pondělí 18. dubna 2016

Dialog duben 2016



Dialog 324

Imperialismus – hlavní strůjce migračních krizí!

100 let od napsání Leninova „Kapitálu“ pro 20. a 21. století
(Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu)
V
 období od ledna do června 1916 napsal V. I. Lenin vynikající knihu, kterou zásadním, nebojme se říci, geniálním způsobem navázal na Marxův „Kapitál“ a rozvinul jej v nových podmínkách dosaženého vývoje kapitalismu. V předmluvě k jeho francouzskému a německému vydání napsal: „Soukromé vlastnictví, založené na práci malovýrobce, volná konkurence, demokracie - všechna tato hesla, kterými kapitalisté a jejich tisk klamou dělníky a rolníky, dávno patří minulosti. Kapitalismus přerostl ve světový systém koloniálního útlaku a finančního potlačování obrovské většiny obyvatelstva světa hrstkou „vyspělých“ zemí. A o tuto „kořist“ se navzájem dělí dva nebo tři světovládní, po zuby ozbrojení lupiči (Amerika, Anglie a Japonsko), kteří strhávají do své války za rozdělení své kořisti celý svět.“ (Lenin, V. I.: Spisy, sv. 27, Praha, Svoboda 1986, s. 327) Ony „lupiče“ aktualizujme. Dnes to jsou: USA, EU a Japonsko.
Vyjděme opět z Leninovy práce. Dle něj, „kdyby bylo třeba podat nejstručnější definici imperialismu, bylo by nutno říci, že imperialismus je monopolistickým stádiem kapitalismu … Avšak příliš stručné definice, i když nám vyhovují … přece jen nedostačují … musíme zformulovat takovou definici imperialismu, která by zahrnovala těchto pět jeho základních znaků: 1. koncentrace výroby a kapitálu, která dosáhla tak vysokého stupně, že vytvořila monopoly, jež mají v hospodářském životě rozhodující úlohu; 2. splynutí bankovního kapitálu s průmyslovým kapitálem a vznik finanční oligarchie na základě tohoto „finančního kapitálu“; 3. vývoz kapitálu na rozdíl od vývozu zboží nabývá neobyčejně velkého významu; 4. vznikají mezinárodní monopolistické svazy kapitalistů, které si rozdělují svět; 5. teritoriální rozdělení celého světa mezi největší kapitalistické mocnosti je ukončeno. Imperialismus je kapitalismus v tom vývojovém stádiu, kdy monopoly a finanční kapitál získaly nadvládu, kdy vývoz kapitálu nabyl mimořádného významu, kdy mezinárodní trasty si začaly rozdělovat svět a kdy bylo dokončeno dělení celého území zeměkoule mezi největší kapitalistické státy.“ (Tamtéž, s. 404-405)
Všechny tyto základní znaky imperialismu i dnes, po sto letech od jejich odhalení, naplno odpovídají skutečnosti. Obnažují podstatné rysy a stránky vývoje soudobé světové kapitalistické soustavy, do které jsme na přelomu 80. a 90. let byli vtaženi renegátskou politikou bezcharakterních, licoměrných nejvyšších politiků nejen v KSSS a SSSR, kteří se zrodili z bahna revizionismu a maloměšťáctví, jež po tři desetiletí deformovalo rodící se mohutnou, avšak stále ještě „mladou“ socialistickou soustavu ve střední a východní Evropě.
Díváme-li se dnes na vývoj kapitalismu, vidíme onen obrovský nárůst monopolů, který je mnohem dynamičtější, než tomu bylo v Leninových dobách. Vidíme vznik a vývoj obřích nadnárodních monopolů. Jde o fungování největších nadnárodních korporací, které ovládají světovou výrobu i trhy. Např. 500 světových průmyslových korporací, které zaměstnávají jen 0,05 % světové populace, kontroluje 25 % světového hospodářství. 300 největších nadnárodních korporací, bez finančních institucí, vlastní 25 % světových aktiv v oblasti výroby. Ve finanční sféře pak na kombinovaná aktiva 50 největších světových bank a rozšířených finančních společností připadá 60 % sumy světového výrobního kapitálu. Nejen to, pouhé 1 % všech nadnárodních korporací vlastní polovinu všech přímých zahraničních investic. Společně tyto nadnárodní společnosti vyrábějí 30 % světové produkce a připadá na ně 70 % světového obchodu a 80 % zahraničních investic. Koncem 90. let kombinované prodeje 200 největších nadnárodních korporací byly daleko větší, než je vyčíslitelná čtvrtina celosvětové hospodářské aktivity. Jejich tržby byly větší než spojené ekonomiky všech zemí světa kromě devíti největších (USA, Japonsko, Německo, Francie, Itálie, Británie, Brazílie, Kanada a Čína). Těchto největších 200 nadnárodních korporací vlastní majetek dvakrát větší než mají nejchudší 4/5 lidstva. (Brar, H.: Imperialismus dekadentní, parazitující, odumírající kapitalismus, Orego 2002, s. 12- 14)
Uvedené největší nadnárodní korporace, supermonopoly jako produkt globalizovaného kapitalismu ve stádiu imperialismu, působí samozřejmě v desítkách zemí světa. Přitom však zaměstnávají jen desítky tisíc pracujících. Např. PepsiCo (jeden z největších výrobců nápojů) má 500 závodů a 335 000 zaměstnanců ve více než 100 zemích. Nestlé (gigantický švýcarský výrobce potravin) působí ve 126 zemích, s více než 200 000 zaměstnanci. A pokud jde o oněch 200 největších nadnárodních korporací, které kontrolují více než čtvrtinu globální ekonomické činnosti, ty zaměstnávají jen 18,8 milionu pracujících. Což je méně než třetina jednoho procenta světové populace. Jinak řečeno: tyto největší nadnárodní korporace zaměstnávají tři čtvrtiny z 1 % celosvětové pracovní síly, která tvoří 2,6 miliardy lidí. (Tamtéž, s. 16-17)
Dodnes se přitom šíří na školách, v hromadných sdělovacích prostředcích, v propagandě vůbec, velká iluze, že to nejlepší na kapitalismu, kapitalistické ekonomice je svobodná konkurence. Ta prý dává šanci všem podnikavým lidem a je hybným motorem efektivního rozvoje. Tato iluze byla po desetiletí šířena i u nás již za socialismu v 60. letech, a to revizionisty, „reformními komunisty“, okolo O. Šika. Poté v „éře“ perestrojky, nemluvě po obnově kapitalismu. Z výše uvedeného však jasně vyplývá, že starý kapitalismus volné konkurence je nenávratně minulostí, a to již od počátku minulého století, kdy uvolnil cestu monopolistickému kapitalismu - imperialismu.
Nicméně do značné míry lze říci, že volná konkurence zcela nemizí, neboť „je základní vlastností kapitalismu a zbožní výroby vůbec. Monopol je přímým protikladem volné konkurence, avšak volná konkurence se před našimi zraky začala přeměňovat v monopol, neboť vytvářela velkovýrobu, vytlačovala malovýrobu, nahrazovala velké podniky ještě většími, stupňovala koncentraci výroby a kapitálu tak, že z ní vyrůstal a vyrůstá monopol: kartely, syndikáty, trasty a s nimi splývající kapitál přibližně deseti bank, disponujících miliardami. Zároveň však monopoly, vyrůstající z volné konkurence, konkurenci neodstraňují, nýbrž existují nad ní a vedle ní, čímž vyvolávají řadu mimořádně ostrých a příkrých rozporů, třenic a konfliktů. Monopol je přechodem od kapitalismu k vyššímu řádu.“ (Tamtéž s. 404.)
Vraťme se ještě k charakteristice imperialismu a podívejme se na další z nejpodstatnějších znaků odhalených již Leninem. „Koncentrace výroby, monopoly z ní vyrůstající a splývání či srůstání bank s průmyslem – to je historie vzniku finančního kapitálu a obsah tohoto pojmu.“ (Lenin, V. I.: Spisy, sv. 27, Praha, Svoboda 1986, s. 363.)
Základní funkcí bank je zprostředkování plateb, kdy z úschovy peněz (depozita) se vyvinul úvěrový vztah. Banky přijímají vklady a poskytují úvěr (půjčky). „Ve spojitosti s tím proměňují banky ladem ležící peněžní kapitál v činný, tj. kapitál nesoucí zisk, shromažďují nejrůznější druhy peněžních příjmů a dávají je k dispozici třídě kapitalistů. Úměrně tomu, jak se bankovnictví rozvíjí a soustřeďuje v několika málo ústavech, se banky mění ze skromných zprostředkovatelů ve všemocné monopolisty, disponující téměř celým peněžním kapitálem všech kapitalistů a drobných podnikatelů, ale i většinou výrobních prostředků a surovinových zdrojů v příslušné zemi nebo ve více zemích. Protože tato přeměna četných soukromých zprostředkovatelů v hrstku monopolistů je jedním z hlavních procesů přerůstání kapitalismu v kapitalistický imperialismus, musíme se především zabývat koncentrací bankovnictví.“ (Tamtéž s. 346, 347.)
Tato koncentrace a centralizace bank, bankovního kapitálu nabývala na tempu od konce druhé světové války a zvláště za posledních více než 25 let. Lze to mj. doložit faktem, že např. obchodní banky, investiční společnosti a finanční společnosti jako Lazards, Morgan Grenfell, Rothschild, jakožto holdingové společnosti v širokém měřítku, jsou držením strategických akcií mocnou silou v mnoha gigantických podnicích. Prostřednictvím křížených akvizic a vzájemných vazeb vedoucích osob jsou tyto obrovské finanční instituce vzájemně propojeny nejen mezi sebou, ale i s průmyslem, čímž zajišťují fúze a srůstání bankovnictví s průmyslem, a tím nadvládu finanční oligarchie nad hospodářským a politickým životem kapitalistické společnosti. Takováto situace převažuje ve všech vedoucích kapitalistických zemích – v Německu vládnou tři banky, v Japonsku šest, ve Francii pět bank. I když v USA je víc než 10 000 bank, bankovní scénu ovládá jen hrstka 4 až 8 monopolistických gigantů. (Brar, H., s. 70 - 71.)
V rámci tohoto stručného textu nelze nepřipomenout Leninovo hodnocení imperialismu z hlediska perspektiv jeho vývoje, jež jsou dány prohlubováním a zostřováním jeho rozporů, jejichž řešení musí být spojováno se základními otázkami proletářského hnutí, usilujícího o emancipaci námezdně pracujících, dělnické třídy a dalších proletářských a poloproletářských tříd a vrstev.
Jde zejména o to, že Lenin při studiu imperialismu objevil zákonitost nerovnoměrnosti jeho hospodářského a politického vývoje, která se projevuje i v zesilování boje mezi imperialistickými dravci. Šlo a jde o boj o znovurozdělení světa, boj o trhy pro odbyt zboží a vývoz kapitálu, boj o kolonie a nyní polokolonie, o zdroje surovin, kdy se tak války za toto znovurozdělení světa stávají fakticky neodvratnými. Lenina tyto skutečnosti dovedly k objevnému závěru, že již neplatí stará Marxova a Engelsova formulace, vztahující se na kapitalismus volné soutěže, že vítězství socialistické revoluce v jedné zemi je nemožné, neboť ona nerovnoměrnost ve vývoji imperialismu vytváří reálnou možnost vítězství socialistické revoluce v nejslabším článku imperialistických zemí. A to nejprve
v několika málo zemích nebo dokonce jen v jedné, jednotlivé kapitalistické zemi. Takovéto zcela jednoznačné formulace lze nalézt jak v Leninově článku ze srpna 1915 „O hesle Spojených států evropských“, tak v pozdějším článku (1916) „Vojenský program proletářské revoluce“. Uvedená Leninova teorie, odvozená z hlubokého studia kapitalismu v jeho imperialistickém stádiu, dala tak mezinárodnímu proletariátu jasnou perspektivu jeho boje za své osvobození a našla své naplnění ve Velké říjnové socialistické revoluci, vzniku SSSR a po druhé světové válce ve vzniku světové socialistické soustavy.
Ano, existence Sovětského svazu, který již svým heroickým, vítězným bojem proti bezohledné, imperiální agresi fašistického Německa, jemuž byl v rámci boje proti bolševismu ze strany dalších imperialistických mocností (zejména V. Británií a Francií) otevřen pro tuto agresi prostor, překazila bytostné zájmy světového imperialismu v době jeho hluboké krize 30. a 40. let minulého století. Poté, společně se vznikem lidově demokratických zemí, s vítězstvím socialistické revoluce v Číně a tím se vznikem světové socialistické soustavy, došlo k zásadní, kvalitativní změně
v poměru mezi silami míru, socialismu a predátorského imperialismu. Agresivitě imperialismu byla na více než 40 let „přistřižena křídla“.
Vše se však ke konci 80. let v bleskovém procesu kontrarevolučních převratů zcela zásadně změnilo. A to v důsledku, po třicet let působícího, zrádného chruščovovského revizionismu, který v osobě Gorbačova a spol. nabyl definitivně a nezvratně svého vrcholu v bezprecedentní zradě.
V předhození socialistických zemí střední a východní Evropy imperialistickým dravcům – NSR, USA, V. Británii a Francii a v likvidaci KSSS a Sovětského svazu. Supervelmoci, která se již jen jako Ruská federace propadla na úroveň druhořadé kapitalistické země, zatížené obrovským zahraničním dluhem u svých, za Gorbačova a Jelcina, imperialistických přátel a spojenců.
To vše se událo v předvečer prohlubující se krize světové kapitalistické, imperialistické soustavy. Spojené státy „v roce 1987 se ocitly jen krůček od propuknutí masivní krize, která se projevila v burzovním krachu… Rozpad východního bloku tedy přišel pro Západ právě včas. Bez přehánění lze konstatovat, že pro kapitalismus tento rozpad představoval záchranu ideologickou i ekonomickou. Čas, který kapitalismus získal včleněním východního bloku do ekonomických struktur, čas provázený bublinami a finančními krizemi, vypršel nejpozději s vypuknutím Velké recese v roce 2008. Východní blok se integroval do systému, který již vykazoval řadu systémových problémů… Pád a další transformace východního bloku měla nesmírný ekonomický význam. Další expanze globálního kapitalismu (imperialismu - Z. K.) znamenala nová odbytiště, což přišlo zoufale přesyceným západním trhům velice vhod. Západní firmy se navíc mohly zbavovat zboží, které sice nebylo kvalitní, ale na Východě bylo nadšeně vítáno. Ještě významnějším faktorem byla možnost levnější výroby…“ (Švihlíková, I.: Jak jsme se stali kolonií, Rybka Publishers 2015, s. 32 – 33.)
Zdeněk Košťál


STANOVISKO
k migrační krizi vyvolané imperialismem
P
olitika komunistů celého světa byla, je a vždy bude důslednou, principiální politikou směřující k zajištění míru ve světě, ve všech jeho regionech. V poválečné ČSR a později ČSSR díky této mírové politice, společné všem zemím budujícím socialismus na čele s SSSR, mohlo více generací našich občanů žít a žilo svůj život v míru. Tak tomu však nebylo ve všech státech světa, neboť kapitalismus byl, je a vždy bude strůjcem konfliktů a válek. V oněch časech míru u nás, prchalo před válkami a terorem z jiných končin světa mnoho lidí. Československo pod vedením komunistické strany se k těmto lidem nikdy neobracelo zády. Naopak dokázalo jim poskytnout potřebnou pomoc, a to v nemalém rozsahu. Tak, jak tomu bylo například s pomocí lidem z Řecka a Vietnamu. Mnozí z nich pak přijali naši zemi za svou vlastní a žijí zde dodnes.
Po dočasné obnově kapitalismu v zemích bývalého socialistického tábora již neexistuje, společně se světovým mírovým hnutím, ona pevná mírová hráz, která čelila nárůstu válek a válečného utrpení. Nové, kapitalistické vládnoucí síly v těchto zemích vznik válek dnes podporují. Stačí si připomenout bezohledné prosazení našeho vstupu do agresivního, válečného paktu NATO, bez schválení tohoto tragického kroku všelidovým hlasováním. To otevřelo prostor pro účast příslušníků armády ČR na nejrůznějších zahraničních „misích“, což s obranou naší vlasti nemá nic společného. Komunisté tohoto státu se od této protimírové politiky co nejrozhodněji distancují.
Cílem válek, vyvolávaných kořistnickým kapitalismem v mnoha zemích, je zmocnit se jejich přírodního i lidského (jako levné pracovní síly) bohatství, přivlastnit si ohromné trhy a posílit svou ekonomickou a politickou moc. Tyto války, coby vyvrcholení imperialistických konfliktů, byly a jsou i dnes původní příčinou vzniku migrací, před nimi prchajících lidí. Není při tom vyloučeno, že masové migrace mohou být nejreakčnějším kapitálem i uměle vyvolány za účelem dosažení podobných cílů jako války (rozšiřování válečného konfliktu, odvádění pozornosti od pravých příčin krize, získávání laciné pracovní síly, hospodářská destabilizace cílových států imigrace, šíření strachu a z toho plynoucí posilování nacionalistických nálad apod.). Komunisté se vznikem těchto válek a migrací nemají nic společného a za jejich vznik a následky nenesou jakoukoli odpovědnost.
Jsme solidární s těmi, kteří pro záchranu svých životů před hrůzami válek utíkají. Chápeme, že opuštění jejich domovů, které se ocitly ve válečných oblastech, má stejné příčiny jako bída a nezaměstnanost pracujících v Evropě. Ty spočívají v kapitalistickém systému. Jsme pro solidární internacionální pomoc stejně jako v minulosti. Uprchlíkům musíme poskytnout humanitární pomoc v takových formách, aby netrpěla jejich lidská důstojnost, ale zároveň, aby nedošlo k ohrožení bezpečí občanů ČR. Náklady musí jít bezpodmínečně na účet velkokapitálu, který nese na uprchlické vlně hlavní podíl.
Nesouhlasíme s využíváním uprchlíků jako nezaplacené pracovní síly, stejně jako s tím nesouhlasíme v případě našich nezaměstnaných. Tato práce nepřináší společenské hodnoty, ale další zisk kapitálu a nadále snižuje cenu práce všech pracujících.
Jsme přesvědčeni, že problém je třeba řešit v jeho ohnisku, tedy v zemích, odkud uprchlíci pocházejí. Proto je nutné požadovat (interpelacemi v parlamentech, peticemi, protesty, demonstracemi atp.) na vládách zemí EU a NATO, aby nerozdmýchávaly další konflikty nejenom v zemích tzv. třetího světa, ale kdekoli ve světě. Požadovat rovněž na těch mocnostech (USA, EU ad.), které nesou odpovědnost za rozpoutání válečného požáru v Libyi, Sýrii, Iráku aj., aby poskytly nejen dostačující humanitární pomoc, ale zejména další potřebné prostředky na poválečnou obnovu těchto zemí.
Zároveň jsme přesvědčeni, že řešení nejenom migrační krize přinese jedině socialismus, stejně jako ve 2. polovině 20. století. Se zvyšující se agresivitou imperiálních velmocí se každým dnem stává aktuálnější a nutná existence socialismu.
Redakční rada „Dialogu“,
vedení Marxisticko-leninského odborného klubu,
březen 2016


70 let od prvních „výstřelů“ studené války
„Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona.“ Často citovaná věta z projevu Winstona Churchilla proneseného 5. 3. 1946 při přebírání čestného doktorátu ve Westminsterské koleji ve Fultonu na menší univerzitě amerického státu Missouri. Bývalý britský premiér (krátce po skončení druhé světové války prohrál parlamentní volby v Británii pořádané shodou okolností v době postupimské konference, kde ho v čele britské delegace vystřídal labourista Attlee) v přítomnosti amerického prezidenta Trumana obvinil Sovětský svaz z expanzionismu a vyzval „demokratický“ (rozuměj buržoazní) svět, aby se spojil proti údajnému komunistickému nebezpečí.
Tento Churchillův projev bývá považován za „start“ studené války, i když pojem „studená válka“ poprvé použil až o rok později americký finančník a Trumanův poradce Bernard Baruch. Slova Churchilla jsou hodně připomínána a projev lze najít na internetu, ale současným čtenářům je zatajována odpověď nejvyššího představitele SSSR. List Pravda uveřejnil 14. března 1946 rozhovor s J. V. Stalinem (kráceno):
Otázka: Jak hodnotíte poslední projev pana Churchilla, který přednesl v USA?
Odpověď: Hodnotím ho jako nebezpečný akt, vypočítaný na to, aby se zasela semena sporu mezi spojeneckými státy a ztížila jejich spolupráce.
Otázka: Dá se považovat projev pana Churchilla za poškození věci míru a bezpečnosti?
Odpověď: Určitě ano. W. Churchill v podstatě nyní stojí na pozici paliče války. A není v tom sám - má přátele ve Velké Británii i v USA. Třeba říci, že W. Churchill a jeho přátelé příliš nápadně připomínají v tomto smyslu Hitlera a jeho přátele. Hitler začal rozpoutávat válku tak, že vyhlásil rasovou teorii hlásající, že jen lidé hovořící německy představují plnohodnotnou rasu. Churchill začíná s rozpoutáváním války též rasovou teorií tvrdící, že jen národy hovořící anglicky jsou plnohodnotné národy, které jsou povolány řešit osud světa. Německá rasová teorie přivedla Hitlera a jeho přátele k závěru, že Němci jako jediný plnohodnotný národ musí dominovat nad jinými národy. Anglická rasová teorie vede W. Churchilla a jeho přátele k závěru, že anglicky hovořící národy jako jediné plnohodnotné musí dominovat nad ostatními.
V podstatě W. Churchill a jeho přátelé předkládají národům nehovořícím anglickým jazykem něco jako ultimátum: Uznejte naši dominanci dobrovolně, a tehdy bude vše v pořádku, v opačném případě je nevyhnutelná válka. Ale národy neprolévaly krev po pět let kruté války ve jménu toho, aby vyměnily nadvládu hitlerů za nadvládu churchillů. Je proto pravděpodobné, že národy, které nemluví anglicky a společně představují převážnou většinu světového obyvatelstva, nebudou souhlasit se vstupem do nového otroctví. Tragédie W. Churchilla spočívá v tom, že jako zarytý toryovec si neuvědomuje tuto jednoduchou a očividnou pravdu.
Je nepochybné, že postoj W. Churchilla je výzvou k válce, výzvou k válce proti SSSR. Jasné je i to, že takovýto postoj je neslučitelný se spojeneckou smlouvou mezi Británií a SSSR. Jestliže Churchill volá po válce se Sovětským svazem a zároveň považuje za možné prodloužit termín anglo-sovětské dohody o 50 let, potom to znamená, že tuto dohodu vnímá jako prázdný papír potřebný jen na to, aby přikryl a zamaskoval svůj antisovětský postoj.
Otázka: Jak hodnotíte část projevu W. Churchilla, v níž útočí na demokratické zřízení evropských států a kritizuje dobré sousedské vztahy, které se utváří mezi nimi a Sovětským svazem?
Odpověď: Tato část projevu představuje směs pomlouvání s prvky hrubosti a netaktnosti. Churchill tvrdí, že „Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato významná města a obyvatelstvo těchto zemí se nacházejí v sovětské sféře a všechny se v nějaké podobě podřizují nejen sovětskému vlivu, ale i zvyšující se kontrole Moskvy.“
Nevyžaduje zvláštní námahu, aby se poukázalo na to, že W. Churchill hrubě a bez pardonu pomlouvá Moskvu i spřátelené státy. Za prvé, celkem absurdně hovoří o výlučné kontrole SSSR ve Vídni a v Berlíně, kde jsou kontrolní rady z představitelů 4 států a SSSR má jen čtvrtinu hlasů. Za druhé, nelze zapomínat na následující okolnost: Němci vpadli do SSSR přes Finsko, Polsko, Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko. Němci mohli uskutečnit vpád přes tyto země proto, že v nich existovaly vlády nepřátelské vůči Sovětskému svazu. V důsledku německého vpádu Sovětský svaz nezvratně ztratil v bojích s Němci a zavlečením sovětských lidí do Německa na nucené práce okolo 7 milionů lidí. Jinak řečeno, Sovětský svaz ztratil několikrát více lidí než Anglie a USA dohromady. Je možné, že někde se vyznačují sklonem zapomínat na tyto obrovské oběti sovětského lidu, které zabezpečily osvobození Evropy od hitlerovského útlaku. Sovětský svaz však na ně nemůže zapomenout. Proto se nabízí otázka, co může být zarážejícího na tom, když Sovětský svaz, který se chce v budoucnu zabezpečit, chce, aby v těchto státech existovaly vlády, jež se loajálně chovají vůči SSSR?
W. Churchill dále tvrdí, že „polská vláda, která se nachází pod nadvládou Rusů, byla podnícena k velkým a nespravedlivým útokům na Německo“.
Co slovo, to hrubá urážka. Současné demokratické Polsko vedou významní lidé. Dokázali v praxi, že umí uchránit zájmy a důstojnost země, jako to neuměli činit jejich předchůdci. Pan Churchill je nespokojený s tím, že Polsko učinilo obrat ve své politice směrem k přátelství a spojenectví se SSSR. Byly časy, kdy ve vzájemných vztazích mezi Polskem a SSSR převládaly prvky konfliktů a protikladů. Tato situace umožňovala politikům, jako je např. W. Churchill, pohrávat si s těmito protiklady, naklánět si Polsko svým směrem pod záminkou ochrany před Rusy, zastrašovat Rusko přízrakem války s Poláky a zachovávat si pozici arbitra. Tyto časy jsou již minulostí. Současné demokratické Polsko si více nepřeje být míčkem v rukách cizinců.
Pokud jde o výpady W. Churchilla na Sovětský svaz v souvislosti s rozšířením západních hranic Polska o bývalá polská území, obsazená Němci, tu se mi zdá, že očividně falešně míchá karty. Jak známo, rozhodnutí o západních hranicích Polska byla přijata na berlínské konferenci tří mocností na základě polských požadavků. Sovětský svaz nejednou vyhlásil, že je považuje za správné a spravedlivé. Je celkem možné, že W. Churchill není spokojený s tímto rozhodnutím. Ale proč skrývá fakt, že bylo přijato na berlínské konferenci jednomyslně, že pro ně hlasovali nejen Rusové, ale i Britové a Američané?
W. Churchill tvrdí dále, že „komunistické strany, které byly bezvýznamné ve všech východních státech Evropy, dosáhly výjimečnou sílu, která velmi převyšuje jejich počet, a snaží se všude zavést totalitní kontrolu“. Jak je známo, ve Velké Británii nyní řídí stát jedna strana, labouristé, a opoziční strany nemají právo účastnit se vlády. To se u W. Churchilla nazývá skutečný demokratismus. Polsko, Rumunsko, Jugoslávii, Bulharsko a Maďarsko (poznámka: Československo bylo vynecháno, protože ho Churchill v projevu označil jako „demokratické“) řídí blok několika stran, od 4 do 6, přičemž opozice, pokud je více či méně loajální, má zabezpečenu účast na vládě. To se u W. Churchilla nazývá totalitarismem, tyranií a policejním režimem.
W. Churchill tápe okolo pravdy, když mluví o růstu vlivu komunistických stran ve východní Evropě. Vliv komunistů nevzrostl jen tam, ale takřka ve všech evropských státech, kde předtím dominoval fašismus nebo podléhaly německé, italské či maďarské okupaci. Růst vlivu komunistů se nedá považovat za náhodu. Je to zákonitý jev. Vliv komunistů vzrostl proto, že v těžkých letech moci fašismu se ukázali komunisté jako spolehliví, smělí a obětaví bojovníci proti fašistickému režimu za svobodu národů.
Přirozeně, W. Churchillovi se nelíbí vývoj událostí a bije na poplach, apeluje na sílu. Ale nelíbil se mu ani vznik sovětského režimu v Rusku po první světové válce. I tehdy bil na poplach a organizoval vojenský pochod 14 zemí proti Rusku s cílem otočit zpět koleso dějin. Dějiny se ukázaly silnější než churchillovská intervence a donkichotské snahy W. Churchilla vedly k úplné porážce. Nevím, jestli se podaří W. Churchillovi a jeho přátelům zorganizovat po druhé světové válce nový pochod proti východní Evropě, což je málo pravděpodobné, neboť miliony obyčejných lidí stojí na stráži věci míru. Pokud se jim to ale podaří, potom se dá s jistotou říci, že budou biti stejně, jako byli biti v minulosti.
itr

Zločiny kapitalismu
16. března 1968 masakr US Army ve vietnamské vesnici My Lai
Vojáci 23. pěší divize Americal US Army zavraždili stovky neozbrojených vietnamských rolníků, hlavně žen a dětí. Mezi mrtvými byli jen čtyři partyzáni, přitom je počet obětí odhadován na 347-504. Před smrtí byly některé oběti znásilněny, zbity, mučeny, zohaveny, pobodány a jejich těla vojáky znetvořena. Jednalo se o největší známý vojenský zločin americké armády za vietnamské války.
Pěšáci z roty Charlie byli vysazeni po 15minutové dělostřelecké přípravě v blízkosti My Lai z vrtulníků se sdělením, že všechny, koho v osadě najdou, mají považovat za příslušníky Vietkongu. Dostali rozkaz zničit vše, co by mohli partyzáni využít včetně zásob jídla, dobytka a vodních zdrojů. Rychle postoupili do vesnice, kde se nesetkali s odporem. Místo toho, aby osadu zajistili, přikázal velitel roty kapitán Ernest Medina 1. a 2. četě, aby na vesnici zaútočili, a 3. četě, aby zlikvidovala zbytky nepřátel.
Velitel čety William Calley na místě přikázal spustit palbu na civilisty. Někteří vojáci sice neuposlechli, ale jiní začali střílet a házet granáty po všech Vietnamcích, které zpozorovali. Mnohé civilisty povraždili na rýžových polích v okolí, na ulicích či přímo v domech. Proti počínání
podřízených kapitán Medina nezasáhl, naopak se sám přidal k vraždění. O dva dny dříve při rozlučkovém obřadu s padlým seržantem Cocksem Medina poznamenal, že jeho oběť je nutné pomstít.
Američtí vojáci bestiálně řádili přes dvě hodiny, dokud nezasáhl praporčík Hugh Thompson, pilot jednoho z vrtulníků, které měly výsadku asistovat. Krvavé orgie přežilo jen 11 rolníků. Fotografie povražděných vesničanů, pořízené na místě americkými vojáky, se staly později jedním z nejznámějších obrazů vietnamské války a posílily protiválečné postoje americké i světové veřejnosti.
* * *
2. dubna 1951 agent americké rozvědky vyslaný do Československa k plnění špionážních úkolů zastřelil štábního strážmistra Václava Kroniku. Aktivní účastník Květnové revoluce 1945 se stal po válce svědomitým příslušníkem SNB a naposledy působil na stanici ve Veselí nad Lužnicí. Na tamějším nádraží spolu s dalším příslušníkem zadrželi podezřelého mladíka a předvedli ho do nádražní kanceláře ke zjištění totožnosti. Zde mladík, z něhož se vyklubal americký špión, místo dokladů vytáhl pistoli a vystřelil několik ran proti příslušníkům. Přestože byli oba těžce raněni, byl útočník odzbrojen a za pomoci dalších osob zadržen. Václav Kronika později zranění podlehl.                           (ij)
Poznámka redakce: Záměrem nové rubriky je připomínat oběti nelítostných třídních bojů doma i ve světě.
Výběr padlých není a ani nemůže být vyčerpávající.
Čest památce všech známých i neznámých obětí kapitalismu!


Letmé zamyšlení o migraci
...hlavním je bezohledné prosazování kořistnických zájmů národního i nadnárodního kapitálu! ...rozhodující odpovědnost nesou ty imperialistické velmoci, které rozpoutaly válečné konflikty. Jde zejména o USA Francii a Anglii, potažmo o další země NATO. Připomeňme, že USA intenzivně podporovaly opozici proti legálně zvolené vládě syrského prezidenta B. Asada již v roce 2010.
Do záměrného vnesení chaosu, do té doby stabilních režimů, zapadají zejména tzv. barevné revoluce. Produkt vnucovaný zemím s převahou obyvatel muslimské víry, která preferuje tradice a hodnoty odlišné od těch euroatlantických.
Z řady dokumentů lze exodus uprchlíků do Evropy označit za záměrně cílený. Uprchlíci s jiným způsobem myšlení a chování směřují právě tam, kde mohou vyvolávat a vyvolají rozpory mezi původním obyvatelstvem a jejich vládami i vedením EU. Ty se vyhrotily poté, co byli uprchlíci, zejména ze Sýrie, pozváni přímo A. Merkelovou do EU. To přirozeně vedlo k tomu, že se domácí obyvatelé brání, aby nedocházelo k pocitům všeobecného ohrožení a ke konfliktům. Otevření hranic Schengenského prostoru, bez určení a respektování řádných pravidel pro pomoc určenou jen těm, kteří to prokazatelně potřebují, je buď hloupé, nebo záměr pro vytváření rozbrojů a napětí! Pomoci potřebným je důležité a žádoucí, ale i ta má své limity v ekonomické, politické a morální rovině.
Pomáhat imigrantům, děj se co děj, kdy se ve společnosti šíří obavy a strach z uprchlíků, je ve svém důsledku kontraproduktivní, neboť to vyvolává u výrazného počtu obyvatel orientaci na nacionalisticky orientované politiky, aby je volili, neboť se prezentují jako představitelé, kteří jim zaručí bezpečí, existenční úroveň, na kterou jsou zvyklí a nepřipustí konkurenci ze strany přicházející, nové pracovní síly. To vše pak nahrává vzniku nových, tzv. populistických až neonacistických stran! Za to nesou odpovědnost především stávající, tzv. demokratické strany vládních koalic.
Je třeba mít na paměti, že na rozlišení rozdílu, kdo je ekonomický imigrant nebo ten skutečně postižený válkou či perzekucí, je pozdě. Má-li být zajištěna rovnováha vývoje, je nutné obratem uzavřít hranice Schengenského prostoru a v případě, že k tomu nedojde, tak jižní hranice ČR. Ti, co zavinili jejich exodus a následně je pozvali do Evropy, by měli za to převzít odpovědnost a umístit je ve svých zemích. Česká republika by měla jasně říci komu a v jakém počtu je schopna pomocí a tím zabránit případnému nárůstu vlivu neonacistických stran a hnutí!
Rudolf Kovář


Prozatím 35 komunistických a dělnických stran z celého světa vyjádřilo svůj souhlas iniciativě čtyř komunistických stran k vytvoření společného prohlášení a přijmutí jednotného stanoviska k problému uprchlíků, a to právě ve chvíli, kdy tisíce lidí trpí v důsledku imperialistických intervencí v Sýrii, Iráku, Afghánistánu, Libyi. Tisíce dalších se snaží vymanit z bezvýchodné situace, kterou vytváří v jejich zemích kapitalistický způsob výroby. Všichni tito uprchlíci odcházejí ze svých domovů s nadějí, že mohou najít lepší osud v zemích EU a to zvlášť v těch nejvyspělejších.
Komunistické strany zemí, které tvoří vstupní prostor do EU – KS Řecka a Turecka, a dvou zemí, kam uprchlíci míří - KS Dánka a Švédska vyzvaly ke společné iniciativě ostatní komunistické a dělnické strany na celém světě.
Toto prohlášení podepsalo k 15. březnu 2016 35 stran. KS Řecka

Společné prohlášení
«Musíme se střetnout s vykořisťovatelským systémem, který plodí války, uprchlíky, migranty a bídu. Solidaritu všem uprchlíkům a běžencům!
Komunistické a dělnické strany, které jsme podepsaly tento dokument:
Odsuzujeme agresivitu imperialismu, intervence a války iniciované a realizované USA, NATO i EU, stejně jako všech jejich „spojenců“, jako jsou Turecko, Saudská Arábie, Katar. Zločinecká činnost těchto sil vytvořila milióny uprchlíků a migrantů. Ohromnou zodpovědnost nesou také všechny buržoazní vlády, které se po celá dlouhá léta těchto intervencí účastní ať již prostřednictvím svých armád nebo poskytováním nejrůznějších forem pomoci, aktivně šíří a reprodukují tyto intervence.
Odsuzujeme EU stejně jako všechny buržoazní vlády, které pokračují v politice policejně vojenského utlačování uprchlíků, kteří se snaží zachránit se před válkou, bídou a překupnickou mafií.
Vyzýváme k posílení třídní jednoty a lidové solidarity s lidmi a národy, jež jsou obětmi imperialistických intervencí a kapitalistického vykořisťování.
Vyzýváme lidová hnutí, aby posílila svůj zápas proti příčinám vyhánějícím milióny lidí ze svých domovů a zároveň, aby zůstala solidární s těmi, kteří jsou nuceni žít ve složitých nelidských podmínkách, a aby požadovala od svých vlád okamžitá opatření k tomu nutná k tomu, aby uprchlíci mohli být přijati v důstojných podmínkách a aby bylo opuštěno od všech represivních mechanismů EU včetně úmluvy „Dublin III“.
Komunistické a dělnické strany bojují proti snahám buržoazie a buržoazních vlád využívat a používat problém migrace a uprchlíků coby prostředku k omezení a likvidování práv pracujících a k dalšímu zintenzivňování vykořisťování uprchlíků, migrantů a celé dělnické třídy v zemích, kam uprchlíci míří.
Je v zájmu všech pracujících, abychom spojili své síly k zesílení našeho zápasu proti USA, NATO a EU, proti imperialistickým intervencím a válkám, proti každé snaze imperialistické manipulace s lidmi. Musíme se zorganizovat a střetnout se s vykořisťovatelským systémem, který rodí války, masy uprchlíků, běženců a bídu. Musí být vytvořeny takové podmínky, které dovolí jejich návrat do jejich vlasti, kde se stanou vlastními pány.
1. KS Albánie
2. Alžírská strana pro demokracii a socialismus (PADS)
3. KS Austrálie
4. Svaz komunistů Bulharska
5. Německá KS
6. Lidová pokroková strana Guajany
7. KS v Dánsku
8. KS Dánska
9. KS Řecka
10. KS Irska
11. Strana dělníků Irska
12. KS lidu Španělska
13. KS Kanady
14. AKEL
15. KS dělníků Běloruska
16. KS Malty
17. KS Mexika
18. Lidová socialistická strana Mexika
19. KS Bangladéše
20. KS Norska
21. KS Ukrajiny
22. KS Pákistánu
23. Palestinská KS
24. Komunistická dělnická str. Ruska
25. KSRF
26. KSSS
27. Nová KS Jugoslávie
28. Strana komunistů Srbska
29. KSS
30. KS Švédska
31. Syrská KS
32. KS Tádžikistánu
33. KS Turecka
34. Filipinézská KS (PKP-1930)
35. KS Finska



Dva sjezdy, dva světy
V
květnu tohoto roku se uskuteční sjezdy dvou politických stran, zaujímajících významné místo ve světovém komunistickém a dělnickém hnutí, resp. v jeho troskách. První z těchto stran představuje tragickou ukázku degenerace kdysi komunistické strany ve stranu pevně zakotvenou v buržoazní demokracii a usilující už jen o dílčí zlepšování životní úrovně v kapitalismu, netroufajíc si cokoli namítnout proti podstatě vykořisťovatelské společnosti, proti soukromému vlastnictví výrobních prostředků. Tato strana se smířila s naprostou závislostí svého národa na Evropské unii a útočném paktu NATO; první z těchto imperialistických bloků otevřeně podporuje a druhý nanejvýš nesměle kritizuje.
V komunistickém hnutí tkví určitý význam této strany jen v tom, že dlouhodobě dosahuje jednoho z nejlepších výsledků mezi stranami s názvem „komunistická“ v zemích „politické plurality“ (kterou tato strana ostatně sama prosazuje). Dlouholetý výrazný pokles počtu členů však svědčí o tom, že strana není přitažlivá svým programem a činností, nýbrž získává jen hlasy nostalgiků po ČSSR (které rozhodně nelze jako celek ztotožnit s uvědomělými zastánci socialismu) a hlasy protestní. Často s odůvodněním, že „je sice strašná, ale lepší stranu nemáme“.
Ano, touto stranou je KSČM.
V květnu bude však mít sjezd i strana, která se nikdy nedala cestou hanobení své minulosti a svých vůdců, nikdy nezačala idealisticky a pacifisticky usilovat o dobré vztahy se svými nepřáteli, natož aby jim předala moc. Tato strana i přes obtížnou situaci déle než čtvrt století trvající izolace statečně vede boj za národní nezávislost, hospodářskou soběstačnost a obranu vlastními silami. Jí vedená země nejzásadněji čelí imperialismu USA a jeho vazalů. Otevřeně vyzývá k porážce USA a neklesla k tomu, aby se spojila proti čertu s ďáblem, aby se podřídila sociálimperialistické Číně či oligarchickému Rusku. Tyto země jí odplácejí tím, že schvalují proti hrdinné nezávislé zemi brutální sankce a kritizují ji jedním hlasem se svými vlastními nepřáteli.
Ano, touto stranou je Korejská strana práce.
Korejská lidově demokratická republika je prodchnuta duchem kolektivismu. Na záběrech z masových akcí vidíme nadšení pracujících lidí, nesrovnatelné s obrazem, který nám ukazují archivní záběry z ČSSR 70. – 80. let. Těžko můžeme dát zapravdu kritikům, kteří tvrdí, že dnešní KLDR je něčím jako ČSSR v 80. letech, že podpora Korejské straně práce je z velké části jen formální, prospěchářská či vynucená. Žádným terorem by se nemohla KSP udržet po čtvrt století po pádu většiny formálně socialistických států, v zemi velké zhruba jako bývalé Československo, navíc bez pomoci ze zahraničí.
Odpůrci KLDR se marně snaží vylíčit tuto zemi jako velký koncentrační tábor, zemi neuvěřitelné bídy a hladu. Fotografie a filmové záběry, jakož i svědectví návštěvníků, svědčí o opaku. Korejská města i vsi jsou čisté a pěkně upravené, všude můžeme vidět řadu moderních staveb i moderní techniky. I starší stavby a technika jsou udržovány ve funkčním stavu. Ulice nečelí dopravním kolapsům, protože individuální automobilová doprava je regulována. Občané chodí pěkně oblečení a upravení, něco takového není zřejmě k vidění nikde jinde na světě. Nevidíme žádné pomalované, posprejované zdi, žádný vandalismus, žádné bezdomovce a žebráky. To je v KLDR neznámý pojem, stejně jako zde nenajdete nezaměstnané. Domy a byty jsou přidělovány občanům zdarma a ti neplatí žádný nájem. Nesetkáme se s odpornými zjevy zdredovaných, potetovaných a všelijakými „pírsingy“ zohyzděných lidských trosek, s feťáky nebo namol podnapilými výtržníky. Nemusíme se bát napadení a okradení. Nikdo nemá zapotřebí nosit na hlavě růžového kohouta nebo na cáry rozervané džíny s holými koleny. Ženy má vyspělá socialistická společnost ve vysoké úctě a nepřipadá v úvahu, aby chodily po veřejnosti s odhaleným břichem či zády, aby připomínaly žebračky či prostitutky. Důraz na zachovávání historického ženského odívání do barevných šatů je něčím zcela pozoruhodným.
Kultura a umění jsou na úžasné úrovni, stačí zhlédnout záznam jakéhokoli koncertu či představení, které jsou dostupné na internetu. Fenomenální dámský soubor „Moranbong“ je obdivován po celém světě. Důraz je kladen na sport a pohyb, neustále se konají různé sportovní hry nebo masové taneční oslavy. Velká pozornost je věnována zdravotnictví, jak ukazují zprávy Korejské ústřední tiskové agentury, které v české buržoazní propagandě samozřejmě nenajdete. Záběry z továren zobrazují moderní a čisté prostory, jaké jsou raritou v ČR, kde poslední zbytky výroby zpravidla přetrvávají v zanedbaných areálech, pamatujících desítky let bez údržby.
Dosud vznikají fantastická díla socialistického realismu, budovatelské písně a plakáty jako ze stalinské éry. Tehdy vedly k vítězství sovětské lidi a celý tábor socialismu a míru, dnes pomáhají udržet KLDR jako nejpokrokovější stát světa.
Velkolepé soutěže ve vaření svědčí o tom, že v severní Koreji rozhodně není hlad. KLDR dbá o svou přírodu, každoročně pořádá masové kampaně obnovy lesů. Už Stalin dbal o výsadbu lesů v SSSR, zatímco Chruščov prosadil celiny a dosáhl jen toho, že SSSR musel začít dovážet pšenici z USA, zatímco za Stalina ji vyvážel…
KLDR se umí bránit a nenechá se zastrašit ani vydírat. Nemůže se spolehnout než na sebe. Pokud by se nebránila agresorům ozbrojeně, nebránila by se jim už dávno vůbec. Nedopustí, aby ji zahraniční návštěvníci uráželi a hanobili. Američan Warmbier byl zatčen v lednu za pokus o odcizení budovatelského hesla. Na únorové tiskové konferenci se omluvil a projevil dojetí nad tím, jak humánně zachází KLDR s těžkými zločinci, jako je on a nad řádnými právními procedurami.
Velký důraz klade lidová Korea na mládež, o čemž svědčí velkolepé lednové oslavy 70 let Kim Ir Senova socialistického svazu mládeže a otevření Muzea hnutí mládeže. Ve svém novoročním projevu označil první tajemník Korejské strany práce maršál Kim Čong Un mladý předvoj, mladé lidi plně vybavené revoluční ideologií, za „největší důstojnost, hrdost a úspěch KLDR“.
Vzhledem k dlouhodobému obklíčení kapitalistickými státy a „tržně socialistickou“ Čínou nemůže být ani socialistická Korea imunní proti pronikání prvků tržního hospodářství a s tím souvisejícím negativním jevům. Problémy si však nezastírá. Kim Čong Un vyzval v novoročním projevu k „intenzivnímu boji proti všem praktikám zneužívání moci, byrokratismu a korupci“. V únoru byl jihokorejskými zrádci ukončen provoz společné ekonomické zóny v Kesongu. Pokrokoví lidé si z dalšího zhoršení vztahů s jihokorejským loutkovým režimem nic nedělají. Bývalá ČSSR má dostatečně odstrašující zkušenosti z toho, jak dopadají snahy o „spolupráci“ s třídními nepřáteli a jejich posluhovači.
Skuteční komunisté celého světa budou v květnu vzhlížet s úctou a obdivem k 7. sjezdu Korejské strany práce jako sjezdu vítězů, nikoli k IX. sjezdu KSČM jako blamáži poražených, stále poraženějších.
Leopold Vejr


KS Irska k britskému referendu o setrvání v EU
Komunistická strana Irska vyjadřuje solidaritu se všemi pokrokovými silami v Británii, především s Komunistickou stranou Británie, v nadcházející kampani za odchod Británie z Evropské unie. Zvlášť vyzýváme pracující na severovýchodě naší země, aby hlasovali pro opuštění EU.
Hlasování „odejít“ bude hlasováním pro jinou cestu kupředu, hlasováním proti prohlubování globální militarizace, v němž je EU jednou z hnacích sil - nejen na širším evropském kontinentu, ale po celém světě.
Hlasování pro odchod by také zpochybnilo pokračování členství jižního irského státu v EU a znovu by otevřelo příležitosti ke třídnímu boji na národní úrovni.
Neměli bychom být rozptýleni skutečností, že velmi reakcionářské a šovinistické síly, nostalgicky vzdychající po dnech Britského impéria, jsou také proti Evropské unii. My podporujeme požadavek na odchod nikoli na stejném úzkém nacionalistickém základě, ale z internacionalistické pozice dělnické třídy. Je nutné rozbít jednotu evropských monopolů, rozbít jednotnou kontrolní síť evropských zaměstnavatelů tím, že je rozdělíme, což jediné je může jako celek oslabit. Odchod Británie by mohl být dobrým spouštěčem kampaně pracujících jiných členských států za odchod. Zlomil by obavu, již EU tak úspěšně propaguje, že mimo EU leží ekonomická katastrofa.
Dohoda vypracovaná mezi Britským státem a institucemi EU je dalším útokem na práva dělníků po Evropě, zvlášť migrujících dělníků, nejzranitelnější složky dělnické třídy.
Boj proti Evropské unii je v podstatě bojem za demokracii a svrchovanost. Je to protiimperialistický boj, boj, z něhož některé dříve protiunijní síly na severovýchodě naší země odešly a ustoupily do idealizovaného „kritického zasnoubení“ s imperialismem.
Odmítáme iluze, roztrušované na podporu těchto argumentů. Narušují potenciál pro sjednocení našeho lidu na pokrokovém základě. Je chybou předkládat myšlenku, že EU je potenciálním valem proti útokům na dělnická a ekologická práva. To jsou falešné argumenty. EU a smlouvy, počínaje Maastrichtskou smlouvou z roku 1992, jsou k institucionalizaci úspornosti, konsolidování zájmů, vlivu a moci velkých evropských monopolů konkrétně, ale i monopolního kapitalismu všeobecně.
Útoky na dělníky v celém Irsku budou pokračovat, uvnitř i vně Evropské unie. Členství nezaručuje ochranu před útoky na dělnická práva a podmínky - naopak: všechny centrální instituce jsou mimo demokratickou kontrolu a nejsou nikomu zodpovědné, jak je dáno smlouvami.
Centrální banka EU, která je centrální institucí k zavádění ekonomické a měnové politiky EU, je řízena finančními domy a velkými bankami a pracuje pro ně. Komise EU je strážcem shody s rozpočtovou, politickou a vojenskou strategií EU. Útoky na dělníky, rozpočtová kontrola a prvořadost „trhu“ nade vším jsou pevně přímo zapojeny do EU.
Nepřijímáme, že EU je zdrojem, nebo má potenciál, pro pokrokovou společenskou a ekonomickou změnu, ani na nadnárodní, ani na národní úrovni. Zákony, směrnice a instituce EU jsou navrženy tak, aby zabránily změně na evropské i na národní úrovni. Lisabonská smlouva z roku 2009 upevnila moc a ideologický vliv velkopodnikání na politiku a instituce EU. Zachovala nadřazenost směrnic (tj. zákonů) EU nad národními, čímž ve skutečnosti učinila jakoukoli pokrokovou alternativní ekonomickou nebo sociální politiku nezákonnou. Co se týče EU, není cesty k návratu žádné skutečné demokracii na národní úrovni.
Antidemokratická povaha EU a absolutní moc evropského velkopodnikání nad ní bude dále upevňovaná s přijetím Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP).
Komunistická strana Irska vyzývá k co nejširší koalici pokrokových sil ke kampani za odchod Británie a Irska z Evropské unie.
Překlad Vladimír Sedláček


Sociální polarizace dává za pravdu Marxovi
Kandidát na předsedu KSČM Josef Skála poskytl 15. března 2016
rozhovor na www.parlamentnilisty.cz.
 Před IX. sjezdem KSČM neškodí seznámit se podrobněji s jeho názory.

Množí se varování před příchodem další ekonomické krize. Exšéf Bank of England Lord Mervyn King například uvádí, že světové hospodářství je na pokraji další havárie. Česká ekonomka Šichtařová prorokuje krizi s velkým K, běžně se používá termín „dokonalá bouře“. Ekonomická bouře prý začne na finančních trzích, které jsou prý přehřáté. Co z toho může být pravda a v jakém horizontu?
Shakespeare má svatou pravdu. Doba se vymkla z kloubů a šílí. Švindlu „nadějného růstu“ sekunduje i „levice“ na baterky. A rizika, která jsou na spadnutí, nastolují mozky jiného ražení – nepočítám-li nás, pár solitérů zleva. Finanční trhy jsou skutečně „přehřáté“. Ta věta však neříká o nic víc, než že „pacient má horečku“. Zda si ji uhnal na slunci, má chřipku, zápal plic – anebo se ozval karcinom – však už nevysvětluje.
Tady o banální chřipku nejde. Kapitálu se vrací zádrhel akumulace – řečeno slovy Kapitálu. Tedy nadbytku „volných“ peněz, lačných po dalším zhodnocení, které však drhne díky deficitu peněz, za něž si normální lidé kupují hmatatelné statky. Právě o tomto zádrhelu – a ne jen o mikrospáncích regulace a „děravé legislativě“ – byla už krize od podzimu 2008. Panstvo, které ji zavinilo, ji k obrazu svému
i „vyřešilo“. A sice „znárodněním“ gigantických ztrát a dluhů, co zbyly po prasklých „bublinách“ – a „tiskem“ tisíců nových miliard, „krytých“ hlavně tím „toxickým“ odpadem.
I ty však – místo, aby pomohly obětem krize – spadly do klína raubířům spekulantského „kasina“. A navíc za úrok blížící se nule.
Finanční trhy to „přehřívá“ za situace, kdy se veřejné finance prohýbají pod nadílkou minulé krize. Tím menší „balíčky“ jsou s to rozdávat „banksters“ ve chvíli, až jim rupnou i dnešní „bubliny“. Tím úslužněji se proto předělávají i normy sanace bank. Aby se jejich bankrotářská manka, „znárodňovaná“ dosud oklikou přes veřejné rozpočty, směla záplatovat rovnou z vkladů klientů. Říká se tomu „bail-in“ – „sanace
z vnitřních zdrojů“. Pokusným králíkem byl Kypr. Tam to ještě postihlo „jen“ vklady nad 100 000 €. Ty nižší garantovala starší pravidla EU. Už brzy to ovšem, tvrdí zlé jazyky, může být klidně jen desetina. Banky by se tak mohly „hojit“ i z každého vkladu nad našich cca 270 tisíc korun.
Příznačným švindlem je „záporný úrok“. Zatím ho, pokud mi něco neuniklo, uplatňují jen mnohé centrální banky vůči depozitům těch komerčních. Toho, co tím jen simulují, by se však dosáhlo právě cestou, jíž se marně domáhají demokratické síly – progresivního zdanění neproduktivního kapitálu. „Záporný úrok“, uvalený na „mrtvé peníze vůbec“, má totiž dominový dopad i na úrok komerčních bank. A trestá tak i každého, kdo šetří na auto nebo penzi – a žádný kapitál, natož neproduktivní, nemá. Aby ho zároveň nahnal mucholapkám „investičních produktů“, slibujících „zaručené zhodnocení“ peněz, které mu ti samí „banksters“ znehodnocují na standardních účtech. Tím víc „peněz jiných lidí“ (OPM, other people‘s money) to „kasinu“, zvanému finanční trhy, přihrává i touto cestou. O to víc hrozí oči pro pláč
i úsporám, jež na ten hazard přistoupí jen proto, že na běžném
i spořícím účtu ztrácejí hodnotu.
Korunu všemu nasazuje další kulišárna. V podobě „bezhotovostních peněz“, majících ty „hotové“ postavit už brzy mimo zákon. V některých skandinávských zemích už se platí jen kreditními kartami. Je to i hvězdná hodina pro šmíráky v našem soukromí – zahraniční i domácí, erární
i privátní. Je to však i další pojistka, že před dominem „záporného úroku“ – a „sanací z vnitřních zdrojů“ – už nebude úniku.
Podobných podfuků se rojí ještě víc. Vynalézavost „banksters“ je nebetyčná. Ten absurdistán drží už jen na kapačkách. Čím později vypoví
i ty, tím drsnější budou následky.
Čína v řadě ohledů stagnuje, její problémy se přelévají do celého světa. Jak hodnotit budoucnost ambiciózní nastávající velmoci? Považujete za zajímavé její projekty, kterými se snaží prosadit v zahraničí, například projekt Nové Hedvábné stezky a některé další investice? Máme se bát čínských investorů, za kterými mohou být skryty velmocenské snahy Číny?
Čína velmocí prostě je, ať se to komu líbí, nebo ne. Její poslední století je impozantní. S projekty typu Nové Hedvábné stezky přichází to, nač se dnešní Evropa jinak nezmůže. Skutečný rozvoj – a na obrovské ploše. Garance spousty pracovních uplatnění – a to i pro diplomované talenty. Most mezi ekonomickým potenciálem Asie a Evropy – a tím i šance na rovnější vztah s „globálním Minotaurem“, jak Americe říká Varufakis.
Té nabídce je ovšem třeba jít naproti. Čína nikoho na kolenou neprosí. Bát se těch investic musí jen „tuneláři“, s nimiž nepočítá, a Minotaurovi pacholci. Čínský prezident míří do Prahy. Fanklub Tibetu, dokud tam řádil středověký totáč, chystá jarmareční randál. Takový part – v cizím zájmu proti tomu našemu – který by „kavárna“ nevzala, zřejmě ani neexistuje.
Jak bude Čína konkurovat Rusku a jeho Eurasijské unii? Chce investovat ve Střední Asii…
Mezi Čínou a Ruskem jsou logicky na pořadu i otázky, v nichž sedí za stolem proti sobě. Už třeba cena vzájemně nakupovaných komodit. Peking a Moskva však mají hlavně zájmy, které je spojují. Nejde jen o verbální deklarace. Ilustruje to
i poslední epizoda. Situace na trhu energií nutí rozšířit externí financování i Gazprom. Západní banky mají pokyn dělat problémy. Gazpromu poskytla úvěr čínská banka. Největší, jaký kdy čerpal. Na pět let a za podmínek, jež z tlaku druhé strany nevytřískají sebemenší kapitál.
Číně i Rusku jde po krku politika „změny režimu“. Vedení obou zemí zbavila všech iluzí. O to víc táhnou za jeden provaz. Hlavně ve všem, co těm intrikám staví plot. Ekonomika obou zemí se v mnohém doplňuje. Tím snáz se budují i „pozitivní synergie“.
A střední Asie? Nabízí jí snad investice, srovnatelné s čínskými,
i kdokoli jiný? Ne jen do zázemí vojenských základen, majících obklíčit Rusko i Čínu? Ale skutečného růstu a diverzifikace jeho zdrojů?
Jaký je stav ruské ekonomiky? Jak se vypořádala se sankcemi a nízkými cenami ropy a plynu?
Ekonomické zbraně, provokující „Majdan“ na Rudém náměstí, jsou klackem o dvou koncích. V případě „sankcí“ jimi Amerika dusí i Evropu. Sama přitom s Moskvou vesele navyšuje obrat. Manipulace s cenami ropy i plynu neškrtí jen arabské šejky. Škodí i americké produkci. Donedávna jen té z břidlice, do níž napumpovaly mraky peněz i banky a investiční fondy. Teď už však hlásí útlum i korporace, těžící tradiční technologií. Takové „sadomaso“ mívá v Americe jen krátký dech.
To „sado“ ruská ekonomika přirozeně cítí. Alarmistické tirády bych však bral s rezervou. Nahoru vyletěly hlavně ceny luxusního zboží. Většina Rusů je nekonzumovala ani dřív. Tím víc to ekonomická válka prohrává politicky. Barometrem jsou ruské televizní kanály – a to i ty privátní. Na vlasteneckou notu tam duje i většina těch, kdo se dřív „řediteli zeměkoule“ klaněli až po pás.
V posledním čtvrtstoletí prošlo Rusko lekcí, kterou hned tak nezapomene. Na to, aby nevábilo dravce, je příliš bohaté. Na to, aby je cizina skutečně vytrhla, je zas příliš velké. Suverenitu mu zajistí jen masivní reindustrializace. Jen ta sníží závislost na energetickém exportu – i importu banálních artiklů. S tím si musí poradit samy i menší země. Tím méně to kdokoli udělá za Rusy.
To téma má ovšem i rozměr,
o němž se česky poníženě mlčí – na rozdíl od znalejších mozků západně od Aše. Na to, co Washington zkouší na Moskvu teď, vsadil už Reagan. Amerika byla na prahu velké krize už tehdy. „Time-out“ jí darovali jen Gorbačov a spol. Tu kořist však už strávila. Dneska je na tom ještě hůř. A Rusku už rauš „nového myšlení“ nehrozí. „Studenou válkou“ napodruhé riskuje sama Amerika.
Zatímco ekonomika roste, levicoví pozorovatelé kritizují fakt, že běžní lidé, i v České republice, častokrát růst nepociťují. Tedy že reálné mzdy a životní úroveň nerostou tak, jak by měly. Stejně tak pokračuje trend častějšího uzavírání pracovních úvazků jiných než hlavní pracovní poměr, což vede řadu lidí do příjmové nejistoty nebo rovnou pracující chudoby. Jak jsme na tom v tomto směru v ČR, jak je na tom západní Evropa? A co Spojené státy, kde řada lidí „funguje“ na potravinových poukázkách?
Dnešní vteřina dějin je raritou hned trojmo – a to celého novověku. Příjem – a přidanou hodnotu – mění stále víc v mimoběžky. Past „pracující chudoby“ roste jako máloco. Vězí v ní i desítky procent obyvatel „zlaté miliardy“. Bývá to i dřina na několik úvazků. V pobuřujícím přepychu se topí i ti, co nic kloudného neumí. Pokud se práce rovnou neštítí, padají z nich hlavně „ubrané hodnoty“. Tím užší je hrdlo „sociální mobility“. Z bobánků, narozených „za vodou“, tam najdete i vnoučata. Z těch, počatých na opačném pólu, poskočí skutečně výš jen stále tenčí zlomek. Traktáty o „refeudalizaci“ už píší i profesorské cvikry.
Alibi privátního zisku hlásá, že je odměnou za riziko. Na špici vertikály kapitálu však neplatí už ani to. Tady se inkasuje lví díl globálního výnosu – a rizika, ztráty i náklady „znárodňují“ hned na vstupu. Jak na konto všech, koho živí jen vlastní ruce, tak podnikatelů, riskujících střechu nad hlavou. A stále víc i veřejných financí. Tím ovšem padá i to poslední, co z kreditu „konce dějin“ ještě zbylo.
Amerika, máte pravdu, to zahustila nadoraz. Lídr všech rentiérů – dneska i kdykoli dřív – dluží víc, než celý okolní svět. A zároveň drží na „potravinových známkách“ celou šestinu vlastní populace. Milionům rodin zbyl na spaní jen karavan. Je to hodokvas sociálního darwinismu. V petřínské bludiště mění i kritéria. Točí se hlavně kolem indexů, jak se zhodnocuje kapitál. Podmínky těch, kdo ho zhodnocují, v nich hrají „marginální“ roli. O tom je celá alchymie věštící „růst“ i „recese“. Tak hulvátský rozvod s tím, co má ekonomika v původním pojmu, láme i starší rekordy.
Podle zjištění nevládní organizace Oxfam jedno procento nejbohatších lidí světa v roce 2015 vlastnilo více majetku než zbylých 99 % populace planety. 62 nejbohatších lidí světa disponuje stejným majetkem jako 3,5 miliardy dalších obyvatel země. Co tomu říkáte? Kde je příčina? Může za těchto podmínek vůbec existovat volný trh rovné soutěže? Neškodí toto svobodnému podnikání? Není například odstraňování obchodních bariér jenom nahrávkou pro nadnárodní korporace, monopoly a oligopoly, aby zničily konkurenci malých a středních podniků na národní úrovni? Lze to vůbec nějak řešit? Jak lze konkurovat takové koncentraci kapitálu? Neměl v tomto Marx pravdu?
Marxe už „porazily“ i postavičky nesahající mu ani po tkaničky. Víc než co jiného „vyvracely“ právě vše, co napsal na téma koncentrace kapitálu – a třídní polarizace. O tom, že „rovná soutěž“ je jen nekalá reklama – a podstatou kapitalismu je monopol na existenční zdroje. Akumulace kapitálu z cizí práce, který slabší konkurenci drtí – a sám se tím víc šikuje do stále strmější vertikály. Zatímco většinu ostatních krok za krokem „proletarizuje“ – bez ohledu na to, kam se řadí sami.
Gážisté cirkusu, majícího tu pravdu zadupat do země, se chytili pojmu „proletář“ – a udělali z něj synonymum montérek. Sám Marx jím přitom mínil každého, z koho kapitál tuneluje nadhodnotu. Všichni ti, kdo to buď neví, nebo zatloukají, pak tím laciným podfukem i groteskně „triumfují“. Například banálním „objevem“, že „modré límečky“ vytlačuje technologický pokrok. Kdo už nemusel k ponku nebo lopatě, ale za kancelářský stůl, vnímal to jako sociální vzestup. Dokud rostly s produktivitou práce i příjmy, živila v něm ten dojem i vlastní životní úroveň.
Kapitalismus na „druhý globální pokus“ však ruší i to. Mantinely, omezující koncentraci kapitálu aspoň zčásti, boří jeden za druhým. Příjmová a majetková nerovnost láme rekordy. Jedinému procentu toho nepatřilo víc, než všem ostatním, ani v obskurních despociích. „Proletář“ má aspoň jistotu výplaty – a zákonné výpovědní lhůty. Statisícům českých pracovních sil se upírá i to. Jak v montérkách, tak coby „kravaťáci“ mají šanci jen na „živnosťák“. „Svobodného podnikání“ v tom není ani za mák.
Marxe „vyvrací“ jen notoričtí hlupáci. Erudovanější mozky z něj pokoutně opisují. Paul Craig Roberts byl za Reagana druhým mužem fiskálu – a šéfprojektantem „reaganomiky“. Zamlada napsal o Marxovi celou knihu. Kapitál je náročné čtivo. Bez adekvátní erudice se zvládá jen těžko. Marx ovšem magnetizuje i kratšími texty. Nově i studenty ekonomických fakult v Americe. Tady je, zjistila nedávná studie, vůbec nejčtenějším titulem Komunistický manifest. Až po něm následují Adam Smith, Ricardo, Samuelson – natož Hayek či Milton Friedman. U nás jsme zatím „sto let za opicemi“. Je to znát.
Podle statistického úřadu poklesla v letech 2007 až 2014 reálná kupní síla americké domácnosti (respektive její medián) po započtení inflace o čtyři tisíce dolarů… Opět. Nenahrává současný systém velkým korporacím na úkor střední třídy?
Reálný příjem většiny amerických domácností je na úrovni počátku 70. let. Roky tu díru doháněly na dluh. Ten je teď dohání i s úroky. „Střední třída“, typická pro „tři zlaté dekády“ po válce, se ztrácí před očima. Příčin je víc. Ta, od níž vede největší pupeční šňůra, se však „zatlouká a zatlouká“. Velkokapitál si „střední třídu“ pěstoval jen po dobu, kdy byl vystaven systémové výzvě. „Katastrojka“ ho toho „nutného zla“ zbavila.
Teď si „pýcha moci“ – řečeno s Williamem Fulbrightem – vystačí i bez širší sociální opory. Koho si dřív hýčkala, toho dnes drží v šachu. Dluhovou pastí i jinými formami existenčního nátlaku. „Americký sen“ hlásá pravý opak. Za tvrdou práci slibuje šanci mířit výš. Lepší život pro každou novou generaci. Dnešní ročníky na startu jsou na tom mnohdy hůř než vlastní rodiče. Tak absurdní zpátečka má své meze.
Signálů, že se k nim blíží, přibývá. Takže aspoň dva. Sanders je „demokratický socialista“. Kampaň mu financují statisíce dárců. Po 30 dolarech v průměru. Hillary prosazují „banksteři“, zbrojaři i válečnická vrchnost a masová média. Přesto se Sandersem leckde prohrává. Krajně „nesystémovým“ kandidátem, byť úplně jiného typu, je i Trump.
Pokud jde o druhý z těch signálů, tuhnou z něj rysy. Americká policie se vyzbrojuje jako na regulérní válku. Na nácvik pouličních bitev si už pořídila i celé „umělé město“.
Není to tak, že střední třída nese na svých bedrech hlavní daňovou zátěž – dotuje nadnárodní korporace i sociálně slabé či nepřizpůsobivé?
Na téma, kdo koho dotuje, je i poslední kniha Josepha Stiglitze, laureáta Nobelovy ceny za ekonomii
a bývalého hlavního ekonoma Světové banky. Nebo komentáře Roberta Reicha, za Clintona ministra práce – a třeba i letošní první číslo Foreign Affairs, věnované sociální polarizaci. Také spousta dalších zdrojů se shoduje, že větší díl svého příjmu než „Big Business“, odvede na daních
i dělník z automobilky či řadový personál KFC.
„Střední třída“ dotuje korporace
i tam, kde dřív nemusela. Například strmě rostoucími náklady na vzdělání, bez něhož je lepší uplatnění bez šance. Teď ale i statisíce jeho absolventů berou zavděk platy recepčních, číšníků, portýrů či pokladních. Tím hůř pak splácejí i půjčky, bez nichž by nedosáhli na diplom. Za situace, kdy jim je k ničemu. Publicistika, absolutizující břemena „střední třídy“, ovšem i cíleně mlží. Stále víc těch, koho do ní stále řadí, tam fakticky už nespadá – nebo balancuje na samé hraně. Oč víc musí škudlit, zadlužovat se a pak před těmi závazky kličkovat, tím nutkavěji lpí mnohdy aspoň na pomyšlení, že jsou „přeci jenom něco víc“. Tím snáz se jim vtlouká do hlav, že viníkem jejich martýria jsou ti „ještě níž“, které „musí dotovat“. Něco na způsob české demagogie
o „zneužívání dávek“. I ta často zabírá víc právě u lidí, co nad propastí sociálního vyloučení vrávorají sami. Spojit jedni i druzí síly, panstvu by hořela koudel pod šimpánem. Tím víc se investuje do toho, aby to viděli vzhůru nohama.
Jaké je ideální místo České republiky na ekonomické mapě světa a co by mělo Česko změnit? Například Ilona Švihlíková doporučuje podporu mikroekonomiky. Kde je tedy cesta? Co podporovat? Export do zemí BRICS?
Někteří investoři od nás dezertují už proto, že si sem přišli jen pro lukulské „investiční pobídky“. Na jedno pracovní místo to někdy dělalo i několik milionů. Investoři se ráčili nabalíkovat – a zvednout kotvy. Poptávku po levné práci však snižuje hlavně technologický pokrok. Řadu výrobních oborů to vrací do zemí, které je dosud vyvážely za lacinou prací.
Nic proti podpoře „nejmenších českých podniků“, mají-li skutečně perspektivní program – a není-li to jen habaďůra, maskující další „tunel“. Nám ovšem chybí hlavně ekonomická strategie a koordinovaná politika. Tak, aby precizovala reálné šance na konkrétních trzích – a těm šila na míru výrobní a distribuční programy, odpovídající našim specifickým možnostem. Hlavně obory a projekty, generující kvanta přidané hodnoty – za niž se právě nám ovšem také platí. A nabízející důstojnou šanci i kvalifikované práci.
V zemích, před nimiž tu „mainstream“ leze po břiše, to koordinuje stát. U nás se to má dodnes za „etatistickou“ svatokrádež. Řada inovací, často skutečně převratných, se tu přitom rodí stále. Jak co do marketingu, tak finančního zázemí jsou však – až na pár světlých výjimek – odkázány na zahraniční zdroje.
Doby, kdy jsme vyváželi investiční celky na klíč, jsou ty tam. „Kdo za to může,“ je veřejným tajemstvím. Ztracený status nám vrátí jen politika, jež se s tím dědictvím rozejde nadoraz. A místo sklapovaček „spojenecké vděčnosti“ – i atavismů opačným směrem – prosadí racionální ekonomický kalkul. Spousta vývozů západním směrem nás drží v krajně subalterní pozici. Leckdy na samé hranici únosnosti. Na trzích, kde jí to nehrozilo – a měla tam navrch i co do kvality a know-how – to doháněla už „první republika“. A už před ní i český průmysl za monarchie. BRICS je největším z podobných trhů dnes. Technologií i kvalitou nám už v lecčem ukazuje záda. Tím víc to chce nohu do dveří tam, kde se tak ještě nestalo.
Pro některé by rozpad EU byl katastrofou, pro některé požehnáním. Dovedete si představit lepší Evropu bez EU? Jak by naše země dokázala hospodářsky obstát bez EU? Stala by se „kořistí Ruska“, jak slyšíme v podstatě pokaždé, když se o rozpadu EU mluví?
Jak že to říkával Palacký? Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm? S EU je to podobně. Místo jalových vášní – o pohromě či požehnání – to chce rozum do hrsti, dokud je čas. Dnešní EU je docela jiná, než v době našeho vstupu – natož ještě o pár let dřív. Že by se vše, v čem očividně chřadne a degeneruje, obrátilo k lepšímu, postrádá viditelný důvod. O tom, kam až její eroze dojde – a čím to skončí pro nás – budou rozhodovat ti, kdo v ní hrají první housle. Nás postaví před hotovou věc. Že to nebude o „solidaritě“, ale právu silnějšího, neví jen beznadějný fanatik.
Je to křižovatka vyžadující státníky, a ne Hujery. Politiky, nadané panoramatickou optikou. Schopností podnikat včas i praktické kroky. Identifikovat priority národního zájmu. Získávat pro ně všechny dostupné spojence. Být připraven na všechny varianty. Od zachování EU ve víceméně dnešním tvaru – až po její výraznou redukci. Jak v teritoriálním, tak věcném smyslu. Zdá se vám, že s tím někdo už aspoň začal? Dá se to čekat od kariér, vyhnaných prášky „spojenecké věrnosti“?
Až bude ještě hůř, vynutí si to střídání stráží. Ty nové však zdědí „snědený krám“. V zemi, kterou ty dosavadní degradovaly na cizí kolonii, tentokrát v srdci Evropy – za pár nicotných postů i kont v daňových rájích. Pak bude ovšem „košile bližší než kabát“ i tam, kde mají od naší ekonomiky klíče. Poprava OKD vysílá zprávu, jíž nerozumí jen trouba nebo poskok. Tím víc to chce pracovat na alternativách už teď.
S tou „ruskou kořistí“ je to jako s čertem na zlobivé děti. Strašidlo nesmí hlavně opustit tajuplnou tmu. Jinak je totiž jen pro smích. Co konkrétně by se tu stalo „ruskou kořistí“? Jestliže skoro vše, co vynáší zisk, už v cizích rukou je? Včetně karlovarských hotelů – i řady jiných kapacit – které si ruské subjekty už koupily?
Z předchozí otázky zcela vydělme dohodu TTIP. Jakým způsobem se ve vás osobně vyvíjí úvaha ve smyslu „podepsat, nepodepsat“? Jak nahlížíte na současný stav procesu ratifikace TTIP?
V klepetech „omezené suverenity“ už jsme. TTIP má dorazit i její vyzáblé torzo. Nastolit absolutní monarchii velkých prachů. A všemu, co jí ještě stojí v cestě, vzít oporu ve vymahatelném právu. Nás to postihne o to víc, že jsme jen kandrdas i v Evropě. Vláda do toho chomoutu poleze sama a po čtyřech. Právo veta má však i parlament. Tím větší musí pocítit tlak. Jako celek – i každý jednotlivý poslanec, ochotný národní zájem prodat. Funguje to. Musí se chtít. Minimálně tak, jako když hrozilo, že se v Brdech rozvalí jeden z dílů cizí „jaderné triády“ – a nás změní v cíl prvního protiúderu.
Jak vážně v současné době vypadá hrozba ještě většího zbídačení třetího světa, zejména Afriky,
v důsledku klimatických změn? Čili bouře, záplavy a zejména sucho. Geolog Václav Cílek často opakuje, že v důsledku těchto procesů se můžeme „těšit“ na další migrační vlny do Evropy. Má pravdu? Existuje nějaké řešení?
Václav Cílek není z těch, co malují čerty na zeď. „Třetí svět“ je drancován už třetí století – a leckde i déle. Proměna v „banánové republiky“ – či bonanzu zahraničních těžařů – mu vnutila ekonomickou strukturu, demolující jeho přirozené zázemí. Plení miliardy životů i přírodu. Plodí humanitární kalamity. Miliony migrantů vyhání už desítky let. Třeba
v arabských „naftokraciích“ tvoří větší díl pracovní síly než v západní Evropě i Americe dohromady.
Dosud to ovšem byla nabídka, jdoucí panské poptávce naproti.
Z vlny, valící se Evropou teď, však už trčí i hrot vzpoury. Pěsti na vrata metropolí, co „globalizaci“ všeobecné hojnosti jen naslibovaly. A nadělily ji jen hrstce kompradorů – kdežto ostatní masu drží pod prahem důstojnosti. Především to je to nové, čím stěhování národů míchá kartami, v nichž jde i o nás. Panstvo, mající to na svědomí, to chce „rozepsat“ i zemím a vrstvám, jež nikoho jaktěživ nedrancovaly.
Tu demagogii odrazí jen zpráva, mířící až k jádru věci. Řešením je jen masivní reparace – na účet těch, komu z „třetího světa“ napadaly zlaté cihly. V podobě rozvojových investic, které mu vrátí práci a elementární důstojnost – a zkrotí i ekologická rizika. Nic polovičatějšího to stěhování už nezastaví. Právě to se však nerodí ani v zárodku. Čím později na to dojde, tím víc bude mezitím na koni fanatismus všeho druhu. Ve „třetím světě“ – i v samotné „pevnosti Evropa“.
„Elity“ se k tomu nemají. Pouštět žilou umí jen nám. Právě o tom se zdá být i barnumsky avizovaný „plán B“, který začaly kuchtit v Bruselu minulé pondělí. „Muslimští bratři“ z Ankary se sice „zavázali“, že začnou migranty, které nám expedovali, brát zpátky. Jen ale pod podmínkou, že Evropa místo nich přijme jiné – „kus za kus“. Turecký pašalík tak dostane další miliardy přesto, že spustil totalitní teror i doma. V situaci, kdy si vraždou ruského pilota zadělal na sankce, které ho vyjdou na desítky miliard. A pokleslá reputace Turecka sráží dolů i příliv turistů z jiných zemí. „Plán B“ tak zatím vypadá spíš jako „záchranný balíček“ Erdoganovi. Zvlášť vytrucuje-li si i bezvízový režim se „Schengenem“. Lepší dárek si export chaosu a teroru do Evropy přát snad ani nemůže.
Geneticky modifikované potraviny, téma diskusí o chudobě a kvalitě výživy. Jste pro jejich další rozvíjení? Souhlasíte s tvrzeními, že nejen geneticky modifikované, ale i jiné potraviny pochybné kvality začínají být problémem výživy chudší části obyvatelstva zejména v USA?
Páteří amerického marketingu je „three-tiers concept“. Tedy prodej v zásadě stejného produktu, nabízeného ve třech kvalitách – „good“, „better“ a „the best“. „Globalizace“ to změnila v univerzální praxi. Velice markantně i v případě potravin. A to jak pro „třetí svět“, tak třeba i Českou republiku – oproti „staré Evropě“. Hordy bruselských byrokratů sepisují směrnice, jak nesmí vypadat kyselá okurka. Které jablko je „podměrečné“, a vhodné tak už jen na mošt. Kam všude nelze napsat „máslo“ nebo „rum“. Seznam té idiotské buzerace je samozřejmě ještě mnohem delší. Zato zákaz prodávat to samé – ve stejném balení, ale úplně jiné kvalitě – si nikdo sesmolit netroufne. U nás ta nižší přitom stojí mnohdy víc, než ta vyšší hned za Rozvadovem.
Nejde jen o chuť. Internetem kolují i vážnější expertízy. Špičkoví odborníci tu varují před fatálními zdravotními riziky. Naše kuchyně je dnes, papírově vzato, zdravější než ještě docela nedávno. Počet klientů onkologických klinik se však téměř zdvojnásobil. Za pouhých deset let a v době, kdy se prý životní prostředí radikálně zlepšilo. Kde se ta expanze rakoviny bere? Čím to, že napadá stále mladší ročníky? A hlavně tlusté střevo i jiné orgány, kde hraje klíčovou roli právě to, co jíme a pijeme? Je to jen nahodilá synchronie?
V Americe zarazí i jiná věc. Obezita – často tak obludná, jak ji Evropa skoro nezná – je tu typická pro příjmově nejnižší vrstvy. Ještě v 80. letech to byl okrajový jev. Už na prahu století však doslova zaplavil ulice. Přemírou kalorií tu bude jen u pár procent. Potraviny, upravené geneticky – či z chovů, přikrmovaných anaboliky - však konzumují hlavně tyto vrstvy. Dá se kauzální vazba vyloučit i tu?
Atlas všech rizik, spojených s GMO a „urychlovači růstu tkání“, se teprve rodí. Co chvíli přibude nový signál. Z posledního v pořadí mrazí. Tvrdí totiž, že jsou to právě geneticky upravené potraviny, co lidské organismy zbavuje i reprodukční schopnosti. Ten zdroj to spojuje i s tím, co z jistých sejfů uniklo už před pár lety. Optimální počet světové populace – stálo v té „studii“ – je v řádu 1–1,5 miliardy. A vše nad tuto hranici je pro byznys už jen přítěží. Je to jen „konspirační“ folklór? Nebo něco víc?
Ve světle všeho, o čem jsme hovořili… Jaké ekonomické recepty nyní potřebuje vyspělý svět? Novátorsky levicové typu nepodmíněný základní příjem, zdanění neproduktivního kapitálu, zdanění vyšších příjmů, ,,fair trade“ uspořádání vztahů mezi chudými a bohatými zeměmi… Nebo konzervativně pravicové, tedy vyšší odpovědnost jedince, odbourávání sociálního státu, snižování daní, liberalizace trhu práce? Nebo „národní kapitalismus“ typu Ruska a Číny, kde stát je v určitých oblastech velmi silný, kontroluje strategická a síťová odvětví, na druhé straně jsou tam nízké daně, snaha odbourávat byrokratickou zátěž…
Pravice, schovaná za liberální frázi, je u cíle. Překročit vlastní stín už nemá kam. Ztuhla ve sfingu asociálního inženýrství. Těm „za vodou“ to lahodí. Opačný pól už jen dráždí. Toho se zastane víc i Orbán a Marine Le Penová. Dělat z nich fašisty je nesmysl. Z těch, kdo jim funí do zátylku, však už mnohdy ne.
„Reformní“ levice vzdala i reformy, které by kapitalismus polidštily aspoň zčásti. Teď už se pere jen o koryta, která ho odlidšťují. Svět změní k lepšímu jen síly nalevo od ní. Jen jim tak zůstal i terén, kde se dřív utkávala sociální demokracie s liberálním reformismem. Levici, která není na prodej, to nabízí nevídanou šanci. Rubem je zákeřná past. Tkví v tom, nakolik „reformovatelný“ je vůbec ještě svět, sevřený krunýřem dnešní ekonomické
a politické moci.
Restituce všeho, oč „sociální stát“ už přišel – a naopak jeho další expanze – je imperativem lidských práv, visících na dnešním oltáři hned nahoře. Je to však i jeden
z klíčových směrů, jak děsivé disproporce dnešní ekonomiky aspoň zmírnit. Jenže už její dnešní provoz – a tím i financování sociálních položek – se zvládá jen za cenu dalšího zadlužování. Gordický uzel rozetne jen zásadní redistribuce příjmů. Ta je však tím posledním, nač „elity“ přistoupí po dobrém. Skutečnou změnu přinese až demokratizace vlastnické struktury. Základy se jí přitom dají klást už dnes. Například expanzí veřejného sektoru všude tam, kde ten privátní očividně selhává – anebo si z veřejného dělá dojnou krávu.
Pokud jde o jiné reformní iniciativy už dnes, osobně považuji za klíčové ty, jejichž cílem je redukovat parazitní rentu – i prostor, v němž si finanční „kasina“ smí hrát s „penězi jiných lidí“. Nejenom cestou „sektorového“ zdanění, ale i přímých mantinelů. Jen to vytvoří zdroje i na „základní nepodmíněný příjem“, zkracování pracovní doby i další humanizující kroky na opačném pólu. Razit ty požadavky, aniž se udeří na jejich skrytý rezervoár, znamená koledovat si o stigma, že je to levice, kdo chce veřejnou kasu zadlužit ještě víc. A přihrávat falešné alibi „elitám“, které nás do dluhové pasti ženou i nad ohlodaným torzem „sociálního státu“.
Nepančovaná levice musí být oázou naděje. Ne ale za cenu, že sama živí iluze. A dělá tak, jakkoli bona fide, užitečného idiota.
To není pozvánka do čekárny, jak to dopadne. Ale kostra manuálu, jak na to. To, s čím levice přichází, nesmí znít jako dobromyslná suplika, jíž chybí vlastně jen pár poslaneckých hlasů – takže to možná napraví už příští volby. V poloze parlamentních tisků osloví jen hrstku. Chce to panorama reálných zájmů – a jejich demarkačních čar. Legitimních nároků – a žáby na prameni.
Teprve pak se legitimní požadavky stanou silou, opřenou o vůli angažované většiny. Až jí dají i politický tvar.
Jen tak má znovu šanci i to, co se už zdávalo banalitou. Dnešní produkční potenciál by uměl jak „nepodmíněný základní příjem“, tak kratší pracovní dobu i řadu jiných civilizačních skoků. Škrtí ho bludný kruh, v němž střečkuje akumulace kapitálu. I mnohem skromnější cíle jsou tak reálné až za jeho horizontem. Až to rozcestí nastane, začínat od nuly by bylo pozdě. Návrhy, atakující už dnešní poměry, musí mít i strategický rozměr. Právě tím jsou levice a „levice“ k rozeznání. Už na první pohled.
Pozornosti čtenářů také doporučujeme rozhovor Josefa Skály pro týdeník Týden z 14. března 2016.
Podrobněji na www.kldialog.cz.
Málokterý z představitelů KSČM hovořil pro buržoazní médium tak otevřeně a zásadově!


Příznaky blížící se „velké války“
P
 rezident Akademie geopolitických problémů v Moskvě, generálplukovník Leonid G. Ivašov odpověděl na otázky hlavního redaktora deníku „Sovětské Rusko“
V. V. Čikina

Nedávno KLDR vyslala na orbitu umělou družici Země, což vyzvalo negativní reakci nejen Japonska, Jižní Koreje, západních států, ale i Ruska a ČLR. Jde opravdu o hrozbu míru a bezpečnosti těchto zemí, včetně Ruska?
Odpověď: Sám jsem se podivil tomuto postoji. Přirozeně, že z vyslání satelitu žádné ohrožení nevzniká, tím více pro Jižní Koreu, poněvadž balistické rakety nelétají po vertikální dráze a sebemenší odklonění od plánované dráhy by způsobilo, že raketa upadne na území KLDR. Propagandistický pokřik doprovázející tuto událost je výhodný pouze pro USA, Tokio a NATO. Japonsko postupně navyšuje svůj vojenský potenciál a sní o tom, že se stane jadernou mocností. Potřebuje zdůvodnit tyto své záměry světové veřejnosti. USA okamžitě publikovaly své záměry
o dislokaci dodatečných sil v regionu, včetně strategického letectva
a systému PRO.
Moskva a Peking musely povinně odmítnout nukleární pokus i vypuštění satelitu, protože v Radě bezpečnosti OSN podpořily rezoluci, která tyto kroky KLDR odsoudila. Důvodem pro tento postup byla zřejmě naděje na zkvalitnění ekonomické spolupráce s Japonskem, Jižní Koreou a Západem.
Jaký je Váš názor na situaci na Středním Východě a zejména na vývoj v Sýrii?
Odpověď: Středovýchodní geopolitický uzel se stále více utahuje, může hrozit vznikem velkého, ne-li světového konfliktu, z jehož vzniku bude zákonitě obviněno Rusko, které se stane hlavním objektem této války. Při tom zejména Rusko, které se zapojilo do hry na Středním Východě
v závěrečném dějství syrského dramatu, je jediným hráčem, který sleduje ušlechtilé humanitární cíle a nemá žádné materiální zájmy. Prostě přispěchalo na pomoc spřátelenému syrskému lidu v kritickém okamžiku – několik dní před pádem Damašku a svržením vlády Bašára Asada cizími žoldnéři mnoha národností a státních příslušností.
Ruská vláda při tom vycházela ze své odpovědnosti stálého člena RB OSN za mezinárodní bezpečnost
a z pocitu spravedlnosti. Rusko již dále nemohlo trpět globální bezpráví americké oligarchie a militarismu – jehož programem je likvidace jednoho suverénního státu za druhým na základě lživých tvrzení o nutnosti šíření demokracie a notoricky zneužívaných hesel o lidských právech.
Je potřeba si uvědomit, že „americká elita“ přistupuje k likvidaci jednotlivých suverénních států naprosto racionálně.
Pokud Jugoslávii a Irák tyto „elity“ likvidovaly vlastními ozbrojenými sílami, což vyžadovalo i značné finanční náklady, pak v dalších konfliktech, které vyvolaly, Spojené státy začaly postupovat při „obnově popíraných práv“ lidu těch zemí, které chtěly zlikvidovat, mnohem ekonomičtěji, i když ve válkách proti Jugoslávii i Iráku hrály ekonomické principy určitou úlohu. Americké ozbrojené síly bombardovaly Bělehrad, Kosovo i Irák bombami, které byly již na konci použitelné záruční doby a války byly využity i k výcviku záloh „Národní gardy“, jejíž piloti bombardovali neopevněná, bezbranná města, což je vyšlo levněji, než výcvik ve výcvikových prostorech v USA.
Likvidace suverénní Libye se americká vojska přímo neúčastnila a předala ji evropským armádám NATO. K tomu jim prodávaly jak křídlaté rakety, tak i „chytrou“ munici, a to jak rakety, tak i pumy. Ovšem po vítězství si přivlastnily libyjské valutové aktivy, uložené v amerických bankách v hodnotě převyšující 500 miliard USD.
Aby nemohly být v budoucnosti problémy s žalobami a válečnými reparacemi, byl surově zavražděn
i Kaddáfí, stejně jako předtím Saddám Husajn.
Jedinou americkou ztrátou v Libyi byl pouze americký velvyslanec.
Egyptský režim zlikvidovalo v žoldu USA „Muslimské bratrstvo“ demokraticko-násilnou cestou.
V turecké rezidentuře CIA byla uspořádaná schůzka uprchlého, bývalého viceprezidenta Sýrie a některých bývalých ministrů, na které jim bylo nařízeno, aby zorganizovali tak zvanou nekompromisní opozici.
Turci dostali úkol, aby pod záminkou táborů pro utečence vybudovali výcviková střediska pro žoldnéře – teroristy. Saudská Arábie a Katar souhlasily s financováním celého záměru odstranění prezidenta Asada.
S cílem kamufláže vnější intervence proti Sýrii, vytvořila CIA již v roce 2006 na teritoriu Iráku teroristickou organizaci „Islámský stát“ (ISIL) – odnož Al Kájdy – a umožnila jí obchodovat se syrskou ropou, syrskými historickými uměleckými předměty, uloupenými v muzeích, bílým masem a drogami.
Noví bojovníci za „čistotu islámu“ doplnili Korán o dogmata typu: „Každý muslim je povinen bojovat za osvobození islámských území od Evropy po Indii (včetně Ruska). Pokud jsi skutečný muslim, musíš setnout bezvěrci hlavu stejně, jako bys to udělal ovci“ atd. To je tedy „Neokorán“.
CIA našla i vhodného vůdce ISIL, který byl krátce (pro kamufláž) vězněn ve vězení CIA, imáma al Bagdadiho.
Bojové akce ISIL plánovali bývalí důstojníci a generálové Saddámovy armády, kteří byli po porážce bez příjmů.
Takovým způsobem, bez velkých výdajů se připravovala likvidace Sýrie. Zisky po vítězství měly být nepředstavitelné. Nadvláda nad nesmírnými přírodními zdroji Středního východu.
Kdo jsou hlavní hráči v konfliktu a jaké jsou jejich cíle?
Odpověď: Hlavním hráčem s globálními cíli jsou Spojené státy. Cíle spočívají v prosazení světové diktatury a donucení lidstva, aby pracovalo na USA – identické s nadnárodními monopoly a levně jim dodávalo suroviny.
Cíle jsou formulovány ve „Strategii národní bezpečnosti USA – 2015 – jednopolární světový řád“. Metody se v podstatě od vzniku USA nemění – „bránit národní zájmy v libovolném místě na světě, použitím síly“.
Ovládnutí Středního východu znamená:
- kontrolu světových rezerv plynu
a ropy, což umožňuje stanovení jejich cen;
- aktivní účast v rozbíjení islámského světa;
- ovládání Evropy prostřednictvím regulace dodávek ropy a plynu, cenové politiky a migračních tlaků;
- konsolidace NATO pod záminkami uměle vytvářených hrozeb;
- ovládnutí ekonomiky ČLR, Japonska a Indie;
- vytlačování Ruska na okraj světové politiky.
Evropa, která se změnila v mlčenlivý satelit USA, lépe lokaje světového finančního kapitálu Kochů, Rothschildů, Rockefellerů a Vatikánu, nemá podstatný vliv na vývoj v muslimských zemích. Poslušně plní rozkazy a sní o tom, že se na ní dostane byť i jen kousíček z ropných a plynových zdrojů v syrském šelfu a že se jí podaří omezit příliv běženců.
Turecko je silným a aktivním hráčem v regionu. Snem prezidenta Erdogana je učinit Turecko lídrem islámského (sunnitského) světa a obnovit „Osmanskou říší“, připojit k ní Sýrii a Irák. Chce s konečnou platností znehybnit kurdský odpor a boj za „nezávislý Kurdistán“. Zmocnit se ropných zdrojů v Mosulu i ložisek thoria v Sýrii.
Při tom nelze zapomínat na to, že Erdogan, stejně jako Evropa jsou poslušnými sluhy Spojených států a plánů světového kapitalismu, od kterého dostal slib, že jeho záměry budou podpořeny.
Rovněž saudští monarchové sní o zvýšení svého geopolitického statutu na úroveň lídra arabského světa a o neutralizaci vlivu šíitského Íránu – svého hlavního protivníka.
Stejně tak Katar má své plány, převyšující jeho dosavadní vliv na vývoj mezinárodních vztahů. Jeho vláda předpokládá, že se ji po porážce Asada podaří položit přes syrské území plynovody do přístavů Středozemního moře a vytlačit tak ruský zemní plyn z Evropy. Katarská elita čeká na svůj okamžik, aby mohla získat takový vliv, jako mají mnohé, co do velikosti teritoria i počtu obyvatel, neporovnatelně větší státy.
Není vyloučeno, že katarské elity počítají i s ovládnutím části území některých sousedních států, které podle nich čekají revoluce, občanské války a rozpad.
Poslední kroky Spojených států naznačují, že by mohly postupně odepsat Saudskou Arábii ze seznamu svých nejvěrnějších spojenců.
(Ovšem nový americký prezident může všechno změnit.)
Silným hráčem v regionu a islámském světě je opět Írán. Vydržel sankce západního imperialismu, ke kterým se bohužel připojilo i Rusko. V podmínkách sankcí musela íránská vláda vyřešit celou řadu vážných problémů, hlavně udržení nezávislé politické orientace rozvoje. Západní varianta demokratizace ztroskotala.
Íránskému vedení se v průběhu sankcí podařilo nahradit import technologií z kapitalistických států. Nyní Írán neexportuje pouze suroviny, ale i průmyslovou produkci ze zpracované ropy.
Závody Jižního Parsu (provincie Busher) jsou mohutné komplexy produkující zkapalněný zemní plyn a polymery.
Írán rovněž zahájil rozsáhlý vzdělávací a výchovný program práce s mládeží, herny a jiná zábavní centra nahradil univerzitami.
Íránské vedení vyslalo západní spotřebitelské společnosti výzvu, obsahují priority rozvoje duchovně intelektuálního potenciálu a přes převahu sunnitské větve islámu v muslimském světě se jeho zásluhou šíitská větev islámského náboženství rozvíjí mnohem dynamičtěji.
Je evidentní, že v otázce Sýrie má Írán své vlastní zájmy. Jde mu zejména:
- o udržení režimu v čele s prezidentem Asadem, který je příznivě nakloněn Íránu;
- o možnost stát se regionálním lídrem na Blízkém a Středním východě a postupně i významnou světovou velmocí;
- o získání přístupu ke Středozemnímu moři po porážce teroristů v Sýrii;
- o zvýšení tlaku na Izrael ze syrského a libanonského teritoria.
Proč ruské letectvo bojuje na straně prezidenta Asada, jaké cíle sleduje Rusko a jaké jsou geopolitické výsledky jeho zásahu?
Odpověď: Rusko svým vstupem do syrského konfliktu změnilo rovnováhu sil a narušilo plány hlavních hráčů (kromě Íránu, se kterým spolupracuje).
Zásah skupiny ruského letectva zabránil svržení legálně zvoleného prezidenta a dal naději syrskému lidu, jeho elitám a ozbrojeným silám.
Nejen provládní síly jako syrští Kurdové, lidoví partyzáni, ale i část politické opozice získali mohutnou podporu.
Odvahu získala i vláda Iráku, na jehož území vznikl koordinační štáb ozbrojených sil Ruska, Íránu, Iráku a Sýrie. Došlo k posílení součinnosti s Egyptem. Lze říci, že vznikly základy určité koalice.
Výsledky bojových akcí ruského letectva překonaly všechna očekávání. Uskupení teroristů Islámského státu, teroristické organizace an-Nusrá a další uskupení vytvořená Spojenými státy, Tureckem, Saudskou Arábií a Katarem přešla do obrany, zalezla do jeskyní a mnohá začínají utíkat do Turecka. Do boje proti nim se zapojilo i syrské obyvatelstvo na územích, která dříve teroristé okupovali. Syrská armáda, která byla oslabena dlouhodobými boji, získala materiální a morální podporu a nyní osvobozuje město za městem. Navíc uzavírá trasy pro přísun nových teroristů
a jejich zásobování z Turecka.
Za této situace je na Američany zformovanou koalici 63 států (údajně pro boj s terorismem) ubohý pohled. Masky byly strženy. Pro USA představuje tento stav geopolitickou porážku. Pro světový finanční kapitál jde o miliardové ztráty a snížení prestiže amerického dolaru a oslabení světového finančního systému, založeného na dolaru.
Pro světovou veřejnost znamená tento ruský zásah počátek nástupu nové historické etapy vývoje.
Nyní sledujeme návrat „Východu“ do světové politiky jako dominantní síly. Jde o počátek formování nového světa, duchovnějšího, rozumnějšího a spravedlivějšího.
A tento nový svět bude budován na principech socialistického humanismu, s využitím zkušeností SSSR a světové socialistické soustavy. Za žádných jiných okolností lidstvo nepřežije.
Západ začlenil do osudu lidstva technokracii, což bylo v určité etapě nevyhnutelné. Nyní však technosféra potlačuje přirozený vývoj, mění smysl lidského života a jeho univerzální funkce vede svět k degradaci a ke katastrofě. Spotřebitelská společnost zničila na Západě morálně-mravní priority, zabrzdila intelektuální schopnosti člověka, zaměnila božský smysl existence podřízením dolaru.
„Východ“ a Rusko zachránily, byť
i jen v deformované formě, duchovně mravní principy svého historického vývoje. Procesu návratu „Východu“ na světovou scénu se Západ snaží systémově zabránit.
Rusko, přestože si snad ani neuvědomuje svou úlohu na úrovni politických elit, přispívá k záchraně islámské civilizace a přiblížení éry „Východu“.
Jakou lze očekávat reakci Západu na zahraničně politické chování Ruska v posledních letech a na podporu Sýrie proti vnější agresi? Podle nové americké strategie národní bezpečnosti, přijaté před rokem, je Rusko hlavním nepřítelem USA.
Odpověď: Strategické záměry jsou plněny, což můžeme sledovat v každodenní politické praxi.
Dokonce, i když se ministři zahraničí Lavrov s Kerrym na něčem domluví, nebo na příklad i Putin
s Obamou, když se domluvili na příměří v Sýrii (14. 2. 2016), to ale neznamená, že příměří bude skutečně realizováno. Zdá se, že v západním oligarchickém arsenálu prostředků odrazování „Východu“ zůstala pouze „velká válka“.
Jejím cílem má být likvidace Ruska, po které bude izolované suverénní státy možné lehce dorazit.
V lednu 2016 prohlásil americký ministr obrany Ashton Carter, že bude nevyhnutelné nasadit do syrské operace americké pozemní síly. Údajně proti Islámskému státu. Okamžitě se postavili do pozoru Turci, Saudové, Katařané a další. Evropští lídři začali skučet, že ruské letectvo bombarduje civilní obyvatelstvo, které musí utíkat do Evropy. Erdogan zazářil radostí a přesunul dva armádní sbory k hranicím Sýrie a zahájil genocidu vlastních i syrských Kurdů. Saudská Arábie chce vyslat do pozemní operace v Sýrii 150 tisíc žoldnéřů. I ostatní státy Ligy arabských států přislíbily účast v konfliktu.
Británie začala realizovat vojenské manévry. Pentagon se znepokojil zvyšováním stavu ruských vojsk v Arktidě, posilováním vojsk na ruské západní hranici, ale hlavně projevil obavy o osud „nešťastných“ Syřanů, trpících pod údery ruského letectva. Američtí generálové pak s těžkým srdcem rozhodli, že se pozemní operace v Sýrii zúčastní 1800 výsadkářů ze 101. výsadkové divize. Nejspíš pro podporu saudských vojsk.
Podle zásad vedení soudobých konfliktů je vedena v první etapě informačně-psychologická operace.
Obsah operace je dlouhodobě stejný: čistá lež, démonizace Ruska, Putina, Asada a činnosti syrských
a ruských vojsk.
Angela Merkelová vnucuje svým občanům názor, že miliony běženců v Evropě jsou důsledkem ruského bombardování v Sýrii. Finský prezident vyjádřil rovněž své obavy o osud běženců, a pokud prý Turecko uzavře hranice s EU, budou se běženci přesunovat do Evropy přes Murmansk. Turecko denně hlásí narušení svého území ruským bojovými letouny.
V další fázi bude pak stupňována válečná hysterie.
Vojenské struktury NATO již třetí rok stupňují propagandu o ruské hrozbě, nejdříve motivovanou Krymem a Ukrajinou, nyní k ní připojily zásah ruského letectva v Sýrii.
Senátor John McCain prohlásil, že Moskva změnila Sýrii ve střelnici pro ověření svých nových zbraní. Zapomněl, že USA mají ve světě takových střelnic přes 700, při tom některé na Blízkém a Středním východě.
Stupňováním mýtů o ruské vojenské hrozbě dosáhl Pentagon zvýšení financování sil NATO v Evropě a rozvinování nových vojenských základen a objektů u hranic Ruska.
Vzhledem k finančně-ekonomické negramotnosti vlády Medveděva
a Centrální banky může Západ spekulovat opravdu o „velké válce“, zaměřené především proti Rusku.
V Sýrii je Rusko zatahováno do dlouhodobého konfliktu.
Turecko vede ze svého území dělostřeleckou palbu nejen proti Kurdům v Sýrii, ale i proti syrské armádě a vytváří na hranicích Sýrie úderné uskupení svých vojsk.
Došlo k zintenzivnění ostřelování Donbasu. Ukrajinská vláda realizuje i další teroristické provokace. Smyčka kolem Ruska se zatahuje. Jeden neopatrný krok, jediná provokace může mít katastrofální důsledky.
Zda vydržíme? Ano. Ozbrojené síly po příchodu nového ministra obrany Sergeje Šojgu obnovují svou bojeschopnost. Ale 25 let rozbíjení obranného systému, zejména vojenského průmyslu, vědy, likvidace profesionálních kádrů, nelze napravit za pár let. A to navíc v situaci ekonomického kolapsu, komplexní korupce a ztrátě stabilního řízení země.
V. V. Putin nedávno konstatoval, že ruské ozbrojené síly jsou pouze
z 30 % vyzbrojeny soudobou bojovou technikou. Stanovil úkol, že v roce 2020 má dosáhnout 70 %. Plyne
z toho, že armáda musí bojovat většinou sovětskými zbraněmi nebo tím, co z výzbroje zůstalo.
Opět bude potřeba vyzývat k hrdinství, sebeobětování a pevnosti lidových mas.
Překlad Karel Kluz


„Někdo to rád horké“
… nebo Some like it hot
zní originální název amerického filmu Billy Wildera z roku 1959, který jsem si dovolila vypůjčit pro titulek sloupku a jenž mi teď poslouží jako most přes oceán. Já vím, mnozí si řeknete: „Já o Amerikánech nic číst nebudu!.“ Až vám klesne tlak, zamyslete se: dělit lidi podle národnosti zavání v lepším případě nacionalismem. Marx správně rozděluje lidi na ty, kteří vlastní výrobní prostředky a vládnou a na ty, kteří prodávají svou práci a jsou vykořisťováni těmi prvními. Tudíž americká politika není totéž, co americký lid, stejně jako bruselská elita, oligarchové evropští nebo místní nemají tytéž zájmy jako český nebo evropský lid. (Pozn.: Podle Marxe do lidu patří všechny pokrokové složky, které na svých bedrech ponesou změnu systému, mají stejné zájmy a vztah k výrobním prostředkům. Např. živnostník nebo rolník patří k lidu, nepatří k dělnické třídě.) 
Neměli bychom mávat rukou nad tradicí amerického komunistického a dělnického hnutí (např. zápas za osmihodinovou pracovní dobu, 1. máj, odbory 30. let 20. století, hnutí proti rasismu a apartheidu, protesty proti válce v Koreji a ve Vietnamu ad.) nebo americkou pokrokovou literaturou, poezií a hudbou. Všechny tyto počiny byly doprovázeny tvrdými postihy hnutí i jednotlivců, státním terorem a popravami. Tak americký kapitál a jeho představitelé přinesli na svět mccarthismus, studenou válku, válku v Koreji, Vietnamu, vraždění ve východním Timoru, na Předním východě atd. Zároveň nezapomeňme na ohromné protesty, které se táhly celou zemí, když začala druhá fáze Války v Zálivu a také, zda adekvátní demonstrace proběhly i u nás?
V USA je člensky třetí největší komunistická strana.
Jsem daleka použít argumenty typu: „V Americe jsem byl, a tak vím, že to jsou blbci (nebo borci).“ To je také rasistický přístup. Vždyť i u nás jsou lidé přemýšlející, lidé věřící propagandě, tací, kteří si nedokáží kriticky přebrat masu informací, jež se na ně řítí, vychytralých i zločinců, rasisti, fašisti, náboženští fanatici, ale rovněž obyčejní pracující, komunisté apod. Ano, každá země má svá specifika (environmentální a historická), která společnost formují.
Lidé žijící dnes v Americe jsou potomci migrantů, které do Států vyslala bída, naděje na lepší život, některé touha po rychlém zbohatnutí, jiní utíkali před zákonem, značná je komunita násilím zavlečených afrických otroků. Původního obyvatelstva je skutečně poskrovnu. „Vždyť je Američani vyvraždili,“ opáčí patrně mnozí z vás. Ne, tehdy ani Američané v dnešním slova smyslu neexistovali; vraždili kolonisté z Evropy, z té, o níž my dnes hovoříme jako o kontinentu humanistické a křesťanské tradice - Španělé, Portugalci, Francouzi, Britové, Irové, Vlámové, Němci… Drtivá většina migrantů - kolonistů (až do období velké hospodářské krize) byli velmi houževnatí lidé, kteří museli vynaložit neskutečné úsilí, aby překonali tvrdé podmínky studeného severu, pouští Arizony, aby přešli neznámé pusté horské hřebeny neznámo kam, aby se uživili v zemi, kde i plodiny byly úplně jiné než doma v Evropě. Tato nezlomnost a pevná vůle se otiskly do celé společnosti. Američtí pracující jsou obvykle velmi usilovní a odpovědní.
V jiných věcech jsou strašně dětinští a naivní… Asi mě proklejete, když napíšu, že jsou velmi podobní Rusům. Život v ohromné zemi, se kterou svět chtě nechtě musí počítat, jim vtiskl podobné vlastnosti, pohled na svět, chápání vlasti, multikulturnost, sebevědomí a hrdost.
Zjednodušování není na místě. Hlášky typu „Američany (nebo Rusy) nesnáším“ jsou velmi nebezpečné.
Dnes je třeba velmi pozorně sledovat prezidentskou kampaň v USA. „Je to jedno, kdo vyhraje, protože stejně to bude představitel kapitálu,“ namítne mnohý z vás. Je to tak, ale podle toho jaký kapitál zvítězí, bude trochu jinak operovat na světové šachovnici. Krom toho by bylo neodpustitelné přehlédnout, že letošní kampaň, odehrávající se v době hluboké krize systému, je skutečně odlišná. Kandidáti každé ze zúčastněných stran, kteří se propracovali do poslední fáze, mají výrazná specifika, která jasně odrážejí hlavní zájmy amerického kapitálu, jeho politiku, ale také - světe, drž se - lidovou vůli.
Sleduji stránky KS USA i její noviny (které jsou bezplatně přístupné), a tak mě překvapilo, že, po dlouhé době distancování se od prezidentských voleb, se američtí komunisté jednoznačně postavili za kandidaturu demokratického senátora z Vermountu, 76letého Bernie Sanderse. Ve svých počátečních prohlášeních se vyjadřovali v tom smyslu, že je třeba postavit hráz Donaldu Trumpovi, který představuje nejreakčnější, válkychtivý, bezohledný kapitál nebezpečný pro celý svět. Usoudila jsem, že se jedná o stejnou chybu, jaké se dopouští levicové síly, když podporují tzv. menší zlo, a tak se vzdávají vlastní politiky. Domnívala jsem se, že Sanders prostřednictvím populistických proklamací bez řešení zatáhne do kampaně určitou část politického spektra, která by k volbám nešla, a následně hlasy přelije Hillary Clintonové. Zklamalo mě to, nicméně jsem začala Sanderse sledovat. Přesvědčil mě, že jsem byla ve svém soudu povrchní. Sanders hovoří o aktuálnosti socialismu, který vidí jako jediné řešení současné globální krize kapitalismu, který nás jistě vede do mnohem horší bídy, válek a nekontrolovatelných migračních vln, chaosu, restrikcí ze strany států směrem
k nespokojenému obyvatelstvu až po různé formy genocid apod. Navrhuje řešení, která se vymykají obvyklé populistické rétorice běžných oportunistů. Prohlašuje, že i když bude zvolen, nebude schopen zajistit nic z toho, na co mají pracující nárok bez podpory jasně strukturovaného třídního hnutí. Také upozorňuje, že se situace v USA pro pracujícího člověka nezlepší, ale naopak ještě zhorší, ať bude zvolen kdokoli z jeho protikandidátů a hlavně pokud se pracující nesemknou v organizovaný šik. Vyzývá k organizaci hnutí, které by navázalo na tradice druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století, kdy pracující zaznamenávali úspěchy např. v době velké hospodářské krize. Říká, že se lidé musí učit dělat rozhodnutí a nést odpovědnost za jejich dopady. Podle jeho názoru je třeba, aby Američané šli volit. Jedná se o první krok k jejich organizaci a uvědomění si vlastní síly.
Při zahájení kampaně mu dávaly výzkumy veřejného mínění 3 %, zatímco H. Clintonové 70 %. Sanders má k dnešnímu dni (19. 3. 2016) ztrátu cca 35 % za H. Clintonovou
a primární volby ve více než polovině amerických států před sebou. Tam může počítat s dobrými výsledky. Sami demokraté si nejsou jistí, že
H. Clintonová zvítězí a Sanders rozhodně není osoba, která by hájila jejich kapitálové zájmy a rozhodně většina demokratické strany podporuje právě jeho protikandidátku. Dokonce sám Obama tlačí na to, aby Sanders kampaň vzdal ve jménu jednoty proti Trumpovi. Je rovněž důležité, že se jeho kampaní účastní mladí lidé (do 45 let), což je generace, která ve své většině volit ani nechodí a jež se prozatím vyslovují v tom smyslu, že pokud Sanders nevyhraje, nepůjdou podpořit nikoho. To odráží jejich politický a ne fanouškovský pohled na věc. Sanders radikálně odmítá odstoupit z kampaně, protože - jak prohlašuje - jeho prvoplánovým cílem není, aby vyhrál, ale aby mohl zaznít jeho názor, aby pomohl k zorganizování hnutí, které bude mít potenciál zvrátit kapitalismus. Argumentuje, že jeho minimální procento a téměř prázdná pokladna dokládají, že je možné vybudovat hnutí téměř z ničeho, pokud má platnost jeho politická náplň.
Sanders hovoří jednoduchým jazykem, nesnaží se mluvit v metaforách nebo zastírat kauzalitu s odůvodněním, že „lidé to ještě nechápou“. Naopak, lidé dobře chápou, že situace je kritická - jejich osobní, jejich země i globální. To, že Sanderse přijímají a jsou ochotni jeho politiku podpořit, dokládá jasný posun v myšlení velké části americké společnosti (na druhou stranu nesmíme ani podceňovat velké množství voličů fašisty Trumpa a jeho reálnou šanci volby vyhrát. I na to se musí světové komunistické, dělnické a mírové hnutí připravit).
Ze sledování Sandersovy kampaně podle mého názoru vyplývají, mimo jiných, tyto závěry:
1. Změny ve velmocích jsou klíčového významu pro hnutí na celém světě. Nárůst hnutí v těchto zemích může akcelerovat podobný proces na celém světě (viz období po VŘSR). Na druhou stranu není možné pasivně vyčkávat. Je třeba oslabovat systém i regionálně, aby byl lid připraven případnou výzvu přijmout, aby cítil solidaritu s třídními spojenci na celém světě.
2. Vývoj v Americe dává za pravdu Leninovi, který v dopisech Kautskému píše, že otázka nastolení socialismu se stane aktuální ještě před tím, že dojde k vytvoření globálního superimperialismu.
3. Sandersova kampaň také dokládá platnost Marxovy a Engelsovy teorie mas a jednotlivců.
4. V současnosti není čas na taktiku přešlapování a vyčkávání. Je třeba pojmenovávat věci pravými jmény a budovat lidovou antiimperialistickou frontu všemi silami.
Rozhodně nechovám slepou víru v Sanderse (ani v nikoho jiného). Je skutečně klíčové, jak se zachovají američtí pracující. Budoucí vývoj ukáže, ale jeho kampaň, která svou dynamikou prokazuje objektivní rozpor mezi kapitálem a prací ve Spojených státech, je rozhodně třeba bedlivě sledovat a vyvozovat závěry.
Věra Klontza-Jaklová


Stane se Evropa živnou půdou pro nacismus?
70. zasedání Valného shromáždění OSN přijalo 19. listopadu 2015 „Rezoluci číslo: A/C.3/70/L.59/Rev.1“, ve které VS OSN vyzývá vlády všech států světa, aby přijaly efektivnější opatření k boji proti glorifikaci nacismu, neonacismu a jiných praktik, které podporují oživování současných forem rasismu, rasové diskriminace, xenofobie a s nimi spojených intolerancí.
Pro přijetí resoluce hlasovalo 123 členských států OSN, proti byly USA, Kanada, Palau a Ukrajina, 53 států se zdrželo hlasování, mezi nimi Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a všechny státy EU včetně Německa, Itálie, Španělska, Maďarska, Chorvatska, Lotyšska, Litvy a Estonska, jejichž nacistické a fašistické režimy se podílely na vyvražďování milionů Slovanů, komunistů a Židů v době druhé světové války a které by se měly příští staletí ze svých zločinů kát a omlouvat, ale pochopitelně i lokajský režim, ve kterém sehrává dominantní úlohu spojenectví sociální demokracie, kléru a finanční oligarchie, který znásilnil politickou moc v Čechách.
Izrael hlasoval pro rezoluci. Zatím si nic jiného dovolit nemůže, jestliže si chce i nadále předstírat, že si váží milionů židovských obětí holocaustu. Čeští komunističtí poslanci mlčí. Žádné interpelace obviňující sociálně demokratického předsedu vlády a jeho ministra zahraničí Zaorálka. Lhostejnost. Hlavně, že dostanou své opět nestydatě zvýšené platy.
Historie fašismu a nacismu je v podstatě historií krachu nejrozhodnějšího násilného pokusu imperialistické reakce zabrzdit sociální pokrok, zúčtovat s revolučním hnutím. Analýza fašismu potvrzuje jeho historickou omezenost. To však nedává právo na podceňování (jak ukazuje i hlasování v OSN) tohoto nebezpečného sociálně politického jevu.
Vítězství nad fašismem a nacismem ve II. světové válce zaplatilo lidstvo desítkami milionů životů.
Diskreditace fašismu v očích lidstva značně zúžila možnosti opakování dějin. Proto se imperialistická politická elita snažila, až na výjimky, realizovat buržoazně reformní politiku.
Při tom nelze zapomínat, že fašismus nemá pouze varianty, které použili Hitler, Mussolini nebo Pinochet. Odhalení Snowdena jen potvrdila, že v USA vědeckotechnický rozvoj umožnil novou formu fašismu. Odposlechy milionů lidí v USA a státech NATO, jejich analýza, umožňují dvě věci. Jednak preventivní zásahy proti všem představitelům demokratických stran a hnutí a jejich věznění a za druhé nastolení atmosféry strachu, který brání lidem připojovat se k protestním hnutím usilujícím o politické a sociální změny.
Ve dvacátých letech minulého století německý kapitalismus, který existoval ve Výmarské republice ve formě „liberální demokracie“, zrodil hitlerovský nacismus, nacistickou diktaturu Hitlera, která pak věrně sloužila zájmům plutokracie – Kruppům, Schachtům a dalším.
Nacistickou diktaturu financovala světová finanční plutokracie USA a VB, která investovala ve 20. – 30. letech minulého století do militarizace německé ekonomiky nesmírné finanční prostředky. Německý vědec Eberhard Czichon v knize Der Bankier und die Macht (Bankéř a moc) zdůraznil:
„30. ledna 1933 se nejreakčnějším imperialistickým kruhům podařilo prosadit nacistickou diktaturu. Nacismus tak vznikl jako důsledek všeobecné krize kapitalismu a orientoval své ostří proti dělnické třídě, a jeho revoluční avantgardě, Komunistické straně Německa… 13. plenární zasedání Výkonného výboru Komunistické internacionály věnovalo pozornost třídnímu charakteru nacismu a charakterizovalo ho jako otevřenou diktaturu nejreakčnějších a nejšovinističtějších elementů finančního kapitálu.“
Symbióza Hitlera s německou buržoazií a její podpora světovým finančním kapitálem vedla k rozvracení Evropy a smrti desítek milionů obyvatel Evropy a světa. S německou nacistickou vládou spolupracovaly již před válkou téměř všechny evropské kapitalistické státy, které jako by nechápaly, že po pochodňových marších bude následovat genocida Slovanů, především komunistů a chudých Židů.
Nyní se světový imperialismus snaží totéž zopakovat v Kyjevě, kde místo Heil Hitler skandují „Sláva hrdinům“. Umně při tom kamuflují skutečnost, že jediným hrdinstvím jejich předchůdců byly masakry Židů v „Babím Jaru“ u Kyjeva. Je zajímavé, že ukrajinská oligarchie, včetně funkcionářů židovských organizací, financuje antisemity a banderovce, kteří tvoří zásadní silovou strukturu ukrajinské vlády.
Soudobá verze evropského nacismu se liší od svých předchůdkyň z první poloviny dvacátého století využitím informačních válek k ovládnutí společenského vědomí (nacismus, etnické spory atd. jsou pouze nástroji strategie „barevných revolucí“). Imperialistické mocnosti sdružené v NATO se snaží ovládnout teritoria bez zásahů vlastních ozbrojených sil a usilují o to, aby likvidaci jeho odpůrců provedly síly páté kolony, které si dlouhodobě připravovaly ke svržení stávajících režimů. V případě vyvolání konfliktu na Ukrajině byly využity všechny uvedené možnosti a hlavně po staletí pěstovaná nenávist k Rusům.


Postavit rovnítko mezi komunismus a nacismus
V Estonském Tallinu se v neděli 23. 8. 2015 setkali ministři spravedlnosti osmi států u příležitosti oslav „Evropského dne uctění památky obětí stalinismu a nacismu“. Zde se rovněž uskutečnila i mezinárodní konference „Zločinné dědictví komunismu a nacismu“ (The Criminal Legacy of Communism and Nazism), které se zúčastnili ministři, politici, experti a společenští činitelé řady evropských zemí.
V předvečer konference vystoupil na shromáždění delegátů estonský ministr spravedlnosti a bývalý ministr obrany Urmas Reinsalu s návrhem na založení soudu, který by měl status mezinárodního orgánu pro vyšetřování zločinů komunistického režimu, a řekl, že mají být vyšetřovány stejně, jako se vyšetřují zločiny nacismu. Podle ministra Reinsalua v důsledku zločinů komunismu a nacismu zahynuly miliony osob, včetně Estonců. Pokud by prý pokračovala komunistická okupace i v tomto století, utrpěl by estonský národ nepopsatelný úpadek.
Soud, vzniklý na základě mezinárodní dohody, by měl vypracovat jasný právní posudek zločinů komunistických režimů v zemích, které se připojí k dohodě.
Zástupci ministerstev spravedlnosti Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Čech, Slovenska, Maďarska a Gruzie vystoupili se společným prohlášením, podporujícím návrh Reinsaula. K posouzení této otázky bylo rozhodnuto svolat skupinu expertů.
Lze se pouze divit, že mezi nimi nebyli představitelé nacistické Ukrajiny a Finska.
Nejen v Estonsku, ale i ve většině států Evropy, včetně České republiky, kde dokonce soud posvětil vydání Hitlerových projevů, a bývalá ministryně spravedlnosti Válková se vyjádřila k německé okupaci ČSR, při které bylo vyvražděno 360 000 Židů, komunistů, nejlepších představitelů české inteligence a vlastenců, že se Čechům vlastně nic nestalo, se šíří vlna fašistického extremismu. Vlády ho sice oficiálně neschvalují, ale tolerují ho.
KK


Dne 2. března 2016 zemřel ve věku 91 let univerzitní prof. PhDr. Alois Dvořák, DrSc.
Celý svůj život zasvětil marxisticko-leninské filozofii a komunistickému hnutí. Po kontrarevolučním převratu v roce 1989 organizoval teoretické konference Václavkova Olomouc a napsal mnoho odborných článků věnovaných současné, jak vnitropolitické, tak mezinárodní situaci. Byl zakladatel a předseda Klubu pokrokové inteligence při OV KSČM v Olomouci a zastánce myšlenky sociálně spravedlivé společnosti, společenského pokroku.
Čest jeho památce!


panorama
Pro ty, kteří cinkali klíči
Redakční šotek v podobě počítačového editoru při korektuře minulého čísla zaměnil slovo „cinkači“ nesmyslným „cinkáči“, nebudu jej dále provokovat a titulek raději upravím. Na téma novoroční úvahy nicméně chci navázat.
Ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnilo 10. 3. 2016 výsledky jedinečného výzkumu, z nichž vyplývá, že počet bezdomovců je v Česku dvojnásobně vyšší, než se dosud uvádělo. Podle odhadů úředníků se předpokládalo, že střechu nad hlavou u nás nemá přes 30 tisíc lidí. Jak výzkum odhalil, počet bezdomovců již překročil 68 500. Alarmující je
i množství lidí bezprostředně ohrožených ztrátou bydlení. Stouplo na téměř 120 tisíc osob. Příjmovou chudobou je ohrožen takřka milion našich spoluobčanů. Každému desátému z nich zároveň hrozí ztráta bydlení. Čtvrtinu z lidí bez domova představují ženy. Jejich děti často končí v ústavech sociální péče. Celkové úspory českých domácností
i spotřeba sice v ekonomických úhrnech rostou, ale stále výrazněji se rozevírají sociální nůžky. Představovali jste si tak sociální poměry, když jste cinkáním klíči vytvářeli štafáž kapitalistickému převratu?
Doc. Ing. Ilona Švihlíková, Ph.D. představila v únoru svou novou knihu „Jak jsme se stali kolonií“. Velmi poučné, i když smutné čtení. Dovoluji si převzít několik údajů. Roku 2013 činily průměrné mzdy u nás 25 128 Kč, v Německu 3449 €. Při tehdejším směnném kurzu mzda u nás činila 968 €, tj. 28 % německých. Srovnáním kupní síly našich mezd odpovídají 40 % mezd v Německu. Výkonnost české ekonomiky podle ukazatele HDP v paritě kupní síly na hlavu přitom představuje 66 % výkonnosti německé ekonomiky. Podobný rozdíl jako 26 procentních bodů ve srovnání ČR-Německo lze najít v porovnáních západních ekonomik s ostatními členskými státy EU střední a východní Evropy.
Podniky ve vlastnictví cizinců, především Němců následovaných občany USA, Francie, Británie, Švýcarska
a Rakouska, se v roce 2012 podílely 60 % na tržbách a pracovalo pro ně 45 % všech zaměstnanců. Odliv části zisků zahraničních vlastníků v podobě dividend rychle roste. Roku 2000 to činilo 10,7 miliard, r. 2006 již takřka 111 miliard a v roce 2014 téměř 220 miliard Kč. Pro někoho možná jen suchá a nudná čísla. Vypovídají však názorně o charakteru společenských přeměn po listopadu 1989, které nás podrobily světovému kapitálu a učinily nás kolonií. Kolonie rozvojového světa se vykořisťovatelům vzbouřily, u nás je k tomu zatím daleko.
Trest za eurolži
„Výsledek voleb na Slovensku nelze číst jinak než jako trest za život v síti eurolží“ - zhodnotil slovenské parlamentní volby na svém internetovém blogu vysokoškolský učitel, ekonom a politik Radim Valenčík.
Na http: //radimvalencik.pise.cz dále mj. uvádí: „Největší obava „oficiálních“ komentátorů je, aby prý na Slovensku nezvítězily jiné než „proevropské síly“. Opravdu se jedná o „proevropské síly“? Vždyť to, o čem se mluví, přece žádné „proevropské síly“ nejsou! A nejsou to ani „prounijní síly“. Jsou to proamerické síly destruující EU a vytvářející nové rozdělení Evropy. Jsou to síly, které ničí EU prostřednictvím jimi vydíratelné současné europrezentace.
Na Slovensku je prý nebezpečí nástupu fašismu (klerofašismu, krajního nacionalismu, xenofobie). Kdo to říká? No přece říkají to ti, co bezvýhradně podporují skutečného fašistu Porošenka na Ukrajině a ještě většího fašistu Erdogana v Turecku. Ti, co umožňují Erdoganovi masakrovat
s využitím těžké vojenské techniky civilní obyvatelstvo.
Budeme-li číst výsledky voleb na Slovensku jako reakci na eurolži, pak uvidíme situaci jinak: Slovensko se dalo do pohybu, prozřelo a proces odhalování eurolží už nikdo nezastaví. Každé další (opakované) volby by byly ještě větším trestem za eurolži. Fico, jako politik možného (na hraně opatrného slouhovství eurolžím na jedné straně a obraně Slovenska na straně druhé), je jediným, kdo může sestavit vládu a zajistit její dlouhodobější funkčnost. Na nových volbách nemají zájem ani nové strany - rychlokvašky, ani strany obviňované z extrémismu, které se potřebují etablovat, a ani Fico, který bude muset pokračovat v politice tance mezi vejci. Na Slovensku bude poměrně rychle sestavena Ficova vláda (s menšími satelity), která bude více stabilní, než se dnes zdá.“
Bývalý poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za KSČM, od r. 1997 člen ČSSD Radim Valenčík je sice příkladem „převlékačů kabátů“, ale vývoj na Slovensku možná odhadl lépe než tzv. oficiální česká
i slovenská média, jež mají k Ficovi nenávistný vztah obdobný jako k českému prezidentu Zemanovi. Krátce po uzavření slovenských volebních místností, dlouho před vyhlášením výsledků, tato média předpovídala Ficův pád a štáb pravicově liberální strany Sloboda a Solidarita podnikatele a ekonoma vystudovaného v Mnichově (rodiče emigrovali z ČSSR, když mu byly dva roky) Richarda Sulíka předčasně slavil šampaňským. Přání bylo opět otcem myšlenky. Navzdory blábolům o volebním patu a nestabilitě sestavil Fico novou vládu během 14 dní.
Jako pozitivní na výsledcích slovenských parlamentních voleb lze vidět propad tradičních pravicových stran, zejména křesťanských demokratů. Strany bývalých premiérů Dzurindy a Radičové se vůbec do parlamentu nedostaly. Varovný je pokles Smeru navzdory výrazným sociálním opatřením Ficovy vlády v posledních letech. Trochu to připomíná zkušenost KSČ z období před listopadem 1989, že líbivá sociální politika nemusí vždy rozhodovat proti buržoazní propagandistické masáži. Smeru se mstí oportunistické potácení mezi proudy při ochraně kapitalismu i korupční skandály.
Jako výrazně negativní lze hodnotit zvolení poslanců Ľudové strany Naše Slovensko v čele s banskobystrickým županem Mariánem Kotlebou. Dědic hlinkovců a obdivovatel Slovenského štátu přitom získával především hlasy mladých voličů ve věku 18-22 let.
Je však vzestup slovenských neofašistů ojedinělou krajovou záležitostí? Jistěže ne. V Dialogu jsme nejednou upozorňovali na nebezpečí, že migrační politika prosazovaná
v EU především německou kancléřkou Merkelovou vytváří prostor fašismu. Neúspěch CDU v nedávných zemských volbách ve třech spolkových zemích ukazuje, že mnoho voličů má Merkelové plné zuby a dá přednost komukoliv jinému, bohužel i pravicovým extrémistům.
Vabank ukrajinských oligarchů
Účastník pozorovatelské mise při volbách na východě Ukrajiny Roman Blaško v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz upozornil na snahy ukrajinských oligarchů získat co největší vliv před hrozícím rozdělením Ukrajiny.
V odpovědi na otázku „Dochází podle vás ke zklidnění situace v „separatistických“ republikách?“ Blaško uvedl:
„Termín „zklidnění situace“ je zcela nepřesný. Probíhají tam procesy jednání o minských dohodách, řídící, kulturní, politické a zejména ekonomické. Denně je tam ale slyšet střelbu. Lidé si sice zvykli, ale to neznamená, že se všem žije blaze. Chybí potraviny, léky apod. Nicméně běžný život v rámci možností běží. A zároveň se obecně ukazuje na všech úrovních, kdo má zájem na válce. Chápu, že když hlavní mediální proud něčemu neposkytuje prostor, může situace vypadat, že se zklidňuje a dohody se dodržují. Možná to
i má tak působit, ale rozhodně tomu tak není.
Mluví se o svobodě slova, ale jen pro ty, kdo jsou výhradně proti Rusku. Také zákaz Komunistické strany účastnit se regionálních voleb je prý tou pravou „demokracií“. Přejmenování ulic a měst „statečně“ probíhá. Na oděský masakr se nejen zapomíná, ale prakticky se ani nezačalo vyšetřovat. V Krivém Rogu jednoznačně vyhrál volby na starostu dosavadní starosta Jurij Vilkul, a volby se anulovaly. Do nových jsou připuštěni jen kandidáti, více méně spjati s oligarchou Kolomojským. Nejvíc ze všech zbohatl na válce, i když přišel o majetky na Krymu. Chce mít vliv na opravdu velký rozpočet města Krivoj Rog. Vždyť je to obrovské průmyslové město táhnoucí se v délce 120 km. Předseda vlády chce prodat milion hektarů ukrajinské zemědělské půdy, která je nejúrodnější na světě.
Mediálně propagandistický je případ Nadi Savčenkové, pilotky ukrajinské armády a poslankyně za stranu Vlast Julie Tymošenkové. Hlavní mediální západní proud ji prezentuje jednoznačně jako oběť ruské zvůle a Putina. Vůbec nepřipouští jinou variantu, než že je nevinná. Přitom většina zpráv je spekulativního charakteru a soustředí se mnohem víc na formu než na obsah a hlavně podstatu. Tedy na hladovku, osobní bojovnost a to, že jen plnila své povinnosti. Ostatně to už jsme kdysi
v minulosti slyšeli. Ale podstatou celého případu přece je, že byli zabiti novináři - civilisté! Navíc se Savčenková k této otázce staví tak, že si vlastně za to mohou sami. Nevyjádřila žádnou lítost nad ztrátou těchto nevinných mladých lidských životů.“
Nic nového pod sluncem. Zloděj křičí: chyťte zloděje. A lotr není lotr, pokud je na straně USA. Nedělám si iluze o charakteru sociální demokracie, ale český premiér by měl mít při jednáních špiček v Bruselu důležitější starosti při obraně zájmů ČR než apelovat, aby EU bojovala za osvobození „ukrajinské sadistické psychopatky“, jak popsal Savčenkovou Václav Danda z „Protiproudu“.
Savčenková byla zadržena v červnu 2014 nedaleko města Metalist v Luganské oblasti. Kromě jiného byla vybavena americkým laserovým naváděčem pro řízení palby od firmy Elbit Systems. Podle výpovědi zajatých spolubojovníků působila v nechvalně známé jednotce Ajdar jako „návodčí“ pro koordinaci palby minometů a pěchotních řízených střel. Právě navedení střel na pozice domobrany stálo život ruské žurnalisty, kteří tam tehdy plnili své novinářské poslání!
V průběhu procesu vyšly najevo i další zločiny. Starosta Užgorodu Sergej Ratušňak zveřejnil informace o tom, jak Savčenková týrala a mučila zajatce. Ti, kteří zázrakem přežili bestiální mučení, vyprávějí: „Ona prostě nebila, ona mrzačila a ubíjela. Svázané na rukou i na nohou mlátila trubkou, rozbíjela genitálie, zhášela cigarety v jejich otevřených očích. Neustále přitom řvala: prodám tě na orgány jako tamty nebo tě rozstřílím.“
Rusko stáhlo část sil ze Sýrie
„Putinovo rozhodnutí ze všeho nejvíc připomíná „odcházení“ západních armád třeba z Afghánistánu,“ soudí novinářka Tereza Spencerová na http://literarky.cz/blogy/tereza-spencerova/. Původně mělo být další kolo „mírových“ rozhovorů v Ženevě klasicky rozpačité až nanicovaté. Asadova armáda s pomocí spojenců a ruskou leteckou podporou opanovává bojiště, a tak vlastně ani nemá o čem jednat s představiteli opozice, která je většinou exilová, v samotné Sýrii až na výjimky nemá žádný vliv a papouškuje jen zájmy svých sponzorů, ať už z Turecka nebo Saúdské Arábie. OSN, která „Ženevu“ pořádá, nakonec nedokázala dohodnout ani žádnou agendu jednání.
Za této situace se o rozruch postaral Vladimír Putin, když 14. března 2016 „zničehonic“ oznámil stažení ruských sil ze Sýrie: „Považuji úkoly, které byly před ministerstvem obrany postaveny, za obecně splněné. Ruské vládní jednotky a syrské vlastenecké síly změnily situaci v boji
s mezinárodním terorismem a končí iniciativu.“ Po pěti a půl měsících „úspěšného a přesného“ (slovy NATO) bombardování džihádu Putin Západ zaskočil, přiznává britský list The Guardian. Putinovo rozhodnutí bylo jistě předem s Damaškem konzultováno. Rusko přitom nekončí s podporou Asadovy vlády a ponechává si v Sýrii základny v Tartúsu, Hmejmímu i Latákiji. A s oznámením o odsunu mimochodem okamžitě poskočil kurz rublu!
Nicméně, několik hodin po dohodě aliance NATO 15. 3. 2016 dodat rakety „Patriot“ Turecku kvůli krizi
v Sýrii dodalo Rusko Sýrii první várku raket „Iskander“. Tato nejmodernější raketa může vyvinout nadzvukovou rychlost 2,1 km za sekundu a jejich dosah činí 450 km s vysokou přesností zasažení cíle hlavicí o hmotnosti 680 kg. „Iskander“ je noční můrou pro jakýkoli obranný systém!
20. 3. 2016
Ilja Jihlavský


z dopisů čtenářů...
K migraci
V posledním dvojčísle měsíčníku „Dialog“ jsem si přečetl (dalo by se říci, že téměř prostudoval) značně obsáhlé teoretické pojednání a dané k otištění Svazem mladých komunistů Československa, vyšlého pravděpodobně z pera jeho čelního představitele soudruha L. Kollarčíka.
Pochvalu toto dílo zaslouží předně za to, že se snaží ukázat a odhalit příčiny, podstatu a důsledky současné imigrační krize, vzniklé pohybem uprchlíků ze zemí severní Afriky
a Blízkého východu směrem do zemí jižní a západní Evropy, především zemí Evropské unie.
I když se toto dílo opírá o marxisticko-leninskou teorii podstaty imperialismu jako posledního stádia kapitalismu a hlavní příčiny imigrační krize vidí správně v prohlubující se všeobecné krizi kapitalismu, mám osobně k některým tezím a tvrzením dílčí, byť zásadní připomínky.
Mimochodem, celý ten teoretický
a vyčerpávající záběr ve mně budí dojem, že autor nebo celý autorský tým je velice erudovaný v oblasti teorie M-L. Bohužel některé věci však vytrhává z kontextu a v závěru svého pojednání se uchyluje až k eklektismu.
Autor(-ři) tohoto materiálu vychází například z mylného předpokladu, že každý, kdo má jen mírně odlišný názor na příčiny a důsledky imigrační krize, je buď trockista, maoista nebo neomarxista. Domnívám se, že je zde podceňována ta skutečnost, že současná imigrační krize je fenomén, který svým rámcem přesahuje kontinenty a jeho důsledky mohou mít charakter exodu a největší migrační krize v novodobých dějinách lidstva. Proto nelze hodnotit tento celosvětový jev pouze z jednoho hlediska, i když to M-L hledisko je nejobjektivnější. V některých zemích Evropy (Německo, Francie, Maďarsko a další) je tak rozdílné sociální a národnostní uskupení společnosti a silné působení nacionálních a neofašistických skupin, že zde uprchlíci narážejí na jejich tvrdý odpor. Jak se mají vlády zemí EU postavit k imigrační krizi, když jsou všechny kapitalistické?
Místo aby přijímaly konkrétní opatření k jejímu řešení, nejsou schopné se dohodnout na společném postupu. Jen velmi těžko lze dnes předvídat, zda by samotná existence zemí světové socialistické soustavy byla schopna krizi zabránit. Pravděpodobně by socialistické země využily své autority vůči imperialistickým mocnostem a krize by nepropukla v tak velkém měřítku. Navíc by socialistické země byly schopny účinněji pomáhat řešit problémy v daných zemích jak politicky, ekonomicky a v krajním případě i vojensky.
Závěrem se chci vyjádřit k některým absurdnějším bodům, které materiál uvádí jako nutně realizovatelné k řešení příčin a průvodních jevů imigrace.
U bodu 1: „Odmítnutí kvót EU pro příjem uprchlíků českou vládou.“ Toto samo o sobě je problematické, neboť jsme členským státem EU. Asi by následovaly hospodářské nebo finanční sankce.
U bodu 3: „Neprodlené vystoupení z EU a NATO.“ Není zde řečeno jakým způsobem. Buď jednostranným aktem vlády, nebo referendem, nebo změnou společenského řádu. Ale ani jedno není na programu dne vlády ČR ani v politice KSČM. Navíc naše účast v NATO přímo nesouvisí s nadměrným počtem uprchlíků, směřujících do ČR. Jako možná cesta imigrantů na západ by byla ČR i bez našeho členství v NATO.
U bodu 5: „Zabránit najímání uprchlické pracovní síly soukromým kapitálem.“ V současné době je to neproveditelné. Většina ekonomických subjektů je v soukromých rukou a třídní odbory v zemi prakticky neexistují.
K bodu 7: „Zespolečenštění hlavních výrobních prostředků a kapitálu v ČR, včetně zahraničního.“ V republice není na pořadu dne, neboť to je podmínka změny celého společenského systému. Neexistuje zde politický subjekt, který by to dokázal momentálně připravit a zrealizovat.
U bodu 8: „Změnit současný státní aparát a dát jej pod kontrolu veřejnosti.“ Ano, to je jeden z 10 bodů teorie socialistické revoluce. Kdo to však v kapitalistické společnosti udělá? Žádná subjektivní síla ani objektivní situace, tj. revoluční situace ve společnosti zatím neexistuje.
Pravdou zůstává, že jsme tuto obrovskou migrační vlnu mohli využít ve svůj vlastní prospěch, pro boj s kapitalismem a za vítězství socialismu.
Tak trochu nás to zaskočilo a s důsledky této krize se budeme v podmínkách současného globalizovaného světa potýkat ještě dlouho.
RSDr. Josef Jirků, člen MLOKu