neděle 30. srpna 2015

Dialog srpen 2015



V sázce je vše: třeba skoncovat s neofašismem na Ukrajině!

47 let od internacionální pomoci
21. srpen 1968 dodnes vyvolává veliké emoce, kdy v individuálním i běžném společenském vědomí, nemluvě o oficiální ideologii a propagandě, vládne zcela falešná a negativně vyhraněná interpretace této historické události. U stoupenců a nositelů buržoazní a maloburžoazní ideologie to není nic neobvyklého. U těch, kdo se hlásí k marxismu a setrvávají na obdobných stanoviscích (že šlo o agresi a okupaci), je to dnes, po těch všech zkušenostech z dosavadního vývoje od roku 1989, na pováženou!


Příčiny „pražského jara“
Proto je na místě znovu připomenout, kdo vlastně „pozval“ vojska našich spojenců ze zemí socialistického společenství (z Varšavské smlouvy, dále VS), čí a jaká politika si vynutila onen srpnový zásah - internacionální pomoc. Skutečnou odpovědnost za to nenese nikdo jiný než A. Dubček a jeho společníci ve vedení strany a státu. „Ústřední výbor KSČ jako nejvyšší orgán strany mezi sjezdy i jeho výkonné orgány přestaly plnit úlohu řídícího štábu při rozvíjení socialistické společnosti i při obraně jejích revolučních vymožeností. A. Dubček a jeho stoupenci (F. Kriegl, J. Smrkovský, Z. Mlynář, J. Špaček, O. Šik, O. Černík, Č. Císař, B. Šimon ad. – Z. K.), kteří si zmonopolizovali rozhodování ve vedení strany, paralyzovali činnost předsednictva i celého ústředního výboru KSČ. Znemožňovali přijetí účinných opatření v době, kdy to ještě bylo možné, a svým postupem vyklízeli nepřátelským a reakčním silám pozici za pozicí. Tím se stupňovala a umocňovala troufalost a útočnost kontrarevoluce, zatímco postupně slábla, až prakticky zanikla, možnost jejího potlačení vnitřními politickými i mocenskými prostředky.“ (Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, Praha, Svoboda 1971, s. 16, 17 – dále „Poučení“)
A jak se dále v „Poučení“ uvádí, jejich spojencem nejen z řad předního stranického aktivu, zejména z řad humanitní inteligence, byli: E. Goldstücker, M. Hübl, K. Kosík, A. J. Liehm, J. Pelikán, K. Kaplan aj., kteří trvale prosazovali totální „destalinizaci“ započatou XX. sjezdem KSSS. „Destalinizaci“, ve které šlo o naprosté převrácení, opuštění všech základních principů a hodnot nezbytných k vybudování socialismu jakými jsou: vedoucí postavení dělnické třídy a její avantgardy - komunistické strany; úloha socialistického státu jako nástroje diktatury proletariátu; marxisticko-leninská ideologie a její uplatňování prostřednictvím všech nástrojů masového působení; socialistické společenské vlastnictví výrobních prostředků a zásady plánovitého řízení národního hospodářství; principy proletářského internacionalismu a jejich důsledné uskutečňování v zahraniční politice, zejména v poměru k SSSR.
Nejen to, stratégové center světového antikomunismu měli u nás i jiné své pomahače, „krajně reakční síly, jež se formovaly v takových organizacích, jako K 231 a Klub angažovaných nestraníků (KAN). Jejich programem byla likvidace vymožeností února 1948 a faktická likvidace socialismu. V čele ústředí K 231 byli K. Nigrin, J. Brodský, V. Paleček, O. Rambousek a další, kteří většinou byli přímými agenty západních rozvědek. Zakladateli KAN byli kromě I. Svitáka spisovatel V. Havel a prof. V. Černý, který měl těsné spojení s poúnorovou emigrací. KAN i K 231 měly úzké spojení se západními rozvědkami a dostávalo se jim nejen politické, ale i materiální podpory.“ („Poučení“, s. 13)

Důsledky „pražského jara“ a internacionální pomoc
Na jedné straně se nakonec vojenský zásah, přes všechny okolnosti, ukázal jako jedině možný, aby bylo zabráněno završení kontrarevolučního zvratu obnovou kapitalismu, jak k tomu u nás došlo v roce 1989. Zásah zabránil nejen obnově kapitalismu, ale i destabilizaci zemí socialistického společenství, jeho politicko-vojenských (VS) a ekonomických struktur (RVHP), což by vedlo k ještě větší rozpínavosti a agresivitě světového kapitalismu, imperialistických velmocí. Na straně druhé však - rovněž jako produkt deformací spjatých s chruščovovským revizionismem a jeho XX. a XXII. sjezdem KSSS - nahrál dalšímu oslabení revolučního procesu u nás i ve světě. Sociálnědemokratická tendence uvnitř KSČ, šířená z jejich nejvyšších orgánů přinesla své trpké plody. Šlo mj. o to, že lid byl osudně zmanipulován oním negativním antisovětským prohlášením předsednictva ÚV KSČ (z 20. na 21. srpen 1968) a několikaměsíčním, intenzivním působením sdělovacích prostředků, které ovládla pravice v KSČ v bloku s antisocialistickými silami a nedovedl si proto vysvětlit, že snaha „obrodit socialismus“ byla zastavena tanky druhých socialistických států. Mnohým lidem se nechtělo věřit, že jde o kontrarevoluční proces. Tak došlo nejen k ještě většímu narušení přátelských vztahů našich národů k ruskému národu a Sovětskému svazu, ale i sama myšlenka socialismu byla ve vědomí řady lidí otřesena.
Vojenským zásahem byly rovněž zaskočeny západoevropské komunistické strany. Jejich pozice se uvnitř kapitalistických společností ztížily. Důsledkem toho bylo prohloubení diferenciačních tendencí a zformování „eurokomunistického“ proudu uvnitř těchto stran. Za této situace, při striktně dodržovaném dogmatu o „nedotknutelnosti“ závěrů a linie XX. a XXII. sjezdu KSSS, nebylo mezinárodní komunistické a dělnické hnutí schopno vypracovat důslednou, vědeckou analýzu vzniklé situace. Přesto „Poučení“ přineslo určitou základní orientaci v tom, k čemu u nás v letech 1968 - 1969 došlo a významně přispělo ke konsolidaci politické a ekonomické situace ve společnosti, k jejímu pozitivnímu, socialistickému rozvoji. Jeho závažným nedostatkem však je, že bylo v jisté míře poplatné scestným závěrům XX. a XXII. sjezdu KSSS, které šířily iluze o mírovém soužití se státy imperialistického bloku ovládaného Spojenými státy americkými.

Závěr
Zdůrazněme, že scénář „pražského jara“ jako proces plíživé kontrarevoluce, vyzkoušený ve druhé polovině 60. let u nás, byl při jisté modifikaci uplatněn od poloviny 80. let v hlavním článku řetězce světové socialistické soustavy, v gorbačovském SSSR. Nebylo proto náhodné, že jeden z nejpřednějších ideologů „pražského jara“ Z. Mlynář se z emigrace angažoval jako přítel a poradce M. S. Gorbačova, v perestrojce, v ideologii a politice „sovětského jara“. Dokonce se po jednadvaceti letech málem vše událo jako u nás v srpnu 1968, avšak v obráceném gardu, „naruby“. Vojska spojeneckého SSSR byla totiž připravena zasáhnout proti případným mocenským silám, jež by chtěly bránit ústavní pořádek, socialismus. Z jejich strany nemělo jít o obranu socialismu, ale o záštitu kontrarevoluce obnovující kapitalismus i u nás.
Redakce

Bedřich Engels
(† 5. 8. 1895)
Před sto dvaceti lety zemřel Bedřich Engels (* 28. 11. 1820). Byl nejbližším přítelem a spolupracovníkem Karla Marxe. Bez něho by K. Marx sotva mohl své historicky převratné dílo – vytvoření vědeckého socialismu – uskutečnit. Nejvýznamnější snad a nejproslulejší politický dokument všech dob, který právem lze považovat za nesmrtelný – Manifest komunistické strany – má dva autory, Marxe a Engelse. A třeba připomenout, že osnovou pro jeho sepsání byly Engelsovy „Zásady komunismu“ z června 1847. Manifest jim dal příslušnou výrazovou formu, brilantně je rozvedl, což nepochybně bylo zásluhou K. Marxe. Díky tomu se stal mimořádně účinným nástrojem revolučních bojů pro celou nastávající epochu přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu.
A co v této souvislosti připomenout a co je především zásluhou B. Engelse? Je to důsledná obhajoba hlavních myšlenek Manifestu v boji se všemi jejich nepřáteli – ať již byli mimo řady revolučního dělnického hnutí, nebo se vydávali za jeho představitele (revizionisté a oportunisté všeho druhu). Ne náhodou V. I. Lenin, který se nejvíce zasloužil o rozvinutí marxismu v období přechodu kapitalismu k jeho nejvyššímu stádiu, imperialismu, vyzvedal Engelsovo dílo „Anti-Dühring“. Byla to Leninova „nastolnaja kniga“, jak se vyjádřil, měl ji vždy po ruce, na nočním stolku své ložnice. V ní nacházel odpovědi na obtížné otázky výstavby nové socialistické společnosti, jež probíhala v neobyčejně složité situaci a v úporném politickém a ideovém zápase, který Lenin musel svést v samotném vedení strany, již založil a která stála v čele mas budujících socialismus.
Připomínáme si výročí Engelsovy smrti a vyzýváme všechny skutečné komunisty, aby se začetli do tohoto Engelsova díla. Je geniálním shrnutím toho, co nazýváme marxismus. Ve třech částech: první pojednává o filosofii, dialektickém a historickém materialismu (termín „historický materialismus“ je teprve z roku 1892), druhá o politické ekonomii, která objasňuje základy sociálněekonomické formace kapitalismu, o jeho vykořisťovatelský charakter, dnes tolik zamlžovaný; třetí odhaluje zákony výstavby socialismu založeného ne na přáních a utopických fantasmagoriích s fetišem „čisté demokracie“, „abstraktního humanismu“, „spravedlnosti jako takové“, „svobody člověka“ apod., ale na vědě, střízlivém realismu, který přitom dovede docenit „revoluční elán“ mas, byť často spojený s tragickými omyly.
Připomeňme si tedy B. Engelse v nynějším našem boji s revizionismem a oportunismem. Můžete si být jisti: jeho dílo je stále živé, aktuální!       J. K.

* * *
Používám výrazu „historický materialismus“ k označení onoho pojetí průběhu světových dějin, které konečnou příčinu a rozhodující hybnou silu všech důležitých dějinných událostí hledá v ekonomickém vývoji společnosti, ve změnách ve způsobu výroby a směny a z toho vyplývajícím rozdělení společnosti na různé třídy a ve vzájemném boji těchto tříd.
(Z úvodu k angl. vydání „Vývoj socialismu od utopie k vědě“, 1892)

* * *
Dnes právě takoví lidé, kteří z „nestrannosti“ svého vyššího hlediska hlásají dělníkům socialismus povznesený vysoko nad jejich třídní zájmy a třídní boje a snaží se smířit zájmy obou protichůdných tříd, takoví lidé jsou buď nováčci, kteří se musí ještě mnoho učit, nebo nejhorší nepřátelé dělníků – vlci v rouše beránčím.
 (Z Předmluvy k angl. vydání „Postavení dělnické třídy v Anglii“, 1892)

* * *
Pokud jde o „boj tříd“, ten nás zavádí zpět nejen ke „středověku“, ale dokonce až k vnitřním konfliktům starověkých republik: Atén, Sparty, Říma. Všechny tyto konflikty byly třídní boje. Od rozkladu prvobytných společenství byl boj mezi různými třídami, z nichž se skládá každá společnost, vždy velkou hnací silou dějinného pokroku. Tento boj ustane teprve tehdy, až zaniknou i samy třídy, tj. až zvítězí socialismus. Do té doby budou proti sobě stojící třídy stále spolu zápasit.
(Z dopisu italským socialistům, 1894)

Hrůzný signál nebezpečí
zániku života na Zemi
70 let od Hirošimy a Nagasaki

Šestý a devátý srpen 1945! Data, na něž se nesmí zapomenout. Ve všech kalendářích měla by křičet s alarmující výzvou k nejvyšší bdělosti, co nejrozhodněji se stavět proti agresorům všeho druhu. A dnes – stačí se porozhlédnout a sledovat, co se děje na Ukrajině, v severní Africe, na Blízkém a Středním východě – čelit zejména hrozbám spojeným se snahami amerických imperialistů o kontrolu a plné ovládnutí světa.
Tehdy, před sedmdesáti lety, měsíc po kapitulaci hitlerovského Německa, z rozhodnutí jediné osoby, prezidenta USA Harry Trumana, barového klavíristy a fanatického křesťana, byla v několika minutách zničena uvedená japonská města. V Hirošimě si výbuch atomové bomby vyžádal 140 000 obětí civilního obyvatelstva, v Nagasaki 75 000 – s mimořádně vážnými zdravotními následky dalších statisíců. A proč se tak stalo? Podle verze americké administrativy proto, aby fašistické japonské císařství, jež si v dobyvačné válce, kterou vedlo se stejně nevybíravými prostředky a krutostí jako Hitlerova Velkoněmecká říše, bezpodmínečně kapitulovalo. Stalo se tak, jak známo, až za měsíc, kdy už Japonsku ze severu hrozilo, že bude obsazeno pozemní armádou Sovětského svazu.
Ostatně, kdo jste využili omezené možnosti a shlédli dokumentární film režiséra Olivera Stonea „Americké století“ (v originále: „Historie USA, jak se dosud o ní nehovořilo“), mohli jste se přesvědčit, že „komunistická propaganda“ nelhala, když tvrdila, že „užití jaderné zbraně nebylo vojenskou nezbytností. Vládnoucí kruhy USA tím sledovaly politické cíle, chtěly především demonstrovat svou sílu jako držitelů jaderného monopolu a zastrašit Sovětský svaz a další státy.“ (Malá Československá encyklopedie, heslo „Jaderné zbraně“, Academia 1986.)
A kdo měl to štěstí, že si mohl pořídit knihu Olivera Stonea a Petera Kuznicka, podle níž byl film natočen (The Untold History of the United States) dověděl by se i další zajímavé informace týkající se našeho tématu. Například co všechno předcházelo výrobě první nejhrozivější hromadné zbraně a jak se vědci, v čele s Albertem Einsteinem, kteří ji zkonstruovali, nakonec postavili - když poznali, že Hitler ji už nestihne vyrobit - proti jejímu použití. Marně. Roosevelt brzy po svém čtvrtém zvolení prezidentem zemřel a jeho nástupce, již zmíněný Truman, jeho snahy o mírový poválečný svět založený na respektování vůle národů toužících po míru zmařil. Stal se loutkou finanční oligarchie a jejího vojenskoprůmyslového komplexu, sil, jež z války zbohatly a které usilovaly o jediné: zabezpečit pozice, jež získaly, politickou mocí nad všemi kontinenty. Tak se již v samotném konci války zrodila „studená válka“, jak ji pak později – v březnu 1947 americký Kongres přijetím tzv. Trumanovy doktríny (provázené „druhou stranou mince“ – Marshallovým plánem) – oficiálně zformuloval a potvrdil. S tím, že Spojené státy jsou Prozřetelností povolány „bránit“ demokracii a svobodu, tj. své vlastní zájmy, kdekoli ve světě a – pozor! – jakýmikoli prostředky!
Tak americký Kongres de facto legalizoval použití jaderných zbraní kdykoli v budoucnosti a proti každému, kdo podle momentálních vladařů USA bude překážet rozpínavému americkému imperialismu.
Je jasné, že podle stratégů Pentagonu a ideologických hlídacích psů „demokracie“ a „svobody“ musel takovou překážku představovat především stát zrozený z Velké říjnové socialistické revoluce, SSSR. A všichni, kdo se rozhodli po jeho vzoru, zejména po příkladu dosud v historii nevídaného hrdinství, jež sovětský lid prokázal v boji na život a na smrt s bestiálním Německem, vykročit na cestu skutečné demokracie a svobody – na cestu vedoucí k trvalému míru, bratrství mezi všemi národy, k důstojnému životu v tvořivé práci, bez vykořisťovatelů a utiskovatelů.
Jaké štěstí, že monopol na jaderné zbraně brzy padl, že v září 1949, když USA vytvořily NATO a na nohy opět postavily revanšisty v západních zónách Německa, provedl Sovětský svaz úspěšnou zkoušku své atomové bomby! Politika bezostyšného vydírání, jak ji nastolila Trumanova administrativa, dostala vážnou trhlinu. A definitivně mohlo být o jejím konci rozhodnuto po helsinské konferenci o bezpečnosti a spolupráci (1975). Studenoválečníci se však zmobilizovali a závěry historicky významného jednání inspirovaného L. Brežněvem zmařili. Tehdy, vzpomeňte si, se zvlášť neblaze „vyznamenal“ Cartrův tajemník pro bezpečnost USA nám dobře známý Zb. Brzezinski; ano ten, který na jaře 1968 u nás instruoval stoupence „socialismu s lidskou tváří“, jak s „obrodou leninismu“ zničit reálný socialismus, jak Dubčeka&spol. znepřátelit nejen se SSSR, ale i s dalšími státy Varšavské smlouvy a jak tím zvítězit ve „studené válce“ bez války (without war).
(Pokračování na s. 2)
(Dokončení ze s. 1)
Pravda, k nezdaru helsinské porady přispěl i Brežněv samotný – svým podpisem tzv. třetího koše, který umožnil později Reaganovi&spol. „nasadit“ v zemích socialismu „naše lidi“ (tj. prodejné renegáty socialismu, zrádce, dokonce v nejvyšších patrech mocenského systému, ve vedení komunistických a dělnických stran). Je známo ostatně, že si nevybírali, z jejich hlediska, špatně. Gorbačov s Jakovlevem a Ševardnadzem splnili své úkoly na výbornou. A své stoupence toužící po moci měli i v dalších zemích socialismu – připomeňme u nás za všechny např. Ladislava Adamce.
Co říci závěrem? Že ti, kdo analyzují dnes minulost reálného socialismu a hledají příčiny jeho pádu, by neměli přehlížet, jak se Sovětský svaz a státy, které se kolem něho semkly, musely bránit nebezpečným nástrahám aktérů „studené války“; že jsme socialismus nebudovali v dějinném vakuu, ale pod neustálou hrozbou, že „studená válka“ může se kdykoli změnit ve válku horkou. Nestalo se tak zřejmě díky rovnováze vojenských sil obou velmocí (co nás to stálo obětí!), a proto, že na obou stranách musel vládnout strach z použití jaderných zbraní. Jenže ve stínu této hrozby jsme budovali novou společnost, jejíž projekt vypracovali Marx s Engelsem. A který zásluhou V. I. Lenina a jeho žáka J. V. Stalina nabyl reálné podoby v bývalém carském Rusku a dalších zemích, včetně naší. S „deformacemi“? Nikoli! Nepoužívejme slovník nepřátel komunismu, tzv. antistalinistů. Nutně však s formami, jež určovala svérázná, ale mimořádně zajímavá doba třídní konfrontace v počáteční éře přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu. Že to byla éra ostrého třídního boje? Zajisté. Revizionisté a oportunisté v komunistickém hnutí, kteří to (v rozporu s varováním K. Marxe a B. Engelse) nechápou a popírají, byli právě tou destruktivní silou, která porážce reálného socialismu nejvíce napomohla.          Jan Kubečka

NE novému „levicovému“ memorandu
Vláda „levicové“ Syrizy a nacionalistického ANEL, s podporou pravicové Nové demokracie, sociálně demokratického PASOK (které vládly společně do ledna 2015), a středové POTAMI vkládá nové neúnosné protilidové břemeno na dělnickou třídu a další lidové vrstvy.
V noci 10. července předložila před plné parlamentní plénum otázku „zmocnění“ vlády ke sjednání nového, 3. memoranda protilidových opatření, vznášejíc následující dilema: pokračování protilidové politické linie nebo bankrot země a odchod z eurozóny.
Premiér Alexis Tsipras hájil své memorandum, Tsiprasovo memorandum, v podstatě s tvrzením, že protilidová opatření jsou přijímána kvůli opětovnému získání důvěry investorů a trhů.
V pět hodin ráno, 251 parlamentních poslanců odhlasovalo vládní návrh, zatímco celá parlamentní skupina KKE (15 poslanců; pozn. překl.) hlasovala proti. Celkově bylo 32 proti, 8 hlasovalo „přítomni“ a 9 bylo nepřítomných.
Tento vývoj, jenž opět odhaluje skutečnou tvář „levicově-vlastenecké“ vlády SYRIZA-ANEL, také odkrývá nepřijatelný postoj různých sil v zahraničí v posledních měsících, jež podporovaly vládu, včetně některých komunistických a dělnických stran, údajně ve jménu „solidarity s Řeckem“.
Generální tajemník ÚV KKE Dimitris Koutsoumpas v projevu před plným plénem Parlamentu, během diskuse kolem poskytnutí „zmocnění“ vládě, aby odsouhlasila nové, 3. memorandum, při promluvě k vládě zdůraznil: „Vždy jste byli příznivci politické nemorálnosti, oportunismu, což doslova a bez hlubšího teoretického rozměru znamená být oportunista a avanturista.
Před pouhými deseti dny, v tomto sále, během diskuse o návrhu na referendum, vám KKE jasně vytkla, že vyzýváte lidi, aby se zúčastnili referenda s ANO či NE s pouhými povrchními rozdíly, kdy ANO i NE znamenaly přijetí nového memoranda, zřejmě horšího než ty, které jsme už viděli.
NE lidí jste přizpůsobili ANO nového memoranda.
Něco, co bylo potvrzeno téhož dne po referendu, když zbytek politických stran, těch, které podpořily ANO i těch, které podpořily NE, odsouhlasil nové memorandum, které bude ještě přísnější.
Byli jsme si jistí od začátku, že se to stane.
Ne proto, že jsme jasnovidci, ale proto, že vaše strategie, váš program, váš postoj vůči EU, eurozóně a kapitalistickým svazkům všeobecně, váš postoj, pokud jde o cestu vývoje a o systém, jemuž chcete sloužit, vás nevyhnutelně vedly, abyste bojovali na straně EU, ECB, IMF, velkokapitálu, monopolních skupin, o to, jak bude řízeno rozdělení koryt, jak bude sloužit jejich ziskovosti, jak nakonec snížíte příjmy lidí, jak ekonomicky snížíte cenu pracovní síly, jak vysajete lidi, aby paraziti systému prosperovali.“
Generální tajemník ÚV KKE, v odkazu na vládní dilema „protilidová dohoda, tj. memorandum, nebo Grexit“, zdůraznil: „Třetí memorandum bude také znamenat skutečný bankrot lidu. Samozřejmě o něco organizovaněji. Budeme mít barbarská protilidová opatření. S Grexitem uvidíme rychlé zbídačování, bankroty lidí společně s bankrotem státu, bez východiska, chyceni uvnitř hradeb EU, uvnitř stejné staré cesty kapitalistického vývoje.
Právě proto mají ostatní strany historickou zodpovědnost, zvlášť SYRIZA, která je dnes ve vládě a dostala důvěru lidí.
Skutečné východisko z krize a vývoj ve prospěch zájmů dělnictva a lidu vyžadují organizování lidí, jejich plnou přípravu, čestnou promluvu, jasné programy a postoje, aby se lidé sami rozhodli převzít moc a organizovat ekonomiku a novou společnost, mimo a daleko od imperialistických svazků, s centrálním plánováním, se společenským vlastnictvím bohatství, vyprodukovaného dělnickou třídou a lidmi.
Všechny ostatní volby jsou neúspěšnými pokusy sociálně demokratického vedení, údajně levicových vlád, jež ovládají systém v rámci kapitalismu a jež po šíření letmých nadějí a falešných očekávání vedou lid k velkému rozčarování, dělnické hnutí k ústupu, a posilují konzervativní a dokonce extrémně reakční trendy mezi lidovými silami.“
V odkazu na zapletení „řeckého problému“ do meziimperialistických rozporů D. Koutsoumpas poznamenal: „Často představujete »krutého« Schäubleho jako jediného oponenta, Schäubleho, který zastupuje významnou složku německého kapitálu, a přáteli Řecka jsou čas od času USA a MMF, a teď Francie, zaměřující se na přeorganizování státního dluhu.
Ani americký, ani francouzský, ani německý kapitál jsou přátelé lidu. Požadují rozbití práv a příjmů lidí. Soutěž mezi nimi je vedena na půdě kapitalistické krize a v hluboké nerovnosti, jež prostupuje tvrdé jádro eurozóny. USA a Německo bojují o nadvládu v Evropě; MMF, Francie a Německo o budoucnost eurozóny. Do tohoto střetu jsou zapojeny složky domácího kapitálu, průmyslníci, bankovní a rejdařské skupiny.
Dokud budeme zapleteni v této nebezpečné síti rozporů, všechny alternativy budou pro lidi noční můrou: buď protilidová smlouva/memorandum, nebo státní dluh nebo Grexit nebo dokonce možnost války v širší oblasti.“
Generální tajemník zdůraznil následující, pokud jde o budoucí vývoj:
„Navzdory dočasnému kompromisu tendence k vyhánění zemí zůstává silná. To se netýká jen Řecka, ale všech zadlužených zemí. Lidé nesmí volit mezi bankrotem pod eurem nebo bankrotem s drachmou.
Rozhodující řešení ve prospěch lidí vyžaduje skutečný přelom, jenž nemá nic společného s fingovanou roztržkou, jíž se zaklínají určité síly uvnitř Syrizy, když obhajují odchod Řecka pouze z eurozóny.
Ti, kteří tvrdí - včetně sil Syrizy i dalších nacionalistických, reakcionářských sil z jiného hlediska - že odchod Řecka z eurozóny, se znehodnocenou měnou, dá podnět ke konkurenceschopnosti a růstu a bude mít pro lidi pozitivní následky, lid záměrně podvádějí.
Vyhlídky Řecka coby kapitalistické země s národní měnou neznamená rozchod ve prospěch lidí. Ty politické síly, které prosazují tento cíl jakožto řešení nebo přechodný cíl k radikálním změnám (takové jako „Levicová platforma Syrizy, ANTARSYA i další ultrapravice, fašistické síly v Evropě) vlastně hrají hru určitých složek kapitálu.
Takže my nevybíráme, zda zkrachujeme pod eurem nebo s drachmou, pod vnitřní nebo vnější devalvací.
Z tohoto důvodu nevolíme mezi memorandem a Grexitem. Protože existuje alternativní řešení, pokud lidé bojují za rozchod s EU, kapitálem a jejich mocí.
Můžeme například zrušit závazky EU, jež zavinily stagnaci v domácí produkci, od cukru a masa po stavění lodí a mnoho dalších sektorů.
Můžeme využít rozporů mezi imperialistickými centry a dosáhnout mezinárodních dohod se vzájemným prospěchem pro Řecko pod lidovou mocí, jež bude vyvázána z EU a NATO.
Můžeme vydláždit cestu k uspokojení potřeb lidí, pokud budeme postupovat k zespolečenštění monopolů, výrobních prostředků, s vědeckým celonárodním plánováním ekonomiky.“
Závěrem D. Koutsoumpas podotkl, že KKE vyzvala pracující, aby v ulicích a na pracovištích organizovali protiútok proti novým destruktivním opatřením.
Odpoledne téhož dne (pátek 10. července) PAME zorganizovala masová shromáždění v Aténách a v dalších velkých městech po celé zemi proti třetímu („levicovému“) memorandu protilidových opatření. Do demonstrací se zapojily odborové svazy, lidové výbory, ženská sdružení a seskupení, masové organizace a bojové výbory samoživitelů a řemeslníků, a také studenti, čili ti, kteří byli napadáni opatřeními koaliční vlády. Ti všichni deklarovali: „Dost! Existuje jiná cesta ve prospěch lidí.“
D. Koutsoumpas, který se zúčastnil masového shromáždění PAME v Aténách, prohlásil: „Už nemůžeme ztrácet čas. Pracující musí organizovat svůj boj, prosazovat své požadavky a organizovat lidové aliance.“
KKE 1. 7. 2015; www.solidnet.org
Překlad: V. S.

Americká vojenská strategie jako nástroj světové dominance je orientována nyní pouze proti Ruské federaci a ČLR

Americké ministerstvo obrany vydalo 1. 7. 2015 „Národní vojenskou strategii 2015“ (viz 2015 National Military Strategy). Dokument na 14 stránkách vysvětluje perspektivy budoucích válečných operací Pentagonu. Při čtení dokumentu naskakuje husí kůže.
V úvodu deklaruje předseda sboru náčelníků štábu generál Martin Dempsey: „Budoucí konflikty budou nastupovat mnohem rychleji, budou dlouhé a mnohem náročnější na technické vybavení sil na válčišti. Zvýší se i jejich vliv na americké území.“
Jako potenciální cíle pro americké vojenské akce jsou ve zprávě označeny čtyři státy: Rusko, ČLR, KLDR a Írán, z nichž první tři vlastní jaderné zbraně. Přitom ruský jaderný potenciál je stejný, ne-li efektivnější než americký.
Hlavním bodem pentagonského herního návodu je nukleární konflikt. Kapitola III, bod A uvádí: „V případě útoku na USA americké síly zasadí zničující odvetný úder takového rozsahu, aby přinutil nepřítele ke kapitulaci, anebo ho učinil neschopným pokračovat v agresi. Válka proti největšímu nepříteli bude vyžadovat využití všech možností síly národa…“.
Poslední fráze naznačuje obnovu povinné vojenské základní služby, zrušené v roce 1975 po porážce ve Vietnamu. Její obnovu považuje zřejmě pro válku s Ruskem a ČLR Pentagon za pravděpodobnou.
V úvodu dělí dokument státy světa do dvou kategorií:
„Většina současných států, v jejichž čele stojí USA, jejich spojenci a partneři podporují fungování stávajících institucí a procesů, které prosazují prevenci konfliktů a respektování státní suverenity a lidských práv. Bohužel některé státy se pokoušejí revidovat klíčové aspekty mezinárodního řádu a jednají takovým způsobem, který ohrožuje naší národní bezpečnost.
Takové dělení států (režimů) je komické.
Při prosazování svých zájmů Washington rutinně bagatelizuje autoritu mezinárodních institucí a narušuje mezinárodní právo, včetně Ženevských konvencí.
Na jeho politiku „prevencí konfliktů, respektování suverenity a obhajobu lidských práv“ je potřeba se ptát masakrovaného lidu Jugoslávie, Iráku, Afghánistánu, Libye, Sýrie, Jemenu, Donbasu a Latinské Ameriky na důsledky amerických invazí, bombardování, útoků bezpilotními letouny, destruktivních akcí CIA, válek vedených pod cizí vlajkou a občanských válek, vyvolaných a podporovaných Spojenými státy.
Pentagon dělí svět na dva tábory, na ten, který se plazí před Amerikou a na druhý, který si dovolí protestovat.
Podle dokumentu „Rusko nerespektuje suverenitu sousedních států a je ochotno použít k dosažení svých cílů vojenskou moc. Írán usiluje o ovládnutí nukleárních zbraní a technologií balistických řízených střel, přitom sponzoruje terorismus. KLDR ohrožuje své sousedy balistickými raketami s nukleárními hlavicemi. ČLR vyvolává napětí v Asijsko - Pacifickém regionu.“
Americké pokrytectví každým duševně zdravým člověkem musí otřást. Žádná ze čtyř označených zemí se přímo ani nepřímo nepodílí na žádném válečném konfliktu ve světě. Přitom USA vedou nepřetržitě tradiční koloniální války, za pomoci svých lokajů z NATO, včetně Česka v Afghánistánu, vedou válku cizíma rukama (proxy wars) v Iráku, Sýrii, Jemenu, na Ukrajině proti Rusům, připravují se na intervenci do Libye a mají své vojenské síly dislokovány na sedmi stech základnách ve stovce států světa.
Dokument Pentagonu připouští: „ Zatím se o žádném z těchto států nedá předpokládat, že by vyhledával přímou vojenskou konfrontaci s USA nebo jejich spojenci. Nicméně všechny představují vážnou hrozbu …“.
Dokument však nepřímo poukazuje na obsah těchto hrozeb a deklaruje: „USA jsou nejmocnějším národem na světě, mají unikátní předstih v technologii, energetice, aliancích, partnerství a demografii. Tyto přednosti jsou však ohrožovány.“
Pentagonský dokument dále porovnává mír, demokracii, lidská práva atd. s tím, co nazývá „na právu založený mezinárodní řád, v jehož čele stojí Spojené státy.“
Jde o eufemismus pro imperialistickou hegemonii USA nad celou planetou, jejíž zákony stanoví Washington a ostatní se jim podřizují.
Americká vládnoucí třída si je nyní ovšem vědoma, že její mocenská pozice ve světě je ohrožená jinými mocnostmi, zejména ČLR a to nejen v ekonomice a ve vojenské sféře, ale i růstem vnitřních třídních rozporů, které činí pro imperialistický režim stále složitějším získat podporu svého lidu pro zámořské intervence.
Dokument rovněž sděluje: „Podporujeme čínský růst a snažíme se dosáhnout toho, aby se Čína stala naším partnerem pro zajištění větší mezinárodní bezpečnosti.“
Přitom tentýž dokument zdůrazňuje americkou strategii obklíčení ČLR jak vojensky, tak i ekonomicky a přímo hlásí: „Budeme pokračovat v úsilí o dosažení rovnovážného stavu v Asijsko - Pacifickém regionu tak, že budeme dislokovat naše nejmodernější kapacity v tomto životním prostoru. Upevníme naše svazky s Austrálií, Japonskem, Koreou, Filipínami a Thajskem. Prohloubíme rovněž naše bezpečnostní vztahy s Indií, partnerství s Novým Zélandem, Singapurem, Indonésií, Malajsií, Vietnamem a Bangladéšem.
Americké vojenské operace byly v posledním desetiletí zaměřené na válku proti terorismu, kterou dokument o nové strategii překřtil na operace proti „ Násilným extrémistickým sítím – ve zkratce VEO (violent extremist networks).“ Tímto termínem jsou označována všechna teroristická uskupení - Islámský stát, Al - Kajdá a její odnože jako An Nusra v Sýrii, Talibán a další islámské skupiny na Středním Východě a v Severní Africe.
Dokument dále pokračuje: „Dnes a v nejbližší budoucnosti musíme věnovat větší pozornost hrozbám od států … Budoucí konflikty se mohou ukázat jako nepředvídatelné, nákladné a stěží zvládnutelné.“
Zpráva v závěru sumarizuje: „V současnosti je pravděpodobnost zatažení USA do války s většími mocnostmi nízká, ale zvyšuje se. Pokud by k něčemu podobnému došlo, důsledky by byly nesmírné.“
Zřejmě jde o deklaraci, kterou je potřeba chápat tak, že perspektivy americké války s Ruskem nebo ČLR stále existují a to i přesto, že následky takové války budou devastační a to jak pro přímé účastníky konfliktu, tak i pro celé lidstvo, které čeká nukleární holocaust.
Budoucnost narýsována v dokumentu o americké strategii by mohla být posuzována jako výplod šílence, pokud by nešlo o oficiální dokument imperialistické velmoci, která nezná žádné jiné východisko z globální krize a ani ho nechce hledat. Poněvadž politickoekonomická cesta, k prosazení a udržení globální nadvlády skončila ve slepé uličce, hledá imperialismus východisko v hrozbách rozpoutání všeobecné jaderně války.              K. K.


PANORAMA
Horké léto
Rekordní počet tropických dnů s teplotami vyššími v Česku než ve středomořských letoviscích, v řekách odkrývané „hladové“ kameny ukazující nebývalé sucho, mnohonásobně vyšší počet požárů - nejenom toto jsou projevy letošního léta, jehož „rozmary“ by si nepřály ani hrdinové prózy Vladislava Vančury. Kromě výkyvů počasí, jež přicházejí o desítky let dříve, než očekávali odborníci na globální oteplování, jde především o neutuchající hrozby války s Ruskem, otřesy státu, jenž je považován za kolébku evropské kultury (Řecku je věnovaná příloha, proto se mu nebudu více věnovat), obavy z terorismu IS, vlny uprchlíků zaplavující EU…
V zákulisí světového vření si katolická církev pilně sbírá plody z restitucí darovaných jí předcházející pravicovou vládou, proti nimž ČSSD sice slovně brojila, ale po příchodu do vlády je poslušně provádí. V katolické církvi nikdy nebyli žádní troškaři. Nestačí jí miliardy zákonem přisouzených „náhrad“, šmátrá po dalších a dalších majetcích. Nyní se například soudí o vydání díla nevyčíslitelné hodnoty „Madona z Veveří“ faře ve Veverské Bítýšce. Velkolepý obraz z roku 1350 vytvořil geniální umělec, jehož jméno nám historie nezachovala a známe ho jen pod označením Mistr vyšebrodského oltáře. Madoně se mohou obdivovat zájemci z celého světa v pražské Národní galerii, kde je dobře opatrována a střežena. Z vůle církve či přesněji její zvůlí má skončit v malé diecézní galerii. Při schvalování zákona byla veřejnost chlácholena, že na převádění národního bohatství církvi bude dohlížet speciální komise. Nyní se o její činnosti cudně mlčí. Má být chamtivým katolíkům ponechána volná ruka při vybírání z našich národních pokladů?
Katolické spiknutí v EU?
Margaret Thatcherová, bývalá britská premiérka, definovala často Evropu jako společenství „pod tlakem katolického spiknutí“. Věděla, že mnozí otcové projektu sjednocené Evropy, např. Adenauer, Delors či Schuman byli praktikující katolíci. Uvedl to španělský spisovatel Javier Sierra roku 2007 v knize „La ruta prohibida y otros enigmas de la historia“ (české vydání z 2012 vyšlo pod názvem „Záhady historie, které řídí naše kroky“), kde jednu kapitolu věnoval původu modré vlajky se dvanácti hvězdami v kruhu. Zdůraznil, že příklon Rady Evropy k domnělé laické vlajce byl mistrným tahem katolíků.
Poprvé byla vztyčena před bruselským sídlem Evropské komise 29. 5. 1986, když za symbol všech Evropanů byl akceptován návrh vlajky přijatý Radou Evropy v roce 1955. Vítěz konkursu alsaský umělec Arsen Heitz až takřka po 50 letech v časopisu Lourdes Magazine určený poutníkům k nejznámějšímu svatostánku Francie prozradil: „Z boží vůle jsem dostal nápad vytvořit modrou vlajku, na které by se vyjímalo dvanáct hvězd známých z příběhu neposkvrněného početí… Evropská vlajka je tedy vlajkou Ježíšovy matky, která se zjevila na nebesích korunována 12 hvězdami“. Malíř připomněl citát z 12. kapitoly Apokalypsy: „Na nebesích se zjevilo velké znamení. Žena oděná do Slunce, s Měsícem u nohou a korunou o 12 hvězdách“.
I když evropští politici tvrdili, že „dvanáctka reprezentuje všechny evropské národy právě tak jako 12 znamení zvěrokruhu představuje celý vesmír“ (tehdejší generální tajemník Rady Ludovico Benvenuti) a mnozí lidé si naivně přisvojovali jednu vlajku pro svou zemi, jako je tomu u vlajky USA, mariánský původ vlajky rozpoznal už roku 1955 viceprezident Rady Evropy, křesťanskodemokratický poslanec Robert Bichet s odkazem na autora mariánských zbožných knih Di Salese: „Dvanáctka je symbolem dokonalosti a úplnosti jako je 12 apoštolů, 12 synů Jákobových…“.
Javier Sierra připomněl, že papež Jan Pavel II. sice kritizoval Evropskou ústavu, že nerespektuje „křesťanské kořeny“, ale taktně se vyhnul jakékoli zmínce o vlajce, aby nedráždil ateisty či protestanty. Wojtyla snil o obsahu encykliky Jana XXIII. Pacem in terris: „Sjednocená Evropa bude největším katolickým superstátem, jaký kdy svět poznal.“
Bojujme s kapitalismem a nikoli s uprchlíky
Nebezpečí ambicí církví, zejména katolíků, v EU umocňuje letošní příval migrantů z Afriky a Asie. Jak káže páter Halík a jemu podobní, máme prý „morální dluh vůči běžencům, také jsme utíkali a všude nás vítali s otevřenou náručí“. Kdo od nás prchal do zahraničí? Žádní bezdomovci s HIV, leprou, cholerou, tuberou či tyfem. Nebyli jich miliony ani statisíce, utíkali spisovatelé, zpěváci, herci, režiséři či lékaři, jen málo dělníků, slévačů, horníků, dlaždičů či popelářů… A vítali je na Západě z fondů antikomunistických centrál.
Problém uprchlíků je důsledek politiky kapitalistických, kdysi kolonialistických velmocí a zejména USA. Obamova vláda stejně jako její předchůdci svrhává jí nepohodlné režimy a uvolňuje prostor islámskému středověku. Lidé utíkají před kapitalismem rozpoutanými válkami, ale zneužívají toho i islámští teroristé či mafiánští převaděči. Těm je jedno, koho propašují. Jak prohlásil představitel Konga v OSN Serge Boret Bokwango: „Afričané, jež nyní vidím v Itálii, jsou doslova vyvrhelové a odpad Afriky. Prodají cokoli a kohokoli a zku*ví i sami sebe.“
Vedení EU dokáže být rádoby tvrdé vůči Rusku či Řecku, ale nikoli vůči vlnám migrantů. Dohody o vracení běženců se neplní, pohraniční státy schengenského prostoru nápor běženců nezvládají a ploty z ostnatého drátu budované na maďarských hranicích jsou spíše symbolem než řešením. Německo či Rakousko byly tak dlouho „tolerantní“, až jim to přerostlo přes hlavu. Je znám nedávný soudní případ jednoho vídeňského penzisty, jenž byl obviněn sousední muslimskou mešitou z urážky islámu, protože si v pátek při jejich svátku zpíval při sečení trávy na svém pozemku. V Německu uvolnily pro běžence sociální zařízení pro vlastní občany, domovy důchodců, nemocnice či hotel, jemuž umřel majitel bez dědiců. Nelze se pak divit růstu nespokojenosti, nejde vždy o xenofobii a rasismus. Politikou kapitalistických úřadů sílí obavy veřejnosti. Jaké mohou být dopady, upozorňuje fotografie, již jsem nedávno dostal mailovou poštou. Jsou na ní portréty severoamerických Indiánů a titulek říká: „I oni měli problémy s imigranty!“ Vše nasvědčuje tomu, že reakce EU je součástí tajných plánů kapitalistických elit na snížení populace a její všestrannou degradaci.
Zazvonil zvonec
a pohádce je konec
Federální dluh USA v poměru k HDP dosahuje podobné úrovně jako je dluh Řecka. Rozpočtový deficit USA meziročně vzrostl o 43 % z 37 miliard USD na 53 miliard. Celková zadluženost USA již před dvěma lety přesáhla 17 300 miliard dolarů. Americe ovšem nehrozí ztráta důvěry investorů a odliv kapitálu, jelikož sama určuje pravidla na globálním hřišti. Zatím. A na Wall Streetu věří, že tomu tak bude provždy.
Naproti tomu Rusko je jednou z nejméně zadlužených zemí světa. Jeho celkový zahraniční dluh klesl téměř o 130 miliard a činí necelých 600 miliard dolarů. Byť cena ropy a plynu je na poloviční úrovni než minulý rok a Rusko se podle amerických ekonomických inženýrů již mělo zhroutit, rubl je přes sankce a ratingy nejvíce posilující měnou světa. Z prosincového pádu 1:80 rublům za dolar se za pár měsíců dostalo na kurs 1:50.
USA natiskly peníze a část rozdaly. Trh to přijal, protože si z toho kus uloupl kdekdo. Dolar ovšem ztvrdl a problém USA vyřešily razantním deficitem. Euro americkou měnovou linii následovalo a s ročním zpožděním také Evropa podložila práci vymyšlenými penězi. Prostě jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná a přibyla třetí, děravá… Pohádka bratří Grimmů skončila, stoleček zadarmo se už v USA neprostře.
Čína v posledních měsících horečně prodává americké státní dluhopisy za stovky miliard dolarů a zbavila se již půl bilionu dolarů. Ještě výraznější výprodej dolarů očekávají finanční experti v říjnu. Podle mnohých to může být počátek konce dolaru jako světové rezervní měny.
Ilja Jihlavský

Dva tisíce členů na sjezdu solidarity

Belgická strany práce (PTB): „Je čas změny na společnost, jež patří nám.“
Dva tisíce členů Belgické strany práce (PTB) a desítky hostů se shromáždily v sobotu 13. června v bruselském Expo na prvním sjezdu strany poté, co strana získala křesla ve federálním parlamentu (2 křesla, 25. května 2014; pozn. překl.). Na sjezdu, plném nadšení, byly předloženy nové orientace PTB a do svého druhého funkčního období byl za předsedu strany zvolen Peter Mertens.
Peter Mertens dostal 93,9 % hlasů. Tento široký konsensus připsal důvěře, jakou členové strany mají v její nové orientaci od Sjezdu obnovy z roku 2008. „Obnovy, jež umožnila vstup společenského vzdoru do parlamentů“, radoval se Raoul Hedebouw, národní mluvčí PTB.
Potlesk ve stoje pro řečníky z Řecka a Španělska
Sjezd solidarity PTB proběhl pod praporem nového větru, vanoucího Evropou, a rostoucího odporu vůči úspornostní politice EU. Dikaios Psitakos z řecké platformy Solidarita pro všechny a José Enrique Alonso Velasco, mladý komunistický aktivista ze španělského Burgasu, se dočkali potlesku vstoje. Solidarita v Evropě je živá a dobrá a byla cítit i v bruselském Expu.
Podobně byli pozváni různí řečníci z belgické občanské společnosti coby odraz nových orientací PTB. Publikum v přeplněném sále silně ocenilo projevy Wernera Van Heetveldeho z FGTB (sociálně demokratický odborový svaz), Ferre Wyckmanse z CSC (Křesťansko-demokratický odborový svaz), Ilse De Vooghtové z ženského hnutí Femma, and Natalie Eggermontové, mluvčí hnutí Climate Express.
Rozšíření k nezávislé střední třídě a k pracujícím v zemědělství
PTB předložila své nové orientace pod názvem „Rozšiřování, spojování, prohlubování“. „Zůstáváme samozřejmě stranou dělnické třídy“, řekl Peter Mertens. „Ale tato dělnická třída je už mnohem rozmanitější než v minulosti. Vedle dělníků z továren chceme, mezi jinými, také organizovat ošetřovatelky, učitele a dočasné dělníky.“
A co je překvapivější: strana se chce dostat i do dalších skupin, jako je nezávislá střední třída a zemědělští dělníci. „Nejsou to pekaři, květinářky nebo biologičtí zemědělci, kdo vkládá tučné zisky na tajná konta ve Švýcarsku. Naši stranu oslovuje stále víc drobných a nezávislých podnikatelů. Dělnická třída, mládež, rolníci i nezávislí potřebují pokrokové spojenectví, aby byli silnější tváří v tvář společnému nepříteli.“
Zvláštní pozornost ekologii
„Rozšiřování také znamená rozšiřovat naši vizi“, prohlásil předseda PTB. Ohlédněme se za tématy, která nás učinila známými: daňová spravedlnost, penze, energie, platy, zdraví. Ty našimi pevnými body zůstávají. Ale zároveň se musíme mnohem víc soustředit na demokracii, mír, kulturu, rozmanitost, antirasismus, znečištění a klimatické změny. To vše se stalo součástí naší DNA.“
PTB především chce přikládat větší prioritu ekologickým problémům. „Politický svět příliš dlouho otálel a kupčil s problémem klimatu, vyplýtval spoustu času. Ale status quo už je nepřijatelný. A není to trh, kdo vyřeší zhoršování klimatu. Musíme bojovat za právo na přírodní rozmanitost a snesitelnou planetu. Tímto sjezdem PTB potvrzuje, že sociální a ekologické zápasy jsou ruku v ruce“, řekl Peter Mertens.
PTB se obnovuje: mladší, ženštější a rozšířenější
Jiná významná- a asi méně očekávaná- debata na sjezdu: místo žen ve straně. Sjezdoví delegáti se rozhodli zavést kvóty pro ženy v národním vedení strany. Mertens: „Jsem šťastný, že jsme odhlasovali toto opatření, jako opatření, jež si může vynutit změnu a pomůže nám dostat do vedení četné mladé a talentované ženy. PTB se obnovuje a rozšiřuje, s mnoha mladými muži a ženami. Dvě třetiny členů nové Národní rady jsou nováčky. Chceme sestavit nadšený tým 45 lidí z celé země, aby pokračovali v rozšiřování, propojování a prohkubování naší práce.“
Raoul Hedebouw v projevu k účastníkům sjezdu vyslal vzkaz Paulovi Magnetteovi z PS (sociálně demokratická strana): „Paule, nesouhlasíme spolu často, ale v jednom máš pravdu: levice nikdy nevymře, a je přítomna tady a teď, v tomhle sále.“
Je naléhavé změnit tento svět „každého po svém“ na svět „nás“
Na konci sjezdu solidarity byla zdůrazněna důležitost prohlubování. V této době nejistoty a stresu stále víc lidí hledá své místo ve společnosti, pro svou identitu, aby pochopili svět, jenž může pročistit tlustý příkrov povrchnosti a zmatení“, prohlásil předseda PTB. „Potřebujeme jiný způsob nahlížení na svět a na planetu Zemi, změnu vzoru. Lidé hledají jiný způsob, jak řídit ekonomiku a znovu nabýt svobodu ke společnému vybudování smysluplného života. Společnost, jež funguje podle potřeb lidských bytostí, při respektování životního prostředí. To je naše vize nového socialismu, socialismu číslo 2.0. To je společenská debata, již vedeme. Protože je naléhavé změnit tento svět »každého po svém« na svět »nás«. Ve světě »každého po svém« jsou lidé sami a zranitelní. Ve světě »nás« jsme spolu, na vlastních nohou a silní.“  V. S.

O národních zájmech Rusů a vůbec Slovanů

1. 8. 1975 podepsali představitelé 35 států světa v Helsinkách smlouvu, která měla zajišťovat mírové soužití socialismu s kapitalismem. Komunističtí lídři nepožadovali za podpis žádné ústupky, jako například zrušení ekonomického embarga, které bránilo rozvoji ekonomik států, v jejich čele stáli. Považovali smlouvu za svůj úspěch a zřejmě předpokládali, že ke zrušení sankcí postupně dojde.
8. 7. 2015 byla na zasedání Parlamentního shromáždění OBSE přijata rezoluce proti Rusku.
Zasedání bylo svoláno k 40. výročí podpisu „Závěrečného aktu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě“.
Byl by to unikátní dokument, pokud by představitelé socialistického společenství měli na paměti, že s představiteli imperialistických států nelze uzavírat smlouvy, protože ti se je apriori nechystají plnit.
V mezinárodněprávní oblasti vycházel dokument z politických a teritoriálních výsledků druhé světové války. Byly zformulovány zásady vzájemných vztahů mezi státy, nedotknutelnost poválečných hranic, dodržování teritoriální celistvosti států, nezasahování do vnitřních záležitostí států.
Ve vojenskopolitické oblasti byla přijata opatření k upevnění vzájemné důvěry (včasné uvědomování o vojenských cvičeních a velkých přesunech vojsk, dohodnuta přítomnost inspektorů na vojenských cvičeních) a o mírovém řešení sporných otázek.
V ekonomické oblasti byly odsouhlaseny základní sféry spolupráce v oblasti hospodářství, vědy, techniky a ochrany životního prostředí.
V humanitární oblasti byly přijaty závazky k otázkám lidských práv a základních svobod, včetně svobody pohybu, kontaktů, informací, kultury a vzdělání, práva na práci a zdravotní zabezpečení.
Vedení KSSS a komunistických stran socialistických států považovalo tento dokument za přirozený výsledek vývoje mezinárodních vztahů ve světě. V roce 1975 byl SSSR tak silný, jako nikdy předtím. Vedení KSSS předpokládalo, že tyto podmínky donutí západní imperialismus hledat a dodržovat cesty mírového soužití se Sovětským svazem a socialistickými státy.
A na první pohled se to tak skutečně jevilo. Nicméně vedení KSSS bylo natolik důvěřivé, že se ani nesnažilo sledovat pozadí celého procesu a uvědomit si, jaké cíle světový imperialismus sledoval. Nedokázalo určit tři zásadní fakta, že:
- se stávající typ „tržní společnosti“ nevyhnutelně orientuje na vytvoření globální imperialistické diktatury;
- světová plutokracie je světovým dravcem, který nebude tolerovat existenci samostatných silových center;
- helsinský závěrečný akt využije světový imperialismus jako kamufláž k systematickému rozbíjení světové socialistické soustavy.
Vláda Ruska, jako právní nástupce SSSR, se dlouho nemohla zorientovat v tomto bludišti a vytvořit samostatnou koncepci zahraniční politiky (a v podstatě si i nyní činí plané naděje).
Ještě dlouho po pádu SSSR se vláda snažila využívat potenciál OBSE k řešení evropských krizí, přestože i nepříliš zkušenému pozorovateli bylo zřejmé, že po rozbití SSSR a socialistické světové soustavy světový imperialismu nepotřebuje helsinský závěrečný akt, ani OBSE.
Po rozbití SSSR již imperialismu nic nebránilo v rozpoutávání válek a barevných revolucí, přemísťování hranic evropských států a vydírání některých vlád vykonstruovanými rezolucemi o „nedodržování lidských práv“.
V těchto podmínkách připomínalo vystupování ruské delegace na fórech OBSE házení hrachu na zeď.
Imperialismus dosáhl svých cílů a nevyhodil OBSE na smetiště pouze proto, že se mu tato organizace zcela hodí k vedení informační války proti Rusku.
40. jubilejní zasedání Parlamentního shromáždění OBSE potvrdilo nezvratný přerod této organizace, která již nemá žádný vztah ani k bezpečnosti, ani ke spolupráci v Evropě.
Nyní si OBSE může vydat inzerát: „Plníme všechny rozmary amerického klienta.“
Rezoluce, kterou přijalo Parlamentní shromáždění 8. 7. 2015, odsuzující Rusko za „akty vojenské agrese proti Ukrajině“ ¬- není prvním dokumentem tohoto druhu. V posledním období jsou podobné rezoluce vyráběny na běžícím pásu.
A co na to Moskva? Nejdříve, v marné naději, že se situace může změnit, zaplatila svůj roční příspěvek 10 milionů USD. Pak ale, když finská vláda odmítla poskytnout vstup do Helsinek předsedovi ruské Státní Dumy Sergeji Naryškinovi, na kterého se vztahují americké a evropské sankce, odmítla účast na zasedání celá ruská delegace a Rusko nadále bez protestu naslouchá proudům lží, které se na ně valí v naději, že nakonec tato zdrženlivost pomůže zastavit ukrajinské útoky na Donbas.
Paralelně s tím vyhlásilo Turecko krymskou tatarskou menšinu za subjekt svých národních zájmů, s odvoláním na historicky společný původ.
Přitom historický svazek Rusů v Rusku a na Ukrajině je průkazný a není ho potřeba dokazovat a oblast Novorusi je nespornou sférou národních zájmů Ruské federace.
Představitelé ruské vlády často hovoří o tom, že by nechtěli ztížit složitou situaci na jednáních „Minsk-2“.
Komu jsou však potřebná jednání, na kterých si Kyjev dělá z Rusů vyloženě legraci s cílem uškrtit revoluci v Donbasu, dostat ho pod svou kontrolu a prezentovat ho Spojeným státům a NATO jako své vítězství nad Ruskem.
Vytrvalými lžemi usiluje prezident Porošenko o obnovení válečného konfliktu. Musí Rusko čekat na okamžik, kdy zahájí, Evropou, USA a NATO přezbrojena ukrajinská armáda ofenzívu proti Donbasu?
Jsou Putin a Rusko na tom tak špatně, že nedokážou vyhlásit Donbas za zónu svých národních zájmů? Obnova rozbitého, ale samostatného Donbasu by byla pro Rusko určitě levnější než ústupky světovému imperialismu, který válku proti Rusku, prostřednictvím Ukrajiny, rozpoutal.                                    K. K.

Dopis Čecháčkovi
aneb není práskač jako práskač
Nedalo mi to, můj Čecháčku, musel jsem zase jednou po delší době sednout k psacímu stolu a sdělit Ti své dojmy z mimořádně zajímavého pořadu, který jsem sledoval 21. července po polední siestě (15.55 h) na ČT 2. O Ronaldu Reaganovi. Americký filmový dokument. Za týden bude pokračování, tak abys to nezmeškal! Hospodu tentokrát odlož. Budeš mi děkovat a litovat, žes neviděl první díl. Ty, který miluješ Ameriku, její vlajkou se pyšníš i na zadku a který jsi tolik trpěl, když jsi rokcorok musel pochodovat na prvního máje, řvát „Ať žije KSČ“ a mávat přitom přiděleným rudým praporkem s tou jejich hvězdou, srpem a kladivem!
Ale abych Ti řekl, co mě tak zaujalo, když jsem ten pořad sledoval. Je to Reaganova nelehká cesta do Bílého domu. Byl z chudých poměrů, jeho otec byl věčně opilý, ale, jak už to v Americe, v zemi nespočetných možností, bývá, jeho syn se neztratil a svou houževnatostí se nakonec k moci a slávě prodral.
Měl ovšem štěstí, které, jak známo, přeje silným. Z levičáka se stal extrémní konzervativec. Pravda, doba mu přála. První žena mu pomohla dostat se do Hollywoodu, který byl za Roosevelta a krátký čas po něm prosovětský. A Reagan, byť průměrný herec, se stal prezidentem Asociace herců právě pro jeho tehdejší levicové smýšlení. Jenže – a tady zasáhla ruka Prozřetelnosti – když Truman na jaře 1947 vyhlásil oficiálně „studenou válku“ a za nepřítele číslo 1 označil Sovětský svaz, pochopil, že jeho místo je v předních řadách bojovníků s Říší Zla.
A jakmile roztočil svá represivní kola senátor MacCarthy a zaměřil pozornost mj. také na Hollywood, našel cenného pomocníka – prezidenta Asociace herců. Ten totiž dobře znal poměry v největší filmové svatyni a věděl, na koho z kamarádů ukázat prstem, koho poznamenat Kainovým znamením „zrádce vlasti“, člověka s „neamerickým smýšlením“.
Představ si, můj Čecháčku, mráz mě přejel po zádech, když ukázali dokument z padesátého roku (však víš, co to byla za doba, Horáková&spol. už byli popraveni), v němž je R. Reagan usvědčen z práskačství jako agent FBI. I jeho syn se později zhrozil, když se to dověděl, ale to už si mohl vše srovnat v hlavě. Tak, jak to ostatně vysvětlují v tom skvělém filmu. Reagan, ujišťují, převrátil kabát ne z nějaké prodejnosti, z konjunkturalismu, ale proto, že za změněné poválečné situace zůstal americkým vlastencem. Právě morálka tohoto vlastenectví, nezlomné přesvědčení, že Spojené státy americké jsou samým Bohem předurčeny k vládě nad světem, ospravedlňuje Reaganovo práskačství. A všechno, co pak dělal nejen pro záchranu své země, ale lidské civilizace a kultury, jejíž hodnoty USA střeží!
Chápeš, můj drahý a milý Čecháčku, oč se jedná? Jak důležité je nahlížet na věci z hlediska toho, komu mé jednání poslouží?! Účel skutečně světí prostředky. Jezuité to dobře věděli. Vždyť proboha v boji se Zlem musí Dobro použít všechny prostředky, které vedou k porážce Zla. Filmový dokument, který jsem shlédl, dokazuje jednoznačně, že R. Reagan zachránil svět před komunismem. Zlatým písmem bude zapsán do historie.
A že se u nás pranýřují a odsuzují i ti, kdo sloužili StB? Že se zveřejňují jejich jména? Napomáhali Zlu – na rozdíl od Reagana. Když dva dělají totéž, není to totéž. Jen by bylo také zapotřebí seznámit naší veřejnost s těmi, kdo byli agenty CIA. A náležitě je ocenit.
Tvůj J. K.

*  *  *
Není nám známo, zda J. K. a jeho Čecháček sledovali druhý díl amerického filmového dokumentu o Reaganovi (28. července v 15.45 h na ČT 2). Pokud ano, museli nepochybně pociťovat uspokojení z toho, jak jeho autoři hodnotí úlohu prezidenta USA, který vládl v letech 1981-1989, v boji s komunismem. Byl to vskutku neúprosný fanatický antikomunista. Však se to také z dokumentu dovídáme, říká se v něm „nebyl tolik politik jako antikomunista“. Ale film musel v každém případě našeho Čecháčka také zklamat. Film totiž přesvědčivě dosvědčuje, že Reagan byl nejen práskač, ale také lhář a podvodník velkého formátu. Všemi možnými způsoby podporoval zabijáky z „kontras“ v Nicaraguy i dalších zemí Střední a Jižní Ameriky. To, co provedl v Grenadě je úděsné. Prohlašoval přitom teroristy bojovníky za svobodu a bojovníky za svobodu za teroristy. Politika v demokratických zemích, jak cynicky hlásal, je prý otevřená. Tajně však využíval CIA a americké vojáky v naprostém rozporu s ústavou USA.
A pokud jde o vnitřní politiku USA? Založil tzv. reaganomiku s jejím zbožněním tzv. svobodného trhu. Bohatým dával, chudým bral. Kdysi stoupenec odborů fakticky odbory v USA zlikvidoval. Ustavičně rostoucí rozpočtový schodek, beznadějně zvyšující se zadluženost – takový je odkaz, který po sobě zanechal.
Až budou moci diváci televize shlédnout filmový dokument Olivera Stonea (zatím de facto nepřístupný, protože vysílaný po půlnoci) „Americké století“, doví se, kdo byl Reagan skutečně – ale i další američtí prezidenti, např. H. Truman, strůjce „studené války“, který atomovými bombami, jež zničily Hirošimu a Nagasaki (6. a 9. srpna 1945), zahájil éru smrtelné hrozby života na této planetě.
Reaganovi, jak známo, se u nás dostalo pocty tím, že část ulice Zikmunda Wintra (velký spisovatel, který ve svém díle Mistr Kampanus odhalil odpornou podstatu kolaborantských dušiček našich čecháčků) byla přidělena právě jemu. Vážení čecháčkové, použijeme-li už oslovení z dopisu, který uveřejňujeme, není to málo? Neměli byste se dožadovat, aby nad Prahou stál pomník R. Reagana v jeho nadživotní velikosti?
Redakce

USA a Kuba oznámily obnovení diplomatických styků
Nemá smysl hluboce spekulovat o tom, pro koho je obnovení těchto vztahů důležitější. Je evidentní, že imperialistická vláda Spojených států nebude podporovat Komunistickou stranu Kuby. I naší komunisté a především jejich bývalí lídři by měli ještě nyní otevřeně říci, zda se při své kapitulaci ohlíželi na to, jak se ke komunistickému hnutí v budoucnosti chovat jejich členové strany a jejich příznivci, kteří čtyřicet let svého života, za minimální odměnu, budovali ve své zemí socialismus a živili stranickou byrokracii. Při tom mnozí z nich nebyli menší hrdinové, než ti lidé, kteří stojí v čele kubánských komunistů. Je potřeba se ptát: jsou si vědomí bratří Castrové a vedení komunistické strany toho, co bude s komunisty a jejich příznivci? A to již vůbec nehovořím o ztrátě vlivu na komunistické hnutí v Latinské Americe a ve světě. Komunisté se nesmí nikdy, ani pod tlakem vzdát politické moci, protože musí počítat s tím, že se v těch zemích, kde komunisté takto postupovali, po staletí neprosadí žádný progresivní režim a to nehovořím o socialismu.
Diplomatické vztahy mají být obnoveny 20. 7. 2014.
Až dosud vedení KS Kuby správně vidí, že restaurace diplomatických vztahů není jeho vítězstvím, ale pokračováním globalizace na základě amerických pravidel tržní ekonomiky. Americká vláda, představující nadnárodní korporace hodnotí restauraci styků, jako návrat Kuby do polokoloniálního stavu v jakém byla před revolucí v roce 1961.
Restaurace diplomatických vztahů následuje po oficiálním vymazání Kuby z amerického seznamu sponzorů státního terorismu. Proces byl zahájen již před dvěma lety za podpory Vatikánu a Kanady. I po obnově vztahů nebude zrušeno americké embargo. K takovému kroku by však mohlo dojít i přes odpor kubánských emigrantů, členů Republikánské strany, senátora Rubia a členky Kongresu Lleany Rosové-Lehtinenové, jako kroku podporujícímu světovou nadvládu.
Zatažení Kuby do oblasti amerického vlivu a pozdější vyvolání barevné revoluce k likvidaci komunistického režimu je úderem jak proti Rusku, tak i proti ČLR. Obě země rozšiřují své obchodní vztahy s Kubou a Rusko chce snad obnovit i vojenskou základnu v Lurdes, kterou opustilo v roce 2002. Rovněž Brazílie chce investovat na Kubě, stavební gigant Oderbrecht má záměr vybudovat přístav a bezcelní zónu v Marielu.
Americké korporace se nemohou dočkat možností využívat kvalitní, ale špatně placené kubánské dělníky a kořistit národní surovinové bohatství.
Mimořádný zájem mají o zemědělství. Třetinu kubánského teritoria tvoří orná půda a 20% obyvatelstva pracuje v zemědělství. Mnohé společnosti již začaly vytvářet velké skupiny, jako na příklad US Agriculture Coalition for Cuba USACC - Americká koalice pro Kubu, která již v březnu vyslala delegací k jednání s kubánskou vládou. V USACC jsou sdruženy agrární giganti jako ADM a Cargill (kakao-čokoláda), American Feed Industry Association - Asociace amerického potravinového průmyslu, Corn Refiners Association - Asociace zpracovatelů kukuřice, National Chicken Council – Národní rada pro drůbež atd.
Již minulý rok Americká agrární komora vyslala do Havany svou delegaci na nejvyšší úrovni k diskusím o privatizacích a výhodách pro americké firmy po ukončení embarga. Členem delegace byl i Alfonso Fanjul z cukrového koncernu Fanjul Corp. sugar, který zahrnuje i Domino Sugar a Florida Crystals. Fanjulova rodina vlastnila cukrovarnictví a latifundie na Kubě před revolucí. Nyní by chtěla restituovat své bývalé majetky a ovládnout kubánský venkov.
Rovněž telekomunikační společnosti doufají v zisky, poněvadž pouze 20 % Kubánců vlastní mobilní telefon a 25 % nemá přístup k Internetu.
Na uvolnění cestování čekají hotelové korporace a vlastníci výletních lodí. Frank Del Rio, výkonný ředitel Norwegian Cruise Line Holdings – Norského výletního holdingu nedávno uvedl: „Musím na to nepřetržitě myslet. Kuba a výletní průmysl jsou ovocem božím, které čeká, až ho někdo utrhne.“
Není vůbec jasné, jak chce vedení kubánského ÚV KS integrovat socialistickou Kubu do systému světového vykořisťování. Co řekne svým komunistům a dělnické třídě?
Je možné, že se mýlím a Castrové se liší od Husáka a Jakeše, protože takový kotrmelec nelze učinit, aniž by Kuba rychle spadla pod diktaturu amerického imperialismu. Není to jen vliv, který se projevuje již nyní zejména v tom, že Washington již přes půl století podporuje emigrantské organizace floridských Kubánců a USAID (Agentura pro mezinárodní rozvoj) řízené destabilizační akce.
Úsilí o ovládnutí Kuby obsahoval i Obamův projev v Bílém domě k příležitosti obnovy diplomatických styků: „Tato změna nám umožní podstatně zvýšit kontakty s kubánským lidem. Na velvyslanectví budeme mít početný personál a naší diplomaté budou mít vliv na celý ostrov. Na vládu, občanskou společnost a obyčejné Kubánce, kteří usilují o lepší život.“
Ostatně na summitu OAS Raúl Castro odpustil Obamovi zločiny amerického imperialismu a nezdůrazňoval dravčí úlohu amerického imperialismu. Naopak uvedl, že „při přijímání tohoto rozhodnutí byla Kuba povzbuzená recipročními záměry rozvinout uctivé a kooperativní vztahy mezi naším lidem a vládami.“                               K. Kluz

Fidel Castro: USA ničí planetu
Bývalý vůdce kubánské revoluce Fidel Castro v otevřeném dopise uveřejněném v listu Granma 13. 8. 2015, v den jeho 89. narozenin, tvrdě kritizoval zahraniční a ekonomickou politiku USA od druhé světové války. Zdůraznil: „Spojené státy se staly nejbohatší zemí na zničené planetě plné mrtvých, zraněných a hladovějících“.
Fidel Castro, jenž odstoupil z čela Kuby roku 2006 kvůli nemoci a nejvyšší funkce předal bratru Raulovi, v dopise nezmínil otevření ambasády USA v Havaně připravované na 14. srpna, ale připomněl, že USA dluží Kubě miliony dolarů kvůli hospodářskému embargu uvaleném na Kubu po revoluci. Podle kubánského vedení blokáda výrazně poškodila její ekonomiku a škody jsou odhadovány na více než bilion dolarů. Přes obnovení diplomatických styků přitom embargo dál platí a jeho případné zrušení naráží na silný odpor mnoha amerických kongresmanů.
„Kuba je oddána míru a dobré vůli. Nikdy nepřestaneme bojovat za mír a bohatství všech lidských bytostí bez ohledu na barvu jejich pleti a zemi původu“, napsal dále Fidel Castro. Již v podobném dopise v lednu uvedl: „Nedůvěřuji politice Spojených států, nepromluvil jsem s nimi ani slovo. Neznamená to však, že odmítám mírové řešení konfliktů.“
Oslav 89. narozenin Fidela Castra se zúčastnili v Havaně usměvaví prezidenti Bolívie a Venezuely Evo Morales a Nicolas Maduro.
Na druhý den přiletěl do Havany americký ministr zahraničí Kerry k otevření velvyslanectví USA po 54 letech. Kuba otevřela své zastupitelství ve Washingtonu již v červnu. Kerry naplánoval jednání s kubánským ministrem zahraničí Rodriguezem, římskokatolickým arcibiskupem Jaimem Ortegou i se skupinou disidentů. Vlajka USA vztyčená před budovou ambasády na pobřežním bulváru Malecón tak spíše připomíná pověstného trojského koně.            -iji-

K narozeninám A. A. Majevského
Tajemník ÚV VKSB, předseda byra ÚV VKSB pro Ukrajinu, Moldávii a Podněstří, šéfredaktor Dělnicko-rolnické pravdy Anatolij Arkadjevič Majevskij strávil v užhorodském vězení svoje 67. narozeniny. Je vězněn od 28. listopadu 2014 za aktivní nesouhlas s fašistickým převratem na Ukrajině.
Narodil se 8. srpna 1948 v úřednické rodině ve městě Kremenec na západě Ukrajiny. Po absolvování střední školy pracoval jako dělník, v letech 1967-1972 studoval Polytechnický institut v Oděse, poté pracoval jako inženýr a tajemník komsomolu v kožešinové továrně ve městě Balta v Oděské oblasti. Od prosince 1974 sloužil v ozbrojených silách SSSR, mj. na ruském Krajním severu, na Dálném východě a v letech 1983-1985 v Afghánistánu. Z ozbrojených sil SSSR odešel v roce 1992 pro nesouhlas s vývojem po srpnu 1991 a zákazu KSSS.
Od září 1994 je členem Všesvazové komunistické strany bolševiků. Od jejího II. sjezdu v roce 1996 je členem ÚV a od pléna ÚV v březnu 1998 tajemník ÚV VKSB. Do těchto funkcí byl zvolen i na III. a IV. sjezdu VKSB. Žije v Mukačevu.
Je spoluzakladatelem a redaktorem listu Dělnicko-rolnická pravda, kterou pronásledovaly již předchozí ukrajinské režimy. Ovšem soudní procesy v letech 1997-1999 a 2002-2004 redakce vyhrála. Jak zdůraznil ÚV VKSB, pronásledování bolševické Dělnicko-rolnické pravdy zesílilo po nastolení banderovsko-fašistického režimu v únoru 2014. Proti A. A. Majevskému bylo obnoveno soudní řízení a od listopadu 2014 je držen ve vazbě. Za jeho nepřítomnosti se nové úřady pokusily list zakázat, ale čtenáři zabránili vynesení rozsudku. Nyní je administrativní řízení proti listu po dobu soudního procesu s A. A. Majevským pozastaveno.
Prohlášení ÚV VKSB připomíná, že pod vedením A. A. Majevského byro ÚV pro Ukrajinu, Moldávii a Podněstří a Dělnicko-rolnická pravda vykonali velkou práci při vytváření revolučního třídního vědomí dělnické třídy a pracujících mas, při odhalování sionismu, fašismu i „banderovščiny“, při vyvracení mýtů o „hladomoru“, „stalinských represích“ apod. a zejména při propagaci idejí marxismu-leninismu.
A. A. Majevskij napsal a vydal knihu „Sionisticko-americký imperialismus v boji za světové panství. Ozbrojené síly USA“ a řadu prací, především „V boji za obrození SSSR“, „O socialismu s čínskými specifiky“, „Zastavit fašismus“. I ve vězení pokračuje v analytické a žurnalistické činnosti. Napsal řadu článků o boji pracujících Donbasu proti fašismu na Ukrajině, o sociálněekonomické katastrofě Ukrajiny či o rostoucí hrozbě III. světové války.
Jak zdůraznil ÚV VKSB, „veškerá činnost A. A. Majevského je založena na revolučním základě marxismu-leninismu, na neotřesitelné víře v revoluční potenciál proletářských pracujících mas, na marxisticko-leninském poznatku přesně zformulovaném soudruhem Stalinem, že imperialismus hledá východisko z krize ve válce a dělnická třída v revoluci.“
ÚV VKSB blahopřál soudruhu Majevskému k narozeninám a popřál mu pevné zdraví, dlouhý život, úspěchy v literární a společenskopolitické činnosti a rovněž, aby pevně přestál všechny těžkosti nynější situace. Redakce „Dialogu“ se připojuje k tomuto blahopřání.
Vyzýváme naše čtenáře ke kampani solidarity, ke sbírce na podporu soudruha Majevského a revoluční činnosti ukrajinských bolševiků.
Dotaz

Poslankyně, poslanci!
Ministr Stropnický chce mapovat počty mužů a žen schopných a ochotných podílet se na ochraně vlasti. Ráda bych se dověděla, co konkrétního politici chtějí, abychom bránili?
Cizí kapitál, cizí banky, cizí média, cizí šachty, cizí pozemky? Majetky zbohatlíků, korupčníků a tunelářů? Majetky politiků a jejich rodin?
Proč bychom měli pokládat životy za zemi, která nám byla ukradena, za firmy, pro něž dřeme za 1/3 německých výplat, za obchodní řetězce, které zlikvidovaly drobné podnikatele a prodávají nám zdravotně závadný odpad, za ukradenou vodu? Proč bychom měli umírat za drzé, nenasytné politiky?
Děkuji za odpověď!


příloha

„NĚKDO TO RÁD HORKÉ“
…ale všeho moc škodí
Tentokrát referuji přímo z místa činu, tedy z Řecka. Čtenáře Dialogu srdečně a soudružsky zdravím z nejjižnějšího cípu evropského kontinentu. Na Krétu jsem dorazila o půlnoci mezi 28. a 29. červnem, přesně v moment, kdy bylo zveřejněno, že týden1)  budou zavřené banky a z každého účtu bude možné vybrat maximálně 60 eur denně. Jednání řecké vlády s věřiteli dostalo do slepého bodu.
referendum a postoj komunistů
V následujících dnech bylo vyhlášené referendum s otázkou, zda občané souhlasí v návrhem věřitelů či nikoli. Vláda proklamovala, že tímto žádá o lidovou podporu pro další jednání a že nemůže podepsat návrh věřitelů, protože se necítí kompetentní uvalit takové břímě na své občany. Na druhé straně evropští věřitelé soptili, že řecká vláda je nesolidní partner a že její návrh je směšný a podepsat jej také nemohou. Započal předvolební boj. O texty návrhů se nikdo nezajímal. Pravice a ti, kteří v bankách ještě nějaké peníze mají, usilovali o odhlasování varianty věřitelů ze strachu, že Řecko bude muset odejít z eurozóny nebo bude muset přijmout dvojitou měnu a o své vklady by přišli.  Přívrženci vládnoucí Syrizy a ti, kteří měli pocit, že by se neměli podřídit evropskému diktátu, byli proti. Komunisté od počátku ukazovali, že se jedná o podvod, zveřejnili podrobné texty obou návrhů a vyzvali lid, aby oba návrhy odmítl.2)  V PŘÍLOZE 1 si laskavý čtenář může prohlédnout „rozdíly“ mezi oběma návrhy, ale postačí letmý pohled, aby bylo zřejmé, že se prakticky vůbec NELIŠÍ. Takže: Proč věřitelé nechtěli odsouhlasit návrh řecké vlády a proč řecká vláda nechtěla přijmout návrh věřitelů? Tato otázka se po přečtení obou textů jeví jako více než logická a následně je úplně zbytečná debata, zda řecký lid měl hlasovat ANO nebo NE ve zmíněném referendu stejně jako je jasná i pozice KKE. Obě strany byly dohodnuté na tomto postupu.
Ale proč? K odpovědi na tuto otázku se vrátíme. Nejprve mi dovolte uvést další fakta nutná k pochopení „řecké krize“.
kdo vlastně zvítězil?
Odmítnutí návrhu věřitelů získalo většinu3) a nalilo do Řeků optimismus a radost z toho, že se nenechali zastrašit. Nekonalo se očekávané zdvojení měny, vyhazov z eurozóny ani konec světa, ale jako ledová sprcha přišlo podepsání dokumentu, který byl pojmenován Memorandum 3, jenž je mnohem přísnější než návrhy, o kterých v referendu šlo (PŘÍLOHA 2). Srpnové zprávy vyplňují předlouhé reportáže o tom, že se Syriza rozpadá a kdo z této strany nese vinu na neúspěšných jednáních. Hovoří se o dalších volbách, coby následku nemožnosti nová opatření ratifikovat stávajícím parlamentem. Volby je možné očekávat během října a patrně zrodí nějakou koaliční vládu, která bude pokračovat v nastolené politické linii.4) 
Otázky typu: co mělo Řecko udělat, kde udělalo chybu, zda mělo dávno odejít z eurozóny, za co může Tsipras nebo Varoufákis, nemají smysl, pokud se nepokusíme pochopit situaci v třídním kontextu5).  Přijatá opatření ledaskomu vyhovují (levná pracovní síla, elastické formy práce, vysoké daně pro pracující a malé podniky, daňové úlevy pro velké podnikání…) Přirozeně to hlavně vyhovuje nadnárodním společnostem, ale také velkým řeckým podnikatelům. Levnější výroba pro ně znamená větší prostor pro zisk. Při hodnocení každého problému v každé zemi je třeba oprostit se od národního nebo státního přístupu. Tak apriori přijímáme zájmy buržoazie. Stejné zájmy ale nemají oligarchové, magnáti a pracující. Jedni chtějí platit naprosté minimum, mít pracovní sílu kdykoliv k dispozici a následně co nejdráže prodávat. Většina lidu chce přiměřeně pracovat, aby za svůj plat mohli uspokojit svoje základní potřeby, jakými je bydlení, zdravotní péče a odpočinek. I když první tvrdí, že chtějí, aby se lidé měli dobře a třeba by na to i přísahali, jejich třídní příslušnost – fyzika systému, chcete-li – jim nedovoluje podniknout cokoliv tímto směrem.  Tedy, ne všichni příslušníci jednoho státu nebo národa mají shodné (třídní) zájmy. Bohužel „první“ si jsou toho vědomi a v případě zvýšeného tlaku ze strany „druhých“, se dokáží na určitou dobu sjednotit. Dnes je více než kdy jindy zřejmé, čí zájmy zastupují státy: oligarchové a představitelé ohromných konsorcií jsou ve vládách přímo či nepřímo, ovládají politické strany a zákony jako je spor o daně z bioplynu jsou jejich základní náplní práce. Státy tedy zajišťují technické a ideologické prostory současného ekonomického systému.
řecko jako součást globalizovaného kapitálu
I Řecko je součástí systému, který stojí na principu prodeje lidské práce, a na prodeji tzv. virtuálních hodnot s tím, že aby tento systém mohl fungovat, musí udržovat stoupající výnosnost každého hospodářského podsystému. To se zajišťuje různými způsoby (získávání levnějších zdrojů, levnější práce, lepší technologie, vytváření poptávky, spekulace s možnou poptávkou, slučováním menších jednotek do větších uskupení a likvidace konkurentů). Prakticky to znamená, že ohromná konsorcia, která se začala tvořit během 19. století, potřebují vydělávat peníze určitým rytmem. V době konjunktury jsou všechny vlády úspěšné. Postupem doby se začne systém zpomalovat a vzrůstá kritika, proč vlády nedokáží udržet tempo rozvoje. V této fázi je třeba zvýšit investice do ideologického působení. V určitý moment už je to nevýhodné úplně a je třeba přistoupit k radikálnějším řešením, kterými je likvidace části obyvatelstva a konkurentů. Válka v rozsáhlejším měřítku nebo otevřená likvidace části obyvatelstva není dnes úplně snadná také proto, že podniky jsou nadnárodní a narážejí na své vlastní zájmy. Není kam se rozpínat a s ohledem na veřejné mínění není možné jen tak lehce válčit.
řecko a tři imperiální centra
V dnešním světě je možné rozeznat tři imperiální centra: EU, USA a konglomerát Rusko-Čína-Indie. Vzala jsem to ze široka, že? Ale právě v tomto prostředí je třeba chápat Řecko, které patří do sféry vlivu Bruselu. Jedná se o periferní zemi, kde se dopady rozpadajícího se systému projevují hůř než v centrech samotných. Řecko bylo vždy chudou zemí. Ani Osmanská ani Byzantská říše nezaručily rozvoj buržoazních výrobních vztahů jako v ostatní středověké Evropě. Řecko se vyvíjelo jinak a je apriori jiné. Do své moderní historie vstoupilo jako vazal západních velmocí a zůstalo jím dodnes. I národní identita je do značné míry výtvorem těchto mocností. Řecko vstoupilo do EHS na začátku 80. let s vírou, že dojde ke zprůmyslnění a modernizaci země.  Ale důvod, proč bylo Řecko a následně další země přijaty do EHS-EU byl jiný: bylo třeba zvětšit oblast, kde je možné vydělávat. Postup je standardní: v první fázi je podporována místní buržoazie. Se stejnou logikou vedenou potřebami zvětšovat obchodní prostor, bylo třeba zlikvidovat východní Evropu, přijmout balkánské země do EU, rozpoutat války v Africe, na Předním východě i na Ukrajině a jinde.  Dnes se však všechna tři imperialistická uskupení dostala na svou hranici.
Představte si, že by EU řekla Řecku: „přátelé, nemáte na to, jděte si po svých.“ To by znamenalo vyvrtat díru do evropské archy. Patrně by po Řecku sáhlo Rusko a Čína, kteří by se tak dostaly Evropě k podbřišku a patrně by i pomohly, alespoň v úvodní fázi. Dost pravděpodobně by to spustilo domino a řeckého příkladu by následovaly některé další zadlužené evropské země. Evropané se postupně EU odcizují, a proto by bylo velmi těžké udržet je ve svazku pouze pomocí ideologických zbraní. Toho se Brusel bojí, a tak musí Řecko nechat v eurozóně, ať je to ekonomicky výhodné nebo ne. Je to nutné geopoliticky. Ale ne zadarmo. Když už, tak si musí Řecko úplně podrobit a vydělat na čem je možné. Zajímavý je postoj Ameriky, která by si jistě přála oslabení Evropy, ale ne posílením Ruska. Sami na to nemají, aby Řecku pomohli a tím si je zavázali. Jejich politika je velmi opatrná a jakoby na obě strany. Stejně tak Putin, od kterého ledaskdo čekal pomoc, není žádný lidumil: pomoc bude, když se Řecko uvolní ze závazků Eurozóny a EU, prohlásil jednoznačně. Občas sice zamává sladkou mrkví před nosem řeckého oslíka, aby tak podráždil i evropské bossy, ale je si dobře vědom, že konkurent musí být oslabený a že peníze nebo investice, které by případně do Řecka napumpoval, by skončily u jeho konkurentů. Domnívám se, že proto také Evropané klidně posílají Řeky do Moskvy. Nicméně v Řecku se střetávají dva buržoazní zájmy: jednak je to zájem místní podnikatelské elity reprezentované hlavně Novou demokracií a nadnárodní buržoazie, kdy představitelem jejích zájmů je Syriza.
realita levicového řešení
V případě, že bychom přijali kapitalistickou perspektivu a názor některých levicových stran v Evropě, že kapitalismus je možné usměrňovat a plánovat, tak bohužel struktura řeckého státu, jak byl budován od 19. století, nedává velkou manévrovací možnost. Můžeme spekulovat o tom, zda Tsipras byl s Evropany domluven předem nebo zda si skutečně myslel, že to s nimi sehraje tak, jak proklamoval, ale to v podstatě nemá smysl. Naivita v tomto případě neomlouvá. Skutečností je velké zklamání jeho voličů, další okleštění řecké suverenity, vytvoření prostoru pro nadnárodní konsorcia, naservírování laciné pracovní síly, další zbídačování řeckého lidu. Tsipras od začátku říkal, že z Eurozóny nechce, že sice Evropané budou tancovat, jak on bude pískat, ale že euro se musí zachovat za každou cenu. To byl přesně bod, kdy bylo jasné, čí zájmy bude bránit a jak to dopadne. Po vyhraných volbách zůstala už jenom otázka, jak to sehrát. Syriza podvedla velkou část řeckých pracujících a zradila řeckou buržoazii ve prospěch nadnárodního kapitálu.
Často se mě lidé v Čechách ptají, proč Řecko nemobilizuje své ekonomické možnosti, jakými jsou turistický ruch, zemědělské produkty, námořní doprava apod. Odpověď zní, že tyto zdroje nemůže Řecko svázané podmínkami EU samostatně využít. Je závislé na drahé měně, omezené kvótami i neuvěřitelným tlakem věřitelů. Ale také tradiční řecká buržoazie od 19. století vykonává politiku svých velkých zahraničních bratrů. V Řecku nikdy nedošlo k systematickému budování nezávislé ekonomiky. Jedinou Tsiprasovou možností bylo opustit eurozónu, ale je pravděpodobné, že by to vyvolalo nekontrolovatelné situace v případě, že by zároveň nedošlo ke změně vlastníků výrobních prostředků. Otázka je, kdo by to podpořil. K opuštění eurozóny se nehlásil žádný z představitelů kapitálových zájmů. Komunisté pak nechtěli zůstat u pouhého odchodu z eurozóny. Opuštění eurozóny, případně EU by nebylo možné beze snahy změnit politicko-ekonomický systém, tedy beze snahy postoupit k socialistické revoluci.
Řada kritiků, a to i zleva, má řeckým vládám za zlé, že nebudovaly tzv. primární ekonomiku. Řekněme, že by Řecko mělo zorganizovaný výkonný výrobní potenciál… Můžete si cvičně představit jiné, velké ekonomiky, jakými je např. italská nebo francouzská: jedná se země s průmyslovou i zemědělskou produkcí na vysoké úrovni, vyrábějí prakticky všechno: od módy až po vojenskou techniku, mají turistický ruch, důchodci neodcházejí v 50, nemají přebujelý státní aparát ani výraznější daňové úniky… A přitom jsou země zadlužené na několik generací.
V PŘÍLOZE 3 najdete údaje, které je zajímavé trochu zanalyzovat. Všimněte si, že zatímco stoupal HDP, stoupal i dluh a jeho procento vzhledem k HDP. Kam se tento rozdíl poděl? Myslíte, že do kapes řeckých důchodců a státních zaměstnanců, kteří např. v roce 2009 vyčerpali 25 193 000 000 €, zatímco banky působící v Řecku dostaly přímo ze státního rozpočtu 30 000 000 000 € a stát na daních vybral 64 000 000 000 €. V letech 1994-2010 zaplatilo Řecko 571 miliard € na umořování dluhu. Co tedy dělá Řecko špatně? Ví vůbec někdo, co s ohromnými dluhy velkých ekonomik?
Ať to vezmete z kteréhokoliv konce, rovnice v rámci kapitalismu nemá řešení.
Ale ani přechod k jinému uspořádání nebude jednoduchý, to je třeba mít na paměti. Dokud budou výrobní prostředky v soukromých rukou, nedá se nic moc zlepšit. Ale nestačí jenom změna majitele ze soukromníků na společnost nebo velké skupiny lidí. V případě, že se bude nadále obchodovat a budou peníze. Je třeba řídit produkci tak, aby uspokojovala potřeby občanů a ne potřeby zisku.6)  Je to těžké si to představit, je také těžké uvěřit, že to bude kdy možné. Peníze jsou zde po celá tisíciletí, ale pokud budeme naši prosperitu převádět na tuto jednotku, pak je skutečně kapitalismus ten nejlepší systém.7) 
taktika kke a mdkh
Na tomto místě je třeba zmínit taktiku KKE, jejímž cílem je vytvoření lidové demokracie a lidové ekonomiky. Bohužel přesvědčit ve větším měřítku není tak jednoduché. Lidé se bojí neznámého, mají různé předsudky, jsou pod vlivem současných masmédií i historických událostí. Dalším problémem je, že i kdyby nakrásně KKE vyhrála volby nebo lidé jinak podpořily její program, vítězství v izolované zemi, která je navíc periferním prvkem, by bylo velmi křehké a bolestné. Je třeba mezinárodní spolupráce. V této souvislosti se často dozvídáme o tom, že na mezinárodní scéně se nic neděje, ale to není tak docela pravda. Den před řeckým referendem, 4. července se v Athénách sešla rada Mezinárodní komunistické revue, časopisu, který je platformou spolupráce komunistických a dělnických stran.8) Prozatím vyšlo 5 svazků této řady a připravuje se šestý. Revue vychází v 8 jazykových mutacích. Jedním z cílů této platformy je rozpracování společné revoluční strategie. V současné době sdružuje redakční rada KS Venezuely, KKE, KS lidu Španělska, Socialistickou stranu Litvy, KS Lucemburska, KS Mexika, Stranu pracujících Maďarska, Unii komunistů Ukrajiny, Komunistickou dělnickou stranu Ruska a KS Turecka.
Dále, na 50 stran podepsalo prohlášení, ve kterém vyjádřily podporu zápasu KK Řecka v současných složitých podmínkách.9) Pravidelně se konají setkání komunistických a dělnických stran, i když ta jsou prozatím spíše informativními výměnami názorů než tvůrčím procesem společného postupu. Nicméně situace se pomalu začíná měnit.10) 
řešením je pouze vítězství v třídním boji - nejen v řecku
Řeky čeká velmi složitá zima. Jejich životní podmínky se i nadále budou zhoršovat. Řady nezaměstnaných se rozrostou,11) již tak nízké příjmy většiny obyvatelstva se ještě ztenčí. Zvýšené daňové povinnosti čekají na pracující a malé živnostníky. Omezená je cirkulace hotovosti.  Rozpadá se zdravotní péče, školství. I pro EU je složité, jak situaci v Řecku udržet pod kontrolou. Není možné vyloučit válku v oblasti coby „zástupného“ problému. Závisí na Řecích, co si nechají líbit a na jakou cestu se rozhodnou vydat. Prozatím je řešení řecké krize geniální:
- Věřitelé dostali úplně všechno (lacinou pracovní sílu, prostor pro podnikání, k tomu jim Řecko ještě platí)
- Západoevropané chápou Řecko jako odstrašující případ špatné pracovní a platební morálky
- Východoevropané mlčí a nežádají vyšší platy, aby - nedej bůh - nedopadli jako Řecko
- Pravice varuje, že tak to dopadne vždy, když vládne levice
- Část levice se snaží proklamovat vládu Syrizy jako příklad toho, že Řekové směřují doleva a že je to příklad i pro ně.
Avšak řešení situace není možné bez konfrontace se současným systémem.  Dovolte mi ještě jednu obecnou poznámku. Pokud si myslíte, že banky, různé akciovky, magnáti a vůbec majitelé velkých produkčních a obchodních center přišli ke svému majetku čestně a to, že dokáží okrádat pracující, své zákazníky i stát(y) je důkazem jejich schopnosti, pak není na místě, abyste si stěžovali na nízké platy, důchody nebo pracovní podmínky. Oni vám opravdu dnes nemohou dát více. Konkurence je veliká, jde jim o holou existenci. V opačném případě se ani jedna strana nevyhne střetu. Závisí na naší chytrosti, připravenosti a odhodlání, jakým způsobem obrátíme stávající mocensko-ekonomickou pyramidu.
Věra Klontza-Jaklová
Poznámky:
1)  Banky jsou zavřené dosud. Z řeckých účtů je možné vybrat 420 eur týdně, funguje internetové bankovnictví firem, ale ne do zahraničí. Kartou je možné nakupovat přes internet. Platby do zahraničí jsou možné jenom na základě speciálního povolení, které se vztahuje na platby školného, lékařskou péči, dovoz zboží.
2)  Při hlasování o referendu navrhli komunisté, aby existoval třetí hlasovací lístek, prostřednictvím, kterého by občané odmítli obě varianty, ale tento návrh nebyl parlamentem přijat. Komunisté však tyto lístky vytiskli a vyzvali lid, aby jejich prostřednictvím vyjádřil nesouhlas s politikou vlády i věřitelů.
3)  Nemá smysl uvádět konkrétní procenta, protože omezená účast v referendu vzhledem k letním měsícům, počítání absolutního procenta z platných lístků konkrétní obraz zkresluje.
4)  Už si ani nikdo nedělá ambice vládnout. Potencionální vládci už jenom chtějí vyhovět ekonomických zájmům soustředěným kolem nich a podporující je.
5)  Nenechte se zmást komentáři „očitých svědků“, domorodců ani nás, kteří jsme v Řecku žili. I já bych dokázala věrně popsat, jak vypadal klientský stát a jak vše bylo shnilé ve státě řeckém, se stejnou výmluvností bych dokázala popsat lenost některých nebo případně těžký život velké části populace. Vždy bych měla pravdu, jenomže vždy by ta pravda byla jenom částečná…
6)  Domnívám se, že jedním z předpokladů úspěchu je zrušení peněz.
7)  Přední světoví archeologové, historici i ekonomové již přes 25 let publikují, že hroutit a zhroutit se mohou pouze státní systémy používající nějakou formu univerzální měny.
8)  Časopis najdete na adrese www.iccr.gr
9)  Mezi podpisy není KSČM
10)  S politováním konstatuji, že informovanost členů KSČM o tom, co se děje na mezinárodním dělnickém a komunistickém poli, je více než chabá.
11)  Dnes je oficiální nezaměstnanost blízká 30 %.

Poučení z Řecka?
Evropská unie odhalila svou zásadní třídní povahu v přístupu k řeckému lidu. A po měsících přesvědčování a vydírání uvalila na řecké pracující ještě větší a drastičtější úsporná opatření. To jen potvrzuje třídní postoj EU, i čím zájmům slouží. Ponížení Řeků je jasným signálem dělnické třídě napříč Evropou, že kritika či alternativní ekonomická a sociální politika bude potřena.
Pro komunisty by to mělo být nejen vyjasněním toho, co je dnes EU, ale i jasným pokynem pro politickou porážku křídla reprezentovaného Jiřím Dolejšem, tzn. těch, kteří hlasovali pro vstup do EU. Ostatně z jeho rozhovoru pro sobotní Právo (19. 7. 2015) je zřejmé, že tuto pozici nehodlá opustit.
Pro každého komunistu musí být tedy jasné, že EU je imperialistické společenství jak navenek, tak i dovnitř. Že je EU nereformovatelné, právě proto, že je nedemokratické. Že nutný odchod ze Strany evropské levice (i jako pozorovatele) bude jasnou orientací proti imperialistické EU (ostatně o nedemokratičnosti EU svého času pojednal i europoslanec J. Maštálka). Je třeba vycházet z teze o nereformovatelnosti EU, o tom, že EU podporuje válku na Blízkém a Středním východě s celou tou hrůzou, kterou to přineslo. Vždyť např. Francie, jako jedna z nejvýznamnějších zemí EU, sehrála roli agresora proti Libyi, což potvrdil ve svém vystoupení i Berlusconi.
Stejně tak se EU v čele s Německem chová na Ukrajině. Je třeba hledat cesty ven - v žádném případě eurozóna! Tady je třeba být aktivní. Tady se dá snadno získat veřejné mínění. Bojovat proti iluzím tohoto společenství. Nastolit problém reforma - revoluce.
Před námi je ještě dění ve Španělsku, Portugalsku a dalších zadlužených zemích EU. A nakonec, ale určitě ne jako poslední, je zde problém nebezpečí fašismu!
Jiří Horák (MLOK)

Dnešní Řecko ukazuje charakter Evropské unie, jaký vždy měla
Soustředil jsem se na každý paragraf „řecké dohody“ ve všech jazycích, kterými moje omezená inteligence dokáže pracovat. Nicméně, v řečtině jsem analfabetem a z několika slov, které jsem na svých cestách přečetl, nejfrekventovanějším je OXI, vykřikované 5. července velkou většinou řeckých voličů.
Přiznávám proto, že jsem mohl číst nesprávně, ale nenacházím jiné slovo pro popis schválených opatření, než je kapitulace před hanebnou a odpornou agresí spáchanou Evropskou unii, organizací, která vyvolávala opojení pokrokářů, „levicových extremistů“ a dokonce i komunistů (nebo neokomunistických inovátorů) v naší části světa.
Nebudu hodnotit chování řecké vlády - Syrizy, levicové sociálně demokratické strany, která si udržuje většinu v parlamentu a jejího předsedy Alexise Tsiprase. Ale není pochyb, že se jednalo o kapitulaci. Je možné se dovolávat objektivních podmínek, poměru sil, neexistence příznivých vnějších podmínek, ale Tsipras nebyl zvolen v lednu letošního roku a vyhrál referendum 5. července, aby podepsal nedůstojné třetí memorandum. K tomu měla řecká oligarchie a mocní eurokraté na čele s paní Merkelovou Novou demokracii a Pasok.
Kdo patří k levici v tomto světě ovládaném stále více rozežranou pravicí, chová sympatie k mladému politickému lídrovi, když ho vidí veřejně slibovat, že bude pokračovat v boji za suverenitu své země. Nicméně bude nesnadné, aby tento slib nebyl defraudován, jak už se stalo se závazkem respektovat suverénní vůli lidu vyjádřenou v referendu 5. července. Není to otázka chtění nebo upřímnosti, ale svědomí, politické, ideologické a organizační připravenosti a strategické perspektivy, politické linie schopné čelit brutalitě finančně monopolistické diktatury eurokratů a imperialistického systému obecně. A ještě kapacity indikovat perspektivu. Finanční kapitál, jak říkal V. I. Lenin, je tak mocným faktorem, že si dokáže podřídit i ty nejvíce nezávislé státy. Život ukazuje, že si podřídí dokonce i síly, které se definují jako „radikální levice“. Evropská unie a imperialistický systém se v řeckém případě odhalily zcela. S odhalenou a drsnou tváří se ukázal vlastní parazitní a reakční charakter. Evropská unie ukázala svou podstatu struktury vytvořené ve prospěch kapitálu, kolektivu vykořisťujících mocností na úkor zájmů, tužeb a práv národů. S řeckým případem se Evropská unie ukázala takovou, jakou byla vždy.
Pokud budou kapitulovat před vydíráním, pracující a národy budou definitivně poraženy. Pokud si uchovají iluze, tak tím spíše prohrají. Ve skutečnosti takové bylo upozornění komunistických stran při vzniku Evropské unie a následně při vytvoření eurozóny. Tyto strany vědecky předvídaly, že dnešní Řecko bude přívěskem EU a eurozóny na vždy.
Přicházejí chvíle, kdy se přijímají zásadní rozhodnutí nebo se alespoň připravují. Řecký případ prokazuje, že v hranicích EU a eurozóny je perspektivou pracujících okradení a pokud jde o suverenitu zranitelných zemí tvořících součást tohoto mechanismu, tak jí je její ztráta.
Aniž bychom činili abstraktní maximalistické formulace, nelze zakrývat výzvu, že svět požaduje existenci důsledné levice, která chápe souvislost mezi taktickými kroky a strategickým cílem. To vyžaduje vědu a umění, skromnost a upřímnost, otevřenost a pochopení, že mezi bojovníky avantgardy neexistuje jiný projekt než revolucionizace světa a vybudování nové společnosti.
Boj pokračuje!
José Reinaldo Carvalho,
Komunistická strana Brazílie
Překlad: Vl. Kl.

STANOVISKO
MARXISTICKO-LENINSKÉHO ODBORNÉHO KLUBU
k návrhům dokumentů IX. sjezdu KSČM
1. Strategické směřování a hlavní úkoly strany po IX. sjezdu KSČM
V tomto návrhu dokumentu je ona laboratorní chiméra socialismu charakterizována coby demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, která je politicky a hospodářsky pluralitní. Tedy nikoliv jako přechod od společnosti třídní ke společnosti beztřídní, jako dialekticky se vyvíjející proces, nýbrž jako cosi statického, metafyzického a jednou provždy daného.
Ekonomický základ „nového socialismu“ má tvořit plánovitě usměrňovaný rozvinutý trh, v němž by sice klíčovou úlohu sehrávalo společenské vlastnictví výrobních prostředků, ale zároveň by byla respektována potřeba plurality a rovnoprávnosti dalších vlastnických forem včetně soukromé podnikatelské iniciativy.
Tedy, jinými slovy řečeno, nový ideál socialismu zavede Dühringovy komuny. Izolovaní výrobci budou specializovaní na výrobu konečných užitných hodnot, budou produkovat pro trh, na němž budou výrobky stát jeden proti druhému jako klasické zboží. Izolovaní výrobci tedy budou své výrobky prodejem na trhu přeměňovat ve zboží za účelem maximálního zisku. Výrobní plán se za této situace stane neúčinným nástrojem řízení socialistické ekonomiky. Rozhodujícím regulátorem „socialistické výroby“ se stane zákon hodnoty. Ve formě hodnoty výrobků však vězí „…již v zárodku celá kapitalistická výrobní forma…“ a „…zákon hodnoty je právě základním zákonem výroby zboží, tedy i její nejvyšší formy, kapitalistické výroby,“ jak praví Bedřich Engels ve svém Anti-Dühringu.
Takovýto model „socialistické ekonomiky“ však nebude schopen odstranit zbožní výrobu a vytvořit podmínky pro vznik ekonomiky času.
Připomeňme, že v kritice Dühringovy „hospodářské komuny“, která působí v podmínkách oběhu zboží, Bedřich Engels přesvědčivě dokázal, že existence oběhu zboží musí nevyhnutelně vést tyto komuny k obnovení kapitalismu.
To, čemu se Bedřich Engels vysmál již v 19. století, hodlají autoři uvedeného dokumentu realizovat v 21. století. Jak „objevné“ a „moderní“ je toto řešení!
Ekonomický základ navrhovaného socialismu postrádá zároveň vědeckou rovinu pro řešení ekologických problémů a neumožňuje realizovat socialistickou kulturní revoluci. Stejně tak neumožňuje úspěšně řešit materiální podmínky boje za odvrácení imperialistické války.
V politickém systému „nového socialismu“ odmítají jeho autoři úhelný kámen marxismu - nejrozvinutější formu demokracie v dějinách, rozšířenou poprvé na většinu společnosti, kterou Karel Marx, dle britské ankety BBC největší myslitel 2. tisíciletí, nazývá diktaturou proletariátu. Tu - v rozporu s realitou třídně rozděleného světa - nahrazují jakousi všeobjímající demokracií, v níž by zmizela historická role dělnické třídy a avantgardní úloha komunistické strany.
Navržená cesta přechodu k socialismu, v níž jsou absolutizovány výhradně nenásilné, demokratické prostředky, jimiž chtějí autoři dokumentu dokonce napravit ve jménu práce a solidarity fungování evropských institucí včetně imperialistické Evropské unie, je plodem historického idealismu. Komunisté vždy dávají přednost uskutečnění přechodu k socialismu mírovými prostředky, ovšem historické zkušenosti potvrzují, že se vládnoucí třídy dobrovolně moci nevzdávají. O míře násilí při změně společenskoekonomických formací v dějinách nerozhoduje ta společenská třída, která má historickou budoucnost, nýbrž ta společenská třída, která odchází z historické scény.
Není divu, že se o tuto socialistickou chiméru nechtějí autoři dokumentu podělit s ostatními komunistickými stranami. Své spojence na mezinárodním poli hledají v nekomunistické levici a blíže nespecifikovaných pokrokových silách.
Konkretizace výše uvedených strategických záměrů je poplatná jejich podstatě, přičemž představuje konglomerát nejrůznějších úkolů, připomínající volební program bez jednotící koncepce a priorit. Mnohé úkoly zde obsažené nenastiňují ani způsob jejich realizace a mají pouze deklarativní charakter.

2. Hlavní úspěchy a nedostatky budování socialismu v Československu
Navržený dokument postrádá materialistický pohled na vývoj světa, který vychází z vědecké teorie dialektického a historického materialismu. Pod pláštíkem jednolitého modelu tehdy uskutečňovaného socialismu autoři dokumentu nerozlišují dvě protichůdné tendence, které se při budování socialismu - a to nejen v Československu - vyjevovaly: tendenci revolučního boje o socialismus a tendenci pravicového sociáldemokratismu. Charakteristika těchto dvou protikladných tendencí sehrává klíčovou roli pro pochopení porážky socialismu nejen v Československu, nýbrž i v Sovětském svazu a v ostatních socialistických zemích střední a jihovýchodní Evropy. K tomu není třeba čekat na otevření potřebných archivů, nýbrž poctivě studovat stávající historické prameny.
Pokud by autoři navrženého dokumentu onu charakteristiku vyvěrající z analýzy historických pramenů provedli, zjistili by, že socialismus byl na vzestupu tehdy, když uvnitř revolučního subjektu vítězila tendence revolučního boje o socialismus nad tendencí sociálnědemokratickou. V okamžiku, kdy byla uvnitř revolučního subjektu oficiálně posvěcena tendence sociálnědemokratická, začal socialismus ztrácet na dynamice, postupně slábl pod tíhou problémů vyvěrajících z antirevolučního směřování a nakonec byl poražen buržoazní kontrarevolucí. Navzdory nejen této skutečnosti, ale i soustavné imperialistické diverzi bylo období budování socialismu nejúspěšnější periodou československých dějin, což dokládají historická fakta.
Absence charakteristiky dvou protichůdných tendencí uvnitř revolučního subjektu vede autory navrženého dokumentu nejen ke zcela scestnému hodnocení padesátých let v Československu, stejně jako i „pražského jara“ a „promarněné příležitosti“ transformace společnosti po roce 1989, nýbrž i k odmítnutí teorie vědeckého socialismu, jejíž pravdivost byla potvrzena společenskou praxí. Místo návratu k revolučním pramenům boje o socialismus předkládají autoři IX. sjezdu další dokument s jakousi laboratorní chimérou socialismu.

3. Zkvalitnění řízení organizační struktury KSČM
Naše stanovisko a podněty k této problematice zveřejňujeme samostatně.

Závěr
Autoři výše posuzovaných návrhů dokumentů ve své podstatě revidují jádro vědeckého socialismu v ekonomice, politice a celé nadstavbové sféře společnosti, nevycházejí z vědecké analýzy historického vývoje socialismu ve XX. století a jejich obraz soudobého kapitalismu ulpívá na povrchu. Návrhy těchto dokumentů mohou sice u vykořisťovaných vzbuzovat naděje na jakýsi nový zápas o socialismus, avšak tyto naděje jsou falešné. Svým idealistickým nábojem totiž objektivně přicházejí vhod vládcům kapitalistického světa k upevnění jejich ekonomického, politického a kulturního panství. Proto jsou pro nás nepřijatelné a jako takové je odmítáme.
Namísto neplodného času, stráveného v diskusích nad utopickými dokumenty, diskutujme na předsjezdových jednáních o problémech, se kterými se dnes a denně potýká vykořisťovaná většina českého národa, diskutujme o otázkách rostoucí agresivity světového imperialismu, o otázkách boje za odvrácení nové imperialistické války, odhalujme příčiny imigrační vlny a ukazujme na pravého viníka zbídačovaných lokalit Afriky a Asie, diskutujme o otázkách ideové, organizační a akční jednoty komunistické strany v současných podmínkách společenského vývoje, proberme možnosti mezinárodní spolupráce komunistických stran v přípravě protiimperialistických aktivit a z diskutovaných okruhů hledejme materialistická východiska. Do stranických funkcí pak volme ty soudruhy, pro něž dialektika a materialismus nejsou vyprázdněné pojmy.

Od jednání IX. sjezdu KSČM očekáváme, navrhujeme a požadujeme:
1. Prosadit zásadní obrat v politice KSČM tak, aby její oficiální linie naplňovala věcnou podstatu slova komunistická, jež má strana ve svém názvu.
2. Projednat a přijmout návrhy ke zkvalitnění řízení organizační struktury KSČM, které jsou formulovány v samostatném stanovisku Marxisticko-leninského odborného klubu k této problematice.
3. Zahájit konkrétní kroky směřující k vypracování komunistického programu KSČM a k přijetí nových stanov KSČM k zajištění jeho realizace.
4. Upravit program jednání IX. sjezdu tak, aby sjezdová diskuse a schválení změn ve Stanovách KSČM byly předřazeny volební části sjezdového jednání.
5. Zvolit do nejvyšších funkcí ve straně ty soudruhy a soudružky, jež budou zárukou naplňování výše uvedeného politického kurzu komunistické obnovy KSČM.

STANOVISKO MLOKu
K „NÁVRHU NA ZKVALITNĚNÍ ŘÍZENÍ STRANICKÉ STRUKTURY“˝
Návrh předložený k předsjezdové diskusi je nesystémovým souhrnem různých nápadů, neřeší danou problematiku komplexně a nejde k jádru věci. Vyplývá to zřejmě ze současných možností docílení shody.
Jednou z důležitých otázek výstavby strany, která ovlivňuje její celkovou činnost, je tvorba a působnost stranických orgánů. Ve Stanovách KSČM článku 5 je uvedeno, že „v KSČM nemá nikdo výlučná práva ani postavení“ a v článku 30 pak, že „při tvorbě orgánů KSČM, v jejich jednání a rozhodování se uplatňují principy vnitrostranické demokracie, samosprávy a kolektivnosti“. Bohužel ne vždy je toto respektováno.
Týká se to zejména tendence k potlačování principu kolektivnosti jednání a rozhodování a souběžného posilování tendence ke koncentraci moci v rukou privilegované skupiny.
Navíc, s uvedenými tendencemi je spjata také tendence ke kultu funkce, tendence k uplatňování vůdcovského principu. Jde o tendenci k výsadnímu postavení, v případě funkce předsedy ÚV strany dokonce chápané jako postavení nadřazené ÚV strany. Do jisté míry tento přístup pramení z přímé volby předsedy ÚV na sjezdu strany. Zabránění působení zmíněné tendence a posílení kolektivismu by nesporně prospělo, kdyby předseda ÚV byl chápán jako „první mezi sobě rovnými“ a byl volen ÚV z členů ÚV. To se pochopitelně obdobně týká také předsedů na nižších stupních. Pokud jde o místopředsedy ÚV (KV, OV), ti by pak nepochybně měli být voleni pouze z členů ÚV (KV, OV) členy ÚV (KV, OV). Evidentně se to vztahuje také na členy výkonných výborů těchto orgánů.
(Pokračování na další straně)
(Dokončení z předcházející strany)

Pokud by v tomto směru nedošlo ke shodě, měl by sjezd volit předsedu i místopředsedy ÚV v dané situaci výhradně z již zvolených členů ÚV. Nově předkládaný návrh, aby předseda ÚV byl volen sjezdem a místopředsedové ÚV na zasedání ÚV, pokládáme za nesprávný.
Léta diskutovanou otázkou je, jak volit členy stranických orgánů jednotlivých stupňů. Celkem jasno je v tom, že členové OV mají být voleni na okresních konferencích. V případě vyšších stupňů, tedy KV a ÚV, jsou však rozdílné názory. Tedy, zda členové KV a ÚV mají být voleni na základě delegačního principu na okresních konferencích, nebo přímou volbou na krajských konferencích či sjezdu (včetně náhradníků), na základě návrhů schválených na OK či KK. Podle našeho názoru oba způsoby mají svá odůvodnění. Jde však o shodu a sjednocení jejich platnosti v celé straně. Nově předkládaný návrh, aby kromě členů ÚV volených na okresních konferencích byli navíc voleni také někteří členové ÚV na krajských konferencích, nepovažujeme za rozumný.
Co je třeba ovšem kategoricky odmítnout jako neslučitelné s principem rovných práv a s principy demokratické volby zdola, je to, aby někdo se stal členem těchto orgánů, aniž by byl do nich zvolen některým z uvedených způsobů. Tedy ani předseda klubu zastupitelů za KSČM v krajském zastupitelstvu, předseda klubu poslanců za KSČM v PS PČR, zástupce senátorů za KSČM v S PČR nebo zástupce poslanců za KSČM v EP ani nikdo jiný se nemůže stát členem KR či ÚV KSČM jinak, než bylo uvedeno. Pochopitelně podle potřeby může být k jednání těchto orgánů přizván.
Bylo by také žádoucí odstranit existující paradox časově diferencované tvorby ústředních orgánů a volby jejích funkcionářů, což je mimo jiné v rozporu s principem rovných práv členů strany. Zatímco se ÚV vytváří volbou každé dva roky, ÚRK a ÚRoK každé čtyři roky a obdobně jsou voleni i předsedové ústředních orgánů a místopředsedové ÚV. Bylo by proto vhodné sjednotit termíny VČS ZO, OK, KK a sjezdu na každé dva roky. Nesporně by to přispělo k aktivizaci strany i její větší medializaci ve společnosti. Námitka, že by to bylo nákladné, je zavádějící.
Opětovně je kritizována kumulace funkcí u některých funkcionářů, zejména placených, a také, že nedochází k žádoucí rotaci ve vedoucích stranických funkcích a rovněž ve funkcích poslanců a krajských zastupitelů. To ve svých důsledcích umrtvuje činnost strany. Řešení této problematiky nelze zužovat a nadále jakkoliv odkládat. Je zapotřebí, aby sjezd v tomto směru přijal závazná pravidla. Nejlépe nepřipustit více než jednu placenou funkci a u předsedů a místopředsedů ÚV a KV, předsedů ÚRK a ÚRoK, poslanců, senátorů a krajských zastupitelů omezit možnost nepřetržitého výkonu funkce nejvýše na dvě volební období.
Pokud jde o zámysl změnit strukturu a kompetence v rámci centra, bylo by nesporně účelné přiklonit se k tomuto řešení: Zrušit funkci místopředsedy ÚV pro ekonomiku, která není funkcí politickou, a ekonomickou problematiku přičlenit do působnosti 1. místopředsedy ÚV. Naopak problematiku přípravy voleb a regionální politiky přesunout do kompetence místopředsedy ÚV pro odborné zázemí a občanský sektor. Dále je žádoucí, aby nově byla zřízena funkce místopředsedy ÚV pro ideologickou činnost, do jehož kompetence by spadala teoreticko-analytická a programově koncepční činnost, propaganda a agitace a mediální oblast. Tato činnost, která je výchozí činností každé komunistické strany, byla dosud trvale hrubě opomíjena, což se negativně odráží v současném postavení strany ve společnosti. Aktuální potřeba rozšíření a zkvalitnění mezinárodní spolupráce komunistického hnutí pak vyžaduje odpovídající kádrové zabezpečení, proto je potřebné, aby byla znovu zřízena funkce místopředsedy ÚV pro mezinárodní činnost.
Dlouhodobě je ve straně kritizována existence tzv. kolegia volených funkcionářů, které je třeba zrušit. Jde o pseudoorgán.  Výkonným orgánem ÚV je VV ÚV. Za plnění úkolů ve vymezených úsecích činnosti jsou osobně odpovědní předseda a místopředsedové ÚV, kteří řídí aparát a aktiv v rámci své kompetence. Navíc za koordinaci činnosti aparátu ÚV je zodpovědný 1. místopředseda ÚV. Je nelogické a nesprávné, aby do těchto osobně vymezených kompetencí zasahovali, z titulu členství v tomto pseudoorgánu, předsedové parlamentních klubů, nebo dokonce předsedové ÚRK a ÚRoK. V případě posledně dvou jmenovaných je to dokonce svým způsobem v rozporu s článkem 31 Stanov KSČM. Přitom nic nebrání tomu a je dokonce žádoucí, aby předseda ÚV ke koordinaci a kontrole plnění úkolů ÚV a VV ÚV prováděl pravidelné nebo ad hoc porady s místopředsedy ÚV či předsedy parlamentních klubů.
Odmítnout je třeba snahu řídit stranu jako firmu, která je vyjádřena mimo jiné tezí o řízení předsedů OV ze strany KV a ÚV, místo řízení z orgánu na orgán. Nebo tezí o plné profesionalizaci předsedů OV.
Za kardinální problém považujeme postavení a úlohu základních organizací. Nejen, že není reálně respektována jejich role, ale dokonce i některá ustanovení platných Stanov KSČM de facto umrtvují jejich činnost. Řada z nich pak existuje pouze ve virtuální podobě a rozhodně nemůže naplňovat to, co je třeba. To je také jednou z příčin nízké politické efektivnosti činnosti strany.
Neplnohodnotné suplování úlohy ZO vyššími stupni, místo smysluplné politickoorganizátorské pomoci, je nesporně nesprávné a neslučitelné s principy výstavby komunistické strany.
V této souvislosti je třeba uvést, že podstatný vliv na aktivitu ZO má subjektivní pocit jejich členů, jestliže jsou vyřazováni z možnosti reálného podílu na demokratickém rozhodování o zásadních otázkách politiky strany, když není respektována nebo když je obcházena jejich vůle. Nemluvě již o zjevném manipulování či pohrdání komunisty, jak je patrno z hanlivých výroků na jejich adresu ze strany některých funkcionářů. Nebo, jak se to projevuje, když není vůbec reagováno na jejich kritiku či návrhy, případně když dostanou zprostředkovaně nic neříkající a neřešící odpověď.
Myslíme, že není třeba zdůrazňovat, že jakékoliv antidemokratické tendence a projevy tohoto druhu mají neodvratný důsledek, tj. ústup iniciativy a nástup apatie. Změny je možno dosáhnout pouze odstraněním příčin této situace.
Jednoznačně je nutno podtrhnout, že existence ideově a organizačně pevných, akceschopných základních organizací je nezaměnitelnou podmínkou naplnění smyslu existence a činnosti komunistické strany.

JAK BOURALI SSSR
Michail Vasiljevič Popov
Na otázku odpovídá doktor filosofických věd, profesor katedry ekonomie a práva, president Fondu Dělnické Akademie, aktivní člen Petrovské akademie věd a umění Michail Vasiljevič Popov. V letech 1990-1991 byl členem leningradského oblastního výboru KSSS, vedoucím katedry vědeckého komunismu University marxismu-leninismu leningradského oblastního výboru KSSS. Autor 315 vědeckých prací.
Mezi příčinami rozvratu Sovětského svazu jsou uváděny nejrůznější důvody. Které důvody byste mohl označit jako základní?
Samotná otázka, žel, obsahuje chybnou představu toho, že Sovětský svaz se zhroutil jako by sám a nebyl rozbit výsledkem působení antisocialistických sil a snah, jak z venku, tak i zevnitř. O tom, že i v socialismu působí nejenom kladné, ale i záporné snahy, mající své nositele, představitele a aktivní propagátory, což je pokračováním třídního boje se, svým charakterem, maloburžoasními a buržoasními vlivy, a že tento třídní boj a diktatura proletariátu jsou nezbytnými až do plné likvidace tříd, což jsem byl nucen dokazovat i v monografii vydané v roce 1986 „Plánovité řešení antagonismů rozvoje socialismu, jako první fázi komunismu“ a v doktorské disertaci vypracované na jejím základě a obhájené v roce 1987. Ale v tomto období v oblasti ideologie v SSSR již měla naplno převahu revizionistická koncepce rozvitého socialismu, uspávající a paralyzující marxisticko-leninské vnímání socialismu jako nerozvinutého, nenaplněného a nezralého komunismu, nesoucího na sobě ve všech vztazích otisky kapitalismu. Ale pojďme si postupně historicky rozebrat vývoj třídního boje, ve kterém socialismus v SSSR utrpěl porážku.
Na završení každého boje, rovněž třídního, mají vliv nejen vědomé děje bojujících stran, ale i chyby učiněné v průběhu boje, proti kterým není nikdo pojištěn. V roce 1936, navzdory působícímu Programu strany, ve kterém bylo uvedeno, že základní volební jednotkou a základní buňkou státu je nikoli územní okruh (okrsek), ale výrobní jednotka (závod, továrna). S přijetím nové Ústavy SSSR však byl výrobní princip utváření orgánů proletářské moci opuštěn a byl uplatněn teritoriální princip, charakteristický pro buržoasní parlamentarismus. Kritika poslanců se tak stala prakticky nemožnou, což v dalším způsobilo infikování státního aparátu elementy cizími dělnické vládě. Navíc orgány státní moci, které si zachovaly název Sověty (Rady), přestaly být Sověty z podstaty, neboť ústavním rysem Sovětů jsou volby v továrnách a závodech, nikoli v teritoriálních okrscích. Tímtéž došlo ke ztrátě organizační formy diktatury proletariátu, byť proti Sovětům a proti diktatuře proletariátu nikdo ze členů strany otevřeně nevystupoval. Faktické zřeknutí se odpovídající podstaty organizační formy Sovětů oslabilo diktaturu proletariátu, což později ulehčilo revizionistické vystoupení proti ní, jako takové.
Charakteristickým rysem revizionismu je nikoli otevřené, ale zakamuflované vystoupení proti marxismu-leninismu. Takovýmto byla organizačně dobře připravená zpráva XX. sjezdu KSSS, tehdejšího prvního tajemníka ÚV KSSS N. S. Chruščova: „O překonání kultu osobnosti Stalina.“ V samotné zprávě i v sjezdu předloženém návrhu usnesení, které bylo, bohužel, sjezdem přijato, se boj proti kultu osobnosti předkládal tak, že fakticky otevíral útok na všechno, co bylo spojeno s osobností Stalina, ale se Stalinem bylo spojeno všechno hlavní v teorii i praxi leninismu. Období od XX. do XXII. sjezdu KSSS, jak ukázala historie, bylo obdobím organizace antisocialistických sil k uskutečnění antisocialistického převratu.
Antisocialistický převrat byl uskutečněn na XXII. sjezdu KSSS, konaném v roce 1961, který podivným způsobem odsouhlasil zprávu o Programu Strany, s níž vystoupil Chruščov, a navrhnul z ní vypustit zásadní pozici marxismu-leninismu o diktatuře proletariátu, i když Lenin nejednou objasňoval a dokonce velmi elementárně vysvětloval to, že kdo nerozumí tomu, že musí být buď diktatura proletariátu, anebo diktatura buržoasní je buď beznadějným idiotem, anebo politicky natolik negramotný, že je ostudou pouštět jej nejen na tribunu, ale i na schůzi.  Současně byl z Programu odstraněn i cíl socialistické výroby - zabezpečení blahobytu a všestranného rozvoje všech členů společnosti a zaměněn nejasným uspokojením potřeb.
Protože XXII. sjezd byl sjezdem vládnoucí strany, která hrála určující roli v práci všech článků státního aparátu, podstata státu v SSSR se změnila ve svůj protiklad. Toto bylo potvrzeno v praxi velmi rychle. V roce 1962 na pokyn vlády v čele s Chruščovem byli zastřeleni dělníci v Novočerkasku, kteří požadovali zastavit zvyšování cen a snižování platů. Pod kulkami Chruščovových katů padly i děti, které ze stromů sledovaly projevy dělníků. Zastřeleni byli i soudem označováni, jako tzv. podněcovatelé vystoupení a obviněni z antisovětské činnosti. Do střílení na parlament Ruska, kterého se dopustil v roce 1993 v aparátu vypěstovaný Jelcin, zrazující leninismus KSSS, bylo ještě daleko.
Se změnou podstaty státu na svůj protiklad se změnila i podstata státního vlastnictví výrobních prostředků. Dokud stát zůstával státem diktatury proletariátu, státní vlastnictví bylo formou společenského vlastnictví, protože výroba byla realizována v zájmu nejpokrokovější dělnické třídy, vyjadřující zájmy všech pracujících, ale s přeměnou státu na buržoasní se státní vlastnictví stalo společným soukromým vlastnictvím státních byrokratů, kteří měli přístup k řízení výroby. Na místo socialistické formy hospodaření vznikla forma státně kapitalistická. Ale i ji za Chruščova začali rozbíjet. Byla likvidována ministerstva, a řízení bylo předáno tzv. sovnarchozům, které nikterak nemohly zajistit centralizované plánovité řízení ekonomiky. Jednotné oblastní stranické organizace byly rozděleny na městské a vesnické, do kterých byly „vyhoštěny“ stalinské kádry. Zlikvidovány byly strojní traktorové stanice, které pomáhaly uskutečňovat diktaturu proletariátu na venkově, a technika byla nuceně prodána kolchozům, což přispělo k jejich devastaci.
Na říjnovém plénu ÚV KSSS v roce 1964 odvolali Chruščova za voluntarismus, ale další bourání socialismu za Brežněva pokračovalo. Ekonomická reforma roku 1965, připravená ještě za Chruščova, přeorientovala celý hospodářský systém ze spotřebitelsko-hodnotových ukazatelů na ukazatele hodnotově-peněžní. Na místo snižování vlastních nákladů, požadovanou ekonomičnosti a růstem produktivity práce se základními ukazateli činnosti podniků staly realizované objemy, zisk a rentabilita. Začal trvalý růst cen a snižování životní úrovně pracujících. Za Brežněva se nejenže nevrátili k diktatuře proletariátu, ale i řídící úloha dělnické třídy byla ve všech nově přijímaných stranických dokumentech zaměněna za vedoucí úlohu. Nechť prý dělnickou třídu vedou tam, kam řeknou ti, kdo řídí. Marxismus-leninismus byl zaměněn revizionistickou koncepcí rozvinutého socialismu, která ideologicky odzbrojovala komunisty a zakrývala další bourání socialismu.
Obzvláště se musí říci to, že po ekonomické reformě v roce 1965, ze strany představitelů ekonomické vědy a praxe, byla zahájena vystoupení proti teorii i praxi tržního socialismu, který přímo zaměňoval společenské hospodářství tržním, regulované základním zákonem kapitalistického hospodářství - zákonem hodnoty. Příznivci bezprostředního společenského charakteru socialistického hospodářství dosáhli převahy, a ani na jedné z velkých ekonomických konferencí se příznivcům tržního socialismu nepodařilo dosáhnout souhlasu s pohybem směrem k trhu. Tehdy příznivcům pohybu k trhu nezbylo, než pouze doufat v přijetí odpovídajícího politického rozhodnutí.
Obrat ke kapitalismu byl uskutečněn již za Gorbačova, který se domohl přijetí rozhodnutí o privatizaci a kurzu na trh, říjnovým plénem ÚV KSSS v roce 1991 a XXVIII. sjezdem KSSS, nehledě na vědomý aktivní odpor ze strany Sjednocené fronty pracujících a Hnutí komunistické iniciativy marxisticky naladěných ekonomů a komunisticky pevných činitelů vědy a kultury. Jelcin pouze završil kontrarevoluční antisocialistický převrat. V roce 1991skončilo přechodné období od socialismu ke kapitalismu započaté v roce 1961.
Přechodné období od kapitalismu ke komunismu si ve své první fázi si vyžádalo v SSSR osmnáct let, pokud počítáme od roku 1917 do roku 1935. Ale přechodné období od socialismu ke kapitalismu si vyžádalo třicet let - tolik let trval boj antisocialistických sil s přívrženci upevnění a rozvíjení socialismu. Takže to ani v nejmenším nevypadá na rozvrat socialismu. Jinou věcí je to, že úroveň marxisticko-leninské přípravy se vcelku ukázala jako velmi nízká, obzvláště pokud jde o studium původních pramenů. Mimořádně nízkou se ukázala úroveň studia dialektiky, byť Lenin vždy učil, že pokud se náš materialismus neozbrojí materialisticky vysvětlitelnou dialektikou Hegela, nebude schopen obstát pod nátlakem reakce a lží a nebude natolik bojovný jako porážený. A tak se i stalo.
Překlad: Karel Košťál