neděle 28. února 2016

Dialog únor 2016



JEDINÁ CESTA Z LABYRINTU – LENINISMUS!

V čem to žijeme?
Co je to za stát, v kterém žijeme?
Otázka, kterou si mnozí z nás kladou. Často, stále častěji.
Je to prý právní stát. A že ho máme, že se z něho můžeme těšit, za to musíme, jak jsme ujišťováni, být vděčni „sametové revoluci“.
Už se ta písnička médií stala odrhovačkou. A letos, kdy i na mateřských školách budou muset vzpomínat jakési výročí Václava Havla, budeme ji poslouchat snad den co den.
Ale pozor, cosi tu zaskřípalo. Že by se kolovrátek zasekl? K závěru minulého roku jsme se z Práva (kdysi rudého, dnes bezbarvého, ani ryba, ani rak) dověděli, že došlo k vážnému karambolu: DEMOKRACIE SE VYKOLEJILA. Sdělili nám to v příloze listu vznešeně nazvaném „Salon“ 17. prosince 2015.
A 2. ledna 2016 přivítaly Lidové noviny, považující se a mnohými také považované za hlas boží, nový rok fundovanou statí s šokujícím titulkem: PŘICHÁZÍ PRÁVNÍ APOKALYPSA. V zákonech, kterých stále přibývá, se prý už nevyznají ani naslovo vzatí odborníci. A přitom víme, že neznalost zákona neomlouvá.
A aby toho nebylo málo, vtrhli hackeři, údajně nacistické víry, do serveru samotného předsedy vlády. Ten teď všechny ujišťuje, že z toho nevzniklo žádné ohrožení bezpečnosti našeho státu, v naší „otevřené společnosti“, kde se, jak jsme se nyní znovu mohli dovědět, o nejzávažnějších otázkách rozhoduje tajně.
Pozvedlo to z poslanecké židle i Alexandra Černého, zvoleného do Sněmovny lidu PČR za KSČM a jmenovaného „stínovým ministrem obrany“ (zřejmě proto, že kdysi učil vojáky marxismu-leninismu a pokud by si to voliči přáli, plnil by v nové vládě rozkazy NATO s patřičnou zkušeností). V Haló novinách si povzdechl: dosud se domníval, že žije v právním státu. Nyní, po útocích hackerů, neví, v jakém to státě žije. Zajímavé by bylo, jak se na celou záležitost dívají jeho kamarádi ve vedení KSČM, zejména Vojtěch Filip. Zda také nevědí, v jakém státě žijí.
Ale zůstaňme u toho, že právní stát, jak se tvrdí v různých právnických příručkách, se vyznačuje „otevřeností“, jinými slovy svobodou názorů a „nezadatelným lidským právem na pravdu“, nepřípustností, aby veřejnost byla objektem jakékoli manipulace vládnoucí mocí. Učí tomu aspoň i Petr Pithart na právnické fakultě Univerzity Karlovy. A také pro něho je biblí proslulá kniha Karla Poppera „Otevřená společnost“, vydaná brzy po II. světové válce jako teoretická platforma studenoválečníků proti údajnému „totalitarismu“ komunismu.
Ale kdo ještě dnes může věřit těmto pohádkám? Zejména po skandálu vyvolaném dvěma skutečnými obránci lidských práv a právního státu Snowdena a Assange? První, kdysi spolupracovník amerických tajných služeb, prozradil, jakou úděsnou pavoučí sítí obestřeli američtí „demokraté“ celou planetu, aby mohli vše kontrolovat v zájmu své světovlády. Druhý, australský novinář, vydavatel a internetový aktivista a spoluzakladatel internetového serveru WikiLeaks, doložil obrovským množstvím dokumentů, odhalujících úlohu americké diplomacie v této pavoučí síti. Za to, že sdělil světu pravdu, musí se nyní skrývat ve strachu o život.
A nejde o maličkosti, jakousi „nezbytnou daň“ za Demokracii, tohoto nedotknutelného božstva „moderní západní civilizace“, kterému se prý musí klanět veškeré lidstvo. Vždyť tečou ne potoky, ale řeky krve. Jen válka proti Iráku, rozpoutaná na základě nepravdivých informací CIA, na objednávku, stála více než milion životů civilního obyvatelstva, jež do té doby žilo v míru. A to připomínáme jen jeden článek celého řetězu, jímž má být spoutána Země neokolonialisty soudobého imperialismu, dovršena „globalizace“. Ne náhodou označil významný vědec (a disident) Noam Chomsky při své návštěvě Prahy poslední prezidenty USA za válečné zločince. A ne náhodou papež František ve svém vystoupení na VS OSN v září 2015 důrazně varoval před „informačním imperialismem“.
Žvanění o lidských právech, humanismu, svobodě a podobných velkých hodnotách, za které bojovala celá pokolení revolucionářů, je promyšlenou strategií faktických nepřátel těchto ideálů. Jedná se o Big lie, Velkou lež, použijeme-li slovník, který je dnes v módě.
Z labyrintu, v němž se nacházíme, vede jediná cesta – cesta leninismu.
Právě před 100 lety, v roce 1916, napsal V. I. Lenin dílo, v němž najdeme odpovědi na mnohé z otázek, před nimiž dnes bezradně stojíme. Nese název „Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu“. Je to hluboká sociálněekonomická studie, která upozorňuje na smrtelné nebezpečí, jež představuje nekontrolovatelná moc finanční oligarchie nadnárodních monopolů, společností, které v honbě za maximálními zisky jsou naprosto bezohledné. A to vůdce světového proletariátu, zakladatel SSSR, prvního státu socialismu prokazujícího pravdivost revolučního učení K. Marxe a B. Engelse nemohl ještě tušit, co všechno ještě přijde, jak imperialisté vystupňují agresivitu a parazitismus nelidského společenského řádu, kapitalismu. Sté výročí Leninovy práce nejlépe uctíme, když se do ní začteme. Je svrchovaně aktuální. Z ní také lépe pochopíme, jaká východiska ze stavu současného světa existují. Že budoucnost, nemá-li lidstvo upadnout do barbarství, je v socialismu.
K tomu ovšem je nezbytné, aby se obrodilo komunistické hnutí. A aby, jak zdůraznil ve své poslední řeči J. V. Stalin (v září 1952 na XIX. sjezdu KSSS), komunisté pozvedli prapor demokracie, který buržoazie hodila přes palubu.                       Jan Kubečka


Našim čtenářům
Vážené soudružky a soudruzi,
děkujeme všem za příspěvky a včasné úhrady předplatného. Vaše podpora umožňuje pokračovat ve vydávání komunistického listu a je pro nás morálním závazkem ke snaze o další zkvalitňování časopisu. Z organizačních důvodů budeme zatím vycházet jako dvouměsíčník s dvojnásobným rozsahem.
Zároveň zahajujeme na www.kldialog.cz internetovou verzi časopisu, jejíž obsah bude, oproti tištěné formě, rozsáhlejší i pohotovější.
Přihlášky na předplatné tištěného vydání, reklamace a připomínky k distribuci můžete uplatňovat na MT +420 607 750 816, nejvhodněji přes SMS s přesnou poštovní adresou.
Čest práci! Děkuje redakce komunistického listu Dialog*otázky* odpovědi.
Děkujeme čtenářům za podporu. Podrobnosti se dočtete na straně 4.
Soudruh Majevskij podmínečně propuštěn
Užhorodský městský soud ukončil 5. ledna 2016 řízení s tajemníkem VKSB A. A. Majevským. Na zasedáních soudu 25. 12. a 28. - 31. 12. 2015 žalující prokurátor a soudce se dlouho nemohli shodnout na stupni viny obviněného a výši trestu. Nakonec soudce A. N. Ferenc vynesl rozsudek:
„1. Pět let vězení podle ustanovení 110 „za vyzývání k rozkolu Ukrajiny“ a paragrafu 161 „za rozdmýchávání národnostních různic“.
2. V souvislosti s tím, že obviněný A. A. Majevskij si odbyl více než jeden rok ve vazbě a s přihlédnutím k tomu, že vzhledem k nyní platným zákonům Ukrajiny se rovná rok předběžného uvěznění dvěma letům odnětí svobody, soud odsuzuje A. A. Majevského k třem letům podmínečně.
3. Osvobodit A. A. Majevského od držení stráží v sále soudu.“

V prohlášení ÚV Všesvazové komunistické strany bolševiků z 13. ledna se zdůrazňuje, že vedení VKSB využívalo nejrůznější způsoby boje za osvobození soudruha Majevského. Zajistilo obhájce, které zprvu A. A. Majevskij kategoricky odmítal, platby za advokátní služby, finanční a další pomoc. Organizování nepřetržitých informací a zvaní k účasti na soudních jednáních i předávání potravinových balíčků a literatury se věnovala aktivistka levicového hnutí v Užhorodu Naděžda Ivanovna Bojčuková. ÚV VKSB vřele poděkoval jí a jejím pomocnicím a advokátům M. J. Těmnové, A. P. Jesenové a A. M. Kovalenkovi, kteří sváděli při jednáních soudu skutečný právnický souboj.
ÚV VKSB také vyslovil upřímné díky soudruhům z Dělnické strany Ukrajiny (marxisticko-leninské) - v současnosti je činnost této strany zastavena v souvislosti se zákonem Ukrajiny o „dekomunizaci“ - členům KS Ukrajiny, Všeukrajinského svazu pracujících, soudruhům z různých organizací na obranu práv, žurnalistům a fotoreportérům, kteří o procesu informovali.
K protestnímu hnutí na obranu soudruha Majevského se připojilo mezinárodní komunistické hnutí akcemi solidarity v Británii, Německu, Francii, Polsku, ČR, na Slovensku
i v dalších zemích. Podobné akce se konaly i v Rusku a Bělorusku. Byl zapojen zahraniční a ukrajinský levicový tisk včetně našeho časopisu.

Potěšilo nás novoroční přání od generální tajemnice VKSB N. A. Andrejevové: „Drazí přátelé! Pozdravuji Vás s novým rokem. Ať přinese mírové nebe i obyčejné lidské štěstí, zdraví a úspěchy v našem společném boji za socialismus.“                (ij)

Neslavné výročí

V únoru letošního roku uplyne šedesát let od konání XX. sjezdu KSSS (14. – 25. 2. 1956), který svým posvěcením pravicového obratu politiky KSSS objektivně vstoupil do dějin XX. století jako symbol zrady Velké říjnové socialistické revoluce a vědeckého socialismu, jako symbol zrady proletariátu světa a všech vykořisťovaných, jako symbol zrady utlačovaných národů, jako symbol zrady progresivního společenského vývoje.
Na tajném zasedání delegátů již ukončeného sjezdu nejvyšší představitel KSSS pod rouškou kritiky „kultu osobnosti“ Stalina zaútočil na politiku VKS(b), na politiku revolučního boje o socialismus, tedy na politiku leninismu. Chruščovův projev byl snůškou polopravd a lží, jak dokazuje nejen Kilevova analýza, ale i nejnovější jeho rozbory. Proto musel být pronesen zcela nekomunisticky na tajném zasedání, tedy v rozporu s myšlenkou Manifestu komunistické strany o tom, že komunisté pokládají za nedůstojné, aby své názory a úmysly tajili. Chruščovův útok na leninismus, pokrytecky vedený pod heslem návratu k Leninovi, byl v naprostém souladu s tajným plánem Alana Dullese na likvidaci světového socialismu a komunistického hnutí.
Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za prvé v opuštění marxisticko-leninského učení o charakteru třídního boje ve stadiu přechodu od kapitalismu k socialismu a komunismu. Pro vnitřní politiku SSSR byla stanovena nevědecká teze o odumírání třídního boje v SSSR souběžně s tím, jak rostou úspěchy socialistické výstavby. Popírání existence třídního boje v období diktatury proletariátu odporovalo objektivní realitě, v níž třídní boj zůstával i nadále objektivním zákonem. Pro vztahy mezi světovou socialistickou soustavou a světovou kapitalistickou soustavou byla vypracována teorie mírového soužití a soutěžení států s rozdílným společenským zřízením, v níž byla zdůrazňována pouze ideologická forma třídního boje. Mírové soužití mělo být zabezpečeno cestou všeobecného a úplného odzbrojení. Tato „tvůrčí teorie“ byla v naprostém rozporu s vědeckým učením historického materialismu, které odhalilo nevyhnutelnost válek v období imperialismu a ukázalo, že všeobecný mír lze trvale zabezpečit pouze porážkou světového imperialismu, odstraněním rozdělení lidstva na třídy, odstraněním vykořisťování člověka člověkem a jednoho národa jiným národem. Teorie mírového soužití států při trvající existenci imperialismu
a vykořisťování člověka člověkem byla čirou iluzí, která ve svých důsledcích napomáhala likvidovat revoluční boj utlačovaných národů pod záminkou odzbrojení a paradoxně napomáhala imperialistům v jejich politice války a agrese. Stejně iluzorní byla i představa o tom, že rozpor mezi světovou socialistickou a světovou kapitalistickou soustavou automaticky zmizí v průběhu „hospodářského soutěžení“, že i ostatní základní rozpory ve světě automaticky zmizí spolu s odstraněním rozporu mezi oběma soustavami a tím že bude vytvořen nový svět „všeobecné spolupráce“. Že je tedy možno vyřešit rozpor mezi proletariátem a buržoazií bez proletářské revoluce v každé zemi a že rozpor mezi utlačovanými národy a imperialismem může být vyřešen bez revoluce utlačovaných národů.
 (Pokračování na s. 2)
(Dokončení ze s. 1)
Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za druhé v revizi marxisticko-leninského učení o úloze osobnosti v dějinách. Ve snaze pomluvit a odmítnout historickou úlohu J. V. Stalina při socialistické výstavbě a ve Velké vlastenecké válce zaměnil Chruščov pojmy kult a autorita osobnosti. Zatímco slovo kult představuje religiózní úctu, jež byla vytvářena v tichosti kostelů a klášterů pro uctívání světců úmyslně proto, aby vědomí mas bylo podřízeno zájmům těch, kteří kult vytvářeli, slovo autorita představuje všeobecně uznávaný vliv, všeobecně uznávanou prestiž osobnosti, jež je spjata s progresivní třídou společenského vývoje, vyjadřuje její potřeby a tužby a v souladu s vědeckým poznáním usiluje o urychlení společenského vývoje. Autorita osobnosti se nevytváří v tichosti kostelů a klášterů, ani v praktikách kabinetní politiky, nýbrž v ohni třídního boje. Chruščovův boj proti tzv. kultu osobnosti byl porušením zásady Leninova učení o vzájemných vztazích mezi vedoucími představiteli, stranou, třídou a masami. Základem této revize byla nepochybně osobní zloba a nenávist Chruščova ke Stalinovi, jež pramenila z osudu Chruščovova syna Leonida.
Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za třetí v otevření cesty ke kapitalizaci socialistických výrobních vztahů. Nahrazení systému mzdové diferenciace principem hmotné zainteresovanosti, jenž vyvěral z kapitalistické podstaty, a fetišizace zbožní výroby otevřely cestu k prosazování zákona hodnoty coby regulátora socialistické výroby. Rozvíjení zbožní výroby za účelem maximalizace zisku znárodněných podniků se dostávalo do rozporu s principem plánovitého rozvoje národního hospodářství a materializovalo základy rodících se kontrarevolučních procesů.
Pravicový obrat v politice KSSS spočíval za čtvrté v revizi marxisticko-leninského učení o výstavbě komunismu, jež byla provedena později - v roce 1961. Na XXII. sjezdu KSSS Chruščov slavnostně prohlašuje, že ještě jeho generace sovětského lidu bude žít v komunismu a to bez ohledu na skutečnost, že pro tento přechod neexistovaly odpovídající podmínky. K. Marx charakterizuje komunistickou společnost jako společnost beztřídní, skutečně sociálně spravedlivou, založenou na odstranění zotročujícího područí staré dělby práce, kdy zmizí i protiklad mezi fyzickou a duševní prací
a práce již nebude pouhým prostředkem k životu, nýbrž se stane sama první životní potřebou. S všestranným rozvojem jednotlivců vzrostou i výrobní síly tak, že všechny zdroje sdruženého, společného bohatství potečou plným proudem a teprve tehdy bude moci společnost vepsat na svůj prapor: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!“ Chruščov nepochopil smysl
a význam Marxových slov teprve tehdy. Nepochopil, že představují velké úsilí ne jedné generace. Byl to hrubý projev Chruščovova avanturismu, na němž dodnes parazitují nepřátelé marxismu-leninismu a socialismu, kteří záměrně rozšiřují myšlenku
o krachu „komunismu“. Jestliže však něco zkrachovalo, pak to byla Chruščovova dobrodružná, revizionistická teorie o výstavbě komunismu.
XX. sjezd KSSS znamenal tedy vítězství pravé úchylky v KSSS, vítězství menševické, sociáldemokratické tendence nad marxisticko-leninskou. Revoluční pozice proletariátu byly podkopány. Tendence menševismu narušila princip proletářského a socialistického internacionalismu a vedla k rozpadu jednoty mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Boj s rozkladnými procesy menševismu byl po XX. sjezdu KSSS pro marxisticko-leninské síly uvnitř komunistických stran evropských socialistických států velmi obtížný. Zvláště proto, že tyto procesy byly vydávány za tvůrčí rozvíjení marxismu-leninismu a jeho praktickou aplikaci, a rovněž proto, že byly zahájeny v první zemi socialismu. V zemi, která byla brána většinou ostatních socialistických zemí a jejich komunistických stran za vzor a záruku vítězství socialismu a budování komunismu. Přesto svůj boj nevzdávaly. Svou činorodostí, svými aktivitami a sebeobětováním tlumily negativní dopady rozkladných procesů na budování a obranu socialismu. Zabránit otevřené zradě socialismu, do níž vyústila Gorbačovova politika, usměrňovaná i agenty západních zpravodajských služeb, však nedokázaly.
Vítězství světového imperialismu nad evropským socialismem, u jehož zrodu jednání XX. sjezdu KSSS před 60 lety stálo, však neodstranilo rozpory světového imperialismu. Ty se naopak porážkou evropského socialismu dynamizují a ženou lidskou společnost ke globálním otřesům, jež mohou skončit katastrofou naší planety. Zabránit této katastrofě může jen historická perspektiva renesance vědeckého socialismu. Ta je však nemyslitelná bez negace antiříjna 1956, bez očisty jména a revolučního díla J. V. Stalina jako pokračovatele díla K. Marxe, B. Engelse
a V. I. Lenina, bez marxisticko-leninského obrození mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Jen za těchto podmínek může být znovu zažehnuta revoluční jiskra, aby dala vykořisťovaným naději a naplnila jejich životy hodnotami skutečného lidství.
Čeněk Ullrich

Prohlášení politické rady ÚV Ruské komunistické dělnické strany (RKDS – KSSS) k terorismu
Kapitalismus miluje hlasité projevy. Zvlášť hlasitě hovoří o své lásce k lidským právům, společenském blahobytu, humanismu, svobodě a demokracii.
Dnes ruský kapitalismus, prostřednictvím svých masmédií a orgánů státní moci přímo řve o svém boji s terorismem. Má na mysli bojovou činnost ruských letců v Sýrii a vyhledávání teroristů, kteří nechali vybuchnout ruský dopravní letoun Airbus A-321 nad Sinají.
Prezident Putin slíbil potrestat teroristy, ať jsou v kterémkoli místě na světě, slovy: „Boj musí být tak mohutný, aby zločinci pochopili, že trest je nevyhnutelný.“
Kapitalismus hovoří hlasitě, ale má krátkou paměť. Nerad vzpomíná a odpovídá na otázky, proč nesplnil to, co sliboval.
Všechna hlasitá slova jsme již slyšeli po smrti dětí v Beslanu, po tragédiích v divadle Na Tagance, v Buďonnovce a Kizljaru, po atentátech na obytné domy v Moskvě, v moskevském metru a jinde.
Slyšeli jsme vyloženě brutální požadavky, jako topit teroristy v latríně. (V Rusku je velmi rozšířená praxe topení, když se spěchá s likvidací lidí, prohlášených za teroristy. Režim se je nesnaží zatknout živé, aby nemohli být souzení a nedošlo tak ke zjištění, kdo si teroristický čin objednal. Zřejmě to vládní orgány dobře vědí
a my to vědět nesmíme.)
Co tedy zcela nového jsme uslyšeli dnes? Snad jenom to, že vláda zaplatí 50 milionů USD tomu, kdo přivede na stopu teroristů, kteří provedli atentát na Airbus A - 321.
Dříve se takové sumy nikdy nevyplácely. Ani jsme ostatně nemohli nic jiného čekat, protože kapitalismus je právě ten systém, který rodí terorismus.
ÚV RKDS je pověřen prohlásit, že terorismus je produktem sociálně ekonomické politiky kapitalismu, produktem do nebe volající nerovnosti, materiálního i duševního útlaku, který vytváří kapitalismus, zejména v epoše imperialismu, a to jak uvnitř jednotlivých zemí, tak i ve vztazích k jiným zemím a národům.
Ke snadnějšímu ovládání společenského vědomí kapitalismus potlačuje vědecký světový názor a nahrazuje ho náboženskými bludy.
V SSSR terorismus jako společenský jev neexistoval. Za socialismu neměl terorismus živnou půdu. S příchodem kapitalismu nastoupily války, masakry tisíců obětí v Baku, Sumgaitu, Karabachu, Podněstří, Tádžikistánu, Abcházii, Čečensku, Jižní Osetii
a dnes v Donbasu.
Lidé se nás ptají, co znamená islámský terorismus, válka v Sýrii
a atentát na ruský Airbus v Egyptě. My komunisté odpovídáme, že zejména po rozbití SSSR a dočasné porážce socialismu ve Východní Evropě se imperialismus začal chovat mnohem agresivněji, drzeji, cyničtěji: Afghánistán, Jugoslávie, Irák, Libye a nyní Sýrie jsou zákonité výsledky agresivní politiky imperialismu, který hledá východisko z krize v boji se svými konkurenty.

K Rezoluci RB OSN o Sýrii
18. 12. 2015 RB OSN jednohlasně schválila Rezoluci číslo 2254 o Sýrii. V dokumentu se předpokládá, že dojde k zahájení vyjednávacího procesu mezi opozicí a vládou Sýrie. Proces politického uspořádání, který započne v lednu 2016, proběhne pod patronací OSN.
Ruské ministerstvo zahraničí považuje přijetí rezoluce za svůj úspěch, protože rezoluce nepožaduje odvolání prezidenta Bašara Asáda z funkce.
V rezoluci je uvedeno pět zásadních opatření, bez kterých nelze ukončit ozbrojený konflikt: ukončení palby, jednání vlády s opozicí, vytvoření prozatímní vlády, příprava nové ústavy a svobodné parlamentní volby.
Konečným termínem, ke kterému všechna opatření mají být splněna, je polovina roku 2017. Prozatímní vláda by měla vzniknout do šesti měsíců a do osmnácti měsíců mají být uspořádány volby pod mezinárodní kontrolou.
Oficiální hodnocení rezoluce, především ruské, předpokládá, že rezoluce nese téměř revoluční charakter, protože v mírovém procesu dochází k obnově spolupráce Washingtonu
a Moskvy.
Není však tento postoj příliš optimistický? Proč lze předpokládat, že rezoluce nebude splněna?
1. „Umírněná opozice“ (stejně krvelačná jako ISIS) není s rezolucí spokojená. Národní koalice opoziční a revolučních sil (NKORS), která nyní reprezentuje Sýrii v Lize arabských států (LAS) a sídlí v Istanbulu, ihned vyjádřila s rezolucí svůj nesouhlas. Podle vůdce této opozice Aleda al Hodži rezoluce je v rozporu s výsledky konference syrské opozice, která se uskutečnila 8. - 10. prosince v Er Rijádu.
Základním požadavkem opozice zůstává i nadále okamžitá demise prezidenta Asada. „Umírněná opozice“ rovněž požaduje, aby současná vláda „projevila dobrou vůli“, osvobodila vězně, odblokovala města, ve kterých jsou dislokovány její ozbrojené síly a umožnila dopravu humanitárních konvojů. Při tom tato umírněná opozice nemá seriózní vojenský potenciál.
Rezoluce neupřesnila, zda představitelům hlavní protivládní síly „Džaiš al Fatah“ bude navrženo, aby se zúčastnili mírového procesu. V současnosti je toto teroristické uskupení hlavní hrozbou pro vládu prezidenta Asada a nikoli ISIS, který se zabývá upevňováním své moci na ropných polích Sýrie a jejím transportem do Turecka.
2. Přijatá rezoluce de facto nezahrnuje do procesu mírového uspořádání Turecko, Izrael, Saudskou Arábii
a Katar. Turecký prezident Erdogan dokonce prohlásil příhraniční zónu Sýrie s Tureckem, kde žije turecká menšina (hlavní síla „Džaiš al Fatah“) za oblast tureckých životních zájmů. „Džaiš al Fatah“ je financována ze Saudské Arábie a Kataru, které mají vlastní požadavky na poválečné uspořádání Sýrie.
Ankara svými operacemi proti iráckým Kurdům již dala několikrát najevo, že bude i nadále pokračovat ve vlastní hře ve vztazích vůči Sýrii a Iráku.
Je navíc evidentní, že bez uzavření turecko – syrské hranice nelze hovořit o ukončení ozbrojeného konfliktu.
Tím, že USA podpořily rezoluci
v RB OSN, daly Rusku jasně najevo, že všechny otázky, zahrnující roli Turecka v mírovém uspořádání, si bude musit s Tureckem řešit samo. Při tom není potřeba zdůrazňovat, že tato otázka je nyní (sestřelení SU 24) neřešitelná.
3. Je zcela nereálné, aby Rusko s Íránem v průběhu mírového procesu donutily Bašára Asada, aby odešel z funkce prezidenta. Bez jeho osobnosti je proces neuskutečnitelný, protože je jediný, kdo dokáže vyjednávat se všemi představiteli jednotlivých islámských sekt i s křesťany.
Je naprosto zjevné, že Spojené státy si stále, a to i přes veškerá prohlášení, pohrávají s myšlenkou vyhnat prezidenta Asada náhradou za sliby nejasných perspektiv vnitropolitického uspořádání, na což Rusko, v této fází, kdy Asadova armáda za jeho podpory postupně získává iniciativu, nikdy nemůže přistoupit. Ztratilo by tak podporu sekty Alavitů, která představuje nejbojeschopnější součást syrské armády.
Jaké cíle sledovaly USA podpisem rezoluce?
Hlavním cílem je zatažení Ruska do syrského konfliktu natolik, aby se dostalo do situace podobné afghánské.
Washington bude i nadále usilovat o podporu takové situace, kdy budou všichni bojovat proti všem, a bude se snažit, aby ani jedna strana nezískala strategickou převahu. Chce dosáhnout především toho, aby se Putin rozhodl zvítězit za každou cenu a vrhnul do války ruské pozemní síly.
V podmínkách rostoucí ekonomické krize v Rusku USA předpokládají, že syrská operace prohloubí chudobu ruského obyvatelstva a vznikne tak situace pro nástup páté kolony a vyvolání „barevné“ revoluce.
Pokud jde o Sýrii, Washington předpokládá, že vznikne natolik chaotická situace, že všechny strany konfliktu, včetně Damašku, budou nakonec žádat bez ohledu na Rusko o zásah Spojené státy, které si tak budou moci snadno prosadit svou linii uspořádání konfliktu.
Není vyloučeno, že se Spojené státy pokusí předložit v RB OSN nový návrh rezoluce, která by vylučovala Rusko z hledání východiska k mírovému uspořádání a stanovení schématu poválečného dělení politické moci
v Sýrii.
USA by se rády pokusily zahrnout do své hry o přírodní zdroje v Sýrii i Írán. Mohly by se o to pokusit za slib, že podpoří Írán a šíitskou vládu v Iráku ve vytváření protiváhy k sunnitsko-wahhabistické diktatuře Saudské Arábie. Íránská vláda by však musela být hodně naivní, aby uvěřila jejich slibům.
Ruská vláda je však dostatečně silná na to, aby mohla zcela narušit americkou hru.
Rusko nyní v žádném případě nemůže přerušit vojenskou podporu vlády prezidenta Bašára Asada, což by byla sebevražda ruské politiky
v arabském světě.
Při tom musí koncentrovat své úsilí na podporu (průzkumem, zbraněmi, poradci, logistikou) Syrské arabské armády, která přes všechny problémy zůstává nejmohutnější ozbrojenou sílou v Sýrii. Při tom, jak bude armáda získávat za ruské pomoci převahu, se Rusko musí snažit, aby ruská armáda postupně omezovala svou přímou účast ve válce.
Je potřeba si uvědomit, že i afghánská armáda si po odchodu Sovětské armády udržela převahu do doby, než se Jelcin na příkaz USA rozhodl ukončit Afghánistánu vojenskou pomoc. Tato pomoc musí být v Sýrii zachována i po odchodu ruské armády.
Uvedenou analýzu potvrdila 26. 12. 2015 mluvčí Pentagonu Michel Baldansová, která prohlásila, že se velení OS USA nechystá k tomu, aby se dělilo s Ruskem o informace o teroristech z Islámského státu.
Čím to zdůvodňuje? Jde pouze
o další změnu názorů? Musíme se ptát, proč Američané velkomyslně dovolili Asadovi, aby ještě nějakou dobu zůstal ve funkci, ale při tom se snaží dát Rusku najevo, že pouze tak dlouho, jak se jim to bude hodit.
Nedávno náčelník hlavní operační správy ruského generálního štábu generál Rudskoj prohlásil, že ruská armáda je připravena poskytnout svým „partnerům“ souřadnice objektů obsazených teroristy z „Islámského státu“. Při tom Rusko od nich rovněž očekává informace o infrastruktuře teroristických organizací. Rusko se podle slov generála zaručuje, že bude pokračovat v letecké likvidaci teroristů.
Jako odpověď Rusko slyší: „Postoj ministerstva obrany se nezměnil. Nemáme záměr spolupracovat v Sýrii s Ruskem, pokud Moskva nezmění svou strategii podpory Asada a místo toho bude bojovat pouze s Islámským státem.“
Ve stejné době, kdy ruská armáda
a vojska syrských ozbrojených sil bojují s terorismem, západní koalice vedena Spojenými státy boj hlavně předstírá. Při tom dobře ví, že porážka teroristů Islámského státu je možná pouze ve spolupráci s pozemními sílami Sýrie. Ale to by pouze upevnilo moc prezidenta Asada a syrskou suverenitu. To je ovšem v plném rozporu se záměrem ovládnout Střední východ a pokračovat v kolonizaci Střední Asie.
Závěr
Občanská válka v Sýrii běží přes tři roky. Oficiální názor ruské vlády je logicky založen na tom, že ruské letectvo bojuje v zájmu obnovení světové bezpečnosti s mezinárodním terorismem, ztělesňovaným Islámským státem.
Ruská společnost nemá jednotný názor na to, zda je možné porazit terorismus v jediné zemi. I po vítězství v Sýrii zůstanou Talibán a nesčetné teroristické skupiny, bojující pod vlajkami ISIS, rozseté po celé Evropě, Asii i Africe a spojené s banditským podzemím ruského Severního Kavkazu?
Co se stane po vítězství nad mezinárodním terorismem v Sýrii? Kam uprchnou poražení, do krajnosti rozezlení teroristé? Mezi nimi bojuje tisíce ruských občanů a stovky občanů Německa, Francie, Velké Británie a mnoha jiných států. Nelze vyloučit, že se po porážce vrátí do Ruska, ČLR a Evropy s falešnými doklady a zkušenostmi z vedení války a z teroristických akcí, aby se mohli mstít. Při tom je evidentní, že jejich konání nebude živelné, ale přesně řízené jejich ochránci, kteří je budou i nadále udržovat k prosazování své strategie napětí ve světě.                   Karel Kluz


Terorismus – nástroj imperialismu
Teroristy verbuje, instruuje a využívá imperialismus k dělení sfér vlivu, oslabování konkurence, ovládání trhů, vytváření podmínek pro realizaci vlastních politických a ekonomických záměrů, včetně vnitřní politiky, když potřebuje sjednotit národ proti tak zvané vnější hrozbě a takzvaně „odložit“ řešení sociálních třídních rozporů na neurčitou dobu. Je možné při tom připomenout samotného Usámu bin Ládina, vycvičeného CIA.
Nyní USA, jako největší imperialistický, stát nejhlasitěji vyzývají
k válce proti mezinárodnímu terorismu. Přitom jsou právě ony, více než kterýkoli jiný stát, zainteresovány ve vyvolávání válečných konfliktů a vytváření chaosu jak na Blízkém a Středním východě, tak
i v Evropě, zejména na Ukrajině
a v Pobaltí, které využívají k oslabení ruského imperialismu.
USA na oslabení ekonomických vztahů mezi svými konkurenty, jakými jsou Rusko a Evropa, nesmírně vydělávají. USA a EU jsou společně zainteresovány na narušení vztahů Ruska s Ukrajinou a oslabení ruského imperialismu.
V chaosu, který nastolily USA společně s Izraelem na Blízkém a Středním východě, prosazují zájmy svých největších energetických korporací, plánují uškrcení a záměnu vlády
v Sýrii, která realizuje nezávislou politiku a těší se zasloužené úctě
v arabském světě.
Imperialismem vypěstovaný islámský terorismus se nyní vzpírá kontrole a projevuje se tragediemi v zemích jeho stvořitelů.
Buržoazní vlády si v těchto případech vzájemně pokrytecky vyjadřují svou soustrast a svou lítost nad stovkami obětí masakrů, přitom však nelitují tisíců obětí v zemích, ve kterých vyvolaly válečné konflikty.
Podle oficiálních údajů řecké vlády utonulo letos přes tři tisíce běženců, včetně žen a dětí.
Na území postsovětských států, včetně Ruska zahynuly statisíce lidí: přes 100 tisíc v Tádžikistánu, přes 100 tisíc v Čečensku, tisíce v Podněstří, Abcházii a Jižní Osetii, desetitisíce na Ukrajině a v Donbasu.
K těmto číslům je potřeba přičíst desítky milionů obětí, ke kterým došlo za 25 let imperialistické vlády, při které úmrtnost převyšuje porodnost a počet sebevražd, hlavně dětí a mladistvých, ve kterých Rusko zaujímá jedno z čelních míst ve světě.
Všechny tyto oběti kapitalismu, všechny jeho zrůdnosti, které jsou celému světu viditelné na první pohled, opakovaně potvrzují dějinnou vyčerpanost této společensko-ekonomické formace.
Mnozí lidé to chápou, ale komunisté musí dělat všechno možné proto, aby jich bylo co nejvíce, aby buržoazní vlády nemohly klamat
a zastrašovat široké lidové masy terorismem, který mu tvrdí, že má původ v nacionálních nebo náboženských rozporech.
Nejen pro vítězství nad terorismem, ale hlavně pro svůj vlastní rozvoj a budoucnost, nemá lidstvo jinou volbu než cestu k socialismu. Boj s terorismem, pokud není svázán s bojem za socialismus, bude málo efektivní, v podstatě se bude jednat o povrchní akce proti jeho vnějším projevům a často akce, které jsou pouze předstírané, protože imperialismus pod kamufláží boje s terorismem, který sám zorganizoval, ukrývá svoje skutečné černé záměry.
Ať žije socialismus!

„Někdo to rád horké“
Jak zrentgenovat KKE?
Na otázky Věry Klontza-Jaklové odpovídá řecký archeolog a historik Manolis Klontzas 

Jak vnímáš krizi ve své vlasti?
Krize v Řecku je jedním z projevů celosvětové kapitalistické krize. V Řecku jsou její dopady výraznější a palčivější proto, že Řecko je jedním z nejslabších článků systému. Podobně jako světová předválečná krize se v Řecku projevila dříve než v ostatních zemích a skončila nejpozději. Tak je to i s krizí současnou. V tom je patrná i určitá historická zákonitost cyklu kapitalistických krizí. Specifická je i struktura řeckého kapitálu, kterému dává charakter způsob, jakým vytváří zisk. Jedná se většinou o loďařské magnáty. Majitelé lodí nikdy neměli vlast, vydělávají a vydělávali kdekoliv podobně jako finanční kapitál. Proto se nikdy nezajímali o to, aby investovali do budování struktury státu, přestože jej využívali k násobení zisku a stát vždy pracoval pro ně. Absence státních struktur se právě nejvíce projevuje v době krize.
Co znamená krize pro lidi v Řecku? Jak žijí?
Krize dopadá na lidi nejenom v ekonomické úrovni, ale také společenské. Lidé se ocitli v určitém ideologickém vakuu. Začalo se jim hroutit to, čemu dlouho věřili. Postupně ztrácejí důvěru ve stávající politický systém. Uvědomění se rozhodně mění, ale ještě nedošlo k aktivnímu zpochybnění systému. Dosud většina věří
a čeká, že řešení přinesou politici. Lidé prozatím nemají důvěru ve vlastní síly, neuvědomují si je. K tomu je třeba připočíst radikálně se zhoršující sociální podmínky, propady mezd, důchodů, nárůst nezaměstnanosti, rozklad školství, zdravotnictví, sociální péče, které ani v nejlepších letech nedosáhly úrovně, jaká byla běžná
v Československu. Mění se přirozeně k horšímu i pracovní zákony a podmínky pro ty, kteří ještě práci mají. Barbarizace ekonomické a sociální sféry následně iniciuje také barbarizaci politické sféry, což je zákonitým jevem každé systémové krize od pravěku až do dneška.
Očekávání řešení od „schopných“ politiků je charakteristické i pro české občany.
Řekl bych, že ne ve stejné míře. Např. Češi si dokáží představit, že funguje JZD, kde zvířata nebo pole patří všem. 40 let byly továrny bez továrníků a často fungovaly špičkově. Banky byly bez bankéřů, půjčovaly v mnoha případech bezúročně, dlouhodobě a nekrachovaly a lidi nemuseli platit jejich ztráty – jako je tomu dnes v Řecku … a nejenom tam. V podvědomí lidí to pořád je nebo není tak těžké, aby si to připomněli nezávisle na tom, jak jinak se projevuje jejich názor na minulý režim. Mateřská dovolená je zde pořád samozřejmostí, stejně jako nárok na dovolenou, odpočinek, koníčky. I když i tady se situace rapidně mění k horšímu. Ale pro drtivou většinu Řeků představují tyto výdobytky nepředstavitelnou utopii, nereálnou pohádku.
Je zřejmé, že současné strany nedokáží dát řešení situaci. Syriza může?
Nejenom Syriza, ale ani žádná jiná tzv. levicová strana, která podporuje tento systém. Tragédie je, že kritizují pravici za to, že urychlila a zhoršila dopady krize a správně poukazují, že pravice řešení krize nemá. Zároveň tvrdí, že oni mají po kapsách opatření, pomocí kterých je možné kapitalistickou krizi celkem snadno vyřešit, překonat nebo snad i přeskočit. Tím poskytují lidem pocit nebo víru ve snadné řešení: dejte nám plnou moc prostřednictvím vašeho hlasu. My víme, co s tím. Jinými slovy podle nich není problém v systému, ale v jeho správě a organizaci. To je ale v lepším případě sebeklam.
Možná, že je to proto, že v současných vládách jsou z nějakého důvodu neschopní lidé. Schopní by třeba mohli stav zlepšit… Např. tady v ČR si hodně lidí myslí, že pokud vše zorganizujeme tak dobře jako v Německu a budeme dostatečně pracovití a čestní, tak se všichni budeme mít dobře. Zbavíme-li se korupce nebo začneme-li hospodárněji využívat zdroje z EU, bude lépe…
Žádná strana, žádný sebeschopnější politik nemůže dát v současnosti žádné řešení. Žádná strana není schopná zvýšit míru zisku kapitálu
a na tom to všechno stojí a padá. Lidé jsou nespokojení, míra zisku omezená. To vyvolává vzájemný tlak. Právě proto tzv. levicové strany jsou momentálně ideální řešení pro kapitál. Přijímají prokapitálová opatření, ale lidem dodávají sebeklamný pocit, že dělají všechno levicově, sociálně a mnoho lidí to akceptuje. Říká si, teď nejde, abychom měli to, co potřebujeme a chceme, ale vláda se snaží, usiluje a později to určitě bude možné. Musíme být realisté. Až nebude fungovat ani tato finta, dojde k obratu směrem k fašismu. Konec konců ekonomické násilí přináší sociální, fyzické a politické násilí. Nástup a připravenost fašistických stran je zřetelný v Řecku i jinde v Evropě.
Co se týče Německa, coby Řek musím podtrhnout, že nikdy nezaplatilo Řecku válečné reparace a ani nevrátilo tzv. vynucenou půjčku, kterou dostalo v době okupace od řeckého státu a kterou dokonce i nacistická německá vláda akceptovala jako půjčku a spláceli ji. „Čestný“ německý kapitál je ten, kolem kterého byly ohromné skandály. Připomínám podplácení na vládní úrovni v Řecku a jinde firmou Siemens, neplacení daní a sociálního pojištění firmou Hochtieff, čachry automobilky Volkswagen a mnoho dalších skandálů. Bohatství, které se v Německu soustřeďuje, nafukuje německé podnikatelské kolosy, ale rozhodně není rozdělováno ve prospěch pracujících. I v Německu platy stagnují, jsou prosazovány elastické formy práce, krátkodobé smlouvy stejně jako
v celé EU. Naopak Německo je příkladem, že prosperita kapitálu a rozvoj ekonomiky nepřináší žádné zlepšení životních podmínek pracujících. Všechny sociální výdobytky, které existovaly v Německu a jiných kapitalistických zemích, byly výsledkem tlaku socialistického bloku a silného dělnického hnutí.
Co navrhuje KKE v těchto souvislostech? Co radí lidem? Jak by měli reagovat dnes?
Dnes není možné situaci řešit pomocí starých metod. Současný systém je jako vlak, který už má obroušené brzdy, špatný motor. Horko těžko za pomoci i cestujících dofuněl na vrchol kopce a teď se řítí dolů. Možná je reálné jízdu smrti trochu zpomalit, ale to je všechno. Fyzika věci říká, že se dříve nebo později vykolejí. Jedinou možností je z vlaku vyskákat. KKE říká, že lidé musejí ztratit důvěru v systém, uvědomit si, že nemá žádnou legitimitu, pochopit, že krize se rodí právě z tohoto systému, že k němu organicky patří, že to není nějaký vesmírný fenomén. Je třeba, aby si vybudovali důvěru ve vlastní sílu a uvědomili si právo použít ji.
K tomu nedojde bez organizování lidových vrstev. Je nutné, aby se lidé organizovali na základě společných zájmů, ne na základě starých, překonaných, prázdných označení typu: levičák-pravičák, rusofil-amerikanofil, křesťan-muslim, domácí-cizinec
a tak podobně. Kritériem musí být společný vztah k výrobním prostředkům, protože ke skutečnému střetu dochází objektivně na této úrovni, což cítí každý jedinec na vlastní kůži každodenně, i když si to nemusí momentálně uvědomovat. Cílem lidového hnutí musí být svržení systému, převzetí výrobních prostředků a politické moci a to bez profesionálních zprostředkovatelů (politiků). KKE také hodnotí, že podmínky jsou dnes zralé k takovému procesu změn.
O tom je dost těžké lidi přesvědčit. Možná by to KKE měla říkat jinak, anebo by měla proklamovat takové kroky, které by lidé snadněji vzali za své.
Není tak těžké vymyslet nějakou marketingovou kampaň, aby voliči věřili, že i KKE má řešení v rámci současného systému. Ale KKE nechce být údržbářem současného systému. Nechce lidem lhát, že je možné dělat prolidovou politiku, když klíče od ekonomiky drží velký kapitál. Koneckonců v předminulých volbách drtivá většina lidí tlačila, aby i KKE byla součástí jakési vlády jednoty. Kategorické odmítnutí KKE mělo negativní dopad na volební výsledek. Až s postupem času lidé pochopili a uvědomují si každý den, že postoj KKE byl opodstatněný.
KKE se tedy vyhýbá zodpovědnosti? Nechce pomoci? Jinými slovy nechce, aby ji lidé volili?
To právě ne, naopak. Jenom nechce slibovat, že zazáplatuje nejhorší díry systému, jehož přirozenou součástí jsou krize a války. Kapitalismus se nachází v nejhlubší krizi své historie, což přináší pro lidi utrpení po všech stránkách. Slibovat řešení v rámci tohoto systému je v lepším případě naivita. KKE však chce pomoci, chce pomoci definitivně. Proto usiluje o oslabení systému s cílem jej svrhnout. V tomto složitém procesu stála, stojí a bude stát v čele bez ohledu na oběti, ale nechce moc jako takovou, samu o sobě. Tato se musí opírat o přesvědčení a podporu lidu. Lidová moc není možná bez lidu, nikdo seshora ji nemůže zařídit. Závěrem: KKE pracuje intenzivně na tom, aby lidé pochopili, že si mohou vládnout sami a přistoupili k rozhodnutí přejmout hospodářskou a politickou moc.
Pokud KKE čeká, až dospějí lidé k takovému rozhodnutí, to se načeká…
Samozřejmě. Takový den sám od sebe nepřijde. Je třeba jej připravit: vysvětlovat, ukazovat, přesvědčovat. KKE velmi intenzivně studuje historii vlastní i ostatních stran, mezinárodního hnutí. Hledá tak zákonitosti úspěchu i neúspěchu. Toto studium probíhá dlouhodobě, kolektivně. Vychází např. celá série monografických studií o historii KKE, na které nepracuje úzká skupina funkcionářů, ale celá strana. Historie je věda, není to nějaké vyprávění o možných událostech a příčinách. Historie je zákonitá, ne pravděpodobná. Divím se, že KSČM nevyužívá materiálů, které jsou v zemi, aby vytvořila historickou studii o ekonomii i politice minulého období. Dostal se mi do ruky text předsjezdového materiálu a tvrdím, že je to daleko pod úrovní, kterou si lidé v ČR zaslouží. Daleko za potřebami českého lidu, jakoby jeho tvůrci vůbec neviděli, co se děje kolem. Např. to, co se odehrávalo v letech 1945-1989, není možné vysvětlit na pár stránečkách.
S tím souhlasím, ale chtěla bych se ještě vrátit k té cestě k „lepším časům“. KKE dosahuje menších absolutních čísel, srovnáme-li volební výsledky její a KSČM. Patrně tedy není stranou masovou, ale volební a moc jí to nejde…
KKE rozhodně nechce být stranou volební, ale předvojem hnutí. Lidového, antimonopolního, antiimperialistického hnutí. Úkolem strany je pracovat na organizaci a uvědomování lidových mas. To, že KKE má malý volební výsledek, je velmi relativní. I KKE je produktem krize a je jí ovlivněná. Nežije v laboratorním vakuu. Proto také v KKE jsou ti nejslušnější lidé, ti, kterým nejde o vlastní prospěch. Pro nás je normální, že soudruzi v parlamentu berou pouze plat státního zaměstnance. Nikdo nepředkládá argumenty, že jsou to hlupáci, protože za ty peníze by to nikdo chytrý a schopný nedělal. I přes politický nesouhlas mají vysoký kredit na řecké politické scéně.
Volební procenta jsou zavádějící kritérium. Pro KKE je volební zápas jedním z polí zápasu, ale ne samoúčelný cíl. Přirozeně, každý nárůst volebních preferencí nás posiluje.
Nezapomeňme také, že největší nárůst kvalitativní i kvantitativní mělo hnutí v době, kdy bylo mimo zákon, tedy v době těsně před druhou světovou válkou, během jejího průběhu a v době následné britské intervence.
V Řecku je mnohem těžší rozhodnout se vhodit do volební urny lístek KKE. Lidé nemají žádnou vlastní zkušenost se socialismem, řada lidí věří propagandě, že např. za socialismu nebyla elektřina, nebylo co jíst, všichni nosili stejné oblečení
a podobné hlouposti. Restrikce komunistického hnutí trvaly dlouhá léta. Např. k legalizaci komunistického hnutí v Řecku došlo až v roce 1974.
To, co je pro KKE důležité, ale nejenom pro KKE, nýbrž pro řecký lid, je její vliv v odborovém hnutí, fakt, že většina kulturní fronty se hlásí
k odkazu a programu KKE, což je tradice. Mládežnická organizace KNE je největší mládežnickou organizací
v Řecku.
KKE má mnohem větší vliv na lidi, než je její aritmetické procento ve volbách.
Ale pokud máš volební procento jako kritérium, musíš také hodnotit, co to znamená, když dostaneš např.
15 %, ale k volbám nešlo 6 z 10 občanů. Proč s tebou nešlo těch 6, proč nešli s nikým? Víš o nich vůbec něco?
Často v Řecku slýchám argument: KKE má pravdu, ale přechod k socialismu není možný. Ocitli bychom se v izolaci. Všichni by byli proti nám…
Zatímco teď, když má Řecko problémy, mu všichni pomáhají… Ale hlavně i s tou tzv. izolací existuje historická zkušenost. Sovětský svaz se udržel a i dnes jsou země, které se drží. Jsem přesvědčený, že jejich obyvatelům se žije lépe než lidem
v západní Evropě.
Navíc, pokud by teoreticky došlo
k zahájení revolučního procesu nebo převzetí moci a výrobních prostředků lidem v jedné zemi, dost pravděpodobně by došlo k dominové reakci v současném globalizovaném světě. Krize systému je hluboká a nespokojenost lidí velká. Ale také strach z války… Už delší dobu žijeme dobu války. Válka nezačala útokem na pařížské centrum. Válka, ve které jsou angažované prakticky všechny imperialistické velmoci, ze které kapitál vydělává a která se rozšiřuje i do ostatních oblastí světa, trvá už několik let. Tento konflikt se bude prohlubovat
a rozšiřovat přímo úměrně vnitroimperialistickým antagonismům. Proto jsem přesvědčený o tom, že nárůst lidového hnutí v jedné zemi by vyvolal podobné reakce a demokratický vývoj i v jiných zemích.
Čeho si nejvíce ceníš na KKE?
Asi že je věrná svému odkazu, historii. Dělá vše naplno. Snaží se organizovat lidi, stojí v čele mezinárodního hnutí, které je v hluboké krizi, ale pokud nějaká strana usiluje o jeho renesanci, je to právě KKE. Nelže, nesnaží se lidem zalíbit za každou cenu lacinými sliby, pracuje na historii, ideologii, strategii, taktice. Nejde na první pohled jednoduchou líbivou cestou.
KKE je často kritizována, že se nechce spojit s ostatní levicí.
Tady je třeba říci, co je levice. Víte, jak se dnes vede lidem v Řecku, kde teď vládne „poprvé levice“? Každý druhý je nezaměstnaný, každý 4. školák nemá na svačinu… Svět se nedělí na ty, kteří se označují za levici nebo pravici. Ale na ty, kdo výrobní prostředky vlastní a ty, kteří prodávají svoji práci, tedy na chudé a bohaté, na ty co mají a ty co nemají. Ani Kristus, ani Platón, ani Marx nemluvili o hodných bohatých nalevo a zlých bohatých napravo…
Komunisté chápou jednotu jinak. Jednotu lidovou, vytvořenou zezdola. Historická zkušenost ukazuje, že spojenectví národních front přivedla do mnoha zemí fašismus. Ve velmi složité situaci jsou komunisté v Portugalsku. „Levou“ koalicí bylo zničeno hnutí ve Francii, na Kypru, ale také na Slovensku a snahy byly i v ČR.
Žil jsi v Československu a v České republice jako student a teď opět jako pracující. Není možné, abys nevnímal situaci tady. Jaké jsou podle tebe rozdíly mezi KKE a KSČM?
Přirozeně. Rozdílů je hodně. Být funkcionářem v KKE není privilegium, ale svým způsobem oběť. Funkcionáři mají malé platy, pracují velmi intenzivně prakticky bez pracovní doby. Musejí jít vzorem, ale práce se vyžaduje i po členech. Není možné, aby se členové neúčastnili stranického života, nechodili na schůze, neměli své konkrétní úkoly.
Myslím také, že KSČM opustila některé vyzkoušené fungující kroky: nemá vlastní mládežnickou organizaci, nemá vlastní stranické sdělovací prostředky. Opatrnickým vyjadřováním opustila marxisticko-leninskou strategii, taktiku i filozofii. Často chodím na akce KSČM, znám mnoho upřímných soudruhů a zaznamenávám velkou propast mezi současným vedením a členskou základnou. Doufám, že tihle soudruzi dokáží pro KSČM vybojovat ztracenou cestu, na kterou se vydali Gottvald, Fučík, Šverma a další.
Jménem „Dialogu“ děkuji za rozhovor.
(Manolis Klontzas je archeolog, který v letech 1988 – 1997 studoval na Karlově univerzitě, poté žil v Řecku do roku 2011, kdy se přestěhoval do Brna, kde pracuje jako archeolog.)


Dva loutkové režimy si podaly ruce
Ve dnech 1. až 4. prosince 2015 navštívila Českou republiku Pak Kun Hje, prezidentka jihokorejského loutkového režimu, přední útočné agentury v úsilí imperialistů USA
o světovládu. Jejím přijetím si podaly ruku dva protilidové loutkové režimy, dva vazalové severoamerických hrdlořezů.
Přijetí prezidentky proběhlo ve velkém stylu, silnice v Praze z Klárova na Hrad byla vyzdobena mnoha velkými českými a jihokorejskými vlajkami, příznačně i v zatáčkách Chotkovy silnice, kde spáchal sebevraždu Emanuel Moravec, smutně proslulý symbol kolaborace české buržoazie a jejích sluhů s hitlerovským fašismem. Symbolem dnešní kolaborace s brutálním severoamerickým imperialistickým režimem, blížícím se svou povahou stále více hitlerismu, jsou představitelé takových polokolonií, jakými jsou právě Korejská či Česká republika.
Výzdoba státními vlajkami v Praze byla o to pozoruhodnější, že za normálních okolností zde nelze o českou vlajku zavadit a dokonce i o státních svátcích je v Praze a celé republice vyvěšováno vlajek minimum, zcela v souladu se stále silnější absencí jakékoli národní hrdosti, prohlubováním kosmopolitismu a patolízalství
k USA, Evropské unii a jejímu faktickému vládci, Německu.
Ve čtvrtek 3. prosince 2015 se jihokorejská prezidentka v Černínském paláci setkala s prezidenty států Visegrádské skupiny. Všichni tito vazalové imperialismu zaujali mimo jiné
i společné stanovisko ke Korejské lidově demokratické republice, která jim je, stejně jako všem reakcionářům, trnem v oku. „Rozhodně odsoudili“, že severní Korea ozbrojeně vzdoruje imperialismu, ačkoli je nad slunce jasné, že pokud by mu nečelila ozbrojeně, nečelila by mu už dávno vůbec. Vyslovili se proti údajným „aktivitám KLDR, které zvyšují napětí“, ačkoli KLDR se pouze brání neustálým hrozbám svých nepřátel, otevřeně jí vyhrožujících likvidací, nepodniká žádnou agresi a nikoho vojensky neohrožuje (na rozdíl od USA a vazalů). Důrazně se navezli do „lidských práv v KLDR“, ačkoli v zemích Visegrádské čtyřky se sociální postavení většiny obyvatel stále více zhoršuje, prostí lidé jsou zde bezbrannými loutkami v rukou zaměstnavatelů, vlastníků, jejich uplacených soudů a vzrůstající kriminality, na rozdíl od KLDR zde legálně působí váleční štváči a fašisté a pronásledováni jsou komunisté a ostatní pokrokově smýšlející lidé.
Jednání V4 a jihokorejské prezidentky se vyslovilo pro „mírové sjednocení“ Korejského poloostrova, čímž samozřejmě rozumí likvidaci KLDR a přeměnu celé Koreje v kolonii USA, podobně jako tomu bylo se sjednocením Německa. Přítomné loutky to daly nepokrytě najevo prohlášením, že „si uvědomují jedinečnou zkušenost V4 s úspěšnou transformací v 90. letech a dosáhly shody na tom, že budou i nadále vést diskusi o zkušenostech V4 s demokratickou transformací z hlediska jejich možného uplatnění v procesu mírového sjednocení Korejského poloostrova.“ Téměř půl milionu českých nezaměstnaných, přes 300 tisíc na Slovensku, milion a půl v Polsku a asi 300 tisíc v Maďarsku může vyprávět o této „úspěšné transformaci“, nemluvě o bezdomovcích, kterých jen v Praze jsou asi dva tisíce. V ČR bylo při sčítání v roce 2011 zaevidováno přes 11 tisíc bezdomovců a ztrátou střechy nad hlavou je zde ohroženo sto tisíc lidí, zatímco v nenáviděné KLDR jsou domy a byty poskytovány obyvatelstvu zdarma a pojmy „bezdomovectví“ a „nezaměstnanost“ jsou zde neznámé.
Plivnout na KLDR si neodpustil ani „levicový“ prezident ČR Miloš Zeman, který se rovněž vyslovil pro „mírové znovusjednocení na Korejském poloostrově“, samozřejmě
v režii imperialistů. Na tiskové konferenci dal zřetelně najevo, kdo je pro něj jediným představitelem Koreje. Inu, svůj k svému.
Československo navázalo diplomatické vztahy s jihokorejskou buržoazní diktaturou příznačně až v roce 1990. Fašistický režim v jižní Koreji, přeplněné po zuby ozbrojenými americkými vojáky a jejich domácími pochopy, se však nedá s pomalou, ale účinnou fašizací bývalého Československa srovnávat. Je to logické, jižní Korea je předvojem agrese proti jedinému skutečně socialistickému státu, proti nejpokrokovějšímu režimu na světě. Příklad úspěšné péče o blaho a kulturní rozkvět lidu
v KLDR dodává sílu lidu jižní Koreje
v boji proti reakční vládě. Protestní
a stávkové hnutí v jižní Koreji sílí, násilné rozhánění mírových manifestací a shromáždění za zlepšení pracovních a mzdových podmínek včetně střelby do lidu jsou na denním pořádku. Zastánci společenského pokroku, především z řad bojovných odborářů, jsou zatýkáni a vězněni, mimo jiné i za náklonnost ke KLDR.
Je obrovskou hanbou, že s jihokorejskou teroristickou diktaturou udržuje Česká republika diplomatické styky. Je to však zcela logické, Českou a Korejskou republiku spojuje bezpáteřní posluhování USA usilujícím
o světovládu, včetně vojenské pomoci jejich agresi, spojuje je nenávist k socialismu a nezávislosti národů. Zatímco oba státy podporují
a rozvíjejí „tržní ekonomiku“, neustále prohlubující třídní rozdíly a hrozící vypuknutím občanské války, KLDR
v nelítostném nepřátelském obklíčení kráčí mílovými kroky ke komunismu, vedena svou proletářskou ideologií soběstačnosti a důrazu na armádu, linií vytvořenou v procesu urputného třídního boje na základě rozvíjení marxismu-leninismu věčným prezidentem Kim Ir Senem
a věčným generálním tajemníkem Kim Čong Ilem, zárukou jejíhož trvání je Korejská strana práce v čele s maršálem Kim Čong Unem. 
Leopold Vejr


Záměry neonacistů
V Německu vyšla kniha „Christian Hartmann (Hrsg.) u. a.: Hitler, Mein Kampf: Eine kritische Edition. 1. Auflage. Institut für Zeitgeschichte München – Berlin, München 2016, ISBN 978-3981405231 (Christian Hartman /editor/ „Mein Kampf: vydání s kritikou“. 1. vydání. Institut soudobých dějin Berlín - Mnichov.)
Vydání se skládá ze dvou dílů a obsahuje přes 3500 „vědeckých komentářů“ k originálnímu textu.
Pouze „vědci a experti“ (a zřejmě i neonacisté) přivítali nové vydání knihy, která stála u zrodu režimu, jehož následkem bylo 65 milionů mrtvých a stamilionů raněných lidí v největším světovém masakru v dějinách. Podle těchto vědců a expertů má kniha objasnit, proč se nesmí temná stránka německých dějin opakovat.
Levicová kritika zdůrazňuje, že nehledě na vědecké anotace, se kniha stane krokem k částečné rehabilitaci Hitlera a německého nacismu.
V České republice byla kniha vydána v češtině v roce 2000 a je na internetu volně ke stažení. Na Ukrajině byla kniha vydána rovněž a to dávno před nacistickým pučem v roce 2013.
Je zřejmé, že zájem o Hitlerovo dědictví vzniká v určitém období dějinného vývoje jednotlivých národů a lze z nich předvídat vnitropolitický vývoj těchto zemí.
New York Times uvádějí, že i tato forma vydání knihy zdůrazňuje převahu árijské nadřazenosti Němců,
a uskutečnilo se v okamžiku, kdy v mnohých evropských zemích včetně Německa vzniká pravičácké, sociální a rasové napětí v souvislosti s příchodem milionů migrantů.
Vydání „Mein Kampf“ nelze spojovat pouze s událostmi v Kolíně nad Rýnem. K podobným událostem došlo
i v celé řadě dalších německých měst, v rakouské Vídni, v Salzburgu a v mnoha městech evropských zemí.
Zdá se, že nejen německým příznivcům „konečného řešení“ „přiletěl pečený holub přímo do huby“.
K tomu je potřeba si všimnout i další události.
6. 1. 2016 průzkumné letouny německé „Luftwaffe“ poprvé od skončení II. světové války zahájily, bez mandátu RB OSN a bez pozvání legální syrské vlády, (stejně jako USA Francie a Anglie) bojovou operaci nad válčištěm občanské války v Sýrii.
Nyní se nevyhneme otázce, nejde-li o plíživou revizi výsledků II. světové války? Smlouvy mezi velmocemi přece zakázaly Němcům, Italům a Japoncům vlastnit bojové letectvo a letecký průmysl.
Anebo je to opravdu tak, že křesťanství miluje „svatou trojici“: Vydání Mein Kampf, milovníky „Křišťálové noci“ a německé piloty v letounech Luftwaffe nad cizím státem?
Jde vydání knihy Mein Kampf v Německu brát pouze jako boj o historickou pravdu, nebo jako vytváření živné půdy pro nacismus v Evropě?
K. K.

Poznámka redakce
Německá policie v Kolíně nad Rýnem v lednu předvedla svou „sílu“, když vodními děly rozháněla demonstranty, silvestrovským několikahodinovým útokům muslimských přistěhovalců na ženy nebránila. Velká část německé veřejnosti vnímá silvestrovské události v mnoha německých městech jako selhání státu. V Düsseldorfu prostřednictvím sociálních sítí byly založeny oddíly „národní sebeobrany“. Během 10 dní se do nich přihlásilo na 10 tisíc dobrovolníků. Buržoazní moc, obdobně jako ve dvacátých letech, vytváří živnou půdu pro posilování fašismu.

panorama
Statistika pro cinkáče klíčů
Jistě si pamatujete první novoroční projev Václava Havla o tom, že naše země nevzkvétá. Tleskali jste mu
a věřili slibům, jak po „návratu do Evropy“ bude líp. Jaká je však realita na sklonku roku 2015 v ČR? 630 tisíc nezaměstnaných, milión 200 tisíc lidí žijících na hranici chudoby. Voda zdražila na 80násobek původní ceny, plyn, uhlí a dříví na 15násobek, jízdné v metru na 32násobek. Staví se o polovinu méně bytů a zdražily 50krát. Rodí se v průměru ročně o 50 tisíc dětí méně. Neobdělává se většina kvalitní zemědělské půdy a byly vybity dva miliony kusů skotu. Zahraniční vlastníci dřívějších národních podniků odvážejí 500 miliard zisku ročně. Máme stejné ceny jako v Německu, ale sotva třetinové platy. Ročně je milión exekucí. Mnoho lidí v nich přišlo
o bydlení a páchají sebevraždy. Tisíce rodin nemají na školní obědy pro děti. Kriminalita vzrostla o 300 %, počet vražd o 100 %. Nyní již naše země opravdu nevzkvétá!
Každý se brání, jak umí - i KLDR
Se směsí posměšků a hněvu informovaly světové tiskové agentury na Tři krále o úspěšné zkoušce s výbuchem miniaturizované vodíkové bomby v KLDR. Zprávu tiskové kanceláře KCNA zpochybňovaly jako nepravděpodobnou, ale RB OSN ji vzala vážně, ihned pokus odsoudila a avizovala zostření sankcí proti KLDR. Podle slovenského internetového serveru „Zemavek.sk“ výbuch provázely otřesy země s fyzikálními vlastnostmi odpovídajícími výbuchu atomové bomby.
Spekuluje se o tom, zda nešlo „jen“ o klasickou jadernou bombu s přidaným vodíkem. Z Wikipedie se laik dozví, že vodíková bomba je atomová zbraň, jejíž hlavní zdroj energie tvoří těžké izotopy vodíku, deuterium a tritium. Každá vodíková bomba obsahuje menší štěpnou nálož na bázi uranu, plutonia nebo jiného transuranu, které fungují jako rozbuška pro zapálení jaderné fúze. Výsledkem může být výbuch o síle přes 100 megatun TNT. Horní hranice pro výkon vodíkové nálože neexistuje, v možnostech současných technologií je výroba nálože
s výkonem 1 gigatuny TNT při hmotnosti do 250 tun. Spodní hranice výkonu je limitována výkonem štěpné nálože. Ta je důležitá pro výrobu jaderných hlavic do raket a balistických střel. Proto zařadila vláda KLDR do popisu pokusu klíčové slovo „miniaturizovaná“. 8. 1. následovala úspěšná zkouška podmořské balistické střely vypuštěné z ponorky.
Ponorky vyzbrojené těmito hlavicemi jsou strategickým nástrojem jaderného odstrašení. Agentura KCNA poukazuje na chybu, které se dopustily Libye a Irák, když se naivně zbavily jaderných zbrojních programů. Pchjongjang považuje za potřebné mít v současném světě, v němž zákon džungle nahradil mezinárodní právo, přiměřené prostředky na odstrašení potencionálního agresora. Jen tak si ubrání svrchovanost a územní celistvost. KLDR chce i touto cestou ukázat Washingtonu, že k ní nemůže přistupovat jako
k zemi zralé na vojenskou intervenci a výměnu režimu.
Profesor Andej Lankov z Kookmin university v Soulu připomíná, že hospodářství KLDR nepřestává růst a navzdory mezinárodním sankcím se životní úroveň začíná zlepšovat. Připisuje to opatrným hospodářským reformám. KLDR podle něho napodobuje čínský model, ale jen do určité míry. Zatímco Čína z počátku reforem existenčně závisela na západním nadnárodním kapitálu, Kim Čong-un doufá, že si vystačí s kapitálem čínským, jenž se ho na rozdíl od angloamerického nepokusí připravit o moc.
Ilja Jihlavský

Jack London
(12. 1. 1876 – 23. 1. 1916)
Uplynulo sto let od smrti Jacka Londona a sto čtyřicet let od jeho narození. Tento americký spisovatel, dramatik a esejista patří nesporně k vrcholům světové literatury. Osud mu vymezil jen krátkou dráhu – pouhé čtyři desítky let života. Ale stačilo to k tomu, aby vytvořil dílo, které nese pečeť nesmrtelnosti. Celá pokolení jeho „žízní po životě“, jeho „voláním po svobodě“. I Lenin, jak vzpomíná Krupská, z Londona čerpal povzbuzení, když se ocital v těžkých životních chvílích. „Volání divočiny“, „Bílý tesák“, „Mořský vlk“ – kdo z nás by se vzrušením nečetl tyto nádherné knížky a nepodlehl přitom kouzlu darwinistického postoje k životu, nepocítil nezadržitelnou touhu zmocnit jeho darů?! Jack London – a na to bychom neměli zapomínat – byl průkopníkem dělnického hnutí v USA, hlásil se k Marxovi! Škoda, že se nedožil Velkého října. Jeho hlas by nepochybně souzněl s hlasem Johna Reeda. A nebylo by možné ho potlačit.                                       F-ík
Oč šlo v únoru 1948?
„Běželo v podstatě o záměrně připravovaný pokus domácí a s ní spojené zahraniční reakce o zvrat našich lidově demokratických poměrů, o zvrat našeho lidově demokratického řádu. Oč naše reakce po celé dlouhé měsíce usilovala, čeho se nikdy od květnových dnů, kdy dočasně zalezla do děr, nevzdala, toho se pokusila dosáhnout v únoru 1948. Únorové události však skončily tak, jak si to naši domácí i zahraniční reakcionáři ani ve snu nepředstavovali. Skončily jejich zdrcující porážkou. Únor byl takto velkým měřením sil na jedné straně reakčních, na druhé straně pokrokových, lidově demokratických. Výsledkem února bylo vítězství československého lidu nad domácí reakcí i nad jejími zahraničními chlebodárci.
Únorové dny zahájily novou etapu ve vývoji naší lidově demokratické republiky, jejímž politickým nositelem je obrozená Národní fronta. Nyní po únoru půjdeme rychlejším tempem k socialismu.“ (Gottwald, K.: Spisy XIV, Praha, SNPL 1958, s. 325)
Nešlo o žádný „komunistický puč“, jak dnes přemílají dobře placení buržoazní pseudovědci - historikové, politologové a jiní pisálkové, celá ta oficiální a falešná propaganda. Šlo o rázné vystoupení pracujícího lidu, jež tehdy odrazilo pokus politické reakce o kontrarevoluční zvrat společenských poměrů ve prospěch obnovy panství domácího i zahraničního velkokapitálu. Pokus o odstranění lidově demokratického zřízení a zastavení započaté cesty k socialismu. Šlo o to, co se nakonec podařilo o čtyřicet let později, kdy byl kapitalismus pod falešnými hesly o svobodě a demokracii obnoven!                Z. K.

Získávej
čtenáře
a
předplatitele
„Dialogu“!

Současná imigrace a její důsledky pro Evropu, ČR a komunistické hnutí
(Dokončení z minulých čísel)
Proč buržoazní pravice, přes všechnu verbální podporu volného trhu, imigraci nepodporuje? Zkrátka, mnozí řadoví opěvovatelé selfmademenství - poctivého vypracování se na trhu pracovních sil a bezbřehé podnikavosti v kapitalismu - najednou zjišťují, že všechny tyto krásné fráze získávají v praxi hořkou příchuť. Jedna věc je plkat
o svobodě podnikání, o volném trhu a jeho neviditelné ruce. Druhá věc je ale zjišťovat, že se na trhu prosazuje například muslim, nebo Afričan, protože je levnější, protože se uzpůsobuje (za cenu svého zdraví) potřebám trhu. Zavleče sem svůj způsob života, změní naši kulturu. Co s tím? Kapitalismus jaksi nezajímá nějaká „kultura“, „tradiční hodnoty“ nebo „evropská civilizace“, zajímá jej jen vidina zisku, a pokud na těchto jevech nemůže vydělat, pokud stojí v cestě další efektivizaci a modernizaci výroby a směny, rád je zničí. Kapitalismus nepřipustí zásadní omezení pohybu kapitálu ani pracovní síly.
Dostáváme se ještě k doplňujícím informacím k druhé stránce příčin imigrace. Již jsme řekli, že onou první stránkou je nerovnoměrné rozdělené světového bohatství, existující nesnesitelné životní podmínky v domovských státech uprchlíků (výjimečným případem jsou
v tomto ohledu uprchlíci ze Středního východu, kteří utíkají spíše před válkami než z ekonomických důvodů, ovšem vysvětlovat vliv Západu na rozbití jejich států a vyvolání válek v této oblasti snad ani není třeba) a nutná tendence pohybu pracovní síly v imperialismu. Druhou stránkou příčin masové imigrace, která využívá pohybu pracovní síly ze zemí tzv. třetího světa, je zájem evropského kapitálu zde v Evropě. Domácí kapitalisté si uvědomují, že vlna imigrantů ze zemí, kde existují minimální zkušenosti s obranou proletariátu, kde jsou odbory drasticky potlačovány, v nichž je obyvatelstvo „navyklé“ na nízký životní standard a ve kterých podmínky výkonu práce klopýtají daleko za těmi v Evropě, musí mít vliv na všechny tyto faktory v evropských státech. Zaprvé je možné nahradit domácí pracovní sílu novou, levnější pracovní silou z řad uprchlíků. Zadruhé tato levnější síla představuje konkurenci
a ovlivňuje obecné standardy toho, co je při vykořisťování obyvatel přijatelné
. Zatřetí se dá předpokládat, že vykořeněná, hladem a nedostatkem hnaná vlna imigrantů bude mít velmi nízké třídní uvědomění, což otevře ještě větší prostor pro libovůli kapitalistů. V mnoha případech jim, tak jako buržoazním politikům, bude dokonce vděčna, bude jim zavázána, neboť bude mít pocit, že je zachránili před likvidací, smrtí či utrpením. Přitom tito uprchlíci buď zapomenou, nebo ani nepomyslí na to, že to byl právě tento kapitalistický systém a jeho nejmocnější západní, imperialistické státy, kdo stovky let vykořisťuje, okupuje
a rozbíjí jejich rodné země.
Tato nová složka proletariátu nebude mít pevné vazby na své domácí druhy, bude vůči nim vystupovat jako konkurent a nebude schopna součinnosti s nimi. To bude ještě více posíleno kulturními, etnickými a jinými rozdíly, které stále jsou stále vydatněji živeny mediální
a nacionalistickou propagandou. Výsledkem bude otupená schopnost proletariátu působit jednotně a logicky i vzestup nacionalistických a šovinistických tendencí uvnitř něj (chytře zneužívaných fašistickou částí buržoazie).
Zatím se zdá, že tato hra kapitálu vychází beze zbytku, byť je to způsobeno zejména tím, že v ní nemá důstojného protihráče. Lze řadou způsobů dokázat, že imigranti skutečně neutíkají do Evropy kvůli tomu, aby parazitovali na zdejším sociálním systému. Pokud se někdo domnívá, že je zdejší sociální systém natolik vyspělý, aby se imigrantům kvůli vidině možnosti na něm „parazitovat“ vyplatilo opouštět své domovy, hromadně se přesouvat tisíce kilometrů a přitom riskovat svůj život, je na velkém omylu. Uprchlíci, chtějí-li zde přežít, musí pracovat. To je zároveň hlavní motivace kapitálu a jeho politických sluhů, proč imigraci v určité době obhajují. Další otázku, kterou bychom mohli položit těm, kteří tvrdí, že sem přistěhovalci neutíkají, aby se stali levnou pracovní silou, ale aby zde jen posedávali a využívali „sociálního systému“, je možné formulovat takto: „Proč nová vlna imigrace přichází zrovna v době, kdy je očividně sociální stát na dlouholetém ústupu, resp. v původní podobě neexistuje ani v nejtradičnějších zemích tohoto dobového ústupu kapitálu (Švédsko)?“ Za podmínek, kdy ho kapitál v důsledku krize odbourává, kdy celá jižní část eurozóny čiší nestabilitou a hromadně se zde porušují základní sociální práva (i ta formální – garantovaná buržoazními zákony) v situaci, v níž se celý „sociální systém“ hroutí. Nebylo by tedy logické, kdyby se za takovýchto podmínek imigrace do Evropy snižovala, kdyby opravdu motivace přistěhovalců byla taková, jak jsme již zmiňovali, že podle některých (hlavně podle velké části buržoazních odpůrců imigrace) je?
Není problém dlouhodobě i krátkodobě statisticky dokázat, že jsou imigranti pro kapitalistickou ekonomiku užiteční, a že tedy existuje velmi hmatatelná (nikoli pouze ideologická) motivace evropských vlád je přijímat (byť o tom většinou ze zištných pohnutek nehovoří). Problém je, že kapitalistická ekonomika není užitečná pro většinu obyvatel. Uvedeme zde znovu několik faktů. V roce 2013 legálně pobývalo v ČR zhruba 400 000 cizinců. Z toho jenom Vietnamců, Rusů a Ukrajinců bylo 53 %. Společně s dalšími skupinami tvoří většinu cizinců na našem území, která pochází ze zemí mimo EU. V roce 2008 bylo ekonomicky aktivních 70 % cizinců z těchto třetích zemí. To bylo před vypuknutím recese. O rok později to už bylo
54 %. I přes toto vysoké procento nezaměstnaných se však na tehdejších úřadech práce zaregistrovalo úplné minimum. Téměř shodný byl jejich postup v případě pobírání sociálních dávek. Z této většiny cizinců na území ČR je pobírá jen něco přes tisíc osob. Zajímavé také je, že podle oficiálních statistických údajů přistěhovalectví žádným způsobem nekoreluje s výší kriminality na našem území. Dokažme si to na obecném zhodnocení konkrétních čísel. Počet cizinců přicházejících na naše území pravidelně rostl od roku 1993. Od tohoto roku poprvé poklesl příliv imigrantů a uprchlíků až roku 2008. Právě v roce vypuknutí krize. Zánik pracovních míst a nižší poptávka po pracovní síle imigraci omezila. Přesto jejich kriminalita v této době nenarůstala, naopak, klesala. Znovu zde vidíme jasnou spojitost mezi všemi složkami kapitalistického trhu a imigrací. A nepotřebujeme k tomu ani pohádky o kulturním boji nebo o snaze zničit Evropu islámem, ani báchorky o líných přistěhovalcích, kteří chtějí vysávat sociální systém.
ČR však nemůže být v tomto ohledu považována za typickou zemi, jelikož možnost pro cizince získat zde trvalý pobyt, azyl nebo občanství je jedna z nejnižších v Evropě. ČR je například známa svými mimořádně dlouhými lhůtami při vyřizování žádosti o azyl. V roce 2014 tuto možnost využilo jen 750 lidí, což je dvojnásobně méně než ve srovnatelně velkém Maďarsku, které navíc není zrovna známo svou láskou
k cizincům. Navíc ČR rozhodně není cílovou zemí imigrantů. Toto je třeba připomenout těm, kteří zde šíří hysterické nálady a pořvávají
o „neomarxistech“. Zaprvé je režim v ČR k imigrantům velmi nedůvěřivý a nepřijímá je rád. Zadruhé ani sami imigranti očividně po ČR tolik netouží, používají ji spíše jako tranzitní zemi při své cestě na Západ.
Velkou nelibost, nesouhlas a strach vyvolávají i kvóty zavedené ze strany EU za polohlasného přehlížení české protektorské vlády. Tato evropský kapitalismus zastřešující instituce je používá jako prostředek k rovnoměrnějšímu rozmístění pracovní síly
v podobě imigrantů. SMKČ tyto kvóty z principu odmítá jako další z mnoha příkladů diktátu imperialistické EU. Je však směšné pozorovat politické garnitury téměř všech politických stran, které se nyní předbíhají v populistickém odporu proti kvótám, přestože mají přímý podíl na zbavování suverenity naší vlasti, mj.
i jejím zavlečení do EU a dalších imperialistických mocenských institucí (ČSSD, ODS, KDU-ČSL, TOP 09, SPO). Další strany sice vznikly později, než byl vázán chomout na hrdlo nejprve Československa, posléze ČR (Úsvit, SPD), případně vznikly jako plod dokončení převratu roce 1990 (KSČM), ale ve všech případech proti členství v EU principiálně nikdy nevystupovaly. A třetí skupina zejména nacionalistických a fašistických stran sice členství v EU odmítá, neodmítá však členství v jiných imperialistických organizacích (NATO, MMF, WTO)
a jakožto s kapitálem spřažené strany nepřekládají jediný návrh, který by z větší části ztracenou suverenitu ČR obnovil (zespolečenštění a obnova výrobních prostředků a kapitálu, jejich kontrola a správa většinou lidí apod.). Veřejnost se tímto rykem nechala strhnout. Není na tom nic překvapujícího, desítky let jí situaci nikdo z alternativních, protikapitalistických pozic nevysvětluje, neorganizuje ji, nepomáhá. Tyto činnosti vykonávají a roubují je na ekonomické násilí vládnoucího systému pouze režimní strany, média a instituce. Nedivme se proto tomu, že většina společnosti sedne na vějičku předem připravené kampaně, aniž by si všímala minulých i současných událostí, které podřízenost ČR EU dokazovaly mnohonásobně více (zejména obsazování ČR německým a dalším eurounijním kapitálem, který zde má na český trh logicky lepší přístup, tzv. antimonopolními a dalšími ekonomickými zákony, které likvidují české drobné rolníky, malovýrobce a dělníky, v případě množství zákonů, které je ČR nucena pod kuratelou EU zavádět, aniž by se někdo ptal na názor většiny společnosti, v poslední době zejména jednáním o smlouvě TTIP).
SMKČ od začátku svého vzniku prosazuje bezpodmínečné vystoupení ČR ze všech imperialistických struktur, zespolečenštění hlavních výrobních prostředků a kapitálu
a jejich plánovité řízení na základě nejnovějších vědeckých objevů.
Je snad třeba ještě dodat, že samotné kvóty žádné nebezpečí neznamenají, jsou nepřijatelné kvůli principu, způsobu, jakým jsou v ČR zaváděny, tím, že o nich nerozhoduje ČR sama. Na tom však není v rámci EU nic divného.
Zaměříme-li se na „cílové“ státy imigrace, zjistíme, že i zde je přistěhovalectví pro kapitalismus výhodné. Například ze zprávy o imigraci mezinárodni organizace OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) jasně vyplývá, že imigranti ve většině států patřících k tomuto společenství na daních
a sociálním zabezpečeni zaplatí více, než sami spotřebují. Zpráva také dokazuje, že fiskální otázky jsou ve vztahu k imigrantům téměř nepodstatné. To proto, že ať je bilance pozitivní či negativní, nejedná se téměř nikdy o položku přesahující 0,5 % HDP. Jistou výjimku v tomto ohledu v posledních letech představují společně s dalšími sedmi státy Německo a Francie. V těchto zemích imigranti do národního rozpočtu přispěli méně, než z něj odčerpali. V Německu šlo v letech 2007-2009 o -1,13 % HDP, ve Francii šlo o -0,52 % HDP ve stejném období. V obou uvedených případech však hrálo roli i to, že v těchto státech zestárla první generace imigrantů, která začala požadovat důchody za odpracovaná léta. Navíc jsou zahraniční pracovníci většinou za své výkony hůře ohodnoceni, takže platí méně na sociálním zabezpečení. Ve Velké Británii například imigranti v letech 2000-2011 přispěli do celkového státního rozpočtu o 20 miliard liber vyšší částkou, než z něj vyčerpali. Toto číslo se týká všech imigrantů bez rozdílu oblastí, ze kterých přišli. Jejich příspěvek britskému státnímu rozpočtu je oproti rodilým Britům jednoznačně pozitivní. Faktem totiž je, že rodilí Britové vytvořili
v rozpočtu za stejnou dobu schodek tvořící 616,5 miliard liber.
Co nám tato čísla říkají? Znovu rozhodně opakujeme, že v žádném případě nepovažujeme imigranty za naši spásu (za nějaký nesobecký civilizační gen, což je pouze teorie
o kvalitě tvaru lebky obrácená vzhůru nohama – tedy teorie rasistická) díky svým schopnostem nebo nějakým lepším vlastnostem, než máme my, proletáři a další zbídačovaní
v naší vlasti. Neupřednostňujeme ani jednu skupinu, hlásáme, že drtivá většina imigrantů i my jsme jednou skupinou, skupinou vykořisťovanou a zbídačovanou panujícími vládnoucími třídami, jejich státy a institucemi. Velký přínos přistěhovalců pro kapitalistickou ekonomiku je stejně smrtelný pro ně jako pro nás. Je vykoupen nižšími mzdami, odbouráváním sociálního systému a, zvláště pro imigranty, odevzdáním se zcela do rukou novodobých otrokářů, kteří legálně využívají lidské nouze k vlastnímu obohacení. Práce na černo, prodlužovaní pracovní doby, omezená možnost zakládat odbory. Vše toto se již částečně děje a čeká to nás
i imigranty. Je pravda, že v dnešní době se začíná pro kapitál situace komplikovat, jelikož mnoho imigrantů z dřívější doby se stává členy odborů a svou situaci, kdy často pracovali za polovinu toho co domácí dělník, si uvědomují. To se týká zejména zemí minimálně s aktivními, byť většinou vedení zrádcovskými odbory (Francie, Německo, Belgie), ve větším počtu případů států se silnými a mocnými třídními odbory (Itálie, částečně Španělsko) či
s odbory a silným antikapitalistickým hnutím (Řecko, Turecko, Portugalsko). Právě i tento jev z poslední doby je případem, kdy posilování
z velké části umělých nacionálních, náboženských a jiných bariér je velkou výhodou pro kapitalismus. Dojde-li například ke stávkové akci organizované pracujícími převážně arabského původu, není pro kapitalisty obtížné označit je za muslimy, začít v médiích s propagandou ve smyslu „my je sem vzali a oni si ještě budou stěžovat na platy a podmínky, lenoši jedni!“ Pak je akce s čistě sociálním nábojem a s pozitivním potencionálem i pro domácí pracovní sílu předem zbavena podpory veřejnosti. Z velké výhody se stává pro kapitál velká obtíž. Je to něco co nás ohrožuje, ale i spojuje.
Shrňme si na konci této části bojová hesla našich buržoazních odpůrců imigrace. Proti komu tito Konvičkové, Bartošové a Okamurové bojují? Bojují proti mase bezbranných, vystrašených a odevzdaných lidí, kteří reálně mají stejné problémy a zájmy jako my, drtivá většina evropského obyvatelstva. Proč by tito lidé chtěli v Evropě šířit politický islám nebo právo šaría? V jejich zemích jsou tyto pojmy spjaté s vládnoucími třídami nebo s náboženskými fundamentalisty, vybavenými až pozoruhodně dobrým a drahým arzenálem zbraní. Jsou spjaté s Islámským státem,
s magnáty z monarchických ropných diktatur Perského zálivu, se Západem podporovanými sektáři. Jsou spojené s terorem proti obyčejným lidem. Proč by se k těmto principům chtěly otáčet masy pracujících, které do Evropy utíkají za námi uvedených podmínek? Utíkají zčásti právě před tím, co současní propagandisté označují za cíl jejich pobytu u nás. Je snad podle bojovníků proti islámu „muslimská kultura“ tak silná, že v lidech zůstává navždy, za všech podmínek? Má v sobě Tomio Okamura nálady sebevražedného letce Kamikadze jen proto, že je vychován v Tokiu a je zčásti Japonec? Japonci byli před Araby považováni v rámci předsudků za sebevražedné šílence. Bude-li velká část prchajících lidí svým vyznáním muslimská, bude to znamenat, že zde budou chtít někomu řezat hlavy nebo zahalovat ženy (i když jsme ukázali, že zahalování žen má s islámskou kulturou tak málo společného, jako jejich upalování s tou křesťanskou)?
Jestliže jistá část imigrantů časem začne vykazovat tendence
k výše uvedeným nebezpečím, může to znamenat jen dvě možnosti. Buď půjde o masochistické šílence
, kteří budou tvrdit, že se lidský mozek v praxi neřídí racionalitou nebo pudem sebezáchovy, ale vůlí Alláhovou. Takoví šílenci však vznikají v každé společnosti, objevují se o to víc, o sociálně nespravedlivější a dekadentnější kapitalistická (nebo jiná třídní) společnost je. Nebo se část imigrantů začne postupně otáčet k (i pro ni samotnou) zhoubným myšlenkám islámem inspirovaného mocenského teroru ze stejných nebo kvalitativně podobných příčin, které naopak vedou Evropana do náruče nacionalistů a fašistů. Muslim, který je vystaven všem uvedeným ekonomickým
a sociálním problémům moderní Evropy, se logicky začne obracet k něčemu, co považuje za svou identitu, kterou se brání proti okolí (ačkoli se
o žádnou jeho identitu ve skutečnosti nejedná). Podobně jako fašisté či nacionalisté bude směřovat ke „své“ zdánlivé „kultuře“, „identitě“, „tradici“. Takoví lidé však nevznikají z mlhoviny, ve vzduchoprázdnu, kvůli jejich kultuře či do jejich těl zabudovanému genetickému kódu. Jsou výsledkem konkrétní historické reality a vznikají už dnes, pouze s jinými hesly, jiným zdůvodněním a pod odlišnou hlavičkou kultury či ideologie. Avšak se shodným nebo téměř shodným nebezpečím pro většinu lidí a planetu Zemi. Pakliže kdokoli tvrdí (zejména velká část odpůrců imigrace – fašisté, jiní fašizoidní reprezentanti, nacionalisté, politicky dezorientovaní lidé a další představitelé stereotypů a dogmat), že příčinou takového chování je nutno hledat v „rozdílnosti kultur“, bylo by lepší, kdyby upřímně prezentoval své skutečné pohnutky: Nebezpečný názor, že příčinu patologického chování spatřují v tom, že jsou tito lidé Arabové a černoši, a proto mají určitý („méněcenný“) typ chování
v genech. Takový názor je ale hluboce nevědecký, mnohokrát vyvrácený a popřený praxí, zvrácený
a především rasistický.
Cítění v kapitalismu vykořeněných lidí pak zručně a snadno politicky využije nějaký al-Baghdadi. Faktem však je, že vůdcům ISIS nebo Boko Haram záleží na obyčejných muslimech právě tak málo, jako evropským nacionalistickým vůdcům na „nás“. Ani jedněm z nich nejde o vyřešení problému spjatých s imigrací. V ideologické oblasti nechápou, proč k ní dochází nebo jak ji zastavit, v praktické oblasti z ní těží.
V každém případě dělají velkou službu třídě kapitalistů, když rozbíjejí jednotu lidí a odvádějí je od podstaty problému. Místo abychom bojovali za vlastní bezpečí, spravedlivější odměny za práci, možnost organizovat se na pracovišti a lepší sociální systém, hádáme se o to, kdo chodí
v pátek do mešity a kdo za roh na pivo. Místo toho, abychom likvidovali ghetta, stavěli školy a nemocnice, dohadujeme se o tom, jestli někde bude nebo nebude minaret.
Rádi bychom se otevřeně a nahlas zeptali, kde byli všichni ti Konvičkové, Bartošové a Okamurové v době, kdy německý a další zahraničí kapitál ovládl naši republiku? Kde byli
v době, kdy nedemokraticky rozbíjeli Československo, kdy jsme byli zavlečeni do NATO a EU, což nás vedlo ke ztrátě většiny suverenity a pádu do téměř úplné závislosti?
Proč nevznikla žádná Czech Defense League v té době? Jak jsme dopustili, že jsme ekonomicky, vojensky
i politicky v zajetí různých imperialistických institucí, které reálně rozhodují o našich surovinových zdrojích, strategických průmyslových odvětvích, značném počtu zákonů
i velikosti armády? Pravda je taková, že různé bojovníky za „naši zem
a tradice“ příliš naše skutečná suverenita a svoboda nezajímá. Na to jsou až moc propojeni s tímto režimem.

Pohled tzv. zastánců imigrace - havlistů, „humanistů“, „neomarxistů“ a jejich sociálnětřídní pozadí
V předchozích částech naší práce o imigraci jsme se věnovali převážně odmítavým pohledům na tento zčásti záměrně přeceňovaný fenomén. Konkrétně přístupům fašizoidním, nacionalistickým a jiným podobným. Už tehdy jsme ale upozornili na to, že existuje i druhý oficiální (a neoficiální) pohled na imigraci, a v obecné rovině jsme ho popsali. Jedná se o pohled všemožných „sluníčkářů“ (jak se této skupině začalo říkat – je to pojem nesprávný, typická nálepka, ale vžil se a většina lidí se pod ním dokáže představit relativně homogenní skupinu lidí, proto jsme se rozhodli jej v omezené míře používat), „humanrightistů“ (lidskoprávních aktivistů) a havlistů – mnohdy se tyto pseudosměry a přístupy vzájemně překrývají, prostupují a mají společný nejen systémový základ (jsou poplatné kapitalistickému systému), ale také názory na většinu dílčích
a kosmetických otázek.
Hodnotíme-li názory těchto lidí, zeptejme se nejprve (stejně jako jsme učinili u odpůrců imigrace), jaké je sociálnětřídní pozadí jejich názorů. Dotazujme se, které sociální třídě prospívají postoje těchto lidí, kde je hmotný (materiální) zájem, určující jejich chování. Na tuto otázku jsme v první části analýzy odpověděli
v případě havlistů a „sluníčkářů“. Které třídní zájmy však reprezentují neomarxisté a trockisté? Jedná se většinou o úzké třídní zájmy maloburžoazie zejména nevýrobních účelných činností (obchod, finanční poradenství, pojišťovnictví) a části vrstev středně a vysoce příjmových sloužících pracovníků zejména
z regionů velkých, odprůmyslněních měst – Prahy a Brna. Jejich třídním a sociálním zájmům vykořisťování levné pracovní síly krátkodobě zdánlivě pomůže – růstem počtu klientů, tržeb, platů, bude se však jednat
o pověstné drobky z velkého koláče, který si rozparceluje zejména mamutí zahraniční kapitál. A jeho síla, výhody, útlak, monopolní ceny, sociální a cenový dumping (kartelové dohody), další konkurenční výhody nakonec začnou dopadat i na maloburžoazii (přestože si to možná nebude uvědomovat), určitá část sloužících zaměstnanců doplatí zase na atomizaci zájmů proletariátu právě způsobem začleňování uprchlíků do společnosti a propagandistickým krytím této akce.
Moderní epocha zahnívajícího kapitalismu přináší zajímavé rozpory. Kapitalismus na jednu stranu nemůže zastavit nutný dějinný vývoj. Dochází tedy v jeho rámci k objektivně zákonitému rozkladu a narušení postupně se přežívajících institucí a jistot. Je skutečností, že ve „vyspělých“ kapitalistických státech se „tradiční“ rodina, „tradiční“ škola, národ, stát a národní stát dostávají do krize. Jak jsme již řekli, tento stav je zákonitý
a pokrokový. Ovšem všechny tyto procesy naráží na svoji kapitalistickou slupku. Kapitalismus staré instituce ničím nenahrazuje. Rozkládá staré, ale nevytváří nové. Je tedy logické, že se lidé cítí nejistí a nezajištění. To je vede k náchylnosti
k různým reakčním ideologiím, které jim slibují vývoj zastavit, zakonzervovat
. Nemá snad ani smysl říkat, že v minulosti takové snahy násilím odvrátit nutný vývoj vždy skončil pouze bolestnějším prosazením nutného vývoje. Ovšem takový stav je právě zdrojem podpory reakčních, zaostalých myšlenek v širokých masách společnosti. Dravému kapitalismu totiž není vlastní jakýkoliv respekt k tradicím, trvalým institucím nebo abstraktním hodnotám. Vše, co ho brzdí ve snaze udělat ze zeměkoule obrovský trh
s volně směnitelnými komoditami, je pro něj překážkou. Proto je paradoxní hlásání idejí volného trhu bez přívlastků zrovna konzervativní pravicí. Je ovšem také příkladem toho, jak se „liberální“ i „konzervativní“ (i představitelé neoliberálního slepence, který je přesným ideovým – nadstavbovým - výrazem stavu materiální základny zahnívajícího kapitalismu) zastánci kapitalismu doplňují.

Přístupy k pojetí národa a národního státu
Objektivní základ současného kapitalismu však vytváří i druhou část jednoho politického spektra, operující reakční ideologií a hovořící podobně jako konzervativci, nacionalisté a fašisté o typických produktech kapitalismu – tradiční rodině, národním státu a národě. Touto skupinou je ortodoxní část trockistů, maoistů a anarchistů. Ti v prvé řadě rozpad tradičního národa a národního státu vítají jako vítězství nutného pokroku, považují je buď za staré haraburdí, nebo za čistý produkt kapitalismu, který neměl a nemá co do činění
s pokrokovým hnutím. Jejich nevědecký pohled na skutečnost stojí zcela v opozici nejen k historickému vývoji, ale i k současné praxi. Národ bez přívlastků není produktem kapitalistického vývoje, ale vznikal
v mnohem delších a letitějších procesech. V rámci industrializace začala vznikat jeho kapitalistická podoba, která existuje fakticky až dosud a je obecně pojímána jako tradiční. Fenomén moderního národa byl téměř od počátku zneužíván různými politickými odnožemi kapitálu ke krvavému útisku mnohých národů, ke koloniálním a jiným výbojům. Na druhou stranu sehrálo národní
a národně osvobozenecké hnutí řadu pokrokových úloh, velmi často bylo předehrou socialistických revolucí, a to tehdy, chápala-li politická složka, která v revoluci působila, národnostní otázku správně.
Zahnívání tradičního národa neznamená, že národ jako takový začíná z objektivních důvodů zanikat. Kdyby tomu tak bylo, zanikaly by
i národy, jejichž buržoazie stojí
v čele imperialistických bloků – Američané (USA), Němci a Francouzi, Číňané, Rusové a další. Vznikalo by něco jako nadnárodní, kosmopolitní vládnoucí třída, postupně se shlukující do jediné celosvětově vládnoucí skupiny. Nic takového však neprobíhá a probíhat nemůže, zákonitosti vývoje imperialismu (nerovnoměrný vývoj kapitalismu, koncentrace bohatství na jedné straně, chudoby na druhé straně – podstatou všeho je zákon konkurence a jeho podmínky) to znemožňují. I praxe nám ukazuje, jak se v současném světě začínají hlásit o svůj podíl na kořisti i další imperialistické bloky – v prvé řadě Rusko a Čína, ale také další země sdružené do BRICS, které by chtěly podobnou roli vbrzku hrát, ale prozatím na ni nemají sílu (Indie, Brazílie), a Turecko. Tento jev, velkou částí „pokrokového tábora“ v českých zemích vnímaný jako pokrokový vznik multilaterálního světa, ve skutečnosti neznamená rovnováhu sil, větší bezpečí, ale vyšší počet mocností nárokujících si rozdělení světa. Zatím ekonomicky a mocensky, válkou proti drobným soupeřům…
Národ v jeho třídním pojetí (jeho vykořisťovaná a ožebračovaná většina, nikoliv celý národ) se stal
v zemích kolonizovaných mocnostmi (včetně ČR) terčem odnárodňování
, zbavování jeho pokrokových vývojových tradic (v našem případě historicky jednoznačně převažujících), obětí zásahů také do jazyka, ale zejména do vědomí. Prostředkem tohoto tažení byl zejména kosmopolitní multikulturalismus (materiálně podmíněný vlastnickou dominancí zahraničního kapitálu
v průmyslu, obchodu a službách ČR), cílem je pak zbavit většinu národa po odstranění proletářského společenského vědomí další formy kolektivního vědomí
, které mu ještě zbývalo – vědomí národního. Beztvarému společenství jednotlivců se lépe vládne. Tyto snahy se žel do velké míry podařilo realizovat. Mimo jiné i díky tomu, že na ně nedokázalo antikapitalistické hnutí v ČR reagovat - odpovídalo na ně směsicí nacionalismu a kosmopolitismu, jak ostatně činí dosud. Iniciativy se v případě nespokojených občanů, kteří nastalý proces zpozorovali a nesouhlasili s ním, chopili nacionalisté a fašisté. Podobný proces probíhal v jiných kapitálem kolonizovaných zemích nejen Evropy.
Národní stát zanikal v procesu imperialistické globalizace, který ovšem nechápeme tak, jako mnozí trockisté a neomarxisté. Nedomníváme se, že by bylo vývojově nutné (bez ohledu na společenskou formaci), aby se jednotlivé země spojovaly do nadstátních útvarů, aby tak činily firmy a instituce, a to i za případného vítězství socialismu. Takové pojetí globalizace, která v různých formách objektivně probíhá, považujeme ryze za formalistické. Národní stát je likvidován v procesu vytváření EU, řízeném zájmy zejména francouzského a německého kapitálu, z jejichž hlediska (nikoliv z hledisek obecného dějinného vývoje) je jeho likvidace zákonitá
a prospěšná. V případě objektivity tohoto vývoje by byl národní stát likvidován i v USA, Německu a Francii; přes povyk různých nacionalistů se tak v těchto zemích neděje. Národní stát, jak už jsme psali, stojí
v cestě snaze kapitálu utvořit z co největšího území volný trh bez různých bariér, národní parlamentů
a vlád, které ač mají pouze formální, buržoazní pravomoci, proces obíhání kapitálu, jeho zhodnocování
a akumulace zpomalují. Proto mimo jiné dochází k jeho likvidaci.
Domníváme se, že budoucí možný pokrokový vývoj povede cestami národně osvobozenecké a národně demokratické revoluce (nejen) českých zemí, jejichž cílem by mělo být vystoupení ze všech kapitalistických struktur, ale i zespolečenštění rozhodujících výrobních prostředků a kapitálu a demokratizace veřejného života (zapojení masových společenských organizací, odborů do rozhodování, kontrola výroby lidem, spoluřízení výroby, rozdělování
a směny třídními odbory). V prvé fázi se bude opírat o vzedmutí národního vědomí, které však bude současně internacionalistické a bude vycházet z většinově pokrokových tradic našeho národa (nikoliv ze všech – rozhodně ne např. z odkazu knížete Václava a jeho dědiců), bude v něm hrát dominující roli antikapitalistická politická síla, která mu
v praxi vtiskne určující sociální obsah. Národní stát v takovém procesu bude zákonitě dočasně posílen.
Nechápeme zde národní stát etnicky, podle našeho pojetí se jedná o společenství všech národů, které žijí v některém z historicky (hospodářsky, jazykově) vzniknuvších států, v tomto případě v ČR. Jeho posílením pak máme na mysli obnovení jeho skutečné suverenity (zejména ekonomické, ale i politické), rozbití utlačovatelského státního aparátu a jeho nahrazení zástupci většiny národů.

Trockisté, maoisté a neomarxisté - „Uprchlíci, vítejte“
Popsané postoje některých ortodoxních trockistů, maoistů a neomarxistů souvisejí s jejich kampaní „Uprchlíci, vítejte“, která v českých zemích nemá téměř žádné podpory, masově je propagována částmi antikapitalistického hnutí v západní Evropě. Strany a hnutí, které tento přístup propagují, často patří
k těm, které otázky národa a národního státu považují buď za zbytečné a přežilé, případně za zpátečnické. Najednou však přicházejí
s kampaní, v rámci níž ze zjevně nacionálních a náboženských příčin vydělují jednu část proletariátu a ve své zemi ji vítají. Proč tak činí? Protože celému problému rozumí abstraktně – romanticky, eticky, vidí
v uprchlících oběti západní expanze, útlaku, kteří jsou morálně čistší a mají podle jejich názoru větší práva nejen než evropská buržoazie a její spojenci, ale také než většinové obyvatelstvo Evropy. Bláhové naděje těchto směrů spatřují v uprchlících masy snadněji oslovitelných a organizovatelných proletářů.
Určitá část maoistů, která tvrdí, že v západní Evropě neexistuje proletariát, vítá uprchlíky jako proletáře, okysličující evropskou společnost. Jelikož k otázce nepřistupuje vývojově (dialekticky, jejich přístup je metafyzický), ani materialisticky (na základě podmínek a vývoje v sociálněekonomické oblasti, zde postupují subjektivně idealisticky), vůbec nevidí, že pokud bychom vycházeli z jejich tvrzení, muselo by proletářské sociální určení většiny uprchlíků zákonitě v západoevropských ekonomických podmínkách zaniknout, stala by se z nich dle těchto názorů další část vykořisťovatelské třídy.
Někteří maoisté proto dle vlastní zvrácené logiky jásají nad předposledním zvoněním před zánikem uprchlického proletariátu!
SMKČ byl a je ochoten proletářům z řad uprchlíků pomáhat, organizovat je a pracovat s nimi. Nehodláme je však vyčleňovat z místního proletariátu, a tímto upřednostňováním ho stavět proti němu. Uvědomujeme si také, jak zneužitelná je přítomnost uprchlíků na českém či jiném území ze strany nacionalistického a fašistického kapitálu a jeho sdělovacích prostředků. Je takovou o to víc, o co slabší a neschopnější je naše pokrokové hnutí. To však není vinou uprchlíků, ale naší! O to více bychom se měli snažit s proletariátem bez rozdílu etnik a jazyka pracovat a organizovat ho. Jedině pak můžeme čelit buržoazní kampani, zneužívající přítomnosti uprchlíků
k dalšímu oslabení zbytků naší samostatnosti.
Vítací akce rovněž vycházejí ze zcela mylného předpokladu, že bude proletariát z neevropských zemí lépe přístupný antikapitalistické argumentaci. I tento přístup už na začátku štěpí jednotu proletariátu na daném území, vede k rezignaci nebo polevení v působení v řadách původního proletariátu, čímž ještě více žene vodu na mlýn všemožných kapitalistů a jejich sluhů. Navíc vychází z nesprávné premisy: Tak jako proletariát evropských zemí je obětí „domácí“ vládnoucí třídy a za svou nečinnost ve prospěch zemí tzv. třetího světa nemůže (nic mu nedluží), stejně tak příchozí uprchlíci nebudou nic dlužni evropskému proletariátu, pakliže podlehnou vlivu nových materiálních a politických podmínek
a budou vděční novým vykořisťovatelům. Právě tento moment „vítací akce“ naprosto opomíjejí, neschopnost evropského antikapitalistického hnutí, ale i objektivní rozdíly mezi projevy materiálních podmínek života v původních zemích
a např. v Německu, vedou k tomu, že jsou imigranti vděční imperialistickému Německu a jeho vládnoucím kruhům. A zde znatelně působí neschopnost pokrokového hnutí nejen Německa, které, místo toho, aby uprchlíkům vysvětlovalo příčiny rozdílu mezi jejich postavením např. v Sýrii a v Německu, ještě jejich možnou jednotu rozbíjí nebezpečnými kampaněmi.

Imigranti a EU a likvidace národního státu
Jak již jsme zmínili, jedním z rozkladných procesů je i likvidace národního státu. K tomu dochází např. prostřednictvím imperialistické instituce EU. Samotná EU ve svých počátcích znamenala přesně toto: Umožnit volný pohyb kapitálu a pracovní síle. Všechny další projevy politické, právní a jiné dominance EU jsou od toho podstatného procesu jen odvozené. A příliv levné pracovní síly ze zemí „třetího světa,“ státy rozvrácené v imperialistických válkách a rozdělení světa na vykořisťované a imperialistické státy, to všechno jsou faktory podkopávající národní stát a podřízené, ovládané národy vůbec. Vše z toho se děje ve shodě se zájmy mezinárodního kapitálu.
Tyto procesy ovšem potřebují
i ideologické opodstatnění. Tam, kde nestačí polovičaté fráze evropských politiků, nastupuje právě malá, ale hlučná skupina ideologů a aktivistů liberálního kapitalismu, „neomarxismu,“ všemožných „lidskoprávních“ organizací a taky médií. Pohled této názorové skupiny na imigraci může být v dílčích věcech různý, ovšem je spojen snahou ji podpořit, obhájit.
K nesmyslnosti, nelogičnosti takových snah jsme již v předchozí části řekli své. O příčinách vzniku imigrace tato skupina mnoho nemluví (podobně je tomu i u jejích nacionalistických kolegů, se kterými se pravidelně vídá na malých a po všech stránkách nevýznamných demonstracích na Václavském náměstí). Za důležitější považuje otázku přijímání a způsobů přijímání uprchlíků, která je pro ni a podle ní otázkou „morálky“ a „lidských práv.“ Tento naivní pohled by ještě nejspíše nikoho neurazil. Příčina nepopulárnosti této názorové skupiny mezi lidmi spočívá v jejím pohledu na protiuprchlickou hysterii. Příznačný pro tuto část zastánců imigrace je například ten moment, že vůbec nerozlišuje mezi tím, kdy je nějaký rasistický či fašizoidní projev vyvolán frustrací a dezorientací obyčejných lidí a kdy je součástí systematizovaného prosazování fašistických a nacionalistických politických prvků zájmovými skupinami napojenými na kapitalistický režim. Nemůžeme se tedy divit tomu, že tato část zastánců imigrace má většinu českých občanů za rasisty
a zabedněnce. Stejně jako odmítají ujasnit si příčiny imigrace, nechtějí pochopit ani příčiny odporu relativně velkého množství lidí vůči uprchlíkům. Nezdráhají se tedy velkou část českých občanů nejen častovat různými politickými urážkami, ale ještě se nad ni elitářsky povyšovat, považovat je za burany, nevzdělané a „neosvícené“ („nekosmopolitní“) provinční dělníky. Není také divu, že v tomto názorovém proudu hrají často zásadní roli intelektuálové soustředění v Praze a Brně, jejichž sociální motivaci jsme již nastínili.

Nacionalisté, fašisté i „sluníčkáři“ jdou stejnou cestou z opačného směru
Odcizenost této skupiny většině společnosti, která je možná ještě silnější u „nestranných“ (buržoazních) médií, je jenom důkazem jejího kapitalistického pozadí. Charakteristické pro ni je také pokrytectví, kdy sice básní o těžkých osudech a lidských právech uprchlíků, ale vůbec nereflektuje svoji přímou i nepřímou podporu režimu a světovému společenskému uspořádání, které vede k rozvracení domovských států imigrantů a které rozděluje svět na vykořisťované a imperialistické státy. K těmto objektivním faktorům vývoje stoupenci imigrace vůbec nepřehlížejí, ba co víc, vůbec je nechápou a nechtějí chápat. Přemýšlejí totiž velmi podobně jako jejich nacionalistické a rasistické protějšky. Soustředí se pouze na dílčí otázky, neujasňují si pojmy, s nimiž pracují, zcela libovolně si strukturují význam témat, jimž se věnují. Jestliže jsme v předchozích částech této práce ukázali, že soudobí nacionalisté a fašisté vidí svět jako střet kultur a civilizací, jako svět „tradičního“ a „přirozeného“ na jedné straně a „nezdravého“ a „degenerujícího“ na straně druhé, pak tito buržoazní stoupenci imigrace vnímají svět
v podobných kategoriích, ale naruby. Pokud nacionalisté a fašisté rozdělují proletariát tím, že vědomě staví jeho jednotlivé složky proti sobě na základě barvy pleti, kultury, zvyků nebo náboženského přesvědčení, potom „sluníčkáři“ kráčejí stejnou cestou z opačného směru. Tyto nepříliš podstatné
a mnohdy překonatelné rozdíly uvnitř proletariátu a dělnické třídy ve své rétorice neustále zdůrazňují. Bojují za práva žen. Bojují za práva homosexuálů. Bojují za práva přistěhovalců. Bojují za práva zvířat. Bojují tedy prý za práva menšin. Ovšem boj za práva většiny, za práva obrovské masy lidí spojené svou třídností, svým postavením vůči společenskému bohatství, ten jim již uniká. Ten by se totiž musel dotknout takových hodnot, jakými je soukromé vlastnictví, což se samozřejmě politickým zástupcům liberální buržoazie nehodí do krámu. Tito lidé tedy vlastně pracujícím říkají: „Nebojujte za svá sociální práva ve svém celku, bojujte za ně jako homosexuál, jako žena, jako přistěhovalec.“ V důsledku toho pak vznikají takové okrajové a často bizarně působící směry jako je moderní feminismus, hnutí za pochody homosexuálů atd. Největší obětí takového přístupu jsou právě dotyčné menšiny, kterých se tento boj týká. Dostávají se do izolace, jejich boj se stává osamoceným. Nejsou jej schopni spojit s bojem celospolečenským. Pro buržoazní režim není nic jednoduššího než na tato hnutí ukázat a říci, tyto menšiny jsou nepřizpůsobivé, jsou zdrojem problémů. Tímto způsobem může vládnoucí třída vykládat zmíněné otázky pouze proto, že se dotyčné skupiny často už dopředu omezují pouze na boj za „svá“ práva a v ostatních složkách společnosti tím vzbuzují pochopitelnou nedůvěru, pocit ohrožení, nutnosti odpovědět na jejich jednání vlastním postupem – podobným (konkurencí). Další odvedení pozornosti od jádra problému je na světě. Poddaní se perou a pán se směje.
Tento přístup se pak promítá i do uprchlické krize. Už dříve jsme říkali, že i přesto, že z dlouhodobého hlediska je otázka uprchlictví a imigrace relativně důležitá, v současné době jde o uměle nafouknutou bublinu. Kdo na tom nese podíl?
Z jedné strany hysterické populistické spolky fašistů a rasistů. Z druhé strany ale právě jejich protějšky, „nevládní organizace“ a média. Mnozí režimní stoupenci imigrace
v celé věci jako kdyby viděli vyvrcholení svého „humanistického“ poslání. Boj za uprchlíky. Boj jejich jménem, ale bez nich. Boj za skupinu lidí, která se výsledkem objektivních okolností octla v podmínkách, o něž nestála. Člověka dokonce napadá parafráze známého Palackého výroku, že kdyby neexistovaly problémy uprchlíků, museli by si je jejich „stoupenci“ vymyslet. Jenže když budeme toto tvrzení analyzovat, zjistíme, že právě jejich parazitování na tomto problému, tzv. obhajoba, demonstrace, ale zejména angažmá sociálních tříd a vrstev, které zastupují, ať už v politice, kultuře nebo v médiích pomáhá z této otázky vytvářet do značně míry umělý problém, mnohem větší téma, než ve skutečnosti je. To jim na jednu stranu pomáhá ke zviditelnění, na druhou stranu tento postup odvrací pozornost od jádra základních společenských problémů dneška a od jejich řešení. V konečném důsledku tedy pro uprchlíky vykonávají medvědí službu.
Znovu se objevuje potíž, se kterou jsme se již setkali: Že boj není veden za lidi, nebo ještě lépe za lidi, jakými jsme i my, tedy za pracující s podobnými starostmi, ale za imigranty. Je vždy zdůrazňováno jejich právo na kulturní odlišnost. Na náboženskou svobodu. To, jakým způsobem se zde budou tito lidé živit, to, jak se stanou pro ně i pro nás (myšleno občany ČR) co nejlepším způsobem součástí společnosti, se řeší nejméně. Můžeme za tím znovu pozorovat zájem vládnoucí třídy. Je mnohem jednodušší nově příchozí imigranty orientovat od začátku na boj za právo na svoji „odlišnost“, kulturní „svébytnost“ a náboženskou identitu než na boj za jejich pracovní práva, za odborová práva atd. Projevuje se zde také vliv a praxe multikulturalismu.

Zdrojem národnostního, náboženského, rasového a jiného útlaku je imperialismus
Jak známo, soudobý imperialismus je zdrojem národnostního, náboženského, rasového a jiného útlaku. V takové situaci je zakládání společenské existence na „kulturním obohacení a koexistenci“ zcela nesmyslné. Tyto kategorie (kultura, tradice, civilizace, náboženství) budou v tuto chvíli vždy poznamenány stopou konfliktu mezi jednotlivými složkami společnosti, které proti sobě navzájem režim poštvává. Konec konců, dnešní multikulturalismus téměř žádné obohacení nepřinesl. Spíše naopak, stal se pouhou frází, která dodává trochu ideologického zabarvení aktuální evropské realitě, jež je charakterizována právě ztrátou identity a svérázu svojí proměnou na obří trh plný rasové a sociální segregace. A to vše pod hlavičkou imperialistické EU.
Chceme za sebe jako za komunisty říci, že se skutečně domníváme, že integrace uprchlíků do evropské společnosti je možná. Ovšem nikdy toho nebude dosaženo žabomyšími válkami o to, zda někde bude nebo nebude stát mešita. Nikdy toho nebude dosaženo nekonečnými „studiemi“ o jakýchsi „kulturních zvláštnostech“ těch či oněch imigrantů. A nakonec, co je nejdůležitější, nemůže toho být dosaženo v dobách panování imperialismu s jeho podstatnými vlastnostmi i jevovými stránkami, které jsme charakterizovali výše.
Zmínili jsme se v přechozích řádcích o tom, že v Evropě existuje rasová a sociální segregace. Obě její složky jsou v přímém propojení. Vyloučenost určitých skupin
z celé společnosti (muslimů, Turků, černochů) vůbec nevyvěrá z jejich kulturních nebo náboženských odlišností. Vyvěrá z jejich ekonomické situace
, kdy se stávají součástí jedné sociální třídy, vrstvy, profesně-příjmové skupiny. Žijí spolu, mají stejné problémy, jsou v každodenním kontaktu. Nečiní tak ale kvůli své přirozenosti, povahovým vlastnostem, příslušnosti k dané civilizaci, kultuře a náboženství, ale proto, že jsou k tomu ekonomickým násilím, ale i politickým a ideologickým tlakem kapitalistické státní mašinérie tlačeni. Díky tomuto faktoru se uzavírají do svých komunit, jejichž vnějškovým pojícím znakem je právě zachování „vlastní“ kultury, tradice atd. A „domácí“ proletariát reaguje instinktivně v zájmu domnělé obrany vlastních zájmů a zejména proto, že není dlouhodobě veden, organizován a vzděláván silnou
a kvalitní antikapitalistickou stranou, stejně. Začíná se upínat ke „svému“.
Alžírský dělník v Paříži, který si není jistý nákloností francouzského dělníka, se raději ztotožní s místní arabským mafiánem, se kterým sdílí alespoň to, že oba chodí do mešity, jenom aby se identifikoval s nějakou skupinou. Stejně tak se ve stejném případě i francouzský dělník ztotožní s místním velkopodnikatelem. Buržoazní multikulturalismus tedy v sobě samém nese v současných podmínkách zárodky svého krachu. Kapitalismus na jednu stranu deseti rukama dennodenně rozbíjí společnost na atomy, na druhou stranu se ji snaží jednou falešnou kartou spojovat. Takže i ten „nejhumanističtější“ úmysl je k ničemu, slouží-li objektivně zájmům velkého kapitálu.

Ještě jednou o likvidaci národního státu, s níž imigrace také souvisí
Zaměřme se ještě na jednu otázku, která dnes trápí mnoho lidí. Je to již zmiňovaná likvidace národního státu, s níž imigrace také souvisí (už jenom proto, že pohyb uprchlíků a uprchlické kvóty upozornily na absenci státních hranic a nastolily otázku suverenity členských států EU). Stát slouží v kapitalismu vždy třídě kapitalistů. A identifikace na základě etnicity je reakční nesmysl, který má zakrýt třídní podstatu společnosti. Ovšem tyto konstatace nám nesmí bránit v tom, pozorovat jednotlivé procesy odehrávající se v mantinelech kapitalismu. Většina vládnoucí třídy v současné době zjišťuje, že koncept národního státu je pro její zájmy zastaralý. I buržoazní národní stát totiž může vykazovat tendence k nezávislejšímu vývoji v rámci imperialistické soustavy. Může pod tlakem vlastní dělnické třídy zavádět taková opatření, která omezují pohyb kapitálu. Může se v některých oblastech mezinárodní imperialistické soustavě tak vzdálit, že v ní vytvoří menší trhlinu. Současný režim potřebuje Evropu regionů, kdy je samostatným státům zlomena páteř, jsou deindustrializovány a jejich národní hospodářství je ničeno. Dostávají se do závislosti na bohatších, mocnějších státech. Stávají se smetištěm pro západní zboží v době hospodářských krizí. Jak ukazuje případ Řecka, nejsou tyto sáty schopny zavádět jakákoliv opatření, která by zamezila neomezené vládě zahraničního velkokapitálu. EU, spravována armádou bruselských byrokratů a řízena mezinárodním kapitálem, to je současný nepřítel evropských národů.
Na tomto místě je vhodné říci, že my komunisté jsme vlastenci, nepovažujeme v současném stádiu společenského vývoje národ za přežilé haraburdí, které už dnes nehraje žádnou roli, vždy patřilo a patří na smetiště dějin. Historický vývoj dokazuje pravý opak. Na rozdíl od mnohých „neomarxistů“ národnostní otázku neodsouváme do pozadí. Vlastenectví však pro nás neznamená obhajobu jakýchsi symbolů, abstraktních hodnot
a tradic. Vlastenectví pro nás znamená skutečnou, praktickou svobodu a suverenitu nejen našeho národa (přičemž platí Marxovo, že „nemůže být svoboden ten národ, který bere svobodu národům jiným“).
Z tohoto hlediska je mnohem větší ohrožení pro naši národní existenci právě likvidace naší ekonomické soběstačnosti, naše podřízení diktátu EU a NATO.
Imigranti, bez majetku a prostředků, nejsou pro naši nezávislost zdaleka takovým ohrožením jako bohaté korporace a finanční instituce, které nás nyní ovládají. Každopádně chceme říci, že buržoazní obhájci imigrace (včetně již zmíněných „neomarxistů“ a různých „levičáků“) činí ignorováním nebo nezdůrazňováním tohoto procesu našeho zotročení Západem minimálně propagandistickou chybu, spíše však slouží zájmům kapitalistů.

Média hlavního proudu neinformují v plné šíři o imigrantské krizi, musela by se dotknout zásadních režimních nedostatků
Přibližme si ještě postoj médií
k celé otázce, ta jsou totiž snad nejpříznačnějším zástupcem přístupu režimních struktur k celé krizi. Často můžeme slyšet nespokojené hlasy, že média šíří pro-imigrantskou propagandu. Že neinformují otevřeně a pravdivě o uprchlickém problému. Pravdou je, že z pohledu imigrantů jsou možná právě hlavní média jejich největším nepřáteli. Ta totiž šíří protiuprchlické nálady. Jak to činí? Média hlavního proudu totiž skutečně neinformují v plné šíři o imigrantské krizi, jak by také mohla, když by se musela dotknout zásadních režimních nedostatků. Ovšem místo toho šíří nálady proti imigrantům. Skladba úderných zpráv a titulů jako by se snažila o to, ukázat např. muslimy (ale i Romy) opakovaně v problémových, nenávist vzbuzujících situacích. Sdělovací prostředky sice mnohdy tyto skupiny prezentují jako utlačované, ovšem činí tak takovým způsobem, že tento přístup nemůže vzbudit jiné reakce než nenávist čtenářů právě vůči oněm skupinám. Vytvářejí stereotypy. Útlak výše zmíněných skupin prezentují tak, jak by za něj mohli všichni, jako kdyby od svých čtenářů (či diváků) čekaly dané skupiny omluvu a slitování. Není divu, že se na takovéto zprávy často reaguje komentáři typu „Koho čekáte, že tím dojmete, já je tady nechci.“ Tyto reakce navíc souvisejí se širším poznáním velké části společnosti, ke kterému dospěla v podstatě živelně ve vývoji posledních let: Že hlavní sdělovací prostředky neinformují objektivně, že slouží určitým zájmům a šíří propagandu. Oficiální televize, noviny, internet a jiné informační kanály současně pravidelně přinášejí zprávy o muslimském terorismu (o křesťanském téměř nikdy, a ten skutečně existuje a je relativně častý) nebo uprchlické kriminalitě. Jaký vzniká z těchto vlivů výsledný společenský dojem, je celkem jasné. Utečenci jsou v důsledku mediální propagandy bráni jako
z velké části teroristé a zločinci, kteří si ještě k tomu pořád stěžují na diskriminaci a útlak.

Názory pseudokomunistických organizací na imigrační problém včetně postojů vznikajícího proudu sociálšovinistů

Přístup KSČM nejen k imigraci
Je naší nemilou povinností konstatovat, že charakter a stav většinového formálně pokrokového hnutí
v českých zemích byl opětovně dokázán jeho přístupem k problematice uprchlictví
. Částečně jsme se jím již zabývali – zejména v reflexi názorů různých neomarxistických a trockistických skupinek. Nyní je nutné upřít pohledy rovněž k nejsilnější formálně komunistické straně KSČM (ve skutečnosti nekomunistické), k některým na ni napojeným a jí podobným odnožím, spojencům, údajně názorově vyhraněným skupinám či řadovým členům této strany, a to i k mnohým z těch, kteří sami sebe považují a prohlašují za marxisty-leninovce. Podloženými, vědecky dokázanými a široce prezentovanými názory KSČM jako celku (jejího vedení) se zabývat nemůžeme. Vedení této strany nemělo s vědeckým přístupem nic společného od samotného jejího vzniku, její oportunistická ustrašenost, zbabělost a přisluhování současnému systému jí i v otázce uprchlictví drží v ústraní, poslušnou, mlčenlivou. Velmi slyšitelné jsou však hlasy mnohých jejích členů v různých druzích tak či onak se stranou spjatého tisku, v rámci e-mailové komunikace, na internetových stránkách, na sociálních sítích apod. Tyto hlasy jsou v podstatě shodné s názory hlásanými z řad KSČ a jejích stanovisek, ale také z okruhů dalších podobných stran, spolků a organizací. Jaká tvrzení tyto struktury prezentují? Jak je vysvětlují? Z jakých zdrojů při tomto postupu čerpají? A konečně nejdůležitější otázka, čí stanoviska a zájmy vědomě či bezděčně hájí?
Ideový směr, který se v posledních několika měsících v důsledku degenerace a nekvality českého papírově antikapitalistického hnutí kolem zmíněných organizací a skupin utvořil, lze bez nadsázky a zcela vážně označit za sociálšovinistický. Jedná se o směr organizačně nevyhraněný, prostupující různými ze zmíněných organizací a mající žel organizačně a názorově velmi blízko k maloměšťácky radikalistickým
a nacionalisticko-fašizoidním směrům řízeným částí nacionální buržoazie, sdružující se kolem Miloše Zemana, Václava Klause, Strany práv občanů (SPO), Strany přímé demokracie (SPD), Bloku proti islámu, stránek Protiproudu a dalších krajně zpátečnických uskupení. Sociálšovinismus není žádná nálepka, ale vyjádření politických postojů nositelů těchto označení. Máme jím na mysli oportunistický směr v komunistickém a dělnickém hnutí, kdy jsou šovinistické, militaristické, buržoazní stát a nacionalismus podporující názory a postoje překrývány několika frázemi ze slovníku komunistických a dělnických stran. Sociálšovinismus v současné době často zakrývá, případně nechce vidět imperialistické rozpory mezi jednotlivými mocenskými bloky světa, přičemž více či méně některému bloku přímo či nepřímo podléhá. Jsme přesvědčeni
o tom, že sociálšovinistická odchylka v našem hnutí současné doby je ve velké míře provázena dobrými úmysly, nezáměrně, jako důsledek neexistence marxisticko-leninské politické síly, biologických faktorů (věk mnohých z protagonistů), kapitalistických materiálních a ideových vlivů, minulého i současného falšování marxisticko-leninského učení.
Uvědomělí (málo početní) či nevědomí reprezentanti těchto názorů sami sebe považují za marxisty-leninovce. SMKČ musí prohlásit, a tento fakt vyplývá jak z naší analýzy, tak z jejich pokračujících výroků, že se jejich názory v zásadních otázkách s marxismem-leninismem, proletářským internacionalismem, vůbec neshodují.
Konkrétněji a historicky lze tyto pohledy charakterizovat mimo jiné jako „důsledky“ nevědeckého a nemarxistického přesvědčení, které
z objektivních i subjektivních důvodů postupně uzrálo ve vědomí jeho nositelů, že porážka socialismu nebyla zaviněna ničím jiným než zradou jeho vedoucích představitelů, zejména Gorbačova. Tento pohled je mnohdy motivován čestně, je podložen řadou pravdivých a vědecky dokázaných dokumentů, opomíjí však sociálněekonomickou a politickou podmíněnost vzniku situace, kdy Gorbačov nastoupil k moci, resp. jak k ní nastoupil. Opírá se v podstatě pouze o úlohu nadstavbové sféry společnosti, politiky, politiků, případně právního prostředí, a často vychází ze scestných překonspirovaných teorií, pamětí a domněnek. Nepopíráme, že role konspirace měla na pádu reálného socialismu podíl, rozhodně však nebyla jeho prvotní a hlavní příčinou, což jsme se snažili opakovaně v jiných dokumentech dokázat.
Jelikož tito lidé a jejich organizace pojali (vědomě či nevědomě, bez ohledu na to, že často doslova šermují marxistickými termíny a obecnými pojmy, které ale typicky správně analyzují v minulosti, nejsou ale schopni aplikovat je na současné dění) na základě této zkušenosti přesvědčení, že se společnost řídí zákulisními intrikami, tahanicemi a manévry tajných služeb a jejich vládců, vztahují jeho mocné páky
i na problém vzniku, vývoje a účelu imigrace. V jejich pojetí vznikla imigrace zcela uměle, následky iniciativy státního departementu USA, jehož vyškolení pracovníci a agenti tajných služeb rozdmýchali v Sýrii
a jinde imigrační vlnu, aby ji nasměrovali do Evropy.
Vše má postupovat v rámci pokusu USA o vytvoření tzv. Nového světového řádu (New World Order), podle kterého mají USA nejen usilovat o hegemonii v celém světě, ale v podstatě už mají téměř celému světu vládnout, a to včetně EU, Japonska a dalších kapitalistických zemí. NWO má být řízen různými tajnými uskupeními, v prvé řadě jakýmisi sionisticko-zednářskými spiklenci. Hlasatelé tohoto názoru tvrdí, že imigrační vlna bude likvidovat tradiční evropské hodnoty, zneužívat sociální systém, pohřbí evropskou kulturu. Tento proud dokonce klesl tak hluboko, že jeho někteří představitelé hlásají, že jsou v ohrožení i evropské křesťanské hodnoty. Spása je hledána v úloze Číny, Ruska, resp. v jeho zásahu v Sýrii a v jeho případném dalším postupu.

Odkud čerpají inspiraci?
Zajímavé je sledovat, odkud tito lidé čerpají své informace. Tragédii českého pokrokového hnutí představuje, že daní aktivisté zcela nebo téměř zcela ignorují zdroje zahraničních silných a principiálních antikapitalistických sil, jakými jsou Světové odborová federace, Komunistická strana Řecka, Komunistická strana Portugalska, Marxisticko-leninská strana Německa (MLPD), Belgická strana práce, Komunistická strana Turecka, ale také pokrokové a protiimperialistické síly z regionu, tedy ze Sýrie, Turecka apod. Čerpají své informace buď z oficiálních režimních zdrojů (novinky.cz, idnes.cz), ze zdrojů spojených s ruskou nacionalistickou propagandou na území ČR (Hlas Ruska, NWOO, Zvědavec), z tiskovin a médií spojených s Milošem Zemanem, Jiřím Paroubkem, z ruských buržoazních zdrojů, ale velmi často také z českých nacionalistických, fašizoidních a otevřeně fašistických zdrojů (Okamura, Islám v ČR nechceme, Protiproud). Pak mohou s klidným svědomím tvrdit, přestože k tomu nemají žádné důkazy z relevantních zdrojů, že do Evropy prchají především mladí muži z bohatých vrstev (věrohodné zdroje hovoří o opaku, cca 60 % uprchlíků tvoří ženy a děti), že jsou někým řízeni a instruováni, páchají všeobecnou kriminalitu a projevují svou nenávist a netoleranci na každém rohu. Přidávají obskurní tvrzení o tom, kterak jsou uprchlíci do Evropy sváženi v luxusních lodích, především na základě iniciativy USA a Turecka a kvůli jejich zájmům. V čem není sociálšovinistické přesvědčení jednotné, je účel, proč USA a jejich podřízení imigrační krizi vyvolali. Uvažuje se o útoku na tzv. evropský sociální systém, na EU jako potencionálního konkurenta USA, případně o vyvolání poptávky po rozmístění vojsk USA v evropských zemích, která by následně byla použita k útoku proti Rusku. Je zajímavé podívat se na návrhy řešení, které představitelé tohoto směru předkládají. Mnoho jich nenajdeme a jsou ve své obecnosti a nerealizovatelnosti podobné zástupcům nacionalistické části kapitálu. Volají po dodržování zákonů, ochraně státních hranic, o navracení uprchlíků do jejich domovských zemí, odmítání kvót ze strany EU, případně po ukončení vojenských intervencí USA v zahraničí a vyřešení celého problému na úkor jediného viníka – USA (bez ohledu na EU, která je považována za vazala USA).

Nepochopení principů historického materialismu
Obecně tento výklad stačí, i když je samozřejmě pravdou, že se některé proudy, zástupci tohoto směru v dílčích otázkách, návrzích a pohledech na skutečnost liší, v základu však zůstává přesvědčení o příčinách, průvodních jevech a následcích imigrace totožné.
Hlavního jmenovatele těchto názorů lze popsat následovně: Je jím naprosté nepochopení vývoje, fungování společnosti, současné epochy, jejích základů, příčin a následků, sociálních a politických subjektů, jejich obsahu a formy, obecného a konkrétního, jedinečného a zvláštního, řečeno obecně absolutní nepochopení principů historického materialismu, k němuž se nositelé jmenovaných bludů hlásí za každým druhým slovem. Hlavním hybatelem společenského dění jsou vývojové procesy v sociálně-ekonomické sféře dění, střetávání jednotlivých sociálních tříd, vývoj kvality i kvantity výrobních sil a jejich narážení na konzervativní slupku kvality výrobních vztahů, konkurence jednotlivých národních buržoazií, imperialistických mocností, reakce proletariátu a dalších sociálních tříd, vrstev a skupin nejen na tuto konkurenci, ale i na své životní podmínky, ať už uvědomělá (pro sebe), nebo živelná (o sobě), politické, právní, kulturní
a vědecké následky těchto procesů a dění atd.
Žádná tajná služba, státní aparát, jednotlivec či skupina byť velmi schopných osobností nejsou schopny funkci hlavních hybatelů dění nahradit, případně se jí přiblížit. Buďme konkrétní. Masové, dlouhodobé a velkou část společnosti zasahující protesty např.
v Sýrii
nebylo možné vyvolat tajnými službami, státním departementem USA. Vyrůstaly z objektivních vývojových tendencí Asadovy Sýrie, zejména z neoliberálních reforem země v posledních dekádách, růstu moci místních a zahraničních korporací na jedné straně, zvyšováním počtu lidí žijících na hranici chudoby, privatizacemi a částečným národnostním útiskem. Tyto procesy sociální polarizace a financializace kapitalistického systému posílily národnostní a sociální neshody, konflikty (ještě podstatnější byl tento proces v povstání proti Kaddáfímu) a vedly mnohde k ozbrojenému povstání. Jelikož v Sýrii neexistoval masový pokrokový politický subjekt, který by nespokojenost velké části veřejnosti svedl cestou antikapitalistické změny, chopily se iniciativy již připravené síly, napojené na západní tajné služby a tzv. lidskoprávní organizace, které se angažovaly už v masových protestech, a nespokojenosti velmi silně zneužily, ale nevyvolaly ji – to by ani nebylo možné. Pakliže přijmeme teorii o tom, že celé protestní hnutí vyvolaly tajné služby, redukujeme úlohu lidových mas ve vývoji na pouhé vykonavatele přesných plánů zákulisních hráčů bez ohledu na sociálně-ekonomické základy situace, případně pouze s přihlédnutím k sociálně-ekonomickým zájmům iniciátorů. V takovém případě ustupujeme z pozic dialektického materialismu na pozice subjektivního idealismu.
Zkusme vyvrátit tyto představy hypotetickým příkladem. Kdyby bylo
v Sýrii v sociálněekonomické a politické oblasti všechno základní
v pořádku nebo téměř v pořádku, mohly by se tajné služby a státní department přetrhnout a žádné masové, dlouhodobé a široce rozvětvené protesty by nevyvolaly. Zástupci sociálšovinistických názorů zapomínají také na to, že v Sýrii v řadách podporovatelů Asada působí také tajné služby ruské, íránské a další spojenecké. Působí mimo jiné také jako kontrarozvědka, takže podstatný vliv mají i ony. I ony jsou součástí mocenského boje imperialistických bloků, které se k sobě v případě Sýrie dostaly v podstatě na dostřel. Ruské tajné služby také vyvolávají pnutí proti Asadovi, nebo uvědoměle řídí zfanatizované hnutí lidí na podporu Asada? Podle logiky kritizovaných představitelů asi ano…

K některým tzv. marxisticko-leninským názorům
Procesy vzniku imigrace v třídních společnostech a v kapitalismu zvláště jsme již popsali. V tomto případě je ještě mystičtější úvaha o tom, že statisícové proudy utečenců vyvolaly porady a plány stovek, maximálně tisíců zaměstnanců tzv. nevládních organizací, státního departementu a tajných služeb Západu. Chvíli se zabývejme některými fantastickými tvrzeními a údivy nejen zastánců sociálšovinismu. Za každou fantastickou, záhadami opředenou teorií hledejme racionální jádro
a jednoduché vysvětlení. A tak teorie o plánování migrace ze strany Nového světového řádu, která otázkou, proč začala imigrace až
v roce 2015, když konflikt v Sýrii hoří už více než čtyři roky, míří ne náhodou mechanicky k potvrzení vlastní „pravdy,“ naráží na podstatná fakta: V roce 2011 začaly masové protesty, které v občanskou válku přerostly až o rok později, Islámský stát, který je kromě USA a NATO hlavním nepřítelem režimu B. Asada, získal dominantní mocenskou pozici v oblasti až na přelomu let 2013/2014. Uprchlíků přišlo do Evropy víc už v loňském roce a v letošním roce je jejich počet nejvyšší zkrátka z toho důvodu, že na jaře
a v létě 2015 Asadova vojska a spojenci utrpěli do té doby největší ztráty, režim sám vyslal několik signálů, které nasvědčovaly jeho zhroucení. Do té doby se většina Syřanů
v konfliktu tak či onak angažovala
, o čemž ostatně sami svědčí. Když naději na úspěch ztratila, přidala se k emigrantům.
Nebudeme vyvracet všechna tvrzení sociálšovinistů, zabýváme se pouze těmi nejzásadnějšími a nejčastějšími. Velká část této skupiny nesprávně chápe charakter současného systému, i když se sama často hlásí k Leninovu pojetí imperialismu. O tom už jsme dříve hovořili
s poukazem na domněnky o Novém světovém řádu. Jeho chápání jako jednotného centra hegemonie světa pod vedením USA, kdy podřízenými silami jsou např. Evropská unie či Japonsko, je ve skutečnosti velmi nebezpečné. Za jediné protivníky, jež Nový světový řád ještě nepohltil, pokládá Čínu, Rusko, případně další státy skupiny BRICS, zbytek světa je pak údajně plně ovládán USA a jeho NWO. Pokrokovost Číny a Ruska je vyvozována z toho, že stojí
v cestě NWO, to je hlavní důvod. Jen o málo menší roli hraje formální, čistě symbolická stránka, totiž vláda názvem komunistické strany v Číně a socialistická tradice Ruska.
Je považováno za možné, že NWO pod kuratelou USA spolkne všechny protivníky, stane v čele planety Země, přičemž držitelem moci bude kosmopolitní skupina několika stovek oligarchů z tajných a polotajných uskupení. Imperialismus, chápaný výhradně jako způsob realizace a výkonu mocenských zájmů některých států, je pak chápán čistě jevově, bez ohledu na ekonomické
a sociální základy.
Je třeba říci, že je toto pojetí imperialismu naprosto neleninské, mnohem více se podobá ultraimperialismu K. Kautského či trockistickému globálnímu imperialismu. Základem imperialismu je koncentrace kapitálu, vytváření finanční oligarchie, výrobních svazů, v relaci ke zboží velký vývoz kapitálu a sociálně-ekonomické, mocenské rozdělování světa. Regionální války jsou pouze jedním
z jeho prostředků mocenské expanze, k velkým válkám dochází, je-li svět v podstatě rozdělen. Vyjdeme-li z leninské charakteristicky pěti základních znaků imperialismu, vidíme, že z objektivních principů není možné, aby celý svět ovládla jedna imperialistická mocnost – než tak učiní, střetne se s jinou, zničí Zemi, vygeneruje další mocnost, rozpadne se, ale nevznikne jedna. Imperialistickou mocností zdaleka nejsou jen USA, byť ty v současné době představují stále nejmocnější zemi a jsou nejagresivnější. Patří mezi ně i EU, která rozhodně není ovládána USA, ba naopak, v mnohých otázkách se
v posledních letech projevily rozdílné zájmy mezi oběma bloky – např. v otázce Ukrajiny, ale i Sýrie. Skutečnost, že ve většině případů postupují USA a EU prozatím bok po boku, není důkazem podřízenosti EU USA, ale podobných mocenských zájmů, ale také určité objektivní vnitřní nejednotnosti EU. Nedojde-li k zásadní změně, časem se i tyto bloky mohou dostat do vzájemného konfliktu.
Charakteristika EU jako kolonie USA je nesprávná, ale také nebezpečná. Vede k idealizaci EU a vyvinění evropské buržoazie z podílu na problémech současného světa. Kromě EU patří k imperialistickým blokům bez pochyby Rusko a Čína, zájem o toto postavení má Turecko, Indie a Brazílie.
Vnitřní rozpornost sociálšovinistických názorů v pohledu na imigraci se projevuje např. na jednu stranu v tvrzení, že je EU závislou kolonií USA, na druhou stranu hovoří o záměrně vyvolané imigraci ze strany USA, aby byl oslaben konkurent USA. Proč by ale USA oslabovaly svou závislou kolonii?
S námitkou o ataku evropského sociálního systému jsme se již vypořádali. Další tvrzení tohoto politického proudu obsahuje názor, že mají být uprchlíci naverbováni do armád pro válku proti Rusku. Je to zajímavé. Druhým dechem hovoří titíž lidé o uprchlících jako o bezpečnostní hrozbě, představitelích jiné kultury, náboženství, zakuklených teroristech, kromě toho nevděčných, neukázněných a nepořádných, na druhou stranu vidí nebezpečí
v tom, že jim vládnoucí moc bude dávat zbraně, organizovat je do války proti Rusku. Jsme svědky dalšího protimluvu. Proč by vládnoucí moc rekrutovala muže, které sama považuje za nespolehlivé, nebezpečné?
Nejrealističtější je tvrzení, že USA využijí přítomnosti uprchlíků a obav z nich v části společnosti
k ospravedlnění své vojenské přítomnosti v Evropě, které bude opět zneužito proti Rusku.
Lakmusovým papírkem tohoto pokusu mělo být několik vojenských provokací USA a NATO ve střední a východní Evropě v posledním roce. Připouštíme, že se USA mohou pokoušet zneužít celou situaci, imigraci zostřit (nikoliv vyvolat, to není možné) s tímto nebo podobným záměrem. Jejich mocenský záměr postupovat proti Rusku je v současnosti a s jistotou
i pro kratší budoucnost ve spojenectví s EU shodný. Proč by ale podporovaly něco, co podle sociálšovinistů Evropu rozloží? Skutečně by byly ochotné využít taktiku chaosu (známou z Předního východu) i v Evropě, rozleptat své spojence (podle některých vazaly) a následně je nákladně ovládat vojenskou silou? Nebyl by to v tomto geograficko-politickém prostoru velký risk, který by v prvé řadě hrál do karet především konkurenčnímu Rusku? Dle našeho soudu se i v tomto případě dostávají sociálšovinistická tvrzení do vnitřních rozporů.
Konečně se dostáváme k informacím inkriminovaných zastánců podivných a ve své podstatě nepokrokových názorů, které ve shodě s nacionalisty a fašisty označují imigranty většinou za mladé muže vybavené moderní technikou, kteří jsou někým koordinováni, řízeni, jsou agresivní, nečistotní, případně se dostávají do Evropy moderními cestami.
Je zajímavé sledovat, odkud podobné informace pocházejí: Z řad konzervativních a fašizoidních politiků, kteří jižní Evropu navštívili, od novinářů a médií podobné provenience, od lidí, kteří mají totožné nebo velmi podobné názory. Druhá strana nechce být slyšena, přestože její názor existuje a je dostupný. Přitom Světová odborová federace (SOF) ve svých materiálech a vystoupeních uvádí, že z celkového počtu uprchlíků tvoří ženy a děti
60 %. Bohaté a kvalitní zdroje informací mezinárodních třídních odborů však námi kritizovaní představitelé neznají
, nechtějí znát, a když jsou s nimi konfrontováni, snaží se je všemožně zpochybnit, ověřovat. Na tom by nebylo nic zas tak zvláštního (naopak), kdyby stejní lidé se stejnou kritičností přistupovali
k různým nacionalistickým, fašizoidním a dalším buržoazním zdrojům, tvářícím se alternativně, z nichž tak rádi čerpají. Nepostupují tak, což naprosto zřetelně dokládá neznalost, případně neschopnost použít materialistickou metodu poznávání aktuálních dějů. V konečném důsledku lze pak jejich pojetí nazvat jako marxismus hesly, nikoliv skutečným poznáním a už vůbec ne činy. Marxismus bez vědecké metody a praxe však představuje spíše muzejní exponát, marxologii, a to ještě špatnou.
Sýrie a země, které byly rozbity imperialistickými vpády a desítky let byly rozleptávány neokolonialismem, nepatřila mezi země s katastrofální životní úrovní, na úrovni otrokářského či feudálního výrobního způsobu, kde by v dnešní době relativně dostupná moderní technika (chytré telefony, notebooky, tablety) nebyla pro chudší střední a střední vrstvy k mání. Právě tyto sociální složky tvoří nejbohatší část uprchlíků. Asi těžko je možné předpokládat útěk syrské vládnoucí oligarchie prostřednictvím překupníků, pěšky, na po domácku vyrobených člunech, v kamionech a dalšími riskantními cestami, které prokazatelně vedou k nebezpečí ztráty života, které podle oficiálních zdrojů jen v rámci plavby přes Středozemní moře vedly v minulém roce ke ztrátě více než 2 000 životů (ve skutečnosti jich bylo mnohem více). Jednoduchá implikace, že vysoké částky převaděčům přece nemohli zaplatit chudí lidé, hraje
s nepravdivými, polopravdivými nebo kontext ignorujícími fakty.
Malá část imigrantů z řad maloburžoazie a lépe placených sloužících zaměstnanců skutečně mohla disponovat potřebnou částkou k zaplacení lichvářským převaděčům. Tito lidé utíkali ze Sýrie a dalších válkou a neokolonizovaných zemí zejména z těch důvodů, že v místech jejich života fakticky přestala fungovat státní správa a samospráva, veřejná a částečně i soukromokapitalistická infrastruktura. Zanikly s posuny frontových bojů. Často se však podceňuje skutečnost, že vzhledem
k příjmům lidí z kolonizovaných zemí tito lidé investovali do svého útěku téměř všechny nebo zcela všechny své prostředky, prodali svůj veškerý majetek včetně domů. Z těchto zdrojů plyne ono „bohatství“.
Velká část běženců získala prostředky prostřednictvím ohromného zadlužení lichvářům, od svých příbuzných, žijících různě dlouhou dobu v zahraničí, v kritických případech také tak, že se „upsala ďáblu“ soukromokapitalistických agentur, které jí s lichvářským úrokem půjčily peníze za to, aby se od nich tito lidé „mohli nechat“ v novém bydlišti vykořisťovat, a ještě jim splatili mnohonásobně vyšší částky, než si půjčili. A konečně je zde ta část uprchlíků, jež podle některých odhadů tvoří jejich většinu, která uprchla téměř bez prostředků a vybavení a je na cestě za bezpečím a lepším životem ochotna také riskovat svůj život. Mezi ni patří všichni budovatelé amatérských lodí, kterými přeplouvají Středozemní moře, části Egejského moře, hazardéři, snažící se projít tunelem pod La Manchem a další podobné důsledky nouze, dlouhodobého ohrožení na životě a lidského zoufalství. Reprezentanti sociálšovinistického proudu při svém čerpání z výpovědí svědků
z okruhu pravicových buržoazních poslanců, senátorů či sdělovacích prostředků zcela opomíjejí opačná svědectví z řad místních komunistů a revolucionářů, která podobné paušalizace fakticky vyvracejí.

Ještě ke dvěma chybám, jichž se sociálšovinisté dopouštějí
Závěrem se věnujme ještě dvěma chybám, kterých se sociálšovinisté při hodnocení nejen této situace dopouštějí. Při svém čerpání informací ze zdrojů, o nichž jsme hovořili, přistupují k svědectvím následovně: Buďto má daný člověk pravdu a popisuje to, co viděl, nebo si vědomě vymýšlí, protože tím úmyslně sleduje své zájmy nebo zájmy své sociální třídy. Takto mechanicky, schematicky se však společenské vědomí daného jedince velmi často neprojevuje. Pravda není v prvé řadě subjektivním hodnocením některého z jedinců, ale objektivní existencí. Do jejího poznávání vstupuje mnoho faktorů, velmi důležitý je také faktor sociální determinace (předurčení), který ve svém hodnocení příslušní zástupci vůbec nezohledňují. Příslušník vládnoucí třídy, který jí je nastrčen a ovládán dokonce ve funkci poslance či senátora, neslouží této třídě proto, že mu to dala příkazem, nebo především proto, že tak sám chce činit (přestože tak skutečně chce postupovat), ale především proto, že je příslušníkem této třídy, že jí byl vytvořen jako průsečík sociálních vztahů, že jejím zájmům odpovídá jeho společenské vědomí. Žije jako kapitalista či jeho služebník, pohybuje se
v tomto sociálním prostředí, učí se a tvoří jeho ideologii
, nauky, čte jeho knihy, sleduje jeho filmy, divadelní představení, poslouchá příslušnou hudbu a navštěvoval buržoazní školu. A tímto pokřiveným zrcadlem, kterým je jeho vědomí, se dívá na problematiku uprchlictví. I kdyby stokrát chtěl poznat pravdu, nemá k jejímu odhalení kompetence. V jeho výkladu se obráží jeho třídní zájem, který je v současné epoše od skutečné pravdy, vědy
a pokroku na míle vzdálen. Nejedná třídně, prokapitalisticky v četných případech kvůli tomu, že tak chce jednat, ale zcela nezáměrně.
S touto otázkou souvisí druhý moment. Sociálšovinisté vidí současný kapitalismus a jeho fungování na bázi uvědomělého jednání, plánů, scénářů spřádaných o velkých společenských událostech odborníky a vládci daného systému. Zapomeneme-li na to, že jsme zdůvodnili, proč není možné ryze na základě subjektivního rozhodnutí vyvolat a řídit v současné společnosti velké vývojové procesy, hovoří proti tomuto pojetí druhý faktor: Kapitalistická společnost se pohybuje v mantinelech anarchie produkce, rozšiřování výroby, zhodnocování kapitálu, spotřeby, směny, expanze na jiné trhy. Tyto podstatné rysy se samozřejmě také projevují do její nadstavby. Prvky skutečného plánování v ekonomických, sociálních, ale i politických oblastech se v takových podmínkách vyskytují velmi ojediněle, v dílčích otázkách, podstatných záležitostí se jí týkat ani nemohou, protože by byly nerealizovatelné. Je sice pravdou, že oproti liberálnímu stádiu vývoje kapitalismu přináší současná epocha (imperialismus) a její státní forma určité prvky plánovitosti i do výroby, nikdy však ne v natolik hluboké míře, aby dokázal plánovat s takovou důsledností, systematičností, v takové šíři a zejména s takovou efektivitou, jak soudí sociálšovinisté. Mnohem více rozhodují zástupci systému neuvědoměle, na základě společenského vědomí, které ho zákonitě vede cestou zájmu panujících tříd. Teprve následně si představitelé systému mohou uvědomit, že jim toto jednání vyhovuje a že v něm budou pokračovat, zesílí ho, zdůrazní, využijí tohoto postupu. Imperialismus a jeho mocnosti v čele s USA, EU a státy NATO tak agresemi v severní Africe a na Blízkém východě nemínily vyvolat uprchlickou vlnu, stejně jako při provokování ozbrojených střetů v Sýrii realizovaly svůj momentální mocenský zájem (odstranit nepohodlného protivníka, konkurenta, ovládnout jeho strategickou polohu, zdroje, pracovní sílu, trh), ale jakmile se začal důsledek jejich jednání projevovat uprchlictvím, rozhodly se ho částečně využít. Překupnictví a jeho napojení na státní správu, samosprávu a bezpečnostní složky příslušných zemí není v obecném měřítku motivováno ničím jiným, než snahou zpeněžit, „ztržnit“ neštěstí lidí, které současný systém vytvořil. Jeho zapojení do státní sféry je logickou součástí existence buržoazního státu, kde je propojení lobbistických skupin, finanční oligarchie a rozhodujících činovníků státní správy a samosprávy (nikoliv většiny, všech) zákonité, státu vlastní.
Oproti sociálšovinistům, jejichž teoretické i praktické jednání ve skutečnosti nepovažujeme za marxisticko-leninské, přestože jsou jeho nositelé mnohdy motivováni poctivými úmysly, jsou o své „pravdě“ upřímně přesvědčeni a sami sebe považují za komunisty, jsme se tímto dlouhým materiálem snažili nabídnout marxisticko-leninský pohled na věc. Potřeba dát slovo pravdě; pro nás představuje „vyšší princip“ než ohledy na dobré úmysly, čestné lidi a často také úcta ke stáří. Omlouváme se čtenářům za dlouhý a náročný text. Uvědomujeme si obtížnost jeho studia, na druhou stranu jsme nechtěli přinášet návrhy řešení situace, aniž bychom se ji pokusili důkladně rozebrat. Byli jsme motivováni také tím, že žádná formálně či skutečně pokroková síla českých zemí se podobného úkolu nezhostila.
Po zveřejnění tohoto materiálu okamžitě začínáme pracovat na stanovisku SMKČ k řešení příslušného problému. To bude mnohem stručnější a mělo by být čitelnější. Bude se kromě tohoto materiálu řídit heslem: Chceme-li bojovat proti imigraci, bojujme proti kapitalismu. Boj proti imigrantům nemá smysl.

Jak řešit uprchlickou krizi?
Jak jsme již předznamenali v naší rozsáhlé analýze o příčinách a průvodních jevech uprchlické krize, nechceme zůstat pouze u jejího vysvětlování, polemiky a důkazů. Na české politické scéně zatím žádná
z politických sil, která o sobě tvrdí, že hájí zájmy proletariátu (tj. většiny lidí) a dalších utlačovaných, nepřišla ani s náznakem návrhů řešení vzniklé situace. Že takové řešení ze své podstaty neumí a nemohou přinést strany režimní, buržoazní, to znamená drtivá většina existujících stran a jiných politických sil, vyplývá mimo jiné z naší analýzy.
Text, který jsme nedávno zveřejnili, také jednoznačně dokazuje, že podobného kroku nejsou schopny ani ty politické síly, které jsou více či méně, vědomě či bezděčně poplatné současnému systému, jsou s ním nerozlučně spjaty, podléhají režimním teoretickým stereotypům a praktickým návykům, belhají se
v závěsu jeho vlivů.
Se základními „návrhy řešení“ uprchlické krize zmíněných politických sil jsme se pokusili vypořádat v naší analýze, nyní přichází čas na to navrhnout vlastní řešení. Rozhodli jsme se ho rozdělit a seřadit do zřetelně a jasně formulovaných bodů. Ty jsou uspořádány na základě toho, jak rychle je možné je zavést, nikoliv tedy podle jejich naléhavosti.
Zdůrazňujeme, že jsou vytvořeny objektivní podmínky potřebné pro realizaci tohoto návrhu. Není proto pravdou, jak tvrdí různí režimní a na ně navázaní „odborníci“, že jsou takové plány z ekonomických, sociálních, mezinárodních či ekologických důvodů nerealizovatelné. Je však třeba vytvořit subjektivní podmínky změny, tzn. přesvědčit, organizovat a vzdělávat velkou část zotročené společnosti tím způsobem, aby začala demokraticky utvářet svou budoucnost. Diskuzemi na tisícerých konferencích, seminářích a panelech, desítkami nepočetných, exhibicionistických
a aktivistických veřejných vystoupeních cestu změny nenastoupíme, právě naopak, tak či onak ji sami znemožňujeme. Ani samotné vhození volebního lístku do urny zahájení procesů změn nezajistí, může být jen jejich součástí.
Rovněž považujeme za naši povinnost sdělit veřejnosti, že úspěšnost zavádění navržených změn je odvislá od jejich komplexnosti, přímo z ní čiší. Proto předem odmítáme kompromisnickou a oportunistickou praxi žebrání u stolu mocných o to, aby bylo z našeho návrhu akceptováno „alespoň něco“.
Otevřeně říkáme, že neprosíme představitele současné oficiální politiky, a to včetně těch, kteří si oblékají různá „alternativní trička“, aby plnili náš návrh. Náš návrh je směřován především k většině národů naší země, k těm politickým silám, případně k některým jejich členům a představitelům, kteří hledají skutečně řešení k vybřednutí ze současného marasmu, a především překonání příčin tohoto marasmu.
S nimi jsme připraveni o návrhu a jeho dílčích změnách diskutovat.
Řešení příčin i průvodních jevů uprchlictví by měla přinést realizace těchto bodů:
1. Odmítnutí kvót Evropské unie pro přijetí uprchlíků.
2. Obnovení režimu ochrany státních hranic včetně jejich materiálního zabezpečení, a to nikoliv kvůli uprchlíkům, ale pro nutnost znovuvybudování jednoho z atributů státní suverenity a obrany proti imperialistickému nebezpečí v podobě organizovaného zločinu s drogami, lidmi, lidskými orgány, z důvodů obrany proti kriminálním deliktům, špionáži imperialistických mocností a dalších faktorů ohrožení na bezpečnosti z jejich strany (zvláště v reakci na další kroky). Ochrana státních hranic by měla být posílena také personálně, a to na základě nejen profesionálních sborů, ale také z řad dobrovolného miličního systému, případně obnovené povinné vojenské služby, kdy by tyto složky podléhaly kontrole pokrokových společenských organizací, lidové správy včetně nového státního aparátu. Příslušnost k takovým složkám by byla neslučitelná s jakýmikoliv projevy rasismu, angažmá ve fašizoidních, fašistických a nacionalistických organizacích, stejně jako
s příslušností k organizaci či skupině, postupující proti suverenitě nově budovaného státu.
3. Neprodlené vystoupení z Evropské unie a NATO, zahájení jednání o vystoupení z dalších organizací, které značně omezují státní svrchovanost českých zemí (MMF, WTO). Zahájit tím proces obnovy samostatnosti naší země.
4. Provést zákaz činnosti soukromokapitalistických zprostředkovatelských agentur práce, stejně jako lobbingu v jakékoliv podobě
a lichvy
.
5. Zakázat najímání uprchlické pracovní síly soukromým kapitálem, toto opatření pojistit veřejnou kontrolou (ze strany třídních odborů).
6. Mezinárodní působení ve smyslu obžaloby vedoucích garnitur imperialistických bloků (USA, Evropská unie) za devastaci, genocidu, kolonialismus a neokolonialismus
v zemích třetího světa. Tuto obžalobu nevést proti proletariátu a zbídačovaným imperialistických zemí, naopak s ním úzce spolupracovat, podporovat ho na cestě k osvobození. Spojení s aliancí zemí, které by politicky, ekonomicky a vojensky pomohly garantovat mír a obnovení vlády lidu v zemích zasažených
v minulých letech otevřenou agresí imperialismu
(Libye, Sýrie, Kurdistán, Palestina, Irák, Afghánistán
a další). V případě příhodnosti situace využít k posílení tlaku i OSN (pokud by přestala být nástrojem imperialistických zájmů).
7. Obnovení ekonomické a sociální suverenity českých zemí jakožto základní podmínky suverenity politické, kulturní a vojenské, to vše především cestou zespolečenštění hlavních výrobních prostředků
a kapitálu
v českých zemích včetně mamutího zahraničního. Zahájení policejního a soudního vyšetřování zahraničního kapitálu, který měl podíl na kolonizaci a zotročování lidí v třetím světě, ve smyslu placení reparací těmto zemím z jeho strany. Podobnou iniciativu vyvíjet na mezinárodním poli. K placení reparací tlačit také imperialistické mocnosti, které by měly zajistit rekonstrukci jimi zničených zemí.
8. Změnit současný státní aparát tak, aby došlo k výměně rozhodujících pozic za stereotypy, korupcí, lobbingem, špionáží, protilidovou politikou a podobnými kapitalistickými nešvary nezatížené lidi zejména z řad proletariátu. Dát státní aparát pod kontrolu veřejnosti, zrušit odměny vysokých manažerů, zásadně jim snížit platy tak, aby průměrným platem byl maximálně plat kvalifikovaného dělníka. Obnovit odvolatelnost zástupců v zastupitelských sborech státu, tuto funkci vykonávat za symbolické finanční ohodnocení vedle klasického zaměstnání.
9. Zajistit administrativně a bezpečnostně propracovaný systém přijímání uprchlíků, kteří v českých zemích hledají azyl. Tito uprchlíci, stejně jako stávající obyvatelé českých zemí, by měli zajištěno zaměstnání v nově zřízeném, proletariátem a jeho organizacemi kontrolovaném zespolečenštěném sektoru hospodářství. Každý z uprchlíků by musel navštěvovat povinnou výuku češtiny, dostal by nabídku veřejností garantovaného a cenově dostupného ubytování (jako dosud vykořisťovaná a zbídačované většina české společnosti) a postupoval by podle programu začlenění do společnosti, vypracovaném a prováděném pedagogy, lékaři a psychology pod kontrolou veřejné moci. Každý z uprchlíků by prodělal také komplexní zdravotní prohlídku, povinné očkování a pozorování po stanovenou dobu, a byl by pojištěn národní zdravotní pojišťovnou, stejně jako jiný český dělník a zaměstnanec.
10. Do vlastnictví a pod kontrolu společnosti převést veřejnoprávní média, provést zespolečenštění (různými formami, včetně komunálního a družstevního vlastnictví) soukromokapitalistických médií.
11. Zahájit celospolečenskou osvětu o příčinách globálních problémů našeho světa včetně imigrace, postavenou na vědeckých základech přírodních a společenských věd. Tuto osvětu provádět pomocí škol, školských zařízení, vzdělávacích institucí a společenských organizací.
12. Mimo zákon postavit fašistická, fašizoidní a nacionalistická hnutí, tvrdě trestat rasistické, xenofobní a šovinistické podněcovatele, avšak trpělivě a s porozuměním příčinám tohoto poblouznění diskutovat, přesvědčovat a učit ty, kteří vlivem současného systému a jeho představitelů podobným nevědeckým
a nebezpečným teoriím naletěli.
13. Pomáhat všem imperialismem rozbitým státům s rekonstrukcí jejich hospodářství a správy, pomáhat uprchlíkům s přepravou do jejich domovin. To vše nejen politicky, ale i ekonomicky a logisticky.
14. Aktivně vnitřně i mezinárodně podporovat podobné národně osvobozenecké hnutí v okolních zemích. Ekonomicky, politicky a bezpečnostně spolupracovat se všemi mezinárodními pokrokovými silami, státy a představiteli.
Odmítáme taktiku těch, kteří neustále opakují prohlášení o nerealizovatelnosti opatření podobných našemu, aniž by se pokusili je prosadit a oslovit s nimi masy lidí. Často správně dokazují, proč současná praxe sociálně demokratických vlád objektivně žene vodu na mlýn fašistům a jim podobným, přičemž nakonec titíž kritici sklouznou ve svém příštipkářství k návrhům různých odstínů stejné nebo podobné politiky, již sami kritizují. Takové návrhy slyšíme dnes a denně a považujeme je za podobně nebezpečné, jako praxi současných a nedávných vlád nejen v českých zemích.
Svaz mladých komunistů Československa

(Mezititulky a zvýrazněný text – redakce)


O současném stavu a perspektivách komunistického hnutí
Miroslav Kavij a Jiří Bulka
Z úvodního vystoupení na říjnové pražské teoreticko-politické konferenci

P
ředevším chceme připomenout, že otázkami výstavby a činnosti, možnostmi zvýšení akceschopnosti a politického vlivu a problematikou identity komunistického hnutí a komunistické strany jsme se zabývali již na třech pražských politicko-teoretických konferencích. Ani ta dnešní nemůže být výjimkou. Je tomu tak nejen proto, že se blíží 95. výročí vzniku komunistického hnutí v Československu a založení KSČ, a také jednání IX. sjezdu KSČM, který představuje jednu z posledních možností řešení zásadní změny současné rozporuplné politiky strany a jejího vedení především. Tuto rozporuplnost vidíme ve zřejmém opuštění základů, na kterých komunistické hnutí musí stát a ve splývání se sociálně demokratickými trendy. Z tohoto důvodu si dovolíme tvrdit, že nadcházející sjezd by měl mít podobnou či stejnou roli jako V. sjezd KSČ v roce 1929. Strana musí být skutečně komunistickou, musí vycházet z teorie marxismu-leninismu, musí mít v čele osobnosti plně oddané socialistickým a komunistickým ideálům, charismatické a důvěryhodné pro vlastní členy a především pro ty, kterým v kapitalistické společnosti slouží jen jejich pracovní síla, sloužící k obživě jich samých a jejich rodin, a kteří hledají cestu ze současné tíživé situace. Strana proto musí mít jednoznačný, reálný a obecně pochopitelný komunistický program.
Dalším důležitým úkolem a požadavkem doby je rozvoj vzájemné internacionální spolupráce s komunistickými a dělnickými stranami.
Dočasná porážka v Evropě budovaného socialismu byla způsobena vlivem oportunistické a revizionistické politiky v komunistickém hnutí počínaje XX. sjezdem KSSS
a avanturistickou politikou N. S. Chruščova.
Navíc byly všechny státy směřující k socialismu pod neustálým tlakem kapitalistických velmocí v oblasti politické, ekonomické i vojenské. Po roce 1989 se kapitalistické státy
a zejména USA začaly pasovat do role vítěze studené války. Toto vítězství je přesvědčilo, že právě oni jsou povoláni řídit svět podle svého vzoru a prosadit všude vlastní představy
o demokracii - „Pax Americana“.
Dovolte, abych připomenul slova generálního tajemníka ÚV Komunistické strany Řecka (KKE) DIMITRISE KOUTSOUMPASE na evropském setkání komunistických stran 30. 9. 2013 v Bruselu: „V podmínkách kapitalistické krize jsme svědky vyostřování rozporů, které se zaměřují na toho, jehož stát, jehož složka kapitálu, jehož imperialistická síla a spojenectví převezmou kontrolu nad přírodními zdroji, ropovody
a plynovody, o tom, jak budou rozděleny podíly na trzích. V podmínkách krize tyto rozpory dokazují, že kapitalistická krize a imperialistická válka jsou dvojčata. V podmínkách krize se urychluje přeskupování vztahu sil mezi kapitalistickými státy, vznikají nové mocnosti, které usilují o přerozdělení trhů ve svůj prospěch. Staré mocnosti se snaží zachovat si své pozice a pokud možno získat nové. Postoj, že »válka je pokračováním politiky jinými prostředky«, je stále pravdivý. Když systém, vládnoucí třídy nemohou sloužit svým kořistnickým zájmům jinak, uchylují se k válce. To se v dějinách ukázalo mnohokrát. To je způsob, jakým operuje kapitalismus; je to systém vykořisťování. Skutečně, vlci se zjevují s nejnevinnějšími úmysly.“
Roste moc nadnárodního kapitálu, který usiluje o světovou hegemonii, jako prostředku k vyšším ziskům
a moci. Úsilí USA a jejich spojenců, zejména NATO, o ovládnutí nerostných, surovinových zdrojů a strategického území je evidentní. Jejich agresivní války pod pláštíkem boje za demokracii a proti terorismu, přináší neblahé důsledky právě v jeho růstu a obrovské migraci uprchlíků z postižených zemí. Výsledky zásahů USA a západních evropských států, především Anglie či Francie, které provedly v Libyi, Iráku, Sýrii
a dalších zemích v rámci „arabského jara“, a iniciování vlny revolucí, aby nastolily vládu elit ochotných ke „spolupráci“, které budou respektovat a podporovat jejich politické
a ekonomické zájmy, se poněkud zvrtly a nepřinesly očekávané změny. Dosáhly pouze totální politické, ekonomické, společenské destabilizace v těchto zemích, se kterou si nevědí rady.
Problémy jim narůstají i ve vlastní vnitropolitické situaci, kde hrozí riziko možné krize, nezaměstnanost zejména mladých lidí, rostoucí chudoba, narůstání rozdílů mezi chudými a bohatými, obavy z imigrace
z islámských zemí a možných dalších z toho plynoucích rizik. Tyto problémy jsou aktuální ve všech kapitalistických státech. Svět je neklidný, nestabilní a prožívá období, ve kterém kapitalismus marně hledá způsob další existence. Kapitalistický vykořisťovatelský systém, s jeho krizemi, imperialistickými válkami, cílem oživit fašismus, s obrovskými problémy, jež přenáší na lidi, ukazuje, že už vyčerpal své historické limity. Tím je zdůrazněna nutnost boje za jeho svržení.

Současný stav komunistického hnutí v ČR
Existuje několik stran a organizací, které nesou název komunistická ve svém názvu. Je to KSČM, KSČ, KSČ 21, SMKČ (Svaz mladých komunistů Československa) a KSM (Komunistický svaz mládeže). Je třeba zdůraznit, že nejsilnější pozici ve společnosti si drží KSČM. Konkrétní vzájemná spolupráce na úrovni vedení těchto subjektů v podstatě neexistuje. Ke škodě věci! Vždyť KSČM, díky postojům vedení, nedokáže ani organizovat komunistickou mládež
a vychovávat si z ní budoucí aktiv, ale naopak se od skutečně marxistické mládeže distancuje! Očekávali bychom, že právě KSČM bude iniciátorem a hegemonem vzájemné spolupráce a společného postupu v konkrétních akcích. Žel tomu tak není. Důvod je nasnadě. Každý z uvedených subjektů má jiný přístup
k řešení současné situace, rozdílný pohled na zásadní směr politiky a chápání avantgardní role strany. KSČM je uvnitř sama názorově rozdělena. Rozdíly jsou v respektování a uplatňování marxisticko-leninské teorie
v praktické činnosti, v hodnocení minulosti v době socialistické výstavby i v názorech na úlohu a úkoly strany v současnosti i v budoucnosti. Tříští se tím naše síla!
Nejsme schopni a ochotni hledat společná řešení a vzájemně se podporovat! Vedení KSČM zjevně podceňuje spolupráci s odbory.
(...) Zdá se, že nás stále pronásleduje trauma z dočasné porážky socialismu a působení oportunistické a revizionistické politiky. Nemusím snad zdůrazňovat, že toto dělení je proti zájmům nejen komunistů, ale především těch, které bychom měli vést v třídním boji proti kapitalistickému vykořisťování. Vždyť pracující budou v kapitalistických podmínkách vystavováni novým a novým restrukturalizacím, reformám, které budou oklešťovat jejich práva a ožebračovat je, ať bude období růstu nebo stagnace či krize. Nemůžeme uvěřit tomu, čím politické strany středu a pravice stále klamou pracující. Určitě i falešnou hrou s demokracií a lidskými právy.
Je snad možná skutečná demokracie
a skutečně rovná lidská práva v kapitalismu, který se žene bezohledně za ziskem?
Exponenti těchto stran, včetně sociální demokracie - ještě jednou budu citovat soudruha DIMITRISE KOUTSOUMPASE - „...sledují stejnou linii imperialistické kapitalistické stavby EU; jsou svázané svými protilidovými výběry, směrnicemi
a rozhodnutími. Jejich vzájemná konfrontace v politickém a parlamentním vystupování nemá žádný vztah ke skutečným zájmům pracujících, protože tato cesta rozvoje hnaného kapitalistickým ziskem
s cílem rozšířené reprodukce nemůže vést k prosperitě lidu. Je proti ní ve fázi krize i ve fázi vysoké míry rozvoje. Žádné alternativní řízení kapitalismu nemůže odstranit faktory, jež přispívají k inflaci dluhu, takových, jako je nerovnoměrný vývoj
v eurozóně a v EU a periodické propukání krize v rámci kapitalistické cesty rozvoje.“
Taková politika nemůže být programem komunistické strany.
 Rozhodující podíl na neutěšeném stavu KSČM, na jejím sbližování
s myšlenkami sociální demokracie, s nárůstem pasivity a snahami o nekonfliktní politiku, kdy strana ztrácí svůj komunistický charakter, nese její vedení.
Dlouhodobě byla a je, možná
i úmyslně, zanedbávána ideologická práce
, prezentace zásadních postojů k problémům života pracujících a k vývoji situace v mezinárodním měřítku. Příkladů je mnoho. Často slyšíme z úst vedoucích představitelů strany rozdílné názory
a stanoviska na období socialistické výstavby. Přitom víme, že jedinou
a zásadní zbraní, kterou naši političtí protivníci použijí vždycky proti nám, je zásadní antikomunistický útok na období od roku 1948 do roku 1989, konkrétně na začátek padesátých let a na rok 1968. Čelíme stále pokračujícím útokům pravicových stran a antikomunistů proti naší straně, pokračuje mediální izolace našich názorů a myšlenek, ve vědomí lidí se vymazávají vzpomínky na život v socialistické republice a vše pozitivní se překrucuje a očerňuje! Do dnešního dne nebyla zpracována žádná skutečně marxisticko-leninská analýza období budování socialismu v konkrétních podmínkách mezinárodních i vnitropolitických.
Naše strana by měla mít pro boj
s antikomunistickými výpady a obviněními připravené a srozumitelné argumenty, které budou nejen obhajovat minulost, ale také jasně hovořit o našich splněných cílech a úspěších. To ale předpokládá, že budou vycházet z vědecké teorie, z marxismu-leninismu, na jehož základech komunistická strana stojí nebo by měla stát. Proto také někteří komunisté starší generace, kteří navíc řeší problémy sociální i zdravotní, ztrácí schopnost i zájem o aktivní práci v organizaci a podléhají beznaději, vyplývající ze ztráty víry ve vítězství našich ideálů!
Přispívá k tomu i politika vedení, která je zřetelně poznamenána smířlivectvím, parlamentarismem a oportunismem. Chybí jí zřetelná orientace na aktivní mimoparlamentní činnost.
Řada členů je ukolébávána k pasivitě, nechávají na sebe příliš působit agresivní propagandu, která se šíří ze všech médií. Zapomínají
i na své vlastní zkušenosti a přijímají hodnocení období socialistické společnosti od těch, kteří v době jejich aktivního života ještě nebyli na světě nebo byli vždy přesvědčenými antikomunisty! Tím hůře se projevuje neznalost nebo zkreslená a falešná fakta o socialistické výstavbě
a socialismu obecně, ve vědomí společnosti a především mladých lidí.
Je to pochopitelné, protože tam kde nepůsobí naše vlastní reakce na antikomunistické výpady a vlastní agitační propagační činnost, tam mají naši ideoví protivníci volné pole působnosti. V květnu tohoto roku se konala, podle usnesení VIII. sjezdu, mezinárodní ideologická konference. Co řešila, není dostatečně známo ani členům strany, protože dosavadní informace z této konference byly více než kusé. Slibovaný sborník byl nahrazen zvukovým CD, které obdrželi členové ÚV KSČM na zasedání 12. 9. 2015. Víme jen, že Komunistická strana Řecka odmítla podepsat závěrečný dokument s jasným zdůvodněním, které je vyjádřeno
v sedmi zásadních bodech, které nejsou na uvedeném CD zařazeny
a v podstatě o stanovisku ví jen málokdo z členské základny. Odmítá v nich iluze o možné spolupráci s tzv. levicovými stranami, které věří v polidšťování kapitalismu v rámci EU, konkrétně uvádí německou Die Linke. Vysvětlují svůj pohled na otázky války a míru
a konstatují, že boj proti válkám se musí stát součástí boje proti kapitalismu. Chceme jen ocitovat znění čl. 7 tohoto prohlášení: „Dokument požaduje svět bez válek, bídy a utrpení, společnost demokratického rozvoje, aniž by stanovil, za jakou společnost musíme bojovat. Vzniká tak dojem, že válka, bída, útoky na sociální a demokratická práva mohou být zastaveny v podmínkách kapitalismu. KSŘ a rovněž jiné komunistické strany prohlašují, že naše doba je epochou přechodu od kapitalismu k socialismu. Kapitalismus nemůže řešit problémy, které mají pracující, může vyvolat pouze krize a imperialistické války, potlačovat demokratická a sociální práva, zrodit fašismus, poměrné
i absolutní zbídačování dělnické třídy a jiných vrstev lidu. Jedinou alternativou pro národy je socialismus!“
Taková jasná stanoviska a opravdu marxistické, třídní přístupy v charakteristice současnosti a východiska pro budoucnost naší straně, a zejména jejímu vedení, chybí! A nejde jen o obhajobu minulosti. Trestuhodné je, že celková politika strany je pasivní a opatrnická, se snahou vyhnout se konfliktu a s důrazem pouze na parlamentní práci. Každodenní působení na lidi, které chceme zastupovat, vést a organizovat není téměř žádné.
Pasivní jsme, i když jde o útoky na naše vlastní členy. Když naše poslankyně odpoví otevřeně na otázky
k internacionální pomoci v roce 1968 v televizním pořadu, je obžalována! To se dalo čekat, pravda se v této republice nenosí. Horší je, že jsme se nedočkali žádné reakce ze strany vedení strany, které hraje mrtvého brouka. Jak se asi připraví na podporu obviněné členky strany a poslankyně při vlastním procesu? Nebo snad s obviněním souhlasí? Jak si mají toto mlčení vyložit členové strany? Že je lepší se nevyjadřovat a do ničeho se neplést?
A podobných přístupů lze najít daleko více. Do volby prezidenta nepostavila třetí nejsilnější parlamentní strana svého kandidáta. I když se nedalo čekat, že bude zvolen, mohl využít volební kampaně k propagaci naší politiky.
Naši účast na demonstracích zachraňují řadoví členové, vystoupení představitelů strany, pokud se zúčastní, nevybočuje z průměru, iniciativu mají jiní. Světlou výjimkou jsou otevřená a odvážná vystoupení soudružky Semelové a soudruha Skály na protiválečných akcích
a demonstracích!
Nijak jsme nepomohli nájemníkům bytů OKD. Nevyjádřili jsme včas jako strana podporu lidem na východě Ukrajiny a pozdě jsme reagovali na protilidové kroky ukrajinské vlády, podporované fašisty, proti ruskému etniku. Naše stanovisko k vlně migrace vyvolané válečnými konflikty, které rozpoutaly kapitalistické mocnosti v čele s USA, jasně nezaznělo ani v době, kdy bývalý prezident Klaus organizoval petici proti podpoře imigrantů.
Hledáme spojence v zahraničí z levicových stran a ignorujeme komunistické a dělnické strany, které se hlásí k marxismu-leninismu.
(...) Je hrubou chybou, že nedokážeme využívat internetová média. Internetové rádio vysílalo jen krátce
a najednou umlklo. Příliš ani aktuální, ani atraktivní, z hlediska obsahu, nejsou naše webové stránky. Haló noviny jsou tribunou několika vyvolených a do komunistického tisku mají opravdu daleko. Ani zdaleka neplní svoji roli. Bylo by na místě uvažovat o možnosti vydávat kvalifikovaný komunistický tiskový orgán (týdeník, čtrnáctideník) nebo zahájit vysílání internetové televize.
I ve vnitřním životě strany je řada problémů. Řízení strany přešlo do rukou předsedy a mnohdy je značně autoritářské. Ústřední výbor nepůsobí jako vrcholný orgán strany mezi sjezdy, který by měl řídit politiku strany, hodnotit dosažené výsledky a plnění svých usnesení, stanovovat úkoly voleným funkcionářům a kontrolovat jejich práci. Často redukuje svoji činnost pouze na schvalování předložených dokumentů bez potřebné analýzy a diskuse. Neexistuje pravidelný kontakt předsedy ÚV KSČM s předsedy OV a KV KSČM, který by měl být pružný
a schopný vytvářet podmínky pro společné řešení aktuálních problémů. Stejně tak není dořešen oboustranný systém vzájemné informovanosti a operativní reakce na nastalé situace.
Pro budoucnost strany je závažným problémem snižující se akceschopnost ZO KSČM v místech a pravidelný úbytek počtu členů, který má svůj vliv i na činnost okresních organizací.
(...) O negativním vlivu na aktivitu organizace i členů nemusíme snad hovořit. U některých ZO je problém dodržet Stanovy KSČM už při výběru funkcionářů do výboru ZO. Je nutné se zabývat řešením organizační struktury zásadně a perspektivně vzhledem k nové situaci
a k výhledům do budoucnosti. V ZO se projevuje dlouhodobé podcenění péče o ideový růst zejména mladé generace. Nejednotné a především rozporné vystupování vedoucích funkcionářů strany, především
v médiích, při hodnocení politických událostí v minulosti a současnosti, názorové kolísání a dokonce vstřícnost a přizpůsobování se názorům oponenta, vyvolává negativní pocity a pochybnosti o smyslu dosavadní
i budoucí práce.
Lidé nerozumí snahám o modernizaci základů komunistické M-L teorie, mnohdy jsou klamáni projevy revizionismu a oportunismu. Chybí jim jasné a principiální hodnocení práce a bojů, vítězství i porážek strany za dobu celé její existence. Jsou nuceni poslouchat hodnocení politických protivníků
a jejich zkreslování konkrétních historických událostí. To rozhodně neposiluje zájem o vstup do strany
a zájem o spolupráci s ní!
Naskýtá se otázka, jak využijeme 95. výročí založení strany?!
Z toho důvodu roste nespokojenost s prací vedení strany a ÚV KSČM. Strana nereaguje dostatečně výrazně na problémy, které se dotýkají prostých občanů. Vedoucí funkcionáři strany nejsou vidět mezi lidmi ani se neobjevují ve sdělovacích prostředcích. Pokud ano, tak stále stejné tváře s nevýraznými, opatrnickými postoji.
Členská základna není dostatečně informována o postojích a práci jednotlivých komunistických stran a o rozdílných názorech na současnou situaci a způsobu řešení. Znovu připomínám, že přetrvává nízká úroveň řídící práce předsedy ÚV a některých jeho spolupracovníků
a že jejím důsledkem jsou problémy uvedené v předcházejících větách.
Potlačování kritiky je, žel, obvyklým jevem a to dokonce i na zasedání ÚV. Sebekritika je velmi vzácné koření.
Současný stav komunistického hnutí neodpovídá potřebám doby. Hnutí je nejednotné, názorově rozdílné
a vzájemně nekomunikuje. Svůj zásadní podíl na tom má KSČM, která ztrácí svůj komunistický charakter
a postrádá schopnost třídního přístupu k problémům života v kapitalistické společnosti. Její hlavní funkcionáři ztratili kontakt nejen
s proletariátem, ale i s vlastními členy. Výsledkem jejich práce ve stranických funkcích je názorově rozdělená strana, ubývající členská základna, odcházející mladší členové a apatie členů. Bez výměny vedení strany se strana nemůže změnit!
Jak řešit stávající problémy v nejbližším i vzdálenějším období?
Začneme otázkou, kterou někteří pokládají za prioritní a zásadní. Je strana, KSČM, reformovatelná? Uvedu některé z názorů.
První: „KSČM nelze bolševizovat, ani reformovat. Je to jen „pseudolevice“ jednadvacátého století přizpůsobená buržoazním doktrínám. Marxismus-leninismus je jí cizí. KSČM není v krizi, je součástí buržoazního státotvorného politického systému, ale „napomáhá“ prohlubovat všeobecnou krizi kapitalismu. Je zcela
a naprosto neschopna vést dělnickou třídu k revoluci. Nemá dialektický přístup k vývoji společnosti.“
Druhý: „Tato strana není a nebude ničím než druhou sociální demokracií (jen více nostalgickou - zpravidla po časech revizionismu 60. - 80. let, protože starší a lepší časy strany už pamatuje vskutku málokdo). Zásadní změně politické linie brání jak zdrcující většina stávajícího placeného aparátu, kterému současný stav v podstatě vyhovuje (protože ho živí), tak koneckonců i většina členské základny, čtvrt století vychovávané likvidátorskou propagandou a předtím 30 let „jemně“ revizionistickou, otevřenému likvidátorství předcházející.“
Např. Jindřich Šidlo v Hospodářských novinách 7. 8. 2015 v článku „Filipova cesta užitečného idiota“, kromě kritiky Filipa, funkcionářů
a hlavně komunistických poslanců, konstatuje: „Když se člověk jen trochu rozhlédne kolem sebe po světě, dojde mu nejspíš, jak je existence
a „moc“ českých komunistů vlastně dnes bezvýznamná.“
S takovými defétistickými názory nemůžeme souhlasit především proto, že spojují v jeden kompaktní názorový celek celou členskou základnu, v němž jakoby neexistovaly rozdílné názory na způsob a úroveň současné politiky strany a kvalitu jejího vedení, jakoby naprosté většině chyběl zdravý rozum a schopnost vlastního myšlení a neexistovala vůle ke změně.
Chyba je v tom, že členové nejsou dostatečně informováni a vedeni, sjednocováni, ale spíše zaváděni do pasivity a rezignace. Jsme přesvědčeni, že právě v období přípravy
IX. sjezdu je třeba rozvinout širokou diskusi o dalším směřování strany, řešit výběr vhodných kandidátů na delegáty konferencí a sjezdu, ale také do stranických funkcí. Vidíme, že současné vedení strany je odtrženo od členské základny, není schopné předložit skutečný kvalifikovaný program boje za socialismus, za změnu kapitalistického vykořisťovatelského systému.
I naše vedení v programových dokumentech hledá řešení současné situace ve vylepšování současného systému a čeká na zázrak. Dílčí programová prohlášení jsou obecná, postrádají marxisticko-leninský, třídní pohled. Nelze je využít propagandisticky.
Proto máme zásadní výhrady
k „Materiálům pro diskusi na výročních členských schůzích, okresních
a krajských konferencích KSČM.“
(...) Od jednání IX. sjezdu očekáváme, navrhujeme a požadujeme, aby řešil další strategické směřování strany; přijal jednoznačný
a pochopitelný komunistický program; zvolil nové vedení strany, které bude schopné řešit otázku obnovy komunistického charakteru strany
a sjednocovat komunisty ke společnému úsilí o naplnění programových cílů i působit aktivně na sympatizující občany; zpracovat marxisticko-leninskou analýzu období budování socialismu v konkrétních historických podmínkách pro potřebu boje s antikomunistickými výpady a obviněními
a pro uvědomování a získávání dalších sympatizantů a nových členů.
(...) Je nutné využít jednání IX. sjezdu KSČM k obnově marxisticko-leninského charakteru strany, k volbě nového komunistického vedení
a k obnovení aktivity členské základny! Teprve pak najdou lidé důvěru
v politiku strany a ochotu spojit svůj život s komunistickými ideály.


Cílem musí být socialismus
Vystoupení Mgr. Věry Klontza-Jaklové, Ph.D.
na konferenci KSČM v Brně
N
ejprve se vyjádřím k jednání konference a doufám, že moje kritika bude přijata jako konstruktivní.
1. Hodnotící zpráva přednesená soudruhem Býčkem byla podle mého názoru naprosto nedostatečná. Sice byl vyjmenovaný seznam všech nesplněných závazků (úbytek členů, organizací, financí apod.), ale toto bylo popsáno jako nějaký fenomén, na který mi nemáme žádný vliv, jako by šlo o nějakou přírodní katastrofu a my jsme museli nečinně přihlížet. Nezachytila jsem ani zrnko sebekritiky. Co jsme udělali pro to, aby se to nestalo, co jsme mohli a neudělali? Mám tomu snad rozumět, že nám to nevadí?
2. Odpusťte mi mé rozhořčení, ale procedurální ekvilibristika předsednictva je neuvěřitelná: nejprve bylo vyhlášeno a stojí to tak i v tištěném programu, že diskuse bude předcházet volbám. To bylo změněno bez hlasování a rozhodnuto, že část diskuse bude před volbami a část po volbách. Osobně jsem byla informována, že budu hovořit před volbou v diskusi a dostanu 5 minut. Nebyla jsem vyvolána a na můj dotaz jsem dostala odpověď, že před volbami se mohu pouze představit a po volbách, že dostanu 5 minut. Teď mi soudruh z předsednictva šeptá, že mám zase jenom dvě minuty a můj předřečník mluvil 50 minut. Sice proslov soudruha Ransdorfa byl zajímavý, ale netýkal se vůbec projednávané problematiky konference a spíš by se dal popsat jako přednáška o islámu. Pokud vím, ve straně jsme si všichni rovni, takže tímto žádám o prodloužení času. Ještě dodávám, že zařadit diskusi za volby je totální nesmysl
a nedemokratický krok. Je to jakoby v parlamentu odhlasovali zákon
a pak teprve byla rozprava.
Konference je mezi sjezdy nejvyšší orgán a má věci ŘEŠIT!
3. Dále nechápu vystoupení předsedy Filipa, který nás také proškolil, vyslovil svoje rozhořčení nad tím, že ještě existují tací, kteří nechápou, že socialismus je ideální cíl, kterého není možné v horizontu lidského života dosáhnout a naše politika musí být realistická. Po svém projevu odjel. Otázkou tedy je, proč na naši konferenci přijel? Aby nás školil? Nezajímá ho, co máme na srdci? O čem budeme jednat? Máme tedy jeho názory přijmout z pozice podřízených, nebo jak to mám chápat? Pokud chápu stanovy a demokracii strany správně, tak funkcionáři se zodpovídají členům a ne naopak. Soudruh Filip zde měl zůstat, nebo nejezdit vůbec.
Zde navážu s tím, s čím jsem chtěla vystoupit v diskusi. Předesílám, že tento problém považuji za klíčový:
Patrně většina z vás se mnou bude souhlasit, že se rozhodujeme o budoucnosti naší strany skutečně ve zlomové době. Je třeba se oprostit od osobních záští i sympatií a zauvažovat, jak si představujeme budoucnost strany a proč, její úlohu ve společnosti i historickém procesu
a na základě těchto kritérií vybírat ty kandidáty, kteří jsou zárukou takového postupu.
V naší straně, ale i v celém mezinárodním hnutí, taháme provaz ze dvou stran - je jednak tzv. realistická cesta, která říká, že daný stav není možné změnit a stačí, když budeme „realisticky“ zasahovat do nejhorších dopadů systému. Na druhé straně stojí ti, kteří jsou přesvědčeni
o možnosti a nutnosti změny systému
a o historické, avantgardní a aktivní úloze strany v tomto procesu.
Materiály předložené pro předsjezdovou diskusi sice do určité míry reflektují tyto rozpory, např. alespoň narážejí na problematiku rotace funkcí, ale jednoznačně se hlásí
k cestě parlamentarismu, oportunismu, odklonu od revoluční teorie, od objektivního hodnocení současné situace. Socialismus chápou jako daleký cíl, který přijde objektivně bez ohledu na subjektivní faktor. Stranu chápou jako stranu volební a ne masovou.
Současná skutečnost je však diametrálně odlišná. Spousta opatření, která jsme považovali za akceptovatelná komunistickým hnutím, se ukázala jako maloburžoazní, oportunistická. Snahy spolupracovat s tzv. demokratickou levicí, ať již se jedná o naši sociální demokracii, nebo řeckou Syrizu, německou Die Linke, Stranu evropské levice apod. se ukázaly jako cesta vyhovující současnému kapitálu v jeho imperialistické fázi. Ukázalo se to velmi tragicky právě ve jmenovaném Řecku, ale také např.
v Portugalsku nebo ve Venezuele.
Otázka socialismu a změny společnosti je velmi aktuální. Chápou ji společenští vědci upozorňující na rozpad současného systému, špičkoví ekonomové, chápe ji značná část mladší generace, ale také ti, od kterých bychom to rozhodně nečekali. Jeden ze dvou uchazečů o post kandidáta demokratické strany na prezidenta USA Bernie Sanders jasně hovoří o nutnosti socialismu, a aniž bych chtěla říci, že se jedná v jeho případě o revoluční levici, posun
v myšlení je zřejmý.
Cituji: „Koncept socialismu stojící na sociálním dobru byl základem společnosti Sovětského svazu a tato podstata je socialismem. Jakékoliv projevy diktátorství, elitářství apod. socialismem nejsou a my nesmíme zaměňovat tyto nešvary a slabiny za socialismus. Socialismus neznamená moc skupinky kolem rudé vlajky, nejsou to ani slogany, obrázky Che nebo Lenina. Socialismus znamená společnost, která mobilizuje, aktivizuje, inspiruje potenciál většiny, která to, co vytvoří, rozděluje mezi sebou, tvoří a mění. Socialismus není něco, co se jednoho dne stane. Historie ukazuje, že k žádné změně nedochází automaticky, bez masového hnutí, bez jeho rozhodnutí
a odhodlání zasáhnout. Socialismus nepřinesou ani volby, i když mohou akcelerovat některé procesy vedoucí tímto směrem. Karel Marx a Bedřich Engels se proslavili tím, jak perfektně analyzovali kapitalismus. Kapitalismus začal jako pokrokový systém, ale obsahuje stejně jako každý jiný režim, zárodky svého úpadku. Kapitalismus vytvořil ohromné masy dělnické třídy, která realizuje prakticky veškerou produkci, ale tuto využívá stále se zmenšující hrstka ke svému obohacení. Tomu se říká rozpor mezi prací a kapitálem. Tomu se říká vykořisťování. Tento rozpor vytváří mnoho problémů od sociálního pnutí, sociální nespravedlivosti po světové války. Je čas tento systém změnit. Je životu nebezpečný. Socialismus je na pořadu dne.“
říká Bernie Sandars, senátor z Vermountu.
Dovolte mi rovněž dodat, že Sanders vyzývá k návratu k tradicím amerického dělnického a odborového hnutí 30. let 20. století, k navázání na revoluční tradice. Je to v téměř úsměvném kontrastu s výroky těch, kteří socialismus zažili a následně vyzývají
k „politickému realismu“ a případně nevolení těch, kteří jsou „nebezpečně radikální“. Je paradoxní, že nastolovat otázky socialismu je aktuální
v imperiální mocnosti jakou jsou USA a nežádoucí pro KSČM.
Nastolení tohoto tématu americkou společností dokládá platnost Leninovy argumentace, kterou najdete v dopisech Kauckému, že k nastolení otázky socialismus nebo barbarství dojde dříve, než se bude kapitalismus stoprocentně globalizován.
Coby historik, coby příslušník dělnické třídy, coby svědek postupující krize, coby občan ČR, který zažil reálný socialismus i kapitalismus konce 20. a počátku 21. století jsem přesvědčená, že strana se musí vrátit k marxismu-leninismu a ke svým revolučním tradicím, které se staly základem únorového vítězství ne komunistické strany, ale pracujícího lidu.
Domnívám se tedy, že právě dnes je třeba vyjádřit jasnou podporu učení Marxe, Engelse a Lenina.
Z vnitrostranického hlediska navrhuji prosazovat následující kroky a opatření (a to je to, o čem jsme měli na konferenci jednat):
- Vytvořit stranickou mládežnickou organizaci
- Podporovat a podpořit stranická masmédia
- Důsledně podporovat a rozvíjet stranické vzdělávání
- Aktivizovat všechny členy strany
- Znovu zavést kategorii kandidátů na členství ve straně
- Ve stanovách ukotvit střídání ve funkcích a možnost vykonávat nejvyšší funkce maximálně podvakrát
- Omezit příjmy nejvyšších funkcionářů a poslanců na úroveň blízkou průměrnému platu
- Důsledně dbát na princip kolektivního rozhodování, vnitrostranické demokracie
- Zajištění plné informovanosti
o aktivitách europoslanců a poslanců v jejich funkcích a kontroly strany nad jejich aktivitami
- Intenzivně, odborně a kolektivně se věnovat dějinám strany, hnutí
i období socialismu
Do detailů propracované návrhy týkající se předsjezdového dialogu najdete v materiálech naší organizace.

Navrhuji, aby strategickým cílem strany byl jednoznačně socialismus.
Strana by rozhodně měla prosazovat odchod ČR z NATO a Evropské unie, které slouží exponovaným kapitálovým zájmům. Členství v těchto organizacích není v zájmu českého lidu.
Strana by měla také bojovat za znovuoživení dělnických odborů, bojovat za mír, internacionalismus, solidaritu, proti rasismu a nacionalismu.
Jsem přesvědčená o nutnosti jasně vymezit naši politiku. Taktika: myslete si, co chcete, ale raději to neříkejte, neomylně vede k oportunistické, sociálnědemokratické levici. Dovolte mi ještě jeden citát. Tentokrát je
z Práva, autorem je brněnský politolog Lukáš Jelínek: „Komunisté dávno nejsou vnímáni coby revolucionáři. Skoro můžeme být klidní, když protestní hlasy získávají oni, a ne zástupci politických proudů, od nichž hrozí atakování demokratických poměrů nebo rovnou násilí víc než od vyšeptalého klubu přátel starých pořádků.“
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že přesně tak nás vidí velká část populace, o mladé nastupující generaci ani nemluvě.
Na dnešní konferenci jste již své představitele zvolili, než začneme vybírat své zástupce, představitele, reprezentanty, mluvčí a funkcionáře do nejvyšších orgánu volených krajskými konferencemi a sjezdem, uvědomme si, že my všichni, kteří jsme ve straně organizovaní, jsme delegáty konferencí, vykonáváme nejrůznější funkce, máme přímou zodpovědnost za to, kam dále stranu pošleme.
Za moji osobu: mým cílem je socialismus pro nás i naše děti, ne funkce s polstrovanou židlí.

Z jednání MLOKu
Plenární zasedání Marxisticko-leninského odborného klubu se konalo v sobotu 23. ledna 2016.
Jednání MLOKu zahájil předseda V. Čermák, který účastníky seznámil s činností klubu od posledního plenárního zasedání. Konstatoval, že na probíhajících VČS a OK byly materiály připravené vedením klubu hodnoceny pozitivně, ale nikoli v diskusi dostatečně využívány!
První část jednání byla pak soustředěna na vnitrostranické otázky před IX. sjezdem KSČM. Obsáhle a detailně informoval přítomné soudruh J. Bulka. Jeho vystoupení bylo všemi přijato velmi kladně.
Druhá část byla věnována imigraci s cílem posoudit současný stav této problematiky. Úvodní slovo měl soudruh Z. Košťál. Diskuse byla bohatá a rozmanitá. Velmi zajímavé a fundované bylo vystoupení soudružky Věry Klontza-Jaklové. Tímto tématem se MLOK bude nadále zabývat a svá stanoviska prezentovat jak v rámci KSČM, tak veřejně.
Současně byly projednány otázky další činnosti a zaměření MLOKu.      (pj)

95 let Nedžmije Hodžové
Dne 7. února 2016 se dožívá významného životního jubilea 95 let Nedžmije Hodžová (albánsky psáno Nexhmije Hoxha), přední činitelka albánského komunistického hnutí, která je jedním z posledních žijících účastníků protifašistického partyzánského odboje ve druhé světové válce. Narodila se 7. února 1921
v Makedonii, ve městě s makedonským názvem Bitola a albánským názvem Manastiri, jako Nedžmije Džugliniová (Xhuglini). Rodiče pocházeli z makedonského Debaru (albánsky Dibra). Otec byl úředníkem
a hluboce věřícím muslimem. V roce 1928 se rodina přestěhovala do Tirany, kde Nedžmije studovala na ženském pedagogickém institutu a od počátku roku 1942 do dubna, před svým odchodem do ilegality, byla zaměstnána v Tiraně jako učitelka. Po osvobození země (po roku 1944) pokračovala dálkově ve studiu na Fakultě historie a filologie, obor jazyků a literatury.
Do komunistického hnutí se zapojila v roce 1937, ve svých 16 letech. Účastnila se ustavujícího sjezdu Komunistické mládeže Albánie 22.
a 23. listopadu 1941, na kterém byla zvolena do pětičlenného ÚV. Během války se účastnila jako delegátka všech tří jeho celostátních konferencí. Členkou Komunistické strany Albánie byla od jejího založení v listopadu 1941 (v roce 1948 se strana přejmenovala na Albánskou stranu práce), od roku 1942 byla členkou Generální rady Národně osvobozeneckého hnutí, jehož ustavující konference se účastnila. Byla přítomna také na první národní konferenci ilegální KS Albánie v březnu 1943, kde byl Enver Hodža jednomyslně zvolen generálním tajemníkem. Do konce II. světové války bojovala v 1. oddílu Národně osvobozenecké armády.
V ilegalitě se Nedžmije a Enver vídali výjimečně. Jak uvádí Nedžmije ve svých pamětech, mezi komunistickými partyzány byla vyžadována přísná morálka, partnerské vztahy musely být hlášeny stranickému vedení
a nebylo přípustné je rozvracet, ani naopak kvůli nim zanedbávat boj. Jedním z důvodů důrazu na přísnou morálku a odmítání „volné lásky“ byla obava o to, aby se ženy neobávaly účastnit partyzánského boje.
V roce 1943 byla Nedžmije zvolena do sekretariátu Svazu protifašistických žen Albánie, v letech 1946 - 1952 byla jeho předsedkyní.
31. prosince 1944 se provdala za Envera Hodžu, s nímž měla dva syny, Ilira a Sokola a dceru Pranveru.
S Enverem se poprvé setkala na ilegálním ustavujícím sjezdu komsomolu 23. listopadu 1941, kde Enver zastupoval ÚV KS Albánie. Nedžmije byla jedinou přítomnou ženou. Účastnila se protifašistických demonstrací, na kterých ženy chodily odvážně v předních řadách, jelikož se předpokládalo, že si policisté a vojáci netroufnou na ně zaútočit. Tato taktika se osvědčila. Díky informátorům komunistů v albánské fašistické milici se Nedžmije v dubnu 1942 dověděla, že je na seznamu osob, které mají být zatčeny a uchýlila se do ilegality. V nepřítomnosti byla odsouzena k 13 letům vězení. V ukrývání jí pomohl Enver, který byl v té době v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, byl jedním z nejhledanějších antifašistů a chodil ozbrojen revolverem a ručními granáty. Komunisté museli často měnit místo svého pobytu, přespávali oblečení a s pistolemi a ručními granáty pod polštářem. Měli falešné doklady a svou identitu často měnili. Jedním ze způsobů, jakým komunistická mládež odváděla pozornost fašistických okupantů
a jejich domácích přisluhovačů, bylo elegantní oblékání, jelikož „zlatá mládež“ nebyla z odboje podezřívána. Nedžmije chodila někdy maskována také v čadře (černé burce), kterou nosily ortodoxní muslimky. V každém domě a bytě musely být
z příkazu okupantů u dveří k dispozici seznamy obyvatel a návštěvy musely být registrovány na policejní stanici. Domácnosti byly prohledávány ve dne v noci, od šesti hodin večer až do šesti ráno platil zákaz vycházení. Naštěstí někteří albánští přisluhovači fašistů byli úplatní.
Zatímco Enver vedl partyzánský boj v horách, Nedžmije se skrývala až do 20. března 1944 v Tiraně. Následně podstoupila riskantní cestu na horské území ovládané partyzány. Zde se podílela na přípravě sjezdu Svazu albánské antifašistické mládeže, konaného 8. srpna 1944. Na něm byla zvolena do sedmičlenného sekretariátu. Po vítězství nad německými okupanty se v listopadu vrátila do osvobozené Tirany. Enver Hodža se stal předsedou vlády. V nevelkém domě, který byl v Tiraně Hodžovým přidělen a kde žili následujících
30 let, se v prvních letech po válce konala jednání politického byra strany.
Od roku 1948 byla Nedžmije Hodžová členkou Národního shromáždění, od roku 1952 ústředního výboru Albánské strany práce, od roku 1966 ředitelkou Institutu marxisticko-leninských studií ÚV ASP.
V roce 1988 byla zvolena předsedkyní Demokratické fronty Albánie.
V prosinci 1990 byla donucena
z funkce odstoupit. Věnovala se výzkumné a publikační činnosti, napsala několik knih. Byla oceněna řadou vyznamenání včetně řádu hrdiny socialistické práce.
Po vítězství kontrarevoluce byla v roce 1991 vystěhována z domu, který byl předtím obléhán studenty zmanipulovanými „Demokratickou stranou“ a vyhrožujícími jeho vypálením. V lednu 1992 byla zatčena na základě křivého obvinění ze zpronevěry státních finančních prostředků
a odsouzena na 9 let ve vězení,
z nichž se po odvolání stalo 11. Propuštěna byla po pěti letech. Rozhodně odmítala, že by zpronevěřila státní peníze či se dopustila jakýchkoli zločinů. Po válce obdrželi Hodžovi vysoké funkcionářské platy, ale zasadili se o jejich snížení, ačkoli živili staré a chudé příbuzné. Platy nejvyšších funkcionářů byly maximálně 2,5krát vyšší než kvalifikovaných dělníků.
Poté, co strávila více než dva roky na samotce, v chladných celách tiranského vězení, kde spala na matraci na podlaze, byla převedena do věznice s ostrahou v Tepeleně, kde strávila asi rok. Bylo to vězení pro muže a Hodžová byla jediná žena - vězeňkyně. V roce 1995 byl za obhajobu politiky svých rodičů uvězněn její syn Ilir a vězněn několik měsíců.
Nedžmije Hodžová je členkou současné mimoparlamentní Komunistické strany Albánie (založené v roce 1991 oddělením od Albánské strany práce, která se přeměnila v sociálně demokratickou Socialistickou stranu Albánie).
Zůstala zastánkyní politiky J. V. Stalina a Envera Hodži a rozhodně kritizuje revizionistický vývoj v „sovětském bloku“ i Číně po Stalinově smrti a XX. sjezdu KSSS.
V roce 1998 publikovala vzpomínkovou knihu „Můj život s Enverem“, z větší části napsanou ve vězení. Zmiňuje v ní i dovolenou v Karlových Varech a oficiální návštěvu Československa.
1. září 2014 byl v albánských novinách „Gazeta Tema“ publikován rozhovor s Nedžmijí Hodžovou o jejím působení v partyzánském hnutí. Je smutné číst na internetových stránkách tohoto listu, kolik novodobých fašistů přeje smrt a dokonce popravu staré hrdinné antifašistické bojovnici.
V češtině vyšla pravděpodobně jediná publikace, věnovaná N. Hodžové. Jde o knihu „Ďáblova žena“ mediálního magnáta, militantního antikomunisty a albánského šovinisty Fahriho Balliua (Naše vojsko, 2012). Tento někdejší loajální přisluhovač Hodžova režimu líčí socialistickou Albánii v nejčernějších barvách, používaje podobných argumentů jako čeští antikomunisté ve vztahu k ČSSR. Mnozí Albánci jsou však zjevně jiného názoru, jelikož je autor nucen si povzdechnout: „Je smutné, že ještě dnes namísto procesu dekomunizace albánské společnosti dochází navzdory všemu naopak k návratu symbolů a hodnot předchozího režimu
a k opětovnému opěvování národního zločinu obrovských rozměrů, zločinu s názvem ,diktatura proletariátu‘ … Ve skutečnosti lze dnes … konstatovat, že návrat komunistů k moci zasel v albánské mysli své semínko.“ (s. 7, 10)                            Leopold Vejr

z dopisů čtenářů...
Demokracie je všeobecně označována jako vláda lidu. Je tomu tak ve skutečnosti? Nebo je to jinak?
Ve státě jsou občané rozděleni na skupinu bohatých a skupinu nemajetných neboli jsou rozděleni na třídy. Kdo však má bohatství, má i moc. Tvoří
a vydává zákony obhajující jejich vládnutí. Tyto jsou ve státě vydávány ve prospěch bohatých a v neprospěch chudých.
Co je to za demokracii v našem státě:
Když současný režim je od převratu v roce 1989 založen na podvodu
a lži
? Velká lež o smrti studenta Šmída byla ihned záměrně zveřejňována ve sdělovacích prostředcích panem Kocábem a dalšími, aby vehnala lidi na náměstí?
Když bývalá hlava státu, prezident Havel, bezostyšně lhal celému národu, že se nemusí ničeho bát. Přestože prý komunisté budou občany strašit nezaměstnaností, „není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků … Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte … Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno funkční období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce …“ Takže k obnově kapitalismu u nás nedošlo? A my se máme lépe, když dnes žije milion lidí na hranici či pod hranicí životního minima, dalších 1,5 milionu to čeká a nezaměstnanost kolísá mezi 500 až 800 tisíci obyvateli?
Když je 100 000 žebráků a bezdomovců (v minulém režimu neznámý pojem) a mnozí z nich spí v kanálech jako zvěř?
Kde majetná menšina diktuje těm, kteří moc nemají a kde rozdíly v platech dosahují stonásobku 100 000 až 500 000 Kč měsíčně? Kdy vláda přidává úředníkům, kteří mají až 100 000 platy, protože jim byly vypočítány špatně a důchodcům na tento rok přidají 40 Kč? Kdy o vstupu do NATO bylo rozhodnuto bez souhlasu lidu, bez referenda a ihned jsme byli spoluúčastníky války proti spřátelenému státu Jugoslávie, když je v Ústavě uvedeno, že lid je zdrojem moci? Kdy vláda posílá vojáky na pomoc při okupaci státu, když agrese proti němu byla bez souhlasu OSN?
Kde povolí i Nejvyšší soud působení organizace Landsmanschaftu, která působí proti zájmům našeho státu. Kdy odsun Němců z našeho pohraničí označují za bezpráví, i když se vzdali čs. občanství a přáli si jít do své vlasti - Německa, což jim bylo splněno. Přitom se podíleli na perzekuci našeho obyvatelstva v době okupace.
Kdy historii hodnotí až od roku 1945, jako by neexistovala kauzalita. Našeho druhého prezidenta Dr. E. Beneše označují za zločince. Kdy přitom někteří naši vládní činitelé s nimi spolupracují a obhajují je. Účastní se jejich sjezdů a tím porušují přísahu, kterou složili při ustavení do funkcí, že budou hájit zájmy českého státu.
Kdy mafiáni okrádají republiku a než dojde k případnému soudu, tak je to promlčeno a nekradený majetek není vrácen. Kdy nemajetní nemají dostatečnou právní ochranu
a nemohou si dovolit drahé advokáty. Kdy zbohatlík nemusí dokládat, jak přišel k nakradenému majetku a jak tento miliardový majetek získal, protože za 25 let nebyl schválen zákon proti korupci, lichvě, lumpárnám, únikům daní, praní špinavých peněz apod.
Kdy komunista, když řekne pravdu, je zesměšňován, zlehčováno jeho vystoupení, případně je mu vyhrožováno nebo podáno trestní oznámení (Semelová, Ransdorf, Grebeníček a jiní). Naopak, když antikomunista křivě obviňuje, lže, spáchá přestupek nebo trestný čin, je to zamlčováno, nebo přecházeno.
Kdy, kdo má většinu v rozhodujících orgánech, tak si dělá, co chce a zákony vytváří na ochranu svého majetku a postavení. Kdy poslanci místo věcného jednání se hádají, osobně napadají, jen aby se zviditelnili jako např. pan Kalousek, který kritizuje vše, co sám nenavrhl a na obrazovce je stále.
Kdy vydání mnohamiliardového majetku knížeti Schwarzenbergovi bylo umožněno podle zákona cizího státu (Rakouska), protože podle našeho práva vydán být nemohl. Obdobné je to i s dalšími potomky dříve knížecích rodů.
Kdy církvi je předáván majetek, který jí nikdy nepatřil, byl jí státem svěřen jen do užívání. Přitom jí byl majetek už jednou vydán, a to
v 90.letech a kardinál Tomášek prohlásil, že církev již žádný majetek nebude vyžadovat. Noví představitelé nyní požadují vydat věci a předměty nesmírné historické
a umělecké hodnoty problematickým rozhodnutím některých soudů, kdy stát musí doložit, co jim patří a ne církev jako nabyvatel.
U občanů je to naopak. O výši restituce ani nelze hovořit.
Náhrada za hodnotu vydávaného majetku církvi je pětkrát vyšší, než pro občana. Např. občanovi je pozemek o 1 ha stanoven na 7,50 Kč
a církvi 44,50 Kč, 1 ha lesa církvi v hodnotě 27,70 Kč a občanu za 10 Kč.
To svědčí o tom, že se církev od dob Jana Husa nezměnila. Zavraždila ho upálením jako mnoho dalších a dodnes se národu neomluvila. Lze připomenout čarodějnické procesy a u nás známého pátera Koniáše.
U církve je Jan Hus dodnes kacíř
a u národa národní hrdina, vlastenec a opravdový katolík.
To, co se u nás děje, přece není demokracie, rovnoprávnost ani svoboda. Společnost, kde existuje nesmiřitelný rozpor mezi prací a kapitálem, kde se prohlubuje rozpor mezi bohatými a nemajetnými, kde vládnou peníze, o skutečné svobodě a demokracii nelze hovořit. Jde jen o honbu za maximálním ziskem. Vládnoucí třída již dávno demokracii zavrhla a odhodila, protože jí dnes již překáží.
Ladislav Svitáček

Na obranu odkazu básníka Petra Bezruče
Znepokojeni zprávou o možnosti zbourání už tak opomíjeného a zdevastovaného Bezručova domu v Kostelci na Hané prohlašujeme, v duchu pozic obrany národní kultury, hrdosti na její výsledky a pocitu nutnosti jejího uchování pro další generace, že jednoznačně nesouhlasíme ani s možností demolice domu, ani s celkovou dehonestací osobnosti národního umělce básníka Petra Bezruče, kterého bezvýznamní byrokraté označili za „přeceňovaného“.
Na rozdíl od nich se za naši národní kulturu nestydíme a pociťujeme nutnost ji bránit, nejen proti zásahům přepisovatelů dějin a „přehodnocovatelů“, kteří kontaminují náš prostor dekadentními činy odporujícími veškerým kulturním i morálním hodnotám.
Uznáváme v plném rozsahu hodnotu díla národního umělce Petra Bezruče tak, jak ji literární vědci a odborníci na Bezručovo dílo správně vyložili, podobně jako zdůrazňujeme vliv Bezručovy poezie na miliony svých čtenářů a na nezastupitelné místo, které Bezručovy verše mají
v duši a charakteru našeho národa.
Bezručova poezie, to je umělecká ozvěna boje národa proti útlaku
a odraz duše naší země, našeho kraje! Pokud říkáme NE demolici Bezručova domu, říkáme především NE barbarským výsledkům antikulturní „kulturní“ politiky nynějšího vazalského režimu, který namísto hodnot, které záměrně ničí, staví kýč, dekadenci a morální ubohost!
JUDr. Stanislav Grospič, poslanec PSP ČR; Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska; Svaz mladých komunistů Československa; Redakce komunistického listu „DIALOG“; Redakce serveru Prostějovská PRAVDA

Zločiny kapitalismu
10. ledna 1952 byla zavražděna členy protistátní skupiny Josefa Kubelky a Antonína Landstoffa v lese u Mirošovic na Kutnohorsku členka rady MNV v Chrástné Anna Kvašová, matka dvou dětí (*23. 4. 1908)
4. ledna 1950 padl v boji proti agentovi zahraniční rozvědky poručík SNB Brno Alois Dyčka (*26. 1. 1905)
7. ledna 1949 zemřel v přestřelce strážmistr SNB Plavecký Mikuláš Juraj Gerza (*27. 3. 1922)
18. ledna 1981 zahynul při bojovém střetu s ozbrojeným narušitelem státních hranic vojín PS Cheb Josef Ludas
30. ledna 1949 byl ranou zezadu zastřelen strážmistr SNB Václav Císler (*1. 11. 1924). Na útvar v Nové Peci eskortoval tři muže podezřelé z ilegálního pokusu o překročení hranic, na které narazil náhodou při schůzce se svou dívkou. Vrazi byli dopadeni po rozsáhlém pátrání v seníku v lese Smrčina.