neděle 11. září 2016

Dialog srpen 2016



Jiří Hausman, současník Jiřího Wolkra, o dravosti českého kapitálu
Krad starý Mates jako straka
u bohatce i u žebráka.
Pak, nerozmýšleje se dvakrát,
dal do pokladny vše, co nakrad,
a nápis zhotovil si na to:
„Soukromé vlastnictví je svato.“
Tak charakterizuje básník Jiří Hausman, ve svých ostře třídně vyhrocených satirách, „vznik“ kapitalismu.
Z knihy Josefa Rybáka: Doba a umění, Praha, Československý spisovatel 1961

Evropská unie – hrobař suverenity evropských národů!

Komu slouží „ikonizace“ M. Ransdorfa?
Nový místopředseda pro ideologickou práci KSČM J. Skála v rozhovoru pro Haló noviny (14. 7. 2016), při odpovědi na otázku, co říká na to, že byl v deníku Právo charakterizován jako představitel „ultrakonzervativního křídla“ v KSČM, mj. trefně odpověděl, že jde o „účelový strašák, mající zaslepit lehkověrné duše“.
V této souvislosti pak prezentoval svůj názor, že kdyby tomu tak bylo, tak by s ním „nekamarádily mozky kalibru Míly Ransdorfa.“ Navíc to byl i on, koho si prý „zvolila parta budující z jeho“ (Ransdorfovy) „pozůstalosti nadační knihovnu, která bude mít i regionální a široké mezinárodní vazby.“ S tím lze souhlasit. Je zde však z mého hlediska problém: co vše má J. Skála na mysli, odvolává-li se na kamarádství s „mozkem kalibru M. Ransdorfa“? Má jít o jeho „ikonizaci“ jako velkého „marxistického myslitele“ a „komunisty“? Prezentování M. Ransdorfa jako velkého marxisty je ovšem velmi ošidné, zavádějící. Tento, nejen můj, kritický názor na M. Ransdorfa nesměřuje proti J. Skálovi, který byl v posledních letech jeho přítelem, ale k tomu, abych připomněl, jakou úlohu v teoretickém, ideologickém a tedy i prakticko-politickém směřování KSČM M. Ransdorf sehrál, a hraje dodnes. Zásadním způsobem jako hlavní ideolog „transformace“ KSČ v KSČM vtiskl „svou pečeť“ všem ustavujícím dokumentům od KSČS (federace KSČ a KSS) po prvé sjezdy KSČM. Zejména jde o I. (Olomouc 1990), II. (Kladno 1992) a III. (Prostějov 1993) sjezd, jejichž dokumenty jsou považovány za stále platné. A to nejen v hodnocení minulosti, ale i v programové orientaci strany. 
M. Ransdorf byl původně členem KSČ, do níž vstoupil v roce 1972, tedy v období konsolidace, jak se dnes říká, tzv. normalizace. A to jako zanícený stoupenec odsouzeného „Pražského jara“ 1968. Tedy v hlubokém rozporu se svým niterným přesvědčením a svědomím. Jeho čas však přišel, tak jako i u jiných „reformních komunistů“ listopadovo-prosincovým kontrarevolučním převratem v roce 1989. Ten pro něj tehdy, jak sám také řekl, představoval nejšťastnější dny v jeho životě. Tak nebylo náhodné, že se stal jedním z hlavních iniciátorů založení „Občanského fóra komunistů“, přesněji řečeno Demokratického fóra komunistů, jedné z nejvýznamnějších platforem demontáže KSČ a socialismu, dle něho „socialismu byrokratického“.
V tomto převratu M. Ransdorf spatřoval jedinečnou šanci pro zrození „moderní levicové strany“ a „moderního socialismu“, který prý již nebude v antagonistickém rozporu ke kapitalismu. Řečeno jeho slovy: „… mizí dnes postupně také představa o socialismu a kapitalismu jako vzájemně se vylučujících protipólech: spíše lze chápat socialismus a kapitalismus jako dva ideální typy, civilizační „modely“, mezi nimiž je množství smíšených společností.“ (Ransdorf, M.: Nové čtení Marxe, Díl 1, (1979-1990, definitivní úprava 1995), s. 298). A právě prosazování takovéto představy v politice přestavby v SSSR („společný evropský dům“, priorita tzv. všelidských, prakticky buržoazních hodnot atd.) - jak mohl sám M. Ransdorf sledovat „na vlastní oči“ – vedlo vedle dalších faktorů ke zhroucení, pro něho „nesocialistického“ socialismu, k jeho odstranění, pohlcení kapitalismem.
Přesto prosazoval svou chimérickou představu, že porážka jemu těžko „stravitelného“ socialismu představovala naději pro „renesanci socialismu“ (viz mj. „Nebojme se Moháče…“). V „Novém čtení…“ se k událostem listopadu 1989 vyjádřil následovně: „Listopadová „demokratická revoluce“ je thermidorem, který je počátkem cesty k naší „slavné revoluci“: protože pokus realizovat obojí najednou v roce 1968 nevyšel, proběhne pravděpodobně celý proces ve více etapách. Listopad 1989 v dlouhodobém vyústění není antiúnor a být jím ani nemůže…“ (Tamtéž, s. 7). Skutečně? Kontrarevoluce měla být začátkem cesty ke „slavné revoluci“, k „modernímu socialismu“? Šílená vize „marxisty“. Co k tomu dodat? Jen ještě jednu citaci z téhož: „… nejen nekomunisté, ale i komunisté našli svou odpověď na krizi ve straně i ve společnosti v odporu proti aroganci moci. Nejde ale vůbec o to, přitakávat všem těm, kteří procesy zahájené v listopadu 1989 spojují s likvidací veškeré socialistické perspektivy a označují jakýkoliv socialismus za zločinný omyl. Naopak, krize a její vyústění je počátkem hledání nových hodnot, nových jistot a cílů, nové podoby socialismu adekvátní civilizační dynamice konce 20. století. Nechceme dnes prosazovanou cestu nazpět, chceme budovat mosty k budoucnosti, k tomu, aby Česká republika konečně patřila k předním zemím světa.“ (Tamtéž, s. 400).
Takovéto subjektivistické, iluzorní, nemarxistické přístupy a hodnocení daných událostí se promítly i do dokumentů KSČM. Proto v programovém dokumentu I. sjezdu KSČM (Olomouc 13. - 14. 10. 1990) nalezneme tezi, že „teprve tato porážka“, porážka onoho „vykročení k socialismu“, prý „vytvořila podmínky a předpoklady pro přerod strany i pro renesanci socialismu. Máme tedy historickou povinnost – zbavit se všeho vulgárního, doktrinářského … uplatnit alternativu demokratického socialismu.“ (viz Dokumenty I. sjezdu KSČM, s. 3-4).
Byl marxista a komunista?
M. Ransdorf byl bezesporu velmi vzdělaný, jazykově vybavený a sečtělý, intenzivně píšící a publikující levicový intelektuál. Ne však komunista, ale „neokomunista“, jak se sám nejednou označil počátkem 90. let, kdy byl zpočátku i pro změnu názvu strany. Nebyl ani marxista, ale „novomarxista“, přesněji řečeno „marxolog“, který zejména pod vlivem tzv. západních „marxistů“ četl Marxe „nově“ a napsal o tom rozsáhlý, dle mého názoru však nemarxistický text. Za marxistu se sice považoval s tím, že se pokusil dát mu „moderní formu v jeho nejrůznějších podobách“ a mnozí jej za marxistu rovněž považovali a považují. Marxismus ovšem pojímal vskutku jinak, svérázně - „moderně“, „pružně“, „pluralitně“. Proto odmítal marxismus-leninismus, neboť leninismus dle něj byl jen jedním „z možných a historicky podmíněných proudů v marxismu“, jen „jednou z možných forem výkladu marxismu, nic víc a nic méně“, variantou zásadně podmíněnou poměry zaostalého, carského Ruska. (Potřeba vnitřní síly, Naše pravda, 1993, s. 3). Pro svá tvrzení potřeboval, ve vztahu nejen k „odborné veřejnosti“, jistý „pádný“ a „stravitelný“ argument. Vyrukoval proto se zcela účelovým tvrzením, že s leninismem přišel J. V. Stalin, který prý „potřeboval pláštík leninismu, kult Lenina, aby se sám mohl postavit na místo neomylného vůdce…“ („Nové čtení Marxe“, s. 34). Vcelku běžná spekulace v argumentační bázi M. Ransdorfa.
Nejen to. M. Ransdorf navíc prosazoval, prý z důvodu nezbytné obnovy marxismu, jakousi jeho bezbřehou „otevřenost“, „pluralitu“, neboť dílo „teoretické obnovy musí znamenat úplné otevření marxismu navenek i dovnitř, včetně integrace kacířů hnutí.“ (Tamtéž, s. 11).Marx nejen umožňuje, ale také vyžaduje nové čtení, než jaké bylo obvyklé v době, kdy byl „zprivatizován“ politickými stranami. K takovému novému čtení Marxe se snažím touto prací přispět,“ píše M. Ransdorf (Tamtéž, s. 12). Zde připomeňme, že úplná otevřenost představuje vytvoření prostoru i pro nemarxistické, buržoazní a antikomunistické vlivy, názory a ideje, jak tomu v „Novém čtení“ je. Z markantních argumentů připomeňme např. odvolávání se autora na ideje a politiku antikomunistické Socialistické internacionály, jejích politických stran. Celkově zde jde o fetišizaci buržoazního pojetí „pluralismu“ nejen v údajném marxismu. „Pluralismus“ má totiž být dokonce i hlavním cílem komunistů, v teorii i politice, neboť „jen blázen nebo naprostý šílenec“ by se zbavoval naší „demokratické“ a „otevřené společnosti“, „ekonomické, politické a kulturní plurality“. Nezapomínejme, plurality „naší“ kapitalistické společnosti! (viz Ransdorf, M.: Jenom blázen by se zbavoval plurality, MF DNES, 30. 11. 2000; „Jen blázen by se vzdával hodnot spojených s ekonomickou, politickou a kulturní pluralitou“, říká M. Ransdorf, Právo, 5. 12. 1998).
Nebudu se zde zabývat jeho svérázným pojetím dialektiky při aplikaci na společenskohistorický proces, na politiku nejen komunistických stran. K tomu se ještě vrátím někdy příště.
K pojetí charakteru strany
Ono zformování nové, údajně „moderní levicové strany“ bylo prakticky nezbytně spjato s „přetransformováním“, tj. s dalším odkomunizováním KSČ, která dle M. Ransdorfa byla zcela zatížena charakterem, prý již historicky odsouzeným k zániku. Podle něho už prý „tradiční pojetí strany jako inspirátorky třídních bojůse ukázalo neživotaschopným. Proto bylo třeba odmítnout onen „model komunistické strany, který byl inspirován specifickou situací předrevolučního Ruska a osvědčil se v době vypjatých krizí, včetně druhé světové války. Lenin proti Martovovi zdůvodnil jeho potřebu za situace carského režimu (a co vznik Komunistické internacionály, desítek KS po celém světě za aktivní pomoci a podpory právě i Lenina?! – Z. K.) spoutávajícího zárodky občanské společnosti. Martov (menševik, sociální demokrat, odpůrce Lenina – Z. K.) naproti tomu usiloval o západoevropské pojetí strany jako volného sdružení otevřeného uvnitř i navenek …“ (Sborník „K vytvoření moderní levicové strany“, vydal ÚV KSČ, 1990, s. 54). Zde tedy M. Ransdorf jednoznačně odmítá Leninovu koncepci komunistické strany a zcela přechází na menševickou, sociálně demokratickou pozici Martova, aby ji mohl po vítězné kontrarevoluci prosadit.
Ve vztahu k situaci u nás zdůrazňuje, že: „Historická šance komunistických stran po roce 1945 a znovu v 60. letech byla promarněna. O tom, jak tomu bylo v Československu, píší teď mnozí. Ale i komunistické strany na Západě procházejí krizí: monolitní jednota se přežila, konflikty ve společnosti mají složitější než bipolární podobu, hledají se nové ideje a organizační formy. Klasicky je to patrné na Francouzské komunistické straně“. Proto za vzor pro KSČM, která by měla být již zcela jinou, a to „moderní levicovou stranou“, stavěl Francouzkou socialistickou stranu (FSS) F. Mitterranda. Stranu sociálně demokratického typu! (Tamtéž, s. 55).
KSČM a neideologická ideologie
KSČM by se podle tohoto „marxisty“ měla řídit „neideologickou ideologií“, neboť prý „obecné ideologické teze“, stojí-li „prvoplánově příliš v popředí …, fungují jako blokační schémata.“ A odstranění „blokačních schémat“ znamená, že musíme být neideologičtí! „Půvabný“ protimluv M. Ransdorfa, nabádající nás k tomu, abychom nepojmenovávali skutečnost z pozic vědeckého světového názoru, dialekticko-materialistického pojetí dějin a abychom se našeho cíle, když ne přímo a jednou provždy zřekli, tak alespoň abychom oportunisticky mlžili, byli falešní a tím „vstřícní“, „komunikativní“, tedy pro kapitalistický společenský systém „přijatelní“! To je také jedna z oněch forem Ransdorfem prezentované „modernity“, sloužící k zastírání rozporuplné skutečnosti kapitalismu.
Komunistická strana dnes a třídní boj
Nejen to, KSČM jako „moderní levicová strana“ má podle něho i jinak, „nově“, „moderně“ pohlížet na zákonitosti společenskohistorického procesu, vývoje soudobého kapitalismu nejen u nás. K takové objektivní zákonitosti patří zákonitost třídního boje. Jak jsem již uvedl, pro maloburžoazního, maloměšťáckého intelektuála se ve věci identifikace komunistické strany stala příkladem „moderní strany“ hodné následování FSS. A to proto, jak píše M. Ransdorf, že prý tato strana „sdílí důraz na samosprávu i s jinými levicovými silami, ale zároveň nepokládá nacionalizaci“ (znárodňování, zespolečenštění výrobních prostředků – Z. K.) „za nejlepší nástroj urychlení revolučních přeměn: ta (nacionalizace – Z. K.) nese sebou riziko odtržení státního vlastnictví od zájmů pracujících.“ „V nejbližším období let 1988-1993,“ píše dále M. Ransdorf „půjdou socialisté cestou revolučního reformismu, kdy pokládají při nových třídních poměrech za možné pokojně přecházet k socialismu. Budou buržoazii vázat tak, aby při realizaci svých cílů musela jít na třídní spolupráci. Současné zbožně peněžní vztahy a námezdní práce nevyžadují překotnou nacionalizaci v její právní podobě (?! – ZK). Úkolem dne je postupně vtahovat masy do řízení …“. Třídní boj, dle M. Ransdorfa, měl tedy již fakticky končit a nabýt podoby třídní spolupráce, cesta k pokojnému přechodu k socialismu měla být paradoxně jeho porážkou (!) otevřena.
Proto uvádí, že: „Buržoazie by podle této modelové představy měla být vtažena do třídní spolupráce nového typu. Dělnická třída bude osvobozena tehdy, až pochopí na základě svých vlastních zkušeností, že může zabezpečit rozvoj výrobních sil stejně dobře jako jiná sociální uskupení. Socialisté chtějí samosprávný socialismus (tak jako KSČM – Z. K.), přístup pracujících k informacím a jejich právo na vyjádření názoru, právo na kvalifikaci a rekvalifikaci, na růst disponibilního času.“ (tamtéž, s. 55-56) Vystupuje zde zásadní otázka: kde má dělnická třída ony zkušenosti nabýt, není-li za kapitalismu, jakkoli tzv. demokratickém, vlastníkem výrobních prostředků a je třídou vykořisťovanou, zbavenou reálného podílu jak na ekonomické, tak na politické moci, na skutečném rozhodování. Nástup kapitalistické „participace“ a „samosprávy“ (prý dle M. R. „participační revoluce“) totiž nepředstavuje žádnou reálnou, podstatně významnou účast pracujících na rozhodování v podnicích a firmách. O pár let později, v Dubnových tezích, již psal ne o socialistech, ale komunistech. „Místo koncepce konfrontace třídních sil usilují komunisté o vázání třídních sil.“ (Naše pravda 5/6 1993, s. 4) Uvedené citace jen „brilantně“ vyjadřují jeho antirevolučnost a reformismus, kamuflovaný frází o jakémsi „revolučním reformismu“.
Falešnost a nesmyslnost uvedených názorů zcela prokázala již skutečnost, že FSS byla po desetiletí ve vládě a její předseda byl po léta prezidentem republiky a přesto se oním „revolučním reformismem“ žádný pokojný přechod k „samosprávnému socialismu“ nekonal! O něj také ostatně nikdy ani nešlo! A kdyby přeci jen, pak vzhledem k iluzornosti takovýchto přístupů nemohlo být naprosto ničeho dosaženo. Kromě posílení domácího kapitalismu a evropského imperialismu. Vše nasvědčuje tomu, že do podobných konců vedou stranu (KSČM) naši neokomunisté a reformisté, všichni ti, kteří přijali podobné přístupy. Jde o zcela vědomé klamání, jen o hru se slovy. Mluví se o revolučnosti, jakési „legální revoluci“ (Ransdorf, M.: Dubnové teze, Naše pravda 5/6, 1993), „revoluci nízké intenzity“ či „ducha“ při jejím faktickém popření a odmítání. Historickou zkušenost s tímto jevem máme, a to nejen z doby gorbačovské perestrojky od poloviny 80. do počátku 90. let!
Závěr
1. Jak bylo řečeno v úvodu, M. Ransdorf byl levicovým intelektuálem, velmi vzdělaným a sečtělým i v textech K. Marxe, které přitom četl a interpretoval „nově“. Z této skutečnosti však v žádném případě nevyplývá, že by měl být marxista, že si skutečně osvojil materialistickou dialektiku a dialekticko-materialistické pojetí dějin, marxistickou politickou ekonomii a vědecký komunismus.
2. Marxista je ten, kdo si nejen osvojil nosné myšlenky z děl K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina, ale především ten, kdo se stal (od počátků XX. století) součástí revolučního, komunistického a dělnického hnutí, jež se v teorii i praxi řídilo jejich odkazem. Je zcela zřejmé, že M. Ransdorf tento odkaz interpretuje naprosto svérázně, z pozic západních marxologů. Vůči socialismu je nihilisticky kritický. Čiší z něho intelektuálský, elitářský, maloměšťácký kriticismus. Avšak vůči soudobému, tzv. modernímu kapitalismu je víc než tolerantní. Je mu totiž, vzhledem k jeho maloburžoazní, elitářské zakotvenosti, v podstatě bližší. Vzhlédl se v tzv. občanské, tj. dle K. Marxe a B. Engelse buržoazní společnosti. Naprosto přeceňuje význam nárůstu tzv. postkapitalistických prvků v soudobém kapitalismu, kapitalistické formální „demokracie“ a „pluralismu“, jež se pro něho staly modlou.
3. Dle mého názoru nelze prezentovat jako vynikajícího marxistu a komunistu člověka, který se aktivně podílel na kontrarevolučním převratu, jenž podle něho nebyl antiúnorem odstraňujícím socialismus, ale „demokratickou revolucí“, z níž vzejde jeho „nová podoba“. Člověka, který ve spolupráci s dalšími „reformními komunisty“ ideově i organizačně připravil a rozjel proces dalšího odkomunizování KSČ a posléze KSČM. Můj postoj se může zdát tvrdý. Je ovšem třeba mít na paměti jeden z odkazů V. I. Lenina: pokud jde o teoretické, ideologické otázky, zde nelze postupovat smířlivě, zde je nezbytná principiálnost. Jinak tomu může být při řešení praktickopolických otázek, kdy v zájmu věci, revolučních přeměn, v zájmu pracujících, proletářských a poloproletářských tříd a vrstev je nejen možné, ale dokonce i nutné přistupovat na kompromisy.
Zdeněk Košťál, 2. 8. 2016


Dopis Jana Fojtíka Vasiľu Biľakovi
(Mimo jiné o příčinách pádu „socialistické Atlantidy“)
Praha 26. 12. 1998
Milý Vasile, drahý příteli!
V této těžké, prašivé době, kdy s uvolněním nelze poslouchat už ani ptačí zpěv, kdy člověk denně čeká nějakou tu novou Jobovu zvěst (televizi i rádio jsme odhlásili, ale noviny si čas od času koupit musíme), myslíme, moje žena a já, často, přečasto na Tebe. Blíží se nový rok, již 1999, „předvečer“ nového století a začátku třetího milénia, tož Ti (a všem Tvým blízkým!) posíláme co nejsrdečnější pozdravy s přáním pevných nervů, přiměřeného zdraví, velké duševní síly odolávat všem protivenstvím, která Tě nemíjejí ani v tak vysokém, požehnaném věku. Příští rok bude pro Tebe, jak jsem vyvodil z toho, co říkal Korčák, který pečlivě sleduje televizní noviny, ne snadný; prý už uzavřeli jakýsi obžalovací spis proti Tobě a chtějí vyrukovat s obviněním z „vlastizrady“ či z čeho, přesně mi nic neřekl. Dodal jen, žes vystoupil před televizní kamerou (tuším na „Nově“) klidně a důstojně, s jednoznačným odmítnutím všeho toho, co na Tebe ušili. Líbilo se mu to. Potěšil mě tím, protože vím, že v této zemi (pořád ji vidím jednotnou) má málokdo takové právo na sebevědomí a tomu, čemu se říká čisté svědomí, jako Ty. Myslím, že jsem Tě poznal dobře (jako Ty mne) a vím, co říkám: nikdo se Ti v tomto směru - ve skutečném vlastenectví, oddanosti lidu svého domova, rodné zemi, což jsi prokázal prací pro její svobodu a rozvoj, pro blaho jejích obyvatel - nevyrovná. Ti, co se pokoušejí ztrpčit Ti život na sklonku života, po tom všem, co jsi vykonal pro pracující Československa, nejsou, abych použil slov z evangelia, hodni ani toho, aby Ti mohli zavázat tkaničku u Tvé obuvi. Věřím také, že celá jejich „práce“ vyzní naplano, že jde o propagandu, která vypouští kouřovou clonu, za níž po jejím rozptýlení nezbude nic než trochu smradu. Ale chápu, jak Ti to musí být nemilé, nepříjemné, znepokojující.
Já se pořád chystal za Tebou. Slíbil mi můj bývalý pomocník, že mě zaveze do Bratislavy autem, k poledni bychom přijeli a kvečeru se vrátili. Ale nevyšlo to. Také proto mj., že jsem prodělal dvě operace s očima, na štěstí, jak věřím, s dobrým výsledkem. Těžko by se mi žilo, kdybych nemohl číst a zapisovat si chvílemi, co mi přijde na mysl (aspoň pro své vnuky). A byly ještě jiné starosti, o kterých nechci psát, ne všechno se může svěřit papíru. A stejně bych Tě rád uviděl, stiskl ruku, objal. Udělal jsi pro mne mnoho, už tím, žes mi vždy věřil, zapojoval do práce na přípravě významných jednání našich nejvyšších orgánů, svěřoval se s problémy, jejichž řešení nebylo snadné, jednal se mnou vždy otevřeně a čestně, jak to bývá jen mezi skutečnými přáteli, lidmi, kteří si rozumějí a jsou si blízcí nejen názory, ala i etickými zásadami, kteří sdílejí stejné normy způsobu života. Dovedl jsi taká tolerovat mé slabosti, aniž jsi je přehlížel. A to také bývá vzácné.
Už jsem Ti psal, že významnou útěchou pro nás, mou ženu a mne, je četba historických prací, románů Aloise Jiráska („U nás“ jsme si pěkně nahlas přečetli už pětkrát!), Zikmunda Wintra, básní K. Havlíčka Borovského (naším „evangeliem“ se stal „Křest Svatého Vladimíra“), různých dokumentů a pamětí (naposledy jsme si četli v Benešovi a přiznám, že leccos musím přehodnotit, včetně toho, jak jsem se dříve díval na Mnichov) atd. Přenášíme se v představách do minulosti a ujišťujeme, že socialistická éra, s níž jsou spojeny naše životy, byla skutečně vyvrcholením bojů, které se v naší národní historii nebo v jiných zemích vedly. Člověka to nějak napřimuje, uvědomuje si, že nežil nadarmo a že jsem po roce 1945 (do té doby jsem se vlastně ještě ničeho účastnit nemohl) postavil na správnou stranu barikády.
Podařilo se mi také v tomto roce přeložit zajímavou knížku z francouzštiny (z jazyka, v němž po „sametové“ kontrarevoluci nejvíce čtu díky možnosti navštěvovat Francouzský institut, který mě prostřednictvím Figara a Mondu spojuje se světem) – „Velký skok dozadu“. Autora možná znáš. Je jím Henri Alleg, reportér z L' Humanité (*1921). V roce 1996 navštívil bývalý Sovětský svaz, Rusko a své dojmy vylíčil v řadě reportáží, mimořádně poutavých. To, jak současné Rusko ukazuje, odpovídá našemu smýšlení. Jakmile knížka vyjde, doufám, že začátkem příštího roku, hned Ti ji pošlu. Napsal jsem k ní také úvod, který Tě bude jistě zajímat. Až dám kopii toho, co jsem odevzdal, do pořádku, pošlu Ti ji také. Snad to ti zbrojnoši, kteří nyní zřejmě budou kontrolovat, kdo Ti co píše, nezabaví. Což o to, nechť si počtou a trochu se poučí, neškodilo by jim to, ale mně jde o to, abys to dostal.
Pořád mi nedá spát otázka, proč jsme to vlastně prohráli. Vím, odpověď není možné zredukovat na jednu či dvě teze. Příčin každého jevu ve společnosti je vždy mnoho, navíc se proplétají se svými účinky, s efekty, které se samy stávají příčinami pro nové skutečnosti. Nerad bych si věci zjednodušil, bez jisté simplifikace však také nelze nic pochopit. A tak mi po všem tom přemýšlení z toho vychází, že hlavní negativní roli sehrál XX. sjezd KSSS. Ten byl sice nutný, bylo zapotřebí oddechu a nové linie, bylo také nezbytné skoncovat s „berijovštinou“ a metodami, které vyžadovala doba otevřených srážek a obklíčení SSSR kapitalismem. Ale nutnost zásadní změny politického kurzu neměla v žádném případě znamenat ignorování té základní skutečnosti, jíž byl fakt, že „kapitalistické obklíčení“ jedné země bylo pouze nahrazeno studenou válkou, kterou USA vyhlásily v březnu 1947 nejen už SSSR, ale i všem dalším zemím, které se rozhodly pro cestu revolučních přeměn a všem osvobozeneckým protiimperialistickým silám. Došlo vlastně jen k nové formě „obklíčení“ – i s vojenskými základnami USA a s daleko nebezpečnější politikou, kterou USA po válce začaly uskutečňovat, než byla ta, kterou sledovaly do války. Chruščov nejen z toho nevyvodil žádné závěry, ale naopak novou linií, podloženou „antistalinismem“, linií mírového soužití (kterou zdůvodnil nutností revize dosavadní politiky „konfrontace“, již připsal na účet Stalinových „deformací“) otevřel cestu, dlážděnou možná dobrými úmysly, ale vedoucí do pekla. Proti sjednocenému světu imperialismu (pod hegemonií USA) nepostavil frontu socialismu, spojenou s dalšími protiimperialistickými silami, ale vágní společenství, v němž si všichni zakládali na sobě, specifických, „vlastních“ cestách vývoje, a bylo jen otázkou času, kdy se toto společenství muselo rozložit. Tomu napomohl vnitřní vývoj v jednotlivých zemích socialismu, poznamenaný na jedné straně snahou odpoutat se od „stalinské“ minulosti, na druhé straně vytvořit model socialistické demokracie, který nahrával aktivizaci „maloburžoazního živlu“ („hlavního nebezpečí“ pro socialismus podle Lenina). Revizionismus jsme sice slovně potírali, ale tlakům tohoto „maloburžoasního živlu“, který jako rez rozžíral nivelizovanou sociální strukturu a ve funkcionářském aktivu plodil kariérismus a oportunismus, zejména mezi generací, která postupně nahradila ty, kteří uskutečnili revoluční změny, jsme stále více ustupovali. Projevovalo se to v přešlapování při řešení otázek, jež se týkaly životní úrovně, budoucnost byla často obětována přítomnosti, vyhovovalo se kdekomu, aniž to bylo náležitě oceněno. Utápěli jsme se v „reformách“ a v „demokratizaci“. Dovršením všeho byla „perestrojka“. Měla vytvořit podmínky pro dynamický rozvoj socialismu, ve skutečnosti vykopala pro něj hrob. K samotnému závěru, v poslední fázi této tragédie ještě stačila uspořádat „reálnému socialismu“ funus. Antisocialistickým silám, kontrarevoluci nezbylo než přijmout tento „dar“. Přišel tak překvapivě, že tzv. disidenti, které jsme si vypěstovali (museli jsme přece respektovat „třetí koš“ z Helsinek, když jsme si konferenci sami vymysleli), v první chvíli ani nevěděli, co si s ním počít. Havel poté, co byl zvolen prezidentem (hlasy komunistických poslanců Federálního shromáždění Československé socialistické republiky na pokyn Moskvy, který byl posledním aktem skutečného vměšování do našich vnitřních poměrů), sliboval horydoly, mj. také to, že bude dále uskutečňovat „reformy“ na podporu společenského zřízení, jemuž se dostal do čela. Potvrdil to slavnostně ve Vladislavském sále - a kupodivu žádný státní návladní jej dodatečně nestíhá za křivopřísežnictví!
Vrátím-li se tedy k tomu, co jsem již řekl, pokud jde o hlavní příčiny rozpadu socialismu, formuloval bych to takto: vlezli jsme do pasti nastražené XX. sjezdem KSSS, do pasti „antistalinismu“. A z ní jsme se již nedostali, neboť síly, které XX. sjezd vyvolal k životu (v celém našem hnutí, „zleva“ i „zprava“, také „eurokomunismus“, byl jeho produktem, byť opožděným) to nedovolily. Ani my, kterým nasazovali psí hlavy „konzervativců“, „dogmatiků“, „neostalinistů“, jsme nemohli „z kola ven“. Dnes ovšem každý, kdo nemá na očích klapky (těch je však mnoho a říkají si „demokratičtí socialisté“), vidí, že útok na „stalinismus“ byl podvod století. Šlo o diskreditaci revoluční podstaty učení Marxe, Engelse a Lenina, šlo o znehodnocení, pošpinění a znemožnění reálného socialismu, zmaření velkého díla Říjnové revoluce a revolučních poválečných převratů. Šlo o to revidovat výsledky druhé světové války, splnit úkol, který zpackal Hitler.
Myslím, že můžeme být hrdí na to, že jsme v žádné podobě tomuto svinstvu, byť nepřímo a nevědomě, nepomáhali. A že jsme naopak, pokud jsme věc viděli nebo tušili (mnohé jsme mohli poznat až poté, co dílo zrady bylo dovršeno), šli proti tomu. Proto nás ovšem tolik nenávidí a hledají všemožné záminky (otevřeně nemohou jednat, prozradili by se), aby nás poškodili - aspoň „morálně“, což je ovšem největší paradox, jaký si lze představit.
Snaží se dokonce zinscenovat dodatečně jakýsi proces s tzv. vlastizrádci. Ti, co v roce 1968 napomáhali zničit socialistické zřízení u nás, narušit ústavní zákony ČSSR, součásti Varšavské smlouvy s právy a povinnostmi, které z účasti v tomto svazku vyplývaly a byly přesně formulovány naposled v Bratislavské deklaraci. Jakeš, Lenárt, Hoffmann mají být souzeni - i když to v první instanci soud zamítl jako zmatené a nedoložené - jako „vlastizrádci“ proto, že prý porušili zákony platné v té době! Větší nesmysl si nikdo nemohl vymyslet. Ale, jak se ukazuje, i nadále se trvá na tomto závěru, zkonstruovaném vyšetřovateli neblaze proslulého inkvizitorského úřadu, který tehdy řídil stejně neblaze proslulý „pinočetovec“ Václav Benda. Že se tak u nás děje, lze ještě pochopit. Vždyť žijeme v Havlově Absurdistánu. Ale jak je možné, že k tomu mlčí mezinárodní právní obec? Přestala snad existovat? Bojí se? Nebylo by divu, s likvidací protipólu a se skončením studené války jsou imperialisté USA jedinými vládci světa. Pax americana, cíl finanční a bankovní oligarchie s jejími všemocnými mafiemi a informačními prostředky, jež tato oligarchie pevně ovládá, je nyní na dosah. Smetají vše, co jim stojí v cestě. Vidíme to ostatně, co si dovolují na Balkáně se Srbskem a na Blízkém a Středním východě.
S otázkou příčin pádu reálného socialismu se logicky klade i otázka tzv. viny. Je očividná snaha svést všechno na „vůdce“. Z té i oné strany. Ale zapomíná se na masy tzv. lidu. Tj. toho lidu, který se aktivizoval po XX. sjezdu KSSS a dožadoval se „spotřebního komunismu“, včetně reforem, které k němu měly vést. Jinými slovy „maloburžoazního živlu“ v socialistickém hávu, reprezentovaného „novými kádry“ generace, která se o revoluci učila už jen z učebnic a závistivě pošilhávala po překrmeném Západu s jeho konzumní technikou, moderními auty, dopravní sítí, „svobodou pohybu“.
Gorbačovská zrada – podpořená jeho „pátými kolonami“ v dalších socialistických zemích a ve stranách „eurokomunismu“ – by se sotva mohla odehrát, kdyby nebylo mas tohoto „lidu“, nadšeného jeho „perestrojkou“ a „glasností“. Míša byl „jejich“, od začátku do konce. Byl však také favoritem „železné dámy“, Thatcherové, stejně jako pak i Reagana a Bushe, který mu slíbil „partnerství“ při novém rozdělení světa (bude-li obětovat evropské země socialismu Západu, což s chutí provedl, jakoby rozdával ze svého). Znamenalo to, že masy „lidu“ byly podvedeny? To bychom si věci velmi zjednodušili. Není sporu, že byly podvedeny. Otázka však zní zcela jinak: jak bylo možné je podvést tak snadno? A proč, když už věděly, že jsou oklamány, se nechaly klamat dále i poté, co „perestrojka“ zřetelně přerostla v kontrarevoluci? Nelze tedy věci vysvětlit jinak než tím, že samy masy „lidu“ se staly komplicem velké zrady. Byly jejím objektem i subjektem. V ničem z nich nelze sejmout spoluodpovědnost, tj. vinu na tom, co se stalo, na zániku socialismu a všech vymožeností, jež jim sloužily.
Tady ovšem narážíme na něco, s čím si žádní analytikové „levice“ neporadí. Ale už Marx – když rozebíral příčiny porážky francouzské revoluce z let 1848-1849 - napsal, že ženě ani národu se nemůže odpustit, nechá-li se znásilnit prvním dobrodruhem. S hořkostí tehdy musel konstatovat: hrotem revoluce byli pařížští dělníci, ale byli také v předních řadách kontrarevoluce, když prošli demoralizací, kterou představoval postupný úpadek revoluce, jež si nakonec vyprodukovala příliš mnoho nepřátel a otevřela jim pole k ofenzívě, jíž byla nakonec zničena.
Není ke škodě polistovat si někdy v Karlu Marxovi. I dnes mluví aktuálně. Již jsem Ti psal, že nejsem proti tomu hledat „chyby“, které přivodily náš pád. Ale je nutné hledat je tam, kde byly a rozhodně odmítnout závěry těch analytiků, kteří se nám snaží namluvit, že byly v nedostatku toho, nač jsme zahynuli: v tom prý, že jsme se nedůsledně vypořádali s tzv. stalinismem! Nikoli, tvrdím. Byly v prvé řadě v tom, že jsme se nechali vlákat do pasti „antistalinismu“.
Omlouvám se za délku dopisu, ale měl-li jsem se svěřit se závěry svého přemýšlení, nedovedl jsem to stručněji. Vždyť je ještě mnoho a mnoho problémů, jichž jsem se ani nedotkl. A přece měly také své místo v tragédii, která se nazývá zánik socialistické Atlantidy.
Milý Vasile,
ještě jednou: vše dobré (v rámci možností) v novém roce. Hlavně zdraví - fyzické i duchovní. Ostatní už se nějak poddá.
Tvoji přátelé

Brexit, pseudodemokracie a nekomunistické iluze o EU
Stalo se fakticky něco neočekávaného. Ve Velké Británii proběhlo referendum o vystoupení nebo setrvání země v EU a většina britských občanů se vyslovila pro brexit = vystoupení z unie! Političtí reprezentanti konzervativců (na čele s D. Cameronem) této imperiální velmoci současnosti a historicky vzato největší z koloniálních říší v novověkých dějinách - Velké Británie totiž slíbili, že toto referendum připustí. Vedla je k tomu kalkulace získat více příznivců a zvítězit v parlamentních volbách v roce 2013. Nelze vyloučit, že je za tím vším možná ještě něco jiného, podstatnějšího, spojeného se skrytými zájmy velkokapitálu, nadnárodních korporací.
Kapitalistická demokracie je demokracií v „uvozovkách“, neboť o žádnou skutečnou moc a natož vládu lidu nejde a ani jít nemůže. Ta je jen svým parlamentarismem formální demokracií, čímž je zastírána podstata moci a vlády kapitalistů, velkopodnikatelů - diktatura buržoazie. Když byla nyní tato „demokracie“ zcela výjimečně konfrontována s přímou demokracií, demokracií bez uvozovek - referendem, utržila brexitem úder na „solar plexus“. Pro něj (brexit) prý ovšem hlasovali jen obyčejní lidé, nevzdělanci a starší občané nad 50 let. Ti za to mohou! Bleskově se tohoto falešného tvrzení chytly některé osoby z našich pseudoelit a zděšeně zareagovaly. Zpochybnily takové referendum. Podle nich v „demokracii“ nelze dát slovo těmto občanům. Dav, nejraději by řekli „lůza“, přeci nemůže volit! Tak vlastně obnažili „své ledví“. Ukázali, co si skutečně myslí o své „demokracii“ a o obyčejných lidech v ní. Ti jsou pro ně fakticky jen „nesvéprávnými“ občany. Nejen to. Nastolili vlastně dvojjedinou otázku: k čemu referendum je, má vůbec co dělat v „demokracii“? Někteří to sice, s určitou nechutí, připouštějí, že k „demokracii“ také trochu patří, ale tvrdí, že referendum „není vrcholem demokracie, ale jejím dnem.“ To jsou slova advokáta a bývalého ministra spravedlnosti K. Čermáka, kterému se nelíbí, že referendem prý politici přenášejí odpovědnost za rozhodování na nevypočitatelný dav. Přímá demokracie, do níž patří i referendum, by se dle něho měla zakázat. Připodobňuje ji k „sirce v rukou dětí“. Je prý stejně riskantní, neboť prý nikdy nevíme, zda a proč se sirkou škrtlo. Dav, který rozhoduje v referendu, je totiž, dle advokáta, značně nevyzpytatelný. „Dav se rozhoduje podle své okamžité nálady. Emotivně, nekonzistentně, volatilně, ovlivnitelně. Dnes prší, jsem pro. Zítra svítí slunce, jsem proti,“ sdělil Čermák v komentáři pro Lidové noviny. (Bývalý ministr spravedlnosti: Referendum není vrchol, ale dno demokracie. Měli by ho postavit mimo zákon, Parlamentní listy, 30. 6. 2016)
Obdobný, ještě negativnější názor zastává nabubřele sebevědomý páter T. Halík. Ten v rozhovoru s D. Drtinovou řekl, že považuje přímou demokracii za zrůdnou věc, neboť prý k západní kultuře patří jen parlamentní demokracie. Na poznámku moderátorky Drtinové, zda to není pohrdání elit běžnými lidmi, Halík odvětil, že nikoli. Je to, dle něj, hlas rozumu proti velkému nebezpečí, jež spočívá v tom, že lidé naprosto nekvalifikovaní rozhodují o věcech, kterým vůbec nerozumí. Oproti tomu prý v parlamentní zastupitelské demokracii jsou pověřeni lidé, kteří mají možnost ty věci studovat, debatovat a pak udělat kvalifikované rozhodnutí. Pro tohoto klerikála není „hlas lidu hlasem božím“, tím je jen hlas „samodefinovaných elit“. Jde zde bezesporu o pohrdání „obyčejnými lidmi“. Zajímavé přitom je, že i naše politické reprezentace, naši politici a politické strany, když byli v opozici, vždy horlili pro „přímou demokracii“ a referenda. Poté, co se dostali do vlády, na svou „lásku“ k referendům zapomněli, nebo ji, právě jako dnes, přímo zavrhují. (viz Haas, T.: Trapné a komické. Halík považuje demokracii za zrůdnou. Fantasmagorie našich eurohujerů se spojuje s fantasmagorií rusofobů, PL 1. 7. 2016)
Vedle těchto až extrémních názorů na referendum a s tím spojený odpor k brexitu, které jasně vyjevily podstatu buržoazní, jen formální, parlamentaristické „demokracie“, je třeba vidět ještě jiné zásadně významné přístupy, jež víc než vyděsily všechny ty fanatické stoupence EU a NATO, antikomunisty a antisocialisty, „havlisty“, rusofoby a pseudodemokraty, falešné hráče ve vztahu k našemu národu, k hodnotám skutečné, lidové demokracie a společenského pokroku. K nim patří stanovisko prezidenta M. Zemana, že je pro vyhlášení referenda o vystoupení nebo setrvání v EU a NATO. Na setkání s občany Velkého Meziříčí uvedl: „Byl předložen zákon o obecném referendu. Vystoupil jsem na jeho podporu. Až se jej podaří prosadit, můžete hlasovat o vystoupení z Evropské unie stejně tak, jako to udělali Britové. Můžete i hlasovat o vystoupení z NATO. I když já bych určitě nebyl pro. Mezinárodní terorismus potřebuje ozbrojené akce proti němu. Evropská unie nám dává miliardy korun ročně. Ale na rozdíl od některých politiků jsem pro, aby se konalo. A samozřejmě budu říkat argumenty pro to, aby se v těchto organizacích zůstalo.“ (Můžeme hlasovat o vystoupení z Evropské unie i NATO)
Velkou nelibost a lítost nad brexitem projevili nejen „eurohujeři“, ale i naprostá většina stoupenců vzniku a zachování EU. K nim patří i někteří představitelé KSČM. Např. její předseda V. Filip sepsal fakticky nic neříkající stanovisko, v němž jen upozornil, že hlasování Britů bylo „vyjádřením svobodné vůle občanů a je ho potřeba respektovat“, „že vůle vlád jednotlivých zemí nemusí být shodná s vůlí občanů a zejména ne s rozhodováním byrokratů“ a, „že to naše občany povede k jejich větší ochotě si nenechat vnutit vše, co přemíra byrokracie vnucuje do jejich života …“ (HaNo, 24. 6. 2016). Takže EU je pro KSČM problémová jen svými byrokratickými přístupy, „přemírou byrokracie“.
Ve vyjádření lítosti vynikla zvláště nejpřednější europoslankyně této strany a Filipova „tajná“ favoritka na funkci předsedkyně KSČM, K. Konečná. Při prezentaci svých názorů ve „Studiu brexit“ na ČT 24 dne 24. 6. 2016 (za účasti europoslance P. Svobody, poslance T. Okamury a ekonomů Sedláčka a Zahradníka) na úvodní otázku, jaká byla její prvá myšlenka, když se dověděla o brexitu, odpověděla: „Máme obrovskou šanci Evropu změnit a zároveň je mi moc líto, že se to vlastně rozpadlo, že to nebude osmadvacítka.“ Na otázku: „Vidíte vítěze a poraženého? “ „Vítězové se určitě cítí ti, kteří bojovali … za osamostatnění. A poražení? Myslím, že jsme všichni. Protože všichni svým způsobem na to doplatíme, ať si už můžeme myslet o EU cokoli, tak prostě toto bude změna. A místo toho, abychom řešili nějaké objektivně závažnější problémy, tak budeme minimálně další roky řešit Británii … Takže já považuji za ty, kteří prohráli, úplně všechny, kteří nechtěli být těmi vítězi v té Británii.“ Odpověď K. Konečné na další z otázek: „Jak EU bude vypadat poté, co ji VB opustí? “ „Já si myslím, že je to velká šance pro EU v této chvíli, a je to poslední zvonění…“ Určitě se „budeme muset bavit o nových smlouvách, protože smlouvy se budou reformovat tak jako tak, díky vystoupení z EU. To znamená, je to pro nás šance, abychom tam ty naše požadavky – v mém případě větší participace občanů, větší demokratičnost … aby je ty státy tam zařadily, aby si snad ty státy byly i rovnější. A pak to bude obrovská šance, příležitost.“ A ještě jedna odpověď K. Konečné na otázku: „Myslíte, že brexit posílí nástup populistických, antisystémových stran? “ „Ano, máte pravdu. Určitě to bude v nejbližší době znamenat jakési vzedmutí těchto tendencí. Já právě proto chci říct, že si nepřeju totální rozbití a vrácení se do minulého století, kde budeme každý zvlášť… Já si proto myslím, že je důležité, abychom tu Evropu nějakým způsobem udrželi.“ Závěrem zdůraznila: „Já už jsem to tady řekla. Rozbití EU, nebo rozbití, totální destrukce, to ničemu nepřispějeme. Ani dokonce nezničíme ten „hnusný“ kapitalismus, bych tady mohla říct, který mi vadí (řečeno zcela formálně, fakticky ironicky, jako alibi pro diváky komunisty – Z. K.). Ani byrokracii. Je to prosté. Pokud to chceme reformovat, musíme to změnit zevnitř. A pokud to chceme změnit zevnitř, tak musíme být uvnitř … Takže pro mne osobně je to výzva, jak jsem řekla na začátku. Brexit je výzvou a uvidíme, jak se toho všichni uchopíme.“
Je vidět, že paní europoslankyně je plná iluzí, a asi nejen proto, že je za to pohádkově placena, ale i proto, že je „odkojena“ zejména M. Ransdorfem, jeho „sněním“ o „socialistické EU“ (jako „Spojených státech evropských“), který sehrál zásadní úlohu v tom, aby KSČM před referendem nezaujala jasné, a to negativní stanovisko. Společně s J. Dolejšem totiž jednoznačně prosazoval vstup ČR do EU. M. Ransdorf své jednoznačné prounijní stanovisko prezentoval i v pořadu ČT 24 Hyde Park 2. 4. 2013. Podle něj „cíle EU jsou správné, bohužel metody, kterými by se ty správné cíle realizovaly, někdy jsou vedle“. Proto mu nevadí ani „vlajka EU na Pražském hradě, stejně jako hymna EU“, Schillerův text, že „všichni lidé budou bratři, to není přeci špatná myšlenka,“ řekl. Ovšem, jak mohou být všichni lidé bratry (vykořisťovatelé a vykořisťovaní, novodobí otrokáři i zotročení, bohatí a chudí, agresoři i napadení a porobení, psanci vyhnaní z vypleněných domovů!) - zvláště v rámci působení kapitalistické, imperialistické EU? Tam, kde vládne především německý velkokapitál, finanční oligarchie, spojenectví s agresivními Spojenými státy americkými? To je jen šíření iluzí, zastírání podstaty tohoto ekonomického a politického seskupení.
Fakticky stejné názory zastával a zastává místopředseda KSČM, nekomunistický liberál, J. Dolejš. Svou reakci na brexit prezentoval ve svém článku „Ovládne Evropu populistická pravice?“ (Aktuálně.cz, 16. 7. 2016) Při kritice „levice“, při blábolu, že „stalinizující část levice“ prý „klade rovnítko mezi EU a démona imperialismu, aniž by zohlednila, že rozbitím EU kapitalismu opravdu neubude“, jen prezentuje, že nic z marxismu nepochopil, že je mu jen zástěrkou pro funkce v KSČM, aby mohl být nadále tvůrcem jejího odkomunizování i strážcem zachování nekomunistické identity! Přitom vyzývá „novodobou“ a „autentickou levici“, aby EU, která patří ke globalizaci, zachránila jejím zdokonalením, demokratizací. „Novodobá levice tak musí být k EU kritická i proevropská zároveň. A především se musí shodnout na pozitivní vizi … Netřeba atakovat subjektivitu EU, ale lépe nastavit kontrolní mechanismy a pojistky nad autisticky vládnoucí bruselskou exekutivou.“
K. Konečná nejenže naplno počítá s reálnou možností přeměny současné EU v unii socialistickou. Považuje ji dokonce za socialistickou již nyní, neboť je přesvědčena, že prý „není zcela pravdivé tvrzení, že Česko je obklopeno kapitalistickými státy“. Podle ní je projekt „Evropské unie … de facto projektem socialistickým. My se toho nebojíme, je třeba socialismus dostat i do dalších států …“. Proto hlásá: „Chceme měnit Evropu z byrokratické na socialistickou.(ČT 24, Hyde Park, Konečná, K.: Demokratického socialismu chceme dosáhnout demokraticky, 7. 11. 2013) Podle K. Konečné tedy Evropa není ovládána kapitalismem, proto není třeba zde odstranit kapitalismus, ale jen byrokracii? Jak prosté, prostoduché.
Za povšimnutí stojí, že nejen KSČM, ale i mnozí představitelé „levice“ při kritice EU argumentují především a fakticky jen „vládou“ byrokracie, demokratickým deficitem, nekompetentností „elit“, k nimž se přibližuje i levicově orientovaná, erudovaná ekonomka I. Švihlíková, která ale v pozitivním smyslu navíc uvádí, že je to také „podceňování sociálních aspektů evropské integrace“. Výraznou výjimkou, jakýmsi pozitivním „zjevením“, „úderem blesku z čistého nebe“, neboť (dokonce!) přichází z vedení KSČM, lze považovat názor nového místopředsedy strany J. Skály: „Nářky nad bruselskou byrokracií honí kočku za ocas. Krize EU je slepou ulicí kapitalismu. Slíbené „reformy“ s ní nesvedou zhola nic. Zázraky neumějí ani žádný jiný Juncker, Tusk a Schulz. Kdo na tu červenou knihu sází, čeká ho krutá kocovina. Chce to nejenom „jiné formy spolupráce“. Ale hlavně úplně jiný typ civilizace. Ten, co nám diktuje i dnešní „evropská integrace“, už praská ve švech.“ (Šéfideolog KSČM Skála: Krize EU je slepou ulicí kapitalismu. Elity bez zásluh už řeší jen banality. Hon na „agenty Kremlu“, zastrašování, bezradné zoufalství, Parlamentní listy 14. 7. 2016) A zde je také ono „jádro pudla“, musí jít hlavně o „úplně jiný typ civilizace“. Konkrétně řečeno o socialistické „Spojené státy evropské“, o „Socialistickou evropskou unii“, o unii bratrských, spřátelených, intenzivně spolupracujících, socialistických států a národů.
EU totiž není ničím jiným než imperialistickým sdružením kapitalistických států, představujících jakési „Spojené kapitalistické státy evropské“ a ty jsou výstižnými Leninovými slovy „za kapitalismu buď nemožné, nebo reakční.“ (Lenin, V. I.: O hesle spojených států evropských, Sebrané spisy, sv. 26, Praha, Svoboda 1986, s. 374 nebo Spisy, sv. 21, Praha, SNPL 1959, s. 344) Rovnají se dohodě o rozdělení světa, sfér vlivu a „za kapitalismu není kromě síly jiný základ, jiný princip dělení možný. Miliardář se nemůže dělit s někým jiným o „národní důchod“ kapitalistické země jinak než v proporci: „podle kapitálu“ (a navíc ještě, aby nejvyšší kapitál dostal větší podíl, než mu patří). … A síla se mění zároveň s ekonomickým vývojem … K prověření skutečné síly kapitalistického státu není a nemůže být jiného prostředku než válka. Válka není v rozporu se základy soukromého vlastnictví, nýbrž je jejich přímým a nevyhnutelným rozvinutím“, jak to vidíme zvláště po porážce socialismu v SSSR a dalších zemí střední a jihovýchodní Evropy až do dnešních dnů (Afghánistán, Irák, Jugoslávie, Libye, Sýrie aj.) ze strany zemí EU a NATO. Nejen to, představitelé těchto zemí, včetně zejména USA, přímo zasahovaly do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Byly spoluiniciátory (v listopadu roku 2013) tzv. Majdanu - Euromajdanu, v němž sehráli bezohledně reakční úlohu ukrajinští neonacisté a fašisté, zejména jejich Západem financované a jinak podporované bojůvky „Pravého sektoru“. Iniciátorem založení tohoto hnutí se stala všeukrajinská neonacistická organizace Trizub (Trojzubec) Stěpana Bandery.
Opět Leninovými slovy: „…Za kapitalismu neexistují jiné prostředky jak obnovit periodické narušování rovnováhy než krize v průmyslu a války v politice. Jsou ovšem možné dočasné dohody mezi kapitalisty a mezi mocnostmi. V tomto smyslu jsou možné i Spojené státy evropské jako dohoda evropských kapitalistů…, ale o čem? Pouze o tom, jak společně potlačovat socialismus v Evropě, jak společně chránit uloupené kolonie …“, dnes polokolonie (tamtéž, s. 375-376 nebo s. 345-346). K takovým koloniím nebo polokoloniím v rámci EU patří nejen sociálně ekonomicky rozvrácené Řecko, ale i naše ČR po roce 1989, v jejíž ekonomice vlastnicky zcela převládá zahraniční kapitál, který z ní vysává obrovské zisky (cca až 500 miliard Kč ročně). Za tzv. největšího tahouna růstu DPH bývá u nás prezentován automobilový průmysl, který nám samozřejmě rovněž nepatří. Každý ví, že mladoboleslavská automobilka Škoda Auto, a. s., je německá atd.
Ano, je třeba mít neustále na paměti, že EU jako společenství kapitalistických států je společenstvím nesourodým, nerovným. Vládnou zde především a hlavně ekonomicky největší a nejsilnější imperiální velmoci – „žraloci“ (Německo, Francie a Velká Británie), jejichž zájmy přesahují i horizont unie, které proto vedou boj i mezi sebou navzájem, většinou zakrývaný na různých setkáních jejich politických reprezentací. Jde o boj o výhodnější obchody, o stále vyšší a vyšší zisky. Důsledkem tohoto boje eurounijních „superpredátorů“ se stal i brexit. Británie se svými vzpomínkami na dobu, kdy byla největší koloniální říší a „vládla světu“ a dnešními ambicemi, se po desetiletí cítila již v rámci EHS a natož v EU, omezována. Spoutávána, dle ní přespřílišnými regulacemi, omezováním „svobodného obchodu“, stanovováním omezujících kvót, vysokými finančními odvody do EU, migrací atd. Většina Britů proto využila zcela mimořádného referenda a vyjádřila přesvědčení, že jejich země i přes možné dočasné oslabení jistě zesílí, což je velmi pravděpodobné. Je však třeba si rovněž uvědomovat, že plody tohoto možného zesílení Británie sklidí především a hlavně britský velkokapitál.
Zdeněk Košťál



Varšavská smlouva zmařila roku 1968 plány SRN a NATO
Východní politika tzv. velké koalice stran CDU/CSU a SPD se ve vztahu k Československé socialistické republice v roce 1968 rozvíjela a realizovala za zvláštních podmínek a okolností. Jejich podstatou byla hluboká politická krize v Československu, která narůstala zvláště od ledna 1968. Bylo to období zostřeného světového třídního antagonismu mezi kapitalismem a socialismem. Východní politika výše uvedené vlády v SRN a její realizace ve vztazích k ČSSR představovala důležitý průsečík v celém systému boje mezi kapitalismem a socialismem v 60. letech minulého století, za podmínek, kdy imperialismus kombinoval v boji proti socialistickým zemím použití vojenských i nevojenských prostředků.
Agrese USA ve Vietnamu a nová taktika vlády tzv. velké koalice v SRN, ve vztazích k evropským socialistickým zemím to potvrzovaly. Obecný cíl imperialismu v boji proti socialismu byl a je jeden. Všemi prostředky, za použití všech metod, cest a prostředků maximálně oslabovat socialistické země, jejich jednotu, a tehdy spojení se Sovětským svazem. Zkoumání této východní politiky západoněmeckého imperialismu, při uplatnění nové taktiky vlády „velké koalice“ ve vztahu k Československé socialistické republice představuje jen určitý a poměrně malý časový úsek v období let 1966-1969, kdy uvedená vláda v SRN působila. Tato politika potvrdila v celém rozsahu a obsahu obecnou Leninovu strategickokoncepční tezi, že „přechod od kapitalismu ke komunismu je celá historická epocha. Dokud tato epocha neskončila, vykořisťovatelům nutně zbývá naděje na restauraci…“ (Lenin, V. I.: Sebrané spisy, sv. 37, Praha, Svoboda 1988, s. 293).
Postoj socialistických zemí
Členské státy Varšavské smlouvy v Bukurešti 5. 7. 1966 na zasedání Politického poradního výboru požadovaly, aby v oblasti „východní politiky“ vláda SRN v praxi prokazovala jednotu slov a činů. Ta ovšem za kancléřství Dr. K. G. Kiesingera pod legendou zájmu o přátelství s ČSSR velmi pečlivě sledovala a v praxi podporovala nástup pravicových a antisocialistických sil v naší zemi právě z hledisek své nové taktiky ve východní politice. Když je řeč o Dr. K. G. Kiesingerovi, je nutno doložit fakta. Za války pracoval ve vedení společnosti Interradio. Měl zkušenosti z vedení psychologické války za druhé světové války proti armádám USA a V. Británie. Byl členem NSDAP od roku 1933, číslo legitimace 2 633 930. Zde poznamenejme, že nelze přijmout jen černobílý obraz o situaci v ČSSR v roce 1968. Existovaly zde i síly pro socialismus. Stále větší vliv však získávaly síly antisocialismu a antikomunismu. Také situaci uvnitř německé vlády tzv. velké koalice je nutné v průběhu roku 1968 posuzovat diferencovaně i z hlediska taktiky a postupu vůči ČSSR. Podstata antisocialismu zůstávala jak u unionistických stran, tak i u SPD. Výjimku tvořila KSN, která odmítala nepřátelské kroky ve vztahu k Československu.
Zatímco pravice v Československu první týdny po lednovém plénu zkoumala půdu a možnosti, sbírala síly a spojence, opatrně postupovala a určovala svou taktiku, tak na Západě se začaly objevovat první obrysy formujících se taktických zahraničně politických postupů vůči ČSSR. Z. Brzezinski nabádal USA a SRN, že musí pečlivě sledovat vnitřní vývoj v Československu. Západ musí reagovat úměrně. (Foreign Affairs, č. 2, 1968) Tisk v SRN začínal rozvíjet kampaň proti ČSSR. „Praha usiluje o otevření na Západ. Od nového vedení se očekává změna kursu.“ (Frankfurter Rudschau, 8. 1. 1968) Praha chce dohody s Bonnem, za tím účelem je v Praze ustaven tým, který zkoumá možnosti, jak s SRN jednat. Musí se ovšem počítat i s překvapivými obraty situace v ČSSR. (National Zeitung, 14. 1. 1968, Basilej) Odvolání prezidenta ČSSR A. Novotného by mělo znamenat zavedení nové vnitřní a zahraniční politiky Československa. Vláda SSSR navrhla vládě SRN uzavřít dohodu o zřeknutí se násilí ve vzájemných vztazích. Tento návrh však vláda SRN odmítla.
Aktivita spolkové vlády Německa
Vláda kancléře Kiesingera po navázání diplomatických styků s Rumunskem a při daném zkoumání československého vnitropolitického vývoje se rozhodla pro obnovení diplomatických styků s Jugoslávií, které byly přerušeny v červnu 1967 v souvislosti s izraelskou agresí proti arabským zemím. Přístup k tomuto aktu ze strany SRN tak, jak ukázal další vývoj v ČSSR, měl být jakýmsi příkladem pro ČSSR. Bezprostředně po 31. lednu 1968 se urychlily některé akce vlády SRN k Československu. 7. února 1968 mezi SRN a ČSSR byla provedena výměna ratifikačních listin o uzavřené obchodní dohodě z 3. srpna 1967. 18. února 1968 přijel do Prahy Dr. Otto Heipertz. Byl vládou kancléře Kiesingera pověřen funkcí vedoucího obchodního zastupitelství SRN v Praze. Obdobně jako ostatní vedoucí obchodních misí SRN ve východoevropských zemích byl i Heipertz pověřen konkrétními politickými úkoly. Především prováděl politickohospodářský průzkum v ČSSR. Zvláště se zajímal o vývoj v politické oblasti, o vztahy k reformám, k Sovětskému svazu, k postojům mladé generace a k projektu změn v politické sféře. Takové informace byly ihned zasílány kancléři SRN. To se vztahovalo také na schůzku představitelů komunistických a dělnických stran v Budapešti ve dnech 26. 2. do 5. 3. 1968. Šlo o konzultace politického, ekonomického a mezinárodně politického charakteru. Z této schůzky odešla delegace Komunistické strany Rumunska. Ve vládě SRN tento krok byl vítán jako odklon od politiky ostatních komunistických a dělnických stran v socialistických zemích.
Uvnitř SRN se od začátku roku 1968 projevovaly některé kroky směřující k mimoparlamentnímu posuzování vnitřní i zahraniční politiky. Formovala se mimoparlamentní opozice. 2. února 1968 se v Offenbachu představilo „socialistické centrum“. Byl to organizační i akční výraz sdružení řady organizací, které se kriticky dívaly na vývoj vnitropolitických poměrů uvnitř SRN. Zejména na aktivizaci neofašistických proudů, revanšistických organizací, na jejich neblahý vliv na mladou generaci. V únoru 1968 se výrazně aktivizovala činnost KSN, která pracovala od roku 1956 v ilegalitě. Podporovala politiku normalizace vztahů se socialistickými státy. Socialistické země podporovaly boj vietnamského lidu s americkým agresorem. Rozhodně odmítaly názory vojenskoprůmyslového komplexu SRN, že SRN musí mít přístup k jaderným zbraním. Vláda kancléře Kiesingera oceňovala postup Rumunska, jak bylo již uvedeno. Vývoj v ČSSR v březnu 1968 naznačoval, že Československo by mohlo být další zemí, která by více prosazovala své „vlastní národní zájmy“. Kiesinger proto nabádal k promyšleným postupům vůči ČSSR. Na důvěrné poradě v březnu hovořil o tom, že SRN si dobývá postupně „výhodnější pozici v působení na SSSR“.
Na sjezdu SPD v březnu 1968 byla přijata „platforma“ německé zahraniční politiky SPD „Životním zájmem německého národa je v první řadě zajištění míru“. Sjezd se postavil za pružnější pojetí východní politiky, jak předložil předseda strany W. Brandt ve svém memorandu z podzimu 1964. Podle W. Brandta západní a východní politika má stejné pořadí důležitostí. Musí sloužit míru. Kancléř SRN Kiesinger na důvěrných poradách zdůrazňoval potřebu nové taktiky jeho vlády ve východní politice. „Minulé vlády SRN chtěly dosáhnout osvobození východoevropských zemí frontálně, ale naše současná politika uvolňování napětí směřuje k tomu, aby tohoto cíle dosáhla oklikami a postupně.“ Značně byly zesíleny útoky proti NDR. „Toto chorobné ložisko musíme lokalizovat a nakonec úplně odstranit.“ Halsteinova doktrína připouští výjimky pro vyšší zájmy.
Nepřetržitá pozornost zvláštních služeb SRN, USA a NATO byla věnována stavu ekonomiky ČSSR. Neodpovědná politika politické pravice v Československu umožňovala, že SRN i USA získávaly přísně důvěrné zprávy a informace. A. Brumberg, spolupracovník CIA, získal v Praze 26. dubna 1968 velmi důvěrnou zprávu o stavu a poměrech v československém národním hospodářství. Dne 17. května 1968 Senát USA projednával návrh zákona tzv. „Československý obchodní akt 1968“. Nabízená finanční půjčka pro ČSSR mohla být poskytnuta až do výše 500 milionů dolarů. Také SRN měla připraven návrh - finanční půjčku pro ČSSR. Dne 30. dubna 1968 skončila v Praze, v Ústavu pro mezinárodní politickou ekonomii, „vědecká konference“. Byl přijat program v rámci nové zahraničně politické orientace ČSSR. „ČSSR bude formulovat vlastní stanovisko k základním otázkám světové politiky, vycházejíc z reálného poměru mezinárodních sil a z vědomí, že je aktivní součástí revolučního procesu ve světě.“ Vývoj v Československu měl podle záměrů pravice a zemí NATO ovlivňovat vnitřní poměry v Sovětském svazu. V průběhu roku 1968 v Československu BND prováděla nepřetržité rozbory poměrů u nás. Její orgány prováděly systematický výběr osob z řad západoněmeckých občanů přijíždějících tehdy do Československa. Řada z nich přímo plnila dílčí i větší zpravodajské úkoly na území ČSSR. Tato metoda práce BND proti ČSSR v roce 1968 byla v popředí pozornosti a činnosti uvedené služby. Podstatné bylo, že šíře vlivu a obsahu BND byla široká. Jen za první pololetí roku 1968 přicestovalo do Československa kolem 368 000 občanů SRN. Pro přehled několik údajů. Vztahují se k roku 1968. Roční rozpočet BND činil okolo 100 milionů marek. Centrála BND se nachází v Pullachu. Z 5 500 pracovníků BND pracovalo 3 000 v centrále, 2 500 v různých institucích a pobočkách. Podle pramenů SRN asi 80 % informací, které dostávala BND z východní Evropy, pocházelo od BND. Vedení BND 22. května 1968 předalo vládě SRN speciální zpravodajský podkladový materiál, který pojednával o vnitropolitické situaci v Československu.
Plán diverze proti Československu v roce 1968
Prohlubující se krize v československé společnosti pobízela také aktivita revanšistického hnutí jako celku uvnitř SRN. Walter Becher chtěl využít tehdejších ekonomických potíží v ČSSR pro návrat odsunutých Němců do Československa. Drzost a troufalost protičeskoslovenského revanšistického hnutí neznaly mezí. Česká pravice jim slibovala návrat, dvojí občanství, „úpravy“ majetkových záležitostí apod. (Sander, H.: Přesídlenecký revanšismus v západním Německu, Praha 1972, s. 132-156, 200-202…) Největší nebezpečí nejen pro ČSSR v roce 1968, ale pro mír v Evropě a ve světě představovaly dobrodružné vojenské diverzní plány SRN. Byly vypracovány představiteli německého vojenskoprůmyslového komplexu, pravicových sil, stoupenců neofašismu. Značnou aktivitu v roce 1968 projevoval F. J. Strauss. Americká agrese ve Vietnamu a zejména izraelská agrese proti arabským zemím v červnu 1967 byly pro vojenské kruhy a zvláštní jednotky bundeswehru významným strategickým modelem. Vojenskostrategické spekulace vůči ČSSR v roce 1968 vycházely ze základního cíle, pokusit se změnit poměr sil v Evropě v prospěch NATO. Československá krize a její vyhodnocení ve vládě tzv. velké koalice 22. května 1968 jakoby dávaly za pravdu vojenskostrategickým koncepcím bundeswehru a NATO. Za 183 dnů po izraelské agresi připravila tajná strategická skupina generálů bundeswehru návrh diverzní operace „Zástava“ proti územní suverenitě Československa nebo NDR. V roce 1968 se v SRN výzkumem Východu zaobíralo na 90 institucí.
Podstata zmíněné operace spočívala v rozpracované vojenskostrategické variantě možné, omezené konvenční války proti ČSSR nebo proti NDR. Zmíněný plán byl projednán na 140. zasedání Spolkového sněmu v prosinci 1967. 5. prosince 1967 plán schválil kancléř SRN Dr. K. G. Kiesinger. Za podmínek hluboké krize v Československu nebo v NDR, při chaotickém vývoji, informačním zmatku, rozpadu moci … měly speciální jednotky bundeswehru vyvolávat pohraniční konflikty, rozvíjet širší psychologické operace s přechodem k polovojenským akcím na státní hranici ČSSR s diverzními skupinami bundeswehru. Eskalace měla být završena nasazením uvedených skupin na západní hranici ČSSR. Mělo jít o 40 000 - 50 000 speciálně připravených vojáků bundeswehru. Taková akce měla být provedena bleskově, aby mohlo nastoupit „politické řešení“. Průnik přes naši státní hranici měl činit 80 - 100 km. Tam se zastavit, akci měla vláda SRN bleskově oznámit Radě bezpečnosti OSN a oznámit svou připravenost k jednání. Celý projekt „Zástavy“ byl v prosinci 1967 přijat v NATO jako projekt „MC-14/3“. Jednat se mělo o návratu části odsunutých Němců do Československa. Co se jim slibovalo, bylo už řečeno. Řešení československé krize v roce 1968 vojsky Varšavské smlouvy znemožnilo, aby se německý diverzní útok na naši západní hranici realizoval.
Josef Groušl


Nebezpečná a škodlivá diskuse
„Nebezpečná a škodlivá diskuse“, přesně těmito slovy nazval český premiér jakoukoli snahu pochybovat o setrvání státu v Evropské unii, která má být dle režimních dogmat naší jedinou zárukou i přes všechno zlo, nebo právě kvůli němu, které je její podstatou. Evropská unie jako záruka životaschopnosti represivních sil kapitálu a brzda všech progresivních procesů pro zlepšení podmínek pracujících kontinentu je pro předsedu vlády a jiné byrokraty a slouhy nedotknutelná. Co si myslí těch ostatních deset milionů, není zřejmě až tak důležité. A vůbec hlavní činnost vnitřní politiky je o tom, aby si raději nemyslelo vůbec nic. Pan premiér nás ubezpečil, že každá taková otázka je nebezpečná, že jsme už jen takové ovce, které se bez bruselské struktury neobejdou asi tak, jako se oběšenec neobejde bez smyčky. Faktem zůstává, že i když je obrovská část populace krajně nespokojená, pro některé z nás opuštění EU budí hrůzu, protože se již odnaučili jít vlastní cestou a vzít za nezávislost i vlastní účty odpovědnost.
Co je pak nejbolestivější, to je znovu se naučit myslet, znovu se naučit stát na vlastních nohách a především se odnaučit upřednostňovat servilní kariéristy a jednat způsobem koloniálního podřízenectví jednoho malého středoevropského satelitu, ve kterém jen všichni činitelé čekají na dotace z vlastních odvodů, na cílený diktát podobný uplácením indiánů zrcátky a hřebínky v čase reconquisty.
Ti, kteří odmítají jakýkoli dialog o přeměně nefunkčního stavu v cosi, co lze nazvat skutečnou renesancí republiky, jsou jenom služkami, které se postavily proti vlastnímu národu. Jestliže zahraniční i vnitřní politiku našeho státu dosud vykonávali okolní hegemoni, jestliže příjmy našich pracujících byly diktovány místní šmelinou a zahraničními „investory”, tak je, už kvůli odpovědnosti za příští generace, dobré říct: Děkujeme, ale už stačilo!
Jsou lidé, kteří se nevymaní z podřízeného myšlení, jsou lidé, kteří si z pohodlnosti nechají vymývat mozek anebo ti, kteří stejně pohodlně čekají na zázrak a na bezbolestná řešení. Za sebe říkám, že nevidím důvod, proč setrvávat v něčem, co hájí v podobě „evropských hodnot” zvrhlosti posledních století jako je bezbřehé vykořisťování okolních národů i vlastních lidí, jako je umlčování těch, kteří hájí svoje základní práva na důstojný život, a rozklad základních hodnot společnosti pomocí vymývání mozků a náležité, až nechutným způsobem propracované převýchovy, která se vkrádá i do našeho školství. Evropská unie není žádný přítel našeho národa, je to společenství sjednocené oligarchie a nadnárodních korporací, je to nástroj, který je bičem na základní práva pracujících, nástroj degenerace společnosti pro potřeby oligarchů i destruktivních plánů imperialismu, jak je známe z agresí posledních 15 let i doby předešlé. Není zde co obhajovat, je zde proti čemu bojovat.
Já za sebe osobně říkám, že se našich deset milionů může a musí rozhodnout, zda se nechá opíjet rohlíkem a tlačit do pozice levné pracovní síly, která bude zítra nahrazena ještě levnějšími gastarbeitery. Náš národ byl vždy vysoce kulturní, prošli jsme si řadou historických událostí, které charakterizují naše vzestupy a pády, vždy jsme však své hodnoty zachovali. Nevidím důvod, proč je dnes vyprodávat a ze země, která byla ještě před desítkami let nedlouho po osvobození od fašismu, který dnes ta „demokratická” EU tak vehementně prosazuje v Pobaltí a na Ukrajině, v desítce nejvyspělejších zemí. Nejsme ostrovem samým pro sebe, dokázali jsme na principu skutečné spolupráce rovnoprávných národů a opravdové solidarity podat pomocnou ruku. Nevidím ale důvod, proč máme svou historii smazat a svou budoucnost žít jako levná montovna, která přes všechnu tu rozmanitost marginálních oborů vytváří namísto odborníků a kvalitních řemeslníků jen pologramotnou pracovní sílu, která těžko společnosti co přinese.
Pan premiér na svém příkladu dokázal, jaká je míra skutečné demokracie, o čem se dá diskutovat a co je zapovězeno. Jenže premiéři přichází a odchází, národ zůstává. Dostali jsme se do mnoha krkolomných situací a takové postavičky se střídaly jako na orloji. Ale naše výšiny byly jen tam, kde zákonem nebyly pokyny pro pana Sobotku, ani přání pana Bakaly, ale vůle našeho lidu. Požadavek dneška, požadavek všech lidí, kteří neprodali sami sebe za dotace a zůstali věrní zemi, ve které se narodili a ve které žijí, je jednoznačný: Říct svoje NE!
M. Peč



Zločiny kapitalismu
Tisíce Egypťanů obětí Suezské krize
26. července 1956 egyptský prezident Gamál Násir vyhlásil znárodnění Suezského průplavu. Veřejnoprávní ČT věnovala 60. výročí tzv. Suezské krizi poměrně velkou pozornost. Na kanálu ČT 24 vysílila 26. července 2016 v podvečer půlhodinovou debatu s analytičkou London School Economics Irenou Railhonsovou. Podle této česky hovořící „odbornice“ Násir vyprovokoval znárodněním průplavu Británii a Francii a to vedlo až k válce. Věru „správný“ pohled buržoazních médií hájících oddaně zájmy kapitálu.
Průplav (193 km dlouhý) spojující Středozemní a Rudé moře byl významnou stavbou 19. století. Umožňoval spojení s Indií a dalšími asijskými státy, aniž bylo nutné nákladně a dlouho obeplouvat Afriku. V letech 1859-69 kanál stavěla akciová Společnost Suezského průplavu pod vedením francouzského podnikatele a diplomata Lessepse. Roku 1882 průplav a celý Egypt, do té doby autonomní součást Osmanské říše, okupovala Británie, tehdy „Královna moří“ a nejdravější kolonialistická mocnost. Egypťanů se nikdo neptal, zda s dílem na svém území souhlasí. Tisíce rolníků - feláhů - byly dobré jen k tomu, aby na stavbě otrocky dřely a umíraly.
V roce 1937 byl přiznán Egyptu nepatrný podíl ze zisku, zvýšený roku 1949 na 7 %. Největší podíl akcií dále vlastnily Británie a Francie. Mnohé v Egyptě se začalo měnit po 23. 7. 1952, kdy Svobodní důstojníci svrhli královský režim, panující v zemi od roku 1922. Prezident Násir znárodněním využil práva Egypťanů rozhodovat samostatně a k svému prospěchu o svém bohatství a získané prostředky chtěl využít k financování Asuánské přehrady důležité pro rozvoj zemědělství.
Británie a Francie v odpověď na znárodnění uzavřely alianci s Izraelem, s nímž domluvily, že zahájí invazi na Sinajský poloostrov. Západní velmoci měly zůstat formálně neutrální, ale Egyptu položit nepřijatelné podmínky a po jejich odmítnutí rovněž vstoupit do války. V předvečer izraelské invaze 29. 10. 1956 zabili příslušníci izraelské pohraniční policie nejméně 43 arabských obyvatel vesnice Kafr Qasim 24 km od Tel Avivu na území obývaném izraelskými Araby, v tom 6 žen a 23 dětí. V dalších dnech izraelská policie zabila několik desítek osob ve vesnicích Taibe a Kfarkasim. Arabským obyvatelům vyhlásila zákaz vycházení.
Britsko-francouzská invaze začala 31. 10. 1956 leteckým bombardováním Port Saidu a Káhiry. Přes urputný odpor egyptské armády Izrael do 5. 11. 1956 obsadil celou Sinaj a jeho armády došly k průplavu. Britové a Francouzi vylodily 5. 11. 1956 své jednotky v Port Said a bombardovaly město z námořních děl. Egypťané na příkaz Násira odmítli kapitulaci. Členové Národní gardy rozdávali lidem zbraně. Tamní sovětský konsul Čikov chodil po městě, vyzýval k odporu a sliboval sovětskou pomoc.
Předseda rady ministrů SSSR Bulganin pohrozil Británii a Francii jadernými zbraněmi a okamžitým zásahem sovětské armády v Egyptě, pokud nebude třístranná agrese zastavena. Británie byla odkázána na americkou finanční pomoc, ale prezident Eisenhower poskytnutí podmínil zastavením bojů. Kapitál USA potřeboval pro svůj rozmach konec koloniálních říší. Pád libry, ostré negativní reakce SSSR i neposkytnutí pomoci USA přiměly Británii a Francii přijmout rezoluci OSN. Agresi zastavily hned následujícího dne. Izrael podepsal příměří a ze Sinaje se stáhl v březnu 1957.
Egyptská nezávislost i její správa průplavu byla uhájena. Ve válce rozpoutané britským a francouzským kapitálem padlo 1650 - 3000 egyptských vojáků a tisíc civilistů, na 5000 osob bylo zraněno. Port Said ležel v troskách, průplav byl zprovozněn až po roce.
-ij-


PANORAMA
Zmařený vojenský puč v Turecku
Relativně rychle potlačený pokus o vojenský převrat v Turecku zanechal po sobě zprvu mnoho otazníků i spekulací. Buržoazní média včetně ČT dokonce analyzovala možnost, že puč inscenoval sám turecký prezident Erdogan, aby měl záminku k posílení osobní moci. Bývalý ministr za ČSSD a v prvním desetiletí 21. století velvyslanec v Kyjevě a poté v Moskvě Jaroslav Bašta zase přirovnal na ČT 24 turecké události k převratu proti Gorbačovovi v srpnu 1991.
Podobné názory jednak ignorují rozdílnou ideologickou motivaci a odlišné vnitropolitické a mezinárodně politické souvislosti, ale rovněž podobu převratu. Do moskevských ulic před 25 lety vyjely tanky s hlavněmi zakrytými plachtami, ze kterých nepadl a ani nemohl padnout jediný výstřel. V Turecku došlo k ostrým bojům, v nichž zahynuly stovky lidí. Pučistické letectvo bombardovalo budovu parlamentu v Ankaře.
Oficiální média mlží, aby zatajila pravdu o strůjcích puče. Podle tureckého deníku Yeni Savak převrat organizoval armádní generál USA John Francis Campbell. Tento čtyřhvězdičkový generál byl od března 2013 do srpna 2014 zástupcem náčelníka štábu US army, poté do prosince 2014 velitel Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil ISAF a koncem roku 2014 byl jmenován velitelem operace tzv. rozhodné podpory NATO v Afghánistánu, kde působil do letošního března.
Turecké vyšetřování po potlačení převratu odhalilo, že Campbell od května dvakrát tajně navštívil Turecko a byl jednou z hlavních osobností, která organizovala a řídila vojáky při puči. Generál dostal přes dvě miliardy dolarů pomocí příkazů CIA z peněžní transakce prostřednictvím UBA banky v Nigérii, aby je jeho lidé z ISAF a agenti CIA rozdělili tureckým důstojníkům nakloněným duchovnímu Fethullahu Gülenovi, žijícímu v exilu v USA, odkud řídí náboženské hnutí s více než 10 milióny členů. Podle mnoha zdrojů je Gülen agentem CIA.
Popřevratové čistky v turecké armádě postihují podle serveru katehom.com především vojáky spjaté s NATO. Do konce července bylo propuštěno nebo uvězněno téměř 1 700 důstojníků, z toho 149 generálů a admirálů. Náčelník americké rozvědky generálporučík James Clapper přiznal: „Řada našich kontaktů v turecké armádě z ní byla propuštěna nebo uvězněna.“ Proč se právě tito zastánci vlivu NATO v turecké armádě objevili mezi povstalci, Clapper nevysvětlil. Stopa NATO v nezdařeném pokusu o převrat v Turecku je zřejmá. Nejaktivnější roli hrálo vojenské letectvo, druh vojsk nejtěsněji propojený se strukturami NATO. Letadla povstalců startovala ze základny NATO Incirlik na jihu Turecka.
Tento server rovněž informoval, že koncem července se uskutečnila u základny Incirlik masová demonstrace proti NATO. Myšlenka odchodu Turecka z NATO má v turecké společnosti výraznou podporu. O strategickém významu Incirliku pro NATO svědčí skutečnost, že je tam umístěno 50 vodíkových bomb typu B-61, z nichž každá je schopná generovat stokrát větší výbušnou sílu než puma nad Hirošimou.

Rodí se aliance Turecka s Ruskem?
V červnu se turecký prezident omluvil za sestřelení ruského letadla v listopadu loňského roku. Následně se sešli v Soči ministři zahraničí obou zemí. Mnohé komentátory šokovala zpráva, že Turecko nabídlo Rusku využívat základnu v Incirliku k bojům proti IS.
Náčelník americké vojenské rozvědky generál Clapper na výše citovaném červencovém vystoupení na „bezpečnostním“ fóru v Coloradu uvedl, že zlepšení vztahů Ruska s Tureckem je pro NATO nevýhodné. Podle jeho slov Rusko „vráží klín“ mezi NATO a Turecko.
Nebylo to ve skutečnosti naopak? Mezi zatčenými pučisty jsou i dva piloti, kteří se podíleli na sestřelení ruského letounu Su-24. Jak uvedl bývalý náměstek předsedy Parlamentního shromáždění OBSE a bývalý poslanec Spolkového sněmu Willy Wimmer, k sestřelení ruského bombardéru došlo nad Sýrií s pomocí NATO. K zaměření ruského letadla startoval americký AWACS z Kypru a další AWACS ze Saúdské Arábie.
Opětovné sbližování Ruska a Turecka zřejmě urychlilo americké plány na svržení Erdogana. Ve zprávě Rady bezpečnosti RF se mj. uvádí: „První indicie o tom, že se Obamův režim chystá zabít prezidenta Erdogana, byly zjištěny před sedmi měsíci. Bezprostředně poté, co je ruská rozvědka zjistila a ověřila, došlo k rozbití vztahů mezi Ruskem a Tureckem, když byl 24. 11. 2015 sestřelen nad Sýrií ruský bombardér tureckými letadly. Poté, co ruský prezident obdržel 27. června 2016 osobní Erdoganovu omluvu, provedlo ruské ministerstvo obrany dříve schválenou aktivaci ochrany tureckého prezidenta prostřednictvím elitní jednotky, která spadá pod 25. pluk Spetsnaz, jenž je jednou z páteřních sil zpravodajské správy GRU.
Americké síly nepochopily, že se Erdoganovi za notné pomoci Ruské federace podařilo vytvořit kolem sebe účinnou bariéru, ve které byly zahrnuty vazby do nejvyšších úrovní policejních sil, věrných médií i vládních odborů. Obamův režim učinil zásadní chybu v tom, že nezachytil včas informace, že Spetsnaz již chrání tureckého prezidenta, přičemž ve stejné době začala CIA vlastní akci k aktivaci státního převratu 15. července 2016. V přístavním městě turecké riviéry Marmaris na pobřeží Středozemního moře byl napaden „Grand Yazici Club Turban“, kde byl turecký vůdce na dovolené.
Útok byl koordinován 8 až 10 agenty CIA, kteří řídili přistání tureckého vojenského vrtulníku. Následně došlo k útoku granátomety a automatickými zbraněmi na soukromou Erdoganovu rezidenci. Nikdo z amerických agentů však v té době netušil, že byl mezitím turecký prezident za pomoci elitní jednotky Spetsnaz přesunut do Casa De Maris. Spetsnaz byla totiž velmi dobře informována o tom, že se v nejbližších desítkách minut rozpoutá zběsilá bitva, která bude stát životy mnoha nevinných lidí a tureckých policistů. Z Case De Maris byl turecký prezident přesunut přes moře do Řecka, kde asi dvě hodiny pobyl ve společnosti řeckého premiéra Alexise Tsiprase a nejvyššího řeckého státního zástupce. Těm sdělil, že se v co nejkratší době vydá zpět do Turecka. Při telefonickém rozhovoru Erdogana s ruským prezidentem Putinem turecký vůdce poděkoval za záchranu života a odsouhlasil, že se během 14 dní osobně setká s prezidentem Putinem.
Devátého srpna 2016 turecký prezident navštívil Petrohrad a v „pozitivním duchu“ jednal s ruským prezidentem. Vladimír Putin slíbil postupně zrušit protiturecké sankce. Podle ruského prezidenta je možné nalézt shodu i na řešení syrské krize. Erdogan potvrdil, že normalizace vztahů je v zájmu obou zemí. Ankara podle něho rozšíří spolupráci s Ruskem v řadě oblastí včetně zbrojního průmyslu. Rychle bude realizován turecko-ruský plynovod Turkish Stream.
Ve stopách de Gaulla?
Francouzský generál Jean-Bernard Pinatel v rozhovoru pro Le Figaro vyzval zrušit NATO a spojit se s Ruskem. Je přesvědčen, že existence NATO v současné podobě je výhodná pouze pro USA a nikoli pro Evropu. Jako znalec geopolitiky a hospodářského zpravodajství uvedl, že zachování a rozšiřování NATO je výsledkem přání Spojených států ponechat díru mezi Ruskem a Evropou, jinak by Brusel a Moskva mohly ohrozit vedení Washingtonu. Nyní se situace změnila kvůli hrozbě islamistů.
Ještě více než sblížení mezi Moskvou a Ankarou oslabují NATO podle francouzského generála nedávné události, které ukazují Francouzům a Evropanům obecně, že aliance jim v ničem proti hrozbě islamistů nepomáhá. Naopak, účinnost ruského boje proti IS zapříčinila, že myslí na spojenectví s Moskvou. Důkazy získané za cenu 234 obětí od roku 2012 by měla otřást aliancí, jejíž zachování v současné podobě není v zájmu Francie, konstatuje Pinatel.
Připomeňme, že den před pokusem o převrat v Turecku došlo k masakru v Nice, kdy do lidí oslavujících francouzský státní svátek vjel nákladním autem 31letý Francouz tuniského původu Mohamed Lahouaiej Bouhlel. Jestliže po předchozích teroristických útocích volali lídři EU po zákazu prodeje střelných zbraní, nyní se ptali mnozí komentáři na internetu s neskrývanou ironií, zda nezakáží také nákladní auta. Podobná „bezpečnostní“ opatření nemohou být účinná, na rozdíl od návrhů francouzského generála Pinatela.
Ilja Jihlavský, 10. 8. 2016

P. S. Neuvádím marxistické hodnocení „geopolitických“ kotrmelců předváděných především ruským prezidentem. Souhlasím v tomto směru s článkem soudružky Věry Klontza-Jaklové, jenž publikujeme v tomto čísle.


„NĚKDO TO RÁD HORKÉ“
Nepřítel našeho nepřítele je náš …kdo?
Před pár lety jsem se připojila na facebook. Dlouho jsem váhala, ale mnoho mých přátel, kamarádů a známých si zřídilo svůj profil a bylo moc zajímavé setkávat se, byť elektronicky s lidmi, o kterých jsem dlouho nevěděla nebo s těmi, od kterých mě dělí velká vzdálenost. Během pár let se tento prostor velmi změnil, byl změněn. Kde je hodně lidí, tam je možné vydělávat, a tak se rázem facebook stal prostorem generování velkých zisků. Ani naše náhodné klikání, není náhodné. Každý náš klik, každé naše slovo znamená pro někoho zboží a zisk a již dávno před tím, než jsme klikli na ten či onen odkaz, a bez nás bylo rozhodnuto, co nám bude naservírováno a proč. Nechci se rozepisovat, jak funguje trh s elektronickými daty (možná příště), ale o tom, že v poslední době navštěvuji tuto platformu velmi sporadicky, a to proto, že se z ní stal bulvár nejhrubšího zrna. Reklama střídá reklamu, nekritické komentáře, unáhlené soudy, urážky… A také naivní víra, že se jedná o naprosto demokratický prostor, že skutečnou práci je možné nahradit pár větičkami. To se děje často i z řad těch, pro které by materialistická dialektika, historické a kontextuální myšlení, kultura projevu a trpělivé vysvětlování měly být samozřejmostí nehledě na kritický přístup ke všem informačním zdrojům. Chci komentovat často vyjadřovaný příklon a důvěru v aktivity prezidenta Ruské federace Putina. Při jeho hodnocení jako protipólu americké oficiální politiky se u mnohých projevuje nepodložená víra, že Putin vede Rusko „nenápadně“ směrem k socialismu. Není náhodou, že mnoho těch, kteří se přiklánějí ke komunistické levici, věří v prosocialistické plány V. Putina. Stalo se to i ukrajinským komunistům, podlehla tomu i část ruských komunistů. Můj názor je shodný s názorem A. A. Majevského, který zůstal ze strany svých straníků nepochopen.
Putin je součástí globálního imperialistického antagonismu. Neposiluje pozici lidu, ale kapitálu, který se soustřeďuje v Rusku. Víra, že podporuje lidové hnutí, lidovou demokracii, světový mír je nepodložená a dokládám ji následujícími komentáři:
Jako příklad určité nekritičnosti směrem k Putinovi bych chtěla uvést příklad jeho nedávné návštěvy v Řecku, která byla interpretována mnoha médii jako cesta spasitele: Rusko Řekům pomůže, argumentovali mnozí a to nejenom v ČR, ale také v Řecku samotné. Putin jednal o nákupu řecké státní železnice. Řecko rozprodává svůj majetek, aby uspokojilo věřitele, by se sice mohlo zdát jako prvoplánový důvod, ale naši europoslanci by jistě dodali podklady evropských směrnic, které ukládají členským zemím přijmout zákony na privatizaci dosud státních struktur, které kapitál v minulosti nechtěl a nemohl zřizovat a provozovat, avšak hlavně jemu slouží. Složitost a komplexnost těchto struktur, stejně jako generování zisku v dlouhodobé perspektivě byl nevýhodný. Dnes jsou struktury vybudované, na nich závislý velký trh, existuje volný kapitál, který je třeba investovat. Jen na okraj dodávám, že nikde, kde byly tyto struktury privatizovány, se lid nedočkal dostupnějších a kvalitnějších služeb, ať již se jednalo o proud, vodu, silniční, námořní nebo železniční dopravu. I u nás jsou železnice postupně a po částech privatizovány. Všichni víme z vlastní zkušenosti, zda cena jízdného stoupá nebo klesá. Zpět k Putinovi. Ten v Řecku připravoval půdu pro možný nákup řecké železnice a metra pro kapitálové kolosy vlastní země. Jednal úplně stejně, jako vlády ostatních zemí pro své podnikatelské chráněnce. Např. německé a francouzské banky ovládají řecký finanční sektor, německé firmy vlastní letiště a dálnice, čínským firmám patří největší řecký přístav Pyreus, Američané a Němci dodávají zbraně, Británie ovládá turistický ruch. Dodávám, že řecká vláda se nakonec v intencích současné geopolitiky rozhodla prodat železnici italské firmě. Putina rozhodně nezajímali ani řečtí zaměstnanci nebo uživatelé železnice nebo metra.
Další příkladem je vztah Ruska k syrskému problému. V zemích Magrebu byl v postkoloniální době vybudován určitý stav rovnováhy, kdy fundamentalistické síly byly potlačeny a v jednotlivých zemích byly určitým způsobem rozděleny sféry vlivu, které byly a jsou napojeny hlavně na obchod s energií a všeobecné geopolitické aspekty, které vyplývají z geografické polohy této části světa a představující přirozenou křižovatku mezi třemi kontinenty. S rozpadem socialistického bloku a následným ústupem Ruska byly okamžitě zahájeny akce na restrukturalizaci toků zisků. Tyto země bylo třeba destabilizovat hlavně vnitřně a relativizovat výhody civilního státu. Tak byly mobilizovány veškeré fundamentalistické síly. Syrský prezident Asad se odmítl novému diktátu podřít a tím byl dán podnět konfliktu, který se naplno projevil v létě 2010 a trvá dosud. Sýrie je neuralgickým bodem. Sama politika USA si je vědoma, že plný zásah z její strany by těžko vysvětlovali veřejnému mínění, ale hlavně by vyvolali konflikt s Ruskem, který (možná prozatím) není chtěný, protože je velmi, velmi nejisté, jak by dopadl. I Rusko dlouho váhalo, až se nakonec rozhodlo proti fundamentalistickým silám reprezentovaným především silami ISIS zasáhnout a skutečně se podařilo je do značné míry omezit. Ale všichni, kteří bychom rádi viděli jejich drtivou porážku, si klademe otázky: proč Rusko nezasáhne výrazněji? Proč jenom bombardují a nepoužívají i jiné prostředky? Skutečně se ISIS tak dokonale brání? Kde berou zbraně? Co se děje s civilním obyvatelstvem? Co syrská armáda? Proč je tolik uprchlíků? Proč není Rusko více aktivní v tomto směru? Pomáhají USA ISIS? Ledacos je možné vydedukovat, ale seriózní informační tok neexistuje. Je zřejmé, že ruská politika neriskuje víc, než kolik uchrání její geopolitické a kapitálové zájmy.
Situace na Předním východě je skutečně velmi propletená. Turecko, které dosud téměř otevřeně podporovalo ISIS a jemu podobné síly a bylo velmi blízko tomu, otevřít konflikt s Ruskem, dost patrně za podpory a na přání USA, bylo nuceno ze dne na den změnit politiku, opět na přání USA. Součástí této změny byl dost možná i puč, který nechal Erdogan vypuknout, aby se vypořádal se silami, které by mohly ohrožovat politiku, kterou on představuje. Dnes jednají Putin, Obama a Erdogan o společném zásahu v Sýrii. K tomu vyzvalo před několika měsíci Rusko a USA odpověděly až po britském referendu, které naznačilo realitu změny poměru sil v EU. USA přirozeně odpověděly tak, že zveřejnili vlastní výzvu, jako by iniciativa byla na jejich straně.
Pohyb v zemích Magrebu a hlavně v Sýrii je intenzivní a nepřehledný. Ani jedna země nereprezentuje jednotný zájem: různé části kapitálu jednotlivých zemí mají různé zájmy v různých částech světa: např. část britského kapitálu se potřebovala uvolnit z tenat EU, protože jeho investice byly nasměrovány mimo EU, další část, která byla přehlasována, je napojena na zájmy EU. Další klasický antagonismus dvou různých kapitálových zájmů je reprezentován a personifikován vztahem Trump versus Obama, atd.
Dalšími otázkami je i vlažná aktivita Ruska v otázce ukrajinských fašistů nebo vztah k donbaské lidové správě.
Vítězství jedné nebo druhé velmoci nebude znamenat žádný pokrok pro lid, pro pracujícího člověka. Ano, rozpory kapitálových center jsou pro nás důležité jako příležitosti, jako možnost využít je pro oslabení protivníka, ale není možné je sledovat jako fotbalový zápas Sparta - Slávie. Je třeba vše hodnotit z třídního hlediska: co Putinova politika přináší těm, co výrobní prostředky vlastní a těm, co nevlastní, kam to posunulo hnutí, jak to rozhodilo mocenskou šachovnici ve světě. Pokud dosud existuje určitý koncensus mezi ruskými oligarchy a lidem v Rusku, je to proto, že si současná ruská politika nemůže dovolit vnitřní konflikt a také to, že po více než 70 letech budování socialismu v Rusku, by se mohly „probudit“ síly, jejichž tolerance směrem k oligarchickému kapitálu by rozhodně nebyla základní linií jejich politiky.
Putin může mít rétoriku, jakou chce, může nahrávat videa, jak staví do latě manažery a vlastníky velkých továren, ale život lidí v Rusku - jejich práva pracovní, politická, lidská se rozhodně nezlepšují. Práce ruských dělníků je zdrojem zisku stejně jako lidí na západě. Prozatím je Putinova rétorika a pocit příslušnosti k velmoci pro značnou část populace uspokojivý. Konec konců to říkají i ruští komunisté: je třeba budovat hnutí, jinak v kritické chvíli dá Putin přednost oligarchům. Vím, že na to mi každý namítne: „Ale USA jsou horší“, což je podle mne irrelevantní srovnání. Kapitalismus je kapitalismus, měří se mírou vykořisťování, která sice je v USA vyčíslitelná výše, ale nesmíme opomíjet historii každé ze zemí. Putin správně počítá se 70 lety budování socialismu v zemi, nemůže to přehlédnout. V Rusku je z velké míry držen sociální smír právě odvolávkami na slávu Ruska (SSSR) v době socialismu. Zamysleme se, proč Putin se vší pompézností operuje vítězstvím ve velké vlastenecké válce, ale nemluví o kolektivizaci výrobních prostředků, družstvech, továrnách, revoluci samotné? Nevadí mu ani Stalin. Zabíjí tak dvě mouchy jednou ranou… a až přijde čas na lámání chleba, bude hlaholit, že lid jde do války jako za Stalina, brání zemi jako v roce 1941, ale přitom ruský lid půjde umírat za ruské oligarchy. Až to pochopí, bude před lidem stát stejné dilema za první války…
Na druhou stranu v Rusku není situace jenom proputinovská. Existuje nezanedbatelná část obyvatelstva, a to hlavně ti, kteří tíhnou k evropskému kapitalistickému modelu, případně vydělávají na obchodu napojeném na EU. Organizují demonstrace (i když ty jsou typu „řecká Syriza“), ale kritika existuje. Rozpory jsou i na poli oficiální politiky Existují i komunistické síly, které vidí imperiální charakter současné ruské politiky reprezentované Putinem. No, ještě také třeba dodat, že současná hlavně zahraniční politika Ruska stojí na Putinovi. Když „panovník“ odejde, nastane boj o moc a chaos.
Za první světové války mobilizovaní z Čech a jiných zemí monarchie hromadně přebíhali k Rusům. Byli to nepřátelé jejich nepřátel, Slované… Rakousko padlo a svět se změnil. Ale tehdy stejně jako v jiných případech proletáři (ve smyslu vztahu k výrobním prostředkům) bojovali na straně kapitálu soustřeďovaného ve své zemi. O tom svědčí výsledek války. Ale ruská, podotýkám vítězící, účast ve válce přinesla takovou bídu vlastním už tak zbídačeným lidem, že došlo k revoluci a až ta pomohla i československým proletářům: nově vzniklé Československo zareagovalo velmi demokratickou ústavou nejenom na tehdejší poměry. Není to jediný historický příklad.
Z toho jasně vyplývá, že není možné očekávat nic od podpory jedné, druhé, třetí, čtvrté nebo jiné imperialistické velmoci. Je třeba budovat vlastní lidové hnutí, které bude navrhovat a prosazovat vlastní model fungování společnosti a ekonomiky založený na přímé demokracii a principech rozdělování na základě potřeby a společenského podílu a bude schopné jej nakonec prosadit.
Momentálně je situace velmi nejistá. Tradiční spojenectví se začínají uvolňovat a vytvářejí se nová. Mezinárodní povaha řady velkých kapitálových uskupení situaci činí velmi nepřehlednou.
Pokud někomu připadají moje názory izolované, mimo realitu apod., doporučuji komentáře KS Turecka, Řecka a dalších subjektů, které mnou vykreslený obraz doplňují o další detaily, které však vedou ke stejnému závěru. Socialismus nebo barbarství!
Věra Klontza-Jaklová



V hanácké metropoli proběhla již 44. Václavkova Olomouc
Třetí červnová sobota tohoto roku patřila tradiční, letos již 44. konferenci Václavkova Olomouc. Uskutečnila se i tentokrát v sále budovy Wellnet a to za přítomnosti čtyř desítek účastníků, přičemž někteří z nich na tuto akci přijeli až z Prahy. Letošní Václavkova Olomouc opět slibovala kvalitní program čítající několik přednášek především z oblasti kultury a historie. Pořádání konference se i tentokrát ujal Klub levicové a pokrokové inteligence při OV KSČM Olomouc ve spolupráci s několika dalšími levicovými a vlasteneckými organizacemi a spolky. Mezi nimi nescházely také již tradičně Klub českého pohraničí, Marxisticko-leninský odborný klub, Vlastenecké sdružení antifašistů nebo Levicový klub žen. Bez podpory ze strany těchto organizací je konání Václavkovy Olomouce v dnešních podmínkách již takřka nemyslitelné.
Po úvodním přivítání všech účastníků řídícím konference, této role se opět bezchybně ujal Karel Čapka, započal přednáškový blok recitací známé vlastenecké Nerudovy básně Jen dál Jaroslavou Hemerkovou. Ta následně pokračovala vzpomínkou na zakladatele Václavkovy Olomouce profesora Aloise Dvořáka. Literární kritik, historik a vysokoškolský pedagog se věnoval české literatuře. Je například autorem knihy Bezručovské studie, podílel se také autorsky na publikaci Bezručův proces, kromě mnoha dalších prací publikovaných v tisku, časopisecky či ve sbornících. Po roce 1989 se stal terčem nespravedlivé kritiky, jeho dílo bylo napadáno a on sám musel opustit svou pracovní pozici na Olomoucké Univerzitě. V dalších letech se zasloužil o znovuobnovení Václavkovy Olomouce. I díky jeho úsilí tak tato akce nezanikla, ale nadechla se k novému životu i v nelehkých podmínkách, kdy převládá komerční a braková kultura a díla řady klasiků jsou upozaďována. Stejně jako tvorba levicově zaměřených autorů.
Jiným tématem poté navázal Bohumil Kotál. Svůj příspěvek nazval IX. sjezd KSČ (1949) – linie budování socialismu v ČSR. Připomenul náročnost podmínek, ve kterých působila první poválečná generace budovatelů socialismu. Stanovení úkolů první pětiletky, nutnost zabezpečit v poválečných letech zásobování potravinami a průmyslovým zbožím. A to v období, kdy se ve velkém spekulovalo se zbožím a mnozí šmelináři se snažili zvrátit poměry zpět směrem k předválečné době. Jen koncem 40. let pak bylo u nás odhaleno na dvě stovky ilegálních protistátních skupin. Přednášející pak připomněl závěrem i známý a stále aktuální Gottwaldův výrok: „Z úspěchů nezpychnout, z neúspěchů neztrácet hlavu.“
Radomil Přikryl se věnoval dílu klasika české literatury Jana Nerudy. Zejména vlastenecky a pokrokově zaměřeným myšlenkám, které jeho tvorbu výrazně prostupují. Vzpomněl i jeho vztah k prostému člověku a jeho životu. Realističnost Nerudova prozaického díla i kritiku maloměšťáctví. Mravní sílu spočívající v každé poctivě konané práci. Vztah známého spisovatele a novináře k dělnictvu charakterizující jeho fejeton o prvním máji roku 1890 i pozitivní přijetí Pařížské komuny.
Věra Klontza-Jaklová se se svým příspěvkem Věda a řešení společenskoekonomických problémů věnovala jiné, neméně zajímavé problematice. Inspirovala se příkladem z dávné minulosti, konkrétně pozdní doby bronzové. Také tehdy se nakupila řada krizových jevů velmi podobných či přímo totožných s těmi dnešními – změna klimatu, migrační problémy, řada lokálních konfliktů, globalizovaný svět a koncentrace moci a bohatství v několika velkých centrech. Záleží přitom hlavně na lidech, jak se k řešení problémů postaví. Zda svoji roli ve světě a možnost měnit stávající poměry chápou jako pasivní či naopak aktivní. Hovořila také o marxismu i jako vědecké metodě, která stále zůstává živá a inspirující a především aplikovatelná v praxi.
Závěrem vystoupilo několik delegátů 9. sjezdu KSČM, aby se podělili s účastníky konference o své poznatky z průběhu sjezdového jednání. Pražský zastupitel Ivan Hrůza zopakoval svůj návrh na potřebnost vytvoření dokumentačního střediska o zločinech kapitalismu u nás po roce 1989. Jiří Jeřábek uvedl, že byl přítomen již celkem čtyřem stranickým sjezdům a ten letošní byl názorově nejkritičtější ve vztahu k poměrům panujícím ve straně, její politice či kádrové práci. Poukázal i na absenci systematické stranické práce s mládeží a její negativní důsledky. Letošní Václavkova Olomouc znovu potvrdila, že jako jediná akce svého druhu v regionu má svůj nezastupitelný význam. Zůstává však otázkou, proč OV KSČM v Olomouci tuto akci prakticky nijak nepodporuje ani nepropaguje. Navíc ani letos nebyl z jeho strany poskytnut příspěvek na pronájem sálu, ačkoliv akce je tradiční a dalo se s tímto v rozpočtu jistě počítat. I řada účastníků konference tento postoj komentovala jako jen těžko pochopitelný.
Bc. Miroslav Pořízek



Jiří Stano o hrdinech socialistické práce
K poctě devadesátin Jiřího Stana (29. ledna 1926) vydalo nakladatelství „Orego“ (jediné u nás, které statečně hájí historickou pravdu) novou knihu Jiřího Stana, komunistického spisovatele a novináře. Nese název: Šli bychom znovu. Je o hrdinech socialistické práce a nejvýznamnějším období našich novodobých dějin – o době socialismu. Kdo stále hledá, co vyznačovalo tuto nezapomenutelnou epochu, nechť se začte do této knihy. Přesvědčí se, že její velikost byla v osvobození práce člověka z útisku kapitalistických vydřiduchů a vykořisťovatelů. Ti, žel, dnes opět u nás v této naší společnosti vládnou. Tato velikost byla ve vytvoření vztahů mezi lidmi založených na skutečné svobodě, na reálné možnosti formovat nového člověka. Takového, jakým byl např. Jaroslav Miska, Josef Kalabus, Alois Gavlas a mnozí další, skutečný předvoj socialistické společnosti, jak je představuje Jiří Stano. Díky Ti, Jiří, za tuto knihu. J. F.

 

 

Brexit se rozléhá v koridorech moci

Rozhodnutí většiny lidí v rámci britského státu opustit Evropskou unii stále rezonuje v koridorech statutární moci.
Masové sdělovací prostředky, soukromé i ty v rukou státu, se rozběhly na plné obrátky v předpovídání zkázy a zániku, pokud lidé budou hlasovat pro odchod. Potom byli lidé odsouzeni za to, že tuto radu nepřijali. Anglická dělnická třída byla zvlášť vytipovaná, aby jí byla věnována pozornost, ostře odsouzená, že jsou všichni rasisté a ignoranti.
V posledních desetiletích vytáhly západní vlády do války, aby vnutily „demokracii“ národům v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii mnoha dalším zemím a národům, zabíjejíce milióny, aby je osvobodily, a pustošíce celé země. Rozvracely a svrhávaly vlády na celé Zemi, vyzbrojovaly, cvičily a financovaly fašisty a náboženské fanatiky, kteří vraždili a masakrovali na své cestě městy a vesnicemi od Ukrajiny po Sýrii. A politická elita a její mediální prostředníci pokračují v poučování takových zemí jako Venezuela a Kuba, že nejsou „demokratické“.
Přesto když většina lidí v rámci britského státu hlasovala pro opuštění EU, ono pečlivě vypracované pozlátko demokracie sklouzlo. Stát a sdělovací prostředky neustále pranýřují lid, odmítaje výsledek coby hlasování ignorantů nebo fanatiků, s tvrzením, že velká rozhodnutí by neměli dělat lidé, ale ti, kteří skutečně chápou, co je v sázce. Lidé se stále více stávali překážkou v tom, čeho globální firemní moc potřebuje dosáhnout.
Finanční kapitál v podobě City of London se stále ještě nevzdal znovunabytí svého postavení uvnitř EU. Stále probíhá bitva mezi těmi, kteří chtějí úplný odchod, a těmi, kteří obhajují Brexit Light, „mírný odchod“.
Kampaň za lexit, vedená odborovými svazy, Komunistickou stranou Británie a dalšími politickými silami, i když malými, byla velmi významným zásahem do debaty o referendu. Zajistit pokrokový odchod bude vyžadovat mobilizaci pracujících k boji za jejich požadavky.
Vládnoucí elita nevidí pro evropské národy jinou cestu vpřed než tu, jakou nám vnutila. Její pohrdání hlasováním lidí v Británii je jen dalším ukazatelem jejího plytkého závazku k demokracii a k názorům lidí. Toto pohrdání lidmi je vestavěno do samotných struktur EU, která je postavená tak, aby odstranila možnost změny lidmi na národní i unijní úrovni.
Tady v Irsku máme divadélko strany, jejíž někteří členové bojovali ve třicetileté válce za ukončení britského vměšování v Irsku a za ustavení nezávislé, svrchované Irské republiky a která se teď vzdává téže podnikové moci. Jeden čas to byl hlavní oponent členství v „klubu bohatých“ a mnoha smluv, které byly přijaty k usnadnění výstavby této bašty podnikové moci.
Spolu s dalšími demokratickými silami, včetně Komunistické strany Irska, vzdorovala těmto smlouvám - a dějiny ukázaly, že naše kritika byla přesná - a obracela pozornost Irů k vážnému nebezpečí, jaké vůči národní demokracii a svrchovanosti představovala trvalá honba za centralizovanější kontrolou, již ony smlouvy obsahovaly, trvalé pokusy EU opomíjet lid a zbavit jej všech možností změnit ekonomickou a sociální politiku na národní úrovni. EU je vystavěna tak, aby podkopávala demokratickou vůli lidí a zabraňovala vzniku jakékoli alternativy vůči kapitalismu na národní úrovni.
Ona strana se stala z odmítače EU jedním z hlavních propagátorů iluze mezi dělnictvem, že EU lze reformovat zevnitř; stala se nosičem k odzbrojení radikálních hlasů tady v Irsku. Skočila na jednu z nejstarších fint zřízení: Přijďte do našeho politického stánku a můžete jej pro nás reformovat.
Co se odhalilo, je způsob, jímž tato strana vidí svět z velmi úzkého nacionalistického hlediska a povrchnost její rétoriky proti zřízení.
Jiná skutečnost, již odhalilo hlasování o brexitu, je naprosté opomíjení lidí na severovýchodě naší země. Mají malou (nebo nemají žádnou) sílu něco změnit, změnit ve skutečném smyslu jejich ekonomických nebo sociálních podmínek. Také se odhalila skutečnost, že mnohé služby, na něž lidé spoléhají, jsou svobodné v jednání jen tak dlouho, dokud je k mání financování z britské státní pokladny nebo z Evropské unie.
Mnohé z těchto služeb pracující absolutně potřebují. Stovky služeb dostávají dostatečné dotace, aby se udržely v činnosti, ale nestačí k tomu, aby mohly existovat nezávisle. Zúčastnění musí tyto dotace uznat coby kontrolní mechanismy a ne jako prostředky emancipace. Nedostatek demokracie je základní slabostí vnitřního uspořádání na severovýchodě naší země, stejně jako je tomu v Evropské unii.
Lidé na severovýchodě zakoušejí nejvyšší úroveň sociální nouze, nejnižší úroveň mezd (průměrně 108 £ týdně), největší množství smluv s nulovou pracovní dobou a nejisté zaměstnání. Žádné množství proseb o zvláštní zacházení z Londýna ani z Bruselu neukončí tento neblahý dopad na lidskou existenci.
Teď není čas na ústup nebo k náhledu na svět skrze úzce nacionalistické nebo loajalistické hledisko. Evropskou unii můžeme porazit jen s jasným protiimperialistickým, protifiremním chápáním sil, které jsou překážkami, jimž čelí naši lidé, které stojí v cestě právu lidí na změnu ekonomického a politického systému a brání rozvoji strategie pro vložení skutečné ekonomické a politické moci do rukou pracujících.
Veškeré bohatství vzniká rukama a mozky pracovních sil - pracujících lidí. Bohatství, jež vytvářejí dělníci, nevlastníme ani nekontrolujeme my, ale spíše ti, kteří vlastní a kontrolují výrobní prostředky. Skutečné demokracie může být dosaženo jen, když bohatství a prostředky vytvářející bohatství jsou ve společném vlastnictví lidu.
Členství v EU je k tomu, aby zabránilo vzniku nového, jiného Irska. Pokud lidé mají dosáhnout skutečné a smysluplné změny, bude to navzdory EU, s odmítnutím EU, protože politické instituce ustavené rozdělením nebyly ustaveny proto, aby uspokojovaly potřeby lidí, ale k uspokojení potřeb britského imperialismu.
Tyto instituce nejsou nosiče, jež mohou přinést změnu, a tak musí být nahrazeny, aby vzniklo nové a radikálně jiné Irsko.
Eugene McCartan, generální tajemník KS Irska
Zveřejněno v měsíčníku KS Irska Socialist Voice, srpen 2016
Překlad Vladimír Sedláček

 

 

Marxistický pohled na EU

Lidé ve Spojeném království (UK) hlasovali v historickém referendu pro to, aby země opustila Evropskou unii (EU). Většina běžných sdělovacích prostředků nám říkala, že kampaň za odchod Británie byla veskrze akcí extrémní pravice. Je to daleko od pravdy. Ačkoli v kampani nepochybně byly reakcionářské ultrapravicové síly jako Strana nezávislosti UK (UKIP), jež podněcovala xenofobii a rasismus, mělo by být zjevné, že většina ze 17 milionů lidí hlasujících pro „odchod“ nebyli rasisté. Většina z nich hlasovala pro opuštění EU na protest proti vládnoucím stranám, jejichž politika stvořila existenční krizi, jíž dnes dělnická třída čelí. Lidé odmítli nechat se zastrašit kampaní pro setrvání, štědře financovanou velkopodnikáním vedeným finanční oligarchií, jejíž vůdcové obavy dělnické třídy opovržlivě odmítali.

Skutečností je, že tu byla významná složka levice, jež podporovala kampaň pro odchod. V ní byly obsaženy „Lexit - levicová kampaň za odchod“, a „kampaň Labour za odchod“. Levicoví aktivisté, kteří podporovali odchod, vehementně odmítali xenofobií, rasistické argumenty, předložené přívrženci UKIPu, i neoliberální opovržení Evropské unie.

Velké složky levice v Evropě, většinou sociálně demokratické strany, dlouho tvrdily, že jakýkoli odklon od kapitalistické globalizace jen pomůže reakcionářům. Přesto zůstává skutečností, že při absenci světového dělnického hnutí mají boje proti neoliberalismu národní základ. Proto kdyby se síly vedoucí takový odpor dostaly k moci, nejprve bude muset být zavedena alternativní politika na úrovni národa rozchodem s globalizací. Ele Evropská unie je institucí, jež strukturálně i právně jakémukoli členskému státu znemožňuje smysluplný rozchod s neoliberalismem. Podívejme se proč.

Evropská unie je protilidová instituce
(i) Neoliberalismus je v EU zákonem, uloženým ve smlouvách EU. Omezení volného toku kapitálu mezi členskými státy i mezi členskými státy a třetími zeměmi je zakázané. EU je také celní unií, bez omezení na pohyb zboží a služeb uvnitř jejích hranic, a se společnými sazbami, pokud jde o další země. Na rozpočtovou politiku členských států EU jsou tvrdá omezení - v souladu se smlouvami EU nemůže být jejich vládní deficit větší než 3 % HDP, a vládní dluh nepřesáhne 60 % HDP - což omezuje jejich schopnost navyšovat vládní výdaje, například k překonání ekonomických potíží. Horší je to pro země, které mají jako měnu euro, protože nemohou mít ani nezávislou rozpočtovou politiku - nemohou tisknout vlastní měnu ani stanovovat úrokové sazby. Země eurozóny si nemohou zvolit devalvaci své měny ke zlevnění vlastního exportu v situacích, kdy import daleko přesahuje export a těžce tak zraňuje domácí průmysl. To vše znamená, že nerovnosti mezi zeměmi Evropské unie se neustále zvyšují a zatlačují tak ekonomicky slabší země do krize.
(ii) EU byla nemilosrdná v zavádění urputné úspornosti, zvlášť v zemích v krizi jako Řecko. Jen připomenout si, jak zachází s řeckou krizí, nám stačí k pochopení zrůdnosti této instituce. Dohoda, již vloni přijala vláda Syrizy, obsahovala barbarské seškrtání výdajů (což by bylo zdánlivě automatické, kdyby vláda nedokázala naplnit rozpočtové cíle, přinášející přebytek), škrty v penzích a rozsáhlou privatizaci. Dohoda říkala, že vláda musí dostat svolení Trojky (Evropská komise, Evropská centrální banka a MMF) na veškeré legislativní návrhy v příslušných oblastech předtím, než je předloží k veřejným konzultacím nebo Parlamentu. Dokonce musela předložit program podle Evropské komise „za vytvoření výkonnosti a depolitizaci řecké správy“! Jinými slovy, na demokratickém mandátu a vůli řeckého lidu už nezáleží, a Řecko bylo poníženo na kolonii pod okupací Německem vedené EU.
(iii) Pilní pozorovatelé situace v Británii si všimli, že zákony EU téměř znemožňují zavedení dokonce i takové politiky, již prosazuje Jeremy Corbyn, předák Labour Party, jako opětovné znárodnění železnic. Smlouvy EU a verdikty Evropského soudního dvora staví znárodnění klíčových sektorů jv celonárodním měřítku mimo zákon.
(iv) Takzvaný volný pohyb lidí je vhodný (použitelný) pro lidi uvnitř EU. Není to problém pro kapitál, protože kapitál jej vidí jako vhodnou metodu k udržení nízké úrovně mezd. Samozřejmě volný pohyb do EU pro ty, kteří jsou mimo ni, neexistuje. Tok uprchlíků ze Sýrie i odjinud (což je přímý výsledek devastace způsobené Iráku a Sýrii Spojenými státy a jejich spojenci, včetně evropských zemí) Evropská unie různými prostředky omezuje. Proto výraz „Pevnost Evropa“, používaný levicí k označení imigrační politiky EU. Zároveň tlak na klesání mezd v situaci, když došlo na úsporná opatření, tam, kde úsporných opatření využívá ultrapravice k vyvolávání protiimigrantských nálad. Stojí za zaznamenání, že Slovensko přebírá předsednictví Rady EU, a jeho premiérem je někdo, kdo prohlásil, že pro islám není v jeho zemi místo!
(v) EU je sveřepě antidemokratická. Její přístup k Řecku už byl zmíněn. Když Francouzi a Holanďané v referendu v roce 2005 odmítli „Evropskou ústavu“, odmítnutá ustanovení byla zapracována do Lisabonské smlouvy v roce 2009. O této smlouvě referendum ve Francii ani v Nizozemí nebylo. Referendum bylo jen v Irsku, které ji odmítlo. Tehdy EU řekla: „Špatný výsledek. Hlasujte znovu!“ Irové byli donuceni v druhém referendu smlouvu ratifikovat.
Vše výše uvedené znamená, že i kdyby se vláda, která se dostane k moci, zavázala, že ukončí úsporná opatření, nemůže takovou politiku uskutečnit.

Co když některá levicová strana nebo koalice vyhraje v některé zemi EU volby?
Jakákoli levicí vedená vláda by chtěla s úsporností skoncovat. Ale kvůli pravidlům EU, bránícím ve výraznějším zavádění takto zaměřené politiky v zemi, se buď musí změnit celá EU, nebo ona zem musí z EU odejít.
Teď může k první možnosti dojít jen tehdy, bude-li více zemí řízeno stranami, které se k takové změně zavázaly. Ale i když budeme předpokládat, že takové vyhlídky existují, volební řády různých zemí jsou takové, že k se to nemůže stát v nejbližší budoucnosti. Proto by některé levicové strany mohly nejprve v některé zemi ukončit nástup k moci a mohly by se stát průkopníkem nebo „zkušební dávkou“. Ale potom, protože samotná vyhlídka na ukončení úspornosti je klatbou na finanční kapitál, už nástup strany, která je proti úspornosti, k moci vyvolá odliv kapitálu z oné země. Není-li tato země součástí eurozóny, odliv kapitálu by destabilizoval její měnu i ekonomiku, a vládu by to srazilo na kolena. Je-li součástí eurozóny, její výdaje za půjčky by ostře vzrostly, soukromé investice a ekonomický růst by okamžitě klesly a vládu by to (opět) srazilo na kolena. V případě zemí jako Řecko, jež mají vysoký poměr mezi dluhem a HDP, by to vyvolalo nárůst tohoto poměru a zhoršilo dluhový problém. Vláda, neschopná donekonečna porušovat smlouvy EU, které zakazují skoncovat s úsporností, by nedokázala navýšit vládní výdaje.
Proto první věc, již by měla učinit jakákoli levicová vláda, jež se dnes v zemi EU dostane k moci, zvlášť v zemi, která čelí ekonomické krizi, by měla zavést kontrolu nad přítoky i odtoky kapitálu (což nutně vyžaduje i znárodnění bank), má-li v úmyslu zachránit ekonomiku před dalším zhoršováním krize. Jakmile k tomu dojde, logicky následuje odchod z eurozóny a z EU, protože smlouvy EU volný příhraniční pohyb kapitálu zakazují.
Tok kapitálu je nejvýznamnější kárnou zbraní, již dnes používá mezinárodní finanční kapitál k tomu, aby si udržel vládu nad světem, a neoliberální ekonomická politika nemůže skončit bez drastického omezení mobility kapitálu. Jinými slovy, s finančním kapitálem vyjednávat o ukončení neoliberalismu nelze. To musí být vybojováno masivním bojem, nejtvrdším v současném světě.

Znamená tohle všechno, že Brexit něco z pohledu levice zlepší?
Brexit neznamená, že Británie bude od zítřka socialistická nebo že v zemi skončí úsporná opatření. Jak už bylo zmíněno, bohužel, vítězní předáci kampaně za odchod patří k ultrapravici. Vedení Labour Party podpořilo kampaň za setrvání, což postavení strany i Jeremyho Corbyna oslabuje (všimněte si, že Labour projekt evropské ekonomické integrace do roku 1983 odmítala). Jestli levice v Labour Party i levice celkově v UK oslabí, pro dělnickou třídu v Británii se věci s pokračující úsporností a s hrnoucími se iniciativami jako TTIP zhorší. Na druhé straně kdyby levicové složky v Labour Party vykročily a chopily se snahy naplánovat alternativní program k ukončení neoliberalismu, poslední vývoj by je posílil.
Je nicméně důležité vnímat vývoj v Británii v širším kontextu.

Dopad ekonomické krize je cítit stále
Celosvětová ekonomická krize, jež začala v roce 2008 a stále trvá, je dnes největším samostatným ovladačem společenské a politické změny ve světě.
Periody ekonomických krizí za kapitalismu jsou dobami masové nezaměstnanosti, a vzhledem k lidovému hněvu, jenž taková situace vyvolává, dává narůst masovým hnutím, jež polarizují lid doleva i do krajní pravice. Jak lidé hledají odpovědi na prohlubující se problémy živobytí, jimž jsou vystaveni, krajní pravice jim říká, že jejich problémy způsobují jiní, jako imigranti nebo menšiny. Levice jim říká, že jejich problémy jsou způsobeny systémovými problémy, spojenými s kapitalismem, a že se musí sjednotit. Politický střed - takový jako Pasok v Řecku - spěje ke krachu (pokud se sám znovu nevymyslí), protože na lidmi vznesené otázky nemá odpovědi.
Pro mnoho lidí je snazší pochopit vysvětlení, jaké šíří ultrapravice - konec konců, nevyžaduje používání mysli. Proto se nelze divit, že v období krizí ultrapravice svůj vliv zvyšuje.
Ale když levice někde vyvine odhodlané, organizované úsilí, dosahuje pokroku. To se děje v různých částech Evropy, jak levice rozšiřuje svůj vliv v Řecku, Španělsku, Portugalsku, České republice i jinde, zatímco Rakousko, Arménie Srbsko, Finsko a Maďarsko vidí růst ultralevice. Ta sílí také v USA, Francii a UK. V UK se zdá, že Labour Party pod vedením Jeremyho Corbyna rozvíjí snahu o obrat doleva, a vzestup Bernieho Sanderse zažehl naděje na nové hnutí v USA.
Tudíž lze vidět, že poslední vývoj je z velké části pokračováním následků celosvětové ekonomické krize. Krize přinesla zrod hnutí jako Occupy Wall Street, vyvolala celoevropské masové protesty po rozšíření úsporných opatření a krizi eurozóny a stala se jedním z katalyzátorů povstání v arabských zemích. Vedla ke zpomalení v Číně, jež vedlo ke zhroucení cen komodit, což zase vedlo k výbuchu lidového hněvu proti mnoha vládám v Latinské Americe v posledních měsících. Vzestup Modim vedené BJP v Indii má také přímý vztah k poklesu životní úrovně, jemuž jsou vystaveni obyčejní lidé v důsledku vysoké inflace, zpomalování růstu a nedostatku pracovních příležitostí.

Nejzajímavější budou řetězové reakce, jež může brexit vyvolat
V zemích jako Dánsko, Nizozemí, Itálie a dokonce Francie mohou být další referenda. Vážné debaty o budoucnosti EU mohou být zahájeny kdekoli, i v evropských institucích vedených Německem. Ve Skotsku jsou výzvy k dalšímu referendu o nezávislosti na UK a jsou výzvy i k referendu za sjednocení Irska.
Oslabení EU by mohlo být povzbuzením pro jakoukoli levicovou vládu, jež by se dokázala dostat k moci v členském státě v nadcházejících létech, dokonce i pro vlády Syrizy v Řecku, jež se vloni pokorně vzdala diktátu Trojky.

Boj proti xenofobii je neoddělitelný od boje proti neoliberalismu
Jak už bylo zmíněno, xenofobní, rasistická ultrapravice zvedá svou podlou hlavu v mnoha koutech Evropy. Zatímco xenofobie má nezávislou existenci stejně jako jakákoli jiná ideologie, materiální podmínky k tomu, aby získala důležitost a vliv v současné Evropě, jsou dané ekonomickými obtížemi, zaviněnými politikou úspornosti. V širším kontextu celosvětové ekonomické krize, s její doprovodnou masovou nezaměstnaností a ustrnulou poptávkou, imigrace vyvíjí nátlak na snížení mezd a na zdroje. To vše je zhoršované politikou úspornosti, jež zasahuje veřejné vzdělání, veřejné zdravotnictví a sociální bydlení. Situace by byla úplně jiná, kdyby ekonomika byla plánovaná nebo alespoň taková, k jaké se vláda zavázala a je jí schopná, s uskutečňováním expanzívní rozpočtové politiky. Imigrace by za takových podmínek byla mnohem menším problémem - ve skutečnosti země s plánovanou ekonomikou může přijmout mnohem víc lidí než ostatní.
Ale EU svým členským státům nedovolí skoncovat s úsporností, a jestli úspornost neskončí, žádná kampaň, byť sebevětší, nepřinese odeznění xenofobie. Kdyby se v členském státě dostala k moci levicí vedená vláda, EU by uskutečňování pokrokového ekonomického programu bránila. Výsledná demoralizace a pokračování úspornosti přispějí k posílení xenofobní pravice. Odstoupení od pokrokového programu odchodu z EU vyústí v to, že věc odchodu z EU získá ultrapravice a dělnická třída půjde za ní.
Boj proti úspornosti a proti EU, tak jak existuje dnes, je proto spolu s rozhodující bitvou v politické a ideologické sféře také základní součástí boje proti xenofobii a rasismu.
Vyšlo na webu KS Indie (Marx)
29. června 2016 Subin Dennis, KS Indie (marxistická)
Překlad Vladimír Sedláček


Dopisy čtenářů

K aktivu Pohraniční stráže
Pohraniční stráž a celková situace
Jako pohraničníci jsme přísahali, že budeme bránit a chránit naši socialistickou vlast a to plníme i dnes ve změněné situaci.
O tom svědčí i účast na tomto setkání.
Po kontrarevolučním převratu nás vlastence nová moc hanobila, pronásledovala a některé i soudně stíhala. Odsuzovali i ženijní zabezpečení. Dnes země Evropy staví zátarasy a volají po vojskové ochraně hranic. Je v tom však veliký rozdíl. Utečenci utíkají před válkou a za prací. My jsme zadržovali agenty, kriminálníky i dobrodruhy (dnes teroristé), kteří prováděli sabotáže, šířili teror i vraždili. Kamarád R. Vaněk udělal rozbor narušitelů státních hranic a zjistil, že se jednalo jen o 7 % politických delikventů. Naši velcí kritici se však ani slovem nezmínili o ženijním zabezpečení USA-Mexiko, Izrael-Palestina, korejské státy. Jsme vlastenci bojující za skutečnou svobodu, rovnoprávnost a suverenitu.
Dnešní politici mi připadají jak Zelení ochránci přírody v boji proti kůrovcové kalamitě, kdy se přivazovali ke stromům, aby je lesníci nemohli pokácet. Šumava na to doplatila a zůstaly tam holiny - šlo o devastaci přírody. Něco podobného se týká i naší společnosti.
Nový režim, v němž se moci uchopila zdivočelá pravice, vznikl na základě lží a podvodů. To naši společnost provází dodnes. Režim je postaven na vládě peněz. Mafie vládne všude, kam se člověk podívá. Daňové úniky dosahují obrovského rozsahu. Senioři a postižení jsou na odpis a agresivita se stupňuje. Kriminalita stoupla o 300 %, vraždy o 100 %. Nezaměstnaných 400-800 tisíc a z nich jen 20 % bere podporu. Máme 100 000 žebráků a bezdomovců. Jeden milion chudých občanů a dalších 1,5 milionu to čeká. Je až 1 milion exekucí. Mnozí rodiče nemohou dětem ve škole zaplatit obědy.
To jsou jevy socialismu neznámé.
Církvi se vydává majetek nesmírné historické a umělecké hodnoty, ač jim tento majetek nikdy nepatřil. Bývalý primas Tomášek po vydání majetku prohlásil, že církev již žádný majetek nebude vyžadovat. Přišel nový a hned měl vlčí zuby a chce ovládnout celý stát i s ateisty. V restituci jim byla určena cena za nevydaný pozemek - les 5x vyšší než občanům.
Za pozemek dostal občan 7,50 Kč a církev 44,40 Kč. Za les dostal občan 10 Kč a církev 27,70 Kč. A když mají zaplatit daň z majetku jako každý občan, tak hrozí soudem.
Peníze jsou pro preláty. Je to nejbohatší instituce světa. Stále má málo a okrádá náš stát. Kdo má peníze má i moc.
Vatikán:
- vlastní akcie v hodnotě 100 mld. €
- vlastní pozemky v NSR 8 mil. ha a nepočítaně louky a lesy
- vlastní největší banky v Evropě, severní a jižní Americe
- vlastní nemovitosti v Římě - jednu třetinu domů, 2 500 paláců, automobilku FIAT
- má zlatý poklad v hodnotě 3,5 mld. €
- účtuje si za audienci u papeže (v markách), 30 000, za titul Dr. 50 000, za titul baron 120 000, na kněze 1 500 marek.
Jednou jim utekl pokladník a situaci o penězích chtěl zveřejnit a našli ho pověšeného na viaduktu v Paříži.
Něco podobného lze říci i o restitucích pro potomky šlechticů. Schwarzenbergovi se vydá miliardový majetek dle zákona v Rakousku, což dle našeho zákona nejde. Neznám podobný případ ve světě. To je přece krádež a podvod velkého rozsahu. Otec zřídil koncentrák v Letech, je zapleten do podvodné privatizace Becherovky, OKD. Bez povolení vyvážel dřevo do Rakouska. Má prsty v uznání Kosova, podporoval události na Majdanu na Ukrajině. Spolupracuje se sudeťáky a republice škodí.
Také horníci poznávají pravou tvář kapitalismu, když přišli o byty a nyní je vyhazují z práce. Podobných příkladů je velké množství. Bakala za babku koupil 44 000 bytů, což mu přihrál Sobotka, Kalousek. Vydoloval z OKD 100 - 120 mld., práskl do bot a horníky nechal na holičkách.
Prý se úspěšně rozvíjíme. Za socialismu jsme v ekonomickém rozvoji dosahovali nejhůře 12. místo ve světě a nyní je úspěchem 36. místo. Naše společnost se vrátila o 100 let zpět a kapitál znovu vládne. Kdo má bohatství, má i moc a toto si chrání zákony. Když vládne bohatá menšina, tak se to nazývá demokracie, ale když vládla většina, tak to byla diktatura.
Tak se vymývají mozky lidem.
Dítě kapitalismu - fašismus se znovu rozlézá po Evropě. Ti, kteří nás a celou Evropu zachránili (SSSR a Rudá armáda) je hanobena a někdy označena za okupanta-to místo vděku.
Dnešní fašismus není kopií minulého, maskuje se. Prohlašuje se za demokratický. Podstata však zůstává stejná a později se vždy odhalí. Má kořeny v celých dějinách Německa. Svět i my s ním máme smutné zkušenosti. V Německu má silnou pozici pohrobek nacistů landsmanšaft. O jejich aktivitě proti naší republice víme všichni velmi dobře. Při tom někteří naši vrcholní politici je podporují, ač přísahali, že budou hájit zájmy našeho státu. Poslední případ, kdy vláda vyslala na jejich sjezd ministra kultury, kdy je oslovil „milí krajané“, zkorumpovanost našich představitelů jen dokazuje.
Také o vstupu do NATO rozhodli politici bez referenda, ač je v Ústavě uvedeno, že lid je zdrojem veškeré moci. Naši vojáci-žoldáci jsou vysíláni do zahraničí na podporu okupantů. Tím se podílíme na rozvratu těchto států a EU řeší jen následky a ne příčiny. Při tom situaci nezvládá. USA má nesplatitelný dluh 18 trilionů dolarů. V plánu mají vychovat v bývalých socialistických zemích lidi v cyniky, hlupáky v nenávisti k Rusku. U nás dnes ve výchově chybí národní hrdost, vlastenectví, pokrokové tradice.
Za socialismu vysokoškoláci v mezinárodních soutěžích většinou první místa a nyní jsou mezi posledními. Matematiku a maturitu nezvládá cca 25 % studentů a to jsme národem Komenského -učitele národů. V chování a jednání přebíráme vzor USA - arogance, neomezený individualizmus nad kolektivizmem a na prezidenta střílím zatím jen špuntovkou. Dnešní režim pro tuto situaci vytváří podmínky. Slouží kapitálu a při tom tvrdí, že to dělají pro lidi. Jsme obětí pravicových politiků.
Spravedlivější řád nepřijde sám od sebe. Nutno jej připravovat - vysvětlovat, přesvědčovat, zůstat věrni odkazu naší pokrokové historii. Národní buditelé po 300 leté porobě v téměř prohraném boji zvítězili. Opírali se o Rusko. My máme proti nim již zkušenosti z budování i obrany socialistické vlasti. Nesmíme se nechat zlomit, neuhýbat, vydržet!
Lepší časy přijdou.
Ladislav Svitáček, Ostrov nad Ohří

NATO a Varšavská smlouva
Na aktivu členů NATO gen. tajemník Jens Stoltenberg prohlásil, že je to obranný pakt. To si snad dělá legraci. Snaží se celý svět přesvědčit o mírumilovnosti organizace, která dělá pravý opak. Období mírového soužití je znovu střídáno obdobím konfrontace s Ruskem. To je v zásadním rozporu s prvním článkem Washingtonské deklarace z roku 1949, při založení paktu, kde je uvedeno „urovnávat veškeré mezinárodní spory mírovou cestou“. Také teritorium působení se týkalo jen území jejich států. Nyní bylo rozšířeno na celý svět. Mírová politika se totiž provádí jinak než:
- stálým zvyšování mezinárodního napětí
- rozšiřováním NATO na východ, přes slovní ujištění, že se tak nestane
- podporou neonacismu na Ukrajině a v Pobaltí
- prováděním velkých manévrů vojsk v blízkosti hranic s Ruskem, přesunem vojsk všech druhů zbraní a vytváření mnohonárodnostních vojenských praporů. Tím zvyšuje mezinárodní napětí.
- vyvolává u občanů obavy a strach a vše se svádí na Rusko
- rozhodující silou NATO je armáda USA, která má cca 800 vojenských základen ve světě a kolem Ruska vytváří nové, prý s cílem odstrašení
- proti Rusku se vede obrovská kampaň s obhajobou koncentrace vojsk, zbraní a techniky u jeho hranic a přitom se vykřikuje, že Rusko ohrožuje Evropu, kterou z větší části Rudá armáda zachránila před nacisty.
- odtržení Donbasu od Ukrajiny se zneužívá tvrzením, že je to nezákonné, kdy ovšem 80 % občanů žádalo připojení k Rusku na základě práva národů na sebeurčení a referenda. Západ přitom prosadil v případě Kosova totéž, avšak pod nátlakem a násilím, bez referenda. Obdobné je to s Donbasem, kdy jeho občané odmítli protilidovou politiků nových vládců Kyjeva, teror Ukrajinské armády a fašistů.
- pod různými záminkami jsou uplatňovány sankce proti Rusku a ať je to jak chce, je to obchodní válka k ovládnutí jeho surovinového bohatství.
- pod falešnými prohlášeními, jako tomu bylo v případě války proti Iráku, se znovu obnovuje studená válka, jako příprava války nové, horké. Šlo a také nyní jde o velkou lež. Nyní se děje totéž.
- něco jiného se hlásá a v praxi se dělá opak. Tak si politiku bez konfrontací nepředstavuji!
Ladislav Svitáček, Ostrov nad Ohří, člen Krajské rady KČP Karlovy Vary

Strašidlo „sametové revoluce“

Internetem obchází strašidlo „sametové revoluce“ v podobě článku Rudolfa Hegenbarta, jejího nechvalně známého aktéra, s názvem „Zamyšlení před listopadem 2016,“ čímž jsou míněny zejména letošní krajské volby a jeho „dobře míněné“ rady, koho by v nich měli komunisté volit.
Je opravdu s podivem, kdo se nám to hrabe ven z kompostu dějin! V osmdesátém devátém pomáhal, dozajista v očekávání tučných prebend, Gorbačovovi - bezprecedentnímu zrádci věci socialismu, a všechnu tu špínu zlodějského kapitalismu, ve kterém dnes žijeme, tak vlastně pomáhal vydatně instalovat! A to má ještě tu drzost otírat se o své bývalé soudruhy z ÚV, kteří možná nebyli tak „prozíraví“ a „moudří“ jako on, ale věc socialismu určitě nezradili. Je velký rozdíl mezi tím dělat chyby z nevědomosti, zvláště tenkrát, pokud šli dosud neprošlapanou cestou, a vědomě zradit jako on. Teď tady lká, a vlastně jen proto, že mu ten jeho zrádcovský kalkul nevyšel! Dovedu si živě představit, jaký by to byl geroj, pokud by mu ty jeho plány vyšly! To by tady takto určitě nenaříkal. Věru, myslím, že nestojí ani za to odplivnutí!
Co ale stojí za zamyšlení je to, že se z té zatuchlosti hrabe ven právě v době, kdy se jiní pokoušejí otočit kormidlo, prozatím stále nekomunistické KSČM, ve směru, který neomylně ukazuje kompas vědeckého světového názoru, zatímco on se nás pokouší sladkými slovy přesvědčit o tom, že tím správným směrem nás naopak vedl revizionisticko-oportunistický Dubček, a že tou správnou cestou i pro dnešek je tedy ten jeho „socialismus s lidskou tváří“. Čili jinými slovy: sociáldemokratizace strany, potažmo jakési nesmyslné kognitariáty, socialismy v x-tém století a všechna ta nepotřebná veteš, ze které se dnes pokoušíme vybřednout a co nejrychleji se jí zbavit.
Na druhé straně nás může trochu těšit, že jsme alespoň vykročili tím správným směrem, neboť jak známo: Každá akce vyvolává reakci, každý tlak protitlak. A tento protitlak nevyvolává jen osamocený Hegenbart, to si můžeme být jisti! Jinak by mu v Naší pravdě ze dne 1. 8. 2016 (č. 29) nemohl vyjít obsáhlý článek ve stejném ideologickém střihu…
Dávejme si proto dobrý pozor na ty, kdo za tím stojí!
Vilém Drozdar, Karviná


Miloš Jakeš 94
12. srpna 1922 se v Českých Chalupách narodil Miloš Jakeš.
K tomuto vzácnému jubileu mu redakce „Dialogu“ přeje mnoho sil a dobrého zdraví v dalších letech s vysokým oceněním práce, kterou vykonal pro socialismus.

*****
Fidel Castro 90
Devadesátky se 13. srpna 2016 dožil Fidel Castro. Výjimečná, mimořádná osobnost, po Leninovi a Stalinovi právem považována za největšího novodobého revolucionáře. Nesmazatelně se zapsal nejen do historie své země a Jižní Ameriky. Je příkladem bojovníka za svobodu vykořisťovaných a utiskovaných ve všech zemích. S obavami nyní sledujeme, zda jeho dílo – svobodná socialistická Kuba – bude uhájeno. V každém případě bude inspirovat k novým a novým zápasům s agresivním imperialismem a s jeho pochopy - ke konečnému vítězství idejí marxismu-leninismu, komunismu.

*****
Vzpomínka na velkého bojovníka a básníka národního umělce Miroslava Floriana
(10. 5. 1931 – 10. 5. 1996)
Miroslav Florian měl velké bojující srdce. Miloval život. Svoji víru a hluboké komunistické přesvědčení nacházel v boji dělnické třídy, pracujícího lidu za své osvobození z kapitalistického vykořisťovatelského jha. Zde také nacházel sílu k překonání zběsilých útoků reakce na pokrokové tradice našich národů, na Komunistickou stranu Československa a socialismus a stal se jednou z obětí reakce po listopadové kontrarevoluci. Jako trvalá výzva zní myšlenka z jeho básně z té doby – Podzimní epištola: „Komunisté si nemohou nic lhát. Čeká je dlouhá, odříkavá směna. Budoucnost nebyla však poražena“.
Miroslav Florian zůstane navždy celým svým životem a tvorbou příkladem, jak oddaně bojovat za zájmy pracujícího lidu a národa. Bude nás učit, stejně jako S. K. Neumann, Julius Fučík a další, jak oddaně sloužit lidu a spolu s ním bojovat za jeho osvobození, za lidovou demokracii, za socialistickou budoucnost, aby se pracující, tvůrci všech hodnot, znovu stali hospodáři ve své zemi.
Na počest 85. výročí básníkova narození uveřejňujeme jeho báseň, která rok před kontrarevolucí odhaluje útoky reakce a mobilizuje národ na obranu socialismu.

Pěticípé sloky
Miroslav Florian
A přece jen si myslím, nápadníci múz,
ať už jste zažili či nezažili válku,
ať dobýváte Prahu nebo Petržalku,
že nelze šikanovat socialismus.
Promiňte mi to, nápadnici múz.

A přece jen si říkám, chovatelé
kachen a perliček a klepů, do nichž mží
hlas emigrantských polopravd i lží,
že páteř je snad víc než zlaté tele.
Odpusťte mi to, ctění chovatelé!

A přece jenom věřím, jsem si jist,
že histrióni, kteří pustou zlobu
chytrácky skrývají teď za velikou dobu,
marně se třesou na smršť, na kořist.
Odpusťte mi to, mistři krasojízd!

Vám Fučík zdá se strašně nemoderní…
Lidé však zhusta bdí; zvlášť lidé tvrdé práce.
Chtějí-li vyvést zemi ze stagnace,
nemíní zradit, za svůj Únor kát se.
A to si pište, všichni malověrní.

Prosinec 1988






K lidové moci – společně s KS RF
Vystoupení předsedy ÚV KS RF Gennadije Zjuganova na 16. mimořádném sjezdu strany 28. – 29. 6. 2016

Do parlamentních voleb zbylo méně než tři měsíce. Současná volební kampaň není pouze soutěží o poslanecké mandáty. Je to boj programů, principiálně rozdílných úhlů pohledů na budoucnost Ruska. 18. září bude každý ruský občan odpovídat na otázku, v jaké zemi budeme žít my, naše děti a vnuci.

Zvláštnosti současné situace
Systémová krize kapitalismu stále tvrdším způsobem doléhá na naši planetu.
V minulém století skončily dvě podobné krize světovými válkami. Vnější hrozby Rusku nabírají nové kvality. Sankce Západu a uměle vyvolané snížení cen surovin oslabují ruskou ekonomiku.
NATO se pokouší zopakovat úlohu „Trojspolku“ a obsazuje bývalé vojenské báze SSSR v Pobaltí a ve východní Evropě.
Zaoceánští váleční štváči i nadále šafaří na Ukrajině. Jejich banderovští lokajové se pokoušejí vyostřovat situaci na Krymu a v Donbasu.
Ve složité situaci je Moldávie a Podněstří. Napětí panuje na Kavkaze a ve Střední Asii.
Jestřábi z Washingtonu a jejich komplicové postupně prosazují globální strategii světové hegemonie.
Rozvoj situace potvrzuje, že neoliberální politika Medveděvovy vlády se zcela vyčerpala a vede Rusko ke krachu.
V posledních 25 letech bylo Rusko donuceno realizovat bezuzdnou privatizaci, souhlasit s panstvím dolaru a vstoupit do WTO. To všechno však neumožnilo Rusku integraci se „zlatou miliardou“. Do klubu vyvolených nebyla vpuštěna ani ruská oligarchie. Proti Rusku zavedli sankce a oligarchy táhnou k mezinárodním soudům na základě obviňování z trestných činů.
Další pokusy o zatažení Ruska do struktury globálního kapitalismu skončí jeho rozpadem. Brutalita tržního fundamentalismu je evidentní.
Vláda však neztrácí své reformní nadšení. Akademii věd zahnala pod kontrolu nekompetentních manažerů. Vláda završuje demontáž kdysi ve světě nejkvalitnějšího systému školství. Vysoké, střední, základní školy i školky jsou vystavovány fúzím a akvizicím. Systém propouští stále více pedagogů. Zavírá polikliniky a nemocnice, propouští zdravotnický personál, jehož nedostatek přiznávají i oficiální statistiky.
V rozporu s propagandou se program „náhrady importu“ nerealizuje. Požadovanou podporu státu nezískal průmysl, zemědělství a strojírenství. Režim jedná s drobnými podnikateli jako s prostitutkou. Průmyslové i zemědělské podniky jsou zavírány stejně, jako v 90. letech. Nedostaly možnost obnovy svých základních fondů a nalezení stabilních trhů odbytu, aby mohly vydržet konkurenci západních korporací. Výroba se snižuje, stejně tak i příjmy pracujících.
Zdálo by se, že ministři – kapitalisté by měli ustoupit od svých liberálních „inovací“. Místo toho se snaží hasit požár přiléváním oleje do ohně a obhajují své „strukturální reformy“: další privatizaci, zvyšováním hranice pro odchod důchodu, rozvojem dluhového trhu, odmítáním regulace cen léků atd.
Hrozivá situace vyžaduje změnu orientace a mobilizaci zdrojů k vyvedení Ruska z krize.
Nastoupila epocha, kdy je potřeba vést kvalitativně odlišnou politiku v zájmu lidových mas a státní bezpečnosti. Země potřebuje perspektivní, přesně formulovaný rozvojový program. Jeho realizace pak umožní konsolidaci patriotických sil s cílem splnění úkolu renesance vlasti.
Nicméně početná fakta naznačují, že liberální tábor rozvinul vnitřní frontu proti Rusku. Vyostřené sociálně ekonomické problémy se spojují s pokusy celkové otravy duchovní atmosféry.
„Pátá kolona“ pokračuje ve vytváření rusofobie a antisovětismu. Lid však projevil větší moudrost než zlostná propaganda. Proto se zvyšují útoky na sovětské dědictví. Nová pokolení našich současníků však odkrývají pro sebe velké činy země sovětů a jejich úcta k Leninovi a Stalinovi se stále zvyšuje.
Obnovené připojení Krymu a Sevastopolu k Rusku dalo vzniknout základu pro celonárodní dialog. Podpora hrdinského boje lidových republik Donbasu ukázala sílu vlasteneckých požadavků v ruské společnosti. Průvod „Nesmrtelného pluku“ na Den vítězství se stal přesvědčivou výzvou k oslavě skutečných hodnot.
Ale ani po těchto událostech vláda nepospíchala se zahájením spolupráce s politickými oponenty, neprojevila opravdový zájem o osud Ruska.
Navíc vládnoucí kruhy nejdou vstříc vlastnímu lidu, jeho problémům a touhám. Situace v zemi se komplikuje. Napětí může zvýšit i falšování výsledků zářijových parlamentních voleb.

Volba mezi slepou uličkou a rozvojem
Jak se dá hodnotit stávající situace: Buď bude ve volbách znovu dotlačena k vítězství strana „Jednotné Rusko“ a její umělé instituce, anebo zvítězí zdravé, národně orientované síly.
V prvním případě bude země dále hnána do slepé uličky.
Vláda bude i nadále působit jako instituce pro prosazování zájmů liberálů jako jsou Šuvalov, Uljukajev, Kudrin, Golodcov a Livanov. Mlčící Státní Duma bude nadále razítkovat takové zákony, které budou těmto liberálům vyhovovat. Připravuje se zvýšení hranice pro odchod do důchodu, zrušení zvyšování důchodů, zjednodušení postupů pro propouštění ze zaměstnání a totální privatizace zbytků státního vlastnictví.

Existuje však i druhá možnost. V případě vítězství národně – patriotických sil získá Rusko šanci na obrození. Protilidové iniciativy budou zablokovány. Přijměme taková rozhodnutí, která země potřebuje. Půjde o první kroky k vytvoření skutečné lidové vlády. Občané budou moci s jistotou očekávat zítřejší den. Vítězství nám poskytne možnost navrhnout Rusku cestu výstavby obnoveného socialismu. Ukážeme, že jiné východisko prostě neexistuje. Jsem si jist, že budeme schopni o tom přesvědčit většinu lidu.
Ano, jsme přesvědčeni o tom, že to dokážeme a dokážeme to proto, že jsme v právu.
Dnes v Rusku všichni vědí, že vláda není schopna vyřešit současnou krizi. Není to pouze názor komunistů. Stejný názor má celý národ. Podle údajů průzkumu agentury „Levada centrum“ si 82 % občanů myslí, že země zažívá ekonomickou krizi. I vládní agentura pro průzkum veřejného mínění uvádí, že třetina ruských občanů považuje stav ekonomiky za velmi špatný. Situaci hodnotí kladně pouze 11 % občanů.
Není se čemu divit. Životní úroveň obyvatelstva se snižuje. Společnost ztrácí důvěru ve spolehlivost a schopnost vlády. Upevnit tuto důvěru vláda není schopna. Vláda nenavrhuje lidu nic kromě intenzivního promývání mozků, ale trvale podceňovat lid není možné.
V roce 2015 zůstaly rodinám se dvěma dětmi po odečtení „minimálních nezbytných výdajů“ částky rovné životnímu minimu. Rodině tak zůstává pouze 28 000 rublů, o 13 % méně než v roce 2014. Při tom v Ivanovské oblasti to je pouze 3 000 a v Pskovské 570 rublů.
V Rusku se zvýšilo množství chudiny. V zemi vzniklo 5 milionů „nových chudých“. Za takové je označil prezidentův pomocník Andrej Bělousov. Chudoba se však nedá poměřovat pouze penězi. Lidem se snižují nejen příjmy, ale omezuje se jim i dostup k sociálním vymoženostem: zdravotnictví, sociální ochraně a vzdělání.
Přinejmenším jedna třetina obyvatelstva žije pod hranicí bídy. Činnost vlády provokuje rozkol ve společnosti a růst napětí. Prezident Putin má všechny důvody pro to, aby se co nejdříve rozloučil se zkrachovalou částí současné vlády, jinak tato část dovede Rusko do ostré politické krize.

Předseda vlády Dmitrij Medveděv se proslavil frází: „Peníze nejsou, ale vy se držte!“ To je alfou i omegou stávajícího liberálního kurzu. Podstatou realizované politiky. Ano pro lidi vláda peníze nemá. To však neznamená, že peníze vůbec nejsou. Mezinárodní valutové rezervy Ruska představují 400 miliard USD což je 26 bilionů rublů – více než 18 bilionů tvoří vklady v ruských bankách.
Tyto obrovské prostředky čtyřnásobně převyšují výdajovou část státního rozpočtu na tento rok. Mohou a musí být investovány do reálného sektoru ekonomiky, modernizace průmyslu, vytváření nových pracovních míst, do vědy a školství.
Co však vidíme ve skutečnosti? Peníze nejsou pouze umrtveny. Naopak, podporují ekonomiku našich strategických protivníků. Vláda vložila 6 bilionů rublů do amerických obligací. Finanční prostředky jsou ze země vyváženy ruským kapitálem. Pouze za poslední květnový týden vyvezli zahraniční investoři z Ruska téměř 200 milionů USD. Za pouhý jediný týden.
Každý ruský občan musí pochopit: jestliže udržujeme současnou vládu, zachováváme systém okrádání země a nás všech! Kapitalisté nemají vlast. Přitom kapitalistů – liberálů je plno jak ve vládě, tak i ve Státní Dumě. Taková vláda nezajistí růst ekonomiky. I nadále bude pouze hovořit o vyhledávání a přitahování investic. Nic víc nečekejte od oligarchického kapitalismu a jeho sluhů. Ten problémy země nevyřeší! Vyřešíme je my – národně patriotické síly v čele s KS RF. Ano my to dokážeme, dokážeme to proto, že máme pravdu!

Červotoči liberální barvy
Již Karel Marx v „Kapitálu“ objevil všeobecně platný zákon kapitalistické akumulace. Akumulace kapitálu vyvolává na jedné straně násobení bídy, otroctví, nevzdělanosti a na straně druhé morální degradaci.
Ruský kapitalismus to jasně demonstruje. Slyšíme mnoho humbuku o ekonomické krizi. Krize se však zdaleka nedotýká všech občanů. Podle údajů Ruského statistického úřadu se zisky velkých podnikatelů nezmenšily, naopak se značně zvýšily. Z 5,5 bilionů rublů na 8,4 bilionů. Více než o 40 %.
Je pravdou, že velký byznys v Rusku zasáhly sankce. Jeho vlastníci byli zbaveni dostupnosti k dlouhodobým zahraničním úvěrům, ale ani ti nechtějí přicházet o zisky. Své ztráty nahrazují zvýšeným vykořisťováním pracujícího lidu. Snižují mzdy a propouštějí zaměstnance. V roce 2015 se výdaje na mzdy snížily o 2,5 bilionů rublů. O tolik se zvýšily příjmy kapitalistů.
Apetit oligarchů je pochopitelný. Ale jak si vede vláda? Ta pouze posiluje krizi pro chudáky a zvyšuje nespravedlnost. Cynické zákony schvalované poslanci strany „Jednotné Rusko“ jsou formulovány tak, aby přímo prospívaly velkému byznysu.
V letošním roce vláda provedla mnohem nižší zvýšení důchodů, než byla úroveň inflace. Zmrazila penzijní fondy. Přenesla na obyvatelstvo náklady za generální opravy mnohabytových činžáků. Zvýšení cen benzinu a motorové nafty zasadilo další ránu občanům. Vláda volí ty nejhorší varianty ze všech možných.
To ovšem ještě není konec. Notoricky známého dna krize dosud nebylo dosaženo. Setrvačník liberálního šílenství nabírá obrátky. Jeho symbolem se stal návrat bývalého ministra financí Alexeje Kudrina do oblasti řízení ekonomiky. Stal se Putinovým zástupcem v „Ekonomické radě“ a předsedou rady „Centra strategického rozvoje“. Jinými slovy: pod Kudrinovým vedením má být zpracována strategie rozvoje Ruska. Není to nic jiného než „udělat kozla zahradníkem“.
Liberální extremisté chtějí privatizovat největší strategické korporace, podniky a banky, jakými jsou „Rosněfť“, „Aprosa“ a „Sběrbank“. Mají být privatizovány i podniky vojensko průmyslového komplexu!
K rozprodeji se připravuje „Kosmické vědeckovýrobní centrum M. V. Chruničeva“, „OKB FAKEL“ (Zkušební a konstrukční centrum), „Výzkumně výrobní centrum Lavočkina“ atd.
Při tom rozprodej bude prováděn za minimální ceny.
Ministerstvo ekonomického rozvoje zaslalo pozvání na privatizaci největším investičním bankám, jako jsou „City Group“, „Morgan“, „Goldman Sachs“ a dalším. Pýcha naší ekonomiky, našeho VPK bude předána našemu strategickému protivníkovi.
Dovedete si představit, že by Stalin v předválečném období vydával obranné podniky ke kontrole Německu? Ne? A ejhle, naši gajdarovci jsou na to celou svou duší připraveni! Proto zřejmě i tak nenávidí Stalina.
Je pravdou, že reálnou moc ve vládě má kompradorská buržoazie. Ta určuje ekonomický kurz Ruska. To ona pohřbívá vědu a školství. To ona raději zničí naší zemi, nežli by přistoupila k jejímu obrození. Mnozí z těchto lidí si zvykli přikrývat nahotu svých škodlivých idejí sliby, prognózami a sladkými řečičkami.
Rusko je jim však cizí. Červotoči pokračují v podrývání naší vlasti.
Ochránit před nimi nás může pouze cesta socialistického rozvoje, ekonomického a duchovního obrození země.
Jediná síla, která se může vyrovnat s těmito parazity je lid. My jsme jeho částí a půjdeme bojovat za jeho zájmy! Jsme v právu, a proto to dokážeme!

Vláda není připravena na krizovou prověrku
Cílem světového kapitálu je zabránit obrození Ruska.
Dokonce i ostýchavé kroky k obraně našich zájmů v něm vyvolávají divokou zlobu. Ve Washingtonu, Londýně, Bruselu chtějí mít naši zemi pouze závislou a slabou.
Západ znovu řinčí zbraněmi. Na území Německa, Polska, Pobaltí probíhá celá řada velkých vojenských cvičení NATO. Jejich obsahem je přesun obrněné techniky a živé síly z Německa do Estonska pod krytím amerického letectva.
Náměty cvičení je zasazování bleskových úderů nepříteli. NATO zvyšuje svou přítomnost ve Východní Evropě a v oblasti Černého moře. Ve velení NATO označují tuto militarizaci za zadržování Ruska.
USA si již připojily k sobě evropské spojence pevnými politickými a vojenskými svazky. Nyní připravují pro Evropu tzv. TTIP – Transatlantické partnerství. Američtí jestřábi chtějí zbavit Evropu posledních zbytků ekonomické nezávislosti.

Nový blok buduje Washington i na Dálném Východě. Smlouva o Tichooceánském partnerství je přímo zaměřena proti ČLR a Rusku.
Paralelně s tím probíhá destabilizace Blízkého i Středního Východu a Střední Asie. Zde je kultivován radikální Islám, který je orientován proti Rusku,
Pokračuje formování nového světového řádu, ve kterém nemá být prostor pro samostatné státy. Nejčerstvějšími příklady jsou připravované a realizované převraty v Argentině, Brazílii a Venezuele.
Barack Obama sice není nejagresivnějším politikem Spojených států, ale usilovně prosazuje zájmy velkého kapitálu.
Letos v květnu deník Washington Post publikoval jeho článek, ve kterém uvedl: „Amerika musí stanovovat pravidla a musí rozhodovat. Ostatní země musí hrát podle pravidel, která stanoví Spojené státy.“ Takto se plány nacistického Německa na dosažení světového panství realizují v novém hávu.
Smrtelné nebezpečí vyžaduje od Ruska mobilizaci sil. Před dvěma lety byla vyhlášena politika „náhrady importu.“ V tomto směru však nebylo učiněno nic. Ruská ekonomika zůstává i nadále závislá na exportu surovin a mimořádně závislá na importu zboží. V produkci obráběcích strojů činí tato závislost 90 %, ve strojírenství 70 %, v leteckém průmyslu přes 80 %. Při tom se tato odvětví za sovětské epochy úspěšně rozvíjela.
Je zjevné, že liberálové se rozhodli zničit všechno, co by činilo Rusko opravdu nezávislým. Likvidace pokračuje. Zcela nedávno byl zlikvidován unikátní závod na výrobu obráběcích strojů v Kolomné. Je připravován prodej závodů produkujících vrtulníky. Podfinancování vědy vede k dalšímu zaostávání Ruska a snižuje jeho obranyschopnost v podmínkách nové studené války.
Jinou národní nemocí je korupce. Vedoucí „Účetní komory“ Taťana Golikovová přiznala, že přes systém státního rozpočtu unikají každoročně biliony rublů.
Škody několikanásobně převyšují ztráty způsobené poklesem ceny ropy. Pouze v roce 2015 byla celková suma, která vznikla narušováním zákonů při rozdělování rozpočtových prostředků, vyšší než 516 miliard rublů. Podobné ztráty zjišťuje „účetní komora“ každý rok. Ovšem trestní oznámení nejsou podávána. Viníci nejsou dokonce ani povolávání k disciplinárnímu řízení.
Ruský státní mechanismu je vážně nemocen. Velmi nízkou úroveň má účinnost řízení. Systém organizace vlády je v rozporu se zájmy lidu.
Reálné východisko navrhuje pouze naše strana. Jsme v právu a to je garancí toho, že to dokážeme!
Vítězství KS RF znamená vítězství lidu a vítězství Ruska. Do cesty nám budou stavět překážky. Budou nám bránit, abychom s naším programem seznámili lid.
Technologie k odtažení hlasů voličů mají připraveny. Patří mezi ně i podvodné politické strany, lži obviňující naše kandidáty a přímé hrozby podvodů při sčítání hlasů. Cesta nebude lehká. Musíme však přesvědčivě kráčet k vítězství. Je to náš stranický úkol! Je to naše lidská a občanská povinnost.

Protijed antisovětismu
Před očima každého z nás jsou tragické lekce bratrské Ukrajiny. Antisovětismus její vlády přivedl zemi k barbarskému zúčtování s naší společnou minulostí.
Tato krutost se ovšem líbí ruským liberálům. Demolice sovětských památníků je jejich snem. Nedávno vandalové rozbili Leninův památník v Moskvě. Nejde o samostatné akce psychicky narušených osob. Je to výsledek cílevědomé propagandy politiky antisovětismu.
Významné stránky a osobnosti sovětských dějin se stávají objekty rafinovaných lží.
Někteří zákonodárci z „Rady federace“ navrhují tresty za uznávání historických zásluh J. V. Stalina. Kolosální prostředky byly vydány na stavbu tak zvaného „Jelcinová centra“ v Jekatěrinburgu. Byla rozvinuta příprava k jubileu Solženicyna.
Autoři antisovětských televizních produktů závodí v množství té špíny, kterou chtějí zakrýt vymoženosti socialismu.
Další poslanci Státní Dumy se zalykají nenávistí k SSSR v přímém přenosu největších ruských televizních kanálů.
Banderovskému převratu na Ukrajině předcházela stejné agresivní vlna antisovětské kampaně. Antisovětismus, nacionalismus a rusofobie představují hlavní hrozby pro budoucnost Ruska.
Proto si každý z nás musí připomínat, že ve volbách 18. 9. 2016 nebojujeme pouze o poslanecké mandáty. Usilujeme o dosažení takové rovnováhy sil, která zabrání vzniku barevné revoluce a fašismu.
Na této cestě jsme již učinili mnoho. V 55 subjektech federace byly přijaty zákony o „Vlajce vítězství“. Podpořili jsme zákon o zvěčnění paměti padlých při obraně vlasti a zákon stanovení trestní odpovědnosti za porušení historické paměti ve vztahu k událostem Velké vlastenecké války.
Strana uskutečnila rozsáhlé dílo v předvečer 70. výročí vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce. Zorganizovala oslavy veteránů – vojáků z front a hrdinů práce v týlu. Strana provedla Všeruský sjezd „dětí války“ a „Fórum hrdinských měst“, měst vojenské i pracovní slávy.
Ve dnech 7. – 9. 5. 2015 strana zorganizovala setkání mezinárodních demokratických organizací v Moskvě, kterého se zúčastnila „Světová rada míru“, „Světová odborová federace“, „Mezinárodní demokratická federace žen“, Světová federace demokratické mládeže“, Mezinárodní asociace právníků – demokratů“ a „Mezinárodní federace bojovníků odporu“.
V září 2015 jsme tuto aktivitu prodloužili velkou akcí v Chabarovsku. Na základě iniciativy KS RF a KS Číny bylo uspořádáno rusko-čínské setkání nazvané „70 let od společného vítězství“.
Boj s antisovětismem bude potřeba zvyšovat.
Zvláštní otázkou je praktická propaganda. Nyní je každý komunista vyzbrojen dvěma dokumenty: Výzvou k občanům s názvem „Bez vlasti jsou naše jména odsouzena k zapomenutí“ a mým článkem „Ideologie zrádců“. Prosím, abyste je aktivně využívali.
Naše pozice se setkává s nejširším ohlasem. Lidé se již nechtějí trávit jedem Svanidzeho a Karaulova. Lidé sní o důstojném místě své vlasti ve světě.
Jedna stránka je však lid a druhá vláda.
Pro liberály ve vedení státu představují úspěchy socialismu kost v krku. Bitevní pole není však v minulosti, ale v současnosti a budoucnosti.
Spor o sovětské dějiny představuje diskusi o hodnotách, které určí cestu Ruska.
V tomto sporu se srazily dvě principiálně odlišné ideologie. My vyznáváme zásady sociální spravedlnosti, rovnosti a přátelství národů. Naše postoje jsou založeny na přesvědčení, že pouze solidarita společnosti, která není třídně rozdělena, zajistí Rusku východisko z krize, nezávislost a rozkvět.
Opačnou ideologii vyznávají naší oponenti. Podle jejich představ musí stát bránit zájmy finanční a úřednické elity. Té elity, která se obohatila na zradě SSSR a na upevňování moci oligarchického kapitalismu v Rusku.
Nenávist k sovětským hodnotám sjednotilo současnou vládu zazobanců a jejich ideové poskoky.
Tak jak se prohlubuje sociálně ekonomická krize, zvyšuje se i jejich strach z rostoucích sympatií lidu k socialismu. Elity se obávají i pouhého pomyšlení na návrat lidového, socialistického systému. Těmto lidem zní připomínání sovětské epochy jako obviňování z neudržitelnosti jejich politiky.
Sovětský systém demonstruje přesvědčivou alternativu současné katastrofální orientace. Vládnoucí třída v tom vidí své ohrožení. Za svůj hlavní úkol považuje zabránění voličům, aby upřednostnili ty, kdo brání ideje sociální spravedlnosti.
Pravdivé argumenty však elitám chybí. Proto využívají lživou argumentaci, ohlupují občany, snaží se odvádět pozornost od aktuálních problémů. Taková situace nemůže trvat věčně. Jejich nenávist potvrzuje pouze jediné: jsme na správné cestě.
Úkolem KS RF je nejen pomoci občanům vyhodnotit aktivity rozbíječů, ale dosáhnout i toho, aby je nevolili. My máme přesnou představu, jak vyjít ze současné krize. Přechod Ruska od degradace k rozvoji garantují zásady sociálního státu, obnovený socialismus a přátelství národů.

Program KS RF – program obrody
KS RF jde do voleb 18. září 2016 s programem ekonomické obrody Ruska.
Dnes předkládáme zemi naše přístupy a zásady, aby se zítra mohly stát zákony státu, obsahem činnosti vlády národní důvěry a národních zájmů.
10 bodů našeho programu je novým obrazem budoucnosti naší vlasti.
1. Lid – pán země
Bohatství Ruska musí sloužit lidu a nikoli smečce oligarchů. Chceme znárodnění naftových a plynových odvětví. Pouze toto jediné opatření umožní zvýšit příjmy státní pokladny o více než 2 biliony rublů.
Znárodnění hlavních bank, elektroenergetiky, železnic, spojů, podniků vojenskoprůmyslového komplexu umožní vytvořit mohutný státní sektor ekonomiky.
Tím se sníží závislost Ruska na zahraničním kapitálu.
V současnosti podíl zahraničních společnosti v metalurgii, v železničním a energetickým strojírenství převyšuje 75 %.
Růst zahraničního kapitálu v ruské ekonomice se udržuje bez ohledu na sankce. V podstatě jde o koloniální závislost.
Znárodnění umožní prosadit plánovací charakter rozvoje země a rozšíření její konkurenceschopnosti ve světě.
Zákon „O strategickém plánování“, který vznikl na základě iniciativy KS RF byl již Dumou schválen. Jde však pouze o první krok. Aby ekonomika fungovala stabilně a účinně, musí se stát životní normou taktické a strategické plánování. K tomu musí vzniknout odpovídající státní orgán.
2. Ekonomicky suverénní Rusko
V současnosti je ruský finanční systém těsně spojen s centry světového kapitalismu. Země není reálně nezávislá. Je potřeba obnovit naši ekonomickou suverenitu a bránit se diktátu dolaru. Centrální banka musí být zbavena vlivu Federálního rezervního systému USA. Banka musí plnit úkoly rozvoje ruské ekonomiky a sociální sféry. Státní kontrola bankovního systému a valutových operací umožní zastavit divoký vývoz kapitálu do zahraničí.
V poslední době se bankovní systém proměnil v nástroj rozbíjení Ruska a okrádání občanů. Za 10 let země přišla o 40 bilionů rublů – tři státní rozpočty.
Jsme připraveni vystoupit z WTO. Za 4 roky členství ve WTO přišel státní rozpočet o 800 miliard rublů. Při tom skutečné ztráty činí 4 biliony. Takové ztráty nepotřebujeme.
Nová vláda upevní ekonomickou suverenitu Ruska i prostřednictvím malého a středního podnikání, pokrokových forem hospodaření. Náš protikrizový plán zaručuje všestrannou podporu lidových a kolektivních podniků.
Dokonce i v současných podmínkách takové podniky ukazují vysokou efektivitu a rozšiřují opatření sociální ochrany zaměstnanců. Jejich příklad vyvrací liberální mýtus o přednostech soukromého vlastnictví výrobních prostředků s jeho vykořisťováním námezdní práce.
3. Průmysl, věda a technologie
Je potřeba ukončit klábosení o nahrazení importu. Pro naši zemi je ostudné zaujímat 95té místo na světě v rozvoji ekonomiky. Je ostudné mít ve struktuře HDP pouze 16 % zpracovatelského průmyslu. Jeho podíl se musí zvýšit na 70 – 80 %. V Německu činí tento podíl 83 %.
Rusko potřebuje mohutný moderní průmysl, založený na předních technologiích. Nejdůležitějšími odvětvími průmyslu se musí stát mikroelektronika, robotizace a výroba obráběcích strojů.
Pouze tehdy přežijeme ve světě, který ovládají dravci – globalisté. Vytrvalost KS RF umožnila prosadit přijetí zákona „O průmyslové politice“. Nyní je potřeba, aby byl skutečně využíván.
Industrializace 21. století není možná bez renesance vědy. Pogrom v Ruské akademii věd je zločinem proti budoucnosti země.
Je potřeba ukončit likvidační pseudoreformy a několikanásobně zvýšit financování ruských vědců. Podíl organizací realizujících inovační produkci se musí zvýšit ze současných 10 na 30 %. Bude to vklad do budoucnosti.
4. Vyspělý venkov – prosperující a syté Rusko
Ruská půda může uživit nejen své obyvatelstvo, ale ještě dalších 500 milionů lidí.
V současnosti je však polovina potravin importována. Tento import má často špatnou kvalitu. Jakou hodnotu má jen takový palmový olej, na který ministerstvo financí odmítlo zavést spotřební daň.
Třetina ruských pastvin zarostla plevelem. Mnohá odvětví zemědělství procházejí hlubokou krizí. Situace v potravinářství ohrožuje národní bezpečnost. Stát se musí obrátit k řešení problémů venkova.
Rusko se stane sytým a zdravým, pokud dojde k obnovení velkých zemědělských podniků, sociální infrastruktury, obnovení šlechtění obilovin a chovu dobytka. Musí být zlikvidovány sítě handlířů, které brání zemědělcům k přístupu na trhy.
To vše lze uskutečnit, pokud budou dodrženy dvě podmínky:
- na podporu zemědělství a potravinářství musí být vyděleno nejméně 10 % rozpočtových výdajů;
- dojde k aktivní podpoře farmářů, velkých kolektivních hospodářství a družstev.
Již dávno bylo prokázáno, že takové podniky jsou mnohem stabilnější. Mnohem lépe se adaptují ke změnám na potravinovém trhu.
KS RF je připravena prosazovat nové zákony o půdě, lesním a vodním hospodářství. Navrhuje i komplex opatření ke zlepšení ekologické situace.
5. Úvěrové zdroje – na obrození Ruska
Stížnosti vlády na nedostatek peněz jsou primitivní lží.
Zlaté a valutové reservy, prostředky fondu národního blahobytu a Reservního fondu představují 33 bilionů rublů. Rusko již dlouhá léta úvěruje své nepřátele za hranicemi, krmí Texas i Kansas. Přišel čas využít tyto finanční prostředky k vlastnímu rozvoji.
Rusko je v současnosti na 48. místě, pokud jde o stav dopravní infrastruktury. V kvalitě letecké a lodní přepravy je na 87. resp. na 82. místě. Pro naši velkou zemi je to ubohost. Tam patří investice! Je nutné okamžitě podpořit regiony. Z 85 regionů pouze 10 přispívá do státního rozpočtu. Ostatní jsou zadlužené. Celkový deficit jejich rozpočtů představuje 2,5 bilionů rublů. V 55 subjektech federace státní dluh převyšuje polovinu potvrzených příjmů. Tyto subjekty nejsou schopny plnit své sociální závazky. Musíme pomoci regionům, aby mohly s nadějemi hledět do budoucnosti a dále se rozvíjet.
KS RF podporuje záměnu komerčních úvěrů dotacemi a subvencemi ze státního rozpočtu.
6. Kontrola cen a tarifů potřebuje rychlou změnu
V roce 2015 se zvýšily ceny potravin o více než 20 %. Reálné příjmy obyvatelstva se při tom výrazně snížily. V životní úrovni se Rusko ocitlo na 91. místě na světě. Na stejném místě jsou Laos a Guatemala. Takto dále žít nelze! Takové řízení je z ekonomického hlediska zločinné!
Stát musí kontrolovat ceny základních potravin, paliv a léků. Výdaje na bydlení nesmí převyšovat 10 % příjmů rodin. Vláda je povinna kontrolovat ceny elektřiny, benzinu, nafty a veřejné dopravy. To jsou nejvýznamnější faktory ekonomického rozvoje a sociálního blahobytu občanů.
7. Daně: Spravedlnost a účinnost
V Rusku byl vytvořen zrůdný daňový systém. Slouží zbohatlíkům a zlodějské byrokracii.
Navrhujeme postupnou likvidaci daně z přidané hodnoty, která vede ke zdražování domácích výrobků, zbavuje je konkurenceschopnosti a prohlubuje inflaci. Není náhodou, že DPH nebyla v SSSR a není ani v USA.
V posledních letech se několikanásobně zvýšila daň z vlastnictví, zemědělská daň z hodnoty pozemků a je zaváděn mýtný systém „Platon“. Tato opatření bolestně postihují občany, malé podnikání a zemědělství. Tyto výběry peněz je potřeba ihned odstranit.
Je pravdou, že zrušené výběry daní jsou ztrátou pro státní rozpočet. Existuje však dost možností k jejich náhradě.
Země potřebuje zavedení progresivní daně z příjmů fyzických osob. Taková daň účinně působí v USA. ČLR, SRN, Francii, Švédsku a mnoha dalších státech světa.
Zbohatlíci v Rusku ji měli platit již dávno.
Daně pro chudé snížíme a pro ty nejchudší zrušíme úplně. Taková opatření jsou nejen spravedlivá, ale přispějí do státního rozpočtu 4 biliony rublů.

Zvláštní sférou je produkce a prodej alkoholu.

Je nevyhnutelné zavedení státního monopolu, což umožní přispět do státního rozpočtu dalšími třemi biliony rublů, nehledě na to, že zabrání otravě tisíců občanů. V zemi tak vznikne rozpočet rozvoje a nikoli pouhého přežívání.
8. Lidé – hlavní bohatství země
Vláda cynicky nedodržuje ústavu, podle které je Ruská federace sociálním státem. Země se nebezpečně rozdělila. 10 % obyvatelstva ovládá 90 % národního bohatství. Výsledkem je, že bohatí dále bohatnou a chudí jen tak tak přežívají. Probíhá útok na jejich pracovní a důchodová práva, na školství a zdravotní zabezpečení.
Národně patriotické síly obnoví spravedlnost. Ukončíme likvidační „optimalizaci“ sociální sféry. Bude zaručena dostupnost a vysoká kvalita středního i vysokoškolského vzdělávání. Obrodíme systém technického vzdělávání, vrátíme prestiž technickým a pedagogickým vysokým školám.
Okamžitě bude přijat zákon o „dětech války“. Lidé, kteří byli Hitlerem zbavení dětství, mají plné právo na zvláštní status, doplňkové penze, nárok na bezplatnou veřejnou dopravu ve městech a na předměstích a každoroční lékařské prohlídky.
Ve velké, bohaté zemi s chladným klimatem je právo na obydlí právem na normální život. Vláda musí odpovídat za výstavbu sociálního bydlení a stav bytové infrastruktury.
Nemorální poplatky nájemníků za generální opravy bytů a domů budou zrušeny.
Vláda musí zvýšit životní úroveň obyvatelstva. KS RF navrhuje zakázat zákonem přijímání rozhodnutí prohlubujících sociální nerovnost. 7 % HDP půjde na vědu, školství a zdravotnictví. Mládeži zaručujeme první pracovní místo a jiné formy podpory.
Zvláštní pozornost budeme věnovat dětem, matkám, invalidům a starým lidem. Potřebné návrhy zákonů máme připraveny.

9. Silný stát – bezpečný život
V programu pro minulé parlamentní volby trvala KS RF na realizaci nové zahraniční politiky.
V současnosti bylo v této oblasti dosaženo mnohé. Ale stále silnější kruh vojenských základen NATO, obkličuje Rusko. Proti Rusku jsou přijímány stále tvrdší sankce a zvyšuje se pronásledování našich spoluobčanů.
Požadovali jsme upevňování obranyschopnosti Ruska a ukončení pogromu v ozbrojených silách, který organizoval ministr obrany Serďukov. Vláda přijala řadu opatření, vyměnila ministra obrany, ale vzala ho pod svou ochranu.
Volali jsme po urychlení sbližování Ruska s Běloruskem, Ukrajinou a Kazachstánem. Od 1. 1. 2015 začal pracovat „Euroasijský ekonomický svaz“.
Chyba ruské vlády pomohla banderovcům ovládnout Kyjev. Rusko potřebuje mocnou profesionální vládu národní důvěry, která upevní národní bezpečnost, postavení země na světové scéně a zaručí její suverenitu. Bojová pohotovost ozbrojených sil a autorita vojenské služby musí být podstatně zvýšeny.
Zvláštní pozornost zasluhuje informačně-technologická bezpečnost. Je nezbytné sbližování bratrských národů SSSR, rozšíření kulturního programu a ochrana našich spoluobčanů v zahraničí.
Stát musí sloužit lidu. Je důležité zvýšit účinnost řízení: podpořit představitelé lidových samospráv, zvýšit kontrolu činnosti byrokracie, zavést mechanismus odvolávání poslanců, kteří neplní předvolební sliby. Musí fungovat volby soudců, členů Rady federace a vedoucích místních správ.
Korupce a kriminalita – hrozba bezpečnosti země a jejich občanů. KS RF prosazuje rozhodná opatření k jejich likvidaci. Ti, kdo jsou odsouzení za velké hospodářské přestupky, musí nejen sedět ve vězení, ale musí jim být zabaven i jejich majetek
10. Země vysoké kultury
Mnohonárodnostní kultura národů Ruska je základem jeho duchovní obrody, je to jeho hrdost a historická pýcha.
Skutečně lidová vláda nepovolí kazit duši lidu antisovětismem, nacionalismem a rusofobií.
Uchrání občany před nemravností, vulgaritou a cynismem. Musí být vytvořeny podmínky, ve kterých udržovat a zvětšovat kulturní vymoženosti budou moci spisovatelé, skladatelé, režiséři filmů, vysoké školy a státní masmédia.
Vláda bude povinna věnovat pozornost muzeím, divadlům, galeriím, filharmoniím, kulturním domům, knihovnám a archivům. Učiníme vše proto, aby ruský venkov přestal být kulturním ghettem.
Duchovně mravní zdraví národa musí být spojeno s jeho fyzickým rozvojem. Zvláštní pozornost bude věnována dětské a mládežnické tvorbě, tělovýchově a sportu. Všestranná pozornost bude věnována talentům Ruska.
Takových je tedy deset sloupů našeho plánu renesance Ruska. V programu KS RF jsou čtyři hlavní přednosti:
1. KS RF prosazuje zájmy lidových mas a zaručuje růst sociální spravedlnosti.
2. Vyvádí Rusko z krize a zajišťuje jeho suverenitu.
3. Plán je absolutně realistický a označuje zdroje financování.
4. Program je možné rychle realizovat, protože potřebné návrhy zákonů jsou již rozpracované.

Strana pracujícího lidu

Protikrizový program KS RF není pouze souborem přitažlivých, ale neodpovědných slibů.
Strategie rozvoje Ruska, kterou předkládáme, je pečlivě ověřena. Na jejím rozpracování se podíleli odborníci z oblasti ekonomiky, řízení státu a národní bezpečnosti, vědy, školství, zdravotnictví a kultury. Společně s komunistickou stranou zpracovává obraz budoucnosti Ruska vynikající vědec, laureát Nobelovy ceny Ž. I. Alfjorov, který na toto téma přednesl ve Státní Dumě tři brilantní přednášky.
V tomto roce jsme slavili 55. výročí kosmického letu Jurije Gagarina. V průběhu oslav jsme odhalili bustu dvojnásobné hrdinky SSSR kosmonautky S. J. Savické. V parlamentní frakci komunistů pracuje Savická v oblasti rozvoje vědy, průmyslu a obranyschopnosti.
Chci připomenout, že návrhy KS RF byly podpořeny účastníky rozsáhlých a reprezentativních akcí. 12. 2. 2016 se ve městě Orel konalo „Všeruské ekonomické fórum“, kterého se účastnilo přes tisíc osobností: poslanci různých stupňů, experti z „Obchodně – průmyslové komory“, ředitelé podniků, představitelé odborů a společenských organizací i zahraniční hosté.
5. 3. 2016 proběhla „Všeruská rada pracovních kolektivů“. Představitelé průmyslových a zemědělských podniků z celého Ruska hovořili o tom nejpodstatnějším: o likvidaci výroby, zvůlí byrokratů a praxi kolektivního boje. Důvodem k optimismu byla vystoupení vedoucích lidových podniků. V současnosti mají mimořádný význam zkušenosti sovchozu V. I. Lenina v moskevské oblasti, který vede L. N. Grudinin, Agrokomplexu SPK „Zvenigovskij“, vedeného I. I. Kazankovem, kolchozu „Ternovskij“, který vede I. A. Bogačov.
26. 3. 2016 jsme na plenárním zasedání ÚV KS RF vyhodnotili plnění úkolů strany v otázkách podpory lidových podniků. Byla vypracována konkrétní opatření k ochraně těchto unikátních hospodářství – důležitých zárodků nadcházející obnovy země.
21. 5. 2016 jsme provedli v Ufě fórum „Přátelství a bratrství národů – základ obrození Ruska“. Na fórum přijeli delegáti ze všech republik a mnoha jiných regionů země. Za účasti vědců, politiků, kulturních pracovníků jsme ukázali hlavní cestu řešení národnostní otázky v Rusku.
Pouze obnovení socialistického státu zbaví naši zemi kapitalistického vykořisťování a umožní družnou spolupráci ve prospěch vlastní rodiny a milované vlasti.
Problému mobilizace vlasteneckých sil byl věnován 2. Všeruský sjezd komunistických poslanců a přívrženců strany, který se konal 28. 5. 2016. Zúčastnilo se ho 750 delegátů a hostů z 85 subjektů federace. Sjezd potvrdil „Závazky k ruským občanům“ a přijal výzvu „Za otevřené a čestné volby“!
Vývoj situace v posledním období potvrdil jednotu stranických řad a aktuálnost našich návrhů. KS RF vstoupila sebevědomě do volební kampaně.
Velkou práci na přípravě volební kampaně odvedl volební štáb KS RF vedený I. I. Mělnikovem. Na rozšíření vlivu národně-vlasteneckých sil se podílel hlavně V. I. Kašin a „Všeruský štáb koordinace protestních akcí“.
Pod vedením D. G. Novikova byly provedeny důležité kroky k upevnění informačně propagandistické úlohy strany.
Pod vedením J. V. Afonina jsou přijímána opatření ke zdokonalování naší organizační struktury.
Volby lidových poslanců představují politický boj, na který musíme být všestranně připraveni. Nárůst nových sil zvyšuje naše možnosti. Na počest 70. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce vstoupilo do strany 20 tisíc nových členů. V našich řadách je stále více dělníků a reprezentantů mládeže.
V roce 2014 se ke KS RF připojily organizace z Krymu a Sevastopolu, které se okamžitě zapojily do práce k dosažení společných cílů.
Usilovně pokračujeme v přípravě a vysílání do funkcí na odpovědná místa vzdělaných a energických komunistů, kteří prokázali věrnost programu KS RF.
Velkým přínosem v této činnosti je práce kádrové komise při předsednictvu ÚV, vedená V. S. Romanovem.
Probíhá obnovování kádrového složení vedoucích stranických orgánů. Jen za poslední půlrok byli naši mladí soudruzi zvolení prvními tajemníky regionálních výborů: v Karačajevo-Čerkeské republice byl zvolen 1. tajemníkem republikového výboru Kemal Bytdajev, v Altajském kraji byla zvolena 1. tajemnicí Maria Prusaková a v Přímořském kraji Anatolij Dolgačov.
Strana usilovně realizuje zásadu: vyzývat mladé členy strany, aby v sobě pěstovali kvality přesvědčených, všestranně rozvinutých politických bojovníků.
Plnění této klíčové úlohy se věnuje „Středisko politického školení ÚV KS RF“.
Počet absolventů přesáhl počet 650. Absolventi jsou často zařazováni na nové, odpovědné funkce. Strana rozšiřuje počet svých spojenců a přívrženců.
Na výsledcích se podílí společným úsilím celé vedení strany a všichni ti, kdo stojí v čele komunistů blízkých společenských organizací: soudruzi N. V. Arefjev, I. I. Nikitčuk, T. V. Pletněvová, V. I. Sobolev a O. N. Smolin.
Významným přínosem k upevňování našeho vlivu je činnost soudruhů J. P. Bělova, V. V. Bortka, N. N. Guběnka, L. N. Švece, L. G. Baranova – Gončenka a L. N. Dobrochotova.
Velkou pozornost věnuje strana práci Leninského Komsomolu. LKSM usiluje o zvyšování svého vlivu na studující a pracující mládež. Všeruská komsomolská akce „Prapor našeho vítězství“ umožnila realizovat ve školách po celém Rusku více než 14 tisíc přednášek.
Udělali jsme dobře, že jsme na oficiálních stránkách ÚV KS RF zavedli elektronickou přílohu „Přívrženci“ (Storonniki). Od jejího založení se přihlásilo ke spolupráci s komunisty 13 tisíc lidí.
Naše strana vždy říkala lidem pravdu. Straně je možné věřit. Potvrdila to svou prací. K obraně zájmů pracujícího lidu aktivně využíváme parlamentní boj a účast ve volebních kampaních na všech úrovních. Nyní máme ve Státní Dumě 92 poslanců. Strana má své představitele v 79 zákonodárných orgánech regionů Ruské federace. Jde celkem o 417 poslanců. V místních samosprávách pracuje téměř 10 tisíc komunistů.
Efektivní práci frakce KS RF ve Státní Dumě zabezpečují zejména poslanci: S. N. Rešulskij, N. V. Kolomejcev, N. M. Charitonov, V. F. Raškin, S. P. Obuchov, V. S. Šurganov, N. N. Ivanov, P. V. Romanov, N. V. Arefjev, V. G. Solovjev. N. I. Sapožnikov, V. A. Kolomejcev, J. P. Sinělnikov.
Komunističtí poslanci čelí poslušné většině, která pouze razítkuje protilidové návrhy zákonů. Blokováním mnoha komunistických iniciativ strana „Jednotné Rusko“ dokazuje, že je i nadále ochotna podporovat likvidační kurs ruské vlády ve prospěch oligarchického kapitalismu. Příští volby jsou nejvhodnějším obdobím k odkrytí podstat aktivit našich oponentů, rozbíječských výsledků jejich politiky.
Čestná práce našich soudruhů ve Státní Dumě je opravňuje k získání nového mandátu národní důvěry. Proto se stal A. E. Lokoť primátorem města Novosibirsk, V. V. Potomskij stojí v čele Orelské oblasti a S. G. Levčenko se stal gubernátorem Irkutské oblasti. Svou prací potvrzují v praxi účinnost opatření, které navrhujeme.
Naše strana je věrná zásadám mezinárodní solidarity a přátelství mezi národy. Děláme vše pro upevnění vlivu levice a demokratických sil na mezinárodní situaci.
KS RF působí aktivně ve „Svazu komunistických stran – KSSS. Musíme poděkovat soudruhům L. I. Kalašnikovovi, K. K. Tajsajevovi a V. N. Těťokinovi za aktivní činnost na mezinárodním poli.
KS RF aktivně čelí silám agrese, vystupuje jako součást světového antifašistického hnutí. To potvrdila i naše pomoc obyvatelstvu Doněcké a Luganské lidové republiky. KS RF vyslala celkem 55 konvojů s humanitární pomocí. V tomto roce KS RF zajistí léčení a odpočinek pro 1500 dětí z Donbasu.
Jsme v právu! Můžeme!
Vážení účastnící sjezdu! Představujete mnohatisícovou armádu komunistů a přívrženců sociální spravedlnosti.
Tato armáda bojuje čestně a obětavě za práva a blahobyt lidu. Na naší straně jsou miliony a miliony spoluobčanů, kteří vidí, v čem spočívá podstata ruských problémů. Stále více chápou, jak tyto problémy mohou být řešeny.
Stále přesněji poznávají, o kterou politickou sílu se mohou opírat.
Růst autority KS RF potvrzuje i objektivní sociologie.
Agentura „Levada – centrum“ zjišťovala nálady lidí, kteří chtějí jít volit. Od počátku roku se popularita strany „Jednotné Rusko“ snížila, naopak podpora KS RF se v mnoha regionech zvýšila až dvojnásobně. Poměr nálad voličů se však mění. Naším úkolem je podporovat tento vývoj.
Před námi je ještě hodně práce. Mnozí občané jsou ještě v zajetí předsudků a bludů. Mnozí z těch lidí, kteří ztratili naději na změnu situace k lepšímu, jsou volbami rozčarováni. Tyto lidi musíme oslovit, musí slyšet naše argumenty! Musíme je přesvědčit o naší pravdě o dosažitelnosti našich cílů.
Tento úkol musíme splnit všichni společně. Současná situace vyžaduje naši aktivitu.
S „Deseti kroky“ protikrizového programu KS RF musíme seznámit všechny voliče. V zemi nemůže zůstat ani jedna vesnice, ulice nebo městská čtvrt, kam by nepronikla naše agitace.
Naší povinností je ochránit volební hlasy před zloději a falsifikátory.
V posledních volbách se ukázalo, že mnozí činovníci pro to, aby si zachovali svá privilegia a moc, jsou ochotni se dopustit jakéhokoli podvodu a zločinu. Nesmíme se nechat obelstít sliby o čestném průběhu voleb. Taková ujišťování jsme již slyšeli nejednou.

Bdělost a ještě jednou bdělost! Musíme zakrýt všechny skuliny a právní mezery, které využívají mistři machinace. Naši soudruzi musí být přítomni ve všech volebních obvodech.

Jako vzduch je potřebné alternativní sčítání hlasů. Boj lidových mas za čestné volby získává osudový charakter.
Celkový přehled úkolů tohoto momentu:
1. Rozvinout co nejrozsáhlejší propagandu programu KS RF „Deset kroků k důstojnému životu“. Učinit z něj základ předvolebních programů pro regionální a místní volby.
2. Sladit plynulou a nepřetržitou činnost všech volebních štábů.
3. Nepřetržitě realizovat aktivní agitační kampaň a zajistit její zvyšování až do 17. září.
4. K agitaci přistupovat tvůrčím způsobem. Nevynechávat ani jednu formu propagandy.
5. Vyslat na všechny volební obvody pozorovatele z KS RF, ochránit každý získaný hlas, dosáhnout čestného sečtení hlasů.
Při práci s lidmi nelze ani na minutu zapomínat, že jsme stranou lidu, stranou vítězů. Sjednocuje nás společný cíl: blahobyt pracujících a obrození země.
Za námi stojí velcí synové a dcery sovětské vlasti. Lenin, Stalin, Žukov, Rokossovskij, Šolochov, Tvardoskij, Zoja Kosmoděmjanská, Alexandr Matrosov, Sergej Koroljov a Jurij Gagarin.
Jména těchto osobností – komunistů a vlastenců nás naplňují silou a hrdostí. Náš společný úspěch ve volbách bude nejlepším dárkem ke stoletému výročí VŘSR a Komsomolu.
Boj již začal. Probíhá ve všech oblastech, městech a vesnicích. Pokud budeme pracovat jako jeden dokonalý organismus, dosáhneme výsledku, který nám umožní podívat se bez ostychu lidu do očí.
Před námi stojí těžká zkouška. My komunisté ji však vydržíme. K tomu má strana své přesvědčení o správnosti své práce, program změn a pevné mužstvo profesionálů. Jsme připraveni vzít na sebe odpovědnost za obrodu naší milované a jediné vlasti!
Pouze vpřed! Pouze k vítězství!
Pracujeme společně a usilovně pro budoucnost země!
Jsme v právu! Můžeme! Zvítězíme!
Přeložil Karel Kluz