sobota 9. května 2015

Dialog duben 2015



Důstojně oslavujeme Mezinárodní den žen!

Oslavy Mezinárodního dne žen probíhají na celém světě.
Tento den je zařazen mezi Významné dny Organizace spojených národů.
V mnoha zemích je národním svátkem, který připomíná úsilí o rovnoprávnost, sociální spravedlnost, mír a pokrok.

   8.
   Bytí v míru
   Řeku lásky
   Elán
   Zdraví
   Eleganci
   Náruč květů

Všem ženám - čtenářkám „Dialogu“ přeje redakce

Josif Vissarionovič Stalin
† 5. 3. 1953

„Žvásty Kautského a spol. o všeobecné rovnosti, o „čisté“ demokracii, o dokonalé „demokracii“ atd. jsou buržoazní rouškou, zastírající nezvratnou skutečnost, že rovnost mezi vykořisťovanými a vykořisťovateli je nemožná.
Teorie „čisté“ demokracie je teorie hořejších vrstev dělnické třídy, ochočených a přikrmovaných imperialistickými lupiči…
Skutečných „svobod“ pro vykořisťované za kapitalismu není a být nemůže… i za nejdemokratičtějšího režimu za kapitalismu nejsou vlády ustavovány lidem, nýbrž Rothschildy a Stinnesy, Rockefellery a Morgany.“
(Stalin, J. V.: Spisy, sv. 6, Praha, Svoboda 1951, s. 116)


Masaryk a Hus
zamyšlení k významným výročím
7. března 1850 (před 165 lety) se narodil T. G. Masaryk. Na jaře 1895 (před 120 lety) uveřejnil jednu ze svých stěžejních prací – „Českou otázku“, kterou v témž roce doplnil studií „Jan Hus“ (600. výročí upálení „českého arcikacíře“ si připomeneme 6. července).
Stojí zato pozastavit se u těchto výročí, podívat se na ně očima současníka a zamyslet se nad jejich aktuálním významem.

* * *
Nejprve tedy k „České otázce“.
Tato kniha by se dnes znovu měla objevit na pultech knihkupectví. Právě za situace, v níž se náš národ ocitl po tragické kontrarevoluci na přelomu minulého a současného století, bylo by radno si ji znovu pozorně přečíst. Vždyť pojednává, jak její autor poznamenává, o velmi ožehavé otázce – naší národní uvědomělosti. O tom, jaké místo má náš národ zaujmout mezi ostatními národy, aby nás všude respektovali, překonat pocit malosti, zbavit se lokajství, přisluhování a ponižující závislosti na mocných.
Tehdy se jednalo zejména o Němce, ale dnes musíme dodat: co nejrozhodněji čelit amerikanizaci. Ta se stala novodobým morem pro bezduchost a pozlátka falešné demokracie a ještě falešnější svobody. Ta je v současnosti největší hrozbou nejen pro naši národní uvědomělost, o niž se svého času Masaryk právem obával, ale pro samo naše národní bytí.
A co koncem 19. století Masaryk navrhoval? K čemu vybízel a doslova burcoval? Co podle něho bylo zapotřebí dělat? Neunášet se fangličkářským vlastenčením, neutápět se v „upřílišeném historismu“, který plodí svůdné iluze a často i nepravdy o „slavné“ minulosti, dívat se kupředu, držet krok s vývojem ve světě, pravdivě soudit o svých schopnostech a nedostatky překonávat trpělivou prací. Jeho heslem se stal realismus, věcnost a neúplatná láska k pravdě.
A s těmito zásadami zakládá profesor pražské univerzity T. G. Masaryk politickou stranu realistů, stranu pokrokovou. „Česká otázka“ se stala jejím programem. A nač hlavně zaměřuje práci pro národ, který se již vzkřísil a obrodil zásluhou osvícenců a buditelů, Dobrovského, Kollára, Palackého, Havlíčka a mnoha dalších? Na řešení sociální otázky. Podle Masaryka totiž „česká otázka je povýtce otázkou sociální“.
Ne náhodou věnuje proto další léta studiu sociální problematiky. A ještě koncem 19. století vydává rozsáhlou dvousvazkovou práci s názvem „Sociální otázka“. V ní je poprvé naše veřejnost důkladně seznámena s dílem Karla Marxe a Bedřicha Engelse, pravda z pozic pro marxisty-leninovce zcela nepřijatelných, jednostranně ovlivněných revizionismem a oportunismem, politickým proudem, který v sociální demokracii převládl. Ale již to byl čin na svou dobu mimořádně významný: s plnou vážností upozornil Masaryk na teoretické práce nejvýznamnějších myslitelů, jejichž význam daleko předčil rámec jeho doby. V „Sociální otázce“ se Masaryk přihlásil k myšlence socialismu. Po svém, ale jednoznačně. Pravicová reakce se ostatně k němu za předmnichovské republiky chovala proto macešsky. A jestliže si ho dnes přisvojuje, pak třeba říci: nemá k tomu sebemenší právo. Dnešní sirotci po Havlovi, různí ti schwarzenbergové, kalousci a jejich prodejní poskoci a „historikové“ se tu doslova dopouštějí „svatokrádeže“.
V nejpříkřejším rozporu je politika dnešních vládců (jejímž plodem jsou mimo jiné tzv. církevní restituce) s nejdůležitějším závěrem, který Masaryk vyvodil v „České otázce“ ze studia naší pohnuté národní historie. A jak zní tento závěr? Odčinit Bílou horu! A to pro Masaryka byla také povinnost vypořádat se s tím, co k ní vedlo. Jak uvádí, v tomto směru tragickým zlomem byl rok 1487. Čechové sami, vítězové u Lipan, si uvázali smyčku u krku. V onom nešťastném roce se sešla na sněmu, z něhož vyloučila lid, tj. představitele měst, panská jednota. Sama pak rozhodovala o osudech země. A jak, to ukázala porážka na Bílé hoře. A zrady, které poté následovaly. Zrady na národu.
K nejhanebnějším v našich novodobých dějinách patří nesporně Mnichov, společné dílo zahraniční a vnitřní reakce. Bylo zapotřebí zachránit „nabité prkenice“, a tak se dala přednost Hitlerovi před Stalinem, proti němuž Západ hitlerovské Německo zplodil a poštval. Poučení z toho vyvodila u nás pouze Komunistická strana Československa. Proto také Klement Gottwald v nezapomenutelných únorových dnech před šedesáti sedmi lety vyzval československý lid, aby se jako jeden muž semkl do boje proti novodobé panské jednotě, proti vlastizrádcům, zaprodancům Západu. Právě na základě jednoty dělnické třídy, rolnictva (těch, kdo na půdě pracují, nejen ji vlastní) a pokrokové inteligence, tedy drtivé většiny národa, byl nejen zmařen puč zpátečníků, ale vytvořeny i reálné podmínky pro nástup socialismu. A teprve poté byla Bílá hora a rok 1478 odčiněny.
Žel to, co se odehrálo po porážce socialismu, Masarykův odkaz zcela pošlapalo. A z Masarykova díla zbyly trosky.
* * *
Masarykův příkaz odčinit Bílou horu a rok 1478 je zákonitě spojen s povinností zúčtovat s římským, katolickojezuitským klerikalismem. Vždyť i podle císařskému dvoru loajálního historika Tomka byl to jesuitismus, který „uložil ducha národa českého v hluboký hrob“. Ano, pane kardinále Duko, o násilnou germanizaci se zasloužili především jezuité. Však jim na jméno nemohl přijít skutečný světec našeho národa Karel Havlíček Borovský, který pro Masaryka, jak dosvědčuje i jeho „Česká otázka“, představoval pramen živé vody – právě pro oddanost národu a lidu, pro neústupnost v boji za pravdu. Masarykův boj s římskokatolickým klerikalismem, s duchovním tmářstvím svaté církve, s její hamižností a touhou po moci, nebyl nějakou epizodou. Organicky patřil k vlastnímu obsahu jeho úsilí o národní uvědomělost, o to, aby český národ byl v předních řadách národů pokročilých, svobodných, samostatných. A závislost na Vatikánu považoval za zvlášť potupnou a škodlivou překážku na této cestě. Proto velmi hlasitě volal: Pryč od Říma!
Masaryk, člověk hluboce nábožensky založený, spatřoval ve Svaté stolici a její hierarchii nebezpečí pro samo náboženství. V sekularizaci a v politické reakčnosti, v tom, jak se úporně a bezohledně, s použitím nejkrutějších a nejbrutálnějších metod svých inkvizitorů, stavěla do cesty jakémukoli pokroku, kritickému myšlení založenému na rozumovém poznání. Polistujte v jeho knize „Moderní člověk a náboženství“ a pocítíte, jak svěží a současný je jeho útok na dogmata církve, na její „zjevené pravdy“. Náboženství má podle něho vyvěrat z vnitřního přesvědčení, nikoli z příkazů autorit.
Z toho důvodu také brzy po „České otázce“ vydává studii „Jan Hus“.
Na prvním místě v ní vyzvedá Mistrovu lásku k pravdě. Věděl dobře, že Hus byl synem své doby, že pro něho pravda byla pravdou boží, božím zákonem. Hus ji však nepřijímal z donucení, příkazů. Kázat pravdu s opravdovostí předpokládalo pravdu milovat, za všech okolností ji hájit a v případě nezbytnosti neváhat pro ni i zemřít. Kdo se seznámil s Husovými „Listy“, jež psal přátelům a „všem věrným Čechům“, zejména z Kostnice, pochopí snadno, že tady – v této záležitosti, jež se týkala jeho svědomí – daleko překonal svou dobu. Zejména tím, že ve svých kázáních v Betlémské kapli, v přítomnosti tří tisíců Pražanů všech společenských vrstev a v „obecném jazyce českém“, aby mu lid rozuměl, s nebývalou smělostí tepal zlořády, jež se usídlily v církvi, všude, hlavně však na nejvyšších místech. S veškerou rozhodností se postavil proti svatokupčení, prodávání odpustků, hromadění majetku a bezohlednému utiskování chudiny! Proto se stal kacířem – ne náboženským, ale sociálním! Pokud už ho obviňovali z šíření „bludů“, pak lhali. Právě to Masaryka nanejvýš rozhořčovalo – že byl upálen s falešnými důvody, tomu, zač ho upálili, neučil!
Čteme často, že Hus nebyl revolucionář, že se dožadoval pouze „nápravy“ církve. A že v souladu s učením Viklefovým jen usiloval o to, aby církev byla „neviditelná“ (invisible), duchovní organizací. Je to záměrné matení. Právě důrazem na „duchovnost“ církve se stal sociálním kacířem. Znovu připomínáme, do klatby byl dán a prohlášen za kacíře a posléze za „českého arcikacíře“, a jako takový na církevním sněmu v Kostnici odsouzen a upálen na hranici proto, že neústupně trval na pravdě chudiny, proti boháčům. A v této obhajobě byl „tvrdohlavý“. Nepodlehl, třebaže byl v dominikánském žaláři v Kostnici (ano, Dominiku Duko, v žaláři tvého řádu, který se nejhorlivěji angažoval v týrání „kacířů“!) nelidsky mučen.
V tom byla jeho příkladná mravní síla, kterou Masaryk vyzvedá. V tom, že se nesklonil před žádnou vnější autoritou, že se řídil rozumem a svým svědomím, s pevnou nadějí, že pravda nakonec zvítězí. „Stůjtež v poznané pravdě!“ Takový je odkaz Mistra Jana Husa svému národu.
A nejen jemu, ale i ostatním národům, jak dosvědčuje Luther i s dalšími představiteli reformace. S tím, že Luther značně otupil ty hroty v jeho učení, které je revolucionalizovalo a podnítilo tak lidové bouře, jak je známe z husitství, z vojenských tažení proti křižákům, z hrdinství českého lidu, do jehož čela se postavili nejvěrnější Husovi žáci Jan Želivský a neporažený vojevůdce Jan Žižka.

* * *
V době, kdy Masaryk psal svou „Českou otázku“ a „Jana Husa“, ještě mravokárně odsuzoval „násilnosti“ husitství. Když se však vracel v prosinci 1918 z exilu do Prahy, už jako prezident státu, o jehož vytvoření se nepochybně zasloužil, neopomněl zastavit se v Táboře. A tam, bouřlivě přivítán, prohlásil: „Tábor je náš program“. Žel, jak se brzy ukázalo, šlo jen o proklamaci. Sám prý se později měl vyjádřit: Prozřetelnost mi nedovolila tehdejší plán uskutečnit.
Co bylo v pozadí, co skutečně vedlo k tomu, že sám Masaryk se mnohého, co dříve učil, zřekl? O tom v některém z dalších čísel našeho časopisu. Aby bylo zřejmé, co znamenala „masarykovská republika“, kterou F. X. Šalda nazval „státem cenzurujícím a střílejícím“; proč selhala „demokracie“, kterou nás Masaryk připoutal k proradným západním mocnostem a proč ji Edvard Beneš, za hrob věrný Masarykovým ideálům, doporučil nahradit „lidovou demokracií“. A také mj. proč KSČ svého času přišla s heslem „Ne Masaryk, ale Lenin“, s heslem, které ještě v roce 1960 hájil Čestmír Císař, jenž v 50. letech boural v Plzni sochu T. G. Masaryka a poté, už jako ideolog „obrody“, se nakonec stal bezvýhradným masarykovcem.
Jan Kůrka

Cílem komunistů je vytvořit socialistickou Evropu

Marxisticko-leninská věda se od svého vzniku ocitala před nebezpečím, že buďto bude ovlivněna buržoazními teoriemi, které vyplynuly z nových podmínek kapitalismu, nebo že se bude novým poznatkům uzavírat a dogmaticky opakovat dosavadní marxisticko-leninské poučky bez spojitosti s novým poznáním.
Rok 1989 byl jen vyvrcholením další etapy, ve které nebyla důsledně dodržována a rozvíjena teorie marxismu-leninismu v návaznosti na dosavadní antikomunistické teorie, proti kterým nebyly důsledně respektovány již vypracovaná poučení. Revizionistům nebylo zabráněno rozvíjet teorie, jejichž původ můžeme hledat již v šedesátých letech minulého století. Tyto teorie prohlašují, že dosavadní marxismus-leninismus je překonán a potřebuje důkladnou revizi. Jádro revize marxismu-leninismu se soustřeďuje do oblasti politické ekonomie a marxistické filosofie s cílem obhajoby buržoazních teorií.
Po roce 1989 marxismus-leninismus přestal postupně ztrácet své vědecké rozvíjení a uplatnění. Tzv. levicové strany, včetně KSČM, již popírají, že by kapitalismus stál před zhroucením a poukazují na to, že se třídní rozpory zeslabují. Také Marxova teorie nadhodnoty neušla jejich kritice, avšak nepřinesly v tomto ohledu žádné konkrétnější návrhy.
V oblasti politiky revidovaly jedny ze základů marxismu, to znamená učení o třídním pojetí společnosti a třídním boji. Podle nich nelze již pohlížet na buržoazně demokratický stát jako na nástroj třídního panství. Zajišťuje totiž podle nich politickou svobodu, hlasovací právo a umožňuje tím pozvolné „vrůstání“ socialismu do kapitalismu bez potřeby revoluce.
Cílem revizionistů, tedy v podstatě tak zvaných „levicových“ ideologů vydatně živených i představiteli a poslanci KSČM, není revoluce a uchopení moci proletariátem, ale přizpůsobení se denním událostem a získávání drobných nebo chvilkových výhod.
Přes ohromnou rozmanitost specifických národních poměrů se revizionismus stal jevem mezinárodním. Jeho nevyhnutelnost v současné kapitalistické společnosti spočívá i v procesu neustálého vytváření středních malovýrobců a podnikatelů. Zázemím pro revizionismus a oportunismus byl tedy maloměšťácký světový názor, který neustále pronikal a dále proniká do početných levicových stran včetně KSČM.
V novodobém proletariátu se vytvořila vrstva aristokracie, dobře placených kvalifikovaných sil a velmi dobře placených funkcionářů těchto politických stran. Zdánlivé dílčí úspěchy, pokud se to dá vůbec úspěchy nazvat, živí tento směr. V posledních několika letech jsou národní zájmy jednotlivých států Evropy podřízeny zájmům hrstky hospodářsky nejvyspělejších států Evropské unie, tedy v podstatě nadnárodnímu kapitálu, který je z velké části podřízen především zájmům USA.
Severoatlantický pakt NATO je vojenský imperialistický blok budovaný proti údajné komunistické hrozbě. Nelze rovněž nepřipomenout, že historie NATO sahá až do roku 1948, kdy W. Churchill vyzval v Curychu k vytvoření sjednocené Evropy, podporované Spojenými státy.
Původně Společenství uhlí a oceli (Montánní Unie), EHS a následně vytvořená Evropská unie se stala novým dělitelem zemí bývalého socialistického tábora. Připravované smlouvy TTIP a TISA nejsou nic jiného než další semknutí kolem USA, jejichž jediným cílem je ovládnout svět, vyprovokovat válku s Ruskem, Čínou a dalšími zeměmi. Tady již nestačí jen petice proti TTIP, jak se to snaží prosazovat KSČM.
V tomto duchu proběhla i „beseda“ JUDr. Vojtěcha Filipa a Ing. Kateřiny Konečné s občany Moravskoslezského kraje dne 9. února 2015. Tato „beseda“ nepřinesla nic, z čeho by si vzali její účastníci poučení. V základu paní Ing. Konečná oddělila od sebe problém připravované smlouvy TTIP a problém Evropské unie. Účastníci besedy neslyšeli, že samotná Evropská unie je imperialistická jako celek a imperialistické jsou i jednotlivé státy v ní sdružené, tedy i Česká republika. A imperialistickými zůstanou i v případě, že smlouva TTIP podepsána nebude. Což i přes „heroickou“ snahu paní Kateřiny je nepravděpodobné.
Účastníci besedy neslyšeli z úst paní Ing. Kateřiny Konečné ani z úst JUDr. Vojtěcha Filipa nic o existenci Organizace spojených národů (OSN), jakožto obecné organizaci pro udržení mezinárodního míru a bezpečnosti a pro rozvoj hospodářské, sociální, kulturní a humanitární spolupráce mezi mírumilovnými státy. Právě význam OSN potlačují a odsouvají do pozadí především imperialistické země v čele s USA a jimi řízené NATO.
K tomuto potlačování významně přispívá rovněž Evropská unie. Připravovaná smlouva TTIP sice potlačování OSN více prohloubí a přispěje tak k ohrožení světového míru, ale její nebezpečí mělo být vysvětlováno i z třídního hlediska, tedy z hlediska dělnické třídy. A vysvětlována tato smlouva musí být i z pozice obhajoby OSN. Pokud totiž bude smlouva TTIP podepsána, dojde zcela zákonitě k podstatnému oslabení OSN a její postupné neschopnosti zabránit vzniku celosvětového konfliktu stejně tak, jak nezabránila vzniku druhé světové války Společnost národů. Je však nepochybné, že k tomuto oslabení bude docházet i bez TTIP.
Je nutné vysvětlovat, že současná Evropská unie, kterou tolik obhajuje jak pravice, tak i revizionistická a oportunistická levice, včetně značné části KSČM, je neschopna řešit a vyřešit všeobecnou krizi kapitalismu na jedné straně, tak i zabránit válečnému konfliktu na straně druhé. Podporovat Evropskou unii, ať již s TTIP nebo bez ní, znamená podporovat světový imperialismus.
Komunisté tak mají historickou povinnost bojovat za vytvoření Lidové fronty proti imperialismu a válce, za vystoupení z Evropské unie a z NATO, za obnovení Komunistické internacionály s cílem vytvořit „Socialistickou Evropu“. Takový cíl mají v současné době komunisté, marxisté-leninovci.
JUDr. Zdeněk Hájek, MLok

NIKDO NESMÍ BÝT ZAPOMENUT,
NIC NESMÍ BÝT ZAPOMENUTO!
70. výročí vítězství Rudé armády nad fašismem (2.)
Bránit historickou pravdu pro současné a budoucí generace
Buržoazní propaganda v České republice a v zahraničí chrlí k 70. výročí vítězství nad hitlerovským fašismem stále nové a nové lži o příčinách, průběhu a výsledku druhé světové války. Proto je třeba připomínat zejména mladé generaci pravdu, že hlavním politickým a vojenským cílem imperialistických mocností, zejména Anglie, Francie, ale i USA, bylo orientovat fašistické Německo a jeho spojence, zejména Itálii a Japonsko na válku proti první zemi socialismu, Sovětskému svazu. Proto soustavně odmítaly iniciativu SSSR o vytvoření paktu kolektivní bezpečnosti.
Dokladem je i zrada Československa ze strany západních mocností Anglie a Francie v září 1938 mnichovským diktátem, kdy bylo Československo vydáno na pospas Hitlerovi. Rozbití ČSR v březnu 1939 a přepadení Polska 1. září 1939 dokazovalo, že jde o staronovou koncepci Drang nach Osten.
Druhá světová válka rozpoutaná hitlerovským fašismem za podpory mezinárodního kapitálu se stala nesmírnou tragédií a nebezpečím pro celý svět. Teprve těžké, ale vítězné boje u Moskvy a Stalingradu 1941-1943, kdy bylo zničeno 7 nepřátelských armád, 3500 tanků a 3000 letadel, dochází ke strategickému zlomu. Tohoto zlomu dosáhl SSSR sám, svými armádami, silami a prostředky bez otevření dlouho slibované druhé fronty.
Vítězství Stalinovy prozíravé politiky
V době smrtelného nebezpečí pro celou lidskou civilizaci se rodí z iniciativy J. V. Stalina, F. D. Roosevelta a W. Churchilla společná antifašistická koalice. A je třeba zdůraznit, že to bylo velké vítězství Stalinovy prozíravé politiky. W. Churchill poslal v této těžké době v dubnu 1942 dopis J. V. Stalinovi: „Nedostává se mi slov, abych vyjádřil obdiv, který všichni pociťujeme nad neustálými skvělými úspěchy Vašich armád proti německým uchvatitelům, ale nemohu odolat, abych Vám nezaslal další projev vděčnosti a blahopřání ke všemu, co Rusko činí pro společnou věc.“
A prezident USA F. D. Roosevelt ve stejné době píše: „ Ruská vojska ničila a ničí větší množství ozbrojených sil našich nepřátel vojáků, letadel, tanků a děl – než všechny ostatní Spojené národy dohromady.“ (Korespondence předsedy Rady ministrů SSSR s prezidenty USA a ministerskými předsedy Velké Británie za Velké vlastenecké války 1941-1945.)
Přes tato ocenění a sliby USA a Velká Británie soustavně oddalovaly otevření druhé fronty v západní Evropě až do 6. června 1944, kdy se začaly obávat, že vítězný postup Rudé armády změní situaci ve prospěch socialismu v mnoha zemích v Evropě a ve světě. Na podzim 1944 a začátkem roku 1945 sváděla Rudá armáda těžké boje na východní frontě od Baltského moře až ke Karpatům. Bylo zahájeno osvobozování Československa, Maďarska a dalších zemí. Válečné operace anglo-amerických vojsk se v západní Evropě dostaly v Ardenách do těžké situace. W. Churchill žádal Stalina o urychlenou pomoc.
Sovětské velení rozhodlo zrychlit zahájení ofenzivy směrem na Berlín. Dva sovětské fronty pod velením maršálů G. K. Žukova a I. S. Koněva o síle 2 a půl milionu mužů se 6500 tanky a sedminásobnou přesilou v dělostřelectvu zahájily 12. ledna 1945 tak mohutnou ofenzivu, že na konci ledna již stály se svými vojsky na Odře a Žukovův front zhruba 80 km od Berlína. W. Churchill posílá J. V. Stalinovi dopis tohoto znění: „Jménem vlády Jeho Veličenstva a z hloubi svého srdce Vám děkuji za pomoc a obrovský útok.“
Vítězný postup Rudé armády začal vyvolávat v reakčních kruzích USA a Anglie vážné znepokojení. Báli se rostoucí autority SSSR. To se projevilo zejména při jednání Roosevelta s Churchillem na Maltě 2. února 1945, kde bylo přijato stanovisko: „Nebylo by žádoucí, aby Rusové okupovali v Západní Evropě víc, než bude nutné.“ (The Conference at Malta and Jalta, Washington 1955). Za této situace se konala 4. - 11. února 1945 konference Velké trojky – J. V. Salina, F. D. Roosevelta a W. Churchilla na Jaltě, která řešila zejména postup spojenců vůči poraženému Německu, vznik Organizace Spojených národů a získání SSSR do války proti Japonsku. Sovětský svaz přispěl aktivně k celému jednání včetně vojenské účasti SSSR na ukončení války s Japonskem na Dálném východě.
Přelom ve válce vytvořil podmínky i pro osvobození Československa z fašistického jha. Zatímco Rudá armáda osvobozovala a zachraňovala naše města, závody a zejména životy lidí, americké a anglické letectvo bombardovalo v závěru války Prahu, Brno, Plzeň, Bratislavu, Most, Ostravu, Kolín a další města. Vážně poškodilo významné závody jako ČKD Praha, Škoda Plzeň a další z obavy, že budou konkurovat jejich monopolům a hlavně, že budou znárodněny.
Nesmyslné – přímo vražedné bombardování Prahy 14. února 1945 angloamerickým letectvem si vyžádalo 701 životů a 4500 těžce zraněných lidí a velké materiální ztráty. Další nálety pokračovaly na Prahu v březnu 1945 v oblasti Vysočan a Libně, kde byly zasaženy zejména závody ČKD a obytná část Hloubětína až po Satalice. O život přišlo 270 lidí a několik set bylo těžce raněných. Americkým a anglickým bombardováním v závěru války přišlo celkem v ČSR o život přes 12 tisíc občanů a tisíce jich bylo zraněno. Československu byly tímto bombardováním způsobeny do začátku budování lidové demokracie a socialismu nesmírné škody.

Osvobození Rudou armádou otevřelo cestu k lidové demokracii
Jen objektivní pohled na příčiny a průběh druhé světové války dává pravdivou odpověď na osvobození Československa. Tuto pravdu je třeba zachovat pro současné a budoucí generace. Velký význam pro naše osvobození, pro vedení národněosvobozeneckého boje i pro budoucí orientaci republiky měla Československo-sovětská smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, uzavřená 12. prosince 1943, podepsaná v Moskvě prezidentem E. Benešem. Při návštěvě v Moskvě jednal prezident E. Beneš s K. Gottwaldem a dalšími členy moskevského vedení KSČ o koordinaci a zesílení národněosvobozeneckého boje a poválečném uspořádání republiky.
Výsledkem jednání představitelů KSČ s prezidentem E. Benešem a stranami představujícími Národní frontu v březnu 1945 v Moskvě se stal program národně demokratické revoluce pod názvem Košický vládní program, jehož obsahová orientace má velký význam i dnes pro boj pracujících za skutečnou lidovou demokracii a socialismus.
K. Gottwald tehdy při jednání s představiteli Národní fronty vyjádřil názor, že pracující lid po tak těžkých zkušenostech nepřipustí, aby se v osvobozené republice vrátila k moci vrstva finančního, průmyslového a agrárního velkokapitálu, která dříve republikou vládla a která na celé čáře zbankrotovala. Je jasné, že sociálně vzato může být nositelem vládní moci v osvobozené republice jen blok dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence, prostě blok pracujícího lidu měst a venkova. (Gottwald, K.: Vybrané spisy II., s. 55˝.)
Program sledoval základní cíle: Obnovit Československo na nových lidově demokratických základech. Zakotvit vládu Národní fronty a vytvoření Národních výborů. Znárodnění klíčových odvětví národního hospodářství. Upevňovat a rozvíjet spojenectví se Sovětským svazem. Byly zakázány všechny fašistické organizace. Na základě tohoto programu měli být potrestáni všichni němečtí a maďarští váleční provinilci, kolaboranti a zrádci a konfiskován jejich majetek. Na základě dohody vítězných mocností měli být odsunuti Němci, kteří se stali nástrojem dobyvačné politiky hitlerovského Německa s výjimkou antifašistů, kteří zůstali nadále občany Československé republiky. Košický vládní program zakotvil rovnoprávné postavení českého a slovenského národa v obnoveném Československu.
*  *  *
Vítězství nad hitlerovským fašismem a jeho spojenci svědčí o velkém hrdinství všech, kteří se na něm podíleli. Jak v této souvislosti nevzpomenout rozkazu J. V. Stalina č. 227 z 28. července 1942, který byl vydán v době, kdy se hitlerovské fašistické hordy draly ke Stalingradu. Tehdy až k nám zaznělo: „Ani krok vzad! Tak zní naše hlavní heslo. Je třeba houževnatě, do poslední kapky krve bránit každou pozici, každý metr sovětského území, každou píď a hájit ji do poslední chvíle. Naše vlast prožívá těžké dny. Nepřítele musíme zastavit za každou cenu a následně orazit a rozdrtit.“ A oni splnili naděje národů celého světa. Proto naši lidé s úctou a láskou vzpomínají na tuto dobu, kdy se zrodila svoboda našich národů, kdy pro nás začal nový život.
Vratislav Šantroch, Havlíčkův Brod

Neslavný konec jedné výstavy

Novinky.cz spolu s dalšími režimními médii přinesly 11. února 2015 zprávu o tom, že o den dříve byla v budově ÚV KSČM v Praze otevřena výstava připomínající korejského nejvyššího stranického a státního představitele Kim Čong Ila, zahájená novým velvyslancem KLDR v ČR Kim Pchjong Ilem a prvním místopředsedou ÚV KSČM Petrem Šimůnkem. Otevření výstavy spustilo velký povyk „demokratů“, že prý oslavuje „brutálního diktátora“, aniž by měli k dispozici jakékoli důkazy o údajné Kimově brutalitě kromě pochybných a rozporuplných „svědectví“ emigrantů, pro něž nejsnazší obživou v zahraničí je pomlouvání bývalé vlasti, stejně jako to činili reakční emigranti z ČSSR. Přitom otázka, zda by bylo možné uprchnout zaprvé z pracovního tábora a zadruhé do zahraničí, pokud by v severní Koreji byl tak krutý režim, je nasnadě.
Jaká však byla odezva vedení KSČM? Od zásadové komunistické strany bychom mohli čekat vyjádření, že tato strana má sice v řadě otázek teorie i praxe budování socialismu jiné názory než Korejská strana práce, nicméně výstava ukazuje prokazatelné úspěchy KLDR v době, kdy v jejím čele stál Kim Čong Il. Výsledky tamějšího budovatelského úsilí, i přes tvrdou blokádu a vydírání ze strany USA a jejich spojenců a odtud pramenících nezbytných obrovských výdajů na obranu, jsou viditelné každému návštěvníkovi KLDR a ostatním mohou být známy z fotografií či filmů. Zatímco údajná bída, nezměrné utrpení obyvatelstva, pracovní tábory, mučení či popravy politických odpůrců nikdo v KLDR neviděl. Zato mnozí z nás viděli (dokonce i v českých režimních sdělovacích prostředcích!) utrpení a brutální mučení a vraždění lidí na „proevropské“ a proamerické Ukrajině, zmítané válkou, bezpráví v amerických věznicích a zajateckých táborech a u mnoha blízkých spojenců USA typu Saudské Arábie, kde jsou političtí odpůrci (dle zprávy ČT z 23. 1. 2015) veřejně bičováni, smrtí může být trestáno i „rouhání“ a homosexualita, za cizoložství v manželství hrozí ukamenování a mimo manželství 100 ran bičem, krádež se trestá utětím ruky a loupež utínáním rukou a nohou, ženy musí chodit zahalené a je jim zakázáno řízení automobilů (čehož se rádoby vtipně zastává český prezident Miloš Zeman). Podobně např. ve Spojených arabských emirátech. Bylo by možné psát a hovořit o mnoha dalších šílených pozůstatcích středověku, typu ženské obřízky, podporovaných klerikálními diktaturami – spojenci USA!
Co oproti tomu vidíme v dokumentárních filmech namířených proti KLDR? Např. český dokument „Vítejte v KLDR!“ (2008) ukazuje skupinu českých turistů na sídlišti v Pchjongjangu, která se rozčiluje, jak je to tam ošklivé, přitom sídliště vypadá podobně jako např. v Praze nebo východním Berlíně, kromě toho, že zde chybějí všudypřítomné vandalské nápisy a malůvky po zdech.
Jeden „odvážný“ český turista se nepokloní před sochou Kim Ir Sena - a světe div se, nestane se mu vůbec nic…
Můžeme vést diskuze o tom, zda režim v KLDR je nebo není socialistický, nicméně v každém případě by v něm měli všichni pokrokoví lidé chápat odpůrce imperialismu Spojených států, usilujících o světovládu a hrozících rozpoutáním třetí světové války. Na rozdíl od USA a jejich spojenců (včetně ČR) KLDR nikoho neohrožuje.
Jak se však zachovalo vedení KSČM po „skandálu“ s výstavou? Nejprve se jí zřeklo, poté ji „zcenzurovalo“ a brzy poté v tichosti odstranilo!
Vojtěch Filip se vyjádřil „zásadově“. V budově ÚV se otevírá takto kontroverzní a reflektovaná výstava a on řekne, že ji neviděl a nebude komentovat (novinky.cz 11. 2.)! To je typický filipovský alibismus! Ve vyjádření 1. místopředsedy Petra Šimůnka, jehož funkce by se spíše měla nazývat „1. náměstek Jiřího Dolejše“, zaznělo: „Kdyby to byla nějaká politická výstava, tak neřeknu…“!
Vždyť to byla politická výstava, pojednávající o úspěších politiky Kim Čong Ila! Apolitická by mohla být snad v případě, že by pojednávala třeba o korejské přírodě. A ani tak by nebyla apolitická úplně, neboť i to je odrazem politiky každého státu, jak pečuje o svou přírodu a o její zpřístupnění veřejnosti.
Místopředseda KSČM Jiří Dolejš se od výstavy distancoval a uvedl pro novinky.cz, že „je to akce, kterou zřejmě osobně dohodl pan Šimůnek s korejským zastupitelstvím a je to tedy tím pádem jeho věc. Rozhodně to není akce KSČM.“ Za pozornost stojí, že když tentýž Dolejš hájí v médiích své názory, např. o „zločinných praktikách minulého režimu“ (Britské listy 24. 11. 2006), zatímco zločinné praktiky minulých i současných zastánců kapitalismu přechází mlčením, případně když se zastává událostí 17. listopadu 1989 a následujících dní, hodnotí je v duchu „současněrežimní“ propagandy a vyzývá k „podrobení se svobodné a demokratické soutěži“ (Parlamentní listy 14. 11. 2014) – v diktatuře oligarchie! - tu nezdůrazňuje, že jde o jeho osobní stanovisko. Zato však názory a činy, s nimiž nesouhlasí, okamžitě prohlašuje za osobní postoje Petra Šimůnka, Marty Semelové apod.
Není náhodné, že právě Jiří Dolejš je protěžován sdělovacími prostředky, aby zde prezentoval postoje KSČM. Jednak je tím společnosti prezentována doslova „pravá tvář strany“ a je záruka, že odtud protikapitalistický postoj nehrozí, jednak je tím udržována pověst Dolejše jako „mediální hvězdy strany“ a tím posilována jeho pozice uvnitř KSČM a spolu s ní permanentní posun celé strany k neoliberalismu.
Vraťme se však k výstavě.
Hned druhého dne po „šokující“ zprávě o jejím konání, 12. února, přinesly novinky.cz informaci, že z výstavy byl odstraněn portrét Kim Čong Ila a jeho označení za „věčného generálního tajemníka“. V úterý 17. února už nebylo po výstavě ani památky, zbyly jen prázdné nástěnky. O tom už média neinformovala. Není mi známo, zda korejské velvyslanectví o rychlé cenzuře a následném odstranění výstavy ví. Ale pokud ano, udělalo si jistě pěkný obrázek o zásadovosti svých českých „spojenců“…!
Leopold Vejr

Vážení soudruzi!
Skoro přesně po šesti letech má diplomatická mise v České republice končí. Šest let jsem od února 2009 reprezentoval a hájil vlajku Bolívarovské republiky Venezuela, naši Bolívarovskou revoluci a celkově pokrokový profil mé vlasti.
Když odcházím, nechci zapomenout ani na vaše noviny „Dialog“, které pravdivě informovaly i v nejtěžších chvílích mé vlasti o revoluční cestě odvolávající se na osvoboditelské dílo a myšlenky Simona Bolívara a praktickou zkušenost 20. století v podobě revoluce na Kubě a dalších významných událostí emancipačního procesu Latinské Ameriky. Po vzoru našeho Osvoboditele započal po nástupu do úřadu náš věčný velitel Hugo Cháves Frías revoluční cestu Bolívarovské revoluce, která v duchu socialismu, solidarity a antiimperialismu pokračuje do dnešních dnů. Doufám, že když odejdu ze svého úřadu, zůstanou vaše přátelské city k mé vlasti a jejímu lidu tak silné, jako v minulých letech.
Oceňuji, že se redakce vašich novin připojila jako jedna z prvních k výzvě Výboru solidarity s Venezuelou a že uveřejňovala stanoviska bránící naši zemi a region, naši socialistickou cestu proti zbrani imperialismu v podobě mediální války.
Přeji vám mnoho úspěchů při vydávání novin, jejichž profil je revoluční, třídní a antiimperialistický.
Přeji vašim čtenářům hodně sil v této nesnadné době a mnoho inspirace ve vašem politickém boji za lepší svět bez kapitalismu, imperialismu a fašismu.
Se soudružským pozdravem
Victor Julian Hernandez Leon, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Bolívarovské republiky Venezuela

PANORAMA
Současný světový řád se hroutí
V článku nazvaném „Velká americká slepá ulička. Tisknout nelze, netisknout také nelze“ analyzuje Alexander Rogers dilema americké centrální banky FED (http://www.zvedavec.org/). Připomíná, že USA mohou natisknout přesně tolik dolarů, kolik je zbytek světa ochoten koupit jejich dluhů - amerických státních dluhopisů. Dlouhou dobu se to jevilo výhodným a zájemců bylo pro dostatečně vysoké výnosy mnoho. Tiskařský lis pracoval téměř bez přestávky a vytvářel iluzi nekonečnosti tohoto procesu. Pak se sazby postupně snížily a řada krizí ukázala, že americké cenné papíry nejsou tak bezpečné, jak se zdálo. Možnosti a přání je kupovat ostatními vládami poklesly. Američany děsí pokusy Ruska, Číny, Íránu a dalších zemí vystoupit z dolarové zóny a přestat kupovat americké státní papíry. Pyramida musí růst a ne splaskávat.
Hlavní problém USA spočívá v tom, že neroste reálný GDP. Růst burzovních indexů nesouvisí s reálnou situací v americké ekonomice a má výhradně spekulativní charakter. Klasická bublina jednou s jistotou praskne. Ať jsou umělé ukazatele a ratingy jakékoliv, bez rozvoje reálného sektoru budou chudoba a nezaměstnanost stále růst. Čína a další asijské země jsou pro kapitál jednoznačně přitažlivější než USA. Čína navyšuje velikost GDP a stala se základním světovým centrem koncentrace kapitálu. V křečovité snaze učinit svou zemi opět lákavou pro kapitál, Američané aktivně destabilizují ostatní země a regiony. Tradiční metody stimulace americké ekonomiky jsou vyčerpány, ale ve Fedu sedí fanatičtí stoupenci monetaristického proroka Miltona Friedmana, kteří slepě dodržují jeho nefungující recepty. Jak řekl jeden z nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, Američané, když dostanou peníze, kupují arabskou ropu, jihoamerické ovce a kávu nebo čínské spotřební zboží. To stimuluje ekonomiku těchto zemí, ale ne americkou.
USA nemají na zahraničních trzích co prodat, alespoň ne v množství, jaké by podnítilo rozvoj jeho průmyslu. Čistě mechanicky, ze setrvačnosti, se pokouší zatáhnout EU do zóny volného obchodu, ale neexistuje žádné americké zboží, které by bylo pro Evropany lákavé. Americká auta nejsou schopna konkurovat evropským nebo asijským ani cenou, ani kvalitou, ani hospodárností. Domácí spotřebiče v EU kvalitou nezaostávají. Elektronika se vyrábí v Asii stejně jako většina spotřebního zboží. Cena práce v Asii je podstatně nižší a žádná zóna volného obchodu na tom nic nezmění.
Když ještě žil Steve Jobs, zvláštní slyšení v Kongresu se věnovala navrácení výroby Apple do USA. Jobs tehdy řekl, že je to prostě nemožné - v USA nejsou vhodné podmínky, ani potřebná infrastruktura, ani dostatek kvalifikovaných odborníků. Zatímco si USA vychovávaly generaci ideálních spotřebitelů - tupých a líných, u nás se po nich opičíme - stavěly málo účinné, ale příšerně drahé letadlové lodě, provozovaly stovky vojenských základen po celém světě a utrácely tisíce miliard dolarů za šarlatánské projekty „zbraní budoucnosti“, Čína rozvíjela infrastrukturu nutnou pro moderní průmysl a hromadila na svém území technologicky nejvyspělejší typy výrob a odborníky. USA nejsou schopné u podobných výrob konkurovat a žádné monetaristické čachry na tom nemohou nic změnit. Americké rakety (s ukrajinskými motory) padají jedna za druhou - další viditelný ukazatel úpadku vyspělých technologií v USA.
Evropská centrální banka si vzala příklad od Američanů a Japonců, nejzadluženějších ekonomik světa, a rozjíždí obdobný proces v objemu cca bilión eur. Měsíčně chce vytisknout 60 miliard eur. Nazývá to vzletně kvantitativním uvolňováním měnové politiky. Shromažďování dluhů neúspěšně hospodařících zemí, penzijních fondů, pojišťoven a bank při zběsilém chrlení papírků z tiskařských strojů připomíná měnová jatka. ECB nakupuje dluhy, které jsou v podstatě cárem papíru, za další potištěné cáry papíru, podvodně vyrobené, bez krytí reálnou hodnotou. Šílenství bankéřů je navíc zcela nelegitimní vzhledem k Lisabonské smlouvě.
Česká televize o tom neinformuje. Moc se nedivím. Člen Rady ČT Jankovec nedávno přiznal: „Je to skutečně tak, že ČT má určený úhel pohledu na základě doporučení Evropské komise. Povoluje veřejnoprávním médiím fungovat z poplatků nebo daní pouze za předpokladu, že budou prosazovat, obhajovat a dívat se na všechno z úhlu pohledu a tradic evropského humanismu…“. Lže nám ČT opravdu jen na příkaz EU? Vraťme se k tématu. Nesmyslná intervenční politika roztáčí inflaci a deflaci najednou. Hodnota eura klesla od roku 2000 o 30 %. ČNB ji následovala a koruna se dnes považuje za nejslabší měnu světa. Inflace zpožděná o 6 až 8 měsíců stejně postihuje naše peněženky. Zhoršením kvality zboží - rohlík podle řetězcových receptů již není rohlík, ale upečená strouhanka, chléb samá bublina apod. - se jeho hodnota snižuje a cena zůstává stejná. Peníze ztrácí původní hodnotu. Uvolněním stavidel tisku peněz na způsob Německa 20. let dojde ke zničení úspor celé generace. Jednotlivé měny jsou falešnou a neférovou hrou na burzách degradovány. Drtivá většina dnešních papírových i elektronických peněz - přes 99 % - obíhá ve spekulativních obchodech. Těží z toho skryté elity. Dluh nikam zázračně nezmizí, jen se přesune od ekonomicky podrobených zemí k vládcům v zákulisí. Jak napsal Petr Hájek v Protiproudu: „Americká centrální banka (FED) je z institucí nejtajemnějších a nejtemnějších. Fakticky je v soukromých rukou - jen pořádně nikdo neví, čí mají ty ruce tělo. Tedy on to někdo neví, jen veřejnost ne.“ Apologeti kapitalismu to ovšem považují za vzornou demokracii.
Změní nikaragujský průplav světový obchod?
V Nikaragui začala stavba mezioceánského průplavu, který spojí Atlantik s Pacifikem. Podle ruských expertů má přinést spravedlivější poměry do světového obchodu a stát se alternativou západní hegemonii. Rusko se o megaprojekt už déle zajímá a poskytuje k jeho ochraně válečné lodě. Přinejmenším pro Nikaragujce je téměř 300 km dlouhý Velký průplav stavbou století. Projekt podle předběžných odhadů má stát asi 40 miliard dolarů. Panamský kanál naráží na hranice svých kapacit, kdežto paralelní cesta má být splavná i pro obří kontejnerové lodě a tankery. Hlavním investorem je Čína, investovat hodlá i Brazílie. Zájem o novou dopravní tepnu má vývozce ropy Venezuela, se kterou má Nikaragua dobré vztahy. Rusko kromě vojenské ochrany má dodávat moderní zařízení pro stavební práce i k zajištění bezpečnosti provozu budoucího vodního díla.
Ukrajina ve spárech USA
Když loni v prosinci Barack Obama podepsal zákon „HR 5859“, USA si schválily možnost kdykoli Rusku vyhlásit válku, ale zároveň si zajistily velké pravomoci na Ukrajině. Američané se snaží přes investice kontrolovat všechna ukrajinská média a prosazují privatizaci energetického sektoru. Připravují pro ni 50 milionů dolarů z kapes amerických daňových poplatníků.
Kyjevská vláda odstavila Rusko od dodávek paliv pro jaderné elektrárny a za jediného dodavatele přijala americkou firmu Westinghouse (ta má velký zájem i o naše jaderné elektrárny). Ukrajina také slíbila prodej všech 35 uhelných dolů.
Ministryní financí Ukrajiny ve stejný den se získáním ukrajinského občanství byla jmenována Natalie Jaresko, dcera ukrajinských přistěhovalců narozená v Chicagu, vzdělaná v USA a dříve pracující pro americké ministerstvo zahraničí. Cizinci se to v údajně „ukrajinské“ vládě hemží.
Ukrajinci spontánně protestují proti válce. Muži raději utíkají do zahraničí než by odešli na frontu. Ženy a starší lidé vyhánějí armádní činitele provádějící tzv. 4. mobilizaci. Zástupce generální štábu pohrozil, že v případě nedostatku mužů budou povolávány do armády ženy ve věku 25-50 let. Mobilizaci se vyhnulo přes milion mužů, i polovina povolaných branců ze západní Ukrajiny považované za baštu protiruských nálad. Na frontě „dobrovolníci“ z nacionalistických „banderovských“ bojůvek brání masovým dezercím i střelbou. Od začátku tzv. protiteroristické operace již padlo přes 30 tisíc vojáků ukrajinské armády a blízko Dněpropetrovska „majdanové“ úřady připravují hřbitov pro 85 tisíc vojáků.
Kyjevská vláda posílá na smrt desítky tisíc mužů v reprodukčním věku a připravuje zemi o zdravé potomstvo. Životní podmínky většiny populace jsou zvířecí, což také mj. povede k poklesu porodnosti. Navíc USA posílají na Ukrajinu jako do rozvojových zemí miliony dávek vakcín vedoucích k neplodnosti. Probíhá pokus o sterilizaci Ukrajinek, aby se území vylidnilo. Už krátce po puči ukradli ukrajinské zlato. Nejkvalitnější černozem zamořují „chemickými“ plodinami. Chystají se těžit plyn frakováním, což zničí spodní vody. Jejich bezohledné aktivity v mnohém překonávají i nacistické projekty.
Americká diplomacie vyhrožuje zahájením dodávek zbraní na Ukrajinu, ale ve skutečnosti tam US Army již působí. V prostoru Javoriv blízko Lvova připravuje výcvik ukrajinské Národní gardy. Pro školení a vybavení ukrajinských vojáků USA vyčlenily 19 milionů USD. Americké velvyslanectví v Kyjevě slíbilo zajistit servis „ukrajinské“ pohraniční stráži včetně dodávek obrněných transportérů. Do bojů u Doněcku se zapojili američtí a britští žoldnéři. Aktivity USA jsou všestranné nejen na Ukrajině. Edward Snowden předal novinářům nedávno další dokumenty o programech amerických tajných služeb. Připravují se na kybernetickou válku. Plány zahrnují vypracování a spouštění škodlivých programů umožňujících vyřadit z provozu bankovní systém, přísun elektřiny a vody, dopravu a další důležité složky infrastruktury nepřítele. USA drancují Ukrajinu a ohrožují mír a bezpečnost na celé planetě!
Podle posledních zpráv USA plánují v rámci operace Atlantic Resolve (Atlantické odhodlání) rozšířit přítomnost svých vojsk do dalších zemí východní Evropy včetně ČR. S odvoláním na úředníky amerického ministerstva obrany o tom informoval americký server Defense News. Tisíc amerických vojáků již trvale působí na základně v rumunské Konstanci. „Koncem léta bychom tu chtěli mít operaci, která bude zahrnovat území od Baltu až po Černé moře“, prohlásil plukovník Foster ze 173. letecké brigády umístěné v Itálii. Plán počítá nejen s působností US Army v pobaltských státech, Polsku a Rumunsku, ale i v ČR, Maďarsku, Bulharsku, Moldávii a Gruzii.
Ilja Jihlavský

„Někdo to rád horké“
Existuje levicometr?
O Řecku se opět hovoří prakticky dennodenně. Jména jako Tsipras, Glezos, Varoufakis nejsou cizí ani povrchnímu čtenáři novin. Řecká vláda si sotva prošla svým šestinedělím a pravicová i levicová media došla ke shodě, že Syriza ustoupila ze všech předvolebních proklamací, a to i z těch, které byly vlajkovými loděmi její spektakulárně úspěšné kampaně. Memorandum chtěla hned první den po volbách „jediným zákonem“ poslat do propadliště dějin, lichvářský dluh odmazat, tzv. trojce věřitelů a dohlížitelů přibouchnout dveře před nosem, zvýšit minimální mzdu.
Nic z toho se nestalo.
Dluh byl uznán, trojka a memorandum zůstaly ve stejném složení, jen byly novými kmotry pokřtěny jinak, minimální mzda bude „až na to bude“. K tomu byla země zatížena dalšími zhruba 7,5 miliardami eur navyšujícími stávající dluh a opatření, která mají z řeckého lidu vyždímat další „love“, byla odsunuta na červen. Přes léto se v Řecku ledacos snese. Turista uroní sem tam kačku, slunce pálí, a tak si ani nikdo nevšimne, co všechno zvládne klimatizovaný parlament naložit na záda daňovému poplatníkovi.
Co to znamená? Že levice zklamala? Že i u nás bude postupovat stejným způsobem? Že je dnes levice proti liberalismu slabá?
Přirozeně můžeme spekulovat nad podobnými otázkami a jistě žádná ze stran, které se považují za levicové, by nesouhlasila s tím, že nedostojí svým slibům. Ale proč je to po volbách vždycky stejně horší? Správná odpověď si žádá správnou otázku: co to znamená levicová strana? Neboli jak velké jsou dílky na stupnici levicometru?
Nebo ještě jinak. Je každá strana, která se k levici hlásí skutečně levicová?
Dnes je zřejmé, že „lidový kapitalismus“, ve který mnozí z nás věřili, bude existovat jenom v našich reálným socialismem rozmazlených myslích a proklamacích sametových revolucionářů a že v rámci systému, ve kterém máme tu čest prožít alespoň část svých životů, není možné docílit žádných výrazných změn ve prospěch lidu prostřednictvím parlamentní demokracie.
Vláda finančních gigantů přesahuje hranice jednotlivých států, jejichž parlamenty se podobají pimprdlovým divadélkům. Snaha domluvit se s držiteli kapitálu, doufat v dobrovolné přerozdělení nashromážděného bohatství je naivní.
Systém (kapitalismus ve své imperialistické fázi) se dostal ke svým limitům. Konflikty v Africe, na Předním východě, na Ukrajině i jinde jsou jen vrcholky ledovce vnitroimperialistických antagonismů stejně jako státní dluhy. Ohromná kapitálová soustředění mají omezený prostor pro další zvyšování zisků, státy jsou po uši v dluzích, sociální nůžky se rozvírají po celém světě, klimatické výkyvy rozhodně neulehčují tzv. udržitelné rovnováze.
Dostali jsme se na křižovatku.
Boj každého s každým o každou píď na zemi, ve vzduchu i ve vodě, anebo přeorganizovat výrobní vztahy, tedy nastolit jiný ekonomicko-společenský systém ve prospěch tvůrců hodnot, ve prospěch lidu, ve prospěch většiny.
Situace k této změně objektivně nazrává, ale lidský faktor (subjektivní podmínky i revoluční situace) výrazně zaostává za potřebami doby.
Tzv. moderní evropská levice sice s tímto hodnocením stavu věcí spíše souhlasí, ale čeká, až se bytí samo změní, a pak dozraje i zaostávající uvědomění všehomíra. Reformy v rámci systému, vyjednávání, postupné přesvědčování, obrušování nejostřejších hran, roubí její cestu, která vede tam, kam vedou všechny cesty roubené dobrými úmysly.
Tím zavádějí lid do slepé uličky.
Neuznávají jeho akutní aktuální potřeby. Jejich proklamace o rovnosti jsou blíž křesťanským lidumilům než marxistickému materialismu, ke kterému se hlásí. Materialistické dialektické pojetí momentu přechodu ke kvalitativně vyššímu ekonomicko-společenskému systému spočívá v tom, že chápe aktivní roli mas i jedince.
Bez jejich rozhodnutí nárokovat si svá práva vyplývající z pozice tvůrce hodnot není změna možná.
Hranice mezi levicí a pravicí není tam, kam ji nalepí vysmátý poslanec GUE-NGL, ale nalézá se právě mezi těmi, kteří chtějí systém aktivně měnit, uvědomují si rozpor mezi prací a kapitálem, vedou a organizují tímto směrem masy a mezi těmi, kteří operují v rámci stávajícího systému a ohánějí se buď politikou reálného, vlastní sociálností nebo inteligencí.
Výrazy typu: program komunistů je krásný, ale nereálný, otvírají dokořán dveře fašismům všeho druhu.
Vím, že podobné teorie se dnes nenosí ani na tzv. tradiční levici, ale komu nejde o židli, kdo není pohodlný a zbabělý, kdo si neříká, že lepší dnešní mizérie než riziko neznámého, kdo se nebojí stát si za svou pravdou proti většině chrastící strašákem antikomunismu, nemá příliš na výběr, kam se postavit i s rizikem, že zklame, prohraje, že to neustojí, že to prostě nedá.
Co je levicové, se měří právem toho, kdo nemá na prodej nic jiného než svou vlastní práci. Levicometr tedy existuje a jeho bod nula je těsně za řeckou Syrizou a jejími soukmenovci.
Věra Klontza-Jaklová, MLok

Z dopisů čtenářů...
Na Ukrajině oslavují krvavý mocenský puč!
Větší šaškárnu, s prominutím, jsem dlouho neviděl. Na Ukrajinu se sjela celá řada hlav států a jiných vysokých světových představitelů, aby oslavila nelegitimní násilné převzetí moci! Celé by to působilo velice úsměvně, kdyby kvůli tomuto ze Západu podporovanému převratu, který se udál před rokem v Kyjevě, už neumřelo tolik lidí!
Proč píši, že by to jinak působilo úsměvně? Protože západní politici budou dnes otevřeně slavit krvavý puč ve volbách poražené opozice, která za vydatné pomoci neonacistických bojůvek svrhla legitimní vládu a prezidenta! Západní politici tedy dnes slaví něco, co je naprosto proti tzv. demokratickým západním hodnotám, které jinak jejich země a oni sami tak rádi hlásají!
Celá západní demokracie je přece postavena na tvrzení, že lidu má právo vládnout pouze ten, kdo zvítězí v „demokratických“ volbách! Na Ukrajině vládl prezident Janukovyč a strana regionů právě proto, že jim lidé dali ve volbách svůj hlas a měli plné právo přijímat politická rozhodnutí za celou zemi! To, že se části opozice nelíbilo, že tito lidem zvolení zástupci nechtěli podepsat asociační dohodu s Evropskou unií, která byla pro Ukrajinu nevýhodná a nebyla dokonce ani přeložena do ukrajinštiny, jim nedávalo právo začít stavět barikády, obsazovat budovy, ani upalovat policisty! Nebo snad ano?!
Pokud se totiž západní pojetí demokracie změnilo, měl by to lidem někdo říct! Jestli jsou v současné době podobné převraty, puče a „revoluce“ brány jako běžná součást „demokratického“ boje o moc, máme to všichni právo vědět! Znamená to snad, že když postavím barikády v kterékoli zemi, která dnes oslavuje ukrajinský majdan a začnu útočit na vládní budovy s cílem svrhnout ve volbách zvolené politiky, kteří se mi z nějakého důvodu nelíbí, je to vlastně úplně v pořádku?!
Ladislav Kašuka

Autentická levice
V Haló novinách, tedy tiskovém orgánu KSČM, tj. nekomunistické strany s komunistickým názvem, se stále častěji setkáváme s pojmem „autentická levice“. I článek na titulní straně ze dne 4. 3. 2015 s názvem „Syriza ke zmírnění chudoby“ začíná slovy: „Řecká vláda vedená autentickou levicí…“ Vrtalo mi delší dobu hlavou, co, že to ta „autentická“ levice vlastně je. Slovník cizích slov napovídá, že význam slova „autentický“ je mimo jiné: původní, pravý, nefalešný, opravdový, skutečný, z čehož mi vyplývá, že ta jiná levice asi takováto nebude, což mi přijde jako podivné a dosti zavádějící. Od této úvahy byl již jen krok k otázce, kdo že tím výrazem „autentická levice“ vlastně operuje, … a poznání bylo rázem tady: Onen výraz je jen zakamuflovaným názvem pro levici antikomunistickou!
Karel Košťál, MLok

Zeman se nemýlil
Ferdinand Peroutka skutečně po Hitlerově nástupu bagatelizoval nebezpečí, které z toho hrozí pro naši zemi. A napadl v „Přítomnosti“, jejímž vydavatelem byl neblaze proslulý ministr Stránský, kterému E. Beneš vytýkal, že v únoru 1948 zoral, co mohl, komunisty za to, že před nebezpečím hitlerovského fašismu varují: „Komunisté slyší trávu růst.“ Polemicky na to reagoval již J. Fučík. Po letech, když se vrátil z koncentračního tábora, Peroutka toho litoval a dokonce požádal K. Gottwalda, aby byl přijat do KSČ. Ten to však odmítl.

Tyátr
Nedávno expáter Herman v roli ministra kultury vyznamenal titulem Rytíř české kultury sochaře Olbrama Zoubka. Zřejmě pro to, že vytvořil sochy pro Osvětim, které mu však odmítli. A tak je po dlouhé době, po kontrarevoluci instalovali jako „oběti zločinného komunismu“ na pražském Újezdě pod Petřínem.
A titulem Dáma české kultury ozdobil zpěvačku Martu Kubišovou. Patrně za to, že když se A. Dubček vrátil koncem srpna 1968 z Moskvy, vrhla se mu do náruče s koláčky a vybízela ho teatrálně k odvaze při obrodě socialismu.
Také zběsilý antikomunista spisovatel Jiří Stránský, který proslul impotentním seriálem „Zdivočelá země“, byl obdařen titulem Rytíř české kultury.
Ano, jmenované umělce spojuje nepříčetný antikomunismus. A římskokatolický expáter se chopil příležitosti, Havlova pravdoláska opět slavila hody.
J. L., Praha

Ještě, že máme Dialog...
Jsem dlouholetým odběratelem „Dialogu“. Vážím si tohoto měsíčníku a jsem velice rád, že takový list existuje, ačkoli je pro mnoho dnešních komunistů v KSČM trnem v oku. Já osobně jsem po 50 letech členství a 35 letech ve funkci předsedy jak ZO KSČ, tak ZO KSČM po dlouhých neshodách s OV KSČM ve Zlíně, loni v říjnu z této strany vystoupil. Nelíbí se mi jejich odklon od marxismu-leninismu a dokonce se začíná v KSČM projevovat arogance a osobní prospěch.
Josef Šlahař, Zlín

Rozdělení Koreje škodí
Letos je tomu 70 let, kdy byla Korea rozdělena podle plánů amerického imperialismu a toto rozdělení trvá dodnes. Způsobuje velké neštěstí pro korejský lid, rodiny jsou rozděleny už od krvavé okupace po druhé světové válce. Chápeme proto silné přání korejského lidu, aby se sjednocení stalo realitou.
Stejně jako každý člověk by měl rovněž korejský lid mít právo na sebeurčení bez zásahů jakékoliv cizí moci. Ale jak dlouho budou Spojené státy a jeho loutky v Soulu činit represe proti pokrokovým silám na jihu poloostrova, tak dlouho bude sjednocení v zájmu všeho lidu Koreje v nedohlednu.
Za mladé komunisty sdružené ve Svazu mladých komunistů (SMKČ) proto říkáme, že podporujeme snahu politického vedení a lidu KLDR o dialog s pokrokovými silami na jihu poloostrova, že podporujeme všechny aktivity organizací a jedinců, kteří jsou utlačováni represemi loutek imperialismu a okupantů a s úctou pohlížíme na výzvy maršála Kim Čong Una k míru a sbližování s částí korejského lidu, která vinou imperialismu a domácích zrádců žije v rozdělené části země na jihu.
Za sjednocení Koreje, za konec okupace jihu a jednotu korejského lidu!
Ať žije KLDR! Smrt imperialismu a fašismu!
Za ÚR SMKČ
Martin Peč

(Poznámka redakce - Bohuslav Sobotka, předseda vlády ČR před odletem na státní návštěvu do Jižní Koreje (únor 2015) prohlásil: „Není dobře, jaký režim je na sever od této hranice.“)

„Válka s MLoky“ pokračuje...
Zeptali jsme se...
...tentokrát vydavatele Dialogu a člena Marxisticko-leninského odborného klubu, Milana Havlíčka:
V posledním čísle jste informovali o Dopise členům ústředního výboru. Jak ÚV KSČM reagoval?
Členové nejvyššího orgánu mezi sjezdy se o dopise a jeho obsahu na jednání nedověděli. Ti, co dnes komunistickou stranu ovládají, tzv. grémium, doporučili výkonnému výboru, ústřední výbor nezatěžovat dopisy svých členů, obzvlášť vyzývají-li k větší aktivitě strany. Naopak začali slídit, vyšetřovat, pomlouvat a padala i slova o vylučování ze strany.
Znamená to, že na Výzvu nebyl žádný ohlas?
Naopak, ohlas je slušný. Část našich funkcionářů Výzvu podporuje, dále rozpracovává, vede dialog o obsahu, beseduje... a část dopis – výzvu, jak to tak v životě bývá, odsuzuje jako škodlivou pro budoucnost strany. Někteří dokonce souhlasí s obsahem, ale doporučují nechat všechna řešení až na sjezd. Jakoby nevěděli, že sjezd zatím nikdy nic nerozhodl.
Co vlastně bylo smyslem Dopisu ústřednímu výboru a funkcionářům strany?
Především, aby si uvědomili, že mají za budoucnost komunistického hnutí u nás odpovědnost. Stranu nezachrání ti nejstarší – veteráni strany, kteří vybudovali navýsost úspěšnou zemi a dnes již jen podporují stranu ve volbách, platí příspěvky a občas svými zkušenostmi poradí na schůzích. Před nimi se můžeme akorát tak po starém slovanském zvyku uklonit hluboko k zemi. Dát do pořádku stranu jako celek musí především volení funkcionáři. A začít to musí od ústředního výboru. O politice strany by neměl rozhodovat aparát a různé agentury. O politice komunistické strany navenek musí rozhodovat její ústřední výbor a ne jednotlivci. A zeptejte se lidí kolem sebe, co o jeho práci vědí. Proč vznikají stále nová komunistická uskupení u nás? Proč z KSČM odcházejí mladí lidé? To nemohou táhnout všechny za jeden provaz? Týká se to samozřejmě především vnitrostranické práce a výstavby strany. Jednou větou: Dopis je Výzvou ústřednímu výboru k mobilizaci všech sil, k aktivizaci strany.
Mnozí, ale říkají, že když jsme tak úspěšní, tak proč chcete něco měnit?
Tady vůbec nejde o „něco tady měnit...“. Jde o to, měnit sama sebe. Svůj přístup ke straně; svou práci v parlamentu; vystupování na veřejnosti, ve sdělovacích prostředcích; svůj boj s antikomunismem; svůj nesystémový přístup k ideologické práci, k přípravě kádrů, k volbám... atd. atp. Zkrátka, aby příslušné volené orgány nesly odpovědnost za svou práci a stáli za svým rozhodnutím a plnili z něho vyplývající závěry.
Například jestliže vyhovuje ústřednímu výboru, že naši poslanci jako jeden „muž“ neodmítli okamžitě a bezprostředně zvýšení svých platů, tak ať za to nesou před svými voliči odpovědnost.
Nebo: Zeptejte se obyčejných lidí, zda chtějí válku. Odpověď je nasnadě. Ale jestliže se naši poslanci babrají v zákonech o rozmnožování bílých myší ve stavu beztíže, namísto, aby vystoupili kategoricky proti válce, ukázali prstem na válečné štváče u nás i ve světě a iniciovali okamžitě petiční akci za referendum o vystoupení z NATO, tak mlčíme... To budeme čekat až na sjezd? On taky už žádný nemusí být!                             -r-

Odkaz kubánské revoluce stále aktuální
(Dopis Kubánskému velvyslanectví v ČR)
Vážení soudruzi, chtěli bychom pogratulovat k získání Řádu hrdiny republiky Kuba a Vyznamenáním Playa Giron, které udělil předseda Státní rady a rady ministrů Kuby generál Raul Castro Ruz, vašim hrdinům, členům slavné skupiny Miami 5, bojovníkům proti terorismu: Gerardu Hernández Nordelovi, Ramónu Labañino Salazarovi. Antoniu Guerrero Rodríguezovi, Fernandu González Llortovi a Renému González Sehwerertovi
Osud těchto mužů je ukázkou možností života komunisty, vlastence a ukázkou cti jít bojovat do nepřátelské země proti strůjců teroristických činů namířených proti lidu Kuby. Odkaz této pětice po letech věznění v Miami ve Spojených státech je odkazem boje proti impériu, boje za národní bezpečnost a důkazem vrcholně demokratického smýšlení. Pětice bojovníků roky trpělo ve vězení severoamerického impéria jen pro to, že ukázala na teroristické aktivity namířené proti své vlasti. Politický proces s pěticí znovu ukázal pokřivenou podstatu severoamerické „demokracie“ ve státě vlády monopolů, oligarchie a jimi plozeného bezpráví.
Obdržení nejvýznamnějších státních vyznamenání stejně jako odvaha těchto mužů svědčí o tom, že revoluce, která zvítězila první den roku 1959, je stále aktuální, že její odkaz nevyčpěl, že stále může dosáhnout nových vítězství v každodenních bitvách lidu i při těchto hrdinských činech při jeho obraně.
Zároveň však v tomto dopisu za mladé komunisty sdružené ve Svazu mladých komunistů (SMKČ) apelujeme na ostražitost v otázce sbližování s USA a počínáním s domácími zrádci placenými impériem. Naše zkušenost s vysoce negativními důsledky Chruščovovy politiky „mírového soužití“ s imperialistickou velmocí, chyby politiky nezúčastněnosti, které brilantně kriticky vystihl velitel Revoluce Fidel Castro Ruz, důsledky netřídní a odzbrojující politiky „détente“ a následné Gorbačovovy zrady nás vedou k přesvědčení o nejvyšší možné zdrženlivosti k „humanistickým „ návrhům země, která na Kubu uvalila genocidní blokádu, má na svědomí řadu teroristických činů proti ní, v sousední Venezuele několikrát podněcovala fašistický puč a svět zalila mořem krve.
Byla to politika sbližování s nepřítelem, politika popírání třídních vztahů a politika trhu a kapitalizace popírající základní socialistické principy, která zdestruovala náš socialistický dům, Československo. Je to naše zkušenost s neodčinitelnými chybami, které vedly k pádu našeho socialistického systému, k restauraci kapitalismu a vzniku systému založeného na vykořisťování a podřízenosti kapitálu a impériu.
Sdělujeme vám tuto naši zkušenost z důvodu vašeho poučení z ní. Naše země mají rozdílné podmínky, třídní základ a jeho principy jsou však všude stejné. Byl to právě Váš Fidel, který v pražském Karolinu shrnul aktuálnost naší ideologie, její sílu a pokrokovost vedoucí k vítězství.
Přejeme vaší vlasti, vašemu lidu, vaší komunistické straně a komunistické mládeži, aby všechny probíhající změny vedly k blahu lidu Kuby, posílení lidové moci, posílení uvědomění obyvatel a řešení všech sociálních nedostatků zaviněných blokádou.
Ústřední rada SMKČ

Prohlášení Výboru solidarity s Venezuelou
Ve společném prohlášení našich organizací Svazu mladých komunistů (SMKČ) a Svazu přátel Latinské Ameriky a Karibiku chceme reagovat na pokus fašistických kruhů o státní převrat v Bolívarovské republice Venezuela, který se nedávno odehrál za pomoci severoamerického impéria a místní oligarchie. Jednalo se o snahu vyvolat politický převrat a následný vojenský puč, který by vyústil k usazení přechodné vlády a naplnění jejího programu rekonstrukce diktátu oligarchie. Tato vláda měla plnit instrukce USA a její snahou bylo vrátit zemi před rok 1999, před vítězství Bolívarovské revoluce a vyhlášení socialistické cesty vývoje. Pučisté chtěli znovunastolit diktát oligarchie nad lidem této jihoamerické země. Tento akt nemá být ničím jiným, než opakováním historie místní Jimenezovy a Betancourtovy diktatury, o opakování scénáře z Chile počátku 70. let 20. století, kdy byl v reakci na lidovou vládu socialisty S. Allendeho nastolen s pomocí CIA fašistický režim generála Pinocheta.
Během násilných demonstrací měli zemřít lidé a proběhnout bombové útoky na strategické cíle v zemi. Skupina plánovala zaútočit na budovu televize TeleSUR, sídlo vojenského zpravodajství, stanici metra v centru Caracasu, na Ministerstvo obrany, na radnici v Caracasu, prezidentský palác a úřad vrchního žalobce. Tyto cíle měl vybrat opoziční zákonodárce Julio Borges. Byly zabaveny granáty, uniformy armády a zpravodajských služeb, pušky AR-15 a osmiminutové video s prohlášením útočníků.
Naše organizace by formou tohoto prohlášení chtěli vyjádřit solidaritu s lidem Bolívarovské republiky, s vládou lidové moci a prezidentem republiky. Stejně tak vyjadřujeme podporu boji vládní PSUV a Komunistické strany Venezuely, třídním odborům a dalším pokrokovým organizacím. Stále neurvalejší chování oligarchie, snaha USA uplatnit ve Venezuele ukrajinský scénář a dostat zemi znovu do poddanství a koloniálních poměrů nás vede k přesvědčení, k výzvě k rozhodné akci proti domácím zrádcům a zahraničním škůdcům. V zájmu upevnění lidové demokracie by měla být zakázána činnost těch politických stran, které byly aktivně zapojeny do puče i do předchozích násilných aktů, které si vyžádaly 40 mrtvých a 1800 zraněných. V zájmu upevnění lidové moci by bylo nejvhodnějším řešením plně přejít na systém vlády Lidové fronty se zapojením většího množství pokrokových společenských organizací a bez zástupců oligarchie, jejíž přítomnost v politickém životě je anachronismem a vzhledem k předchozím zkušenostem škodí celé zemi. Majetek oligarchů spojených s protilidovou a vlastizrádnou politikou by měl být v plné míře znárodněn, strůjci ekonomického teroru a sabotéři zásobování kriminalizováni. Média, která se stala součástí mediální války proti venezuelskému lidu za zájmy USA a oligarchie, by měla být zrušena či znárodněna. Posílit by se měly oddíly Bolívarovských milicí jako skutečně lidová armáda v boji proti kriminálním fašistickým živlům.
Klademe též důraz na kriminalizaci a tvrdý postih statkářských sabotáží a kriminálních činů proti zemědělským družstvům v zemi, které v mnohém připomínají někdejší kulacký teror. V případě šíření násilí a kriminálních činů je nejvhodnějším řešením vyhlášení výjimečného stavu spojeného s radikálním řezem proti vlastizrádným skupinám.
Vedeni vlastní zkušeností z porážky pravicového puče v roce 1948, z následků restaurace kapitalismu po roce 1989 a z koloniálního poddanství pod USA, EU, NATO a Trojkou říkáme jediné: Jen totální porážkou reakce může být garantována důstojnost národa.
Jedině pevným uplatňováním třídní a antiimperialistické politiky nebude Venezuela dnešních dnů druhou Chile roku 1973.
Ať žije Bolívarovská revoluce!
Ústřední rada SMKČ

Žádné komentáře: