pozitivně (možná ale o to víc realisticky) pojatém dokumentu „cinema verité“ Spřízněni volbou (okolnosti a volba Ludvíka Svobody prezidentem a především okolní projevy protagonistů polednových změn), nacházíme řadu souvislostí a styčných bodů při porovnání s dnešními zkušenostmi
a s jistým vyprázdněním politiky v záři mediálních reflektorů a v závrati
z úspěchu před nimi.
Usměvaví, konstruktivní, sice pěkně oblečení, demokraticky diskutující, ale snad vždy prázdní, v jediném povolání - k výrobě iluzí a vlastní kariérismem posedlé politické hře, která skončila, chválabohu, krachem,
i když se zcela otřesnými následky.
Další ze zajímavostí, to je záběr
z diskuse na pražském výstavišti. Ve vší kultivovanosti mezi všemi těmi pokrokovými vidím při obhajobě oficiálního proudu, při řečech o inteligenci apod. předobraz dnešní „kavárenské“ (je to příměr, dosti nepřesný, osobně proti kavárnám ani jejich osazenstvu nic nemám) společnosti.
Jak jsem poznamenal, je tak nazvána neprávem. Přesně řečeno, jejich pojítkem tenkrát i dnes je maloměšťáctví těch „slušných“, „lepších“ lidí. Jakoby ti samí, kteří plácali po zádech Čestmíra Císaře, věčně usměvavého (i dnes by se jistě pousmál, jak se ve vší kultivovanosti dostal od boření Masarykova pomníku v Plzni se starým Špidlou
k novému znovuobjevení TGM), kteří naslouchali Pavlu Kohoutovi (o kterém víc než on sám na 400 stránkách řekne objektivněji pyšná princezna nebo spolužáci z univerzity) a kteří peskovali každý, zřejmě nedostatečně kultivovaný dotaz. „Zamyslete se nad tím, kdo si tady říká inteligent…“ zaznělo a my dnes před očima máme stádo s červenými kartami, antikomunistické stádo a lůzu z Budějovic i Zlína a holoprdelaté milionáře spolu s kulturními představiteli béčkové kvality, kteří říkají, kdo jiný než kníže na Pražský hrad.
Člověk by si marně kladl dotaz, kde se udělala chyba. Kdyby prozaicky nevyslechl moudré hovory u piva před podolskou plovárnou, že to dnes za nic nestojí, vše rozkradeno, dřív i předtím taky hrozné, že byla strašná škoda neemigrovat a za co že tento národ i se svou zemí stojí. Pak vám dojde, že nikoli politická koncepce, ale karabáč musí být na maloměšťáka, který netouží po ničem jiném než přečůrat celý ten „svůj“ národ a nažrat se za jakéhokoli režimu až k zalknutí. Distingované řeči neprozradily stranickou příslušnost, která mohla být kdykoli všelijaká.
Dnes antikomunisté i reformisté brečí za jarem, jehož šeříky jistě nevoněly, ale které by právě jim pomohlo být vývoji, do kterého jsme se proti proudu dějin znovu dostali, poněkud blíže. Nenechme se však plést, komu „reformní proces“ i jeho výsledky sloužily. Maloměšťákovi dole, kapitalistovi, který zas po dvaceti letech viděl šanci k návratu k oprati. Oba si museli dvacet let počkat.
Jen kulturní činovníci ve své horlivosti přehlédli, jak o tom svědčí příklad Chytilové a Krejčíka, že jim v novém řádu ujel vlak a přednost dostali ti, kteří se v duchu trhu lépe prodávají.
Bez krokodýlích slz
Dnes hlavní protagonisté neoliberálního režimu, marionety velmocenské politiky Washingtonu a Bruselu, chrastily řetězy antikomunismu a fanglemi vlastenčení u připomínky invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tekly krokodýlí slzy nad obětmi, kterých bylo asi tolik, co za den války v Sýrii podnícené našim velkým bratrem, Spojenými státy.
I když je zpětný pohled do období naší historie a konkrétně politického života v 60. letech 20. století značně komplikovaný, ti kteří znají kontext mezinárodní situace i profily protagonistů dění i obsah tzv. reforem, více slov než činů, těm je jasné, že nám žádná naděje neunikla, že jsme si před „antiúnorem“ uchránili páteř, o kterou tento národ přišel účastí
v paktu NATO a posluhování v intervencích imperialistů, které si v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Libyi
a Sýrii vyžádaly miliony obětí a ztráty budoucnosti pro celé národy. Dnes se stylizujeme do obětí, ale reálně jsme viníci – jak otevřeným souhlasem, tak mlčením spoluviny.
Nepodporuji vojenské řešení politické krize v Československu v roce 1968. Vhodnější řešení by bylo politické, chápu ale, že toto méně citlivé řešení bylo jedinou možností, jak za pět minut dvanáct zabránit převratu a eventuálně občanské válce. Velmi dobře situaci v zahraničí pochopily ty strany a hnutí, které se nacházely v místech, kde nejneúprosněji zuřil třídní boj, kde nejbrutálněji vládly, nebo se o vládu pokoušeli imperialisté. Byl to třetí svět a ty státy Evropy, kde se komunistické strany a organizace pracujících nerozložily v kompromisu s kapitalistickým systémem.
Do konce 80. let byl i vývoj údajných reforem předmětem neformálních diskusí, mlácení prázdné slámy a dožívání maloměšťáckých iluzí
o nezávislosti mezi kapitalistickými státy, o koexistenci s imperialisty,
o neutralitu v sousedství paktu NATO, o spojení sociálních výhod
s dravým tržním systémem a jeho cílenými disproporcemi. Řada z těchto iluzí oslepovala a nemalý počet lidí nechtěl vidět reálnou situaci v kapitalistických zemích, pejorativizoval zločiny imperialismu, i když poznatky o jeho výsledcích stejně jako
o krizových jevech kapitalismu a skutečnosti buržoazní demokracie byly dostatečně známy.
Tyto diskuse, domněnky o třetí cestě, opakování historie a podobné iluze pokračovaly i po rekapitalizaci země, i jejím rozdělením. Jakoby nestačilo krajně nemorální chování bývalých osmašedesátníků, kteří
s chutí posloužili novému režimu jako munice pro antikomunistickou kampaň i jako „sociální“ a „levicové“ rekvizity pro asociální ofenzívu nově nastoleného kapitalismu. Trapné mlčení či potlesk těchto „osobností“, kariéristů a převlékačů kabátů, prostě herců svých mediálních rolí, tváří v tvář devastaci hospodářství a národního bohatství země, při zrození oligarchie a restauraci protispolečenských jevů, které naše obyvatelstvo poznalo naposledy
60 let předtím, jsou neodpustitelné.
Až chování těchto protagonistů údajného „jara“ v konfrontaci se vznikající EU a s paktem NATO dokázalo, kam by vývoj směřoval o 20 let dříve a kam by už tenkrát, když pohlédneme na destrukci životní úrovně, dospěl.
Stejně jako při vzpomínkovém ohlédnutí do pokřiveného zrcadla vadí dnešním neoliberálním politikům nedostatek tehdejší nezávislosti, svobody, rozletu, demokracie, vadí jim podřízení většímu partnerovi, zatímco dnes zavrhují jakoukoli diskusi o sociálním propadu, o zneužívání sociální tísně, o nedostatku reálné demokracie, o tom, že naši vládu řídí Washington, Brusel, Berlín a Tel Aviv, že se naše armáda účastní naprosto zbytečných agresí, že neexistuje skutečný politický život, ale jedná se o loutkové divadlo všemocné oligarchie.
Vzpomeňme na ty, kteří z obou stran naprosto zbytečně zaplatili svými životy daň za politiku „reformistů“, tedy kariéristů z vedení československého státu, kteří se stali předměty hry o Československo,
o jeho tvář, kteří byli více či méně naivními protagonisty pokusu o převrat a kapitalizaci země, o ohrožení všech ostatních národů tábora socialistických zemí.
Odpovědnost za mrtvé nese antikomunistická a pravicová centrála v zemi, nesou ji imperialistické provokace stejně jako oportunisté z řad později právem odsunutých politických činitelů. Dnes bojujeme aktuální bitvy, neotáčíme se jen do minulosti, bereme si z ní ale poučení. Poučení pro to, aby se chyby neopakovaly, aby boje byly už jen vítězné.
Když však minulost pochopíme, když jsme schopni na lži dnešní panské třídy reagovat, dodáváme osvědčené:
Pravda zůstala pravdou!
-M-
panorama
O 25. výročí Státního výboru pro výjimečný stav (GKČP)
Republikové společenské sdružení „Za Svaz a komunistickou stranu Svazu“ (ROO SKPS) zveřejnilo v Minsku 18. 8. 2016 prohlášení k vzniku Státního výboru pro výjimečný stav (19. srpna 1991). V prohlášení se mj. uvádí:
„Představitelé Sovětského svazu přistoupili k vyhlášení výjimečného stavu jako ke způsobu záchrany společné vlasti sovětského lidu od záměrů Gorbačova přeměnit centralizovanou socialistickou federaci SSSR na amorfní, decentralizovanou, buržoazní konfederaci pod názvem „Svaz suverénních států“ (SSG).
V důsledku působení GKČP bylo zabráněno podpisu novoogarjevské Dohody o SSG plánovanému na
20. 8. 1991.
Ovšem členové GKČP byli vůdci takového Sovětského svazu, jaký byl výrazně deformován po desetiletí od smrti J. V. Stalina postupnou reanimací buržoazních vztahů. Tyto vztahy se citelně upevnily v období gorbačovské přestavby. Členové GKČP nepostavili před sovětský lid otázku likvidace oněch deformací a zastavení „přestavby“ jako kurzu k tržní ekonomice, neprojevili rozhodnost vyzvat sovětský lid k záchraně společné Vlasti jako socialistické federace.
Členové GKČP nepřijali ani požadavek O. S. Šenina jménem ÚV KSSS, aby silou zastavili Jelcinův separatismus ohrožující další existenci SSSR jako jednotného státu sovětského lidu. Jak známo, Jelcinův plán byl plně realizován 8. 12. 1991 Bělověžskou dohodou tehdejších prezidentů Ruska, Ukrajiny a Běloruska. SSSR byl zrádně nahrazen v souladu s USA „Sdružením nezávislých států“, jež se vůbec nejevilo a nejeví státem.
Starší i střední pokolení sovětských lidí si pamatují televizní přímý přenos společného hlášení Gorbačova
a Jelcina prezidentovi USA o ukončení existence SSSR jako geopolitické reality. Bylo to hlášení místních stoupenců světové finanční oligarchie
o splnění úkolu rozvrátit Sovětský svaz, odstranit výraznou překážku směřování této oligarchie k podrobení celého světa a nastolení nového světového řádu fašistického typu.
GKČP byl v srpnu 1991 lživě obviněn ze státního převratu a jeho členové byli spolu s O. S. Šeninem zatčeni. Skutečný státní převrat uskutečnil prezident RSFSR Jelcin a jemu podřízený Nejvyšší sovět RSFSR, převrat buržoazní, kompradorský, v těsném sepjetí s vojenskopolitickou elitou USA. Vedl k rozbití státních struktur SSSR v roce 1991 a byl završen rozstřílením Nejvyššího sovětu RSFSR
v říjnu 1993, nahrazením ruské socialistické ústavy nyní platnou buržoazní konstitucí, která ani nebyla schválena referendem, neboť k volebním urnám v říjnu 1993 navzdory Jelcinovým slibům nepřišla ani polovina voličů.
Tak začala tragédie sovětského lidu, jenž musel od té doby prolít nemálo krve (viz situace na Ukrajině)
a znovu vést národně a sociálně osvobozenecký boj. Tak začala tragédie i jiných národů světa, obětí expanze světové finanční oligarchie
v podobě vojenskopolitické elity USA, států EU i sionistů. Strádaly
a strádají národy Jugoslávie, Libye, Iráku, Afghánistánu, Sýrie, KLDR
a mnohé další. Takové jsou následky přestavbově nomenklaturní nerozhodnosti GKČP a vítězství místních
i zahraničních reakčních sil pro sovětské lidi a všechno lidstvo.“
V hlavním městě Běloruska Minsku se také uskutečnilo 18. 8. 2016 shromáždění veřejnosti na téma „GKČP - co to bylo?“ Setkání vedl spolupracovník Domu Moskvy N. M. Sergejev a vystoupili na něm představitelé levicově vlasteneckých organizací. Účastníci schválili dopis prezidentům Běloruska a Ruska Lukašenkovi a Putinovi. V jeho textu hodnotí události ze srpna 1991 a následující vývoj ve stejném duchu jako výše citované prohlášení. Zároveň vyzývají oba státní činitele, aby plně realizovali dohodu prezidentů Ruska a Běloruska o vytvoření Svazového státu z 8. 12. 1999.

O dědictví vskutku neblahém
Pod tímto názvem publikoval 12. září jeden z předních „teoretiků“ nekomunistické KSČM Josef Heller stať v Haló novinách, v níž se snažil vypořádat s údajným „neostalinismem“ a obhajovat XX. sjezd KSSS. Z celého poměrně obsáhlého, ale zmateného článku považuji za moudrý jen ten titulek. Na rozdíl od hellerů vidím ovšem ono neblahé dědictví přesně naopak.
Shodou okolností jsem bláboly páně Hellera četl souběžně s překládáním úvodního příspěvku z Minsku. Citované prohlášení ukazuje názorně, že komunisté chápou roli XX. sjezdu KSSS v dlouhodobém procesu ideologické nemarxistické masáže sovětské společnosti po Stalinově smrti. Že si uvědomují, jak záměrně a uměle vytvářená degenerace velké části sovětského lidu vedla k událostem roku 1991, zániku SSSR a k dočasné porážce socialismu na šestině světa.
Kdyby záměry Chruščova byly tak poctivé, jak se domnívá Heller, proč byla „zpráva o kultu osobnosti“ tajná až do pádu SSSR? Osobně se domnívám, že tomu bylo kvůli strachu ze sovětského lidu, strachu z bolševiků. Být tehdy zveřejněn utajovaný projev Chruščova, našlo by se jich, myslím, bývalo dost, aby fakty a argumenty revizionisty rozcupovali.
Stalin nedává nepřátelům socialismu dodnes spát. Reformisté z KSČM nejsou výjimkou. Podle Hellera ruské globální buržoazii stalinský odkaz nevadí a autor se ptá: proč asi? Domnívám se, že pro Hellerovo takto jednoznačné tvrzení nejsou důkazy, navíc ona „ruská globální buržoazie“ není zdaleka monolitní, není zcela „globální“. Ruská veřejnost přestala být většinou nakloněna špinavým
a lživým útokům na Stalinovu osobnost. Hellerova otázka také inspiruje k jiné otázce: proč asi se ke Stalinovi začala hlásit i KSRF (sjezdový projev Zjuganova uveřejněný v minulém „Dialogu“ je toho jasným důkazem), která je podle mě z komunistických stran v Rusku nejblíže k reformistům z KSČM?
Kdo zná Hellera, nebyl jistě jeho výroky překvapen. Pro ty soudruhy, kteří ještě věří v možnosti komunistické obrody KSČM, cituji z Hellerových úvah (poznámky v závorkách ij):
„Po ztroskotání prvního historického pokusu o socialismus (tím přece byla již Pařížská komuna!) jsme pracně dávali dohromady to, od čeho by se mohla odrazit nová, ze systémových vad prvního pokusu poučená cesta k socialismu skutečnému a trvalému. Přes prožívané trauma jsme já a moji přátelé měli radost (!?), že nás už nebude zatěžovat to, co překrucovalo marxismus a diskreditovalo projekt socialismu (co tím myslí autor nespecifikuje, já pod tím chápu právě revizionistický kurs nastolený XX. sjezdem a vnucovaný i dalším komunistickým stranám). Konečně jsme se mohli zbavit ideologie a politiky vládnoucí skupiny minulého systému - řídicího aparátu (palte na štáby, hlásala již čínská kulturní revoluce, kdyby se to povedlo ve všech zemích tábora socialismu, mohl být původní marxisticko-leninský kurs bez revizionistického balastu možná obnoven).
Patřili jsme totiž k těm, kteří již poměrně dlouho před koncem systému, vlastně po celý náš profesní život silně ovlivněným rokem 1968, nejvýznamnějším, i když ke krachu odsouzeným pokusem o socialistickou reformu (pokusem o likvidaci socialismu již tehdy), důsledně aplikovanou marxistickou metodologií (?!) prováděli analýzu systému.“
„Analýzu“ možná prováděli, ale před listopadem 1989 ji nepublikovali. Lhali Heller s přáteli studentům při výuce marxismu-leninismu nejen na Městské politické škole MěstV KSČ
v Praze v letech tzv. normalizace nebo lžou po vítězství kontrarevoluce?
Pokud se nedokáže KSČM vypořádat s podobnými hellery a dolejši, nemůže být komunistická jinak než svým názvem. A ten slouží jen ke klamání poctivé části členstva.

Smrt falešné ikony antikomunismu
Ve věku 74 let zemřela 30. srpna nejúspěšnější československá gymnastka historie, sedminásobná olympijská vítězka, čtyřnásobná mistryně světa, jedenáctinásobná mistryně Evropy. Přes všechny sportovní úspěchy zůstane v paměti především jako zuřivá antikomunistka po roce 1989, přítelkyně, poradkyně a asistentka Václava Havla a kamarádka Karla Schwarzenberga, jehož prezidentskou kandidaturu v roce 2013 horlivě propagovala.
Zastupitelka Jihočeského kraje, bývalá trenérka sportovní gymnastiky Alena Nohavová poskytla tehdy rozhovor, v němž na otázku „Sledovala jste aktivity Věry Čáslavské ve volebním týmu Karla Schwarzenberga?“ odpověděla: „Ano, sledovala, a byl to jedním slovem šok! Přesněji, byl to šok číslo dvě. První šok byl totiž dokument režisérky Olgy Sommerové Věra 68. Slova Čáslavské, že sama zažila zrůdnost komunistického režimu, mě opravdu šokovala. Tohle jsem od ní nečekala, i když určité zklamání jsem od ní zažila v převratové době listopadu 1989.“
V další části rozhovoru Alena Nohavová řekla: „V letech 1975-9 působila Čáslavská jako trenérka sportovní gymnastiky v tréninkovém středisku v Praze na Strahově. Tam jsem se s ní seznámila i já. Viděla jsem, jak žije, znala jsem i její názory na minulou dobu, často jsme si povídaly. Odtud plyne mé rozčarování z filmu Olgy Sommerové. Myslela jsem si, že když někdo točí dokument, musí se opírat o fakta, a ne
o nějakou iluzi. Nadzvedlo mně, když přítelkyně Věry Čáslavské ve filmu říká: „Taková to byla hvězda a oni s ní jednají jako s nejhorším šupákem.“
Myslím si, že kdyby s paní Věrou někdo jednal jako „s šupákem“, jak její kamarádka uvádí, tak by paní Čáslavské nebyl propůjčen Řád republiky, titul Zasloužilá mistryně sportu či vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Kdyby byla silně pronásledována, tak by rovněž nemohla studovat FTVS, aby získala kvalifikaci pro povolání trenérky. Kdyby tolik nenáviděla komunisty, proč by se nechávala oslovovat „soudružko trenérko“, když ostatní její kolegyně byly oslovovány „paní“.
Je pravda, že si Mexičané Věru Čáslavskou velmi oblíbili a chtěli, aby přijela do jejich země trénovat. Cestu několikrát odložila. Já si myslím, že z rodinných důvodů, vždyť přece studovala a vychovávala dvě děti. Rozhodně to však nebylo tím, že by ji komunisté nechtěli pustit. Do Mexika nakonec odcestovala s celou rodinou na dva roky.“
Redakce internetových novin AE News publikovala letos 15. června příspěvek svého redaktora Jiřího Bati nazvaný „Když duše Věry Čáslavské ztrácí klid z nečistého svědomí, aneb za vším hledej Havla!“ Autor se vrací k tragické smrti manžela Čáslavské atleta Josefa Odložila.
Cituji: „Příběh se udál 7. srpna 1993 a je o tom, kam až může dojít tzv. opičí láska matky, která svého syna vedla nejen k zahálčivému neodpovědnému přístupu k životu, ale i k nenávisti vůči otci, se kterým se právě z těchto důvodů rozešla.“
V další části stati se Jiří Baťa odkazuje na knihu sestry Josefa Odložila paní Ševčíkové „Prostě jsem zabil svého otce“:
„Josef Odložil se nezapsal do dějin této země jen jako skvělý atlet a atletický trenér (připomeňme 2. místo na OH v Tokiu 1964 v běhu na 1500 m) ani jako skvělý voják (v letech 1992 - 3 byl velitelem mírových sborů OSN v Iráku), ale především jako oběť české justice. Jednou z největších životních chyb Josefa Odložila bylo, že se oženil s Věrou Čáslavskou a žil v ČR.
S Čáslavskou měl dvě děti, dceru Radku a syna Martina. Matka děti vedla k zahálce, podvodům a obcházení zákonů. V jakémsi bludném opojení ze slávy a moci jim výslovně vštěpovala, že se nemusí ani moc učit. Oddělovala je od otce a po rozvodu, který sama zavinila, jim léta lživě bulíkovala, že jejich otec je sadista, aby k němu náhodou nechtěly.
J. Odložil se přirozeně mnohokrát obrátil na české soudy. Přestože argumentačně a morálně dominoval, úspěšný nebyl (jak jinak). Obrátil se i na prezidenta Havla, ale ten mu ani neodpověděl. Tak se jen zpovzdálí musel koukat na mravní pád svých dětí, který byl čím dál strmější. Když syn Martin neudělal ani maturitu na střední škole, kterou procházel jen díky protekci své maminky, ale přesto s trojkami z chování, pan Odložil to již nevydržel a šel synovi domluvit. To se mu stalo osudným. Jeho chlapec, který se v té době již 7 let věnoval bojovým sportům, ho srazil
k zemi útočnou ranou - z rozběhu pěstí s nasazeným boxerem. Podle očitých svědků se opravdu ani na okamžik nezastavil. Rána měla obrovskou sílu a otec padl ihned toporně k zemi. Již se nikdy neprobral a po 35 dnech zemřel v nemocnici.
V každé civilizované zemi a v každé době toto byla otcovražda - nejtěžší zločin. Ne však v nynější ČR. Martin svého činu nikdy nelitoval a před soudem dokonce prohlásil, že by to udělal zase. Přesto dostal naprosto neuvěřitelně pouhé 4 roky vězení
a stejně si neodseděl ani den, protože mu prezident Havel hned po rozsudku dal milost. Místo do vězení šel otcovrah i bez maturity rovnou na právnickou fakultu.“
Internetové odkazy na knihu „Prostě jsem zabil svého otce“ byly zablokovány a téměř vymizely. Jiří Baťa připomíná: „Jde nejen o osobní a rodinný případ, ale také o případ s politickým pozadím. Tím pozadím je sám Václav Havel navzdory tomu, že kdysi velkohubě prohlásil: „Mravní klima v naší zemi se musí změnit. Nikdo si nesmí myslet, že svoboda a demokracie dávají komukoli právo ohrožovat svobodu a životy druhých!“ Že to byl právě on, který svá slova zašlapal hluboko do země, nepřekvapuje.“
Ilja Jihlavský

dosti wolkera?
Je jistě udivující, že někteří naši pedagogičtí pracovníci mají schopnost jasnovidnosti, bohužel účelové nebo založené na nevědomosti. Na důkaz mylných domněnek typu nejednostranné básníkovy politické orientace nebo nesouhlasem s děním, které nezažil, uvádím na jeho obhajobu několik málo slov.
Jak je známo, mezi Wolkerem čtenou literaturou patřil i Leninův Stát a revoluce, zřejmě první vydání, které se do naší země po ruské revoluci dostalo. Kdo tuto knihu četl, dá za pravdu, že neutváří nějaké naivní iluze a povrchní politické názory, ale že její síla tkví ve střízlivosti, práci s množstvím fakt, že je to kniha v podstatě vědecká, ne nějaké idealistické slohové cvičení. Je revoluční, je pro komunistu základní literaturou a její obsah vyvrací teze
o Wolkerově idealismu a o tom, že si věci představoval jinak. Naopak, jeho stať o proletářském umění je ryze třídní záležitostí, která dokazuje básníkovu politickou vyspělost, jež předčila dobu. Žádná romantika, žádná sentimentalita. O sbírce Těžká hodina pak už nemá ani smysl mluvit, co Roentgenův přístroj odhaluje nejhlouběji, je nenávist - je to nenávist třídní. Je to nenávist, která sestávala ze zkušeností z brutálního masakru prostějovských demonstrujících v dubnu 1917, ukradené revoluce roku 1918,
z nesplněných snů, ze zrady roku 1920 a skutečnosti první republiky s její naleštěnou výlohou a nepořádkem za ní.
Wolker byl vyspělý nejen díky zkušenosti z maloměsta, kde byl odvržen jako bolševik, ale především díky pražskému pobytu, kontaktem s tehdejší uměleckou špičkou i pohledem na sociální a politické dění v centru. Kdokoli inteligentní by těžko podlehl budování nějakého kultu republiky, jež měla striktně rozděleno, kdo je na voze a kdo za vozem, kdokoli střízlivý by těžko budoval tatíčkomasarykovský kult prezidenta, který nechal vládnout pana Preisse a snad s pozdviženým obočím reagoval na střelbu do demonstrujících Mostem počínaje, přes Dolní Lipovou až Košúty konče. Wolker si byl dost dobře vědom, že svět fanglí, vznosných řečí uprostřed nikoli vznosné sociální reality, mu je cizí. Byl politicky vyspělejší než Seifert, který přeběhl k sociální demokracii, a tak by protektorát těžko prožíval v novinách Práce, ale jistě by sdílel osud Bedřicha Václavka, Vančury nebo Fučíka. Oportunismus mu byl cizí. To by odpovědělo i na častý výmysl, že by se Jiří Wolker jako komunistický básník jistě přidal ke skupině spisovatelů odmítajících Gottwaldovo vedení strany, tzv. Karlínské kluky, kteří nastoupili s trendem bolševizace strany, zbavení sociáldemokratických přežitků, tedy dnešním slovníkem k akceschopnosti, jež se projevila ve snaze budovat lidovou frontu proti fašismu, v odboji, v Košickém vládním programu
a v revoluci, kterou už národ nenechal prodat ani kapitalisty, ani sociální demokraty. Iluze o tom, že právě Gottwaldovi se vzepřela komunistická inteligence a z této neznalosti pramenící schéma o tom, že by Wolker jistě také zběhl, se dá jistě lehce vyvrátit jmény těch, kteří překonali maloměšťácké slabůstky spisovatelů a pochopili, kam se vývoj má ubírat, pokud se opravdu chce něco měnit: Byli to básníci Vítězslav Nezval, František Halas, Konstantin Biebl a Laco Novomeský, novinář Julius Fučík, teoretici Karel Teige a Bedřich Václavek a další. Dodávám pak, že
i ti, kteří v roce 1929 odešli, se vrátili. Odchodu v podstatě ihned litoval Vančura, navrátil se nejen S. K. Neumann, ale i M. Majerová a I. Olbracht. Tolik k vadícímu Wolkerově přesvědčení, k tomu „co by bylo kdyby“, k tomu, co dnes vadí a musí být převraceno nejen v souvislosti s básníkovou osobností, ale i s jeho dílem, z něhož jsou vybírány už jen méně významné části, které nepálí.
Toto aktualizované „Dosti Wolkera“, jak jsme jej mohli číst v oligarchových novinách, ukazuje více strach z básníka než snahu ho nějak objektivně interpretovat. Někde je to dáno horlivostí pro stávající režim, někde oportunismem. Možná by bylo vhodnější, při všech pouťových výdajích i tomto pokřiveném „novém čtení“, raději Wolkera znovu vydat nákladem města. Ať se pak čtenář sám přesvědčí.                                                                          -MP-

Prezidentské volby v USA
Pokračování kampaně klamání chudiny
Probíhající duel prezidentských kandidátů Hillary Clintonové a Donalda Trumpa zaměřený na budoucí orientaci zahraniční politiky USA znovu potvrdil, že oba kandidáti mají o dalším vývoji téměř shodné představy a neexistují mezi nimi žádné zásadní rozpory. V jejich programech převažuje násilné řešení všech problémů mezinárodních vztahů
a válečné agrese, maskované válkou proti světovému terorismu, proti všem státům, které odmítnou nejen ve vnějších, ale i ve vnitřních vztazích postupovat v souladu s americkou linií.
Obama vedl v roce 2011 a 12 válečné agrese simultánně proti pěti státům (Afghánistánu, Jemenu, Libyi, Pákistánu a Somálsku), ve kterých americké ozbrojené síly vraždily bombardováním, řízenými střelami Tomahawk nebo raketami z bezpilotních letounů. V roce 2013 rozpoutal hybridní válku k likvidaci protiamerického režimu v Sýrii a hospodářskými sankcemi, podporovanými Evropskou unií, připravil agresi proti Íránu. V roce 2014 zorganizoval fašistický puč, který svrhl demokraticky zvoleného prezidenta Janukoviče na Ukrajině a rozpoutal válku proti ruskému obyvatelstvu v Donbasu, jehož konečným cílem je rozpoutání hybridní války s Ruskem, ve které má sehrát hlavní úlohu ruská „pátá kolona“. Půdu pro hybridní válku mají vytvořit sankce, které vyvolají masové protesty obyvatelstva. Mezitím se rozhodl zlikvidovat progresivní vlády ve Venezuele, Brazílii, Argentině
a pokusil se rozpoutat barevnou revoluci na Kubě a v Jihoafrické republice. Pod jeho vedením běží příprava na válku proti Čínské lidové republice. Na této politice se do zahájení své volební kampaně plně podílela demokratická kandidátka Hillary Clintonová.
Veřejné mínění prostého občana Spojených států je natolik zpracováno válečnou propagandou, že mírumilovný Američan, který má představu o mírové a spravedlivé budoucnosti, nemá na výběr. Obama osm let prosazoval zájmy vojensko-průmyslového komplexu a energetických monopolů, zavedl zemi do hluboké hospodářské krize s neřešitelnými sociálními důsledky pro americké pracující a další jeho buď demokratický, nebo republikánský následovník, představující zájmy stejného amerického a globálního imperialismu, by rád pokračoval v jeho šlépějích.
V předvolebním období v roce 2008 se všichni ti, kdo čekali, že Obama jim zabezpečí lepší život a odevzdali mu svůj hlas, mohli dostatečně přesvědčit, že o jejich životě rozhoduje imperialistický režim velkých vlastníků, do kterého nemůže zasahovat žádný zvolený prezident, ať by měl jakoukoli barvu kůže, zopakovali svou chybu i v roce 2012. Jeho zvolením tedy „neučinili to nejlepší, co mohli“, protože Obama zklamal jejich naděje
a nesplnil své sliby. Miliony Američanů tajně věřily, že zmizí noční můra osmileté Bushovy vlády: brutální války; mučení zajatců a vězňů; nezákonné sledování Američanů i cizinců vně i uvnitř státu; masová kriminalizace a věznění Afro- a Latinoameričanů, zejména jejich mládeže i obscénní růst bohatství buržoazie, zatímco miliony přišly o bydlení a přešly do tábora bezdomovců. Je holou skutečností, že poslední čtyři roky pokračoval Obama v militaristické politice, kterou zahájil v roce 2008. Perspektiva pro Američany a globalizovanou chudinu je bohužel stejná, ať si zvolí demokrata nebo republikána. I nadále budou vražděny ženy a děti ve všech částech světa buď raketami
z bezpilotních letounů, nebo laserem řízenými pumami a bude se tomu stejně jako nyní říkat kolaterální ztráty. Prezident a jeho lokajové se budou účastnit pravidelných týdenních schůzek, na kterých budou přijímat rozhodnutí, koho tento týden nechají zavraždit svými bezpilotními letouny a miliony lidí budou trpět muka ve vězeňských samotkách, z toho někteří po desítky let.
Obamovo prezidentství potvrdilo, že zájmy imperialismu mohou někdy mnohem lépe obhajovat vybraní a dobře připravení politici bez ohledu na barvu kůže, než bílí příslušníci buržoazie, jako byl Bush. Nevýhodné pro imperialismus je pouze to, že podobné „chytáky“ nemůže opakovat. Jakou alternativu však mají pracující a nezaměstnaní bez ohledu na barvu kůže?
I kdyby býval měl nový prezident Barack Obama nejlepší záměry na světě a byl ve skutečnosti utajeným levicovým radikálem, rozhodnutým využít americký systém ve prospěch lidu a reakční politici, kterým poskytl funkce ve své administrativě, představovali pouze nástroj, sloužící k odvracení pozornosti politických protivníků od pokradmého revolucionizování Spojených států, imperialistický, zmilitarizovaný systém mu to neumožní.
Postup prezidenta nezávisí na jeho humánnosti nebo osobní odpovědnosti. Rámec, ve kterém má dovoleno se pohybovat, nastolili již zakladatelé Spojených států vytvořením pravidel hry, která musí dodržovat každý prezident. Pokud by chtěl systém oklamat, hra přestane fungovat a hráč musí být ze hry vyloučen.
Tři pravidla hry:
1. Systém funguje do té doby, pokud přináší zisk. Zdrojem zisků pro mikroskopickou skupinu vlastníků výrobních prostředků, půdy, surovinových zdrojů, zemědělských podniků atd. je vykořisťování pracujícího lidu, které získalo nyní globální charakter. Od malých, pětiletých dětí
v Afghánistánu, tkajících koberce,
v Pákistánu, které šijí hračky a míče dvacet hodin denně, mexické rolníky, vyhnané z vlastní půdy, kteří dřou do úmoru na plantážích ve Spojených státech, horníky se silikózou, kteří nemohou popadnout dech, až po miliony nezaměstnaných, postávajících na rozích ulic nebo před úřady práce, čekajících, až se novodobý otrokář rozhodne je za neuvěřitelných, otrockých podmínek zaměstnat. Kapitalismus může přežít pouze jako Drákula, proměňuje krev a sny milionů v zisky pro hrstku vlastníků.
Tento proces, opakující se nesčetněkrát denně, přináší bohatství
a moc jedněm a bídu a zoufalství druhým. Tak funguje vykořisťování, živé srdce systému, který si podrobil USA a celý svět. A pokud systém začíná mít problémy, jako je tomu v současnosti, miliony pracujících, produkujících bohatství, jsou odhazovány jako odpadky a odsuzovány
k životu bez budoucnosti, pronásledovány celým represivním systémem, který si buržoazie pro svou ochranu včas připravila.
2. Kapitalista nebo skupiny buržoazie musí o své přežití mezi sebou bojovat. Ten, kdo trvale neexpanduje, se vystavuje riziku pohlcení jiným příslušníkem své třídy. Jsme svědky krachu velkých bank a rozpadu části průmyslových korporací. Často nabírají formu strašných koloniálních a imperiálních válek a krvavých masakrů.
3. Vše, co by se postavilo do cesty Spojeným státům v jejich úsilí udržet si i nadále světový primát, musí být odstraněno nebo zničeno.
V souladu s těmito základními pravidly se ve Spojených státech vždy rozhodovalo a bude rozhodovat o vnitřní i zahraniční politice a o modelování americké společnosti. Podle nich fungují všechny represivní státní i soukromé instituce a jsou zdrojem veškeré represe ve Spojených státech.
Jsou to současně pravidla, kterými se musel řídit i prezident Barack Obama. Všechny kroky, které Obama podnikal – od využívání amerických ozbrojených sil, jejichž je až dosud vrchním velitelem, přes celou síť vězení, s více než dvěma miliony vězňů, zejména Afroameričanů, až po ekonomické, zdravotní
i sociální programy, musí být v souladu s těmito pravidly.
Co by se stalo, pokud by se býval pokusil tato pravidla změnit nebo upravit? Ti, kdo mají skutečnou moc a jsou garanty uvedených pravidel, by ho ihned moci zbavili.
Obamův skutečný program
Faktem je, že Barack Obama neměl v úmyslu realizovat žádné radikální změny. Dokonce to ani v předvolebních kampaních neslíbil. Vždy hovořil pouze o záchraně kapitalistických ekonomických struktur. Jeho záměrem bylo vést pro vnitřní scénu co nejpřijatelnější agresivní zahraniční politiku a dále upevnit americkou nadvládu nad jinými národy. Od počátku nebylo pochyb, že dodrží svůj slib, který dal izraelskému vedení
o podpoře jeho politiky, ať se dopustí jakéhokoli válečného zločinu.
Hlavní Obamovou úlohou bylo poskytnout stejné nebo poněkud modifikované americké politice, kterou prováděla Bushova administrativa, novou tvář.
Jeho vláda byla pro svět dokonce nebezpečnější v tom, že Obama dokázal zručně manipulovat ideály a nadějemi těch, kdo nenávidí a odmítají zločiny a násilí, doprovázející americkou společnost po celé generace… Všichni tito lidé toužili po životě v lepší a smysluplnější společnosti. Obama je vyzval, aby začali sloužit vyšším cílům, než pouze svým sobeckým zájmům. Oklamaní voliči si brzy uvědomili, že měl na mysli upevňování amerického impéria a nikoli svobodu pro ty, které režim utiskuje.
Lze považovat za krutou ironii, že Obamovo prezidentství mělo dokazovat, že se americká společnost zbavila rasismu.
Při tom Obama již ve své minulé kampani odmítl diskutovat o pokračující diskriminaci a represi Afroameričanů ve všech vrstvách společnosti. Místo toho jim vyčítal malou osobní odpovědnost a vyhnul se analýze reálných struktur bílé nadvlády v USA.
I za afroamerického prezidenta zůstaly masy afroamerické a ostatní neanglosaské mládeže bez budoucnosti a naděje.
Krize systému
Pro současné elity americké společnosti bylo zvolení Obamy prezidentem v této, pro impérium nebezpečné situaci, velmi důležité. Po desetiletí vedena válka s terorismem se obrátila proti nim a ztratila podporu většiny obyvatel. V krachující ekonomice přežil úspěšně vojensko-průmyslový komplex a silná, nejmodernějšími zbraněmi vybavená armáda, jejíž velení trvale nabízí jako východiska z krize další války. Od Afghánistánu, Iráku, Sýrie, Palestiny po Írán, Pákistán, Venezuelu a Bolívii. Elity uvázly po krk v největší ekonomické krizi za posledních sto let. Lid prožívá nesmírné útrapy a buržoazie není schopna stávajícími metodami překonat spád, začít znovu expandovat. Hledání východisek vyvrcholilo použitím trumfu – nastolením afroamerického prezidenta v zemi, ve které od prvního dne jejího vzniku dominovalo otrokářství a rasismus. Tímto tahem se elity pokusily zavést lidové masy na určitou dobu do slepé uličky a jako vždy pro sebe úspěšně. Již jen proto, že nyní po dlouhou dobu nebude mít žádný Afroameričan šanci kandidovat do funkce prezidenta USA.
Karel Kluz

K závěru se pomalu chýlí rok 700. výročí narození Karla IV. (14. května 1316 - 29. listopadu 1378). Jubileum tak významného panovníka - byl to první český král, jenž se stal také králem a později císařem Svaté říše římské - se stalo logicky vhodnou příležitostí k připomenutí jeho památky
a díla. K výročí vznikly nové knihy, bylo uspořádáno několik výstav, věnovala se mu pomalu všechna média, především veřejnoprávní televize. Většina těchto akcí skončila nebo končí a je tudíž příležitost k jejich zhodnocení.
Kniha Jana Bauera byla čtivá, výstavy a některé pořady zajímavé. Co mi vadilo, byl falešný a zkreslený obraz panovníka vytrhovaný z dobových historických souvislostí. Soudobá buržoazní ideologie vykládá krále „dvojího trůnu“ Karla jako velkého „Evropana“, div ne předchůdce Evropské unie. Ostatně obdobně jako jeho vzdáleného příbuzného císaře Karla Velikého (742-814).
Ve skutečnosti „Sacrum Romanum Imperium“ byl velmi volný svazek čtyř království (Německého, Českého, Italského a Burgundského), stovky knížectví, vévodství, hrabství, svobodných říšských měst a dalších oblastí. Zahrnoval dnešní území Německa, Nizozemí, Belgie, Lucemburska, Česka, Rakouska, Slovinska, Švýcarska, severní Itálie, jižního Dánska, menší části Polska a Francie. Z pohledu Evropy sotva čtvrtina jejího území, spíše méně.
V průběhu své tisícileté existence (800-1806) říše měnila svůj rozsah, názvy i vnitřní strukturu. V bojích císařů s papeži ztrácela po dlouhá období fakticky moc v Itálii, stále centralizovanější Francouzské království získalo Burgundsko a další okrajové oblasti Francie, v bojích s Habsburky se postupně osamostatnilo Švýcarsko, Nizozemí Habsburci připojili ke Španělsku, když zdědili španělskou korunu.
Přívlastek říše Svatá je doložen až v listinách císaře Fridricha Barbarossy z 2. poloviny 12. století a dodatek národa německého se užíval od roku 1512. Původně volila římského krále všechna říšská knížata (císařem se stával korunovační cestou do Říma), od poloviny 13. století se počet volitelů (kurfirštů) ustálil na sedm. Patřili mezi ně arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský, český král, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský. Roku 1356 to formálně zakotvil Zlatou bulou právě císař Karel. Říše nikdy nebyla centralizovaná, všichni ti vévodové, knížata a hrabata vládli na svých panstvích samostatně, kdežto naopak často zasahovali do panování králů i císařů.
Na tomto místě si dovolím malou odbočku. Vizi sjednocené Evropy, byť neúspěšnou, předložil tzv. husitský král Jiří z Poděbrad (1420-1471). Obrátil se na všechny evropské panovníky s projektem „Smlouvy o nastolení míru
v celém křesťanstvu“. Deníkem účastníka poselství Václava Šaška z Bířkova se inspiroval Alois Jirásek k dílu „Z Čech až na konec světa“ (míněno jím Portugalsko). Cílem Jiříkových poselství bylo spojit síly proti Turkům, kteří roku 1453 dobyli Cařihrad, proměnili jej v Istanbul a drali se dále do Evropy. Odpor papeže a protikladné zájmy většiny evropských dvorů záměr zhatily.
Vraťme se k výročí Karla IV. Nejvýrazněji jej podle mě zneužil na svém květnovém sjezdu Sudetoněmecký krajanský spolek a jeho host s požehnáním českého sociálnědemokratického premiéra, lidovecký ministr Herman. Český ministr kultury na sudeťáckém srazu 15. 5. 2016 mj. řekl: „Musíme se snažit neustále stavět náš evropský dům, který nám poskytli naši předci,
a musíme být připraveni bránit jej proti každému, kdo se snaží znovu zasít nenávist a strach. Dědictví našeho společného krále a císaře Karla IV. - jehož 700. výročí jsme si včera připomněli - nás k tomu zavazuje.“
Vůdce ladsmanšaftu Posselt na sjezdu kromě jiného prohlásil: „My, sudetští Němci, jako jeden ze dvou národů českých zemí a čtvrtý bavorský kmen, máme ve smyslu Zlaté stezky Karla IV. zvláštní funkci mostu.“ Sudetoněmecký předák se také účastnil oficiálních oslav na počest Karla IV. v pražské Valdštejnské zahradě, kde se mj. setkal s premiérem Sobotkou.
I když Posselt hovoří o Karlu IV. v superlativech, lze tomu věřit? Připomeňme si, co napsal o stejném panovníkovi roku 1938 profesor pražské Německé university Josef Pfitzner: „Špatné plemenné předpoklady jeho slovanské krve měly za následek málo tvořivou osobnost a nevůdcovského ducha.“
Za protektorátu byl fanatický nacista Pfitzner náměstek pražského primátora, prosazoval poněmčování Prahy, udával české kolegy na magistrátu
a jako nacistický zločinec byl po válce odsouzen k trestu smrti. Jeho hodnocení císaře Karla IV. však následovali další němečtí historici, byť po válce nebyly jejich výroky už otevřeně rasistické.
Najdou se sice mezi nimi výjimky, například historik a bohemista Jörg Hoensch uvádí: „Mnozí historici považují Karla IV. za jednu z nejvýznamnějších panovnických postav pozdního středověku, neboť dokázal střízlivě propojit svoji dynastickou, zemskou, říšskou, zahraniční i církevní politiku a nastolit ve střední Evropě období míru.“ Převažují však záporné pohledy, jež vycházejí z tradic německé historiografie, která byla silně nacionalistická.
Jan Bauer v knize „Karel IV. Císař
a král“ vydané k 700. výročí nakladatelstvím Brána připomíná: „Karel už tím, že jádrem Svaté říše římské učinil Prahu a Čechy, nedošel mezi Němci přílišné obliby. Například kronikář Matyáš Neuenburský mu vytýkal, že se stará jen o Čechy a málo o říši. Císař Maxmilián Habsburský zase o Lucemburkovi řekl, že byl „otec Českého království a Svaté říše římské arciotčím“. Ve skutečnosti to byla zcela neopodstatněná výtka. Karel vládl říši co nejodpovědněji. Jeho Zlatá bula představovala vlastně první říšský zákoník.“
Nesmyslný je ovšem i opačně glorifikující český pohled. Okřídlené „Otec vlasti“ první pronesl při panovníkově pohřbu scholastik pražské kapituly
a doktor pařížské university mistr Vojtěch Raňkův z Ježova. Jak uvádí František Kavka v knize „Karel IV. Historie života velkého vladaře“, šlo o řečnický obrat, jímž byli tradičně poctíváni antičtí římští císaři. Obdobně na pohřbu hovořil stařičký kardinál a arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, jenž Karla nazval „druhým Konstantinem“. Pozdější generace však výrok o Otci vlasti vzaly doslova.
Pravda, po desetiletích rozvratu, hladomorů a úpadku českých zemí způsobených boji o český trůn po zavraždění posledního legitimního mužského Přemyslovce Václava III. v Olomouci roku 1306 a mocenských bojích za vlády Jana Lucemburského, za jeho syna Karla České království vzkvétalo. Nebylo tomu však z nějakého českého „vlastenectví“ (takový pojem ani tehdy neznali). Karel budoval novou rodovou základnu Lucemburské dynastie (stejně tak činili v zájmu svých dynastií bavorští Wittelsbachové či Habsburci) a ke sklonku života ji rozšířil o Braniborsko, kde v posledních létech svého panování pomalu trávil více času než v Čechách.
Českým autorům článků, knih, filmových a televizních dokumentů o Karlu IV. po roce 1989 (jako většině zahraničních autorů i dříve) chybí marxistický, třídní pohled. Připomeňme si, jak osobnost a dílo Karla IV. hodnotí roku 1963 kolektivní dílo Československá vlastivěda - Dějiny: „Karlovo vladaření mělo i své stinné stránky. Rostoucí vykořisťování poddaného lidu právě tak jako násilně zdržovaný rozvoj měšťanstva byly vážnou hrozbou pro budoucnost. Pod lesklým příkrovem císařské slávy hromadila se tak výbušnina, jež v rozpětí jedné generace nejenže rozbila vladařské dílo Karlovo, nýbrž i vážně ohrozila samy základy feudálního řádu.“
(Pokračování v příštím čísle)
I. Trögel

„NĚKDO TO RÁD HORKÉ“
Ta naše písnička česká...
Dovolím si tvrdit, že většina z nás se trápí tím: „Jak to udělat, aby se
k nám lidé přidali. Proč, když je situace v republice, v Evropě a v celém světě den ode dne nebezpečnější
a podmínky obyčejných lidí se dramaticky zhoršují, nereagují lidé na naše výzvy?“ Výsledkem urputné snahy přilákat veřejnost na naše akce, jsou často organizovány kulturní programy, které jsou ve svém důsledku kontraproduktivní a anulují naše upřímné snahy. Bez hlubšího rozmyslu jsou zváni např. interpreti známí pro své xenofobní výroky. Organizátoři tak opomíjejí, že sice popularita toho kterého interpreta může být postavena na jeho kritickém postoji k současné politické scéně, ale to nemusí automaticky znamenat, že dotyčný inklinuje k objektivnímu chápání skutečnosti. Jindy jsou zvaní interpreti, kteří reprodukují pop music reálného socialismu, jako bychom chtěli probudit v lidech nějakou nostalgii po dobách uplynulých a idealizovat i to, co dobré nebylo.
A tak ve snaze „nalákat lidi“, nehledí se ani na obsah, ani na formu, ani na kvalitu. Umělci dnes nemají na růžích ustláno, a tak ve většině případů bez ohledu na vlastní politický názor komunistům neodřeknou, když dostanou zaplaceno. Následně nás pak překvapí jejich účinkování na akcích politických odpůrců nebo jejich antikomunistické výroky v masmédiích a kroutíme hlavou s údivem: „Vždyť hráli na naší akci!“
Jednou z hlavních úloh komunistického hnutí je vysvětlovat lidem, proč a jak to na světě chodí a že sami mohou změnit svůj osud. Naším cílem není pouze získat hlasy ve volbách, ale pomoci na svět lidové demokracii, samosprávě, systému, který bude rozdělovat podle potřeby a zásluh, kdy cílem bude prospěch všech pracujících, ne úspěch těch, kteří se umí prosadit za každou cenu, na úkor ostatních. Jedním z prostředků, jak lidem ukázat cestu, je právě kultura a umění, proto je důležité, jaký program zařazujeme na našich akcích. Vzpomeňme Lenina, který se pravidelně setkával se spisovateli, básníky a jinými umělci, debatoval s nimi nad jejich dílem, vysvětloval, poslouchal jejich názory. Stejně tak soudruzi první republiky se velmi intenzivně zabývali kulturou. Ke komunistickému hnutí se hlásila značná část Osvobozeného divadla a celá škála básníků, spisovatelů, dramatiků, kritiků, herců a hudebníků, ale také hlavní proud trampského hnutí s Gézou Včeličkou v čele. Dalšími charakteristickými příklady jsou komunisté v Řecku, Portugalsku, Spojených státech, kteří si systematicky pěstují vlastní kulturu. A právě kultura je jednou z oblastí, kde KSČM doznává ohromných rezerv. Nevěřím, že by někdo mohl namítnout, že kultura je podružnou záležitostí.
Proč je špatné zvát buď umělce známé z médií bez ohledu na jejich názory, nebo umělce reprodukující socialistickou pop music? Buržoazní masmédia, stejně jako nepodporují objektivní informovanost, nepodporují ani kvalitní kulturu. Jejich kultura má působit ideologicky v jejich prospěch a v lepším případě se jedná o nic neříkající formalismus. Celý ohromný mechanismus pracuje na jejich popularitě a obecném povědomí o jejich existenci. Dost těžko mohou působit coby součást propagandy jak kapitalistického systému, tak šíření ideálů demokracie, socialismu, komunismu, solidarity. Když do nich tolik investují, nenechají je podporovat své nepřátele. Je pravda, že někteří z populárních umělců se otevřeně hlásí k levici, jako např. Zdeněk Troška, Jožo Ráž, ale to jsou výjimky. Jejich kritika ze strany buržoazních masmédií je často nevybíravá, a pokud se o ně zajímají, jsou k tomu nuceni jejich popularitou, nebo jsou tito představováni jako exoti.
Platí, že co konzumní kultura nabízí, lidé spotřebovávají. To však neznamená, že i my to máme používat jako sýr v pastičce na své potencionální příznivce. Komunisté nedělají marketing, jehož cílem je vytvořit pocit potřeby a posléze zákazníka nasměrovat k nákupu (proto je také úchylné angažovat nejrůznější marketingové společnosti do kampaní KSČM), ale působit na člověka tak, aby si uvědomil svoji skutečnou pozici ve skutečném světě. Přesvědčit druhého, naučit jej uvažovat, to je mnohem složitější, než vymyslet heslo a natřít barevné kulisy. Navíc, osoby označované jako celebrity jsou často ochotné pro svoji popularitu udělat kde co, včetně produkce nechutných historek o sobě samých, tištěných po bulvárech. Ve své většině se nejedná o osoby, které by měly být příkladem člověka, jenž společnost staví nad své ego.
Je fakt, že řada umělců se vyjadřuje kriticky k současnému stavu společnosti, ale ani to automaticky neznamená, že se jedná „o našeho člověka“. Charakteristickým příkladem je období realistické literatury první republiky.
Představitelé tzv. sociálního románu skutečně velmi realisticky popisovali situaci v republice, např. na slovenském venkově. Jedná se o velmi dojemná díla, ale autoři na jejich stránkách stav konstatují, nenabízejí žádná řešení. Naopak marxističtí autoři vysvětlovali uměleckou formou příčiny i možná řešení. Dnes více než kdy jindy je třeba velmi pečlivě vybírat, jaké umění lidem nabízet a podporovat.
Dalším problémem je již zmíněný socialistický „popík“. Jsem si jistá, že mnozí z vás se upřímně podiví: „Co je špatné na Karlu Gottovi nebo Michalu Davidovi a dalších?“ Proti náhodně jmenovaným osobně nic nemám, ale hlavně normalizační pop music představuje právě již v jiné souvislosti zmíněný formalismus, kulturu nic neříkající, kulturu bez názoru, často chabé kvality, písně na tři tóny, na nudnou stále se opakující melodii a jednoduchý rytmus. Jedná se o kulturu z kapitoly chléb a hry.
Kultura, která přežívá, která je kvalitní a ke které se musejí obracet i buržoazní média, je kultura těch, kteří psali pro trpící většinu, burcovali proti nespravedlnosti, proti válce: Hugo, Balzac, Čapek, Dostojevskij, Remarque, Picasso,… Naše kultura je ohromná, a proto se divím, proč jsou organizovány tzv. revivals různých socialistických elit, které po nás v době listopadových událostí plivaly nebo tak činí dodnes. Proč se na našich akcích nezpívá třeba John Lennon, Bob Dylan (existují i skvělé české překlady), písničky Osvobozeného divadla? Proč nevyužíváme současné umělce ve vlastních řadách, umělce Unie českých spisovatelů, Výboru národní kultury a dalších pokrokových organizací? Řeknete: „Kdo by přišel na někoho neznámého?“ Nic není hned a nepřijde to samo. Lidé musejí pomalu získat důvěru, naučit se vstřebávat kulturu, která nutí přemýšlet. Když my sami nepodpoříme naše umělce, nikdo to za náš neudělá. Je snad možné, abychom očekávali, že básníkům a spisovatelům UČS, dá někdo v buržoazních masmédiích prostor? Ruku na srdce, kdo z nás vyhledává, čte
a šíří tvorbu našich umělců? Není to i od nás alibismus, že si vystačíme
s hudráním, že televizní kultura je hrůza? Proč nikde neproložíme mítingové projevy verši našich básníků? Proč řada autorů nachází prostor pouze na stránkách LUKu a Lípy, které se sotva drží nad vodou? Proč mrháme penězi na Futuru, která pak vydává kuchařky nedouků, podružnou literaturu, na naše akce zve klauny a mrhá penězi na lízátka nebo šitíčka místo na knížky a jiné kvalitní umění? Proč naše plakáty nenavrhují umělci, kteří se
k nám hlásí a jejichž skvělé práce můžeme obdivovat na stránkách právě třeba LUKu, proč na tvorbě našich hesel nepracují umělci z UČS a VNK, mistři slova? Pak se nemůžeme divit, že naše hesla i plakáty zapadnou v konzumní šedi buržoazní kampaně. Proč knížky z Orega nejsou na každé naší akci a nakladatelství bojuje o holý život? Proč Futura nemá jasný nakladatelský program, ve kterém by byl dát prostor naší literatuře? Proč k nám se hlásící literáti jsou nuceni vydávat své knihy za své a ani od Haló novin se nedočkají podpory s distribucí? Proč nevyužíváme rádio, kde by měli slovo ti, kteří o kultuře něco vědí? Jak se lidé dovědí o pokrokových umělcích, když je nepodpoříme my?
Jistě všichni známe slova Gorkého: za vše, co je ve mně dobré, vděčím knize. A je to tak. Naše kultura nemusí být nutně revoluční, ale musí vyprávět o životě tak, aby se v díle každý našel a měl pocit, že se stává lepším, když toto dílo vstřebává, aby nepochyboval o jeho morální a etické úrovni. Naším cílem není uvolnit testosteron, nenávist, vztek nebo jiné adrenalinové záležitosti.
Pokud trváte na argumentu, že „lidi přijdou na toho, koho znají z televize,“ dávám k zvážení dva příklady.
V době reálného socialismu existovala velká skupina mladých, pokud neřeknu, že většina mládeže, která systematicky poslouchala, četla
a vyhledávala alternativní proudy, ať už byly kritické k socialismu zprava nebo zleva. Tato kultura žila
v ústraní oficiální, hlavně televizí šířené kultury, ve své drtivé většině bez jakékoliv státní podpory, v některých případech byla (ať už právem nebo ne) perzekuovaná. Ale festivaly typu Porta, Svojšický slunovrat a jiné plnily tisíce mladých lidí, i když většinu na nich vystupujících zpěváku zpěváků z televize nikdo znát nemohl. Tito kritici systému často sahali pro inspiraci do zahraničí, a právě do levicových kulturních proudů. Uvedu jako příklad písničku „Musíš za svou pravdou stát“, která je překladem amerického protestsongu. Poslouchaly a kopírovaly se písničky Vysockého a jiných moderních ruských básníků, berlínského Wolfa Biermanna, zpívala se zhudebněná poezie Nazima Hikmeta, aniž by kdo věděl, čí jsou to vlastně verše, ale zpíval se také Karel Kryl. Z Německa se vozily knížky z nakladatelství Daniela Strože. Posluchači zmíněného Michala Davida nebo Darinky Rolincové byli považováni za burany.
Dalším příkladem je každoročně organizovaný festival řecké komunistické mládeže, který už má za sebou 42. ročník. Každoročně se jej účastní desítky tisíc mladých z celého Řecka. Centrálnímu festivalu v Athénách předcházejí tzv. předfestivaly organizované po všech řeckých městech. Nakonec v Athénách hraje hudba na několika scénách najednou, básníci a spisovatelé tam představují svá díla, komunisté výtvarníci pomáhají s dekoracemi, tvoří plakáty, komunisté herci pracují s amatérskými divadly mladých. Mnoho slavných zpěváků, básníků, herců a dalších umělců začínalo na těchto festivalech. Ne vždycky byla situace optimistická. Na ročnících následujících pád socialistického bloku byla účast velmi slabá, program omezený, ale po pár letech usilovné práce se situace úplně obrátila. Dnes je pro umělce ctí, když je na festival pozvaný. Na festivaly chodí množství nestraníků právě proto, že mohou vstřebat kvalitní kulturu zadarmo nebo za skutečně lidový peníz. Vše se děje bez sponzorů, PR agentur
a marketingových radilů. Televize
o této akci mlčí, a přesto v Řecku nenajdete nikoho, kdo by o festivalu nevěděl anebo alespoň párkrát v životě jej nenavštívil. Post scriptum: jak si Češi postavili vlastní divadlo? Čekali snad, až jim Vídeň na to dá? Hráli snad zavedené rakouské autory?
Jsem přesvědčená o tom, že když se lidem nabídne kvalita, dají jí přednost. Většina mladých lidí má velmi silně vyvinutý instinkt spravedlnosti a upřímnosti. Když najdou svoje ideály v naší kultuře, podpoří ji. Nečekají nic od televize (podle průzkumů 6 z 10 mladých do 30 let televizi nesleduje vůbec a pouhý 1 z 10 sleduje systematicky). Není tedy třeba žehrat na to, že nás do ní nepustí.
A upřímně, naším cílem nejsou nostalgické programy pro již přesvědčené, ale noví, mladí lidé, protože jak říká Jožo Ráž, když vás neberou mladí, vys…rte se na to!
Je čas usilovat o vytvoření vlastního kulturního proudu a tradice, i když to vyžaduje usilovnou, trpělivou práci. Navrhuji, abychom se pokusili sestavit festival naší kultury, naší literatury, nebo třeba soutěž hudebníků
s vlastní tvorbou.
Je urážlivé přehlížet umělce UČS a VNK a dávat přednost umělcům z druhé strany. Analogicky by se nám pak mohlo stát, že přehlédneme prostého člověka na úkor privilegovaného.
K podobným problémům v komunistickém hnutí se vyjadřovali klasici
a řada umělců. Zde ilustračně uvádím text řeckého básníka Kostase Varnalise: „Mýtus, který šíří reakční inteligence, že umění není politické, musí být vymýcen. Ale ti, kterých se týká, to opakují stále dokola. I když jenom opakuješ, že umění není politika, produkuješ politiku. Neexistuje žádná společenská nadstavba, která by nebyla určována ekonomickou základnou, je tedy a priori politická. Umění nedělá politiku, umění jako takové je politikou. Náboženství, etika, právo, věda, filozofie a umění jsou politikou tvořeny, sami jsou politikou, další politiku produkují a politice slouží. Kdo říká, že všechny společenské hodnoty stojí mimo společenské dění, jakoby říkal, že nedochází ke společenským změnám. Umění se mění stejně, jako se mění základna, mění se v závislosti na ní.
Společenské bytí není statické ani zlomek vteřiny. Pohybuje se kupředu, zpět, zrychluje, zpomaluje… Čím větší krize společenského řádu, tím se umění, které jej představuje a podporuje, stává reakčnějším a naopak umělecké proudy, které zpochybňují dožívající systém a které směřují do budoucnosti, se stávají pokrokovými.
Vysvětleme si to názorně. Pokusme se představit si, že se nacházíme
v období kolapsu. Pro koho má smysl tvořit? Pro skupinku krachujících strážců systému nebo pro většinu lidu? Reakce se nám snaží vsugerovat, že kdo píše pro lid, o bídě, o krizi, dělá politiku, kdo píše pro bohaté nebo se omezuje pouze na estetiku, dělá umění, které není politické, tudíž je pro všechny. Jinak řečeno: kdo se snaží lid osvobodit, dělá politiku, kdo se snaží jej oslepit a zhloupnout, dělá umění. Připadá vám to logické?
Ti, co to říkají, tomu asi věří. Kam vás vede slepá vášeň! Jsou velmi chytří. A co lid? Ani ten tomu nevěří, protož je ještě chytřejší, třebas si to neuvědomuje. Zápas o život je pro lid skutečností, není to žádný mýtus, žádný abstraktní pojem, je to skutečnost, ve které jde často o život. I když se toto uvědomění neprojevuje např. ve volbách nebo přízni třídnímu hnutí, lidé dobře vědí, že jejich utrpení nepatří do elitní estetiky.
Představitelé systému tvrdí, že ani náboženství, ani právo, ani věda ani filozofie nejsou politické a dokonce ani politika (prý jim jde o prospěch všech). Ale kdo z nás je takový hlupák, aby na to skočil?
Skutečnost (historie umění a hlavně historie literatury) vyvrací tuto lež. Kdo tvrdí, že ideálem je umění pro umění, dělá politiku, a to politiku reakční, odmítá politiku v zájmu většiny ve prospěch politiky vykořisťující menšiny. Takoví umělci dávají přednost hnilobě, úpadku, marastu současné doby před postupem vpřed, před změnou ve prospěch většiny.
Uveďme si konkrétní příklady, že dogma Art pour Art nebo tvrzení, umění nedělá politiku, vyvrací sama historie umění: Aristofanés, Cervantes, Zola, Tolstoj a mnoho dalších, kteří zanechali stopu v literatuře, vyjadřovali politický názor. Psali upřímně, kriticky, vyvozovali závěry bez ohledu na to, zda se budou líbit elitě nebo ne. A kdo by si dovolil zpochybnit, že produkovali skutečné umění? To je také důkazem toho, že umění může dělat politiku, aniž by bylo laciné, aniž by přestalo být velkým uměním.
Otázkou tedy není, zda umění dělá politiku, nebo zda politika umění poškozuje, ale jaká politika dává umění motor a život, která mu nechává přežít v hloubce času a šíři prostoru, která jej naopak mrzačí, zabíjí, anebo jej mění na dým bez ohně? Která politika tvoří lživou imitaci umění a která tvoří skutečné umění? Tedy která politika produkuje umění dobré, kvalitní a která špatné?
To neznamená, že vše, co se hlásí
k pokrokovému umění, je uměním. Nestačí pouhý záměr, i estetika musí být kvalitní. Umění tvoří jednota myšlenková a estetická.
Ale horším případem je, když je obsah mrtvý. To nepomůže krásný obal (takové umění označujeme termínem formalismus), aby dílo ožilo, aby působilo jinak než zpátečnicky.“
Věra Klontza-Jaklová