sobota 9. května 2015

Dialog březen 2015


Oslavujme 1., 5. a 9. květen - dny svobody a nástupu socialismu!

Letošní slavné májové dny jsou mimořádné…
Nepodléháme patosu a netvrdíme to v „Dialogu“ každý rok. Tyto pro nás sváteční dny jsou, v řadě faktorů, od těch minulých skutečně odlišné. Mnohým z našich vážených čtenářů je jasné proč. Celý pokrokový svět si letos připomíná již 70. výročí od porážky fašismu v Evropě, na němž měla rozhodující podíl Rudá armáda Sovětského svazu, mezinárodní komunistické a dělnické hnutí, jež s podporou SSSR sehrálo jednu z klíčových rolí v národně osvobozovacích bojích. Do souboru těchto výročí náleží i Květnové povstání našeho lidu, které hromadně započalo 5. 5. 1945, na některých místech však ještě dříve, tak, jako skutečné datum osvobození Československa - 9. 5. 1945, den, kdy byla Rudou armádou osvobozena Praha. Přitom na některých místech Československa probíhaly boje až do 11. května 1945. Nebyl to tedy 8. květen, kdy skončila druhá světová válka v Evropě!

Namístě je třeba zdůraznit, že nejen komunisté, ale každý rozumný, soudný a pokrokový člověk musí odmítat současné, buržoazní a antikomunistické falšování dějin II. světové války, zejména role Rudé armády při osvobozování nejen Evropy. Nebyly to především jen, jak je dnes oficiální propagandou tolik zdůrazňováno, armády USA a Velké Británie (VB), kdo rozhodl v Evropě o porážce fašistického Německa a jeho spojenců, ale naopak. V největších bitvách přinesl největší oběti na „oltář vítězství“ sovětský lid, který položil téměř 27 milionů životů v boji s fašismem, což představovalo 13,5 % předválečné sovětské populace. Americké válečné ztráty činily 0,3 % a VB 0,6 % z jejich celkové populace. Tak na každého vojáka ostatních spojenců připadlo 40 padlých rudoarmějců!
Mimořádnost letošních májových dnů spočívá zejména v současné mezinárodněpolitické situaci. Zvláště ve fašizaci Ukrajiny, která v plánech USA a NATO se měla a má stát, v rámci politiky upevňování tvořícího se „Nového světového řádu“ při totální nadvládě USA, nástupištěm na ochromení a ovládnutí geopolitického prostoru dál na Východě. Zejména nového, kapitalistického Ruska a Číny, která začala svou ekonomickou silou odsouvat impérium Spojených států amerických na druhé místo ve světě. Nacionalistické i fašistické tendence, jako produkt zostřování meziimperialistických rozporů, sílí i v jiných zemích, což spolu s agresivní politikou USA, vede k reálné hrozbě rozpoutání nové světové války.
Mimořádnost májových dnů vyplývá i ze současné sociálněekonomické situace ve světě i u nás. Přes sociální demagogii, populismus a iluze mnohých, současná vláda ČSSD, ANO a KDU-ČSL situaci sice zlepšuje, maximálně však „mikrokosmeticky“ a to za cenu dalšího zadlužování státu, jeho stále otevřenější oligarchizace, posilování - pod tlakem NATO - bezpečnostních rozpočtů proti domnělému nepřátelství v terorismu a hrozbě z Ruska, při zvyšování nákladů na BIS, špiclování, na lokajskou zahraniční politiku.
I dnes, přesněji, zvláště dnes, jsme-li po čtvrtstoletí opět ovládáni „neviditelnou rukou trhu“ s jejími příznačnými důsledky - se sociálněekonomickými krizemi, jejichž „produktem“ je trvalá nezaměstnanost, nárůst chudoby, bezdomovectví a vážná psychiatrická onemocnění a se stále větším a větším „rozevíráním nůžek“ mezi chudými, kteří stále více chudnou a bohatými, kteří stále více a více bohatnou - stojí v popředí všech základních otázek života otázka sociální! Otázka, kterou lze uchopit a zásadně řešit jen revolučním odstraněním kapitalismu. A toho nelze dosáhnout čekáním na jeho samovolný pád a konec, na postupnou přeměnu jeho ekonomických a politických vztahů a poměrů, šířením a podléháním iluzí, o možné a reálné „transformaci“ „mafiánského kapitalismu“ v kapitalismus „s lidskou tváří“. Takový kapitalismus nikdy neexistoval a ze své podstaty ani existovat nemůže.
Proto i svátek práce – první máj - by neměl být jen jakýmsi volným dnem, kdy se necháme unášet jen nostalgickými vzpomínkami na to, že již bylo lépe a mohlo být ještě líp, ale připomenutím, že jedinou cestou k přeměně tohoto světa totální nadvlády peněz, kapitálu a nárůstu odcizení mezi lidmi, je získání většiny národa pro socialismus. To není cesta jednoduchá. To je boj o myšlení a srdce pracujících, obyčejných lidí.                                      Redakce

Historický význam a inspirace Košického vládního programu
Před 70 lety - 5. dubna 1945 byl v již osvobozené části (jižní a východní Slovensko) Československa Rudou armádou, v Košicích, přijat tzv. Košický vládní program (KVP). Program nové československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků, který realisticky reflektoval výsledky dalšího rozvoje protifašistické, národně demokratické revoluce a úspěšné politiky KSČ v této revoluci. Vedení KSČ tak mělo rozhodující podíl na tvorbě tohoto programu, jímž bylo ztvrzeno završení uvedené národní a demokratické revoluce. Byla jím otevřena cesta k vytvoření nového, vskutku demokratického politického systému Národní fronty Čechů a Slováků – politických stran a společenských organizací, dělníků, rolníků, živnostníků a protifašistické vrstvy buržoazie, který umožňoval KSČ spolupracovat s touto benešovskou buržoazií a navazovat styky s těmi vrstvami národa, které plně důvěřovali prezidentu Benešovi. Důležité bylo, že se hegemonem těchto přeměn stala dělnická třída na čele se svým politickým předvojem, KSČ a komunisté na čele s K. Gottwaldem dokázali přesvědčit E. Beneše a představitele nekomunistických stran, aby byl tento program, při náročných, někdy nesnadných jednáních, přijat.
Politickým jádrem KVP byly otázky vnitřní politiky nové vlády, zejména vybudování nové státní správy, neboť bylo třeba vytvořit nový, lidový státní aparát, zbavený kolaborantů a byrokratů, kteří by nebyli schopni zvládnout náročné úkoly revoluce a obnovy. Základem této vskutku nové státní správy a moci se staly národní výbory (NV), jako nová organizační forma s novým třídním obsahem státní moci a správy. Výstavba NV, vyhlášená KVP tak představovala skutečný mezník mezi starým, předmnichovským Československem a novým lidově demokratickým státem, zásadní změnu celého státního, politického zřízení ČSR. Spolu s celou řadou opatření namířených proti zrádné velkoburžoazii, zkompromitované kolaborací s fašistickými okupanty, spjatých se zákazem obnovy jejich pravicových kolaborantských a profašistických stran (Agrární strana, HSĽS, Strana národního sjednocení aj.), znemožnilo této nejreakčnější části buržoazie vykonávat politický vliv v novém, lidově demokratickém státě.
Nastolením lidově demokratického zřízení, založeného na bázi NF a NV, byly vytvořeny podmínky a předpoklady pro socialistické přeměny, pro přechod k socialismu, který tento politický systém NF a NV, ještě ve vyšší kvalitě prohloubil a rozvinul.
Uvedenému přístupu odpovídala i hospodářská část KVP v tom, že na majetek Němců a domácích zrádců byly uvaleny Národní správy. Velkostatkářům, občanům nepřátelských států a zrádcům byla půda bez náhrady konfiskována a rozdělena mezi pracující rolníky a zemědělské dělníky, klíčový průmysl, přírodní bohatství a peněžnictví bylo postaveno pod všeobecné státní vedení. Přestože nebyl v KVP požadavek znárodnění přímo uveden, počítalo se s ním, kdy o jeho rozsahu mělo být rozhodnuto po osvobození celého státu.
K tomu pak došlo 24. 10. 1945 vyhlášením znárodňovacích dekretů prezidentem ČSR E. Benešem. Dle jednotlivých dekretů se znárodnění týkalo klíčového a velkého průmyslu (65 % -75 %), při čemž byly úplně znárodněny doly, hutě a energetické závody tak, jako banky a soukromé pojišťovny. Znárodnění se týkalo i potravinářského průmyslu, kdy filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů byl rovněž znárodněn již dříve. Znárodnění průmyslu a peněžnictví vytvořilo základní ekonomické podmínky
a předpoklady nejen pro upevnění lidové demokracie, politické moci pracujícího lidu na čele s dělnickou třídou, ale i pro cestu k socialismu.
KVP svými ustanoveními soustředěnými na naplnění úkolů a cílů národní a lidově demokratické revoluce, mobilizoval lid a otevíral cestu k dalšímu rozvoji revolučního procesu, který vyústil v revoluci socialistickou, v únor 1948 a IX. sjezd KSČ (1949), jenž vytyčil generální linii budování socialismu
u nás. Nastolením lidově demokratického zřízení v letech 1944-1945, založeného na bázi NF a NV, byly vytvořeny podmínky a předpoklady pro přechod k socialismu, který ještě ve větší kvalitě prohloubil a rozvinul (po únoru 1948) tento politický systém obrozené NF a NV, jako skutečných orgánů socialistické samosprávy pracujících. V tom mj. spočívá historický význam KVP, neboť teprve socialismem mohly být odčiněny veškeré křivdy, kterých se vykořisťovatelské třídy dopustily na pracujících, na našich národech v minulosti, včetně Bílé hory. Následných čtyřicet let socialismu u nás, přes všechny problémy a nedostatky, prokázalo historickou oprávněnost té cesty našeho vývoje, kterou naplněním KVP otevřel Vítězný únor. Ano, bylo to oněch 40 let budování socialismu, které patřilo a patří
k nejúspěšnějším ve vývoji našich národů, Čechů a Slováků.
To vše ovšem bylo nakonec zmařeno vítězstvím kontrarevoluce v letech 1989 až 1990, obnovou kapitalismu, při rozhodující úloze renegátů z Kremlu. Tak jsme opustili cestu pokrokového vývoje, všestranné sociálně ekonomické a v podstatě i politické stability, trvající od roku 1948 do druhé poloviny 80. let
a vydali se cestou k všestranné nestabilitě. K sociálně ekonomickým a politickým krizím až po vznik reálné hrozby vypuknutí světové, termojaderné války, cílené proti Rusku a Čínské lidové republice ze strany skutečné říše zla - Spojených států amerických. Slovy bývalého poradce prezidenta R. Reagana a náměstka ministra financí USA, Paula Craiga Robertse: „Washington je větší hrozba než globální oteplování, vyčerpání vodních zdrojů či celosvětová chudoba. Pokud se Washington nezhroutí jak domeček z karet, život na Zemi je vážně ohrožen. Spojené státy jsou skutečně největším zlem, jakému svět kdy čelil.“ (Spojené státy jsou největším zlem, jakému svět kdy čelil. To nenapsal nikdo z Moskvy, ale veterán z Bílého domu, Parlamentní listy 28. 3. 2015).
Dnes zřejmě nazrává čas pro hledání inspirací v něčem analogickém oné politice národní fronty, ne jen v národním, ale mezinárodním měřítku, neboť dochází k nárůstu společenskopolitických procesů obdobných v dávné i méně dávné minulosti. Je to zesílení agresivní politiky imperialistických velmocí, zejména USA usilujících
o prosazení své nadvlády ve světě (jak o to usiloval fašismus na čele A. Hitlerem), při uplatňování metod politiky státního terorismu, vedoucího k agresím (Korea, Vietnam, Grenada, Panama, v posledních letech Irák, Afganistán) a vyvolávání v cizích státech - pod rouškou „barevných revolucí“ – násilných, teroristických akcí (jde nejen o Libyi, Sýrii a Ukrajinu), kdy plodem právě této politiky je vznik teroristického tzv. Islámského státu atd. To spolu se zesílením nacionalistických až fašistických tendencí (nejen na Ukrajině) vyvolává, jak bylo uvedeno, potřebu sjednotit pokrokové síly proti oněm nacionalistickým a fašistickým tendencím, za odvrácení válečných hrozeb. Potřebu vytvoření jednotné protiimperialistické nejen národní, ale zejména mezinárodní fronty proti agresím a válkám, za nové, sociálně spravedlivější, socialistické uspořádání světa.                           Z. K.

K 145. výročí narození V. I. Lenina (22. 4. 1870)

„Vladimír Iljič Lenin byl v historii civilizací jediným mezi vynikajícími mysliteli a politiky. Díky jeho činnosti a intelektu jím řízená společnost mohla kráčet z jedné společenskoekonomické formace - kapitalistické,
v druhou - socialistickou.
Vladimír Iljič spojil Marxovu teorii s praxí výstavby socialismu. A v tom o hlavu převýšil všechny veliké osobnosti historie.“
N. A. Andrejeva (v rozhovoru pro TV-100, 18. 3. 2015)

„Pro nás, žijící v jiných zemích, je Lenin stále živý. Patří nejen Sovětskému svazu, ale všemu lidstvu. Lenin je pro nás inspirující příklad. Žijeme
a bojujeme pod bezprostředním vlivem jeho idejí.
Ekonomická analýza, politické směrnice i taktické rady, obsažené v Leninově díle, mají životní význam v bojích, jež vedeme v současnosti. Nemenší význam má Leninovo učení i pro budoucnost.“
Bertrand Russell (1872-1970), anglický matematik, filosof a spisovatel

První máj
Nejkrásnější svátek pracujícího lidu – 1. máj – má slavnou revoluční tradici. Zrodil se z bojů amerického proletariátu za uzákonění osmihodinového pracovního dne, proti vykořisťovatelské zvůli.
Májové oslavy se pořádaly poprvé 1. května 1890. Byla to první společná akce dělníků celého světa, která zahájila novou etapu v dělnickém hnutí.
Bedřich Engels spatřoval v májových oslavách uskutečnění hesla „Proletáři všech zemí, spojte se!“ a v předmluvě k německému vydání Komunistického manifestu, datované 1. května 1890, napsal: „… dnes koná evropský a americký proletariát přehlídku svých bojových sil, poprvé zmobilizovaných v jednu armádu, pod jedním praporem a za jeden nejbližší cíl…“
Tyto první májové oslavy byly neobyčejně mohutné i u nás a posílily v dělnictvu víru ve vítězství jeho spravedlivého boje. Nezapomenutelně nám je zachytil Jan Neruda, který rozpoznal dějinnou úlohu proletariátu, jemuž patřily jeho sympatie: „… veškerá dosavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale ne jen už pro dnes!
V předvečer 1. máje 1944 zazněla z moskevského rozhlasu slova Klementa Gottwalda: „Svoboda napsaná na praporech Rudé armády – ta se k nám přiblížila na dosah ruky.“
A S. K. Neumann přivítal první Svátek práce po osvobození Československa Rudou armádou verši:

Minula dlouhá léta obětí a žalu,
minula stálá hrozba lesklých samopalů,
fialky, petrklíče pijí čistý vzduch.
Jdou budovatelů a tvůrců statisíce,
má celá republika uzardělé líce,
všem nadějí nám zpívá cév
a nervů vzruch.
Je První máj zas náš
a náš jak nikdy ještě …!
(pj)

NIKDO NESMÍ BÝT ZAPOMENUT,
NIC NESMÍ BÝT ZAPOMENUTO!
70. výročí vítězství Rudé armády nad fašismem (3.)
Rozhodující úloha Sovětského svazu k  záchraně lidské civilizace
Snaha současné vládnoucí garnitury v ČR převést oslavy 70. výročí vítězství nad hitlerovským fašismem do Plzně a změnit den osvobození z 9. května na 8. květen 1945 právem vyvolává nesouhlas českého a slovenského národa. Současná buržoazní propaganda, vládnoucí garnitura a různí rádoby historici hrubým způsobem deformují skutečnosti o podílu jednotlivých států protihitlerovské koalice na porážce fašistického Německa a osvobození naší republiky 9. května 1945. Historická pravda o rozhodující úloze Sovětského svazu je zamlčována a znevažována. Na druhé straně jsou zveličovány zásluhy západních spojenců, především USA. Někteří jdou až do doby předválečné a označují Sovětský svaz za spoluviníka nebo dokonce hlavního viníka vypuknutí druhé světové války. Srovnávají komunismus s fašismem a Stalina
s Hitlerem. Jako rozhodujícího osvoboditele Prahy vyzvedají vlasovce, kteří byli zrádci a spojenci hitlerovského Německa. Proto je nezbytné říci zejména mladé generaci pravdu o době, kdy šlo o záchranu lidské civilizace.

Zamlčují pravdu
Společným rysem buržoazních historiků a ideologie imperialismu,“ zdůraznil maršál G. K. Žukov u příležitosti 25. výročí Velké vlastenecké války, „je překrucování skutečné úlohy Sovětského svazu, jeho rozhodujícího vkladu k vítězství antihitlerovské koalice nad fašistickým Německem a jeho satelity. Dělají to dvojím způsobem: přímo a nepřímo. Jedním
z nejrozšířenějších způsobů je zamlčování pravdy. Je obtížné,“ řekl G. K. Žukov, „otevřeně odmítat fakt, že Sovětský svaz byl hlavní silou, jež zničila fašismus, nebo že Sovětská armáda poskytla národům okupovaných zemí Evropy neocenitelnou pomoc. Jestliže se bude méně mluvit o boji SSSR a současně se bude zveličovat význam bojových akcí ozbrojených sil USA
a Anglie, pak falzifikátoři dějin dosáhnou svého cíle a současně mladé pokolení nedokáže rozlišit pravdu od lží.
Tak to činí zejména s otevřením druhé fronty. Zamlčují hrdinský boj Rudé armády od Moskvy, Stalingradu do Berlína, kde vztyčila vítězný rudý prapor nad Říšským sněmem. Utajují pravdu o osvobozování našich měst a vesnic, že Rudá armáda 9. května 1945 v ranních hodinách vstoupila do Prahy a zachránila ji před zničením.“
Při ocenění hrdinství amerických a britských vojsk, uvedl ve své stati maršál Žukov, však nelze v žádném případě souhlasit, že otevření dlouho očekávané druhé fronty mělo rozhodující vliv na další průběh a výsledek druhé světové války. Výsadek v Normandii byl uskutečněn 11 měsíců před koncem šestileté války. V okamžiku, kdy její chod byl zásluhou vítězství sovětských ozbrojených sil s konečnou platností rozhodnut. Pět let bylo západními politiky slibováno otevření druhé fronty.
Je proto správné u příležitosti 70. výročí vítězství připomenout, kolik životů bylo zbytečně zmařeno soustavným odkládáním druhé fronty.
Chování vedoucích kruhů USA a Anglie v této otázce, zdůraznil G. K. Žukov, odráželo po celou dobu války snahu nechat hlavní tíhu boje na bedrech Sovětského svazu a současně nepřipustit, aby Rudá armáda osvobodila evropské národy.
Velkou pozornost soustřeďuje buržoazní historie a propaganda na zamlčení a znevážení pravdy o berlínské a pražské operaci a osvobození Československa. Při tom berlínská a pražská operace Rudé armády vyžadovala velké úsilí a bojové umění v závěrečné fázi druhé světové války. Konečná porážka nepřítele, který byl v dubnu 1945 ještě silný, schopný klást houževnatý a dlouhodobý odpor, vyžadovala využití velkých bojových svazů sovětských vojsk tří frontů, ale také obrovské mistrovství velení Rudé armády, výjimečné hrdinství a obětavost vojsk, důstojníků a generálů. Útok na Berlín prováděný pěchotou a tanky byl podporován 22 tisíci děly a pěti tisíci letadly. Za 24 hodin bylo provedeno přes
15 tisíc bojových vzletů a k orientaci tanků v noci bylo poprvé v historii nasazeno 200 obřích světlometů k ozáření bojiště.
V době těžkých bojů Rudé armády o Berlín 3. armáda USA, které velel generál Patton, procházela bez velkých ztrát středním Německem. Němci se raději vzdávali Američanům do zajetí, neboť si uvědomovali, že rozdrcení na východě znamená pro ně celkovou porážku. Postupu 3. armády USA nebyl kladen téměř žádný odpor. O houževnatosti bojů o Berlín svědčí fakt, že za
23 dnů – od 16. dubna do 8. května 1945 – vojska 1. a 2. běloruského frontu ztratila 304 tisíc 887 vojáků, zatímco ztráty anglo-amerických vojsk na západní frontě za celý rok 1945 činily 250 tisíc vojáků.
I po smrti Hitlera, který 30. dubna spáchal sebevraždu, jeho pokračovatelé vyžadovali od armády, aby spojila všechny fronty do kruhu a nedopustila, aby sovětská vojska obsadila rozhodující část německého území.
Nadále doufali v roztržku Sovětského svazu se spojenci. Nový představitel fašistické vlády admirál Dönitz nazval Hitlerovu sebevraždu „hrdinskou smrtí“ a všechny, kteří si přáli ukončit válku, označil za zbabělce a zrádce. Po dobytí Berlína 30. dubna 1945, kdy Rudá armáda vztyčila sovětský prapor nad Reichstagem, se velká část Čech, zejména Praha, měly stát hlavním bojištěm, „poslední pevností“.

J. V. Stalin rozhodl o záchraně Prahy
V této těžké situaci v českých zemích nacistické velení na konci války soustředilo v tomto prostoru přes milion bojeschopných a dobře vyzbrojených hrdlořezů – armádu „Střed“ – pod velením polního maršála Schörnera. Takovou vojenskou sílu, schopnou utopit vznikající povstání českého národa v krvi byla schopna vojensky zvládnout jen Rudá armáda.
Náš lid nikdy nezapomene, že jedinou nadějí v době, kdy hrozilo, že hitlerovci utopí povstání v krvi, byla Rudá armáda. Nezapomeneme na zoufalé volání pražského rozhlasu: „Красная армия, помогите!“ А byla to Rudá armáda, která vyslyšela toto volání a bleskovým útokem v noci z 8. na 9. května 1945 Prahu zachránila. V rozhlase na znamení vítězství zazněla ruská píseň: „Полюшко-поле“. Praha byla 9. května 1945 osvobozena a pražský lid s nesmírným nadšením vítal své osvoboditele.
Nikdy nesmíme zapomenout, že v národně osvobozeneckém boji za svobodu ČSR zahynulo: 364 000 Čechů a Slováků, téměř 150 000 rudoarmějců, 33 rumunských vojáků, 180 amerických vojáků, desítky Poláků, Jugoslávců, Francouzů, Italů a dalších národností.
„Poslední týdny v dubnu a počátek května 1945“ – vzpomíná na tuto dobu generál armády S. M. Štemenko – „bylo pro nás členy Generálního štábu obdobím obtížné a usilovné práce. Naše vítězství již bylo blízko. Když se vrchní velitel J. V. Stalin dověděl, že naše vojska postoupila až k Labi, řekl, že je na čase zasadit úder ve směru na Prahu. Druhý den osobně telefonoval veliteli 1. ukrajinského frontu maršálu I. S. Koněvovi. Koněv dostal rozkaz, aby předložil své návrhy na pražskou operaci a Generálnímu štábu bylo rovněž uloženo připravit k tomu plán.“ 1. a 2. května 1945 vydalo vrchní velení Rudé armády rozkaz k provedení mohutné obkličovací operace tří sovětských frontů.
Hlavní silou byl 1. ukrajinský front maršála I. S. Koněva. Jeho úkolem bylo útočit na směru Drážďany-Praha, osvobodit hlavní město Československa a odříznout nepříteli ústupové cesty na západ. Z jihovýchodu pak měl zasadit silný úder 2. ukrajinský front maršála R. J. Malinovského od Brna na Prahu a tak uzavřít obkličovací kruh kolem německých vojsk v našich zemích. Z východu vedl útok 4. ukrajinský front generála A. J. Jeremenka na směru Olomouc-Praha a pomoci tak likvidovat obklíčená německá vojska. V rámci 1. ukrajinského frontu se zúčastnila útoku 2. polská armáda, v rámci
2. ukrajinského frontu bojovala 1. a 4. rumunská armáda a v rámci 4. ukrajinského frontu bojoval 1. československý armádní sbor.
K realizaci pražské operace, která byla zaměřena na obklíčení a likvidaci fašistických vojsk a záchranu Prahy a mnohých měst a vesnic před zničením, bylo soustředěno přes 2 miliony sovětských vojáků a jejich spojenců. Pražská operace Rudé armády, která se stala největší operací v závěru války, byla završena 12. května 1945 poté, co likvidovala poslední odpor hitlerovské armády na Příbramsku v prostoru obcí Slivice, Milín a Čimelice. Celkové ztráty jen v pražské operaci činily 11 285 sovětských, 320 rumunských, 300 polských, 112 československých vojáků a 3 700 bojujících občanů v Praze a okolí.
Blíží se 70. výročí konečného vítězství nad hitlerovským fašismem a osvobození Československa hrdinnou Rudou armádou 9. 5. 1945.
Sovětský spisovatel Leonid Leonov vzpomíná na tuto dobu, kdy: „Vlast se rvala se zaťatými zuby, rvali se všichni – vojáci, stařeny, dokonce i hořící lesy, mrazivý ruský vzduch. Všechno se hýbalo, padalo a snad on jediný, Stalin, myslitel a vojevůdce, stál se svým nevyspalým štábem uprostřed vražedného vichru válčícího železa, ohně a běsnících těl zpříma a tiše. Jako hlava strany a armády stál přímo před očima nepřítele, proto byl nejodvážnějším vojákem na svém místě…
Pohni mozkem, synku. Co by se asi stalo, kdyby Rudá armáda nevydržela…“
Právě dnes, kdy imperialismus USA-NATO a Obama znova, stejně jako hitlerovský fašismus, usilují o světovládu, zní zvlášť silně odkaz Julia Fučíka pro současná a budoucí pokolení: „Lidé, bděte!“
Vratislav Šantroch, Havlíčkův Brod

Historický význam a inspirace Košického vládního programu
Historický význam a inspirace Košického vládního programu
Před 70 lety - 5. dubna 1945 byl v již osvobozené části (jižní a východní Slovensko) Československa Rudou armádou, v Košicích, přijat tzv. Košický vládní program (KVP). Program nové československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků, který realisticky reflektoval výsledky dalšího rozvoje protifašistické, národně demokratické revoluce a úspěšné politiky KSČ v této revoluci. Vedení KSČ tak mělo rozhodující podíl na tvorbě tohoto programu, jímž bylo ztvrzeno završení uvedené národní a demokratické revoluce. Byla jím otevřena cesta k vytvoření nového, vskutku demokratického politického systému Národní fronty Čechů a Slováků – politických stran a společenských organizací, dělníků, rolníků, živnostníků a protifašistické vrstvy buržoazie, který umožňoval KSČ spolupracovat s touto benešovskou buržoazií a navazovat styky s těmi vrstvami národa, které plně důvěřovali prezidentu Benešovi. Důležité bylo, že se hegemonem těchto přeměn stala dělnická třída na čele se svým politickým předvojem, KSČ a komunisté na čele s K. Gottwaldem dokázali přesvědčit E. Beneše a představitele nekomunistických stran, aby byl tento program, při náročných, někdy nesnadných jednáních, přijat.
Politickým jádrem KVP byly otázky vnitřní politiky nové vlády, zejména vybudování nové státní správy, neboť bylo třeba vytvořit nový, lidový státní aparát, zbavený kolaborantů a byrokratů, kteří by nebyli schopni zvládnout náročné úkoly revoluce a obnovy. Základem této vskutku nové státní správy a moci se staly národní výbory (NV), jako nová organizační forma s novým třídním obsahem státní moci a správy. Výstavba NV, vyhlášená KVP tak představovala skutečný mezník mezi starým, předmnichovským Československem a novým lidově demokratickým státem, zásadní změnu celého státního, politického zřízení ČSR. Spolu s celou řadou opatření namířených proti zrádné velkoburžoazii, zkompromitované kolaborací s fašistickými okupanty, spjatých se zákazem obnovy jejich pravicových kolaborantských a profašistických stran (Agrární strana, HSĽS, Strana národního sjednocení aj.), znemožnilo této nejreakčnější části buržoazie vykonávat politický vliv v novém, lidově demokratickém státě.
Nastolením lidově demokratického zřízení, založeného na bázi NF a NV, byly vytvořeny podmínky a předpoklady pro socialistické přeměny, pro přechod k socialismu, který tento politický systém NF a NV, ještě ve vyšší kvalitě prohloubil a rozvinul.
Uvedenému přístupu odpovídala i hospodářská část KVP v tom, že na majetek Němců a domácích zrádců byly uvaleny Národní správy. Velkostatkářům, občanům nepřátelských států a zrádcům byla půda bez náhrady konfiskována a rozdělena mezi pracující rolníky a zemědělské dělníky, klíčový průmysl, přírodní bohatství a peněžnictví bylo postaveno pod všeobecné státní vedení. Přestože nebyl v KVP požadavek znárodnění přímo uveden, počítalo se s ním, kdy o jeho rozsahu mělo být rozhodnuto po osvobození celého státu.
K tomu pak došlo 24. 10. 1945 vyhlášením znárodňovacích dekretů prezidentem ČSR E. Benešem. Dle jednotlivých dekretů se znárodnění týkalo klíčového a velkého průmyslu (65 % -75 %), při čemž byly úplně znárodněny doly, hutě a energetické závody tak, jako banky a soukromé pojišťovny. Znárodnění se týkalo i potravinářského průmyslu, kdy filmový průmysl včetně dovozu, vývozu a distribuce filmů byl rovněž znárodněn již dříve. Znárodnění průmyslu a peněžnictví vytvořilo základní ekonomické podmínky
a předpoklady nejen pro upevnění lidové demokracie, politické moci pracujícího lidu na čele s dělnickou třídou, ale i pro cestu k socialismu.
KVP svými ustanoveními soustředěnými na naplnění úkolů a cílů národní a lidově demokratické revoluce, mobilizoval lid a otevíral cestu k dalšímu rozvoji revolučního procesu, který vyústil v revoluci socialistickou, v únor 1948 a IX. sjezd KSČ (1949), jenž vytyčil generální linii budování socialismu
u nás. Nastolením lidově demokratického zřízení v letech 1944-1945, založeného na bázi NF a NV, byly vytvořeny podmínky a předpoklady pro přechod k socialismu, který ještě ve větší kvalitě prohloubil a rozvinul (po únoru 1948) tento politický systém obrozené NF a NV, jako skutečných orgánů socialistické samosprávy pracujících. V tom mj. spočívá historický význam KVP, neboť teprve socialismem mohly být odčiněny veškeré křivdy, kterých se vykořisťovatelské třídy dopustily na pracujících, na našich národech v minulosti, včetně Bílé hory. Následných čtyřicet let socialismu u nás, přes všechny problémy a nedostatky, prokázalo historickou oprávněnost té cesty našeho vývoje, kterou naplněním KVP otevřel Vítězný únor. Ano, bylo to oněch 40 let budování socialismu, které patřilo a patří
k nejúspěšnějším ve vývoji našich národů, Čechů a Slováků.
To vše ovšem bylo nakonec zmařeno vítězstvím kontrarevoluce v letech 1989 až 1990, obnovou kapitalismu, při rozhodující úloze renegátů z Kremlu. Tak jsme opustili cestu pokrokového vývoje, všestranné sociálně ekonomické a v podstatě i politické stability, trvající od roku 1948 do druhé poloviny 80. let
a vydali se cestou k všestranné nestabilitě. K sociálně ekonomickým a politickým krizím až po vznik reálné hrozby vypuknutí světové, termojaderné války, cílené proti Rusku a Čínské lidové republice ze strany skutečné říše zla - Spojených států amerických. Slovy bývalého poradce prezidenta R. Reagana a náměstka ministra financí USA, Paula Craiga Robertse: „Washington je větší hrozba než globální oteplování, vyčerpání vodních zdrojů či celosvětová chudoba. Pokud se Washington nezhroutí jak domeček z karet, život na Zemi je vážně ohrožen. Spojené státy jsou skutečně největším zlem, jakému svět kdy čelil.“ (Spojené státy jsou největším zlem, jakému svět kdy čelil. To nenapsal nikdo z Moskvy, ale veterán z Bílého domu, Parlamentní listy 28. 3. 2015).
Dnes zřejmě nazrává čas pro hledání inspirací v něčem analogickém oné politice národní fronty, ne jen v národním, ale mezinárodním měřítku, neboť dochází k nárůstu společenskopolitických procesů obdobných v dávné i méně dávné minulosti. Je to zesílení agresivní politiky imperialistických velmocí, zejména USA usilujících
o prosazení své nadvlády ve světě (jak o to usiloval fašismus na čele A. Hitlerem), při uplatňování metod politiky státního terorismu, vedoucího k agresím (Korea, Vietnam, Grenada, Panama, v posledních letech Irák, Afganistán) a vyvolávání v cizích státech - pod rouškou „barevných revolucí“ – násilných, teroristických akcí (jde nejen o Libyi, Sýrii a Ukrajinu), kdy plodem právě této politiky je vznik teroristického tzv. Islámského státu atd. To spolu se zesílením nacionalistických až fašistických tendencí (nejen na Ukrajině) vyvolává, jak bylo uvedeno, potřebu sjednotit pokrokové síly proti oněm nacionalistickým a fašistickým tendencím, za odvrácení válečných hrozeb. Potřebu vytvoření jednotné protiimperialistické nejen národní, ale zejména mezinárodní fronty proti agresím a válkám, za nové, sociálně spravedlivější, socialistické uspořádání světa.                           Z. K.


Ukrajinský fašismus
Majdanský parlament schválil 9. dubna 2015 sérii protikomunistických zákonů. Zakazují komunistické symboly od pěticípých hvězd po pomníky vůdců. Do 6 měsíců mají být sochy zbourány a tisíce ulic i stovky měst přejmenovány. Zákony sice odsuzují také nacistické symboly, ale nikoli banderovské (především trojzubec). Banderovcům přiznávají status bojovníků za nezávislost a zajišťují sociální záruky. Na vypracování zákonů se podílel i syn vrchního velitele Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Jurij Šuchevyč.
Nynější ukrajinský režim navazuje na úsilí prezidenta Juščenka dosazeného tzv. oranžovou revolucí, za něhož byl přes odpor oblastních rad v Doněcku a Luhansku Stěpan Bandera oceněn titulem Hrdina Ukrajiny a na západní Ukrajině mu začaly stavět pomníky. Banderovo ocenění bylo sice za prezidenta Janukovyče zrušeno, ale není divu, že majdanisté opět oceňují banderovce. Fašismus na Ukrajině není výmyslem kremelské propagandy, jak tvrdí buržoazní média a žel i někteří lidé v KSČM.
Ředitel Ukrajinské bezpečností služby (SBU) Nalyvajčenko začátkem dubna prohlásil, že SBU je třeba reformovat po vzoru někdejší služby Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) a UPA. Jak jsou přitom jeho podřízení poslušní, svědčí soud s tajemníkem ÚV VKSB a předsedou byra ÚV VKSB pro Ukrajinu, Moldávii a Podněstří a šéfredaktorem listu Dělnicko-rolnická Pravda A. A. Majevským falešně obviněným agenty SBU. 25. 3. 2015 mu soud v Užhorodu prodloužil vazbu o další dva měsíce. Soudruh Majevský při líčení prohlásil, že se nepovažuje za zločince, těmi jsou ti, kdo 52 milionový národ snížili na 36 milionů a zemi patřící mezi deset nejrozvinutějších států uvrhli do bídy srovnatelné jen s nejchudšími africkými zeměmi.
Obdivovatele Bandery spojuje antikomunismus
Stěpan Bandera se narodil 1. ledna 1909 ve vsi Staryj Uhriniv nedaleko města Stanislav (dnes Ivano-Frankivsk). Halič tehdy patřila k habsburské monarchii. Otec i matka pocházeli z rodin řeckokatolických popů. Připomeňme, že řeckokatolická církev vznikla v 16. století v polsko-litevském státě, ponechala si pravoslavnou liturgii, ale podřídila se papežství a jako i jiné církve pomáhala k otupování lidí a odvracela je od sociálních bojů.
Po první světové válce a porážce Rudé armády pod velením Tuchačevského u Varšavy patřila západní Ukrajina Polsku. Mladý Bandera se zapojil do ilegálního hnutí ukrajinských nacionalistů. Jím vedená skupina roku 1933 zavraždila sovětského konzula ve Lvově. Polské úřady zareagovaly, až když Banderova skupina o rok později provedla atentát na polského ministra vnitra. OUN byla od počátku teroristická, vraždila běžně například polské učitele, neboť byli nástrojem „polonizace“ škol. Polský soud odsoudil Banderu k smrti, ale později byl rozsudek změněn na doživotí. Na svobodu se dostal porážkou Polska ve druhé světové válce.
OUN se v roce 1939 rozpadla na dvě frakce pojmenované podle svých vůdců. OUN-M Melnyka se orientovala zcela na nacistické Německo, OUN-B Bandery prosazovala boj za nezávislou Ukrajinu „proti všem“, ovšem i Bandera pracoval pod vedením krakovského abwehru a orientoval se zejména na boj proti Sovětskému svazu, jenž tehdy mj. vrátil západní Ukrajinu k Ukrajinské sovětské republice. Banderovci v letech 1939-1941 zatím v menším prováděli to, co masově rozvinuli za Velké vlastenecké války. Zavraždili tisíce komunistických a sovětských funkcionářů, důstojníků Rudé armády a pracovníků sovětské bezpečnosti i jejich rodin.
Když ovšem banderovci bez vědomí Němců vyhlásili 30. 6. 1941 ve Lvově samostatný ukrajinský stát a Bandera odmítl odvolat svůj souhlas, skončil v koncentračním táboře Sachsenhausen. Na rozdíl od tisíců jiných vězňů v prominentním režimu včetně vycházek. Propuštěn byl na podzim 1944, ale i předtím směrnicemi řídil OUN a její ozbrojenou složku UPA. Ta se zaměřila na partyzánské formy boje.
Její nejznámější obětí byl generál Nikolaj Fjodorovič Vatutin, vedle Žukova a Vasilevského jeden z nejtalentovanějších sovětských vojevůdců. Na začátku války působil jako zástupce náčelníka generálního štábu, ale na vlastní žádost odešel na frontu. V roce 1942 velel Jihozápadnímu frontu, jenž vedl hlavní úder k obklíčení Paulusovy 6. armády ve stalingradském kotli. Jím vedené jednotky mj. osvobodily Donbas. V létě 1943 velel Voroněžskému frontu v bojích o kurský oblouk, během nichž došlo k největší tankové bitvě všech dob. Poté velel 1. Ukrajinskému frontu v bojích o Kyjev a osvobozování východní Ukrajiny. 29. 2. 1944 byl postřelen při útoku UPA ze zálohy v hlubokém týlu RA a na sepsi ze zranění zemřel 15. 4. 1944.
UPA také vážně narušovala operace sovětských partyzánů, zejména po přesunu Kovpakových oddílů z východní Ukrajiny do Karpat na podzim 1943. UPA byla dobře vyzbrojena a odolávala RA až do poloviny 50. let. Na západní Ukrajině masově ničila a vyvražďovala stovky vesnic s neukrajinským obyvatelstvem. Jejími oběťmi byly statisíce Poláků a Židů i tisíce volyňských Čechů. Ideologii UPA vytvářel Bandera v duchu projevu z roku 1941: „Pro nás má význam jenom Ukrajina, její svoboda a čistá podoba. Zeptáte-li se mně, kolik Ukrajinců lze a je potřeba zabít kvůli svobodě a Ukrajině, odpovím jenom: všechny kromě těch, které lze a je potřeba ponechat.“
V jednom z pokynů Bandera zdůraznil: „Nebojte se, že nás lidé budou proklínat za krutost. Ať ze 40 milionů ukrajinského obyvatelstva zůstane jen polovina - nic strašného na tom není.“ Programem banderovců byla etnicky čistá Ukrajina rozšířená o území sousedních zemí s ukrajinským obyvatelstvem. Vládnout v ní měl autoritativní režim v čele s vůdcem, za něhož byl považován Bandera. V jeho instrukci vydané v předvečer přepadení SSSR se uvádí: „V době chaosu a zmatku je možné dovolit likvidaci nežádoucích Poláků, Moskalů (Rusů) a židovských aktivistů… Židé jsou pomahači komunistů a Stalina. Musí být izolováni, odstraněni z funkcí, aby se předešlo sabotážím. Rusové a Poláci tím spíše.“ Prologem banderovských etnických čistek byl protižidovský pogrom ve Lvově několik hodin po vyhlášení ukrajinského státu. Padlo mu za oběť kolem 4000 lidí.
Banderovci také vstupovali do SS, kde z nich byly vytvořeny dva prapory - Nachtigall (Slavík) a Rolland. Praktiky i osudy ukrajinských nacionalistů se nelišily od jejich souvěrců v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Slovy slavného sovětského režiséra Michaila Romma – „obyčejný fašismus“. Ve všech vyjmenovaných státech uctívají německé kolaboranty jako hrdiny, kdežto hroby sovětských vojáků jsou tam často zneuctěny. Stěpan Bandera odešel roku 1946 do exilu v Mnichově. 15. 10. 1959 byl zabit kyanidem, údajně při akci KGB na nejvyšší příkaz Chruščova. Podíl KGB nikdy nebyl hodnověrně dokázán. Objevovaly se i jiné verze, Bandera byl už nepohodlný mnoha tajným službám.
70 let po zatím nejstrašnější z válek i „demokraté“ rádi zapomínají na fakta a v přípravě nového křížového tažení na Východ falšují historii. Polský ministr zahraničí v lednu 2015 při pietním aktu v Osvětimi dokonce tvrdil, že tento vyhlazovací tábor neosvobodila sovětská armáda, ale Ukrajinci. Nechce se mi věřit, že by onen ministr nevěděl, že název „Ukrajinský front“ v Rudé armádě neoznačoval původ a že v ní statečně bojovaly miliony vojáků všech sovětských národů. Mnohem spíše pan ministr napodobuje arcilháře Goebbelse. Proti cynismu jeho a jemu podobných je třeba připomínat Julia Fučíka: „Lidé, bděte!“
Ilja J., Kladno

PANORAMA
Americká válečnická doktrína v Česku
Redakce internetových novin AE news s odvoláním na svůj zdroj v Bruselu 12. 4. 2015 uvedla, že novela českého branného zákona souvisí s americkou válečnou doktrínou „Steel rose“. Novela je legislativní přípravou k nucené práci žen a invazi NATO na východ Evropy. Není určena k posílení obranyschopnosti ČR, ale vláda k ní byla dotlačena bruselskou centrálou NATO.
Podle citovaného zdroje mělo jít o  nespokojenost velení NATO s právním postavením branného zákona v ČR, který neumožňuje povolávat brance a aktivní zálohy mimo rámec současné obranné doktríny vymezené uvnitř státních hranic ČR. Novelu si vyžádalo vrchní velení ozbrojených sil USA v Evropě.
„Jízda dragounů“ měla podpořit proamerický postoj české veřejnosti k chystané novele a lehčí průběh schvalovacího procesu v parlamentu. Podobné novely mají projít v tichosti ve všech zemích paktu pokud možno bez zájmu veřejnosti a médií. Jejich přijetí je nezbytné k tomu, aby bylo možné vystavět v blízké době mohutnou expediční armádu NATO v plánovaném tažení na východ Evropy, které má řídit vrchní velení amerických ozbrojených sil v Evropě.
Cílem doktríny „Ocelová růže“ je transformovat armády evropských spojenců USA z profesionálních obranných na vojska kombinovaná z profesionálních a z povinných odvodů. Koncept „Steel rose“ lze srovnat jen s doktrínou totální války v nacistickém Německu, kterou prosazoval Goebbels. Wehrmacht podle ní odváděl na konci války i nezletilé ročníky a důchodce a využíval nasazení civilistů, především žen, ve zbrojním průmyslu.
ČR má být schopna povolat do zbraně během 10 dnů až 250 000 mužů a z toho 35 000 má být připraveno k přesunu na vzdálenost 10 000 km do 72 - 96 hodin. Zvláště zarážející je, že koncept „Ocelové růže“ vůbec nepočítá s jejich návratem. Nijak neřeší logistiku druhého sledu, zásobování potravinami, palivy, komunikační zázemí a zdravotní ošetření!
Jak píše AE news: „…někdo v NATO, resp. v evropském velení US-army potřebuje »kanónfutr« do čela fronty, vojska, které utrpí těžké ztráty, v americké vojenské hantýrce nazývané »ram fight«. A to pochopitelně nebudou Američané, protože frontové ztráty amerických hochů by veřejnost v USA nevydýchala. A proto je tu Polsko, pobaltské státy, ČR. Poskytnou brance a rezervisty v počtu 2 milionů mužů, které pošle NATO na frontu v Pobaltí a na Ukrajině. Ženy převelí k pracím zdarma na místa uvolněná po mužích odvlečených na frontu.“
Doplňme zprávy AE news. Masáž českých veřejnoprávních médií nabrala za Jízdy dragounů nebývalé rozměry, přesněji řečeno, šlo o vymývání mozků. Vrcholem bylo tvrzení v ČT, že „vítání amerických vojsk bylo referendem o členství v NATO“. Žádná fraška však nemůže nahradit skutečné referendum a to jak známo havlisté neumožnili. Pokud USA disponují jen zastaralou a poruchovou technikou, kterou předvedly při přesunu následovníků vojáků generála Pattona, ani „Ocelová růže“ nepomůže udržet světovládu USA.
Veteráni od Stalingradu napsali Merkelové
Hrdinové stalingradské bitvy, kteří se sešli v lednu při výročí slavného vítězství Rudé armády v bojích na Volze, napsali dopis německé kancléřce (cituji zkráceně):
„V roce 70. výročí vítězství nad nacismem my, veteráni té strašlivé války a účastníci její nejstrašnější bitvy, pozorujeme, jak Evropu znovu obchází přízrak hnědého moru. Tentokrát se stala semeništěm nacismu Ukrajina, kde od ideologie s ultranacionalistickým a antisemitským zaměřením přešli k fyzickému násilí, k likvidaci jinak smýšlejících, k vraždění lidí na základě etnické nenávisti a nepřijetí jiné kultury.
Vyvstávají před námi tak dobře známé obrazy - ohňové pochody, hrdlořezové v uniformách s nacistickými znaky, zvedající ruce v nacistickém pozdravu, státní policií střežené fašistické průvody ve středu Kyjeva, prohlášení o podřadnosti některých národů. To všechno jsme už viděli a víme, jaké to má následky. Na Ukrajině tlející a poslední desetiletí podporovaný hnědý mor protrhl hráz a stal se příčinou krvavé občanské války. Nacistické útvary, takové jako Pravý sektor, tzv. Národní garda a četné neformální, ale dobře vyzbrojené prapory jako Azov za podpory ukrajinské armády, armádního letectva a těžkého dělostřelectva systematicky likvidují obyvatele východu Ukrajiny. Pokojné obyvatele zabíjejí prostě jen za to, že chtějí mluvit svou mateřštinou, že mají jiný názor na budoucnost své země, že nechtějí žít ve státě, kde vládnou banderovci.
Moc rádi bychom se dozvěděli váš názor, názor člověka, který stojí v čele národa, který kdysi onemocněl hnědou chorobou, ale za cenu strašlivých obětí se dokázal vyléčit. Víme, jak ve vaší zemi bojují s projevy nacismu. A věřte, že si toho vážíme. Tím spíše nedokážeme pochopit, proč připouštíte jeho projevy v jiné části Evropy? Proč pořádají evropští lídři pochod na podporu francouzských karikaturistů zabitých islámskými teroristy, nepořádají ale pochod proti fašismu na Ukrajině? Proč si 12 francouzských obětí zaslouží pozornost a tisíce Rusů a Ukrajinců nikoli? Víte vlastně, kolik dětí bylo zabito na východě Ukrajiny hrdlořezy s hákovým křížem na uniformě? Proč evropské národy klidně přihlížejí k masovému násilí na Ukrajině? Nebo se o tom ve vašich médiích nemluví? V čem je skutečný cíl vašich ekonomických sankcí? Oslabit Rusko jako velmoc? Podpořit nacismus na Ukrajině? Znehodnotit naše důchody, které dostáváme jako účastníci druhé světové války?
Z chmurných dějin 20. století jsme si vzali několik ponaučení: Přepisování dějin je přímou cestou k nacismu. Když se objeví nacismus v jedné zemi, pak se mor rozšíří po celém světě. Nacismus nelze ignorovat, je s ním potřeba bojovat. Nejdůležitější zbraní v boji s nacismem je pravda.“
Ilja Jihlavský

K plutokratické „oligarchizaci“ politiky nejen v ČR
V poslední době, zejména v souvislosti s agresivní politikou USA a EU při rozpoutání občanské války na Ukrajině, a u nás v souvislosti s razantním nástupem Babišova hnutí ANO na politickou scénu a do vládních křesel, se začalo intenzivněji u publicistů i politiků hovořit a psát o nebezpečné roli oligarchů v politice. Místopředseda TOP 09 M. Kalousek dokonce razantně varuje před „oligarchizací politiky“. Přitom ovšem nevyslovil nic nového. Jen zopakoval slova P. Nečase, který ovšem (v MF Dnes - říjen 2013) zmiňoval vztah právě M. Kalouska k R. Hávovi, zbrojaři a bývalému šéfovi firmy Omnipol a dále vazby Z. Bakaly na
K. Schwarzenberga a B. Sobotky na celou skupinu kolem ČSOB, kdy se Nečas zaměřoval především na Bakalu. Na půdě Parlamentu prý předtím dokonce prohlásil, že Bakala byl v roce 2004 opravdovým kupcem OKD od státu, neboť Karbon Invest mu sloužil jenom jako zástěrka (http://politika-bez-cenzury.webnode.cz/news/skutecni-kmotri-pet-rodin-ktere-ovladaji cesko/). Tento multimiliardář a oligarcha byl finančním a mediálním sponzorem nejen politické strany TOP 09.
Zvláště pikantní je přitom, že jeho nejbližší kolega, předseda strany TOP 09, vzpomenutý kníže K. Schwarzenberg, paří k významným a aktivním oligarchům (miliardářům) v politické špičce u nás. Jako přítel exprezidenta V. Havla, byl jím jmenován (od počátku 90. let) kancléřem. Nejen to, zastával a zastává další významné politické funkce: exministr zahraničí, bývalý senátor a místopředseda Nečasovy vlády, kandidát TOP 09 v prezidentské volbě v roce 2013, předseda TOP 09 a poslanec parlamentu ČR.
Připomeňme, že z hlediska mezinárodního postavení a významu je „monarcha“, rytíř Zlatého rouna K. Schwarzenberg členem mezinárodně velice vlivné nadnárodní, plutokratické společnosti, nadnárodní oligarchické skupiny Bilderberg (spolu s bývalým velvyslancem v USA a ministrem obrany A. Vondrou; bývalým velvyslancem v USA a senátorem M. Žantovským; bývalým velvyslancem v USA K. Kovandou a bývalým - září 1997 až květen 1999 - ředitelem Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky V. Havla, dnes ředitelem New York University v Praze J. Pehem) a Trilaterální komise, která byla skupinou Bilderberg vytvořena. Jejími členy jsou z ČR rovněž pánové A. Vondra, J. Pehe a také P. Telička a J. Švejnar. Zakladatelem Trilaterální komise je jeden z nejbohatších lidí světa, magnát David Rockefeller, který je také zakladatelem (spolu
s bankéřskou rodinou Rothschildů ad.) oné Bilderberg skupiny usilující o vytvoření a udržení tzv. Nového světového řádu. Známa jsou jeho slova: „Jsme na pokraji globální transformace. Všechno, co je potřeba, je správná velká krize a národy přijmou Nový Světový Řád“. Dodejme, pod taktovkou, klackem USA.
Oligarchie (řec. olig-, oligo- = ve složených slovech první část s významem „málo, nemnohý“) vyjadřuje vládu několika jednotlivců nebo velmi málo početné skupiny nejbohatší vrstvy, dnes třídy velkokapitalistů. Jde tak fakticky o jednu z forem plutokracie (řec. plutos - bohatství, kratos - moc) vlády bohatých, těch nejbohatších. Oligarchie se přitom vyskytovala a vyskytuje ve všech typech vykořisťovatelských společností a států. Vznikla již v otrokářské společnosti, kdy byla popsána zejména Aristotelem. Dnes, v epoše imperialismu nabyla oligarchie v zastřených formách prezentované buržoazní, jen formální demokracie, svého vrcholu. A to v podobě vlády (až téměř neomezeného vlivu na politické strany, parlamenty, vrcholné státní orgány a instituce, média ap.) velkých finančních kapitalistů – finanční oligarchie.
Z tohoto hlediska, pokud jde ještě o příčiny a průběh poslední, nadále trvající krize na Ukrajině, podnícené USA a EU, vyprovokováním konfrontace mez ukrajinskými oligarchy v souvislosti s jejich rozhodováním o jejich vtazích k Rusku nebo k podpisu Asociační dohody o vstupu do EU (za totálně nevýhodných podmínek pro tuto zem) s cílem ovládnout Ukrajinu. A to proto, aby se zmocnily levné pracovní sily, přírodního bohatství, kterým tato země disponuje. Aby zneužily její strategické polohy pro vybudování vojenských základen USA a NATO na prahu Ruska. Onen cíleně vyprovokovaný, ostrý střet mezi skupinami ukrajinských oligarchů, tak přerostl v otevřenou občanskou válku. Proto lze danou situaci na Ukrajině označit jako „válku oligarchů“ vedenou na úkor lidu a proti lidu! Přitom se, ve vztahu k jednotlivým oblastem nejen ekonomického života této země, jasně ukazuje, o jaké strategické, politické a ekonomické cíle EU jde. Tato unie a USA při podpoře určitých skupin oligarchů sledují cíl ovládnout surovinové a půdní bohatství Ukrajiny. Jde o zabírání velmi úrodné půdy, oné obilnice Evropy, do vlastnictví ukrajinských oligarchů a zahraničních, mezinárodních - západních firem a osivářských společností. Kdy za to dostává polofašistická vláda Kyjeva mezinárodní úvěry, které vlastně představují jen další zadlužování této tak domácí i mezinárodní reakcí zkoušené země. (Potvrzeno Kyjevem: Ukrajinská půda je převáděna oligarchům a osivářským společnostem. Zdroj: zvedavec.org)
K ukrajinským oligarchům patřili a patří: bývalý prezident Viktor Janukovyč a dnešní prezident, miliardář, „Čokoládový král“ Petro Porošenko, který jako bývalý ministr zahraničí byl velmi blízkým člověkem vlády USA. Velmi se snažil, aby se Kyjev příliš nesblížil s Moskvou. Během jednání výboru NATO-Ukrajina (prosinec 2009) vyzval západní kolegy, aby „kladli odpor jakýmkoliv pokusům Ruska posílit si sféru vlivu či uplatňovat právo veta na snahu Ukrajiny vstoupit do Severoatlantické aliance“. Jde také o člověka zdiskreditovaného věrohodnými obviněními z korupce. K dalším velmi vlivným oligarchům patří Rinatu Achmetov, který je nejbohatším Ukrajincem (patří mezi 50 nejbohatších na světě, hodnota jeho majetku je 16 miliard dolarů, tj. asi 270 miliard Kč). Do jeho impéria patří doly i ocelárny, telekomunikace a média, energetika a banky. Jen jeho uhelné firmy a výrobce elektřiny DTEK kontrolují polovinu ukrajinské těžby uhlí a třetinu trhu s elektřinou. K velkým oligarchům patří i Ihor Kolomojskij, miliardář, který v Dněpropetrovsku vybudoval své průmyslové a finanční impérium Privat-Group. Nějaký čas byl druhým, poté třetím nejbohatším Ukrajincem. Nejspíše chce, v duchu „tradic“ ukrajinských oligarchů, urvat pro sebe část majetku Achmetova. Staví se proti jakémukoli vyjednávání s proruskými „separatisty“ a žádá jejich zničení. K oligarchům dále patří: bankéř a bývalý starosta Kyjeva L. Červoneckij, podnikatel v plynovém průmyslu D. Firtaš, zeť bývalého prezidenta L. Kučmy V. Pinčuk, bývalá premiérka J. Tymošenková a bývalý premiér P. Lazarenko a další.
Mějme ještě na paměti, že např. v USA, tak jako ve Velké Británii (VB), v oněch údajných výspách tradiční, kapitalistické, tedy jen formální demokracie, ani tato fakticky neexistuje. Jde zde v podstatě o plutokratickou a oligarchistickou „duokracii“, neboť zde po řadu desetiletí vládnou, střídají se u moci jen a jen dvě politické strany reprezentující jen a jen velkokapitál, jehož nejbohatší a tedy nejsilnější jednotlivci a skupiny diktují, většinou z pozadí, zprostředkovaně (právě přes velmi dobře placené i korumpované poslance, senátory, lobisty a média) svou vůli, svou moc! Ať jde v USA o republikányademokraty“, nebo ve VB konzervativcealabouristy“.
Vraťme se k nám. Jak bylo napsáno úvodem i u nás je nejen ekonomika, ale i politika, politický systém této kapitalistické společnosti v podstatě oligarchistický. Ti nejsilnější a tedy i nejvlivnější plutokraté a oligarchové intenzivně působí převážně z pozadí. O koho jde? O ty, o nichž se především, krom jednoho či dvou (Bakala, Babiš), spíše mlčí. Jsou to P. Keller z PPF (jmění 8,4 mld. US dolarů), M. Dospiva z Penty, P. Tkáč z J&T, K. Komárek z KKCG (1,7 mld. US dolarů) a i onen miliardář Z. Bakala, který již nepatří k dolarovým miliardářům (nevlastní 25 mld. Kč) a dnes můžeme říci i místopředseda vlády a ministr financí A. Babiš z Agrofertu (2,5 mld. US dolarů). K dolarovým miliardářům patří i R. Vítek (1,8 US dolarů) a P. Tykač (1,1 US dolarů). Bohatství oněch miliardářů vzešlo přitom především z divoké, loupežné privatizace v 90. letech, kdy bylo právo záměrně potlačeno, aby mohlo být bleskově rozkradeno společenské vlastnictví a obnoven kapitalismus, založený na ekonomické, politické a ideologické moci nepočetné třídy vykořisťovatelů, kapitalistů.
Z. Košťál

„Někdo to rád horké“
… ale občas není špatné se zchladit
Čtenáře „Dialogu“ zdravím tentokrát ze severního Německa, kam jsem se vydala na studijní cestu po stopách byzantských obchodníků. I Řecko mě zde provází na každém kroku: nejenom středomořské amfory, ve kterých putovalo víno k vikingským králům, ale rovněž německé noviny jsou plné informací o tzv. řecko-německém sporu. O postupující situaci jsem také chtěla psát, ale k finalizaci článku jsem zasedla 30. března večer, pustila jsem si řecké rádio a ihned první tóny nádherné Thedorakisovy balady na slova Jiannise Ritsose Člověk s rudým karafiátem, mě ujistily, že budu psát o něčem úplně jiném…
Byla neděle, 30. března 1952, když velmi časně ráno byli ze svých cel odvlečeni čtyři komunisté Nikos Belojannis, Nikos Kalomenos, Dimitris Batsis, Ilias Argiriadis … Zpočátku nevěděli, proč, i když znali svůj osud a rozhodně nečekali, že by trest smrti vyřčený vojenským soudem byl odvolán. V neděli nepopravovali ani hitlerovci, a tak možná předpokládali, že je vezou do jiné věznice, kde budou čekat na vykonání rozsudku. Čtyři muži, novináři, spisovatelé, intelektuálové, chlapi v nejlepších letech byli odvezeni do kasáren Goudi a popraveni. Jejich psychická síla byla neuvěřitelná, jejich posledním slovem byla svoboda. Popravčí četa z nich byla tak vyvedená z míry, že muselo být vystříleno několik desítek ran, než se podařilo tyto hrdiny definitivně usmrtit. Bylo rozhodnuto popravit je bez varování v neděli, protože řecká vláda očekávala nepokoje, které by tato politická vražda mohla vyvolat. Většina lidí na vlastní kůži cítila každodenní strach, cenzuru, útlak a nesvobodu, mnoho pokrokových lidí bylo po věznicích umístěných na řeckých ostrovech i jinde, komunistická strana byla mimo zákon.
Nejvýraznější osobností byl právě Nikos Belojannis (1916-1952), který pocházel z Amaliady, městečka na západním pobřeží Peloponésu, kde jeho otec vlastnil hotel. Nikos studoval práva, ale byl vyloučen za politickou činnost. Za války vstoupil do odboje, v době občanské války byl kapitánem Demokratické armády. V roce 1948 odešel do východní Evropy. Prošel několik zemí včetně SSSR, odkud se vrátil v roce 1951, aby znovu zorganizoval komunistickou stranu. Byl však zatčen, obžalován ze zrady a proruské špionáže, vojenským soudem byl odsouzen k trestu smrti. Belojannis si mohl podpisem prohlášení o upřímné lítosti zachránit život. Věděl, že jde na smrt, ale zůstal do konce života věrný ideálům spravedlivé lidské společnosti. Zemřel, protože miloval život. U soudu mluvil klidně a věcně, v klopě rudý karafiát. Musel být několikrát usměrněn, že není žalobcem, ale obžalovaným. Po vyřčení rozsudku dostala řecká vláda na 250 000 dopisů z celého světa, aby byl trest smrti odvolán. Mezi těmi, kteří žádali odvolání rozsudku, byl např. Picasso, Cousteau, Elouard, Chaplin, ale také athénský arcibiskup Spyridon nebo de Gaulle.
Je zajímavé porovnat, jak se k hrdinům komunistického hnutí chovají česká a řecká buržoazie. Pro naše pány situace byl například Fučík, který má s Belojannisem mnoho společného, sukničkář a jeho „Reportáž“ podvrh. Řecká buržoazie si nemůže dovolit podobné příměry. Obětí má na svém kontě nepočítaných a nikdo by ji takovou návnadu nespolkl. Používají jiné zbraně: snaží se ukázat, že mrtví komunisté byli velikáni a ti, kteří zůstali, vlastní neschopností zavinili smrt svých soudruhů. Intenzivně a promyšleně je podporována sociální demokracie coby levice, apeluje se na propojení levice od socialistů až po komunisty a to proto, aby nebylo možné změnit strukturu současné společnosti. Do této kategorie patří i vláda Syrizy. Na řecký lid čeká velké zklamání, to je jisté už teď, ale tentokrát to bude zklamání, které bude připsáno na vrub levici. To může poznamenat i pozici komunistické strany. Prohra „levicové vlády“ bude předcházet extrémně protilidové politice, kterou pravice nastolí. Vítězství Syrizy je součást plánu.
Věra Klontza-Jaklová, MLOK


Z dopisů čtenářů
Paní Němcové by slušela  svěrací kazajka
Mainstreamová média nás už týdny krmí „nežádoucí“ návštěvou prezidenta Zemana Moskvy účastí na oslavách 70. výročí osvobození od fašistického hitlerovského německého moru. Shodou náhod je 9. květen i náš největší novodobý svátek, třebaže oficiálně neuznaný, protože 9. května 1945 byla druhá světová válka v Evropě zakončena v Praze.
Prezident Zeman byl vystaven nesmírnému nátlaku ze strany naší politické reakce a bez ohledu na to, že v současné době je vládnoucí stranou sociální demokracie, která určuje politický kurs. Je to kurs posluhování a lokajství americkému imperialismu.
Jeho představiteli jsou zejména kníže Schwarzenberg, zkompromitovaný Kalousek, ale také např. paní Němcová. Ta doporučila prezidentovi, aby místo cesty do Moskvy – chce-li už uctít památku obětí druhé světové války - jel do Plzně, poklonil se padlým obětem US-army. Jenže, komu tam má vlastně vzdát pocty, když je dnes všeobecně známo, bez ohledu na to, co tvrdí naše oficiální propaganda, že do Plzně vkročila americká armáda 6. května 1945, když už toto město bylo osvobozeno. Nepadl přitom ani jeden americký voják!
Nebo se snad má jet poklonit památce generála Pattona? Ten přece byl odvolán Eisenhowerem, protože připravoval, až se miliónová Schörnerova armáda vzdá Američanům, zahájit s ní novou válku proti SSSR. Přesto má v Plzni honosný pomník.
Patton, nedlouho poté zemřel. Říká se, že to neměl v hlavě v pořádku.
Trapnou situaci jen dosvědčuje, jak se právě nyní snaží politická sebranka odstranit jednoho z největších vojevůdců druhé světové války, maršála Koněva, který dosud stojí v Praze - Dejvicích!
Kam jsme to bože došli?            
J. K.
Ad…Operace Golgota
Už druhé pokračování povídky generál plukovníka KGB Michaila Petroviče Ljubimova „Operace Golgota tajný plán přestavby“, které vyšlo 2. února 2015 v příloze Haló novin, Naše Pravda, nás má přesvědčit o tom, že Gorbačov za nic nemůže, že byl pouhým nástrojem v rukách ďábelského Andropova.
Jde ale o víc, a jak nám sděluje autor a s ním Haló noviny: Socialismus je nereformovatelný, proto se musíme vrátit do tzv. „normálního průběhu dějin“, abychom dali socialismu šanci na návrat. Kdo však četl projev Jurije Vladimiroviče Andropova k výročí narození Karla Marxe, pochopitelně neuvěří, že by tentýž člověk byl takový politický schizofrenik, který je schopný na jedné straně podat hlubokou marxistickou analýzu a na straně druhé krátkozrace uvažující sociální experimentátor připravující děsivou budoucnost pro zemi, v níž prožil hrdinské, ale i velice nepříjemné období. Připomeňme osud jeho manželky během krvavé maďarské kontrarevoluce.
Co však považujeme za hlavní, je pokus o zatemnění hledání příčin dočasné porážky reálného socialismu. Ty je nutné hledat ve skutečných společenských procesech a ne je nahrazovat působením „všemocné“ KGB, byť v našich podmínkách, a zejména v „listopadovém finále“ sehrály sovětské zpravodajské služby nepochybně zásadní roli.
Ale nyní několik faktů: povídka, otištěná s poznámkou „z románových memoárů“ výše uvedeného generál plukovníka, byla poprvé uveřejněna na stránkách časopisu „Sověršenno sekretno“ v roce 1995. Zajímavé by bylo zjištění, kdo tento časopis založil a s jakým záměrem (na čí pokyn - Boris Jelcin?). Povídkou byl nucen se zabývat i výbor Státní dumy Ruské federace pro zpravodajské služby, vzhledem k tomu, že vzbudila nebývalou pozornost a hysterii. KGB byla na příkaz Kremlu pověřena hledat ve svých archivech… nic však pochopitelně nenašla.
Česky vyšel text v knize s názvem „Špioni, které miluji i nenávidím“ v roce 2001 s podtitulem „Příručka špiona KGB pro všechna města světa“.
Ale proč to všechno píšeme. Není nám jasné, komu tato dezinformace v dnešní době slouží? A od čeho má odvést naší pozornost?
Nakonec však to nejpodstatnější: generálplukovník KGB v záloze, spisovatel sci-fi a povídkář, sám nedávno, v červnovém interview pro časopis „Dělo“, z Nižního Novgorodu potvrdil, že: „Operace Golgota je ve skutečnosti blouznění, kterou jsem napsal jako grotesku, jako parodii na ty politiky, kteří věří na všechny možné záhady, které by měly řídit historické procesy.“
A co vy na to, soudruzi z Haló novin?
Jiří Horák a Vladimír Klofáč

Už i prezident přepisuje dějiny?
S předstihem vyzradil Miloš Zeman, komu míní udělit vyznamenání k státnímu svátku. A tak jsme se dověděli, že Řád Tomáše Garrigua Masaryka obdrží in memoriam František Kriegel, ten, který má svými provokacemi v období Pražského jara nesporně zásluhu o to, že na naše území musela vstoupit vojska 5 států Varšavské smlouvy. A zač se této pocty Krieglovi dostane? Citujeme prezidentova slova: „Byl jediný, kdo v  roce 1968 v Moskvě odmítl podepsat tzv. Moskevské protokoly“. Prezident zřejmě není informován. Ano, Kriegel – tehdy předseda ÚV Národní fronty – byl sice v oné inkriminované době v Moskvě, ale jednání mezi představiteli obou států se neúčastnil. A nemohl proto ani zmíněné protokoly podepsat. A když Ludvík Svoboda žádal Brežněva, aby aspoň na závěr jednání byl Kriegel přítomen a mohl podepsat dokument, Brežněv stroze odpověděl: „Na svatou půdu Kremlu tohoto sionistu nikdy nepustím.“
Kriegel tedy nepodepsal. Ne proto, že odmítl podepsat, ale proto, že nemohl. Této cti, jako ostatním, se mu nedostalo. Má mu být udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Ví Zeman, že Kriegel, spoluzakladatel Lidových milicí v roce 1948, po Únoru patřil k nejbojovnějším protivníkům „Masarykova humanismu“ a podněcoval svrhávání pomníků našeho prvního prezidenta?                 F-ík

Co se to děje v KSČM?
25. únor 1948 představuje pro každého komunistu významné výročí vítězství pracujícího lidu naší vlasti pod vedením Komunistické strany Československa. V Haló novinách, českého levicového deníku Komunistické strany Čech a Moravy, jsme však o této slavné události nenalezli ani zmínku! A Kateřina Konečná, poslankyně Evropského parlamentu za KSČM, spolu s jejím předsedou Vojtěchem Filipem objíždějí republiku a otázkám na besedách, směřujícím ke komunistické podstatě této strany, se vyhýbají s tím, že budou zodpovězeny v tomto deníku. Tam je však na toto téma toho uveřejněno asi tolik, jako o onom Vítězném únoru. Jako komunisté se ptáme, jak je vůbec možné, že začátek nejúspěšnějšího období v dějinách tohoto státu nebyl letos připomenut. Je to stejný scénář: Komunisté mají zapomenout na Únor, občané ČR na 15. březen, a tak mainstreamová média připomínky na tyto události důsledně vynechávají a Haló noviny s nimi drží krok… Je vůbec vedení této strany komunistické? Mnozí členové strany o tomto z více důvodů již delší dobu vážně pochybují. Strana valem přichází o své členy i sympatizanty, její program představuje hrubý odklon od marxisticko-leninské teorie a její politika podléhá stále více revizionistickým přístupům, což se bezprostředně odráží v oportunistické praxi.
Začátkem příštího roku se má uskutečnit IX. sjezd KSČM. Mnoho členů strany se proto již po deváté chystá, jak, tentokrát již zcela určitě, iniciativou od základních organizací, přes okresní a krajské konference tento zjevně nekomunistický vývoj ve straně definitivně změní. V lednu tohoto roku proto někteří z nich přišli s Výzvou za komunistický charakter strany adresovanou všem členům ústředního výboru, krajských a okresních výborů, funkcionářům a členům základních organizací KSČM. V této věci se chystá i celá řada dalších aktivit, které mají tyto dávno nazrálé problémy znovu řešit v rámci předsjezdové diskuze a předsjezdové aktivity, avšak opět bez podstatné změny doposud neúspěšného přístupu. Dá se za těchto okolností vůbec věřit tomu, že to, co se nepodařilo osmkrát, že se po deváté již nějakým zázrakem podaří?
Obávám se, že se budou znovu jen omílat zejména nereálné představy soudruhů, kteří nepochopili, že smysl a princip KSČM, je od jejího počátku nekomunistický a tento sofistikovaný projekt našich třídních nepřátel budou chtít opět zvládnout jen mechanickou aplikací pouček, platných pro výstavbu komunistické strany vystavěné na principech vědeckého světového názoru, a to v dobách rozvinuté socialistické společnosti, a ne v době, kdy vedení strany není ovládáno komunisty, a kdy se doslova pohybujeme po zaminovaném nepřátelském území a pod hlavněmi dobře zacílených zbraní.
Kolaborantské vedení KSČM, co by odpovědný správce tohoto projektu našich třídních nepřátel, tyto, s prominutím „plky“, dozajista hravě smete (jako ostatně pokaždé) hřímavým varováním z tribuny vedení ÚV, že se nám tady zase kdosi pokouší rozbíjet naši stranu, což poctiví komunisté nesmí dopustit. Pod heslem nutnosti omlazení vedení strany představí staronové „mladé soudruhy“, kteří však k myšlenkám Marxe a Lenina budou mít ještě dál, než ti, které budou nahrazovat. A ony poctivé, rozuměj dekomunizované ovce (= zbavené své revolučnosti), začátkem devadesátých let zahnané do ghetta pasivity, odtržené od průběžného stranického vzdělávání a čtvrtstoletí oblbované Novým čtením Marxe, kognitariáty, Socialismy v x-tém století, a podobnými účelovými nesmysly, jakož i politicky zcela jalovými Haló novinami, pokud již nevymřely, nebo věkem neztratily schopnost samostatného uvažování, se rozvzpomenou na své lepší časy a unisono zabečí: „Ne, svou stranu si rozvracet nedáme!“ K žádnému ozdravení strany tedy opět nedojde a sjezd dopadne zhruba stejně, jako ty všechny předchozí …

Mají-li zde mít snahy poctivých komunistů alespoň nějakou šanci na úspěch, musí, podle mého názoru, vycházet především právě z onoho poznání, že KSČM komunistickou stranou není a nikdy nebyla, byť většina jejich členů se za poctivé komunisty vždy považovala a dodnes se jimi snaží být. Úkolem zásadního významu zde proto je všem členům KSČM dokázat připomenout třídní podstatu strany skutečných komunistů a z ní vyplývající revolučnost, tedy neodmyslitelné atributy každého komunisty, které se za to uplynulé čtvrtstoletí cílené dekomunizace podařilo majitelům KSČM z myšlení mnohých jejich členů odfiltrovat.
Rozhodně nebude možné vystačit pouze s hříčkami o formulace ve sjezdových dokumentech. S třídními nepřáteli totiž dohoda možná není a nikdy nebyla.
Je třeba použít jejich vlastní zbraně, velmi ostře vyjít do ofenzívy a začít tím, že budeme nekompromisně a adresně odhalovat všechny ty zjevné i skryté nahromaděné příklady zcela nekomunistického způsobu chování vedoucích představitelů KSČM. A není jich málo. Například: Kšeft s exponáty Musea dělnického hnutí, v jehož důsledku došlo mimo jiné k ztrátě vzácného výtisku prvního vydání Marxova Manifestu, veřejností s posměchem propírané aféry místopředsedy Ransdorfa s nákupem falešných obrazů a následně hrozící exekuce jeho nemovitostí apod. Konkurz a exekuce soukromé podnikatelky Vostré (jinak místopředsedkyně ÚV KSČM pro ekonomiku!), milostná aféra předních funkcionářů ÚV a související finanční aféry s profláklou „lobbistkou“ z Mariánských lázní Mrencovou, dobře zaplacené kšefty s jejím synkem Skácelem, jakož i s Ing. Šárkou Cicvárkovou z téhož antikomunistického hnízda.
Při tom však dostávají vyhazov dlouholetí poctiví komunisté, v minulosti dokonce pracovně oceňováni, jako soudruh Karel Růžička z Haló novin nebo soudružka Libuše Vaňková z a. s. Futura, členka strany od roku 1974… a to za použití i tak zvaného personálního auditu, tedy hrubě kapitalistického nástroje zbavování se nepohodlných zaměstnanců. Zde se jedná zejména o zaměstnance aparátu strany, kteří o těchto kšeftech mezi firmami Futura a. s. a Futura art s. r. o, Pradis, RERA, VKS Úhonice a mnoha dalších, nejspíš leccos vědí, nebo alespoň mohou vědět, stejně jako o jinak tajných personálních a finančních vazbách těchto firem na vedoucí představitelé KSČM a jeho aparátu. Teprve pokud se podaří rázně vyřešit tyto nejkřiklavější problémy, tedy po rázném provedení „proletářské verze personálního auditu“ věrchušky KSČM a obchodních společností s její účastí, bude možné přistoupit k zodpovědnému řešení otázek výstavby strany samotné.
Dostáváme se tímto i k velmi závažné otázce odměňování vedoucích funkcionářů KSČM. Uvědomíme-li si, že poslanci Poslanecké sněmovny i Senátu Parlamentu ČR mají měsíční příjem ca 100 tis. Kč a poslanci EP několikanásobně více. A jsou zde také ony náhrady. Jak i MFD nedávno jízlivě připomenula, v PSP ČR poslanci za KSČM v roce 2014 vyčerpali (z daní občanů!) jen na náhradách na hlavu a rok 1 450 000 Kč. V tomto čerpání jsou ve srovnání s jinými druzí nejdražší! Pak tedy není těžké spočítat, že si tam za ta léta poslancování vyseděli opravdu hezké milióny. Pochopíme tak potom i to, proč tam sedí zhruba stále jedni a titíž, jaký asi za tu dobu může být jejich vztah k proletariátu a proč je KSČM, přes všechny přívlastky ve svém názvu, i programové a jiné proklamace, ve své podstatě buržoazní stranou, kterou si kapitalistický systém tohoto státu hýčká jako ukázku své „demokratičnosti“. Tato však pro ty, pro které by měla být avantgardou, nedělá vůbec nic a tuto činnost jen předstírá. Jsou zde jistě čestné výjimky, ale jedna vlaštovka, jak je dobře známo, jaro nedělá a nekomunistická KSČM si je udržuje jako ukázku své „revolučnosti“, stejně jako si parlamentní systém této buržoazní republiky udržuje mezi sebou stranu s komunistickým názvem. Prakticky nulový vliv takovéto strany na zlepšení života mas, o jejich vedení revoluční cestou nemluvě, však nezpochybnitelně dokládá její praxe dlouhá již čtvrt století.
Osobně jsem proto přesvědčen, že prostou výměnou takto zkorumpovaných a tudíž s kapitálem kolaborujících funkcionářů, nevyřešíme vůbec nic, nedosáhneme-li obdoby onoho stavu, který se dobře osvědčil v předválečné KSČ, kdy komunističtí poslanci všech úrovní si ponechávali pouze plat na úrovni kvalifikovaného dělníka a zbytek odevzdávali straně. Dle mého názoru by se právě toto mělo stát jedním z hlavních kritérií vítězství bolševizace KSČM na jejím IX. sjezdu.
Kardinální otázkou však při tom stále zůstává, zda lze vůbec bolševizovat stranu, která, kromě názvu, žádným dalším atributem komunistickou nikdy nebyla, zda je vůbec možné její členy probudit z oportunistické pasivity a převést je k revoluční bolševické aktivitě, anebo zda nenastal čas, kdy je třeba hledat cestu zcela jinou…
Vilém Drozdar



Žádné komentáře: