neděle 1. května 2016

Dialog květem 2016



Vraťme důstojnost slavným májovým dnům!

IX. sjezd KSČM je velkou výzvou
2. dubna 2016 byl v Právu publikován rozhovor s Vojtěchem Filipem. Závěrem došlo i na zmínku, že bude na IX. sjezdu KSČM obhajovat „post předsedy“. Zmínil se i o tom, že bude mít dva protikandidáty, přičemž u mého jména se zastavil a doplnil: „Pan Hrůza (zastupitel Prahy 6) je mým trvalým kritikem, což je na Praze 6 vítané“… Ono sdělení jakoby symbolizovalo část potíží strany. Připomínám v této souvislosti, že byly doby, kdy jsme se nejen ve straně, ale i na veřejnosti oslovovali soudruzi. Kdyby šlo o pouhou nepřesnost novináře, stačil by přeci od předsedy jeden telefonát, ke kterému však nedošlo. Nezastírám, že patřím k těm soudruhům a soudružkám (nejen z Prahy 6), kteří ve straně opakovaně kritizují prakticismus, který nás vzdaluje od komunistické politiky a vtahuje do stínu ČSSD. Soudím přitom, že oprávněná kritika s podněty na změnu může stranu posílit a nikoli oslabit, a že sebechvála i uspokojení v naší dnešní situaci by byla cestou do pekel.

Strana stárne, členská základna se tenčí, přichází únava a akceschopnost se snižuje. Nedůsledností přicházíme o tu část mladé generace, která hledá politické ukotvení a nepodlehla antikomunismu. Přetrvává ideologická rozpolcenost, která nevytváří podmínky pro organizační a akční jednotu. Absence centrálně řízené ideologické práce je vážným problémem KSČM. Předsjezdové materiály v potřebné míře nereagují na naši nynější situaci. Např. ono strategické směřování se blíží jakémusi volebnímu programu, obsahuje více, co chceme, ale o to méně taktiky jakým způsobem, jakou politikou toho chceme dosáhnout. To jsou jen některé z důvodů, které mne vedou k přesvědčení, že KSČM po letech setrvačnosti potřebuje změnu a IX. sjezd KSČM je k tomu velkou příležitostí. Mám přitom na mysli změnu v plném obsahu tohoto slova.
Pro naplnění zásadové komunistické politiky potřebujeme stranu, která bude ideově i organizačně jednotná a akceschopná. To musí být jeden ze základních úkolů vedení při řízení strany. Z uvedeného důvodu je nutné překonat stávající stav kumulace vysoce exponovaných funkcí, kdy např. ze 4 členů čelního vedení KSČM vykonávají 3 současně poslanecký mandát. Buďme důslední, program zaměřme k ofenzivní politice za práva všech kapitalismem diskriminovaných. Pryč s opatrnickou politikou, označujme věci a společenský pohyb tak, jak to odpovídá naší ideologii a přesvědčení. Vraťme se ke komunistické taktice a pevnému třídnímu ukotvení. Máme právo, ale i povinnost obhajovat minulost, hlásit se k tradicím a využívat zkušenosti předcházejících generací komunistů doma i v zahraničí. Postavme se důrazněji proti antikomunismu. Vytvořme prostředky masové komunikace, zejména v oblasti elektronické, které budou alternativou přehlížení, či úmyslnému znevažování komunistů kapitalistickými sdělovacími prostředky. Potřebujeme vlastní investigativní žurnalistiku, být tam, kde dochází k sociálním střetům, zveřejňovat informace, které jsou záměrně zamlčovány. Učiňme maximum pro obnovu internetového rádia a zprovoznění internetové televize.
Odmítněme na sjezdu názor, že když se nám daří, je za tím nejužší vedení strany a za neúspěchy odpovídá členská základna a funkcionáři zdola. Připomeňme především, že KSČM přežila a udržela si volební sílu především díky nezdolné vůli a úsilí řadových členů, funkcionářů ZO a OV v celé republice, kteří dodnes tvoří základní strukturu strany. Neohroženě, a častokrát na hranici lidských sil, brání vše, co je spojeno s komunistickým přesvědčením a nadějí na lepší svět. Jsou to hrdinové naší doby a můžeme se o ně opřít při formování naší budoucnosti.
Zvolme na sjezdu takové vedení KSČM, které bude zárukou obrody, tak, aby KSČM koncipovala skutečně akční program, převzala politickou iniciativu a postavila se aktivně do čela opozice!
Ivan Hrůza


Co očekávám od sjezdu?
I.
Často slýchám, že je třeba přiklonit se k realismu: Co bychom si počali bez Evropské unie? Sami, izolovaní? Vždyť by se na nás NATO hned vrhlo, kdybychom se chtěli vydat na samostatnou cestu… A kdyby zvítězil socialismus v jedné malé zemi, jako je ta naše, byla by to sebevražda.
Souhlasíte? Je tomu skutečně tak?
Naše taktika musí vycházet z vědeckého hodnocení situace ve světě, v EU, v naší zemi, ne z dojmů.
Momentálně jedno procento lidí vlastní nejméně polovinu světového bohatství, přes 5 miliard světové populace žije s méně než 5 dolary na den. Sociální nůžky se nekontrolovatelně rozvírají i v tzv. rozvinutém světě. Osmihodinová pracovní doba je neexistující pojem, reálné mzdy klesají, zvyšuje se soukromá i státní zadluženost, dva až tři pracovní poměry jsou běžné pro masu Američanů a Evropanů na jedné straně, zatímco nezaměstnanost zrůdně stoupá. Zdraví, vzdělání, sociální péče se stávají privilegii a nejsou již chápány jako právo. Zvyšuje se antagonismus jednotlivých kapitálových center. Velká část světa byla zatažena do válečného konfliktu a nepřímo se války účastní drtivá většina světa včetně naší země a vojenského uskupení, jehož jsme členy. K tomu se přidávají další projevy hluboké krize jako je vyčerpávání přírodních zdrojů, nárůst fašistických, rasistických a nacionalistických názorů, nemožnost „elity“ řešit byť dílčí problémy, neuvěřitelná mobilizace manipulativní propagandy, strach z budoucnosti, z války,
z migračních vln prostupují veškerou civilizací. Nejpalčivější jsou tyto problémy v USA, pak v EU, ale ani země, které chápeme (nebo bychom si přáli chápat) jako socialistické či socialismu blízké, případně alespoň národně socialistické, řídí svoji politiku kritériem nárůstu zisku kapitalistických korporací a ne potřebami pracujícího člověka. Ohromné sociální rozdíly jsou jak v Rusku, tak v Číně i v Indii, o USA nebo EU ani nemluvě. Stále častěji se hovoří o neudržitelnosti současného poměru sil, o blížícím se kolapsu. Množí se zastánci názoru (a to právě v nejvyspělejších kapitálových centrech jakými jsou USA, Rusko, Velká Británie a některé další země EU), že takový nespravedlivý stav je nepřípustný, že i když v jejich zemích sídlí ty nejbohatší korporace s každoročním nárůstem zisku, pracující člověk z těchto zisků nic nemá, že je třeba pyramidu obrátit ve prospěch těch, kteří hodnoty tvoří a ne těch, kteří s nimi spekulují. Na světové scéně byla vyslovena aktuálnost socialismu. Tento trend je patrný hlavně v mladé generaci, i když se nepromítá do oficiální institucionalizované politiky. Právě u nás přetrvává velká nedůvěra proto, že naše základna je ve vyšším seniorském věku. Mladí k nám nejdou ne proto, že věci neumíme říkat, ale proto, že splýváme se systémem, kterému se odcizili, který nechtějí.
Od delegátů sjezdu očekávám, že se vyrovnají s touto otázkou a zvolí takové reprezentanty, kteří se nebudou schovávat za výmluvy tzv. reálné a za politiku menšího zla a budou aktivně bojovat za posílení subjektivních podmínek změny na mezinárodní i domácí scéně.
Možná, že podobná politika může přinést krátkodobý pokles volební síly, ale dosavadní politika jej přinese dlouhodobě.
Očekávám tedy, že se v jednání sjezdu projeví pochopení historické role komunistického hnutí a následně rozhodnutí formulovat program a taktiku na základě naší historické odpovědnosti.

II.
Bylo by hloupé tvářit se, že je ve straně všechno v pořádku, všichni jsou spokojeni se stavem a jednotní při pohledu do budoucnosti. Ve straně vládne velká nespokojenost, hlavně mezi členskou základnou, která je nejdůležitější složkou strany, vykonavatelem stranického programu, stranou v místě svého působení. Část politiky strany je realizována prostřednictvím volených orgánů, které stranu reprezentují. Dovolím si říci, že většina z nás cítí, že vedení strany se změnilo ve vládce. Jednou z velkých bolestí je tedy stranická demokracie
a fungování strany vůbec by tedy mělo patřit mezi priority jednání.
Je nepřípustné, aby se materiály a připomínky vytvořené organizacemi pouze přikládaly k zápisům a nikdo je nečetl nebo na ně vůbec nereagoval, což se žel často děje. Je do nebe volající, aby se naopak materiály přicházející z ÚV zasekly na nižších stupních a nedostaly se ke členům. Tristní jsou přístupy některých orgánů k vnitrostranickým volbám, kdy velmi často (na konferencích i sjezdech!) předcházejí volby diskusi - „aby se ušetřil čas.“ Absolutní individualismus poslanců (na pár výjimek), kteří neinformují stranu o tom, co se děje v zákonodárných orgánech, jak budou hlasovat a proč, je také hodný kritiky.
Politiku strany dnes netvoří strana, její členové, ale úzká špička privilegovaných funkcionářů a poslanců. Možná, že v jiných stranách je tomu tak a je to i žádoucí, ale pokud naším cílem je společnost řízená lidem, strana sama by měla usilovat o vyšší stupně demokracie než je ta buržoazní.
Každý jednotlivý člen by se měl cítit jako rovnoprávný s kterýmkoli funkcionářem. Nikdo by neměl mít pocit, že o jeho názor a tvůrčí síly nikdo nestojí. Funkce ve straně by měly být odpovědností navíc a ne privilegiem případně příležitostí vylepšit si osobní rozpočet. Ve funkcích by se měli jednotliví soudruzi pravidelně střídat. Kratší doba ve funkci by stimulovala ke koncentrovanějším výkonům, byla by omezena rutina, únava i jiná negativa dlouhodobého setrvávání v jedné funkci, v jednom prostředí. Schopnosti zkušených funkcionářů by demokraticky organizovaná strana dokázala využít jinak než v pár lukrativních funkcích.

III.
Heslo „S lidmi pro lidi“ vybledlo stejně jako naše bezzubá politika. Ale nemělo by tomu tak být. O oligarchy, banky i kapitálové korporace se stará kdekdo, o pracujícího člověka téměř nikdo. A jemu rozhodně nepomůže politikaření v parlamentních kuloárech, nekonečná rokování na sekretariátech. Doufám, že sjezd bude začátkem politiky, která vrátí komunisty do každodenních debat o dnešku, zítřku, ale proč ne i včerejšku, která je vrátí do odborů, na pracoviště, do zájmových organizací, mezi mladé, prostě na čelo proudu těch, kteří – dovolte mi parafrázovat M. Ransdorfa – sesedli z mrtvého koně a směřují do nové doby.
Očekávám a usiluji o rozhodnutí tvořit lidové antiimperialistické hnutí, ne volební stranu!
Věra Klontza-Jaklová

Majakovskému a všem
Jiří Krowel
Nám veršem děkovati netřeba,
že socialismus jsme budovali,
kde každý měl právo na chleba,
i když na leccos jsme občas
fronty stáli.
Nám a hlavně našim
                     vnukům třeba,
aby oni dneska řvali:
jízlivý Kalousku,
buď máme na léky,
anebo na housku,
buď na restituce církevní,
či na tašku nákupní
a na to, co je v ní.
Zase nám jdete brát,
co my jsme si jen zpátky vzali,
co čtyřicet let jsme budovali.
Nejenom čtyřicet let!
My byli tvůrci hodnot odjakživa,
co trvá vykořisťování svět!
A jak už to tak bývá,
poslední bitva ještě nevzplála,
k té přeci vede jenom spirála,
kdy střídají se pokrok s úkrokem
a stále běží roky za rokem.
Nevážení novodobých fabrikantů ministři,
co resorty zvládnete hned tři:
Vy se nejlíp vyznáte přeci,
jak držet dělný lid v kleci.
Přijde však den,
kdy my tu klec rozbijem
a s vykořisťováním
přece jenom zúčtujem!


POUČENÍ Z DĚJIN KSČ
Teze k 95. výročí založení KSČ
Zabývat se dějinami KSČ je - zvláště dnes - v podmínkách restaurovaného predátorského kapitalismu zdrojem velkého poučení:
ZAPRVÉ prokazují, že její (KSČ) založení v roce 1921 se stalo základním a nezbytným předpokladem k nalezení a umožnění cesty pro naplnění historické role dělnické třídy v našich zemích, že tato třída se může osvobodit jedině zrušením kapitalistické, vykořisťovatelské společnosti. A to jen pokud je vedena svou skutečně revoluční politickou stranou – stranou komunistickou. Stranou nového, marxisticko-leninského typu. Zároveň je ale nezbytné, aby byla dělnická třída schopna udržet její revoluční, bolševický charakter a nepřipustila to, aby její vedoucí činitelé opouštěli a posléze i zrazovali její zájmy i zájmy ostatních pracujících.
ZADRUHÉ dokazují, že tato strana může splnit své poslání - být předvojem dělnické třídy a ostatních pracujících - jedině vychází-li důsledně z marxisticko-leninské teorie a je-li spjata s dělnickou třídou, s pracujícím lidem. Řečeno ještě jasněji a jednoznačněji: vychází-li z leninismu jako marxismu soudobé epochy. Právě leninismus se stal vědeckým učením o skutečně revoluční - komunistické straně, její strategii, taktice i organizačních zásadách.
ZATŘETÍ prokazují, že proti ní bezohledně bojovala buržoazie první československé republiky, její politická reprezentace tak, jako i předáci sociální demokracie a jiní reformisté v dělnickém hnutí, k němuž se fakticky do února 1948 hlásili. Byli to oni, kdo šířili iluze o nerevoluční, tzv. demokratické cestě k socialismu a své spojence našli uvnitř KSČ, v podobě různých revizionistických a pravicově oportunistických sil. Tito opozičníci ve straně nejen ve 20. a 30. letech, ale zvláště pak od poloviny 50. let,
v době tzv. tání, „destalinizace“, přebírali od sociálně demokratických a socialistických stran antikomunistické Socialistické internacionály, koncepci tzv. demokratického socialismu. S ní otevřeně vystoupili již ve 2. polovině 60. let, v období tzv. pražského jara 1968. A tutéž koncepci deklarovala jako svou bytostně vlastní právě i ta část KSČ, která se „přetransformovala“ v KSČM, jež se dodnes této koncepce křečovitě drží „jako klíště“.
ZAČTVRTÉ, pokud KSČ vedla s uvedenými směry a skupinami boj, vycházející z marxismu-leninismu, zocelovala se a byla schopna úspěšně vést dělnickou třídu a její spojence do sociálních a politických zápasů. Jakmile však připustila chruščovovsko-brežněvovskou revizi marxisticko-leninského učení v otázkách třídního boje, revoluce, diktatury proletariátu a připustila šíření iluzí o ekonomickém dostižení a předstižení USA Sovětským svazem během dvou desetiletí, iluze o definitivním vítězství socialismu, všelidovém státě a všelidové straně, o dosažení prahu komunismu nebo přinejmenším o rozvinutém socialismu, o nekapitalistických cestách a socialistické orientaci řady rozvojových zemí atd., zocelení strany podlehlo korozi. Vyústilo v určitou stagnaci a posléze v sebedestrukci strany a připuštění vítězství kontrarevoluce a tím i obnovy kapitalismu!
ZAPÁTÉ, dějiny KSČ tak přinášejí i jedno ze zvláštních a zásadních poučení, vyplývajícího z dějin ostatních komunistických stran, zvláště VKS(b) a následné KSSS. A to poučení o nutnosti sebeočisťování se těchto stran od revizionistů a oportunistů, o nutnosti zbavování se nejrůznějších kariéristických, maloměšťáckých živlů, nepoctivců, lidí zbyrokratizovaných, nepevných komunistů a menševiků, kteří si přemalovali „firmu“, ale v nitru zůstali menševiky atd. (viz Lenin, V. I.: O čistce ve straně, Spisy, sv. 33, s. 30, 32).
Ve vedení KSSS k takovým patřili zejména Gorbačov a Jelcin.
(Gorbačov a Jelcin, oba farizejové, „komunisté“ dvou tváří, zakrývající nenávist k bolševismu, plynoucí z toho, že jejich rodiče byli perzekuováni za protisovětskou činnost, kdy přesto oni stanuli na vrcholu sovětské moci, v politickém byru ÚV KSSS (Gorbačov jako generální tajemník ÚV KSSS a prezident SSSR; Jelcin jako první tajemník MV KSSS v Moskvě). Ano: „Jsou lidé od dětství ukřivdění sovětskou mocí, malicherní a mstiví. Patří k nim i Jelcin … A sovětská moc mu ukřivdila rozkulačením jeho děda i otce. Mohl syn a vnuk milovat sovětskou moc, která jeho dědovi vzala všechno? … Jelcinův děd byl docela obyčejný vykořisťovatel, jaké sovětská moc potírala. Popravdě řečeno se rozpuštěním KSSS neprovinil pouze Jelcin. Nemenší vinu má i Gorbačov a jeho předchůdci. Koroze kdysi jednolité strany ji rozleptávala zevnitř. S Gorbačovovým příchodem se v ní začaly utvářet frakce, všelijaké proudy a platformy, a on to všemožně podporoval. Členů strany valem ubývalo. V srpnu 1991 jich bylo místo 18 miliónů jen něco přes 14 miliónů. Teď se mnozí z nich rozběhli jinam, dokonce k Demokratické straně či k Žirinovskému.“ (viz Andrijanov,V.- Čerňak, A.: Osamělý car v Kremlu, OREGO 2000, s. 148). Dodejme, že Gorbačov přiznal, že jeho rodiče i rodiče jeho manželky byli perzekuováni pro antisocialistickou činnost teprve až 1. 12. 1990 (6 let po svém zvolení generálním tajemníkem), když již proběhly kontrarevoluce ve východoevropských socialistických státech, a on připravil všechno pro rozpad, likvidaci KSSS a SSSR. Nazval socialismus kasárnami a zřekl se jej: „To musím, abych se očistil, abych odhodil celá ta kasárna, stalinštinu, zřeknutí se svého děda, svého otce, všeho co vykonali? Nemohu jít proti svému dědovi.“ Nemohu jít proti stoupencům a nositelům kapitalismu. „Co to znamená? Že Gorbačov se více než třicet let schovával za stranickou legitimaci s neskrývanou demagogií a neupřímností ke straně a k sovětskému lidu.“ (Kilev, M.: Chruščov a rozpad SSSR, OREGO 1999, s. 79-80). A to proto, aby mohl se svými spojenci zničit KSSS a SSSR.
ZAŠESTÉ, poučení z dějin KSČ ve vztahu nejen ke KSSS obnažuje skutečnost, že hlavní aktéři „perestrojky“ se naplno inspirovali „pražským jarem 1968“, přičemž zásadní úlohu v tom sehrál zejména tajemník ÚV KSČ z té doby, Z. Mlynář, letitý a velký přítel M. Gorbačova, právník a špičkový politolog, který přišel již tehdy s koncepcí „pluralitního“ politického systému, bez vedoucí úlohy komunistické strany. Byl to on, kdo se stal skutečně hlavním ideologem celé koncepce nejen „pražského jara“, ale i sovětské „perestrojky“. Od něj opisoval její oficiálně prezentovaný „duchovní otec“, přední ideolog, tajemník a člen politbyra ÚV KSSS, odhalený agent CIA, Alexandr Jakovlev (viz Čermák, V.: Operace listopad 1989, NV, Praha 2012, mj. s. 23-56, 71-74 aj.). Člověk, se kterým se Gorbačov sešel již v květnu 1983, při své návštěvě Kanady (kde byl Jakovlev velvyslancem) a již tehdy se dohodli o těsnější spolupráci, „na základě myšlenky, že sovětská společnost nemůže dále existovat s dosavadním politickým a ekonomickým systémem“. (Lili Marcou, „Co chceme udělat ze Sovětského svazu“; rozhovor s A. Jakovlevem, Paris 1991, převzato: Alleg, H.: Ruské peklo aneb Velký skok dozadu, OREGO 1997, s. 153; Jakovlev, A.: „Je šlechetné zápasit se systémem jako Solženicyn, Sacharov, ale praktický užitek je z toho velmi relativní. Porazit systém čelním střetem nebylo možné, možné bylo jej pouze podvést a vyhodit do povětří, nacházeje se na samotném vrcholku – v ÚV a politbyru.“ viz časopis Odkrytaja politika, č.7/1995; převzato Kučera, J.: Zpráva o stavu světa, Dokumentace, s. 9).
Co tím bylo myšleno, naplno prokázali svou politickou praxí v nejvyšších stranických a státních funkcích. Sovětský svaz přestal existovat!
ZASEDMÉ, z hlediska ekonomických modelů socialismu to pak byl především O. Šik, jenž se svým týmem razantně prezentoval jimi „propracovanou“ koncepcí „třetí cesty“ – „tržního socialismu“, při potlačení plánovitého řízení, při prosazení decentralizace a demonopolizace národního hospodářství, kdy měl socialistický stát, hrát jen roli jakéhosi „regulátora“. Tento model rovněž podstatným způsobem inspiroval „perestrojkové“, „reformní komunisty“, kteří se také „klaněli“ všemocnému trhu a dávné politice NEPu, tak jako nakonec i čínští soudruzi. Ti ovšem, a to je třeba zdůraznit, zcela jinak! A to ve skutečném Leninově „duchu“! Neboť na rozdíl od tzv. reformních komunistů „pražského jara“ a sovětských „perestrojkařů“ = „nepmanů“: abalkinů, bogomolovů, šatalinů, šmejlovovů ad., čínští politici nechtěli zlikvidovat a také nezlikvidovali politický systém socialismu, historicky zkonstituovaný na bázi diktatury proletariátu, při vedoucí roli komunistické strany jako pilíře budování socialismu s „čínskými rysy“. Systém pozitivně fungující pro naprostou většinu občanů ČLR.
Jak již bylo řečeno, v „pražském jaru 1968“ a o dvacet let později v gorbačovské „perestrojce“, tomu bylo zcela naopak. Aby mohl být naplno prosazen „tržní socialismus“, „tržní ekonomika“, tedy fakticky obnoven kapitalismus, muselo dojít i ke zcela zásadní změně politického systému socialistické společnosti. Počítalo se s tzv. radikální reformou politického systému spjatou s odstraněním vedoucí úlohy komunistických stran (KSČ a KSSS). Politický systém vycházející z avantgardní role komunistické strany tak musel a také nakonec byl nahrazen buržoazním, „pluralitním“ politickým systémem, při monopolu, při totální nadvládě prokapitalistických politických stran a hnutí!
ZAOSMÉ, dějiny KSČ ukazují, že úspěchy politické činnosti a schopnost komunistů vést pracující v revolučních přeměnách společnosti byly vždy bezprostředně spojeny s uplatňováním marxisticko-leninské zásady proletářského internacionalismu. A to jak v poměru k mezinárodnímu komunistickému a dělnickému hnutí a existujícím socialistickým zemím, tak při budování socialismu
a řešení národnostní otázky ve vlastní zemi. Bez respektování a dodržování této zásady nemůže žádná komunistická strana uspět ani v současnosti, ani v budoucnosti.
ZADEVÁTÉ, jedno z nejzávažnějších ponaučení nejen z dějin KSČ, ale z dějin komunistického hnutí v SSSR a dalších zemí střední a východní Evropy je, že bylo a bude třeba, a to z pozic rozvíjejícího se marxismu-leninismu, při kritické analýze skutečnosti, po celou dobu zastávat principiální kritické a sebekritické postoje. A to nejen při zkoumání soudobého kapitalismu, mezinárodního pokrokového a revolučního hnutí, zkušeností zemí usilující o vybudování socialismu, ale i oportunismu
a revizionismu, který opanoval mnohá „torza“ komunistických stran, roztříštěného komunistického hnutí od konce 80. let až dodnes.
Pro příště nelze připustit, aby jakákoli, i vysokou autoritou oplývající komunistická strana, poté, co uskuteční obrat od nosných zásad marxismu-leninismu a komunistického hnutí, byla nejen tolerována, ale i nadále považována za vůdčí stranu komunistického hnutí, kterou je třeba nadále následovat, tak jak tomu bylo ve vztahu k již degenerující KSSS,
v jejímž čele stanul, slovy W. Brandta  (viz „Ve svém životě jsem toho viděl už hodně, ale ještě nikdy antikomunistu v čele Kremlu.“ W. Brandt po návštěvě Moskvy na Gorbačovovo pozvání; publikováno l´Humanité; převzato: Andrijanov, V., Čerňak, A.: Car hraje prezidenta, OREGO 2000, s. 43) antikomunista Gorbačov, kdy se tak Kreml stal hlavním štábem kontrarevolučních převratů nejen ve střední a východní Evropě.
A konečně ZADESÁTÉ, přes všechny problémy z průběhu čtyř desetiletí budování socialismu u nás, při avantgardní roli KSČ v tomto procesu, včetně oné, z hlediska řízení národního hospodářství, se jasně
a jednoznačně prokazovaly přednosti socialismu jak u nás, tak i ve světové socialistické soustavě, u zemí RVHP
. Národní důchod (ND) se
v Československu od roku 1948 (100 %) do roku 1989 zvýšil 7,2krát (721 %), z toho v českých zemích 6krát (616 %) a na Slovensku 11,3krát (1 132 %). Průmyslová výroba vzrostla ve stejném období 14krát
(1 438 %). Ještě jinak řečeno, socialistická ekonomika v období od roku 1948 do roku 1989 zvýšila objem základních prostředků v českých zemích 5,8krát a na Slovensku 11,4krát. V posledním desetiletí (1979 až 1989) vzrostl národní důchod o 21 %, což by přepočteno na HDP bylo 30 % až 33 %, kdy při centrálně řízeným hospodářství byly výdaje na státní a veřejnou správu zhruba sedmkrát nižší (!), než
v současnosti
. (Viz Ullrich, Č.- Košťál, Z.: O antikomunistickém falšování našich národních dějin, Sborník XXIX. PTPK, 13. 11. 2010, s. 34, 35). Tedy
v době, kdy se vyspělá průmyslová a potravinově soběstačná země stala po rozkradení a výprodeji národního majetku kolonií, ze které ročně ve formě zisků zahraničních, nadnárodních společností plynou statisíce miliard Kč ročně. V roce 2014 to bylo půl bilionu Kč – 488 miliard (viz beseda s doc. I. Švihlíkovou ve Štětí, 11. 2. 2016; 488 miliard Kč za rok do ciziny … sdělila doc. Švihlíková a odsoudila, kam se dostalo naše hospodářství, Parlamentní listy 30. 3. 2016).
Pokud šlo o socialistické společenství v rámci RVHP, pak při srovnání dynamiky rozvoje jejich ekonomik s ekonomikami vyspělých kapitalistických států (VKS) a tzv. rozvojových zemí (RZ) je jednoznačně jasné, že v období od začátku 50. let do poloviny let 80. docházelo u socialistických zemí k výrazně vyšším tempům růstu ND než ve vyspělých kapitalistických státech. Konkrétně řečeno v uvedeném období (1951 – 1986) se ND v zemích RVHP zvýšil 9,3krát, zatímco ve VKS jen 3,7krát a v rozvojových zemích (RZ) 5,5krát. Takže nešlo o objektivně determinovaný proces nutného a zákonitého zániku „nesocialistického“ stalinského, sovětského modelu socialismu, jak rádi tvrdí někteří tzv. tvůrčí marxisté a neokomunisté.         Zdeněk Košťál
diskusní příspěvek
na XXXIX. PTPK 16. 4. 2016)

Velikonoční vigilie
Velikonoce jsou prý pro křesťany největšími svátky. Na Velký pátek truchlí nad ukřižováním Spasitele a další dny se pak radují z jeho vzkříšení. Hluboce věřící vyznavač Kristovy věrouky se na Velký pátek (v den, který se stal – i díky hlasů komunistických poslanců – státním svátkem) má nejen postit, ale také oddat hloubání (vigiliím) a uvědomit si, jak neskonale musí Bůh milovat lidstvo, když pro jeho spásu před věčným zatracením poslal na hanebnou smrt svého Syna.
Kdysi jsem také v tuto pohádku – trochu drsnou, ale úchvatnou – věřil. Ale doba, kdy jsem prožíval těžké mládí, kdy Vatikán žehnal zbraním wehrmachtu, aby jednou provždy skoncoval s „ruským bolševismem“ a kdy jsem na vlastní oči viděl na opascích hitlerovských zabijáků slova „Gott mit uns“, mě přiměla, abych stádo poslušných oveček opustil. Také však proto, že jsem se důkladně seznámil s tím, čemu se říká „Písmo svaté“, především s evangelii. A v těch jsem si zalistoval i o letošních velikonocích. A opět jsem si připomněl, jak se Svatá církev, jakmile se etablovala jako světská moc, na hony vzdálila původnímu učení.
Letošní velikonoce byly navíc ve stínu hrůzných teroristických zločinů, jež se odehrály v hlavním městě Evropské unie, v Bruselu. Jak by se člověk mohl v té chvíli vyhnout hlubšímu zamyšlení nad důsledky radikálního náboženského fanatismu vůbec. Každé náboženství, zdůrazňoval velký britský myslitel Bertrand Russell, je-li domyšleno, je ve svém základě duchovním tmářstvím. Bez ohledu na to, jakými vznešenými frázemi je kamuflují.
Ježíšův příběh, jak je barvitě vylíčen v evangeliích, na to ostatně poukazuje. Letos jsem se zvlášť pozastavil u počátku cesty, na niž Kristus vykročil, aby naplnil „poslání, jež mu svěřil jeho Otec“. Podle Matoušova evangelia, byl Ježíš „Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla“. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí tam hladověl a žíznil. Pak „k němu přistoupil pokušitel“. A žádal ho, aby dokázal, že je Synem božím. Stačí, když promění kameny v chléb nebo když před ním padne na kolena a bude se mu klanět. Pak prý mu dá obrovské majetky a celé říše. „Tu mu Ježíš odpoví“, dočítáme se u apoštola Matouše, „jdi z cesty, satane, neboť je psáno: Hospodinu, Bohu svému se budeš klanět a jeho jediného uctívat“.
Kristus tedy, kardinále Duko, pátere Halíku and Company, nepodlehl pokušiteli, odmítl bohatství, majetky i moc!
Když se církev stala služebnicí majetných a mocných a když se pak sama stala nejmajetnější a nejmocnější, když zradila Kristův odkaz, zvedli se k odporu „kacíři“. Tisíce, desetitisíce inkvizice povraždila. Nějak se na to loni, když jsme připomínali 600. výročí největšího Čecha – Mistra Jana Husa – „zapomnělo“. Dnešní ministr kultury, expáter, měl dokonce drzost slavnost na počest Jana Husa v Betlémské kapli uzavřít vystoupením oplývajícím frázemi plnými protikladů s reálnou historií římskokatolické církve.
Dnes jsme u nás svědky nehorázné chamtivosti této instituce, která by měla znát, co Kristus hlásal a držet se jeho příkazů, např. i jeho slov „Mé království není z tohoto světa“.
Ježíše z tohoto světa však vyhnali – právě ti, co jeho jménem dychtí po majetku a moci.
Jak si nevzpomenout slavné kapitoly z Dostojevského „Bratrů Karamazových“ nazvané veliký inkvizitor. Líčí se v ní, jak Bůh znovu poslal svého Syna na svět, protože se prý už nemohl dívat na to, jak si počíná Petrova pevnost. Tu se Vykupitel setkal s Velkým inkvizitorem; v době, kdy španělské církevní soudy vydávaly na smrt upálením tisíce nejvěrnějších stoupenců Kristovy víry. „Co tu chceš?“, obořil se na Ježíše Velký inkvizitor a hnal ho svou pozlacenou berlí. Kristus podle Dostojevského zesmutněl, pochopil, že na této Zemi, jež se stala kořistí ďábla, nemá co pohledávat. A nikdo se ho nezeptal: Quo vadis, Domine? Kam kráčíš, Pane?
Jan Kůrka


Zločiny kapitalismu
1. května 1886 stávkovalo 300 tisíc amerických dělníků za osmihodinovou pracovní dobu bez snížení mezd. Akci pod vedením odborů a anarchistů vyhlásila redakce anarchistického časopisu The Alarm. Za dva dny policie napadla střelbou v Chicagu pokojné dělnické shromáždění před továrnou na výrobu hospodářských strojů firmy Mc Cormick. Policie zastřelila 6 stávkujících. 4. května dělníci protestovali na Senném náměstí (Haymarket Square) a policie opět shromáždění napadla. Během policejního zásahu někdo hodil bombu, která usmrtila sedm policistů. Bez důkazů byli z atentátu obviněni a odsouzeni spoluorganizátoři hnutí za zkrácení pracovní doby anarchisté August Spies, Albert Parsons, Adolph Fisher, George Engel a Louis Lingg. První čtyři jmenovaní byli popraveni 11. listopadu 1887, Lingg den předtím spáchal sebevraždu. Od 1. května 1888 se slaví na památku těchto událostí Svátek práce.
16. května 1946 padl při střetu s esesáckým válečným zločincem štábní strážmistr Jiří Vuchtrl, původem dělník, jenž vstoupil do Sboru národní bezpečnosti v květnu 1945. Služebně byl přidělen k Zemské úřadovně Státní bezpečnosti, jíž byl vyslán spolu s dalším příslušníkem na Policko prověřit zprávu, že se tam skrývá pod cizím jménem poručík SS Igor Moravec. Zpráva se ukázala pravdivá a při zatýkání došlo k přestřelce, v níž zločinec strážmistra Vuchtrla smrtelně zranil. Za projevené hrdinství a neohroženost byl Jiří Vuchtrl povýšen na praporčíka in memoriam. Igor Moravec byl později za válečné zločiny popraven. Byl to nejstarší syn jednoho z nejznámějších kolaborantů s nacistickými okupanty, protektorátního ministra Emanuela Moravce. Tento aktivní a nadšený propagátor nacistické ideologie, spolupracovník SD a německé rozvědky, předseda organizace Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, sdružující povinně českou mládež ve věku od 10 do 18 let a vymývající jim mozky německými fašistickými a rasistickými zhovadilostmi, inspirátor vyhlášky, kterou protektorátní vláda vypisovala odměnu 10 milionů korun pro toho, kdo pomůže dopadnout pachatele atentátu na Heydricha, spáchal 5. 5. 1945 sebevraždu.
22. května 1948 byl zavražděn při výkonu služby agentem západní rozvědky praporčík SNB Praha Nusle František Procházka.                       -ij-


Vládnou nám potomci kolaborantů?
A kdo se pustí konečně do exprimátora Kasla a Terezie Kaslové?
A kdo sdělí, že Peroutkovu dceru Evru si vzal za ženu Richard Bienert ml., syn Richarda Bienerta st., který byl dne 19. ledna 1942 jmenován v protektorátní Krejčího vládě ministrem vnitra. Od 12. března 1942 byl zároveň náměstkem ministerského předsedy. Nakonec se 19. ledna 1945 stal krátce, do 5. května 1945, i předsedou vlády. Zároveň s funkcí protektorátního premiéra vykonával stále i funkci ministra vnitra. Jako jeden z mála (bylo uděleno cca 30 ks) obdržel vysoké protektorátní vyznamenání - Svatováclavskou orlici I. stupně se zlatým věncem. Byl také členem delegace, kterou koncem dubna 1945 vyslal K. H. Frank na Západ s nabídkou separátního míru a společného boje proti SSSR. Dne 31. července 1946 byl Národním soudem odsouzen za kolaboraci s nacisty. Dne 12. května 1947 byl těžce nemocen podmínečně propuštěn a dožil v ústraní bez nároku na jakoukoliv státní penzi.
A Peroutkova vnučka Tereza Kaslová žalující stát za výrok prezidenta? Skandál kolem bývalého primátora Jana Kasla (mimochodem toho, který podporoval krádež pražské vody pro firmu Veolia) a jeho manželky Terezie neutichá. Ve výčtu sponzorů, kteří podporovali Nadační fond Ferdinanda Peroutky, který Kaslová v roce 2000 založila, jsou jména firem, které zároveň dostávaly zakázky od města. Zneužívala Kaslová vlivu svého manžela při získávání finančních prostředků pro svůj fond, nebo jednala nezištně, jak tvrdí? Jistě, že zneužívala. Chtělo by to více vědět, více znát obě strany mince.
Nic není takové, jak se jeví.          R.


Panorama

Blamáž české pravice
Návštěvu prezidenta ČLR Si Ťin-pchinga v Praze česká pravice nervově nevydržela. V nenávisti k „rudé Číně“ i českému prezidentu Zemanovi ztrapňovala samu sebe i Českou republiku. Uvítání při první cestě nejvyššího představitele Číny do Prahy prý bylo pompézním „návratem do komunistických let“.
V době internetu ovšem není problém vyhledat, jak čínského prezidenta přijali loni v září v USA. Ceremoniál při příjezdu Si Ťin-pchinga a jeho doprovodu do Bílého domu byl skutečně velkolepý. Byl přivítán se všemi vojenskými poctami. Salutovaly mu desítky vojáků s medailemi na prsou a bílými rukavicemi, mávající čínskými a americkými vlajkami. Obama s chotí hosty očekávali na rudém koberci. Nikdo tam nemával tibetskými vlajkami a protičínští aktivisté nebyli vpuštěni.
Krátce poté se dočkal čínský host vřelého přijetí i v Británii. Ani konzervativní premiér Cameron jej nečekal s tibetskými vlaječkami. Si Ťin-pching se setkal rovněž s královnou a za účasti stovek osobností Spojeného království zasedli ke vskutku královské tabuli. Ať si myslí západní státníci o lidských právech v Číně cokoli, minimálně při vítání čínské delegace nedávají svůj názor na odiv. Nejen s ohledem na diplomatické zvyklosti, ale především pro očekávání čínských investic.
Pískot, řev a slovní potyčky s policisty na Hradčanském náměstí lídra TOP Kalouska zesměšnily. „Je tady vidět až urputná snaha o zviditelnění se,“ zhodnotila politoložka Dvořáková Kalouskův výstup v Parlamentních listech. U zátarasu Hradčanského náměstí se sešlo přímo panoptikum skoro politicky zapomenutých osobností české pravice, například exministři Kocáb a Bursík, ten i s ženou Kateřinou Jacques. Nechyběl ani portrét Václava Havla s jeho přítelem čtrnáctým dalajlámou. Připomínat všem těm štětinům a schwarzenbergům, že do svržení dalajlámova režimu panoval v Tibetu feudální řád s porobenými nevolníky, je asi marné, jejich antikomunismus je patologický!

Barack Obama v Havaně
Kubánské hlavní město navštívil Obama jako druhý nejvyšší představitel USA - před ním tam byl Calvin Coolidge roku 1928 - a jako první od vítězství kubánské revoluce 1959. Jak napsal Jiří Silný 30. 3. 2016
v internetových novinách „Deník Referendum“, půlstoletí konfliktních vztahů Kuby a USA končí jinak, než si obě strany představovaly. Spojené státy podle jeho názoru kapitulovaly a změny režimu nedosáhly, ale nelze mluvit ani o nějakém triumfu socialismu.
„Nedávno zesnulý spisovatel z Uruguaye Eduardo Galeano ve vtipné knize o světlech a stínech fotbalu v kontextu dobových událostí „El fútbol a sol y sombra“ vždy po několika letech kroniky uvádí: „Dobře informované kruhy z Miami oznámily, že pád Fidela Castra je otázkou hodin.“ Vůdce kubánské revoluce přežil všechny plánované atentáty a dočkal se i toho, že jedenáctý z prezidentů, kteří se mezitím vystřídali v Bílém domě, přijel na Kubu jako zvaný host jeho bratra a spolubojovníka Raúla.
Fidel (89) je starší než Rolling Stones, kteří samozřejmě nemohou chybět (kdo to bude dělat, až už nedokáží zahrát „It´s Only Rock´n´roll“?). Vedle navyklé obezřetnosti a nedůvěry k USA, kterou Raúl vyjádřil tím, že se nenechal od Baracka poplácat po zádech, cítí bratři Castrové snad i jisté zadostiučinění. I přežít je vítězství. Je to ale vítězství, o jakém snili s Che Guevarou?
„Kubánská republika patří k řádce zemí, které v posledním století hrály daleko významnější roli než by napovídala velikost území a populace. Přitom od revoluce 1959 a zejména od vyhlášení socialismu v roce 1961 vzdoruje dosud nejsilnější světové mocnosti.“ (Jiří Silný v Deníku Referendum.)
Americký prezident v Havaně prohlásil: „Lidé by měli mít právo kritizovat vládu a organizovat klidné protivládní protesty. Budeme hájit zásadní principy, na nichž stojíme. Hájíme demokracii, svobodu vyznání, svobodu projevu.“ Jeho slova na obhajobu „lidských práv“ ne náhodou připomínají návštěvu francouzského prezidenta Mitteranda nedlouho před listopadem 1989 a jeho jednání s Husákem i „disidenty“. Nevzešlo
z nich nic dobrého.
Fidel Castro napsal Obamovi otevřený dopis o 1500 slovech. Jeho projev označil „za mazání medu kolem úst, z něhož měli Kubánci náběh na infarkt“. Vzkázal šéfovi Bílého domu, že jeho země nepotřebuje žádné dárky z impéria, neboť „jsme schopni vyprodukovat dostatek potravin a materiálních statků na základě práce a důmyslnosti našich lidí“.
Obama sice sliboval ukončení hospodářských sankcí, ale ty prý nemůže zrušit prezident, ale jen americký Kongres. A tam jak známo, většinu Obama nemá. Jsou to jen plané fráze dobré k tomu, aby maskovaly, o co USA na Kubě jde, propašovat tam buržoazní převrat.

Brusel - hlavní město kapitalistické EU
Po teroristických útocích 22. března 2016 na bruselském letišti a v metru jsem neviděl v belgické metropoli „hlavní město evropských křesťanských hodnot“, jak nás přesvědčují buržoazní propagandisté. Jaké hodnoty mají na mysli? Snad odkaz císaře Karla Velikého z 9. st. a označovaného s nadsázkou za praotce sjednocení Evropy? Ve snaze o pokřtění Sasů neváhal nařizovat masakry tisíců „pohanů“. Nebo tím myslí tradice katolické církve? Patří mezi ně i upálení Mistra Jana Husa a tisíců dalších obětí inkvizice. Když křižácká vojska dobývala ve 13. st. katarská centra v jižní Francii, zajímala se, jak rozezná kacíře a katolíky. Papežský legát jim vysvětlil: „Zabte je všechny, Bůh si ty svoje pozná.“ Nejen tzv. Islámský stát je návratem k nejtemnějšímu středověku. Ten panuje i v hlavách apologetů kapitalismu!
Současný Brusel ze všeho nejvíc připomíná Kocourkov. Nedaleko institucí EU (ale i velitelství NATO) se měsíce skrýval atentátník z Paříže
a takřka „na dohled“ jsou muslimské čtvrtě, kam se policisté neodvažují, pokud nejde o protiteroristická komanda, a kde islámští duchovní hlásají džihád a organizují nábory islamistických bojovníků. A na bruselském letišti někteří z nich před teroristickými útoky údajně nerušeně pracovali.
Jako při jiných podobných událostech se vynořují u nezávislých zdrojů pochyby, zda vše probíhalo tak, jak informují buržoazní média. Jak upozornil 23. 3. 2016 Orgonet (http://orgo-net.blogspot.cz), v oficiální historce se jako vždy objevují podstatné mezery, které média (CIA informátory) nutí vymýšlet další nesmysly k jejich zaplnění.
Je pak s podivem, jací jsou ti teroristé vlastně hňupové: všude zapomínají na místech činu pasy, tentokrát je poznal taxikář, jenž je vezl na letiště (tak dlouho se dřou s domácí výrobou maxi-bomby a nedomyslí, jak ji dopravit na letiště). Navíc svědkové dosvědčili (ne ti oficiální), že bomby vybuchly ze stropu. To znamená, že je nikdo neodpálil, nevezl žádná zavazadla ani vesty s náložemi, nejel taxíkem ani nemusel nechat jednu bombu doma, protože se nevešla do kufru auta. Ostatně i oficiální „fotka škod“ ukazuje většinou polystyrénové desky ze stropu. Na rozdíl od prvních televizních záběrů ale televizní stanice používaly z počátku archívní záběry z moskevských výbuchů 2011.
Byla náhoda, že 29. února 2016 se konalo v Londýně obrovské cvičení na teroristické útoky v metru? Ve staré elektrárně naaranžovali gigantickou scénu sedm vykolejených vozů metra, tisíců tun trosek, 2 000 herců. Účastnily se 4 státy. 26. 2. 2016 se nacvičoval teroristický útok přímo v Bruselu. V nové stanici metra, která má být otevřena v dubnu, v noci, 300 krizových herců, evakuace raněných.
Již 19. března 2016 bruselský útok „předpověděl“ turecký prezident Erdogan, diktátor, jenž se považuje za sultána a následovníka osmanského impéria. Francouzský spisovatel Thierry Meyssan, známý odhalováním lží o 11. září 2001 - kniha „Velký podvod - žádné letadlo na Pentagon nespadlo“ vyšla i česky v roce 2002 - koncem března 2016 napsal, že povel k operaci dalo právě Turecko a Erdogan dlouhodobě využívá ISIL ve svých „velmocenských“ plánech. Roky se snažil donutit Francii k útoku na Kaddáfího v Libyi a Asáda v Sýrii a nyní vydírá EU, aby mu ještě platila za migranty, jež pomáhá vytvářet. Připomeňme, že „demokrat“ Erdogan nenávidí Kurdy, jež označuje Turecko za „Horské Turky“ a podněcuje Ázerbájdžánce k válce proti Arménům.

Resuscitovaný zločin „katastrojky“ Gorbačova
Náhorní Karabach, zelená krajina uprostřed holých hor, odpradávna obývaná Armény a dobývaná okolními muslimskými státy, po 22 letech od arménsko-ázerbajdžánského příměří opět prožívá hrůzy války. Krvavé nepokoje tam začaly v lednu 1988. To již Sovětský svaz dávno opustil správnou marxisticko-leninskou národnostní politiku, k níž významně přispěl Stalin, a toleroval oživování národnostních třenic.
Vzpomínám na cestu do Moskvy v prosinci 1988, kdy zasáhlo Arménii silné zemětřesení, při němž zahynulo na 50 000 lidí a 541 000 obyvatel zůstalo bez přístřeší. Zatímco i u nás se pořádaly sbírky oblečení pro přeživší, v restauraci v nejvyšším patře výškového hotelu na Leninských horách Ázerbájdžánci bouřlivě oslavovali a šampaňské teklo proudem. Názorně a v praxi jsem viděl bezvýchodnost Gorbačovovy „přestavby“, ve skutečnosti plíživé kontrarevoluce.
Ostatně ve stejné době jsem byl ve slavnostním sálu Kremlu na koncertu družby Prahy a Moskvy, na němž před generály Sovětské armády zpívala Alla Pugačeva při kytarovém doprovodu bratří Nedvědů bělogvardějské písně. Zatímco Gorbačov žvatlal o „překonávání stagnace“, na Puškinově náměstí již antikomunisté rozdávali veřejně letáky, v nichž uráželi a zesměšňovali Lenina, ostouzeli hrdinství sovětského lidu, vyzývali ke svržení komunistů. Půl roku poté jsem zažil Lužniky, kde v době všesvazového sjezdu Jelcin, Sacharov a další matadoři „antistalinismu“ organizovali statisícové demonstrace a Jelcin přesvědčoval: „Nepotřebujeme chleba, potřebujeme svobodu.“ Do jakého marasmu pak Jelcin pro obnovu kapitalismu Rusko zavedl, je již dnes obecně známo. Ovšem tak jako nyní v Havaně či v listopadu 1989 u nás, ani tehdy v Moskvě pravdu o kapitalistickém převratu nikdo veřejně neřekl. Jak ukazuje obnovení bojů v Karabachu, trpké plody buržoazní kontrarevoluce ještě dlouho porostou. Nic však není věčné, ani kapitalismus!
Ilja Jihlavský


„NĚKDO TO RÁD HORKÉ“
… a zvlášť v květnu
Poslední dubnový den je třeba vyhnat čarodějnice, vypořádat se se zlými duchy, nasbírat léčivé byliny na celý rok. Všechno kvete, roste, pučí, zelená se a zima nemá žádnou šanci. Je to náhoda, že se svátek pracujících slaví v tento fyzici den, kdy se podle mnoha pranostik a starých zvyků končí se vším zlým, starým a škodlivým? Marx s Engelsem, kvantoví i mniši šaolin by řekli, že v každé náhodě je zakódovaná její zákonitost.
I já si dovolím trochu metafyziky v souvislosti s tímto výročím. Ale nakonec pocity, názory, myšlenky, senzitivita, sympatie a empatie jsou také produkty hmoty a bez těchto vlastností by člověk zůstal tvorem, kterého řídí pouhé instinkty a pudy. Soucítění a solidarita s bližním, rozhořčení nad nespravedlností, láska a přátelství, ale také nenávist a pohrdání s těmi, kteří ubližují: to jsou síly, které realizují pokrok lidské společnosti. Svět je materiální, ale změní jej myšlenka. To dobře věděl i výše zmíněný Karel.
Moc ráda vzpomínám na první máje, které jsem prožila v Řecku. Neslaví se tam svátek práce. První máj je dnem generální stávky. Nejenom komunisté berou tento den velmi vážně. Pojí se k němu řada událostí, které nejsou jenom součástí zápasu za spravedlivý svět, za práva pracujících, boje proti vykořisťování, ale je v nich také spousta citu a člověčenství…
Prvního května 1936 došlo ke stávce pracujících v tabákovém průmyslu v Soluni. Při zásahu královské policie, která střílela do davu dělníků, byl spolu s dalšími 30 spolubojovníky zavražděn 25letý Tásos Tousis. Celé Řecko zná fotografii jeho matky, jak klečí nad synovou mrtvolou… Tento obraz připomínající Kristovu Pietu inspiroval řeckého básníka Joannise Ritsose k sepsání básnické skladby Epitaf, která je koncipována jako velikonoční liturgie. Ritsos vyjadřuje neštěstí a zoufalství matky, která ztratila syna, ale také trestuhodnou krutost vládnoucích boháčů i jejich pochopů, stejně jako touhu po spravedlivé budoucnosti a víru v ní.
„Synku můj, ukazoval jsi mi hvězdy a já je viděla ještě jasnější v tvých modrých očích.
Hlasem jasným, hladivým a chlapským jsi mi vyprávěl tolik příběhů, kolik není ani zrnek písku na mořském břehu.
A říkal jsi, synku, že všechna tahle krása bude jednou naše.“
Ritsosova kniha se stala okamžitě lidovým bestsellerem. V roce 1938 byla obřadně pálena mezi sloupy chrámu Dia Olympského na příkaz diktátora Metaxase. Znovu vyšla v roce 1958. Tehdy skladbu zhudebnil Mikis Theodorakis a její zpívaná verze patří mezi skvosty a pilíře moderního řeckého umění.
Uplynulo pár let a psal se 1. květen 1944. Nacistům se podařilo pomocí sítě donašečů a udavačů pochytat na dvě stovky komunistů, které hromadně popravili ve střelnici v athénské čtvrti Kaisarianí.
Událost zacloumala celým pokrokovým Řeckem a mnoho předních básníků zareagovalo ve své tvorbě na osud těchto: „ne na smrt jdoucích, ale tančících ženichů“, jak je označil velikán řecké poezie Kostas Varnalis.
„Dvě stě chlapíků dnes zpěvem vítalo máj…
Na jejich čelech, v jejich vlasech,
v jasu jejich očí
jsme četli, že jaro už přichází,“
vyjádřil Ilias Simopoulos své pocity a své přesvědčení.
V září 1944 osvobodila lidová armáda Řecko.
Přesně za rok a den stříleli mladé komunisty z Předvoje v malé pevnosti v Terezíně na příkaz samotného K. H. Franka. Hitler už byl mrtvý a do kapitulace chybělo 6 dní…
Čas plynul a ve velké části světa zůstávalo při starém. Jedna z nejoblíbenějších rockových balad charismatického Manose Loizose, kterou poznamenal svým ocelovým hlasem Vassilis Papakonstantinou hovoří o 1. květnu 1968 v Paříži:
„První květen. Z Bastily
vyšla studentská srdce
Tisíce rudých a černých vlajek
Frederique, Katrin a Simone…
A já ztracený v ulicích, v davu
v ulicích a v davu hledám
Hledám dívku, co miluji
Řekni Marie, pokud si vzpomínáš
ten večer, co jsem tě vzal do náruče
Byl první máj jako dnes
Líbal jsem tě do tvých dlouhých vlasů
A ztracený v ulicích, v davu
v ulicích a v davu hledám
Hledám dívku, co miluji
První máj a černota ciziny
Zavři okno, ať malý nenastydne.“
Otevřete okno, ať pořádně vyvětráme!
Protože:
„Byl pozdní večer - první máj…
A my jsme měřili minulost s budoucností
Večerní máj – byl lásky čas
A my jsme vzpomínali naše padlé
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
A my jsme počítali, kolik nás zbylo
Kde borový zaváněl háj
Kdy bude konec černým dnům?
O lásce šeptal tichý mech
A o naše vášnivá srdce se rval Cháron
Kvetoucí strom lhal lásky žel
A my unavení na smrt jsme věřili v právo
Svou lásku slavík růži pěl
A my jsme se snažili, aby nás bylo slyšet
Růžinu jevil vonný vzdech
Nezbylo, než zvednout pěst a vyrazit.“

(Báseň První Máj 2001 ze sbírky: V. Klontza-Jaklová: Ráj labyrintu)



Co zachrání Rusko?
Rusko může zachránit pouze vláda národní důvěry a nová orientace rozvoje země.
Výzva výkonného výboru Všeruského společenského hnutí „Za podporu armády, obranného průmyslu a vojenské vědy“
Občané Ruska, soudruzi, spolubojovníci!
Prožíváme období nejtěžší hospodářské krize. Ministr ekonomického rozvoje a obchodu A. Uljukaev předpovídá, že krize má dlouhodobý charakter a její konec není vidět. Ceny ropy se propadly na dlouhou dobu. Země nemá dostatek peněz k financování rozpočtu a jediným prostředkem doplnění státní pokladny je prý privatizace zbytků podniků a sektorů ekonomiky, které zůstaly ve státním vlastnictví.
Liberálové křičí, že hlavní příčinou jsou západní sankce, zavedené proti Rusku za připojení Krymu a událostí na jihovýchodní Ukrajině.
Proč jsou sankce tak strašné? Kuba žije v  podmínkách sankcí od svého vzniku a při tom je schopna poskytnout svému lidu sociální garance.
Bezplatné zdravotnictví na Kubě je považováno za jedno z nejlepších na světě. KLDR v podmínkách sankcí vytváří svůj raketojaderný štít. Celá desetiletí žije v podmínkách sankcí Írán.
Proč by měly být tyto sankce bolestné pouze pro Rusko?
Přece na rozdíl od Kuby a KLDR Rusko vlastní obrovské zdroje surovin, nezbytných pro rozvoj.
V čem vězí podstata těchto sankcí?
Vše závisí na tom, že ruský finanční systém není samostatný a zcela závisí na americkém Federálním rezervním systému (FED) a Mezinárodním měnovém fondu (MMF). Ruská liberální vláda s nimi úzce spolupracuje. V době, kdy v důsledku sankcí byly ruské společnosti, včetně státních, „odříznuty“ od levných zahraničních úvěrů, Ruská centrální banka těmto domácím společnostem značně zvýšila úroky z poskytovaných úvěrů a zbavila je tak možnosti získávání úvěrů. Smrtelná smyčka uškrcení ruské ekonomiky byla utažena.
Kromě toho uvalené sankce zabránily ruským podnikům přístup k využívání západních technologií. (Popravdě řečeno tyto možnosti byly omezeny i do uvalení sankcí.)
I v této oblasti pomohla „západním partnerům“ ruská vláda, která reformami rozbila Ruskou akademii věd a oborové vědeckovýzkumné instituty. Jak je možné v těchto podmínkách hovořit o ruských průlomových technologiích? Kruh se uzavřel.
Po uvalení sankcí začala vláda hovořit o nahrazování importu, zejména v zemědělství. Tím to ale skončilo. O jaké náhradě importu lze hovořit, jestli v roce 2015 bylo importováno 800 tisíc tun palmového oleje? Je to asi 6 kg na jednotlivce. Tento levný technický olej je distribuován v cisternách a požívá se k výrobě masných, mléčných a dalších druhů potravin.
V současnosti může být salám zcela bez masa a mléčné výrobky bez mléka, čokoládové cukrovinky bez kakaa.
Současně s tím obiloviny, nezbytné pro rozvoj chovu dobytka jsou exportovány (je potřeba vydělávat dolary, jinak MMF nedovolí Centrální bance tisknout rubly).
Jde pouze o povrchní přístup k řešení těchto problémů. Bylo třeba zvýšit celní poplatky na dovoz palmového oleje a export obilovin. Získané finance pak využít k rozvoji chovu dobytka.
Ruská vláda však bez ohledu na sankce a další obstrukce neochvějně plní směrnice Světové obchodní organizace.
Vláda D. Medveděva se pravidelně účastní „Gajdarova ekonomického fóra a pokaždé opakuje stejná klišé:
1. Rusko zůstane i nadále otevřeno celému světu a nebude omezovat volný pohyb kapitálu.
Profesor katedry mezinárodních financí Moskevského státního institutu mezinárodních vztahů (MGIMO) doktor ekonomických věd V. Katasonov provedl průzkum mezinárodní investiční výměny za posledních 10 let (2005 – 2014) a dospěl k názoru, že v důsledku otevřenosti ruské ekonomiky Rusko přišlo o 1 068,9 miliard USD. Výpočty provedl na základě oficiální statistiky Ruské centrální banky. Je zřejmé, že skutečné ztráty budou mnohem vyšší. Obrovské sumy opouštějí Rusko šedými kanály, anebo zcela nezákonně.
Dovedete si představit, jaké prostředky bylo možné poskytnout na rozvoj země, jenom zavedením omezení volného pohybu kapitálu? Takový způsob ochrany vlastních ekonomik realizují mnohé státy světa. Pouze vláda D. Medveděva navrhuje, odvolávajíc se na sankce a spád ceny ropy, ostré škrty rozpočtových výdajů, tvrdíc, že jiné řešení neexistuje.
2. Vláda se nechystá k vytváření mobilizační ekonomiky. Jinými slovy, udržuje její liberální model. Proti Rusku byla rozpoutána a je vedena studená válka, která v každém okamžiku může přerůst ve válku horkou. Celosvětová zkušenost naznačuje, že válku je možné vyhrát pouze tehdy, jestliže dojde včas k mobilizaci ekonomiky. Ruská vláda trvale přesvědčuje své obyvatelstvo, že pouze trh vyřeší všechny problémy a jiné řešení odmítá.
3. „Nemáme v úmyslu vzdávat se plnění našich mezinárodních závazků“, tvrdí vláda. Západ, při narušení všech norem mezinárodního práva, bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, uvalil na Rusko ekonomické sankce a ruské společnosti a banky nesou ztráty. Při tom západní věřitelé požadují včasné splátky úvěrů. Vláda, místo toho, aby zavedla moratorium na výplaty dluhů do doby, než budou zrušeny sankce, prohlašuje, že bude i nadále plnit své závazky.
V roce 1994 vicepremiér ruské vlády A. Koch na dotaz M. Poltoranina na cíle reforem realizovaných vládou Jegora Gajdara otevřeně odpověděl: „Přeměnu Ruska v surovinovou kolonii Západu, po které bude následovat další degradace a rozpad.“
Tyto cíle plnila Gajdarova vláda pod vedením amerických poradců. Byly zlikvidovány tisíce závodů a továren, konstrukčních kanceláří a vědeckovýzkumných institutů. Byly prodávány do šrotu nejmodernější stroje a vybavení laboratoří.
Nedotčenými zůstávala pouze odvětví těžebního průmyslu, která započala exportovat pouze na Západ.
Degradace se nedotkla pouze ekonomiky, ale zachvátila všechny sféry života společnosti: školství, zdravotnictví, vědu a kulturu, umění a literaturu, divadlo i kinematografii a hlavně sociální vztahy ve společnosti.
Gajdarovo ekonomické fórum, Gajdarův institut, Vysoká ekonomická škola, Institut soudobého rozvoje zůstávají hlavními oporami liberalismu v Rusku a ukazují ruské vládě „vědecké cesty“ k dalším reformám, jejichž cílem je přeměna Ruska v surovinovou kolonii Západu. Degradace a rozpad země pokračuje.
Z těchto důvodů stavíme před ruského prezidenta požadavek: rozpustit vládu premiéra Medveděva a vytvořit vládu národní důvěry. Pokračování liberální orientace za stávající mezinárodní situace přivede nevyhnutelně Rusko k zániku.
Jaké úkoly stojí před vládou národní důvěry a před Federálním shromážděním Ruské federace, na čem je založena nová orientace a co je potřeba učinit pro záchranu Ruska?
1. Pozměnit ústavu Ruské federace, zrušit ustanovení, podle kterého má mezinárodní právo přednost před vnitrostátním právem země.
(Dokončení příště)



Politické stanovisko
Národního výkonného výboru Komunistické strany Irska (CPI)
Národní výkonný výbor Komunistické strany Irska na své pravidelné schůzce vyhodnotil současnou politickou situaci a úkoly, před nimiž stojí komunistické a širší dělnické hnutí a pokrokové síly.
CPI vítá masivní účast pracujících z celé země na oslavách povstání z roku 1916. Desetitisíce se zúčastnily oficiální vládní vzpomínky a stovek místně organizovaných, obcemi financovaných akcí.
Je to silně pozitivní vývoj, zvážíme-li desetiletí vytrvalé kritiky a pokusů ze strany politického zřízení, prorežimních sdělovacích prostředků a velké části akademické obce znehodnotit a zdiskreditovat povstání roku 1916 i dlouhý demokratický zápas Irů o dosažení nezávislosti. Jejich kampaň selhala a oslavy stého výročí probudily nový zájem o povstání, o ty, kteří je vedli, o jejich motivaci, cíl, jenž je podnítil a odkaz vize nezávislé Irské republiky z Prohlášení roku 1916.
Výzvou, před níž stojí pokrokové síly dnes, je pracovat s lidmi na rozvíjení hlubšího pochopení hlavních cílů povstání roku 1916 a vyhlášení Irské republiky. Hlavním požadavkem, tehdy stejně jako teď, je národní nezávislost, svrchovanost a demokracie. Není prostě možné budovat důstojnou a společensky spravedlivou společnost v zemi, jež má málo nezávislosti, ještě méně svrchovanosti a jen omezené formy demokracie, které jsou nám otevřeny, zatímco zůstáváme sezdáni s Evropskou unií a pod její kontrolou, což je ještě zhoršené bezprostřední hrozbou, již představuje TTIP.
Únorový volební výsledek byl čímsi bezvýchodným, a sestavení nové vlády dokazuje znepokojení stávajícího zřízení. CPI vítá růst na levici i další protirežimní hlasy v Dáil Éireann, dolní komoře irské legislativy. Je ale jasné, že ačkoli budeme mít novou vládu, bude pokračovat stará politika „úspornosti“ a napadání dělníků. Rozpočtová politika bude stále pod dohledem a kontrolou Evropské unie. To jen potvrzuje, co CPI už nějaký čas říká: že můžete hlasovat, pro koho chcete, ale dokud se silněji nepostavíme Evropské unii, nebude dosaženo žádného pokroku.
CPI posiluje výzvu k pracujícím na severovýchodě naší země, aby v nadcházejícím referendu hlasovali pro odchod z EU. Teď není čas k opuštění politického pole nebo k odchodu z politické debaty, monopolizované xenofobními a rasistickými silami. Dělníci by se neměli ani nechat obalamutit těmi, kdo tvrdí, že EU je jediným možným nositelem společenských změn nebo úlevou od náporu vlády anglických Toryů. Přijmout tento přístup znamená ignorovat poslední zkušenost, týkající se dělnických práv. EU není pro rozšiřování dělnických práv, ale ve skutečnosti je nosičem k napadání dělníků a zvyšování moci a kontroly evropského monopolního kapitalismu. To bylo nejjasněji vidět v případech Laval a Viking i v dalších takových škodlivých soudních rozhodnutích Soudního dvora EU.
Musíme se poučit ze skutečných, konkrétně prožitých zkušeností pracujícího lidu z celé Evropské unie, ne z falešné víry, že EU lze přeměnit v její pravý opak. To je prostě nemožné.
Teď není čas skrývat vedlejší produkty nebo sedět na nich, když probíhá tak prudký boj, ve falešné víře, že EU buď ochrání lidi před Toryi, nebo že pokrok je možný jen uvnitř imperiálních struktur EU. Není tu místo pro oportunismus. Tohle je čas budovat pro budoucnost, dostat pracující na lepší místo k postupu, vyostřit potíže a rozpory uvnitř vládnoucí třídy, což je potenciál k oslabení její schopnosti vnucovat pracujícímu lidu svou ekonomickou a politickou strategii.
6. dubna 2016
(Překlad Vladimír Sedláček)


Pštrosí hnízdo
Kauza Čapí hnízdo odhaluje morální bahno buržoazní politiky v Česku, před nímž apologeti kapitalismu strkají hlavy do písku. Na jedné straně kliky okolo ODS a TOP projevují horlivost neúměrnou 50 milionům korun „ve hře“, když mlčely k miliardovým tunelům za jejich vlád, resp. bránily jejich odhalování a vyšetřování. Na druhé straně ministr financí - podnikatel s miliardovými aktivy ovládající více než třetinu zemědělské výroby v ČR - zvolený občany, kteří se dali koupit za koblihy. Uvěřili tomu, že když je tak bohatý, nebude mít potřebu krást, i Babišovým předvolebním heslům: „Aby se za nás děti nestyděly; Makáme; Nejsme politici; Jasná pravidla pro všechny“ apod.
Pravda, jeho děti se za tátu jistě nestydí. Proč taky, když jim a dalšímu příbuznému „věnoval“ anonymní akcie i 50 milionové dotace z EU určené pro malé a střední podnikatele, jak přiznal předseda ANO a majitel Agrofertu v 75 minutovém projevu na mimořádném jednání Poslanecké sněmovny. Jako za kauzy expremiéra Grosse „všechno je tak křišťálově čisté, že nic čistějšího nemůže být“.
Čapí hnízdo pan Babiš označil za projekt, který mu dělá radost. Farmu prý navštívilo 452 škol a mateřských školek, přes 27 tisíc dětí – „a děti tu jsou nadšené“ - plánuje tu investovat jen letos přes 155 milionů na pavilon exotických zvířat, nové welness či nafukovací halu k tenisovým kurtům…
Každého zve k prohlídce, tak jsem tak učinil alespoň přes internet. Listovat stránkou této firmy je velmi poučné: „Poblíž Prahy, v srdci malebné krajiny Benešovska, jsme pro vás vytvořili výjimečný resort mnoha možností. Místo jako stvořené pro jedinečné firemní akce i neopakovatelnou dovolenou s rodinou a přáteli…. Poskytuje ubytování v nejvyšším standardu i nerušený odpočinek na louce. Potěší Vás naprostým soukromím, ale také pozorností přívětivého personálu. K dispozici je 31 dvoulůžkových komfortně zařízených pokojů s terasou nebo balkonem. Parkování, WIFI v celém areálu, snídaně a všechny naše nadstandardní služby i aktivity jsou v ceně pokoje.“
Ceník pokojů sice nenajdete, této klientele jistě na nějaké té koruně nesejde, za to výčet aktivit: „welness/fitness, bowling/pétanque, venkovní tenisové kurty (s umělým povrchem a v sousedství je Sportbar, kde je možné se občerstvit a načerpat síly na další vítězný zápas), půjčovna jízdních kol, projížďky na lodičkách a rybaření na místním rybníce, golfová akademie, jezdecký výcvik v moderní, originální jízdárně, vyjížďky na ponících pro děti, jízdy v kočárech, návštěvy stájí s ustájenými koňmi, poníky a domácími zvířaty, návštěvy venkovních pastvin a výběhů s hospodářskými zvířaty, vyhřívaný bazén, vířivka, finská nebo parní sauna, odpočinek v příjemné relaxační zóně, kde Váš odpočinek umocní harmonie světel a vůní…“
O mnohém vypovídá i jídelní lístek v restaurantu Lihovar - předkrmy: marinovaný losos v čerstvých bylinkách – 225 Kč, telecí carpaccio s lanýži a parmazánem - 265 Kč, kachní rilletes s uzenými kachními prsíčky - 265 Kč. Namátkou listuji i nabídkou polévek - hovězí s lanýžovou raviolou 95 Kč, hráškový krém s uzeným lososem 75 Kč - i hlavních jídel: kachní prso s pečenými játry - 390 Kč, pečený selečí hřbet na hříbkách - 340 Kč, telecí svíčková za 460 a hovězí steak za 480 Kč. Nebo dáte přednost „domácím pokrmům na farmě“? Špikovaná hovězí na smetaně za 260 či hovězí žebro z býka plemene angus v morku, tažené v silném vývaru za 340 Kč. Či je libo pečený candát s račími ocásky? Maličkost, „jen“ 390 Kč.
I vinný lístek nabízí nápoje „za pakatel“: sekty od 790 po 5 990 Kč za láhev, bílá vína 550 až 990 Kč, ale také třeba riesling z Wachau 1 790 Kč, francouzské Chablis 3 850 Kč. Obdobně nápojový lístek: espresso 70 - 90, capuccino 90, káva 90 - 120, čaj 70, biočaj 90, džusy
2 dcl - 70, Mattoni 60, nealko koktejly 130, koktejly 180, pivo Prazdroj 0,5 l 95 Kč.
Někdo možná namítne, že nám do toho nic není, že je to soukromá věc klientů Čapího hnízda. Vzpomínám na jednu kolegyni na soukromé střední škole, která nás okřikovala, že není morální veřejně mluvit o výši svých platů, zřejmě proto, aby nás ředitel mohl snadněji odírat. Rozhodně však je věcí veřejnou, že firma Čapí hnízdo se chlubí ekologickými aktivitami, právě proto snad nárokovala ony dotace z EU, přitom do Ekocentra s Labyrintem a naučnou stezkou vybírá vstupné: děti od 3 let 60 Kč, dospělí 100, senioři a ZTP/TP 70 Kč. Taky se Vám to zdá sprosté?
Zisky umožněné díky evropské dotaci se z internetu vyčíst nedají, nebudou ovšem malé. A je celkem jedno, jestli je pobírá přímo podnikatel „s lidskou tváří“ nebo jeho děti a příbuzní. Nelze si nevzpomenout na slavný český film „Limonádový Joe“ a jeho závěrečný slogan: „Lump nebo hrdina, všechno jedna rodina.“ Nu, pan prezident při předem ohlášené návštěvě Čapího hnízda jistě platit nebude, jen si také musí zahrát na pštrosa. A ostatní? Není to apríl, jen plaťte a dál nás volte, jsme tu jen pro Vás!
- itr-