čtvrtek 31. prosince 2015

Dialog prosinec 2015



Odkaz VŘSR je stále živý a nezničitelný!

Dvacet šest smutečních vrb
Kdybychom rok co rok vysadili k výročí oné největší tragédie v naší novodobé národní historii smuteční vrbu, byla by letos 17. listopadu již šestadvacátá. Ano, v ten osudný den, kdy byla zneuctěna památka studenta, komunisty a vlastence Jana Opletala, se cesta k oné osudné tragédii otevřela. Dosud se tvrdí, dočítáme se to dokonce i v Haló novinách, že šlo o „sametovou revoluci“. Vlna euforie však netrvala dlouho. Opadla a s podvodnými hlasateli pravdy a lásky vycenila brzy své zuby pomstychtivá kontrarevoluce.
Od těch neblahých dnů žijeme ve lži. V nejistotě a ve strachu, co bude zítra.
Mezinárodní den studenstva byl oficiálně zrušen. Místo něho musí školy a příslušné instituce slavit Den boje za svobodu a demokracii.
Se lží (vzpomeňte na poplašnou zprávu trockisty, disidenta a chartisty Uhla o „zavražděném studentovi“) se éra restaurovaného kapitalismu zrodila. A s ní, jak ještě uvedeme, přežívá všechny pohromy, jež dosud způsobila. S neodmyslitelnou pomocí vševládných médií lokajsky sloužících nadnárodnímu a protilidovému velkokapitálu. Ne náhodou odsoudil jejich hanebnou roli při zahájení letošního Valného shromáždění OSN dokonce i papež František, když varoval před „ideologickým kolonialismem“. Právem v něm spatřuje vážnou hrozbu pro současné a budoucí lidstvo.
Nad vchodem do pekla z Dantovy „Božské komedie“ je nápis, který by měl přizemnit všechny zatvrzelé, nepoučitelné optimisty: „…naděje zanech, kdo mnou ubírá se“. A kdo obývá tuto říši temna? Podle autora slavného díla jsou to vyhoštěnci, zatracenci, „jimž rozum vzat byl, nejvyšší všech statků“. Cesta do pekel je tedy vydlážděna duchovním tmářstvím, kterým se, jak známo, vyznamenal zásluhou římskokatolické církve zejména středověk. „Velký Florenťan“, k němuž se Karel Marx přihlásil ve svém Kapitálu, který zasvětil pravdě dějin, byl jedním z prvních duchovních obrů renesance, kteří se proti tomuto tmářství postavili.
A u nás – s hrdostí jsme to vždy zatím připomínali – se do zástupů bojovníků za pravdu jménem celého národa zařadili husité v čele s Janem Žižkou. Z jejich revolučního odkazu vycházela i národní a demokratická revoluce, jež pod vedením gottwaldovské KSČ zákonitě vyústila v revoluci socialistickou.
Když jacísi Havlovi pohrobci, kavárenští povaleči spolčení v grupě s provokativním názvem „Ztohoven“, sáhli na prezidentskou standartu s husitským heslem „Pravda vítězí“, bylo jen potvrzeno, co jsme již konstatovali: po kontrarevoluci jsme opět odsouzeni žít ve lži.

*  *  *
Na světlo v tunelu si zřejmě musíme počkat. Zle není jen u nás, mračna houstnou nad řadou zemí. Mnozí přestávají rozumět tomu, co se ve světě děje. Tzv. migrační krize, důsledek „barevných revolucí“ podnícených americkými imperialisty tentokrát na severu Afriky a Blízkém východě, jsou jen zlověstným signálem něčeho, co teprve nastane. A nevzpamatuje-li se lidstvo včas, může dojít k apokalypse. Ukrajinský Majdan je zlověstným znamením.
Ne, nestrašíme, ale zcela oprávněně se obáváme, že síly, které po světové kontrarevoluci na přelomu 20. a 21. století nabyly vrchu, ženou lidstvo k sebevraždě. „Studená válka“ mezi USA a SSSR a jeho poválečnými spojenci sice skončila, ale její původní cíle – světová hegemonie amerického imperialismu, Pax americana – přetrvávají. Při různých příležitostech jsou znovu a znovu deklarovány z Bílého domu všemi prezidenty od Reagana po Obamu.
A nejde jen o pouhá prohlášení. A nejbližším terčem, jak musí dnes už vidět všichni, kdo neztratili soudnost, je nynější Rusko – „Putinovo Rusko“. Nebezpečná a naprosto neodpovědná hra s ohněm! Pro bezprostřední blízkost Ukrajiny, kde se šovinistické protiruské vášně neonacistů rozhořely naplno, může jiskra snadno přeskočit i k nám.
Naštěstí se již formují i nezanedbatelné protisíly. Nejen v Rusku, ale také v Číně i v řadě dalších vlivných států, které nehodlají vlézt do chomoutu Washingtonu, tj. Pentagonu a Wall Streetu, center světové finanční oligarchie. Vše, celý osud lidstva bude nyní záviset na tom, sjednotí-li se státy vážící si svobody a schopné ji uhájit, podaří-li se formovat novou širokou protiimperialistickou frontu!
Co nás však musí ze všeho nejvíce znepokojovat?
Je to absence organizovaného revolučního dělnického a komunistického hnutí.
Právě toto hnutí bylo opěrným sloupem pokrokových, národně osvobozeneckých a mírumilovných sil ve světě. Zásluhu o jejich sjednocení, o vytvoření tehdejší protiimperialistické fronty měl především
J. V. Stalin. S kritikou jeho „kultu“ na XX. sjezdu KSSS bylo nakonec zmařeno
i toto jeho mimořádně závažné dílo.
Levice je očividně na ústupu a v rozkladu, topí se v bahně oportunismu a liberalismu, je to krutá daň antistalinismu, důsledek úderu, který jí svým zákeřným vystoupením zasadil N. S. Chruščov na již zmíněném XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Tady je začátek neblahého konce reálného socialismu, jeho destrukce, ideologické defenzívy a všemožných revizionistických zmatků. Tady je také začátek zahájení rozsáhlé a stále sílící ideologické ofenzívy antikomunismu, amerických imperialistů. Eisenhower, tehdy prezident USA, si s uspokojením mnul ruce, když projev Nikity Sergejeviče srovnával s vodíkovou pumou použitou proti vlastní zemi.
A účinky této svérázné vodíkové pumy, se netýkaly, jak známo, jen Sovětského svazu. Ještě v roce 1956 došlo k otřesům v Polsku a ihned na to v Maďarsku. „Barevné revoluce“ měly své předehry. Jednou z nich bylo také tzv. pražské jaro v roce 1968. A to, co později vyvolala gorbačovská perestrojka, to byla přímo ukázka „nového myšlení“ nejen pro SSSR, ale i pro celý svět.
Do kategorie těchto revolucí, tj. kontrarevolucí převlečených do barevných kostýmů „revoluce“ – patří i náš „samet“. Ne, nebyli jsme pupkem světa ani v roce 1968, ani v roce 1989, byli jsme jen „článkem řetězu“. A měli bychom si při letošním výročí 17. listopadu uvědomit, že jsme to nebyli my, kdo tímto řetězem hýbali.

*  *  *
A v čem spočíval největší podvod tehdejší pseudorevoluce? Co byla její Big lie (Velká lež), máme-li použít již zaběhnutého sloganu politologů, jichž se najednou objevilo jako hub po dešti, hub nejen nejedlých, ale i jedovatých?
Všichni, kdo jsme tuto dobu vzrušeně prožívali, ať s nadějnými iluzemi nebo v obavách, co přinese zítřek, si na to dobře pamatujeme. Dominantním heslem, bojovou výzvou byl „návrat do Evropy!
A copak jsme předtím v Evropě nebyli? Podle těch, kdo zmanipulovali masy (zvláště studenty a mládež všech vrstev), jež se zčistajasna objevily v pražských ulicích, na Václaváku, na Letné a pak i v dalších městech naší země, jsme v „opravdové“ Evropě dosud nebyli. Vždyť i Gorbačov z toho vycházel a s „novým myšlením“ sliboval vybudovat i „společný evropský dům“. Byl to jeden z jeho politických trumfů. A Praha, když ji v dubnu 1987 navštívil, mu nadšeně aplaudovala.
A kam jsme se to vlastně měli navrátit? Do jaké Evropy? Do Evropy kapitalistické – tehdy již ve skutečnosti „zintegrované“ (neokolonizované) Spojenými státy americkými. Jen tam prý, jak jsme tehdy všude slyšeli, na Západě s jeho „euroatlantickými hodnotami“, žijí lidé ve svobodě a demokracii, v „občanské společnosti“.
Prapor „občanské společnosti“ pozvedli u nás nejen disidenti, jejichž nejvykřičenější skupinu tvořili tzv. chartisté, havlovci apod., ale také se k němu přihlásili členové KSČ, nejaktivnější protagonisté perestrojky, kteří se po 17. listopadu prezentovali jako „Demokratické fórum komunistů“. Zvlášť horlivě si v propagaci „občanské společnosti“ počínal Miloslav Ransdorf. Vžil se do role šéfideologa „moderní levice“ usilující o poevropštění naší země. A v této své snaze, jak se sám vyjádřil, viděl svůj životní cíl. S odvoláním na samotného Karla Marxe, kterého prý musíme ovšem číst „nově“. Návrat do Evropy spojil s návratem k „autentickému marxismu“.
Kdo zná Marxovo (a Engelsovo) dílo, nemůže vyjít z údivu. Vždyť stačí jen vzít do rukou 2. nebo 3. svazek Spisů K. Marxe a B. Engelse, práce
z doby, kdy kladli základy své revoluční teorie. Z nich je naprosto jasné, že se M. Ransdorf dopustil nehorázného podvodu. A zasvětil-li už svůj život boji za občanskou společnost, pak nikoli proto, aby seznámil veřejnost s „autentickým“ Marxem, ale proto, aby popřel, co je v jeho revolučním učení nejpodstatnější. Z množství svědectví, prokazujících pravdivost tohoto závěru, uveďme aspoň tento úryvek z Marxovy a Engelsovy Svaté rodiny: „Jaký obrovský klam, muset v lidských právech uznat a sankcionovat moderní občanskou společnost, společnost průmyslu, všeobecné konkurence, soukromých zájmů svobodně sledujících své cíle, společnost anarchie, společnost sobě samé odcizené přírodní a duchovní individuality, a zároveň potom v jednotlivých individuích anulovat životní projevy této společnosti …“ (Spisy, sv. 2, s. 142).
Zkrátka a dobře, tvůrci vědeckého socialismu spatřovali v „občanské společnosti“ společnost, v níž vládne kapitál nad prací. Jde o synonymum společnosti kapitalistické, buržoazní (bürgerliche Gesselschaft), jež vznikla v 16. století. V Manifestu Komunistické strany oceňují, že „buržoazie sehrála v dějinách neobyčejně revoluční úlohu“, ale poukazují také na to, že „bezohledně zpřetrhala feudální vztahy mezi lidmi, … neponechala mezi nimi žádný jiný svazek než holé sobectví, než bezcitné peněžní čachrování … osobní důstojnost člověka proměnila ve směnnou hodnotu(Spisy, sv. 4, s. 430). Marx proto často ztotožňoval kapitalistickou sociálně ekonomickou formaci nejen s „moderní civilizací“, ale také s „moderním otroctvím“. Když se jeden americký novinář Marxe zeptal, jaký je smysl jeho práce, odpověděl mu: „Osvobození dělnické třídy“. Ve společnosti, kde existuje nesmiřitelný protiklad mezi prací a kapitálem, kde se prohlubuje propast mezi bohatými a nemajetnými, kde vládnou peníze, vypadá to se svobodou moc špatně. O skutečné svobodě tu nelze hovořit. Tím spíše o demokracii. A právě takovou společnost jsme si však vyzvonili v listopadu 1989. Tak se naplnilo heslo „návratu do Evropy“.
A to jsme ještě netušili, co všechno nás čeká. Kapitalismus ve svém nejvyšším stádiu, ve stádiu imperialismu, jak ho výstižně již před sto lety charakterizoval Lenin, představuje opravdu existenční hrozbu pro lidstvo. Pronásledovaný australský novinář Julian Assange, žijící nyní v izolaci na ekvádorské ambasádě v Londýně, podal o tom svědectví v nesčetném množství dosud utajovaných dokumentů. Drtivé jsou zvlášť údaje o činnosti amerických tajných služeb připravujících „argumenty“ pro vojenské akce Pentagonu a NATO. Výcvik a vyzbrojení džihádistů, teroristů z Al-Kaidy a dalších zrůdných tlup fundamentálního islámu – to je jejich práce. Je to snad nejhrůznější pozůstatek „studené války“, kterou oficiálně vyhlásil Harry Truman v březnu 1947. Toho bychom si měli být vědomi, když prožíváme otřes po útocích teroristů proti obyvatelům Paříže 13. listopadu 2015. A také bychom si měli uvědomit, jakou roli v tom všem sehrál neoliberalismus, který zplodil Schengenskou smlouvu. Ta zrušila hranice mezi státy EU a otevřela volný
a nekontrolovaný prostor pro „svobodný pohyb osob“. To, co mělo být ekonomicky výhodné, se ukázalo krajně zhoubné a nebezpečné politicky. S nedozírnými důsledky, o kterých dá nejbližší budoucnost ještě vědět. Co je přitom nejhorší: problémy, které nyní dopadly na Evropu, se věcně neřeší, ale nekonečně se žvaní o lidských právech.

*  *  *
Nebylo vůbec náhodné, že tehdy, před šestadvaceti lety, se pro tento „návrat do Evropy“ mimořádně angažovala Svatá církev. Dávno se odrodila a fakticky zřekla evangelií, Kristova učení, pro které před 600 lety její Inkvizice zavraždila skutečného světce našeho národa Jana Husa. Těšila se zřejmě na tučné hody, které – byť později – přišly. Svatořečení Anežky Přemyslovny spojené s obrovskou manifestací na Letenské pláni, bylo důmyslně načasované a řízené samotným Wojtylou (prostřednictvím pátera Tomáše Halíka a „moderátora“ shromáždění, tajně vysvěceného biskupa Václava Malého). Wojtyla byl prohlášen za svatého. Vysloužil si to nejen za to, čím přispěl k rozvratu socialistického Polska, ale také našeho socialistického státu. Do všeho toho dnes zapadá i letošní turné profesora Halíka po amerických universitách. Ve svých přednáškách se tam soustředil hlavně na nenávistné štvaní proti Rusku, Putina obvinil ze snah po obnovení „imperiálního Sovětského svazu“.
Sotva se u nás dnes najde zavilejší rusofob podněcující zášť proti národu, kterému vděčíme za své životy. Na jedné z universit také prohlásil, že „občanská společnost“ je „plícemi, kterými dýchá moderní společnost“.
My, komunisté, marxisté-leninovci, kteří rozlišujeme mezi pravdou a lží a kteří se řídíme Husovou výzvou bojovat za pravdu, jsme přesvědčeni, že přijde čas, kdy této vykořisťovatelské a utlačovatelské společnosti, která se považuje za konečnou a nejdokonalejší v historii, dojde dech. Kéž by tomu bylo co nejdříve, aby nestačila napáchat, co ještě v důsledku bezohledné honby za maximálními zisky napáchat může.
Jan Kůrka


Podzimní epištola
Miroslav Florian

Komunisté se nemusí jen kát.
Nemají proč se stydět za svou víru.
Šli na zteč v Karpatech,
šli zpříma pod sekyru.
Snad je to dávno, snad je to už pasé,
ale ne všechno smaže listopad.
Bránili máj – a oslaví jej zase.

Nad komunisty dneska sviští bič
a nezdá se tak zcela sametový.
Šátrá i po Julkovi, po Zikovi,
a jednačtyřicet let škrtne bez cavyků.
Rozverný biči výskej si a syč,
nevzdáme socialistickou republiku.

Komunisté se nesmí mlčky třást –
a zejména ti nezištní ryzí.
Co přemetů lze shlédnout v televizi!
Dá tahle země na kulatá slova?
Už teď se vznesla ze svraštělých brázd
k podhůří plachá vločka únorová.

Komunisté si nemohou nic lhát.
Čeká je dlouhá, odříkavá směna.
Budoucnost nebyla však poražena.
A naše hvězda do mlh nevytratila se,
tu vždycky spíše rozžal strohý chlad…
Milostný šeřík připne si ji zase.

A slunce přečte hlavní referát.

1989
(Ze sbírky Májové sirény, 1991)



Před 195 lety se narodil Bedřich Engels
28. listopadu 1820 se narodil Bedřich Engels. Čtenářům „Dialogu“ netřeba připomínat, o koho se jedná. Vědecký komunismus, z něhož vychází revoluční dělnické hnutí, vytvořil spolu s Karlem Marxem. Jeho principy se svým nejbližším přítelem také vždy důsledně hájil. Například v Okružním dopise (18. – 19. září 1879), v němž velmi rozhodně vystupují proti skupince intelektuálů, která se zformovala ve vedení německé sociálně demokratické strany, (patřil k ní mimochodem i Eduard Bernstein) a která se snažila zaměnit „proletářský charakter strany frázemi buržoazně demokraticko-filantropického hnutí“, tj. žvásty o boji za svobodu, demokracii a spravedlnost s naprostým opomenutím třídního boje, nesmiřitelného antagonismu mezi kapitálem a prací. S těmito lidmi, „nakaženými parlamentní nemocí“, prohlašují Marx s Engelsem, nemáme nic společného. „Co se nás týká“, píší v uvedeném dokumentu (Spisy, sv. 19, s. 196), nám je po celé naší minulosti otevřena jen jedna cesta. Už téměř 40 let zdůrazňujeme, že třídní boj je bezprostředně hnací silou dějin a zejména třídní boj mezi buržoazií a proletariátem je velikou pákou moderního sociálního převratu; rozhodně tedy nemůžeme jít s lidmi, kteří chtějí tento třídní boj z hnutí vyškrtnout.“
Začtěme se – u příležitosti Engelsova jubilea – do Okružního listu a vykažme tam, kam patří, všechny, kdo se dnes snaží zdůvodnit oprávněnost vytvoření „moderní levice“ s odvoláním na „autentický marxismus“, proti „stalinismu“.
F-ík


Tři neopomenutelná výročí
21. 12. 1879, před 136 lety, se narodil Josif Vissarionovič Stalin
23. 11. 1896, před 119 lety, se narodil Klement Gottwald
25. 11. 1895, před 120 lety, se narodil Ludvík Svoboda
Nebudeme srovnávat, kdo z nich je historicky významnější. Kdo zná novodobé dějiny, to ví. Není ostatně náhodné pořadí, které jsme zvolili. S úctou a uznáním na ně pohlížíme.
Stalin. Patří k nejvýznamnějším politikům a myslitelům historie. Zlatým písmem se do ní zapsal, jak prohlásil Gottwald k jeho sedmdesátinám. Nebýt Stalina, kde by bylo Leninovo dílo – Říjnová revoluce a její odkaz? Stalin leninismus teoreticky zdůvodnil, rozvinul a uhájil, v čele se Stalinem byl v SSSR socialismus v jeho leninském pojetí vybudován. V čele se Stalinem zvítězil hrdinný sovětský lid nad fašistickou hydrou, hitlerovským Německem. Za svou nynější existenci vděčí lidstvo do značné míry Stalinovi! Inspirováni Stalinovým příkladem vykročili jsme na cestu k socialismu i u nás, svobodně, po svém, věrni principům marxismu-leninismu. Za to, co vykonal, je bezmezně nenáviděn všemi nepřáteli sociálního pokroku. Konec reálného socialismu, rozpad komunistického hnutí mají svůj začátek v tzv. kritice kultu osobnosti J. V. Stalina v nehorázných lžích a pomluvách, kterými ho zahrnul N. S. Chruščov. Stalinovou rehabilitací je podmíněna obnova komunistického hnutí a definitivní porážka imperialismu ohrožujícího budoucnost lidstva.
Gottwald. Zasloužil se o vytvoření leninského revolučního předvoje dělnické třídy
a československého lidu, KSČ. S jeho jménem je nerozlučně spojeno vítězství národní, demokratické a socialistické revoluce v Československu. Vítězný únor 1948 byl plodem jeho státnického mistrovství, leninské strategie a taktiky revolučního boje. Jemu především vděčíme za možnost zahájení nejvýznamnější éry našich novodobých dějin – výstavby socialismu. Proto je tak reakcí všeho druhu nenáviděn a špiněn. Očistit jeho štít – to je jeden z hlavních úkolů KSČM. Jinak tato strana sotva obstojí v složitých bitvách, které ji čekají a jimž se nesmí vyhnout.
Svoboda. Prezident ČSSR v letech 1968-1975, Hrdina SSSR a ČSSR. Sehrál neocenitelnou roli v kritickém roce 1948, kdy se s Janem Masarykem pevně postavil za Gottwalda, proti reakčním pučistům, za obrozenou Národní frontu. Váha jeho postoje byla dána zásluhou o vytvoření Československého armádního sboru v SSSR jako součásti Rudé armády. Prozíravě a statečně se choval i v roce 1968, kdy se stal hlavou státu a dbal o to, aby naše státní suverenita nebyla ohrožena dobrodružnou politikou dubčekovského křídla KSČ. S Gustávem Husákem se pak zasloužil o návrat strany k marxismu-leninismu, o obnovení přátelství a spojenectví se Sovětským svazem
a s dalšími zeměmi socialistického společenství sdruženými Varšavskou smlouvou, o nebývalý rozvoj naší socialistické společnosti. Byl horoucím vlastencem a socialistickým internacionalistou. Ten u něho našel výraz především v oddanosti Sovětskému svazu a lásce k ruskému lidu.                   J. K.




Více válek a migrace – také důsledek kontrarevolučních převratů z přelomu 80. a 90. let
Kontrarevoluční převraty v SSSR a v ostatních socialistických zemích střední a východní Evropy, včetně ČSSR, iniciované a v podstatě i řízené z Gorbačovské Moskvy, nejenže
v těchto zemích zdevastovaly a odstranily socialismus a obnovily kapitalistické společenské zřízení a  uvrhly tak stovky miliónů lidí do sociální a ekonomické nejistoty, nestability a mnohé do bídy, otevřely rovněž prostor pro bezuzdnou expanzi
a agresivitu imperialismu ve světě
. Expanzi zaměřenou nejen na rozpadající se socialistické společenství, na jeho politické a zvláště ekonomické ovládnutí cestou kolosálních loupeží, prostřednictvím vynucené, v masovém měřítku provedené privatizace společenského bohatství uvedených zemí zahraničním kapitálem (velkými zahraničními kapitálovými společnostmi), za „babku“. Nejen to. Porážkou socialistických zemí, vznikly i nové podmínky a poměry právě pro boj mezi imperialistickými mocnostmi o nové přerozdělení sfér vlivu, ekonomické a politické moci ve světě.
Znovu se potvrdilo, že ekonomické dělení světa je za imperialismu (monopolního kapitalismu) spjato s přímým teritoriálním přerozdělením světa mezi hlavní imperialistické mocnosti. I dnes je tedy celý svět rozdělen na „metropole“, jejich polokolonie a periferní státní útvary. U imperialistických velmocí pak vedle ekonomických motivů (vývoz kapitálu a zboží, zdroje surovin a laciné pracovní síly) hrají zásadní roli i vojenskostrategické zájmy. Staré rozdělení světa se dostává do rozporu s novým poměrem sil ve světě. Nutnost řešení tohoto rozporu vedlo jak k první, tak i ke druhé světové válce a s porážkou SSSR
a celé řady dalších socialistických zemí ve studené válce (podle CIA Amerika utratila jen na zničení SSSR celkem
13 bilionů dolarů)
, vede nyní, při novém dělení světa, i k novým výbojům a válečným konfliktům.
Začněme připomenutím aktivních zásahů speciálních služeb USA v bývalých socialistických zemích, kde sehrály významnou úlohu po boku gorbačovsko-jelcinovských renegátů a jejich pátých kolon v jednotlivých zemích „socialistického bloku“. Mimo jiné na bázi úmluv mezi Gorbačovem a Bushem na Maltě (podzim 1989) atd. Takovéto zásahy se ovšem intenzivně projevily již v tzv. pražském jaru (1968) a zvláště pak v „hadrových“ („sametových“) revolucích nejen u nás (v listopadu až prosinci 1989), ale i v Maďarsku, Polsku, NDR, Bulharsku, kdy šlo
o první vlaštovky následných „barevných revolucí“ jako na Ukrajině,
v Africe a Středním východě – na africko-arabských převratech aj.
Speciální služby zejména USA přímo zasáhly také např. do voleb v Bulharsku v roce 1990, kdy financovaly částkou 1 500 000 dolarů opozici proti Bulharské socialistické straně, což vedlo, přes její vítězství ve volbách, k brzkému odstoupení „socialistické“ vlády, k razantní obnově kapitalismu
a kolonizaci této země. Američané hráli významnou roli i při destrukci SSSR a následném „formování“ tohoto společenství na principu „rozděl a panuj“. Prohlubující se krize způsobená agresivitou prezidenta Ruské federace Jelcina, jenž usiloval o nastolení své samovlády, aby mohl bleskověji prosadit drastické „reformy“ požadované Západem, vyvrcholila 21. 9. 1993. Jelcin po dohodě s vládou (na níž chtěl převést funkce a pravomoc parlamentu) bez jakékoli opory v zákonech země, rozpustil parlament – Nejvyšší sovět a Sjezd lidových poslanců (superparlament) a stanovil předčasné volby na prosinec. Parlament oprávněně označil Jelcinovy kroky za státní převrat a sdělil, že se ujímá prezidentského úřadu viceprezident Ruckoj (pro Jelcinovo odvolání hlasovalo 144 poslanců, 6 bylo proti a pro Ruckého hlasovalo 138 poslanců, 5 bylo proti a 3 se zdrželi hlasování). Na této krizi se přímo podíleli Američané, kteří tento státní převrat organizovaný Jelcinem a jeho klikou, jednoznačně podpořili. Tak jako rozstřílení Ruského parlamentu, tzv. „Bílého domu“, kdy celou akci řídil zkušený štáb armádních představitelů, vojsk ministerstva vnitrostátní bezpečnosti za aktivní účasti zahraničních rozvědek – CIA, BND, MOOSAD aj. Tak jeden oficiální štáb kontrarevoluce sídlil v Kremlu a druhý, neoficiální přímo proti „Bílému domu“, ve kterém sídlil parlament, na americkém velvyslanectví (viz Jakur Česlav: Satan na trůnu, OREGO 1996, s. 125-166).
Neexistence SSSR a světového socialistického společenství (zemí RVHP a Varšavské smlouvy) tedy otevřelo prostor k bezuzdné agresivitě imperialistických velmocí, zejména a především USA. Ty se prohlásily za vítěze ve „studené válce“ a tím i za nositele a tvůrce „nového světového řádu“, neboť odstraněním SSSR prý byla odstraněna i bipolarita světa a je třeba vytvořit, za jejich vedoucí role (USA), jeho nové uspořádání.
Tento proces tak přinesl mnoho jimi vedených imperialistických válek a agresí. Z jejich dlouhé řady si zejména připomeňme následující (tento výběr není zdaleka vyčerpávající):
1990
vojenský zákrok v Guatemale, jako pomoc tamější proamerické vládě v údajném „boji proti komunismu“, kdy bylo zmasakrováno do roku 1998 200 000 lidí;
podpora vojenského převratu na Haiti, kdy byl svržen demokraticky zvolený prezident J. - B. Aristide, který měl oporu v lidu;
– začala námořní blokáda Iráku;
1991
– byly proti Iráku uskutečněny ze strany USA rozsáhlé vojenské operace, jichž se zúčastnilo 450 000 vojáků, kdy bylo zabito nejméně 150 000 civilistů.
Kuvajt;
1992
– V Iráku pokus o proamerický převrat, který měl nahradit Husajna americkým občanem Sa‘d Salih jabr.
Angola;
1992 – 1994
– okupace Somálska;
1993 – 1995
Bosna, během občanské války zde došlo k bombardování Srbů;
1994
Rwanda, zde, pod vedením CIA, bylo zabito cca 800 000 lidí. Šlo o etnickou čistku - zničení národa Hútu;
1994 – 1996
– opět Irák; pokus o svržení Husajna pomocí destabilizace země, kdy se ani na den nezastavilo bombardování a lidé umírali i hladem a nemocemi kvůli sankcím. Američané zde mj. používali teroristickou organizaci Irácký národní kongres (INA).
Haiti, zásah USA
1995
Mexiko, zde americká vláda pod rouškou „boje proti drogám“ sponzorovala kampaň proti Zapatistům, neboť jí šlo a jde o boj o území, která jsou atraktivní pro americké společnosti. Gangy vycvičené CIA zabíjely obyvatelstvo a široce používaly mučení;
Chorvatsko. Americké bombardování letišť Srbské Krajiny před postupem Chorvatů.
1996
Kongo. V Demokratické republice Kongo se americké ministerstvo obrany tajně účastnilo války.
1998
Súdán. Američané zde raketovým úderem zničili farmaceutickou továrnu, když prohlásili, že ta vytváří nervový plyn, přestože bylo známo, že tato továrna vyráběla 90 % léků
v zemi. Při raketovém útoku zahynuli desítky tisíc lidí.
– 4 dny trvalo aktivní bombardování Iráku.
Afghánistán. Šlo o útok na bývalé výcvikové tábory CIA, které používaly islámské fundamentalistické skupiny.
1999
Jugoslávie. USA při pohrdání pravidly mezinárodního práva, obcházení OSN a Rady bezpečnosti, spolu se silami NATO zahájily kampaň
78 denního bombardování
suverénního státu Jugoslávie. Byla to agrese, která proběhla pod záminkou „zabránění humanitární katastrofě“ a způsobila největší humanitární katastrofu v Evropě od druhé světové války.
2000
– došlo k převratu v Bělehradě, kdy za pomoci Američanů byl nakonec svržen prezident Miloševič.
2001
Invaze do Afghánistánu.
2002
– Američane poslali vojsko na Filipíny, ze strachu z občanských nepokojů.
2003
Irák;
Libérie;
Sýrie, kdy při honbě na bývalého iráckého představitele Saddáma Husajna, americká armáda nelegálně působila v Sýrii. Tak došlo ke střetu se syrskou pohraniční stráží.
2002
Venezuela, kde byl proamerickou opozicí proveden pokus o státní převrat, usilující o svržení populárního prezidenta Huga Cháveze;
2004
– Pokus o převrat v Rovníkové Guineji, bohaté na slušné zásoby ropy. Britská zpravodajská služba MI6, CIA a španělské tajné služby se snažily propašovat do této země 70 žoldáků, kteří měli svrhnout režim prezidenta Theodore Nguema Mbasogo Obisango s podporou místních zrádců. Žoldáci byli zadrženi a jejich vůdce, Mark Thatcher (syn samotné Margaret Thatcherové) našel útočiště ve Spojených státech.
2011
Tunis, zásahy Spojených států v Egyptě a vůdčí role v aktivizaci tzv. arabského jara
(http://euserver.parlamentnilisty.cz/Articles/1099-200-let-terorismu-usa-prehledny-seznam-vsech-americkych-valecnych-zlocinu-teroru-a-valek.aspx)
V březnu vstoupila francouzská bojová letadla do vzdušného prostoru na ropu bohaté Libye. O několik hodin později se připojila letadla nebo technika ozbrojených sil Velké Británie, Španělska, Itálie, Belgie, Spojených států amerických, Kanady i některých arabských států. Šlo o podporu povstalcům, pod pláštíkem „bezletové zóny“ nad Libyí. Útoky letadel NATO umožnily povstalcům přeskupit své síly a s pomocí Francie vyzbrojit své jednotky. Tak se jim během srpna 2011 podařilo dobýt téměř celé území Libye a nakonec 20. 10. Kaddáfího dopadnout, zlynčovat a následně zastřelit.
– V březnu vypukly i v Sýrii demonstrace nespokojenosti inspirované obdobnými projevy odporu vůči vládnoucím režimům v dalších arabských státech („arabské jaro“), za podpory a aktivní role speciálních služeb západních mocností, zejména USA. Vláda tyto protesty označila za zahraniční spiknutí a zároveň přislíbila postupné zavedení některých reforem a zrušila 48 let trvající výjimečný stav. Protesty však neustávaly a Asadova vláda začala k jejich potlačení, zvláště stála-li v pozadí ozbrojená opozice podporovaná USA, Tureckem a dalšími zeměmi EU a NATO, používat ozbrojené složky státní moci. Došlo tak, při zavedení embarga ze strany Evropské unie vůči Sýrii, k již 5 let trvající občanské válce. Za této situace jedna z nosných a nejextrémněji zaměřených částí opozice, jež je trvale vyzbrojovaná zejména z USA a Turecka, vytvořila agresivní, tzv. Islámský stát (ISIL), v jehož řadách slouží bojovníci-teroristé, kteří údajně pocházejí z více než 80-90 zemí světa. Tento stát, který ovládl rozsáhlá území Sýrie, vznikl pod ochranou USA a svými teroristickými aktivitami ještě více destabilizoval celou oblast.

*  *  *
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá to, kde hledat příčiny současné obrovské imigrace přicházející právě z uvedených regionů a jak se dnes tak často říká, imigrační krize v Evropě. Jedině v kapitalismu, v soudobém imperialismu. Ano, jsou to především a hlavně agresivní, válečné operace imperialistických mocností (i těch evropských - Francie, Velká Británie aj.) v čele s USA, jejichž důsledkem současná nevídaná imigrace je. Proto není náhodné, že mnoho lidí, zejména publicistů, je přesvědčeno, že USA onu „záplavu“ uprchlíků přitom cíleně, plánovaně směřují do Evropy. Má prý jít o „útok na Evropu“. V jednom rozhovoru s novináři na otázku, zda je to pravda, odpověděl zakladatel Wikileaks Julian Assange takto: „...nemyslím si, že USA plánovaly Evropu zaplavit uprchlíky“. Tato jeho slova, že to neměly v plánu, mohou, ale také nemusí být pravdivá. To, co je ovšem třeba především vidět, je to, že právě Spojené státy objektivně svou neokolonialistickou politikou agrese, používání vojenské síly, aby si podřídily kohokoli (zejména „neposlušné“ oponenty), mají největší podíl na rozvrácení Libye a Sýrie, nemluvě o válce proti Iráku, Afghánistánu atd. a z toho plynoucí tsunami imigrantů „valících se do Evropy“. V tomto smyslu to správně postihují slova americké politoložky Ann Williamsonové: „Za mohutnou migrační vlnu mohou Evropané poděkovat agresivní a šílené zahraniční politice Spojených států, jež způsobila smrt milionů lidí a další miliony připravila o jejich domy. Kromě toho byly zničeny zásobárny vody, dopravní systémy a v důsledku toho podmínky pro přežití početných společenství na Blízkém východě i severní Africe. Popřemýšlejte o tom. Dokážete si představit, kolik milionů lidí následkem toho nemá kam jít?(Parlamentní listy 28. 8. 2015, Uprchlickou vlnu v Evropě prý způsobily USA. A teď z ní mají mít dokonce radost. Politoložka žádá „hlavu strýčka Sama na podnose“)
Zdeněk Košťál

PANORAMA
Nemodlím se za Paříž
Neschvaluji terorismus a lituji obětí útoků v Paříži v pátek 13. 11. 2015 stejně jako obětí v ruském letadle zničeném teroristy nad Sinají, Kurdů a Turků masakrovaných před měsícem na demonstraci v Istanbulu, obětí všech dalších teroristických útoků. Nemohl jsem se ovšem připojit ke kampani vyzývající nás anglicky, abychom se modlili za Paříž. Nejen proto, že jsem ateista. V lednu jsem také nebyl „Charlie“, nestojíme přece po boku vůdců světa kapitálu zneužívající teroristické akce k masážím veřejného mínění.
Podotýkám, že Paříž mám rád. Francouzská metropole má šarm i revoluční tradice, eleganci i nezapomenutelné památky. Na stěně mého bytu visí tapiserie se symboly města a nápisem „Paris je t´aime“. Přivezl jsem ji z Montmartru po návštěvě Zdi Komunardů a hřbitova Pere Lachaise.
Evropští „zoufalci“
„Na útocích (míněny pařížské) není nejstrašnější brutalita nebo počet obětí. Nejstrašnější je zoufalost a bezradnost evropských elit. Ale teď nám budou radit, že se máme uklidnit a jako se tak nějak „semknout“. Ale okolo čeho a koho? Okolo Merkelové, Schulze, Hollande, Junckera a jejich českých pomahačů? Tedy architektů rozvratu Evropy a lidí, kteří vidí v masách islámských běženců své nové voliče, protože na staré už není spoleh? Ne! Tuhle eurogarnituru je třeba poslat k čertu, protože přináší ryzí zlo.“ S názory pana Klause ml. obvykle nesouhlasím, ale jeho komentář z 16. 11. 2015 na serveru Novinky.cz cituji mj. jako ukázku nesourodých názorů apologetů kapitalismu na krizi EU.
„Někdo se prohlašuje za „value leaders“, čili hodnotové vůdce, a prohlašuje o sobě, že právě on je oprávněn říkat nám, jaké hodnoty máme, a tedy i jaké nemáme sdílet. (Vybavil se mi projev Obamy 13. 11. 2015). Jiný se prohlašuje za tzv. „opinion leader“, tedy za vůdce veřejného mínění. A zpravidla jsou to rádoby elity, které se tímto způsobem snaží pouze zviditelnit, aniž by je kdokoli zvolil a tedy oprávnil k takovému postoji. A to úplně nejstrašnější označení se jmenuje „opinion makers“, tedy tvůrci veřejného mínění. Lidé, kteří se takto nazývají, pohrdají občany, domnívají se, že občané jsou něco jako plastelína nebo něco jako těsto, které je možné hníst do tvaru, který vyhovuje manipulujícímu“ - z projevu prezidenta Zemana 17. 11. 2015, o němž pár hodin po shromáždění na Albertově řekla v ČT nechvalně proslulá „hrdinka sametové revoluce“ Monika Pajerová, že je senilní a nikdo nechápal, o čem vlastně mluvil. Potrefená husa také ráda kejhá…
Evropští politici i po událostech v Paříži tvrdí, že islámský terorismus nijak nesouvisí s migrací a podobné bláboly. Na mnoha internetových serverech si přitom cvrlikají vrabci na střechách, že letošní masový příliv „uprchlíků“ iniciovaly USA, aby se pomstily státům EU za to, že se odmítaly připojit k vojenským akcím proti Asádově vládě, ale také aby oslabily EU jako největší ekonomickou konkurenci. Německá kancléřka podle těchto informací je vstřícná, protože po špionážním sledování amerických zpravodajských služeb „na ni něco ví“. Podobné zprávy se nedají ověřit, ale na rozdíl od různých spikleneckých teorií mají logiku a racionální jádro. Jak napsal rakouský časopis Direkt 10. 10. 2015, na základě výslechů utečenců v rakouských táborech rakouská vojenská zpravodajská služba zjišťuje, že imigrační vlnu pomáhají financovat americké organizace.
Nejméně dva týdny před listopadovými pařížskými útoky po internetu obíhaly zprávy, že z uprchlických zařízení v Německu „mizí“ stovky mužů a nikdo nemá potuchy, co dělají. Až 18. 11. 2015 německé úřady sdělily, že ve Spolkové republice se nachází nejméně 400 nebezpečných islamistů.
Pravda, plány na proměnu Evropy nevznikly letos, v tomto roce jsou jen pro strůjce „vhodnější“ podmínky pro jejich realizaci. Již v roce 2002 napsal Thomas Barnett, poradce bývalého amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda: „Konečným cílem globalizace je homogenizace všech států na zeměkouli. Toho musí být dosaženo smíšením ras s cílem vzniku světle hnědé rasy v Evropě. Proto musí Evropa přijmout ročně 1,5 milionů přistěhovalců z třetího světa. Výsledkem tak bude vznik populace s průměrným IQ 90, tedy lidí, kteří budou příliš hloupí na to, aby chápali, ale dost inteligentní, aby pracovali“.
Obrat v Sýrii
Ruský zásah v Sýrii přerozdělil nově karty v krvavém mariáši rozehraném USA a jejími spojenci na Předním Východě. Francouzský publicista Thierry Meyssan napsal: „Ruské high-tech v Sýrii mění světový poměr sil. Základem moderní konvenční války je „C4i“ - zkratka z anglických slov velení, kontrola, komunikace, počítač a špionáž. Satelity, letouny, drony, plavidla i ponorky, tanky a dnes i sami vojáci, to vše vzájemně propojuje systém permanentní komunikace. S ním stojí i padá rekognoskace a velení, rozhodující o efektivním systému boje. A právě celý tento systém - nervová soustava NATO - je momentálně vyřazena z provozu v Sýrii i části Turecka. A to mj. díky několika komplexům Krasucha-4, rušičkám SAP-18/SPS-171 (ty byly použity už loni při incidentu v Černém moři, kdy ruský letoun korsoval nad USS torpédoborcem Donald Cook a o němž jsem také před časem v Panoramě psal), vrtulníkům vybaveným systémem Ryčag-AV a špionážnímu plavidlu Prijazovyje, v kódovém označení NATO jako Project 864 Vishnyja Class.
Právě ruská intervence, zasahující na žádost legální syrské vlády, je i přehlídkou „high-tech střel s plochou drahou letu“. Rakety typu 3M-Kaliber-NK jsou ekvivalent amerických Tomahavků. Byly odpáleny z kaspické hladinové flotily. Od 11 cílů je dělilo 1500 km. Vzdušným prostorem Iráku a Íránu pronikly v závislosti na konfiguraci terénu ve výšce 50-100 m. Místy to braly pouhé 4 km od dronů USA. Cíle neminula jediná. Na rozdíl od amerických raket, které cíl míjí v 5-10 % případů. Zvolená trasa vedla záměrně územím, jehož „oči a uši“ Moskva z provozu nevyřadila, aby se NATO předvedly v plné parádě. Ta salva přitom ukázala, že i raketový deštník, budovaný Pentagonem kolem Ruska, polyká neskutečné sumy zbůhdarma.
Úplný přehled o situaci na syrském bojišti už má jen Moskva a Damašek. Zlikvidováno už bylo minimálně 5 000 džihádistů včetně několika velitelů Ahrar el-Sham, Al-Kaidy i Islámského chalífátu. Přinejmenším 10 000 žoldnéřů uprchlo do Turecka, Iráku a Jordánska“. (Server StřípkyZeSvěta.cz 21. 10. 2015) Cituji jej nikoli jako obdivovatel Putina, jenž je představitelem kapitalistického Ruska, nicméně podobné informace v českých oficiálních médiích nenajdeme.
Ze serveru „www.armadninoviny.cz“ a příspěvku „Ruská Krasavice ovládá nebe nad Sýrií“ jsem získal další zprávy. Ruské rakety po cestě dlouhé 1500 km zasáhly a zcela zničily centrální skladiště zbraní v „hlavním městě“ IS Rakká. Vojenský tábor zvaný Al-Rusafa Camp vyzbrojoval síly IS po celém Iráku a Sýrii. Rusové fakticky vytvořili bez řečí, ale mocným skutkem, skutečnou bezletovou zónu nad Sýrií. Klíčovou složkou je mobilní zařízení vyfotografované nedaleko ruské základny v Latákiji. Jde o zařízení Krasucha-4, které elektromagnetickým rušením vyřadí z činnosti pozemské, letecké i satelitní radary. Z této radarové „Krasavice“ jsou spojenci, podporující teroristy v Sýrii a Iráku skutečně na větvi. Rusové zřídili uzavřenou zónu nad celým syrským vzdušným prostorem. Ruské námořnictvo uzavřelo přístupy k základně v Latákiji z moře do vzdálenosti 250 km od břehu. Elektronická data v prostoru IS v Sýrii a Iráku, ale také z Izraele, Jordánska a Turecka sbírá špionážní Iljušin, v kódech NATO Il-20 M Coots.
Předpokládám, že jen díky těmto skutečnostem se změnily přístupy Západu k syrské válce. Ve Vídni usedli za jednacím stolem diplomaté USA a jeho spojenců s představiteli Ruska, Íránu i se zástupci Asádovy vlády. Slibují vyjednat příměří v Sýrii, „rozšíření“ (tedy už ne „zničení“) syrské vlády a volby do 18 měsíců. Na konferenci nejvyšších představitelů zemí G 20, tedy 20 nejsilnějších ekonomik světa v turecké Antalyji, jednal ruský prezident Putin s americkým protějškem Obamou i britským premiérem Cameronem o společném boji proti islamistům. Francouzský prezident Hollande se chystá ve Washingtonu i v Moskvě dojednat společný boj proti islámským teroristům a Vladimír Putin již dal příkaz velitelům ruských lodí ve Středozemním moři, aby považovali Francouze za spojence. I když se říká, že jedna vlaštovka jaro nedělá, po lednových útocích na Charlie Hebdo si nikdo nedokázal podobné spojenectví vůbec představit.
Ilja Jihlavský, 19. 11. 2015

„Někdo to rád horké“
… ale málokdo blbé
12. listopadu byla v Řecku generální stávka. Stávku vyhlásilo odborové hnutí PAME, v jehož řadách mají převahu komunisté. Postupně se přidaly i ostatní odborové svazy, včetně všeobecných odborů. Nejenom v Athénách, ale také v ostatních městech se na demonstracích sešlo neobyčejné množství občanů.
Ráda bych uvedla na pravou míru informace českých sdělovacích prostředků, které ve své drtivé většině ukazovaly záběry z demonstrace komunistických odborů PAME, která byla v Athénách, v Soluni i jiných velkých městech velmi početná, následně doplnily záběry odpadlíka Lafazanise, který však hovořil na demonstraci všeobecných odborů,
a poté ukázaly potyčky s policií. Jedná se o několik do sebe zasazených nesouvisejících akcí.
1. Demonstrace odborů PAME byla skutečně ohromná. Nedošlo při ní
k žádným potyčkám, pokusům o provokace nebo vandalství ze strany demonstrantů.
2. Lafazanis ze strany Lidová jednota (která se před letními volbami odtrhla od Syrizy) mluvil na demonstraci všeobecných odborů.
3. K potyčkám mezi demonstranty, anarchisty, provokatéry a dalšími “neznámými – známými” živly došlo na řadě míst Athén, ale tyto rozhodně nedosáhly větších rozměrů.
Pravda, i naše masmédia si všimla, že premiér Tsipras vyzýval k účasti na demonstracích namířených proti antilidovým opatřením, bídě a úpadku. I to je součást scénáře vlád rádoby levice: připomínám, že i náš Tomáš Baťa v době velké krize kráčel v čele prvomájového průvodu.
Pokud si dosud někdo klade otázku, proč nedemonstrují oba dva odborové svazy dohromady, a že by to bylo lepší, tak bych ráda dodala, že ano,
a to v případě, kdy by jejich pohled na věc, cíl a prostředky byly v jednotě. Všeobecné odbory a jejich nedůsledná politika přispěla k tomu, že jsou řečtí pracující v tak bídné situaci. Podporovaly buržoazní vlády, podporují i současný systém.
V každém případě v Řecku se sociální situace nadále zhoršuje, přijímány jsou restriktivní zákony, navyšuje se zdanění, stoupá nezaměstnanost. Kritická je situace s množstvím uprchlíků.
Věra Klontza-Jaklová


Konference o českém komunistickém hnutí
XXXVIII. pražská teoreticko-politická konference jednala v sobotu 10. října na téma „O současném stavu a perspektivách komunistického hnutí v ČR“. Akci uspořádal ve velkém sále budovy ÚV KSČM obvodní výbor KSČM Praha 1 společně se dvanácti dalšími stranickými organizacemi a Klubem pokrokové inteligence Olomouc. Před necelou stovkou posluchačů vystoupilo během šesti hodin jednání 21 diskutujících.
Miroslav Kavij kritizoval v úvodním referátu, jehož spoluautorem referátu byl Jiří Bulka, splývání politiky KSČM se sociálně demokratickými trendy, nejednotu komunistického hnutí, nezájem vedení strany o dělníky a odbory a skutečnou komunistickou mládež, dlouhodobé zanedbávání ideologické práce, orientaci pouze na parlamentarismus, smířlivectví. Ke snahám o perzekuci předsedkyně KV KSČM Praha a poslankyně Marty Semelové vedení strany mlčí. Haló noviny jsou tribunou vyvolených a ke komunistickému tisku mají daleko. Strana je řízena autoritářsky, není vedena ústředním výborem; ukázkou jejího katastrofálního hospodaření je ztráta desítek milionů korun při pokusu o prodej budovy ÚV. V závěru referátu se M. Kavij vymezil proti názorům na nemožnost změny tohoto stavu strany, proti snahám rozdělovat stranu a opouštět ji v době bojů za její komunistickou obnovu. Jako na inspiraci poukázal na Minimální program Marxisticko-leninského odborného klubu, který byl účastníkům konference předložen jako součást výtisku komunistického listu „Dialog“.
Následující řečníci potvrdili a rozvedli teze úvodního referátu, o možnostech přeměny KSČM v marxisticko-leninskou stranu však někteří vyjádřili pochybnosti. Proti současné kádrové politice, bránící zrodu nových osobností, se vyhradil Ladislav Šafránek. Navrhl zavést povinné cyklické vzdělávání vedoucích kádrů, jejich výběr provádět zdola bez zásahu z centra a bez jakýchkoli kvót. Absenci výrazných osobností konstatoval i Milan Havlíček. Dodal, že členové volených orgánů často hlasují proti svému přesvědčení, protože jsou finančně svázáni s vedením. Strana je kolosem na starých nohou, se starým myšlením, neschopna organizovat protesty proti vládní politice. Voliče přitahuje jen z nostalgie po ČSSR. Za její úpadek však mohou všichni členové, nejen vedení.
Milan Matouš, člen strany od roku 1945, vyzval k odmítnutí tzv. Kladenského programu z roku 1992, dělajícího z KSČM karikaturu sociální demokracie. Členstvím ve straně od roku 1945 se může pochlubit i Miloš Jakeš, ne však jeho sedmdesátiletým trváním, protože byl v prosinci 1989 z KSČ vyloučen. M. Jakeš vzpomínal na události let 1968 a 1989 a připomněl i Chruščovovu zradu, která k nim vedla. Mimořádný sjezd KSČ v prosinci 1989, na jehož odkaz KSČM navazuje, byl zničující, provedl sebekritiku horší než útoky nepřátel. Dokud se k němu bude KSČM hlásit, nečeká ji žádný úspěch.
Josef Skála upozornil, že stále narůstající většině české společnosti je politika komunistů zcela lhostejná, což nemá v dějinách obdoby. Vyslovil se pro rázný postup strany proti perzekuci M. Semelové a navrhl odeslání dopisu prezidentu republiky M. Zemanovi proti úsilí o odstranění nebo zhanobení pomníku maršála Koněva v pražských Dejvicích. Dopis byl po diskusi jednomyslně přijat.
V projevech dalších řečníků zaznělo mj., že vedoucí představitelé strany nechtějí otevřeně pojmenovávat problémy, natož vyvíjet iniciativu k jejich odstranění, neučí dělnickou třídu bojovat, ale ustupovat kapitalismu. ÚV podporuje všechny návrhy vedení, jelikož jeho většinu tvoří placení funkcionáři strany. Nad ÚV stojí a rozhoduje kolegium bez opory ve stanovách. Zhoršená sociální situace nevede automaticky k posílení pokrokových sil. Současné komunistické hnutí není přitažlivé vzhledem ke své nerevolučnosti a neakceschopnosti. Pokud strana nebude radikální, skončí v muzeu. Nikdo ve svém vystoupení politiku KSČM a její předsjezdové dokumenty nevelebil, nikdo neprohlásil přednášenou kritiku za neoprávněnou.
Působení antikomunistické propagandy ve školách se věnovala M. Semelová. Antikomunistický výklad dějin je podpořen zákony, srovnávání nacismu a „komunismu“ je oficiálním tématem výuky dějepisu.
Před vstupem do sálu probíhala u prezence sbírka na pomoc tajemníku ÚV VKSB A. A. Majevskému, vězněnému od listopadu 2014 ukrajinskými fašisty. (KSČM se k této sbírce a kampani za jeho osvobození nepřipojila). Byla zde i možnost zakoupit velký počet publikací komunistického nakladatelství OREGO (vydá i sborník vystoupení z XXXVIII. konference, který u něj můžete objednat). Nechybělo občerstvení.
Příznačné je, že teoreticko-politické konferenci stejně jako v minulosti ani nyní nevěnovali vládci KSČM žádnou pozornost. Neobjevila se zde žádná z „hvězd“, jichž jsou plné Haló noviny a které nejčastěji představují stranu v ostatních sdělovacích prostředcích. Neobjevil se ani žádný „Haló“ novinář. Skupina ovládající stranu a její věrní tak názorně dali najevo, jaký mají vztah ke komunistickému hnutí a jeho budoucnosti.                                   Leopold Vejr





Nemrzačte myšlení našich dětí
17. listopadu 1939 vydal Hitler rozkaz uzavřít všechny české vysoké školy a zabavit jejich budovy, inventář, sbírky a veškerý majetek. Šlo o odvetu za demonstraci při pohřbu Jana Opletala 15. listopadu. V noci z 16. na 17. 11. němečtí okupanti zatkli a popravili 9 studentských předáků. Na jejich jména se dnes zapomnělo. Stejně jako na stovky dalších, jež zahynuly při raziích ve studentských kolejích a poté
v koncentračních táborech (zatčených bylo celkem 1200!). 17. listopadu 1941 byl na manifestaci solidarity s českými studenty v Londýně tento den vyhlášen za Mezinárodní den studenstva.
Trvalou hanbou vládců, které vyzvedla k moci zrada gorbačovského Kremlu, zůstane, že tento den vymazali z kalendáře. Nahradili ho Dnem boje za svobodu a demokracii. S tím, že se má připomínat především událost, kterou na Národní třídě večer 17. listopadu 1989 zinscenovaly tajné služby KGB a StB po pokojném shromáždění studentů na Albertově! Potyčky s tržnými ranami byly.
A byla také do světa záměrně vypuštěna zpráva o „mrtvém studentovi“, který si pak ve zdraví užíval života. Za každou cenu se měl ovšem najít Opletalův dvojník – tentokrát „oběť komunismu“. Tak se zrodil Den svobody a demokracie. Zásluhou represivních útvarů, jejichž pražský velitel skončil brzy na to sebevraždou. Byl vlastně jediným, jehož život si kontrarevoluce vyžádala.
A tak se musíme ptát: Kdo nese odpovědnost za to, že se každoročně v onen osudný den na místě, kde se před dvaceti šesti lety brzy ráno 18. listopadu polévala dlažba červenou barvou, konají svého druhu obřady s účastí nejvyšších představitelů státu na počest „padlým“? A svíčky, jak jsme viděli v televizi, zapalovaly i předškolní děti! Kdo se to opovažuje mrzačit jejich duše?
Josef Lorenc

Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí
Kdo není líný, snadno se ze Slovníku jazyka českého doví, že mezi anonymy a pseudonymy je rozdíl. Není radno je zaměňovat. Anonymy jsou slovesné výtvory nepodepsané, pseudonymy, na rozdíl od anonymů, jsou podepsané, jenže nepravými jmény. Vrchlickému nebo Březinovi nelze tedy vyčítat nějakou anonymitu. Ze všeho nejméně by si přáli zůstat neznámými. Stejně jako anonymitu nelze vytýkat jiným básníkům, spisovatelům, publicistům nebo veřejným činitelům, kteří si nepřejí, aby některá jejich vystoupení byla spojována s autoritou jejich úřadů. Anonymy jsou nepodepsané, protože povětšinou bývají pomlouvačné, zákeřné, nepravdivé, udavačné. Jejich původce má důvod se skrývat, jeho odhalení by jej diskreditovalo. Anonymy si zpravidla oprávněně zasluhují opovržení. Nepodepsané články (úvodníky apod.) nejsou tedy rovněž anonymní, stojí za nimi redakce s odpovědným šéfredaktorem.
Nějaký Jaromír Dočekal, který pravidelně publikuje ve Zpravodaji OV KSČM Praha-východ, zřejmě o tom všem nic neví. Nebo že by snad úmyslně osočoval „Dialog“ z anonymity za články podepsané pseudonymy nebo zkratkami? Nechce se tomu věřit, ale v příspěvku Hrdinové mezi námi to opravdu přesolil. Prý se v „Dialogu“ za iniciálami či vymyšlenými jmény a příjmeními, ano, tak to píše, skrývají zbabělci připomínající podrážděné štěkající ratlíky schovávající se za vysokým plotem. A hrdě prohlašuje: „Přiznám se, že anonymitu nemám rád“.
Kdo by ji měl rád, pane Dočekale, předsedo ORoK? Pravda, na policii je někteří možná mají rádi, pro justici naštěstí nemají cenu. Pane Dočekale, musím Vás upozornit, že jste na omylu, domníváte-li se, že se o ty „pseudorevoluční dědky kolem Dialogu nikdo nezajímá“. Není to tak dlouho, co jednoho z nich kriminální policie pozvala na kobereček. Někomu se nelíbilo, že se „Dialog“ ve stati podepsané pseudonymem pozitivně vyjádřil o Vítězném únoru. Toho se Vy ovšem obávat nemusíte. Vydáváte se dokonce za komunistu, ale s revoluční teorií K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina nemáte žádné „podezřelé kontakty“. Stejně jako Vaše idoly ve vedení KSČM, v tzv. moderní levici. Ne, Vás nikdo nevytáhne z postele v ranních hodinách.
A ještě slovo k Vaší kritice Pražských teoreticko-politických konferencí, nejvýznamnějšího fóra z těch několika organizovaných v rámci KSČM, kde se ještě dá otevřeně hovořit o problémech soudobého světa z pozic marxismu-leninismu. Pro Vás jsou to jakési obřady dogmatiků, jakési náboženské mše, kde jsou odorováni tvůrci vědeckého komunismu. A strašně Vás rozhořčuje, když Vám někdo radí, abyste se „učil komunismu“. Bože můj, musím si jako ateista povzdechnout, kam jsme to s tou naší revizionistickou a oportunistickou „levicí“ došli? Už jen čekám, až se v některém z Vašich příštích příspěvků dočtu, že Uljanov, Džugašvili, Skrjabin a další a další – je jich nepřehledná řada – byli zbabělci připomínající Vám podrážděné ratlíky štěkající za vysokým plotem.
V inkriminovaném článku píšete: „Jsem kritice přístupný. Vždyť nikdy není na škodu se dovědět, jak na tom člověk je, aby si nedělal velké iluze a třeba si uvědomil, že je blb.“ Opravdu Vám nebude na škodu, jestliže se nad sebou zamyslíte.
Jan Kubečka


Imperialistická intervence v Sýrii musí ihned skončit
Projev generálního tajemníka SOF George Mavrikose na mezinárodní konferenci SOF a GFTU na solidaritu s lidem Sýrie v Damašku 13. - 14. září 2015
Je mi ctí pozdravit tuto velice úspěšnou mezinárodní konferenci, organizovanou společně SOF a Všeobecnou federací Sýrie (GFTU) a ICATU k vyjádření solidarity se syrským lidem a syrskou dělnickou třídou.
Drahý (pane) předsedo GFTU, bratře Jamale Kadri, jménem členů a přátel SOF, kteří žijí a bojují ve 126 zemích pěti kontinentů, ti vyřizuji náš čestný, bratrský a mezinárodní pozdrav. Vážíme si toho, že naše pozvání přijalo 230 odborářů ze 43 zemí, zastupujících s odborovými organizacemi miliony členů. Navzdory těžkým podmínkám neváhali cestovat do Damašku, aby byli na straně syrského lidu, jenž posledních pět let trpí pod zásahem imperialismu.
Jsme tu, abychom:
1. Požadovali, aby zahraniční intervence v Sýrii okamžitě skončila.
2. Požadovali okamžitý konec blokády.
3. Požadovali okamžité zablokování ekonomických sankcí a diskriminace proti Sýrii.
Světová odborová federace, od prvního okamžiku vypuknutí této metodicky plánované a zinscenované krize v Sýrii, otevřeně vyjadřovala podporu syrskému lidu a syrským dělníkům. Nejdeme s proudem. Proti masivní propagandě, vypracované USA, Evropskou unií, jejich spojenci; propagandě, již mezinárodní organizace a ITUC (Mezinárodní odborová konfederace - pozn. překl.) přijaly
a prosazovaly; a propagandě, na niž některé dělnické strany a odborové organizace naletěly, proti této propagandě se SOF postavila a odhalila pravdu. Informovali jsme dělníky po celém světě. Jasně jsme prohlásili, že v Sýrii terorističtí žoldáci pracují na destabilizaci země, sloužíce zájmům USA, EU a jejich monopolů.
SOF podporuje spravedlivý boj syrského lidu. Organizovaně a na všech pódiích mezinárodní sféry jsme ukazovali pravdu, odporující lžím masových sdělovacích prostředků, USA, NATO, EU, ITUC. SOF přispěla k formování veřejného mínění a vytvoření hnutí solidarity se syrským lidem. Od první minuty až do této mezinárodní konference jsme pevně setrvali v bratrském postoji na straně syrského lidu, a hájíme právo Syřanů, aby rozhodli sami, demokratickými procesy, o své přítomnosti i budoucnosti bez zahraničního zasahování.
SOF za svých 70 let boje od roku 1945 dodnes projevuje morálně
i prakticky solidaritu s arabskými dělníky, s dělníky celého světa i s veřejností, která bojuje za jejich spravedlivé požadavky. SOF dosud byla v první linii boje a mezinárodní odborářské spolupráce za dosažení významných společensko-ekonomických požadavků dělníků jako vyšší mzdy, lepší pracovní doba, právo na sociální zabezpečení, práva pracujících žen, odborářská a demokratická práva, za zdraví a bezpečnost na pracovištích, za zdravotní péči, za vzdělání k odstranění negramotnosti, za vyšší kvalitu života (bydlení atd.), SOF vždy zároveň hájila spravedlivý boj lidí v arabských zemích proti kolonialismu a proti imperialismu a bojovala za dovršení jejich boje.
Jsou desítky prohlášení SOF, projevů v mezinárodních organizacích, protestů proti persekucím, mučení a popravám bojovníků, protestů vládám a výzev k vyjádření mezinárodní solidarity s nimi, jež byly organizovány a koordinovány v různých formách. To vše odráží postoje SOF ve všech rozhodujících okamžicích, a také každodenní problémy arabských odborů a dělníků. Takových jako boj Alžířanů v listopadu 1954 za uznání a nezávislost Alžírska a stažení francouzských jednotek, v boji Iráčanů za uznání nově založeného státu, v boji Egypťanů za autonomii Suezského kanálu, v boji Syřanů proti imperialistické agresivitě, v boji Libanonců, v boji lidu Jordánska, Libye proti vojenské operaci angloamerických jednotek, v bojích lidu Súdánu, lidu Adenu za nezávislost a vznik Jemenu. V boji Palestinců proti izraelské okupaci a imperialismu za nezávislý a demokratický Palestinský stát. A později proti plánu na Nový Střední východ a imperialistickým válkám v Iráku, Afghánistánu, Libyi.
Stejně tak dnes, z tohoto sálu, připojujeme svůj hlas k lidem a k dělnické třídě Sýrie, k dělníkům ve všech arabských zemích, a odsuzujeme vládu USA, vlády zemí Evropské unie, NATO za rušivou politiku, přijaté porušování svobody volby syrského lidu a snahy drancovat její přírodní zdroje a bohatství. Jejich cílem je roztříštit arabské státy, roztříštit arabský lid
a vydělat na těžbě bohatství vytvářejících zdrojů a přepravních cest. Chtějí Araby rozdělené, ponížené, odevzdané; chtějí, aby z arabských dělníků byli ekonomičtí migranti do Evropy a USA, kde by pracovali za nuzné mzdy a v příšerných podmínkách.
Vyjadřujeme úctu náboženským vírám, kultuře, velkým tradicím všech Arabů, a vyzýváme vás, bratři a sestry, abyste společně koordinovali náš boj proti imperialistům a proti zahraničním vpádům, proti plánům na Nevýstřední východ se státy, které jsou loutkami USA.
Na silných základech sedmdesáti let internacionalistické solidarity ve prospěch zájmů arabských dělníků a lidu arabských zemí, drazí bratři a sestry z arabských organizací, vy dobře víte, že SOF vás nikdy nenechá padnout, nikdy se vás nevzdá, nikdy vás nezaprodá. Naopak, byl to váš pevný, trvalý, důvěryhodný spojenec. SOF je vaše rodina, vaše Organizace. Tuto rodinu chceme všichni společně posilovat, udělat ji silnější proti plánu na Nový Střední východ, silnější za zájmy dělníků.
Vyzýváme vás k jednotě a akci, za akční jednotu proti imperialismu. Proti privatizaci strategických sektorů ekonomiky, za pracovní, společenská a demokratická práva pro všechny, za společenský a ekonomický rozvoj, založený na potřebách lidí,
a ne na zisku. Vyzýváme vás k jednotě v akci na ochranu práva našich lidí rozhodovat sami o své přítomnosti a budoucnosti.
Závěrem tohoto stručného pozdravu nám dovolte vyjádřit bratrskou solidaritu s migrujícími dělníky a s uprchlíky, kteří hledají lepší budoucnost v Evropě. Imperialistické zásahy vyvolávají chudobu, úmrtí, uprchlíky a migranty.
V Evropě dnes vlády a zaměstnavatelé vykořisťují uprchlíky, vydělávají na uprchlících a zacházejí s nimi jako s moderními otroky. Budeme pokračovat v boji tak, abychom všichni žili v našich zemích v míru, bez zahraničních zásahů a bez kapitalistického barbarství.
Požadujeme okamžitý konec diskriminace vůči uprchlíkům a migrantům.

90 let Jiřího Zábranského
30. října jsme si připomněli devadesátiny spolupracovníka „Dialogu“ soudruha Jiřího Zábranského. Blahopřejeme mu a přejeme, aby i nadále v dobrém zdraví pomáhal našemu listu. Jiří Zábranský se zasloužil o obranu socialismu v řadách Sboru národní bezpečnosti. Velmi si vážíme jeho pevného komunistického přesvědčení.
Redakce

PROSBA O PODPORU
Vážené soudružky, vážení soudruzi, čtenáři a přátelé!
Náš komunistický list Dialog*otázky*odpovědi vychází již 26 let. Za tuto dobu jsme v tvrdých podmínkách obnoveného kapitalismu společně prožili antikomunistickou hysterii a dehonestaci naší práce. Jsme jediné komunistické periodikum v ČR, které se netají oddaností k ideálům marxismu-leninismu a důsledně vysvětluje společenský vývoj v duchu odkazu vědeckého komunismu.
Pro nevýdělečné aktivity není snadné působit ve společnosti, které jde jen o zisk. Stejně jako česká kultura či sport jsme i my odkázáni na sponzory a podporu našich čtenářů. K zajištění vydávání v tištěné formě v dalších letech potřebujeme získat každoročně nejméně 120 tisíc Kč. Jinak hrozí, že od nového roku bude „Dialog“ vycházet jen v elektronické podobě.
Chceme-li existenci tištěné podoby našeho listu zachovat, musíme - společně s vámi, vážení čtenáři - uvedenou částku do konce roku získat. Jediná cesta, jak kritickou situaci řešit (kromě příspěvků redaktorů
a dopisovatelů, jejichž sbírka již začala), je váš libovolný finanční příspěvek na účet 1456694017/3030.
Za pochopení a finanční pomoc předem děkuje redakce „Dialogu“.

Z dopisů čtenářů…
ÚV KSČ na svém 4. zasedání 3. října 2015 přijal Prohlášení, které reaguje na velmi vážnou situaci v České republice. Úplný text naleznete na webových stránkách KSČ: www.ksc.cz/Stanoviska%20KS%C4%8C/Prohlaseni-rijen2015.htm

*  *  *
Strana před IX. sjezdem KSČM
Tento měsíc končí výroční jednání základních organizací strany. Všude se bilancují výsledky stranické a politické práce za uplynulé období Chtěl bych zde ale zdůraznit, že V minulosti se vždy hodnotily výsledky spíše subjektivně a málo kriticky. Přitom každý zkušený funkcionář ví, že kritika nedostatků a sebekritika vlastní práce je hybnou silou při překonávání překážek a k dosažení lepších výsledků i v budoucnu. Výsledkem probíhajících jednání by proto mělo být přijetí takových opatření, která povedou ke zkvalitnění veškeré činnosti strany. K tomu bude v budoucnu nutné: a) přijímat včas správná rozhodnutí a usnesení, jež by byla pravidelně vyhodnocována; b) zkvalitnit metody a formy práce všech stranických orgánů, od OV, KV až po ÚV KSČM; c) zkvalitnit provádění kádrové práce na všech stupních stranického řízení, což v praxi znamená provádět důsledný výběr a přípravu kádrů na jejich stávající i možné následné funkce; d) je naprosto zřejmé, že bez růstu a posilování členské základny nelze zabezpečit kontinuální rozvoj celé strany. ÚV KSČM a nižší stranické orgány musí zvolit takový program strany, který jednoznačně osloví hlavně mladé lidi z řad sympatizantů tak, aby řady mladých členů strany perspektivně rostly.
Závěrem bych chtěl zdůraznit, aby v přípravě stranických konferencí
a sjezdu byla věnována náležitá pozornost především výběru těch kádrů, které při volbě a zvolení za předsedy OV, KV strany a členů ÚV KSČM budou schopni vnést „svěží vítr“ do práce těchto orgánů. Měla by tedy proběhnout tzv. rotace kádrů s cílem výměny těch lidí ve funkcích, kteří již nemají členům strany, ale i ostatní veřejnosti, co říci. V konečném důsledku by mělo jít
o to, aby oportunisté a revizionisté ve stranických funkcích byli nahrazeni lidmi, kterým jde o návrat k marxisticko-leninskému charakteru komunistické strany. Konečný efekt máme ve svých rukou, a proto volme do stranických funkcí ty nejschopnější!
Josef Jirků, člen MLOKu

Trikolóra: Kondolence nebo módní pokrytectví?
Teroristické akty v libanonském Bejrútu a francouzském hlavním městě otřásly světovou veřejností. Ne všichni litují všech obětí, často se pláče tam, kde je to nejvíce vidět. Důsledky tvoří další příčiny. Stojíme zde před masakrem, který stál život 129 pařížských civilistů. Tragické. Kondolence patří jejich rodinám, které mohou jen těžce unést takovou ztrátu, naprosto nesmyslnou a zbytečnou, přesto ale mající pro vládnoucí vrstvy svůj účel. Otázka, kterou nikdo nevznesl je, jestli se opravdu nedalo takovýmto činům zabránit, jestli byly opravdu nutné anebo jestli byly podpořené těmi, kteří i přes své obrovské technické a lidské vybavení nechtěli ani vidět, ani slyšet, protože účel světil prostředky. Kondolujeme pozůstalým, nikoli vládám a vládnoucím kruhům Francie, které nesou spoluvinu za spáchaný čin. Jenže když kondolujeme do Paříže, kondolujeme i do Bejrútu, který také zažil teroristický útok nebo do Ruska obětem leteckého neštěstí? Řada lidí má dnes na sociální síti francouzskou trikolóru na znamení…. Na znamení čeho? Že když se dějí zločiny mimo západní státy, je to statistika, která zaplní půl minuty v televizním zpravodajství, ale když se něco stane na „viditelném“ místě, je to neskutečná tragédie. Tragédie je však lidské pokrytectví. Mrtvé z Paříže zavraždila ruka takzvaného Islámského státu zásobeného zbraněmi z USA, Izraele, Turecka a Saudské Arábie, zavraždila je francouzská politika, která sama masově násilí roznítila. Prezident Assad nepříjemně ale pravdivě poznamenal, že to, co Paříž zažila během páteční noci, zažívá Sýrie 5 let. I díky Francii. Násilí, které k ničemu nevedlo v Paříži, nevede k žádnému humánnímu cíli ani v ostatních zemích. Anachronický systém kapitalistických velmocí však žije z mrtvých cizích zemí a nakonec i té své, pokud je to účelné.
224 lidí zahynulo, při teroristickém útoku na ruské letadlo nad Sinají, v Turecku došlo k explozím na mítinku turecké kurdské strany, později i na mírové demonstraci odborů a Izraelští vojáci vesele páchají teror na obyvatelích Palestiny. Kolik lidí si přidalo na facebook vlajku Ruska, Kurdistánu či Palestiny? Kde je hranice upřímnosti a kde začíná móda a pokrytectví?
Ostatně Parlamentní listy 15. 11. 2015 upozornily, že v týž den (13. 11. 2015), kdy se odehrála tato tragédie v Paříži, zahynulo v Iráku asi 80 lidí, v Sýrii asi 60 lidí a v Paříži - souběžně při jiných teroristických útocích - dalších zhruba asi 300 nebo 400 lidí…!
P. M.


Chruščov lhal
přednáška prof. Grovera Furra - Oslo 2011

Grover Furr je autorem knihy Krushchev Lied (Chrušov lhal), v níž podává důkaz, že každé jedno Chruščovovo „odhalení“ Stalinových (a Berijových) zločinů v jeho neslavném „tajném projevu“ proneseném na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu 25. února 1956 je prokazatelnou lží.
(Pokračování z minulého čísla.)

Rád bych něco řekl k otázce obhajoby Stalina. Často mne nazývají stalinistou. Tento termín odmítám. Nebráním Stalina, ani nikoho jiného. Jako badatel a vědec se zabývám fakty a důkazy.
Souhlasím s ruským vědcem Jurijem Žukovem (Jurij Nikolajevič Žukov, nar. 22. ledna 1938 v Krasnogorsku. Ruský historik a vedoucí výzkumný pracovník Ústavu ruských dějin při Ruské akademii věd. V roce 1976 Žukov obhájil disertační práci s názvem Kritika moderní anglo-americké buržoazní historiografie vývoje sovětské kultury v SSSR. Nastoupil do funkce šéfredaktora sekce dějin Velké ruské encyklopedie. Vedl tým redaktorů a odpovídal za sestavení encyklopedií Moskva a Občanská válka - zahraniční intervence v SSSR. Žukov je autorem řady monografií a stovek vědeckých prací týkajících se zejména období sovětské historie let 1920-1950. V roce 1992 Žukov obhájil doktorát prací Patřičnost a činnost sovětských orgánů na obranu historických a kulturních památek 1917-1920. Žukov je pravidelným hostem ruských televizních programů zaměřených na sovětské dějiny.), který napsal:
„Mohu upřímně říci, že jsem proti rehabilitaci Stalina, protože jsem proti rehabilitacím obecně. V historii by nic a nikdo nemělo být rehabilitováno! Naším úkolem je pravdu nejen odhalit, ale také ji říkat. Kéž bych ale mohl naznačit, že to byl právě Stalin, jenž znal cestu ke zdárnému řešení četných a nanejvýš komplikovaných problémů budování socialismu a komunismu v Sovětském svazu.
Rozhodl jsem se však prozkoumat zprávu, která údajně odhalila zločiny Stalina a Beriji. Vyčlenil jsem 61 tzv. odhalení, resp. obviňujících tvrzení. Detailně jsem zkoumal každé jedno z témat a historických pramenů, které jsou dnes vědcům k dispozici zpřístupněním bývalých sovětských archivů.
Výsledkem bylo, že v Chruščovově tajné řeči se ani jedno z těchto takzvaných odhalení neukázalo jako pravdivé. To není otázkou obhajoby Stalina. Zkrátka v přímé konfrontaci s důkazy prostě neobstojí ani jediné z tzv. objevných tvrzení tajného projevu! Stejně tak z hlediska historických důkazů předložených v mé knize Chruščov lhal už nikdy nelze vnímat dějiny Sovětského svazu jinak než prizmatem zkreslení tajnou řečí Chruščova.
Pár slov k jejím důsledkům.
Jurij Žukov popsal situaci v archivech následovně. V zásadě jde o dobrodružství v sovětských a ruských archivech po pádu Sovětského svazu:
„Na počátku přestavby sice byla jedním z jejích oficiálních sloganů glasnosť (veřejná informovanost), ale kremelské archivy, dříve formálně výzkumníkům uzavřené, byly z části přemístěny po různých veřejných archivech, z části zlikvidovány.
Tento proces sice započal, avšak nebyl nikdy dokončen. Bez publicity nebo vysvětlení jakéhokoli druhu byly v roce 1996 nejdůležitější materiály opět nově klasifikovány. Jsou
v ruštině, ukryty v archivu prezidenta Ruské federace. Brzy se důvody této utajené operace zcela vyjasnily.
Naráz totiž bylo možno znovuvzkřísit dva staré a velmi omšelé mýty. Těmito mýty Žukov rozumí: mýtus Stalina jako velkého génia, ale především mýtus Stalina jako padoucha.
A právě na ten druhý měla ruská vláda v úmyslu nechat oživit.
Čtenářům západní a protikomunistické historiografie je ostatně důvěrně znám. Historik z již zmiňované UCLA Arch Getty nazývá historický výzkum provedený v období studené války „produktem propagandy, výzkumem, který nemá smysl kritizovat nebo se ho pokusit napravit v jeho jednotlivých částech, ale který musí být proveden znovu od začátku“.
Souhlasím s Gettym, jen bych dodal, že tento tendenční, politicky výbušný, nečestný a nepoctivý výzkum je praktikován dodnes. Znovuobjevení sovětské historie jde daleko za Chruščovův utajený projev.
Naprosto všechno, nejen pokud jde o obecné povědomí, ale rovněž o odborné znalosti týkající se období Stalinovy vlády, je zcela chybné.
To říkám ostatním odborným historikům ze Sovětského svazu, těm, kteří se mnou komunikují, protože oni byli vedením takovéhoto druhu výzkumu podvedeni rovněž.
Chcete-li, mohu parafrázovat píseň Weirda Al Yankoviche, jehož asi všichni znáte?! Na mysli mám jeho hit Everything you know is wrong (Všechno, co znáš, je špatně).
Celé dějiny Sovětského svazu je třeba přepsat. Několik příkladů: kolektivizace.
Kolektivizace byla naprostou nezbytností, vpádu-li měl být definitivně vyřešen věčný problém souběžných neúrod a hladomorů. Jak dobře zdokumentovaly buržoazní vědy, docházelo v Rusku a na Ukrajině po tisíciletí až do let 1932-1933 k hladu každé dva nebo tři roky. Právě díky kolektivizaci byl hladomor 1932-1933 tím posledním. Kromě hladu v letech 1946-1947, který byl způsoben souběhem neskutečné destrukce války a špatného počasí. Špatné počasí sužovalo rovněž Evropu západní, té však vypomohl Marshallův plán.
Kolektivizace také Evropu zachránila před nacisty. Bez ní by vůbec nebyla možná rychlá industrializace ani nutná modernizace Rudé armády.
Nacisté by tak mohli SSSR dobýt
i s jeho nesmírnými přírodními a lidskými zdroji a obrátit své síly proti Spojencům. Japonci by získali přístup k sachalinské ropě ve válce v Tichém oceánu, jež by si pravděpodobně vyžádala desítky milionů obětí.
Strávil jsem mnoho času usilovným studiem otázky opozičních spikleneckých skupin 30. let. Spolu s moskevským kolegou Vladimirem Bobrovem jsem o nich, kromě 37 stránkové publikace První doznání Nikolaje Bucharina k jeho zpovědi v Lubljance, tj. ústředí NKVD (Lidového komisariátu pro vnitřní záležitosti) napsal řadu článků.
Mnohem více práce je ještě před námi. Opoziční spiknutí známé z moskevských procesů bylo skutečné! (Historik Roger Reese ve svém díle Rudá armáda a Velké čistky však uvádí fakta, která ukazují skutečný význam čistek let 1937-1938 pro armádu. Počet lidí ve vedení Rudé armády a letectvu, tj. důstojníků
a politických komisařů, byl 144 300 v roce 1937 a stoupl na 282 300
v roce 1939. Během čistek 1937-1938 bylo 34 300 důstojníků a politických komisařů vyloučeno z politických důvodů. Avšak v květnu 1940 jich bylo 11 596 rehabilitováno a vrátilo se do svých úřadů. To znamená, že v průběhu čistek let 1937-1938 bylo propuštěno 22 705 důstojníků a politických komisařů (téměř 13 000 armádních důstojníků, 4 700 důstojníků letectva a 5 000 politických komisařů), což představuje 7,7 % všech důstojníků a komisařů - nikoli 50 % jako tvrdí Conquest. Z těchto 7,7 %, byli někteří odsouzeni jako zrádci, ale velká většina z nich, jak ukazují existující historické materiály, se prostě navrátila do civilního života.
Byly tedy procesy let 1937-1938 k obžalovaným spravedlivé? Pojďme například prozkoumat soud s Bucharinem, nejvyšším funkcionářem strany pracujícím pro tajnou opozici. Podle tehdejšího amerického velvyslance v Moskvě a známého právníka Josepha Daviese, který se zúčastnil celého procesu, bylo Bucharinovi umožněno se během procesu svobodně vyjadřovat a svou věc předložit bez jakýchkoli omezení. Joseph Davies psal do Washingtonu, že v průběhu soudního líčení bylo prokázáno, že obžalovaný se dopustil hanebných trestných činů a že mezi diplomaty, kteří se procesu zúčastnili, panovalo všeobecné přesvědčení o prokázané existenci velmi závažného spiknutí.)
Obžalovaní byli vinni přinejmenším těmi zločiny, k nimž se přiznali, přičemž v několika v knize popsaných případů lze dokonce s úspěchem předpokládat, že obžalovaní spáchali více zločinů, než jen ty, k nimž se doznali. Dalším příkladem je fakt, že Lev Trockij skutečně a prokazatelně spolupracoval s Němci a Japonci.
(● Viz Grover Furr, Důkaz Trockého kolaborace s Německem a Japonskem;
● „Nejdůležitější ze všeho bylo stále důvěrnější spojení Trockého
s německou vojenskou výzvědnou službou (sekce 111b), která pod vedení plukovníka Walthera Nicolaie již spolupracovala s vzrůstajícím gestapem Heinricha Himmlera. Trockého agent Krestinský dostal do roku 1930 od německé branné moci 2 miliony zlatých marek na financování trockistické činnosti v Sovětském svazu, výměnou za špionážní údaje, dodané německé vojenské výzvědné službě trockisty. Trocký nakonec ujednal novou, širší dohodu s německou vojenskou výzvědnou službou (viz Michael Sayers, Albert A. Kahn, Velké spiknutí, s. 210, 211., Praha, Svoboda 1949)
● „Paul Ghali, zahraniční dopisovatel chicagského listu Daily News, napsal dne 28. září 1944, ze Švýcar, že Heinrich Himmler, šéf gestapa, používá evropských trockistů jako součásti chystaného nacistického podzemí pro poválečné sabotáže a intriky. Ghali psal, že fašistické organizace mládeže jsou školeny v trockistickém „marxismu“, že dostávají falešné doklady a zbraně a pak zůstávají za spojeneckými liniemi, aby mohli proniknout do komunistických organizací v osvobozených územích… fašistické milice Josepha Darnanda… jsou nyní školeni pro bolševickou činnost v tradicích internacionály Trockého pod osobním vedením Heinricha Himmlera… nejnovější trik Himmlerův, jímž chce vytvořit IV. Internacionálu, skrz naskrz prolezlou zárodky nacismu“ (Michael Sayers, Albert A. Kahn, Velké spiknutí, s. 304, Praha, Svoboda 1949).
Trockého archivy jsem procházel ve Spojených státech, byť zde jsem je z velké části studoval rovněž, konkrétně ve dvou hlavních archivech v Oslu, tj. Národním archivu
a knihovně Norska  a v Archivu norského dělnického hnutí. Různé archivy Trockého po celém světě obsahují dokumenty, které ukazují, že Trockij a jeho syn Leon Sedov diskutovali
o tom, co tihle dva šviháci řeknou členům komisí, což dokazuje jejich vzájemná korespondence.
Tzv. velký teror byl úmyslně způsoben Nikolajem Ježovem, který se jako šéf NKVD rozhodl zneškodnit několik set tisíc sovětských občanů v letech 1937-1938 ve snaze podnítit nespokojenost se sovětskou vládou a pomoci tak otevřít dveře německé nebo japonské invazi.
Á propos japonské invaze byly dvě, první roku 1938, za níž následovala hned v následujícím roce další.
Vojenská spiknutí, byla skutečná! Více o tom za chvíli. Za další, tvrdím, a to s naprostou jistotou, že Sovětský svaz nenapadl v roce 1939 Polsko! Pakt Molotov-Ribbentrop Polsko nerozdělil a o to méně pak Evropu.
Spojencům spíše umožnil dosáhnout vítězství ve druhé světové válce. Mohu to doložit obšírným 17 stránkovým textem listinných důkazů, jež jsem na toto téma uveřejnil na své webové stránce.
Verze nacistické propagandy, že Sověti postříleli 14 000 nebo 22 000 polských válečných zajatců v Katyni v roce 1940 byla vážně zpochybněna!
Vše potvrdil důkaz v podobě tzv. Smoking gun (Kouřící zbraň), dokumentu předloženého Jelcinem předsedovi polské vlády v roce 1991.
Kouřící zbraň, jež za frenetického antikomunistického hýkání publikačně obroubila takřka celý svět, byla nakonec s ostudou nucena svou neslavnou pouť zakončit jako prokázané falsum. Jediným nic nezakrývajícím informačním zdrojem o katyňském masakru v angličtině jsou mé webové stránky, jež jsem na toto téma otevřel na své domovské stránce.
Obšírné bádání na katyňské téma vypracovala v červenci 2002 členka KS Velké Británie (ML) Ella Rule, jejíž spis je k dispozici v češtině (http://www.komsomol.cz/?p=623#more-623).
Vzhledem ke skutečnosti, že SSSR neuznal Polskou exilovou vládu a od té chvíle Polský stát jakoby neexistoval, zůstali opuštění polští vojáci v sovětském zajetí v jakémsi limbu. Formálně nebyli válečnými zajatci, protože oficiálně žádná válka neprobíhala. Z toho důvodu byli polští důstojníci „internováni“ a jejich právní postavení bylo přinejmenším nejasné.
Sověti umožnili většině řadových vojáků, pokud si přáli, návrat domů. Společnost národů nesdělila, že by SSSR napadl některý její členský stát a ani žádná země nepřerušila se Sovětským svazem v průběhu této doby diplomatické styky.
Nicméně, okamžitě po napadení Finska Sovětským svazem v roce 1939, Společnost národů odhlasovala vypuzení Sovětského svazu ze svých řad, a několik zemí s ním přerušilo diplomatické styky. Úplně odlišná reakce, jež leccos vypovídá o skutečnosti, jak asi byla Sovětská akce v případě Polska vnímána.
Francie a stejně tak i Anglie měly s Polskem vzájemnou obrannou smlouvu. Čím to, že nebojovaly proti nacistům napadnuvším Polsko? Jak to, že ani nezaútočily na západní části Německa?
Rovněž vlastním různě dlouhé články a hodnověrnou dokumentaci ke všem otázkám, jež jsem zmínil. Vzhledem k tomu, že moderátor konference, jenž se mnou vedl rozhovor v New Yorku, vyslovil tvrzení, že Stalin měl 1. prosince 1934 zavraždit Sergeje Kirova.
Dovolte mi k této otázce, tedy vraždě Kirova, říci pár slov.
Chruščov si zkrátka přál dokázat, že Stalin nechal Kirova zavraždit. Součástí jeho plánu bylo prohlásit všechny obžalované z moskevských procesů za nevinné. Právě tenhle svůj plán začal svým tajným projevem v roce 1956 realizovat, aby později mohl jeho ostří přibrousit ještě mnohem pečlivěji!
Nakonec však k Chruščovovu neskrývanému zklamání komise nejvyšší úrovně potvrdila, že Stalin Kirova zavraždit nenechal. Na podporu tohoto tvrzení nebyl totiž nalezen jediný důkaz!
Ale protože nemohli nebo nechtěli odporovat Chruščovovu základnímu historickému paradigmatu, došli tedy nakonec k závěru, že Leonid Nikolajev, který byl zadrženou osobou, jež skutečně Kirova zastřelila, byl špionem a označili ho za osamělého snaj- -pra. Stalina ale nakonec stejně křivě obvinili a na vrub mu ještě připsali zkonstruování moskevských procesů včetně poprav dle nich nevinných.
(V hodině smrti J. V. Stalina uchvátila moc desetičlenná skupina pučistů. Ta se začala zakrátko rozpadat
a za devět měsíců byl popraven její čelní člen, L. P. Berija; zbytek kamarily z XX. sjezdu KSSS ještě zůstal před veřejností formálně jednotný, ale jeho vnitřní napětí rostlo a krize vyvrcholila uprostřed roku 1957. Vítězně z ní vyšel neobyčejně výbojný
a ničeho se neštítící Chruščov, musel si však pozvat posily, jež do aparátu zapojil jako nové členy nového státního i stranického vedení, z nějž zanedlouho vyvrhli Žukova. Vnitřní otřesy pak pochopitelně pokračovaly, až muselo zákonitě dojít k novému generálnímu zvratu. Ten spočíval
v odvolání Chruščova.)
To se stalo fundamentální kostrou příběhů západních antikomunistů, stejně jako Roje Medveděva (Roj Alexandrovič Medveděv, nar. 1925, Tbilisi, Gruzie je ruský politický spisovatel proslulý jako autor disidentských dějin stalinismu, jež vydal
v angličtině v roce 1972 pod názvem Ať rozhodnou dějiny. Za tuto knihu byl Medveděv vyloučen z KSSS, do níž vstoupil po XX. sjezdu. Jako příznivec tzv. demokratického socialismu se Medveděv stal prominentní osobností ruského veřejného života
a pracoval jako poradce Michaila Gorbačova)
a sovětských Chruščovových antikomunistů vůbec.

Prapor antikomunismu vysoko pozdvihl až Robert Conquest.
Zpět k 70. letům 20. století.Conquest a spol. se vlastně nakonec vrátili k rozprávce o Stalinově vraždě Kirova, dovolávaje se Amy Knightové (Amy W. Knightová, nar. 1946), americká historička Sovětského svazu
a Ruska. Dle listu The New York Times je ve Spojených státech považována za „přední odbornici Západu“ na KGB)
a zkazek z knih podobných západních antikomunistických vědátorů, jako průkazného materiálu.
Nu, jakkoli jde o čtení úsměvné, neposkytuje pražádný důkaz pro všechno to harampádí, jež hodlali
s konečnou platností doložit všichni muži z kamarily okolo Gorbačova. Alexander Jakovlev, Gorbačova pravá ruka v politbyru, se ze všech sil snažil hecovat rehabilitační komise páně Gorbačova i výzkumníky politbyra, aby to dokázal.
Máme dokumenty, které uveřejnili. Nepodařilo se jim samozřejmě prokázat vůbec nic. Nakonec couvli
a uznali Chruščovův rezultát, že Nikolajev byl osamělým snajprem, přičemž Stalinovi přiřkli roli zrůdného netvora, za něhož ho chtěli mít.
Avšak takový postoj předpokládá neprůkaznost argumentů, které doložila hlavní ruská odbornice na Kirovův atentát Alla A. Kirilina z Moskevského státního jazykového institutu, autorka knihy Zavraždění Kirova, osud Stalinisty. Kirilinová byla tvůrcem Kirovova muzea v Leningradě (nyní Petrohradě), které rovněž od devadesátých let po řadu roků vedla.
V září 2010 zveřejnil pod názvem Blíž k masám v Yale University Press profesor ruské historie z University of Rochesterm, badatel zabývající se ruskými a sovětskými dějinami Matthew E. Lenoe 800 stránkovou knihu letopisů komunismu. Nazval ji Vražda Kirova a sovětské dějiny.
Lenoe strávil poslední dekádu psaním této knihy, k níž měl velmi široké, avšak nikoli úplné podklady. Měl volný přístup k sovětským archivům, který, jak se zdá, neměl nikdo jiný. Rozhodně by bylo lze říci, že také nikdo jiný z vědecké historické obce nemůže být znalejší historické pravdy, stejně jako se zdá, že to byl právě Lenoe, kdo má největší oprávnění k vyřčení finálního rezultátu na toto téma. Avšak chyba lávky! Lenoe má za prokázané, že Gorbačovova partička sice převzala Lenoeovu hypotézu o Nikolajevovi jako osamělém snajprovi, Stalin však podle ní nese odpovědnost za tzv. vykonstruované procesy.
Dokončuji právě nyní projekt zevrubné, důkladné a detailní pitvy Lenoeovy knihy, přičemž beru v potaz všechny důkazy, které Lenoe nikdy nezvažoval, či je naprosto ignoroval. Dokonce o nich ani neinformoval své čtenáře. Lenoe zkrátka opomíjí vše, co je mu nepohodlné. A pokud jste
v této oblasti informovaní a zběhlí, pak je vám jasné, jak mocnými prostředky jsou předpojatost a opomíjení i jak významně ovlivňují argumentaci.
Mohu vám říci, že o Lenoevě fatálním omylu nejsou žádné pochyby. Máme již obrovské množství důkazů, že odsouzení a jako spiklenci spolu s Nikolajevem popravení padouši v prosinci 1934 byly opravdu vinni a prokazatelně se dopustili spiknutí s cílem zavraždit Kirova.
Více než to. Disponujeme značným množstvím důkazů, že obžalovaní ze všech tří moskevských procesů, tzv. Velkých moskevských procesů (srpen 1936, leden 1937
a březen 1938) byli skutečně vinni a to nejen činy, k nimž se doznali, ale rovněž i zločiny dalšími, odhalenými později díky dílčím odtajněním sovětských archivů. Totéž platí i pro vojenské činitele odsouzené roku 1937 v tzv. aféře Tuchačevskij. Vlastníme nyní velké množství důkazů
o jejich vině, jakkoli je jejich údajná nevinna halasně roztrubována všemožnými „autoritami“ na sovětské dějiny rusko-americko-evropské provenience, byť důkazy vyprávějí jiný příběh, který rozběhli moji kolegové.
Můj kolega Vladimir Bobrov se mnou na toto téma vykonal značnou část výzkumu. Jelikož se jednalo
o předky vojenských vůdců Ruska, bylo nejnáročnější získat alespoň část ze zveřejněných materiálů, s čímž se však jelcinovci nehodlali špinit.
Ale zpět k vraždě Kirova. Matthew E. Lenoe, jemnostpán a profesor z Rochesteru sesmolil roku 2010 již zmíněný tlustospis, neobsahující žádné věrohodné důkazy. Nepochybně proto, že byly v rozporu s jeho vlastní apriorní představou, že Nikolajev byl osamělým snajprem.
Já tvrdím, že právě takový Lenoevův závěr být prostě musí, jelikož jen takový může být přijatelný pro antikomunistickou historiografii hlavního proudu. Naprosto identickým případem zůstává ničím nepodložené tvrzení, že to byli Sověti, kdo chladnokrevně postřílel všechny polské válečné zajatce, což je opět jediná pro běžnou antikomunistickou historiografii přijatelná verze katyňského masakru.
Mám ještě minutku na kraťoučký příběh?! Naposledy trval minutu.
Loni v říjnu 2010 zveřejnil ruský politik přímo na internetu celou řadu dokumentů, padělků a podvržených materiálů souhrnně nazvaných Kouřící zbraň, které mají prokázat, že Katyňský masakr byl spáchán Sověty.
Vydal je nanečisto s tvrzením, že jestliže jiní tento jeho materiál zatajují, dokládají tím jen svou nacionalistickou hanbu, jíž ještě zveřejňují na internetu. Existuje akademický seznam adres pro specialisty celého světa bádající o sovětských dějinách. Tak jsem dal dohromady malý příspěvek s citacemi z tohoto materiálu, a nepomyslel jsem si, že editorka seznamu by mě dokonce mohla uvést.
Nu, z toho či onoho důvodu můj text uveřejnila. Mezi antikomunisty to vyvolalo natolik zběsilé a zuřivé rozhořčení, že na místo editorky seznamu musela rezignovat. Na její místo sice dodnes nestihli jmenovat někoho jiného, samotný seznam zato obrátili vzhůru nohama. Vzhledem k tomu nemůžete ve slušné společnosti říci, že Sověti v Katyni nezabili polské vězně a to z prostého důvodu:
Pro moderní popřevratovou antikomunistickou historiografii od roku 1989 zůstává Katyně úhelným kamenem, axiomem a skalním podložím polského nacionalismu. Není to nelegální říkat v Polsku, jakkoli až do nedávné doby bylo na Ukrajině ilegální říci, že hladomor 1932-33 nebyl úmyslným pokusem vyhladovět ukrajinské obyvatelstvo. Za popření teze o úmyslném hladomoru poputujete za mříže.
Pak nastoupil nový proruský oligarchický prezident (míněn Viktor Janukovyč, pozn. překladatele), který sice nebyl dobrým chlápkem, avšak řekl: „Tudy ne, přátelé!“ Ale jeho slova byla především pro dnešní Poláky a antikomunisty obecně naprosto nepřijatelná.
Jakoby píchl do vosího hnízda a řekl: „Poslyšte, víte, možná, že Sověti polské důstojníky v Katyni nezabili!“
O tom již máme nyní všechny důkazy! No, jak jsem říkal, zmatek způsobili takoví jako vedení multimediálního gigantu společnosti Hubbard, kteří donutili moderátora rezignovat.
To je druh pokusu o policejní cenzuru pravdy probíhající na poli výzkumu sovětských dějin, to je dobrý příklad. Lenoe a Kirilina před svými čtenáři skrývají pravdu o atentátu na Kirova, tají důkazy jsoucí v evidentním rozporu s jejich závěry. Pravdu se můžete dozvědět jen prostřednictvím důkazů, nad jejichž získáváním strávíte spoustu času, úsilí i peněz a to je to, co dělám já.
Uvádím tyto příklady, abych ilustroval, jak naprosto podvodně a lživě jsou dnes předkládány kanonické mainstreamové dějiny Sovětského svazu. A to nikoli jen prokapitalistům a antikomunistům, ale rovněž i téměř všem na levici.
Pokud projdete kurzem sovětských dějin, nemyslím jen zde v Norsku, zaručeně obdržíte její antikomunistickou verzi. To vám garantuji!
Je totiž tou jedinou, jež je vyučována. Možná se někde vyskytují jeden nebo dva profesoři, ale v podstatě je to tahle verze, jíž obdržíte. A prostě je falešná! Politické síly, které jsou protežovány jako ty, jež hrály první větší tržní roli v sovětské společnosti, aby následně provedly totální výprodej majetku SSSR a návrat k festovně vykořisťujícímu kapitalismu v Sovětském svazu, jsou identické s těmi, které démonizují Stalina a dobu jeho vlády. A právě ony platí a sponzorují propagandu výzkumníků šířících jejich verzi historie, jež se stala hlavním proudem jak v Rusku, tak jinde ve světě.
Bude mi trvat šedesát vteřin, abych zmínil kvalitního ruského výzkumného pracovníka a nadějného badatele, mladého muže, vůči mé osobě doslova mladíka, ročník 1965, jehož jméno je Igor Pychalov (Igor V. Pychalov, nar. 1965, ruský spisovatel, autor knih věnovaných éře vlády Stalina a činnosti NKVD.) Do sovětské komunistické strany vstoupil na konci osmdesátých let, ale když na vlastní oči spatřil, co gorbačovci provádějí, KSSS opustil. Mám za to, že nyní je členem nějaké z ruských komunistických stran. Ale hlavní věcí na něm je, že je to opravdu kvalitní a zdatný výzkumník. Publikoval mnoho velmi dobrých knih o sovětských dějinách z období Stalinovy vlády. Naneštěstí jsou všechny v Ruštině a publikace s puncem stalinismu se překladu nedočkají. Vydávány jsou jen ty pravičácké.
Rád bych ho zmínil nejen kvůli osobní známosti a shodnému pohledu, ale už třeba proto, že sám sebe vždy nazývá stalinistou. Vždyť ty knihy i články píše právě proto, aby pomohl vyvrátit lži o době Stalinovy vlády i o Stalinu samotném. V roce 2004, ihned po vydání výše zmíněné Kirilininy knihy, napsal článek o atentátu na Kirova. Jeho text není příliš dlouhý a nepře se o počty zabitých, jako to činím já.
Pychalov se zabývá materiály vojenskými. A došel k závěru, kdy nakonec říká: vypadá to, jakoby Stalin tyto lidi skutečně křivě obvinil. Přitom je stalinista, Stalina uznává. Můj ruský kolega sídlící v Moskvě Vladimir Bobrov je s petrohradským Pychalovem v kontaktu. Oběma jsem poslal maily, v nichž jsem jasně napsal:
Hlavní věcí, jež vyplývá ze závěrů mého výzkumu a kterou byste měli znát je skutečnost, že se Pychalov mýlí. Nic nebylo vykonstruované! Všichni tito lidé byli skutečně vinni, o čemž je spousta důkazů! Za druhé byste ho měli pochválit, protože dokazuje, že stalinistou není! Ač by právě Pychalov mohl být v mnoha ohledech tak chápán, jen prokazuje, že je pravdě vzdálen háje svou tezi o Stalinem vykonstruovaných procesech, o nichž mluví v článku, který publikoval.
Ačkoli se spletl, prokazuje jistou míru objektivity a integrity. Víte, co mám na mysli?! S pravdou byl více na štíru, než když protlačoval prostalinský postoj, víte, co mám na mysli? Vždyť to je důvod, proč ho také nikdy nenajdete mezi trockisty. A mezi antikomunisty ho nenaleznete rovněž.
Je na nás komunistech, abychom ukázali, kde je pravda! Nikdo jiný to za nás neudělá, to můžeme a musíme udělat my sami! Nemám na mysli ty lidi, kteří dělají užitečné věci, aniž by si vše ověřili. Užitečnost věci se prokáže jen jejím prověřením praxí. Jak koukám na hodiny, musím si pospíšit. Máme ještě minutku či dvě?!
Zmínil jsem tedy pár skutečností
o Igoru Pychalovovi, jehož články pravděpodobně nebudete nikdy číst, protože nebyly přeloženy do angličtiny. Jsou však lidé jako my ostatní mající zájem na poznání pravdy. A rozhodně k nim nepatřím jen já sám. Sovětská historie je stále především propaganda! Historiografii Sovětského svazu vévodí propaganda od začátku! Od prvního dne po revoluci.
Ale natvrdo propaganda převládla v době studené války po Druhé světové válce. Během posledních deseti let jsem strávil spoustu času a vydal nemálo peněz za příležitost studia dokumentů bývalých sovětských archivů uveřejněných s koncem Sovětského svazu v roce 1991.
Zavřel jsem se do své pracovny a usedl k těmto dokumentům pojednávajícím o době Stalinovy vlády, soustředě se hlavně na 30. léta. To proto, že pokud se na ně plně nezkoncentrujete, neproniknete se nikdy do hloubky. Rovněž jsem prostudoval značné množství druhotných pramenů známých ruských i západních odborníků na dané období. Každý z nich má nemalý vliv na sovětské dějiny, přičemž všichni jsou antikomunistickými ideology a historickou vědu zneužívají k démonizaci Stalina, doby jeho vlády i projektu komunismu.
Fakt, že jsme svědky záměrného falšování, není jen otázkou politické zaujatosti, jakkoli i té je přehršel. Práce slovutných historiků o dějinách Sovětského svazu jsou plné prokazatelných a zcela flagrantních lží. A řádní profesoři všech univerzit od Cambridge po Oxford naplno v haptáku vyřvávají dávno vyvrácené lži.
Právě na tyhle nepravdy poukazuji ve své knize o Chruščovovi, resp. na jeho užívání nicneříkajícího termínu preverifikace, což je rádoby učené fajnové latinské slovo znamenající lež. Protože když si někdo, třeba můj přítel, přečte rukopis, zřejmě mi vytkne nadužívání slova lež a jistě mi doporučí nalézt nějaké příhodné synonymum.
Naši odpůrci, kteří nás hodlají napadat, směšně troskotají se svou tragikomickou neschopností vyvrátit skutečnost, že všech 61 tzv. odhalení jsou prokazatelnými a vědomými Chruščovovými lžemi! Pokud jde
o dějiny SSSR, platí totéž o mnohých pracích nejslavnějších západních a ruských akademických historiků. Jelikož je tento rozhovor nahráván, nebudu ani uvádět žádná jména, abych těm z nich, kteří zůstali věrni vědě a pravdě, nezpůsobil ještě větší problémy, nesnáze a potíže, které je, jako revoluční komunisty, beztak čekají.
Být v problémech nevadí, není však potřeba být pod stálým dohledem. Víte tedy, že přednáším dějiny anglické literatury… literatura má však co do činění s výzkumem. Jednou jsem se svých studentů zeptal, jaké slovo, v kterémkoli jazyce, pokládají za nejradikálnější? Získal jsem několik obvyklých a očekávaných odpovědí, přičemž mezi nejfrekventovanějšími odpověďmi byly slova socialismus komunismus. Na to jsem řekl něco jako: socialismus a komunismus jsou jistě velmi dobrá a radikální slova, pro mne je však tím nejradikálnějším slovem slovo DŮKAZY! Vždy a všude se dožadujte důkazů, a lidé vás sami brzy začnou nazývat komunistou.
To není nikde větší pravdou, než právě při studiu dějin komunistického hnutí. Lži pochopitelně převládají, ale ve chvíli, když začnete vyžadovat důkazy, mající tyto lži údajně podporovat, přesně v tu chvíli začnou být věci zajímavé. A Karel Marx důkazy objevil.
Nezapomeňte, právě Marx objevil důkaz faktu, že kapitalismus je založen na vykořisťování a zdůvodnil proč je jeho svržení nevyhnutelné! Jako první zdůraznil, proč komunisté musí trvat na zjištění pravdy. Protože pravda je na naší straně! Na straně v celém světě vykořisťované dělnické třídy!
Často mi některý z mých žáků řekne: „Grovere, vaše argumenty nejsou přesvědčivé, alespoň mne nijak nepřesvědčují.“
Moje odpověď obvykle vypadá takto: „Přesvědčování je forma propagandy a public relations. Přesvědčování závisí na rozpoložení, především však na způsobu myšlení osoby, jíž se snažíte přesvědčit.
Upton Sinclair byl skvělý americký spisovatel, který byl radikální po většinu svého života. Sinclair kdysi napsal: „Je obtížné chtít od člověka, aby cokoli chápal, když jeho mzda závisí na tom, jak dalece to nepochopil.“
To je skvělý citát! Osobu přeplněnou zafixovanými předsudky totiž nelze přesvědčit žádnými, byť sebekvalitnějšími důkazy. Stejně tak je obtížné, ne-li nemožné, aby člověk na důkazy pohlédl objektivním okem, jelikož jedině tak dokáže odhalit, že právě ty nejuctívanější předsudky a předjímané názory jsou klamné. Mír a klid v duši jeho i jeho přátel charakterizující Sinclairovy romány vychází
z autorova neskrývaného a všeobecně známého obdivu k velkému anglickému filozofovi 17. století Francisu Baconovi, resp. tomu, co Bacon nazýval Modly u kmene. „Modlami u kmene“ rozuměl ideje vykořisťovatelů, těch, jejichž myšlenky jsou vždy a všude podporovány, a pokud je vy sami podporovat nebudete a nepřijmete, nebo snad na ně budete útočit, nikdy neuděláte díru do světa.
Ale můžu vám říci toto: Své nejzásadnější a nejdůležitější objevy nikdy nedělám tak, abych strkal policejní čenich jako pes do záhad a tajemství, ale vycházím z odtajněných archivních záznamů dokumentů a poznámek pod čarou v pracích akademických historiků, kontroluje, zda primární resp. sekundární zdroje všech dokumentů citovaných v těchto poznámkách opravdu poskytují důkazy pro jakákoli tvrzení.
A převážně jsem zjistil, že tomu tak není. Že zkrátka citované skutečnosti nijak nedokládají pravdivost antikomunistickými historiky halasně vytrubovaných tzv. faktů.
Takže moje metoda je v podstatě jen sledovat důkazy, prostě z nich vycházet, držet se jich a nikdy se nespokojit s ničím menším. Paradigma studené války bylo převažujícím pohledem na historii stalinských let. Věřím, že mnou provedený výzkum přispěje k vyčištění půdy a novému začátku. Pravda se nakonec vyjeví a bude mít veliký význam pro náš marxistický projekt porozumění světu ve smyslu jeho změny, jakož i výstavby beztřídní společnosti sociální a ekonomické spravedlnosti. Děkuji vám.
Přeložil a poznámkami opatřil
Lukáš Sluka

Nabídka
V sobotu 10. října 2015 se uskutečnila XXXVIII. pražská teoreticko-politická konference na téma
O současném stavu a perspektivách komunistického hnutí v České republice“.
Sborník vystoupení z této konference si můžete objednat u pořadatelů konference nebo v nakladatelství „OREGO“.

Palestina: Sionistická okupace musí skončit!
V posledních dnech se našimi zpravodajskými kanály opět množí zprávy o dění v Palestině. Izrael, náboženští osadníci a izraelská okupační armáda jsou vykládáni jako oběti šílených Palestinců „znajících jen teror, hlad po krvi a vraždění“.
Povšimněme si, jak se tito usvědčení lháři opírají o vlnu islámofobie, kdy Izrael se má právo bránit, jelikož je obklopen muslimy. A muslimové jsou přece anti-civilizací, nepřáteli naší svobody a demokracie. Smutným faktem zůstává, že k této protimuslimské nenávistné kampani se přidávají i Židé – ovlivněni sionismem (židovským nacionalismem), kteří v tom vidí dobré zdůvodnění svého útlaku, expanze, etnických čistek vykládaných jako právo na obranu.
Čest patří všem, kteří se sionismu postavili od Hajo Meyera, přeživšího Holokaustu, který sionismus odmítl pro jeho podobu s fašismem, který prožil, případně Alberta Einsteina, který odmítl být presidentem Izraele za podmínek, v kterých vznikl.
Byli to právě Židé, kteří v rámci staletí třídních společností byli obětním beránkem jak křesťansky obhajovaného feudálního panství tak nacionalisticky zdůvodněného konkurenčního likvidování v rámci kapitalismu.
Byli to Židé, kterých se jako utlačovaných vždy dělnické hnutí zastalo, ne kvůli výjimečnosti náboženství, ale kvůli tomu, že odmítalo zaměňovat skutečného nepřítele (buržoazii jako třídu v marxistickém pojímání či kapitalismus) za již zmíněného obětního beránka.
Různé útoky „s noži a kameny“ jsou pouze vyústění dlouhotrvajícího útlaku okupace, bezdůvodného zabíjení civilistů, žen (o které islámofobům v muslimských zemích tak jde) a dětí za pouhé přiblížení se k ostnatému drátu.
Palestinský lid musí mít zajištěno právo na sebeurčení v optimální podobě jednotného palestinského-židovského státu, nestavěného na základě vyvolenosti ve 2000 let starém historickém pramenu, ale na základě práva žít v této zemi.
Převzato z Prostějovské Pravdy


Socialistická odpověď hegemonii kapitalismu
Nepřítele je potřeba osobně poznat, tím více nepřítele ideologického, se kterým se vede krutá, většinou skrytá válka. Tuto skutečnost znají lépe než kdekoli jinde v ČLR. Čínští komunisté nejenže analyzují zkušenosti z rozbíjení SSSR, ale i pozorně zkoumají tendence rozvoje současných mezinárodních vztahů. To potvrdilo i 6. celosvětové socialistické fórum, které se uskutečnilo ve dnech 16. a 17. října v Pekingu.

Marxismus žije!
Teze o „smrti“ marxistického učení je důležitým prvkem antikomunistické propagandy. Již přes 160 let ideologové „svobodného světa“ hovoří o zastaralosti socialistické ideologie a nemožnosti její aplikace v současnosti.
Samotná skutečnost, že tato obvinění se opakují i čtvrt století po ukončení „studené války“ naznačuje mnoho.
Světový kapitál se jako ohně bojí komunismu a stejně jako dříve v něm vidí (po pravdě řečeno naprosto oprávněně) svého hlavního nepřítele.
Je evidentní, že útoky proti marxismu jsou naprosto lživé. Přání se vydává za skutečnost.
To vyzdvihuje i nedávno konané „fórum“, které se stalo každoroční událostí.
Letošní „fórum“ bylo věnováno nejaktuálnějšímu tématu soudobých mezinárodních vztahů, „barevným revolucím“ a „kulturní hegemonii“.
„Fórum“ organizovalo „Centrum vědeckého výzkumu světového socialismu Čínské akademie společenských věd“, „Centrum soudobých světových výzkumů“ a „Centrum výzkumu tzv. měkké síly“.
Stejně jako v minulých letech se v Pekingu setkali světoví odborníci z oblasti filosofie, ekonomie, sociologie a politiky i představitelé levicových stran.
Od minulých se současné „fórum“ lišilo úrovní reprezentace.
Zúčastnilo se ho přes 200 vědců z dvaceti zemí Asie, Evropy, Severní a Latinské Ameriky a Austrálie.
Pořadatele učinili vše proto, aby jednání byl plodné, proto také na něm nebyla žádná nic neříkající vystoupení. Podstatou byla otevřená, ostrá diskuse.

Krvavé plody „barevných revolucí“
Účastníci konference se sjednotili na názoru, což zdůraznili i ve svých vystoupeních, že „barevné revoluce“ jsou jedním z hlavních nástrojů zahraniční politiky západních civilizací, v jejichž čele stojí Spojené státy.
Tato válka bez střelného prachu, jak ji označil prezident Čínské akademie společenských věd Van Vej-guan, sleduje stejný cíl, jako obyčejná agrese, je však realizována jinými, nenásilnými metodami. „Politika hegemonie, expanze západního kapitálu na sebe bere jiné formy, podstata však zůstává stejná.“ Při té příležitosti byla připomenuta naprosto otevřená vyjádření Henryho Kissingera o tom, že hlavním cílem Washingtonu, je rozšíření jeho hodnot (diktatury) po celém světě.
Masové demonstrace v ulicích, jejichž účastníci požadují demise vlád, jsou pouze vrcholem „barevných revolucí“.
Této fázi předchází dlouhodobá příprava.
Usilovnými aktivitami se Západ snaží dosáhnout kulturní hegemonie ve státě – oběti.
Jinými slovy, imperialismus vnucuje těm silám, o kterých se rozhodl, že budou prosazovat jeho zájmy, své hodnotové a ideologické představy.
Podle vyjádření účastníka „fóra“ V. N. Ševčenka, podstatu tohoto postupu objevil již ve dvacátých letech minulého století vůdce italských komunistů Antonio Gramsci. Ve svých dílech dokázal, že při získávání hegemonie se buržoazie neopírá pouze o nástroje své diktatury: policii, vládu a všechny ostatní mocenské složky, ale i o občanskou společnost, tedy síť nevládních organizací, jejichž prostřednictvím prosazuje a dosahuje nadvlády kapitalistické ideologie.
Od poloviny minulého století Západ aktivně využívá tyto nástroje občanské společnosti nejen k podpoře udržení moci ve vlastní zemi, ale i k expanzi.
„Barevné revoluce“ začínají tím, že v zemi za podpory Západu vzniknou desítky a stovky „nevládních“ organizací. Zpočátku se naoko zabývají ochranou lidských práv a životního prostředí, ve skutečnosti realizují prakticky nepozorovatelnou, molekulární agresi do kulturního jádra společnosti. V důsledku těchto aktivit se v zemi objeví vrstva prozápadní mládeže, s kterou se dá snadno manipulovat.
Představitel Komunistické strany Austrálie Michael Hooper věnoval pozornost vzdělávání, které sehrává v rozpoutávání „barevných revolucí“ významnou úlohu.
Mladí lidé se ve školách na Západě stávají od počátku objektem propagandy, které většina podlehne. Po návratu domů jsou již hotovým materiálem pro „barevné revoluce“.
Hooper zdůraznil, že tento úkol je usnadněn absolutní moci, kterou vlastní západní kultura. Nejvěrnějším spojencem Pentagonu je Hollywood a Wall Sreet proniká i tam, kam se dva předcházející nemohou dostat.
„Masová kultura je mnohem údernější síla než tankové kolony“ zdůraznil generálporučík Li Dan-ren, prezident Národní univerzity obrany ČLR.
„Barevné revoluce“ probíhající pod hesly prosazování demokracie a svobody, nepřinášejí ani jedno, ani druhé. Vždyť jejich pravým cílem je svržení nepohodlných režimů a nikoli blahobyt národů.
Na příkladu Ukrajiny objasnil průběh „barevné revoluce“ člen předsednictva Ukrajinské komunistické strany G. K. Krjučkov.
Svržení ukrajinské vlády v roce 2014 neproběhlo spontánně, ale bylo připraveno v zahraničí. V zemi byl nastolen režim tyranie a tmářství, který vláda využívá k boji proti vlastnímu lidu. To bylo umožněno v důsledku hluboké deformace společenského vědomí a bezprecedentního využívání nástrojů manipulace.
V současnosti je v zemi vláda, která je řízená ze zahraničí, a jakékoli názory opozice jsou tvrdě potlačovány. Nové ukrajinské vedení využívá k honu na komunisty zkušenosti nacistického Německa. Krjučkov v závěru vyzval účastníky „fóra“ k podpoře Ukrajinské komunistické stany.
Egyptský filosof Samir Amin ve svém vystoupení zdůraznil, že velkoburžoazie stále častěji využívá k podpoře své moci fašistické síly.
Kapitalismus prochází systémovou krizí, charakterizovanou vyostřováním vnitřních rozporů. Západ se pokouší vyřešit vlastní problémy destabilizací a oslabováním strategických protivníků Ruska a ČLR. To je hlavní důvod toho, že ve státech, které
s nimi sousedí, jsou vyvolávány „barevné revoluce“.
USA se snaží vyprovokovat nepřátelství mezi ČLR a Japonskem, Vietnamem, Filipínami a jinými státy, rozdmychávajíce staré teritoriální spory. Nesmírné finanční prostředky věnují rovněž na vyvolání „barevných revolucí“ v Ujgurské oblasti a v Tibetu.

Odvážné odpovědi na citlivé otázky
Význam „fóra“ spočíval i v tom, že na něm byly nejen popisovány problémy, ale proběhly na něm i pokusy o jejich řešení.
Například: Jak předejít „barevným revolucím“. Je vůbec možné vybudovat účinné bariéry šíření „kulturní hegemonie“? Existuje vůbec alternativa současné hegemonii kapitalismu?
Tyto otázky nejvíce zajímaly účastníky „fóra“, plně přesvědčených, že bez odpovědí na ně není možné budovat obranu proti agresivnímu útoku Západu.
Pozornost je potřeba zaměřit na analýzu existence vnitřních podmínek pro úspěšné provedení „barevné revoluce“. Van Vej-guan uvedl, že destabilizace může být úspěšná pouze v zemích s hlubokými třídními rozdíly. Nespokojenost obyvatelstva s realizovanou sociálně ekonomickou politikou usnadňuje úkol vnějším silám. Západ a jeho agenti vlivu mistrovsky využívají naděje prostého lidu. Později se ukazuje, že tyto problémy nikdo nechce stejně řešit, ale cíl – svržení vlády – byl splněn.
S velkým zájmem se setkalo vystoupení Michaela Leibowitze, profesora kanadské univerzity Simona Frasera a bývalého konzultanta Huga Cháveze.
Leibowitz uvedl, jak USA doslova zaplavily Venezuelu svými agenty, nelitujíce při tom vydat miliardy USD na podplácení politiků, žurnalistů a vojáků. Přesto všechny pokusy o destabilizaci situace narazily na odpor lidových mas, které pocítily blahodárné zlepšení svého života, když se vlády uchopila levicová vláda.
Druhou podmínkou úspěšného provedení „barevné revoluce“ je zanedbání rozvoje kulturně ideologického boje. Stejně jako generál Li Dan-ren hovořili i další představitele ČLR o zkušenostech SSSR, na kterých je potřeba se poučit.
Podle čínských vědců, byl hlavní příčinou rozpadu socialistické supervelmoci rozklad stranického vedení a jeho postupný přechod, zpočátku kamuflovaný a později otevřený, na stranu protivníka.
Ideologie se v SSSR začala měnit v 80. letech. Zpočátku byla rudou, ale byl z ní vyňat marxisticko-leninský obsah.
Vzniklé vakuum bylo zaplněno podivnou směsicí maloburžoazně konzumních pseudohodnot a historických mýtů, což donutilo lid nenávidět minulost rodné země. Takový postup ulehčil plnění úkolu zničení sovětského státu. Proběhla tak jedna z dalších „barevných revolucí“. (První proběhly již předtím v evropských socialistických státech.)
Uvedené zkušenosti podrobně zkoumají v soudobé Číně. Tématem se zabývá mnoho vědeckých monografii a hlavně film: „Historické zkušenosti z porážky KSSS“. Čínští komunisté považují za svůj prvořadý úkol vyhnout se opakování chyb SSSR.
Čínští účastníci „fóra“ se nesnažili uhlazovat skutečnost. Uznávali své problémy, mezi které patří společenské rozdíly, disproporce v rozvoji jednotlivých regionů, podlézavost svých funkcionářů Západu a korupce.
Ale na rozdíl od Ruské federace a dalších bývalých sovětských republik se o těchto problémech hovoří na nejvyšší úrovni. V rámci „fóra“ se uskutečnil i kulatý stůl, u kterého čínští odborníci odpovídali na dotazy (ne vždy příjemné) zahraničních hostů.

Alternativa - socialismus
Rozhodující překážkou šíření západní ideologické agrese je podle čínských soudruhů věrnost socialistickému rozvoji společnosti. Na „fóru“ byla citována slova prezidenta ČLR Si Ťin–pchinga, že komunistická ideologie je podobná vápníku, bez kterého kostra a celý organismus onemocní.
Přesto, že dílo Karla Marxe je staré již přes sto let, socialismus je i dnes jedinou reálnou alternativou kapitalismu. Čínští komunisté neskrývají své cíle a jsou přesvědčeni o tom, že socialismus zvítězí a kapitalismus odejde z historické scény.

Čínští komunisté považují za rozhodující:
1. Boj za zvyšování životní úrovně lidu a snižování nerovnosti v příjmech. V tom je podporovali i vietnamští a laoští komunisté, jejichž vlády zachovávají věrnost socialistické cestě rozvoje. Vědecký pracovník „Vietnamské národní akademie sociálních věd“ Do Tien-sam zdůraznil význam zdokonalování systému státní správy a odstraňování negativních jevů v ekonomických i sociálních oblastech.
2. Je potřeba chránit kulturní nezávislost, nepřipouštět infiltraci západních idejí a hodnot. Čínští komunisté nevolají po plné izolaci a myslí si, že přebírat užitečné zkušenosti je potřeba. To se nesmí změnit ve slepé kopírování.
Je potřeba formovat vlastní socialistickou tématiku, vlastní terminologii a nakonec i vlastní koncepce ve společenských vědách. To jsou hlavní úkoly, o kterých se hovořilo na „fóru“.
Účastníci se rovněž zmiňovali o nebezpečí odepisování minulosti. Pokud budou současní komunisté na základě několika chyb, ke kterým došlo v minulosti odmítat celou komunistickou minulost, bude komunismus zesměšňován nyní i v budoucnosti.
Nelze se však pouze spokojit s obranou – je potřeba přecházet k útočné taktice. K tomu je však potřeba omezit mediální monopol Západu a jeho nadvládu v kybernetickém prostoru. Je potřeba využívat „měkkou sílu“ a ukázat, že kapitalismus má alternativu. Důvodů je proto mnoho. Americký profesor ekonomie David Kotz popsal růst sociální nerovnosti v USA, která rozděluje společnost na kasty. V roce 1970 vydělávali vedoucí manažéři 70krát tolik než dělníci. Dnes vydělávají 300krát více.
Může nás jen těšit, že si čínští komunisté uvědomují význam odporu proti kapitalistické hegemonii a přijímají v tomto směru konkrétní opatření. „Celosvětové socialistické fórum“ se stalo důležitou etapou v tomto boji. „Forum“ potvrdilo, že ČLR má přátele po celém světě. Skutečné spojence, kteří chápou nebezpečí neomezené hegemonie kapitalismu a erozivní liberální ideologie.

Sergej Kožemjakin, Pravda, 30. 10. 2015 Překlad: Karel Kluz


Imperialismus a neštěstí uprchlíků
V tomto okamžiku jsme svědky nejhorší uprchlické katastrofy od II. světové války. Miliony lidí prchají před válkou a útlakem. Další se snaží uniknout smrti hladem nebo utéci před bezútěšnou chudobou. Převážná většina z nich přebývá coby mezinárodní uprchlíci v zasažených nebo sousedních zemích, ale mnozí se snaží dosáhnout Evropy. Je to nebezpečná cesta a mnoho uprchlíků se cestou utopilo nebo jinak děsivě zahynulo.
Současná dánská vláda, s podporou pravicově nacionalistické Dánské lidové strany a Sociálních demokratů, odmítá sdílet zodpovědnost za osud uprchlíků. Naopak, vláda tvrdí, že Dánsko jich musí vpustit do země co nejméně. Tento vysoce hanebný přístup silně ignoruje, že samo Dánsko významně přispělo k uprchlickému proudu.
Uprchlíci v podstatě přicházejí z těchto zemí:
• Afghánistán; připomínáme, že v roce 1988 současný dánský premiér, tehdy předseda mládežnické organizace liberální strany Venstre, navštívil afghánské islámské teroristy a byl vyfotografován se samopalem AK-47 v rukou. Následná válka v Afghánistánu, jíž se Dánsko „přirozeně“ zúčastnilo, přinesla smrt, ničení a velké množství uprchlíků.
• V Iráku byl poměrně stabilní neislámský režim. Byl zničen, když zemi v roce 2003 napadli imperialisté ze Spojených států a několika evropských zemí NATO včetně Dánska. Výsledek je dobře známý: neuplyne jediný den, aniž by bylo zabito několik lidí, pochytaných v šarvátkách mezi různými válčícími islamistickými skupinami. Následkem je opět značný počet uprchlíků, prchajících z Iráku, aby si zachránili život.
• NATO zasáhlo v Libyi, opět s Dánskem v popředí. Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí byl surově zavražděn. Výsledkem byl totální rozpad země, se soupeřícími islamistickými skupinami, bojujícími mezi sebou o moc. V této situaci tisíce lidí, kteří přišli do Libye pracovat z jiných oblastí Afriky, tu zůstalo zachyceno a byli nuceni prchat na sever do Evropy, aby si zachránili život.
• Nakonec NATO a EU významně přispěly k rozdmýchání plamenů, jež přerostly v divokou občanskou válku v Sýrii - občanskou válku, jež stála bezpočet životů a vrhla miliony lidí na útěk. Dánsko se na základě členství v NATO a EU podílelo na vzniku proudu uprchlíků ze Sýrie. Turecko, také člen NATO, přímo i nepřímo podpořilo ISIS (ISIL), a další přátelé USA mezi státy Zálivu, především Saúdská Arábie, podpořili rozmanité skupiny „povstalců“, bojujících za svržení syrského demokraticky zvoleného předáka Bašara al-Assada.
Oblasti původu
Velká většina uprchlíků je umístěna v táborech v chudých sousedních zemích, především v Libanonu a v Jordánsku. Evropy dosáhne jen relativně malý počet z nich, a z nich jen hrstka pokračuje do Dánska. Dánsko nese velký díl zodpovědnosti a viny za zkázu, zabíjení a mrzačení, jež tvrdě postihly civilní obyvatelstvo zasažených zemí. Je absurdní a hanebné, že většina stran v Dánském parlamentu tvrdošíjně odmítá přijmout více uprchlíků a snaží se vystrkat je do chudých zemí v oblasti původu.
Komunisté vyzývají
Teď, stejně jako předtím, komunisté podotýkají, že vinu za problém s uprchlíky nese kapitalismus se svým imperialismem. Komunisté vyzývají všechny, aby válečné uprchlíky přivítali a pomohli jim, jak jen mohou.
Komunisté udělají, co mohou, aby případy války a ničení objasnili veškerému obyvatelstvu. Budou rozvíjet široké a silné mírové hnutí, schopné zastavit války a zabránit tak budoucím uprchlickým katastrofám.
Výkonný výbor KS v Dánsku (KPiD),
28. 9. 2015  (přek. Vladimír Sedláček)


Současná imigrace a její důsledky pro Evropu, ČR a komunistické hnutí
(Pokračování z minulého čísla)
Dlouhodobé a bezprostřední příčiny migrace
Migrace obyvatel je jevem, který se v historii lidské společnosti i vývojových předchůdců člověka vyskytoval už v dobách prehistorických. Tehdy byl ovlivňován zejména přírodními faktory. Se vznikem třídní společnosti a státu získaly přesuny obyvatelstva dominantně jiné příčiny, obsah i formy. Hlavní příčinou migrace obyvatelstva se staly sociálněekonomické, mocenské a vojenské faktory spjaté s hledáním obživy obyvatel, úrodné půdy, s útěkem před otroctvím, mocenským útlakem, feudálním vykořisťováním či vojenskými výpravami, ale vnějškově spočívaly v různých přesunech rodů, kmenů a národů vlivem mocenského soupeření rozličných otrokářských a raně feudálních států. Klasickým příkladem těchto příčin a jejich následků bylo tzv. stěhování národů, vyvolané mocenskými výpady Čínské říše od 2. stol. n. l.
V době rozmáhající se zbožní výroby a zbožně peněžních vztahů (v centrální Evropě ve 14. a 15. století, v jižní Evropě dříve), úzce souvisejících se vznikem měst, obchodu, bankovních domů, s těžbou drahých kovů apod., získává ekonomicky a mocensky vynucená imigrace posunutou náplň a nové projevy. Příkladem stimulace příchodu určitých vrstev obyvatelstva (většinou odborníků – řemeslníků a obchodníků) vládnoucí třídou budiž vnější kolonizace českých zemí v době panování posledních Přemyslovců (13. století a postupný příchod německého obyvatelstva). Jiným příkladem projevů vznikajících zárodků kapitalismu je putování závislých nevolníků, případně svobodných, ale nemajetných obyvatel měst (zárodek proletariátu) z jednoho místo na druhé a následné vylidňování hornických středisek českých zemí – Jihlavy, Kutné Hory a v raném novověku Jáchymova. Všechna tato města patřila ve své době (po Praze) mezi druhá největší v českých zemích. Po úpadku jejich slávy se změnila (s určitou výjimkou Jihlavy) v provinční střediska. Už v těchto zkušenostech ukazoval kapitalismus svůj předobraz.
V raném novověku přinesly zámořské objevy pro rodící se kapitalismus nový impuls. V nově zřizovaných španělských, portugalských, holandských, francouzských, britských (postupně i dalších států) koloniích prýštila rodícímu se kapitalismu - Marxovými slovy - krev a špína ze všech pórů. Vinou vznikajících kapitalistických mocností Evropy byly vyvráceny mnohé vyspělejší říše než dominantní státy kontinentu původu uchvatitelů – Aztécká, Incká, Toltécká a dalších. Jestliže v hornických městech českých zemí nalézáme předobraz migrační praxe kapitalismu postupně ve všech území jeho panství, v tomto případě spatřujeme předobraz prvotních příčin dnešního uprchlictví z mimoevropských zemí.
Evropský obchodní kapitál, církev, panovnické dvory a feudálové zahájili koloniální éru většiny zeměkoule, která kulminovala pod jasně kapitalistickým vedením v 19. století. Zejména v tomto století byla evropskou buržoazií ovládnuta téměř celá Afrika, velká část Asie, naopak po bok kolonizátorů se začaly stavět ještě před několika desítkami let kolonizované USA. Nepravdy, v jádru šovinistické a rasistické řeči o tom, že kolonizované národy „potřebují tvrdou ruku, neumějí pracovat a samy si vládnout, což se údajně projevilo po nabytí jejich suverenity,“ vyvracejí fakta z období před jejich kolonizací. Ještě v polovině 18. století byly rozdíly mezi stupněm hospodářského vývoje Indie a Evropy minimální. K roku 1850 se odhaduje, že rozdíl v HDP přepočítaném na hlavu mezi vyspělými průmyslovými zeměmi a jejich koloniemi tvořil necelý dvojnásobek, o sto let později už 11 krát vyšší objem. Např. kolonie Velké Británie tvořily roku 1913 120násobek rozlohy mateřských zemí. Roku 1937 vykazovaly rozlohu 39,5 mil. km2 (téměř čtyřnásobek rozlohy Evropy) a 478, 2 milionu obyvatel!
S následky staleté kolonizace, vyvražďování, vykořisťování a širokého hospodářského úpadku se velká část bývalých kolonií dodnes nevypořádala. Nutno dodat, že tak mohla učinit jen velmi těžko. Po získání samostatnosti většiny koloniálních zemí po první, resp. ve většině případů po druhé světové válce se části z nich dostalo pomoci socialistického tábora a situace se začala pronikavě zlepšovat. Po pádu socialismu se však plně otevřely brány neokolonialismu koncernů a uskupení bývalých kolonizátorů, nyní neokolonialistů z řad imperialistických zemí. Většina zemí tzv. třetího světa proto disponuje samostatností pouze formálně, na papíře. Ve skutečnosti je minimálně stejně nesamostatná jako v dobách kolonialismu. Hlavní neokolonialistické mocnosti současnosti, USA, Německo, Velká Británie, Francie, Japonsko, Itálie jsou společně s dalšími bývalými koloniálními zeměmi a velmocenskými centrálami (MMF, EU, NATO, WTO) hlavními viníky obecné potřeby lidí ve velkém prchat ze svých domovů. Cílem je, jak již bylo dříve uvedeno, v řadě případů zachránit se před smrtí hladem, epidemiemi, násilím, kriminalitou a v neposlední řadě před válkou. V trvalém rozměru jde také o snahu prodat svou pracovní sílu za vyšší cenu na trzích neokoloniálních zemí. Současnými charakteristikami a projevy imperialismu, jakožto nejvyššího stádia soudobého kapitalismu a jeho nejtypičtějšími představiteli z řad států, se posléze budeme zabývat podrobněji.
Příklad žen ve společnosti z předchozích částí analýzy jsme použili proto, abychom ukázali ekonomické a třídní faktory jako hlavní tvůrce naši skutečnosti. Co tedy může být původním kořenem imigrace coby masového globálního jevu? Nikoli střet kultur. Dnes žijeme v epoše imperialismu, která se mimo jiné vyznačuje nerovnoměrným vývojem kapitalismu a snahou bohatších, vyvinutějších států hledat v rozvojových zemích levnou pracovní sílu. Dále svého vrcholu dosahuje proces zespolečenštění práce, který svět, v kombinaci se zvýšenou koncentrací kapitálu, stále více propojuje. Činí jeden podnik, jedno průmyslové odvětví, jeden stát závislý na druhém. Tato situace v místním, národním i mezinárodním měřítku akumuluje na jedné straně ohromné bohatství, zhýralost, dekadenci, na druhé straně nezměrnou bídu, vykořisťování, bolest a hlad! A právě tato situace je porodní bábou válek, terorismu, rozporů mezi národy.
V popsaném prostředí je mimo jiné objektivně nutný i volný pohyb pracovní síly. Zdrojem imigrace tedy není z nebe spadnuvší snaha „kulturních marxistů“ zamořit nás uprchlíky, ani boj kultur, ani snaha příživníků utéct do Evropy a žít ze sociálních dávek. Jejími kořeny jsou nerovnoměrně rozdělené světové bohatství, kdy jsou celé kontinenty plundrovány ve prospěch rozvinutějších mocností, což přivádí do nesnesitelného postavení drtivou většinu obyvatel těchto světadílů. Ti se pak mnohdy logicky snaží svůj životní prostor opustit a dostat se tam, kde mají aspoň minimální možnost žít důstojně.
Tato objektivní tendence byla v posledních dekádách silně podepřena imperialistickými agresemi USA, zemí EU, NATO a jejich spojenci v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Somálsku, Jemenu a v mnohých jiných zemích. Tak byly zlikvidovány sice kapitalistické, ale relativně fungující režimy, které nutily k emigraci mnohem menší počet obyvatel, případně jejich minimum. Více než milion obětí okupace Afghánistánu, další statisíce mrtvých, raněných a nezvěstných z Iráku, Libye a jiných zemí posunuly postavení mnohých proletářů ještě na kritičtější mez, existenciální dilema: Buďto zůstanu a téměř jistě zemřu nebo budu riskovat na daleké cestě, ale naděje, že ji přežiji, je o něco vyšší.
Situaci zbídačených uprchlíků kapitalismus využívá do poslední kapky, do posledního groše. Jeho prodloužené ruce - převaděči, překupníci, agentury najímající levnou pracovní sílu jsou zákonitou součástí systému, lobbisticky zaklíněnou do buržoazního státního aparátu a bezpečnostních složek. V některých případech jsou využívány k mocenským kalkulům USA a Turecka, které však tyto plody pouze využívají, semínko klíčilo v samotných útrobách imperialistického systému, nezasadili jej žádní tajní agenti, žádné nevládní organizace. Ani by to nešlo, tímto způsobem lidská společnost nefunguje. Něco jiného však je, že této příčiny zmíněné organizace ve své cílené činnosti zneužívají.
Vraťme se k druhotným příčinám, případně k důsledkům, které kapitalistický systém využívá ve svůj prospěch. Utečenci jsou zdrojem levné pracovní síly, která evropským kapitalistů dobře slouží v mnoha směrech i zde v Evropě. První skutečnosti lze doložit mnoha způsoby. V Africe či v zemích Indického subkontinentu je například zcela běžná dětská práce. Na tomto kontinentu je ekonomicky činných až 20 % dětí, v celosvětovém průměru jde o 32 % všech pracujících dětí. Není snad ani třeba dodávat, že dětská práce je levná a že děti nestávkují. Dále zde máme známý případ „krvavých diamantů“, drahocenných předmětů získávaných brutálním vykořisťováním lidské pracovní síly znovu zejména v Africe. Afrika je také zdrojem až 80 % lithia, které se používá v elektronice, ovšem zejména v Evropě a Severní Americe. Již od začátku 90. let trvá v Demokratické republice Kongo občanská válka, která tuto zemi stála již přes pět milionů životů, přesto se zde telefony v halách zahraničních koncernů nadále vyrábí, konflikt se neřeší. Hovoříme o zemi, která má již staleté zkušenosti s velmocemi, které sice splňují buržoazní měřítka demokratičnosti, ale v oblasti svých „životních“ zájmů a cílů se chovající s neskutečnou brutalitou.
Dále je pozoruhodné, že pouze pět z 54 afrických států není producentem nebo vývozcem ropy. Kdo však těží z těchto přírodních zdrojů? Jedním z největších (a největším v Africe) vývozců ropy na světě je dnes Nigérie. Až 90 % lidí v této zemi však žije za mzdu pod 2 dolary (zhruba 25 Kč) denně. Veškeré přírodní bohatství je totiž v rukou západních korporací, které jej prodávají do Evropy a Severní Ameriky. Celý zisk pak plyne především jim. Loutkové vlády africkým států, případně i kompradorská buržoazie (pokud existuje) jsou z těchto zisků financovány, podporovány, legálně korumpovány, aby se nestavěly do cesty zájmům korporací a za minimální část zisku potlačovaly různými způsoby odpor proti útlaku a závislosti. Přestože se vlády v těchto zemích mění častěji než apoštolové na orloji, systém zůstává stejný.
V Etiopii nepřekračuje průměrná dělníkova mzda 53 dolarů měsíčně. A to přesto, že Etiopie náleží mezi největší světové výrobce textilu. Notoricky známý nápis „made in China“ začíná být v oblasti textilu nahrazován novým názvem „made in Ethiopia“.
Dalším z příkladů otevřeného vykořisťování, které se na africkém kontinentu odehrává, je osud horníků v JAR, o němž se v minulosti snažil na svém webu informovat i SMKČ. V hornickém průmyslu v Jihoafrické republice pracují lidé za podmínek minimální bezpečnosti práce, za minimální mzdu, a když se proti tomuto stavu vzbouří, vláda do nich střílí a rozhání jejich akce za pomoci ozbrojeného násilí.
Zajímavým příkladem udržování Afriky v chudobě je placení odškodnění, které dodnes hradí 14 afrických států Francii za to, že mohly vzniknout a osamostatnit se. To je ovšem jeden ze specifických příkladů okrádání Afriky.
V každém případě si položme otázku, čím je tento stav zapříčiněn? Je součástí africké nebo muslimské kultury pracovat za minimální mzdu od 12 let 10 hodin denně a pak za vytvořené bohatství nepožadovat téměř žádnou odměnu, nebo má tento stav jinou příčinu? Skutečným důvodem tohoto stavu je ekonomický zájem západních mamutích korporací, které spolupracují s loutkovými vládci afrických států při rozkrádáni kontinentu. Není to vina ani obyvatel Afriky, ani Evropy. Je to výsledek základní logiky světového kapitálu. Jestliže tedy někdo říká, „pomáhejme jim tam, kde žijí,“ nebo ještě ve své hlouposti tvrdí, „nepomáhejme jim nijak, naučí je to jen nastavovat ruce a odnaučí pracovat,“ můžeme takovým lidem v klidu říci, že africké a asijské obyvatelstvo nepotřebuje ničí charitu. Tyto národy se pouze potřebují dostat z područí imperialistické nadvlády (na jejich úkor) bohatších států.
Tyto národy se o to skutečně mnohdy pokusily. Jak jejich pokusy v drtivé většině případů dopadly? USA a bývalé koloniální mocnosti jim v tom bránily s největší brutalitou (proč asi, když podle některých tyto „divochy“ nepotřebujeme a bude nám bez nich lépe?) Patrice Lumumba, ministerský předseda Konga, byl zavražděn za přičinění Belgičanů, bývalých kolonizátorů, kapitán Thomas Sankara, marxistický revolucionář z jedné z nejchudších zemí světa Burkiny Faso, byl zavražděn svým zástupcem Blaisem Comparé, který vládl v této zemi ještě v minulém roce s požehnáním francouzských politiků, ať už pravicových, nebo z řad tamních socialistů, a umožňoval ji využívat jako levnou montovnu pro korporace. Jedním z vůdčích symbolů nedávného povstání v Burkině Faso byl právě odkaz Thomase Sankary.
To jsou jen některé případy států, jež byly ochotny cedit svou krev za to, aby se o ně Evropa a Severní Amerika už nikdy nemusely „starat,“ ale představitelé a majitelé zahraničního kapitálu a jeho centrál na to měli jiný názor.

K dalším historickým, ideovým a argumentačním souvislostem uprchlictví
Dodejme k našemu předchozímu dlouhému výkladu o dlouhodobých i bezprostředních příčinách migrace a uprchlictví některé další poznámky, naznačme souvislosti, představme, případně vyvraťme argumenty i „argumenty“ rozličné provenience.
Zaprvé nebudeme používat argumentaci, která se snaží imigraci „obhájit“ (už vůbec snaha imigraci „obhájit“ či „odmítnout je chybou, která často znemožňuje tento proces objektivně popsat, nelze obhajovat něco, co je objektivní součástí skutečnosti, je to jako obhajovat fakt, že v našem podnebném pásu padá v zimě sníh) prostřednictvím připomínky evropské kolonizace slabších států a jejich využívání ke svému zbohatnutí. Uvědomujeme si částečnou oprávněnost, ale také nedostatky tohoto vysvětlení příčin imigrace. Je například nesmyslné si nějak idealizovat oblast tzv. třetího světa, jako neposkvrněného či imunního vůči kapitalistickému výrobnímu způsobu. (Stačí si připomenout arabské otrokáře v Africe. Ti si tehdy odůvodňovali existenci otroctví islámem a např. Angličané křesťanstvím, všichni sledovali pouze své vlastní hmotné zájmy a příslušné náboženské texty ke své obhajobě si už našli. Západní imperialisté jsou stejní, podobní jim byli i kolonizátoři japonští, židovský kapitál má stejnou ekonomickou podstatu jako třeba saudsko-arabský).
Kdyby byl vykořisťovatelský vztah mezi evropskými a severoamerickými imperialistickými státy na jedné straně a většinou populace, sídlící zejména v Asii, Africe a Latinské Americe na straně druhé, pouze historický, zaniklý před mnoha desítkami let, byla by částečně oprávněná případná výtka proti naší argumentaci, že se jedná o pouhé moralizování a výčet více nebo méně domnělých historických křivd. My však hovoříme o aktuálním, reálném a statisticky doložitelném brutálním vykořisťování většiny Afriky, Asie
a Latinské Ameriky především imperialistickým Západem, resp. jeho vládnoucími třídami, nikoli většinou společnosti.
Zadruhé musíme říci, že odmítáme jakýkoli princip „bílé viny“, jakékoli dělení na „my“ a „oni“. Ahistorická argumentace některých buržoazních a maloburžoazních obhájců imigrace, která celý problém zjednodušuje, zplošťuje a říká, že „my“ dlužíme uprchlíkům domov, protože jsme zplundrovali ten jejich, je zcela nesmyslná. „My“, národy Evropy, jiným národům nic nedlužíme. V době vrcholného kolonialismu byly evropský proletariát a další utlačované sociální vrstvy tichými otroky evropské buržoazie a pozemkových vlastníků, které je vykořisťovaly s největší brutalitou a bezohledností. A i dnes, kdy již kolonie formálně neexistují, ale ekonomické otroctví států „třetího světa“ pokračuje, resp. se stupňuje (v rámci neokolonialismu), není tato skutečnost v žádném případě způsobena evropskými národy, ale znovu systémem, globálním kapitalismem. Koneckonců, vztah, který existuje mezi například Evropou a Afrikou, existuje v rámci EU například také mezi Německem a Polskem (i když jinak a na mnohem nižší úrovni). To je jen jeden z mnoha důvodů, proč „my“ (evropské národy) a „oni“ (imigranti) máme společného nepřítele.
Epocha imperialismu tedy redukuje svět na obrovský trh. Z lidí, nositelů pracovní síly, dělá zboží. Je v tomto systému zcela logické, že se majitel pracovní síly např. z Etiopie bude snažit, aby ji prodal co nejlépe, tedy za co nejvyšší mzdu. V prvé řadě z těchto důvodů se vydá tam, kde ji z mnoha důvodů dostane, zejména do Německa. K imigraci by tedy docházelo i v tom případě, kdyby obyvatelé chudých států neumírali žízní a hladem, pod dopady imperialistických agresí a občanských válek, byť pravděpodobně v mnohem menším měřítku. Proto nestačí charita ve stylu „pomáhejme imigrantům tam, kde žijí.“ Pracovní síla jakožto ekonomický činitel bude mít v kapitalismu přirozenou tendenci prosadit se tam, kde to je pro ni nejvýhodnější. Je to zcela ve shodě s logikou trhu a systému a každý důsledný pravičák by se měl za jev ekonomické imigrace z jakékoliv části světa kamkoli postavit. Můžeme namítnout, že existují i jiné priority, než je cena pracovní síly, např. rodina, vztah k rodné zemi, kultuře, náboženství, určité tradici. S tím plně souhlasíme a takové priority jsou nám, komunistům, vlastní. Ekonomická realita kapitalismu však prostřednictvím shánění obživy jedinců, jejich zaměstnání, výkonu profese, ale i vztahů mezi zaměstnanci i mimo tyto priority buď vytlačuje ze zorného pole vykořisťovaného člověka, případně je mění v další zmutované zboží, nebo je likviduje kosmopolitním pseudokulturním nánosem.
(Pokračování v příštím čísle)
Svaz mladých komunistů Československa