čtvrtek 16. července 2015

Dialog červen 2015



Připomínáme si Mistra Jana Husa - ideového předchůdce komunismu

Vyjádření Komunistické strany Řecka k „Pražské deklaraci“
Ve dnech 23. a 24. května 2015 se v Praze uskutečnila Mezinárodní konference KSČM, na kterou byla pozvána i Komunistická strana Řecka (KSŘ).
Na tuto mezinárodní akci byly pozvány nejen komunistické a dělnické strany, ale i jiné politické síly, jako na příklad německá „Die Linke“, která pod kamufláží levice již po mnoho let šíří mezi pracujícími představy, že existuje možnost polidšťování kapitalismu v Evropské unii. Tyto síly velmi často sehrávají hlavní roli v antikomunistických a antisovětských kampaních organizovaných EU.
Již jenom tato skutečnost (účast zcela odlišných politických sil) způsobila, že KSŘ nemohla podepsat společný dokument o závažných politickoideologických otázkách, na které má jiné názory.
Soudruzi z KSČM připravili projekt společné deklarace a prohlásili, že vedením stran dávají termín do konce května 2015 na to, aby je informovali, zda podporují nebo odmítají tuto deklaraci. Současně však poslali text deklarace na webové stránky „SolidNet“, kde byla již 26. 5. 2015 opublikována bez podpisu stran. Tímto způsobem poskytli prostor pro nesprávné informování o tom, které strany tuto deklaraci podepsaly.
Níže uvedeným prohlášením se pokusíme krátce a komplexně objasnit, proč KSŘ nemůže podepsat tzv. Pražskou deklaraci:
1. Podle našeho názoru se v dokumentu na několika místech chybně používá pojem imperialismus jako označení expansivní, agresivní zahraniční politiky.
KSŘ pevně zastává hodnocení V. I. Lenina, že imperialismus je monopolistický kapitalismus, se všemi jeho nejvýznamnějšími znaky, které popsal ve svých dílech vůdce VŘSR.
2. Dokument podle nás obsahuje chybné hodnocení otázky o spojencích, které vede k hluboce bezvýchodné „jednotě levicových a progresivních sil“.
Takový přístup byl nejednou využit v mnoha zemích k účasti v kapitalistických vládách, což pak vedlo i k podílu těchto „sil“ na realizaci protilidových opatření. KSŘ odmítá tuto koncepci a zdůrazňuje nevyhnutelnost vytvoření sociálního svazku dělnické třídy s lidovými vrstvami města a venkova proti monopolům a kapitalismu.
3. V dokumentu se zmiňuje úsilí USA a EU o falšování dějin a revizi výsledků druhé světové války. USA a EU však nejsou v těchto aktivitách osamoceny.
Soudíme, že neméně důležitým výsledkem druhé světové války byl vznik socialistických států ve Střední a Východní Evropě a další upevnění SSSR. Do revize výsledků války přispěly svým dílem kromě USA a EU ty společenskopolitické síly, které mají v současnosti v těchto zemích politickou moc a které do té doby hrály primární úlohu v kontrarevoluci a v kapitalistické restauraci v SSSR a ve státech východní Evropy. Odpovědnost za falsifikaci dějin nese i vedení současného Ruska, které se aktivně podílí na nepřípustné antikomunistické kampani v souvislosti s Katyňským masakrem a to přesto, že na světlo vyšly důkazy o falšování historických dokumentů, které započalo v duchu Goebbelse již za vlády Jelcina.
4. Otázka války je v dokumentu posuzována s pacifistického hlediska, s neurčitými tužbami po míru.
Podle názoru KSŘ zde plně platí Leninův přístup, který zdůrazňoval, že „válka není nahodilost, ani hřích, jak ji prezentují křesťanští duchovní (kteří hlásají vlastenectví, humánnost a mír ne hůře než oportunisté), ale nevyhnutelný stupeň kapitalismu, zákonitá forma kapitalistického způsobu života“.
Imperialistické války, války k ovládnutí trhů, území a získání přímé politické kontroly jsou charakteristickými znaky soudobé epochy kapitalismu, vyjadřují požadavky na přerozdělování trhů podle nových mírových „smluv“, založených na bázi nerovnoměrného vývoje kapitalismu.
Za vyvolávání imperialistických válek nesou odpovědnost všechny buržoazní státy, zejména USA a státy EU.
Před dělnickým a lidovým hnutím každého kapitalistického státu nestojí otázka, ke které skupině imperialistů se připojí. Musí si zvolit vlastní cestu boje proti válkám buržoazních tříd, aby lid neproléval krev za cizí zájmy a k obohacování vykořisťovatelů. V důsledku uvedeného je boj proti imperialistickým válkám neoddělitelný od boje za svržení moci kapitálu.
5. Odpovědnost za imperialistické války nesou i oportunistické sociálnědemokratické strany typu „Die Linke“ a ostatní síly tzv. „Strany evropské levice“, které je podporují, což se stalo v případě války proti Libyi, proti Středoafrické republice, proti Sýrii atd.
6. V dokumentu je odmítáno násilí, bez uvedení druhu násilí, typu války, která třída násilí realizuje a s jakým cílem. A to v době, kdy je všem dobře známo, že buržoazie usiluje o to, aby se národy vzdaly revolučního násilí, aby se tak kapitalismu umožnilo bezprecedentně prosazovat vlastní násilí.
KSŘ a komunistické hnutí jako celek odsuzuje násilí a války vyvolané buržoazií a realizované v jakékoli formě. Ať již v podobě válečné, expanzivní intervence nebo násilné buržoazní politiky v období míru, včetně násilí třídní exploatace dělnické třídy, které otevírá cestu k novým imperialistickým válkám.
Kromě toho soudíme, že revoluční dělnické hnutí si musí osvojit schopnost postavit vlastní násilí proti násilí kapitálu.
K této otázce Jiří Dimitrov u soudu v Lipsku využil citát J. W. Goetheho: „Ano, ten, kdo nechce být kovadlinou, musí se stát kladivem!“
V Manifestu komunistické strany Marx a Engels uvedli:
„Komunisté považují za opovrženíhodné skrývat své názory a cíle. Otevřeně prohlašují, že jejich cílů může být dosaženo pouze cestou násilného svržení celého existujícího společenského řádu.“
7. Dokument požaduje svět bez válek, bídy a utrpení, společnost demokratického rozvoje, aniž by stanovil, za jakou společnost musíme bojovat. Vzniká tak dojem, že válka, bída, útoky na sociální a demokratická práva mohou být zastaveny v podmínkách kapitalismu.
KSŘ a rovněž jiné komunistické strany prohlašují, že naše doba je epochou přechodu od kapitalismu k socialismu. Kapitalismus nemůže řešit problémy, které mají pracující, může vyvolat pouze krize a imperialistické války, potlačovat demokratická a sociální práva, zrodit fašismus, poměrné i absolutní zbídačování dělnické třídy a jiných vrstev lidu.
Jedinou alternativou pro národy je socialismus!
Vzhledem k výše uvedeným důvodům je zjevné, že KSŘ nemůže podepsat tzv. Pražskou deklaraci.
Oddělení mezinárodních vztahů ÚV KSŘ
Přeložil: K. K.
K tomuto „Vyjádření“ se bez výhrad připojuje i redakce našeho komunistického listu „Dialog“.


Slované definitivně zapomněli, že před genocidou je zachránila Rudá armáda!
V
 souvislosti s nacistickým pučem v Kyjevě, vyvolaným Spojenými státy a jejich lokaji v NATO, po kterém následovalo připojení Krymu, jehož obyvatelstvo se v celonárodním referendu vyslovilo ke sjednocení s  Ruskem a po první porážce v preemptivní imperialistické válce proti Rusku, vedené pod krytím potlačení ruského obyvatelstva v Donbasu ukrajinskou armádou, rozpoutal světový a evropský imperialismus informační válku, jejímž hlavním principem je rusofobie.
Neméně důležitým prvkem v informační válce proti Rusku, do níž se zapojily i slovanské národy Evropy, které by již bez rozhodnutí sovětských komunistů vedených Stalinem neexistovaly, je úsilí o přehodnocení výsledků druhé světové války. SSSR je označován za okupanta evropských zemí a naopak autoři genocidy komunistů, židů a Slovanů, němečtí nacisté, wehrmacht a svazky SS, bojující proti Sovětskému svazu, masově vraždící civilní obyvatelstvo a ponechávající za sebou spálenou zemi, jsou považování za hrdiny!
Při přepisování dějin používají buržoazní propagandisté nejen polopravdy, ale i otevřené lži.
V období existence SSSR nevěnovalo jeho politické vedení velkou pozornost těm spojencům hitlerovského Německa ve válce proti SSSR a komunistům světa, kteří se stali členy Varšavské smlouvy a RVHP. Ve skutečnosti Rudá armáda nebojovala pouze proti Německu, ale proti celé Evropě. Některé vlády posílaly na frontu proti SSSR své armády, další dodávaly Německu nejmodernější zbraně a bojovou techniku.
Společně s Hitlerem
Do agrese proti SSSR se zapojily v rozsáhlém měřítku země nacistického bloku, Slovensko, Itálie, Maďarsko, Rumunsko, Chorvatsko, Finsko, Bulharsko a dokonce i maličká Albánie.
Od prvního do posledního dne války bojovalo proti Rudé armádě 55 - 75 % pozemních vojsk německých ozbrojených sil a sil jeho spojenců, přes polovinu sil Luftwafe a Kriegsmarine.
Po otevření „Druhé fronty“ v létě 1944 se tento poměr nezměnil. Proti Rudé armádě stálo 235 divizí (1,7krát více než proti spojencům).
Do wehrmachtu bylo zařazeno 1 800 000 vojáků z jiných států. V průběhu války z nich bylo zformováno 59 divizí, 23 brigád, několik samostatných pluků, oddílů a praporů.
Itálie vyslala na frontu proti SSSR expediční sbor, který čítal 62 000 vojáků. Rumunská armáda v průběhu války okupovala Besarábii, část Ukrajiny a Krym. Její armáda byla ze spojeneckých armád nejpočetnější - celkem 262 727 osob. Maďarsko vyslalo armádní sbor o síle 40 000 osob, 4 pěší brigády (63 000 osob), 2. armádu, složenou z devíti pěších divizí. Slovensko vyslalo proti SSSR dvě pěší divize a další síly. Celkem 56 000 osob.
Bulharsko se tažení na Východ neúčastnilo, poskytlo však nacistům své vojenské základny. Finsko plnilo v plánu Barbarossa významný úkol blokády severního přístupu k Leningradu přes Karelskou šíji.
Německé válečné dokumenty potvrzují, že po napadení SSSR v roce 1941 vznikla v Evropě vlna antisovětské hysterie a tisíce evropských občanů usilovaly o vstup do wehrmachtu. Euforie trvala až do porážky u Stalingradu.
Ve wehrmachtu bojovaly proti SSSR i dobrovolné formace fašistů ze Španělska (Modrá divize), Švédska, Norska a Portugalska.
Kromě toho bojovaly proti Rudé armádě síly z Estonska, Bosny, Lotyška, Dánska, Norska, Holandska, Belgie, zařazené do vojsk Waffen SS. Ještě 10. 2. 1945 byla zformována francouzská divize SS, která byla nasazena proti Rudé armádě v Pomořansku a pak v Berlíně. Hitlerovi nepomáhaly okupované a neutrální státy pouze dodávkami zbraní a bojové techniky. Řada katolických biskupů si pospíšila schválit přepadení SSSR a nazvat je „Evropskou křížovou výpravou“.
Kde se zrodila současná ruská „pátá kolona“
Wehrmachtem a vojsky SS prošlo v průběhu druhé světové války celkem 250 000 Ukrajinců,
70 000 Bělorusů, 70 000 kozáků, 150 000 Lotyšů, 90 000 Estonců, 70 000 středoasiatů, 12 000 Volžských Tatarů, 10 000 Krymských Tatarů, 7 000 Kalmyků, 40 000 Ázerbájdžánců, 25 000 Gruzínů, 20 000 Arménů a 30 000 příslušníků severokavkazských národů.
Celkový počet sovětských občanů, kteří nosili německou uniformu, činil asi 1 200 000. Z toho čistých Rusů asi 310 000. Pouze 450 - 500 000 bojovalo se zbraní v ruce. Ostatní byli zařazení do strážních a jiných služeb a pomocných praporů.
Němci zformovali celkem 75 praporů z Kavkazských národů a Tatarů – asi 80 000 osob. Vzniklo rovněž 10 krymských policejních praporů (Tataři), byly zformovány i speciální jednotky z Kalmyků a jiných národů. Pobaltské státy vytvořily 93 policejních praporů (33 000 osob) a 12 pohraničních pluků (30 000 osob).
Postupně pobaltské státy vytvořily i 3 divize a dva pluky SS (70 000 osob). V německé nacistické armádě tak bojovalo asi 100 000 Estonců, Lotyšů a Litevců.
V Bělorusku bylo vytvořeno 20 policejních praporů (5 000 osob). V Běloruské zemské obraně vznikly 34 prapory (20 000 osob). Na Ukrajině v Haliči bylo zformováno 10 policejních praporů a později jedna divize SS a 5 policejních pluků (30 000 osob) na zbytku Ukrajiny 53 policejních praporů (5 000 osob). Po vzniku Ukrajinského národního výboru (v březnu 1945) byla 14. haličská divize SS přejmenována na 1. Ukrajinskou divizi a začalo formování další.
Z Rusů, Bělorusů a Ukrajinců bylo zformováno celkem 90 tzv. ochranných praporů „OST“. V těchto útvarech bylo vycvičeno celkem 80 000 osob.
Je třeba připomenout i 1. Ruskou národní brigádu SS, která pak přešla k partyzánům, Ruskou národní armádu Smyslovského a armádu Kaminského (RONA).
Největší počet vojáků na frontu proti Rudé armádě vyslaly baltské státy. Kromě tří divizí SS, se bojů účastnily i samostatné policejní prapory a pluky.
20. Estonská divize SS byla rozbitá u Narvy. Lotyšské 15. a 19. divize SS byly zničeny Rudou armádou v létě 1944. Většina jejich příslušníků dezertovala.
Z běloruských policistů byla vytvořena 30. divize SS. Ta byla pak přesunutá do Francie k boji proti spojencům. Haličská 14. divize SS byla Rudou armádou obklíčená u Brodu a celá zlikvidována. Později byla obnovená a jeden její pluk se účastnil bojů proti SNP na Slovensku, další byly vyslány do bojů proti jugoslávským partyzánům a tam se jim podařilo uprchnout k Britům.
Vlasovská Ruská osvobozenecká armáda se stala bojeschopnou až koncem roku 1944. Do té doby existovala pouze jako propagační exponát.
Koncem války měla formálně 120 až 130 tisíc osob, celkem byla třikrát nasazena v bojích proti Rudé armádě - bez úspěchů.
V bojových akcích proti Rudé armádě tyto síly složené z kolaborantů neměly úspěch. O to krvavěji si počínaly v bojích proti partyzánům a ve vyvražďování civilního obyvatelstva, jak Rusů, tak i Ukrajinců, Poláků, Francouzů a Srbů.
Současnou nacistickou genocidu Rusů na Jihovýchodní Ukrajině a přípravu nové barevné revoluce v Moskvě podporují především jejich potomci. Těch lidí, kteří zvěrsky vraždili na území SSSR a Jugoslávie v sestavě divizí SS, sloužili ve wehrmachtu jako dobrovolní pomocníci, objímali se v Mnichově s Hitlerem. Nyní na sebe navlékají soudcovské taláry a s definitivní platností chtějí zúčtovat se zemí, jejíž občané, vedení komunisty, přerazili hřbet nacismu.
Chtějí lidovým masám v EU vnutit názor, že odpovědnými za rozpoutání druhé světové války jsou ve stejné míře nacistické Německo i SSSR. Předstírají, že kromě Stalina nikdo žádné smlouvy s nacistickým Německem neuzavíral. Jakoby neexistoval polsko-německý pakt o vzájemném nenapadení z roku 1934 a Mnichovská smlouva o rozbití Československa.
Nezapomínejme, že v době světové války ekonomika celé Evropy jako v extázi pracovala ve prospěch „Reichu a wehrmachtu“. Churchill po skončení druhé světové války napsal: „Pádem ČSR jsme ztratili síly rovnající se 35 divizím. Němci získali ve střední Evropě druhé největší zbrojní závody Škoda, které jen od srpna 1938 do přepadení Polska v září 1939 vyrobily množství zbraní, rovnající se vojenské produkci všech závodů Anglie za stejné období. Do přepadení SSSR 21. června 1941, byl každý pátý tank dodaný wehrmachtu vyroben v závodech Škoda. Podle přesných německých údajů české závody zvyšovaly po celou dobu války svou vojenskou výrobu. V roce 1944 dodávaly německé armádě měsíčně 300 000 pušek, 3 000 kulometů, 625 000 dělostřeleckých nábojů, 100 samohybných houfnic, tanky, tankové kanóny a pancíře, letouny Messerschmidt 109, letecké motory atd. Nikdo nespočítal, kolik párů vojenských bot dodal Hitlerovi nynější národní hrdina Baťa. Poslední stíhač tanků „Panzerjager 38t Hetzer“ byl předán wehrmachtu v květnu 1945, po pádu Berlína. V Polsku vyrábělo zbraně a bojovou techniku celkem 264 velkých, 9 000 středních a 76 000 malých podniků. Dánsko dodávalo Německu 10 % jeho celkové spotřeby másla, 90 % čerstvých ryb a 20 % čerstvého masa. Vojenský průmysl Francie (1 600 000 zaměstnanců) dodal Německu do ledna 1944: 4 000 letounů, 10 000 leteckých motorů, 52 000 nákladních vozidel, obrovské množství lokomotiv a další techniky. Belgie a Holandsko dodávaly uhlí, litinu, železo, mangan, zinek a další. Kolaborantské vlády všech těchto států se dobrovolně zavázaly financovat pobyt okupačních vojsk. Rovněž veškerou vojenskou produkci financovaly vlády z úvěrů, jejichž splacení mělo být zahájeno po vítězství. Např. Francie platila Německu do podzimu 1942 denně 20 milionů a později 25 milionů DM. Tyto prostředky stačily nejen na hrazení pobytu vojsk, ale i na financování války proti SSSR. „Neutrální“ a i českými komunisty obdivované Švédsko dodávalo Německu ložiska, přesné přístroje a zaměřovače, protiletadlové 40 mm kanóny „Bofors“. Obchody probíhaly až do konce roku 1944. Přes švédské přístavy postupovaly mnohé dodávky surovin z Latinské Ameriky. Jen od ledna do října 1942 bylo dodáno do Německa přes švédské přístavy více než 6 milionů tun zboží. Švýcarsko dodávalo přesné strojírenství a přístroje, součástky pro rakety V1 a V2, protiletadlové kulomety ráže 20 mm. Zisky Švédska z války nikdy nebyly a nebudou zveřejněny, podobně jako zisky Švýcarska z tajných prostřednických bankovních operací mezi Německem a USA. Okupací Evropy se německý průmyslový potenciál zdvojnásobil a zemědělský ztrojnásobil.
Potomci kolaborantů dovedli své země do NATO a nyní začali, pod vedením amerického imperialismu, realizovat nové tažení proti Rusku, s cílem ovládnout jeho suroviny. Na pomoc si vzali i bývalé ruské spojence a hlavně část slovanských národů, kterým se snaží zatajit, že za svou existenci mohou děkovat pouze tolik nenáviděnému Stalinovi, ruskému vojákovi a hlavně sovětským komunistům.
Nyní je potřeba pochopit jediné. Všechny antiruské a antikomunistické akce Ukrajinců, potomků legionářů SS, evropských příslušníků wehrmachtu a Hilfswillige, včetně pomsty jugoslávským komunistům za vítězství nad německými nacisty, chorvatskými a italskými fašisty, pronásledování komunistů v EU a zemích bývalého SSSR, revanšismus v Pobaltí, Polsku, na Ukrajině, či akce OBSE sledují pouze jeden cíl: změnit poválečné uspořádání světa a dosáhnout mezinárodního uznání označení SSSR za hlavního iniciátora a viníka rozpoutání druhé světové války. O 180 stupňů obrátit pohled na Německo - potlačit historickou pravdu a učinit z agresora oběť! Buržoazní propaganda stále naléhavěji prosazuje tezi, že Německo nebylo agresorem, ale avantgardou evropské civilizace a bylo prostě donuceno k invazi na východ, aby zachránilo „evropské hodnoty“ před bolševickými barbary.
Po převratu v roce 1989 je jako vrchol civilizace představována „německá demokracie“. Jsou bagatelizována soudní rozhodnutí o zákazu Komunistické strany Německa, o povinné konfiskaci a likvidaci knihy „SS v akci, dokumenty o zločinech SS“, která byla označena za nepřátelskou novému německému státu. Masmédia mlčí o tom, že v Německu oficiálně působil v letech 1951 - 1992 „Federální svaz bývalých příslušníků vojsk SS (HIAG), který měl 250 000 členů - bývalých esesáků. Stejně tak mlčí i o tom, že německý ústavní soud zakázal činnost organizace „Svaz obětí nacismu“, ale že dosud platí jeho rozhodnutí o platnosti německých hranic z roku 1937. Mlčí rovněž o tom, že tisíce válečných zločinců tvořily po válce základ německého státního aparátu, že současný Bundeswehr byl vybudován na vojenských tradicích druhé světové války, což logicky vyústilo v účast vojsk Bundeswehru ve válkách proti Jugoslávii a Afghánistánu.

Smrtelný úder německému nacismu a evropskému fašismu přišel z Východu
O rozhodující roli komunistů a Rudé armády v porážce hitlerovského Německa hovoří sama za sebe čísla o ztrátách wehrmachtu na Východní frontě, které činily 10 milionů (73 %) zabitých a zajatých. Na Východní frontě byla zničena i hlavní část zbraní a bojové techniky wehrmachtu. 70 000 (75 %) letounů; 50 000 (75 %) tanků a samohybných děl, 167 000 (74 %) děl, 2 500 bojových plavidel. Rudá armáda zlikvidovala 207 německých motostřeleckých divizí a 100 divizí německých spojenců. Je to 3,5x více než na všech ostatních frontách druhé světové války.
Na Východní frontě zahynulo 7,5 milionů rudoarmějců a 1,2 milionů rudoarmějců zemřelo v zajateckých a koncentračních táborech.
Ztráty Němců na Východní frontě činily 6 923 700 osob.
Hitlerovští spojenci (Maďarsko, Itálie Rumunko a Finsko) ztratili na frontě proti Rudé armádě 1 725 800 osob. Ztráty hitlerovských spojenců Slováků a „dobrovolníků“ z Francie, Španělska, Belgie, Pobaltských států, Vlasovců, Ukrajinské povstalecké armády, muslimských útvarů SS z Bosny a různých policejních uskupení činily asi 230 000 osob. Takže celkové ztráty Němců a jejich spojenců činily celkem 8 672 500 osob.
Jestliže oprávněně předpokládáme, že dnes jsou v Evropě u moci potomci těch, kdo padli ve válce proti sovětským komunistům, kteří byli hybnou sílou Rudé armády, není se potřeba divit, že nepojedou oslavovat její vítězství do Moskvy a podporovat nejen Putina, ale i dosud žijící veterány Velké vlastenecké války a zejména současné ruské komunisty.
V průběhu druhé světové války osvobodila Stalinem vedena Rudá armáda zcela nebo částečně ČSR, Bulharsko, Dánsko, Jugoslávii, Maďarsko, Norsko, Polsko, Rakousko a Rumunsko. Kolaboranti, kteří se podíleli na genocidě vlastních národů, byli vlastními soudy odsuzování buď k trestu smrti, nebo k dlouhodobým trestům.

Boj za pravdu
Po vítězství komunistů ve druhé světové válce vznikl již v roce 1949 k boji proti SSSR a jeho spojencům vojenský blok NATO, do kterého po rozbití SSSR vstoupily téměř všechny státy Evropy.
V současnosti stojí v čele vojenského tažení proti Rusku USA, Francie, Velká Británie a Německo. Imperialistické uskupení se pokouší ruskou vládu provokovat k zatažení do válečného konfliktu využíváním nacionalismu a nenávisti k Rusku a Rusům Ukrajinu, Estonsko, Litvu a Lotyšsko, ve kterých se jim podařilo nastolit pronacistické vlády a historické nenávisti Poláků k Rusům.
Hlavním cílem západního imperialismu je stejně jako v obou světových válkách uloupení ruského přírodního bohatství.
Dějiny se opakují. Rusko, podobně jako před 75 lety SSSR, čelí koalici neofašistických států. Ve své době se Stalin dopustil hlavní chyby v tom, že nedokončil porážku nacistů a fašistů v Evropě a jak upozorňoval maršál Suvorov: „Nepokácený les opět vyrůstá.“
Nyní budou musit dokončit dílo Rudé armády její potomci.          Karel Kluz

600 let od upálení největšího Čecha

6. července 1415 byl z rozhodnutí římskokatolických inkvizitorů upálen v Kostnici Mistr Jan Hus. Připomeňme si v našem časopisu toto dějinně významné výročí stati Zdeňka Nejedlého „Ve stopách Husových“.
Ano, ve stopách ideologického předchůdce komunismu šel náš národ v době, kdy se rozhodovalo o zúčtování s našimi odvěkými nepřáteli a skoncování se všemi utiskovatelskými a vykořisťovatelskými režimy. Zdeněk Nejedlý píše svou stať ve chvílích, kdy Rudá armáda, po jejímž boku stály i čs. jednotky vedené generálem L. Svobodou, začala vyhánět německé okupanty z našeho území. A kdy se v souladu s Košickým vládním programem Národní fronty začala uskutečňovat národní a demokratická revoluce. Právě tehdy bylo zapotřebí připomenout nejslavnější dobu našich národních dějin a zdůraznit, že budoucnost v osvobozené zemi musíme vytvářet s věrností odkazu jejich nejvýznamnějších osobností. A bylo jen samozřejmé, že věrnost tomuto odkazu – tato povinnost kráčet pevně v jejich stopách – předpokládala jít kupředu, s ohledem na požadavky nové doby, s inspirací příkladu Sovětského svazu. Tak se i stalo, tak postupoval Klement Gottwald, pod jehož vedením zvítězil náš lid v únoru 1948.
Zamysleme se při četbě stati Zdeňka Nejedlého, kterou uveřejňujeme zkráceně, nad tím, co určovalo velikost naší historie a k čemu vedla zrada revolučního a pokrokového odkazu velikánů našich dějin po listopadu 1989.
Zd. Nejedlý: Ve stopách Husových
Je těžko v plnosti vystihnout vše to, co jímá našeho člověka, slyší-li jméno Hus nebo Žižka, vzpomene-li historické té doby, odedávna zvané husitská doba. Tu především se nám objeví cosi velikého, co se vysoko vznáší nad obyčejný náš průměr, a co proto nutí naše zraky zvednout též výše, než jsme uvykli v dlouhých dobách národního ponížení a národní slabosti.
Ano, český národ byl jednou velikým národem, a to bylo tehdy, za Husa a jeho následovníků. Středověký feudalismus byl právě na vrcholu své moci a rozvoje, ale s tím zároveň začal se i rozkládat, a nebylo stavu, nebylo národa, jenž by nebyl tím utrpěl. A v tom jako blesk se roznesla po Evropě zvěst, že v samém středu Evropy, jakoby v jejím srdci, v Praze, povstal muž, jenž plamenným slovem bije všechnu tu současnou pýchu i rozvrácenost.
Hus bil se především za práva svého národa. Všechna vedoucí a zejména výnosná místa v tehdejším českém království brali Němci a po svém i tehdy již způsobu zpupně se vynášeli nad domácí, český lid. Až tu narazili na odpor Husův. »Spíše hada na prsou zhřeješ, než Němec Čechu dobrého přáti bude«, bylo slavné slovo Husovo, jím metané v český lid. A když Němci roku 1401 i válečně vpadli do Čech, mladistvý tehdy Hus volal národ i k ozbrojenému proti nim odporu. »Čechové - volal Hus z kazatelny - nebrání-li svého království, ač mají příčinu spravedlivou, jsou horší než psi a hadi, neboť ti brání své pelechy. « A nejinak bylo, když řád německých rytířů napadl roku 1408 Polsko. I tu vstal Hus, a ohnivými slovy v Betlémské kapli vyzýval Čechy, aby šli na pomoc bratrskému národu polskému v tomto jeho spravedlivém boji.
S tím však Hus bil neméně i všechen ten řád, jenž umožňoval toto násilí mocných nad slabými, i stal se rázem světoznámým. Celá Evropa o něm hovořila a obracela zraky k němu. Jedni - mocní a vládnoucí - s nelibostí, ano nenávistí patřili na smělce, jenž se odvážil rozvracet jejich panství. Druzí - obecný lid - s nadšením hltal zprávy o podivuhodném tom muži, hájícím jeho práva. To se ukázalo, když Hus vyjel z Čech na cestu do Kostnice. To byla triumfální cesta lidového hrdiny. Od města k městu šla zpráva, že jede Hus, a všude už před městem ho čekaly zástupy, aby ho spatřily a pozdravily. I Husův vjezd do Kostnice byl takto slavný, daleko slavnější než vjezd císařův a papežův.
*  *  *
Bylo-li tak však za Husa, bylo tak tím více ještě potom, kdy Čechové pod Žižkovým vedením zvedli boj za veliké to Husovo dědictví. Husovi nepřátelé doufali, že zničí hnutí, zničí-li Husa. Ale ukázal se pravý opak, a svět s dalším ještě úžasem hleděl na Čechy, kde Husovi následovníci jeho slovo začali naplňovat skutkem. Teď Čechové nebyli »horší než psi a hadi«, podle slov Husových, ale statečně bránili své království. A slavně porazili i největší armády, jež vtrhly do Čech, aby je zdolaly. I znova s úžasem, ale také s obdivem hleděla celá Evropa na malý ten národ ve středu Evropy, před kterým veliká ta vojska utíkala, jakmile jej jen spatřila.
Zcela zvláštní sympatii pak se těšili husité u slovanských národů. První se přihlásili Rusové, jichž dokonce několik tisíc, v čele s některými ruskými knížaty, vstoupilo přímo i do husitského vojska. A což teprve Slováci! I těch bylo mnoho v husitském vojsku, zvláště když husité potom zbavili Slováky maďarského panství. Tu i slovenští zemané, před tím silně už odcizivší se svému národu, opět se rozpomněli a šli s lidem. A znova se obnovilo a zesílilo dávné bratrství Čechů a Slováků, přervané kdysi Maďary při rozkotání Velkomoravské říše.
I český jazyk se proto tehdy rozšířil jako nikdy před tím ani po tom. Ano, slavné bylo tehdy české jméno, jak nikdy před tím ani potom. A i vnitřně 15. a 16. věk jsou u nás stoletími největšího i blahobytu hospodářského i rozkvětu kulturního. Upadla moc panstva, ale rozkvetla města i zvedla se úroveň selského stavu. Zakládají se i po venkově školy, šíří se znalost čtení, a lid čte ve svých kronikách o slavné době husitské i sílí se tím. Hrají se i divadla, kvete umění, zní hudba nejen na zámcích, ale i v lidové krčmě.
*  *  *
Jak by se to nebylo vrylo hluboko do paměti národa? Význam husitské tradice u Čechů ukázal se však i v negativním směru — co národ stihlo, odcizil-li se nebo dokonce zapřel tuto tradici. Po 200 letech v Čechách vzniklo nové povstání, ale ne už lidové, nýbrž zmohší se zatím šlechty, která zapomenouc, v čem byla síla husitství — že v pozdvižení nejširších lidových vrstev národa — vedla boj bez lidu. I prohrála tento boj stejně neslavně, jako lidové hnutí husitské před 200 lety jej vyhrálo slavně. A národ strašně zaplatil tuto chybu po porážce povstání na Bílé hoře. Jako v husitství se zvedl na jeden z nejpřednějších národů Evropy, tak nyní klesl jako jeden z nejubožejších, nejuníženějších.
Proto však také nové povznesení národa v době národního obrození děje se pod znamením obnovy husitské tradice. Naši buditelé snaží se vyvolat nové síly v národě především tím, že mu ukazují, čím národ byl tehdy za husitství, i jak tehdy bojoval za svá práva. Hned první novodobý český básník Puchmajer píše svou dodnes památnou báseň o Žižkovi, a Palacký ve svých »Dějinách českého národa« staví husitskou dobu vysoko nad všechna jiná období českých dějin. A tak bylo po celé 19. století. Když roku 1848 po prvé bylo možno hlasitěji již se ozvat, J. K. Tyl činí tak smělým dramatem »Jan Hus«. A stejně zvučí i umění Smetanovo, Alšovo, Jiráskovo i jiných a jiných, hlásí se tu i v samém lidu. Ohně zapalované v předvečer 6. července po našich výšinách a horách nebyly jen vzpomínka na Husa. V tom bylo i přiznávání se k veliké, slavné a pokrokové husitské tradici. »Hranice vzplála« byla oblíbená při tom píseň. Ano, ale nejenom kostnické hranice tím vzpomínáno. Planout měly i hranice nového odhodlání nebojácně bít se za lid a národ.
*  *  *
Zato po roce 1918, za republiky, ne vše již bylo tak, jak mělo být. Tu dokonce se začaly ozývat do té doby neznámé u nás hlasy proti kultu Husa a Žižky. Takové hlasy ozývaly se u nás dávno kdysi, v oné době strašného úpadku národa, kdy reakce, dobře jsouc si vědoma, v čem kořen síly českého národa, namířila svůj útok především tímto směrem a z paměti obecného lidu přímo vybíjela i před ním hanobila památku mistra Jana. V 19. století však, když kníže Schwarzenberg odvážil se říci o husitech po starém způsobu, že husité byli banda lupičů a žhářů, zdvihla se proti němu přímo bouře odporu.
Tím příznačnější však bylo, že po roce 1918, po vytvoření samostatného státu, po naplnění dávné té tužby národa, mohl s čímsi podobným vystoupit sám Josef Pekař, pokládaný za jednoho z nejlepších, ne-li vůbec nejlepšího historika naší doby, a dokazovat též, že husitství bylo neštěstím českého národa, od jehož tradice má se tudíž národ osvobodit. A Žižka jím rovněž vylíčen ne jako vůdce a hrdina národa, ale jako středověký lapka (loupežník), jemuž husitství dalo jen možnost provozovat toto své řemeslo ve velkém. Tato historická lež pak a protilidová intrika se předkládala jako moderní a vědecká vymoženost a »státotvornost«. Pekař pak nezůstal sám. Tento jed nakazil i řadu mladších historiků.
Národ sice i tu nedal se tím zmást a ve své zdrcující většině útok odmítl nejen jako historickou nepravdu, ale i jako útok na sám kořen národní síly a národního pokroku. A byl moment, kdy se národ pohusitsku projevil i skutkem. V památný den 21. května 1938, kdy Hitler chystal svůj první útok na Československo, národ nic nedbal ani počtu nepřátel, ani co tomu budou říkat jiní, ale opravdu pohusitsku chopil se zbraně a v průběhu noci obsadil hranice, čímž úplně zmátl Hitlerovy plány. Tehdy také český národ po staletích opět obrátil na sebe pozornost celé Evropy i stal se slavným svou nebojácností.
Tak bylo v máji 1938, ale tak nebylo bohužel v září téhož roku, v době Mnichova. I tu sice národ byl pln vpravdě husitské odhodlanosti se bránit. Kdo viděl statisícové shromáždění před parlamentem
22. září a v něm ten k svaté přísaze zvednutý les rukou, že se nedáme, že se Hitlerovi postavíme, a kdo viděl mobilizaci 23. září, jak probíhala hned v nočních těch hodinách, jistě nikdy nezapomene na velké ty chvíle skutečně husitské statečnosti. Ale přišli i jiní, s nehusitským, ano protihusitským heslem, že je lépe ustoupit, prý zachráníme se tak před ztrátami, jež by nám přinesl boj. Co následovalo, ukázalo, jak hrozná to byla nepravda. Tehdy - v září 1938 - měli jsme možnost udělat něco opravdu husitského: postavit se Hitlerovi. A byli bychom bývali opět velkým národem, jedním z nejpřednějších v Evropě.
Nestalo se tak, neudělali jsme to. A zaplatili jsme to strašně, a nejen hmotně a nejen statisíci našich mrtvých, ale i ztrátou naší národní cti - cti smělého, husitského národa.
Dnes se znovu zvedáme a znovu s husitským ideálem v srdci. Československé roty v SSSR — to je husitský způsob, jak bojovat, jak pracovat pro národ. »Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte, zbraň svou rukama chutně uchopte. « Tomu učila husitská píseň naše předky, a tak nepřátel se nelekli, na množství nehleděli a z děl i kulometů statečně pálili naši hoši u Sokolova, pod Kyjevem i u Bělé Cerkvi. Tak oni půjdou i dále proti Hitlerovi, tomuto »ryšavému draku« dnešní doby.
Ale nestačí, aby husitským duchem byli naplněni jen naši vojáci. Husité - to byl národ, to byl lid. Tak proto musí být i teď. Znova zase již planou ohně, zatím na Karpatech, a opět je zapaluje lid. Nechť však i ony i vše další, jež vzplanou, jsou též znamením této vůle a rozhodnosti našich národů, dobýt si svobodu. A zář těchto ohňů nechť osvítí všechny naše kraje, z Karpat i dále přes Pohroní a Pováží i na Moravě a v Čechách, a všude nechť vyzývají k boji, aby po celém Československu, a co nejdříve vysoko plály hranice volnosti a pokroku.
(Nejedlý, Zd.: Moskevské stati. Články z „Československých listů“ 1943-1945, Praha, Svoboda 1946, s. 36-42)

kdo vlastně byli ti husité?
Podle Karla Schwarzenberga, dědečka výtečníka, který neúspěšně (naštěstí) kandidoval na prezidenta v tomto záhadném státě zplozeném kontrarevolucí, byla to prý „banda lupičů a žhářů“. To neřekl někde při kartách s kamarády nejvyšších kruhů, ale z tribuny Českého sněmu. A byli u toho, aniž hlesli, čeští vlastenci, F. L. Rieger a další. Stalo se tak, když se mělo rozhodnout, zda se v Praze má nebo nemá postavit k pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa pomník tomuto největšímu Čechovi. Masaryka, jak víme z jeho spisu „Jan Hus“ (1895), to značně rozčílilo (jakkoli vždy tvrdil, že „rozčilení není můj program“). Vzpomněl si tehdy na Havlíčka, když po porážce revoluce v roce 1848 napsal památné verše začínající slovy „Zle matičko, zle, Švarcenberci zde…“. Karlu Schwarzenbergovi viděl Masaryk, stejně jako dalším aristokratům, dobře do žaludku. Co ho však rozčílilo, byla zbabělost našich politiků: nikdo z nich se nezvedl, nikdo se nepostavil proti drzému „českému šlechtici“, pardon dem böhmischen Edelmanne. Ostatně, kdo se dnes v nynějším parlamentu (podle Marxe „žvanírně“) zvedne z poslanců KSČM, když v něm vystoupí vnuk zmíněného aristokrata s nepříčetnými výroky rusofoba?
Pomníku se nakonec Pražané v roce 1915 dočkali a nedávno byl dokonce slavnostně restaurován. František Josef neměl, když vyvolal válku, nic proti němu. Potřeboval totiž české vojáky na ruskou frontu. Ale co dnes znamená celá ta komedie kolem šestistého výročí upálení Jana Husa, těžko pochopit. Vždyť tento režim, který Svaté církvi znovu „vrátil“ majetky, jež jí de facto nikdy nepatřily (a dokonce ani právně, půjdeme-li poctivě do historie), nemá sebemenší oprávnění hlásit se k Husovi. Nebylo většího bojovníka proti chamtivosti a „hmotářství“ kléru, než byl Betlémský kazatel. Nešlo mu vůbec o pravdu jako takovou, ale o pravdu chudoby. O to, aby ti, kdo evangelium hlásají, dosvědčovali svá slova skutky.
A marná věc. Vyvěšuje-li se dnes nad Hradem husitský rudý prapor, je to jen pokrytectví. V čem dnes žijeme, je výsměchem odkazu Mistra Jana.
  F-ík


Dvě sochařská výročí
Tento rok je rokem 115. výročí narození dvou významných národních umělců, komunistů, rodáků z Vysočiny, profesorů Akademie výtvarných umění, sochařů Vincence Makovského a Karla Lidického. Makovský, žák Jana Štursy, vynikl svým avantgardním působením a dramatickým patosem svých netradičně řešených moderně klasicistních monumentálních děl, Lidický významně zasáhl do oblasti portrétního umění svou procítěnou uzavřenou formou sochařského díla i do vývoje československého monumentálního sochařství až myslbekovsky uměřenými pomníkovými díly.
Vincenc Makovský (1900-1966) po vystudování novoměstské reálky a krátkého působení v malířském ateliéru Jakuba Obrovského a Krala Krattnera na pražské Akademii zakotvil v sochařském ateliéru jako žák Jana Štursy. Po Štursově tragické smrti absolvoval studia na AVU u Bohumila Kafky, pozdějšího autora Žižkovy jezdecké sochy na Vítkově. Stipendijní pobyt v Paříži byl příležitostí sžít se s celou tehdejší avantgardou i absolvovat školení u francouzského sochaře E. A. Bourdella a českého malíře F. Kupky. Současně se svou aktivitou v surrealistické skupině se Makovský po hlubším poznání děl J. V. Myslbeka a při práci na realistických monumentálních realizacích vrací k realistickému a až klasicistnímu (nikoli však akademickému nebo konzervativnímu) pojetí. V době válečných let se sochař účastní odbojové činnosti, věnuje pedagogické práci na zlínské Škole umění, kde stojín u zrodu českého průmyslového designu. Po porážce fašismu tvoří Makovský významné sochařské realizace – socha Partyzán pro Zlín, socha Rudoarmějce a busta maršála Malinovského pro Brno, pomníky A. Jiráska pro Litomyšl, J. A. Komenského pro holandský Naarden a Uherský Brod nebo busta S. K. Neumanna v Bílovicích nad Svitavou.
Zlatou cenou je oceněno jeho sousoší Nový věk z československého pavilonu na EXPO 58 v Bruselu (dnes na brněnském výstavišti a před pražským Federálním shromážděním).
Karel Lidický (1900-1976) byl po absolvování slavné kamenosochařské školy v Hořicích žákem profesora Otakara Španiela na pražské Akademii. Po počátečním ovlivnění civilistickou sochařskou formou typickou pro období 20. let má na sochaře vliv starší spolužák Karel Kotrba. Od roku 1930 (Podobizna malíře Šmidry) se etabluje jako velmi talentovaný portrétista. V čase ohrožení fašismem se Lidický připojuje k vlně barokizace v českém sochařství, nachází odkaz sochařského díla M. B. Brauna a Brokoffů a tvoří dramaticky vypjaté plastiky (Stařec, Hlava starce, Návrat ztraceného syna, Dolorosa - dnes v areálu strašnického krematoria). Po osvobození je autorem významných sochařských monumentálních realizací, především myslbekovsky laděném pomníku Mistra Jana Husa pro pražské Karolinum a Husinec, pamětní desku Jana Želivského pro Staroměstskou radnici, busty Vladislava Vančury pro Zbraslav a S. K. Neumanna pro Poděbrady. Působil jako pedagog na katedře výtvarné výchovy pedagogické fakulty UK a posléze jako profesor pražské AVU. Součástí Lidického díla je i ceněná medailérská tvorba (Smetana, Jirásek, medaile AVU). Jeho poslední dílo, sousoší Socialistická rodina, padlo za oběť nedávné antikomunistické destruktivní „rekonstrukci“ vítkovského památníku.                             Martin Peč

Historické pravdy nelze potlačovat
Vztahy SSSR-Německo před přepadením SSSR fašistickým Německem nelze obcházet nebo je dnes interpretovat podle potřeb západní propagandy. Tzn. falešně, zkresleně, nepravdivě. Smlouva o neútočení mezi SSSR a Německem byla podepsána 23. srpna 1939 v Moskvě. Zanikla přepadením Sovětského svazu 22. června 1941. Hitler předkládal sovětskému vedení mnoho návrhů, jak by se mělo postupovat při dělení světa. Diplomacie SSSR takové návrhy odmítala. Po porážce Polska Německem se válečné plány Německa proti SSSR urychlovaly. Bylo zřejmé, že Německo povede válku proti Sovětskému svazu. Na předním místě stála ochrana obyvatelstva západního Běloruska a západní Ukrajiny. Vláda SSSR tlačila na Německo, aby dodržovalo závazky obsažené ve smlouvě o neútočení z 23. srpna 1939. Ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, jeho část žila od roku 1920 na území Polska, kdy jeho protiruské síly ozbrojeným vojenským vpádem obsadily uvedené části - území Běloruska a Ukrajiny. Vláda Sovětského svazu uložila armádě, aby na uvedených územích vzala pod ochranu tamní obyvatelstvo. Následovaly politicko-ústavní kroky k připojení k SSSR. Obdobně formou jednání a smluvily pak uzavřeny pakty o vzájemné pomoci mezi SSSR a Estonskem, Lotyšskem a Litvou. Západní propaganda špinila politiku sovětské vlády.
Současně ale i nejvyšší politické kruhy Západu musely objektivně hodnotit vzniklou situaci a její skutečný mezinárodní obsah a dosah. W. Churchill v rozhlasovém projevu 1. října 1939 mj. uváděl: „Pro bezpečnost Ruska proti nacistické hrozbě bylo naprosto nutné, aby ruské armády stály na této linii. V každém případě je ta linie tady a byla vytvořena východní fronta …“ (W. S. Churchill, The Second World War. Vol. I. London 1949. P. 449˝.) V diplomatické poště V. Británie nacházíme politické pokyny polskému velvyslanci v Londýně z 27. září 1939 z ministerstva zahraničí V. Británie. „Ruská armáda obsadila území, které není polské a které Polsko násilím zabralo po první světové válce. Je mimořádně důležité ihned na tyto závažné skutečnosti a okolnosti upozornit. Vedly mne k tomu obavy, abychom neobezřetně nezačali válku proti Rusku pod dojmem toho, že jeho zásah má týž charakter jako zásah německý …bylo by neodpustitelnou nerozvážností postavit ruský postup naroveň postupu Němců.“ (G. Loyd, vysoký úředník ministerstva zahraničních věcí V. Británie, Istorija meždunarodnych otnošenij i vněšněj politiky SSSR. T. II. 1939-1945, Moskva 1962, s. 23). Vláda Sovětského svazu podle W. Churchilla nemohla vyčkávat. (W. Churchill, The Second World War, London, 1949, p. 449.) 28. září 1939 byla přijata sovětsko-německá smlouva o západní hranici SSSR. Německo uznalo, že západní hranice podél Curzonovy linie je hranici SSSR a je nyní totožná s návrhy SSSR, V. Británie, Francie… z dřívějšího období. Smlouvou ze srpna 1939 SSSR získal určitý čas. Smlouva umožňovala kritiku Německa za jeho činnost v rozporu se závazky obsažené ve smlouvě. Což se dělo. O paktování s Německem nešlo. Antiruská propaganda obchází fakta a pomlouvala dříve SSSR a dnes Rusko, aby nenávist k Německu se přenášela současně i na Rusko. Je to jeden z podstatných rysů psychologické války dnešních dnů, kterou používají USA a země NATO - v souvislostech s krizí na Ukrajině - proti Rusku.            Josef Groušl

PANORAMA

Jestřábi z NATO vyhrožují
Předseda vojenského výboru NATO, český generál Petr Pavel, na květnové bezpečnostní konferenci v Praze pohrozil Rusku jaderným úderem, dojde-li k „nepřátelské agresi“. Strašil, že „pokud by Rusko chtělo, je schopno obsadit pobaltské státy a Kyjev za dva dny“. Český generál se tak postavil do první řady válečných štváčů. Horlivě mu přizvukovala poslankyně TOP 09 Helena Langšádlová: „Jaderná válka proti Rusku by byla naší povinností i bojem za naši svobodu“. Věru, pravdoláskaři a pražská kavárna ukazují svou pravou nelidskou tvář. Podobné zprávy přicházejí i ze zahraničí.
„Letos v létě budeme ve válce, a když budeme mít štěstí, tak nebude jaderná“, řekl vedoucí činitel NATO bývalému zpravodajskému analytikovi NSA Johnu Schindlerovi. Ten rozhovor prozradil na twitteru a rozpoutal tím na internetu bohatou diskusi (https:twitter.com/20committee/status/601131464202260480). Schindler je bývalým vyučujícím na US Námořní válečné akademii a je o něm známo, že má mnoho vysoce postavených vojenských kontaktů. I když oficiální média jeho zprávě nevěnují pozornost, jedna z analýz naznačuje, že to mohl být „záměrný únik od zdrojů NATO, aby zdůraznily, jak je situace vážná“.
V květnu NATO uskutečnilo největší vojenské cvičení na prahu Ruska. Moskva odpověděla válečnou hrou ve Středozemním moři v součinnosti s čínským námořnictvem. Na konci května ruské bitevníky SU-24 ve východní části Černého moře donutily americký torpédoborec Ross k odplutí z ruských do neutrálních vod. Napětí roste nejen ve vztazích mezi USA a Ruskem, ale i mezi USA a Čínou. List The Global Times vydávaný  KS Číny varoval, že když Washington neskončí s požadavky, aby Peking přestal budovat umělé ostrovy v Jihočínském moři, tak je „válka nevyhnutelná“.
USA mají nesmírné zkušenosti s válečnými provokacemi a dezinformacemi. Poslední dobou se na veřejnost dostává stále více důkazů o tom, že teroristické skupiny jako Al-Kaida jsou ve skutečnosti napojeny na CIA (http:www.ac24/zpravy-ze-sveta/6064). David Steele, který byl 20 let ve službě námořnictva i bývalým pracovníkem CIA, na téma teroristických útoků řekl: „Většina teroristů je falešných nebo jsou členy našich (amerických) bezpečnostních organizací. V USA byl doposud každý útok nafingovaným“. Obdobně soudí bývalý britský tajemník Robin Cook: „Pravdou je, že žádná islamistická skupina jako Al-Kaida neexistuje a každý, kdo pracuje v tajných službách, to ví.“

Policejní stát k 800. výročí Velké listiny svobod
Jak informoval list The Guardian, projev královny Alžběty k nastolení nové britské vlády bude obsahovat dramatické omezení občanských svobod. Královna tradičně čte projev nastupujícího premiéra. David Cameron chce realizovat záměr, který nemohl prosadit v bývalé vládě kvůli nesouhlasu koaličního partnera liberálních demokratů, ale teď vládnou konzervativci sami. Občané Británie už nebudou posuzováni podle toho, jak dodržují zákony, ale zda splňují určitý soubor hodnot. Zákony namířené údajně proti islámským extremistům jsou formulovány natolik obecně, že je lze aplikovat na každé vyjádření názoru, které je v rozporu se stanoviskem vlády. Každá nová publikace na internetu, sociálních médiích nebo v tištěné formě se musí předložit policii ke schválení. Británie chce také následovat Francii a Španělsko v zavedení komplexního sledování občanů. Bez soudní kontroly se budou moci policisté a tajné služby připojit na telefonické linky, lokalizovat občany přes mobilní telefon, zaznamenávat e-maily, pořizovat tajně fotografie a dávat do bytů štěnice. Kontrolu vývoje médií v EU navrhla před 2 lety tehdejší komisařka pro digitalizaci.
Nové britské předpisy se připravují v době, kdy by se mělo připomínat 800. výročí tzv. Velké listiny práv a svobod. Apologeti kapitalismu rádi vydávají Magnu chartu za základ občanských svobod. V červnu 1215 ji musel vydat anglický král Jan po dohodě se vzbouřenými barony.
Velká listina práv a svobod neměla název podle svého významu, nýbrž pro její délku. Má 86 řádků a je psána na pergamenu širokém necelých 37 cm a dlouhém 52 cm. Je značně svraštělá a poškozená. Když písaři vyhotovili kopie, šerifové u různých soudů v celé zemi vyhlásili její platnost. Nebyl to žádný nový právní kodex ani shrnutí nejvýznamnějších zásad zákonodárství, ale soubor nahodile a nesourodě posbíraných předpisů převzatých z církevního a zvykového práva. Ze strany baronů šlo o pokus, jak dosáhnout návratu ke stavu věcí, který existoval před vládou králů z rodu Plantagenetů pocházejících z Francie.
63 článků omezovalo samovládu. „Odvěké svobody“ církve měly být dále šetřeny. Daně neměly být ukládány bez předchozího schválení společné rady. Někteří lidé v tom sice spatřovali a dosud spatřují první uplatnění zásady „žádné zdanění bez zastoupení“, avšak v radě zasedali jen arcibiskupové, biskupové, opati, hrabata, baroni - největší vlastníci půdy. Nebyl to „lid“ a nešlo o samosprávné království.
V dokumentu se stanovilo, že nikdo nemá být jmenován soudcem ani šerifem bez náležité znalosti práv. Soudní dvory měly zasedat na jednom místě, nikoli následovat na cestách krále. Města v království měla získat zpět stará práva a výsady. Svobodným lidem mělo být povoleno volně cestovat. Přísnost lesních zákonů se měla zmírnit a všechny hvozdy založené za Janova panování měly být nadále přístupné.
Článek 39 stanoví: „Žádný svobodný člověk nemá být zatčen či uvězněn bez zákonného rozsudku sobě rovných či bez ustanovení zemského práva“.  V článku 40 se uvádí: „Nikomu neprodáme, nikomu neupřeme ani nezpůsobíme průtahy při výkonu práva či spravedlnosti“.
Magna charta nepředstavovala nějakého „ducha pokroku“. Žádný z účastníků tehdejších jednání by ani nechápal, co ta slova znamenají.  Sebemenší zmínka nepadla o nevolnících a otrocích, kteří tvořili nejpočetnější skupinu obyvatel. Na nesvobodných přece nezáleželo stejně, jako dnes nezáleží elitám na občanech.                            Ilja Jihlavský

„Někdo to rád horké“
Quo vadis?
Uplynul dlouhý měsíc, jehož první polovinu charakterizovaly hlavně oslavy Prvního máje, 70. výročí vítězství Rudé armády a spojenců nad fašismem spojené s množstvím manifestací, diskusních setkání, pietních aktů a diskusí. Ale kromě rozkvetlých stromů a teplého června nepřinesl květen nic moc nového: ukrajinský konflikt pokračuje, islámský stát postupuje všemi směry, utečenci z arabských zemí doslova zaplavují středozemní Evropu, Řecko se stále snaží najít východisko z krize pod heslem „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“ … 
Lidem se prakticky všude zhoršují životní podmínky. Ti, kterých se ještě krize nedotkla ekonomicky, si jasně uvědomují, že její další postup je nabíledni, válka zasahující tzv. západní civilizaci se přesunula do množiny reálných čísel. Neexistuje snad jedinec, který by si nelámal hlavu, jak se dostat z této globální lapálie … Kam se tedy koulí náš modrý svět?
Systém, ve kterém žijeme, který charakterizují vyčíslitelné vztahy mezi prací a kapitálem, výrobními prostředky a prací, ale také technologická úroveň, stupeň uvědomění a poznání, kolabuje. To není nic nového, o kolapsu se otevřeně mluví již několik let, ale je skutečně neodvratitelný? Pokud je náš systém skutečně mrtvý, kde hledat řešení? Které jsou ty síly, jenž by bylo možné charakterizovat jako zdravé, pokrokové, jako ty, které krizi překonají?
Na tyto a podobné otázky není možné odpovědět v pár větách, ale je možné určit míru krize a kolapsu, jenž se v historii periodicky opakuje a vždy se projevuje shodnými znaky:
1.  Zjednodušení společenské stratigrafie na dva póly, které se od sebe vzdalují, zchudnutí středních vrstev.
2.  Koncentrování přebytku na jedné straně (tento přebytek není možné proměňovat v zisk ve stejné míře jako v období konjuktury nebo vůbec) a nedostatku na straně druhé.
3.  Eskalace regionálních válečných konfliktů.
4.  Pohyby obyvatelstva, migrace
5.  Nesoudržnost dosud kompaktních územních celků.
6.  Zasahování do života jednotlivců, omezování osobních i kolektivních svobod.
7.  Neschopnost (nemožnost) elity najít účinná řešení, vládnout.
8.  Prosazování jednotlivců a skupin, jenž by za normálních okolností byli hodnoceni jako zločinci, excentrici nebo hlupáci.
9.  Šíření nenávistných teorií adresovaných proti konkrétním společenským skupinám.
10.  Strach, teorie o konci světa nebo historie, zdůrazňování katastrof.
11.  Zvýšená citlivost a neschopnost reagovat na výkyvy klimatu, přírodní události a katastrofy, náchylnost k epidemiím.
12.  Úpadek lidového hnutí, kolektivních aktivit, obecně úbytek demokracie a podílu jednotlivce na rozhodování a potažmo rozdělování.
Pokud si tyto znaky laskavý čtenář promítne do jiných historických etap (rozpad Římské říše, rozpad feudální soustavy), najde prakticky vždy všechny tyto charakteristiky. Tato kolapsová situace může trvat z hlediska jednoho lidského života relativně dlouho: „já se už lepších dní nedožiju,“ povzdechnou si mnozí, ale netrvá obvykle déle než dvě generace po momentu projevení se většiny výše jmenovaných charakteristik. Takto poznamenaný systém se neodvolatelně rozpadne, ale v průběhu kolapsové fáze krystalizují síly, které nastartují následnou regeneraci, která nastává po fázi rozpadu všech dosud tradičních vztahů. Tyto síly nemusí být jasně zřetelné v období rozjíždějícího se kolapsového vlaku. Čím déle trvá víra v systém, tím déle trvá jejich nástup a opožďuje se regenerace společensko-ekonomického systému. Např. stěhující se germánské a jiné kmeny v době rozpadu Římské říše si přály „být jako Římani“ a i když byl římský způsob fungování společnosti úplně mrtvý, lidé v něj věřili, chtěli jej oživit a mít podíl na tomto „ideálu lidstva“. Musela uplynout řada generací (v daném případě několik století), než si lidé uvědomily, že je třeba „podnikat“ v jiných podmínkách a kdo to pochopil, šel dopředu (letem světem k vlastnímu kolapsu). Ale i tak Řím zůstal ideálem:  Karel Veliký se nechal korunovat římským císařem v roce 800, na východě padlo hlavní město Říše až v roce 1453, řecky mluvící křesťané si říkali Římané ještě v 19. století a až Napoleon (představitel nastupující buržoazie) donutil Františka II. po bitvě u Slavkova, aby se vzdal titulu Římský císař. Dalším příkladem je zachování královských institucí v jasně buržoazních zemích (Británie, Holandsko, Belgie ad.).
Dnes není situace snadno analyzovatelná a ponechat ji přirozenému toku dějin je více než nebezpečné a to proto, že v současnosti nekolabuje pouze kapitalismus, ale systém státních celků, který začal vznikat před mnoha tisíci lety na Předním východě a nevyhnul se krom Austrálie, některých oblastí v Africe a severní Americe žádnému světovému regionu a nakonec byl importován úplně všude.
Dnes však dokážeme situaci analyzovat mnohem lépe než lidé v minulosti bez zatížení různými mytologickými ani náboženskými vizemi. Důležitý je také elitou nekontrolovatelný tok informací. Je zřejmé, že jedinou možností, jak odvrátit totální kolaps a vytvořit společnost, která by poskytovala stejné možnosti všem, je vytvoření systému „podílnického“, kdy všichni budou participovat na společně tvořených hodnotách a o nich společně rozhodovat.
Ať to beru z kteréhokoliv konce, hledat řešení pro udržení současného status quo, současné elity a jejich postavení je ztráta času. Čím dříve se vytvoří síly, které budou schopné cíleného přechodu k vyšším formám demokracie a střetu s rezidui starého světa, tím méně z nás si bude stěžovat, že se lepších dní nedožijeme. 
Věra Klontza-Jaklová


Z dopisů čtenářů …

Ferdinand Peroutka a Pražská kavárna
(Vele)zrádná Pražská kavárna, co by prodloužená pravdoláskařská ruka našeho Velkého bratra, se nám pokouší vnutit předválečného českého novináře Ferdinanda Peroutku, prý „nejvýznamnějšího představitele české demokratické žurnalistiky,“ tedy vzor všech novinářských ctností. Zároveň jej používá jako nástroj proti nepohodlnému presidentovi republiky Miloši Zemanovi, který se o něm měl vyjádřit, že ve svém článku nazval Hitlera gentlemanem. Vnučka F. Peroutky dokonce v této věci podala na český stát (!) žalobu. Opoziční, a zejména internetová média však přinášejí dobové články tohoto novináře potvrzující jeho obdiv k Adolfu Hitlerovi, tedy zcela ve smyslu tohoto jeho údajného výroku. V posledních dnech se na webech dokonce začíná objevovat i samotný článek s názvem „Hitler je gentleman“ údajně napsaný Peroutkou do inzertní části jím řízených novin Přítomnost, viz například článek „Bublina splaskla“ čtenáře J. K. v minulém čísle tohoto listu.
Mainstreamová média však všechny tyto články zuřivě odmítají a snaží se vysvětlit, že se jedná o podvrhy nebo nesprávné pochopení jejich smyslu, neboť v době okupace prý musel Peroutka psát obezřetně apod. Ohánějí se přitom jeho vězněním v koncentračním táboru německých nacistů. Nechtěně to však připomíná třeba případy Stepana Bandery nebo Andreje Vlasova, které Hitler také nechal nějakou dobu posedět, až sami přišli na to, co od nich očekává. Uvidíme tedy, co nového nám v této věci přinese budoucnost, ale lidová moudrost praví, že na každém šprochu je pravdy trochu. A i kdyby zde této pravdy byla opravdu jen špetka, i tak se ze strany Peroutky jednoznačně jedná o mnohem víc, než o onen pověstný vlas složený v nepřátel chrámy.
Nedělá mi žádnou radost tento „výkvět“ morálních a novinářských ctností vůbec srovnávat se skutečnými hrdiny a morálně pevnými novináři, kterým tato neslavná postava nesahá ani po kotníky, ale v době zběsilého falšování historie nemohu jinak.
Na rozdíl od Peroutky zde totiž působili také novináři zcela jiní, kteří v těch strašných dobách nacistické okupace, s plným vědomím toho, že nasazují vlastní životy, psali do ilegálních novin slova pravdy a povzbuzení, o jejichž pravdě a jednoznačném významu nemůže být ani dnes sebemenších pochybností, jako v případě Peroutky. Také potom za to skončili pod nacistickou sekyrou, a zůstávají tak navždy krví našich žil. Nejen komunistů, ale celého národa, navzdory jedovatým a žlučovitým slinám oné všivé kavárny. Za celou řadu jiných, mnohdy bezejmenných hrdinů novinářské práce, zde připomenu alespoň dvě jména: Julius Fučík a Eduard Urx. A na jejich morální síle, pravdivosti a hrdinství nemůže již nic změnit ani to, že o nějakých padesát let později apologeti lži, mamonu a zrady, v cizím žoldu na jejich památku plivou, jejich jména vymazali z názvů ulic, a pokoušejí se před nás stavět podobné kolaboranty s nacisty jako nové vzory novinářských ctností.
Jako všude, tak i zde je kritériem pravdy praxe, která je u Peroutky dosti jednoznačná i v jeho poválečném životě. Po roce 1948 se dal plně do služeb USA v hlásné troubě jejich jedině možné pravdy, tedy v nechvalně známé mnichovské vysílačce Rádio Svobodná Evropa. Neštítil se zde spolupracovat ani s nacistickým vrahem Nižňanským, který byl v nepřítomnosti za své zločiny na Slovensku odsouzen k trestu smrti. V živé paměti je například i jeho vášnivá obhajoba války ve Vietnamu, obhajoba „preventivních válek“ k údajnému zadržování komunismu a jeho pevná pozice na straně Nixona, republikánů a válečnických jestřábů vůbec. Bandera, Vlasov, Nižňanský a jim podobní mu, stejně jako USA, nikdy nevadili. Však jsou dnes také leckde stavěni za vzory, a to v souladu s přáním USA vyvolat válku nebo alespoň co největší chaos v Evropě i jinde ve světě.
Pokud byl článek „Hitler je gentleman“ skutečně nalezen, tak celá tato vykonstruovaná aféra nejspíš vymizí tichým duchem z mediální scény a kauza hlásného trouby propagandy USA, co by klacek na neposlušného prezidenta, bude Pražskou kavárnou, na pokyn Velkého bratra, nahrazen zase něčím jiným, aby nejen prezidentovi, ale i občanům, bylo připomenuto, že v „demokracii“ se poslouchat holt musí.      Karel Košťál

Předseda KSČM zase trefil kozla

Pro všechny komunisty musí být překvapující, jak na „seznam“ nežádoucích osob, kterým je dočasně zakázán vstup na území Ruské federace, reagoval V. Filip. Podle něho prý je tento seznam stejně nesmyslný, jako je seznam EU zakazující vstup některých ruských občanů k „nám“ (tj. do zemí EU, které podle Filipa jsou „naše“).
Ptáme se: V. Filip neví nic o tom, že USA s využitím EU vytrvale připravují pád prezidenta Putina pomocí „svých lidí“, formou nového Majdanu?
Jak může srovnávat zcela protichůdná opatření – kroky útočných imperialistů s úsilím těch, kteří brání dnešní, ač kapitalistické, Rusko?
Navíc, reakce ruské vlády je pouze opožděnou odpovědí na daleko rozsáhlejší seznam ruských občanů, kterým se zakazuje vstup do zemí EU, včetně ČR.

Čemu věří páter Halík?

Páter Halík chce prý kandidovat na prezidenta. Zřejmě proto se domnívá, že každý Čech nejen skáče, ale je také věřící. I ateisté, jejichž duše Svatá církev zatratila, prý ve skrytu duše věří. Má pravdu. Potvrzuje to billboard, který se nedávno objevil v Praze: „Věřím českým dveřím“.           
J. L., Praha 10


NATO proti Rusku
V tureckém turistickém centru Belek v Antalii se 13. 5. 2015 v rámci summitu NATO konalo zasedání komise „Ukrajina – NATO“. Výsledkem jednání je společné prohlášení, naplněné protiruskou rétorikou, založenou na obviňování Ruska z vyvolání krize a rozpoutání válečného konfliktu v Donbase.
Údajně demokratickou ČR navštívil na pozvání české vlády ministr zahraničí nacistické Ukrajiny Klimkin. Dovedete si představit, že by v době předválečného Československa souhlasili Masaryk a pak Beneš s oficiálním pozváním italského ministra zahraničí fašistické vlády Giana Galleazza Ciana?
V prohlášení se podrobně popisuje směr spolupráce Ukrajiny s NATO, což nyní velmi zřetelně potvrzuje její úlohu, kterou ji stanovil světový imperialismus v útoku proti Rusku.
V těchto dnech navštívila Kyjev další z nesčetných amerických vojenských delegací, vedena tentokrát generálporučíkem B. Hodgesem, velitelem pozemních sil USA v Evropě. Cílem delegace bylo upřesnit potřeby modernizace ukrajinské armády a zajistit tak efektivní podporu USA, EU a NATO.
Zasedání komise „Ukrajina – NATO“, stejně jako uvedenou návštěvu je počátkem realizace programu spolupráce na rok 2015.
Program NATO pro Ukrajinu zahrnuje:
1. Propagaci (označena jako informování obyvatelstva) spolupráce Ukrajiny s NATO. Při tom je důraz kladen na regionální a místní úroveň. Propagace bude zaměřena na televizní programy, spolupráci s občanskými organizacemi a institucemi a s vojenskými školami.
Kromě toho se instruktoři NATO zaměří i na přípravu státních zaměstnanců (kteří nemají nic společného s armádou) jejímž cílem je zkvalitnit dvoustrannou spolupráci s civilním sektorem.
V ročním programu se předpokládá využití tzv. gruzínské zkušenosti.
Hlavní změna: Již v průběhu letošního roku (nezapomínejme, že NATO tlačí Ukrajinu do dalších masakrů Rusů v Donbase) se má podstatně zvýšit vliv NATO na ozbrojené a bezpečnostní síly Ukrajiny. Jinými slovy - štáb NATO chce ukrajinské armádě a bezpečnosti v teroristických operacích proti Rusům přímo velet.
V nejbližší době má dojít k přeškolení vyššího velitelského sboru ukrajinské služby národní bezpečnosti, ministerstva obrany a štábů vojsk na standardy NATO, včetně zpracovávání koncepčních strategických dokumentů s důrazem na řízení vojsk v průběhu krizí.
Ve společném prohlášení komise potvrzují tyto směry spolupráce i vyjádření popisující mechanismus financování: „Těsnější spolupráce v rámci partnerství posílí kapacitu Ukrajiny při zajišťování vlastní bezpečnosti a v budoucnosti i zlepšování kompatibility mezi sílami Ukrajiny a NATO… Nyní jsme úspěšní, pokud jde o trustové fondy, řízení, kontrolu, spojení a zavádění počítačových systémů, logistiku, standardizaci, kybernetickou ochranu, přípravu demobilizovaných vojáků a zdravotnickou službu. Plánujeme další rozšíření trustových fondů.“
Kromě toho se plánuje účast poradců NATO ve všech etapách zkvalitňování komplexního rozsahu bezpečnosti a obrany, optimalizace a zkvalitnění práce jednotlivých subjektů těchto sektorů. V dokumentu se tento směr rozvoje označuje následovně: „Spojenci posílí úřad pro spojení v Kyjevě a vyšlou poradce do vlády, včetně ministerstva obrany.“
Je zřejmé, že v kontextu trestní operace v Donbase se budou brát v úvahu i plány NATO na zajištění zvýšení úrovně bojové přípravy útvarů, zařazených do „Centra speciálních operací pro boj s terorismem“.
2. Jaké jsou plány NATO s nacistickými strukturami kyjevského režimu, zejména s „Národní gardou“, obdobou hitlerovské SA a SS.
Českého občana ani nenapadne, že NATO v tažení proti Rusku spoléhá na to, že se „Národní garda“ postaví do čela válečného dobrodružství. Plán NATO předpokládá, že v průběhu roku dojde ke zvýšení jejich operačních a profesionálních kapacit, dojde k jejímu vyzbrojení novými zbraněmi, soudobým letectvem, prostředky PVO a speciální technikou kompatibilní s technikou sil NATO. „Národní garda“ má dosáhnout vysoké bojeschopnosti a pohotovosti.
Již nyní probíhá intenzivní individuální příprava velícího personálu a vybavování automatizovanými systémy řízení šifrovaného spojení.
Podle vyjádření amerického velvyslance na Ukrajině Geoffreye Pyatta američtí vojenští instruktoři již začali školit Ukrajince v obsluze spojovacích prostředků. Jak jsem již uvedl, vše probíhá v kontextu záměru přeměny „Národní gardy“ v nejbojeschopnější vojenskou sílu na Ukrajině.
3. NATO se poprvé pokouší reálně vyhodnotit potenciál ukrajinské armády, zejména vojenského námořnictva, posílit systém PVO a urychlit proces kompatibility ozbrojených sil Ukrajiny ve válečných operacích se sílami NATO.
Zde klade NATO důraz na co nejrychlejší integraci informačně komunikačního systému ukrajinského ministerstva obrany do analogického systému NATO.
Aktuální informaci potřebuje velení NATO k rychlému vyhodnocování situace v ukrajinské armádě, zejména v době, kdy přes velmi formální Minskou smlouvu, pokračuje nepřetržitě v boji proti revolučním sílám Donbasu. Spojení a informační technika patřily vždy k nejslabším stránkám ukrajinské armády.
4. Komise věnovala mimořádnou pozornost vojenskotechnické spolupráci.
Kromě povídání o významu přechodu na standardy NATO, věnovala komise pozornost rozvoji vojenskoprůmyslového komplexu. Jde o zabezpečení získání pro NATO všech důležitých materiálů a dokumentů, které vlastní ukrajinský VPK, do loňského února spolupracující s Ruskem. Na toto nebezpečí upozorňovali ruští experti po celá desetiletí.
Již počátkem dubna 2015 zpracovali odborníci NATO program reformování ukrajinského VPK, který je programem jeho likvidace a současně ranou pro ruský VPK.
Závěr - 21. června 2015 vypověděla ukrajinská vláda smlouvu o vojenské spolupráci s Ruskem, která se týká hlavně:
- ukončení společné produkce letounů „Antonov“ a vrtulníkových motorů v závodě „Motor Síč“;
- Rusko se podílelo na provozu 150 vědeckých a výrobních podniků v leteckém a kosmickém průmyslu a dodávalo ukrajinským montážním závodům 70 % součástek a 95 % surovin a polotovarů;
- Rusko spolupracovalo s Ukrajinou v produkci raket, výrobě zbraní a kosmických prostředků. Podíl Ruska je 50 %, Ukrajiny – 40 % a států SNS a Západu – 10 %;
- ukrajinský lodní průmysl vyráběl námořní plavidla v kooperaci s Ruskem v 50 podnicích;
- v oblasti jaderné energetiky – 75 % surovin a komponentů bylo dodáváno z Ruska.
Rusko buď zanedbalo, nebo nebylo schopno si zabezpečit svou vlivnou přítomnost na Ukrajině, přestože k tomu mělo všechny předpoklady a rozsáhlé možnosti. K odstranění následků ztráty ukrajinského potenciálu Rusko bude potřebovat 25-30 let a 3-5 bilionů USD.
Akcelerace komplexní integrace Ukrajiny do NATO je kamuflována vzrůstající agresivitou Ruska, které údajně vyvolalo humanitární katastrofu podporou revoluce v Donbase.
Spolupráce nacistického režimu s Atlantickou alianci, jak potvrzuje program schválený komisí, se stává stále konkrétnější.
Zatím je oficiální vstup do NATO vzhledem k válečnému stavu s Ruskem a novými republikami na hony vzdálen. Přesto však úroveň zatažení Ukrajiny do NATO je bezprecedentní, stejně jako stupeň pronikání Alianci vybuzené a podporované militantnosti do všech státních struktur. Tyto tendence v kontextu agresivního nástupu USA proti zájmům Ruska na celém post – sovětském prostoru svědčí o tom, že:
1. USA a Evropské imperialistické mocnosti tlačí Ukrajinu do pokračování masakru Ruského obyvatelstva v Donbase a násilného potlačení revolučních sil, až do jejich vyhlazení
2. Tyto mocnosti připravují Ukrajinu jako útočnou vojenskou sílu pro budoucí válečné intervence proti samostatným státům bývalého SSSR a v případě úspěchu i pro válku proti Rusku. Svržení ruské vlády by mělo zřejmě proběhnout cestou barevné revoluce a podporou ruské proamerické „Páté kolony“. Poslední zákon ruské Státní Dumy, omezující působení nevládních organizací podporovaných Západem, tento americký záměr jen potvrzuje.
Tlak západem podporované opozice v Rusku, zaměřené proti prezidentu Putinovi sílí. Bývalý ruský premiér a pozdější kandidát na prezidenta, nynější předseda Ruské republikánské strany „RPR-Parnas“ Michail Kasjanov ve svém vystoupení 21. 5. zdůraznil, že Kyjev musí dostat obranné zbraně a na Donbas mají být vyslány mírové síly OSN, ve kterých nesmí být příslušníci ruské armády. Síly OSN mají kontrolovat rusko-ukrajinskou hranici. Kasjanov rovněž uvedl, že se bude podílet na organizaci nátlaku na demisi Putina z funkce prezidenta. Již tento rok by měly proběhnout masové manifestace, které donutí Putina provést „demokratické“ reformy. Jako celá prozápadní opozice Kasjanov předpokládá, že ekonomické sankce natolik sníží životní úroveň Rusů, že paralelně s válečnými iniciativami Ukrajiny proti Rusku, bude snadné zopakovat i v Moskvě „kyjevský“ puč.
Bez významu není ani rozhodnutí ruské vlády o vypovězení smlouvy Ruska s NATO o poskytování letecké základny v Uljanovsku k přesunu vojenské techniky z Afghánistánu a k zásobování vojsk, která i po ukončení operace ISAF, pokračují v operacích, které mají proamerický režim v Afghánistánu udržet u moci.                                Karel Kluz

Ako zrádzali a rozbíjali ZSSR
Nikolaj Starikov


(Dňa 6. februára 2014 sa uskutočnilo stretnutie spisovateľa Nikolaja Starikova s mládežou Moskvy. Ruský spisovateľ vo svojej prednáške vysvetlil mladým poslucháčom svoj pohľad na proces likvidácie Sovietskeho zväzu a na dôsledky, ktoré táto udalosť priniesla. Zároveň odpovedal aj na položené otázky. Keďže procesom likvidácie socializmu a nastolením takzvaného trhového hospodárstva prešlo aj Slovensko, prinášame aj našej verejnosti tento zaujímavý pohľad z prostredia Ruskej federácie.)

N
a kedy treba stanoviť dátum, ktorý je začiatkom ničenia Sovietskeho zväzu?
Myslím, že snáh a pokusov zničiť ZSSR bolo mnoho. Samozrejme, môžeme hovoriť o sprisahaniach zo stalinových čias, aj z predvojnovej doby. Rozhodne aj hitlerovskú politiku zničiť Sojuz možno do toho zahrnúť.
Ale to boli akcie, ktorých hlavným cieľom bolo získať nejaké perspektívy, geopolitické výhody. Zničiť ho mali nie len preto, že existuje, ale preto, že je to obrovská krajina, kde aktívne prebiehala ekonomická prestavba a Sovietsky zväz sa stával silným konkurentom. Problém nebol len v sociálnom systéme, ktorý zaviedli. Problém bol jednoducho v jeho celkovej sile.
A v tomto zmysle aj dnešné pokusy zničiť Rusko, rozdeliť ho, majú v podstate tie isté príčiny. Pozrite sa: náš hospodársky systém sa zmenil, už nie je socializmus. Máme taký kapitalizmus, ako v iných štátoch. No snahy zničiť Rusko neprestávajú. Tie dôvody, že sme veľká zem so strategickou geografickou polohou, ostali platné. Ak si položíme otázku: Kto je najväčším konkurentom najmocnejších štátov sveta, to jest Britského Spoločenstva (http://en.wikipedia.org/wiki/Commonwealth_of_Nations)? Vidíme, že to nie je Rusko. Žiaľ, dnes nie sme hlavným konkurentom. Tým je dnes Čína. A ktorá z hlavných veľmocí Spoločenstva hraničí s Čínou? Žiadna. Rusko hraničí s Čínou. Západ je už zainteresovaný v určenej hre na teritórií Ruska, hoci len preto, aby sme sa nezjednotili s Čínou do nejakých zväzkov a vzťahov. Aj preto, aby sme nepredávali naše zdroje Číne atď. Aj keď nebudeme hrať žiadne geopolitické hry na našom území, všetko jedno. Oni svoje hry hrať budú. Preto princíp „ustúpme, potom nám dajú pokoj“, tu nefunguje. Chceš-nechceš, aj tak prídu a budú chcieť vziať to, čo máme.
Smrť Stalina považujem za začiatok pokusu o úpadok a likvidáciu nášho štátu. Som absolútne presvedčený o tom, že to bola násilná smrť. Nemám najmenšiu pochybnosť, že J.V. Stalin bol otrávený. Dnes neviem, kto a čo mu nasypal. Možno bude niekedy prevedená exhumácia, alebo prehovorí vrah Stalina a bude odhalené, na čo zomrel a vyvodia sa dôsledky. No pre dnešok treba pochopiť, prečo bolo treba zabiť Stalina a k akým žalostným dôsledkom v histórii ZSSR to viedlo.
Prečo to bolo potrebné urobiť? Prečo práve o smrti Stalina môžeme hovoriť ako o začiatku rozpadu ZSSR? Pretože Stalin sa ukázal natoľko silným geopolitickým hráčom, že to nikto neočakával. Predvojnový ZSSR bol rozvíjajúcou sa krajinou, čo je bezpochyby nádej do budúcnosti, obrovský sociálny optimizmus, to všetko reálne bolo. No Sojuz nebol tou silnou veľmocou, akou sa stal po Druhej svetovej vojne. Bola to krajina, ktorú Západ plánoval zničiť silami Poľska a Nemecka z jednej strany a z druhej strany silou Japonska. V podstate to neboli najsilnejšie štáty tej doby. Nemecko v roku 1938 malo s Poliakmi veľmi dobré vzťahy a nebola to ešte silná veľmoc. To až potom Hitler v rokoch 1941-1942 postavil naozaj silnú vojnovú mašinériu.
Nebudem už hovoriť o tom, prečo sa Hitler priatelil s Poľskom, lebo je to jasné. V roku 1938 bola podpísaná tzv. Mníchovská dohoda. Čo to znamená? Stretli sa vodcovia Anglicka, Francúzska, Nemecka, Talianska (štyria ľudia) a jednoducho rozhodli, že kúsok Československa treba odovzdať Nemcom. Všimnime si: Čechoslováka tam žiadneho neprizvali, ešte na nich neprišiel rad. Potom odtiaľ vyšli a povedali: „Musíte odovzdať Hitlerovi Sudety a tak ďalej.“ To predstavovalo asi 40 % územia Československa. No na tomto území boli aj vlastné vojenské závody a hraničné pevnosti. Československá armáda aj počtom bola zrovnateľná s hitlerovskou – okolo 1 milióna vojakov. To znamená, že s vtedajšou silou by ich Hitler nebol porazil a bola by to dlhá a krvavá vojna.
Československo malo spojeneckú dohodu s francúzskom a ZSSR. Ale nikto okrem ZSSR neprejavil ochotu pomôcť ČSR. Naopak, Francúzsko a Anglicko vyhlásili, že ak bude ČSR odporovať, oni nebudú plniť dohodu. A preto sa ČSR vzdalo. Ďalšiu históriu toho, ako Hitler pohltil ČSR nebudeme rozoberať. Pre nás je dôležité, že v momente, keď ČSR odstúpilo časť územia Nemecku, Poľsko okamžite predložilo svoje územné požiadavky na tešínsku oblasť. Všetko toto sú pozostatky rozpadu Rakúsko-Uhorskej monarchie a Nemecka. Dnes vidíme len pozostatky tých impérií, ktoré do Prvej svetovej vojny neboli. Vezmite mapu Európy do Prvej svetovej vojny a uvidíte: Je tam veľké Ruské impérium, Nemecko, Rakúsko-Uhorsko, Taliansko, Španielsko. A hľa, v centre Európy sa objavili celkom nové, dovtedy neexistujúce štáty.
Poľsko vtedy tiež stupňovalo tlak voči ČSR, na čo Čechoslováci nereagovali. Poľské vojská presne tak, ako nemecké, vstúpili ne jeho územie. Tu prišli tanky a obyvatelia ich vítali kvetmi presne tak, ako obyvatelia v Sudetoch. To znamená, že Poľsko nebolo žiadnou nevinnou obeťou hitlerovskej agresie. To bol taký istý dravec, ktorý spolu s Nemeckom a s požehnaním Veľkej Británie menil mapu Európy. A len zmena hitlerovej politiky viedla k tomu, že namiesto toho, aby on spolu s Poľskom napadol ZSSR, najprv zničil Poľsko, uzavrel dohodu o spojenectve so ZSSR a celý plán sa tým zmenil.
Všetko toto som rozpovedal preto, aby sme pochopili, že ZSSR nebol prvoradou svetovou veľmocou, ale to bola rozvíjajúca sa potenciálne silná veľmoc, no druhoradého významu. Preto hovoriť o vtedajšom ZSSR ako o agresorovi voči Európe je to isté, ako dnes tvrdiť, že súčasné Rusko ohrozuje Európu. Vieme predsa, že ani síl, ani potreby, ani možnosti toto uskutočniť, nie sú. Takto podobne to bolo so ZSSR na začiatku Druhej svetovej vojny.
No po Druhej svetovej vojne bola celkom iná situácia. ZSSR – to je už suverénna veľmoc. To je štát, ktorý rozbil najsilnejšiu armádu sveta a hlavne, značne rozšíril zónu svojho vplyvu. V predvečer druhej svetovej vojny zo spojencov nám ostalo len Mongolsko. Vidíte, že nám to veľmi nepomohlo, pretože ešte aj samotné Mongolsko bolo potrebné brániť pred Japonskom. A viac spojencov niet. Prečo? Pretože celá spojenecká zóna, ktorú malo Ruské impérium, v dôsledku revolúcie aj všetkých katakliziem, odišla k Anglosasom a Francúzom a čiastočne aj k Nemcom.
Prebehlo to isté, čo po likvidácii ZSSR v roku 1991. Všetky štáty, ktoré boli v našej zóne vplyvu, boli Gorbačovom fakticky odovzdané našim geopolitickým protivníkom. Ale dajte pozor – nikto neostal neutrálnym. Je to napríklad Poľsko, Bulharsko, ktoré boli prosovietske, boli to spriatelené režimy členovia Varšavskej zmluvy. My sme vyprázdnili priestor, no ich pohltilo NATO. To je k otázke, čo sa stane, ak stratíte kontrolu nad územím. Potom to bude kontrolovať niekto iný.
Preto Sovietsky zväz tu postupoval absolútne správne, keď po Druhej svetovej vojne sformoval spriatelené štáty vo východnej Európe. To okrem iného dávalo možnosť cítiť sa bezpečným, pretože všetky vpády na Rusko z Európy stále museli smerovať cez východnú Európu. Ak by tam boli nám nepriateľské štáty, nepriateľ by štartoval prakticky z našich hraníc. Neskoršie preto, aby bolo možné udrieť na ZSSR, bolo pochopiteľne potrebné prejsť cez štáty socialistického tábora, kde boli všeobecne nie zlé armády, ktoré boli v plnej zbroji. Dnes sú celkom odzbrojení na úroveň absolútne nespôsobilých vlastnej obrany, vojenská výroba bola zlikvidovaná. V súčasnosti (bol som práve na Slovensku) je všetko zatvorené a nič sa nevyrába (v Čechách bola napríklad veľmi silná zbrojárska výroba, ktorú sme tiež pomáhali stavať po Druhej svetovej vojne).
Preto sa Stalinovi podarilo vybudovať silnú veľmoc, ktorá podľa svojich možností určite trošku ustupovala celkovej moci USA a Anglicka plus ich spojencom. Bola však veľmi blízko tomu, aby sa im vyrovnala. Najhlavnejšie je to, že Stalin odmietol v ekonomike hrať podľa ich pravidiel.
Základom pre obdobie po Druhej svetovej vojne bolo podpísanie dohody v Bretton Woods. Jej podstata je takáto: Dolár sa ustanovuje za svetovú valutu a len dolár je krytý zlatom. Všetky ostatné valuty sú hodnotené a závislé voči doláru. Dolár sa stal platidlom v ekonomike, aj meradlom všetkého v spoločnosti. Tento systém sa zachoval až do súčasnosti, hoci na svojej ceste stratil zlaté krytie v roku 1973.
Stalin odmietol ratifikovať zmluvu z Bretton Woods v decembri 1945 a v reakcii na ňu vytvoril Zlatý rubeľ. Toho sa dosiahlo ku koncu 40. rokov. To znamená, že ZSSR zmenil Západom plánovaný smer rubľa viazaného na dolár. Rubeľ podložil zlatým krytím a sám začal tvoriť kvalitatívne odlišný vlastný ekonomický systém. Existovali teda tu zlatý rubeľ, tam zlatý dolár. Tu je hegemónom ZSSR, tam je hegemónom USA. Boj nebol na žiadnom fronte, ani v ideologickej oblasti. Bola to v podstate súťaž dvoch ekonomík o to, kto bude vládnuť svetu. V tomto zmysle ZSSR bol serióznejším súperom. Vysvetlím prečo.
Západný finančný systém, aj pri absencii nepriateľských protiopatrení už neexistujúceho rivala, sa počas dvoch desaťročí vyčerpal, lebo je postavený na logike neustáleho nárastu množstva peňazí. FED, Bank of England, Európska centrálna banka - to sú súkromné centrá, ktoré celý čas len navyšujú množstvo peňazí v obehu. To vedie k ich znehodnoteniu. Aby sa to nedialo, vymýšľajú neustále akési nové zložité spôsoby investovania peňazí. Všemožné cenné papiere, rast cien nehnuteľností atď. Preto v tom systéme všetko stále zdražuje a v tomto zmysle si tento systém sebe protirečí. Hlavný zmysel a hodnota v spoločnosti sú peniaze, no tie sa v nej celý čas znehodnocujú. To pripomína Kronosa z gréckej mytológie (odkaz tu: http://sk.wikipedia.org/wiki/Kronos_%28mytol%C3%B3gia%29 ) požierajúceho svoje vlastné deti, to vedie k rýchlemu vyčerpaniu systému. Aj dnes sme svedkami toho, ako sa veľmi rýchlo systém ničí na pozadí obrovského dlhu USA a všetkých ostatných vyspelých krajín.
Položme si otázku: Keď oni, také rozvinuté západné štáty, sú všetky dlžné trilióny všemožných finančných prostriedkov, komu sú vlastne dlžní? No komu? Keby boli dlžní jeden druhému, prečo si tie dlhy nevyrovnávajú, aby nedosahovali takých obrovských cifier. Komu všetci dlhujú? Dlžní sú tým bankárom, ktorí ovládajú tieto emisné centrá.
V ZSSR bola situácia úplne iná. Množstvo peňazí v obehu bolo konečné, a peňažná masa hoci sa rozširovala, tak len mierne. No každý rok sa otvárali nové závody. Racionalizátori zavádzali nové technologické postupy a metódy, vyrábalo sa stále viac a viac. Počuli ste o tom, že sústavne (každý rok) bolo tzv. stalinské znižovanie cien. Taká je pravda. To je skutočne tak. Každý rok, podľa mňa, koncom marca alebo apríla (možno nájsť na internete) sa publikoval veľký zoznam v novinách Izvestija a Pravda a udával, cena ktorých tovarov bola znížená a o koľko. Nebolo to len zníženie jedného druhu tovaru, ale všetkých. Na všetky druhy tovarov boli zníženia od 10 % do 30 %. Ako to bolo možné urobiť? Preto, lebo množstvo peňazí ostávalo to isté a tovaru pribúdalo. Potom môžete každý tovar predávať lacnejšie. Na Západe, v peňažne orientovanej ekonomike, je všetko naopak: u nich sa množstvo peňazí stále zvyšuje, no množstvo tovarov tak rýchle nenarastá. Preto všetky tovary začínajú zdražovať. Chápete v čom je logika sústavného znižovania cien? V každom prípade vyhráva nad logikou neustáleho zvyšovania cien. Ľudia, ktorí tam žijú, to chápu, vidí sa im, že je to správne a spravodlivé. Cítia starosť o seba, pretože všetko je postupne lacnejšie. A čím lepšie pracuješ, tým lepšie budeš žiť.
Má u nás dnes logiku zvyšovanie cien? Vošli sme do tohto západného systému. Samozrejme, že aj u nás je takáto logika: sústavne naháňame peniaze (ich peňažnú masu), pritom tie peniaze neemitujeme my. Sme akýsi zrkadlový obraz systému FED a sme závislí na množstve dolárov, ktoré dostávame spoza hraníc za naše predané tovary. Centrálna banka Ruska dnes vydáva ruble viazané na dolár. Je to preto, že Sovietsky zväz v roku 1991 vstúpil do tohto západného finančného systému. Predstavte si, že to nebol boj dvoch ideologických systémov, ale dvoch odlišných ekonomických systémov. Pritom náš systém bol oveľa efektívnejší, ak hovorím jazykom súčasných liberálov. Po strašnom hitlerovskom vpáde, po zničení celej ekonomiky, bolo potrebné rýchlo všetko znova postaviť. Lístkový systém sme však zrušili skôr než v Anglicku. O čom to svedčí? Veď v Anglicku v porovnaní s nami, nebolo rozbité skoro nič.
Aby ste pochopili úroveň zničenia, uvediem tento príklad. Počas jediného náletu nemeckého letectva na Stalingrad 23. augusta 1942, pri ktorom zničili zápalnými náložami celé mesto, zahynulo okolo 80 tisíc ľudí. V meste ešte vtedy boli aj drevené budovy, všetky zhoreli. V ostatných častiach sa vytvorili ruiny, v ktorých sa stále bojovalo. Naproti tomu, najhorším náletom Nemcov v Anglicku bol nálet na mesto Coventry. Počet mŕtvych tam je 892. Pochopili sme? Celkom v Anglicku pri bombardovaní zahynulo v priemere toľko ľudí, ako v Stalingrade za jediný deň. To sú neporovnateľné čísla.
Veľké straty ľudí v Nemecku boli po náletoch spojencov. To sa nedá ani vyčísliť. Udáva sa počet 1,5 milióna ľudí. Len v Drážďanoch je odhad od 100-150 tisíc. Západné mestá (aj v Nemecku) boli od takého masívneho bombardovania ušetrené a napriek tomu ZSSR sa z vojnových škôd spamätal rýchlejšie. To preto, že mal veľmi efektívny systém, ktorý bral do úvahy aj osobný záujem: čím lepšie pracuješ, tým viac zarobíš. Ceny sa znižovali. Ale aj pri tom istom plate dostávaš viac hodnoty.
Za Stalina neplatilo rovnostárstvo. Profesor mohol mať aj pomocnicu v domácnosti – nikoho to nemrzelo. Mohol mať aj osobné auto, prečo? Lebo je profesor. Vtedy nebolo takého tupého rovnostárstva, keď profesor a robotník dostávali rovnakú mzdu, pričom sa strácal zmysel vzdelania a osobného snaženia, čo pamätáme z neskorších dôb ZSSR. Preto ZSSR za Stalina mal efektívnu ekonomiku a bol dôstojným konkurentom. Preto bolo potrebné tento systém zničiť. Preto sa Západ snažil pripraviť plány vojny proti ZSSR, no nestihli to. Nie preto, že sú mierumilovní. O tom sa ľahko presvedčíme, ak spomeniem, že zhodili dve bomby na Japonsko. Čo by im zabránilo zhodiť 10 bômb na ZSSR? Zastavilo ich proste malé množstvo bômb, ktoré vtedy mali a zistili, že sovietska protivzdušná obrana zničí určité množstvo bômb ešte v lietadlách vo vzduchu. (Rakety ešte neboli). Tiež zistili, že bomby, ktoré zhodia, nezničia celý sovietsky vojenský potenciál, hrozil silný odvetný úder. Preto sa rozhodli počkať a dovtedy vyrobiť ďalšie atómové bomby.
V tejto chvíli ZSSR v roku 1949 vyrobil jadrové zbrane. Až vtedy začali rozhovory rovného s rovným. Tam atómová bomba – aj tu atómová bomba. No znovu nezabudnime, že množstvo atómových zbraní ZSSR sa až neskôr stalo porovnateľným s americkými. V čase Karibskej krízy v 60. rokoch mali oni 2,5 tisíc hlavíc, my 600. Celý čas sme ich iba dobiehali a nie my sme boli militaristi. Oni stále preteky v zbrojení začínali a my sme sa im snažili priblížiť.
Zabijúc Stalina - rýchle sa mení politika ZSSR. Predstavte si mapu Euroázie. V roku 1949 ZSSR získal veľkého spojenca Čínu. Tam v občianskej vojne zvíťazil Mao ce tung, my sme získali mocného a veľkého spojenca. Aj vo východnej Európe sa vytvoril silný socialistický blok, ktorý bol pod vplyvom ZSSR. Čo s tým urobil Chruščov? Veľmi rýchlo, v priebehu pár rokov, toto všetko stratil.
Poprvé, pohádal sa s Čínou. Zakončilo sa to ozbrojeným stretom na polostrove Damanskij. Vyvolal hádku nie takého druhu, že by došlo iba k výmene nepekných slov alebo k obviňovaniu povedzme z trockizmu, či revizionizmu, nie. Problém došiel až do štádia vojenského stretu. On fakticky posunul Čínu do rúk a do objatia Spojených štátov. K samotnému objatiu došlo v 70. rokoch, kedy Amerika presunula svoju výrobu do Číny. A dnes vidíme, akým spôsobom sa Čína rozvíja. Opustili svojho najvážnejšieho spojenca, to po prvé.
Podruhé. Presne takto sa Chruščov pohádal s Albánskom. V meste Vlora sme mali základňu nášho námorníctva a ponoriek. V Stredozemnom morui. Pohádajúc sa s Albánskom, túto základňu sme stratili.
Ďalej, na pozadí takých podivných akcií Chruščova, akým bol jeho známy prejav na dvadsiatom zjazde KSSZ, aj iné štáty strácali dôveru v ZSSR. V prvom rade, je celý lživý. No najviac uškodil tým, že paralyzoval vieru vo vec socializmu. Do tohto momentu boli všetci v Sovietskom zväze presvedčení o tom, že oni porazili fašizmus, že je to štát, kde sa všetko robí v prospech ľudí, kde všetko prebieha normálne a správne. A vtom vystupuje - nie hocikto - ale vodca štátu a hovorí: „Viete o tom, že predchádzajúci vodca, ktorý toto všetko postavil a dosiahol, je krvavý mäsiar a tyran?“ Vyvolalo to ohromné rozčarovanie a zo strany ZSSR bol daný tiež veľkolepý tromf do rúk protivníkov. Toto už nemožno nazvať hlúposťou. To už je za hranicou tejto kategórie.
Okrem toho, Chruščov urobil veľa zlého aj ekonomike. Napríklad, veľmi rýchlo zničil družstevníctvo, ktoré bolo za Stalina. Dokonca v čase vojny existovali družstevné podniky, ktoré vyrábali pre front. Chápete? V Sovietskom zväze. No bolo to normálne. Ľudia sa spojili, založili si podnikateľské družstvo a začali sami vyrábať. V tom je to hlavné – neexistencia vykorisťovania človeka človekom. Ak ľudia sami, nie na štátnej, ale na družstevnej úrovni niečo vyrábali, bolo to podporované.
Presne tak sa podporovalo napríklad aj poľnohospodárstvo, chov dobytka, ovocinárstvo. Chruščov všetko toto zaťažil daňami. Výsledkom toho bolo to, že nastal úbytok chovu dobytka, likvidovali sa ovocné sady, jablone, hrušky… Toto sa dialo koncom 50. rokov. Myslenie, ktoré takéto konanie vyvolávalo, bolo veľmi jednoduché: Načo je sovietskym kolchozníkom potrebné sa niečim zaoberať? Sovietsky zväz ich vo všetkom zabezpečí, všetko si kúpia v obchode. Poďme preto namiesto kolchozov zakladať sovchozy. Tam si ľudia odpracovali svoje rovnako ako vo fabrike, prišli domov, zašli do obchodu a všetko potrebné si kúpili. Samozrejme, toto rýchlo viedlo k zníženiu produkcie potravín v ZSSR. Uvedomme si, že práve v tých časoch začínal v ZSSR pomaličky nárast dovozu potravín zo zahraničia. Nie za Stalina! Za Stalina sa potraviny vonku nekupovali, bolo ho dosť dokonca po vojne. To je paradox.
Okrem toho Chruščov zničil zaoceánsku námornú flotilu, ktorú postavil Stalin. Vo svojej knihe „Geopolitika, ako sa to robilo“ som podrobne vysvetlil, na čo je taká flotila potrebná. Je nutná k tomu, aby ste mohli súperiť s takým typom v podstate ostrovných štátov, akými sú Veľká Británia a USA. Podobných typov štátov je viac, ale je jasné, že globálne nehrajú žiadnu úlohu. V podstate – Spojené štáty americké – je to ostrov. Z toho vplýva, že námorná flotila je hlavný prostriedok, ktorý je pre nich hrozbou.
Keď mal ZSSR na ešte začiatku 80. rokov morskú flotilu porovnateľnú s americkou, Američania nemohli veľmi vyskakovať. Pretože tieto naše lode mohli priplávať na ľubovoľné miesto svetového oceánu a zdržať sa tam tak dlho, ako bolo potrebné. Naše loďstvo je teraz v smutnom stave. Preto neoddeliteľnou súčasťou obnovy našej suverenity je program výstavby námornej flotily. Upriamme svoju pozornosť na fakt, že v momente, keď sa k moci v Rusku dostali liberáli, takzvaní reformátori, prvé čo urobili bolo to, že zlikvidovali všetku pripravovanú výrobu lietadlových lodí. V ZSSR sa na začiatku 80-tych rokov dostala do sériovej výroby prvá generácia sovietskych lietadlových lodí. Boli to viac-menej vydarené lietadlové krížniky. Ostal nám však len jeden – Admirál Kuznecov. Dva podobné boli zošrotované a materiál predaný do Číny, Indie. Osud týchto lodí je, žiaľ, veľmi smutný.
Takže Chruščov zničil flotilu a potom začal ničiť armádu. Akým spôsobom? Za Chruščova bolo z armády uvoľnené veľké množstvo dôstojníkov. Pritom sa jednalo nie o obyčajných ľudí, ale o dôstojníkov, ktorí prešli vojnou. A uvoľňovaná bola vrstva stredného veku, čo tiež zaváňa čistou sabotážou, pretože generalita ostala. Mladí prichádzajúci dôstojníci nastupovali a zaberali miesta tým, ktorí mohli potom povýšení a ktorí mohli ďalej odovzdávať svoje skúsenosti. Takže sa prepúšťali kádre stredného veku, pritom dosť škaredým spôsobom. Doslova sa stávalo, že uvoľňovali dôstojníkov rok pred odchodom do dôchodku, pričom strácali nárok na penziu. Armáda prišla asi o milión osôb. Takto systematicky Chruščov ničil štát.
Okrem toho je treba doplniť zoznam jeho opatrení o delenie straníckych organizácií na roľnícke - vidiecke a mestské. Čiže fakticky rozdelil stranu na dve časti. Toto bolo potom po jeho odvolaní napravené.
Ešte by som chcel pripomenúť, aká bola situácia počas XIX. zjazdu komunistickej strany a ukázať, za čo bol Stalin zabitý. Tento zjazd, na ktorom bol Stalin prítomný, sa konal v októbri roku 1952. Ako som sa presvedčil z dokumentov a dobovej tlače, Stalin tam fakticky nevystupoval. Zjazd otváral Malenkov. Stalin sedel v pléne. V niektorý z ďalších dní Stalin vystúpil s veľmi krátkou rečou. Potom zverejnili zoznam členov Ústredného výboru. Všimnite si (ak si spomínate na sovietsky štýl vládnutia): politbyro bolo likvidované. Konkrétne na tomto zjazde bolo prijaté pravidlo, kde už politbyro nebolo. Bol proste Ústredný výbor, ktorý tvorilo dvesto ľudí (teda veľa) a v ktorom mal Stalin svoje príslušné miesto a postavenie zhodné s abecedným poradím.
Stalin chcel zobrať moc z rúk strany a predať ju do rúk občanov – bolo to absolútne logické. Počas celej povojnovej doby sa Stalin nikdy nepodpisoval ako generálny tajomník UV KSSZ, také niečo nebolo. Označoval sa ako Predseda vlády Sovietskeho zväzu. V rámci série kníh, ktoré odporúčam čitateľom, vyšla korešpondencia Stalina s Churchillom z roku vydania 1956 a nazýva sa: „Korešpondencia Predsedu Sovietu ministrov ZSSR J. V. Stalina s predsedom vlády Churchillom. Moc sa predávala od strany do rúk štátu. Je to absolútne logické, pretože strana sa má zaujímať ideologickými otázkami, nie vládnuť, ako sa to dialo v ZSSR.
Je pochopiteľné, že sa stranícki politickí činitelia cítili ohrození. Ja si myslím, že tieto udalosti sa stali kľúčovým spúšťacím mechanizmom, pretože zjazd sa skončil v októbri, no v marci už Stalin zomrel. To jest veľmi skoro. A Chruščov okamžite zvrátil tento proces. Znova sa objavilo politbyro a moc znova prešla do rúk strany.
V čom je hlavné negatívum tohto systému moci? Stranícke výbory boli absolútne nekritizovateľné a neniesli žiadnu zodpovednosť. Ak sa niečo tvorí, robia to štátne orgány, ktorým dávajú nariadenia stranícke orgány. Ak sa dielo podarí, sú to stranícke orgány, ktoré urobili dobre, chválime ich. Ak sa vec nevydarí, potom sú to štátne orgány, ktoré nesú zodpovednosť. Takéto rozdelenie zodpovednosti systému moci k dobrému nevedie.
Chruščov uskutočnil celý rad podobných postupov. Nehovorím už o tom, že doviedol svet na hranu jadrovej vojny so Spojenými štátmi americkými. Rozhodol sa okamžite rozmiestniť rakety s jadrovými hlavicami na Kube, na čo USA reagovali veľmi citlivo. Napríklad v tomto momente sa stalo zrejmým, že naše námorníctvo zaostáva za námorníctvom USA. Pretože naše lode v čase blokády, ktorú Američania vytvorili, jednoducho nedokázali doplávať na Kubu. Až potom bol prijatý seriózny program výstavby loďstva.
Chruščova odvolali. K moci prišiel Brežnev. Mnohé z toho, čo urobil Chruščov, odstránil, no najdôležitejšie problémy neriešil. Keď prišiel k moci Chruščov, odstúpil od myšlienky zlatého rubľa, o ktorej sme hovorili a začal viesť medzinárodný obchod v dolároch. Tieto doláre vytvárali a emitovali Spojené štáty a my sme tieto doláre akceptovali ako prostriedok platieb. Ak sme sa my chceli dostať k dolárom, museli sme niečo predať. Američanom stačilo si ich jednoducho natlačiť podľa potreby. To znamená, že Sovietsky zväz vstúpil do systému, v ktorom nie je možné vyhrať, nevyhnutnosť porážky v takto nastavenej hre je len otázkou času.
Ak používate valutu svojho protivníka ktorú on vydáva, dávate mu možnosť neobmedzenej emisie peňazí ohraničenej iba jeho vlastným apetítom. No vidíme, že ten apetít je u nich bez miery, preto majú teraz taký ohromný dlh.
Také sú kroky, ktoré priviedli ZSSR do veľmi nešťastnej situácie. Znamená to teda, že Sovietsky zväz bol odsúdený k zániku? Nie. Z každej situácie existuje východisko. Vieme, že keď Nemci došli skoro do Moskvy, ešte to neznamenalo, že sme prehrali celú vojnu. Dokonca to bolo naopak: v decembri oni boli v tichosti vytlačení od Moskvy. Ešte v novembri, pred nástupom sovietskych vojsk, prišiel k Hiltlerovi Fritz Todt, vtedajší minister stavebníctva Tretej ríše. Mal na starosti výstavbu ciest. Pred Hitlerom vtedy Todt vyhlásil, že vojna je z ekonomickej stránky prehraná. To znamená, že hoci oni boli pod Moskvou, jemu bolo jasné, že vojna je prehratá. Prečo? Preto, že už nemali žiadne ďalšie rezervy, už nemali koho v Nemecku mobilizovať do armády. Všeobecne by sme mohli zjednodušene povedať, že hoci sú Nemci ešte pri Moskve, Rusi sú už pri Berlíne. Samozrejme, takéto vyhlásenie sa Hitlerovi nie veľmi zapáčilo. Výsledkom toho bolo, že Todt sa stal veľmi skoro obeťou leteckej nehody. Lietadlo, ktorým vzlietol, vo vzduchu vybuchlo a on zahynul. Za štátne peniaze mu potom vystrojili pekný pohreb, aby viacej nikomu takéto veci nerozprával a neodvádzal führera od práce podobnými maličkosťami.
Preto neexistuje situácia, z ktorej by nebolo východiska a niet stavu, ktorý by garantoval porážku Sovietskeho zväzu. V roku 1973 sa USA ocitli v zložitom postavení, keď De Gaulle žiadal vyplatiť zlatom francúzske dolárové rezervy v Amerike. USA zaplatili. Iné štáty začali tiež podobne rozmýšľať. A pretože množstvo dolárových bankoviek už vtedy omnoho prevyšovalo množstvo zlata, Američania boli zo začiatku nútení prerušiť slobodnú výmenu valút za zlato, lebo sa znížili ich zlaté rezervy. V roku 1973 celkom odstúpili od systému dolára krytého zlatom.
To znamená, že v tejto chvíli nie je žiadna svetová valuta ničím krytá. Náš rubeľ krytý našimi zlatými rezervami, sa na 90 % opiera o dolár, ktorý nie je krytý ničím. Presne takýto smiešny je finančný systém, v ktorom žije tento svet. Rozumieme tomu, že tento smiešny systém by nemohol opustiť systém zlatého krytia, ak by v tom momente fungoval zlatý rubeľ. Predstavme si situáciu: existuje svetový trh – z jednej strany zlatý dolár, z druhej strany zlatý rubeľ. A v tomto momente by Američania vyhlásili: „Viete, náš dolár nebude viacej krytý zlatom, budú to len obyčajné papieriky“. Ako zareagujú všetci? No tak, že budú obchodovať v rubľoch, pretože tie majú hodnotu. Vidíme, že samotná existencia Sovietskeho zväzu vo forme tohto stalinského variantu predstavovala kolosálny problém pre systém zlodejského vyrábania peňazí z ničoho.
Dostali sme sa k roku 1973. Spojené štáty Americké odstúpili od zlatého štandardu. Nazvime veci pravými menami: To je prakticky default. Oni to takto nenazývajú, no v skutočnosti to tak je. V tomto momente mohol ZSSR dobyť USA ak by bol vyhlásil, že on prechádza na platby za zlatý rubeľ resp. za zlato. To znamená ponúknuť nejakú alternatívu, ktorá by otriasla dolárom. Pretože dolár, ktorý dovtedy všetci považovali za valutu krytú zlatom, sa zrazu stal kusom papiera. No nikto tento tvrdý krok voči ním neurobil. Ako vieme, oni podobné milosrdenstvo vo vzťahu k ZSSR v roku 1991 neprejavili.
Západná ekonomika sa nachádza a vždy sa nachádzala v zložitom postavení. Žiadneho jej neobmedzeného rozkvetu ani nikdy nebolo. V USA počas 70. rokov bola dvojciferná inflácia. Bolo to v čase, keď na čele FEDu stála osobnosť typu Paula Volckera. V ekonomike boli zavedené vysoké úrokové sadzby, zatvárali sa závody. Podobalo sa to tomu, čo teraz prebieha u nás: vysoké úroky vedú k tomu, že podnikanie upadá, ekonomický život v štáte sa spomaľuje. Je to ako v spomalenom filme. Procesy sa zrazu spomaľujú. Vysoké úrokové miery spôsobujú tento spomaľujúci proces.
Západ vždy usiloval za tým, aby bol zničený ZSSR, lebo bol konkurentom. Odstrániť konkurenta bolo potrebné, lebo v reálnej konkurencii on spôsoboval problémy, pretože jeho systém bol založený na iných hodnotách (peniaze tu nehrali hlavnú úlohu). ZSSR mal vždy šancu na víťazstvo.
Preto prichádza reálna záchrana západnej ekonomiky v roku 1985 nástupom Gorbačova k moci. História je niekedy veľmi pochmúrna. Najprv nastúpil Andropov, ktorý aj skoro zomrel. Pomohli mu? Ťažká otázka. Potom bola dočasná osoba Černenko. Tiež veľmi mútna história okolo neho, tiež skoro umiera. Príchod Gorbačova k moci. Hlasovanie v politbyre bolo už ovplyvnené aj záujmami Spojených štátov.
Hlavným súperom Gorbačova bol Romanov - vedúca osobnosť Leningradu. Okolo neho sa šírili všelijaké lživé výmysly. Napríklad, že na svadbe svojej dcéry ukradol príbory z Ermitáže. Teraz už vieme, že to boli lži. Kto hlásal tieto lži a prečo? To znamená, že Západ pomáhal Gorbačovovi prísť k moci všetkými prostriedkami, ktoré mal k dispozícii. Je zaujímavé, že prvá cesta Gorbačova v pozícii vodcu štátu viedla do Anglicka, vôbec nie do niektorého štátu socialistického bloku.
Ďalej, Gorbačov proste jednoducho začal demontáž štátu. Toto nemôže byť len chybou. Toto nemôže byť len hlúposťou. Sú to vedomé kroky demontáže hospodárstva štátu. Sovietsky zväz nebol obeťou nejakých ekonomických problémov, stal sa obeťou zrady vedenia ZSSR – toto je potrebné si uvedomiť. Pretože, keď liberáli hovoria, že „sovietska ekonomika bola neefektívna a nemala žiadne šance na prežitie“ – oni popierajú realitu. Akoby hovorili, že Čína neexistuje, pretože čínska ekonomika bola podstatne menej rozvinutou ako sovietska a vidíme, ako sa dnes rozvíja Čína. Keď liberáli hovoria, že ZSSR bol odsúdený k zániku, znamená to, že rovnako bola odsúdená k zániku aj Čína, čo sa nestalo. Teda popierajú realitu.
Preto si spoločne musíme uvedomiť, že naša vlasť bola zradená vedením. Prečo to Gorbačov urobil? Je to otázka, ktorú je treba položiť jemu. Obávam sa, že on na ňu, samozrejme, neodpovie. Napriek tomu je to otázka druhu otázok rétorických. Možno ho chceli kompromitovať, možno ho naverbovali už skôr. No každá hlúposť má svoje hranice.
Nazvime však veci pravými menami: cár ohromného štátu, ktorý mal spojencov, s kolosálnym vplyvom vo svete, proste sám od seba, z ničoho nič rozdelil a zničil tento svoj systém.
Aby ste pochopili, nakoľko to bolo vedomé, uvediem jeden príklad. Bola to Rada vzájomnej hospodárskej pomoci, RVHP. Bol to ekonomický blok východoeurópskych štátov, aj iných krajín. Niečo ako európska ekonomická únia dnes, len socialistická, v ktorej bol aj Sovietsky zväz. Platobnou jednotkou v tomto spoločenstve bol konvertibilný rubeľ. On nemal nič spoločné s rubľom, ktorým sa platilo vo vnútri ZSSR. Bola to celkom oddelená jednotka, bol to prvý experiment založenia nadnárodnej valuty. Vtedy ešte neexistovalo Eku, ani Euro. Tento projekt bol rozpracovaný ešte za Stalina. Rozpracoval sa v roku 1949, no do praxe bol uvedený po smrti Stalina, niekedy v rokoch 1955, 1956, kedy RVHP začalo svoju existenciu.
V čom bol zmysel jeho existencie? Bol určitý uzavretý systém, v ktorom štáty medzi sebou obchodovali pomocou tejto umelej valuty. Ona neexistovala vo forme bankovky. Bola to forma bezhotovostných platieb medzi štátmi. Napríklad Maďarsko môže kúpiť niečo v Rumunsku, Rumunsko niečo v Sovietskom zväze a Sovietsky zväz niečo v Československu, Československo potom v Maďarsku a takto sa tieto peniaze točia.
Kvôli emisii týchto peňazí bolo založené emisné centrum – Medzinárodná banka ekonomického rozvoja. Táto banka emitovala konvertibilný rubeľ na základe konkrétnej zákazky. Bolo to emisné centrum presne tak, ako sú dnes západné emisné centrá FED, Banka Veľkej Británie, Japonská banka, ktoré vydávajú peniaze na konkrétne projekty. Subjekty tam dostávajú peniaze za účelom kúpi niečoho, alebo postavenia niečoho. Toto je veľmi dôležité: mať vlastné emisné centrum.
Peniaze teda sú a napríklad ZSSR si za tie peniaze kupuje zelený hrášok z Maďarska, ktoré sa za tie peniaze môže kúpiť napríklad naftu v ZSSR. No množstvo peňazí vždy zodpovedá množstvu tovaru. K čomu toto vedie? To vedie k tomu, že v socialistickom bloku sa začína rozvíjať ekonomika. To jest, predali ste zelený hrášok a postavili ste fabriku, ktorá začína vyrábať. Môžete zvýšiť výrobu, hľadať nových zákazníkov aj za hranicami RVHP. Môžete predávať kde chcete aj za tvrdú valutu. Takže sa dostávate na medzinárodné trhy.
Preto v momente likvidácie socialistického tábora bol priemysel rozvinutý vo všetkých východoeurópskych štátoch. Teraz je všetok zničený. V Maďarsku to bol závod Ikarus, kde sa vyrábali autobusy, ktoré všetky sa predali a jazdili. Čo je s ním dnes? Je zatvorený. Niet ho. A tak ďalej a tak podobne je to všade. Pričom v rámci socialistickej spolupráce ZSSR nevyvážal iba ropu a drevo. Veľké percento nášho exportu bolo napríklad vo forme strojov, mechanizmov, sústruhov. To znamená, že u nás bol silný strojárenský priemysel, stroje na výrobu ďalších strojov. To všetko bolo. Hoci tie výrobky neboli také pekné, no bol funkčný trh a bol na dostatočne vysokej úrovni.
Dá sa povedať, že technické zaostávanie za Západom bolo v predmetoch dennej spotreby skoro všade. No vo sférach strategicky dôležitých, v pokrokových technológiách, sme nikdy nezaostávali. Prví sme vyleteli do kozmu napríklad, takže v tomto sme vždy boli na úrovni. Niekde sme Západ aj predstihovali.
Čo sa však deje teraz? Vysvetlili sme si, že vo vnútri socialistického tábora sa obchodovalo vo vlastnej mene. V deväťdesiatom roku jedným škrtnutím pera Gorbačov donútil RVHP prijať rozhodnutie o tom, že obchodovanie sa od zajtrajšieho dňa bude prevádzať len v dolároch. Prečo? Ale veď celý svet obchoduje v dolároch, poďme tiež!
K čomu toto viedlo? Poprvé. Majú tieto štáty doláre? Nie. Majú konvertibilné ruble. To znamená, že od zajtra si nikto nič kúpiť nemôže. K čomu to privedie? No to privedie k tomu, že sa postupne zatvárajú všetky podniky. Pretože nemôžu kúpiť komponenty a tiež nemôžu nikomu nič predať. To znamená, že celá ekonomika v rámci socializmu bola odstavená za jediný deň. A to je iba začiatok.
Za ďalšie. No dobre, závody vám ostali. Ale potrebujete naftu, aby jazdili autá. Napríklad v Maďarsku. Predtým ste ju kupovali v ZSSR za konvertibilné ruble. Čo vám teraz hovorí ZSSR? Nech sa páči, predáme vám naftu, za doláre. Máte doláre? Nemáte. Čo urobíte? Idete k tomu, kto doláre má. Idete do Medzinárodného menového fondu, do USA a hovoríte: „Dajte nám doláre“. To znamená, že on, Gorbačov, vytvoril okamžite dopyt po cudzích peniazoch. To znamená, že predal kontrolu nad celou touto zónou do cudzích rúk. Bolo vlastné emisné centrum, my sme určovali množstvo peňazí v obehu a tak ďalej. Vstúpiš do dolárovej zóny a už určujú oni. To znamená, že Maďarsko nejde k tebe „kúpte náš hrášok a dajte nám naftu“ ale ide tam – „kúpte náš hrášok, kúpte naše Ikarusy“. To znamená, že vznikom dopytu po dolároch , odovzdáva sa vplyv na tieto štáty do cudzích rúk.
Ďalšie dianie je toto. MMF dá Maďarsku naftu a zaväzuje ho kupovať ju v Nórsku. Je to správne? Kto dáva peniaze, ten predsa rozkazuje. To znamená, že my sme prišli aj o svoje trhy. Už nehovorím o tom, že všetky naše strojárske podniky zrazu prestali kupovať nie pre údajnú zlú kvalitu. Ten, kto dáva pôžičky, dáva aj podmienky, aby sa nakupovalo u neho. No povedzte mi teraz, či toto môže byť len chybou? Je to čistá sabotáž.
Za jediný deň oni zničili vlastnú ekonomiku, pretože odstránenie odbytových trhov povalilo aj ekonomiku a pripravila sa pôda pre takzvané revolúcie pre nespokojnosť so socialistickým režimom. Táto zóna vplyvu sa stratila a súčasne sa rýchlo stiahla aj naša armáda z týchto štátov. Čiže vedome zničil ekonomiku. A bude raz potrebné postaviť pamätníky tým riaditeľom, ktorí aj v týchto zložitých podmienkach dokázali udržať strojárske fabriky pri živote.
Paralelne s tým sa začala privatizácia aj vo vnútri Ruska, vo vnútri celého ZSSR. Čo to je? Napríklad to, keď sa v priemyselnom závode na výrobu zbraní začne konverzia. O čo ide? O prechod na mierovú výrobu. To znamená, že ľuďom, ktorí po stáročia vyrábali zbrane, hovoria: „Teraz vyrábajte hrnce!“ Chápeme, že na hrnce netreba zložitú technológiu. Ak ste rodom zbrojár, zvykli ste si vymýšľať nové druhy zbraní, zdokonaľovať ich. No hovoria vám: „Musíte robiť hrnce!“ Vy tie hrnce možno aj vyrobíte, no zabudnete vyrábať zbrane. Čiže u vás padá výroba, vaše hrnce nikto nepotrebuje, pretože sa otvorili hranice a všade sú čínske hrnce. To je všetko. A za takýmto procesom sa tiahne druhý proces, za ním tretí, štvrtý, piaty.
Podnik kupuje ani nevieme kto. Známa je situácia, keď sa vyrábali ponorky. Jeden závod s výrobkami, bez ktorých sa ponorka vyrobiť nedá, vlastní akýsi Australčan. A on proste zabudol na to, že má takýto podnik… Samozrejme, celý podnik nemôže pracovať. No našli ho tam a za symbolickú cenu tento podnik kúpili.
Tiež sa začala privatizácia konkurentov Ameriky. Napríklad existuje vyspelý podnik vyrábajúci motory do vrtuľníkov. Čo urobíte? Prídete, cez Čubajsa ho lacno kúpite a urobíte všetko, aby ste ho zrušili. Nevyplácate mzdy. To znamená, že vašou úlohou je, aby sa podnik zavrel a vy ste utiekli. Mnohokrát sa tak aj stalo. Čiže toto všetko je kolosálna, hromadná zrada.
No štartovacím bodom toho všetkého sa stalo otrávenie Stalina. A prečo to Gorbačov urobil? Neviem. No podobnú zradu máme v našej histórii ešte jednu. Je to činnosť Kerenského vo vzťahu k štátu počas februárovej revolúcie do októbra. Proste je potrebné pochopiť, že privatizácia je určitou formou krádeže, pričom sa rozkrádali celé odvetvia. Čo sa privatizovalo ako prvé? Ropno-plynárenský priemysel, čiže vysoko ziskový. Akú má toto logiku? Máte sliepočku, ktorá nesie zlaté vajíčka, ropno-plynárenskú , prečo ju dávať do súkromných rúk? Prináša zisk do štátnej pokladnice. Dajte do súkromných rúk to, čo je stratové. Pripusťme, že nejaká kaviareň, práčovňa, nech bude súkromná. Nie! Odovzdá sa súkromníkom to, čo prináša zisk.
Túžba po privatizácii je živá do súčasnosti. Pozrime sa, čo by chceli: odovzdať akcie Rosnefti, akcie železníc. Je to záškodníctvo prvého stupňa. Predať prístav. Prečo? Snáď ten prístav niekde ujde? On tam stojí, prináša zisk a bude prístavom ešte sto rokov. Zemepis sa nezmení. Preto privatizácia bola výhodná forma krádeže celých odvetví a likvidácie pre Západ nevýhodných podnikov. Západom je nám určená úloha byť otvoreným trhom, ktorý nič nevyrába, preto sú všetky kroky likvidácie priemyslu čitateľné. Začínajúc tým, čo robil Gorbačov, v čom pokračoval Jeľcyn, Gajdar a tak ďalej.
Priemysel sa nerozvinul nikde tam, kde prišiel Západ. Nehovoríme o výrobni čipsov či žuvačiek. Veď sa pozrime, čo oni spúšťajú. Výrobne Kokakoly, čipsov, žuvačiek, jogurtov akýchsi. To nie sú podniky, to sú proste závody na výrobu potravín. V krajnom prípade nejaká odev. Nikde sa neotvárajú prevádzky strojárenských podnikov, podnikov, kde sa budú vyrábať sústruhy. Nikde to nevidíme. Všade, v Pobaltských republikách, Moldavsku, na Ukrajine zatvorili všetky prevádzky.
Pred očami sa nám odohráva posledný pokus Západu celkom zničiť priemysel Ukrajiny. Bolo tam päťsto podnikov naviazaných na vojensko-priemyselným komplexom. Päťsto! A pritom za dvadsať rokov nezávislosti dostala ukrajinská armáda z akýchsi dôvodov asi desať tankov… To bolo všetko, nič viac sa nekúpilo, hoci mali vlastnú výrobu. Cieľom je zničiť všetko.
Máme tu ďalšiu nádhernú tému: prechod na NATO-vské štandardy. Čo pod tým rozumieť? Znamená to, že vlastné zbrane, doma vyrobená bojová technika, sa viac nesmie používať vo vlastnej armáde. Ako to nazvať? To je sabotáž. Pretože budete musieť platiť veľké peniaze za kupovanie zbraní z týchto závodov. To znamená, že napríklad, ak Gruzínsko vstúpi do NATO (čo zrejme nikdy nebude), celá jej výzbroj sa má stať NATO-vskou. To znamená nákup novej výzbroje. Čiže peniaze sem, peniaze tam. To jest vznikne trh so zbraňami. Nič viac. Trh odbytu na čipsy, zbrane, odevy, telefóny a podobne. No hlavné je, aby na tomto teritóriu neexistovala žiadna výroba, okrem montážnych podnikov.
Samotné západné spoločnosti nás zásobia všetkým, čo potrebujeme. No to, čo by sa malo vyvážať na západ, sa vyrábať nebude. To znamená, že je tu boj o trh, o odbyt tovaru. Lenin napísal: „Kolonializmus je najvyššie štádium kapitalizmu, je to boj o trhy, vývoz kapitálu a tak ďalej“. Nič z toho sa nikde nestratilo, všetko ostalo presne tak a platí to pre dnešok, len sa to podáva pod inými názvami. Podáva sa to tak, že zo všetkého najviac potrebujeme práve toto. Nemyslím si, že závod na výrobu čipsov je vrcholom tvorivosti človeka, že nič vyššie nie je potrebné. Za tým potom nasledujú ďalšie procesy.
Pozrite sa, ak začínate prevádzať plnú deindustrializáciu, musíte zrušiť aj vedecké školstvo. Je to tak? Vedci sa vám nielen že stávajú nepotrebnými, ale aj zbytočnými. Pretože znova môžu vymyslieť niečo, čo nás zachráni, ako to bolo v štyridsiatych rokoch. Západ vyzbrojil Hitlera, nasmeroval na nás a prehral. To sa nesmie opakovať. Preto začíname čo? Čisto náhodou proste gajdarovci nedajú peniaze na vedu. Proste nedajú na nič. Nazve sa to potom takto: „neetablovali sa na trhu“. No toto sú úmyselné skutky. Aj na Západe nedávajú vedcom peniaze na výskum? Veru dajú. Výsledkom je, že naši vedci odchádzajú na Západ. Je to ľahko predvídateľný výsledok toho, že ich prestanete financovať. To znamená, že všetky ich opatrenia sú absolútne vedomé a chcené. Treba pochopiť, že to nie sú náhodné chyby. Je to proste celý komplex opatrení za účelom premeny štátu na iný štát. Štát, kde niet výroby, kde niet vedcov, kde nesmie byť veľa učených a múdrych ľudí. Preto sa zavádzajú reformy vzdelávania.
Načo je potrebné reformovať vzdelávací systém? V ZSSR bolo výborné klasické gymnaziálne vzdelávanie. Svet si ho vysoko cenil. Vychovávalo všestranne vzdelaného človeka. To všetko bolo. Prečo to teda meniť? Prečo vstupovať do Bolonského systému? Aby naše diplomy uznávali aj na Západe? A načo je nám to potrebné? Aby naši múdri ľudia utiekli tam? Západu sa hodí, aby existovala kombinácia týchto diplomov. No čo z toho máme my? My neučíme ľudí, nevychovávame elitu štátu na to, aby odchádzali tam, ale na to, aby ostávali tu a rozvíjali náš štát. To znamená, že všetky tieto procesy sa odohrávajú preto, aby z nich mal úžitok Západ.
Ani nehovorím o anglických slovách a názvoch, ktoré vidíme všade. Ideš po Moskve a cítiš sa ako v Londýne. Všade názvy v angličtine, našincom nezrozumiteľné. Niektoré názvy nemajú dokonca ani ruský ekvivalent. Už sme si zvykli nevšímať si to. No prečo by to muselo byť takto? V žiadnom európskom hlavnom meste to takto nie je, aby boli nápisy v cudzom neznámom jazyku. Možno v čínskej štvrti, no to je špecifická oblasť. No v centre to nenájdete.
Preto, ak pochopíte, že všetky tieto javy nie sú náhodné, potom ste schopní pochopiť celý rad už vykonaných opatrení potrebných na zničenie krajiny, ktoré sa začínajú od momentu zničenia Sovietskeho zväzu. Teraz nebudem hodnotiť správanie sa Gorbačova v momente likvidácie ZSSR, je to osobitná história. Veľa sa už o tom pohovorilo, nechcem to opakovať. No nič nie je náhoda. Zoberte si hociktorý moment. Ak sa ním budete zaoberať hlbšie, budete mať dojem, že dospelý ľudia sa podieľali na realizácii nejakého nezmyslu. Po celú dobu niečo ne je v poriadku, po celý čas sa niečo kazí. Začínajú nejakú reformu, no po celý čas sa nič nedarí. Začínajú privatizáciu, no prečo tie závody nefungujú? Pretože cieľom bolo zatvorenie týchto závodov a nie udržanie ich funkčnosti.
Konieckoncov, čo vytvorili dnešní oligarchovia? Azda Prochorov založil podnik Nikel v Noriľsku? Nie. On dokáže vybudovať ledva nejaký štadión v zahraničí. Myslím, že aj v tomto mu radia, aby v rámci sociálnej potreby staval tam, kde treba. Lenže nie v Rusku, ale u nich. Mali by sme týchto ľudí nazývať elitou, no nedá sa to – oni nič dobré neurobili. Oni proste slúžia ako nejaké prekladisko, pomocou ktorého sa presúva naše národné bohatstvo do rúk Západu. Ale tento proces bol v značnej miere pozastavený Putinom, keď odsúdili Chodorkovského.
Chodorkovský bol uväznený len dva týždne predtým, než sa chystal predať svoju spoločnosť Američanom. Tento proces bol zastavený, no nie do konca. Prvá transakcia už prebehla smerom k ropno-priemyselnému komplexu BP (British Petroleum). Teraz je tam status quo, hoci medzi Angličanmi došlo k výmene nejakých akcií. No kontrola nad ropno-priemyselným komplexom BP prešla do rúk Rosnefti, to znamená, že štát prevzal kontrolu nad týmito aktívami. Ale napriek tomu, deštruktívne reformy a transformácia pokračuje. Aj mnohé liberálne reformy nastavené na rozvrat národného hospodárstva a štátu pokračujú.
Dnes nie je celkom zastavený proces vydávania grantov na vedu, no je pod dohľadom. Ale ešte aj dnes v niektorých oblastiach na Západe sa budú snažiť zlákať týchto vedcov. Pamätajte, teraz bola začatá reforma Ruskej akadémie vied. V čom je jej chyba? Narušenie stability pokojného no veľmi vážneho procesu vedeckej činnosti vedcov. Začali rozmýšľať čert ich vie o čom, no vôbec nie o predmete svojej vedy. V tom momente k nim prichádza západný emisár: „Nuž, pozrite, u vás prebieha reforma. Rozdeľujú vás, odvolávajú, presúvajú a zaradzujú. A u nás je kľud, spokojnosť, výplata, slniečko svieti a vtáci spievajú“. Takže, chápete? Výborný argument na premývanie mozgov.
Pretože tento systém otupovania, vymývania mozgov pracuje už dávno, objavuje sa u nich len málo chytrých mozgov. Menej ako iných častí tela. S mozgami je problém. Preto je potrebné tie mozgy niekde odčerpať. A keďže oni budujú globálnu multietnickú spoločnosť, je im jedno, či sa tie mozgy rodia v SŠA, v Rusku, alebo niekde inde. Hlavné je zlákať ich a využívať pre seba.
To je tiež jasný príklad opierajúci sa o ekonomiku a zaručujúci, aby všetko pretekalo k nim: financie, múdri ľudia, patentované vynálezy. Na čo bola Čubajsom založená spoločnosť ROSNANO (Ruské nanotechnológie)? Aby sa nič inovatívne v Rusku nevyrábalo! Pretože človeka tam začínajú presviedčať, že tu sa nedá nič vyrobiť. Poznám konkrétne prípady, kedy sa človek obrátil na túto organizáciu. Potom za ním prišli, navrhli mu jeho patent predať do zahraničia a realizovať tiež niekde vonku. Presne to isté, ako v prípade vedcov. Založíte organizáciu, vytvárate umelé prekážky a potom zozadu prídete za týmto vedcom s tým, že u nás sa to nepodarilo, byrokracia a tak, no ale tam u nás, v Arkansase, tam je všetko v poriadku. Všetko toto sú pokračujúce prvky udusenia vlasti, deindustrializácia ekonomiky.
* * * * *
Otázka: Valuta krytá zlatom znamená, že zlato ako chemický prvok je prítomný v mene, to jest v rubli, v dolári?
N. Starikov: Nie, nepredstavujte si to v doslovnom zmysle. Predtým bolo na niektorých bankovkách napísané (ako je to dodnes napísané ne libre), že ich je možné vymieňať za zlato, čiže boli kryté zlatom. Toto bolo urobené preto, aby peniaze boli vo dvoch formách. Vo forme cenného kovu, monety a vo forme papierov. Potichu sa prešlo iba k jednej forme peňazí vo forme papierov. Na začiatku, pretože ľudia sa vyhýbali papierovým peniazom, na nich bol nápis, že ich je možné hocikedy vymeniť za zlato. V Ruskom impériu boli Zlaté ruble, no boli aj papierové a boli si navzájom absolútne rovnocenné. Potom tie zlaté stiahli z obehu v podstate na celom svete. Objavili sa peniaze, ktoré boli pretavené… a ktovie čo všetko sa s tým robilo. V papieri žiadneho zlata niet. Na týchto papieroch bolo napísané, že majú zlaté krytie. Po Druhej svetovej vojne bol dolár krytý zlatom. No v každodennom živote nepotrebujeme 3,24 gramu zlata, však? A ako Američan môžete dolárovým papierikom napríklad platiť. Preto máte pocit, že si to môžete hocikedy zmeniť. No pre bežný život to nepotrebujete. Predstavte si, že vám vydajú tri gramy zlata. Ale načo vám budú tri gramy? Okrem toho, je treba ísť do Centrálnej banky…
V roku 1973 to proste zrušili. Koniec, žiadnej zlatej rezervy viac nebude. Už svoj dolárový papierik za zlato vymeniť nemôžete. Ani na žiadne aktíva, pretože za nimi nie je nijaká rezerva. Tu je však paradox. My máme zlaté valutové rezervy. Čína má tiež. Západné štáty nemajú, ich valuty nie sú ručené ničím. Oni sú proste vyrábané zo vzduchu v množstve, ktoré je potrebné. To je všetko.
Ak je ruský rubeľ založený na dolároch, nie je založený na ničom. Ľahšie to pochopíme, ak si to porovnáme s hrou na „škrupinky“. Momentálne, našťastie, u nás škrupinkárov niet. No ak chcete, choďte do Paríža, tam sú teraz na každom rohu. Väčšinou Albánci to tam krútia, presúvajú. A ešte pár silnejších komplicov, ktorí v prípade potreby pomáhajú celému podvodnému podniku.
Prečo Spojené štáty potrebujú najväčší vojenský rozpočet na svete? No preto, že keď vy škrupinkami okrádate celý svet, potrebujete pár silných maníkov, ktorí budú s týmto svetom vybavovať prípadné problémy. Preto ten rozpočet. Potrebujú hrubú silu na udržanie terajšieho status quo. Preto tlak na vládu Ukrajiny nie je nič iné, než prechod k metóde sily. Vojenské bombardovanie ako demonštrácia sily. Čo popri geopolitických výhodách znamená útok SŠA na akúsi Líbyu? Je to proste demonštratívna ukážka amerických zbraní, americkej sily. Pre potenciálnych kupcov zbraní to znamená moc, ale pre potenciálnych neochotných kupovať americké dlhopisy – reklamný šot. Tak sa pozerajte: „nechcete kupovať? Za chvíľu letíme aj k vám. Pozrite sa, čo sa s vami stane“.
To znamená, že oni presne tak, ako chuligáni vo dvore, periodicky pravidelne potrebujú niekomu rozbiť hubu, držať ostatných v podriadenom postavení. Preto oni po celý čas vo svojej histórii niekoho bijú, samozrejme, niekoho slabšieho od seba. Urobia výsadok niekde na Grenade, kde hrdinsky zahynie 12 vojakov námornej pechoty. Neviem, možno sa utopili, zle vyskočili. Im, hrdinom, sa stavia pamätník. 12 ľudí zahynulo. Pretože možno na tej Grenade bolo dokopy 12 domácich vojakov a oni tam spustili výsadok desať tisíc vojakov námornej pechoty. Bojujú s viditeľne slabým štátom. Je to ich taktika. Takto bojovali s indiánmi. Indiáni mali luky, oni pušky. V Afrike bojovali spôsobom: guľomety proti kopijam. Je to veľmi príjemné, niekoľko minút a je po celej africkej armáde. Je možné si o tom dočítať v literatúre.
Podobne tomu bolo aj v Juhoslávii. Najprv sa strieľa raketami na územie, pre lietadlá to bolo zo začiatku rizikové. Vo vzdušnom priestore Juhoslávie to mohlo byť nebezpečné. Najprv rakety, lietalo sa až potom. Čiže je to rovnaká metóda: guľomety proti kopijam.
Takto to bolo aj vo vojne s japonskom. Ku koncu Druhej svetovej vojny už to vyzeralo s japonskom zle, lietadlá boli ukryté v tuneloch, takže nad japonskom už nelietali. Takže keď hádzali atómové bomby, japonské letectvo už neexistovalo – bolo čisté nebo. Nie teda žiadnych problémov, to je ako strieľať do detí. Prečo Japonci ukryli lietadlá? Preto, že americká prevaha bola taká veľká, že ničila zaradom všetko. Japonci čakali na posledný boj, keď Američania reálne zaútočia na japonské ostrovy. Ako samuraji zahynúť v poslednom boji. Ako vieme, k poslednému boju nedošlo. Nie však preto, že Američania zhodili atómové bomby, ale preto, že do vojny vstúpil Sovietsky zväz a všetko sa stalo jasným. Rozprášil mohutnú miliónovú Kvantunskú armádu a bolo po všetkom. Vstup ZSSR do vojny znamenal porážku Japonska.
Otázka: Povedzte, prosím, prečo my nemôžeme predávať naše suroviny za ruble?
N. Starikov: V prvom rade, ak chceme byť raz plne suverénnym štátom, budeme to musieť robiť. Pretože práve dolárový obchod je našim kameňom úrazu, na čom je založený americký blahobyt. Presne z tohto dôvodu oni nedovolia iným štátom obchodovať za iné valuty.
Pozrime sa, aké projekty boli skúšané v oblasti trhu s prírodnými surovinami. Bol raz jeden vodca, ktorý sa chystal predávať irácku ropu za irácke dináre. Volal sa Saddam Husajn. Obesili ho. Nebolo to preto, že proti Kurdom použil chemické zbrane. Dovolili mu použiť tieto zbrane proti Kurdom počas operácie „Púštna búrka“. Keď Američania túto operáciu spustili, všetci si mysleli, že vtrhnú do Iraku. No v Iraku vypuklo povstanie. Z jednej strany Kurdi, z druhej Šíti. No Saddam Husajn sa dohodol s Američanmi, on bol v podstate ich človek. Veď oni ho aj priviedli k moci. Dohodol sa s nimi, že sa im vzdá aj celá armáda, nebude bojovať. Znova známy variant – guľomety proti kopijam. Za to on mal urobiť poriadok vo vnútri štátu. Irácka armáda v panike ustupovala, Američania prišli po hranicu a zastavili sa. Do vnútra štátu nevošli. Všetkých ostatných porazil Saddám Husajn. Prešlo len desať rokov od tých časov, keď mu to pripomenuli. Obesili ho zato, že sa sám rozhodol predávať ropu.
Ďalej je tu Irán, ktorý do poslednej doby hovoril o tom, že obchoduje s ropu za iránsku valutu. Uvalili na nich embargo. Zakázali Iránu predávať ropu a iným zakázali s nimi obchodovať. Všetko sa dialo len z dôvodu izolácie trhu.
Pred niekoľkými rokmi bol projekt „Dinár zálivu“. Všimli ste si, čo sa potom v zálive stalo? Na celom Blízkom východe vypuklo zrazu niekoľko revolúcií, vznikol chaos. Kde je dnes projekt „Dinár zálivu“? Niet ho, to je všetko…
To znamená, že sa potichučky likvidujú všetky pokusy akýchkoľvek alternatívnych trhových operácií. Ropa a všetky ostatné základné svetové suroviny sa ďalej predávajú iba v dolároch. Za euro sa nepredáva. Rusko a Čína robia isté pokusné kroky: „A čo tak tiež začať obchodovať v režime bezcolnej únie?“ Tak sa pozrite, čo bude nasledovať. Dobre, dobre sa pozrite o čo tu ide. Toto je otvorená výzva. Na takéto niečo je potrebná výnimočná situácia, výnimočná odvaha, veľká guráž. Pretože nikto sa nechce proti tomuto gangsterovi postaviť ako prvý. Všetci sú pripravení stať sa druhými, ale prvým nikto. Preto Čína hovorí o Juane, čo je tak všetko. Ale na trhu sa stále platí dolármi.
Otázka: Colná únia - je to už postupné posilnenie rubľa, alebo aj tam sa bude obchodovať v dolároch?
N. Starikov: Všetko je treba robiť postupne. Je potrebné teraz ešte trochu hovoriť o všeľudských hodnotách, demokracii, ktorá zvíťazila raz a navždy a podobne. Tiež o tom, že máme spoločnú Európu od Lisabonu po Vladivostok a pridať veľa podobných pekných rečičiek. No my si musíme uvedomiť, že hlavným dôvodom náskoku Západu pred všetkými ostatnými je vlastné peňažné emisné centrum. Aj my musíme mať svoje vlastné emisné centrum, ktoré zatiaľ nemáme. Náš problém je v tom, že náš peňažný systém je kópiou systému FEDu. Podobne je to aj v prípade iných štátov, vrátane Číny. Preto si myslím, že v prípade EU rozšírenej o nové štáty, v prvom rade o Ukrajinu, vyvstane pre Rusko otázka založenia vlastného emisného centra. Takého, aké má EU. Niet dôvod, prečo by ho Euroázijsky zväz nemal mať.
Je také pekné americké porekadlo: „O čomkoľvek sa budeme rozprávať, vždy ide v prvom rade o peniaze“. Preto ak oni hovoria o slobode, demokracii a o ukradnutej nádeji na Ukrajine, vždy im ide hlavne o peniaze a len o peniaze. Tí, ktorí bojujú za spomenuté nádeje, sú platení peniazmi. A tí, ktorí im dávajú tieto peniaze na boj o túto nádej, očakávajú svoje dividendy v podobe otvorenia trhu pre vlastný odbyt tovaru a v odstránení konkurencie v podobe veľkého Euroázijského zväzu, kam by Ukrajina mohla eventuálne vstúpiť. Tu je teda podstata – nech by sme hovorili o čomkoľvek, v pozadí sú peniaze.
Otázka: Amerika má obrovský vonkajší dlh. Je vôbec možné, aby ho nejakým spôsobom vyplatila bez toho, aby sama nezbankrotovala a nezrútila sa pri tom svetová ekonomika?
N. Starikov: Nie. Nikto nikdy nikomu tento dlh vracať nebude, pretože tento dlh niekoľkonásobne prevyšuje hodnotu celosvetových aktív. Tieto peniaze je možné natlačiť a dať do obehu, hoci sú bezcenné. Sú znehodnotené a preto tento dlh nikto nikdy nevyrovná. Proste na neho zabudnite. Peniaze, ktoré sme im dali, nikdy neuvidíme. Je to daň. Teraz sa to síce nazýva dlhom, no v skutočnosti je to daň. Daň, akú si v dejinách vyberali všetci dobyvatelia bez toho, aby mali výčitky svedomia a tak je tomu aj v tomto prípade.
Oni okrádajú celý svet. Z tejto ekonomickej situácie niet východiska. Pretože tento dlh stále narastá, až do astronomických výšok. Pre nich by bol východiskom režim riadeného kolapsu, no nikto ho nechce. Boja sa tohto kolapsu, pretože jeho následky môžu byť kolosálne, tragické pre všetkých. Američania týmto systémom dlhu spútali celý svet, teraz nikto nechce, aby tento systém skolaboval, lebo by to poškodilo každého. Nikto nevidí východisko z tejto situácie.
Zíde sa skupina G8 a nič nevyrieši. Pretože je nevyhnutné, aby Američania každý mesiac, každý deň a každú minútu míňali menej, než zarobia. A pomaličky tak tento dlh splácali. No miesto toho míňajú viac ako zarobia, takže dlh stále narastá. Oni nemôžu žiť vo vyrovnanom režime, ktorý by nezvyšoval zadlženie. Nemôžu v tom prestať, nemôžu znižovať náklady na zbrojenie. Pretože ak prestaneme platiť výpalníkom, je koniec celému systému, ktorého sme rukojemníkmi. Z tohto systému akoby nebolo východiska. V tom je tragédia dnešnej situácie. Nech to počítame akokoľvek, toto sa nemôže dobre skončiť.
Otázka: Sú Rusko a Amerika súpermi, alebo konkurentmi? Prečo sa spory Centrálnej banky Ruskej federácie riešia na súde v New Yorku?
N. Starikov: Pretože spory na území okupovanom Nemcami by tiež riešili nezávislé súdy Tretej ríše. Ten, kto kontroluje svetový poriadok a teritórium, ten aj uplatňuje svoje vlastné zákony. Západ uplatňuje zákony, ktorých právny výklad sa musí konať na ich súde. To znamená, že oni kontrolujú konečné rozhodnutie. Preto si musíme spoločne uvedomiť, že u nich žiadny nezávislý súd neexistuje.
Otázka: Prečo newyorský súd rozhoduje vo veci Centrálnej banky Ruskej federácie?
N. Starikov: Presne o tomto som napísal jednu celú knihu. Volá sa „Nacionalizácia rubľa. Cesta k ruskej slobode“ (Informácia o knihe tu: http://nstarikov.ru/books/7199). Tam sa podrobne zaoberám touto históriou. Jeden zo záverov, ktorý sa nám tu ponúka: Centrálna banka štátu musí fungovať v záujme tohto štátu, musí byť nezávislou. Musí byť Štátnou bankou, musí byť Pokladnicou štátu a emisiu peňazí musí zabezpečovať štát a nie súkromné emisné centrá, ako to vidíme dnes.
Ďakujem Vám za pozornosť.
Preklad z ruského jazyka:
PhDr. Jozef Mižák, Tibor Korečko
Zdroj: http://poznavatelnoe.tv/starikov_kak_sdavali_ussr

Zeptali jsme se...
...tentokrát Václava Čermáka
vedoucího Marxisticko-leninského odborného klubu

V
 závěru loňského roku vyzval MLOK členy ústředního výboru k větší zodpovědnosti za práci a budoucnost KSČM. Jaká byla na výzvu reakce?
Tak jak to v životě bývá. Někteří členové ÚV výzvu pochopili a zajímali se aktivně jak práci strany zlepšit. Většina bohužel spí dál a čeká co hrstka aparátu a pár funkcionářů předloží a tím se bude asi řídit. Podle známého: „Vždyť oni to soudruzi nahoře udělají nejlíp.“
I to svědčí o trilobitním stereotypu práce ústředního výboru. Většina členů ÚV se před jednáním nepřipravuje. Neradí se se svými členy v okresní organizaci.
Většina orgánů nezavazuje členy ÚV vystoupit s těmi problémy, které je tíží a o kterých přemýšlí „dole“. Před časem to bylo zvýšení si platů poslanců, dnes např. mlčení k válečným choutkám NATO, naší vlády a všech parlamentních politických stran, nebo schizofrenní nemarxistický přístup k imigrační politice.
To znamená, že nebyla na Výzvu žádná reakce?
Popravdě řečeno byla. Začalo se vyšetřovat koho a jak za Výzvu potrestat. Takže vedení KSČM nezajímal obsah výzvy, její objektivita, potřebnost, pravdivost. Zajímalo je to, kdo si troufl přemýšlet o budoucnosti komunistického hnutí u nás.
V rámci objektivity však musím přiznat pozitivní ohlas od některých základních organizací i jednotlivců. Důležité je pro nás, ve vztahu ke KSČM, úsilí i o komunikaci se základními organizacemi. Někteří jednotlivci proto jezdí po besedách a vysvětlují, o co jde.
Můžeš připomenout hlavní směřování MLOKu a jeho poslední výzvy?
Je to mnoho let stejné. Získat lidi pro aktivnější politiku komunistické strany. Dát si do pořádku minulost. Zlidštit Program strany. Upevnit prvky vnitrostranické demokracie proti snahám usurpovat si moc ve straně. Posílit ideovou, ekonomickou, akční i organizační jednotu strany. Postavit jasné mantinely, za které v ústupcích nepůjdeme atd. Je toho bohužel hodně co se od převratu z objektivních i subjektivních příčin zanedbalo a je nejvyšší čas to dát do pořádku. Protože když nebudeme nic dělat dnes, tak už to za deset let nebude mít kdo za nás udělat. V tomto smyslu se chceme zapojit i do diskuse před IX. sjezdem strany, předložit naše návrhy k jeho obsahovým materiálům s nadějí, že tento sjezd překročí stín sjezdů minulých, které nepřinesly do činnosti strany potřebnou jednotu a akceschopnost a ani v nejmenším nepřispěly k její aktivizaci.
Co vlastně vedení KSČM na Výzvě MLOKu tak vadí?
Nevím, jestli celému vedení, protože nejvyšším orgánem mezi sjezdy není ani VV ÚV, ani aparát a ani „gremiální“ porada, ale ústřední výbor. Ale jeho členové se dělí na několik skupin lišících se od sebe nejen v přístupu k minulosti a současnosti, ale především k budoucnosti komunistického hnutí.
Jedni chtějí jen prostě dožít do penze. Druzí placeni ze stranických prostředků nepůjdou přeci proti vedení. Třetí, v pracovním procesu nebo jinak aktivní, nesvázáni s aparátem strany, nestačí ani nastudovat předkládané materiály, natož zjistit, že jsou pro aktivní práci ZO vlastně zbytečné. Nemluvě o tom, že nenajdou čas přemýšlet o skutečně závažných vývojových a existenčních problémech země.
A pak jsou zde ještě dvě skupiny navzájem se atakující a nerespektující. První aktivně podporuje, aniž by věděla proč – dvacet let trvající styl práce vedení strany, který konec konců vede ke splnění přání Klause, Zemana a Dolejše, že prostě komunisti vymřou a bude pokoj. Druhá skupina, přesvědčená o nesmrtelnosti, pravdivosti a spravedlnosti komunistických ideálů hledající cesty jak oživit komunistické hnutí ve světě i u nás, jak vrátit autoritu komunistické straně a získat, přitáhnout občany, voliče ke spolupráci na změnách k lepšímu.
Většině poslanců, předsedů okresních výborů i stávajícím členům ÚV chybí tři základní atributy komunisty revolucionáře. Za prvé, znalosti marxismu-leninismu a společenských věd. Za druhé, a to vyplývá z řečeného, komunistické přesvědčení a uvědomění. A konečně za třetí, obětování se pro věc socialismu.
Můžeš být trochu konkrétnější?
Celý smysl Výzvy spočívá v tom, aby se strana, která se prezentuje jako komunistická, zamyslela nad tím, co a jak chce dosáhnout a řekla to otevřeně svým členům i občanům této země. Řekla to jasně a na rovinu tak, aby věděli, na čem jsou. Dnes například víme, že přímo či nepřímo všechny strany zastoupené v českém parlamentu (doufám mimo KSČM) odsouhlasily církvím „restituční“ „dary“, na které tato země nemá ani historicky, ani kulturně ani finančně; kladou důraz, že jsme a musíme být součástí agresivního paktu NATO a tak podporují války v Evropě a klidně i naženou naše syny a vnuky do války za zájmy nejagresivnější země světa; připravují v tajnosti pobyt několika tisíc po zuby ozbrojených amerických a možná německých vojáků na našem území; nechtějí uzákonění všelidového referenda; porušují bez mrknutí oka základní lidská práva v mnoha oblastech a tak bych mohl pokračovat.
Tak řekněme nahlas, co se nám nelíbí a jak s tím budeme ve své činnosti bojovat. O to nám jde.
*  *  *

www.rudyprapor.cz