neděle 25. října 2015

Dialog říjen 2015



Příčina imigrace? Kolonialismus a imperialismus!

Hrozí Evropě vážné nebezpečí?
Nestrašíme. Nejsme z těch, kdo věří na strašidla, ale oprávněně se obáváme toho, co hrozí našemu kontinentu.
Už nyní je do jisté míry zkolonizována Spojenými státy americkými. A zítra? Žel už možná v blízké době se může stát i povolným nástrojem agrese amerických imperialistů proti své zneuznávané východní části - Rusku.

Rusofobie se stala ideologií, která nás ohrožuje v duchovní oblasti jako mor. Kdo není slepý, musí to vidět.
Jenže slepotou – politickou slepotou – trpí dnes kdekdo. Všude, nejen u nás. Především díky těm, co vládnou Evropské unii, horliví posluhovači Washingtonu. A kdo jim zavázal oči? Média. Žijeme v mediálním světě, ve světě lží.
Kdo pozorně sledoval projev papeže Františka v OSN v New Yorku, musel ustrnout: Jakoby zaslechl poslední varování. Národy se octly v rukou těch, kdo se nezadržitelně ženou za bohatstvím a mocí, kdo
v zájmu své vlády nad světem vytvářejí napětí, organizují hromadná krveprolití, prohlubují k neúnosnosti nerovnosti.
Pravda, představitel Vatikánu – paradoxně právě on – zvolil jazyk opatrnější, ale své obavy vyjádřil jednoznačně. Zvláště tím, když upozornil na nejzáludnější a tím i nejnebezpečnější formu kolonizace: na kolonizaci ideologickou!
Zřejmě ne náhodou. Vždyť v předvečer svého vskutku mimořádného projevu se důvěrně sešel s Fidelem Castrem. Ten přece po celou tu dobu, co je „na odpočinku“ nemluví o ničem jiném. Ostře vystupuje proti „brainwashingu“, ohlupování národů americkými imperialisty vydávajícími se za spasitele světa, za jedinou tvrz hájící Svobodu a Demokracii. Touto frazeologií, tímto hanebným pokrytectvím hájí zájmy rotchildů, rockefellerů a dalších, finanční oligarchie usilující o kontrolu veškerého bohatství tohoto světa.
Mnozí, kteří si říkají marxisté, nad tímto postojem kubánského revolucionáře, největší žijící osobnosti současného politického světa, kroutí hlavou. Jak je možné, ptají se, vydávat ideologii za nejdůležitější faktor třídního boje, který dnes ve světě probíhá? Ale Marx s Engelsem
a Leninem, tvůrci moderního vědeckého socialismu, vždy zdůrazňovali, že revoluční společenské přeměny v historii se musí odehrát nejprve
v hlavách lidí. Lenin proti oportunistům všeho druhu vystupoval s tím, že prvenství politiky před ekonomikou je „azbukou“, abecedou marxismu. Mimochodem, když N. S. Chruščov tuto základní poučku popřel, když vsadil kartu na dohnání a předehnání USA ve výrobě masa a másla, a když v tomto směru byly zahájeny nejrůznější „reformy“, nastal začátek konce reálného socialismu.
Ano, boj o vědomí lidí, o vědomí národů, boj proti ideologické dezorientaci, proti, řečeno slovy papeže Františka, ideologické kolonizaci, je dnes nejvýznamnějším úkolem. Je tomu tak i proto, že se zánikem SSSR a zemí socialistického společenství, s nástupem světové kontrarevoluce pod vedením USA, dochází k svéráznému návratu ke středověku. A ten, jak známo, se držel po staletí na základě duchovního tmářství.
S vědomím této úděsné skutečnosti posuzujme, co se kolem nás dnes děje. Pokud jde o problematiku utečenců, věnuje „Dialog“ této otázce náležitou pozornost. Bude však zapotřebí důkladně analyzovat nebezpečí, které hrozí naší zemi také v souvislosti s aktivizací římskokatolických klerikálů v čele s dominikánem Dominikem Dukou a jeho ideologickými posluhovači v ministerstvu kultury nebo v tzv. vědeckém světě, v němž má významné slovo přeběhlík od judaismu prof. Halík.
Zmiňujeme-li se už o římskokatolické církvi u nás, pak nikoli
v souvislosti s tím, že bychom chtěli zaútočit na samo náboženství. Plně respektujeme náboženské smýšlení lidí. Odsuzujeme však jeho politické zneužívání vládnoucími třídami.
Každé náboženství – nejen islám – lze snadno využít v ideologickém boji fundamentalisty. Jestliže jsme připomněli středověk, pak právě proto, že náboženský fundamentalismus (u nás v podobě klerikalismu, který tepal už T. G. Masaryk) znovu nabývá hrozivých forem.
A co tzv. moderní levice? Slovenského předsedu vlády R. Fica za to, že se odvážil vystoupit z řady, vyhazuje ze Socialistické internacionály. V. Filip správně – za to mu v daném případě musíme poděkovat – ukázal na zradu sociálně demokratické strany B. Sobotky, ale sám by se měl zamyslet, nakolik pod jeho vedením zůstává ještě KSČM revoluční marxisticko-leninskou stranou. Zvláště nyní, kdy se tato strana připravuje ke sjezdu, na němž, jak se obáváme, bude přijata „vize“ o socialismu
v 21. století, která je v naprostém rozporu s marxismem-leninismem!
Jan Kůrka

Kdo je odpovědný za krizi s utečenci v Evropě?
Běženci nejsou masa lidí, kteří by neměli tvář. Všichni mají svůj nešťastný osud a jen těch, kteří zahynuli při útěku, jsou tisíce a to se raději neptáme, jaký osud čeká miliony dalších, kteří v těch zemích, ve kterých do rozpoutání imperialistických válek proti jejich zemím byť i chudě, ale přežívali.
Kanadská vláda ignorovala požadavek o politický asyl pro tuto rodinu, zaslaný jejich tetou, která žije v kanadské Britské Kolumbii.
Vlády států EU se chovají k přílivu běženců, většinou pokrytecky, protože si nejsou vědomy, jakých rozměrů může dosáhnout. Některé hovoří o nutnosti humanitárního přístupu, jiné otevřeně jako o hrozbě pro udržení vlastní životní úrovně, některé z nich jako Maďarsko staví ploty z ostnatého drátu, jiné se připravují na to, že k obraně proti nim postaví na hranice své ozbrojené síly, chystají pro ně nové koncentrační tábory a připravují k jejich pacifikaci speciální jednotky policie.
Při tom většina evropských vlád podporovala americkou a britskou imperialistickou válku proti Iráku, Afghánistánu, Libyi a Sýrii, pod krytím boje za svobodu a lidská práva
a k likvidaci údajných diktátorů Husajna a Kaddáfího. Infrastruktura všech tři zemí s vysokou životní úrovní byla srovnána se zemí, vyhlazeny statisíce nevinných občanů a zničeny podmínky pro normální život.
Dnes se Americké ozbrojené síly připravují na válku proti Rusku, kterou by nejraději vedly prostřednictvím ukrajinských nacistů. Před rok trvající válkou proti Rusům v Donbase uprchnulo do Ruska přes milion Rusů. Masovou invazi běženců
z Ukrajiny do Evropy lze očekávat.
Americká vláda a elity záměrně zamlčují hlavní roli Washingtonu při vytváření této tragédie, která nyní zachvátila EU.
Jejich buržoazní tisk se v podstatě evropským problémům s běženci vyjadřuje velmi ironicky.
Washington Post počátkem tohoto týdne ve svém úvodníku posměšně uvedl, že nelze od Evropy očekávat, aby sama vyřešila problém běženců, který má původ v Afghánistánu, Súdánu, Libyi a hlavně v Sýrii.
New York Times informoval podobně, s důrazem na nelidský postoj některých evropských národů k emigrantům a při tom si jsou dobře vědomi toho, že nelidské podmínky pro život v kdysi kvetoucím Iráku, Íránu, Libyi a Afghánistánu jsou důsledky jejich zločinných válek a barevných „revolucí“. Ostatně přes 3 tisíce km dlouhý plot na hranicích s Mexikem hovoří za vše.
Ptát se proto imperialistických centrál, jaké kořeny mají krize v těchto dříve relativně bohatých zemích
a které vyvolaly příliv utečenců z jejich domovů, je naprosto zbytečné – odpovědí je a bude mlčení.
Jakákoli solidní úvaha o tom, co stojí za přílivem běženců do Evropy, vede k jedinému závěru, že nejde
o pouze o tragédii, ale o zločiny proti lidskosti.
Jde o kolaterální produkt zločinné politiky agresivních imperialistických válek vedených Spojenými státy a jejich západoevropskými lokaji, započatých v roce 1991.
Již po nástupu Gorbačova a později rozpadu SSSR došly americké elity
k závěru, že pro ně nastoupila svoboda, která jim umožňuje bez jakéhokoli odporu využít jejich vojenskou převahu, jako prostředku k zastavení ekonomického spádu.
Washington nastolil strategii agrese k ovládnutí klíčových trhů a zdrojů surovin hlavně na Středním Východě a ve Střední Asii.
Vlna zoufalých běženců, kteří se chtějí dostat z „válčišť“ není ničím jiným než důsledkem této politiky.
Dlouhodobé války proti Afgháncům a Iráčanům, vedené pod krytím „války se světovým terorismem“
a ospravedlňované lžemi o Husajnových zbraních hromadného ničení, kterými chce vyhladit křesťanské civilizace, vyústily v devastaci celých společností a miliony mrtvých mužů dětí a žen.
Pak nastoupil masakr libyjského lidu a likvidace nejprogresivnějšího režimu v Africe, jehož lid měl nejvyšší životní úroveň. Muammaru Kaddáfímu se podařilo využít nerostného bohatství v přeměnu Libye v kvetoucí oázu. Vše bylo srovnáno se zemí
a „diktátor“ zavražděn.
To ovšem bylo málo a následovala, CIA a tajnými službami Saudské Arábie a CIA, vyvolána barevná „revoluce“ v Sýrii, s cílem svrhnout sekulární režim prezidenta Bashara Assada
a nastolit islamistickou diktaturu, jejíž vůdce by byl oddán americkým pánům, podobně jako dnes všichni vládci na Arabském poloostrově.
Zločinné intervence do Libye a Sýrie byly ospravedlňovány prosazováním „lidských práv“ a „demokracie“ a měly podporu celé pseudolevice typu německé „Di Linke“, francouzské „Nové antikapitalistické Strany“, americkou „Internacionální socialistickou organizaci“ a dalšími.
Některé šly až tak daleko, že se ztotožnily s imperialistickou frazeologií a označovaly akce islamistických teroristů, vycvičených a vyzbrojených CIA jako „revoluce“.
Stávající situace a neúnosná hrozba smrti a destrukce, která donutila statisíce k útěku z jejich zemí je výsledkem všech těchto imperialistických intervencí.
Nikdo není brán k odpovědnosti za tyto zločiny! Bush, Cheney, Rumsfeld, Rice, Powell, kteří rozpoutali války proti Afghánistánu a Iráku se těší naprosté imunitě.
Nikdo nemůže očekávat, že by byli bráni k odpovědnosti Obama, Hillary Clintonová, Sarkozy a další, kdo rozpoutali válku proti Libyi a Sýrii a jsou odpovědní za exodus jejich obyvatel.
V této souvislosti si je potřeba položit otázku, proč se centrály globálního imperialismu rozhodly, že zrovna muslimský svět dostane „černého Petra“.
K tomu je potřeba se vrátit ke všem válkám, které imperialismus rozpoutal na základě různých provokací, kdy využíval nepřátelství muslimů proti křesťanům a islámských sekt (sunnitů, šíitů, wahhabitů, alawitů) představujících státy, ve kterých byly buď převažujícím, nebo státním náboženstvím.
Hlavní provokací, která nadlouho umožnila zdůvodňování válek označených jako války proti světovému terorismu (muslimským národům) byl atentát, který měli údajně spáchat muslimští teroristé 11. září 2001.
Zákazníkem, který si mohl dovolit objednat podobnou akci, mohla být pouze nadnárodní finanční oligarchie s cílem usnadnit prosazování světové diktatury finančního kapitálu a získávání kontroly nad deficitními energetickými zdroji planety. Organizačním štábem mohlo být jen štědře financované konsorcium tajných služeb, jak státních tak i soukromých a osoby zajišťující bezpečnost letecké dopravy. Informační a právní krytí zajišťovala uplacená masmédia, právníci
a politici.
Výběr vykonavatelů akce probíhal podle etnické příslušnosti k muslimským národům států, které měly být napadeny.
Operace se zdařila, její hlavní cíle byly splněny. Do společenskopolitického vědomí byl vštěpen termín mezinárodní terorismus, který potvrdila i OSN. Lidstvo donutili uvěřit tvrzení, že abstraktně, všeobecně pojatý terorismus je hlavní hrozbou lidské civilizace. Vznikl nový obraz veřejného nepřítele - muslim, původem ze zemí bohatých na suroviny. S konečnou platností se podařilo zlikvidovat kostlivce epochy bipolárního světa, došlo k plné deformaci smyslu pojmů jako agrese, státní terorismus a právo na obranu. Bylo pošlapáno právo národů na odpor proti agresi, podvratné činnosti nepřátelských tajných služeb a na obranu národních zájmů. Nová etapa válek o dosažení světové hegemonie mohla začít.
Konkrétní cíle sledované atentátem 11. září:
1. Zcela diskreditovat Islámské náboženství, jako rovnocennou alternativu ostatních náboženství. Korán, stejně jako zrůdný Mein Kampf se musel stát ideovým zdrojem nenávisti a Islám postaven na úroveň nacismu, fašismu a komunismu. Fašismus
v různých formách je však na Ukrajině a v Pobaltí nejen tolerován, ale „tiše“ podporován.
2. Blízký a Střední východ, islámský svět jako celek je z geopolitického hlediska výhodně situován. Požár války měl zasáhnout celou Eurasii
a větší část Afriky, stejně jako některé státy Evropy, Rusko, ČLR a Indii, ve kterých sídlí velká část muslimského obyvatelstva. Záměrem bylo vyvolat i odpor muslimů vůči Rusům – v Povolží a ČLR – v Ujgursku. Anglie
a Spojených států se odveta neměla dotknout. Pokud, tak ve formě atentátů podobných 11. září v USA.
3. V současných i budoucích válkách je a bude potřeba nejen ovládnout přírodní zdroje a uloupit finance uložené v nadnárodních finančních institucích, ale zlikvidovat i co největší počet přebytečných, podle nacistické terminologie „podlidí“, konzumujících hodnoty, které si chtějí elity světového imperializmu přisvojit. Ideologové nového světového řádu předpokládají, že planeta Země je přelidněná a počet obyvatelstva je potřeba zredukovat na jednu „zlatou miliardu“.
Díváme se na utopené dítě na turecké pláži a slzíme. Podstata tragédie nespočívá pouze ve smrti dítěte. Obscénnost spočívá ve skutečnosti, že za vraždami běženců, za jejich bědami stojí krutost světového imperialismu. Aylan Kurdi je pouze zrnkem písku mezi statisíci běženců a pokud nedojde k zastavení zločinných válek proti muslimům, mezi miliony dalších. Přivykli jsme se dívat na hrůzy různých Holocaustů očima statistik, které v zavražděných dětech nevidí svého syna, dceru nebo vnuka, ale pouze jakési všeobecné iracionální zlo, které někdo spáchal. Při tom za tím zlem stály od „vraždění neviňátek“ všechny tak zvané „vyspělé civilizace“, všechny státy Západní Evropy, které již 500 let vraždí nevinné lidi po celém světě, ve všech světadílech aby ovládly jejich bohatství. Ta zrůdnost nebyla pouze v Němcích
a Japoncích. Je stejná ve všech imperialistických státech, jejichž buržoazní vlády, jako představitelky imperialismu hledají východiska z krize ve válkách a v násilí vůči vlastnímu obyvatelstvu.
Závěrem je potřeba říci, že běženci (bez ohledu na to, zda jsou mezi nimi nasazení teroristé) jsou výsledkem staletí válečných konfliktů, destrukce a utrpení těch nejchudších. Problém je, že nyní po zániku světové socialistické soustavy neexistuje síla, která by mohla tento proces zastavit. Po porážce syrského Assada budou následovat další státy v Asii a Africe a východní Evropě. Rozbitá státní společenství nikdy nenaleznou mír, ve kterém žila po staletí. Imperialistické mocnosti v nich budou vytrvale vytvářet podmínky pro existenci chaosu.
Karel Kluz

Válka proti komunismu pokračuje všemi prostředky
Občanské svobody, lidská práva, dodržování zásad z helsinské konference a hlavně zlikvidování vedoucí úlohy KSČ a pak rozkradení všelidového vlastnictví, to všechno jsme zažili v roce 1989. Tehdejší komunistický parlament tomu zvolením Havla přidal „demokratický“ nádech. Ti komunisté, které jsme vyhnali ze strany v roce 1969, se konečně dočkali. Mnozí představitele silových struktur, kteří měli být zárukou udržení lidové moci, se přidali k podpoře destrukce socialismu a bývalý „ministr obrany“ Vacek se dodnes chvástá tím, jak odzbrojil Lidové milice. Proces pokračoval a stejným způsobem zbavil politické moci KSSS.
Myslím, že komunistům - těm skutečným a nikoli pouze členům strany se nechce věřit, že by se podobný postup mohl opakovat i na Kubě. Přitom je tento proces velmi pravděpodobný. Nikdo nás asi nemusí přesvědčovat, že imperialismus má zájem o upevnění kubánského socialistického režimu.
Otevření americké ambasády 14. srpna 2015 v Havaně věnoval světový tisk mimořádnou pozornost. Jde o jediný úspěch zahraniční politiky USA v Latinské Americe, něco o čem se Bílému domu ani nezdálo.
Ceremonie trvala pouhých 25 minut. Kerry „sebekriticky“ připomněl dřívější neúspěchy americké politiky vůči Kubě a slíbil, že se ode dneška všechno změní. Státy již nebudou nepřáteli, ale prostými sousedy, kteří budou spolu jednat.
Z jeho úst, jak všichni očekávali, vyšla i fráze o „nevyhnutelnosti obnovení skutečné demokratické společnosti na Kubě“.
Kerry uvedl, že Spojené státy se budou snažit pomoci Kubě v rozvoji telekomunikační infrastruktury a Internetu a vybudování nových center Wi-Fi.
Podtext těchto plánů je evidentní. Zahájení americké informační války proti socialistické vládě na Kubě.
Kerry dal Kubáncům jasně najevo, kdo podle plánů amerického imperialismu chce hrát první housle.
Bez ohledu na kubánskou vládu se v rezidenci amerického charge d´affaires Jeffreye De Laurentise setkal
s představiteli disidentů v čele s „blogerkou“ Yoani Sánchezovou, o které CIA předpokládá, že by se mohla stát první ministryní informací budoucí „demokratické“ vlády.
Na setkání s disidenty Kerry uvedl, že současné ekonomické bariéry bude udržovat Kongres do doby, pokud kubánská vláda nepřehodnotí své postoje k otázce „svobody myšlení“.
Ve stejné době se konala v Portoriku čtyřdenní konference představitelů opozičních organizací na Kubě, kubánské emigrace v USA a zemích Latinské Ameriky.
Opoziční vůdci zdůraznili, že navazování vzájemné součinnosti je hlavním požadavkem okamžiku, vzhledem ke změně orientace americké zahraniční politiky vůči Kubě.
Jeden z hlavních disidentů Guillermo Fariñas zdůraznil, že je musí být slyšet jako jediný hlas, vystupující za demokratizaci Kuby. Je proto potřeba se vyhnout v budoucnosti třenicím mezi jednotlivými opozičními skupinami na Kubě
i mimo ni.
Eliécer Ávila, který vede opoziční internetové stránky EFE zdůraznil, že se občanská společnost na Kubě musí co nejdříve adaptovat na nový charakter vztahů mezi Kubou a USA: „Je potřeba sjednotit všechny politické postoje, aby mohl být vytvořen jediný hlavní dokument pro činnost opozice.“
Mezi hlavní úkoly opozice má patřit aktivizace práce s jednotlivými cílovými skupinami, ovlivňujícími politické klima v zemi, vyvíjení tlaku na mládež, agitace za stranický pluralismus a změny kubánské ústavy.
V pondělí 17. srpna 2015 byla přijata závěrečná deklarace.
Celou konferenci koordinovali pracovníci zájmové mise USA na Kubě, takže si není třeba klást otázku, kdo řídil a financoval tento Kubě nepřátelský podnik.
Je potřeba se rovněž zmínit o tom, že Kuba souhlasila s rozšířením stavu pracovníků ambasády z 50 na 75
a souhlasila i s jejich volným pohybem po teritoriu Kuby.
Karel Kluz


Zákon války
Příručka vydána Pentagonem ospravedlňuje válečné zločiny a cenzuru tisku
Pondělní úvodník listu New York Times (10. srpna 2015) upozornil americkou veřejnost na příručku vydanou Pentagonem – nový rozsáhlý dokument, definující pravidla vedení vojenských operací na válčišti, která by měli dodržovat američtí vojáci a jejich velitelé.
Manuál ministerstva obrany USA o pravidlech vedení války (Law of War Manual) má 1165 stránek a byl publikován již v červnu 2015. Zpočátku byl však dosud projednáván pouze v okruhu funkcionářů zabývajících se vojenským právem a bezpečnostní politikou.
Největší americké deníky, magazíny a televizní sítě, které mají své dopisovatelé v Pentagonu a pravidelně studují tiskové zprávy vydávané Pentagonem, se rozhodly zatím o publikaci pomlčet a to z důvodů, které se čtenáři stanou jasnější po prostudování jejího obsahu.
Masmédia zpočátku ani nekomentovala vydání příručky pro žurnalisty a to až do doby, než „Výbor pro ochranu žurnalistů“ (Committee for the Protection of Journalists - CPJ) nevydal 31. července 2015 prohlášení pod názvem „V době války si Pentagon vyhrazuje právo jednat s novináři jako se špiony“.
Prohlášení CPJ upozorňuje na rostoucí počet novinářů zadržených nebo zavražděných při výkonu jejich práce na Ukrajině, Středním Východě
a v Africe.
CPJ napadá dokument Pentagonu pro ospravedlňování jednání se žurnalisty jako s jednou ze stran válečného konfliktu, nebo přímo se špiony, kteří mají být zatýkání, věznění nebo dokonce vraždění, podle rozhodnutí velitelů na válčišti, stejně tak jim povoluje jejich zprávy cenzurovat
CPJ deklaruje: „Jak se zdá Ministerstvo obrany Obamovy administrativy převzalo hnusné praktiky, které začaly v době vlády prezidenta Bushe
a jeho války s terorismem a převedly je do oficiálních vládních návodů pro ozbrojené síly na zacházení s žurnalisty, kteří pokrývají konflikt.“
Kontinuitu administrativ Bushe
a Obamy zdůrazňuje i osoba hlavního autora příručky Hlavního prokurátora Pentagonu Stephena W. Prestona.
Před svým přechodem na ministerstvo obrany vykonával stejnou funkci v CIA v létech 2009 - 2012, tedy
v období, kdy se CIA zuřivě bránila vyšetřování Senátního výboru pro zpravodajské služby, týkajícího se mučení v tajných vězeních CIA
v době Bushovy vlády.
Rovněž úvodník v Times si stěžuje na směrnici pro jednání se žurnalisty a požaduje prezidenta, aby tuto směrnici okamžitě zrušil.
Současně s tím poznamenává, že mluvčí „Národní bezpečnostní rady“ odmítl sdělit, zda Bílý dům vyjádřil
s manuálem souhlas.
Times odmítá tvrzení v manuálu, o tom, že „Informace o vojenských operacích mohou být velmi podobné získávání informací nebo dokonce špionáži“ a tvrzení, že novinář musí působit otevřeně s povolením kompetentních autorit. Takové opatření znemožní jakoukoli pravdivou reportáž, která se bude lišit od státní propagandy. Podobně již působila americká média během války proti Iráku, kde měl každý útvar a svazek přiděleného svého „žurnalistu“.
Vydavatel Timesů se však ani nepokusil vysvětlit, proč se úvodník nezmínil o obsahu celého dokumentu, ale vybral si pouze dvě stránky, věnované žurnalistům. Vyhnul se při tom recenzi celého manuálu, který opět dává zelenou krutosti, včetně masového vraždění.
Již při letmém pohledu do manuálu zaregistrujeme co všechno je pro americké ozbrojené síly „zákonné“:
- Deklaruje jako zákonné používání jaderných zbraní a uvádí: „Neexistuje žádný všeobecný zákaz použití nukleárních zbraní ani v žádné smlouvě, ani ve všeobecném mezinárodním právu.“ Použití nukleárních zbraní není ani považováno za „neodmyslitelně nepřiměřené“ i kdyby byly cílem vojenské síly, které nevlastní jaderné zbraně.
- Povoluje požívání zápalných zbraní, jako je napalm, herbicidů – jako Agent Orange ve Vietnamu, laserových zbraní a prostředků k potlačování vzpour a demonstrací (slzný plyn, pepřový sprej) a munici s ochuzeným uranem.
- Povoluje používání kontejnerových bomb a munice, min a bombových pastí, poznamenávaje, že USA nepodepsaly „Konvencí o kontejnerové munici“ (Cluster munition).
- Povoluje použití střel „dumdum“, poněvadž USA v roce 1868 nepodepsaly Petrohradskou deklaraci o jejich zákazu a ani Deklaraci o vybuchujících kulkách
v roce 1899.
- Ospravedlňuje útoky bezpilotních prostředků - dronů prováděnými jak americkými ozbrojenými sílami, tak i CIA, protože neexistuje žádný zákonný zákaz vedení války s použitím bezpilotních prostředků.
- Deklaruje, že pokud dojde ke střetu dohod o lidských právech se zákonem o vedení války je tento konflikt řešen podle principu, že zákon války je vzhledem k nepřátelství rozhodujícím.
Odborníci ve specializovaných médiích zdůrazňují, že nová příručka znovu definuje principy, které byly uvedeny v podobném dokumentu, publikovaném Pentagonem v roce 1956. V novém manuálu je deklarováno, že hlavním cílem „zákona války“ je „chránit bojující vojáky, vojáky ve službách a civilisty před zbytečným utrpením“.
V dokumentu z roku 1956 nebyli uvedení civilisté. Nikoli proto, že dovoloval větší násilí proti civilistům, ale prostě proto, že jakékoliv násilí
a krutost byly zakázány a jakékoli vraždění civilistů bylo nezákonné a bylo považováno za válečný zločin.
Nový dokument se snaží určit, co je zákonné a co protizákonné v akcích proti civilním cílům a za hlavní kriterium označuje nezbytnost takové vojenské operace.
Masové vraždění civilistů pak může být ospravedlněno tvrzením, že operace pomohla dosažení významných vojenských cílů.
Není tedy žádným překvapením, že nejen New York Times, ale všechna americká média dlouho mlčela o publikaci „Law of War Manual“. Plní tak příkaz imperialistických vládců, skrýt pře americkým lidem a světovou populací přípravy Pentagonu na nové
a mnohem rozsáhlejší válečné zločiny, než jakých se dopustil v průběhu 70 let od Hirošimy a Nagasaki po současnost, paralelně s potlačováním demokratických práv, uzákoněných
v americké ústavě.
Times odděluje odmítnutí Pentagonem „Prvního dodatku“ ústavy, garantujícího svobodu tisku od erupce amerického militarismu, který toto odmítnutí podporuje.
Ve skutečnosti nový manuál demonstruje neslučitelnost militarismu
a demokracie. Boj proti imperialistické válce je neoddělitelný od boje proti diktatuře. Oba dva druhy boje vyžadují sjednocení mezinárodního boje dělnické třídy proti kapitalismu.
Patrik Martin WSWS (překl. K. K.)


„Někdo to rád horké“
Tak už máme, co  jsme chtěli
20. září 2015 se v Řecku uskutečnily parlamentní volby, jejichž výsledky jsou všeobecně známé a snadno dohledatelné. Předchozí volební klání (také předčasné) proběhlo v lednu 2015. Výsledky obou byly totožné. Jediným rozdílem je na Řecko velká neúčast v zářijových volbách, která dosáhla hranice 40 %. Přirozeně daný výsledek je možné analyzovat z mnoha úhlů pohledu. Na stránkách Dialogu bych však ráda okomentovala, co volební výsledek znamená pro řecký lid, pro KKE, pro lidové hnutí v Evropě a co znamená obecně.
1. Pokud existuje volební Santa Klaus, pak řeckému lidu donesl tzv. Memorandum 3, které nadále prohloubí řeckou dluhovou krizi
a většině lidí zhorší životní podmínky, včetně snižování důchodů, zvyšování nákladů na život, odliv
a devalvaci úspor, zavedení pracovního středověku, zhorší dostupnost sociální a zdravotní péče, přinese další zvýšení daní soukromých
i právnických osob. Dojde k dalšímu zvýšení nezaměstnanosti, snížení cen nemovitostí, ale hlavně pracovní síly. Země je připravená ke kolonizaci nadnárodními konsorcii.
Již dnes je výsledek používán politiky k proklamacím v tom smyslu, že byla vyjádřena lidová vůle a je třeba ji akceptovat. Lidé zvolili promemorandové subjekty, tudíž jim dávají zelenou, aby memorandum přijali
a s ním vše, co přináší. Jinými slovy: lidová nevole není na místě. Máte, co jste chtěli a tentokrát jste věděli, co vás čeká.
2. KKE je v současnosti dotazována, jak je možné, že v době hluboké krize, nedokázala získat lepší volební výsledek a opět se pohybovala na 5,5 %. Toto procento je dokladem toho, že lidové hnutí je ještě dosud uvězněné ve způsobu myšlení buržoazních hegemonů současné situace a že objektivní podmínky nestačí ke změně způsobu myšlení a automaticky nepodmiňují subjektivní podmínky coby další z klíčů nutných ke změně společenskoekonomického uspořádání. Pro lidové hnutí dnes je nutné pracovat na uvědomování lidových vrstev s tím, že se jedná o téměř titánský úkol. Proč nejsme schopni oslovit a přitom se neposunout za hranici sociální demokracie, abychom se snadno zalíbili, je v současnosti naším nejpalčivějším problémem. Komunistická strana Řecka hodnotí, že během volební kampaně byla velmi pozitivně hodnocena za svou stálost, upřímnost a nezištnost. Občané často vyjadřovali názor, že se v případě změny bojí osamocenosti země a že sice KKE má pravdu v mnoha směrech, ale že její řešení nejsou aktuální teď. Drtivá většina těch, kteří se voleb neúčastnili, nesouhlasí se současným systémem, ale zároveň nevěří, je možná nějaká změna, nebo že by volby mohly něco změnit, jak prezentuj nezávislé průzkumy veřejného mínění.
3. Ze situace v Řecku vychází řada poučení aplikovatelných v našich podmínkách. Řečtí občané v průběhu krizových let vyzkoušeli všechny možné vládní kombinace. V Řecku se vystřídala pravice, socialisté, sociální demokracie, byla i vláda úřednická. Žádný z těchto subjektů, které se hlásí k současnému systému,
k Evropě i euru, nedokázal najít cestu ven z krize. Čím je krize hlubší, tím méně je reálné situaci „kočírovat“ a alespoň zpomalit dopady krize, které jsou právě v periferních zemích mnohem výraznější než v kapitalistických centrech. Nikdo nemůže tvrdit, že v Syrize (nebo Pasoku, ND i jiných stranách) jsou hlupáci. Jsou to lidé s univerzitním vzděláním, často vědci, právníci, lékaři, dobře jazykově vybavení a rozhodně ne všichni jsou zloději nebo podvodníci. Pravděpodobně mnoho z nich věří, že je možné najít řešení najít v rámci systému, který podporují,
o jehož legitimitě nepochybují.
Období mezi lednovými a zářijovými volbami ukázalo, že sociální demokracie je nejpotřebnější v době krize právě pro její schopnost manipulovat a brzdit uvědomění lidí
a jeho rozhodnutí situaci měnit.
Řekové stejně jako mnoho dalších evropských národů ještě nevěří, že mohou situaci změnit ve svůj prospěch, nevěří ve vlastní síly.
Na závěr několik shrnujících poznámek:
- Situace před zářijovými volbami, i když lidé rozdělili své hlasy stejně, se výrazně změnila. V lednu zvítězila Syriza za nadšené podpory voličů, v září jako volba nejmenšího zla.
- Slovník A. Tsiprase se proměnil během pár měsíců neuvěřitelným způsobem. Proklamace o tom, co vše udělá s dopady memoranda, se proměnily ve školení, že řecký lid musí pochopit, že to jinak nejde. Když řekl těsně po lednových volbách tehdejší ministr financí
J. Varoufakis, že 70 % memoranda je dobrých a akceptovatelných, byl to šok. Dnes jsou přijímány Tsiprasovy přednášky o nutnosti memoranda
s poraženeckou pasivitou.
- Zajímavý by se mohl zdát předvolební rozpad Syrizy. V den hlasování o memorandu (cca kolem poloviny srpna) hlasovala skupinka poslanců proti. Tito se následně rozhodli založit stranu, která měla velmi podobný slovník a do jisté míry i program
s KKE. Přirozeně bylo namítáno, proč se s KKE volebně nespojí a jen těžko lidé chápali, že tento subjekt existují doslova pár dní, založený hrstkou nespokojených poslanců, není spontánním uskupením. Navíc řada členů tohoto spolku byla aktivních
i při rozpadu Synaspismu a usilovala o rozklad KKE. Nejsem sama, kdo se domnívá, že tento rozkol Syrizy byl plánovaný, že tento subjekt měl sloužit jako přepouštěcí nádrž
v případě, že by se řecká společnost radikalizovala směrem ke komunistům. To, že se výtvor P. Lafazanise nedostal do parlamentu, možná nebylo až tak úplně v plánu. Možná sami volili Syrizu, byť se to na první pohled může zdát nepravděpodobné. V každém případě Syriza opět zradila své upřímné voliče jejich levého křídla.
- Velmi znepokojující je stále poměrně velké procento fašistické strany Zlatý úsvit, která si udržela své pozice. Kupodivu ani proklamace jejího předsedy v den výročí ubití hudebníka Pavlose Fissase, že se nejedná o vraždu, ale politický akt, neodradili nikoho z jejich voličů.
- Při podrobnějších analýzách volebních výsledků je třeba vzít v úvazu, že vyhrála strana „Nejdu volit“
a že všechny strany podpořilo absolutně méně voličů než v lednu.
Z výsledku voleb také vyplývá, že pokud řecký lid nezvolí cestu střetu se současným systémem, podmínky k životu včetně demokratických práv a svobod se budou stále zhoršovat. Přistupuje také zvyšující se pravděpodobnost válečného konfliktu a fašizace společnosti. Na bedrech KKE a celého lidového hnutí leží velká zodpovědnost.
Věra Klontza-Jaklová


Panorama
Mýty EU se bortí
Přes schengenské hranice děravé jak cedník se denně valí další tisíce migrantů. Loutky vybrané velkokapitálem do čela EU a vlád členských zemí se dohadují o „přerozdělení“ 120 tisíc běženců, ač jejich reálný počet je mnohonásobně vyšší a „povinné kvóty“ příval nezastaví. Německá kancléřka Merkelová se stala vzorovou ukázkou toho, jak zmateně jsou vedeni kašpárci nazývaní „lídři EU“. Ještě koncem srpna zvala do Německa všechny uprchlíky ze Sýrie, ale po dvou týdnech její vláda zavedla kontroly na německých hranicích. Vějička zrušení vnitřních hranic a „volného“ pohybu, která nalákala před 11 lety pro „ano“ v referendech o vstupu do EU většinu voličů, končí na kontrolami ucpaných německých a rakouských dálnicích, či v nevypravených nebo na hranicích ukončovaných vlakových spojích. Obdobně končí buržoazní pohádka o „rovnoprávnosti“ zemí EU. Zdánlivou „jednotu“ nahrazuje otevřený bruselský diktát.
»Nástroj k povinnému přerozdělování hord, které se nyní na německé pozvání valí do Evropy, vládci totiž nezbytně potřebují. Jinak by kromě jiného hrozilo, že tzv. utečenci zůstanou jen v zemích, jejichž „pobídkové“ sociální systémy učiní z migrantů novou blahobytnou nepracující vrstvu, která bude královsky žít z daní pracujících domácích. A to především Německo (ale i Francie, Švédsko
a několik dalších) nepotřebuje. Chce si vybrat z „migrantského materiálu“ profese, kterými doplní pracovní sílu, jež bude dále schopná dotovat královský důchodový systém. Nepotřebné - a těch bude většina - potřebuje pověsit na krk „východním koloniím“, tedy především nám, Slovensku, Maďarsku, případně Polsku a pobaltským zemím… Nejde však jen o levnou pracující sílu. Miliony imigrantů mají především jeden základní úkol: „rozředit“ obyvatelstvo historických národních států, které je svými politickými elitami stále hůře ovladatelné a začíná se proti bruselské „aristokracii“ bouřit.« (Pavel Kopecký, 20. 9. 2015, internetový magazín Protiproudu.)
Ponechme stranou slovník autora
z hnízda bývalého prezidenta Klause. Jeho názor jinak ilustruje hloubku rozporů mezi stoupenci buržoazie. Marxisté ovšem mohou tyto postřehy doplnit. „Cizí“ levná pracovní síla oslabí odpor „domácích“ odborů
a usnadní vykořisťování pracujících. A především: „uprchlická otázka“ stejně jako „národní otázka“ v 19. století odvrací pracující od sociálního boje a toho se stále buržoazie obává nejvíce, i když její média se tváří jako by neexistoval a raději se vyžívají
v červených trenýrkách pseudoumělecké skupiny Ztohoven. I když na druhé straně - nejsou výstižným symbolem zahnívajícího kapitalismu?
Západ hraje vabank
Uprchlická karta proti konkurenci
z EU americké supervelmoci zatím vychází, ale sama neřeší její hlavní cíl - dlouhodobé udržení světové hegemonie. O tom, jak pokračují ve stínu migrační krize jednání TTIP, oficiální média neinformují. Na internetu ovšem prosakují zprávy, jak USA válčí, neválčí s tzv. Islámským státem.
„Že je IS dítětem USA a Saúdské Arábie, o tom si už dnes cvrlikají
i vrabci na střeše. Mají to ti naši „strategičtí partneři“ pěkně rozděleno. Saúdové dodávají peníze a wahábitskou ideologii, Američané zbraně a výcvik. Úkolem IS je rozbít Sýrii pod záminkou boje proti ošklivému diktátorovi Asádovi tak, aby bylo možné dotáhnout rouru s uhlovodíky z Kataru
a Saúdské Arábie přes syrské území do Evropy. To by vytěsnilo vliv Ruska a samotné Evropany přivázalo ropnou oprátkou k těm úžasným a demokratickým muslimským monarchiím.
Aby se pohár pokrytectví naplnil až po okraj, tak všichni okolo, pod vedením USA, usilovně bojují s tím „nepřítelem lidstva“ - Islámským státem. Spojené státy jej bombardují. Ale tak, aby, pokud možno, se nikomu z bojovníků nic vážného nestalo. Mezi tím se objevují zprávy íránské rozvědky, že americká letadla pro IS shazují zásoby. Taková zvláštní válka. (Pozn. IJ: Obdobně jako tzv. divná válka mezi britsko-francouzskými
a hitlerovskými vojsky na podzim 1939 až do dubna 1940)
.
Asi to občas někde bouchne, ale většinou z nebe padají náboje a konzervy. Na severní straně pak armáda Turecka, váženého to člena NATO, druhá největší armáda v této organizaci, sedí pokojně na své hranici a občas vypálí směrem do Sýrie. Nikoli však na bojovníky IS, ale na Kurdy.
Čím dál diktátorštější představitelé EU spěchají. Ten chvat je už neutajitelný. Jakoby se muselo něco stihnout a už hořel termín. Tlačí se na co nejmasovější příliv „uprchlíků“ do unie. Hartusí se na státy, které tu záplavu nejrůznějšími způsoby „zbytečně zdržují“. Proč eurosocialisté opustili svůj dosavadní fabiánský model spočívající v postupném ořezávání salámu po tenoučkých kolečkách? Uřízneme kousek, oni (lid) zabrblají. Až si zvyknou, uřízneme další, až je šiška poloviční. Doposud se to přece osvědčovalo. Lid sice brblal, ale zvykal si. Tenhle model už narazil na své limity. Nespokojené mrmlání postoupilo až na pokraj otevřené vzpoury. Elitám je jasné, že v dalších volbách, pokud ještě budou a budou alespoň trochu demokratické, mohou být smeteny. Proto je třeba, dokud to jde, postavit občana před hotovou věc.
Druhou možností je, že přišly nějaké nedobré zprávy. Čína se ve velkém zbavuje amerických dluhopisů. Nedávno její burzy lehce kýchly
a Wall Street se málem položil. Rusko jedná se zeměmi BRICS a mnoha dalšími zeměmi o dedolarizaci vzájemného obchodu. Podle posledních zpráv chtějí ignorovat i euro. Na Ukrajině taky cosi zásadně nevyšlo. Místo oslabení Ruska se hledá černý Petr, kterému by se hodil na hrb astronomický ukrajinský dluh. Do toho přicházejí zprávy o ruském zapojení v Sýrii. Sype se to na všech stranách a ani rozpálené rotačky FEDu a ECB už nepomáhají. Mocní Západu zoufale spěchají. Už není čas nic skrývat a maskovat. Hrají vabank.“
(Z příspěvku Lubomíra Vylíčila „Proč elity EU tak spěchají s přijímáním migrantů“.)
Ve výčtu klíčových faktorů současné mezinárodní situace by šlo jistě ještě pokračovat či diskutovat o váze jednotlivých projevů sílící světové krize globalizovaného kapitalismu. Slovy klasiků marxismu-leninismu: existují objektivní podmínky pro vznik revoluční situace kromě jedné, bohužel nejdůležitější, akceschopné marxisticko-leninské komunistické strany. Bez její existence nelze věřit v porážku krachujícího systému,
i když jsem vždy byl a budu „historickým“ optimistou.
Ilja Jihlavský


Můj život vojenský
Již téměř dvacet let čelí knihovnička Klubu českého pohraničí hanobení historické pravdy o budování, obraně a ochraně sociálně spravedlivé společnosti v naší vlasti.
Útoky na občany, kteří sloužili lidu této země v uniformách Pohraniční stráže, Sboru národní bezpečnosti a Československé lidové armády zpravidla sílí, když dochází
k prohlubování krize současného režimu nebo když nám kalendář přibližuje významná výročí, která se nehodí pravdoláskařům a apologetům ekonomického, politického
a morálního úpadku naší země do krámu.
Tak tomu je i v současné době, kdy si připomínáme 70. výročí osvobození naší vlasti především Rudou armádou, které otevřelo cestu k výstavbě sociálně spravedlivé společnosti a také k budování ozbrojených sil kvalitativně nového typu.
K mnoha publikacím, vydaným Klubem českého pohraničí, přibývá nyní kniha generála Františka Šádka s názvem Můj život vojenský.
Mapuje životní cestu jednoho ze zakladatelů lidových ozbrojených sil poválečného Československa, aktivního účastníka Slovenského národního povstání a bojů proti banderovcům, velitele mnoha jednotek, útvarů, svazků a vojenských okruhů ČSLA, náměstka ministra národní obrany, velitele Pohraniční stráže a orgánů ochrany státních hranic a také poslance Federálního shromáždění ČSSR.
Pevně věříme, že jeho životní příběhy najdou příznivou odezvu a inspiraci nejen u bývalých příslušníků ozbrojených sil ČSSR, ale i u všech občanů České i Slovenské republiky.                                       (MiR)


Politická cenzura umění na Ukrajině
Oligarchický režim nacionalistické junty na Ukrajině aktivně používá
a „kreativně“ rozvíjí goebbelsovské metody klamání lidí k posilování neonacistické diktatury na Ukrajině. Jednou z těchto metod je omezování přístupu lidí k pravdivým informacím, k pracím kultury a umění, literatuře a novinařině antifašistického a humanistického zaměření.
Toto omezování je prvotně uskutečňováno při hanobení a pronásledování tohoto čtení na Ukrajině i v dalších zemích, spisovatelů, umělců, herců, skladatelů, zpěváků, vedoucích, kteří odsuzují bratrovražednou občanskou válku, společenskou a politickou genocidu, rozpoutanou vládnoucím režimem.
Při realizování politického uspořádání junty a odvolávání se na Zákon o ochraně informací v televizním
a rozhlasovém vysílání, úředníci prezidentské správy, ministerstva kultury, ministerstva informační politiky, státní bezpečnostní služby, ministerstva vnitra a úřadu státního žalobce pod záminkou, že bojují s „ohrožením národní bezpečnosti a s vyvoláváním etnické nenávisti“, sepisují takzvanou „černou listinu“ těch, jejichž činnost je na Ukrajině zakázaná. Filmy jsou ukládány do archivů, knihy jsou odstraňovány a ničeny, stejně jako v nacistickém Německu. Zároveň v zemi, kde žije přes 10 milionů etnických Rusů, kde třetina obyvatelstva považuje ruštinu za svou rodnou řeč, režim vyvolává a podporuje rusofobii, když si politici dávají na transparenty nacistům vlastní slogan „Ukrajinu Ukrajincům“.
Dnes jsou na černé listině nejen obecně známí představitelé kultury
a umění z Ukrajiny, Ruska a bývalého Sovětského svazu, ale také tak proslulé osobnosti jako Emir Kusturica a Oliver Stone, Gerard Depardieu a Steven Seagal, a také jejich díla.
Bezpochyby praxe zakazování a perzekvování představitelů kultury a umění je především goebbelsovským a maccarthyovským syndromem, typickou praktikou diktatur, praktikou šikanování disidentů a zavádění neonacizmu jakožto státní ideologie.
V tomto ohledu Komunistická strana Ukrajiny žádá bratrské komunistické a dělnické strany, aby přes své zástupce v národních parlamentech a v Evropském parlamentu vznášeli otázku nepřípustnosti v pojmech mezinárodního práva, jako je praxe zakazování, jež porušuje práva a svobodu občanů na obdržení různorodých a pravdivých informací. Každý má právo sledovat filmy, číst knihy a poslouchat písně, které se mu líbí.
Oddělení mezinárodních vztahů ÚV KS Ukrajiny,
13. srpen 2015


Ještě jedna výzva
Považuji za naprosto nepřijatelné, nakolik lhostejně přistupujeme k dění na Ukrajině, kde se den za dnem utužuje režim, jenž nemá s demokracií nic společného. Mlčíme k posilování Pravého sektoru, který má čím dál větší vliv na chod země. Nevadí nám zjevné obrazoborectví (kdo by tady litoval rozmetané sochy Lenina, že?). Mlčky přecházíme seznamy nepohodlných osob a zjevnou cenzuru, kdy se některé filmy a někteří světoví umělci stávají zakázanými.
Takto si představujeme „evropský kurs“? Jak to, že naše umělecká scéna není tímto vývojem pobouřena? Jak to, že se nepíší odsuzující petice? Možná proto, že naši pseudohistorici a pseudoumělci jásají nad Jandovým textem, který vyvrací údajnou Putinovu propagandu v Čechách. Je třeba si přiznat, že „naše umělecká
i vědecká scéna“ jsou zprofanované. Nedůvěryhodné. Téma, které podpoří, pak nutně zdiskreditují. Jak můžeme brát vážně například pedagoga na vysoké škole, který vyučuje politologii a veřejně prohlásí, že jediné místo, kam patří ruský prezident, je toaletní papír? Jakou objektivitu asi tak od podobných „pedagogů“ můžeme očekávat ve vztahu ke studentům, kteří
s tímto vyhraněným ideologickým
(v žádném případě ne politologickým) pohledem nesouhlasí. Přijde mi to podobné, jako bychom vyučovali malířství, ale tak, že jediný styl, který se bude smět používat, bude například styl Cranacha staršího. Že nám to připadá směšné? Ale právě takto funguje například politologie na Západočeské univerzitě v Plzni.
Je žalostné, že pera našich spisovatelů vyschla či se přizpůsobila oficiálními diskursu. Je tragické, že naši vědci srazili podpatky a v hlubokém úklonu hájí establishment. O studentstvu snad raději pomlčet.
Co naši akademici nevidí…
Na Ukrajině se odvolávají na Zákon o ochraně informací. Úředníci prezidentské správy, ministerstva kultury, ministerstva informační politiky, státní bezpečnostní služby, ministerstva vnitra a úřadu státního žalobce pod záminkou, že bojují s „ohrožením národní bezpečnosti a s vyvoláváním etnické nenávisti“, sepisují takzvanou „černou listinu“ těch, jejichž činnost je na Ukrajině zakázaná. Filmy jsou ukládány do archivů, knihy jsou odstraňovány a ničeny, podobně, jako tomu bylo v nacistickém Německu. Na černé listině se ocitli nejenom obecně známí představitelé kultury
a umění z Ukrajiny, Ruska a bývalého Sovětského svazu, ale též celosvětově známé osobnosti jako Emir Kusturica, Oliver Stone, Gerard Depardieu či Steven Segal.
Kde že je jádro pudla?
Pokud naše srdce krvácejí při pohledu na barbarské činy takzvaného Islámského státu v Sýrii, uvědomme si, kde se tato organizace vzala. Není produktem islámského světa. Islámský svět a památky spolu koexistovaly. Ještě před pár lety by Konvička se svým plošným odsudkem islámu neměl šanci.
Bez bezprecedentní války proti Iráku by nebyl ani Islámský stát. Zvláště, když stávající politický kurs USA nadřazuje svržení syrského prezidenta Assada nad vše ostatní – a je ochoten za tím účelem stvořit samotného satana. Pokud tedy chceme proti něčemu protestovat, protestujme proti takové politice, která za sebou zanechává zhroucené země a zničené osudy ne jedné, ale hned několika lidských generací.
Nemá smysl svůj hněv zaměřovat na ty, kdo před hrozbou Islámského státu berou nohy na ramena – ať jsou té či oné víry. O hlavu chce být kratší jen málokdo. Nezapomínejme též na to, jak musí být mnoha lidem, kteří byli na své památky hrdí – a nyní jenom bezmocně přihlíží, jak se mění v prach. Rozkymácené čluny na vlnách, přeplněné přívěsy, kde je tma a kde se nedá dýchat – ne, takto se teroristé nepřepravují. Takto prchají lidé, kterým hrozí smrt. Smrt krutá
a bezprostřední.
Kdo rozvrací sociální systém?
Často zaznívá argument, že nám uprchlíci rozvrátí „náš sociální stát“. Přiznejme si jedno. Rozvracíme si ho dávno – a bez uprchlíků. Všimněme si, jak dlouho se u nás nezvyšovala minimální mzda. Nevšiml jsem si, že by se formovala hnutí typu: „Asociály
v ČR nechceme“. Tuto situaci pár stovek navíc od paní ministryně Marksové nevyřeší. Chybí nám koncepce, schází nám vize sociální politiky, jež nebude produkovat nezaměstnané
a nezaměstnatelné. Která nebude zvyšovat riziko bezdomovectví. Která nebude prohlubovat sociální napětí
v zemi a bezohlednost vůči potřebným. Je otřesné, když se na televizních obrazovkách objeví spot, kolik dětí nemá to štěstí, aby mělo na oběd. Měli bychom se zamyslit nad stavem naší společnosti. Nad naším systémem. Systémem,
s nímž lidé prchající ze zemí, kde jsou lidé zabíjeni a kde je zabíjena jejich historie, nemají nic společného.
Nečekejme na spasitele, jsme tu přece my…
Takovéto prostředí nepřeje demokracii. Kdo mlčí k posilování fašismu či kdo rezignuje na hodnoty univerzálních lidských práv (slovo univerzální podtrhuji), sociálna a humanismu, vráží demokracii dýku do zad. To bychom si měli uvědomit v první řadě. A nečekat na spasitele - ale sami sobě být vzory - a podle toho se chovat.
Marek Řezanka, 26. srpna 2015

Z dopisů čtenářů …
Fašistická Ukrajina - náš vzor?
„Tajemník ÚV VKSB, předseda byra ÚV VKSB pro Ukrajinu, Moldávii a Podněstří, šéfredaktor Dělnicko-rolnické pravdy Anatolij Arkaďjevič Majevskij strávil v užhorodském vězení svoje 67. narozeniny. Je vězněn od 28. listopadu 2014 za aktivní nesouhlas s fašistickým převratem na Ukrajině.“
Tolik „Dialog“ č. 320 (červenec - srpen 2015).
Mezitím oznámila ČT, že před soud půjde i česká poslankyně za KSČM soudružka Marta Semelová, a to jen za to, že 21. srpen 1968 označila za bratrskou internacionální pomoc SSSR a dalších spřátelených zemí proti - u nás tehdy připravované - kontrarevoluci.
Nedivím se, že současný režim by se rád Marty Semelové zbavil vsazením do vězení, neboť tato skutečná komunistka nazývá věci pravým jménem, čímž ostatní poslance (mezi nimi i mnohé z vlastní strany) přivádí do stavu zuřivosti. Připomeňme jen její vystoupení ve Sněmovně při projednávání zákona o tzv. protikomunistickém odboji.
Je jen s podivem, že Česká republika, která se do omrzení ohání Listinou základních práv a svobod, jež mimochodem obsahuje i klauzuli
o svobodě slova, najednou hodlá soudit člověka, který neřekl nic víc, než svůj vlastní názor.
Že bychom se začínali učit od Porošenkovy nové ukrajinské justice?
Rudolf Volný, vedoucí tajemník OV KSČ Vyškov

(Pozn. metéra: Je nás více těch, co souhlasí s poslankyní Martou Semelovou. Více, než je míst v českých věznicích.)

Došlo před uzávěrkou: Za gubernátora Irkutské oblasti sibiřské části Ruska zvolili občané v přímé volbě (téměř 60 procenty hlasů) opozičního kandidáta – komunistu Sergeje Levčenka.
Sergej Levčenko je členem Státní dumy, dolní komory ruského parlamentu. Jde o prvního politika z opoziční strany, kterému se podařilo uspět v takových volbách. V přímém střetu porazil současného gubernátora Jerošenka z vládní strany Jednotné Rusko prezidenta Putina.
Pozice gubernátora Ruské federace patří mezi nejvlivnější funkce v zemi. Komunisté jsou největší opoziční stranou v Rusku, i když Kreml někdy podporují, především v mezinárodních otázkách.                 (MiHav, 27. 9. 2015)

Ďakujem
vojakom Varšavskej zmluvy,
ktorí 21. augusta 1968 prišli na Slovensko, aby zabránili našej kolonizácii a úpadku
Ďakujem vojakom Varšavskej zmluvy, že príchodom na Slovensko 21. augusta 1968 ešte 20 rokov zabezpečili:
– Že som vyštudoval kvalitnú strednú školu zadarmo a k tomu som dostával aj štipendium.
– Že som vyštudoval kvalitnú vysokú školu zadarmo a k tomu som ešte dostával štipendium.
– Že som nemal starosti, kde sa zamestnať, a prijali ma do zamestnania, ktoré som si vybral, a ktoré bolo v súlade s odborom, ktorý som vyštudoval.
– Že ešte 20 rokov môj reálny plat každoročne stúpal.
– Že ešte 20 rokov som sa vôbec nemusel báť, že ma vyhodia z práce.
– Že kvalita školstva a výskumu bola na vysokej úrovni, a že aj vo výskumných laboratóriách USA som bol rovnocenným partnerom absolventom univerzít USA a sveta.
– Že manželka a ja sme skoro zadarmo dostali od zamestnávateľa byty.
– Že ešte 20 rokov som sa nemusel báť, že syn alebo dcéra sa dajú na drogy alebo gamblerstvo.
– Že ešte 20 rokov som sa nemusel báť, že dcéru predajú ako dobytok na prostitúciu do demokratických krajín.
– Že ešte 20 rokov som sa nemusel báť, že syn a dcéra po skončení vysokej školy alebo PhD nebudú musieť odísť do zahraničia a prosiť sa tam
o podradnú prácu, kde nás už považujú za kvalitnú slovenskú „menejcennú rasu“.
– Že ešte 20 rokov som sa nemusel báť, že dcéra po maturite alebo vysokej škole bude musieť robiť slúžku pre všetko, opatrovať nevládnych seniorov v Rakúsku, v Nemecku…, ale bude môcť ešte 20 rokov opatrovať nás.
– Že ešte 20 rokov som sa nemusel báť, že syn alebo dcéra budú nezamestnaní, hľadať si prácu v zahraničí, že budú musieť kradnúť, žobrať, alebo sa živiť odpadkami z kontajnerov.
– Že ešte 20 rokov sme vo svete neboli považovaní za kvalitný a užitočný ľudský zdroj.
– Že som ešte 20 rokov mohol pozerať kvalitné programy v televízii.
– Že ešte 20 rokov som v obchode mohol hrdo kupovať slovenské kvalitné potraviny a naše priemyselné výrobky.
– Že som sa bez strachu mohol poprechádzať v lese alebo večer aj
v opustenej časti mesta.
– Že ešte 20 rokov som na Slovensku nevidel nezamestnaného, bezdomovca, narkomana, vyberača odpadkov, žobráka alebo ľudí, ktorých demokratická spoločnosť odsúdila na doživotný štatút menejcennej rasy alebo ľudského odpadu.
– Že ešte 20 rokov sme neplatili kolonizátorom – kolonizačnú dávku. Dnes, 26. 8. 2015, len vláda SR má dlh 51 miliárd eur, na osobu to je
9 400 eur, a len na úrokoch vláda platí 72 eur za sekundu. Úroky za rok sú 2,3 miliárd eur.
– Že ešte za 20 rokov, počas komunistického zázraku humanity (1968-1990) sa zvýšil počet obyvateľov Slovenska o 758 000. Väčšina z týchto ľudí by mali tiež ísť osobne poďakovať vojakom Varšavskej zmluvy, že sa narodili (po roku 1989, za
25 rokov počet obyvateľov stúpol len o 100 000).
– Že ešte za 20 rokov, počas komunistického zázraku, sa ročne zvyšoval počet obyvateľov o 38 000, to znamená, že každý rok, obrazne povedané, sa mohlo postaviť nové mesto na Slovensku, ktoré malo
38 tisíc obyvateľov, so všetkým vybavením, ako potraviny, byty, šaty, školy, nemocnice, sociálne zabezpečenie, zamestnanie, dôchodky, dôstojný život atď. Takto počas komunistického zázraku sa mohlo postaviť v rokoch 1968-1989 ešte
20 takýchto miest.
– Že ešte za 20 rokov, počas komunistického zázraku humanity sa na Slovensku, sa postavilo 800 000 finančne dostupných bytov. Že sa postavila napríklad Petržalka v Bratislave a sídliská v mnohých slovenských mestách.
– Že ešte za 20 rokov, počas komunistického zázraku humanity sa na Slovensku, sa postavilo 4 960 tried
v škôlkach. Počas 20 rokov sa na Slovensku odovzdávala jedna trieda
v škôlke každý pracovný deň.
– Že ešte za 20 rokov, počas komunistického zázraku, priemyselná výroba v stálych cenách stúpla 3krát.
– Že ešte 20 rokov som sa nemusel báť, že v televízii alebo printových médiách budem vidieť produkty degenerácie ľudského ducha, a mnohých morálnych úchylákov predvádzajúcich sa v televízii a v printových médiách.
– Že ešte 20 rokov som sa nemusel báť profesionálnej informačnej a morálnej totality TA3, Markízy, RSTV, Sme …
– Že ešte 20 rokov nemali možnosť kolonizátori Veľkého hamburgera vychovávať slovenského Motroka fungujúceho len v mentálnom rozsahu: jesť, piť, kakať, cikať, súložiť.
– Že ešte 20 rokov som nemusel bezmocne sledovať našu kolonizáciu, ničenie skoro všetkého, čo občania Slovenska vybudovali, úpadok a v niektorých parametroch až degeneráciu spoločnosti na Slovensku.
– Že ešte 20 rokov, morálni úchyláci, kolonizátori a bandy kriminálnikov nedostali voľnú ruku pri rozkrádaní a ničení slovenského poľnohospodárstva, priemyslu, vedy, techniky a kultúry.
– Že ešte 20 rokov kolonizátori nemohli zaviesť na Slovensku zločiny proti ľudskosti, ako narkomániu, žobrákov, bezdomovcov, korupciu, vykorisťovanie, výpalníctvo, predaj ľudí, detskú prostitúciu, vraždy na objednávku, exekútorov, nevoľníctvo, stratu sociálnych istôt a fyzickej bezpečnosti, vysťahovalectvo…

Milí a vážení vojaci Varšavskej zmluvy, ja viem, že Vás naši kolonizátori Vyvoleného hamburgera, „humanisti, demokrati“ a morálni úchyláci všetkého druhu len okydávali a okydávajú za to, že ste zabránili našej kolonizácii a úpadku v roku 1968.
Ale nech Vás poteší, že po rokoch, keď títo úchyláci pomrú a skončí kolonizácia Slovenska, skončí výroba morálnych úchylákov a pominie smrteľný strach z pravdy, tú veľkú kopu hnoja, ktorú na Vás nakydali, rozpráši vietor a pohnojí s ním konečne naše polia.
A verte, že príde nová generácia občanov Slovenska, ktorá nebude mať smrteľný strach z pravdy, a prídu aj odvážlivci, ktorí budú na Vás spomínať len v dobrom, a ktorí Vám za tých 20 rokov rozvoja Slovenska, ktoré ste zabezpečili, postavia aj pomník.

Milí a vážení vojaci Varšavskej zmluvy, ešte raz Vám ďakujeme.
Píšem v množnom čísle, lebo predpokladám, že ďakujeme aspoň dvaja.
26. 8. 2015
RNDr. Karol Ondriaš, DrSc.




Příloha

PROGRAMOVÉ PROHLÁŠENÍ
Minimální program
Komunistická strana ve své činnosti vychází jednak z vědeckého světového názoru založeného na dialekticko-materialistické analýze vykořisťovatelské podstaty minulých i současných společenskoekonomických řádů, zejména kapitalismu při odhalení zákonitostí jeho vývoje i zániku, jednak z nutnosti jeho nahrazení novou, progresivně se vyvíjející společností bez vykořisťování člověka člověkem, nezaměstnanosti a sociálně ekonomických krizí, třídních konfliktů
a válek, nevyhnutelně vyplývajících z podstaty kapitalistické společnosti, dnes pokrytecky a falešně nazývané demokracií.
Dosažení této nové, socialistické a následně komunistické společnosti je cílem komunistické strany, která vyjadřuje objektivní zájmy všech námezdně pracujících. To je nejpočetnější části lidu, která vytváří svou prací v továrnách, na polích, v konstrukčních kancelářích, ve vědeckých ústavech, vzdělávacích, kulturních, zdravotnických
a dalších zařízeních, materiální hodnoty a duchovní bohatství. Hodnoty, jejichž převážnou část si bez náhrady pro sebe přivlastňují majitelé, vlastníci továren, půdy, technologických a jiných zařízení, ústavů atd., zejména pak velcí vlastníci, představitelé velkokapitálu, především finanční oligarchie. Cílem komunistických stran je zrušit tyto vlastnické vztahy
a nahradit je novými, které odstraní ono zcizování hodnot majetnými, nepracujícími třídami
a to proto, aby mohl být zabezpečen nepřetržitý sociálně ekonomický rozvoj země, růst životní
a kulturní úrovně pracujících, všeho lidu, celé společnosti a to v souladu s potřebami a požadavky společenského pokroku.
Po více než 25 letech budování kapitalismu v naší zemi se nezvratně potvrdilo, stejně jako jinde ve světě, že kapitalismus není schopen vyřešit nejzákladnější lidské otázky, reálná lidská práva pro všechny - zejména právo na důstojný život, ne přežívání, neboť aby člověk mohl žít, musí především pracovat, aby mohl zdravě jíst, pít, šatit se a bydlet! A právě toho se velké části lidstva - a to i mnohým občanům České republiky - nedostává. S právem na důstojný život je tedy bezprostředně a neoddělitelně spojeno právo na práci a odpovídající, spravedlivou odměnu za ni.
Proto při plnění svého historického poslání komunistická strana využije všech osvědčených zkušeností získaných při budování socialistické společnosti v Československu a v dalších zemích.
Na cestě k nahrazení kapitalismu socialismem na bázi praktického uplatnění vědecké teorie společnosti, bude komunistická strana využívat i pokrokové zkušeností, které přinesl kapitalismus a jež přispívají
k zlepšování existenčních a kulturních podmínek života většiny lidu.
Při kritickém pohledu na ideologii a politiku vedení KSČM je zřejmé, že tato strana se jen verbálně, formálně hlásí k jakémusi velmi vzdálenému „pluralitnímu socialismu bez chyb minulosti“. Má to být socialismus v 21. století, „moderní společnost, která každému poskytne příležitost, aby mohl uplatnit svou práci, své nadání, aby se mohl reálně podílet na vytváření své vlastní budoucnosti. Společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost demokratická, samosprávná, politicky a hospodářsky pluralitní, prosperující
a sociálně spravedlivá“ (viz Materiál pro pracovní skupiny IX. sjezdu KSČM pro přípravu programových dokumentů z 9. dubna 2015). Společnost založenou na rovnosti všech vlastnických forem, tedy i na rovnosti s kapitalistickými ekonomickými, tržními subjekty a vztahy. V politickém systému má jít
o rovnost, svobodnou politickou hru
s buržoazními, antikomunistickými a antisocialistickými politickými stranami a silami. Proto je dnes pro KSČM těžištěm její činnosti především vylepšování, zdokonalování kapitalismu.
Marxisticko-leninsky orientovaní komunisté, nepodceňují nutnost radikálního boje za každodenní zájmy a potřeby lidí, zlepšování jejich života (proti nezaměstnanosti, drahotě, růstu chudoby, bezdomovectví atd.), ale naopak. Kladou však přitom důraz na to, že musí jít o spojování tohoto zápasu se strategickým cílem strany, s objasňováním toho, že nezaměstnanost, bezdomovectví atd. je zcela zákonitě produktem a neoddělitelnou součástí kapitalistických ekonomických vztahů a poměrů. Tyto nelidské, asociální jevy lze definitivně odstranit ze života lidské společnosti jedině odstraněním kapitalismu, vybudováním kvalitativně nového společenského řádu, socialismu.
Komunisté předpokládají, že první etapa revolučního překonání soudobého protilidového, pseudodemokratického režimu totální nadvlády zahraničního (velkých nadnárodních společností, bank, fondů a jiných finančních institucí, MMF, Světové banky atd.) i domácího velkokapitálu, proběhne formou zásadních revolučních, lidově demokratických, k socialismu směřujících přeměn. V užším slova smyslu půjde o přechodné období od kapitalismu k socialismu. A to
v situaci, kdy většina lidu bude nejen objektivně nucena, ale bude především chtít - pod vlivem dopadu sociální bezohlednosti kapitalismu - zásadně změnit společenskoekonomické uspořádání a nastolit v zemi skutečně demokratické zřízení (ne formální, dnešní kapitalistické). Tato nevyhnutelná změna bude zřejmě podmíněna revolučními změnami v širším, mezinárodním měřítku.
Docílit revolučních přeměn na bázi socialistické orientace a budování socialismu je nemožné bez obnovení avantgardní role komunistické strany ve svazku s dalšími protikapitalisticky zaměřenými stranami, hnutími a společenskými organizacemi. Politická moc ve státě jedině tak přejde do rukou námezdně pracujících tříd a sociálních vrstev, zejména dělnické třídy a jiných zaměstnanců, tak jako drobných podnikatelů - živnostníků, družstevních, drobných a středních rolníků a příslušníků vědeckotechnické i humanitní inteligence.
Místo a úloha komunistických stran v tomto procesu tak musí spočívat nejen v osvětové, informační a propagandistické, ale
i v praktické, organizátorské práci mezi lidmi, při důsledném respektování demokratických principů, zejména na základě podřizování zájmů menšiny zájmům většiny lidu.
V případě, že komunistická strana získá většinovou důvěru lidu pro revoluční přeměnu společnosti, pak společně s dalšími, skutečně demokratickými a tedy v podstatě protikapitalisticky či nekapitalisticky orientovanými politickými subjekty, především však s lidmi, kteří svou prací vytvářejí materiální hodnoty a duchovní bohatství, se zejména soustředí:
1. Na důsledné uskutečnění zásady, že pracující lidé, včetně spravedlivě odpočívajících pracujících v důchodovém věku jsou jediným zdrojem a nositelem státní moci uplatňované cestou demokraticky zvolených orgánů. Tomuto principu podřídí ústavní a právní systém a demokratickou dělbu činnosti zákonodárných, výkonných a soudních orgánů tohoto lidově demokratického, k socialismu směřujícího státu.
2. Na přeměnu formální, kapitalistické parlamentní demokracie, která slouží především a hlavně vykořisťovatelským, majetným třídám a sociálním skupinám a jejich souběžcům, spojencům a to právě
i prostřednictvím politických, nejen buržoazních, kapitalismus podporujících stran a jejich reprezentací. Ty tak mají v těchto parlamentech již předem zajištěnu většinu
a z toho plynoucí monopolní postavení v politickém systému, neboť disponují velkými sumami peněz, což jim umožňuje zúčastňovat se a naplno, ve svůj prospěch, využít finančně velmi náročných předvolebních kampaní atd. Tyto majetné třídy a sociální skupiny tak jsou bezprostředně spjaty s reklamním, tedy v podstatě manipulativním získáváním či „nakupováním“ volebních hlasů. U nás k nim patří
i ČSSD. Proto musí být uvedená kapitalistická parlamentní demokracie nahrazena systémem neformální, lidové parlamentní demokracie. Demokracie, v níž se budou, na rozdíl od současnosti, volit opravdoví představitelé, zástupci lidu. A to
z různých nejen antikapitalisticky či nekapitalisticky orientovaných politických stran, ale i společenských a občanských organizací
a iniciativ, spojených svou činností plně s životem nejširších vrstev lidu. Jde o zvolení skutečných zástupců lidu, pracujících tříd a společenských vrstev, ne o zástupce reprezentující jen národní a nadnárodní kapitál, jak je tomu dnes. Jde nám o skutečnou, tedy lidovou, k socialismu směřující demokracii, s možností nejen volitelnosti, ale i odvolatelnosti politiků, poslanců, zastupitelů, kteří jednají v rozporu se zájmy lidu, právním pořádkem na nich založeným. Jde nám o systém lidové parlamentní demokracie bez „lobbistů“
a „obchodníků“ s parlamentními, zastupitelskými a jinými hlasy
a „trafikami“, s postavením lobbingu mimo zákon, tedy o systém skutečně důsledněji a efektivněji zabezpečující reálné potřeby
a zájmy lidu.
3. Na využívání principů přímé demokracie, zejména uplatňováním referenda občanů k důležitým celospolečenským i regionálním problémům a otázkám. Zastupitelská demokracie se bude podílet nejen na tvorbě zákonů, ale i na kvalifikované tvorbě referend.
4. Na navrácení majetku lidu, především výrobních prostředků, zdravotních, kulturních, sportovních a jiných zařízení, které byly lidu neoprávněně odejmuty po listopadu 1989 a doposud se je nepodařilo vnitřním a zahraničním privatizátorům zničit nebo jinak znehodnotit.
5. Na povolání k odpovědnosti všech, kteří zapříčinili ekonomický, společenský a morální úpadek země, neoprávněně se obohatili na úkor skutečných tvůrců materiálních a duchovních hodnot
a vytvářeli podmínky pro zcizování výsledků práce lidu domácími a zahraničními subjekty.
6. Na zespolečenštění rozhodujících výrobních kapacit, přírodních zdrojů, dopravní, komunikační infrastruktury, médií, bank a jiných finančních institucí (fondů, pojišťoven apod.), které budou vedle progresivního daňového systému hlavním zdrojem financování ekonomického, společenského a kulturního rozvoje země a zvyšování životní úrovně lidu.
7. Na ideové, propagandistické a především organizační zapojení dělnické třídy a jiných zaměstnanců, jejich organizací, zejména odborů, na řízení a kontrole společenského sektoru hospodářství, ale i obchodu, podniků služeb
(i finančních), veřejné správy, včetně větších a významných provozů, jež nebudou ve vlastnictví společnosti.
8. Na svobodný přístup občanů k soukromé ekonomické iniciativě drobných podnikatelů jako doplňkové formy k větším ekonomickým celkům ve společenském vlastnictví, za předpokladu odvodu zákonného sociálního a zdravotního pojištění zaměstnanců z prostředků zaměstnavatelů a řádného plnění daňových povinností vůči státu.
V této počáteční, lidově demokratické etapě vývoje směřující k socialismu, bude komunistická strana respektovat různé historicky se měnící druhy a formy vlastnictví,
s výjimkou velkého soukromého, kapitalistického vlastnictví výrobních prostředků (monopoly aj. globální, nadnárodní i velké domácí společnosti ap.) a s tím spjatého podnikání. Preferovat bude celospolečenské státní, družstevní a komunální vlastnictví výrobních prostředků před soukromým. Zabezpečí nedotknutelnost osobního vlastnictví dosaženého poctivou prací.
9. Na uvedení do života společnosti zásady, že základní společenskou hodnotou a zdrojem společenského a osobního bohatství bude lidská práce ve prospěch společnosti. Práce v továrnách, na polích, ve vědeckých ústavech
a konstrukčních kancelářích, ve školských, zdravotnických, kulturních zařízeních, masových sdělovacích prostředcích a v různých, svobodně vznikajících společenských organizacích. Bude tak uveden
v soulad obsah Písně práce se společenskou praxí, že „vše čehož člověk užívá, z šlechetné práce vyplývá“.
10. Na princip, že práce ve prospěch společnosti bude povinností všech práceschopných lidí. Jakýkoliv obchod s lidmi, s hazardními hrami, „tunelováním“, lichva, jakýkoli parazitismus na výsledcích práce lidu nebude nikomu umožněn.
11. Na zabezpečení všech lidských práv, vyplývajících z příslušných vnitrostátních a mezinárodních dokumentů, zejména právo na práci
a spravedlivou odměnu za ni, právo na zasloužený a důstojný život ve stáří (důchodcům), právo na bydlení, zdravotní zabezpečení a vzdělání, hrazené ze státního rozpočtu, právo svobodného pohybu a vycestování do jiných zemí, právo na svobodu projevu a shromažďování, které nebude v rozporu s ústavním pořádkem, právo politického přesvědčení a náboženského vyznání
a jejich realizace v souladu s ústavou a právním řádem státu.
12. Na ochranu menšin, které jednají v souladu s právním řádem státu.
13. Na všestranný kulturní rozvoj lidu zejména cestou aktivní státní podpory kulturních aktivit kolektivů a jednotlivců působících profesionálně a amatérsky v kulturní oblasti a rozvíjející skutečné humánní hodnoty a cestou zajištění finanční dostupnosti kulturních hodnot pro všechny občany. Všem občanům bude zabezpečen svobodný přístup k informacím.
14. Na zajištění bezpečnosti osob a jejich majetku všestranným zkvalitňováním práce příslušných orgánů státní moci a státní správy a dobrovolnou účastí lidu na boji proti kriminalitě všeho druhu. Komunistická strana také zajistí demokratizaci řízení i složení zejména vedoucích činitelů bezpečnostních sborů a armády.
15. Na znemožnění činnosti jednotlivců i organizací, které se budou snažit násilným způsobem změnit společenskoekonomický systém státu vzniklý demokratickým rozhodnutím většiny lidí, které budou ohrožovat nový demokratický řád, směřování k socialismu a jakýmkoliv způsobem obnovovat a projevovat nacionální a rasovou nesnášenlivost nebo požadovat revizi výsledků II. světové války.
16. Na úsilí o rozvoj přátelských vztahů s občany, státními orgány
a pokrokovými organizacemi jiných států, které usilují o sociálně spravedlivé uspořádání lidské společnosti na principu zachování státní suverenity a vzájemně výhodné spolupráce ve světě míru a společenského pokroku.
17. Na obnovu suverenity (ekonomické i státoprávní) naší země. Tu si nelze představit bez co nejrychlejšího vystoupení z Evropské unie
a zejména z NATO, jakožto produktu a nástroje zejména německých
a francouzských monopolů. Tuto snahu budeme koordinovat se všemi pokrokovými, národně osvobozeneckými organizacemi v Evropě tak, abychom společně s nimi mohli v budoucnu vybudovat sjednocenou Evropu všech národů, míru, společenství nevykořisťovaných
a nevykořisťujících jiné národy.
18. Na jednání o okamžitém stažení všech vojenských jednotek, které se zúčastňují vojenských intervencí, tzv. misí v rámci NATO
a jiných organizací mezinárodního kapitálu a rovněž učiní politická, právní a jiná opatření k zamezení instalace jakýchkoli vojenských zařízení cizích států na území ČR bez referenda a souhlasu většiny lidu.
19. Na úsilí směřující ke zrušení NATO, jako relikvie studené války, jež slouží zájmům mezinárodního kapitálu a o jeho nahrazení celosvětovou vojenskopolitickou organizací, v rámci OSN, která zabezpečí světový mír a bezpečnost svobodného rozvoje všech národů.
20. Na prosazení zásadní, kvalitativní změny OSN tak, aby přestala být jako dosud nástrojem militaristických, imperialistických zájmů světových mocností a aby v jejím rozhodování hrály mnohem větší roli další státy. Za tímto účelem budeme usilovat o oslabení vlivu, moci a exkluzivity členů Rady bezpečnosti OSN ve prospěch další států a Valného shromáždění OSN.
21. Na posílení vlivu změněné OSN na mezinárodní dění v zájmu zachování světového míru, jako základní podmínky pro život na zemi.
září 2015
Marxisticko-leninský odborný klub

„Chruščov lhal“
přednáška prof. Grovera Furra - Oslo 2011
Grover Furr je autorem knihy Krushchev Lied (Chruščov lhal), v níž podává důkaz, že každé jedno Chruščovovo „odhalení“ Stalinových (a Berijových) zločinů v jeho neslavném „tajném projevu“ proneseném na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu 25. února 1956 je prokazatelnou lží.

Především děkuji za pozvání
a možnost zde promluvit.
Milou příležitostí k mojí návštěvě je zdejší vydání anglické verze mé knihy Chruščov lhal, jež dokazuje, že naprosto všechna „odhalení“ všemožných Stalinových (a Berijových) „zločinů“ Nikitou Chruščovem v jeho neslavném tajném projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu z 25. února 1956 jsou prokazatelnou lží. Tato kniha je revidovanou a aktualizovanou verzí jejího ruského vydání, jež bylo publikováno v prosinci 2007 v nakladatelství Algorithm v Moskvě pod titulem Antistalinskaja podlosť, což zhruba přeloženo znamená Antistalinská podlost (popř. ničemnost, špatnost) a dočkala se svého vydání v říjnu loňského roku 2010 pod názvem Tajny XX-ogo sjezda (Tajemství XX. sjezdu), kterýžto titul je mnohem výstižnější. Vytištěno bylo 16 500 svazků této knihy v ruštině a většina z nich byla prodána. V Rusku stejně jako na západě je Chruščov oficiálním hrdinou. Studenti se zde učí o jeho tajném projevu, protože ten se stal zlomem sovětských a tudíž i ruských dějin.
A rovněž přelomovým okamžikem dějin světových. Mimo Rusko však mělo možnost číst tuto sáhodlouhou řeč, přeplněnou odkazy na jim neznámé osoby a události, pramálo lidí. Z tohoto důvodu se také stručně zmíním o některých nových skutečnostech týkající se sovětských dějin, jež jsou dnes v novém světle snadněji pochopitelné, než jak je předestřel Chruščov ve svém tajném projevu. Důkazy a výzkum jsou tím nejdůležitějším, co vám mohu nabídnout. Existuje jen velmi málo lidí, vykonávajících práci, kterou dělám já. Téměř všichni ostatní autoři, zkoumající období Stalinovy vlády v Sovětském svazu, kteří jako já dokáží bez problémů číst rusky, kteří mají výzkumné a badatelské dovednosti, jsou akademicky zakotveni včetně svého úzkého spojení s univerzitou, jež jim umožňuje přístup do knihovních archivů, využívání velmi drahých meziknihovních výpůjček i výzkumníci, kteří mají zájem a motivaci k tomuto druhu bádání, jsou téměř všichni antikomunisté postrádající jakoukoli objektivitu. K objektivitě řeknu více později. Jen mi prosím dejte vědět, když budu hovořit příliš rychle, děkuji.
Nemnoho těch, kteří mají možnost toto vše snadno zvládnout a nejsou antikomunisty, zůstává přesto povětšinou v ústavech, bádajíce v oblasti vlastní sovětské či ruské historie, akademického oboru, k jehož výkonu však existuje jediný požadavek - být antikomunistou. V několika málo případech, kdy tomu tak není, se prostě musíte vyhýbat psaní čehokoli, co by mohlo tak či onak rozčílit antikomunisty, kteřížto toto pole zcela ovládají. Dvěma kvalitními badateli, výzkumnými pracovníky sovětských dějin, kteří jakkoli nejsou levičáky, usilují o objektivní pohled (pracovně je nazvěme poctivými buržoazními historiky), mi bylo jasně řečeno, že žádná kniha, jež není vůči Stalinovi nepřátelská, nemá v akademickém nakladatelství absolutně šanci vyjít. To je stoprocentní pravda na Západě, a já jsem přesvědčen, že stejně tak je tomu i v Rusku. Povím vám to jinak: Pokud se na poli sovětské historie nejen pohybujete, nýbrž o sovětských dějinách dokonce na univerzitní katedře dějin přednášíte, nemůžete provádět výzkum, který dělám já. Alespoň pokud hodláte
v zájmu udržení svého místa publikovat v odborných časopisech resp. akademických vydavatelstvích hlavního proudu a nemíníte se bádání vzdát. Zkrátka a dobře: bez pravidelného publikování článků v odborných časopisech si práci neudržíte. To je důvod, proč je moje pozice neobvyklá. Přednáším totiž na katedře anglického jazyka. Mé akademické živobytí nijak nezávisí na mém výzkumu sovětské historie. Nedávno jsem byl informován děkanem naší univerzity, že ačkoliv mne nikdy podporovat nehodlá, nebude mi alespoň hrozit vyhazovem. Nu, tak jako tak stejně neočekávám žádné povýšení… Vám naopak mohu nabídnout svůj pohled. A spousta lidí po celém světě považuje tento výzkum za důležitý! A zdaleka se nejedná jen o levičáky, jakými jsme my. Antikomunisté ho pokládají za důležitý rovněž, jim je však proti srsti. Tento průzkum je rovněž důvodem, proč jsem byl v letech 2005 a 2006 napaden Davidem Horowitzem. (David Horowitz (1899-1979) byl izraelský ekonom a bývalý guvernér izraelské centrální banky. Narodil se ve městě Drohobyč v Rakousku-Uhersku (dnes Ukrajina). V roce 1947 působil jako ředitel ekonomického oddělení Židovské agentury, za kterou také vystupoval coby její vyslanec na zasedáních Organizace spojených národů (OSN). Zastával řídící posty na ministerstvu financí Izraele. Guvernérem izraelské centrální banky byl v letech 1954-1971. Po odchodu do penze byl jmenován ředitelem poradního výboru a poradní rady centrální banky, později jeho čestným předsedou.)
Stejně tak je i příčinou, proč hlavní konzervativní komentátor největších novin ve státě New Jersey, hvězda
a hlavní postava univerzity Newark, zasvětil své články v roce 2005 útokům proti mé osobě, aby mne nepřístojně přirovnal k nacistickému profesoru, který byl v té době odhalen na jiné vysoké škole. A já byl z práce vyhozen. Mnoho lidí na pravici si nepřeje, aby pravda o dějinách komunistického hnutí v Sovětském svazu během stalinských let vyšla na světlo. Stalina chtějí i nadále démonizovat, srovnávaje ho s Hitlerem
a fašismem a lhát o něm.
A to je také to, co dělají! Nejen pasivně skrze svůj předpojatý pohled, ale aktivně tím, že záměrně falšují důkazy o historických pramenech. Nu, a pokud jde
o mne, tím, co vám mohu nabídnout, je korektiv všeho, co doposud znáte a právě o tom dnes hodlám s vámi hovořit. Když jsem připravoval svou dubnovou přednášku, jíž jsem měl přednést v New Yorku, zeptal jsem se pořadatele, o jakých historických otázkách bych měl hovořit?! Pořadatel odpověděl: „V podstatě si myslíme, že by bylo dobré, kdybyste se mohl zmínit o několika významných příkladech Chruščovových lží, třeba jeho tvrzení, že Stalin zavraždil Kirova.“ Konferenciér také řekl: „Mám za to, že námi zkoumané podstatné otázky a důkazy jsou zejména pro naši skupinu skutečnostmi poněkud podružnými, protože jsme konec konců organizací politickou a nikoli akademickou.“ Tehdy jsem mu řekl, že jsem nucen nesouhlasit. A to
z prostého důvodu: Fakta totiž nelze oddělovat od zkoumaných důkazů! Jedině skrze zkoumání důkazů jsme schopni zjistit, co je či není skutečnost, přičemž žádný jiný způsob zkrátka neexistuje. A to i navzdory zákazu výzkumu badatelů, kteří již snesli důkazy, že Chruščov se svými přes 50 let praktikovanými lžemi umožnil na žádost lidí typu Roje Medveděva kontaminovat ovzduší
v Sovětském svazu všemožnými studenoválečnickými antikomunisty jako například Robert Conquest  (Robert Conquest (*1917), angloamerický antikomunistický historik a podporovatel agrese USA proti Vietnamu, ctitel španělského fašisty Franka i ruského romanopisce Solženicyna. Conquest publikoval v roce 1986 nehorázně lživý román vycházející z materiálů rozličných ruských a ukrajinských emigrantů a exulantů Velký teror: Stalinovy čistky třicátých let. Conquestovy lži byly věrohodně
a důkazně zcela vyvráceny (např. prof. J. Arch Getty z USA, resp. prof. Jurij Žukov z Ruska)
a mnoha dalšími.
Chruščovovy hrubé falzifikace určují chápání sovětských dějin až dodnes a jsou pramenem všech lží, jež znáte. Měl bych vám povědět něco o sobě a říci odkud pocházím. Nuže, specializací, jíž jsem si osvojil jako první, byla Medieval Studies (Středověká studia). Byl jsem vyškolen
k provádění hloubkového historického výzkumu, například k využívání primárních zdrojů v jiných jazycích než v angličtině, učili mne nikdy se nespoléhat na přijaté znalosti nebo vycházet z obecně přijímaných stanovisek, nedůvěřovat názorům uznávaných autorit a pečlivě kontrolovat každý odkaz v poznámce pod čarou. Dovolte mi říci pár slov o objektivitě: Objektivita jako vědecká metoda byla přesně pojmenována jako „praktická nedůvěra v sebe sama“. Být objektivním se lze naučit vlastním výcvikem v zájmu vyvarování se jasného vyjádření a následným pochybnostem o svých vlastních názorech. V takovém případě by totiž mohly být důkazy náchylné k potvrzení vlastních předsudků a preferencí automaticky podezřelé. Člověk se musí naučit přikládat značnou důležitost vydatné četbě a v ní hledat
a především nalézat důkazy a argumenty, které jsou v rozporu s jeho vlastními předsudky. To vše je záležitostí zcela elementární, kterou by měl pochopit každý. Objektivita je, stejně jako studium cizího jazyka, praxí. Můžete se v ní stát dobří důsledným a přesně cíleným úsilím. Navíc, pokud se chcete pravdě naučit, učinit tak musíte stejně. A my marxisté pravdu hlásáme, není-liš pravda?! Marx a Engels v Manifestu napsali, že proletariát nemá co ztratit, pouze své okovy. Tudíž předpokládám neexistenci jakýchkoli posvátných příčin stejně jako všeho, co odmítáme ze subjektivních důvodů a bez kritického zkoumání. Chceme odvrhnout všechny narážky a lži, protože jenom pravda nás osvobodí, pokud jsme proti jakýmkoli formám vykořisťování člověka člověkem, pokud jsme mezinárodní dělnickou třídou. Marxův oblíbený slogan zněl: de omnibus dubitandum est (o všech věcech se dá pochybovat). A to znamená pochybovat o svých vlastních předsudcích i předsudcích všech ostatních. Chcete-li se učit pravdě, musíte učinit právě tohle. Navíc přesně tak postupuje i každý měšťácký detektiv, jemuž je takový postup rovněž důvěrně znám. Jak říkával Sherlock Holmes: „Nechť je vaše mysl osvobozena od unáhlených závěrů, to jest závěrů ukvapených“. Neříkal to tak?! Než počnete s vytvářením své hypotézy, seznamte se s fakty. Nejdůležitější je být připraven opustit tu hypotézu, jež neobjasňuje zjištěné skutečnosti. Pokud to neuděláte, pokud se nesnažíte pravdu odhalit „zgruntu“ od začátku, pak o ni na cestě ani náhodou neklopýtnete a to, co naleznete, pravda nebude. To říkám já… Žádný z démonizátorů Stalina a Sovětského svazu, antikomunistických expertů na historii komunistického hnutí tohle upřímně říci nemůže. Oni se ani nepokoušejí být objektivní, natož aby odhalovali pravdu, protože to dělat zkrátka nehodlají. Chtějí psát propagandu s poznámkami pod čarou! Tak já tomu říkám - propagandu s poznámkami pod čarou. To je právě to, čím jejich díla jsou.
Trocha mého curriculum vitae: Jako absolvent a postgraduální student 1965-1969 jsem vystupoval proti válce Spojených států ve Vietnamu. Tehdy mi někdo řekl, že vietnamští komunisté nemohou být dobří, protože je vede Ho Či Min, jenž byl vyškolen Stalinem a Stalin jak známo, zabil miliony nevinných lidí.
Vzpomněl jsem si na tuto poznámku, což byl pravděpodobně důvod, proč jsem si na počátku sedmdesátých let hned po jejím vydání přečetl knihu Roberta Conquesta nazvanou Velký teror (The Great Terror). Nejsem si jistý, zda to bylo v norštině, švédštině či dánštině. Byl jsem otřesen tím, co jsem četl! Měl bych dodat, že jsem schopen číst v ruštině, protože jsem od střední školy studoval ruskou literaturu, takže Conquestovu knihu jsem velmi pečlivě a důkladně prostudoval. Později jsem měl možnost po nějaký čas užívat zdrojů Slovanské knihovny na newyorské New York Public Library. A zároveň i občas využívat meziknihovní výpůjční služby. Pečlivě jsem si ověřil každou jednu z jeho více než 1 000 poznámek pod čarou, což zřejmě ještě nikdo jiný nikdy neučinil. Také jsem zjistil, že Conquestovy poznámky pod čarou nijak nepodporují jeho protistalinské závěry. Conquest zkrátka užívá jakýchkoli Stalinovi nepřátelských zdrojů, bez ohledu na to, zda jsou spolehlivé či nikoli. Prostě cokoliv z klevet, drbů a pomluv. Nakonec jsem se tedy rozhodl napsat něco k tzv. teroru sám. Trvalo to dlouho, ale ve finále jsem roku 1988 publikoval článek s názvem New light on all stories about Marshall Tuchachevski, some documents reconsidered (Nové světlo na příběhy maršála Tuchačevského, znovuzvážení některých dokumentů) a uveřejnil jej na svých webových stránkách (http://msuweb.montclair.edu/~furrg/),
o nichž se zmíním později. Během této doby jsem studoval výzkum
o Sovětském svazu, který provedla Nová škola akademických historiků. Škola, o níž hovořím, vznikla jako protiklad ke Conquestovi a jeho totalitní koncepci sovětologie v období studené války. Díky pečlivému studiu dostupných důkazů, byť jich v osmdesátých letech ještě nebylo mnoho, přičemž ty nejdůležitější byly sotva objektivní, byli badatelé této nové školy již schopni prokázat, že všechny studenoválečnické trockistické, chruščovistické a později Gorbačovovy i Jelcinovy postupy se socialismu fatálně zpronevěřily svou politickou zaujatostí. Tyto konstrukce tak svými politickými předsudky při nízké důkazní podloženosti dokázaly znevážit knihy jiných autorů a tudíž je na takové publikace třeba pohlížet nikoli jako na historii, nýbrž jako na ukázku propagandy. Roku 1986 vzbudila ve vědeckém světě historiků skutečnou senzaci kniha jednoho ze zakladatelů této nové školy J. A. Gettyho (John Archibald Getty, nar. 1950 - americký historik a profesor z University of California v Los Angeles - UCLA). Getty je znám svým výzkumem ruské a sovětské historie, zejména z období vlády Josefa Stalina a Komunistické strany Sovětského svazu. Getty se etabloval jako předchůdce tzv. revizionistických historiků Sovětského svazu svou první knihou s názvem Origin of the Great Purges: The Soviet Communist Party Reconsidered, 1933-1938 (Původ Velkých čistek, přehodnocení Komunistické strany Sovětského svazu). V roce 2008 vydal Getty biografii N. I. Ježova nazvanou The origins of the great purges (Původ Velkých čistek). V ní Getty úspěšně vyvrátil velké množství lží, které byly přijaty jako pravda. Mezi jinými tvrzení, že represe ve třicátých letech byly předem naplánovány Stalinem. Gettyho smůlou byla skutečnost, že jeho práce byla ve Spojených státech vydána v letech perestrojky. Během této doby začaly být v Rusku ve velkých nákladech pod proradnou zástěrkou glasnosti (tj. informovanosti), transparentnosti a otevřenosti zveřejňovány výhradně práce studenoválečnických bojovníků. Jak se mohli ruští čtenáři dovědět o průkopnických dílech Gettyho nebo Roberta Thurstona (Robert W. Thurston je americký historik a profesor historie na Miami University v Oxfordu, Ohio, který odešel do penze v květnu 2015. Thurston je znám především díky svému výzkumu o dějinách Sovětského svazu (viz Life and Terror in Stalin‘s Russia 1934-1941, Život a teror ve Stalinově Rusku 1934-1941,1996, Yale University Press; The People‘s War: Responses to World War II in the Soviet Union - Lidová válka: Odpovědi na II. světovou válku v Sovětském svazu, 2000); Thurston rovněž psal o čarodějnických procesech
v raném novověku a proslul také jako milec kávy)
, když doposud žádná
z jejich knih o ruských dějinách nebyla v samotném Rusku nikdy vydána?! Stejně problematická je situace v případě většiny historiků, jejichž jména jsem popsal výše. Naštěstí však existují i opačné, tedy povzbuzující příklady. Před dvěma lety publikoval ukrajinský internetový časopis vynikající texty profesora Marka Taugera (Mark B. Tauger, The 1932 Harvest and the Soviet Famine of 1932-1933; Sklizeň roku 1932 a sovětský hladomor), Slavic Review v. 50 No. 1, jaro 1991; Tauger, R. W. Davies, and S. G. Wheatcroft, Stalin, Grain Stocks, and the Famine of 1932-1933 (Zásoby obilí a hladomor let 1932-1933) Slavic Review v. 54 No. 3, podzim 1995; Tauger, Natural Disaster and Human Action in the Soviet Famine of 1931-1933 (Přírodní katastrofy a činy lidí za sovětského hladomoru let 1931-1933), z University of West Virginia. Taugerovy práce zcela vyvracejí nacisty inspirovaný mýtus, že hladomor 1932-1933 byl uměle vytvořen sovětskými vůdci. Každopádně zpět k Chruščovově řeči. Té se na západě říká Tajná zpráva a lze ji bez nadsázky považovat za nejvlivnější projev 20. století, který zásadně změnil běh nejen sovětských a v podstatě
i světových dějin. Je příznačné, že se právě tato řeč stala jedním z pilířů ostatních politických koncepcí antistalinismu, za jehož fundamentální zdroj lze nazvat paradigma XX. sjezdu.
Zkrátka nikdo se zájmem o dějiny Sovětského svazu nemůže ignorovat dokument takového významu.
Když jsem tvořil koncepci této práce, můj cíl byl daleko skromnější. Chtěl jsem porovnat odhalení zprávy s historickými prameny, které byly
v ruštině zveřejněny díky odtajněným dokumentům z bývalých sovětských archivů. Tento druh výzkumu může být v zásadě proveden historikem ruským nebo třeba čínským.
V uplynulých 20 letech byl velký počet nových pramenů dán k dispozici badatelům, aby objektivně zhodnotili všechna prohlášení Chruščovovy řeči. A v tomto bodě se začal objevovat nezvyklý obraz. Tehdy se ukázalo, že všechna tzv. odhalení Chruščovovy zprávy, což mohu doložit, jsou do jednoho lživá a pravdivé z nich není ani jedno, ani jediné! Některé Chruščovovy lži byly samozřejmě známy dříve, například absurdní prohlášení, že Stalin plánoval a řídil vojenské operace podle glóbu. Ale celá tahle řeč čítá právě tzv. odhalení, jako je toto. Bylo to ohromující a já byl doslova uveden v úžas.
(Pokračování příště.)

Současná imigrace a její důsledky pro Evropu, ČR a komunistické hnutí
Úvod

V několika posledních měsících probíhají v médiích velmi intenzivně zprávy o nové vlně imigrantů, která má být větší a pro Evropu důležitější než všechny předchozí. Velká část české veřejnosti začala být
a stále je masírována ze všech stran kampaní téměř všech režimních
i formálně nerežimních sdělovacích prostředků, které z mnoha objektivních a subjektivních důvodů podlehla početná část obyvatel ČR. To, co část společnosti tolik na celé věci šokovalo, nebyl ani fakt, kolik imigrantů má přijít nebo jakého budou vyznání. Znechucující a děsivá byla nejen pro nás naprostá absence seriózní, odborné celospolečenské diskuze na toto téma, úplná ignorace a zbabělost politických tzv. elit, celková nepřipravenost a alibismus jednotlivých vlád a „všemocné“ Evropské unie. Jsou to tedy obavy
a nejistota, které vnáší do celé otázky obrovský emocionální náboj a činí
z ní atraktivní téma pro většinu lidí.
Část nejsilnějšího politického proudu v zemi včetně téměř všech opozičních stran a skupin rozpoutává rasistickými, xenofobními či pouze bulvárními a senzacechtivými informaci dojem, jakoby se chystala naprostá apokalypsa abstraktního výmyslu tzv. evropské civilizace, případně pokus o ni. Těm, kteří netrpí předsudky a vlastními komplexy, uvažují a jednají racionálně a jsou hladoví po faktech, nikoli propagandistických frázích, musí být přitom stále více jasné, že imigrace je velkým problémem, nikoli však neřešitelným. Nemůžeme si nevšímat, že je tento problém složkami vládnoucí moci nafukován, účelově vyhrocován a zesilován. Demonstrujme tento argument čísly, která se v poslední době objevila v oficiálních režimních zdrojích: V loňském roce přišlo do EU 630 tisíc uprchlíků. Málokdo si toho vůbec všiml, protože většinová část režimní scény mlčela, nehodilo se jí to do krámu. Letos emigrovalo do EU do konce srpna 680 tisíc obětí staleté imperialistické kolonizace
a vměšování. Dá se předpokládat, že toto číslo bude narůstat kvůli klimatickým podmínkám maximálně do konce října. Co nám tato čísla říkají? Že množství imigrantů bude letos vyšší než v předchozích letech, nikoli ale podstatně.
Že se letos dělá kampaň z něčeho, o čem se loni téměř nemluvilo, přičemž se téměř nehovoří o utrpení migrujících lidí, ale především o jakémsi ohrožení. Jaké faktory zapříčinily tento rozdíl v přístupu velké části zástupců současného kapitalistického systému? Na to se pokusíme odpovědět v následující analýze.
Budeme se snažit načrtnout základní krátkodobé i dlouhodobé příčiny imigračních vln, spontánní
i podněcované reakce veřejnosti na ně, dále se pokusíme obecně a následně i podrobněji rozebrat přístupy různých proudů buržoazní politické reprezentace a jejich vědomých i nevědomých podporovatelů z řad různých tzv. levicových a nezávislých stran a iniciativ. Na východiscích tohoto materiálu vzniknou v dohledné době naše návrhy řešení problému, které budeme publikovat a různými cestami šířit.

Reakce (nejen) české veřejnosti na současnou uprchlickou vlnu

Jsou obavy a nejistota lidí plynoucí z informací o imigrační vlně na místě? Musíme říci, že zcela určitě, ale v jiném smyslu, než jak nebezpečí
a nejistoty vykládají různí mluvkové všech zpátečnických společenských směrů.
Většina obyvatelstva má obecně mnoho důvodů a plné právo se
v kapitalismu cítit nejistě. Kapitalismus děla z většiny pracujících (resp. z jejich pracovní síly) velmi snadno nahraditelné zboží. V takové situaci jsou pracující proti sobě stavěni jako konkurenti, kteří bojují se zaměstnavateli i proti sobě navzájem o možnost a podmínky prodeje své pracovní síly. Jednou nohou se pořád nacházejí v rezervní armádě námezdních pracovníků, tedy ve stavu nezaměstnanosti, druhou nohou jsou v podřízeném vztahu vůči kapitalistovi, od kterého si nechají diktovat podmínky práce, osekávat mzdy a platy, prodlužovat pracovní dobu, aby neskončili ve frontě před úřadem práce. Tento pocit je nejen v českých podmínkách výrazně zesilován kocovinou po „sametovém večírku“ plném opia a iluzí, které zachvátily celé velké části generací obyvatel. Mnohým z nich nezbyly po převratu nic jiného než ony iluze působící v rámci psychologie jedince i mnohých kolektivů jako psychický stabilizátor, pocit, který jeho vlastníky chrání před totální rezignací. Tento pocit vznikl na troskách reálného socialismu,
z bídy a podstaty kapitalistického výrobního způsobu, marnosti současné kulturní a společenské dekadence. Neroste ve vzduchu, má své objektivní příčiny. Pro mnohé proletáře, ale i OSVČ a drobnou buržoazii je snazší ukázat prstem na zdánlivou příčinu toho, proč iluze nebyla naplněna (dříve cikáni, dnes i uprchlíci), než aby se podívali na příčiny vzniku iluze a jejího neplnění. Je to však zákonité, vykořisťovaným a zbídačovaným to nevyčítáme, neexistuje totiž politická strana, společenská síla, která by jim tento fakt dokázala, vyvodila z něj patřičné důsledky. A tak
z něj vyvozují „své“ důsledky zástupci společenských tříd, které problémy způsobily, profitovali z nich a chtějí
z nich nechutně profitovat opět.
K těmto faktorům se přidává další společenský základ oné nejistoty, onoho věčného strachu o vlastní budoucnost příznačného pro dnešní dobu. Politika v kapitalistickém systému je sice ústavně a formálně přístupná všem, ale reálně je záležitostí pouze profesionálních politiků z řad vládnoucích tříd a tyto politiky ovládajících a dotujících zájmových skupin, které jsou většině obyvatel zkrátka cizí a vzdálené. Lidé se tedy bojí z praktických důvodů o svoji budoucnost a společenské postavení, což je zároveň silně podtrháváno tím, že podvědomě vnímají svoji neschopnost s tímto stavem v daném společenským zřízením cokoli dělat. A do tohoto stavu přichází nová vlna imigrace. Vlna stovek tisíců lidí, jejichž příchod musí znamenat výrazný zásah do sociálněekonomické struktury obyvatelstva evropských států, který v očích vykořisťovaného, znejistělého občana kteréhokoli státu EU nemůže znamenat nic jiného než výrazný otřes ve společnosti. Takový otřes, který zásadně mění
i jeho společenské postavení. Tento občan EU žije v kontextu dnes již letité, strukturální obecné krize kapitalismu, která jeho sociální status učinila papírovým, dotkla se jeho životních, ekonomických zájmů. Takový člověk není ve svém životě zvyklý na pozitivní společenské změny. A tak velká společenská změna (ani ne tak svým kvantitativním rozsahem, jako svým charakterem), jakou je nová vlna imigrace,
v něm nemůže vyvolat nic jiného než myšlenku: „Kdo bude živit ty hladové krky?“ Zde hledejme sociální kořen negativních postojů
k současné imigraci.
K tomu se přidává postoj kapitalistických vlád a samozřejmě zastřešující imperialistické instituce EU. Ty
s arogancí a nezájmem sobě vlastním jen ohrnují nos nad obavami většiny obyvatel, nekomunikují s nimi, nesnaží se jim vysvětlit danou situaci, jen jim diktují z pozice pochybného mandátu, co se bude dít s jejich životy. Kolik se toho nažvanila EU a její loutkové režimy (ta EU, která společně s USA podporovala bombardování a rozklad domovských států většiny uprchlíků, ta EU, která je napojena na korporace, jenž si z domovských států většiny uprchlíků dělají své otrocké kolonie) pseudohumanistických frází. Frází o lidské solidaritě,
o pomoci. Ale nikdo nekomunikoval srozumitelně s lidmi, nikdo se nesnažil účinně rozptýlit jejich obavy
z imigrace. Proč? Politickým lout-
kám kapitalistických zájmových skupin jsou názory a pocity většiny obyvatel zkrátka lhostejné. V současné formální demokracii musejí
o tyto věci projevovat falešný zájem pouze jednou za čtyři roky.

Význam současné uprchlické vlny a základní reakce na ni

Skrze výše uvedené konstatace se dostáváme k tomu, proč je současná vlna imigrace tak důležitá, v čem je její zvláštnost oproti předchozím vlnám. Hovoříme v tomto případě o dvou vztazích: O vztahu k současnému kapitalistickému systému
a o vztahu k objektivním zájmům většiny národů - k zájmům skutečného antikapitalistického hnutí. Současná vlna imigrace není důležitá nebo výjimečná sama o sobě, není zásadní svým rozsahem (který skutečně není tak velký, aby se nedal zvládnout, pokud současné počty porovnáme s čísly uprchlíků v rámci konfliktů
v bývalé Jugoslávii či exodu Řeků po roce 1949 a 1967 po nástupu režimu černých plukovníků). Její význam spočívá v sociálněekonomickém kontextu, v němž se odehrává. Podstatnou otázkou naší doby není imigrace, která se „mimochodem“ odehrává
v kapitalismu. Je jí otázka existence
a překonání kapitalismu, který si nutně k obrazu svému přetváří tento soudobý jev (ve velké míře jej sám způsobuje). Troufáme si tvrdit, že většina obyvatel tuto otázku takto
v jádru sama cítí, ale vědomě ji tímto způsobem nechápe.
Proto se nechává myšlenkově strhávat dvěma velkými názorovými proudy, jež toto téma v současné době rámují. Jedním z nich je jednoznačně odmítavý postoj k nynější uprchlické vlně. Imigrace je jeho nositeli v současné době považována za největší problém dnešní Evropy (v tomto názoru jim vydatně pomáhají masmédia, pro které jde o velmi vděčné téma). Základní argumentace proti těmto samozvaným bojovníkům proti islámu, nacionalistům, xenofobům
a rasistům by se dala upravit do jednoho hesla: „Miřme na správné cíle“. Jde o to, že se tento směr vyznačuje pojetím masové imigrace ne jako objektivně nutného procesu, který je vlastní soudobému globálnímu kapitalismu, ale jeho odmítáním jako výsledku záměrného pokusu zničit evropskou kulturu a civilizaci pomocí invaze cizinců, příživníků, muslimů
a jiných kolektivních „nepřátel“. Argumentuje proti imigraci kritikou skupin obyvatel, která se jejím prostřednictvím do Evropy dostává. Přitom se za použití fašizoidní, nacionalistické a šovinistické rétoriky dovolává takových abstraktních,
v největším počtu případů blíže nespecifikovaných pojmů a „hodnot“, jakými jsou „evropská civilizace“, „křesťanská tradice“, „naše kultura“, „naše mentalita“ atd.
Tento pohled na problém migrantů a uprchlíků v Evropě je v současné době ze zcela pochopitelných důvodů masám obyvatelstva mnohem bližší než jakýkoliv jiný. Využívá totiž strachu a dezorientace většiny evropských občanů a zároveň s nimi bezprostředně komunikuje, čímž se stává mnohem atraktivnějším a vlivnějším, než jsou spíše z nutnosti řečené, kvazihumanistické fráze používané politiky a „lidskoprávními“ organizacemi v masmédiích v souvislosti s tímto problémem. Tento názorový směr je však zcela chybný a velmi nebezpečný, nejvíce právě pro evropské obyvatelstvo. Tím, že nechápe, nemůže a nechce chápat kořeny tohoto jevu (soudobé masové imigrace) mu nedokáže účinně čelit a dostává se ke směšným „řešením“, která konstruktivní debatu v této otázce pouze brzdí. Návrhy představitelů tohoto směru, na vytvoření „pevnosti Evropa“, na opevnění a izolaci kontinentu od imigrantů a „cizorodých“ prvků, jsou absurdní a neuskutečnitelné, jak se budeme snažit později dokázat. Také jejich snaha o udržení jakési obecné, tradiční evropské kultury (v tomto pojetí nic takového neexistuje, při maximálním zobecnění by se dalo říci, že existuje pokrokové kulturní
a civilizační evropské dědictví a dědictví zpátečnické, které spolu v prostoru zeměkoule po staletí zápasily s negativními i pozitivními zásahy mimo Evropu) jako v zásadě neměnného kulturně celospolečenského monolitu jsou ahistorickým nesmyslem a výkřikem do prázdna, kterému se pravděpodobně budou pozdější generace vysmívat jako lehkomyslné, absurdní sebestřednosti.
Problém argumentace představitelů tohoto směru je i to, že nechápou, kdo za tímto jevem stojí a kdo
z něj profituje. Hledá tedy nepřátele
v neexistujících kulturních marxistech (něco takového je čistým výplodem vědomí exponentů tohoto proudu), bruselských byrokratech, židech, „sluníčkářích“ atd. Zcela však ignoruje naprosto konkrétní, hmatatelnou motivaci kapitalistických tříd využívat imigranty jako levnou pracovní sílu, dezintegrovat národy a společenské skupiny tak, aby se měnili pouze
v beztvárné zboží obíhající po světě, aby si hlavně neuvědomily sebe sama jako samostatnou třídu stojící v protikladu k zájmům kapitálu (k tomuto pro kapitalisty výhodnému aspektu imigrace se ještě vrátíme). Tím, že za nepřátele označuje pouze samotné imigranty a jakési matné skupiny nepřátelské „evropské civilizaci“, ale opravdových tvůrců situace si nevšímá, se tento směr zbavuje možnosti opravdu účinně bojovat s problémy spjatými s imigrací. Může zničit hodně životů, zastírat realitu, kamuflovat z hloubi systému plynoucí potřebu po levné pracovní síle např. pracovními tábory, ale imigraci nezastaví.
Dalším jeho zjevným negativem je to, že často se stává zdrojem ideologické obhajoby otevřené imperialistické agrese kapitalistických mocností vůči slabším státům. „Obrana nadřazené evropské kultury a civilizace“ vůči „africkým, muslimským
a asijským barbarům“ se totiž snadno mění v obhajobu intervencí a útoků proti těmto „barbarům“ za účelem jejich demokratizace, „udržení v klidu“, nebo rovnou snížení jejich počtu. Jako příklady může posloužit podpora Izraele v genocidě a vysídlení palestinského lidu (která je motivována jednoduše účelovým tvrzením, že jde o „muslimy a extrémisty“, před kterými se musíme chránit, všechny ostatní „argumenty“ a „zdůvodnění“ se na tento pohled jen nabalují), nebo ještě naivnější a hloupější volání po útoku na tzv. Islámský stát za strany Západu. Záminkou je přímo
v regionu rozšířit vliv imperialistických mocností, případně v něm vyvolat chaos. Intervence sama by řešením nebyla, neboť USA a EU tento tzv. stát vytvořily a jeho existence jím zatím vyhovuje. I pokud by vyhovovat přestala, je vojenské řešení konfliktu stejně nemožné, jak se ukazuje v Iráku či Afghánistánu. Kořen tkví
v nitru sociálněekonomických podmínek kapitalistického systému.
Bez jejich vyvrácení není řešitelný.
To jsou tedy některé z charakteristik tohoto myšlenkového směru.
A jako každý více či méně ucelený souhrn společenských názorů je i tento směr odrazem jistých třídních zájmů. V tomto případě jde o zájmy nacionalistické buržoazie, která si přeje vrátit svůj vliv a ekonomickou svrchovanost do doby před sjednocením evropského kapitálu prostřednictvím EU pod nadvládou západních, zejména německých kapitalistů. Mimo jiné se i proto primitivnímu rasismu a šovinismu daří nejlépe tam, kde je tato tendence zvláště silná a přelévá se do oficiálních vládních aktů (nejmarkantnější příklady jsou Polsko a Maďarsko, toto je mimochodem také klíč k rozřešení onoho tolik omílaného „paradoxu“, že je nenávist vůči cizincům nejsilnější tam, kde jich je nejméně). Tato buržoazie však nehájí žádné národní zájmy, jak se občas říká (Viktor Orbán), ale pouze by sama chtěla být nikoli v podřízené, ale vládnoucí, imperialistické pozici. Dále lze mezi původní nositele tohoto směru počítat vystrašené maloburžoazní vrstvy, které jsou v podmínkách krize nestabilní, hledají řešení napříč společenským spektrem (od anarchismu a trockismu až po fašismus), ale v každém případě vidí vlnu imigrace jako ohrožení svého postavení (ať už v podobě ztráty maloobchodu ve prospěch nové konkurence nebo v podobě další výhody velkého kapitálu nad nimi díky možnosti velkého kapitálu využívat imigranty hromadně jako levnou pracovní sílu). Typickým odrazem třídních zájmů těchto kolísavých vrstev je v praktickém politickém životě dnes již vyhaslé hnutí Pegida. A konečně jde napříč Evropou o tu část kapitálu, která
v celé otázce vidí příležitost k odvedení pozornosti od podstaty režimu, v němž většina pracujících žije,
k rozbití jejich jednoty a jejich vzájemnému poštvání, k pošlapání mezí
i formální, buržoazní demokracie v zájmu své imperialistické politiky (jako příklad poslední uvedené motivace může posloužit dění na Ukrajině). Jednotlivé segmenty vládnoucích tříd totiž již od nepaměti vytvářeli ideologické a filozofické konstrukce
k obhájení a opodstatnění toho, proč si jejich režimy mohou dovolit vůči jednotlivým etnikům, rasám či náboženským skupinám to, co by si jinak nedovolily. Již od počátku propojení kontinentů v rámci probouzejícího se kapitalismu vznikla teorie novodobého rasismu kolonizátorů vůči utlačovaným národům a kontinentům světa. Otroctví existovalo i předtím,
v období otrokářského výrobního způsobu se jednalo o válečné zajatce, domovní sluhy - otroky, případně i o dlužní otroctví.
Při dalším zkoumání tohoto směru budeme tedy mít na paměti, kdo je jeho původním nositelem a v čím zájmu vzniká.
Druhý myšlenkový směr, který se v souvislosti s tématem imigrace vytvořil, je proud, který sice v této otázce nevytváří ideové fantasmagorie
o ohrožení evropské kultury a bílé rasy, ale o to méně se snaží skutečné příčiny imigrace komplexně vysvětlit a říci, jakým způsobem ji řešit. Přijetí uprchlíků považuje za naprostou nutnost, ale ne nutnost objektivní, danou historickými podmínkami, ale za nutnost z hlediska „morálního“. Přitom jeho představitelé se dovolávají už notoricky známých pohádek o „lidských právech“, „demokracii“ a „západních hodnotách“. Nejčastějšími ideologickými představiteli tohoto směru jsou intelektuálové, tzv. sluníčkáři, příznivci „alternativního“ zaměření. Tyto skupiny sami o sobě vykazují velkou tendenci k izolaci od společnosti a skutečných problémů, proto se není možné divit jejich nepopularitě mezi většinou obyvatel. S tím souvisí i postoj těchto skupin k reakci většiny obyvatel na imigraci, kdy v lepším případě její představitelé hloupě naříkají nad „rasismem“
a „omezeností“ obyčejných lidí,
v horším případě ještě s opovržením tyto lidi urážejí, považují je za burany a dávají jim najevo svoji „intelektuální nadřazenost“. Z třídního hlediska je tento směr odrazem zájmů nyní vládnoucí, liberální kosmopolitní buržoazie, která má své centrum
v Bruselu. Ta je na jednu stranu příliš líná, zbabělá a zaneprázdněná na to, aby nějak aktivně obhajovala svůj postoj k imigraci ideologickými pohnutkami. Kromě toho nemůže otevřeně říci, že imigranty potřebuje jako pracovní sílu a že ji zde bude využívat
i na úkor všech ostatních pracujících, aby ještě více upevnila svou moc
a navýšila zisky. A tak delegovala tuto nepříjemnost na výše zmíněnou skupinu „aktivistů“, jež jsou sice malou, ale za to velmi hlučnou a mocnou skupinou, která z již řečených důvodů dostává velký prostor v médiích
a finanční granty pro své „lidskoprávní“ organizace.
Nepopularita této části vládnoucí třídy plyne z její rozšířenosti, oficiálnosti, opakovanosti a zejména ze zkušenosti většiny společnosti s nepravdivosti jejích tvrzení. Jedním z ideových produktů nejen v ČR vládnoucí části liberální buržoazie je multikulturalismus. Jedná se o teorii zakrývající pod vznešenými slovy
o rovnosti národů, náboženství
a etnik, o lidských právech a bratrství potřebu vládnoucí buržoazie devastovat zdroje svých kolonií
a nakupovat tamější levnou pracovní sílu
. Aby se uprchlíci samotní, ale i obyvatelstvo cílových zemí nebouřilo proti neokoloniálnímu bezpráví, nestavělo se proti barbarství svých mocných, je vytvářeno prostřednictvím zanášení multikulturalismu do oficiálních státních a vzdělávacích dokumentů vědomí, že je takový postup vlastní naprosto běžný
a v pořádku. Jelikož potřebuje liberální buržoazie expandovat také na mimoevropské trhy, protože potřebuje oporu proti globální konkurenci v jiných mocenských blocích (USA, Čína, Rusko), vytvořila nebo se stala podřízenou součástí EU. Multikulturalismus jí poskytl ideologický materiál i v tomto případě – když prostřednictvím panevropismu zasévá do vědomí proletářů a jejich případných spojenců nesmyslné teze o nepotřebnosti existence národních tradic, kultury, vědomí, nepotřebnosti národního jazyka, které všechny má údajně nahradit všeobecné lidství, humanita, případně Evropanství. Proletariát je tak připravován na roli bezcenného zboží, na kterém je požadováno, aby migrovalo s nabídkou vlastní pracovní síly nejen ve své zemi, ale i ve většině Evropy, případně mimo ni. Tento postup je vydáván za nutný v rámci povinné „flexibility“ pracovní síly. Že je touto cestou po likvidaci třídního vědomí odebírána většině národů pokroková část jejich národních tradic, kolektivního vědomí a potřeby „někam patřit“, je součástí již řečené přeměny společenských tříd, vrstev
a skupin na beztvaré zbožové položky.
Multikulturalismus nepotřebuje bratření většiny lidí, naopak, stálo by mu v cestě jeho zájmů. Uvědomuje si, že pokud vytvoří podmínky, kdy bude většinu materiálně produktivních činností v nejbohatších imperialistických zemích vykonávat právě levná pracovní síla z jiných zemí
a kultur, ztíží tak prostřednictvím tohoto aktu, rozvráceného dělnického hnutí a státního aparátu případné spojenectví proletariátu a jeho možných spojenců. Potřebuje vytvářet postoje netečnosti, nezájmu, ale nikoli otevřeného nepřátelství mezi vykořisťovanými a zbídačovanými. Takto zranitelné vědomí většiny národů bývá snadným terčem v konkurenčním boji ze strany nacionalistické buržoazie.
Netečná, beztvará hmota, případně národnostně rozpolcený stát bývá častým terčem zájmů jednak fašistů, jednat zástupců imperialistických centrál (NATO, EU, MMF), kteří využívají přirozených tendencí kapitalismu k ovládnutí a porobení svrchovaného byť buržoazního státu. Připravují ho nejen o faktickou, ale často i o většinu formální nezávislosti.
Multikulturalismus, pod jehož rouškou se bezuzdně vraždí, bombarduje, vykořisťuje a utlačuje, nakonec přichází s tvrzením, že problémy různých skupin lidí neexistují, že existují pouze problémy jednotlivců. Toto nesmyslné individualistické, metafyzické a idealistické tvrzení je zakrýváno řečmi o všeobecné humanitě, svobodě a rovnosti. Je vyjádřením potřeb liberální buržoazie nakupovat levnou pracovní sílu bez ohledu na její problémy, výrazem neochoty a neschopnosti tyto problémy řešit, nechápání historického momentu vzniku různých potíží národů a etnik, v drtivé většině případů vzniknuvších třídním útlakem ze strany vládnoucích tříd, jejich represí, zásahů do života, existence států
a celých skupin obyvatel.
Multikulturalismus, přinejmenším před pěti lety v mainstreamovém diskurzu považovaný za něco normálního a přirozeného pro liberalismus konce dějin, jehož povrchní a špatnou kritiku mohl člověk zaslechnout maximálně z úst neonacistických hololebců na demonstracích DSSS, věcnou kritiku naopak od revolučních marxistů-leninovců, se dnes stává výsadou právě pouze oněch sluníčkářů a údajných neomarxistů, „nepřátel naší kultury“.
Nyní když jsme poukázali na specifika současné imigrace, na postoje veřejnosti a ideologické proudy, které se na této otázce přiživují, přistupme k jejich podrobnějšímu rozboru.

Odpůrci imigrantů, nacionalisté, tzv.  bojovníci proti islámu a „obránci evropské civilizace“ – obecné představení jejich názorů

Při našem rozboru buržoazních pohledů na imigraci začněme prvním
z nich, tím, který imigraci jednoznačně odmítá. Základní rysy tohoto směru jsme již popsali výše. Začněme tedy tím, proč dle představitelů tohoto směru imigrace vůbec vzniká. Ideologové tohoto směru vidí podstatu dnešního světa v jeho rozdělení na kultury a civilizace. Obzvláště pojem „kultura“ má v ideových základech tohoto směru zásadní roli. Jeho význam je totiž téměř nekonečný. Toto pojetí není ničím novým, jeho kořeny můžeme sledovat v díle fašizoidního Němce Oswalda Spenglera, na jehož práce navázal dnes oficiálně přijímaný americký politolog Samuel Huntigton, názorově blízký neokonzervativní politice George W. Bushe. Pojetí „kultury“, jak ji chápe nacionalistický a fašizoidní směr, je do velké míry poplatné právě Huntingtonovi. Rozumí se jím souhrn všech politických, ideologických, sociálních, právních a jiných forem existence a projevů libovolných společenských skupin, národů, etnik atd. Je tedy logické, že je v takovém případě pojem „kultury“ používán zcela libovolně. Když například dojde ke znásilnění ze strany muslima, je tento čin představiteli tohoto směru označen za projev muslimské „kultury“. To je pak dokázáno nějakým citátem z Koránu, Sunny či hadísů, tj. výjevů z života proroka Mohammeda (nebudeme se zde příliš zabývat správností citací z Koránu nebo jiných náboženských textů, protože jak uvidíme, mají pouze druhotný význam). Korán a další prameny nábožensko-právní povahy jsou tedy dle podporovatelů „střetu civilizací a kultur“ zdrojem „islámské kultury,“ rozkládající se od břehů Maroka přes muslimy v USA až po Indonésii jako nejlidnatějšího státu
s převažujícím počtem vyznavačů nejmladšího abrahámovského monoteistického náboženství.
Musíme jednoznačně konstatovat, že zaprvé právě zde dochází
k nesprávnému směšování všech zmíněných pojmů dohromady. Zadruhé je toto směšování zdrojem generalizace, kdy každý Arab nebo obyvatel muslimských států je nutně pojímán jako praktikující muslim
a každý muslim musí být do velké míry nositelem těchto různých pojmů. Má snad katarský či ománský emír něco společného s Ahmedem Sukarnem, prvním prezidentem Indonésie? Zatřetí jsme svědky fascinujícího idealistického převrácení skutečnosti, kdy kniha, v našem případě Korán, opravdu získává jakousi „božskou“ sílu, stává se tvůrcem „kultury“, skutečna. Není to tedy tak, že „kultura“, skutečnost, reálné zájmy a vztahy aktuálních aktérů společenských vztahů si uzpůsobují texty Koránu, ale jsou jím utvářeny! Tudíž jedna miliarda muslimů na celém světě se bez ohledu na svoji třídní příslušnost, etnický původ nebo dokonce gramotnost ve svém společenském životě řídí texty z Koránu. A vrazi z Islámského státu vraždí
a masakrují s největší brutalitou patrně proto, že jsou muslimové… Kdyby si místo Koránu v nějaké části svého života přečetli Bibli (ze které koneckonců islám převzal řadu proroků a věroučných dogmat) nebo jinou knihu, živili by se nejspíš pastevectvím nebo rybolovem a vyhlídek na zisk politické moci prostřednictvím ozbrojeného násilí by se tito lidé nejspíš dobrovolně vzdali…
Při takovémto naivním pohledu na svět dochází buržoazní odpůrci imigrace k tomu závěru, že důvodem imigrace je nutný střet kultur a civilizací. Kultury barbarské, islámské, postavené na násilí a podřízenosti, a vysoké civilizace Evropy, která je postavena na mírných projevech ctihodných obchodníků. Tento přístup se pak obráží v několika příčinách imigrace, které zástupci tohoto směru uvádějí.
Zaprvé jsou imigranti dle těchto tvrzení nositeli podřadné kultury, která je nedovede uživit. Proto utíkají do Evropy, kde je budeme muset my, pracovití Evropané, nositelé lepší a úspěšnější kultury, živit. Zadruhé je tu boj muslimů proti naší „demokratické“ civilizaci postavené na křesťanských (západních) svobodných nebo jiných hodnotách a tradicích. Někdy se k tomu váže i boj podřadných ras (zejména té černé) proti rase bílé, kterou se zlé síly snaží znečistit, „promísit“ s cizími elementy.
Zde je třeba se zastavit a říci, že otevřený rasový motiv nesdílejí zdaleka všichni buržoazní odpůrci imigrace. Ale minimálně velmi nesprávně se k němu vyhraňují, případně z něj vycházejí skrytě, buďto proto, že si to neuvědomují, nebo „klamou tělem“ - například stoupenci známého „bojovníka s islámem“ Konvičky se mnohokrát vymezili vůči neonacistům, zdůraznili, že jim jde o náboženský a ideologický
a ne rasový princip. Ovšem nikdy neřekli, kdo jsou tedy oni neonacisté
v české společnosti, vůči nimž se vymezují, nikdy proti nim neargumentovali tak, aby se jednoznačně projevila jejich odlišnost v boji proti imigraci, nikde nešlo z jejich strany slyšet nějaké vážnější ideové námitky k takovým populárním formálně protimuslimským, ve skutečnosti protiarabským a jiným rasistickým ideologickým zdrojům, jakými jsou například „white media“ atd. Navíc zde v jejich neprospěch znovu působí svévolné užívání pojmu „kultura“, kdy příslušnost k určité „kultuře“ v praxi často znamená i soubor konkrétních vlastností, jako je například náchylnosti ke kriminalitě, násilnictví, odpor k práci. Ty mají mít automaticky a po celý život všichni, jež jsou nějakou zkratkou dáni do souvislosti s danou „kulturou“. Od idealistické logiky „každý muslim má sklony znásilňovat, protože se to píše v Koránu“ není při troše obratnosti daleko k rasistické logice „každý černoch nebo Arab má sklony znásilňovat, protože to má v genech“. Zatřetí se při vysvětlování příčin masové imigrace musí její buržoazní odpůrci dostat
i k tomu, kdo za ní stojí. Zde se pak jejich vzájemně pohledy rozcházejí. Část vidí celou záležitost jako neštěstí způsobené nekompetencí
a nezájmem určitých politiků nebo jejich neporozumění problému. Co se týče některých řadových zástupců „sluníčkářů“ a jiných ideologických obhájců přijetí imigrantů, ti se obhajoby imigrace dopouštějí kvůli svému společenské dezorientaci, idealistickému a nevědeckému světovému názoru, případně pohodlně přijímají účelově přibarvené informace z tábora svých ideových vůdců. Motivace těch, jejichž třídní zájmy řadoví „sluníčkáři“ zastupují, je však zřejmá a byla již zmíněna: je jí levná a závislá pracovní síla imigrantů materializovaná v buržoazně humanistickém obalu ideologie multikulturalismu.
Tento pohled vede tuto část buržoazních odpůrců imigrace k „občanské angažovanosti“ v rámci buržoazní demokracie. Lze říci, že částečně tuto charakteristiku naplňují hnutí Pegida v Německu a někteří konvičkovci
v ČR. Poté je zde skupina okrajových
(v ČR, jsou státy, kde tyto síly rozhodně okrajové nejsou, jako příklady lze opět použít Maďarsko a Polsko) pravicových sil, které se rády chápou ještě jedné příležitosti, jak poukázat na „socialistický“ charakter „evropské byrokracie“, jež imigraci dle jejich tvrzení podporuje kvůli svému rovnostářství, kvůli své „neomarxistické“ ideologii. Příčina imigrace tkví dle tohoto směru v chybách
a nekompetenci politiků, v politickém charakteru EU (nikoli třídním!), v jejím praktickém konání a ideologii. Nakonec je zde třetí skupina, jež se skládá z uvědomělých neonacistů, kteří motivaci podpory imigrace vidí v zájmech skupin světového židovstva. To chce pomocí zcela vědomé a plánovité podpory imigrace zničit bílou rasu…

Podrobnější rozbor názorů odpůrců imigrace a jejich komentář

Výše jsme v obecné rovině představili vysvětlení, která nám předkládají buržoazní odpůrci imigrace
v souvislosti s příčinami a zájmy, jež za imigrací stojí. Nyní se jim začněme postupně podrobněji a s naším komentářem věnovat.
Nejdříve se sami sebe zeptejme,
v jakém světě dnes žijeme? Je pro náš současný svět určujícím tématem onen popisovaný střet kultur? Budeme-li pojmu kultura užívat na rozdíl od buržoazních odpůrců imigrace důsledně a v jeho původním smyslu, pak ho musíme řadit do nadstavbové části společnosti. Kultura konkrétní společnosti je tedy sice ve své formě, ve svém povrchním vzhledu, specifikem
a výsledkem jisté tradice nějakého území, regionu. Ovšem její obsah, její skutečný dopad na společenský život závisí na původnějších, ekonomických faktorech a z toho vyplývajících zájmech jednotlivých sociálních tříd. Znovu tedy říkáme, že jestliže například nějaký muslim nutí svoji ženu zahalovat se, nečiní tak
v prvé řadě kvůli své příslušnosti
k islámu nebo kvůli textům z Koránu. Zahaluje svoji ženu z důvodů fakticky ekonomických, mocenských a politických. Nejdřív je tu jeho snaha svoji ženu zahalit, až poté islám. Téměř každý člověk žijící
v sociálněekonomických podmínkách podobných onomu muslimovi by měl potřebu svoji ženu zahalit, jinak ponížit či omezit. Ideové zdůvodnění by si už našel, vytvořil by ho na základě své životní zkušenosti, což by samozřejmě také mělo na utváření této skutečnosti v dalším vývoji druhotný vliv. Z historie známe takových příkladů mnoho a zdaleka ne všechny se týkají národů a etnik spjatých s islámem. Což koneckonců byla realita Mandžuského císařství, jehož ideovou nadstavbou rozhodně islám nebyl. Přesto v něm stejně jako
i v jiných třídních patriarchálních společnostech vládla nutnost udržení ideálu krásy, v rámci níž musely být ženám svazovány kotníky, aby měly správnou postavu. Budeme proto zapalovat čínská bistra?
Jde islamofobům skutečně o práva žen nebo o záminku k odvedení pozornosti? Co zahalování a utlačování žen znamená v širším měřítku? Znamená to, že onen muslim
z výše uvedeného příkladu terorizuje svoji ženu ne kvůli islámu, ale kvůli společenským vztahům, které mu to umožňují a formují jej. Podobně je pro elity v Saudské Arábii wahhábistický proud islámu jenom souhrnem prázdných frází, kdy si z něj vybírají to, co se jim hodí pro udržení jejich nadvlády nad ropnými zdroji
a pracovní silou v zemi.
Pakliže aplikujeme naši materialistickou metodu pohledu na společnost,
k čemu se dostáváme, nazíráme-li vztahy kulturních faktorů a faktorů ekonomických? Ano, zahalování žen je nejviditelnějším specifikem islámské každodennosti (i když „odhalování“ vlasů nebylo normou ani v oněch civilizovaných zemích Západu až do sexuální revoluce 60. let 20. století a především nošení šátku jako druhu oblečení není rozhodujícím indikátorem postavení ženy v určité společnosti), ale vůbec kořen snahy ženu degradovat, izolovat od její možnosti se plnohodnotně projevit ve společenském životě tkví v islámském světě v tom, že se v něm uskutečňuje ještě stále relativně nevyvinutá kapitalistická výroba, která ženu používá jako levnou pomocnou sílu
v domácnosti, zároveň si ji ale už připravuje jako zdroj laciné síly pro vyvíjející se trh práce. Žena je tedy ekonomicky závislá na muži, nejenom to, je jím vykořisťována, zároveň je snáze vystavená libovůli vládnoucí třídy.
Podobně tomu bylo v každé třídní společnosti následkem jejího vzniku a první společenské dělby práce mezi mužem a ženou. Žena byla tehdy prvním předobrazem otroka, který se
s vývojem společnosti změnil až v kapitalistickou pracovní sílu.
Když byla Evropa v podobném stavu jako nynější většina tzv. islámských zemí, tedy v druhé polovině 19. století, bylo zcela normální, že muž ženu bil, nařizoval ji, kdy může opouštět dům, kdy bude vařit atd. A vůbec to nevyplývalo ani
z evropské kultury, ani z toho, že to bylo „dávno,“ ale z jeho a společenského vztahu k ženě vůbec. Následky tohoto stavu ostatně tkví
v kapitalistické společnosti dosud. Hlavními bojovníky za jeho překonání nejen v teorii, ale zejména
v praxi byli představitelé pokrokového, dělnického a komunistického hnutí.
Mimo jiné i díky nim se situace výrazně změnila. Podobně
i my nesouhlasíme s postavením žen v kapitalistických společnostech islámských zemí, ale cesta kupředu
k osvobození drtivé většiny z nich je odvislá od cest k osvobození práce – spočívá v porážce vykořisťovatelského kapitalistického systému.
S ní začnou postupně hynout i ideové nadstavby, potřeby systému a konstrukty v něm utlučených lidí (slovy Marxe „povzdechy utiskovaných tvorů“) – v prvé řadě náboženství.
(Pokračování v příštím čísle)
Svaz mladých komunistů Československa